D 4 Klíčové změny v oblasti pracovněprávních vztahů

KLÍČOVÉ ZMĚNY V OBLASTI PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAHŮ D4.1 STRANA 1 D 4 Klíčové změny v oblasti pracovněprávních vztahů Právní úpravu pracovněprávních vztahů k 1. lednu 2014 významně ovlivnila provedená rekodifikace soukromého práva. Zákoník práce byl novelizován jedním z doprovodných změnových zákonů přijatých spolu s novým občanským zákoníkem. Ještě významnější důsledky než tato doprovodná novela měla ovšem pro úpravu pracovněprávních vztahů samotná skutečnost, že vstoupil v účinnost nový občanský zákoník. Uvedenými změnami byla mimo jiné významně poznamenána úprava právních jednání a následků jejich vad. Právní jednání mohou být jak jednostranná, tak dvoustranná. Právními jednáními jsou tedy kromě veškerých smluv a dohod, které se v pracovněprávnovelizace zákoníku práce 4.1 Skončení pracovního poměru novinky po účinnosti NOZ Vážné praktické dopady mají výše uvedené změny především pro skončení pracovního poměru. Nový občanský zákoník nahradil dosud užívaný pojem právní úkon novým pojmem právní jednání. Tento pojem sice zákon výslovně nedefinuje, ale z jeho úpravy lze dovodit, že za právní jednání mají být považovány veškeré projevy vůle osob, které způsobují právní následky. právní jednání Jednostranná a dvoustranná právní jednání

D4.1 KLÍČOVÉ ZMĚNY V OBLASTI PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAHŮ STRANA 2 ních vztazích uzavírají (včetně kolektivní smlouvy), i jednostranné projevy vůle způsobující určité právní následky, například výpověď nebo mzdový výměr. Pro jednostranné právní jednání postačí projev vůle jedné strany závazku. K nastoupení právních účinků jednostranného jednání se vyžaduje, aby se s projevem vůle seznámil ten, komu je určen. Jednostranným právním jednáním je například výpověď, kdy zaměstnanec nebo zaměstnavatel projeví svou vůli směřující k rozvázání pracovního poměru. 334 337 zákoníku práce TIP Pro výpověď, stejně jako pro další jednostranná právní jednání směřující k rozvázání základního pracovněprávního vztahu, předepisuje zákoník práce zvláštní pravidla vztahující se k předání tohoto jednání druhé straně. Jde o úpravu doručení do vlastních rukou, obsaženou v 334 337 zákoníku práce. K nastoupení účinku výpovědi se sice vyžaduje její doručení druhé straně pracovního poměru do vlastních rukou, ale není třeba, aby zaměstnanec nebo zaměstnavatel, kterému byla výpověď doručena, toto jednání nějakým formálním způsobem přijal či odsouhlasil, a to právě proto, že se jedná o jednostranné, a nikoliv dvoustranné právní jednání. V souvislosti s doručením výpovědi, jakož i s dalším jednáním směřujícím k jednostrannému rozvázání základního pracovněprávního vztahu, musí být nicméně věnována pozornost dostatečné průkaznosti doručení.

HLAVNÍ ZMĚNY A PRINCIPY SMLUVNÍHO PRÁVA PO 1. 1. 2014 F2.1 STRANA 1 2.1 Dispozitivní a kogentní ustanovení NOZ: možnosti platného odchýlení od zákona ve smluvních vztazích Obecně je proklamováno, že nový občanský zákoník je založen na široké smluvní volnosti a právní jednání (tj. i smlouva) se má posoudit vždy spíše jako platné než neplatné. Strany si tedy mohou dojednat jakýkoliv obsah smlouvy, pokud se to nepříčí kogentním ustanovením zákona. Co je ale ono kogentní (nebo naopak dispozitivní) ustanovení, jak laik pozná, kde si něco může ujednat jinak, tj. odlišně od zákona, a kde nikoliv? Naprostá většina ustanovení NOZ je tzv. dispozitivní, lze se tedy od nich odchýlit. Pokud se od nich smluvní strany při uzavírání smlouvy neodchýlí neujednají si jinak jejich práva a povinnosti se budou řídit těmito dispozitivními právními normami, coby jakýmisi podpůrnými pravidly. Protipólem dispozitivních norem jsou právní normy tzv. kogentní (nebo také donucující, bezpodmínečné). Zákon v tomto případě nepřipouští, aby si strany sjednaly něco jiného. Pokud tak strany stejně učiní, jejich ujednání je v rozporu se zákonem. V závislosti na tom, jak zásadně a v rámci jakého právního jednání strany zákon překročily a v jakém konkrétním případě, pak právní normy stanoví negativní důsledky takového jednání, a to buď v podobě relativní neplatnosti, absolutní neplatnosti či zdánlivosti, o čemž pojednáváme dále v textu. dispozitivní ustanovení kogentní ustanovení důsledky rozporu se zákonem

F2.1 HLAVNÍ ZMĚNY A PRINCIPY SMLUVNÍHO PRÁVA PO 1. 1. 2014 STRANA 2 1 odst. 2 NOZ 3 odst. 2 NOZ základní zásady soukromého práva Základní právní rozlišení kogentních a dispozitivních norem nalezneme v 1 odst. 2 NOZ, podle něhož nezakazuje -li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Při posuzování kogentnosti/dispozitivnosti jednotlivých ustanovení NOZ je nutné vzít v potaz zároveň i 3 odst. 2 NOZ upravující základní zásady soukromého práva, jež jsou zákonem chráněny výslovně a na nichž stojí NOZ jako takový. Dané zásady jsou postaveny na i) ochraně života, zdraví, svobody, cti, důstojnosti a soukromí. To se projevuje například v 37 NOZ upravujícím tzv. emancipaci, kdy je možné přiznat plnou svéprávnost nezletilému prostřednictvím soudu tehdy, pokud nezletilý dosáhl věku 16 let, byla osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce nezletilého. Praktické to může být např. v situaci, kdy manuálně zručný nezletilý, který se již osamostatnil a není závislý na rodičích, potřebuje získat živnostenské oprávnění pro příslušnou řemeslnou činnost. ii) zvláštní ochraně rodiny, rodičovství a manželství. To může mít konsekvenci při poměřování s jinými právy, rovněž výslovně chráněnými zákonem, např. s právem vlastnickým, které může tato zvláštní ochrana v určitých případech i suspendovat čili dočasně potlačit. Coby

ZAJIŠŤOVACÍ A UTVRZOVACÍ PROSTŘEDKY PODLE NOZ F 3 Zajišťovací a utvrzovací prostředky podle NOZ F3 STRANA 1 Smlouvy jsou běžným právním jednáním uskutečňovaným v rámci soukromoprávních vztahů. Často však bohužel dochází k situacím, kdy jedna ze smluvních stran dojednané smluvené podmínky poruší, nesplní své závazky. Proto lze více než doporučit, aby byl každý závazkový vztah zajištěn některým ze zajišťovacích prostředků, popřípadě alespoň utvrzen. Tzv. zajištění jednak poskytuje věřiteli vyšší právní jistotu, že dlužník bude řádně a včas plnit, a zároveň plní i funkci uhrazovací, která věřiteli umožňuje uspokojení jeho pohledávek pro případ, že dlužník řádně a včas své závazky nesplní. Oproti tomu dlužníka zajištění (popř. i tzv. utvrzení, viz dále) motivuje ke splnění dluhu a v případě nesplnění má donucovací či sankční povahu. Zajišťovací prostředky jsou takové prostředky, které jsou schopny nahradit splnění dluhu jiným plněním, popřípadě plněním od jiné osoby. Jde tedy o určitou alternativu vymožení pohledávky (dluhu). Zařazení smluvní pokuty a uznání dluhu mezi zajišťovací prostředky, jak to činil dnes již zrušený zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ ), se z tohoto důvodu jevilo být nelogické, jelikož uznání dluhu pouze stanoví, že dluh v době uznání skutečně existoval, čímž se prodlužuje promlčecí lhůta pro jeho vymáhání. TIP účel zajišťovacích prostředků

F3 STRANA 2 ZAJIŠŤOVACÍ A UTVRZOVACÍ PROSTŘEDKY PODLE NOZ Jistotu, že bude dluh skutečně uspokojen, že se věřitel domůže od dlužníka plnění, však neposkytuje. Smluvní pokuta pak sice znamená určitý další finanční nárok pro případ, že dlužník neplní v souladu se smlouvou, zaplacením smluvní pokuty se však dlužník v zásadě nevyváže z plnění hlavního. Smluvní pokutou tedy dochází pouze ke zvýšení dluhu, a pokud dlužník nemá dostatek majetku na uspokojení pohledávky, bude i tak vymáhání nejen dluhu, ale i smluvní pokuty obtížné. Lze tedy shrnout, že utvrzení dluhu poskytuje věřiteli jiné výhody než jeho zajištění. Především klade důraz na věřitelův zájem na včasné a řádné plnění. Pokud se dlužník s věřitelem nedohodnou, je dlužník povinen postupovat dle ustanovení o jistotě. NOZ zde v této souvislosti mluví o povinnosti dát jistotu, se dlužník zhostí zřízením zástavního práva, které je jedním z nejvýznamnějších zajišťovacích prostředků. Není -li schopen dát jistotu zřízením zástavního práva, splní svou povinnost obstaráním způsobilého ručitele, tedy v zásadě takové osoby, která má na území ČR vhodný maodlišení zajištění a utvrzení v NOZ povinnost dát jistotu Z tohoto důvodu zvolili tvůrci NOZ jinou systematiku a zajištění dluhu odlišili od pouhého jeho utvrzení. Úprava zajištění je uvedena obecnými ustanoveními o jistotě, v nichž lze najít normy společné pro všechny zajišťovací instituty. Tato ustanovení upravují převážně situace, kdy zákon nebo předběžná dohoda smluvních stran (tj. dlužníka a věřitele) dlužníkovi ukládá povinnost, aby svůj dluh zajistil.

ZAJIŠŤOVACÍ A UTVRZOVACÍ PROSTŘEDKY PODLE NOZ F3.1 STRANA 1 3.1 Zajišťovací prostředky Zástavní právo Zástavní právo (včetně práva podzástavního) je upraveno v 1309 1394 NOZ. V obecných ustanoveních je zástavní právo uvedeno tak, že věřiteli při zajištění dluhu zástavním právem vznikne oprávnění uspokojit se z výtěžku ze zpeněžení zástavy do ujednané výše, a sice v případě, že dlužník svůj dluh nesplní. Není -li tato výše ujednána, tak platí, že se uspokojí do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy. Přínosem nové úpravy oproti původní úpravě obsažené v OZ a obchodním zákoníku je především sjednocení terminologie, komplexní úprava zástavního práva, která zahrnuje i zástavní právo k podílu v korporaci a k cennému papíru, a v neposlední řadě důraz na volnost smluvních stran. Zástavní právo je chápáno jako právo věcné, a je tudíž v NOZ řazeno mezi absolutní majetková práva, a to i přesto, že vykazuje určité znaky práva relativního. Zástavní dlužník je tak například povinen zdržet se všeho, čím se zástava na úkor věřitele zhoršuje. I funkce zástavního práva má spíše charakter relativního práva, když slouží právě jako prostředek k zajištění dluhů a v případě jejich nesplnění pak splňuje funkci uhrazovací. V ustanoveních NOZ týkajících se zajištění a utvrzení dluhů je zástavní právo zmíněno v 2012 odst. 1: Kdo je povinen dát jistotu, učiní své povinnosti zadost zřízením zástavního práva. definice přínosy nové úpravy charakter zástavního práva

F3.1 ZAJIŠŤOVACÍ A UTVRZOVACÍ PROSTŘEDKY PODLE NOZ STRANA 2 předmět zástavy! Předmětem zástavy dle NOZ může být každá věc, se kterou lze obchodovat tzn. věc, která je převoditelná a lze ji úplatně zcizit tedy i pohledávka, cenný papír apod. Může jím být i věc, která teprve vznikne, či věc, k níž bude vlastnické právo nabyto teprve v budoucnu (typicky k nemovité věci, na kterou je poskytována hypotéka či úvěr). Zástavou naopak nemůže být stavba, která je součástí pozemku (tj. situace, kdy je totožný vlastník pozemku i stavby na ní stojící), protože ta není podle NOZ již samostatně převoditelná. Rozsah zajištění nepeněžitého dluhu už přitom není omezen výší jeho obvyklé ceny v době vzniku zástavního práva, jako tomu bylo dle staré úpravy. V praxi to tedy znamená, že si strany mohou dohodnout i cenu vyšší je -li např. pravděpodobné, že hodnota nepeněžitého dluhu bude stoupat. smluvní zákaz zastavení Novinkou, kterou přinesl NOZ v 1309 odst. 2, je možnost smluvního zákazu zastavení. Jeho účelem je posílit postavení věřitele, aniž by věřitel získával další možnosti náhradního uspokojení. V dosavadním OZ bylo výslovně zakázáno (pod sankcí absolutní neplatnosti) ujednání v zástavních smlouvách, kterým by se zástavní dlužník zavázal, že nemovitou věc, byt nebo nebytový prostor nezastaví dalšímu věřiteli. Toto již podle NOZ možné je. Příklad Může jít například o situaci, kdy je ve stanovách obchodní společnosti nebo ve společenské smlou vě uveden zákaz zastavit cenné papíry (kmenové listy, akcie),

KONKRÉTNÍ TYPY SMLUV UŽÍVANÉ V PODNIKÁNÍ F4.4 STRANA 1 4.4 Pachtovní smlouva Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také NOZ ) nově upravuje vedle nájmu i pacht. Jedním dechem nutno dodat, že se nejedná de facto o nic závratně či úplně nového daný institut upravovaly právní předpisy první republiky, jakož i Obecný zákoník občanský z roku 1811. Na začátku 50. let 20. století pacht z právního řádu vymizel a všechny smlouvy, kterými jedna smluvní strana přenechávala druhé smluvní straně za úplatu věc, aby ji dočasně užívala anebo z ní brala užitky, se nadále označovaly jako smlouvy nájemní, resp. smlouvy o osobním užívání věci. Po roce 1989 došlo k obnově pojmu nájem, dnes již zrušený zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také ObčZ ) pak v části týkající se nájmu upravoval několik zvláštností ve vztahu k zemědělským či lesním pozemkům (resp. k pozemkům patřícím do zemědělského půdního fondu nebo lesního půdního fondu). V současné době rovněž již zrušený zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále také ObchZ ), pak upravoval nájem podniku. NOZ usiluje o samostatnou, přesněji řečeno speciální právní úpravu pachtu, vyděluje ji z nájmu (úpravu pachtu nalezneme v 2332 2357 NOZ). NOZ pacht sjednocuje jako institut coby celek: najdeme v něm jak obecnou úpravu pachtu, tak zvláštní úpravu zemědělského pachtu a pachtu závodu (dříve nájem podniku). pacht nájem a nájem podniku 2332 2357 NOZ

F4.4 KONKRÉTNÍ TYPY SMLUV UŽÍVANÉ V PODNIKÁNÍ STRANA 2 Formální a obsahové náležitosti pachtovní smlouvy Základními znaky pachtovní smlouvy jsou přenechání věci jinému k užívání a požívání, dočasnost a úplatnost. Stejně jako u nájmu v zásadě (až na výjimky) postačí k platnosti smlouvy určení předmětu pachtu. Objektem k propachtování může být zásadně jen individuálně určená věc způsobilá přinášet výnos, ať již nemovitá, movitá, hmotná nebo nehmotná. TIP doba určitá versus neurčitá Forma pachtovní smlouvy Pachtovní smlouva jako taková sice nemusí být uzavřena písemně, pokud nestanoví (jiný) zákon v konkrétním případě jinak; nicméně z podstaty věci nelze v některých případech písemné sjednání smlouvy než doporučit, a to nejen s ohledem na pozdější případnou důkazní nouzi při eventuálním sporu smluvních stran. Pacht závodu (dřívějšího podniku) jen obtížně zrealizujeme ústní formou, když účinnost pachtu může být za určitých okolností vázána na zveřejnění údaje, že pachtýř uložil doklad o pachtu závodu ve sbírce listin obchodního rejstříku ( 2350 odst. 1 NOZ). Rovněž v případě zemědělského pachtu sjednávaného na základě vůle stran na dobu určitou delší než dva roky je více než záhodno uzavřít smlouvu v písemné formě; v opačném případě stanoví 2345 odst. 2 NOZ vyvratitelnou domněnku, že taková smlouva byla sjednána na dobu neurčitou: Je -li pacht ujednán na dobu delší než dva roky a není -li smlouva uzavřena v písemné formě, má se za to, že pacht byl ujednán na dobu neurčitou. I v závislosti na tom, zda byl pacht sjednán na dobu

KONKRÉTNÍ TYPY SMLUV UŽÍVANÉ V PODNIKÁNÍ F4.5 STRANA 1 4.5 Leasingová smlouva Leasingová smlouva jako zvláštní smluvní typ v novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále také NOZ ) není obsažena. Stejně tak tomu bylo i za staré právní úpravy, kdy si smluvní strany při uzavírání leasingové smlouvy vypomáhaly mimo jiné obchodním zákoníkem, v němž byl upraven smluvní typ nazývaný smlouva o koupi najaté věci. Pochopitelně i nadále po 1. lednu 2014 lze leasingovou smlouvu uzavřít coby inominátní nepojmenovanou smlouvu (dle 1746 odst. 2 NOZ, podle něhož strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena ), přičemž svou podstatou se v případě leasingu jedná o kompilaci prvků zejména kupní smlouvy, smlouvy o nájmu či smlouvy o úvěru. Smluvní strany pak ale pod pojem leasing zahrnují různé operace s různým obsahem, tj. zpravidla nejen prvky kupní, úvěrové či nájemní smlouvy. Ve stručnosti lze leasing charakterizovat jako smlou vu, která umožňuje užívání věci ve vlastnictví jiného za dohodnutou úplatu a na určitý časový úsek, v jehož rámci může (ale nemusí) být sjednána možnost odkoupení daného předmětu do vlastnictví leasingového nájemce. Leasingové smlouvy bývají velmi často doplněny ve smyslu 1751 NOZ, resp. 1798 NOZ všeobecnými obchodními (leasingovými) podmínkami, jež upravují veškeré relevantní otázky neupravené přímo v leasingové smlouvě. absence úpravy v NOZ nepojmenovaná smlouva charakteristika všeobecné obchodní podmínky

F4.5 KONKRÉTNÍ TYPY SMLUV UŽÍVANÉ V PODNIKÁNÍ STRANA 2 doplnění leasingové smlouvy Všeobecné obchodní podmínky leasingových společností konkretizují a doplňují leasingovou smlouvu zejména specifikací postupu smluvních stran při předání a převzetí předmětu leasingu, specifikací podmínek jeho užívání, údržby, oprav a úprav, pojištění, postupu při řešení škod na předmětu leasingu, podmínek kontroly stavu a způsobu užívání předmětu leasingu, zániku leasingové smlouvy včetně způsobu vypořádání, řešení případných sporů atd. V praxi leasingové společnosti, které většinou bývají tvůrci leasingových smluv, jak již bylo výše zmíněno, zpravidla různým způsobem kombinují prvky nájemní, kupní a úvěrové smlouvy, aby tím co nejlépe dosáhly požadovaného účelu. předmět leasingu Předmětem leasingu mohou být jak věci movité (např. strojní zařízení, počítače, kancelářské stroje, automobily, autobusy a další vozidla, lodě, letadla, vagony, atd.), tak i věci nemovité, a to jak stávající, tak i rozestavěné budovy (např. průmyslové areály, hotely a jiná zařízení) s pozemky, stejně jako pozemky samotné (tj. nezastavěné), ale také věci nehmotného charakteru (např. počítačové programy). Výhody leasingu Leasing má své výhody pro obě smluvní strany jak pro jeho uživatele (leasingového nájemce), tak i jeho poskytovatele (leasingového pronajímatele). výhody pro leasingového nájemce Mezi základní výhody leasingu pro jeho leasingového nájemce lze řadit skutečnost, že leasing může