SOCIOLOGIE 1. Vědní obor sociologie (pojem, předmět, metody a dějiny oboru)
Základní otázky sociologie Kdo jsme? Co nás spojuje? Co nás rozděluje? Kam směřujeme? Jak je společnost uspořádána? Kdo jí uspořádal? Jak se k takovému uspořádání došlo? Jak jednáme? Čím je naše jednání ovlivněno? Co můžeme naším jednáním ovlivnit?
Pojem sociologie societas (lat.) = společnost logos (řec.) = řeč, slovo, význam, rozum, smysl (obtížně přeložitelné slovo) obtížně zařaditelná disciplína rozkročená na pomezí přírodních a společenských věd (využívá mnoho metod matematiky, ale zkoumá společnost); spíše řazena mezi společenské vědy samostatná vědecká disciplína, jež se pokouší pomocí analytických metod a empirických technik zkoumat struktury, funkce a souvislosti vývoje společnosti a navrhovat o nich teorie (Jandourek, 2009: 14) usiluje o výklad fungování společnosti a společenských jevů neříká, jaká má společnost být, ale zkoumá společnost jaká je (Novotná, 2008: 11) není exaktní a nutně kauzální (její teorie jsou spíše pravděpodobnostní), ale je empirická (vychází z nezaujatého, objektivního pozorování) je multidisciplinární (využívá poznatky dalších věd a sama jim přispívá, např.: historie, filosofie, ekonomie, psychologie, antropologie, politologie, ekologie aj.)
Pojem sociologie sociologie je specifická tím, že vysvětluje jevy, které ve společnosti vidíme, ze sociálních příčin Např.: je rozdíl, zda někdo spáchá sebevraždu, protože ho potkala mimořádná osobní událost, která se dotýká jeho osobní biografie (např. ho opustí životní partner), anebo zda skočí z mostu, protože pociťuje prázdnotu danou moderním stylem života to první je více záležitostí psychologie, to druhé spíše sociologie, byť pochopitelně nelze oba přístupy beze zbytku oddělit Např.: při výzkumu nezaměstnanosti bude psychologii více zajímat osobní prožívání nezaměstnaného, ekonomie bude analyzovat hospodářské příčiny, politologii zase bude zkoumat možné dopady nezaměstnanosti na volby a sociologii bude spíše zajímat o dění v komunitě nezaměstnaných je ale patrné, že sociologie si bude potřebovat vypůjčit zjištění ostatních, aby dosáhla uceleného pohledu
Čím může být sociologie užitečná? Sociologie nám umožňuje vidět sociální svět z mnoha perspektiv a přispívá tím k odstraňování předsudků mezi různými skupinami ve společnosti. Jestliže skutečně porozumíme tomu, jak druzí lidé žijí, umožní nám to lépe pochopit i jejich problémy a pomáhat při jejich praktickém řešení. Opatření, která nevycházejí ze znalosti života těch, jichž se týkají, mají totiž jen malou šanci na úspěch. Sociologický výzkum má praktický význam pro hodnocení výsledků konkrétních opatření, či může sloužit jako motivace zavedení takových opatření: V posledních dvaceti letech dochází k výraznému nárůstu počtu seniorů v ČR (populace stárne). Co to znamená a jak to bude dál? To jsou velmi ožehavé otázky nejen pro vládní, ale i komerční a občanský sektor. Čím více lidé vědí o svém vlastním jednání a povaze společnosti, v níž žijí, tím větší je pravděpodobnost, že budou schopni ovlivnit vlastní život. Praktickou úlohu sociologie bychom neměli vidět jenom v tom, že pomáhá vlivným lidem a skupinám, aby činili správná rozhodnutí. Sociologie vede také k sebepoznání. (Giddens, 1999: 28,29)
Předmět sociologie každá věda potřebuje vymezit předmět svého zkoumání, není-li tomu tak, nejde o vědecké zkoumání ale bezcílné tápání sociologie měla zpočátku s jednotným vymezením svého předmětu potíže: Francouz Émile Durkehim (1858 1917) definoval sociologii jako vědu o sociálních faktech, přičemž tato fakta jsou vůči člověku vnější a působí na něj nátlakem sociální fakta lze chápat jako reálné skutečnosti nezávislé na lidském vědomí (např. móda, právo, jazyk, normy společenského chování, byrokracie, morálka, náboženství atd.) např. morálku nikdo nevymyslel, ale každý je jí ovlivňován a nucen k určitému chování společnost je nadindividuální protože je primárně utvářena právě sociálními fakty; tento směr uvažování se vžil pod názvem sociologický realismus Němec Max Weber (1864 1920) definoval sociologii jako vědu o sociálním jednání, přičemž to je vždy smysluplné (zaměřené na konkrétní cíl) a orientované na druhé lidi sociální jednání je tedy provázáno s aktivitami lidí původcem soc. jednání je člověk a společnost je jen souhrnem těchto jednajících jedinců, společnost je tedy individuální tento směr uvažování se vžil pod názvem sociologický nominalismus
Předmět sociologie v současné době se oba přístupy kombinují: lidé jsou při svých každodenních činnostech sice ovlivňováni sociálními fakty, avšak svým jednáním tyto fakty udržují v chodu a potvrzují jejich platnost, ale mohou je dokonce i měnit prostřednictvím sociálního jednání předmětem sociologie jsou sociální jevy (tj. sociální fakta a sociální jednání) sociologie se zabývá v podstatě dvěma typy problémů: sociálními problémy tím, co určitá společnost považuje za problém (např. nezaměstnanost, terorismus, imigrace) sociologickými problémy to, co zkoumá sociolog v celé šíři pomocí vědeckým metod (nezaměstnanost je lidmi vnímána jako negativní jev, avšak sociolog nezůstane jen u tohoto konstatování, bude hledat příčiny a dopady tohoto jevu)
Metody sociologie každá věda je vybavena určitou specifickou metodologií (tj. souborem výzkumných strategií) rozlišujeme dvě základní metody: kvantitativní výzkum kvalitativní výzkum kvantitativní přístup spočívá v testování pravdivosti nebo nepravdivosti dopředu vytvořené hypotézy (předpokladu) na určitém, obvykle větším, vzorku respondentů (tázaných) s poměrně snadnou zobecnitelností na celou populaci; nevýhodou je ale zisk jen omezeného rozsahu informací o mnoha jedincích a nebezpečí nízké validity (pravdivosti) výzkumu např. při zkoumání religiozity obyvatelstva formou dotazníku rozdávaného návštěvníkům kostela, ještě nemusíme nutně zjistit míru religiozity, protože jen těžko budeme zjišťovat, zda se u toho kterého člověka nejedná jen o dodržování konvencí či o zvědavost
Metody sociologie hlavními technikami kvantitativního přístupu jsou: dotazníkové šetření pomocí: standardizovaného dotazníku (respondent zaznamenává odpovědi na předem připravené otázky a ke každé otázce je připraveno několik variant odpovědí či škála) nestandardizovaného dotazníku (respondent zaznamenává odpovědi na předem připravené otázky formou volné odpovědi) standardizovaný rozhovor (respondent odpovídá na předem připravené otázky a odpovědi) přímé pozorování (plánované a zaměřené sledování vybraných jevů v terénu) obsahová analýza (rozbor textů či dokumentů nevytvořených za účelem výzkumu např.: sledování toho, kolik pozornosti poskytuje určité médium bulvárním informacím z hlediska počtu a rozsahu odvysílaných zpráv v určitém časovém úseku) výsledkem kvantitativního výzkumu bude s velkou pravděpodobností určitý graf, tabulka nebo jiné systematizující vyjádření získaných dat
Metody sociologie kvalitativní přístup nesleduje nutně testování předem stanovených hypotéz, ale spíše porozumění významu, který lidé přisuzují svému jednání, okolním věcem a událostem; lze tedy zajistit velké množství informací od obvykle malého počtu respondentů, čímž roste validita ale klesá zobecnitelnost hlavními technikami kvalitativního přístupu jsou: zúčastněné pozorování (sociolog se přímo podílí svou přítomností na životě zkoumané skupiny či jedince a informace zaznamenává formou terénních poznámek např.: sociolog se stane na čas součástí určité komunity nebo bude nablízku sociálně vyloučenému jedinci) nestandardizovaný rozhovor (je zhruba určen cíl rozhovoru, ale pro jeho průběh nejsou stanoveny žádné konkrétní otázky) analýza osobních dokumentů (zdrojem dat jsou zde materiály ze života zkoumaného subjektu nebo skupiny např. osobní korespondence, kroniky, fotografie, deníky, profily na sociálních sítích apod.)
Metody sociologie jestliže sociolog zpracovává materiály tzv. od stolu (např. v pracovně), jedná se o tzv. desk research ; vyrazí-li sociolog do terénu, jedná se o terénní výzkum pilotáž označuje ve výzkumu proces, kdy je testován výzkumný nástroj (dotazník, rozhovor) tak, aby se zjistila jeho funkčnost předvýzkum označuje proces zjišťování proveditelnosti průzkumu a jeho smysluplnost (stanovené metody se nejprve vyzkouší na menším počtu respondentů) Garfinkelink je technika umělé provokace, pomocí které výzkumník naruší běžnou rutinu lidského jednání (např. experiment, kdy se studenti doma začali bez předchozího upozornění chovat jako formální podnájemníci výzkum sledoval proces proměny vztahů neformálních na formální) zakotvená teorie ( Grounded theory ) je metodou vytváření hypotézy (nezačíná se hypotézou, ale pozorujeme zkoumaný jev či oblast a necháváme, ať se vyjeví to, co je v tomto jevu/oblasti významné) v sociologii se často oba přístupy (kvantitativní i kvalitativní) kombinují a tím se doplňují
Dějiny sociologie uvažování o společnosti je staré jako lidstvo samo a v historii bychom našli mnoho autorů, kteří sice sami sebe za sociology neoznačovali, ale z dnešního pohledu jimi byli (např.: Aristoteles, Xenofón, Machiavelli, A. Smith aj.) sociologie vzniká v 1. polovině 19. století jako odpověď na historické změny (Velká francouzská revoluce, průmyslová revoluce, osvícenství, racionalismus) a důsledky, které tyto změny přinesly v tradiční společnosti docházelo k sociálním změnám jen velice pozvolna, ovšem rodící se moderní společnost zaznamenala sociální změnu jako trvalý a převratný faktor, není tedy divu, že se zformovala snaha tyto změny vědecky popsat a zjistit příčiny za zakladatele sociologie je považován francouzský filosof Auguste Comte (1789 1857) původně pojmenoval novou vědu sociální fyzikou a rozdělil ji na sociální statiku (zkoumání společenské struktury) a sociální dynamiku (zkoumání zákonitostí sociálních změn a vývoje) tvrdil, že dějiny společnosti lze rozdělit do tří stádií teologické, metafyzické a pozitivní tím vlastně položil základy vědeckému pozitivismu (myšlenkovému směru požadujícímu vycházet jen z ověřitelných faktů a vyhýbajícího se spekulacím)
Dějiny sociologie Francouz Émile Durkheim (1858 1917) ustavil sociologii jako akademickou disciplínu a stal se vůbec prvním jmenovaným profesorem sociologie (nejstarší katedra sociologie se nachází v Bordeaux) jako předmět sociologie ustavil sociální fakta zajímal se především o tematiku dělby práce, sebevraždy, náboženství a deviace (zavedl typologii sebevražd altruistická, egoistická, anomická a fatalistická) Němec Max Weber (1864 1920) je zakladatelem německé sociologie a jeho nejslavnějším dílem je Protestantská etika a duch kapitalismu jako předmět sociologie určil sociální jednání věnoval se především tematice vztahu ekonomie, náboženství a politiky zavedl pojem chápající sociologie (sociolog musí poznat, jaký subjektivní význam lidé přisuzují svému chování a chování druhých) nástrojem chápající sociologie jsou tzv. ideální typy (jedná se vlastně o zobecnění např.: typický reprezentant tuláka otrhaný, zanedbaný, páchající drobnou kriminalitu, putující bez cíle, bez dalších sociálních vazeb; ne všichni tuláci musí být zrovna takový, ale aby bylo možné srovnávat, je zapotřebí mít nějaký vzor)
Dějiny sociologie Němec Karl Marx (1818 1883) sám sebe za sociologa nepovažoval, nicméně jeho dílo je nesmírně vlivné a ze sociologického hlediska významné věnoval se především analýze soudobé průmyslové společnosti kapitalistické společnosti, resp. tomu, jak tato společnost destruktivně působí na člověka způsob, jakým si člověk obstarává obživu (a v době Marxově to byl v Evropě převážně zaměstnanecký vztah v zemědělství nebo v průmyslu) podmiňuje i sociální, politický a duchovní život jednotlivce kapitalismus dle Marxe vytváří bariéry mezi jedincem a výrobním procesem, mezi jedincem a produkty tohoto procesu a konečně mezi ním a dalšími lidmi dělník již nemá kontrolu nad hotovým produktem, nepožívá z něj žádný zisk, protože výhodu zde má jen kapitalista majitel továrny či obchodník dělník se stává pouhým příslušenstvím továrny hroutí se přirozené propojení mezi lidmi a tím, co produkují = dochází k tzv. odcizení práce společnost se rozdělila na dvě základní společenské třídy: buržoasii (kapitalisty vlastníky výrobních prostředků) a proletariát (dělnictvo a rolnictvo); buržoasie proletariát vykořisťuje, neboť si přisvojují i dělníkovu nadhodnotu (tj. jeho práci), bez které by ovšem nevznikl výsledný produkt Marx viděl dějiny společnosti a jejího vývoje v etapách, založených právě na hledisku vlastnictví výrobních prostředků, způsobů práce a převažující společenské třídě: otrokářský, feudální, kapitalistický a komunistický řád komunistický řád nastolí spravedlnost, neboť zmizí třídy a výrobní prostředky budou k dispozici všem nebude docházet k žádnému vykořisťování
Dějiny sociologie sociologie se bouřlivě rozvíjela zejména po druhé světové válce, a to zejména v západních demokraciích (komunistické režimy považovaly sociologii za překonanou, neboť ji nahradil tzv. vědecký marxismus/materialismus) mezi významné moderní sociologické směry (sociologická paradigmata) patří: funkcionalismus (strukturální funkcionalismus) představovaný např. T. Parsonsem a R. K. Mertonem tvrdí, že společnost je tvořena určitými strukturami, která každá plní svoji funkci; ideálem společnosti je rovnováha, kde každá struktura plní své poslání; centrální úlohu ve společnosti hrají sdílené hodnoty, které ji drží v rovnováze konfliktualismus představovaný např. R. Dahrendorfem, L. Coserem a CH. W. Millsem si klade základní otázku: Jaké síly udržují soudržnost sociálního řádu?; odpověď nalézají v existenci protichůdných sil a mocí právě tato protichůdnost drží společnost pohromadě; revoluce jsou důsledkem převážení jedné moci nad jinou CH. W. Mills je známý zavedením pojmu bílé límečky (nemanuální pracující) a metody sociologické imaginace (jde o využití nadhledu schopnost vidět sociologický problém v širokém kontextu jiných problémů) Interpretativní sociologie představovaná např. G. H. Meadem či A. Schutzem nahlíží společnost jako na neustále se měnící entitu utvářenou lidským jednáním a tím, jaký smysl lidé svému jednání přikládají
Dějiny sociologie předválečná československá sociologie i její představitelé dosahovala světového významu; po druhé světové válce však vlivem nového, sociologii nepřejícímu, režimu upadala, naštěstí byla po sametové revoluci obnovena a našlo se několik nových a vynikajících českých sociologů zakladatelem české sociologie byl T. G. Masaryk (1850 1937) který se stal také prvním přednášejícím sociologie na Karlově univerzitě vnímal sociologii jako angažovanou vědu a ve společnosti viděl dvě protichůdné síly: centralizační a individualizační zabýval se fenoménem sebevraždy, náboženství, sociologií umění, historii a tzv. české otázce (hledání vnitřního smyslu českých dějin a společnosti) I. A. Bláha (1879 1960) se zabýval řadou velmi specifických témat: sociologie dětství, města, inteligence apod. E. Chalupný (1879 1958) se věnoval především dějinám sociologie mezi současné vlivné české sociology řadíme např. J. Kellera (1955) zabývajícího se zejména problematikou středních vrstev; V. Bělohradského (1944), který se věnuje otázce liberalismu a kapitalismu; J. Šiklovou (1935) jejíž doménou je sociologie rodiny, smrti a umírání; J. Jandourka (1965) zaměřujícího se na popularizaci sociologie a sociologii náboženství