Kompendium hojení ran

Andrea Pokorná, Romana Mrázová Kompendium hojení ran pro sestry

Andrea Pokorná, Romana Mrázová Kompendium hojení ran pro sestry GRADA Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. KOMPENDIUM HOJENÍ RAN PRO SESTRY Hlavní autorka: PhDr. Andrea Pokorná, Ph.D. Spoluautorka: RNDr. Romana Mrázová, Ph.D. Recenze: prof. MUDr. Alena Pospíšilová, CSc., Mgr. Eva Smičková Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Grada Publishing, a.s., 2012 Obrázky v textu podle předloh autorek překreslil Karel Mikula. Autorky fotografií v barevné příloze: P1, P4: PhDr. Andrea Pokorná, Ph.D. P2, P3: RNDr. Romana Mrázová, Ph.D. P5 až P22, P24, P25: Mgr. Markéta Koutná P23, P26 až P28: Jana Havránková Cover Photo fotobanka allphoto, 2012 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 4838. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková Sazba a zlom Karel Mikula Počet stran 192 + 8 stran barevné přílohy 1. vydání, Praha 2012 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. ISBN 978-80-247-3371-5 TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-7961-4 ve formátu PDF ISBN 978-80-247-7962-1 ve formátu EPUB

Obsah Úvod...................................... 7 1 Anatomicko-fyziologické základy kožního ústrojí............ 9 1.1 Kůže................................ 9 1.2 Přídatné kožní orgány kožní adnexa............ 13 1.3 Funkce kůže přehled..................... 14 1.4 Vybrané funkce kůže ve vztahu k ošetřovatelské péči... 15 1.5 Seznam odborných zdrojů................... 16 2 Proces hojení............................... 18 2.1 Faktory determinující proces hojení.............. 19 2.2 Kontinuum hojení rány Wound Healing Continuum.. 22 2.3 Příprava spodiny rány Wound Bed Preparation...... 25 2.4 Seznam odborných zdrojů................... 30 3 Požadavky na efektivní péči o rány................... 32 3.1 Komplexní hodnocení nemocného s nehojící se ránou a klasifikace ran......................... 34 3.1.1 Hodnocení nutričního stavu nemocných s nehojící se ránou.................... 35 3.1.2 Hodnocení bolesti u nemocných s nehojící se ránou. 41 3.1.3 Hodnocení dalších parametrů u osob s nehojící se ránou.................... 51 3.1.4 Hodnocení infekce v ráně............... 54 3.2 Dokumentace rány....................... 61 3.2.1 Dokumentování nehojící se rány........... 63 3.2.2 Nejčastější chyby v dokumentování chronické rány. 76 3.2.3 Fotodokumentace nehojící se rány.......... 78 3.3 Seznam odborných zdrojů................... 81 4 Hygienicko-epidemiologické požadavky v souvislosti s péčí o chronické rány.......................... 86 4.1 Klasifikace postupů péče o ruce................ 87 4.2 Využívání rukavic ve wound managementu......... 89 4.3 Typy nozokomiálních nákaz ve vztahu k péči o nemocné s nehojící se ránou................. 92 4.4 Seznam odborných zdrojů................... 96 5

5 Komplexní přístup k péči o chronické rány a defekty.......... 97 5.1 Zásady komplexního přístupu................ 100 5.1.1 Bércové ulcerace.................... 101 5.1.2 Dekubity........................ 112 5.1.3 Syndrom diabetické nohy............... 122 5.2 Seznam odborných zdrojů.................. 132 6 Materiály vlhkého fázového hojení ran............... 138 6.1 Seznam odborných zdrojů.................. 147 7 Komunikace s pacientem s chronickou ránou.............. 154 7.1 Seznam odborných zdrojů................... 158 8 Přílohy.................................. 160 Příloha 1: Záznam péče o chronickou ránu, část 1 vstupní hodnocení........... 160 Příloha 2: Záznam péče o chronickou ránu, část 2 průběžná péče.............. 161 Příloha 3: Záznam plánu péče o dekubity a jiné rány vstupní posouzení........ 161 Příloha 4: Záznam plánu péče o dekubity a jiné rány průběžný záznam......... 162 Příloha 5: Komplexní pojetí ošetřovatelského záznamu chronické rány.................. 163 Příloha 6: Záznam chronické rány dle Bates-Jensenové. 164 Slovníček pojmů............................... 169 Souhrnný seznam literatury a zdrojů.................... 175 Rejstřík................................... 187 Souhrn.................................... 190 Summary.................................. 191 6

Úvod Úvod Péče o nemocné s chronickou ránou je složitým procesem, který vyžaduje multidisciplinární přístup a jasné vymezení procesuálních kroků a jejich logickou provázanost a návaznost na základě jasně stanovených kompetencí a určení zodpovědnosti. Zejména v posledních dvou zmiňovaných činitelích je však klinická praxe v tuzemských podmínkách mnohému dlužna. Přesto, že je zcela jasně legislativně stanoveno, že péče o nemocné s ránou (akutní i chronickou) je v kompetenci všeobecných sester, není to v klinické praxi zdaleka tak jednoduché. Především v péči o osoby s chronickou ránou, a také v případě, že jsou využívány postupy fázového (chcete-li vlhkého) hojení ran, existuje mnoho nejasností. Ve velké míře jsou sestry wound managerky a jejich názory ne zcela plně akceptovány odbornou veřejností a často nejsou legislativně chráněny. Neopomenutelným faktem také zůstává, že všeobecné sestry nejsou oprávněny k výběru terapeutického materiálu a jejich kompetence jsou významně omezeny. Výjimku tvoří sestry, které získaly odbornou způsobilost k péči o chronické rány a tím oprávnění ke komplexní péči zahrnující také výběr terapeutických materiálů. Vlastní preskripce zdravotnických prostředků zůstává nadále v rukou lékařů, kteří i při nejlepší vůli a upřímně také s ohledem na vzdělávací systém mnohdy nemohou mít dostatečné znalosti a dovednosti a často vítají erudovanou wound managerku ve své praxi. Tyto a mnohé další důvody nás vedly k tomu, aby byla připravena publikace, kterou nyní držíte v rukou. Záměrně je koncipována jako kompendium tedy příručka, souhrn informací určených pro všechny nelékařské zdravotnické pracovníky, kteří pečují o osoby s chronickou ránou i jejich blízké. Popsány budou základní postupy péče o chronickou ránu včetně hodnocení ran a bazálních postupů fázového hojení a globální léčby. Vzhledem ke skutečnosti, že proces hodnocení ran vyžaduje souhrn specifických dovedností, bude logická struktura publikace připravena v racionálním sledu jednotlivých kroků komplexního přístupu péče. Nejprve budou prezentovány relevantní poznatky z anatomie a fyziologie kůže a kožního ústrojí, poté postupy vedoucí k identifikaci faktorů ovlivňujících proces hojení ran a samozřejmě návazně instrukce k posouzení rány sběru objektivních a subjektivních dat s využitím standardizovaných postupů a škál. Opomenuty nebudou ani postupy komplexního hodnocení stavu nemocného a dalších determinujících 7

Kompendium hojení ran pro sestry faktorů (nutriční stav osob s chronickou ránou, úroveň sociální interakce v procesu poskytování péče a péče o blízké osoby nemocných s chronickou ránou apod.). Celá publikace je zaměřena na účelné využití poznatků v klinické praxi a měla by sloužit nejen jako učební text pro začínající pečující o chronické rány, ale také jako podpůrný text pro kontinuální pomoc v nesnázích. Jsme si vědomy skutečnosti, že v péči o osoby s chronickou ránou neexistuje univerzální návod a postup, který je možno považovat vždy za efektivní. Jednoznačně existují návody umožňující postupy lege artis s vědomím účinné odborné pomoci a minimalizace rizika pro pečující i nemocné. Věříme, že přispějeme k tomu, aby byla péče poskytována nejen na základě nejnovějších vědeckých poznatků (evidence based), ale zejména s cílem maximálního benefitu pro zdravotnickou praxi, přínosu pro nemocné, jejich blízké a podporu profesní satisfakce profesionálních i laických pečujících. S úctou autorky 8

Anatomicko-fyziologické základy kožního ústrojí 1 1 Anatomicko-fyziologické základy kožního ústrojí Pokorná, A., Mrázová, R. Základem efektivní a správně poskytované ošetřovatelské péče je vždy rozpoznání problémů nemocného, které je ale možné pouze na základě validních informací, tedy poznatků. Ani v péči o nemocné s chronickou ránou nelze nalézt výjimku, a proto základem pro účelnou léčbu a péči je znalost alespoň základů anatomie a fyziologie kůže i přídatných kožních orgánů. V této kapitole bude prezentována tato problematika opravdu velmi stručně s maximálním důrazem na funkce kůže a uvedení klinických souvislostí a dopadu na ošetřovatelskou praxi. 1.1 Kůže Kůže vytváří hraniční vrstvu mezi organizmem a jeho okolím. Na jedné straně funguje jako bariéra, na druhé straně jako spojení mezi vnějším světem a vnitřními orgány (Germann, 1999). Kůže je největší smyslový orgán našeho těla. Tvoří přibližně 12 16 % celkové tělesné hmotnosti a její plocha je u dospělé osoby přibližně 1,5 2,0 m². Jeden čtvereční centimetr má 15 mazových žláz, 100 potních žláz, 3000 nervových tělísek, 1 metr cév a 3 miliony buněk. Kůže, za normálních okolností, chrání lidského jedince proti negativnímu působení zevního prostředí a mikroorganizmů. Zadržuje vodu v organizmu, reguluje tělesnou teplotu, umožňuje zbavovat se odpadních látek, dovoluje vnímat chlad a teplo, podílí se na syntéze vitaminu D (Bienstein, 1997, Pospíšilová, Švestková, 2001). Kůži tvoří tři vrstvy tkáně: pokožka (epidermis), škára (dermis nebo korium) a podkoží (subcutis nebo tela subcutanea). Ke kůži řadíme i přídatné kožní orgány kožní adnexa (vlasy, chlupy, nehty, potní žlázy a žlázy mazové). Epidermis je tvořena převážně keratinocyty (název odvozen od fibrózního proteinu keratinu nacházejícího se ve vnější vrstvě kůže, nehtech a ve vlasech). Keratinocyty jsou produkovány bazální, nejspodnější 9

1 Kompendium hojení ran pro sestry vrstvou epidermis a postupně se posouvají směrem ke kožnímu povrchu. Mezitím procházejí řadou změn a vytvářejí pět odlišných buněčných vrstev: Bazální vrstva (stratum basale) spodní vrstva epidermis je tvořena buňkami, které leží přímo na membráně oddělující epidermis od dermis. Bazální cylindrické buňky plní funkci tzv. mateřských buněk, které se dělením reprodukují (jsou schopny mitózy) a tvoří stále další a další buňky zajišťující průběžnou obnovu epidermis. Tato neustálá reprodukce vytlačuje epidermální buňky směrem nahoru k zevním horním vrstvám kůže. Buňky pokožky při svém postupu k povrchu procházejí celou řadou změn a vytvářejí čtyři rozdílné vrstvy epidermis. Dělení a vyzrávání buněk od nejspodnější vrstvy po definitivní keratinocyty rohové vrstvy trvá přibližně 28 dní (na hlavě asi 14 dní). Jedná se o významnou informaci vztahující se ke schopnostem regenerace a reparačním procesům kůže. V bazální vrstvě se také nacházejí melanocyty, tj. buňky produkující kožní pigment melanin (asi 5 % z celkového množství buněk ve stratum basale). Vrstva ostnitých buněk (stratum spinosum) vzniká vývojem z buněk bazální vrstvy. Tyto buňky jak název naznačuje mají ostnaté výběžky a na určitých místech jsou na buněčných stěnách patrna ztluštění, tzv. desmosomy. Desmosomy (hustě uspořádané destičky, které drží buňky pohromadě) tvoří mezi buňkami tzv. ostny (odtud název vrstvy). Buňky v této vrstvě rovněž produkují keratin nebo proteinová vlákna (syntetizují keratinopeptidy). Je důležité zmínit, že v této vrstvě mají buňky omezenou mitotickou aktivitu, ale stále ještě dosti vysokou. Také z tohoto důvodu jsou buňky stratum basale a stratum spinosum označovány souhrnným názvem stratum germinativum (zárodečná vrstva epidermis též malpighická vrstva). Z klinického hlediska je důležité, že při obnažení vlhne, až mokvá. Vrstva zrnitých buněk (stratum granulosum) obsahuje jednu až tři vrstvy/roviny plochých buněk, které mají hrubá zrníčka (granula). Množství vrstev se liší v závislosti na tloušťce rohovinové vrstvy. V této vrstvě již začíná proces keratinizace. V cytoplazmě buněk se objevují již zmíněné granulární struktury tvořené keratohyalinem (prekurzorem keratinu). Dalším vyzráváním buněk směrem ke kožnímu povrchu dochází k přeměně keratohyalinu na keratin. 10

Anatomicko-fyziologické základy kožního ústrojí 1 Vrstva jasných buněk (stratum lucidum) je někdy také nazývána světlá vrstva. Je tvořena bezjadernými buňkami, ve kterých probíhají intenzivní enzymatické aktivity (epidermální buňky postupně odu mírají a ztrácejí své jádro těsně nad granulární vrstvou). Buněčná struktura této vrstvy je patrná pouze v mikroskopu, buňky jsou translucentní. Keratinizující buňky obsahují látku eleidin, která má vysokou refrakční schopnost (láme světlo). Díky tomu vypadá tato vrstva jako průsvitná (proto stratum lucidum). Její hlavní funkcí je ochrana epidermis před působením vodných roztoků podílí se na permeabilitě kůže a jejím vodním hospodářství. Nápadněji je tato vrstva vyvinuta na dlaních a chodidlech. Rohová vrstva (stratum corneum) se skládá asi z 15 až 20 vrstev oploštělých odumřelých buněk bez jádra, které jsou pevně spojeny, leží stříškovitě nad sebou a jsou označovány jako korneocyty. Ve chvíli, kdy se buňky dostávají do této vrstvy, jsou již zcela keratinizovány a nejsvrchněji uložené buňky se rovnoměrně olupují ve formě šupin (tento proces nazýváme deskvamace), proto bývá tato vrstva nazývána také jako stratum disjunctum horní vrstva. Naopak spodní kompaktní vrstva je nazývána stratum conjunctum. Těsné uložení buněk spodních partií rohové vrstvy tvoří prostupnou bariéru, jež kůži chrání před vlivy vnějšího prostředí. Epidermis neobsahuje cévy, je vyživována difuzí z kapilárního lůžka dermis. Obsahuje významné funkční jednotky Langerhansovy buňky, důležité pro imunitní reakce kůže, senzorické Merkelovy buňky (mechanoreceptory) a melanocyty, které produkují a shromažďují melanin, zodpovědný za barvu vlasů, kůže a chlupů a ochranu kůže před UV zářením. Dermis korium se nachází těsně pod bazální membránou epidermis a zasahuje až do subcutis (hypodermu). Zatímco hranice mezi epidermis a dermis je velmi zřetelná, hranice mezi dermis a subcutis již tak výrazná není. Škára je vazivovou tkání bohatou na cévy a nervová zakončení. Histologicky ji rozdělujeme do dvou vrstev, které od sebe nejsou nijak odděleny, odlišují se hustotou a uspořádáním svých vazivových vláken. Stratum papillare (pars papillaris) papilární část je horní vrstva škáry, která zasahuje svými prstovými výběžky papilami do epidermis. Zvlněná hranice mezi epidermis a dermis zvyšuje kontaktní 11

1 Kompendium hojení ran pro sestry oblast mezi dvěma vrstvami a zajišťuje optimální výživu bazálních buněk z krevních buněk procházejících stratum papillare. V oblasti papil se nacházejí kapilární kličky, které zajišťují zásobování bezcévné epidermis, a také volná nervová zakončení, smyslové receptory a iniciální lymfatické cévy. Vyplnění mezibuněčného prostoru zajišťuje základní gelovitá substance, v níž se mohou pohybovat mobilní krevní a tkáňové buňky. Stratum reticulare (pars reticularis) síťovitá část je složena ze silných vzájemně propojených kolagenních svazků, mezi nimiž jsou uloženy sítě elastických vláken. Kolagenní vlákna probíhají všemi směry, ale převážně se orientují šikmo k epidermis nebo k povrchu těla (směr štěpitelnosti kůže). Znalost této skutečnosti je významná s ohledem na užívání fixačních materiálů při léčbě ran. Obloukovitě až vlnovitě uspořádaná vlákna jsou odpovědná za vysokou pružnost a pevnost kůže. Díky nim se může kůže přizpůsobovat pohybům a změnám objemu organizmu. Kolagenní vlákna se spojují s dlouhými řetězci molekul cukru nazvaných glykosaminoglykany (či mukopolysacharidy) a tvoří komplexy s vysokou schopností vázat vodu, což zajišťuje vysoké vnitřní napětí (pevnost) kůže. S přibývajícím věkem kůže stárne a schopnost dermis vytvářet tyto komplexy se snižuje tím se snižuje i schopnost vázat vodu. V důsledku toho začíná být kůže ochablá a náchylnější k tvorbě vrásek. Škára má bohatou třívrstevnou cévní síť s vertikálním propojením, svrchní část cévní struktury zásobuje bezcévnou epidermis pomocí kapilárních kliček. Ve škáře začínají lymfatické cévy, nacházejí se zde také senzitivní nervová zakončení s receptory: Merkelova tělíska (hluboké kožní čití), Meissnerova tělíska (povrchové taktilní čití), Krauseho receptory (vnímání chladu), Ruffiniho tělíska (receptory tepla), Vaterova-Paciniho tělíska (vnímání tlaku) a volná nervová zakončení (bolest). V dermis jsou uloženy mazové žlázy, malé a velké potní žlázy (viz dále) a vlasové folikuly. Stejně jako epidermis jsou ektodermálního původu a uplatňují se při hojení. Často jsou místem, kde vzniká tzv. ostrůvkovitá epitelizace při hojení rány (Pospíšilová, Švestková, 2001). Dermis a subcutis jsou původu mezenchymálního. Základní stavební kameny dermis tvoří gelovitá substance, vyplňující mezibuněčné prostory, kolagenní a elastické vazivo a buněčná složka (fibroblasty, histiocyty, elastin, glykoproteiny, mastocyty žírné buňky). Významnou úlohu v procesu hojení sehrávají lymfocyty 12

Anatomicko-fyziologické základy kožního ústrojí 1 a makrofágy, které uvolňují řadu zánětlivých mediátorů, růstových hormonů a cytokinů. Secernují biologicky vysoce aktivní substance, které mají zprostředkující a regulující funkci a jsou nezbytné v průběhu hojení ran pro postup reparačních procesů. Subcutis (tela subcutanea) podkoží je nejhlubší vrstvou kůže, která je složena z řídké vazivové tkáně. Vazivová část představuje závěsný aparát pro tukovou tkáň, která plní funkci izolující, modelující a depotní. Je mezenchymálního původu stejně jako dermis a její síla/tloušťka se výrazně liší dle lokalizace na lidském těle (nejtenčí víčka, nejtlustší hýždě, břicho, stehna panniculus adiposus). Hlavními součástmi podkoží, spodní vrstvy kůže, jsou tukové buňky (adipocyty) a houbovitá pojivová tkáň. V této vrstvě jsou tukové buňky sdružené do tukových lalůčků propojených speciálně uspořádanými kolagenními vlákny, tvořícími septa (přepážky) mezi jednotlivými lalůčky. Lalůčky tukových buněk tvoří vrstvu, která funguje jako tlumič nárazů na fascii (vazivový obal svalů) a svalovou tkáň, jež se nachází pod ní. Tuková tkáň je zásobena velkým množstvím krevních cév. 1.2 Přídatné kožní orgány kožní adnexa Mezi kožní adnexa řadíme potní a mazové žlázy, nehty, chlupy a vlasy. Vzhledem k účelu publikace budou v této kapitole zmíněny pouze změny, které mohou mít vztah k péči o nemocné s chronickou ránou. Zjednodušeně lze říci, že jakákoli trofická změna kožních derivátů v terénu běžné lokalizace chronické rány je varovným signálem aktuálního či hrozícího poškození celistvosti (integrity) kožního krytu. Nejčastější příčinou jsou změny v cévním zásobení či narušení hydrolipidického filmu na povrchu kůže a ovlivnění ochranné funkce kůže a také změny vnitřního prostředí a hormonální rovnováhy. U nehtů se jedná nejčastěji o změny barvy, tvaru a růstu nehtů (ve smyslu ztenčení či ztluštění). U vlasů je nezbytné si všímat celkového stavu vlasové pokrývky, lesku vlasů, jejich lámavosti spolu s vypadáváním, což může být příznakem malnutrice a hypovitaminózy, jež může inhibovat proces hojení. Změny ochlupení ve smyslu vymizení či omezení růstu (síla a barva chlupu) jsou významným informačním zdrojem zejména při možnosti posouzení rozdílů na různých částech těla (např. dolní končetiny). Změny spojené s poškozením sekrece a exkrece u mazových 13

1 Kompendium hojení ran pro sestry a potních žláz bývají často spojeny s endokrinními poruchami, ale mohou být také známkou a důsledkem změn psychických. Složení mazu závisí na věku a jeho tvorba je ovlivňována endokrinním aparátem (nadledviny, pohlavní žlázy, štítná žláza), některými vitaminy (např. B 2 zvyšuje tvorbu, B 5 snižuje tvorbu). Důležitá je znalost involučních změn lidského organizmu (viz dále). 1.3 Funkce kůže přehled Většina odborných zdrojů se ve vymezení funkcí kůže liší. V následujícím textu jsme se pokusili o uvedení vyčerpávajícího rozsahu a informací o funkcích kůže z dostupných odborných zdrojů a s ohledem na jejich praktické využití. Funkce ochranná bariéra mezi vnějším a vnitřním prostředím kůže je schopna působit ochranně proti: bakteriální, mykotické a virové infekci chemickým látkám fyzikálním vlivům (mechanickým, termickým, UV záření) Funkce termoregulační kůže napomáhá udržovat stálou teplotu těla (radiací, odpařováním apod.) pomocí několika mechanizmů: sekrecí potu vazodilatací a vazokonstrikcí podkožním tukem ochlupením a vlasovou přikrývkou Smyslové (senzitivní) funkce v kůži je uložena řada receptorů (nervových zakončení), které reagují na teplo, chlad, tlak nebo poranění tkání (viz výše). Resorpční a skladovací (depotní) funkce v podkožním vazivu se skladuje tuk. Ten má kromě funkce zásobní i funkci mechanickou a izolační. Jsou zde uskladněny i vitaminy rozpustné v tucích. Kůže má schopnost resorpce vody a léčebných prostředků. Přes kůži je také možné absorbovat dýchací plyny. Zdravá kůže je schopna absorbovat jen malé množství látek. Poškozená kůže má však velké resorpční schopnosti, čímž může následně docházet k rozvoji infekce způsobené mikroorganizmy. Sekreční (vylučovací) funkce kůže je vedle ledvin dalším důležitým orgánem pro vylučování chemických látek z těla pro- 14

Anatomicko-fyziologické základy kožního ústrojí 1 střednictvím mazových a potních žláz, jejichž sekrety (pot a maz) přispívají k ochraně kůže (viz dále). Metabolická funkce kůže je významným metabolickým orgánem, který je schopen syntézy melaninu a vitaminu D, a také z hlediska reparačních procesů se jedná o biologicky aktivní soustavu. Metabolická funkce se uplatňuje také při tvorbě protilátek. Estetická funkce a funkce komunikativní kůže sehrává významnou roli v procesu sociální interakce (např. červenání je možné odhadnout psychické rozpoložení jedince, sekrece feromonů). Stav a případné negativní změny kožního krytu ovlivňují sebehodnocení jedince a sociální adaptabilitu (změna barvy kůže, charakter kůže, potřeba hapticky komunikovat). 1.4 Vybrané funkce kůže ve vztahu k ošetřovatelské péči Vodíkový exponent kůže (ph) je v mírně kyselé hodnotě v rozsahu mezi 4,6 6. Přítomnost slabých kyselých komponent tvoří vodní podíl hydrolipidického filmu a vytváří ochranný kyselý plášť, který zajišťuje ochranné funkce. Zjednodušeně řečeno kyselé prostředí zajišťuje ochranné účinky na povrchu kůže. Z tohoto důvodu je doporučováno užívat prostředky, které nezpůsobují alkalickou reakci na kůži. Mazové žlázy vytvoří denně asi 2 gramy mazu, který chrání kůži proti vysušení. Pamatujte, že ve stáří se produkce mazu snižuje, takže je kůže méně chráněna proti okolním vlivům. V souvislosti s tím je vhodné využívat emolientní přípravky k péči o kůži, například bílou vazelínu (vaselinum album), která má účinek emolientní, lubrikační a okluzivní (uzavírací). K nejdůležitějším emolienciím patří dále parafínový olej, sójový olej, mandlový olej, rybí olej, kyselina linolová a močovina (urea). Emoliencia se používají v případech, kdy je kůže suchá, tj. u přesušené kůže (např. xerosis cutis) u atopické dermatitidy a dalších dermatóz spojených se suchostí kůže. Dále samozřejmě všude tam, kde je suché, olupující se okolí chronické rány. Funkce udržení termoregulace a odstraňování odpadních látek je mimo jiné uskutečňována pomocí potních žláz a procesu pocení. Pot tvoří z 99 % voda a z 1 % sůl. Průměrná denní sekrece potu činí 500 ml, může však dosahovat až množství 2 litrů (v důsledku tělesné námahy a vlivu vnějšího prostředí až 10 litrů). Pot je tedy lehce kyselý, s tím souvisí schopnost zničit některé buňky, které byly rozpoznány 15

1 Kompendium hojení ran pro sestry jako bakterie, ale samozřejmě také riziko poškození kůže (intertrigo) s ohledem na běžné ph kůže. Opruzeniny je potřeba ošetřovat dle jejich základních projevů. Vlhkou zapářku je nutno vysušit a zabránit dalšímu zhoršování stavu, suchou zapářku promazávat (Bepanthen, Rybilka, Ondřejova mast, kalciová mast). Apokrinní potní žlázy se nacházejí především v podpaží, v okolí prsních bradavek a oblasti genitálu. Tato místa jsou tedy predilekčními místy vzniku vlhké zapářky. Malé ekkrinní žlázy jsou uloženy všude kromě nehtového lůžka, červeně rtů, glans penis, clitoris, preputia a labia minora. V situacích, kdy je pozorována nadměrná tvorba potu, je nezbytné nejen dodávat tekutiny a hodnotit kožní turgor a stav sliznic, ale také sledovat stav vnitřního prostředí a dodávat minerály (sodík, hořčík, draslík, chlór). Ekkrinní žlázy fungují už od útlého věku. Sekrece alkalického potu začíná na počátku puberty aktivací apokrinních žláz. Pot z těchto žláz obsahuje bílkoviny a tuky, které jsou živnou půdou pro bakterie žijící přirozeně na povrchu kůže. Rozkladem těchto složek vznikají aromatické látky, které jsou příčinou tělesného pachu, jenž může být vnímán jako nepříjemný zápach. Funkce smyslové (senzitivní) jsou významným faktorem, který je nezbytné hodnotit v péči o nemocné s chronickou ránou. Nejen bolest je důležitým prvkem při evaluaci aktuálního stavu nemocného. Významné jsou také projevy poruchy citlivosti (hypestezie, dysestezie, parestezie apod.), které informují o náhlých lokálních i celkových změnách v organizmu nemocného. Funkce zásobní je uskutečňována pomocí schopnosti kůže ukládat podkožní tuk, který má izolující funkci a může být v případě potřeby použit také jako zdroj energie. Podkožní tuk se podílí rovněž na ochranné funkci kůže s ohledem na mechanickou bariéru a ochranu zejména před zraněním (např. ploska nohy). Z pohledu pečujících o nemocné s chronickou ránou je nutné sledovat známky výrazného úbytku či přírůstku tukové tkáně jako významné determinanty procesu hojení v souvislosti se změnou nutričního stavu nemocného. 1.5 Seznam odborných zdrojů BIENSTEIN, C., a kol. Dekubitus Die Herausforderung für Pflegende. Stuttgard: Georg Thieme Verlag, 1997. 310 s. ISBN 3-13- 101951-4. 16

Anatomicko-fyziologické základy kožního ústrojí 1 DYLEVSKÝ, I., DRUGA, R., MRÁZKOVÁ, O. Funkční anatomie člověka. Praha: Grada Publishing, 2000. 664 s. ISBN 80-7169-681-1. GERMANN, G., a kol. Kompendium ran a jejich ošetřování. Veverská Bitýška, Hartmann: 1999. 122 s. ISBN 3-929870-18-5. POSPÍŠILOVÁ, A., ŠVESTKOVÁ, S. Léčba chronických ran. Brno, IDVPZ: 2001. 73 s. ISBN 80-7013-348-1. ŠTORK, J., a kol. Dermatovenerologie. Praha: Galén, Karolinum, 2008. 502 s. ISBN 978-80-7262-371-6. 17

2 Kompendium hojení ran pro sestry * 2 Proces hojení Pokorná, A., Mrázová, R. Hojení je fyziologický proces, při němž dochází k obnově porušené struktury a funkce kůže. Jedná se o proces reparační, při kterém je poškozená tkáň nahrazena vazivovou tkání, která se mění v jizvu (Pospíšilová in Bureš, 2006, Stryja, 2008, Pejznochová, 2010). V průběhu hojení probíhá složitý biologický proces zahrnující interakci různých typů buněk stimulovaných zánětlivými mediátory, růstovými faktory, enzymy, cytokiny a dalšími látkami. Hojení je přirozeným obranným systémem pohybu a dělení buněk, přičemž probíhá v několika fázích, které se vzájemně prolínají, časově se překrývají a navazují na sebe a nelze je oddělovat. Základní fáze hojení jsou: zánětlivá (exsudativní), proliferační a diferenciační a reepitelizační. V praxi tyto fáze označujeme jako fázi čištění, fázi granulační a epitelizační (Pospíšilová, Švestková, 2001). Chronická rána se vyznačuje tím, že neprochází řádným procesem hojení jak z hlediska času, tak ani z pohledu vlastní patofyziologie hojení, nebo prochází procesem, jehož výsledkem není anatomická a funkční integrita tkáně (Tošenovský, Zálešák, 2007). Fáze zánětlivá, exsudativní (katabolická) je charakterizovaná snahou odstranit z rány veškeré nežádoucí složky (eliminovat noxy). Dochází k rozvoji zánětu, migraci buněk, jejichž primární úlohou je fagocytóza, tedy proces rozpoznávání a pohlcování cizorodých částic. V místě defektu vzniká často nekróza, která je překážkou v uzavírání a hojení rány. Pro úspěšné hojení je proto nutné odstranění nekróz, devitalizované nevaskularizované tkáně a povlaků (Pospíšilová, Švestková, 2001, Bureš, 2006, Tošenovský, Zálešák, 2007, Stryja, 2011). Běžné trvání zánětlivé fáze u traumatické rány je tři dny od poranění. U nehojící se rány dochází k prodloužení intervalu právě z důvodu přetrvávajících fibrinových a nekrotických povlaků, velmi často lnoucích ke spodině rány, a z důvodu přítomné infekce se známkami zánětu (rubor, calor, dolor, tumor a functio laesae). Při dlouhodobějším trvání infekce dochází k manifestaci dalších známek infekce, jako je hemopurulentní exsudát, zápach (foetor vulneris), celulitida tkáně v okolí rány, indurace, podminování (pocketing), změna citlivosti a celkové známky infekce (zvýšená tělesná teplota, zimnice, třesavka atd.). 18

Proces hojení 2 Fáze granulační, proliferační (anabolická) v této fázi dochází k neoangiogenezi a ránu postupně vyplňuje nově se tvořící granulační tkáň. Takto vzniklá nová tkáň je podkladem pro proces epitelizace. V této fázi je důležité udržování optimální vlhkosti a teploty tkání. Označení této fáze je odvozeno od zjevných známek hojení projevujících se výskytem světle červených, skelně transparentních jadérek (granul). Hodnocení barevného spektra nově vzniklých struktur je významné s ohledem na efektivitu procesu hojení. Dochází-li ke zvětšování granul a změně barvy (lososově červená), jedná se o známky pokračujícího hojení. Pokud se naopak barva změní v našedlou, granula postupně ztrácí barvu, jsou houbovitá a povleklá, jedná se o projevy inhibice až úplné stagnace hojení. Pozornost je také třeba věnovat ostře červeným útvarům, které mohou být známkou tzv. ohnivých granulací a rozvoje infekce (známky kritické kolonizace). Fáze epitelizační jedná se o finální etapu v procesu hojení rány. Epitelizace začíná z okrajů nebo z epitelizačních ostrůvků uvnitř rány. Buňky v podstatě migrují po vlhké spodině (vlhká skluzná plocha spodiny je podmínkou k migraci, stejně jako dostatečná saturace kyslíkem a chemotaktické působení granulační tkáně). Epitelizace bezprostředně provází fázi granulace, která vytváří nosnou plochu pro tvorbu nového pojivového tkaniva a pokožky. Granulační tkáň ztrácí vodu, dochází k úbytku cév v granulační tkáni a nová tkáň se zpevňuje a přeměňuje v jizevnatou. Nově vzniklá tkáň je velmi náchylná k traumatu, což zvyšuje riziko vzniku nového defektu. Nově vytvořená tkáň získává asi 80 % původní pevnosti cca po dvou letech od zhojení. 2.1 Faktory determinující proces hojení Pro pochopení patofyziologie hojení ran je důležitá znalost faktorů, které hojení ran ovlivňují. Proces hojení může být ovlivněn v kterékoli fázi jak lokálními, tak zejména celkovými faktory (celkovým stavem organizmu). Přehled nejvýznamnějších determinant negativně ovlivňujících proces hojení shrnuje tabulka 1. Specifickou a často opomíjenou skupinou determinujících faktorů jsou změny psychiky nemocného v důsledku bolesti a neschopnosti vykonávat běžné denní činnosti s dopadem na jeho osobní život (omezení sociálních kontaktů, deficit sebepéče, nezaměstnanost atd.), kulturně a religiozně podmíněné požadavky a zvyky (změny v jídelníčku, 19

2 Kompendium hojení ran pro sestry denním harmonogramu) a determinanty kognitivních funkcí (schopnost porozumět a adaptovat doporučení, dostatečná motivace a compliance nemocného). Tab. 1 Faktory ovlivňující proces hojení Systémové faktory základní příčina poruchy integrity kůže přidružená onemocnění věk nutriční stav farmakoterapie hematologické poruchy centrální hypoxie cévní etiologie malignity trauma ICHS hypertenze diabetes mellitus malabsorpce onkologická onemocnění imunodeficence zpomalené hojivé procesy u osob vyššího věku nedostatek minerálů (zejména vit. C, E) a stopových prvků (Na, K, Ca, Mg, Fe, Cu a Zn) cytostatika imuno supresiva antiflogistika anti h i s t a m i n i k a koagulopatie anémie postižení CNS poruchy vědomí hypoxie + omezení mobility, inervace a senzitivity Lokální (místní) faktory porucha hemodynamiky hloubka rány velikost rány spodina rány lokalizace rány okraje a okolí rány mikrobiální infekce snížená perfuze krve obstrukce, hemostáza ischemie poškození hlubších tkáňových struktur prolongace hojení poškození rozsáhlých tkáňových struktur prolongace hojení sekrece přítomnost nekrózy, povlaků místa vysoce namáhaná pohybem, s nedostatkem tukové tkáně, predilek ční místa dekubitů navalité podminované a neostré okraje lokální Celsovy známky zánětu 20

Proces hojení 2 Systémové faktory imunita nádorová onemocnění spánek psychický stav (včetně přítomnosti bolesti) systémová infekce abúzus návykových látek způsob života imunodeficitní stavy se sklonem k infekčním onemocněním malignity ovlivňují funkci imunitního systému spánkový deficit ovlivňuje buněčné dělení stres úzkost strach sociální izolace demotivující projevy neschopnost aktivace imunitního systému kouření alkohol analgetika antiflogistika drogy pracovní zařa- zení (statická zátěž) pohybová aktivita životospráva socioekonomická úroveň nemocného Lokální (místní) faktory stáří rány lokální hypoxie (v okolí rány) teplota rány cizí tělesa stav tkáně v okolí rány (např. macerace) dlouhodobě neléčené rány prolongace hojení výrazná hypoxie snižuje syntézu kolagenu, zvyšuje náchylnost k infekci insuficiencí leukocytů optimální normální tělesná teplota lokální dráždění tkání inhibice hojení riziko infekce iritace okolí rány inhibice hojení riziko infekce 21

2 Kompendium hojení ran pro sestry 2.2 Kontinuum hojení rány Wound Healing Continuum Z hlediska návaznosti procesu hojení a jednotlivých intervencí v různých fázích hojení je nutno akceptovat základní charakteristiky fázového hojení a vývoje rány směrem pozitivním či negativním (posun doleva inhibice hojení, posun doprava hojivý proces). K tomu slouží pomůcka nazývaná The Wound Healing Continuum (WHC), která napomáhá k identifikaci hlavních znaků fáze hojení a určení adekvátního postupu intervencí (Gray, White, Cooper, 2002). Kontinuum hojení rány je tedy založeno na rozpoznání barvy, která na spodině rány převažuje a je pro hojení rány nejdůležitější (černá žlutá červená růžová s mezistupni) (obr. P1). Černá rána je charakterizována výskytem nekrózy na spodině (suché anglicky eschar, nebo vlhké gangrény anglicky slough). Bývá také označována jako nezhojitelná či nejméně snadno hojitelná a je považována za počáteční fázi v klasifikaci WHC (Stotts, 1990). Struktury, které lze nalézt pod nekrotickým pláštěm, mohou mít různý charakter. Buď nalézáme žlutou blátivou spodinu či granulační tkáň, anebo měkké podkožní tkáně. Černá barva může překrývat celou spodinu rány, ale často ji nacházíme pouze na okrajích sekundárně se hojících chirurgických ran a u dekubitů (většinou bez předchozí či nedostatečně efektivní léčebné intervence). Hlavním úkolem je odstranění devitalizované tkáně a následné zhodnocení struktur pod ní. S ohledem na kompetence všeobecných sester je nutno využít jiných postupů než ostrého chirurgického débridementu (např. enzymatický, hydrolytický). V případě potřeby využití chirurgického débridementu je třeba zajistit ji lékařem. V této souvislosti je potřeba upozornit na skutečnost, že nekrotická vrstva může být velmi tenká a snadno může dojít k poškození struktur uložených těsně pod ní (Gray et al., 2004). Černá rána nepřechází vždy přímo po odstranění gangrenózního krytu v ránu žlutou. Tato skutečnost souvisí s rehydratací eschary, se změkčením nekrotické černé tkáně a s rozsahem nekrotické komponenty a žlutého povlaku. Černo-žlutá rána patří mezi přechodné rány, které jsou hodnoceny dle převládající komponenty na spodině rány. Někdy bývá popisována jako černá (dle rozsahu nekrotického krytu) a její identifikace se tím posunuje směrem vlevo v rámci WHC. Při terapii je pak nutno se zaměřit na změkčení nekrotických ložisek jejich rehydrataci a odstranění žlutých povlaků. Žlutá složka je formována vláknitou vlhkou 22

Proces hojení 2 nekrózou anebo nekrotickým podkožním tukem. Často ji nacházíme pod nekrotickým příškvarem, kde může krýt hlubší defekt. Žlutá rána je ve všech dostupných a dosavadních klasifikacích identifikována jako rána s vysokým rizikem přítomnosti hnisu a známkami lokalizované či šířící se infekce (Gray et al., 2004). Povlak může být také bílé barvy, ale vždy (ať už ve žlutém či bílém zbarvení) je místem pro množení mikroorganizmů, a proto by měl být odstraněn (Tong, 1999). Žluto-červená rána je charakterizována zhruba 50% výskytem obou typů tkání současně (povlaků vlhkých gangrén a koagul či počínajících granulací). Opět ji tedy řadíme mezi přechodné typy ran. Červená barva nemusí znamenat jednoznačně pozitivní informaci ve smyslu přítomnosti granulující tkáně, ale může být známkou infekce, způsobené zejména betahemolytickými streptokoky skupiny A, B, C a G (Schraibman, 1990). Možným vysvětlením pro výskyt červených lokalizovaných ložisek je také krvácení z důvodu traumatizace při ošetřování rány. Intervence zahrnují jak odstranění žlutých povlaků, tak aplikaci lokálních antiseptik a prostředků, které podpoří hojivé procesy (přiměřenou vlhkost rány a optimální teplotu). Červená rána by měla být charakterizována granulující tkání. Z fyziologického hlediska se však pouze červená rána nevyskytuje jen tehdy, když na granulaci průběžně navazuje proces epitelizace 1. Červeno-růžová rána je známkou ukončování procesu hojení dle WHC a uzavírání defektu. Charakteristická je tenkou vrstvou epiteliálního krytu s prosvítajícími zrnky granulační tkáně. Hlavním úkolem je optimální prostředí pro podporu hojení (adekvátní vlhké prostředí). Růžová rána znamená stav, kdy je původní defekt zcela překryt novým epiteliálním krytem. Tato nově vzniklá tkáň je velmi křehká a náchylná k traumatu (nutná prevence poranění). Barva nového krytu může variovat zejména tam, kde byla narušena původní pigmentace, a samozřejmě bude světlejší oproti běžné intaktní epidermis. Změna barvy nové tkáně nemusí být trvalá a je významně ovlivněna původní hloubkou, velikostí a délkou hojení defektu. 1 Epitelizace bezprostředně provází fázi granulace, která vytváří nosnou plochu pro tvorbu nového pojivového tkaniva a pokožky. Proto budeme dále popisovat ránu červeno-růžovou. Opakovaně upozorňujeme, že přítomnost červené barvy neznamená zdravou tkáň, ale může být známkou infekce, kterou je třeba diferenciálně diagnostikovat a léčit (Kingsley, 2001). 23

2 Kompendium hojení ran pro sestry Praktické využití této pomůcky nespočívá pouze v popisu hlavních prognostických rysů rány, indikátorů hojení, identifikaci fází a poruchy hojení, ale stává se významnou pomůckou pro výběr typu terapeutického materiálu v ošetřovatelské péči (tab. 2). 2 Tab. 2 Orientační klasifikace lokální terapie chronických ran Klasifikace rány Známky a indikátory pro hodnocení rány Primární cíle oš. intervencí a léčebných zásahů vyřešení hluboké infekce redukovat bakteriální osídlení působit preventivně proti septikemii a osteo myelitidě ovlivnit zápach Lokální materiály infikovaná neléčený zánět a poškození kůže a pojivové tkáně hnis chorobný zápach silná exsudace rána je drolivá antiseptická krytí s chlorhexidinem, PVP jódy, cadexomer jódem materiály s aktivním uhlím materiály se stříbrem (Ag) nekrotická přítomnost převážně černé, černožluté až hnědé tkáně rehydratovat příškvary zajistit débridement: chirurgický, enzymatický, hydrolytický, hydrochirurgický, (u silně dehydratované odumřelé tkáně) hydrogely primární krytí hydrokoloidy tenké verze, tzv. THIN (tenké, Lite) (sekundární krytí) antiseptická krytí filmová krytí (sekundární krytí) povleklá mokvající, secernující viskózní rozbředlá formace převážně černé či žluté vrstvy tkáně odstranění odumřelých složek a podpora rozpadu a odstranění nekrotické tkáně algináty (čisté nebo s Ag) hydrogely (dle sekrece!) hydropolymery aktivní uhlí materiály s aktivním uhlím a se stříbrem polyuretanové pěny 2 Uváděný přehled je orientačním přehledem výběru materiálu. Hlavním kritériem bude samozřejmě stav spodiny rány (viz klasifikace rány) a nezbytné je zhodnotit efektivně množství sekrece a na základě toho volit primární i sekundární materiál. Např. u suché nekrózy lze volit hydrogel s vysokým efektem, u vlhké nekrotické spodiny bychom gel neaplikovali. 24

Proces hojení 2 Klasifikace rány Primární cíle oš. intervencí a léčebných zásahů podpora tvorby nové cévní pleteně a dalšího hojení rány ochrana granulující rány před mechanickým poškozením a nadbytečnou sekrecí Lokální materiály granulující Známky a indikátory pro hodnocení rány známky granulace (nejprve ostrůvkovité) vzhled červené oblasti, které velmi lehce krvácejí hydrogely hydrokoloidy hydrokoloidy THIN hydropolymery polyuretanové pěny neadherentní mřížky s parafínem, silikonové mřížky epiteli zující známky epitelizace vzhled růžové oblasti nové tkáně ochrana epitelizující rány před mechanickým poškozením filmová krytí neadheretní mřížky s parafínem, silikonové mřížky hydrokoloidy THIN, polyuretanové pěny polyuretanové pěny THIN 2.3 Příprava spodiny rány Wound Bed Preparation Složitý proces hojení rány je determinován systémovými a místními faktory. Důležitou podmínkou, abychom mohli efektivně zahájit, sledovat a kontrolovat vývoj procesu hojení, je příprava spodiny rány. Příprava spodiny rány není statická záležitost, je naopak dynamická a rychle se měnící. K posouzení rozvoje posunu v hojení rány slouží tzv. model TIME. Zahrnuje čtyři složky, které se soustředí na různé patofyziologické jevy, podílející se na existenci chronických a nehojících se ran. Tyto složky tvoří rámec, který klinickým pracovníkům nabízí komplexní pohled na ošetřování chronických ran a zároveň se výrazně liší od postupů, jež se používají při ošetřování akutních ran. Jedná se o model zahrnující čtyři komponenty intervenčních postupů a léčby (péči o tkáň T Tissue, kontrolu zánětu a přítomnosti infekce I Inflammation, zajištění optimální vlhkosti v ráně a celkový management exsudátu M Moisture balance a následně podporu epitelizace E Epithelisation). Model přípravy spodiny rány vyžaduje účinné a přesné zhodnocení stavu pacienta a rány (Position document of EWMA). TIME systém má tedy zjednodušeně následující cíle při optimalizaci stavu rány: 25

2 Kompendium hojení ran pro sestry Zmírnění edému Snížení produkce exsudátu nebo podporu jeho tvorby (management exsudátu udržení optimální vlhkosti) Redukci bakteriální zátěže včetně odstranění biofilmu Nápravu anomálií, které přispívají k narušení hojení (podpora hojení od okrajů rány edge effect) Pochopení významu přípravy spodiny rány znamená velký potenciál pro zlepšení kvality života pacientů s nehojícími se a stagnujícími ranami a umožňuje zdravotnickým pracovníkům na všech úrovních poskytovat efektivní péči o nehojící se rány. Použití TIME systému v rámci nastupující holistické strategie léčby ran může snížit finanční nároky kladené na zdravotnictví v souvislosti s léčbou této malé, ale finančně nákladné skupiny pacientů. T Tissue = neživá tkáň T označuje neživou či méněcennou tkáň na povrchu rány převzato z anglického tissue (Stryja, 2008). U života neschopné (devitalizované) nebo deficitní tkáně je nezbytné provést débridement. Débridement stimuluje tvorbu zdravé tkáně, snižuje zátěž, na které se podílí buňky odumřelých tkání, bakterie, biofilm a zestárlé buňky v ráně. Cílem débridementu je obnažit zdravou tkáň na spodině rány a podpořit proces hojení. Důležité je, že débridement zahrnuje mnohem více než jen samotnou nekrektomii. Musí být zaměřen na proces identifikace rozsahu devitalizované tkáně a identifikaci schopnosti hojení u nově obnažených tkání. V širším slova smyslu se pod pojmem příprava spodiny rány rozumí nejen samotný débridement (odstranění neživých částí tkání, tj. nekrektomie, ale i ošetření okolí rány, odstranění povlaků, hyperkeratóz z okrajů rány a zestárlých buněk ze spodiny). K vyčistění rány a následnému udržení čisté spodiny je nezbytná i odpovídající vitalita tkání. Při správně provedeném débridementu lze očekávat opětovné nastartování hojivých procesů. Nejlepších výsledků lze dosáhnout v případě kombinování metod débridementu (mechanického, chemického, autolytického, enzymatického). Velmi citlivě musí být řešen débridement všude tam, kde se již vyskytují známky drobných vitálních tkání. U akutních ran dochází ke spontánnímu débridementu během zánětlivé fáze procesu hojení bezprostředně po hemostáze. U chronických a nehojících se ran je proces spontánního débridementu narušen, a proto se provádí chirurgickým snesením 26

Proces hojení 2 (nůžky, lžička, pinzeta atd.), nebo působením hydrogelů, během kterého dochází k rehydrataci odumřelé tkáně a autolytickému rozpuštění fibrinových povlaků či samotné nekrotické tkáně. Celý proces nekrektomie lze podpořit i vhodnými oplachovými roztoky, které můžeme použít ve formě oplachů či obkladů. Tyto speciální roztoky nám umožní narušit přítomný biofilm synergickým fyzikálně-chemickým působením a odplavit přítomnou bakteriální zátěž. Biofilm jsou bakteriální kolonie, které jsou obalené a od okolního prostředí chráněné vrstvou polysacharidů. Chronické rány vyžadují opakovaný débridement na rozdíl od akutních ran, které nevyžadují žádný, eventuálně jen jeden. V závěru lze říci, že cílem débridementu musí být vždy odstranění mrtvé (nekrotické) tkáně, obnovení bakteriální rovnováhy a podpora hojení rány (Sibbald a kol., 2000). I Inflammation, infection = potlačení zánětu a infekce Chronické rány jsou vždy kolonizovány a bylo by chybou domnívat se, že tomu tak není. Většinou se jedná o polymikrobiální synergické osídlení (biofilm). Biofilm je definován jako polymikrobiální komunita na povrchu rány, obklopená ranným sekretem, což jí poskytuje ochranu proti fagocytóze, antibiotikům a antiseptickým prostředkům. Bakteriální společenství biofilmu má ochrannou vrstvu, tzv. glykokalyx, ve kterém integritu biofilmu zajišťují exopolysacharidy a různé bakteriální enzymy. Biofilm může svůj objem dynamicky zvětšit až pětkrát za dvacet čtyři hodin. K nejčastěji se vyskytujícím patogenům patří Staphylococcus aureus, Streptococcus species, Pseudomonas aeruginosa, Proteus vulgaris, Escherichia coli. Interakce mezi tkání a mikroorganizmy může probíhat buď ve formě kontaminace, kdy patogeny v ráně pouze perzistují, fázi kolonizace, kdy dochází k pomnožení, nebo infekce, při které dochází k pomnožení, invazi do tkání hostitele, nastartování systémové odpovědi a projevení známek zánětu. K dalším známkám, upozorňujícím na časnou rannou infekci, patří abnormální zápach, zvětšování rány, zvýšená sekrece, změna charakteru bolesti (Cutting, Harding, 1994). Jedná se o časné příznaky, kdy rána ještě nevykazuje klasické Celsovy známky zánětu zarudnutí, otok, zvýšenou teplotu, bolestivost. Přítomnost bakterií v ráně vede ke zvýšenému uvolnění prozánětlivých cytokinů, vyšší koncentraci volných radikálů, zvýšené aktivitě MMP (matrixových metaloproteináz) a snížené aktivitě růstových faktorů. Matrixové metaloproteinázy patří do skupiny zinekdependentních mikroproteinů, které se objevují v extracelulární matrix 27

2 Kompendium hojení ran pro sestry po zranění. Matrixové metaloproteinázy, hlavně MMP 1 (intersticiální kolagenáza) a MMP 9 (92 kda želatináza), se uvolňují z migrujících keratinocytů působením prozánětlivých cytokinů a hrají významnou roli v odstranění poškozené tkáně. Proteolytická degradace extracelulární matrix je nezbytnou součástí hojení a remodelace rány, vyšší koncentrace MMP však vede k nadbytečnému poškození tkání a brání migraci a uchycení keratinocytů. Současně se inhibuje syntéza TIMPs (tkáňového inhibitoru metaloproteináz), který je produkován fibroblasty a endoteliálními buňkami. Dochází ke snížení aktivity růstových faktorů, snížení mitogenní aktivity fibroblastů. Výsledkem je redukce buněčné proliferace a zpomalení hojení. Přítomné rezidentní mikroorganizmy, nadbytečný exsudát a nedostatečné okysličení otevřených a postižených tkání vede k přemnožení mikroorganizmů a ke zvýšení bakteriální zátěže až na více než 105 6 mikroorganizmů na 1 gram tkáně, což významně zhoršuje a prodlužuje celý proces hojení. Dnes již existují způsoby, jak biofilm z rány odstranit. Nejčastěji to jsou lokální prostředky v podobě topických antiseptik ve spojení s radikálním débridementem. Stále ale převažuje názor, který se také potvrzuje v každodenní praxi, že eradikace specifických bakterií v biofilmu je velmi obtížná, protože účinnost antibiotik in vitro většinou neodpovídá aktivitě antibiotika v biofilmu. Hodnocení infekce v ráně bude věnována samostatná kapitola dále. M Moisture balance = rovnováha vlhkosti Kliničtí odborníci popisují exsudát jako to, co vychází z rány. Exsudát v ráně se vytváří v návaznosti na složité interakce mezi etiologií rány, fyziologií hojení rány a aktuálním prostředím na spodině rány. Exsudát nemusí být vždy chápán pouze v negativním slova smyslu, protože může napomáhat hojivému procesu tím, že může zabraňovat vysychání spodiny rány, pomáhá při migraci buněk vytvářejících obnovu tkáně, zajišťuje živiny buněčného metabolizmu, přispívá k podpoře difuze růstových a imunitních hormonů. V případě nadbytečného množství exsudátu, nebo složení exsudátu, které prodlužuje proces hojení, je třeba vytvořit odpovídající management exsudátu spočívající v zajištění rovnoměrného uvolňování exsudátu ze spodiny rány. Nadbytečný exsudát může být významným problémem pro pečující, a to zejména při vlastním převazu rány. Stejně tak nadměrná exsudace či exsudace séropurulentního či purulentního exsudátu vysoké viskozity znamená významný psychosociální problém pro nemocného. Nadbytečné 28

Proces hojení 2 množství exsudátu může souviset i se zvyšující se bakteriální zátěží, nebo přímo s projevy infekce. Exsudát tvoří tekutina, která uniká z cév a připomíná krevní plazmu. Tato tekutina uniká stěnami kapilár do tělních tkání rychlostí, která je závislá na propustnosti kapilár a tlacích (hydratickém a osmotickém). Vztah mezi faktory, které určují, kolik tekutiny vytéká ven, je známý jako Starlingova hypotéza. Obecně platí, že většina vytékajícího množství (cca 90 %) je absorbována do kapilár. Zbývající množství (cca 10 %) se vrací do centrální oběhové soustavy přes lymfatický systém. Na nadměrné produkci exsudátu se mohou podílet zánětlivé, nebo jiné procesy ovlivňující jednotlivé fáze procesu hojení. Nadměrná vlhkost na spodině rány může proces hojení negativně ovlivnit, a proto je třeba používat takové materiály, které pozitivně ovlivní celý proces a zajistí ideální vlhké prostředí (nikoliv mokré). Z terapeutických materiálů proto dle množství sekrece s oblibou využíváme hydrogely (čisté nebo obohacené) v případě suché spodiny, dále algináty, hydropolymery nebo polyuretanové pěny. U všech zmíněných materiálů bychom měli brát v potaz doporučení a pokynů výrobce ve vztahu k frekvenci jednotlivých převazů, kterou bychom ale měli ověřit v praxi a důsledně monitorovat indikátory změn materiálů také dle individuálních potřeb nemocných. Kontrola materiálu při převazu, kdy hodnotíme nejen vzhled primárního a sekundárního krycího materiálu (zda je prosáklý exsudátem, nebo ne), ale také vzhled a charakter exsudátu, může ovlivnit další rozhodování o režimu převazů a výběru materiálů. Hodnocení exsudátu je věnována samostatná část v dalším textu. E Epithelisation = epitelizace Během diferenciační fáze, fáze přestavby, dochází k epitelizaci. Ta je podmíněna stupněm granulace, při níž dochází k chemotaktickým signálům pro epitelizaci. Je realizována definitivní přestavba epidermis i s jejími rozličnými vrstvami a funkcemi. Současně probíhají strukturální změny ve škáře. Za pomoci kolagenních vláken se rána zpevňuje a mění se v jizevnatou tkáň. Epitelizace začíná z okrajů rány nebo uvnitř rány, kdy vznikají epitelizační ostrůvky a dochází k migraci buněk epidermis. Během epitelizace vzniká tenká, na cévy chudá tkáň, která postrádá kožní žlázy, pigmentové buňky a nervová zásobení. 29