ZIVOTNI CESTA VE SVETLE RITUALU

FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE Katedra psychologie v " v ", o ZIVOTNI CESTA VE SVETLE RITUALU (Rodičovské a partnerské rituály v současné mladé rodině) Vypracovala: Lucie Fišerová Vedoucí práce: PhDr. Iva Štětovská Praha 2006

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury. 9.4.2006 v Praze podpis

Poděkování Ráda bych poděkovala všem, kteří se podíleli na vytváření této práce, zejména PhDr. Ivě Štětovské za vedení celé práce a velmi cenné připomínky. Dále všem rodičům i jejich dětem, kteří byli ochotni se mnou strávit čas a vyprávět o svých rituálech. Také bych chtěla poděkovat všem svým blízkým za trpělivost a své rodině za rituální inspiraci.

OBSAH 1. Abstract 3 2. Úvod 4 3. Psychologické aspekty rituálů 6 3.1.Druhy rituálu a jeho součásti 8 3.2. Shrnutí 12 4. Rituály a společnost 13 4.1.Význam rituálu v kultuře 13 4.1.1.Vliv kultury na vývoj 14 4.2. Tradice a rituál 16 4.2.1. Rodinná tradice 17 4.2.2. Rodinná teritorialita 18 4.3. Rituál jako způsob komunikace 19 4.4. Shrnutí 21 5. Rituály a změny 22 5.1. Rituály a vývoj 22 5.2. Rituály a identita 24 5.3. Změny a krize 25 5.3.1. Změny 25 5.3.2. Krize 28 5.4. Rituály v rodinném poradenství a terapii 29 5.5. Shrnutí 34 6. Životní cesta ve světle rituálů 35 6.1.Psychologické aspekty rodinných rituálů 37 6.2. Význam rodinných rituálů v období dospívání 44 6.3. Rituály v partnerství 47 6.4. Přechod k rodičovství 52 6.5. Psychologický význam rodičovských rituálů a rituálů dětství 54 6.6. Shrnutí 63 7. Empirická část 65 7.1. Úvod 65 7.1.1. Definice používaných pojmů 65 7.2. Cíle empirické části 66 1

7.3. Použité metody 7.4. Popis výzkumného vzorku 7.4.1. Etické otázky výzkumu 7.5. Zpracování dat 7.5.1. Přechodový rituál dospělosti 7.5.2. Rituální strategie vyrovnání s krizí v individuálním a partnerském životě 7.5.3. Rodinné rituály: partnerské a rodičovské rituály, rozdíl z hlediska genderu 7.5.4. Transgenerační přenos 7.6. Výsledky 7.7. Diskuze 8. Závěr Použitá literatura Příloha - Rozhovor 67 69 70 71 73 74 75 83 86 90 93 95 101 2

1. Abstract l.abstract This graduation thesis tries to define positive notion of the ritual in the family life. The work consists of theoretical and empirical part. In the theoretical part we try to suggest positive psychological role of ritual. Psychology often considers ritual as a phenomenon which is related to the obsession. Current psychological literature perceives ritual in the positive way - as a pattern of 8pccific bchnvior which is oftcn rcpcnted in the time and which has a fundamental emotional effect. Ritual can be indivual or collective, it can be ritual which is performed every day, in ordinary situations or it can be transitional ritual which plays an important role during the times of crises or changes. Rituals and their emotional experiences have a big effect on individua! and/ or family. ln the empirical part of our thesis we try to define the ritual of parents and the ritual of partners or married couple. We interviewed nine married couples in the age of 23-34 which have at least one baby. Our aim was to identify the role of the family ritual in young families. The family rituals, especially transitional, are rendered in the family traditions but the "ordinary" partner or parental rituals are very individua!. Each couple has own rituals which are important for their lives and for their needs. However we can find some common qualities: parental rituals define the role of the parent, they are related to the baby and his care or education. They also play an integrating role in the socialisation of the child. The rituals of the married couples have an essential communication mean, mainly in the symbolic way, they are related to the intimacy. Family rituals change together with the development of the members of each family, they help the family to get over changes or crises, they help to define the family identity. We believe that deeper knowledge of family rituals and of the role they play in the family life may help us to understand the family or individua! problems in the psychotherapy. 3

2. Úvod 2. ÚVOD Diplomová práce se snaží postihnout význam nepatologického rituálu v rodinném životě, při výchově dětí, v přechodových obdobích i v rodinné terapii. Nejde nám o postižení církevních rituálů, spíše o individuální nebo společné prožívání rituálu v rámci rodiny. V teoretické práci se nejdříve budeme zabývat rituálem jako fenoménem, který zkoumá antropologie, sociologie i psychologie, zmíníme jeho roli ve společnosti i v individuálním životě, hlavně ve vztahu k životním změnám a krizím. V další části se zaměříme na rodinný rituál a společné činnosti rodiny, které rodinný čas strukturují, seznámíme se hlavně s rodinným rituálem v období mladé dospělosti, konkrétně v partnerství a dále v nově vznikající rodině. V empirické části práce se pokusíme zmapovat rodinné rituály v mladé rodině, na základě rozhovorů s mladými dospělými s dítětem se budeme snažit zjistit úlohu a význam rituálu pro jednotlivce, pár i celou rodinu v tomto důležitém přechodovém období. Také se pokusíme definovat rozdíl a vlastnosti partnerských a rodičovských rituálů, genderové rozdíly v jejich chápání i vliv původních rodin na utvářeni rih1ált"1 v nové rodině. Ve srovnání s dosavadními pracemi, které se zabývaly všedními rih1ály (Krčilová, 2000), rituály ve skupinové terapii (Kubíková, 2005), mapováním rodinných rituálů obecně (Sobotková, 2003), se v této práci chceme věnovat konkrétně jednomu životnímu období - pokusíme se nalézt moderní přechodový rituál dospělosti, ale hlavním cílem je zjistit význam partnerských a rodičovských rituálů, jejich transgenerační přenos a vnímání jejich úlohy z hlediska genderu. V současnosti existuje jen málo tradičních rituálů, které by se po několik desítek či stovek let nezměnily, i přesto mají stále lidé touhu nějakým způsobem rituály dodržovat. Řád obsažený v rituálu jim poskytuje oporu a společný emocionální prožitek jim dodává sílu či pocit bezpečí. Výběr tématu mé diplomové práce byl ovlivněn několika okolnostmi: významu nepatologického rituálu jsem se věnovala již v době studia IZV UK 4

2. Úvod a zajímalo mě i během studia psychologie. Před dvěma lety jsem začala navštěvovat výcvik Institutu rodinné terapie, který je zaměřen na systemickou rodinnou terapii. Téma tradic, rituálů a společně tráveného času k rodině neodmyslitelně patří a navíc systemická terapie používá v práci s klienty rituály jako terapeutický prostředek. Další poznatky jsem se dozvěděla na stáži v Toulouse, zejména na přednáškách interkulturní psychologie. Kulturní odlišnosti v rituálech jsem mohla přímo pozorovat- zajímavé bylo sledovat, jak měli studenti, kteří byli na dlouhou dobu daleko od rodiny, snahu si některé rituály z domova připomínat nebo zavádět nové, které nám všem dodávali pocit jistoty a bezpečí. Nezanedbatelnou roli samozřejmě hrála i moje vlastní dobrá zkušenost s individuálními i rodinnými rituály. 5

3. Psychologické aspekty rituálů,, o 3. PSYCHOLOGICKE ASPEKTY RITUALU Psychologie často zmiňuje rituál v negativním slova smyslu jako patologický jev, například jako projev nutkavě neurotických činností. Pokud není takový rituál vykonán, vyvolává strach a úzkost, jako je tomu v případě obsesí. Zahraniční literatura však mapuje také pozitivní roli rituálu, rituálu nepatologického. O tomto zájmu svědčí i přibývající :množství seminárních nebo diplomových prací na katedře psychologie. I přesto vychází definice pozitivního rituálu z antropologických či sociologických publikací a výzkumů. Rituálem můžeme rozumět "výrazný individuální nebo kolektivní způsob chování, který je standardizován, je založen na vnucených nebo tradičních pravidlech. Vzniká jako reakce jednajících osob na situace rozhodování nebo strachu, přičemž pro svou identickou opakovatelnost funguje jako stabilizátor chování" (Sociální a kulturní antropologie, 2000, s. 145). Tomu odpovídá i etymologický původ slova rituál - pochází ze sanskrtu, kde označuje to, co je shodné s řádem. Je jasné, že výzkum nepatologického rituálu má v psychologii své místo, může hlavně plnit psychohygienickou funkci v situacích krize. "Každý člověk se obnovuje spolu se společností. Pokud mu společnost nenabízí dostatečně silné iniciační rituály, vytváří si své vlastní. Ty už ale mohou společnost poškozovat," říká Helena Klímová v rozhovoru pro Psychologii Dnes (2001, s. 2). Přechodové rituály tak, jak existovaly či existují v tradičních společnostech, nemají dnes stejné místo. V určité formě lze jejich zákonitosti vysledovat a je možné v nich najít principy, které můžeme aplikovat v dnešní společnosti, nebo které si již lidé znovu zavedli. Rozdíl mezi tradiční a naší kulturou je podle Eriksona (2002, s. 215) v tom, jak definují společnost. Z kulturního hlediska byl svět tradičních kultur menší, přehlednější a tedy soudržný, dnešní společnost je definována mnohem šířeji a obtížněji, proto nemohou rituály fungovat tak univerzálně. Někteří autoři zmiňují rituál především jako způsob strukturování času (Delivré, 2002), kladou důraz na opakování, které dodává jistotu a poskytuje 6

3. Psychologické aspekty rituálů spolehlivost (zejména dětem), jiní zdůrazňují jeho integrační funkci. Sociolog Dtrrkheim považuje solidaritu ve společnosti za tak silné emoční pouto právě díky kolektivním obřadům, které toto pouto posilují, a poskytují nezpochybňované společenské hodnoty. Rituály umožňují překonat nejistoty v rizikových situacích a v období vývojových úkolů poskytují pocit bezpečí. Erving Goffman mluví o ritualizovaném setkávání, v jehož průběhu se lidé snaží představit druhým sami sebe v silně idealizované podobě. Účelem je vzájemné potvrzování nároků a pozic zúčastněných (Sociální a kulturní antropologie, 2000). Rituál je také komunikačním prostředkem, vztahuje se k určité události, která je odlišná od každodenního života používáním speciálního jazyka, hudby nebo tance, žije především prostřednictvím stylizace a jednání, ke které patří i způsob líčení, oblečení. Lze jím také dobře vyjadřovat emoce (Rosman, Rubel, 1995) - rituální obřady poskytují lidem emocionální prožitek, a tak upevňují citová pouta. K tomu dochází skrze různé symboly, které se během ceremonií používají. Tato gesta ale musí být vykonána podle určité harmonie, odpovídají základním potřebám a zachovávají pevnou strukturu. Rituál je často součástí různých náboženských systémů. Psychologickou funkcí takového rituálu je obvykle stimulace a postupné stupňování náboženského cítění, případně navození náboženského nadšení. Charakteristickým prvkem je modlitba. Činnosti, které dnes považujeme za pouhé hry, kdysi také byly rituály (např. šachy, taroky). Rituály se také v různých kulturách vyvinuly s cílem vytvoření jisté společenské soudržnosti. Jiné rituály se na druhou stranu přizpůsobily každodenním radostem: pití šálku čaje, kouření dýmky apod. Rituální gesta ale na druhou stranu vykonáváme běžně, každý den -nevědomě tak provádíme posvátné rituály, které se staly světskými- např. podání rukou. Jde o zvyk, který se stal"pouhým" zvykem, pokud bychom jej neprovedli, mohli bychom ohrozit svou pověst. Podle konfuciánského textu "rituály umožňovaly sjednocovat vůle, řídit konání, harmonizovat duše a docílit všeobecné rovnováhy jak fyzických, tak společenských sil" (Benoist, 1995, s. 100). 7

3. Psychologické aspekty rituálů Rituál funguje jako stabilizátor chování, snižuje napětí opakování poskytuje stabilitu, jistotu, pocit bezpečí dodává spolehlivost má integrační funkci umožňuje překonat pocity nejistoty v době krize, změny, nebezpečí a jiných rizikových situací je komunikačním prostředkem poskytuje silný emocionální prožitek je výrazem kolektivního, ale i individuálního jednání je projevem tradice a kultury upevňuje citová pouta důsledkem společenských rituálů je solidarita pomáhá zvládat zátěž významný z hlediska e_sychohygieny_ Tabulka 1: Psychologický význam pozitivního rituálu. 3.1. Druhy rituálu a jeho součásti Imber-Blacková uvádí v psychologickém významu následující součásti rituálu (Imber-Blacková a kol., 1993; podle Schlippe, Schweitzer, 2001, s. 143): opakování: určité jednání se opakuje podobným způsobem; konání: jednání, která rituál doprovází; zvláštnost: konání se pozvedne ze všednosti; řád: mají definovaný začátek a definovaný konec; smysl: vyjadřují "smysl", přesahující jednání samotné; kolektivnost: připravují se a provádějí společně. Podle Schlippeho a Schweitzera (2001) je náš každodenní život bohatý na rituály. Třídí rituály na rituály členství -noví členové jsou vítáni do společnosti (křest, oslava vstupu do školy, příchodu mezi nové kolegy), lidé jsou uctíváni za výkon nebo strádání (Den matek, ocenění za zásluhy) nebo se s nimi loučíme, když odcházejí (odchod do důchodu, pohřeb). Rituály sounáležitosti jsou např. pravidelná setkávání odborníků, kdy se členové přesvědčují navzájem o svých statusech. Existují i rituály prezentace moci- projevy všeho druhu, demonstrace, vojenské přehlídky apod. Rituály nebezpečí stmelují skupinu, přechodové rituály mají zabezpečit plynulost sociálně významné změny, účelem rituálů trestání je posílení platnosti 8

3. Psychologické aspekty rituálů norem, při oslavných rituálech se oslavuje úspěšnost, rituály úcty vymezují vztahy nadřízenosti a podřízenosti (Sociální a kulturní antropologie, 2000). Obyčejně se ale rituály dělí na tzv. přechodové rituály a rituály všedního dne. Tomu odpovídá i text této diplomové práce. Tzv. vývojové rituály, které provádíme při plnění vývojových úkolů v jednotlivých fázích životního cyklu, řadíme mezi rituály přechodové, protože obvykle plní stejnou funkci. Každý z těchto rituálů ale může být vykonáván individuálně, tedy význam rituálu je srozumitelný pouze jednomu jedinci, anebo kolektivně. Kolektivní rituály vykonává skupina lidí, například přátelé, vrstevníci, školní třída, rodina, zaměstnanci, členové náboženské skupiny apod. Úkolem kolektivních rituálů je zejména potvrzování rolí v dané skupině, vytvoření skupinové identity a upevnění citových pout. U obou těchto druhů jsou významné i další psychologické aspekty rituálů (viz tabulka 1). Rituály individuální Rituály kolektivní - poskytují psychickou oporu pouze - stmelují skupinu jedinci, který rituály vykonává, pro - upevňují emoční vazby mezi členy okolí může být rituál nepochopitelný skupiny - spoluutváří identitu jedince - vytvářejí citová pouta - vytvářejí skupinovou identitu Tabulka 2: Rituály individuální a kolektivní. Je potřeba na tomto místě také uvést práci Hany Krčilové (2000), která se zaměřila na výzkum soukromých rituálů všedního dne a jejich psychohygienický význam. Zmapovala často ritualizované události a jejich význam z hlediska psychohygieny a obrany proti stresu. Tyto rituály mají hlavně dvě základní funkce autoregulace - umožňují relaxaci a stimulaci. Krčilová (2000, s. 113-114) rozlišila rituály stimulační a rituály umožňující zklidnění (viz tabulka 3 ). Rituál všedního dne definuje jako typický, stereotypní vzorec chování týkající se běžných situací, který se opakovaně vyskytuje v určité podobě. 9

3. Psychologické aspekty rituálů Rituál stimulačni Sou.kt'omý rituál umožňující zklidněni - má mobilizační funkci - má relaxační funkci - umožňuje emoční přeladění, - poskytuje možnost se na chvilku zastavit, opakováním posiluje kladné emoce odreagovat se - uvolňuje napětí Tabulka 3: Rozlišení rituálů všedního dne podle Krčilové (2000). Přechodovými rituály se zabýval mj. francouzský etnograf Arnold van Gennep, který ve své knize Přechodové rituály (1997) shrnul to nejpodstatnější ze svých výzkumů. Klímová upozorňuje na to, že ačkoli Gennepova kniha mapuje chování přírodních národů, může inspirovat k porozumění pro chování "člověka současného-městského" (Klímová, 1999, s. 29). Z Gennepovy knihy je zřejmé, že rituály pomáhají překonat změnu v obdobích přechodu z jednoho stavu do druhého. Život člověka se skládá ze sledu různých etap, ke každé etapě se vztahují konkrétní obřady, které mají stejný cíl. Proto jsou prostředky k dosažení další etapy stejné, proto provázejí člověka celý život: narození, dětství, společenské dospívání, zásnuby, sňatek, těhotenství, rodičovství, zasvěcování do náboženských společností i pohřeb. V tradiční společnosti si člověk o sobě vytvái'el obraz na základě :l:a~věcení, díky iniciačním rituálům se formovala jeho identita. Podle archaického myšlení nebylo možné změnit nějaký stav bez toho, aniž by se tento stav předtím zcela zrušil. Iniciační smrt byla tak nezbytná k přechodu do další životní etapy. Podle této logiky se předpokládá, že člověk je tvořen, člověk samotný se bez pomoci ostatních nemůže stát člověkem (Eliade, 2004). Gennep a tzv. dynamistická škola třídí přechodové rituály do několika kategorií: rozlišují rituály sympatetické (zakládají se na víře v působení podobného na podobné) a kontaktní (zakládají se na materiálnosti a přesnosti vrozených nebo získaných vlastností dotykem nebo na dálku) a na nich nezávislé další čtyři kategorie- rituály přímé (účinek tohoto rituálu je okamžitý), nepřímé (k účinku tohoto rituálu dochází později, nastává jako následek jiného úkonu), pozitivní Gde o projev vůle, který je převeden v čin) a negativní (např. tabu). 10

3. Psychologické aspekty rituálů Přechodové rituály se dělí na rituály odluky/ prelineární, rituály pomezní/ prahové, rituály sloučení/ postliminární. Tyto tři druhy rituálů nebývají u stejné populace stejně rozvinuté. Cílem přechodových rituálů je zajistit změnu stavu nebo přechod z jedné magicko-náboženské nebo světské (profánní) situace do jiné, zároveň ale sledují i vlastní cíl (Gennep, 1997). Z hlediska psychologie jsou přechodové rituály symbolickým vyjádřením změny - ve smyslu přechodu z jedné životní etapy do další. Poskytují psychickou oporu, posilují pocit smyslu v životě, spoluvytváří sociální role, mají psychohygienickou i terapeutickou funkci. ''"""'"'"''""'""'"''' :Rifiiál:Y: v:š~d.liitl.o d.lie :PřecíiOd.uvé rituály - strukturují průběh dne - pomáhají překonat změnu - poskytují pocit jistoty a bezpečí - pomáhají při přechodech z jedné - mají relaxační i stimulační funkcí životní etapy do druhé - umožňují odreagování od napětí - jasně daným průběhem poskytují - poskytují emoční přeladění v těchto etapách pocit bezpečí a jistoty - opakováním a přesným průběhem - upevňují pocit smyslu v životě usnadňují průběh všedního dne - mohou být formou sebepoznání - ustavují sociální status a role - vyjadřují kontinuitu života Tabulka 4: Psychohygienické funkce rituálů přechodových a všedního dne. 11

3. Psychologické aspekty rituálů 3.2. Shrnutí Hlavní roli rituálu v současné společnosti vidíme v psychické podpoře, kterou poskytuje v době nebezpečí, krize nebo v období změn. V tradičních společnostech byly tyto rituály vědomě používány, dnes je vnímáme s takovou samozřejmostí, že mnohé z chování, které jsou ritualizované za rituály ani nepovažujeme. I přesto ale existují a úkolem psychologie je zaměřit se na prožívání a emoce, které rituály jedincům i skupinám přinášejí, tedy na úlohu, kterou rituály hrají v dnešní společnosti. Mnozí autoři rozlišují několik druhů rituálů, pro tuto práci ale budeme rozlišovat rituály všedního dne a rituály přechodové a rituály kolektivní a individuální (blíže v tabulkách 2 a 4). Rituál je standardizovaný vzorec chování, který se opakuje v čase, vztahuje se k určité události, je vykonáván na určitém místě individuálně nebo společně, má jasný začátek i konec, je druhem komunikace a jeho součástí je emocionální prožívání. V této práci se zaměříme na rodinné rituály, ale ještě předtím si všimneme, jak se v rituálu projevuje kultura i tradice dané společnosti. 12

4. Rituály a společnost 4. RITUÁLY A SPOLEČNOST Rituály byly a jsou zkoumány zejména v tradičních kulturách a někteří mají za to, že v současné moderní společnosti nemá příliš smysl se mapováním rituálů zabývat. Současné rituály jsou nejčastěji předmětem výzkumu antropologie, ale i sociologie a interkulturní psychologie. Někteří autoři se dnes zaměřují i na výzkum rituálů na pracovišti a profesních rituálůl. Psychologicky zajímavá je otázka, pro které události společnost rituály neposkytuje, ale tabuizuje je. Je to např. rozvod, první menstruace, první poluce, potrat atd., tedy události, které jsou pro jedince významné (Schlippe, Schweitzer, 2001). Potřebuje tedy vůbec dnešní společnost rituály? Na tuto otázku odpovídá Tomáš Halík (2001, s. 3) v rozhovoru pro Psychologii Dnes- podle něj si dnešní člověk, na rozdíl od archaického člověka, může vybírat ze širokého množství rituálů. Dnes si vybíráme vědomě nebo nevědomě ze škály kulturních vzorců a zdrojů. Rituály nám stále pomáhají strukturovat čas a "automatizovat" naše chování v typických situacích, a tím komunikovat pomocí symbolů. 4.1. Význam rituálu v kultuře Nejen prostředí, ve kterém žijeme, ale i kultura silně ovlivňuje psychologickou úlohu rituálů. Kulturou rozumíme soubor naučeného chování a jeho výsledků, jehož součásti jsou sdílené a přenášené členy jedné společnosti. Kultura umožňuje člověku lépe řešit konkrétní i specifické problémy, kterým musí čelit ve svém okolí, zatímco uspokojuje vlastní potřeby. Poskytuje jedinci psychickou oporu, obranné mechanismy, každá kultura aktivuje odlišné formy těchto mechanismů. Všichni jedinci se formují podle dvou typů nevědomí (Gaouri, 2003): 1 Například článek G. Hofstedea Bussiness cultures: every organization has its symbols, rituals and heroes (1994) nebo také v diplomové práci H. Krčilové Mentálně hygienické aspekty rituálu "všedního dne" (2000). 13

4. Rituály a společnost 1) individuální dimenze (idiosynkratická) - se skládá z našich osobních zkušeností; 2) etnická dimenze - je součástí kolektivního nevědomí, přenáší se jako jeden z druhů učení. Rieger s Vyhnálkovou (2001) mluví o kultuře jako o důležitém faktoru, který ovlivňuje život v rodině. Podle nich je kultura rámcem, který se utváří na základě výhodnosti činností mezi lidmi. Osvědčuje se, co má a co nemá zůstat v paměti rodiny. Kultura je spojena s emočním prožíváním, rodina díky ní chápe informace okolního světa, a tak se podílí na utváření procesů sebereprodukce Gazyk, hygiena), sebeorganizace (ekonomie, výchova) i sebetranscendence (stát, umění). Kultura je navíc schopná zrcadlit svoji zónu a sloužit jí - a zároveň kriticky reflektovat a sebereflektovat (Rieger, Vyhnálková, 2001, s. 31-32). 4.1.1. Vliv kultury na vývoj Procesem enkulturace se rozumí vše, co se jedinec během života naučil s ohledem na to, co mu bylo k dispozici z jeho okolí v oblasti ekologické, sociální i kulturní. Proces akulturace je na druhou stranu výsledkem přímého kontaktu se skupinami jedinců odlišných kultur, který úplnou nebo částečnou asimilací částí jiné kultury zahrnuje změny v kulturních typech jedné aj nebo více jiných skupin (Gaouri, 2003). Proces socializace je procesem postupného začleňování jedince do společnosti prostřednictvím nápodoby a identifikace, zprvu v nukleární rodině, dále v malých společenských skupinách. Součástí socializace je přijetí základních etických a právních norem dané společnosti (Hartl, Hartlová, 2000, s. 548). Socializace dítěte vede k utváření občanské společnosti2, ovlivňuje ji i míra rodičovské autonomie, na kterou je možné se dívat z hlediska tradiční nebo liberální koncepce (Možný 1999, s. 133). Tradiční dává rodičům právo a povinnost přenášet na dítě jejich hodnotový systém a představu o dobrém životě. Posiluje integritu rodiny a silným mezigeneračním přenosem i integritu kultury. Vede k vytváření přecitlivělosti (netoleranci) vzhledem k rodinám 2 Občanskou společnost podle Možného (1999, s. 147) založili lidé, kteří vyrostli s rrmoha sourozenci, v rodinách s vysokým stupněm soudržnosti, silně ovlivněných náboženskou vírou, na rozdíl od generace "jeslových dětí", která namísto pohádek vyprávěných matkou nebo babičkou poznává hodnotový svět dospělých spíš z televizní obrazovky. 14

4. Rituály a společnost výrazněji odlišných subkultur v komunitě a případně k rasismu. Tato socializace vede k autoritářské osobnosti. Oproti tomu demokratická koncepce rodičovského postoje otevírá v rodině prostor pro diskusi o jiných hodnotách. Liberální koncepce (Macleod, Colin, 1997, podle Možný 1999) předpokládá, že rodiče nebudou pokud možno vůbec ovlivňovat dítě ve volbě hodnot a při vytváření představy dobrého života, mají usilovat o ochranu dítěte před vlivy, které by mu volný výběr omezovaly. Nemá nevýhody koncepce tradiční, otevírá sociální dynamiku, rozvolňuje rodinu, rozvolňuje vztahy, zeslabuje porozumění mezi generacemi. Umírněná liberální koncepce přiznává rodičům právo usilovat o předání své vlastní představy dobra a správného života dětem. Proces enkulturace můžeme považovat za proces pochopení kultury skrze rituál, zatímco proces socializace je pochopení kultury skrze rodinu, ve které je ale rituál a tradice důležitou součástí tzv. paměti rodiny. Emoční prožitek rituálu a jeho psychologická funkce hrají tedy důležitou úlohu v obou procesech (Denoux, 2003). Dnes se pojmy jako je enkulturace a jejím vztahem k socializaci zabývá interkulturní psychologie, která staví na základech výzkumů mnohých antropologů, etnologů a religionistů. Na následujících antropologických zkoumáních si ukážeme význam a místo rituálu v tradičních společnostech. Ruth Benedictová (Soukup, 2000, Gaouri 2003) zkoumala především vztah kultury a osobnosti. Každá kulturní skupina je systémem kulturních vzorců, vybírá si jednu dominantní hodnotu, která kultuře vtiskuje jedinečnou a neopakovatelnou podobu. Kultura se tedy formuje na základě centrální hodnoty. Při pozorování mnohých kultur nakonec rozlišila Benedictová tři typy. Pro apollónský typ je základním principem motiv ritualizace - hlavně mužští příslušníci kmene celý svůj život věnují pozornost náboženským obřadům, jejichž primárním cílem je zajistit dostatek deště, ale také udržet život v pospolitosti. Životní způsob je charakteristický trpělivostí, uměřeností a sebeovládáním, netouží po moci. Naopak individualismus a agresivita jsou charakteristické pro dionýský typ kultury, který také používá rituály, tanec a psychotropní látky, ale cílem takových obřadů je opojení a dosažení extáze. Principem této kultury je rivalizace. Paranoidní typ kultury objevila Benedictová u kmene, jehož členové 15

4. Rituály a společnost mezi sebou neustále soupeří - bojují proti sobě manželé i sousedé. Důvodem je nepříznivé prostředí. V této souvislosti si můžeme položit otázku, co je příčinou a co důsledkem takového chování. Rituál nebo trpělivost a uměřenost? Pokud zařadíme do života více rituálů, ubude násilí? Jak je ale patrné z terénních výzkumů Ruth Benedictové, rituální obřady nemusí vždy sloužit k ušlechtilému jednání. Podle její teorie vlivu kultury na osobnost člověka by potom platila myšlenka, že vyšší míra pozitivních rituálů má příznivý vliv na chování osobnosti (tak, jak to popsala v případě apollónské kultury). Podobně uvažoval antropolog Turner, který ve své koncepci liminality popsal způsob, jak společnost může prostřednictví rituálu redukovat negativní jevy. 3 4.2. Tradice a rituál Projevem tradice je často rituál, který tradici potvrzuje a předává. V době středověku pojem tradice vůbec neexistoval, nebyla potřeba se tímto fenoménem zabývat, protože tradice a obyčej byly všudypřítomné. V době osvícenství se tradice ztotožňovala s dogmatem, protože tehdy převažovala obliba a zaujetí o vše nové, a tak tradice získala v Evropě špatné jméno. Hobsbawm a Ranger se ve své knize Vynalézání tradice (1983, podle Giddens, 2000) zamýšlí nad tím, proč o tradici projevují tak malý zájem i současní vědci a myslitelé. Vedou se nekonečné debaty o tom, co je modernita, co znamená být moderní, ale o tradici toho bylo řečeno málo (Giddens, 2000). Giddens považuje ideu tradice za výtvor modernity. Vymyšlené tradice a obyčeje nejsou podle Hobsbawma a Rangera (1983, podle Giddens, 2000) ty pravé: nevyvinuly se spontánně, slouží jako nástroje moci a neexistují od 3 Victor Turner navázal na práci francouzského etnologa Arnolda van Gennepa. Turner se však kromě rituálů zajímal také o komparativní religionistiku. Při výzkumech rituálního chování kmene Ndembu sledoval komplexní rituály, které členům komunity pomáhaly nést neštěstí. Rituály v této společnosti zajišťovaly stabilitu kmene, která byla založena na abstraktních hodnotách a idejích. V jeho pojetí je zajímavé téma liminality Gakési pomezí v Gennepově terminologii); lidé ve stavu liminality nemají žádný sociální status. Rozlišuje dvě sociální zkušenosti: první charakterizuje společnost jako diferencovaný a hierarchický systém. V této společnosti se lidé odlišují sociálními statusy a rolemi. Druhou charakterizuje jako komunitu (communitas), která je nestrukturovaná a relativně nediferencovaná jednota vzájemně si rovných jednotlivců. Zde převládají atributy liminality. Každá společnost potřebuje podle Turnera jak communitas, tak i strukturovanost. Se stavem liminality se setkáváme nejen v rituálech, ale také v subkulturách. 16

4. Rituály a společnost nepaměti, veškerá souvislost s minulostí je falešná. Giddens ale tuto argumentaci obrací: podle něj jsou všechny tradice vymyšlené. Tradice vždy zahrnují moc, ať už jsou vymyšlené či nikoli. Představa, že tradice odolávají změnám je mýtus - tradice se s časem vyvíjejí. Určující charakteristikou tradice tak není trvání v čase, ale rituál a opakování. Psychologický rozdíl mezi zvykem a tradicí je v prožívání - zvyk je individuální, zatímco tradici může jedinec sice dodržovat, ale není vlastností individuálního chování, je majetkem skupin a komunit. Ten, kdo dodržuje nějakou tradici, se o jiné alternativy nezajímá, tradice symbolizuje pravdu. Tyto tradice mají obvykle své strážce4 - mudrce, filozofy... Tito strážci se odlišují od expertů, kteří jsou schopni interpretovat rituální pravdu tradice - pouze oni mohou rozluštit skutečné významy posvátných textů nebo jiných symbolů, které jsou obsaženy ve společných rituálech (Giddens, 2000). Moderni' RpolečnoRt npustále vyžaduje rychlé rozhodnutí a důsledkem přechodu k samostatnému rozhodování bývá nárůst negativních návyků a závislostí. Opakování zde také hraje svou roli - je ale vynuceno úzkostí. Giddens tento fenomén nazývá strnulou autonomií (Giddens, 2000). 4.2.1. Rodinná tradice Při rodinných rituálech se často projevuje vliv rodinné tradice (např. při oslavách narozenin, Vánoc, Velikonoc, apod.). Tradice odjakživa sloužily rodinám jako zdroj síly, poskytovaly jim vědomí identity. I dnes dodávají rodinným členům stabilitu a sílu, stejně tak jako jistotu rodinné lásky, když rodina prožívá kritické období. Podle výzkumů mají spokojené rodiny nejvyšší četnost rodinných rituálů nebo tradic. Podle závěrů studie, která zkoumala 84 rodin s dětmi v období adolescence (Schvaneveldt, Lee, 1983, podle Newell, 1999) jsou nejdůležitějšími tradicemi následující: Vánoce, narozeniny, rodinné prázdniny, Velikonoce, nedělní oběd, návštěvy příbuzných, stejný čas pro každodenní večeři, rodinná setkání, rodinné modlitby, rutiny týkající se uklízení domu, Nový rok, Silvestr, oběd, prostírání stolu. Vidíme, že se 4 Takové strážce nalézáme i v rodině, blíže se tomu budeme věnovat v kapitole 6.1. Psychologické aspekty rodinných rituálů, s. 42. 17

4. Rituály a společnost v Newellově práci pojem tradice překrývá s naší definicí rituálu. Jeho článek shrnuje výsledky kvalitativní studie, kterou provedl v letech 1998-1999. Myšlenka fl udržování toho, co je dobré" v průběhu generací je podporována i dalšími autory, kteří se zabývali výzkumem rodinných tradic a rituálů (Newell, 1999). Pokud přijdeme k rodině na návštěvu, velmi často nás zaujmou vystavené rodinné fotografie (nejčastěji zachycují rodinný rituál - Vánoce, narozeniny apod.), upomínkové předměty z cest i jiné rodinné památkové předměty, které vyjadřují respekt rodiny k tradicím. Rodina tak odkazuje na svou historň, předávání dovedností si navíc připomíná i vyprávěním příběhů nebo psanou formou. Tradice vytvářejí prostor domova, zvyšují stabilitu rodiny a odolnost vůči vnějším a vnitřním stresům (Matoušek, 1993). Na druhou stranu samozřejmě rodina ze svých tradic vybírá, oslavuje ty osoby a události, které jsou pro ni nějakým zpt"jsohpm významné, tyto události a osoby se často mytizují a vznikají tak rodinné mýty. Rieger a Vyhnálková (2001) považují tradice za důležité pro utváření dalších funkcí rodiny. Tyto funkce jsou dány nejen kulturou okolního světa, ale také tradicemi konkrétní rodiny - objevují se v několika generacích, ovlivňují významně život rodiny (například výběr povolání). Rodinné příběhy se většinou vyprávějí při rodinných setkáních, při oslavách apod. I tato setkání mají své rituály vyprávění příběhů, známe je jistě všichni. Oblíbené historky o dětech nebo jiných členech rodiny, které jsme již slyšeli stokrát, rituál určování fl po kom to dítě je" apod. V těchto příbězích se také objevují často témata, která se táhnou životem několika generací. Francouzští autoři používají pro vystižení tohoto prostředku k udržování kontinuity mezi generacemi termínu rodinný román (Matoušek, 1993). 4.2.2. Rodinná teritorialita I rodinná teritorialita vychází z tradice rodiny a řídí se nepsanými pravidly, které zná rodina, a kde se také udržují rituály. Rodina považuje nejčastěji za svůj prostor byt či dům, ve kterém má každý člen rodiny svůj osobní prostor, a zároveň fl veřejný", kterým je nejčastěji obývák a kuchyně. Struktura vnitřních vztahů rodiny se odráží i ve vnitřním členění bytu. Příležitost ke společným 18

4. Rituály a společnost činnostem by měla mít v bytě také své místo. Existují rodiny teritoriálně rigidní nebo naopak rodiny, které mění strukturu bytu v závislosti na momentálním stavu. Stabilita prostředí je samozřejmě pro členy rodiny i podmínkou psychické stability. Například mnoho psychických poruch se vyskytuje u emigrantů a velmi často lidé v krizi nebo po nějaké důležité životní změně tíhnout k tomu, vybudovat si nejprve bezpečný domov, který bude základnou pro další vývoj jejich situace a dalších změn. U malých dětí se zjistila vazba na domov už od 6 let: domov a jeho okolí se nám vtiskuje na celý život (Matoušek, 1993). Bridges (2004, s. 66) popisuje rituál stěhování jedné starší paní. Poté, co se s manželem přestěhovali do cizího města do nového domu, hrály pro ně jejich dosavadní každodenní zvyky a rituály velikou roli. Jedním z nich by-9' banány, které měl její manžel rád, a které doma vždy musely být. Proto pár hodin po přestěhování šla stará paní koupit banány. 4.3. Rituál jako způsob komunikace Podobnost rituálu a komunikace je nasmi.dě - stejně jako řeč, lze i rituál členit na jednotlivé sekvence, má svůj začátek i konec. V komunikaci rozlišujeme komunikační vzorce: obsahový a vztahový aspekt komunikace. Stejně tak je tomu i u rituálu. Z pohledu účastníků se může zdát, že jde pouze o opakování, zvyk, ale terapeut již může v rituálu rozlišit i jiné vztahové a obsahové významy, které jsou pro účastníky důležité. Rituály jsou jednání, která ukazují to, co se děje, jsou jasným komunikačním prostředkem, lze s nimi dobře pracovat i v psychoterapii. Gillian (1995, podle Schlippe, Schweitzer, 2001) je dokonce považuje za nejstarší formu psychoterapie - jednak díky nim můžeme lépe poznat rodinu a její život, zároveň je lze dobře použít i pro zlepšení komunikace uvnitř rodinného systému, pro navození změn. Navíc je možné obměňovat čas konání rituálu, měnit účast jednotlivých členů rodiny a samozřejmě také spojovat samotné jednání a jeho změnu, pokud jsme mu určili jiný smysl (viz dále v kapitole 5.4. Rituály v rodinném poradenství a terapii, s. 29). Představují mocnou neverbální formu řeči, jsou v nich přítomné 19

4. Rituály a společnost procesy, které se opakují jako zhuštěná, (Schlippe, Schweitzer, 2001). kolektivní a symbolická jednání Pro krátkodobé strukturování času při společenských situacích existují podle Berneho (1997) čtyři základní klasifikace (stažení, rituály, aktivity, hry): prvním extrémem je stažení (ponoření do vlastních myšlenek, například u schizofreniků). Rituál je další, tentokrát bezpečnou formou společenského styku. Jde o vysoce stylizovanou výměnu, která může být neformální nebo formalizovaná v podobě obřadu. Transakce, jimiž jsou tvořeny rituály, nesou jen málo informací, mají spíš povahu signálů vzájemného porozumění. Rituály jsou utvářeny tradicí a společenskými zvyklostmi. Jinými bezpečnými formami společenského styku jsou aktivity (práce, která je orientovaná na vnější skutečnosti, na předmět činnosti, nebo zábava, která není tak stylizovaná a předpověditelná jako rituál, ale má opakovatelnou hodnoh1). Poslední formou jsou luy, které mají přesně vymezený psychologický zisk, vzájemný pro všechny hráče, skládají se z pocitů, které hra vzbuzuje. Rodinný rituál je podle Palazzoliové a kol. (1993) blíže analogovému kódusjednocuje účastníky v kolektivní zkušenosti, navozuje základní myšlenku, kterou všichni sdílejí. Komunikace se v rodině projevuje hlavně během rodinných interakcí, jejichž součástí jsou i rodinné rituály. Riskin a Faunceová (1970, podle Matoušek 1993) používají k jejich zmapování těchto kategorií: jasnost, téma Gak navazuje téma následující promluvy na promluvu předchozí, jak případná změna tématu odpovídá kontextu a jak násilně jedna osoba vstupuje do tématu k jiné osobě), svěřování, souhlas, vzájemné vztahys. s Zásadrú je také rytmičnost: například během rodinné večeře můžeme sledovat přirozený rytmus v konverzaci, který je dán důrazy v řeči nebo změnami polohy těla. I když verbálrú konverzace ustane, její rytmus je dále přítomen (otvírárú úst, sahárú pro sůl, řezárú masa, zvedárú sklenic... ). Schopnost synchronizovat rytmus v rodinné interakci je podstatná pro vzájemné porozuměrú, pro spolupráci, pro udržerú stabilního vztahu. Člen rodiny s rizikovým temperamentem nebo s vážnou psychickou poruchou může rodinu vyvádět z rytmu, a proto nerú (často nevědomě) součástí rodinné interakce. Boj o moc v rodině je podle Hoffmanové (1981, podle Matoušek, 1993) hlavně bojem o kontrolu interakce (možnost být s druhými v kontaktu a možnost tento kontakt odmítat). 20

4. Rituály a společnost 4.4. Shrnutí Ve čtvrté kapitole jsme mluvili hlavně o kolektivních rituálech - v této souvislosti mají důležitou socializační funkci, v kultuře jsou předávány nejčastěji tradicí, ujasňují vztahy a role, na jejichž základě se utváří v rodině rodinná identita. Rituál slouží jako jasný komunikační prostředek zejména v transgeneračním přenosu v rámci rodinné tradice. Rituál zároveň upevňuje rodinnou tradici. Na druhou stranu můžeme rituálem docílit také změny, jako je tomu v případě využití rituálu v psychoterapii (blíže v kapitole 5.4. Rituály v rodinném poradenství a terapii, s. 29). Je nutné se zde zmínit o trendech současné české společnosti - vlivem sekularizace nejsou církevní, náboženské rituály udržovány v takové míře jako je tomu jinde6. Přesto můžeme kořeny náboženských ceremonií zaznamenat i v rituálech současných rodin, například ve svatebních obřadech, o Vánocích nebo o Velikonocích. Zajímavé bude sledovat jejich výskyt v našem výzkumu, popř. se zaměříme na rozdílnost ve vnímání psychologického významu rituálů církevních a rodinných. 6 Při letošní Zimní olympiádě v Turíně mě překvapila tendence českých sportovních komentátorů glosovat jakékoli projevy náboženské víry (např. modlení a pokřižování se před nebo po závodě), jakoby takové chování bylo projevem pověrčivosti sportovců, kteří by ale přeci měli mít pevnou víru ve vlastní schopnosti! 21

5. Rituály a změny 5. RITUÁLY A ZMĚNY V této kapitole se budeme více věnovat individuálním rituálům a tomu, jak životní a vývojové změny ovlivňují vývoj jedince. Celou kapitolu bude prolínat téma přechodových rituálů, skrze které je možné přechod z jedné situace nebo z jedné životní etapy do další lépe zvládnout. Na závěr zmíníme rituály v psychoterapii a jejich působení na změnu v terapeutickém procesu. 5.1. Rituály a vývoj Alan (1989) se zaměřil na studium životních etap a událostí. Rozlišuje životní situace na ty, které určují přechod z jedné fáze do druhé (např. dospívání, založení rodiny, přechod do důchodu apod.), a na tzv. typové události lidského vývoje (narození dítěte, rozvod, apod.). Jakákoli životní situace je procesem, který je časově ohraničen. Při jejím zkoumáni je tteba sledovat základní,'4rjsovf. charakteristiky jako jsou kontinuita, rychlost, rytmus, spojitost apod. Každé jednání s ní spojené je tak současně zaměřené na budoucnost. Přítomnost je v jistém smyslu základní časovou charakteristikou životní situace a v tomto pojetí má dvojí podobu. Je trváním, postrádá jakoukoli časovou strukturu, ale zároveň se neustále mění, odchází, je sledem událostí. Přítomnost tedy není jenom "nyní", ale je neustálou aktualizací, stáváním se. Následnost událostí a jejich časové uspořádání je dané přítomností. Životní dráha je sledem situací, je zakotvena v životním cyklu, jehož základní dějovou linii opakuje. Má lineární charakter a je nositelem historického času, v němž se "před-po" mění v linii "minulost-přítomnost-budoucnost". Zkoumání životní dráhy je i cestou k pochopení nejen subjektivního, ale také sociálního času, který Alan definuje jako čas proměny sociální struktury, struktury sociálních rolí v životě jedince i společnosti (Alan, 1989). Základem životního cyklu je začlenění podle sociálních přechodů (ukončení školy, sňatek, vstup do prvního zaměstnání, smrt partnera), které jsou provázeny i specifickými sociálními rituály (Alan, 1989). 22

5. Rituály a změny Jung používal pojem individuace k vyjádření životního vývoje jedince. Jde o proces, při kterém dochází k psychické rovnováze, individuace je podstatou veškeré psychické aktivity. Jako "proces zrání, resp. rozvoje" tvoří psychickou paralelu k procesu růstu a stárnutí těla (Jacobi, 1992, s. 57). Individuaci lze v rámci analýzy podporovat zkoumáním archetypálních symbolů a postav ve snech, vizích, aktivní imaginaci i v každodenním životě (Hopcke, 1993). Proces individuace se skládá ze dvou úseků, které se vzájemně podmiňují a doplňují, a kryjí se s první a druhou polovinou života. Během první poloviny procesu individuace se jedinec adaptuje na vnější skutečnost, diferencuje se hlavní způsob jeho zaměření a vrcholem je konstituováním persony. Cílem je začlenění člověka do vnějšího světa a přizpi'tsobení se okolí (Jacobi, 1992). Druhá polovina života rozviji a zkoumá vnitřní skutečnost. Vede k prohloubení a hlubší znalosti sebe sama i k hlubší znalosti jiných lidí, k reflexi podstatných rysů, uvědomění si a k vědomému vnitřnímu i vnějšímu zapojení člověka do celku světa. Jung se věnoval zejména této části života. Archetypy jsou ukazateli a milníky tohoto procesu. Vybudování dokonalé osobnosti je úkolem celé životní cesty. Vznik pravého Já je podle Junga dán (Jacobi, 1992): 1. vztahem vůči sobě samému; 2. vztahem vůči druhému; 3. vztahem vůči společnosti. Jung se také zabýval otázkou náboženství. Náboženství chápe jako soubor přesvědčení a posvátných rituálů, jedná se o projevy kolektivního nevědomí. Tuto myšlenku podle něj podporuje několik faktorů: v současnosti ani v minulosti neexistuje společnost, která by neměla své náboženství. Každý člověk má náboženský instinkt, vrozenou touhu po vztahu k Něčemu nebo Někomu, kdo přesahuje lidská omezení (Hopcke, 1993). Je toto odpověď i na otázku, proč stále vyhledáváme a potřebujeme rituály? Jung si všiml, že náboženské přesvědčení má pro jedince i společnost nepřekonatelný význam - tento význam se opomíjí, pokud jej lidé pokládají za iracionální, proto by jej psychologie neměla odmítat zkoumat (Hopcke, 1993). 23

5. Rituály a změny 5.2. Rituály a identita Psychologie definuje identitu jako soubor rysů, podle kterých je jedinec známý v určité specifické skupině. Je to prožívání a uvědomování si sebe sama, své jedinečnosti i odlišnosti od ostatních (Hartl, Hartlová, 2000, s. 221). Podle Marka Augého (1999) je identita v prvé řadě souborem povinností, které jedinec má ke svému otci, k rodu svého otce, své matce atd. Silné osobní vztahy jej navíc vážou k přátelům. Osobní identita je dále také vším, co zdědil po předcích. Toto dědictví se předává v propracovaných rituálních procedurách, které je také umožňují uvést do pořádku. Toto vše vytváří osobní i kolektivní identitu. Vytváří tak prostorový výraz: pravidlo pobytu (člověk nemůže žít tam, kde chce), rozdělení vesnice na části někdy spojené s věkovými třídami (když člověk začne patřit k jiné generaci, mění i část), posvátný prostor ve vztahu ke světskému prostoru (místo rodinných oltářů), veřejný prostor (ten, kde se scházejí věkové třídy) ve vztahu k soukromému prostoru atd. Vytváří se tak symbolizace prostoru, na základě které se formuje zkušenost všech a osobnost každého. Rituální proces je podle Augého vyjádřen rituální technikou, jejímž účelem je umožnit každému, aby se v rituálech identifikoval. Rituální technika se šíří komunikací mezi symbolickými systémy, které zmiňuje Lévi-Strauss. Má na mysli přechod od jednoho symbolického jazyka k druhému. Sociologové toto vyjadřují v pojmech pole - náboženské pole je z rituálního hlediska vždy prostředníkem mezi ostatními dvěmi (např. mezi nemocí a polem, ve kterém lze nalézt řešení). Podle Giddense pocit vlastní identity úzce souvisí s tradicí: jak se tradice a zvyk vytrácejí, mění se i sám základ naší identity - náš pocit vlastního já. Se ztrátou tradic vzniká větší potřeba aktivněji utvářet svou vlastní identitu. Proto jsou podle něj tolik populární různé druhy psychoterapie a poradenství - - Freudova psychoanalýza je metodou obnovování identity člověka v počátečních stadiích kultury zbavující se tradice (Giddens, 2000, s. 63). 24

5. Rituály a změny 5.3. Změny a krize 5.3.1. Změny "Připadá mi, že jsem ve svém životě překročila určitý práh a už se nemůžu vrátit zpátky. Můj starý život je pryč. Jak to, že se o tom nikde nemluví? Lidi člověku blahopřejí k novému životu, ale ten starý život musím oplakat sama." Toto je svědectví jedné z účastnit terapeutických seminářů amerického psychologa Williama Bridgese (Bridges, 2001, s. 11). Nejdůležitější ze všech změn podle Giddense (2000) jsou ty, které se odehrávají v našem osobním životě - v sexualitě, v partnerských vztazích, v manželství a v životě rodiny. Každý prožívá změnu trochu jinak, je to velmi individuální prožitek. Často je spojena s úzkostí, tempo změn může být pro člověka matoucí. Nejvíce člověk trpí v tzv. přechodné fázi, kdy směřuje k nové situaci. Možná právě proto se v situacích změny často vracíme do minulosti - k minulým prožitkům i zkušenostem, i ke starým činnostem 7. Právě rituály mohou být opěrným bodem - poskytují v takových situacích jistotu. Každá změna začíná koncem: v kmenových rituálech skupina člověku usnadňovala přechod z jedné životní etapy do druhé pomocí očistných rituálů (očišťování mysli od starých vzpomínek a informací). V tradičních společnostech existovaly iniciační rituály, které jasně definovaly dobu přechodu z jedné fáze do druhé, zejména z dětství do dospělosti. Iniciační rituály se opakovaly po několik generací, dnes se přechod do dospělosti vlivem společenských změn prodlužuje, moderní společnost jasně nedefinuje okamžik přechodu dospělosti. Dospělost je pojem i prožitek velmi individuální. Stejná podoba iniciačních rituálů se tedy těžko udržuje i z důvodu rychle se měnící společnosti (Gjuričová, Kubička, 2003). Přechodový rituál měl v tradičních společnostech jednoduchý a pro všechny srozumitelný účinek - ten, kým člověk býval dříve, je mrtev. Společnost nebo 7 V systemické terapii se někdy otázka po minulosti používá k uvědomění si změny, k navození jiného pohledu na situaci (např. "Co jste dělali, když vám spolu bylo dobře?"). 25

5. Rituály a změny člověk vstupují do limitního stavu a umírají. Proces přechodu zůstává stejný - strukturovat průběh životních změn, i když podrobnosti rituálů se liší (Bridges, 2004). Nostalgie po přechodových rituálech není mylná - i současný člověk potřebuje to, co iniciační rituál poskytoval: psychickou oporu, přesné hranice a strukturovanost. Bridges (2004) ve své knize vede čtenáře k pochopení změn. Zdůrazňuje, že právě nedostatkem přechodových rituálů nejsou často lidé schopni pochopit konec jedné etapy a její nezvládnutí, oddálení, může později vyvolat komplikace při závažných životních rozhodnutích, v obdobích životních změn. Lidé by si podle něj měli uvědomit, že každá změna začíná koncem. Naše společnost je příliš orientovaná na začátek, na nové, a proto v nás prožitek konce vyvolává takovou úzkost. Konce chápeme totiž až příliš jako něco definitivního, snažíme se je proto co nejrychleji překonat. Tento postoj vyjadřuje i jazyk: "Co se stalo, stalo se." "Co bylo, bylo." nebo "Co se stalo, nedá se odestát." přesně definitivnost situace. vyjadřuje Prožívání změny je někdy spojeno s pocitem ztráty totožnosti - lidé si přestávají být jisti, kým jsou: tato zkušenost odpovídá jednomu prvku ve většině obřadů při přechodu - odstraní se známky staré identity a člověk na čas vstoupí do jakési existence bez totožnosti, představované oholením hlavy, pomalováním obličeje, maskou (Bridges, 2004, s. 79). V tradičních společnostech bylo takové rozčarování pečlivě připraveným prožitkem, který symbolizoval životní změnu. I v dnešní době a v naší společnosti ale existují obdoby prožitků, při kterých se užívají symboly charakterizující změnu (např. typ oblečení při promocích, svatební symbolika,...). Při dávných přechodových rituálech byl člověk procházející změnou vyveden na neznámé území a tam byl nějakou dobu ponechán. Jediným prostředkem orientace bylo nebe. Podobně dnes prožíváme tento pocit jako pocit ztracenosti a zmatku- například při změně zaměstnání, stěhování, při rozvodu i rozchodu, při odchodu dětí z domova, při odchodu do důchodu, po úmrtí blízkého člověka. Jednou z prvních obětí orientace je ztráta budoucnosti a naše plány (tato zkušenost je vyjádřena i v mnohých mýtech jako pouť labyrintem). Musíme se vypořádat s obdobím, kdy nemáme nic, předtím, než můžeme najít něco nového. 26

5. Rituály a změny Na konce potom navazuje tzv. neutrální zóna, tedy období liminality. V této době by měl člověk zůstat tak dlouho, jak potřebuje. Neutrální zóna je dočasným časem ztráty, který je nutno vydržet. Provázející nástroje dříve poskytovali stařešinové v podobě vyučování a rituálů, ale my si dnes musíme vytvořit svůj vlastní způsob. Nejdříve je nutné pochopit, co v neutrální zóně děláme, proč je nutné v ní zůstat. Potom můžeme mluvit o tom, co dělat. Bridgesovy rady, jak prožívat toto období, vycházejí z prožívání liminálního stavu u tradičních kultur. Je ovšem otázkou, zda si tolik času na zpracování vlastního prožitku v neutrální zóně může dnes člověk dovolit, i z toho důvodu, že tlak okolí bývá silný.s Po tomto období konečně nastupuje čas nového začátku. První náznak se obvykle může projevit v podobě myšlenky, dojmu, představy. Je důležité rozlišovat mezi novým začátkem v životě a obrannou reakcí na konec. Přestat se připravovat a začít jednat, začít se ztotožňovat s konečným výsledkem nového. Při procesu ukončování samozřejmě nekončí všechno a pro některé lidi je velmi důležité uvědomit si, že něco v jejich životě pokračuje, i když se toho pro ně tolik mění. Člověk je opět na svém místě, poté, co byl nějaký čas "někde jinde". Jak jsme již mnohokrát poznamenali, v obdobích krize nám chybí něco pevného, neměnného, co by dodalo řád, v čem bychom cítili psychickou oporu. Nejjednodušší přístup k psychologickému působení rituálu je prožitek. V této práci se zaměříme hlavně na krize spojené s vývojovými úkoly - Gibson a Brown (1992, podle Plaňava, 2000) kritizují zaměňování pojmů krize a pojmu životní přechod. Krize je podle nich událostí, která je náhlá, dramatická a nezvyklá, doprovázená zvýšenou emotivitou a dosavadní navyklé reakce jsou nedostačující. Naopak E. H. Erikson krizi chápe jako určitý bod obratu, který k vývojovým úkolům patří. s Podle Bridgese bychom si měli najít čas a místo, kde můžeme být pravidelně a o samotě, zapisovat si své prožitky v neutrální zóně, využít této přestávky k napsání vlastního životopisu (vzpomínání vynoří určité užitečné informace o procesech změny - možnosti a meze změny přítomnosti určuje minulost). Využít této příležitosti k poznání toho, co doopravdy chceme, zamyslet se nad tím, co by v životě zůstalo nenaplněné, kdyby dnes skončil (zkusit si napsat vlastní nekrolog), vyhradit si několik dnů na to, abychom mohli absolvovat svou vlastní cestu přechodu. 27