MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie Brno 2013 MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE Medicína ve starověkém Římě Autorka práce: Anna Kousalová Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.
Prohlašuji, ţe jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a s pouţitím literatury a webových zdrojů uvedené v seznamu literatury a webových zdrojů.
Poděkování Ráda bych poděkovala panu profesorovi PhDr. Jaroslavu Malinovi, DrSc. za vedení práce, vstřícnost a trpělivost. Děkuji paní docentce RNDr. Ladislavě Horáčkové, Ph.D. za ochotu a pomoc při hledání odborných článků. Neméně pak děkuji všem, kteří mi fandili hlavně bratrovi, dědovi, třebíčským rodičům, Moravským Budějovičákům, Báře, Evči, Martinovi a především mamince, taťkovi a Jeníkovi za obrovskou podporu, pochopení a trpělivost po celou dobu tvorby mé práce.
Obsah 1. Abstrakt... 9 2. Klíčová slova....9 3. Úvod.....10 3.1. Metody práce......11 3.2. Cíle práce......11 4. Řecko......12 4.1. Homérská medicína...12 4.2. Chrámová medicína...13 4.3. Lékařský stav...16 4.4. Filosofie a lékařské školy.....17 4.5. Hippokratés... 21 5. Řím.....23 5.1. Aeneas... 23 5.2. Historické počátky Říma... 25 5.3. Vývoj lékařství v Římě.....26 5.3.1. Raná hygienická opatření a léčení v Římě...26 5.3.2. První lékaři v Římě.....27 5.3.2.1. Archagathos a Říman Cato 27 5.3.2.2. Asklépiadés.....29 5.3.3. Lékařské školy....30 5.3.4. Galénos.31 5.3.5. Lékařský stav....32 5.3.6. Dva důleţití muţi z prvního století...34 5.3.6.1. Celsus...34 5.3.6.2. Plinius...36 5.4. Léčiva, drogy, jedy a protijedy... 38 5.4.1. Vnímání přírody a rostlin......39 5.4.2. Dioskúridés... 41 5.4.3. Léčiva....42 5.4.3.1. Univerzální léčiva...42 5.4.3.1.1. Laserpicium...42
5.4.3.1.2. Jiná univerzální léčiva... 43 5.4.3.2. Ostatní léčiva... 45 5.4.3.2.1. Pelyněk...46 5.4.3.2.2. Réva a víno...47 5.4.3.2.3. Posvátné rostliny...47 5.4.3.2.3.1. Vavřín... 48 5.4.3.2.3.2. Myrta...49 5.4.3.2.3.3. Oliva.....49 5.4.3.2.3.4. Asfodel... 50 5.4.4. Halucinogenní a omamné látky... 51 5.4.4.1. Mák....51 5.4.4.2. Mandragora.....52 5.4.4.3. Konopí....53 5.4.4.4. Blín... 54 5.4.4.5. Rulík....54 5.4.5. Jedy a travičství.....55 5.4.5.1. Bolehlav.....55 5.4.5.2. Oměj... 56 5.4.5.3. Houby... 56 5.4.5.4. Jiné jedy.57 5.4.5.5. Travičství... 57 5.4.6. Protijedy... 59 5.4.6.1. Theriak..60 5.5. Chirurgie... 61 5.5.1. Chirurgické nástroje.....62 5.5.1.1. Skalpely..63 5.5.1.2. Chirurgické noţe 63 5.5.1.3. Nůţky 64 5.5.1.4. Háky..64 5.5.1.5. Pinzety a kleště.65 5.5.1.6. Jehly..67 5.5.1.7. Sondy 68 5.5.1.8. Katetry a tuby 70 5.5.1.9. Baňky 71
5.5.1.10. Vaginální spekulum a rektální spekulum..72 5.5.1.11. Nástroje na kostní operace 73 5.5.1.12. Kautery..74 5.5.1.13. Lékařské schránky.75 5.5.2. Chirurgické zákroky... 76 5.5.2.1. Léčba bolesti... 76 5.5.2.2. Ošetřování ran.....76 5.5.2.3. Kauterizace......78 5.5.2.4. Trepanace....79 5.5.2.5. Amputace....80 5.5.2.6. Pouštění ţilou...81 5.5.2.7. Baňkování....83 5.5.2.8. Odstranění uvuly...84 5.5.2.9. Odstranění močových kamenů....86 5.5.2.10. Další chirurgické zákroky... 88 5.6. Zubní lékařství... 89 5.6.1. Zubní kaz.....89 5.6.2. Parodontitida....91 5.6.3. Situace v Herkulaneu... 91 5.6.4. Ústní hygiena....92 5.6.5. Léčebné zákroky...94 5.6.5.1. Léčba bolesti zubů a zubních boláků......94 5.6.5.2. Zubní kaz a parodontitida....95 5.6.5.3. Extrakce zubů...96 5.6.5.4. Zubní náhrady a ortodoncie... 97 5.7. Oční lékařství...... 99 5.7.1. Oční zákaly..... 99 5.7.2. Korekce dioptrií...102 5.7.3. Jiné oční choroby a oční léky... 103 5.8. Nádorová onemocnění... 107 5.8.1. Nádory u Římanů 107 5.8.2. O karcinomech v literatuře... 109 5.8.3. Karcinom prsu....112 5.8.4. Oběti karcinomu.113
5.9. Duševní onemocnění.... 115 5.9.1. Dělení duševních chorob a pohled na jejich příčiny....115 5.9.2. Léčba duševních chorob...117 5.9.2.1. Čemeřice a pouštění ţilou...120 5.9.3. Epilepsie.....122 5.9.3.1. Caesar...122 5.9.3.2. Vnímání epilepsie... 124 5.10. Problematika spojená s rozmnoţováním a porodností...126 5.10.1. Afrodisiaka a anafrodisiaka....126 5.10.1.1. Afrodisiaka... 126 5.10.1.2. Anafrodisiaka....127 5.10.2. Pohlavní choroby...128 5.10.2.1. Syfilis.128 5.10.2.2. Jiné pohlavní choroby 129 5.10.3. Antikoncepce...130 5.10.3.1. Vliv olova na plodnost...131 5.10.4. Potrat... 132 5.10.5. Mravní úpadek..133 5.10.6. Augustova opatření..134 5.10.7. Alimentace 137 5.11. Lékařství a ţeny... 138 5.11.1. Pohled na ţenské tělo.....138 5.11.2. Sorános z Efesu...138 5.11.3. Porodní báby a lékařky...140 5.11.4. Porod... 145 5.11.4.1. Císařský řez... 146 5.11.5. Péče o děti....148 5.11.5.1. Odkládání dětí....150 5.12. Vojáci.....153 5.12.1. Legionáři...153 5.12.1.1. Vojenští lékaři...153 5.12.1.2. Nemoci legionářů..154 5.12.1.3. Nemocnice pro legionáře.....155 5.12.2. Námořníci....156
5.13. Gladiátoři... 158 5.13.1. Původ a vývoj gladiátorských her..158 5.13.2. Gladiátorské školy a výcvik...158 5.13.3. Galénovo působení v Pergamu...160 5.13.4. Výzbroj a zápas....161 5.13.5. Pohřebiště gladiátorů v Efesu...162 5.14. Voda a hygiena... 164 5.14.1. Kanalizace... 164 5.14.2. Latríny.....165 5.14.3. Vodovody 166 5.14.4. Osobní hygiena a lázně...168 5.14. Náboţenství a boţstva.....172 5.15.1. Specialisté na léčení a zdraví..173 5.15.1.1. Rodokmen Asklépia.173 5.15.1.2. Bohyně zdraví, plodnosti a porodu..179 5.15.2. Boţstva spánku, zuřivosti, moru a horečky. 185 5.15.3.. Boţstva vody. 187 5.15.4. Boţstva úrodnosti.188 5.15.5. Další pomocnice ţen při porodu a kojení.189 5.15.6. Parky a ochránci dětí aţ do dospělosti.190 6. Závěr....193 7. O autorce....194 8. Slovník důležitých jmen a pojmů...195 9. Rejstřík... 202 10. Seznam literárních a webových zdrojů... 206 10.1. Literatura... 206 10.2. Webové zdroje...209 11. Seznam vyobrazení a příloh....213 11.1. Vyobrazení. 213 11.2. Přílohy 217 12. Přílohy... 220
1. Abstrakt V úvodu práce píši stručně o lékařství ve starověkém Řecku. Dále se věnuji vývoji lékařství v Římě a jeho nejrůznějším oborům. Píši o léčivech, halucinogenních látkách a jedech, popisuji chirurgické nástroje a zákroky. Dále pojednávám podrobněji o zubním a očním lékařství, o nádorových a duševních onemocněních. V práci se zabývám také problematikou, která je spojena s rozmnoţováním a porodností, například antikoncepcí či potratem. Píši o porodních bábách, lékařkách, porodu a péči o děti. Poté se věnuji péči o vojáky a gladiátory a hygieně v Římě. Na závěr uvádím některá boţstva spojená se zdravím. 2. Klíčová slova Římané, Řekové, lékařství, lékaři, nemoc, zdraví 9
3. Úvod Protoţe římské lékařství vycházelo z řecké lékařské vědy, věnovala jsem se také lékařství řeckému. V jeho rozvoji hrály významnou roli náhledy řeckých filosofů na svět a lidské tělo, proto je, vedle některých lékařských škol, alespoň stručně zmiňuji. O způsobech starověké medicíny, zachycených v Iliadě a Aeneidě, jsem napsala spíše pro zpestření a pro připomenutí těchto děl. V části o vývoji řeckého i římského lékařství píši podrobněji pouze o několika významných postavách antické medicíny. V práci jsem se snaţila postihnout co nejvíce témat, která s lékařstvím souvisejí. Některým z nich se věnuji podrobněji, jiné jsem zařadila zejména pro úplnost. Z nepřeberného mnoţství v antice uţívaných rostlin a léčiv bylo bohuţel moţné zaznamenat pouze zlomek z nich. Před kapitolami o specializovaných oborech uvádím, vedle způsobu antické léčby, také poznatky dnešní vědy. Stručným přehledem chirurgických nástrojů jsem chtěla poukázat zejména na technické dovednosti antických lékařů. Ze zajímavých případů onemocnění u významných Římanů jsem si vybrala Julia Caesara a jeho údajnou epilepsii, přičemţ jsem se opírala o názory prof. Ivana Lesného. Problematiku spojenou s rozmnoţováním jsem chtěla pojmout v celé její šíři. Zařadila jsem také kapitolu o vojácích a gladiátorech, protoţe zvláště vojenští lékaři přispěli k šíření i obohacování lékařských poznatků. Protoţe stav hygieny a způsob zacházení s vodou úzce souvisí s lékařstvím, věnovala jsem tomuto tématu samostatnou kapitolu. Vzhledem k tomu, jakou roli hrálo náboţenství v ţivotě Římanů, zařadila jsem kapitolu o boţstvech souvisejících s tématem práce. Jako ukázku lidového léčitelství uvádím v práci často citace z díla Gaia Plinia Secunda. 10
3.1. Metody práce Práce je psána formou literární rešerše na základě zpracování monografií, odborných článků a internetových zdrojů, v českém a anglickém jazyce. Pro větší autentičnost je pouţito i překladů některých původních děl, především Pliniovy Naturalis Historia. 3.2. Cíle práce Jako cíle své práce jsem si stanovila: především vytvořit přehled stavu lékařství v Římě a to prostřednictvím otevření co moţná největší šíře souvisejících témat zachytit pestrost léčebných metod v Římě - od vědecké po lidovou medicínu zjistit maximální úroveň vědecké medicíny postihnout, co vývoj lékařství v Římě ovlivnilo 11
4. Řecko 4.1. Homérská medicína Dílčí pohledy na nejstarší řeckou medicínu v podobě léčení ran nám nabízejí Homérovy eposy. Historici napočítali v Iliadě celkem 147 válečných poranění z toho bylo 106 bodnutí oštěpem, 17 ran mečem, 12 zásahů šípy a 12 poranění střelou z praku. Homérská medicína nezná zaklínadla a zaříkávání. Ošetření ran je naprosto realistické - vytahování hrotů šípů a kopí, stavění krvácení, pouţívání léků tišících bolesti, obvazů a posilujících léčivých nápojů (Porter 2001, s. 71, Pollak 1973, s. 268) Raněný bohatýr Eurypylos volá na Patrokla: Pomoz mi však, doveď mě k černé mé lodi Z lékařů obou Machaon, myslím, sám ve stanu leţí poraněn a je mu samému třeba zkušené ruky, druhý pak, Podaleirios, na trojské pláni se bije s Areem krutým Patroklos si ho obrátil k sobě, vyřízl ostrým noţem z boku palčivý šíp, smyl vlaţnou vodou krev z rány a potřel kořínky hojivými, rozmačkav si je na dlani rukou. Nejdříve pálily, potom ustala bolest, rána přestala mokvat a zaschla. (Homér 2010, s. 281-282). Na vnitřní straně mísy, vykopané roku 1828, je zobrazen výjev, o němţ se Homér nezmiňuje. Na tomto výjevu Achilles obvazuje zraněný loket Patroklovi (obr.1). (Pollak 1973, s. 268) obr. 1 Achilles ovazuje zraněného Patrokla 12
4.2. Chrámová medicína Kromě lékařů se v Řecku léčilo i při svatyních a chrámech různých boţstev zdraví, z nichţ nejvíce pozornosti začalo být ve 4. století př. n. l. věnováno bohu lékařství Asklépiovi, původně asi héroovi zdraví v Thesálii. Jeho kult se během 3. století velmi rozšířil a kolem roku 200 př. n. l. stál uţ chrám boha Asklépia v kaţdém větším řeckém městě. Tyto asklépiony byly většinou stavěny na místech s příznivými klimatickými podmínkami, v blízkosti řek a pramenů, jimţ byla připisována léčivá moc. Byla to vlastně první lázeňskoléčebná místa. V některých asklépionech převládal mystický směr léčení (Epidauros), v mnohých se hlavními terapeutickými prostředky stávala racionální léčba (lázeňská místa v Kóu a Knidu). (Kol. aut. 1973, s. 81, 332, Porter 2001, s. 72) Komplex asklépionu v Epidauru (příl. 2, obr. 1) byl ale nejznámější a nejvýznamnější. Hlavní budovy svatyně v Epidauru vznikly ve 4. století př. n. l. Divadlo postavené ve 3. stol. př. n. l. a později rozšířené je nejlépe zachovaným řeckým divadlem (se skvělou akustikou, které pojme na 12 000 diváků a dodnes se zde pořádají divadelní festivaly). Ve 2. století byly přistavěny lázně, vily a odeón pro hudební a pěvecké produkce. Stadion, hippodrom a palestra slouţily ke sportovnímu vyţití. Pro ubytování velkého mnoţství lidí slouţilo patrně katagogion, protoţe kaţdé čtyři roky se v Epidauru konaly asklépiady velké atletické, hudební a dramatické hry, které vţdy přilákaly návštěvníky z celého Řecka. Středem posvátného okrsku byla budova kruhového půdorysu (tholos) a Asklépiův chrám (příl. 2, obr. 2)., k němuţ přiléhaly dvě rozsáhlé sloupové síně - abatony. (Kol. aut. 1973, s. 171, Vencovský 1996, s. 46) Asklépiovy kněţí. kterým patrně nechyběly určité léčitelské znalosti, prováděli v asklépionu chrámovou léčbu pomocí inkubace (chrámového spánku). Asklépiův chrám však nebyl přístupný pro kaţdého, například rodičky a těţce nemocní nebyli přijímáni. Do posvátného okrsku se vstupovalo propylajemi, monumentální vstupní branou kde musel nemocný nejprve zaplatit vstupné a poté projít třídenní rituální očistou - musel se postít, vykoupat se v chrámové vodě, nechat se očistit kouřem, mastmi a modlitbami. Poté mohl pokračoval do asklépionu, kde vykonal oběť tří koláčů - Paměti, Úspěchu a Pravému pořádku a přinesl oběti a dary bohu Asklépiovi. (Kol. aut. 1973, s. 81, 507, Pollak 1973, s. 270, Adkins Adkins 2012, s. 311) Aţ po všech nutných úkonech se mohl nemocný uloţit ke spánku do abatonu (obr. 2). Nemocný ulehl na podlahu na rouno předtím obětovaného zvířete. Některým štědrým 13
nemocným mohlo být ke spánku přiděleno místo v asklépiónu, a tam dokonce u nohou sochy samotného Asklépia. Později se pouţívala i lehátka, na kterých nemocní vyčkávali příchodu Asklépia. V noci pak kněz, obvykle v masce boha, doprovázený svými pomocnicemi v maskách Asklépiových dcer, obcházel nemocné (obr. 3). Ve starších dobách kněz prováděl léčebný úkon přímo s pouţitím obvazů, mazání a léků. Později dostávali nemocní rady a pokyny, jak mají k uzdravení dospět. (Pollak 1973, s. 270, Kol. aut 1973, s. 81) obr. 2 abaton obr. 3 chrámový spánek Některý nemocný byl zázračně uzdraven během jedné noci. Jiní se ve svatyni zdrţeli několik dnů či týdnů. Později se léčili i přímo ve městě Epidauru, kdyţ v něm byly vybudovány lázně. Během doby léčení mohli nemocní uţívat masáţí, diet, koupelí a her. Večer pak opět uléhali do abatonu a očekávali uzdravení ve spánku. (Vencovský 1996, s. 46, Kol. aut. 1973, s.171) Vyléčení pacienti věnovali Asklépiovi votivní dary (ex voto) v podobě uzdravených částí těla (příl. 3), mnohdy zhotovené i ze zlata stříbra nebo slonoviny, podle přání boha, které jim kněţí tlumočili. Na stěny chrámu umisťovali také oslavné nápisy (iámata) o svém uzdravení. Jeden z nápisů praví: Hemodikés z Lampsakosu trpěl ochrnutím na celém těle a byl ve spánku uzdraven boţskými silami. (Porter 2001, s. 72). Podle mnoţství nalezených nápisů nejenom v Epidauru, nemusela být úspěšnost Asklépiových kněţích malá. Někde vděční poutníci polepovali sochu boha Asklépia zlatými nebo stříbrnými mincemi nebo je házeli do posvátného zřídla. (Kol. aut. 1973, s. 171, 188, Pollak 1973, s. 270) Proti neúspěchům se kněţí chránili tím, ţe sporné případy nepřijímali. Koho se podařilo vyléčil, šířil zprávu o zázračném uzdravení a tím i slávu svatyně. A ten, jehoţ zdravotní stav nelepšil, byl mnohdy vykázán z chrámu jako prokletý a nevhodný pro chrámovou léčbu, protoţe bůh projevil vůči němu nelibost. (Vencovský 1996, s. 47) 14
Chrámové léčení mystického směru spočívalo především v sugestivním působení na psychický stav nemocných. A nemalou roli hrálo i příjemné přírodní prostředí, ve kterém byl chrám vybudován. (Kol. aut. 1973, s. 171) V některých asklépionech však převládala racionální léčba nad mystickou - například v Knidu, Kósu, Rhódu a Stagiře. Zvláště do takových chrámů si kněţí zvali léčitele, aby jim s přírodní léčbou pomáhali. Přitom jim dopřávali větší či menší vliv. A tito léčitelé-lékaři (mezi nimiţ byli patrně i někteří osvícenější kněţí) se začali postupně proti kněţím prosazovat. V asklépionu v Kósu se vytvořil jakýsi chrámový rod lékařů, kteří odvozovali svůj původ od Asklépia a nazývali se asklépiovci. Po nich si tak začali říkat i lékaři v jiných chrámech. Zejména při asklépionech s racionální léčbou tak začaly vznikat první lékařské školy. (Pollak 1973, s. 271, Porter 2001, s. 72, Vencovský 1996, s. 47, Kol. aut. 1973, s. 337) Přestoţe nabývali v poznání a ošetřování nemocných stále více zkušeností, zůstávali v jiných asklépionech kněţí věrni nadpřirozenému principu léčby. Asklépiony navštěvovali převáţně lidé lidé z niţších lidových vrstev. Do chrámu v Epidauru přicházeli ještě v prvních stoletích našeho letopočtu tisíce poutníků, kteří doufali v zázračné uzdravení spánkem v chrámě. U vzdělaných Řeků uţ za doby Hippokratovy však obvykle Asklépiovi kněţí nepoţívali tak velké váţnosti. Například Aristofanés v některých svých komediích Asklépiův kult karikoval a kněze ukazoval jako hamiţné podvodníky. Mezi lidmi byl však Asklépios uctíván aţ do příchodu křesťanství, kdy byl jeho kult postupně zatlačován některými křesťanskými světci. (Pollak 1973, s. 269, 271, Kol. aut. 1973, s. 171) Chrámová medicína byla pouze jedním druhem řeckého lékařství, rozhodně nikoli zdrojem svobodného lékařského umění. Tím byly aţ lékařské školy, které vycházely ze škol filosofických, kde se mnohdy kromě filosofie pěstovala například matematika, hudební teorie, astronomie a také medicína, která se časem vydělila jako samostatný vědní obor. (Kol. aut. 1973, 516, Pollak 1973, s. 271) 15
4.3. Lékařský stav Ve starém Řecku byl lékař (iátros) řazen k démiurgům, to znamená k řemeslníkům, tvůrcům. Stejně jako například sochaři, stavitelé nebo zpěváci. Lékařské povolání přecházelo zpravidla z otce na syna. I první lékařské školy měly spíše rodinný charakter. Lékaři z lékařských škol se navzájem navštěvovali a vyměňovali a korigovali si zkušenosti. Získávali tak nové poznatky a těmi si doplňovali své vzdělání. Lékařskou praxi provozovali obyčejně doma, často ve zvláštních, k tomu účelu zařízených místnostech, takzvaných iátreích, kam pacienti docházeli k ošetřování, popřípadě tam byli ubytováni po dobu kratšího léčení. Takto usedlí iatreové byli pouze ve větších městech. Většinou totiţ lékaři putovali od města k městu, vyšetřovali a léčili nemocné a prováděli i operace. Velmi brzy se vyčlenili v Řecku lékaři, kteří byli městem pověřeni k vykonávání lékařské praxe a byli placeni z výnosu městských daní. Aby od městské rady získali osvědčení o své kvalifikaci, museli, například v Athénách, před městskou radou udat jméno své školy a svého učitele. Tito úřední lékaři se starali především o zdraví chudých a museli dohlíţet na městskou hygienu a například při epidemiích provádět vhodná opatření. Tato instituce úředního lékaře místně existovala jiţ v 7. století př. n. l. a všeobecně byla zavedena na sklonku 5. století př. n. l. Velmi brzy uţ také existovali vojenští a námořní lékaři. (Kol. aut. 1973, s. 138, 336, Pollak 1973, s. 276-278) S postupných rozvojem řeckého veřejného ţivota se objevili vedle lékařů i zdravotníci niţšího stupně. Například gymnastoi, kteří předcvičovali v gymnásiích, poskytovaly první pomoc při různých poraněních a získávali tak rozsáhlé znalosti a dovednosti pro chirurgii a fyzickou terapii. Současně s nimi působili iátraliptai, kteří měli původně na starosti natírání a masírování cvičenců, později pak fungovali jako hygienici v širším slova smyslu. Při přípravě léků vyuţívali význačnější lékaři jako pomocníky rhizotomy (kořenáře), kteří měli často rozsáhlé znalosti léčivých bylin. (Kol. aut. 1973, s. 336) 16
4.4. Filosofie a lékařské školy Různé filosofické školy spatřovaly příznivý vliv na člověka i v intelektuálních činnostech. Filosoficko-náboţenská škola, kterou kolem roku 530 př. n. l. zaloţil v jihoitalském Krotónu řecký filosof a vědec Pýthagorás, pěstovala kromě filosofie i matematiku, astronomii, hudební teorii a medicínu. Objevy jednoduchých matematických vztahů ve fyzikálních, zejména akustických jevech (závislosti výšky tónů na délce a napětí struny) přivedly pýthagorovce k jejich základní filosofické myšlence, ţe podstatou všeho je číslo (kvantita). Vedle kvantitativních poměrů mají podle pýthagorovců rozhodující význam ve struktuře světa protiklady. Řád ve světě vzniká tím, ţe se protiklady spojují v určitých kvantitativních proporcích. Bez protikladů a bez dodrţování proporcí není moţná harmonie. Svou teorii čísel aplikoval Pýthagorás na medicínu a vytvořil učení o kritických dnech. Také jeho nauka o harmonii měla dlouho vliv na starověkou patologii. (Kol. aut. 1973, s. 516) Pod vlivem pýthagorovské školy byla pak krotónská lékařská škola. Z jejich lékařů byl nejslavnější Alkmaión, který se zabýval psychologií a zdůraznil úlohu mozku jako ústředního orgánu duševní činnosti. Myšlenku světové harmonie přenesl na lidský organismus. Rovnováha sil vlhka, sucha, chladu a tepla, které působí v těle, znamená zdraví. Nemoc vzniká porušením této rovnováhy. (Kol. aut. 1973, s. 48, 321, Soukup 2004, s. 26) Lékař a filosof Empedoklés z Akragantu (asi 493 433 př. n. l.), který také částečně na učení pýthagorovců navazoval, pokládal za neměnný základ všech proměn 4 vzájemně se mísící elementy (ţivly, kořeny) zemi, vodu, vzduch a oheň. Veškeré dění vzniká tím, ţe se elementy slučují a rozlučují v určitých kvantitativních poměrech. (Soukup 2004, s. 26, Kol. aut. 1973, s. 168) Kromě učení o 4 základních elementech měl na konstituování základů přírodovědy a vývoj řeckého lékařství značný vliv atomismus. Myšlenky svého učitele Leukippa formuloval Démokritos z Abdéry (asi 460 asi 370 př. n. l.). Podle něj nepatrná tělíska smysly nepostiţitelná atomy vyplňují ve velikém mnoţství prostor, liší se tvarem, velikostí, polohou a uspořádáním. Atomy se spojují a rozpojují ve věčném pohybu a dávají tak vznik všem věcem. Svou atomistickou teorii uplatňoval Démokritos při výkladu ostatních vědních oborů. V lékařství věnoval pozornost fyziologii člověka a snaţil se určit funkci jednotlivých částí lidského těla. Původ nemocí radí hledat v přirozených příčinách: 17
Lidé ţádají v modlitbách od bohů zdraví, ale ţe mají v sobě nad ním moc, nevědí, a jednajíce ve své nevázanosti proti němu, stávají se svými ţádostmi sami zrádci zdraví. (Kol. aut. 1973, s. 140). (Kol. aut. 1974, s. 145, Kol. aut. 1974, s. 140) Při Asklépiových chrámech, které se postupně vymanily z vlivu kněţí, vznikly, téměř současně, lékařské školy v Kyrené, na Rhodu, na Kóu a v Knidu. Většího významu nabyly zvláště kójská a knidská škola. Kójská škola byla reprezentována slavným rodem Asklépiovců, jehoţ nejvýznamnějším představitelem byl Hippokratés (2. pol. 5. stol. př. n. l.). Kójští lékaři se zaměřovali více na pozorování celkového stavu nemocného a na prognózu chorob. Spojením zkušeností a uvaţování byli vedeni ke konkrétním poznatkům a úspěšné terapii, zvláště vnitřních chorob. Jejich patologie se teoreticky opírala o Empedoklovo učení o 4 základních ţivlech. Knidští lékaři vynikali především ve speciálních oborech, například, například v chirurgii a gynekologii, omezovali se však na lokální terapii. (Kol. aut. 1973, s. 335, 337) Sicilská škola v městě Akragantu (lat. Agrigento), rodišti Empedokla, byla zaměřena méně empiricky. Působily na ni egyptské vlivy se svou pneumatickou koncepcí. Jeden z nejvýznamnějších stoupenců školy byl Filistión z Lokridy. Při úvahách o fyziologii člověka vycházel z nauky o 4 ţivlech svého učitele Empedokla a vysvětloval fyziologické pochody do značné míry pomocí pneumatické teorie. Pneuma bylo (původně vanutí, vzduch od řec. pnein vanouti) bylo lékaři v nejstarších dobách chápáno jako dech, později ţivotní princip. Přitom se vycházelo ze staré představy o těsném spojení ţivota s duchem, který při zániku ţivota ustává. Později, v době nového rozkvětu řeckého lékařství v Římě (od 1. stol. př. n. l.), bylo pneuma chápáno jako ţivotní duch princip udrţující fyzikální stav a funkci tělesného organismu. Věřilo se, ţe vzniká činností plic a ochlazuje vnitřní teplo vyvolávané srdcem. (Kol. aut. 1973, s. 195, 335, 479) Po úpadku Athén vznikla v době helénistické škola alexandrijská. Ptolemaiovci nechali zbudovat v Alexandrii Múseion (Chrám Múz), které bylo jakousi akademií a vysokou školou zároveň. Byla zde obrovská knihovna, hvězdárna, zoologická a botanická zahrada a pitevna. Exaktní a empirické vědy se tu odloučily od filosofie. Učenci-lékař dávali přednost experimentu před dedukcí a sestrojovali si i lékařské přístroje. Představitelé alexandrijské lékařské školy se věnovali studiu farmakologie, anatomie a fyziologie. (Kol. aut. 1973, s. 46, 395, 396, Kol. aut. 1974, s. 343) Jeden ze zakladatelů školy Hérofilos z Chalkédonu (kolem roku 300 př. n. l.) se cíleně věnoval anatomii, která se tehdy mohla opírat o pitvu. Pitvat se mohlo i veřejně, podle některých starých zpráv byla prováděna i vivisekce na zločincích odsouzených 18
k smrti. Hérofilos do značné míry navázal na teorii Hippokrata a mluvil o 4 silách ovládajících ţivý organismus síle vyţivovací sídlící v játrech, síle tepelné (či oteplovací) se sídlem v srdci, síle myslící se sídlem v mozku a síle vnímající sídlící v nervech. Jako první odlišil nervy od šlach, poznal v nich pokračování mozku a míchy a určil je jako orgán citlivosti. Popsal tři mozkové pleny a mozkové komory, anatomii oka a zaţívacího ústrojí. Objevil také dvě fáze činnosti srdce, systolu a diastolu). Mnoho se zabýval pulzem, prováděl jeho přesná měření u lůţka nemocného a to pomocí přenosných vodních hodin. (Glaser 1959, s. 28, 29, Soukup 2004, s. 31, Kol. aut. 1973, s. 232) Erasistrátos z Keu (330 250 př. n. l.) navázal na Hérofila a jeho studium lidského organismu. Stejně jako on věnoval velkou pozornost studiu mozku. Rozlišil velký mozek a mozeček a popsal rozdíl mezi senzitivními a motorickými nervy. Pečlivě rozlišoval ţíly a tepny, o nichţ věřil, ţe jsou spojeny jemnými, za normálního stavu nepropustnými cévami. Nadměrným poţitím jídla nastává podle něho zmnoţení krve, ta pak proniká ze ţil do tepen, narušuje pohyb vzduchu (pneuma), a tím vyvolává onemocnění, zvláště horečky a záněty. Srdce pokládal za dokonalé ventilové čerpadlo, ve kterém mají chlopně funkci ventilů. Svým fyzikálně mechanickým pojetím tělesných pochodů se Erasistrátos důsledně odklonil od humorální teorie. Spolu s Hérofilem se zaslouţil o vybudování přírodovědných základů anatomie a farmacie. (Kol. aut. 1973, s. 175, Soukup 2004, s. 31, Glaser 1959, s. 30) Hérofilos s Erasistrátem převzali a revidovali anatomické poznatky Aristotela. Aristotelés ze Stageiry (384 322 př. n. l.) byl polyhistorem a jeho osobní přínos k rozvoji mnoha filosofických a vědeckých disciplín byl výjimečně velký. Jeho otec Níkomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. Aristotelés se jako mladík stal členem Platónovy filosofické školy Akadémie, která navazovala na filosofii Pýthágora. Aristotelés jako první zaloţil biomedicínské teorie na systematickém vyuţívání poznatků získaných pitvami zvířecích těl. Sepsal asi 400 spisů z nejrůznějších oborů, v přírodovědeckých se věnuje zoologii, morfologii a rozmnoţování zvířat. Jen v malé části se zabýval i biologií člověka. Ale například ze studia vývoje embrya ve vejcích Aristotelés usoudil, ţe první známkou ţivota je tlukot srdce. Na základě toho došel k názoru, ţe srdce je základním hybatelem ţivota a orgánem, na jehoţ činnosti závisí celý lidský organismus. Srdce prý proto také jako první orgán vzniká a zaniká. Srdce bylo podle něj sídlem duše a myšlení a zdrojem přirozeného tepla. Mozek povaţoval za chladný a bezkrevný orgán, který pomáhá ochlazovat krev, navozovat spánek a přizpůsobovat se měnícím se podmínkám. Při výkladu organické přírody důsledně uplatňoval teorii a tvaru a látce. U ţivého organismu 19
je látkou tělo a tvarem duše. Aristotelův vědecký odkaz lze povaţovat za první velkou syntézu řeckého filosofického a biologického poznání. (Porter 2001, s. 86, Kol. aut. 1973, s. 42, 73, Kol. aut. 1974, s. 70, Glaser 1959, 24, 25) Takzvaná dogmatická škola nebyla školou ve vlastním slova smyslu. Dogmatiky byli teprve v pozdější době nazýváni lékaři 4. století př. n. l., kteří se snaţili pod vlivem platónské a aristotelské filosofie shrnout dosavadní lékařské znalosti v ucelený systém. Dělali to především na základě teoretických spekulací, význam zkušenosti jako zdroje poznání podceňovali. Na druhou stranu se však zaslouţili o povolení pitev lidského těla. Tvrdili totiţ, ţe podle Platóna je nezávislá a nesmrtelná pouze duše a podle Aristotela má duše větší cenu neţ ostatní tělo, které je jen její materiální základnou, a proto můţe být mrtvé tělo pouţíváno k anatomickým studiím. (Růţička 2004, s. 311, Kol. aut. 1973, s. 335) Škola empirická (kolem poloviny 3. stol př. n. l.) povaţovala konkrétní zkušenost za jediné vodítko pro lékaře směrodatné a určení správného způsobu léčení za jediný cíl. Filosoficky byla pod vlivem skepticismu. Její hlavní metodou byla takzvaná empirická trojnoţka vlastní pozorování (empeiriá), k němuţ přistupoval odkaz na některého staršího lékaře, (historiá) a srovnání obdobných případů (analogiá). (Kol. aut, s. 335) 20
4.5. Hippokratés obr. 4 údajný portrét Hippokrata Zprávy o ţivotě tohoto nejslavnějšího lékaře antiky jsou skoupé. Víme, ţe se narodil v roce 459 nebo 460 př. n. l. na ostrově Kós a pocházel z lékařské rodiny, která odvozovala svůj původ od Asklépia. V mládí cestoval za vzděláním po Řecku, Malé Asii a dostat se snad i do Egypta. Několik let ţil na rodném ostrově, kde spoluzaloţil lékařskou školu. Jako lékař působil v mnoha řeckých obcích. Zemřel ve vysokém věku v Lárisse v Thesálii. Hippokratův ţivotopis, jistě idealizovaný, napsal Sorános z Efesu. (Kol. aut. 1973, s. 235, Kol. aut. 1974, s. 260) Hippokratés vytvořil syntézu dosavadních přírodně-filosofických názorů z hlediska lékaře. Hlavním určujícím faktorem zdraví byla podle něj rovnováha čtyř tělesných šťáv (humorů) v organismu. Za ně povaţoval krev (lat. sanguis), hlen (řec. phlegma), ţlutá ţluč (řec. chole) a černá ţluč (řec. melos černá, chole ţluč). Tyto tělesné tekutiny byly odvozeny od čtyři tehdy známých ţivlů vzduchu, vody, ohně a země. A zároveň souvisely se čtyřmi základními charakteristikami materiálního světa (horko, chlad, vlhko a sucho), čtyřmi typy temperamentu (sangvinik, flegmatik, cholerik a melancholik), čtyřmi fázemi lidského ţivota (dětství, dospívání, dospělost a stáří) a čtyřmi ročními obdobími. Nerovnováha čtyř tělesných šťáva v určité části organismu, můţe vyvolat jejich neţádoucí koncentraci, která vede k onemocnění. S chorobnými stavy byly spojovány hlavně ţluč a hlen. K zachování nebo obnovení rovnováhy měla slouţit dieta (řec. diata způsob ţivota, ţivot), tělesná cvičení, koupele, sex a spánek. (Porter 2001, s. 78, Glaser 1959, s. 23) Zdůrazňoval prognostiku - tedy z pozorování příznaků vyvozovat závěry o průběhu nemoci. Varoval také před zevšeobecňováním, proto bral ohled na zvláštnosti jednotlivého případu. Kromě poměru čtyř tělesných šťáv, jejichţ nerovnováha vede k onemocnění, zdůrazňoval i vliv prostředí na vznik choroby. Člověka a fungování jeho těla i duše ovládají stejné fyzikální zákony. (Kol. aut. 1974, s. 260) 21
Pod Hippokratovým jménem se dochovala sbírka 58 spisů (o 73 knihách) nazývaná Corpus Hippokraticum, Hippokratovský soubor. Kdy a jak se sbírka začala vytvářel, není přesně známo. Základem sbírky mohla být školní knihovna na Kóu se spisy Hippokrata i jiných lékařů. Převáţná část vznikla v 5. a 4. století př. n. l., obsahuje však i části značně pozdější, i z 2. století n. l. Je patrné, ţe Hippokrates není autorem celého souboru, ale ţe se na ní podíleli jeho ţáci a následovníci. Soubor obsahuje spisy fyziologické, anatomické, prognostické, chirurgické, dietetické a gynekologické v podobě obecných předpisů, popisů nemocí (leckdy jen poznámkového rázu), chorobopisů, diagnóz, dietních předpisů (určených nejen pro nemocné, ale i pro zdravé jako prevence) i návodů pro chirurgy. Sbírka obsahuje však i spisy s učením konkurenční školy knídské, (která kladla váhu na speciální patologii). (Kol. aut. 1973, s. 235, Kol. aut., s. 260) Ve sbírce vynikají zejména některá díla. Spis Peri áreón, hydatón, topón (O vzduchu, vodách a krajích) pozoruhodně racionalisticky pojednává o vlivu prostředí (podnebí, vítr, sluneční záření, povaha půdy a vody) na zdravého i nemocného člověka a podává přehled o krajích Evropy a Asie s přihlédnutím ke klimatu a rasám obyvatelstva. Spis Peri hierés nosú (O svaté nemoci) bývá pokládán za mezník evropské vědy. Pojednává o epilepsii. Autor útočí na víru v démony a jiné pověry a přesvědčivě dokazuje, ţe tato nemoc není o nic víc boţského původu neţ ostatní choroby. Poukazuje na to, ţe je třeba u všech nemocí hledat přirozené příčiny. Epidémiai (Návštěvy cizích měst) v 7 knihách obsahuje velký počet chorobopisů ze severořeckých krajů, které jsou působivým svědectvím o významu nepředpojatého pozorování u loţe nemocného, tedy empirického základu hippokratovského učení. Dalšími vynikajícími díly jsou spisy Peri agmón (O zlomeninách), Peri arthrón embolés (O vykloubeních), Peri diaités (O dietě) a Peri fýsios anthrópú (O přirozenosti člověka), který pojednává o humorální teorii a je patrně dílem Hippokratova zetě Polyba. Hippokratovy Aforismoi (Aforismy) svědčí o moudrosti a všestranných zkušenostech. (Kol. aut 1974, s. 260, Kol. aut. 1973, s. 235) Zvláštní důraz kladl Hippokrates na osobnost lékaře. Jeho zásady došly vyjádření i v takzvané hippokratovské přísaze. Je v ní formulována lékařská morálka a ovlivňovala etiku lékařského povolání po celá další staletí. Její hlavní zásady platí dodnes, včetně povinnosti zachovávat lékařské tajemství. Touto klauzulí přísaha hippokratovců končí: Co uvidím a uslyším při léčení samém, zachovám v mlčení a podrţím jako tajemství. (Kol. aut. 1973, s. 235, Růţička 2007, s. 310) 22
5. Řím 5.1. Aeneas Podle legendy byl Řím zaloţen roku 753 př. n. l. bratry Romulem a Remem. Jejich prapředkem byl slavný Aeneas s boţským původem, vůdce trojských bojovníků, kteří se po pádu Tróje usadili v Itálii. Aeneově rodu bylo prý bohy určeno nad zbylým trojským lidem vládnout. Podle pozdější, trochu rozšířené verze, měl jeho rod dokonce vládnout nad celým světem. Touto legendou, kterou si Římané vytvořili, navázali na staré mýty Řeků a dokládali tím svoji svoji starobylost a právo na velkomocenské jednání. (Kousalová 2007, s. 8) obr. 5 lékař Japyx ošetřuje zraněného Aenea Ve Vergiliově Aeneidě, pojednávající o putování přeţivších Trójanů na italskou půdu a o bojích s místními usedlíky, se dočteme i o některých lékařských zákrocích. Píše se zde například o vojenském lékaři Japyxovi, který měl ošetřit Aenea, zraněného poprvé po dvaceti letech boj. Aeneas jako většina bojovníků zpočátku zranění podceňoval. Snaţil se vytrhnout si šíp, ale třtina se mu v ruce ulomila; pak se pokusil rozetnout ránu mečem, aby z ní vytáhl hrot. Kdyţ se to nezdařilo, odebral se v průvodu svých druhů Mnesthea a Achata ke stanu lékaře Japyta. Kráčel těţkým krokem a opíral se o kopí, avšak hlavu měl vztyčenou. Japyx, který se vyučil lékařství u samého boha Apollina, se dal bezodkladně do práce. Ohlédl znalecky ránu a vloţil do ní kleště; hrotem však nepohnul, i kdyţ jím jakkoli dovedně kroutil. Nato nalil do rány hojivou šťávu z bylin, kterou sám připravil a měl vţdy 23
po ruce v nevelké nádobě. Vzal obvaz, ale s údivem zjistil, ţe je uţ zbytečný: hrot mezitím sám vylezl na povrch, rána se zacelila a strašné bolesti Aenea přešly. Není to lidská moc, ani umění lékaře, jeţ ti vrací zdraví! odpověděl na jeho slova uznání. Jinde je toho příčina a sám jistě víš, komu za to vděčíš! Aeneas to věděl a ihned vzdal díky své boţské matce. Ta se trápila a hrozně si vyčítala, ţe ho nechala před soubojem s Turnem bez ochrany. Jakmile spatřila, ţe byl zasaţen šípem, kdyţ ještě neměl na sobě Vulkánův pancíř, okamţitě sletěla z Olympu na Krétu a na hoře Idě natrhala léčivé byliny, které pojídá i tamější zvěř po zranění lovcem. Smíchala pak jejich šťávu s ambrózií a vlila ji do nádoby, po které sáhl Japyx. Můj milý synu, odpověděla Venuše na jeho děkovnou modlitbu, nyní se vrhni na hradby Laurenta! Zmateš tím náhlým útokem latinský lid i jeho krále. A neopomeň se odít v zbroj! (Zamarovský 1991, s. 114, 115). Vidime zde tedy, narozdíl od Illiady, boţský zásah při ošetření bojovníka. Scéna Japyxova ošetřování, i kdyţ nikoli ve stanu ale na bojišti, je znázorněno na dochované fresce v Pompejích (obr. 5). 24
5.2. Historické počátky Říma Místo, na němţ měl vyrůstat Řím, leţelo na západním cípu středoitalské oblasti zvané Latium. Území budoucího Říma se rozkládalo na levém břehu řeky Tiberu asi 25 km od ústí do Tyrhénského moře (obr. 6). Na území pozdějšího Říma se mezi baţinami zdvíhalo sedm pahorků sopečného původu (o výšce kolem 50 m). Podle archeologických nálezů lze nejstarší osídlení datovat do 10. století př. n. l. Skupina pahorků získala na důleţitosti tím, ţe v blízkém ohbí řeky Tiberu leţel ostrov rozdělující jeho tok na dvě úzká ramena umoţňující snadný přechod říčního toku.. Tiber zde křiţovala cesta spojující Latium se sousední Kampánií s etruskou tradicí. Není pochyb o tom, ţe tato okolnost měla značný vliv na to, ţe Řím vznikl právě v těchto místech. (Kousalová 2007, s. 9, 10) Území pozdějšího Říma nemělo souvislé osídlení. Předřímské obyvatelstvo se skládalo ze Sabinů a Latinů, kteří stavěli primitivní archaická hradiště (oppida) na pahorcích Palatinu, Esquilinu, Viminalu a Quirinalu. Na Palatinu, jako na jediném z nich, sídlili Latinové. Nalezené základy dřevěných chýší (tugurium), ve kterých Latinové bydleli, odpovídají půdorysu nalezených hliněných uren ve tvaru chýší, do kterých ukládali popel svých mrtvých (obr. 7). Na západním cípu Palatinu leţela Roma Quadrata, v níţ tradice pozdější doby spatřovala původní jádro celého Říma. (Kousalová 2007, s. 9, 10) obr. 6 obr. 7 hliněná urna ve tvaru chýše 25
5.3. Vývoj lékařství v Římě 5.3.1. Raná hygienická opatření a léčení v Římě Od zaloţení Říma aţ do přistěhování prvních řeckých lékařů, zde fungovalo pouze lidové léčitelství, které se patrně neobešlo bez hojně pouţívaných magických praktik. Římané ale přejímali různé léčebné zvyky od starousedlíků, obchodních partnerů a obyvatel dobývaných území. Jejich léčení bylo zejména pod vlivem Etrusků, od nichţ se naučili vyuţívat minerální prameny a nové léčivé rostliny. Římané se také jejich prostřednictvím seznamovali s některými osvědčenými původně řeckými znalostmi z léčitelství. Etruskové v Římě vládli aţ do konce 6. století př. n. l., kdy byla královská dynastie Tarquiniů z města vyhnána. Ještě za jejich vlády proběhlo důleţité opatření. Vybudováním Cloacy maximy, hlavní větve kanalizace v Římě, byly odvodňovány baţiny. A ţe toho bylo potřeba, vidíme ve zmínce Sexta Julia Frontina, správce vodovodů v 1. století n. l. Píše o nezdravém podnebí, které v minulosti získávalo městu (Římu) neslavnou pověst a příčinou kterého byla tehdy shledávána nedobrá čistota vzduchu. (web 29). Zároveň konstatuje, ţe tyto příčiny jsou uţ odstraněny, a to díky odpařování vody z četných nádrţí. (Růţička 2004, s. 318, 320, Pollak 1973, s. 285, web 29) Lékařské vědě se v Římě zpočátku nepřipisovala podstatná úloha. Převládal zde tradiční názor, ţe člověku je lépe, kdyţ lékaře vůbec nepotřebuje. Bylo ale nutné, aby se stát postaral o veřejnou ochranu zdraví obyvatel. Po odvodnění a zavedení kanalizace byla v 5. století př. n. l. ustavena úřednická hodnost edilů, kteří vykonávali dozor nad zásobováním obyvatel města vodou a také hygienický dozor nad prodejem potravin. V letech 451 450 př. n. l. vstoupily v platnost Zákony XII. desek, kterými byla mimo jiné nařízena i některá hygienická opatření. Zakazovalo se pohřbívání uvnitř města a pití vody z Tiberu, do kterého ústila Cloaca maxima. (Růţička 2004, s. 320, Porter 2001, s. 90, Junás Bokesová 1985, s. 63) I kdyţ v raných dějinách zavedli Římané tato opatření na ochranu zdraví, lékařství samo nevykazovalo ţádný pokrok. V prvních staletích Říma je zdravotní stav všech členů rodiny plně v rukou pater familias, otce rodiny, který má právo nad jejich ţivotem a smrtí, ale zároveň má povinnost se o ně postarat. Uchyluje se k metodám předků, které spojují magické praktiky s uţíváním jednoduchých přírodních prostředků. Mnohé z těchto léčitelských postupů zachytili ve svých dílech například Cato nebo Plinius. Při epidemii 26
roku 293 př. n. l. byl na základě informace ze Sibylliných knih do Říma přenesen řecký kult boha lékařství Asklépia. Působiště jeho kněţí (s pozdějším chrámem) bylo na tiberském ostrově. Zde byli při této epidemii nemocní izolováni od zdravých, a snad proto slouţil později ostrov v Tiberu spíše jako odkladiště nemocných otroků a chudiny, neţ jako léčebné zařízení. (Naprosto cílená karanténa je ale zaznamenána aţ v 8. století n. l.) (Robert 2001, s. 214, Kol. aut. 1973, s. 190, Růţička 2004, s. 330) První povědomí o vědecké medicíně - egyptské, perské a především řecké se do Říma dostávalo nejdříve prostřednictvím otroků, kteří si sebou přinesli znalosti léčitelství. Otrok lékař servus medicus jak se jim říkalo, patřil spíše k léčitelům (jako byli cvičitelé v gymnasiích a jiní). Přesto však dokázal většinou předčít výkony domácí a kněţské medicíny. Servii medicii se brzy stali nepostradatelným majetkem kaţdého majetného římského občana. Přitom byli sotva třikrát draţší neţ nevzdělaný otrok. Vedle soukromých otroků lékařů existovali později také veřejní otroci lékaři. A ti kromě povinného léčení městských otroků měli dovoleno věnovat se i léčení méně majetných svobodných občanů. (Růţička 2004, s. 321) 5.3.2 První řečtí lékaři v Římě 5.3.2.1. Archagathos a Říman Cato Od 3. století př. n. l. se ve vzkvétajícím Římě pokoušeli zakotvit také někteří plně vyškolení řečtí lékaři. Prvním takovým, písemně doloţeným, lékařem, který působil v Římě byl Archagathos. Přistěhoval se z Peloponésu v roce 219 př. n. l. Protoţe obratně léčil rány podle Plinia byl výborný ranhojič, jenţ se vyznal v řezání a pálení - získal si brzy uznání a důvěru. Senátem mu bylo uděleno občanské právo (ius quiritium) a na státní náklady si mohl zařídit ošetřovací místnost (tabernu). Všeobecně se o něm mluvilo jako o zázračném hojiteli (vulneratius). Archagatha však jeho velké terapeutické úspěchy svedly k provádění rozsáhlých riskantních, a tak nezřídka neúspěšných operací. Z Říma byl nakonec vyhnán jako řezník (carnifex) a s ním prý i ostatní řečtí lékaři. (Pollak 1973, s. 285, 286, Plinius 1974, s. 245, Růţička 2004, s. 321, 322) obr. 8 údajný portrét Catona 27
V době příchodu prvních řeckých lékařů ţil v Římě Marcus Porcius Cato Starší, zvaný Censorius (234 149 př. n. l.), římský politik a spisovatel. Z řady jeho spisů z nejrůznějších oborů se zachoval (kromě některých dopisů synovi a záznamů jeho projevů) jediný - De agricultura (také De re rustica, O zemědělství). Dává v něm rady pro řízení statku, způsob hospodaření a také recepty na léčení. Proslul jako přísný zastánce starořímského způsobu ţivota a zároveň privilegií aristokracie, ale hájil i zájmy římských obchodníků (poţadoval zničení Kartága). Ostře vystupoval nejenom proti otrockému napodobování řeckých vzorů, ale i proti jakékoli helénizaci římských mravů a kultury. Svým odporem proti všemu řeckému, který dával najevo i ve svých četných veřejných výstupech, se zaslouţil dokonce například o dočasný zákaz působení řeckých filosofů v Římě. A samozřejmě také zpomalil pronikání vlivu řecké medicíny do Říma. (Kol. aut. 1973, s. 113, Löwe Stoll 1999, s. 63-64) V 1. století n. l. uvedl Plinius některé Catonovy názory ze Scestí řeckého lékařství: Řeknu o těch Řecích, co jsem v Athénách vyzvěděl, a dokáţu, ţe by spíše bylo třeba na tu jejich literaturu se jen tak podívat, ne se z ní učit. Je to národ ničemný a nepoučitelný a věř tomu, tohleto prohlásil sám věštec: Komukoli dá tento národ svou vědu, vše zkazí. Tím hůře tedy, pošlou-li nám své lékaře! Zapřísáhli se mezi sebou, ţe zničí cizince medicínou, a dělají to dokonce za mzdu, aby jim tak byla spíše dána víra a aby je tím snáze vyhladili. Plinius Catona částečně omlouvá tím, ţe měl asi na mysli zejména různé vypočítavé šarlatány a mastičkáře. (Plinius 1974, s. 246) 28
5.3.2.2. Asklépiadés obr. 9 údajný portrét Asklépiada Prvním opravdu úspěšným lékařem v Římě byl Asklépiadés z Prúsy (cca 124 40 př. n. l.)v Bythynii v Malé Asii (dnešní Brusa v Turecku), který přišel do Říma nejpozději r. 91 př. n. l. Lékařství se učil v Alexandrii a v Athénách. Podle dochovaných zpráv byl strhujícím řečníkem s filosofickým vzděláním a společenskou obratností, coţ Římané uměli ocenit. Jeho lékařské metody byly úspěšné a hlavně příjemné, proto brzy získal na věhlasu. (Pollak 1974, s. 286, Kol. aut. 1973, s. 337, Glaser 1959, s. 21) Odmítal hippokratovskou humorální teorii a byl přívrţencem Epikúrovy filosofie a Démokritovy nauky o atomismu. Asklépiadés spojil jejich filosofické názory se svými odbornými znalostmi a tvrdil, ţe zdraví člověka je podmíněno ustavičným pohybem pevných hmotných částeček atomů, ze kterých je tělo sloţeno. Atomy proudí v kanálcích, vzájemně se proplétají a tvoří síť průduchů pórů. Zdraví bylo podle něj výsledkem správného uspořádání atomů a stavem rovnováhy mezi napětím (status strictus) a nepřirozeným uvolněním (status laxus). (Porter 2001, s. 91, Kol. aut. 1973, s. 81, Růţička 2004, s. 321) Jeho léčba byla vţdy zaloţena na protikladném působení - příliš zúţené póry bylo třeba rozšířit, příliš velké naopak zúţit. Asklépiadés doporučoval různé masáţe, speciální cviky, koupele a jiné vodoléčebné zákroky a celkovou změnu ţivotosprávy, tedy dietu a pohyb. Jeho lékařská zásada zněla citó, tutó, iucunde rychle, bezpečně/jistě, příjemně. To znamenalo vedle upřednostňování šetrných léčebných postupů a léků i odmítání drastického pouštění ţilou. Asklépiadés také propagoval léčebné účinky vína a kladl důraz na dostatečnou rekonvalescenci. Učil, ţe dobrý lékař má pro kaţdou nemoc umět pohotově určit dvojí či trojí druh léku. (Porter 2001, s. 91, Pollak 1973, s. 287, Kol. aut. 1973, s. 81) Asklépiadés sklízel svými neinvazivními příjemnými metodami léčení i svým řečnictvím v Římě velké úspěchy, byl uznáván jako odborník a zástupech k němu proudili 29
nejen studenti na jeho přednášky, ale i nemocní. Byl prý i zdatným chirurgem, o čemţ svědčí to, ţe mu jeho následovníky bylo připisováno první provedení tracheotomie (otevření průdušnice prováděná v případě neprůchodnosti horních cest dýchacích). (Kol. aut. 1973, s. 81, Pollak 2001, s. 287, Vokurka 2002, s. 840) 5.3.3. Lékařské školy Na Asklépiadovy názory navázala škola metodická. Zaloţil ji Asklépiadův ţák Themisón z Láodikeie. Od svého učitele se odchýlil pouze v tom, ţe k příčinám nemocí přidal mimo stavu napětí a uvolnění pórů ještě stav smíšený (status laxus), mezi napětím a uvolněním. Kladem nauky školy metodické bylo důsledné studium symptomů a celkového stavu pacienta, záporem její odklon od anatomie. Nejslavnější postavou této školy byl Sorános z Efesu (1./2. stol. n..l.), který se věnoval především gynekologii, a většina jeho poznatků je platná dodnes. (Kol. aut. 1973, s. 335) Téměř současně se školu metodickou vznikla i škola pneumatická. Byla orientovaná stoicky Vzduch (pneuma) pokládali její stoupenci nejen za základ všeho ţivota, ale také za vrozený princip, který ţivot udrţuje a jeho sídlo je v srdci. Odtud je pneuma společně s krví rozváděno do celého těla. Nepravidelnosti tohoto pochodu vyvolávají nemoci. Pneumatici proto věnovali velkou pozornost i pulzu, který upravovali především dietou. Velkých úspěchů dosáhli také v chirurgii. (Kol. aut. 1973, s. 335, Hošek Marek 1990, s. 242) Spory mezi těmito školami ve století kolem začátku letopočtu rozvoj medicíny spíše brzdily. Aţ v 1. století n. l. se objevuje škola eklektická. Lékaři eklektici si vybírali nejosvědčenější zásady z učení svých předchůdců. Někteří se přikláněli spíše k metodikům, jako lékař Hérodotos, který čerpal ze Sorána. Jiní vycházeli spíše z hippokratovského učení, jako Aretaios z Kappadokie (1. století n. l.), Rufus z Efesu a především Galénos (oba 2. století n. l.). Všichni eklektikové ale zdůrazňovali, ţe největší význam v praxi má především vlastní zkušenost lékaře. (Kol. aut. 1973, s. 335, Kol. aut. 1974, s. 342) 30
5.3.4. Galénos obr. 10 údajný portrét Galéna O ţivotě tohoto slavného řeckého lékaře (129/130 205 n. l.) víme poměrně mnoho. K vytvoření dobrého obrazu o něm nám pomáhá i jeho vlastní dílo, ve kterém ze svého ţivota mnohé sděluje. Narodil se ve městě Pergamu v Malé Asii (dnešní Bergama v Turecku) v roce 129 nebo 130 n. l. jako syn bohatého a vzdělaného architekta, který mu poskytl základní vzdělání. V Pergamu pak Galénos studoval filosofii a od 17 let ve Smyrně a Pergamu lékařství. Poté odjel do Alexandrie, kde získal především dobré anatomické znalosti a studoval léčebné přípravky i z Indie a Afriky. Po celkově dvanácti letech studia se vrátil do Pergamu, kde získal úřad lékaře gladiátorů, který se uděloval vţdy jenom na jeden rok. O tom, ţe Galénos byl jako lékař gladiátorů mimořádně úspěšný, svědčí fakt, ţe tento úřad mu byl třikrát obnoven. V Pergamu nabyl mnoho dalších praktických anatomických zkušeností. (Glaser 1959, s. 33, Porter 2001, s. 95, Duinová Sutcliffová 1997, s. 22) V roce 161 n. l. se Galénos přesunul do Říma, kde se dokázal prosadit v konkurenci s velkým počtem ve městě působících lékařů. S několika přestávkami pak působil jako císařský lékař. V Římě demonstroval své anatomické znalosti a chirurgické umění i veřejnými přednáškami s pitvami, mimo velmi krátkého období, ale pouze zvířat. (Porter 2001, s. 95, Duinová Sutcliffová 1997, s. 22) Ve svých lékařských spisech, spojených později do takzvaného Corpus Galenicum, shrnul a zpracoval poznatky, k nimţ došli lékaři před ním s výsledky vlastního bádání, především v anatomii a fyziologii. Ve svých dílech se snaţil vyhodnotit vše, co medicína do té doby přinesla. Přitom však převzal i řadu mylných názorů a naopak některé správné názory ignoroval. Ve svém lékařském myšlení vycházel z Hippokrata. K jeho učení o 4 tělesných šťávách dodával, ţe v kaţdé z těchto základních šťáv převládá i jeden ze základních prvků. V krvi vzduch, v hlenu voda, ve ţluté ţluči oheň a v černé ţluči země. V anatomii shrnul řadu správných znalostí o svalech, šlachách a nervech. Experimentálně 31
prokázal, ţe moč se netvoří v močovém měchýři, jak se dosud předpokládalo, ale v ledvinách. V Galénově podání je však značně nepřesná například anatomie břišních orgánů. Snaţil se vnést řád a systém i do medikamentózního léčení. Typické pro Galénovu terapii bylo časté pouţívání diety, tělocviku, vodoléčby, ale také pouštění ţilou. Vcelku je však jeho dílo na svou dobu obdivuhodnou syntézou antického lékařského poznání. (Kol. aut. 1974, s. 228, Růţička 2004, s. 331-333, Kol. aut. 1973, s. 208) 5.3.5. Lékařský stav Medicína v Římě se začala úspěšně rozvíjet uţ od doby Asklépiada. Jeho úspěchy a z ní plynoucí prestiţ a uznání, způsobili změnu v nazírání mnohých Římanů na lékařské povolání a medicínu. Zabývali se jí uţ nejenom lékaři, ale teoreticky, literárně i mnozí vzdělaní Římané. Například Terentius Varro (116 27 př. n. l.), později Plinius a Celsus. Postavení lékařů v Římě se výrazně změnilo aţ v poslední době republiky a v době císařství. Z původně málo váţeného zaměstnání, vhodného jen pro otroky, propuštěnce a cizince, se lékařské povolání stalo postupem času profesí privilegovanou, a to i zákony. (Růţička 2004, s. 324, Kol. aut. 1973, s. 336) V roce 46 př. n. l., kdy Ceasar, aby zabránil hladomoru, nařídil vystěhování cizinců, tedy 80 000 lidí, z Říma do kolonií. Nařízení se netýkalo pouze učitelů a lékařů. Navíc všem cizincům, kteří v Římě provozovali lékařskou praxi, bylo uděleno římské občanství. Císař Augustus v roce 10 n. l. pak navíc osvobodil lékaře v Římě od všech občanských povinností, tedy i od placení daní. Za vlády císaře Tiberia (14 37) se pak začala tvořit kolegia lékařů, v nichţ diskutovali o odborných a stavovských záleţitostech.. Z kolegií pak vznikla lékařská škola, jejíţ učitelé začali v 70. letech 1. století dostávat plat od státu. (Kol. aut. 1973, s. 336, 337, Pollak 1973, s. 288) Od začátku císařství byli státem placeni lékaři u císařského dvora, lékaři veřejných zařízení, kde se shromaţďoval větší počet lidí, dále vojenští lékaři, lékaři gladiátorů i veřejní ( lidoví ) lékaři, kteří se starali o chudé obyvatelstvo a veřejnou hygienu. Jako svobodné umění bylo nyní i lékařství otevřeno římským občanům. Lékařské výsady a úlevy byly obnoveny za císaře Vespasiána (69 79 n. l.) a roku 117 n. l. rozšířeny výnosem lékaře Hadriána (117 138 n. l.) i na lékaře v provinciích. (Kol. aut. 1973, s. 336, Pollak 1973, s. 288) 32
I díky všem těmto výhodám počet lékařů v Římě značně vzrostl. Týkalo se zvláště specialistů, například očních, ušních a zubních. Specializace však měla i negativní důsledky v neúplném vzdělání lékařů, coţ mnohdy vedlo k nekvalitní léčbě, aţ šarlatánství. Sám Galénos prý napsal: Mezi loupeţníky a lékaři není jiný rozdíl neţ ten, ţe jedni páchají své zločiny v horách, druzí v Římě. Veřejnost nevolá nejlepší lékaře, ale ty, kteří otročí jejich choutkám. (Růţička 2004, s. 324). (Kol. aut. 1973, s. 335) Snaha omezit působení nekvalitních lékařů a také nespokojenost ostatních občanů, kteří museli plnit povinnosti, od nichţ byli lékaři osvobozeni, přiměla císaře Antonia Pia (138 161 n. l.) k tomu, ţe vydal takzvaný numerus clausus. Ten znamenal omezení udělovaných výhod vţdy pouze na určitý počet lékařů. Vycházelo se z počtu obyvatel konkrétního města. Aby se omezilo stěhování lékařů do velkých měst, bylo vydáno nařízení, ţe při opuštění domovské obce, uţ jednou udělené výhody ztrácejí. Výjimky se udělovaly pouze zvláště vynikajícím lékařům. Císař Septimus Severus (193 211 n. l.) numerus clausus v roce 200 n. l. ještě zpřísnil o takzvanou abrobaci. Kdo chtěl náleţet k právně zvýhodněným lékařům, musel před zástupci občanů svého působiště prokázat předepsané minimum vědomostí. Teprve potom dostal zvláštní povolení k provozování praxe. (Pollak 1973, s. 289, Růţička 2004, s. 324) V 1. polovině 3. století za Alexandra Severa byla konečně státem upravena také lékařská výuka. Byl stanoven rozsah a obsah lékařského studia, byly zřízeny posluchárny, učitelé měli pevně stanovený plat a chudší studenti dostávali podporu. Znamenalo to tedy podrobnou kodifikaci postavení lékařského stavu a systematické organizování studia, které se tím staly státním zájmem. Vyţadovala se zvláště znalost léčivých rostlin. Anatomie se však vyučovala pouze na mrtvolách zvířat. V zájmu budoucích pacientů byl kladen zvláštní důraz na praktické vyučování u lůţka nemocného. Nemocní tím ale nemuseli být vţdy nadšeni. Svědčí o tom epigram, který poslal Martialis svému lékař Symmachovi: Já ochořel, tu přišels ty, ó Symmachu, mě léčit. Však nebyls sám, sto fámulů téţ mělo o mne péči. Dvě stovky ohmatávaly mě rukou jako led. Byť horečku jsem neměl dřív, teď budu mít ji hned. (Pollak 1973, s. 290) (Růţička 2004, s. 335, Kol. aut. 1973, s. 336) Konstantin Veliký (306 377 n. l.) vyhradil veřejným městským lékařům titul archiater.. A císařovi osobní lékaři měli ve 4. a 5. století n. l. titul archiatri sacri Palatini a bez jejich schválení nemohl být ţádný nový lékař uveden do veřejné funkce. (Kol. aut. 1973, s. 336) V Římě byly uţ za Augusta zřízeny dvě nemocnice (valetudinaria) při císařském dvoře, pro muţe a ţeny oddělené. Jeho příklad napodobilo několik zámoţných Římanů 33
v některém ze svých domů. Přibliţně v téţe době se začala taková valetudinaria objevovat i na venkově na statcích s velkým počtem otroků. Podobná zařízení existovala také pro atlety a gladiátory. Nejvíce se blíţily nemocnicím v moderním slova smyslu patrně římské vojenské ošetřovny, jejichţ zřizování se datuje také do Augustovy doby. (Kol. aut. 1973, s. 414) 5.3.6. Dva důležití muži z prvního století 5.3.6.1. Celsus obr. 12 údajný portrét Celsa O Aulu Corneliovi Celsovi mále jen velmi málo jistých informací. Víme, ţe působil v Římě na počátku 1. století n. l. za vlády císaře Tiberia. Je také známo, ţe Celsus je autorem velkého encyklopedického díla Artes (Vědy), pojednávající o zemědělství, lékařství, vojenství, řečnictví, filosofii a právu. Z tohoto díla se nám však dochovalo pouze osm knih, ve kterých shrnul prakticky celou tehdejší medicínu, spis De medicina (O medicíně). (Porter 2001, s. 92, Rychtecká 2010, s. 8, Kol. aut. 1973, s. 114) S největší pravděpodobností nebyl Celsus lékař, i kdyţ se o tom dodnes spekuluje. Měl však rozsáhlé lékařské vědomosti, získané zejména z řeckých lékařských spisů, a dovedl si o mnohých odborných problémech vytvořit vlastní úsudek. Celsus čerpal zejména ze spisů hippokratovců, Asklépiada a lékařů metodické školy. Někteří historici dokonce předpokládají, ţe autorem celého díla není Celsus, ale právě kolektiv metodiků. (Porter 2001, s. 92, Paichl 2000, s. 77) 34
V předmluvě De Medicina načrtává Celsus historii medicíny od časů trojské války aţ po svou dob. Celsova první kniha se zabývá ochranou zdraví a stravovacími zvyklostmi. Druhá kniha popisuje známky různých chorobných stavů, po nichţ by měl lékař pátrat, a také léky, které můţe k jejich léčbě uţít. Třetí kniha se soustřeďuje na nemoci postihující celý organismus horečnaté stavy, ţloutenku atd. Čtvrtá nabízí přehled onemocnění jednotlivých tělesných částí, a to v tehdy obvyklém pořadí od hlavy k patě. Rozsáhlá pátá kniha, rozdělená do dvou částí, obsahuje nejdříve popis různých léků a poté způsoby léčby při pokousání zvířaty a vředových onemocněních. V šesté knize jsou popsány léčebné postupy u onemocnění jednotlivých částí organismu, a to opět v pořadí od hlavy k patě. Poslední dvě knihy se pak věnují chirurgii; počínaje stručnou historií přes seznam chirurgicky léčených nemocí aţ po přehled chirurgických technik, uţívaných při zákrocích na různých místech organismu. Osmá kniha pak pojednává o frakturách, rupturách a luxacích a zaznamenává i tak smělé a ambiciózní výkony, jako je odstranění rozdrcených částí lebky. (Porter 2010, s. 92) Celsův spis je bohatým zdrojem poznatků o římské lékařské teorii i praxi, ze kterého bylo dlouhou dobu čerpáno a bylo vytištěno ještě v roce 1478. Je psán natolik elegantní latinou je čtivý, sloh jasný a jazyk blízký hovorovému ţe byl v renesanci i pozdějších dobách označován jako lékařský Cicero. Je také povaţován za tvůrce mnohého lékařského názvosloví. (Porter 2001, s. 92, Rychtecká 2010, s. 8, Duinová Sutcliffová 1997, s. 21, Kol. aut. 1973, s. 114) 5.3.6.2. Plinius obr. 11 údajný portrét Plinia 35
Gaius Plinius Secundus, zvaný Maior, tedy Starší byl (23/24 79 n. l.) vysoký římský správní a vojenský úředník (admirál). Jak píše Suetonius, své úřady zastával horlivě a svědomitě a při tom všem se však věnoval vědě s takovým úsilím, ţe sotva který spisovatel zabývající se pouze literaturou a stojící stranou veřejné činnosti toho napsal více. (Suetonius 1974, s. 446). Jeho ţivot i dílo podrobně popsal jeho synovec a později i adoptivní syn Plinius Mladší. Prý kaţdou chvilku, kdy nepsal nebo nečetl, povaţoval Plinius za ztrátu času. Svého synovce plísnil za toulky kolem Říma, místo kterých by se mohl nechat nést na nosítkách a přitom studovat. Dokonce i při jídle, poledním odpočinku i ve své lázni Plinius buď diktoval, měl s sebou materiál ke čtení nebo si nechal předčítat. Při čtení si vţdy dělal výpisky a poznámky. (Berryová Matyszak 2009, s. 194, 196, Kol. aut. 1973, s. 478, Kol. aut 1974, s. 482) Z jeho bohaté literární činnosti se zachovala jen obsáhlá encyklopedie Naturalis Historia (název obvykle překládán jako Přírodní historie) o 37 knihách. Jak sám Plinius uvádí k sestavení asi 20 000 údajů pouţil asi 2000 knih 500 řeckých a římských autorů. Knihy přehledně rozdělil podle jednotlivých oborů. Zabývá se v nich matematickofyzikálním výkladem vesmíru, zeměpisem, národopisem, antropologií, fyziologií člověka, zoologií a botanikou, léky rostlinného i ţivočišného původu, mineralogií, zpracováním kovů a kamene a pouţitím těchto látek ve výtvarném umění. Poslední část je jedním z nejdůleţitějších pramenů pro dějiny antického umění, protoţe v ní Plinius uvádí cenné údaje o umělcích a uměleckých dílech. Naturalis historia mělo velký vliv na rozšíření znalostí přírodních věd aţ do novověku. Bylo nejen čteno, ale i pouţíváno jako bohatý zdroj informací dalšími kompilátory. Ve 4. století n. l. byl z částí, které obsahují informace o lécích a léčení, pořízen výtah dochovaný dodnes pod názvem Medicina Plinii. Plinius se ve svých spisech snaţil vţdy zaznamenat všechny pro něj dostupné informace, proto je mu někdy vytýkán nedostatek kritičnosti. O jeho přemýšlivosti však svědčí mimo jiné i to, ţe se nebál pochybovat i o některých Aristotelových myšlenkách. (Kol. aut. 1974, 483, Kol. aut. 1973, s. 478, Berryová Matyszak 2009, s. 197) 36
Za svou vědeckou zvídavost nakonec zaplatil ţivotem. Kdyţ jako velitel v Misenu iniciativně přiváţel pomoc postiţeným při výbuchu Vesuvu 24. 8. 79 n. l., tento přírodní úkaz současně pozoroval. A Protoţe mu nepříznivý směr větru zabránil ve zpáteční plavbě, udusil se Plinius pod spoustou prachu a popela, nebo, jak se někteří domnívají, byl zabit svým otrokem, kterého, umdlévaje ţárem, prosil, aby urychlil jeho smrt. (Suetonius 1974, s. 446). Plinius Mladší popsal tuto přírodní katastrofu tak důkladně, ţe se vulkanické erupci s mraky tohoto druhu dodnes říká plinijská, na počest obou Pliniů. (Kol. aut. 1973, s. 478, Berryová Matyszak 2009, s. 197, Kol. aut. 1974, s. 482) 37
5.4. Léčiva, drogy, jedy a protijedy Léčiva, omamné látky i jedy bývaly ve starších dobách pochopitelně zejména rostlinného původu. Medikamentózní léčba se tak vyvíjela zejména společně s botanikou. Lékařská botanika se vyvíjela zpočátku zejména u Řeků, zatímco u Římanů spíše botanika zemědělská. (Kol. aut. 1973, s. 104) U Homéra byly k utišení bolesti a k hojení přikládány na rány bojovníků prášky z rozdrcených rostlinných kořenů. Posilujícím nápojem byl pak kykeón, nápoj smíšený z ječných krup, ustrouhaného kozího sýra a pramenského vína, kouzelnice Kirké pak do něj dala ještě med. Lékaři pak podle pověsti připravovali tento nápoj s přidáním nejrůznějších bylin. (Kol. aut. 1973, s. 333) Na řeckou farmakologii měli vliv především Egypťané. Mezi více neţ 200 léčivými bylinami, které jsou jmenovány v Corpus Hippokraticum, mají některé přímo označení egyptská. U hippokratovců byla nejoblíbenějším lékem purgativa (pročišťující léky) a uspávací prostředky. V alexandrijském období se pak hojně uţívalo různých drog. (Kol. aut. 1973, s. 104, 333) Průkopnickou práci v botanice vykonal Theofrastos z Eresu (na ostrově Lesbos) (cca 373 288 př. n. l.), ţák Aristotela. Většina jím sepsaných děl se ztratila, ale dvě se zachovala. Byly to Peri fytón historiás (Rostlinopis) a Peri fytón aitión (Fyziologie rostlin). S mnohem větším úspěchem neţ jeho učitel Aristoteles se v nich pokusil určit hranici mezi rostlinnou a ţivočišnou říší. Všímal si nejenom jednotlivých rostlin, ale i jejich způsobu ţivota (výskytu, rozmnoţování a podobně). Poloţil tak základy k řadě moderních botanických disciplín. Byl odpůrcem povrchní teleologie ve výkladu přírodních jevů. Zdůrazňoval například, ţe duţina jablka není přírodou určena k tomu, aby poskytovala člověku potravu, ale aby chránila jádro. Ve svých knihách popsal Theofrastos asi 500 rostlin, z nichţ většina měla praktický význam, zejména hospodářský. Podnítil tak zájem řeckých botaniků-kořenářů (rhizotomů; z řec. rhiza, kořen), aby se ještě více obrátili k rostlinám důleţitým pro zemědělství, ale i pro lékařství. (Kol. aut. 1974, s. 102, Kol. aut. 1973, s. 104, 613, Baťa Sýkora 1945, s. 155) V 1. století př. n. l. napsal Krateuás, farmakolog a osobní lékař maloasijského krále Mithradata VI., farmakologický spis, v němţ popisoval léčivé vlastnosti rostlin, utříděných podle farmakologických hledisek. Jiné vydání jeho díla obsahovalo jen abecední seznam 38
bylin se jmény a barevnými obrázky. Je povaţován za vynálezce univerzálních protijedů a napsal snad i dílo o léčebném vyuţití kovů. (Kol. aut. 1974, s. 201, 325) Od Řeků pak přejali farmakologii Římané. Za republiky se pouţívala výhradně základní přirozená léčiva, která vypočítává v 1. polovině 2. století př. n. l. Cato v díle De agricultura (O zemědělství), řadil mezi ně víno a především zelí. V císařské době se pak rozmohlo uţívání dováţených drog, hlavně z Východu. Mezi nimi také neidentifikovaný balzám z Mekky nebo indické lycium, velmi ţádaný byl především theriak. Za tyto vzácné speciality se platili často vysoké částky. Plinius v 1. století n. l. marně bojoval proti vzrůstajícímu přílivu těchto východních léků. Pliniův současník Dioskúridés podal ucelený přehled léčivých prostředků z rostlin. Mezi nimi byly poprvé jmenovány i léky minerálního původu. I řada jiných Římanů sestavovala podobné seznamy léčivých rostlin, herbáře. Scribonius Largus sepsal dílo De compositio medicamentorum (O sestavování léků) a Archigenés z Apameie Peri tón kata genos farmakon (O lécích podle jednotlivých druhů). Z obou děl bylo pozdějšími lékaři hojně čerpáno. (Kol. aut. 1974, s. 333, Duinová Sutcliffová 1997, s. 21, Kol. aut. 1974, s. 65, 550). Galénos ve 2. stol. n. l. utřídil léčiva podle základních kvalit i stupně účinnosti a kladl důraz na přesné dózování. Popsal celkem 473 léčivých látek rostlinného, ţivočišného i minerálního původu a také velký počet různých směsí a sloučenin. Výraz galénika, který se ve farmacii udrţel dodnes, označuje léky připravované v lékárně mechanickou cestou, narozdíl od léků připravovaných chemicky. (Porter 2001, s. 102, Kol. aut, s. 333) Kolem roku 400 n. l. sestavil Marcellus Empiricus, lékař z Bordeaux a vysoký úředník za císaře Theodosia I., pro své syny obsáhlé latinské dílo De medicamentis (O lécích). Pouţil k tomu dílo Scribonia Larga a především Plinia, ale i lidových pověr. (Kol. aut. 1974, s. 536) 5.4.1. Vnímání přírody a rostlin O vztahu antických lidí k přírodě, rostlinám, zejména k těm léčivým, nám můţe podat svědectví Plinius. Přírodu obdivuje za její moudrost. Obdivuje i badatele, kteří zkoumají rostliny a objevují jejich léčivé vlastnosti. Někteří lidé si toho ale neváţí, nevědí, co chtějí a dováţí drahé léky pochybných účinků. Přitom svatá rodička nabízí člověku léky na kaţdém kroku (Plinius 1974, s. 188). Kolik jen těch zázračných směsí, i na malý neduh, je. Co všechno si lidé nevymyslí, nikoli proto, aby někoho vyléčili, ale aby na tom 39
vydělali. Plinius píše:...sama příroda připravila pro nás léky bez výloh a vlastně jiţ v naší potravě. Leč lstivost člověka a zištné vynálezy vymyslily tyhlety mastičkárny, kde se kaţdému za peníze zaručuje ţivot. V tu chvíli se vychvalují roztodivné směsi a dryáky, ţe se v nich čert nevyzná. Indie a Arábie se po celém světě vynášejí reklamou. Dnes se na vřídek vozí lék aţ od Rudého moře, i kdyţ by stačilo i tomu nejchudšímu drţet střídmější dietu. Ale kdyby si kaţdý utrhl na své zahrádce bylinku anebo si našel kousek proutku, bylo by amen s celou touhletou medicínou. Takto právě ztratil římský národ své staré mravy a stálým vítězením jsme byli poraţeni. Ano, tam jsme se dostali! Posloucháme cizáků a tak jedno z umění vládne vládcům světa! (Plinius 1974, s. 188, 189). Rostliny bývaly zasvěceny nejrůznějším bohům a opředeny bájemi a pověrami. A na tom, aby rostlina dobře působila, záleţel často například i jejich správný obřadný sběr, zvláště u některých rostlin. Čemeřice se měla podle Plinia například sbírat následovně: Mečem se opíše kolem ní kruh, potom ten, kdo se chystá ji uříznout, hledí k východu a modlí se, aby mu to bylo dovoleno učinit se svolením bohů a pozoruje, zda někde neletí orel; ten totiţ přilétá skoro vţdy, kdyţ někdo chce bylinu sebrat; ale přiletí-li orel blízko, je to znamením, ţe ten, kdo by bylinu uříznul, zemře příštího roku. A také při sběru: bolí silně hlava, nepoţijeme-li předem česnek a nedáme-li si hlt vína. (Plinius 1974, s. 203). U Anagalie (asi drchnička rolní, Anagallis arvensis) Plinius píše, ţe někteří přikazovali těm, kteří ji chtěli sbírat, aby tak činili před východem slunce; předtím nemají nic mluvit, mají bylinu třikrát pozdravit a přinesenou hned lisovat; pak má zvláštní moc. (Plinius 1974, s. 225). Některým rostlinám lidé přisuzovali velikou sílu, takovou, ţe mohla chránit i člověka, který příslušnou bylinu pouze nosil při sobě. Mohla být bez zvláštního zpracování nebo z ní byl vyroben speciální amulet. Například ten, kdo chtěl amulet proti zimnici, měl si na jaře utrhnout první odkvetlou sasanku, zabalit ji do červeného hadříku a nosit na těle. Rostliny ale měly působit i na člověka, který na ně třeba jenom šlápl. Zdůvodňování takových názorů bylo někdy zajímavé. Vidím i dnes, ţe mnozí míní, ţe se silou rostlin ledacos dokáţe, ale ţe účinnost přemnohých bylin zůstává doposud nepoznána. Tohoto mínění byl i slavný vědec lékař Hérofilos, jenţ prý řekl, ţe snad přinášejí prospěch i byliny, na které náhodou šlápneme. Jistě bylo pozorováno, ţe se rozněcují rány a zhoršují nemoci u těch, kteří jimi byli postiţeni a vykonali dlouhou cestu pěšky. (Plinius 1974, s. 194, 195). (Baťa Sýkora 1945, s. 233) Pro poznávání rostlin měla nesporný, zásadní a dlouhodobý význam práce Diskúrida. 40
5.4.2. Dioskúridés obr. 13 údajný portrét Dioskúrida Dioskúridés (s přijatým římským jménem Pedanius) z Anazarby v Kilírii (v Malé Asii), botanik, farmakolog a lékař, ţil v 1. století n. l. V mládí, za císaře Claudia, slouţil v římské armádě, mimo jiné jako vojenský lékař. Ve světě, jak sám psal, nasbíral mnoho zkušeností, zvláště si všímal rostlin, které ho vţdy zajímaly. Za císaře Nerona se usadil v Římě a věnoval se zejména botanice. (Baťa Sýkora 1945, s. 163, 164, Kol. aut. 1973, s. 150) Jeho řecky psaný herbář je první soustavnou prací ve světové literatuře a nejvýznamnější antickém dílo o léčivých rostlinách. Nazval ho Peri hýlés iátrikés (lat. De materia medica) (O léčivých látkách) a obsahuje 5 knih a další 2 jako pozdější přídavky. Pramenem mu byl farmakologický spis Kráteua z 1. století n. l. Krom léčivých rostlin v jeho době jiţ známých uvádí i řadu dalších, například cicvár a moruši. Celkově popisuje vzhled, přípravu a účinek asi 600 rostlin a 1000 léčivých prostředků. Dílo obsahuje také popis tehdy známých léků z říše ţivočišné a nerostné i některé poznatky antické chemie (například získávání rtuti z rumělky). Podle současných názorů mohlo však mít nějaký léčivý účinek asi jen 20% z uvedených léčivých prostředků. (Kol. aut. 1973, s. 104, 333, Kol. aut. 1974, s. 158, Duinová Sutcliffová 1997, s. 21) Z Dioskúridova díla De materia medica se často čerpali znalosti pozdější lékaři, mezi nimi i Galénos. Bylo hojně překládáno, nejen do latiny, ale například i do arabštiny nebo hebrejštiny. Stalo se také vzorem pro herbáře a jiná botanická díla. Vychází z něj i první česky psaný Mattioliho herbář z roku 1562. Po celý středověk mělo De materia medica vliv na evropské lékařství. (Kol. aut. 1973, s. 150, Kol. aut. 1974, s. 158, Miovský 2008, s. 40) 41
5.4.3. Léčiva Podle převládajících, přisuzovaných či skutečných, účinků - léčivých, halucinogenních nebo toxických - se dají rostliny a jiné látky rozdělit na léčiva, drogy a jedy. 5.4.3.1. Univerzální léčiva Pochopitelná touha nemocných po uzdravení a zdravých po udrţení své kondice vedla k hledání léku na všechny nemoci. Ať uţ trpím jakoukoli nemocí, bolestí, ať uţ na mě přišla nečekaně a nezaslouţeně nebo jsem si ji svým nestřídmým způsobem ţivota sám vypěstoval, všehoj mě ze všeho vyléčí a budu opět zdráv a plný sil. Nebo, pokud budu denně uţívat tento zázračný lék, všechny nemoci se mi zdaleka vyhnou a budu ţít dlouhý spokojený ţivot. Který z lidí by po tom netouţil. A tak si lidé vymýšleli, nadhodnocovali léčivé účinky rostlin nebo jim přisuzovali ty, které neměly. Všelékům se říkalo panakeia, univerzální prostředek, panacea, panax. Název dostaly od dcery boha Asklépia, Panacei. (Baťa Sýkora 1945, s. 184) 5.4.3.1.1. Laserpicium Tou nejvzácnější panaceou bylo laserpicium, laser. Pravý laser byla u Řeků patrně pryskyřičná mléčná šťáva z rostliny Thapsia garganica, která rostla pouze v kraji Kyrené (lat. Cyrenaica), kolonii zaloţené Řeky v 7. stol. př. n. l. v severní Africe (v dnešní Libyi). Řekové rostlinu tehdy nazývaly Silphion kyrenaikon. Jak váţené Silphion a laser z něho vyráběný byly, dokládá i jeho zobrazení na mincích nalezených v Kyrené (obr. 14). Drahocenné, podle Plinia stříbrem vyváţené, Silphion i laser se z Kyrené dováţely. Stonky Silphionu se pouţívaly v bohatých domech jako zelenina, šťáva laser jako koření na pikantní omáčky a jako léčivo na všechny nemoci. (Baťa Sýkora 1945, s. 185, Kol. aut. 1973, s. 327) Římany byl laser povaţován za takový poklad, ţe jej spolu se státní zásobou zlata a stříbra uchovávali v aerariu, státní pokladně. Caesar nakoupil pro erár 1500 liber laseru, 42
aby zajistil potřebné zásoby pro Řím. Plinius vypočítal přes šedesát případů, v nichţ laserpicium neomylně pomůţe. Stěţuje si však, ţe tento vzácný dar přírody takřka jiţ neexistuje, ţe jediné dvě lokality v Cyrenaice byly zničeny nájemci pastvin, kteří tam vyháněli dobytek. Za doby císaře Nerona bylo Silphion uţ velkou vzácností a byl problém ho získat. Císař sám povaţoval laser za nepostradatelný V pouličních rvačkách flamendrů, kterých se rád inkognito účastnil, občas utrţil pár ran. Dával si je natírat mastí z laseru, kadidla a vosku a druhý den prý neměl ani jizvičku. Pravý laser se, zvlášť v době jeho nedostatku, mohl nahradit laserovými náhraţkami s klejopryskyřičnými látkami. Například laser z rostliny Ferula assa-foetida, lidově čertovo lejno, byl váţený skoro jako pravý laser. Poslední svědectví o Silphionu je zachováno ze 4. století n. l. (Baťa Sýkora 1945, s. 185, Ürögdi 1968, s. 169, Kol. aut. 1973, s. 33, 561) obr. 14 mince z Kyrené se Silphiem, z 525-480 př. n. l. (vlevo), cca 300 př. n. l. (vpravo) 5.4.3.1.2. Jiná univerzální léčiva Kromě theriaku (uvedeného níţe u protijedů) doporučoval Galénos jako univerzální léky také hieru picru a terru sigillatu. Hiera picra byla směs aloe, různých koření a bylin a jeho hlavní účinek měl spočíval v uvolnění organismu. Měl totiţ schopnost zahřívat a vysušovat, otevírat obstrukce a zřeďovat příliš husté hleny. Terra sigillata byla mazlavá a mastná hlína z řeckých ostrovů Lemnos, Mélos a Samos. Podle současných výzkumů obsahuje křemičité a hliníkové sloučeniny, křídu, magnesium a oxidy ţeleza. Nacházela se. Pro léčebné vyuţití se z ní vyráběly tablety, do kterých se vytlačila pečeť se jménem jejího naleziště. Tato hmota byla povaţována zejména za účinný prostředek k vysoušení a uzavírání mokvajících ran, lék proti karcinomům ale za protijed. (Porter 2001, s. 102, 103) Z minerálních léčiv platily za univerzální a byly tudíţ běţně uţívané také kamence. Podle Plinia: nejvyšší účinnost všech druhů spočívá ve svírání. Proto jsou nanejvýš 43
vhodné při vadách očních, smíchány s tukem zadrţují výrony krevní. Omezuje s tukem hnisání vředů a stejně tak i vředy dětské, vysušuje vyráţky vodnatelných. Kamence se pouţívá téţ při chorobách ušních spolu se šťávou granátového jablka, při tvrdnutí nehtů, kornatění jizev, zarůstání nehtů do masa a při omrzlinách. Léčí s octem nebo spálený s duběnkami o stejné váze rakovinu, se šťávou zelí vyráţky, dále se dvěma díly soli nakaţlivé choroby, smíchán s vodou odstraňuje hnidy a jiné vlasové cizopasníky. Tak vykonává drobné sluţby i při spáleninách a koţních vyráţkách s odvarem smoly, vstřikuje se téţ nemocným úplavicí, rovněţ potlačuje oteklinu ústního čípku a zduření mandlí. (Burian 1970, s. 256). Někteří přisuzovali velký význam také medovině (mulsum). Plinius píše o starci Polliu Romilovi, který na otázku Augusta, jak se uchoval do sta let, odpověděl jednoduše: Uvnitř medovinou, navrch olejem. (Plinius 1974, s. 185). Plinius zmiňuje také třeba, ţe zázračná je mast z jablka, myrty a cypřiše. (Plinius 1974, s. 186). Cato všemocné účinky přisuzoval, vedle vína, hlavně zelí. Prohlašoval, ţe kdo si nasází v zahradě zelí, zřizuje si svou vlastní lékárnu. Zelí bylo pro něho před všemi zeleninami, přičemţ rozlišuje jeho různé druhy. Mělo se uţívat syrové, vařené či sušené, buď samotné nebo jednoduše upravené zejména se solí, kmínem, olejem, vínem, octem nebo ječnou krupicí podle různých receptů. Bylo podle něj zdravé na všechno. Výborné na trávení, na koliku, při problémech s močením. Cato také věří, ţe blahodárně působí na zanícená místa a otvírá je, zahnívající rány a vředy čistí a léčí, coţ ţádný jiný lék nedokáţe, z ran vytáhne všechen hnis a rozeţene krvavý otok. Doporučuje ho, krom zaříkání, i na vymknutí. Ani proti bolestem kloubů není nic účinnějšího neţ pojídání syrového zelí. Šťávu ze zelí smíchanou s vínem bylo dobré nakapat do ucha při problémech se sluchem, kdy brzy zpozoruješ, ţe slyšíš lépe. A pokud někdo trpěl nespavostí nebo stařeckou slabostí, zelí ho také vyléčilo; čím více ho snědl, tím rychleji. Léčivou moc měla být podle Catona dokonce i moč člověka, který zelí pojedl. V takové ohřáté moči bylo vhodné koupat zesláblé jedince a potírat jí bolavou hlavu a krk a slabé dětské oči. Močové výpary měly pomoci i ţenám patrně proti zápachu intimních míst. Také umyješ-li tou močí maličké děti, nikdy nebudou slabé. (Kato 1959, s. 119-125) Zelí se zvláště některým mohlo hodit před a po společenských událostech. Cato píše: Chceš-li při hostině hodně pít a chutně jíst, sněz před jídlem kolik chceš syrového zelí s octem, a kdyţ jsi se najedl, sněz nějakých pět listů. Udělá ti to, jako bys ničeho nejedl a piješ, kolik chceš. Na zdravé pročištění slouţila speciálně připravená zelná dávivá šťáva, kdy člověk vyvrátí tolik ţluči a slizu, aţ se sám bude divit, odkud se tolik vzalo. Jiné 44
pročišťovadlo, na lačno uţité projímadlo z rozdrceného zelí s vodou, uzdraví i ty nemoci, v jejichţ vyléčení jsi nedoufal a kdo bude takto pročištěn, bude poţívat dlouhého zdraví a nepostihne ho ţádná nemoc, leda jeho vinou..(kato 1959, s. 119-125) V Catonových poznámkách vidíme dobře i hlediska humorální teorie. Kromě jiţ uvedené vyzvrácené ţluče, Cato píše máš-li černou ţluč a zduřelou slezinu a bolí-li tě srdce, játra, plíce nebo bránice, zelí vyléčí zkrátka všechno i všechny nemocné vnitřnosti. Nastrouhej do něho čertovo lejno, je to dobré. (Kato 1959, s. 119-125) I u některých jiných rostlin je z dnešního hlediska nepochopitelné, proč si vyslouţily zařazení k zázračným universálním léčivům. K takovým byla řazena také bukvice lékařská (Stachys officinalis). U Římanů byla důvěra v bukvici tak velká, ţe bylo prý pořekadlem, pokud chtěl někdo někomu polichotit: Jsi obdařen více dobrými vlastnostmi neţ bukvice. Vedle celé řady jiných receptů bylo zvykem šňupat prášek z bukvice při bolení hlavy. Lékař Antonius Musa prý napsal celou knihu o bukvici a jejím vyuţití. (Baťa Sýkora 1945, s. 184, 185) Spíše pro zasmání zmíním Pliniovu poznámku o Římanech, kteří se pokoušeli psát o lékařství. Urozený muţ Gaius Valgius, proslulý svým vzděláním, zanechal nedokončený spis věnovaný boţskému Augustovi, s uctivou předmluvou, kde za nejlepší lék na všechny nemoci prohlašuje majestát vládce. (Plinius 1974, s. 192) 5.4.3.2. Ostatní léčiva Zejména na různé katary dýchacích cest byla hojně uţívána lékořice (Glycyrrhiza) tedy doslova sladký kořen. Plinius a jiní ji doporučovali i proti ţízni a hladu. Tyto vlastnosti lékořice vyuţívali podle historika Hérodota i Skythové při svém kočování. (Baťa Sýkora 1945, s. 237-238) Kromě olivového oleje, který se v lékařství těšil velké váţnosti, se pouţívalo olejů zz nejrůznějších zdrojů. K purgaci (vyprazdňování střev) slouţil olej skočesový, při ušním onemocnění olej z vlašských ořechů. Popel blíţe nespecifikovaných skořápek v makovém oleji měl podporovat růst vlasů. (Plinius 1974, s. 186). K léčení bylo vyuţíváno také vápno. Plinius o něm píše: pálí, rozhání, vytahuje a krotí prudkost vředů, kdyţ se počínají rozlézat. Smíchané s octem a růţovým olejem a přiloţené a potom zmírněné voskem a růţovým olejem způsobuje zajizvení. Hojí téţ 45
vykloubení spolu s tekutou pryskyřicí nebo vepřovým sádlem, smíšeným s medem; v témţe sloţení také štítnou ţlázu. (Burian 1970, s. 256). Při kolonizaci Malé Asie poznali Řekové magnetit. Patrně to bylo v Lýdii, kde byla jeho naleziště. Jeho tajuplné síle byly připisovány i léčivé účinky. Například Hippokrates jej předepisoval proti neplodnosti. Magnetitový prášek býval doporučován i při očních chorobách nebo rozpuštěný v mléce jako prostředek proti melancholii. (Kol. aut. 1973, s. 359) Plinius s odporem píše o lidech, kteří hledají léčivou moc dokonce v částech lidského těla. Ptá se: Kdoţe to učinil jedy nevinnějšími neţ léky? (Plinius 1974, s. 239). Na padoucnici někteří lidé zkoušeli pít krev gladiátorů, jiní vyhledávali morek z kostí nebo dokonce mozek dětí. I Démokritos prý psal, ţe na některé nemoci jsou uţitečné kosti z hlavy zločince, na jiné zase z přítele. Pouţívala se i lidská ţluč nebo moč. (Růţička 2004, s. 318) 5.4.3.2.1. Pelyněk Pelyněk pravý (Artemisia absinthium, lat. Absinthia) (příl. 4, obr. 2) byl spojováns bohyní Artemis, podle níţ dostal své rodové jméno. Název Absinthia byl asi vytvořen řeckého psinthion (bez radosti), coţ nejspíš souviselo s jeho hořkou chutí. Pelyněk totiţ obsahuje mnoho hořčin, například absinth. (Rubcov 1990, s. 196, Rätsch 2001, s. 217) Pelyňku se pouţívalo tehdy více neţ dnes. Plinius píše: Na potřebnosti pelyňku pravého, této velmi snadno nalezitelné a nanejvýš uţitečné rostliny, jakých je málo, shodují se všichni. Plinius pak pokračuje v chvále byliny přípomínkou, ţe vítězové závodů čtyřspřeţí konaných na Kapitolu obdrţí nápoj z pelyňku, protoţe naši předkové podle mého soudu věřili, ţe je poctou jej darovat jako odměnu zdraví. (Rätsch 2001, s. 220). Plinius chválil pelyněk také v souvislosti s potíráním střevních parazitů. (Baťa Sýkora 1945, s. 236, Plinius 1974, s. 236) Dioskúridés pelyněk doporučuje například na podporu trávení, čištění ţaludku od ţlučových látek, na podporu močení a menstruace, proti otravám z hub a hadů, kousnutí hmyzem, na nachlazení, jako afrodisiakum a podobně. (Rätsch 2001, s. 220) Pro jeho hořkost byla pelyňku dávána nelichotivá jména, ale například víno s pelyňkem bylo velmi oblíbené. Lucretius jej nazval absinthia taetra (škaredý) a Ovidius absinthia tristia (smutný), Dioskuridés dokonce zmiňuje, ţe pokud nálev z pelyňku 46
pravého přidáme do inkoustu na psaní, chrání napsané kusy před rozhryzáním myšmi. (Rätsch 2001, s. 220). (Baťa Sýkora 1945, s. 236) Cato pelyněk z Pontu (v malé Asii) uvádí jako lék proti opruzeninám, coţ zmiňuje mezi zvláštnostmi i Plinius: Aţ se vydáš na cestu, měj pod zadkem větvičku pontijského absinthia. (Kato 1959, s. 129) 5.4.3.2.2. Réva a víno Řekové víno nejdříve dováţeli z jiných zemí, a to často pro čistě lékařské účely, nakonec se však výroba vína zavedla v Attice a Thesálii, vinařské umění však zdokonalili teprve Římané. V období největšího rozkvětu římské říše se spotřeba vína v Římě pohybovala kolem 1 miliońu hektolitrů ročně. (Mann 1996, s. 96) Réva je podle Plinia nejen lahodný nápoj, ale skýtá také mnohostranné vyuţití v podobě různých mastí z listů a květů, které například mělo mírnit záněty, vyráţky a lišej, pomáhat při menstruaci, při mizení plodnosti a revmatismu. (Plinius 1974, s. 186) I vína jako nápoje se uţívalo léčivě, ovšem opatrně. Čím prý je víno méně vznešené, tím je lepší. Zatímco mléko posiluje kosti, ovoce nervy, víno posiluje krev a barvu. Ovšem i mírné pití oslabuje nervy, nestřídmé opilství je pak ničí. Nakonec Plinius dodává: Rozumu víno prospívá minimálně. Cato uvádí recept na víno pro ischiatiky a víno k usnadnění močení. Myrthové víno, tedy takové, do něhoţ byla během kvašení vloţena myrta, doporučuje jako dobré na zkaţený ţaludek i na bolesti v boku a na koliky. Víno s čemeřicí, pomáhalo proti zácpě a na ţaludek. Plinius zmiňuje také směs zvanou oxymel, coţ měla být směs octa, medu a mořské vody, kterou se někdy víno nahrazovalo, a která byla také dobrá na nejrůznější nemoci. (Plinius 1974, s. 186, Kato 1959, s. 95, 96, 98, 99) 5.4.3.2.3. Posvátné rostliny Téměř všechny rostliny byly spojovány s bohy a povaţovány za posvátné, některé však zvláště, jako například vavřín, myrta, olivovník a asfodel. Měly mít ochrannou, očistnou, někdy i věštebnou funkci, zejména vavřín a myrta. Bylo jim však, i na základě jejich náboţenského významu, připisováno také mnoho léčivých účinků. 47
5.4.3.2.3.1. Vavřín Vavřín ušlechtilý (lat. Laurus nobilis, řec. Dafné) (příl. 5, obr. 1) byl spojen s kultem boha Apollóna. Apollón se jím prý začal věnčit od doby, kdy se nymfa Dafné proměnila v tento keř, aby nemusela opětovat bohovu lásku. Protoţe byl Apollón také ochráncem básníků, stal se vavřín jejich odznakem. Díky Apollónovým věšteckým schopnostem, byl vavřín spojen i s Pýthií, Apollónovou kněţkou a věštkyní v Delfách, a také s jinými Apollonovými kněţími a věštci. Kněţí před věštbou spali na vavřínu (moţná si jej dávali pouze pod podušku), ţvýkali vavřínové listy a inhalovali vavřínový kouř. Při obětech se pálilo vavřínové dřevo a z praskotu ohně se soudilo na dobré časy, při klidném hoření na zlé doby a pohromy. Pro aromatickou vůni byla vavřínu připisována také očistná moc. (Kol. aut. 1973, s. 661, Baťa Sýkora 1945, s. 263, Rätsch 2001, s. 263) U Římanů měl vavřín stejný význam, a byl u nich zasvěcen také Jovovi. Stal se tak symbolem vítězství, slávy, cti a míru. Při triumfu vítězný vojevůdce svůj vavřínový věnec obětoval Jovovi a jako znamení symbolického očištění od prolité krve nesli vavřínové ratolesti i jeho vojáci. Rovněţ vítězové nejrůznějších soutěţí a básníci dostávali jako znak úspěchu vavřínové ratolesti nebo věnce. Tento zvyk se udrţel aţ po celý středověk při oceňování básníků a adeptů vědy (bacca laureati, čili novodobí bakaláři). Vavřín měl také chránit obydlí před úderem blesku i jiným neštěstím a před zlými duchy. Vavřínové hájky se nazývaly lauretum nebo loretum, později se tak říkalo vavřínovému dřevu. (Kol. aut. 1973, s. 661, Baťa Sýkora 1945, s. 263-264, Rätsch 2001, s. 264) Z vavřínu se pekly i koláče, recept se uchoval například u Catona. Vavřínové koláče dělej takto: 1 modius pšeničné mouky polij moštem. Přidej do toho anýz, kmín, 2 libry tuku, libru tvarohu, oškrab tenkou větévku vavřínu a přidej do toho; aţ tomu dáš tvar a budeš to péci, dej vespod vavřínové listí. (Kato 1959, s. 97). Vavřín míval také široké lékařské vyuţití, pouţíval se hlavně olej z plodů a listů. Protoţe byl posvátným stromem, povaţovali ho lidé i mnozí lékaři za všelék, včetně epidemií. Hippokratovy lékaři vavřín povaţovali za dobrý zdroj léčebných prostředků, zvláště při ţenských problémech, a to podávaný většinou jako klystýr. Dioskúridés píše, ţe se hodí při potíţích s dělohou a měchýřem, k hojení včelího a vosího bodnutí, mírnění všech zánětů, proti uštknutí štíra, nebo při bolestech uší a nedoslýchavosti. Přidával se také do mastí a prohřívacích a otoky zmírňujících obkladů. Měl také uzdravovat lidi nemocné s játry. Dioskúridés ale, přes jeho posvátnost, také upozorňuje, ţe vavřín je těţký na ţaludek, 48
vyvolává zvracení a odvar z kůry vede k potratu. (Kol. aut. 1973, s. 661, Rätsch 2001, s. 265) 5.4.3.2.3.2. Myrta Myrta obecná (lat. Myrthus communis) (příl. 5, obr. 2) byla zasvěcena bohyni Afrodítě. Kdyţ se bohyně vynořila z mořské pěny, svou nahou krásu prý zakryla myrtovým keřem. Její sochy se pak často zdobily touto rostlinou. Protoţe vůně myrty měla podporovat jasnovidectví, věnčili se jí i kněţí při eleusínských mystériích. U Římanů dostávali myrtové věnce (corona ovalis) ti vítězové, kteří dobyli úspěchu bez krveprolití. V Římě byla myrta rostlinou Venušinou a existoval i oltář Venuše Mytrey. Manţelství a myrta byla pod Venušinou ochranou, proto se měly uţ tehdy nevěsty o svatbě zdobit myrtou. (Baťa Sýkora 1945, 265, Rätsch 2001, s. 192) Dioskúridés píše o celé řadě jejího vyuţití. Šťáva měla prospívat ţaludku a mít močopudný účinek, hodila se také při problémech s dělohou a tlustým střevem. Měla být vhodná při dně, svrabu, prašivině, vyráţkám i padání vlasů. Odvar z listů se pouţíval jako teplý obklad při ochablých, zlomených a dosud nesrostlých údech, na nejrůznější vředy a všechny části těla trpící výtoky. Šťáva smíšená s voskovou mastí hojila popáleniny způsobené ohněm. Suché ale jemně rozdrcené listy se nanášely v případě zrohovatělých a zarostlých nehtů i při příliš vlhkém podpaţí a stehnech. (Rätsch 2001, s. 193) 5.4.3.2.3.3. Oliva V Řecku byl olivovník (lat Oleum) zasvěcen Athéně, která ho lidem darovala a byl tedy pod její ochranou. Na Athéninu počest se olivovník sázel při jejích svatyních. V Itálii nebyla oliva ještě v 6. století př. n. l. známá, teprve později byla dovezena z Řecka, a pěstovala se nejdříve v úrodné Kampánii. (Rätsch 2001, s. 204, Kol. aut. 1973, s. 433) Pro Řeky i Římany byl olivovník nejuţitečnějším ze všech stromů. Oliva byla současně zdrojem potravy, posvátným plodem i lékem. Olivový olej, coţ byl nejdůleţitější produkt získávaný z olivovníku, povaţovali nejen za vynikající pokrm, ale pouţíval se také (jako hlavní prostředek) v péči o tělo. Potírali se jím bohové, lidé, dokonce i sochy a pouţíval se často jako základ pro kosmetické a léčivé masti. (Rätsch 2001, s. 203) 49
5.4.3.2.3.4. Asfodel Asfodel (kopíčko, lat. Asphodelus či Albucium) byl spojován zejména s Persefonou, bohyní podsvětí, byl povaţován za symbol smutku a posmrtného bytí. Asfodel, jako jeden z nejdříve kvetoucích jarních rostlin, byl spojován zejména s eleusínskými podsvětními loukami. Rostl prý tam ve velkém mnoţství a nádheře a jeho oddenky byly povaţovány za potravu duchů mrtvých. Tato představa vznikla asi tak, ţe po této jednoleté bylině, která dokáţe zarůst celou louku, zůstává v zimě pevný suchý stonek. Vlivem větru vydávají duté stonky zvláštní klapavé zvuky a lidem evokovaly chvějící se kosti předků. (Rätsch 2001, s. 61, Kol. aut. 1999, Sv. 1, s. 225) Theofrastos se zmiňuje o oddencích asfodelu jako jídle chudiny. Řekové i Římané asfodel pouţívali ale zejména k mnoha lékařským účelům. Dioskúridés píše, ţe kořeny jsou močopudné a podporují menstruaci. Dále měly hojit bolesti v krku, léčit kašel, křeče a vnitřní trhliny. Asfodel usnadňoval zvracení a aplikoval se při znečištěných a kůţi rozeţírajících vředech, při zánětech prsů a varlat, při otocích a bolestech uší. Měl zabírat například i na bolesti zubů, plešatost nebo na léčení očních chorob. (Rätsch 2001, s. 61, 62, Baťa Sýkora 1945, s. 46) 50
5.4.4. Halucinogenní a omamné látky Některé rostliny měly význam především pro své halucinogenní nebo omamné účinky. Halucinogeních účinků bylo, stejně jako u vavřínu či myrty, vyuţíváno při různých náboţenských rituálech, například při eleusínských mystériích, zejména pro navození věšteckých vizí. A v lékařství měl obrovský význam omamný účinek některých rostlin, protoţe pomocí něj mohly být potlačeny nepříjemné bolesti doprovázející téměř všechny nemoci. Nesporně největší uţitek přinášely některé rostliny při chirurgických zákrocích. I v Homérově Oddysei se můţeme dočíst o prostředcích s narkotickými účinky, jako bylo néphentés a móly. Népenthés bylo nepochybně opium, móly pak nejpíše čemeřice černá. Mnoho bylin, jak píše Plinius, prý dala trójské Heleně manţelka egytského krále, jako hlavní néphéntés, přinášející zapomenutí na smutek a opuštění. Helena jej pak měla nabízet i jiným smrtelníkům. Medové víno s makovou šťávou je uváděno jako kouzelná směs i v Aeneidě. (Kol. aut. 1973, s. 333, Plinius 1974, s. 194, Rätsch 2001, s. 178) 5.4.4.1. Mák Mák setý (Papaver somnifferum) (příl. 6, obr. 2) patřil v řecké mytologii Thanatovi (bůh smrti), Hypnovi (bůh spánku) a Morpheovi (bůh snění). Mák produkuje mléčnou šťávu, ze které se získává opium. V nejstarších dobách se pouţíval odvar z makovic. Mléčnou šťávu pak nazval nazval Ovidius šťáva z byliny zapomnění. Mluvilo se také o slzách měsíce. Naše slovo opium je odvozeno od řeckého opion (mléčná šťáva), které zase pochází od opos (rostlinná šťáva). (Mann 1996, s.154, Rätsch 2001, s. 117, 176) Opium patřilo k nejdůleţitějším léčivým preparátům hippokratovců, kteří ho pouţívali k léčbě takřka všech nemocí. Zvláště při vodnatelnosti, průjmech, nemocech dělohy, zánětech píštělů na tlustém střevě, proti hysterii a při nespavosti. (Rätsch 2001, s. 180) Nejstarší popis sběru máku byl objeven u Dioskúrida. A k účinkům opia Dioskúridés sděluje, ţe šťáva, která je vychladlá, zahuštěná a vysušená, například v mnoţství odpovídající jedné fazoli, ztlumí bolest, přivolá spánek a podpoří trávení, pomáhá při kašli a ţaludečních infekcích. Pijeme-li ji nadměrném mnoţství, škodí tím, ţe způsobuje letargie a usmrcuje. (Rätsch 2001, s. 177) 51
Galénos píše o omamném účinku a aplikaci opia: je to nejsilnější droga, která omamuje smysly a způsobuje spánek podobný smrti. Tohoto účinku dosáhneme, vyvařímeli je a ve vlněném váčku je zavádíme jako anální čípek. Současně můţeme trochu nastříkat na čelo a nakapat do nosních dírek. (Rätsch 2001, s. 180). Galénos předepisoval opium v řadě případů. Kromě chronických bolestí, také třeba při závratích, astmatu, kolikách, horečkách, vodnatelnosti, lepře a ţenských potíţích. (Mann 1996, s. 156) 5.4.4.2. Mandragora Pokřín čili mandragora lékařská (Mandragora officinalis) (příl. 6, obr. 1) byla spojována s řeckou bohyní lásky Afrodíté. Svým zjevem začala brzy přitahovat pozornost a podněcovala fantazii. Její kořen ve tvaru obráceného písmene Y totiţ připomíná lidskou postavu. V mandragoře byly brzy objeveny léčivé a narkotické účinky, ale byly jí připisovány i účinky afrodisiakální a byla spojována se zvyšováním plodnosti. (Mann 1996, s. 30) Pythagorejci začali tuto rostlinu nazývat antropomorphon, tvaru lidské postavy. V Corpus Hippokraticum uţ byla nazývána mandragorás. Původ názvu se vykládá podle mandra (řec. chlév) a ageiró (řec. shromaţďuji), protoţe prý rostla hojně kolem chlévů. Uţívání kořene mandragory jako léčivého prostředku bylo velmi rozšířené. Mandragora se předepisovala jako omamný a uspávací prostředek, ale také jako lék při psychické stísněnosti, depresích i epileptických záchvatech. Bylo jí uţíváno i například k léčení ţlučníku. Lékaři alexandrijské školy ji prý pouţívali k narkóze pacientů před operacemi. A to tak, ţe nemocnému poloţili na ústa houbu, ze které mu do nich pomalu kapala šťáva narkotika. (Baťa Sýkora 1945, s. 230, 231, Rätsch 2001, s. 184, 185) Theofrastos o účincích mandragory píše: Její listy jsou dobré na rány, její kořen, kdyţ se oloupe a naloţí do octa, je dobrý na růţi a zrovna tak na dnu, nespavost a jako nápoj lásky. (Rätsch 2001, s. 184). Dioskúridés uvádí o jejím uţívání: Někteří... pijí poté číši této směsi (kořeny s vínem) při nespavosti a nadměrných pocitech bolesti a zrovna tak při takových, při nichţ chtějí dosáhnout znecitlivění, aby mohly pálit či řezat. (Rätsch 2001, s. 186). Plinius přidává, ţe dostačí pro některé dát se uspat pouhou vůní. (Plinius 1974, s. 227). Ale udává také její pouţití proti zánětům, vředům, růţi nebo bolesti očí či kloubů. (Baťa Sýkora 1945, s. 231, Rätsch 2001, s. 184) 52
Recept na nejasné hypnotikum se dochovalo z pozdně antického leydenského kouzelného papyru: Kořen mandragory, jednu unci, sladké dřevo, jednu unci, blín, jednu unci, břečťan, jednu unci, společně roztlouči v hmoţdíři... Pokud to chceš připravit obratně, přidáš ke kaţdému dílu čtyřikrát tolik vína, necháš vše luhovat od rána do večera, protřepeš a piješ; velmi dobré. (Rätsch 2001, s. 184, 185). Popularita a také cena kořeně mandragory neustále rostla, a tak bylinkáři aţ do středověku vymýšleli o této rostlině stále hrozivější legendy, ještě více zdůraznili její tajemnost, aby mohli navyšovat cenu za její prodej. (Mann 1996, s. 30) 5.4.4.3. Konopí O konopí setém (Cannabis sativa) jako vůbec první evropský autor psal Hérodotos z Halikarnássu (cca 484 430-420 př. n. l.), řecký filosof a historik. Ve svém díle věnoval obsáhlou kapitolu kultuře kočovných Skythů, a mimo jiné u nich popsal, z dnešního pohledu velmi věrně, rituál pohřbu. Skythové se při něm pro očistu a pro blaho duší zemřelých i pozůstalých nechali nakuřovat dýmem ze spalovaných semen konopí. Skythové přitom pociťují příjemný poţitek, takový, ţe samou rozkoší skákají. (Rätsch 2001, s. 152). Jako i další jejich rituály srovnává pohřební obřad Skythů s řeckými zvyky. Nakuřování obdivuje: stan se pak naplní kouřem a parou, jaké se ţádná hellénská potní lázeň nevyrovná. (Rätsch 2001, s. 152). (Rätsch 2001, s. 151, Miovský 2008, s. 39) Konopí bylo zpočátku Římany pouţíváno zejména jako výborného zdroje vláken. O jeho léčebných účincích psali patrně aţ Dioskúridés a Plinius. Výtaţky z konopí se mohly pouţívat do některých směsí proti bolesti. O jeho omammých účincích se ale nezmiňují. Dioskúridés pro konopí uţívá jiţ názvu kannabion a píše: plody...při příliš hojném pouţívání ničí schopnost plození u muţů. Pokud je čerstvě zpracováno na šťávu a kapá se, je to dobrý prostředek na problémy s ušima. Plinius dodává, ţe vyhání drobné červy z uší i kaţdé jiné zvíře, které se do nich kdy dostane. (Rätsch 2001, s. 153). Konopí bylo také pouţíváno na léčení zánětů, mírnění otoků, uvolnění ztuhlých kloubů, ale i při dně a popáleninách. (Miovský 2008, s. 40, Baťa Sýkora 1945, s. 228). Galénos napsal, ţe bohatí Římané údajně završují často své hostiny pojídáním sladkých zákusků z konopných semen. Toto pohoštění mělo konzumenty udrţet v ţivé a radostné náladě, ovšem jejich nadměrná konzumace mohla vyvolat nadměrné vzrušení, nebo naopak pokleslou náladu a sklíčenost. Lze však předpokládat, ţe Řekové i Římané 53
sice psychotropní účinky konopí znali, ale ţe povědomí o nich mezi širší veřejnost neproniklo nebo je většina lidí nevzala příliš na vědomí. V opačném případě by se v dochované antické literatuře zmínky o těchto účincích objevovaly patrně častěji. (Miovský 2008, s. 41) 5.4.4.4. Blín Vznik blínu bílého (Hyoscyamus albus) se spojuje s Héraklem. Kdyţ musel jako jeden z úkolů vyvést z podsvětí na zem tříhlavého psa Kerbera, kapaly vyděšenému a oslněnému Kerberovi z tlamy sliny a na místech jejich dopadu vyrostly různé jedovaté a nebezpečné rostliny, mimo jiné i blín. Hippokratovy lékaři pouţívali semena blínu ve víně při čtvrtodenní zimnici, tetanu a ţenských problémech. Diskúridés mluví také o další dvou druzích, které ale nejsou vhodné k pouţití: Lékařsky vyuţitelný je třetí (bílý)... (Rätsch 2001, s. 65). Šťáva z jeho semen se pouţívala na tišení bolesti, zvláště očí, ale také proti bolestem uší a dělohy, při dně, prsou zanícených po porodu a rozmíchaná s moukou nebo kroupami proti zánětům očí, nohou a jiným. Blín se také pouţíval proti kašli nebo nachlazení, proti výtoku ţen a ztrátách krve pokud se pijí v dávce obolu s makovými semeny v medovině. (Rätsch 2001, s. 65). Scribonius Largus jej pouţíval při bolestech zubů. Podle Galéna byl blín také součástí uspávacího a omamného prostředku philonion. Ten se měl se skládal ze šafránu, řimbaby, pryšce, bílého pepře, blínu a opia. (Rätsch 2001, s. 65, Baťa Sýkora 1945, s. 229) 5.4.4.5. Rulík Rulík zlomocný (Atropa belladona), podle Dioskúrida strychnos manikos, byl spojován s Atropos, třetí Moirou, bohyní osudu. Své druhové jméno dostal patrně podle staroitalské bohyně války Bellony, jejíţ kněţí pili při obřadech, konaných na její počest, šťávu z rulíku a omamovali se jí. Víno pančované odvarem z rulíku se pilo také při bakchanáliích. Z alkaloidů obsahuje hlavně atropin, který rozšiřuje zornice. Moţná si jej uţ tehdy některé Římanky kapaly do očí, aby byly krásné paní belladony, jak tomu bylo podle svědectví Matthioliho v pozdějších dobách. Rulík se ale nejspíš pouţíval také do některých směsí tišících bolest a jako afrodisiakum. Strychnos byl později doporučován 54
také na léčbu karcinomů. (Mann 1996, s. 73, Rätsch 2001, s. 239, 240, Baťa Sýkora 1945, s. 231, Kol. aut. 1973, s. 99, Strouhal Němečková 2008, s. 33) 5.4.5. Jedy a travičství Některých bylin se bohuţel pouţívalo i k trávení, jak zvířat, tak i lidí. Ale hranice mezi léčivými a jedovatými rostlinami je velmi vratká. Lékaři si dávali si pozor na předávkování léčivou bylinou, ale v malých dávkách uměli vyuţít i některých jedovatých rostlin, jako třeba bolehlavu, k léčení. Vědeli, ţe záleţí pouze na dávce, zda je něco jed. 5.4.5.1. Bolehlav Bolehlav plamatý (Conium maculatum) (příl. 7, obr. 1) byl zasvěcen bohyni Hekaté. V rostlině je z alkaloidů obsaţen zvláště koniin, který má účinky podobné jako nikotin nebo kurare a ochromuje svalstvo. Při vysokých dávkách nastává smrt v důsledku ochromení dýchacího svalstva. V antice byl bolehlav nejosvědčenějším a nejběţnějším jedem. Podle názorů hippokratovců spočíval jeho smrtelný účinek v silně ochlazující vlastnosti, jejímţ vlivem se sráţí krev. (Rätsch 2001, s. 70, 73, Baťa Sýkora 1945, s. 148) V Řecku byl bolehlav oficiálním nástrojem justice. Ten, kdo byl odsouzený k smrti, musel vypít číši odvaru z bolehlavu. Tak skončil také věhlasný Sókratés. Jeho ţáci a přátelé, kteří s ním na jeho přání sdíleli poslední hodiny ţivota, zaznamenali podrobnosti účinku jedu téměř s přesností klinických pozorovatelů. Theofrastos o bolehlavu píše: Proti účinkům této směsi neexistuje protilék. (Rätsch 2001, s. 71). Dioskuridés později jako protijed na bolehlav uvádí nemísené víno. (Baťa Sýkora 1945, s. 148, Mann 1996, s. 54, Rätsch 2001, s. 72) Jak dobře byl v antice bolehlav i jeho rozličné vlastnosti znám, dokládají i četná jména, jimiţ byl nazýván. Dioskuridés o něm píše: Bolehlav. Koneion, někteří nazývají jej aigynos, jiní aethusa, apolegusa (přinášející zoufalství), dolia (zákeřný), amaurosis (oslabení), paralysis (propad), aphron (šílený nebo pěna), kreidion, koite (spánek), katechomenion (vládnoucí), abioton (beroucí ţivot), abseudes (bezelstný), ageomoron (ohlupující), timoron (pomocný), polyanodynos (zmírňující mnohé bolesti), katapsyxis 55
(nachlazení)... (Rätsch 2001, s. 71). Bolehlav měl mít také anafrodisiakální a analgetické účinky. 5.4.5.2. Oměj Podle Řeků vzešel oměj šalamounek (Aconitum napellus) spolu s některými jedovatými a nebezpečnými rostlinami také z jedovatých Kerberových slin. Skutečnosti, ţe je rostlina jedovatá, si první povšimla Hekaté, jako vládkyně strašidel a kouzel, která ţila společně s kouzelnicí Kirké na ostrově Kolchis. Obě se podle pověstí zaslouţily o uvedení celé řady jedů do praxe a také o rozšíření travičského umění. Podle Ovidia byla rostlina později nazývána akonitos. Proto se dnes tomu nejdůleţitějšímu z alkaloidů, které rostlina obsahuje, říká akonitin. Je to prudký nervový jed, který po krátkém podráţdění vyvolává úplné znecitlivění a pokles tělesné teploty. (Baťa -Sýkora 1945, s.147, Mann 1996, s. 52, Rätsch 2001, s.205) Nejen v Řecku, ale i v jiných částech Evropy a zvláště v Asii, se extrakt z kořene oměje pouţíval jako šípový jed. Avšak jeho pozdější vyuţití profesionálními traviči ve starověkém Římě, vedle bolehlavu, dosáhlo téměř gigantických rozměrů, a proto se i jen pouhé pěstování rostliny trestalo smrtí. Na řeckém ostrově Chios však bylo povoleno tento jed aplikovat v eutanazii, zvláště pokud šlo o těţce nemocné staré lidi. (Mann 1996, s. 52) 5.4.5.3. Houby Dioskúridés rozlišoval dva druhy hub jedlé a smrtelně jedovaté. Je známo, ţe v Římě nabízelo venkovské obyvatelstvo jedlé houby na trzích. Nejoblíbenějšími houbami byl ţampion polní, hřib smrkový a smrţ obecný. Z Asie se dováţely lanýţe a byly povaţované za afrodisiakum. Houby byly sice v Římě rozšířené jako pokrm, vyšší vrstvy se jich však spíše obávaly, protoţe se pomocí jedovatých druhů daly poměrně snadno páchat například politické vraţdy. Jistě byl znám satan a některé druhy muchomůrek. Zajímavé jsou názory na příčiny jedovatosti hub, které uváděl Dioskúridés: rostou pod rezavým ţelezem nebo plesnivým suknem nebo kdyţ se objeví v blízkosti hadího doupěte či pod stromy s jedovatými plody. (Rätsch 2001, s. 129). (Rätsch 2001, s. 129, 131, Plinius 1974, s. 185) 56
5.4.5.4. Jiné jedy V kapitolách věnovaných úlům a včelám se Plinius zmiňuje také o pověstném jedovatém medu z pontské říše. Xenofón ve své Anabasi zaznamenal, ţe kdyţ v roce 401 př. n. l. padl v bitvě perský uchazeč o trůn Kýros a řečtí ţoldnéři, jím najatí, museli podstoupit strastiplný pochod arménskými horami k Černému moři, byli při odpočinku u města Trapezús po poţití místního medu postiţeni gastrickými potíţemi. Ty byly velmi prudké a úporné, trvaly několik dnů a nevědělo si s nimi rady ani osm řeckých vojenských lékařů. Mohlo se snad jednat o med z pylu pěnišníků. O pěnišnících Plinius poznamenává, ţe často způsobovaly otravy ve stádech koz, která se na nich pásla. O otráveném medu dále Plinius píše, ţe kdo ho poţije, svíjí se v křečích a exkrementy otráví i psy. Je mu třeba rychle podat sladkou vodu ze zdravého medu s přídavkem routy (Plinius 1974, s. 182). Pro kosmetiku prý však byl tento med nezávadný. V souvislosti spontským medem se Plinius obšírně podivuje nad nezodpovědností přírody. Vysvětlení nachází v pěkné myšlence: snad chce, aby člověk byl opatrnější a méně mlsný. (Plinius 1974, s. 182). (Kol. aut. 1973, s. 323, 629, Kol. aut. 1974, s. 278, Baťa Sýkora 1945, s. 151) Velké ztráty v armádě Marka Antonia při taţení proti Parthům v roce 36 n. l. způsobil pravděpodobně svými toxickými účinky durman. Tehdy museli jeho vojáci jíst neznámé plodiny, mezi nimiţ byla také rostlina po jejímţ poţití přišli o rozum a posléze o ţivot. (Mann 1996, s.34) 5.4.5.5. Travičství Mnoţství případů otrav v Římě se v průběhu staletí měnilo, vyšší počet případů v dobách váţných epidemií nebo válek. Rostoucí případy otrav jsou zaznamenány v 1. století n. l., kdy soudy v Římě relativně často řešily podezření na vraţdu jedem, jak dokladují například některé soudní projevy Cicerona. Ambice a politické intriky způsobovaly, ţe travičství se stalo, nejen na císařském dvoře, téměř běţné. Aţ během relativně prosperujícího 2. století n. l. bylo zaznamenáno výrazně méně úmrtí v důsledku otrav. Během pozdního prvního století popsal Juvenalis morální úpadek elity a ve svých Satirách tvrdil, ţe otrava pouţitá pro osobní uţitek je osobami určitého společenského postavení vnímána jako naprosto normální způsob jednání. Horacius v Satirách naráţí na případy nedočkavých dědiců:..nedopustí se zboţná pravice zločinu, ale bolehlav přimíchaný do 57
jedu zahubí tu stařenku. (Baťa Sýkora 1945, s. 148). Sebevraţda jedem tak běţná nebyla, ale Plinius obhajoval eutanazii v pokročilém věku, kdyţ si to člověk přeje. (web 4, Berryová Matyszak 2009, s. 169) Suetonius píše o císaři Caligulovi, ţe gladiátoru Columbovi, který sice zvítězil, ale byl lehce zraněn přidal (patrně z rozmaru) do rány jedu. Tomuto jedu říkal od té doby columbovský ; alespoň toto jméno bylo nalezeno napsáno jeho rukou mezi jmény jiných jedů. (Suetonius 1974, s. 233). Dále Suetonius uvádí, ţe Caligula uschovával schránu plnou rozmanitých jedů; kdyţ ji dal později Claudius utopit, byla prý jimi otrávena mořská voda tak, ţe hynuly ryby a příliv vyvrhoval zdechliny na nejbliţší pobřeţí. (Berryová Matyszak 2009, s. 169). Nejčastěji byly ale s travičským umění spojovány ţeny. Cato dokonce tvrdil, ţe všechny cizoloţnice jsou travičky. Je opravdu známo dost příkladů ţen obviněných z otrávení svých manţelů nebo prominentních politiků. Juvenalis o situaci v 1. a 2. stol. n. l. v Satirách píše: Tu máš zas vznešenou dámu, jeţ manţelu, ţízní-li, jedu namíchá do vína dřív, neţ kalskou révu mu podá, travičku vyššího slohu, jeţ naučí příbuzné hloupé pohřbívat zmodralá těla svých muţů i navzdory řečem... (Iuvenalis 1972, s. 31). (Berryová Matyszak 2009, s. 168) V Římě působili i profesionální traviči. Nejznámější z nich však byla Locusta. Spolu s Canidií a Martiou tvořily neblaze proslulé trio římských ţen traviček. I Agripinna si ji vybrala k zabití svého manţela, císaře Claudia. Nejznámější verze tohoto příběhu říká, ţe otráven byl talíř Claudiova oblíbeného jídla hřibů. Kdyţ ho to okamţitě nesprovodilo ze světa, povolala Agrippina lékaře Stertinia Xenofona, který mu strčil do krku pírko namočené v jedu (patrně oměji - akonitu), pod záminkou, ţe chce vyvolat dávení. Později sluţeb Locusty vyuţil i Nero, který si přál odstranit svého hlavního soupeře, Claudiova syna Britannika. Locusta prý musela svůj lektvar několikrát převařit, dokud nezabil prase přímo na místě. Teprve poté byl podán Britannikovi. Nero Locustu za její čin odměmnil rozlehlou venkovskou usedlostí a beztrestností. Její proslulost byla tak velká, ţe si dokonce zaloţila travičskou školu, do níţ prý Nero posílal studenty. Její imunita však trvala jen do konce Neronovy vlády. Jeho nástupce Galba ji nechal v roce 69 n. l. popravit. (Berryová Matyszak 2009, s. 169, 170, web 4, Pollak 1973, s. 294) 58
5.4.6. Protijedy Ochranné účinky proti jedům všeho druhu byly připisovány rozmanitým rostlinám. Uţ kolem poloviny 2. stol. př. n. l. Níkándros z Kolofónu, řecký básník, lékař a gramatik, ve svých dvou didaktických básních Thériaka (Léky proti uštknutí) a Alexifarmaka (Léky proti otravám) vypočítává na 125 rostlin slouţících jako protijedy. Jeho básně obsahují také nejstarší známý seznam jedovatých hub. (Kol. aut. 1974, s.102, Kol. aut. 1973, s. 104, 416) Galénos protijedy definoval následovně: Protijedy nazývají lékaři ty léčivé prostředky, které se nepřikládají zvenčí, ale uţívají se vnitřně. Mezi nimi musíme rozlišovat tři druhy: některé se podávají proti smrtelným jedům, jiné proti tzv. jedovatým zvířatům, třetí pomáhají při problémech, které vznikají v důsledku špatné ţivotosprávy. Některé slibují pomoc ve všech třech případech, jako takzvaný theriak. (Rätsch 2001, s. 43). Jak píše Galénos, stejně jako smrtelných jedů se lidé oprávněně obávali také jedů z různých zvířat a z hub. Jako ochrana proti nim měla působit celá řada rostlin. Proti uštknutí hadem měl například účinkovat odvar z mandragory nebo z pelyňku. Stejnětak šťáva z Acoronu ruší jed hadů. Zemědým a jiné rostliny prý působily léčivě proti kousnutí zemního pavouka a dokonce nekousne prý štír nikoho, kdo je u sebe nosí (Plinius 1974, s. 229). Za protijed na uštknutí štíra i na otravu z hub byla povaţována ředkev. A také štír prý nevykročí z kruhu opsaného slunečnicí. U Plinia najdeme zmínku patrně i o vzteklině. Kousnutí vzteklým psem se prý dlouho povaţovalo za nevyléčitelné a působilo vzápětí strach z vody a nechuť k nápojům (Plinius 1974, s. 195). (Plinius 1974, s. 180, 227-229, Rätsch 2001, s. 265) Na otravu houbami mělo pomoci i myrtové víno, medová voda nebo pelyněk. Dioskúridés zmiňuje jako protijed proti houbám nápoj z ledku (natronu), roztok octa a soli a nálev z oregana nebo saturejky. A prý také: stejným způsobem se bojuje proti jedu tak, ţe se kohoutí trus rozpustí v octě a pije se smíchaný se spoustou medu. (Rätsch 2001, s. 129) (Plinius 1974, s.180, 185) 59
5.4.6.1. Theriak Za nejsilnější protijed ze všech byl povaţován takzvaný theriak, který byl pouţíván zároveň i jako všeléčivý prostředek. Jeho původ se vykládá takto. Král pontské říše (dnešní severovýchodní Turecko), Mithradatés VI. Eupatór (asi 130 63 př. n. l.), dlouholetý protivník Říma, se prý ze strachu, ţe bude otráven, snaţil získat imunitu proti jedu. Praktikoval to tak, ţe po léta pil v malých, ale stále rostoucích dávkách jed. Ale vţdy před jedovatým nápojem uţil některý z protijedů, které připravoval jeho osobní lékař Kráteuás. Podle krále se pak těmto protijedům říkalo mitridata. Kráteuás, kterému král zřejmě velmi důvěřoval, se ale snaţil objevit protijed univerzální. Kdyţ Mithradatés v roce 64 př. n. l. prohrál ve své třetí válce s Římany, chtěl následujícího roku spáchat sebevraţdu otrávením. Musel ale poţádat svého sluhu, aby mu zasadil smrtící ránu mečem, protoţe jed na něj neúčinkoval. Podle pontského krále se dnes tolerance k jedům nazývá mithridatismus. (Baťa Sýkora 1945, s. 225, Kol. aut. 1973, s. 390, Kol. aut. 1974, s. 391, web 2, web 3) Vítězný římský vojevůdce Gnaeus Pompeius získal kromě bohaté kořisti i Mithradatovu skříňku s tajnými záznamy, kterou přivezl do Říma. Skříňka obsahovala i jeden z Kráteuových receptů na mithridat. Plinius se domníval, ţe Pompeius tak prospěl svým vítězstvím ještě více lidskému ţivotu neţ svému státu. Jednou ze součástí protijedu měla být podle Plinia i krev pontských kachen, protoţe ty poţívají jedovaté věci. (Plinius 1974, s. 192-193) Úkol zdokonalit původní Krateův recept připadl pak osobnímu lékaři císaře Nerona Andromachovi, který směs nazval theriak (z řec. theriake, hustá šťáva; odtud pozdější název dryák). Recept byl nadále soustavně vylepšován, aţ v době Galénově dosáhl 64 sloţek. Mezi nimi figurovaly kromě různého koření, natí a kořenů také med, víno a opium. Nejdůleţitější součástí byl však zmijí jed, který se získal tak, ţe celá zmije byla rozkrájena a povařena spolu s ostatními přísadami. Dryák, v měnících se podobách s nejrozmanitějšími absurdními ingrediencemi, byl oblíben dlouho do novověku. Dnes uţ pod pojmem dryák označujeme jen nápoj nevalné chuti a problematických účinků. (Strouhal Němečková 2008, s. 33, Baťa Sýkora 1945, s. 225, Plinius 1974, s. 192, Rätsch 2001, s. 181, web 2, web 3) 60
5.5. Chirurgie Přestoţe chirurgie (z řec. cheir ruka, ergein pracovat) patřila k nejlépe vyvinutým lékařským oborům, trvalo docela dlouho, neţ si mezi nimi vydobyla patřičné místo. Ostatní lékaři pohlíţeli zpočátku na chirurgy jako na pouhé řemeslníky, kteří vykonávají svou práci rukama, coţ pro pravé lékaře není příliš vhodné. Ale uţ Hippokratovi současníci uměli výborně napravovat zlomeniny a luxace. Sloţitějším operacím se však většinou raději vyhýbali pro nedostatečné znalosti anatomie a účinných technik stavění krvácení a tišení bolesti. Skalpel sice zavrhovali, ale znalosti chirurgických onemocnění jim nechyběly, ostatně i Corpus Hippocraticum obsahuje svazky na toto téma, včetně pojednání O poraněních hlavy. Velké pokroky pro tento obor znamenal vývoj v Alexandrii. Zde se pěstovala anatomie, a díky tomu dosáhla i chirurgie (asi do roku 100 n. l.) značné technické výše. Byly prováděny odváţné operace pomocí bohatě diferencovaných speciálních nástrojů. V Římě kladli na chirurgii velký důraz zejména pneumatikové, například Antyllos. Chirurgie v rukou zkušených operatérů velkých úspěchů při amputacích, odstraňování močových kamenů a kýl, při gynekologických i očních zákrocích. K výraznému rozvoji chirurgických technik výrazně přispěli vojenští lékaři a lékaři gladiátorů. (Kol. aut. 1974, s. 342, Adkins Adkins 2012, s. 387, Hošek Marek 1990, s. 242) obr. 15 muţ vytahuje kopí z rány spolubojovníka 61
5.5.1. Chirurgické nástroje Dosud byla nalezena celá řada chirurgických nástrojů, které byly na vysoké technické úrovni. Tato úroveň někdy překračovala moţnosti vyuţití při tehdejších znalostech. Celsus vypočítává kolem 100 chirurgických nástrojů. V Pompejích v domě nazvaném výzkumníky Casa del Chirurgico, kde bydlel městský lékař, jich bylo nalezeno přes 300. Byly skvěle technicky vypracované. U některých z nich ani dnešní chirurgové nemohou jednoznačně říci, k čemu slouţily, některé jsou velmi podobné těm dnešním. V Pompejích byly chirurgické nástroje nalezeny také v Casa d Apolline. (Fryš 2000, s. 108) Nástroje vyráběli odborníci ve zvláštních dílnách. Zhotovovaly se zejména z bronzu, ţeleza, oceli, někdy ale také z olova. Při jejich výrobě se patrně přihlíţelo i k tomu, aby se daly dobře udrţovat v čistotě. (Kol. aut. 1973, s. 334, 436) V archeologických nálezech je ale někdy těţké nebo nemoţné je odlišit od nástrojů pouţívaných v kosmetice, osobní hygieně nebo jako malířský či tesařský nástroj. Některé nástroje byly pouţívány jak lékaři, tak lazebníky a i lidmi v běţném denním ţivotě, jako pinzety, nůţky, ušní sondy a podobně. (web 5) Při sestavování přehledu nejdůleţitějších a nejběţnějších z chirurgických nástrojů jsem vycházela ze zdrojů: web 5, web 6, web 7 a web 36. Kromě uvedených skupin nástrojů se dochovalo se také velké mnoţství svorek k zastavení ţilního krvácení, různá dlátka, nástroje speciálně uzpůsobené k vyndávání střel z rány a jiné nástroje. (Duinová Sutcliffová 1997, s. 21, web 5) obr. 16 reliéf s baňkami, skalpely a noţi 62
5.5.1.1. Skalpely Skalpely byly v popisech římských chirurgických zákroků jedním z nejčastěji zmiňovaných typů nástrojů. Mohly být vyrobeny buď z oceli, bronzu nebo z kombinace obou kovů (například ocelová čepel a bronzová rukojeť). Rukojeť měla otvor pro výměnné čepele nejrůznějších tvarů. Asi nejběţnějším typem skalpelu byl dlouhý ocelový skalpel (obr. 17). Mohl být pouţíván k různým řezům, ale vypadá to, ţe byl zvláště vhodný k hlubokým a dlouhým řezů. Jiným velmi běţným typem skalpelu byl břichatý skalpel (obr. 18). Tvar rukojeti těchto skalpelů dobře padnoucí do ruky dovolil dělal jemnější a přesnější řezy, například řezy mezi ţebry. Délka různých skalpelů (i s čepelemi) se pohybovala zhruba od 12 do 18 cm. obr. 17 dlouhý skalpel obr. 18 břichaté skalpely 5.5.1.2. Chirurgické nože Vedle skalpelů byly často v lékařské literatuře uváděny chirurgické noţe (obr. 19). Ovšem velice zřídka byly zachyceny v archeologických nálezech. Jeden z typů noţů, o němţ se zmiňuje i Celsus, byl identifikován jako nůţ na litotomii. Nízký počet nálezů můţe znamenat, ţe nůţ mohl být často nahrazen skalpelem s vhodnou čepelí nebo jiným nástrojem. Dalším typem chirurgického noţe byla lanceta - phlebotom (obr. 20) pouţívaná k pouštění ţilou a k jizvení kůţe během baňkování. 63
obr. 19 chirurgický nůţ obr. 20 lanceta - phlebotom 5.5.1.3. Nůžky Pro odstranění tkáně byly nůţky (obr. 21) asi pouţity jen výjimečně, protoţe neměly k tomuto účelu dostatečně ostré hrany. Byly pouţívány ke stříhání vlasů před léčebným zákrokem na hlavě. Celsus však píše také o tom, ţe stříhání vlasů bylo někdy samo o sobě povaţováno za terapeutickou proceduru. Oreibasios píše později o stříhání vlasů jako o běţném lékařském zákroku. obr. 21 nůţky 5.5.1.4. Háky Háky byly dalšími z běţně pouţívaných nástrojů. Existovaly ve dvou základních variantách ostré a tupé. Ostré háky (obr. 22) byly obvykle vyrobeny z měděné slitiny a byly pouţívány k drţení a zvednutí okrajů ran pro lepší přístup chirurga k ráně nebo při zacelování rány, například při amputacích. Tupé háky byly pouţívány k pozvednutí cév nebo jako sonda při pitvách. Litotomický hák (obr. 23) měl konec lţícovitě zahnutý s drsným povrchem k zachycení a vyjmutí kamenů z močového měchýře či močové trubice. Některé rukojeti měly také škvírku pro nůţ na první naříznutí tkáně v případě provedení litotomie. Vidličkovité háky (obr. 24) s tupými konci byly také pouţívány mimo jiné pro odstranění močových kamenů. Jiným druhem háku byl fetální hák (obr. 25) pouţívaný při potratech. Háky měřily na délku asi od 10 do 17 cm. 64
obr. 22 ostrý hák obr. 23 litotomický hák obr. 24 vidličkovitý hák obr. 25 fetální hák 5.5.1.5. Pinzety a kleště Tyto nástroje měly mnoho funkcí a slouţily v podstatě k prodlouţení prstů chirurga. Některé z nich mohly být pouţity v kosmetice, k osobní hygieně, zejména k epilaci. Bylo nalezeno mnoho druhů kleští i pinzet. Většina jednoduchých pinzet byla vyrobena buď jen z jednoho prouţku kovu (obr. 26) nebo i s rukojetí. Pinzety mohly mít rovné nebo zahnuté čelisti s hladkými nebo zubatými konci. Pinzety se zahnutými hladkými čelistmi (obr. 27) byly zmiňovány pro pouţití k epilaci při trichiáze. Na konci čelistí mohly být také drobné zoubky. Pinzeta s rovnými dlouhými zubatými čelistmi (obr. 28), případně i s fixační svorkou, se pouţívala k odstranění bradavic nebo k částečnému odstranění uvuly či malého nádoru. Pinzety mohly být zhruba od 8 do 14 cm dlouhé. obr. 26 pinzeta z jednoho prouţku kovu obr. 27 pinzeta na epilaci obr. 28 pinzeta na odstranění bradavic 65
Zubní kleště (obr. 29) měly silné čelisti, někdy se zářezem či prohlubní pro zub, aby nebyl zub během extrakce zničen, coţ můţe způsobit značné potíţe. obr. 29 rhizaria - zubní kleště Kleště se zoubkovanými a na jednu stranu zahnutými čelistmi (obr. 30) se pouţívaly zejména pro odstranění úlomků kostí vzniklých po vrtání a řezání kosti, které nemohly být uchopeny prsty, nebo pro vyjmutí projektilů - šípů či kopí z tkáně. Sorános se o nich zmiňuje také v souvislosti se situací, kdy se hlavička dítěte zaklíní v porodních cestách tak, ţe porod není moţný. Hlavička se kleštěmi otevře a vyjmou se jimi lebeční kosti, aby dítě mohlo projít a zachránil se tak alespoň ţivot rodičky. obr. 30 kleště na odstraňování úlomků kostí Speciální nástrojem byly také kleště s jemně ozubenými čelistmi potřebné k odstranění uvuly, říkalo se jim staphylagra (obr. 31). Kdyţ nebyl pacient schopný vydrţet bolest čelistí staphylagry, existovaly ještě tzv. staphylocaustes (obr. 32), které měly na rozdíl od staphylagry hladké čelisti s prohlubní na ţíravý medikament. Pokud měly staphylocaustes zahnuté čelisti, slouţily k odstranění vnějších hemoroidů. Délka kleští se pohybovala zhruba od 18 do 21 cm. 66
obr. 31 staphylagra obr. 32 staphylocaustes 5.5.1.6. Jehly Jehly byly také důleţitými nástroji v řadě chirurgických procedur. Z literatury známe dva typy jehel. Rozlišujeme jehly s očkem, které slouţily k šití ran a obvazů. Není je ovšem snadné odlišit od běţných šicích jehel. Dále známe jehly s válcovitou měděnou rukojetí, na jednom konci s dírou pro jehlu z oceli (obr. 33). Tyto jehly slouţily k řadě procedur, například k propíchávání kůţe nebo vřídků. Acus, jehla pro operaci katarakty (obr. 34), musela být dostatečně ostrá k proniknutí do oční bulvy a ne příliš úzká, aby nemohla rozbít kataraktu, jak psal Celsus. obr. 33 rukojeť jehly s výměnným hrotem 67
obr. 34 acus jehla na operaci katarakty 5.5.1.7. Sondy Sondy byly nejběţnějším typem nástrojů vůbec. Byly vyráběny jako víceúčelové nástroje, které mohou být pouţity jak v řadě chirurgických zákroků, tak při farmaceutických přípravách, osobní hygieně, stejně jako při nelékařských pouţitích, například k míchání barev. Dvojité sondy s olivovitými konci (obr. 35) mohly být pouţity k rozmíchávání mastí nebo ke kapání tekutých medikamentů do očí. Jako chirurgický nástroj mohly být podle Celsa pouţity k hledání píštěle a pro testování zkaţených kostí. Dvojité sondy s jednoduchými konci mohly být pouţívány pro jemné sondování, případně k drobné kauterizaci, například ke kauterizaci očních řas při léčbě trichiázy. Ušní sonda byla dvojí typu s plochým (obr. 36) nebo lţičkovitým koncem. Oba typy měly tenkou válcovitou rukojeť zakončenou tupým hrotem, který mohl slouţit ke stejným účelům jako předchozí sondy. Sonda mohla být pouţívána k vyjmutí cizích těles (jako například červů) ze zvukovodu, předtím, co byla namočena do pryskyřice k zachycení těles na sondu. Špachtlovitá sonda měla také tenkou rukojeť. Jeden konec měl podobu špachtle různého tvaru a druhý byl obvykle olivovitý, coţ naznačuje její multifunkčnost. Špachtle měla obvykle tvar listu (obr. 37) a byla na jedné straně plochá a na druhé mírně zakulacená. Některé špachtle měly více obdélníkovitý tvar. Jiné sondy byly oboustranně špachtlovitě zakončené (obr. 38). Tyto sondy mohly být pouţívány k roztírání medikamentů na postiţené místo a k míchání medikamentů na paletě pro mastičky. Někdy mohla být špachtle pouţita ke kauterizaci, jak zmiňuje Soranos v souvislosti s pupeční šňůrou. Špachtle byla také vhodná ke stlačení jazyka při prohlídce krku a jako tupý nástroj k pitvání. Olivovitý konec mohl být pouţíván stejně jako u jiných jiţ zmíněných nástrojích ke kapání. Lţícovitá sonda (obr. 39) byla podobná špachtlovité, ale namísto špachtle měla úzkou listovitou lţíci. Měla také olivovitý konec. Ve farmacii byla pouţívána k vyjmutí léku z lahvičky, coţ vysvětluje různé velikosti lţíce i rukojeti. Mohla být také pouţita 68
k míchání léků. V chirurgii mohla být pouţita ke škrabání tkáně (jako dnes kyreta). Je také moţné, ţe byla pouţívána jako pomocný nástroj k vyjmutí kamínků z močové trubice. obr. 35 dvojitá sonda s konci olivovitého tvaru obr. 36 ušní sonda s plochým koncem obr. 37 špachtlovitá sonda s olivovitým koncem obr. 38 dvojitá špachtlovitá sonda obr. 39 lţícovitá sonda 69
5.5.1.8. Katetry a tuby Všechny tyto nástroje nejsou běţně v archeologickém materiálu identifikovány. Jsou duté a mohou tak být proto lehce deformovány. Celsus píše, ţe mají věršinou buď nahoru obrácený okraj nebo límec okolo středu, aby se nástroj nemohl proniknout celý do těla a ztratit se v něm. To mohl být problém pro pacienty, kterým byly tuby vloţeny do břicha kvůli odsávání tekutin. Katetry jsou trubičky s jedním koncem otevřeným jako brčko a jedním, kterým byl katetr vpravován do těla, s dírkou na boku trubičky, aby nedocházelo ke zraněním okraji trubičky při jejím zavádění. Byly důleţité pro usnadnění močení při ucpání močových cest močovými kameny. Existovaly dva typy katetrů (obr. 40) pro ţeny a pro muţe. Katetry pro muţe byly esovitě zahnuté a dlouhé, zatímco ţenské katetry byly rovnější a kratší. Oba typy měly různé velikosti, byly nalezeny tři velikosti katetrů pro muţe a dvě pro ţeny. obr. 40 muţský a ţenský katetr Úzké rovné trubičky (obr. 41) byly pouţívány po zákrocích například v nose, rektu nebo vagině, aby se zabránilo smrštění nebo srůstům tkání. Různé tuby pak mohly být pouţity k vpravování tekutin do těla nebo naopak k jejich odsávání z těla (obr. 42), a to většinou připojením váčku s tekutinou na rozšířený konec tuby a jeho rychlým vyprázdněním do těla. U některých tub bylo moţné pouţít pomocný píst. Jiné tuby měly na konci trubičky více malých dírek, kterými lék stékal pomalu do těla. 70
obr. 41 úzká trubička obr. 42 pomůcky na vpravování či odsávání tekutin 5.5.1.9. Baňky Baňky (obr. 45) existovaly v různých tvarech a velikostech velké, střední a malé vhodné pro různé části těla, a byly vyráběny z různých materiálů z mědi, rohoviny, později i ze skla. Okraje baněk byly někdy rovné a někdy vyduté. Všechny typy baněk byly pouţívány jak k mokrému tak k suchému baňkování. obr. 45 baňky 71
5.5.1.10. Vaginální spekulum a rektální spekulum Sorános informuje o řadě nástrojů pouţívaných výhradně k vyšetření či léčení pochvy a dělohy ţen, z nichţ některé i sám vymyslel, a také o nástrojích pouţívaných při porodu či potratu. Píše například o vaginálním spekulu a jiných primitivnějších roztahovačích pochvy, také o nástroji na protrţení blan při porodu a podobně. Vaginální spekulum patřilo mezi nejsloţitější nástroje pouţívané antickými lékaři. Několik z nich bylo doloţeno archeologickými nálezy a vykazují vysoký stupeň technického provedení. Většina vaginálních spekulí se skládá ze šroubu, který svým pohybem posouvá jednotlivá ramena buď od sebe nebo k sobě. Mohly se skládat ze tří (obr. 44, obr. 46) nebo ze čtyř (obr. 46) posuvných ramen. Rektální spekulum (obr. 45) mohlo být pouţíváno k vyšetření konečníku (rectum), ale také k vyjmutí zaklíněné zbraně z rány a namísto vaginálního spekula k vyšetření vaginy drobných ţen a dívek. Výborně vyleštěný vnitřní povrch ramen umoţňoval, stejně jako u vaginálního spekula, ve funkci zrcadel dobrý pohled do vyšetřované dutiny. Nejstarší dochovaná zmínka o tomto nástroji pochází od Hippokrata. Rektální a vaginální spekula při plném zašroubování byla asi 23 cm dlouhá. obr. 44 vaginální spekulum obr. 45 rektální spekulum 72
obr. 46 dva typy vaginálního spekula 5.5.1.11. Nástroje na kostní operace Nástroje pro kostní operace byly většinou vyráběny ze snadno korodovatelného ţeleza, proto jsou v archeologických nálezech objevovány spíše zřídka. Navíc byly velmi podobné tesařským nástrojům, proto s nimi mohou být lehce zaměněny. Pilka se pouţívala pro amputaci končetiny, pilník k zahlazení řezů na kostech. Kostní vrtáky (obr. 47) byly obvykle hnány do rotačního pohybu pomocí řemínku, a to v různých uspořádáních. Vrtáky byly pouţívány k odstranění postiţené lebeční kosti nebo jako pomůcka pro vyjmutí cizích předmětů značné tloušťky, například zbraně, z kosti. Pro vyjmutí střel z kosti se pouţíval často i trepan (obr. 48), vrták s kruhovým zubatým ostřím, vyvinutý pro trepanační zákrok. V literatuře byly popsány různé typy trepanů, včetně dalších nástrojů pouţívaných k trepanaci. obr. 47 kostní vrtáky obr. 48 jednoduchý trepan 73
Kostní páky (obr. 49) se podle Galéna se pouţívaly k napravování zlomenin, kdy se zlomená kost vypáčila do správné polohy. Píše také o vypáčení zubů pomocí těchto nástrojů. obr. 49 kostní páka 5.5.1.12. Kautery Většina kauterů byla pravděpodobně vyrobena ze ţeleza, jak jejich latinský název ferrum cadens napovídá. Proto mohou snadno zkorodovat a existuje tak, stejně jako u jiných nástrojů, velmi málo dokladů z archeologických vykopávek. Kauter mohl mít například podobu lopatky (obr. 50). Ke kauterizaci se však mohly pouţít i různé jiné nástroje, zejména různé typy sond. obr. 50 kauter 5.5.1.13. Lékařské schránky Lékaři ukládali a přenášeli některé své nástroje a také medikamenty ve schránkách vyrobených například z měděné slitiny, bronzu, dřeva nebo slonoviny. Schránky mohly mít podobu malé truhlice nebo cylindrického pouzdra. Byly většinou spíše menších rozměrů a ukládaly se tak do nich drobné nástroje jako skalpely, pinzety nebo nádobky s mastmi a jinými léky. Například jedna z nalezených truhlic, vyrobená z bronzu a přikrytá víkem (to není na snímku zobrazeno), měla šest oddělení, z čehoţ dvě byla navíc opatřena svým 74
vlastním víčkem (obr. 51). Jiná truhlice, ze dřeva či slonoviny, byla rozdělená na čtyři stejná oddělení s víčkem, celá pravděpodobně původně také přikryta víkem (obr. 52). obr. 51 bronzová truhlice (13x7cm) obr. 52 dřevěná či slonovinová truhlice Malé cylindrické pouzdro slouţilo pro přepravu a ochranu drobných sond (obr. 53). Dřevěná cylindrická pouzdra nalezená ve vraku římské lodi, datovaného přibliţně na rok 130 př. n. l., měla různou velikost (obr. 54). Byla zde také nalezena velká truhla s lékařským vybavením. Obsahovala baňky na odsávání krve, různé uzavřené lahvičky a plechové nádoby. V jedné z nádob byly dokonce nalezeny tablety, které byly podrobeny bliţšímu zkoumání. Bohuţel nebývá snadné rozlišit, které schránky slouţily lékaři, a které byly pouţívány k uskladnění kosmetiky, včetně například pinzet, či šperků. obr. 53 menší cylindrické pouzdro obr. 54 větší cylindrická dřevěná pouzdra 75
5.5.2. Chirurgické zákroky 5.5.2.1. Léčba bolesti Ze zdravotních potíţí jsou s velkou bolestí, kterou je třeba tlumit, obvykle spojeny zejména ty, u kterých je třeba provést chirurgický zákrok. Proti bolesti a na zklidnění se pouţívaly zejména různé bylinky, odvary z nich, případně alkoholické nápoje. Uţ v Homérově Odysei se dočteme o pouţití omamných prostředků, opia a patrně čemeřice v nápojích. Při ošetření ran zmiňovány ale nejsou, na zranění jsou pouze přikládány hojivé bolest tišící bylinky. Z pozdějších řeckých dob, zcela jistě od 4. stol. př. n. l., je pouţití opia k tišení bolesti písemně doloţeno, ale zároveň je vyjadřována obava z jeho moţných neţádoucích účinků. Alexandrijští lékaři pouţívali k narkóze pacientů před operací údajně houbu napuštěnou šťávou z mandragory, která kapala nemocnému do úst. Do prostředků tišících bolest byl přidáván i odvar z blínu bílého a další přísady. K tišení bolestí měla částečně slouţit i kauterizace, a to na základě odvedení pozornosti od bolesti na postiţené části těla podráţděním jiné části. Zajímavá je zmínka Scribonia Larga, který jako první doporučoval k léčbě bolesti i uţití ţivočišné elektřiny. Výboje rejnoka elektrického zmiňuje sice při tlumení bolesti hlavy, ale není vyloučeno, ţe je zkoušel a doporučoval i v jiných případech. Ale účinnost tišení bolesti byla jistě výrazně niţší neţ v dnešní době. A tak úspěšný chirurg musel být zručný, silný, přesný a především rychlý. (Kol. aut. 1973, s. 333, Baťa Sýkora 1945, s. 231, Adkins Adkins 2012, s. 387, web 5) Celsus asi jako první zformuloval čtyři základní známky akutního zánětu, kterým musí chirurg po provedení chirurgického zákroku věnovat pozornost. Zařadil mezi ně rubor et tumor cum calore et dolore zarudnutí a zduření se zvýšenou teplotou a bolestí. Pátá známka zánětu, functio laesa - poškozená funkce, byla k předchozím čtyřem přidaná později Galénem. (Porter 2001, s. 92, Duinová Sutcliffová 1997, s.21, Rychtecká 2010, s. 14) 5.5.2.2. Ošetřování ran Podle Homéra uměli jiţ raní Řekové dobře ošetřovat rány. Z Illiady se dočítáme, jak mohlo takové ošetření rány vypadat. Rána byla omyta, aplikovaly se na ni hojivé a 76
bolest tišící bylinky a masti, a následně byla obvázána. Hippokratovští lékaři ještě neznali podvazování cév a kauterizaci. Podvazování (ligatura) cév se rozšířilo zejména od dob helénismu, alexandrijští lékaři uţ jej pouţívali. Rána se měla omýt octem nebo vínem a ošetřit hojivou mastí ze směsi bylin a hojně pouţívaných přísad medu, oleje a vína. Mast měla omezit zánět a podpořit hnisání a odstranění odumřelé tkáně. Kromě hnisání bylo doporučováno udrţovat rány co nejsušší. Hnisání bylo podporováno, protoţe lékaři se domnívali, ţe hnis vzniká z látek, jeţ vedly ke znečištění krve, a musejí být proto z těla odstraněny. Nepředpokládalo se však, ţe hnis je k hojení nezbytný. Pro podporu hojení rány se pouţívalo často i pouštění ţilou, aby se krev, škodlivě naakumulovaná v okolí rány, přesunula jinam. Rána se poté většinou obvázala, například vlnou, která mohla být napuštěna vínem či jiným prostředkem. Hippokratovci však varovali před příliš těsným obvazem, který můţe způsobit gangrénu. Řekové k desinfekci rány později pouţívali měděnku. (Forrest 1982, s. 200, 201, Porter 2001, s. 79, Kol. aut. 1973, s. 436) Celsus popsal ošetřování ran velmi podrobně. Aby se chirurg lépe dostal k ráně, mohly se okraje ran zvednout a drţet například pomocí háků (obr. 22) nebo mohla být rána roztaţena jinými nástroji. K vyjmutí případného cizího tělesa, například střely, z rány slouţily různé kleště (obr. 30) nebo i rektální spekulum (obr. 45) a podobně. Existovaly také speciální nástroje, které ránu případně roztáhly a hlavně střelu dobře zachytily. Byly sestrojené i k tomu, aby pokud moţno ochránily ránu před dalším poškozením při vyndávání střely. Celsus doporučuje vyndat střelu, pokud to jde, nikoli místem, kudy do rány vnikla, ale vytlačit ji skrze zbytek jejího průběhu. Z kosti se cizí předmět odstraňoval jiným způsobem. Zde byly potřeba obvykle vrtáky, kterými se kost v okolí střely odvrtala. (web 5) Celsus rozlišovat mezi čerstvými ranami a chronickými boláky, a uvědomoval si, ţe potřebují odlišné zacházení. Typů ran vyjmenoval celou řadu i s detailním popisem jejich ošetření, přičemţ prostředky potřebné k ošetření ran rozlišoval podle jejich rozdílných účinků. (Forrest 1982, s. 201) U ran bylo většinou za potřebí nejdříve zastavit krvácení. K tomu mohlo být pouţito podvázání cév speciálními svorkami nebo kauterizace. Ale pouţíval se i ocet, kamenec a jiné prostředky se stahujícím účinkem. (Kol. aut. 1973, s. 436, web 5, Burian 1970, s. 256) Rána se čistila růţovým a jiným olejem. K desinfikování ran se pouţívalo víno, ocet, dehet či terpentýn. Aplikace asfaltu se sírou mohla být chápána zároveň jako očišťování, poněvadţ se stejných prostředků pouţívalo i k vykuřování, například 77
chrámů. Galénos pouţíval k ošetření ran s oblibou také pavučiny či inkoust (byl vyráběn ze sazí a klovatiny). V souvislosti s ošetřením trepanované rány zmiňuje Galénos i spoustu dalších přípravků. Například sušené kořeny různých bylin, prášek z černého korálu, směs vody, octa, medu a mořské soli, ale také čerstvou krev holuba nebo holubice. Jako účinný prostředek k vysoušení a uzavírání se na mokvající rány pouţívala terra sigillata, hlína z řeckých ostrovů. Na závěr, pokud bylo třeba, se rána zašila a obvykle se obvázala. (Kol. aut. 1973, s. 80, Adkins Adkins 2012, s. 387, Mariani-Costantini di Tota Catalano Ottini Angeletti 1999, s. 8, web 5, Porter 2001, s. 103) 5.5.2.3. Kauterizace Kauterizace je léčebný zákrok, který spočívá v ničení ţivé tkáně buď seţehnutím rozţhaveným předmětem nebo poleptáním ţíravým medikamentem. Je popsána uţ v hippokratovských spisech a pouţívala se v řadě léčebných postupů. Měla slouţit především k zástavě krvácení, ale také k odstranění nemocné tkáně, případně k částečnému utlumení bolesti podráţděním na jiném neţ na bolestivém místě. Zároveň se věřilo, ţe zabrání infekci. (Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 85, web 5, web 30, web 31) Ke kauterizaci byly pouţívány buď nástroje k tomuto účelu speciálně vyráběné, kautery (obr. 50), nebo i různé jiné nástroje, zejména sondy nebo kleště slouţící k odstranění uvuly či hemoroidů. V případě nouze se dal pouţít například i rozţhavený kousek dřeva, kovu, ţhavý popel, hořící tampón, vřelý olej a podobně. (web 5, Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 85) Kauterizací bylo stavěno krvácení zejména při amputacích. Pomocí jí mohly být také odstraňovány například různé vředy, bradavice, řasy, uvula nebo odumřelá tkáň vzniklá při gangréně. Pokud se k postiţenému místu špatně dostávalo, a také pro ochranu proti seţehnutí zdravé tkáně, přiloţila se na místo trubička vhodného průměru, do které se vloţil rozţhavený kauter. Takto byla ušetřena zdravá tkáň od zbytečného poškození. (web 5, web 30) Dnes se pouţívá chemická a elektrická kauterizace a kryokauterizace (s vyuţitím nízkých teplot), a to k zástavě krvácení drobných cév. Běţně například při invazivních zubních zákrocích (po extrakci zubu) u pacientů se zvýšenou krvácivostí a při častém krvácení (epistaxi) z dutiny nosní. Pouţívá se také na těch místech, kde se chce lékař vyhnout šití krvácející rány. Zároveň je převládající metodou k odstraňování bradavic. 78
Kauterizace pomocí elektrokauteru, do kterého je přiváděn elektrický proud a jím je rozţhaven, je obvykle preferován před chemickou kauterizací, protoţe chemická látka se můţe dostat do okolní zdravé tkáně. Bylo ovšem prokázáno, ţe kouř vznikající při elektrokauterizaci obsahuje škodlivé chemické látky. Ve vztahu kauterizace a infekce současný výzkum ukazuje, ţe kauterizace poškozením tkáně poskytuje příznivější prostředí pro růst bakterií, a tím tedy naopak riziko infekce zvyšuje. Kauterizace se dnes pro vysokou bolestivost provádí při lokálním umrtvení tkáně. (web 30, Vokurka Hugo 2002, s. 411, 442, web 31) 5.5.2.4. Trepanace Trepanace je umělé otevření lebeční dutiny vytvořením otvoru v klenbě lebky. Nejstarší nálezy trepanovaných lebek pocházejí jiţ z paleolitu, kolem 10 000 př. n. l. Název tohoto prastarého chirurgického zákroku pochází z řeckého trypanon, vrták. Tato operace byla popsána v hippokratovském spisu O poraněních hlavy a také u Celsa, Galena i jiných. Podle těchto dochovaných lékařských textů byla trepanace spojována se zraněními hlavy a uzavřenými hlavovými traumaty, například hematomem. Pravděpodobně byla ale trepanace doporučována i při netraumatických stavech, doprovázených zvýšeným tlaku mozkomíšního moku nebo při úporných bolestech hlavy, případně i při duševních poruchách. (Mariani-Costantini di Tota Catalano Ottini Angeletti 1999, s. 7, Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 80, 81) Celsus popsal vedle samotného zákroku různé druhy nástrojů uţívaných k trepanaci (obr. 48). Mezi nimi dva typy trepanů modiolus, korunový trepan a terebru, trepan se zábranou proti průniku k mozkovým plenám. A také nástroj meningophylax, který měl také slouţit k ochraně mozkových plen (meninges cerebri) během zákroku. Dále zmiňuje nástroj pro vyjmutí úlomků kostí z rány po trepanaci. Galénos popsal nástroje pro ošetření kostních fraktur a k trepanaci - phakotos, lentikulární dlátko a kykliskos (obr. 56) - speciální typ phakotu pro tenkostěnné lebky. (Mariani-Costantini di Tota Catalano Ottini Angeletti 1999, s. 7, 8) Po trepanaci se dbalo také jako u jiných ran na jejich ošetření. Nejdříve se odstranily úlomky kostí a ohladily se okraje perforované kosti, aby v průběhu hojení nedráţdily okolní tkáně. Rána se ošetřila a pečlivě obvázala. (Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 81) 79
Komplikace zákroku mohly nastat zejména v případě, ţe došlo k proniknutí k obalům mozku a jejich narušení, kdy hrozila infekce. Mohlo také dojít ke krvácení z narušených cév a vzniku subdurálního hematomu nebo k poškození mozku, coţ mohlo vést k rychlé smrti. Úmrtnost při trepanacích ovšem nebyla patrně vysoká, jak lze soudit z různě starých kosterních souborů po celém světě, většina pacientů operaci přeţila. (Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 82-83) V kontrastu s relativní hojností písemných zmínek o trepanaci, máme z římské doby přímých paleopatologických nálezů málo. Existují zatím pouze tři nálezy trepanovaných lebek, všechny z císařské doby. Dvě patřily dospělým muţům, jedna 5-6 letému dítěti, u kterého byla identifikována hydrocefálie (obr. 55). Otvor v lebce odpovídá pouţití lentikulárního skalpelu (obr. 56). Zákrok, který bylo nutné provést na hlavičce dítěte, odpovídá tomu, který byl Galénem doporučován pro tenkostěnné lebky (typické pro hydrocefálii), kde můţe při operaci lehce dojít k poškození mozkových obalů. (Mariani- Costantini di Tota Catalano Ottini Angeletti 1999, s. 8-10) obr. 55 trepanovaná lebka dítěte obr. 56 znázornění trepanace lentikulárním dlátkem 5.5.2.5. Amputace Amputace je přerušení a odstranění periferně uloţené části těla, například končetiny. Provádí se aţ tehdy, jestliţe jiţ není naděje na záchranu příslušné části a dochází k ohroţení celého organismu, například v důsledku rozsáhlé gangrény či zhoubného nádoru. Odstraněná část se někdy nahrazuje protézou. (Vokurka 2002, s. 38) V hippokratovských textech se zákrok připouštěl jen jako poslední moţnost právě při gangrénách. A protoţe k infekcím a následným gangrénám docházelo často, byla i amputace častým zákrokem. Hippokrates stanovil tři základní pravidla při amputaci, jimiţ se měl lékař řídit. A to odstranit nemocnou tkáň, sníţit invaliditu a zachránit ţivot. (Porter 2011, s. 79, Adkins - Adkins 2010, s. 387, Smetanová 2010, s. 16) 80
Celsus psal také o nezbytnosti amputace v případě gangrény. Amputace se měla provést cirkulárním řezem v jedné rovině a vysoko ve zdravé tkáni. Při určování výšky amputačního řezu se měly brát mimo jiné ohledy i na budoucí osud postiţeného. K řezu Celsus pouţíval malou pilku, v závěru operace zahladil ostré hrany na kosti pilníkem, ránu ošetřil a napnutou kůţí překryl vzniklý pahýl končetiny. (Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 86, Smetanová 2010, s. 18) Přímý archeologický doklad úspěšné amputace nám poskytuje nález stehenní kosti z hrobu 97 na pohřebišti na ostrově Isola Sacra (při pobřeţí na západ od Říma). Na kosti muţe z 2. století n. l. jsou jasně patrné známky po řezu pilkou. Podle vysokého stupně zhojení kostní tkáně je jasné, ţe muţ musel ţít ještě nejméně několik měsíců po zákroku. V souvislosti s tímto nálezem je zajímavá také skutečnost, ţe v nedalekém hrobu 100 (příl. 8) byl (společně se svou manţelkou, porodní bábou Scribonií Attikou) pohřben chirurg Ulpius Amerimnus. Je vcelku pravděpodobné, ţe amputaci muţi provedl právě on. (Macchiarelli Weaver - Bondiolli 1999, s. 70, web 32, web 33) Byly nalezeny i umělé končetiny, které si však pravděpodobně mohli dovolit jen ti nejbohatší. Nejstarší známá římská protéza se datuje na rok 300 př. n. l. Byla nalezena nedaleko Pompejí v dnešní Capuy a byla vyrobená ze dřeva obitého bronzem. (obr. 57). Uţ jen samotný nález protézy můţe svědčit o tom, ţe lidé amputaci přeţívali delší dobu, a ţe se tedy vyplatilo si protézu pořídit. (Adkins - Adkins 2010, s. 387, Smetanová 2010, s. 17) obr. 57 dřevěná protéza obitá bronzem 5.5.2.6. Pouštění žilou Pouštění ţilou neboli venesekce či flebotomie (otevření ţíly) je odebrání menšího či většího mnoţství pacientovy krve za účelem léčby nebo prevence onemocnění. Tento zákrok byl, stejně jako pouţití dávidel či projímadel, zaloţen na humorální teorii a byl 81
jedním z nejhojněji pouţívaných. Byl přirovnáván k menstruaci ţen, kdy se věřilo, ţe toto krvácení očišťuje ţeny od špatných humorů a pravidelná menstruace udrţuje ţenu zdravou. Pouštění ţilou (obr. 58) bylo často povaţováno za jakýsi univerzální léčebný prostředek vhodný proti všem typům nemocí, včetně duševních poruch. Jeho zavedení bývá někdy mylně připisováno Galénovi, který jej popsal. Pouštění ţilou bylo ale praktikováno jiţ dříve v Mezopotámii či Egyptě. Je ale jasné, ţe Galénos tento zákrok často pouţíval a v Řecku i Římě zpopularizoval. Hippokrates pouštění ţilou také zmiňoval, nepřikládal mu však takovou váhu jako později Galénos. (web 34, web 35) obr. 58 pouštění ţilou Lékaři byly většinou obvykle přesvědčeni o prospěšnosti zákroku. Někteří si však, jistě po zkušenostech, byli zároveň vědomi určitých rizik s ním spojených, alespoň pro určitou skupinu lidí. Jiní jej zcela odmítali. Celsus o tom píše: Pouštění ţilou není nic nového... také u mladistvých a negravidních ţen je to stará praxe, ale není to stará praxe u dětí, starých lidí a u těhotných ţen. (Rychtecká 2010, s. 27). Ţilou se pouštělo hlavně jejím naříznutím pomocí phlebotomu (obr. 20), mohly být však pouţity také pijavky, o kterých se zmiňují různí římští autoři, včetně Galéna. Tato metoda však na rozdíl od klasického pouštění ţilou nebyla patrně příliš rozšířená. Při pojednání o lécích z těl vodních ţivočichů Plinius upozorňuje, ţe s pijavkami nutno být opatrný; zahynul na ně konzul Messala. (Plinius 1974, s. 257). (Glaser 1959, s. 35) Klasické pouštění ţilou v drtivé většině případů pacientům škodilo, oslabovalo je i zabíjelo. Ale v určitých případech mohlo mít i pozitivní účinek. Při hypertenzi nebo náhlém selhání srdce se jí dalo docílit dočasné sníţení krevního tlaku. Jiné případy mohly souviset zejména se sníţením hladiny ţeleza v organismu. To můţe být pro organismus výhodné, jako obrannou reakci si ostatně sám mnoţství ţeleza v krvi sniţuje. Děje se tak při některých infekcích současně se sníţením vstřebávání ţeleza z potravy. I během zranění se kolem rány soustředí bílkovina laktoferin, která ţelezo váţe. Ochrannou funkci má tato reakce organismu proto, ţe i naši parazité ţelezo k ţivotu potřebují. Nedostatek 82
ţeleza tedy můţe svým způsobem posilovat imunitní systém. Při lehčích průbězích některých chorob mohla být tedy flebotomie dokonce do jisté míry prospěšná. (web 44) I v současnosti bývá tato metoda indikována. Ale jen v několika málo případech. Například při sekundární polyglobulii - patologickém zmnoţení erytrocytů v krvi, opaku anémie. Nebo v případě hemochromatózy, coţ je vzácná dědičná choroba charakterizovaná nadměrným vstřebáváním ţeleza ve střevech a jeho hromaděním v různých orgánech těla, čímţ dochází k jejich poškození. Hemochromatózou trpí převáţně muţi, protoţe ţeny jsou chráněny pravidelnými ztrátami ţeleza při menstruaci. (Vokurka Hugo 2002, s. 310, 660, web 35) Mezi léčiteli, ale i v nemocnicích některých zemí, je dnes naopak velmi rozšířené přikládání pijavky lékařské (Hirudo medicinalis). Je to metoda prospěšná v celé řadě případů. Při sání pijavka do těla vypouští více neţ sto bioaktivních látek. Mezi nimi například hirudin, látku působící proti sráţení krve, látky potlačující bolest, antibiotika, která likvidují záněty, a další látky. Sáním a podtlakem, který při sání vzniká, pijavka pomáhá rozproudit lymfu. (web 45) 5.5.2.7. Baňkování Baňkování, dnes nazývané také vakuoterapie, je léčebná metoda, kdy jsou na tělo přikládány baňky, ve kterých je vytvořen podtlak, tedy takzvaný efekt vakua zahřátím (obr. 59) nebo vysátím (obr. 60) vzduchu v baňce. Díky podtlaku do sebe baňka vtáhne tkáně těla (obr. 61). Po přiloţení baňky se během několika minut krevní kapiláry rozšíří a krev, která jejich stěnou proniká, vytvoří podlitiny. Baňky se ponechávají na místě po dobu 10-15 minut. Jinou moţností je masáţ kůţe pomocí baňky, která se posunuje po kůţi potřené olejem. (web 37, web 38, web 39) obr. 59 vytvoření podtlaku zahřátím vzduchu obr. 60 vytvoření podtlaku vysátím vzduchu obr. 61 aplikované baňky 83
Baňkování s oblibou pouţívali Hippokrates i Galénos. V Římě byly baňky (obr. 43) vyráběné z různých materiálů. Baňky vyrobené z rohoviny měly nahoře otvor, kterým byl vysát vzduch z baňky. Měděné baňky byly pevné a pro vakuový efekt byl dovnitř vloţen kousek hořícího plátna (obr. 59). Oreibasios psal, ţe baňky mohly být vyrobeny i ze skla k měření mnoţství krve vytaţené z těla. Baňky měly různou velikost, větší slouţily k aplikaci zejména na záda nebo stehna, menší na paţe. (web 5, web 38, web 37) Suché baňkování bylo pouţíváno pro odstranění špatných humorů, a bylo zmiňováno ve spojitosti s bolestí hlavy a bolestí kloubů. Při mokrém baňkování se do kůţe navíc udělaly drobné zářezy, například noţe k tomu určeným phlebotomem. Na takto zjizvenou kůţi se přiloţily baňky natahující špatnou krev nebo hnis. Baňky se přikládala na různá místa. Proti krvácení z nosu či úst muţe nebo právě menstruující ţeny se baňky přikládaly do zátylku. Pokud takto krvácela ţena, která právě nemenstruovala (a tedy jí místo menstruačního krvácení vytékala krev z nosu či úst) nebo která mívala příliš silnou menstruaci, přiloţila se baňka do slabin, případně pod prsa. Mokré baňkování tak mohlo suplovat pouštění ţilou. (web 5, Rychtecká 2010, s. 27) Suché baňkování je dodnes ve světě hojně pouţíváno. U nás je řazeno k alternativním způsobům léčby. Jsou pouţívány především skleněné baňky, ale také silikonové nebo plastové. Baňkování je povaţováno za doplňkovou metodu klasických masáţí, přičemţ dochází k daleko většímu prokrvení a okysličení masírované tkáně. Dále je léčiteli interpretováno následné odplavení škodlivin a zlepšení látkové výměny v okolí masírovaného místa. Vakuoterapie je indikována v celé řadě případů při bolestech hlavy, kloubů, zad, ale i při astmatu a různých oběhových, nervových, zaţívacích i jiných chorobách. Někteří léčitelé mluví také o vyrovnávání bioenergie nebo o přeladění či odblokování organizmu a ovlivnění imunity. Při baňkování se můţe subjektivně dostavit rychlá úleva od bolesti uvolněním ztuhlých svalů. Objektivně však léčebné působení této metody zatím prokázáno nebylo. Dnes výjimečně pouţívaná krvavá varianta baňkování můţe mít podobné účinky jako pouštění ţilou. (web 37, web 38, web 39) 5.5.2.8. Odstranění uvuly Uvulektomie je operační odstranění uvuly měkkého patra. Uvula (čípek) (obr. 62) měkkého patra je výběţek, který visí ze středu zadního okraje měkkého patra. Pomáhá mimo jiné k tvorbě lidského hlasu, iniciaci dávivého reflexu a zabránění vstupu potravy do 84
nosní dutiny při dýchání. Z různých důvodů se můţe zanítit a otéci, můţe být také patologicky prodlouţená či poklesnout kvůli sníţenému svalovému tonusu. Uvula tak způsobuje obstrukci dýchacích cest nebo pocity dávení a dušení a problémy s mluvením. Částečné blokování dýchacích cest ve spánku často způsobuje vibrace uvuly, které zapříčiní chrápání. Při úplné blokaci způsobuje spánkovou apnoi, při které se dýchání zastavuje nejméně na 10 sekund minimálně pětkrát za hodinu. Při apnoi dochází ke sníţení hladiny kyslíku v krvi a časem můţe způsobovat různé problémy jako je hypertenze, ranní bolesti hlavy, nadměrná denní spavost a duševní a emocionální poruchy. (web 40, web 41, Vokurka Hugo 2002, s. 872) Za účelem odstranění chrápání a předcházení obstrukční spánkové apnoe se tedy po vyčerpání jiných terapeutických metod přistupuje k operaci. Zkracuje se při ní uvula, případně i jiné přebytečné tkáně přispívající k obstrukci, a to pomocí skalpelu při celkové anestézii nebo pomocí laseru. Pooperační stavy jsou velmi bolestivé s mnoha moţnými komlikacemi. U mnohých tradičních afrických kultur bývá uvula odstraněna i z důvodů prevence infekce a dalších krčních problémů a také z rituálních důvodů. Při pohledu na zduřelou uvulu snad u nich panuje domněnka, ţe je to právě ona, která krční nemoci způsobuje. (web 41, web 42) obr. 62 ústní dutina Uvulektomie byla v Římě běţně prováděnou operací. Martialis se ve výčtu pseudospecialistů zmiňuje také o jakémsi Fanniusovi, jehoţ jediným polem působnosti bylo, ţe léčí oteklý čípek bez řezání. (Pollak 1973, s. 288). To, ţe byla uvulektomie tak častou operací, pravděpodobně souviselo s častými katary horních cest dýchacích, kterými Římané trpěli. Snad se ale i tehdejší lékaři snaţili nejprve zasáhnout nechirurgicky. Jak zmiňuje Plinius v souvislosti s mocným kamencem, dal se pouţít také na otok uvuly. (Burian 1970, s. 256, web 5) 85
Před uříznutím uvuly se doporučovalo, za účelem prevence krvácení, její rozmačkání. Pouţívaly se k tomu speciální kleště s jemně ozubenými čelistmi - staphylagra (obr. 31). Uţ Hippokratés je uvádí ve vybavení lékaře jako jeden z potřebných nástrojů. Pokud nemohl pacient snést bolest při rozmačkávání, mohla se uvula zničit kauterizací ţíravým medikamentem, který se umístil do prohlubně hladkých čelistí jiných speciálních kleští - staphylocaustes (obr. 32). (web 5, web 36) 5.5.2.9. Odstranění močových kamenů Chorobám vylučovací soustavy byla věnována velká pozornost. Například od Rufa z Efesu se nám zachovalo dílo věnované celé této problematice nazvané Peri tón en nefrois kaj kystei pathón (Choroby ledvin a měchýřů). Jednou z nejčastějších a nejnepříjemnější obtíţí spojenou s močovou soustavou bylo zneprůchodnění močových cest, které bývá způsobeno zejména patologicky tvořenými močovými kameny. (Kol. aut. 1974, s. 536) Močové kameny se tvoří nahromadění a krystalizací různých minerálních solí, nejčastěji v ledvinách nebo v močovém měchýři. Jednou z hlavních příčin vzniku kamenů je nedostatečný příjem tekutin a následné koncentrace moče. Při akutní ledvinové kolice, prudkých bolestech, kdy kámen vězí v močovodech, se podávají léky proti bolesti, které zároveň uvolňující hladké svalstvo, aby mohl kámen případně i spontánně odejít. Kameny je dnes moţné drtit speciálními nástroji, některé i rozpouštět léky. Klasická chirurgická operace litotomie (z řec. lithos, kámen) - je nutná jen v minimu případů. (web 43, Vokurka 2002, s. 475) obr. 63 rozdíl v přístupu k močovému měchýři a močovým cestám u ţeny a muţe močový měchýř močová trubice pochva konečník 86
Římané mohli úspěšně řešit odstranění močových kamenů de facto aţ v případě, kdy se kámen dostal do močového měchýře. Odstraňování kamenů v močovém měchýři podrobně popisuje Celsus. Pokud kámen uvízl v ústí močového měchýře, dal se posunout do močových cest následující metodou. Nejdříve měl chirurg tlakem na perineum (hráz) oblast na spodině trupu mezi zevními pohlavními orgány a řitním otvorem - sníţit polohu báze měchýře. Poté prstem zavedeným u muţe rektem (konečníkem) (obr. 63) z něj vytlačit kámen směrem k perineu. V souvislosti se ţenami Celsus píše: Ţeny se snaţí dát ruce do ústí pochvy a zmáčknout. Kdyţ tisknou místo, kde je krček močového měchýře, cítí kámen. (Rychtecká 2010, s. 26). (Porter 2001, s. 313, Kol. aut. 1973, s. 436) Z močových cest bylo moţno odstranit kámen s pouţitím katetrů (obr. 40) a jiných nástrojů. Katetry měly podobu úzké trubičky, přičemţ konec, který se zaváděl do močové trubice byl zaslepený, aby okraj zaváděné trubičky zbytečně nezraňoval sliznici. Katetry byly svým tvarem přizpůsobený tvaru močových cest muţů a ţen. Slouţily především pro zprůchodnění močových cest. K zachycení kamene a jejímu odstranění slouţil zejména litotomický hák (obr. 23) se lţícovitě zahnutým a drsným povrchem. Mohly k tomu být pouţit také například hák s vidličkovitým koncem (obr. 24) nebo lţícovitá sonda (obr. 39). (web 5) Pokud nebylo moţné kámen odstranit těmito metodami, bylo nutné přistoupit k litotomii. Mohl k tomu slouţit i speciální litotomický nůţ, o které píše Celsus. Byla to ale právem obávaná metoda, protoţe mohlo snadno dojít ke komplikacím, například ke kastraci muţe nebo i ke smrti. I proto hippokratovští lékaři, vedle jiných chirurgických zákroků, obzvláště před touto operací varovali. Lékaři v Alexandrii uţ se drtit a chirurgicky odstraňovat kameny většinou odvaţovali. Pneumatikové v Římě ve 2. století n. l. uţ dosahovali v této operaci značných úspěchů. (web 5, Kol. aut. 1973, s. 436) Není divu, ţe lidé zkoušeli i jiné prostředky k odstranění kamene. Plinius například píše o semenu fenyklu, které prý vyhánělo kamínky (Plinius 1974, s. 180). A pro potíţe s močením z jakýchkoli důvodů bylo takových prostředků doporučováno ještě daleko více. Při všech poruchách měchýře, jak zmiňuje Plinus, někteří lékaři doporučovali rostlinu Kallimachos. (Plinius 1974, s. 231). A ve vyprávění o magii například píše, ţe: nedrţení moče zaţene pití vína s utřenými ţíţalami (Plinius 1974, s. 254). 87
5.5.2.10. Další chirurgické zákroky Lékaři v Římě prováděli, krom výše uvedených, i velké mnoţství jiných zákroků. Běţně a kvalitně se napravovaly zlomeniny a luxace. Často se odstraňovaly různé vřídky a vředy, ať uţ ze zdravotních či kosmetických důvodů. Běţně se prováděly také různé zubní i oční operace, napravovaly se zlomeniny a vykloubeniny. Odstraňovaly se hemoroidy, kýly a různé nádory, dokonce i zhoubné. Ve starých textech se dočteme i o tracheotomii, kterou údajně jako první prováděl uţ Asklépiadés. V antice se lékaři pokoušeli i o plastické operace, které se naučili od Indů. Celsus popisuje plastické operace nosu, ucha a podobně. Z díla lékaře Antylla, pneumatika působícího v Římě v 2. století n. l. v době vlády Marka Aurelia, se nám dochoval významný popis operace cévní výdutě (aneurysma). (Kol. aut. 1973, s. 436, Hošek Marek 1990, s. 242, Adkins Adkins 2012, s. 387) Celsus popsal i sloţitou operaci strumy (zvětšení štítné ţlázy). O štítné ţláze se dočteme ve zmínkách i v Pliniovi. Z lidových prostředků se na ni pouţíval, a byl prý výborný, šťovík se sádlem nebo vápno smíšené se sádlem, pryskyřicí a medem. A někteří dokonce doporučovali, ţe se do strumy má píchat ocasní kostí ryby zvané mořská ţába. Prý, podle toho, ţe měl léčit mimo jiné i strumu, říkali římští bylinkáři podle Plinia pryskyřníku (Ranunculus) i Strumea. (Plinius 1974, s. 180, 232, 257, Duinová Sutcliffová 1997, s. 21, Burian 1970, s. 256) 88
5.6. Zubní lékařství Chrup potřebujeme zejména k prvotnímu mechanickému zpracování potravy. Zároveň je důleţitá i jeho estetická stránka. Vţdyť zuby jsou podstatnou součástí jednoho z nejjasnějších pozitivních signálů, které vysíláme ostatním a tím je úsměv. Velká aţ úporná bolestivost zubů a její nepříjemnost a obávanost je dána zejména jejich umístěním v lebce. Pro to všechno nás tolik trápí, kdyţ nás zuby bolí nebo je máme křivé či jinak v nepořádku. Nejinak tomu bylo u našich předků, Římany nevyjímaje. 5.6.1. Zubní kaz obr. 64 anatomie zubu Zvýšená kazivost zubů postihovala zejména majetnější vrstvy Římanů, protoţe dřívější jednoduchou prostou stravu začali nahrazoval mnoţstvím rafinovaných lahůdek. V 1.-4. století n. l. se frekvence kazu na území svobodné Germánie nelišila od neolitické, kdy zubní kaz postihoval kolem 20-30% lidí v populaci. Naproti tomu v římských městech v Porýní a u obyvatelstva romanizované Gallie (dnešní Francie a Švýcarsko) kazivost v této době velmi významně stoupla. Kaz tam postihoval 35-65% lidí v populaci a 6-14% zachovalých zubů. A v Anglii byl zjištěn výrazný pokles frekvence zubního kazu v následujícím období. (Strouhal 1961, s. 568-569, Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 181) V římské době došlo totiţ k výrazné sociální diferenciaci, prohloubily se rozdíly mezi městy a venkovem. Zatímco na lebkách z významného římského města Trevíru (západní Německo) bylo téměř 14% zubů postiţeno kazem, lebky z venkovské oblasti mezi Trevírem a Bonnem vykazovaly jen 3,5% kazů. Studiem zvířecích zbytků 89
z vesnického sídliště v okolí Xanten bylo prokázáno, ţe ţivot na venkově byl jen málo ovlivněn z římských měst a ţe tam trvala selská kultura s vysokými stavy domácího zvířectva a s prostou stravou. (Strouhal 1961, s. 569) Zubní kaz je proces narušující a ničící tvrdé tkáně zubu (obr. 64). Začíná většinou ve sklovině jako křídově bílá skvrna a šíří se postupně do hloubky, zasahuje dentin a v pozdějších stadiích vede k zánětu zubní dřeně (pulpitidě). Dalším šířením můţe dojít k zánětu ozubice (vazivo mezi kořenem zubu a stěnou zubního lůţka) - periodontitidě. Zanedbaný zubní kaz můţe zub značně poškodit, vést ke komplikacím záněty okolních tkání či ke ztrátě zubu. (web 1) Na vzniku zubního kazu se podílí zejména přítomnost zubního plaku a sloţení potravy. Plak je mikrobiální povlak a jeho mnoţství závisí na schopnostech samoočišťování chrupu a zubní hygieně. Potrava bohatá na cukry podporuje jeho vznik a růst. Podstatou zubního kazu je postupná demineralizace tkání zubu. Podílejí se na ní bakterie určitých druhů streptokoků vytvářející zubní plak. Tyto bakterie produkují kyseliny narušující povrch zubu. K tomu přispívá i sloţení stravy, zejména nadbytek cukrů. (web 1, web 8 ) V jídelníčku Římanů se nezřídka objevoval med, kterým sladili. Jako příkrm k obědu jim prý často slouţila moučná kaše (pulmentrum) s medem či moštem. Velké oblibě se u nich těšila také medovina (mulsum). (Paichl 2000, s. 73) Aţ hluboko do novověku se radovala představa, ţe zubní kaz a následnou bolest zubů způsobují drobní červíci ţijící v zubech. Nejstarší dochovaná zmínka o zubních červech je obsaţena v lékařských textech starověké Mezopotámie. Od Mezopotámců převzal jejich domněnku do svých spisů Scribonius Largus v 1. století n. l. Zubní červy doporučoval doporučoval vykuřovat dýmem ze spalovaných semen blínu. Protoţe doprovázel císaře Claudia, jako osobní lékař, při jeho vojenských taţeních, díky své autoritě tyto mylné představy a léčbu rozšířil i do Británie. V poznání skutečné příčiny poškozování chrupu nebyl daleko jeden římský básník citovaný bez jména. Ten obviňoval z vypadávání zubů jakési sladké pastilky zhotovované z medu a máku. (Paichl 2000, s. 73, 78, Kol. aut. 1973, s. 552) 90
5.6.2. Parodontitida Druhým nejčastějším onemocněním dutiny ústní po zubním kazu je parodontitida (obr. 65) - zánětlivé onemocnění postihující všechny tkáně parodontu. Parodont je závěsný aparát zubu pruţně spojující zub s čelistí - tkáně v okolí zubu, které mají k zubu jako takovému funkční vztah, čili dáseň, ozubice (periodont), alveolární kost a kořenový cement. (web 1, web 9, web 10) obr. 65 různá stadia parodontitidy obr. 66 vznik parodontálního chobotu Hlavní příčinou vzniku parodontitidy je stejně jako u zubního kazu zubní plak (viz výše). Vedlejšími faktory vzniku jsou například cukrovka, kouření či genetické faktory. Špatná ústní hygiena zapříčiní usazování zubního plaku kolem zubních krčků. V plaku se ukládají minerální látky z potravy a slin a plak mineralizuje v zubní kámen z něj se uvolňují látky, které jsou pro dásně dráţdivé a agresivní. Dásně zčervenají, otečou, krvácí a zanítí se. Zánět dásně (gingivitida) je prvním stupněm parodontitidy. Nedojde-li k odstranění plaku, bakterie se mnoţí a vnikají do dásňového ţlábku i do dásně - dochází k porušení spojovacího epitelu a dásňový ţlábek se prohlubuje do oblasti periodontu. Takovéto kapse pak říkáme parodontální chobot (obr. 66). Zde se bakterie mnoţí ještě rychleji, někdy vyvolají tvorbu hnisu a dále poškozují celý parodont. Dochází k častému krvácení dásní, nepříjemnému zápachu z úst, viklání zubů, prohlubování chobotů a výsledkem je pak vypadnutí zubu. (web 11, web 12) 5.6.3. Situace v Herkulaneu Stav chrupu Římanů nám můţe osvětlit zkoumaný vzorek populace z Herkulanea z doby výbuchu Vesuvu. Drobná poškození zubním kazem nebo parodontitidou byla 91
rozšířená, zvláště u starších lidí. Asi 60% jedinců ze vzorku mělo zuby poškozené v malé míře, zatímco jen 9% mělo zřetelnější poškození. Bohatá ţena (nalezená se zlatými šperky) ve věku 36 let neměla sice ani jeden zub postiţený zubním kazem, zato ale trpěla poměrně pokročilým stupněm parodontitidy. Kostní tkáň alveolů vykazovala znatelnou ztrátu (obr. 67). I podle robusticity jejích kostí byla v dětství dobře ţivená, avšak její zubní hygiena nebyla ideální. (Jashemski Meyer 2002, s. 455, 463) obr. 67 parodontitida na chrupu bohaté ţeny 5.6.4. Ústní hygiena Jiţ ve starověku lidé chápali, ţe existuje spojitost mezi čistotou zubů a jejich kaţením a bolestí. Ovšem nejen proto se snaţili o ústní dutinu pečovat. Často jim šlo spíše o krásu zubů a vonný dech, a to zejména ţenám, protoţe, jak opakovaně připomínal Horatius v Satirách, láska se vyhýbá ţlutým zubům. Kritika ţlutých, černých i jinak nepěkných zubů a páchnoucích úst muţů i ţen je častým tématem římských autorů. Naopak chváleny jsou krásné zuby ţen a dívek. O čistotu zubů tedy dbaly především Římanky, bohaté z nich si k tomu prý drţely zvláštní otrokyni. Tehdy existovaly dva hlavní způsoby čištění zubů pomocí párátka a pomocí čistících prostředků. (Vondruška 2007, s. 131, Paichl 2000, s. 72, 73) Párátka se vyráběla většinou z mastixového dřeva - ze stromu Pistacia lentiscus (pistácie lentišek), který obsahuje aromatickou pryskyřici zvanou mastix. Římané získávali tato párátka z řeckého ostrova Chios v Egejském moři. Později Řekové zaloţili v Římě v Liternu kultury těchto stromů. Párátka se vyráběla i z ptačích brků. Plinius dokonce píše o párátkách ze špičatých obroušených lidských zubů, nemá je však rád, protoţe po nich zapáchá z úst. Římané pouţívali i kovová, zejména stříbrná párátka. Hojně se nacházejí v archeologických nálezech v Itálii, s legiemi vedle lţiček na ušní maz také putovaly po 92
celé tehdejší římské říši. (Vondruška 2007, s. 135, Paichl 2000, s. 73, Šoltézsová 1972, s. 114, web 14) Párátka však mohla slouţit i jinému účelu. Martialis si utahuje z muţe, který ztratil všechny zuby a chtěl to maskovat tím, ţe si šťoural v ústech párátkem. Mentitur, Aesculane, non habes dentes. Nevymýšlej si, Aesculane, nemáš zuby. (Paichl 2000, s. 73). Zuby se čistily také nejrůznějšími čistícími prostředky. Běţně se pouţívala čistá voda. Někteří k tomu však pouţívali i vlastní moč. Básník Catullus se směje jakémusi Egnatiovi, který se chlubil bělostným chrupem, kolik obsahu svého nočníku asi spolkl. V toaletních potřebách bohatých Římanek prý nemohla chybět onyxová lahvička s močí ještě nevinného chlapce. Moč se prý dokonce dováţela někdy aţ ze Španělska. Někteří si dávali ráno pod jazyk sůl. Plinius zdůrazňuje, ţe se to má dělat několikrát, avšak pouze v lichém počtu (třikrát, pětkrát a tak dále). (Piachl 2000, s. 73, 74, Šoltézsová 1972, s. 112) Běţné byly i různé čistící prášky. Ty slouţily jako mechanická, většinou agresivní, leštidla. Na výrobu se pouţíval často popel nejenom ze dřeva, ale také z jeleních parohů, ze spálených skořápek, z hlav spálených myší, ze spálených vlčích a zaječích lebek nebo z cibule. Prášky se vyráběly i z drcené pemzy. Popel nebo pemza se mísily s vínem, myrtou a jinými přísadami. Římanky mívaly na svém toaletním stolku celou řadu prášků, tinktur a vodiček na čištění a bělení zubů. Ţvýkaly také zrnka mastixu. Párátka i čistící prášky byly prý také vítaným dárkem. Martialis v jednom ze svých epigramů přemýšlí nad tím, který zubní prášek povaţuje za vhodný dárek pro mladá děvčata. (Paichl 2000, s. 73, 74, Vondruška 2007, s. 132) Římané zevrubně řešili také zápach z úst a snaţili se jej odstranit, zejména pokud páchl z úst alkohol. Uţívali různé pastilky z aromatických látek, které potom cucali. Nebo si vyráběli rozmanité vonné ústní vody, například z myrty, myrhovníku nebo lentišku. Ţvýkali také s oblibou listy vavřínu. Pro vonný dech se do chleba přidával anýz. O tom, jaký důraz Římané kladli na vůni svého dechu, svědčí i mnoţství dochovaných vtipů na toto téma. Jeden z nich: Muţ s páchnoucím dechem se tázal své ţeny: Paní, pročpak mě nemáš ráda? Ona na to: Protoţe mě máš rád a líbáš mě. (Hošek Kucharský Vránek 1971, s. 45). (Paichl 2000, s. 74, Vondruška 2007, s. 132, Plinius 1974, s. 180) 93
5.6.5. Léčebné zákroky Zpočátku byly léčebné zubní zákroky prováděny, stejně jako běţné hygienickokosmetické procedury, buď v lázních anebo mimo ně bez stálých pracovišť. Lékaři se ze začátku zubním zákrokům příliš nevěnovali, teprve časem se objevili specialisté. Říkalo se jim medicum dentarii (obr. 68), pro nelékaře bylo pak pouţíváno označení artifex dentium (zubní řemeslník). (Paichl 2000, s. 68) obr. 68 nákres náhrobku zubaře Cheletina 5.6.5.1. Léčba bolesti zubů a zubních boláků Celsus k léčení bolesti zubů doporučuje přísnou dietu, která zakazovala pít víno a jíst studená a měkká jídla. A také inhalaci vodních par, zahřívání hlavy, přikládání teplých obkladů, vyplachování úst bylinnými čaji, potírání dásní nebo kariézních dutin smotkem vlny napuštěným olejem nebo chroupání zrnek pepře. Za léčivé povaţoval ale také projímadla, přikládání hořčičné náplasti na rameno, navození kýchání, přikládání baněk a podobně. Do kavit se proti bolesti často vkládalo také opium spolu s jinými látkami. Existoval recept, kdy se měl prášek z kamene onyxu (odrůda achátu) rozetřít v octě. Plinius píše o mírnění bolesti ţvýkáním kořenů jitrocele nebo vyplachování úst jitrocelovou šťávou svařenou v octě. Pomáhat mělo také například ţvýkání kořene blínu máčeného v octě. Chválí také pryskyřici, především cedrovou, která měla být při bolestech neocenitelná. Věřilo se ovšem také, ţe proti zubním bolestem působí léčivě šťourání v zubech párátkem. Plinius zmiňuje i bizarní recept, kdy se vezme lebka na vzteklinu pošlého psa, vysuší se, rozdrtí, prach z ní se smíchá s cypřišovým olejem a několik kapek této směsi se nakape do ucha. A o rostlině, kterou nazývá Senecio, píše Plinius: kdo tuto rostlinu vykope ale musí kolem ní udělat kruh mečem dotkne se jí zubu a střídavě třikrát odplivne, potom vloţí rostlinu na místo, aby dále rostla, nebude ho prý zub jiţ nikdy bolet. (Plinius 1974, s. 230). (Paichl 2000, s. 73, 76, 78, Plinius 1974, s. 189, 230, Kol. aut. 1999, Sv. 5, s. 456) 94
Pokud bolest trvala, došlo i na jizvení dásní. Ještě v Pliniově době věřili někteří tomu, ţe nejlepším lékem na bolest dásně je rozškrábat si ji zubem člověka, který zahynul násilím, o čemţ se ovšem zmiňuje Plinius s pohrdáním. (Plinius 1974, s. 239, Paichl 2000, s. 76) Velkou pozornost věnovali římští zubaři i léčení různých ústních boláků. Ústní afty léčili pomocí granátového jablka, jak píše například Celsus. Ten také píše o dásních s vředy, které se mají vyplachovat čočkovou kaší. Na vředy zas Plinius doporučuje ţvýkání listů a kořenů uţ zmíněného jitrocele a vyplachování šťávy z něj. Abscesy se podle Celsa mají nařezávat a patologicky změněná kost se má vyškrabávat. K urychlení tvorby abscesů doporučoval teplé obklady z mouky a fíků. Píštěle se nařezávaly, ovšem pokud píštěl produkoval hnisavý sekret, měl se zub vytrhnout. (Paichl 2000, s. 76, 78, Plinius 1974, s. 232) 5.6.5.2. Zubní kaz a parodontitida Kromě vykuřování zubních červíků, které doporučoval Scribonius Largus, se kariézní zuby buď oškrabovaly nebo se navrtávaly na nejtmavším místě zubní korunky. Oškrabané zuby se pak natíraly například směsí rozdrcených růţových lístků, duběnek a myrhy. Do bavit se také vkládal kořen vlaštovičníku a jiných rostlin rozdrcených s octem. K navrtávání zubů zkonstruoval Archigenés, údajně jako první, jakýsi speciální zubní vrták. (Paichl 2000, s. 71, 77, Plinius 1974, s. 231) Protoţe parodontitidou trpělo mnoho lidí, léčba byla velmi. Galénos v léčbě viklavých zubů věřil na účinek jednoduché stravy. Zejména na léčbu parodontitidy, ale i jiných zánětů Plinius opět vzpomíná jitrocel. Zpevňovat dásně měla pomoci také šťáva z kořene sporýše vyvařeného v octě, šťáva z kořene mochny ve víně a octě. Ústa se vyplachovala také šťávou z yzopu a jiných rostlin. Protoţe léčba viklavých zubů nebývala účinná, lidé se uchylovali i k tak bizarním prostředkům jakým byla fekální nečistota slepující srst na ovčích ocasech. Výkaly se seškrabovaly, sušily, jemně rozmělnily a po smíchání prášku s tekutinou se jimi viklavé zuby potíraly. Obvykle bylo brzy nutné, pokud chtěl člověk zuby zachovat, pokusit se je zpevnit jiným způsobem. Chudí si mohli dovolit svazování zubů ţíněmi, bohatí zlatými drátky (Paichl 2000, s. 76, Plinius 1974, s. 230) 95
5.6.5.3. Extrakce zubů Hippokrates povaţoval trhání zubů za velmi snadný zákrok. V jeho době se pouţívalo olověného nástroje zvaného odontagógon nebo odontagrá. Celsus a jeho současníci ale povaţoval trhání zubů aţ za poslední prostředek, k němuţ se má sáhnout teprve tehdy, kdyţ jiné zákroky nepomohly. (Kol. aut. 1973, s. 267-268) Extrakce zubů se většinou neobešla bez předchozího pouţití prostředků na uvolnění zubu. Okolí zubu se potíralo zejména pyrethrinem rozpuštěným v octě. (Dnes tento prášek z květenství kopretiny starčkolisté je znám spíše jako insekticid.) Celsus radil před trháním zubu dáseň kolem něj lehce popálit ţhavým ţelezem, potřít medem a opláchnout vínem. Teprve pak se měl lékař snaţit vikláním zub uvolnit. Vytahování pevného zubu povaţoval za nebezpečné, protoţe by při něm mohlo dojít k vykloubení čelisti, poškození spánků a očí. Všechna tato rizika zmiňuje i Galénos v souvislosti s trháním horních zubů, před kterým varuje. Radí trhat zuby jen pomocí prstů a kleště pouţít pouze v nouzových situacích. Pro uvolnění zubu doporučuje oškrabat zub tak, aţ se začne viklat. (Paichl 2000, s. 76-78) Pokud byl zub vykotlaný, doporučoval Celsus před samotným trháním zubů zpevnit kavitu dobře sedící olověnou plombou. Stejně tak Galénos radil zub před trháním zpevnit. Píše: Jestliţe je zub silně děravý, pak se má dutina před trháním vyplnit lněným tampónem a olovem, aby se zabránilo jeho rozlomení. Nešlo tedy o pevné trvalé výplně, jak je někdy mylně interpretováno, ale o preventivní zpevnění silně kariézních zubů těsně před jejich extrakcí. Do kavity se vkládal také například vosk s nejrůznějšími přísadami, zejména analgetickými. Ale téţ popel z myšího trusu nebo ještěrčí játra. Andromachos, lékař Nerona, do nich dával svůj theriak. (Paichl 2000, s. 76-78) K samotnému trhání se obvykle pouţívaly kleště zvané rhizaria (obr. 29). Galénos píše: Kleště se při trhání mají nasazovat rovně, aby se neulomily zakřivené kořeny. (Paichl 2000, s. 77). (Kol. aut. 1973, s. 268) Trhání zubu se ale mohlo nezřídka zkomplikovat. Galénos psal, ţe pokud po extrakci nastalo silné krvácení, pak došlo k odlomení kusu čelisti, a tu je nutno v ráně odlomený kousek čelisti najít a vytáhnout. (Paichl 2000, s. 77). Celsus naopak radil kostní segmenty do rány zatlačovat. Jestliţe zůstal po extrakci zubu v čelisti kořen, pouţilo se k jeho vytaţení zvlášť konstruovaných kleští. (Paichl 2000,s. 77, 78) 96
5.6.5.4. Zubní náhrady a ortodoncie Nejenom vlivem parodontitidy a jiných zánětů a vytrhnutím zubu, ale o něj mohli lidé přijít. V literatuře je často zmiňována ztráta zubů při úrazech nebo po facce, často prý k tomu došlo u otroků. Chybějící zub bylo moţné nahradit, a to buď celým zubem nebo jen korunkou. Zubní náhrady ale patrně nebývaly běţné a byly hodně drahé, takţe si je mohl dovolit jen málokdo. Pro náhrady chybějících zubů, většinou pouze jednotlivých, byly pouţívány zpočátku lidské zuby, někdy se pouţilo i vypadlých zubů pacienta. Od dob Augusta se pouţívaly i zuby umělé, zhotovené ze slonoviny či zvířecích kostí. Náhrada vyrobená z lidského zubu se našla například v ústech dospělé ţeny z 1. či 2. století př. n. l. (obr. 69) Korunky mohly být vyrobené ze zlata či bronzu. Nestarší nalezená římská korunka byla zlatá a pochází z roku 300 př. n. l. V čelistech byly zuby či korunky upevněny zlatými drátky, a to tak, ţe otvorem do nich vyvrtaným byl veden drátek, který se zachytil na sousedních zdravých zubech. (Paichl 2000, s. 73, Kol. aut. 1973, s. 268, Fialová 2008, s. 25) obr 69 náhrada z lidského zubu Římské protézy se ale většinou asi příliš ke kousání nehodily, před jídlem se totiţ obvykle vyjímaly. Nešlo ale ostatně často pouze o funkci. Zvláště bohaté Římanky si nechávali zhotovit umělé zuby i pro krásu úst. Ať uţ jim zuby chyběly, byly zkaţené nebo nebyly ani po uţívání nejrůznějších čistících a bělících prostředků takové, jaké si představovaly. O krášlících zubních náhradách se zmiňuje například Martialis, který srovnává zuby dvou ţen: Thais má černé zuby, Laecania bílé řešení této hádanky je jednoduché: koupené má ta druhá, své ta první. (Paichl 2000, s. 72, 73) V tvorbě zubních náhrad Římané zdokonalili etruské náhrady, jimiţ se dali inspirovat. U Etrusků se jednalo převáţně o protézy předních zubů, které vyráběli z poměrně masivních plechových drátků z vysokokarátového zlata. Měly nejspíše výhradně estetickou funkci, protoţe při delším nošení by musely způsobovat tlakové nekrózy. I Etruskové vyráběli na porušené zuby zubní korunky, zlaté či terakotové. Doklad o římské 97
zubní protetice existuje i v Zákonech XII. desek, kde se píše o zákazu ukládání zlata do hrobů, který se ovšem netýkal zlatých zubních náhrad. (Paichl 2000, s. 64, Fialová 2008, s. 22) Zuby ale také bylo moţno, pokud majiteli nevyhovoval jejich vzhled, narovnat. U Celsa byly nalezeny první popisy ortodontických opatření s pouţitím mechanických prostředků, jako například pilníků, a také s odvrtáváním zubů, zejména kdyţ mléčné zuby byly vytlačovány permanentními. (Paichl 2000, s. 78) 98
5.7. Oční lékařství Zrak je nejdůleţitějším smyslem našeho těla. Pomocí něj přijímáme 75-85% informací z našeho okolí. Ztráta tohoto smyslu je velice závaţná okolnost a lidé se o něj obávali od nejranější historie. Jakékoli problémy spojené s očima byly nepříjemné a zneklidňující. V Římě bývaly nejrůznější oční choroby velmi časté. A není divu, světelné podmínky zejména v činţovních domech, které obývala většina Římanů, byly obvykle špatné. I odvádění kouře z kuchyní a ohřívadel nebývalo dobře řešeno, a to ani ve vilách patricijů. Je také známo, ţe na nejrůznější oční choroby velmi trpěli vojáci. Nejzávaţnějšími z očních chorob bývaly oční zákaly. (Burian 1970, s. 101, Rozsíval 2006, s. 19) obr. 70 anatomie oka cévnatka 5.7.1. Oční zákaly Nejčastějším onemocněním, které oslepovalo od starověkých dob dospělou populaci, byl šedý zákal, čili katarakta. Dodnes, přes všechny lékařské pokroky, je více neţ polovina ze 40 miliónů slepých na světě postiţena šedým zákalem. Operace katarakty, královna oftalmochirurgických zákroků, stojí v celé historii očního lékařství v popředí zájmu. (Doleţalová 2003, s. 12, Rozsíval 2006, s. 19) 99
obr. 71 vidění zdravého oka a oka s kataraktou Šedý zákal je onemocnění čočky oka, při němţ dochází ke ztrátě její průzračnosti s postupným zhoršováním zraku (obr. 71) sníţení jeho ostrosti a jasnosti, sníţené vnímání intenzity barev, snadnější oslnění a podobně. Můţe být vrozený, vznikající v mládí (juvenilní) či ve stáří (senilní). Čočka můţe být postiţena zčásti nebo celá. K příčinám patří poškození během vývoje plodu toxicky nebo infekčně, metabolické poruchy, onemocnění či zranění oka, celková onemocnění, zejména cukrovka, dále například koţní choroby, tetanus, působení ionizačního, infračerveného záření apod. Léčba se dnes provádí operativně, a to většinou výměnou zakalené čočky za čočku umělou. Na rohovku a spojivku se před operací kapou anestetika. (web 1) Řecký název cataract znamená vodopád či padat dolů. Celsus pokládal tento název za logický. Podle tehdejších představ totiţ vznikal šedý zákal prosakováním zahuštěné tekutiny kapající z mozku do oka, která poté vyplnila prázdný prostor mezi rohovkou a duhovkou (tedy přední komoru oční) a tvořila neprůhlednou hmotu či blánu. (Rozsíval 2006, s. 19) Pravděpodobně první zprávou o operaci katarakty je záznam v Chammurabiho zákoníku z období 1700 let př. n. l. Píše se zde o ošetření skvrny v oku bronzovou jehlou. Od 2. století př. n. l. jsou v Řecku nalézány četné operační jehly, acusy (obr. 34). V 1. století Celsus podrobně popsal operační indikace, přípravu nemocného i techniku zákroku, podobně jako o století později Galénos. (Doleţalová 2003, s. 13) obr. 72 znázornění reklinace katarakty obr. 73 nákres zavedení jehly do oka při reklinaci 100
Léčba zákalu v zornici spočívala v takzvané reklinaci (reclinatio seu dislocatio záklon nebo posunutí) (obr. 72)- v uvolnění čočky z jejího závěsného aparátu a jejímu sesunutí do sklivcového prostoru, aby nebránila průchodu paprsků na sítnici. Před operací se pro rozšíření zřítelnice oči natíraly směsí se šťávou rostliny Anagalie, jak o tom píše Plinius. Operace se prováděla pomocí jehly sterilizované v plameni a zavedené rohovkou nebo bělimou (obr. 73). Při zrání šedého zákalu - zkalení a částečné autolýze (samonatrávení) obsahu čočky - bývá závěsný aparát čočky narušen a čočka se můţe například po úderu do oka samovolně odtrhnout a spadnout do sklivce. Odtud je uţ relativně snadná cesta k jejímu násilnému chirurgickému uvolnění. Tento postup přitom nevyţaduje ţádné speciální vybavení ať uţ nástroji nebo léky, nepotřebuje ani znecitlivení. Vyţaduje však velkou preciznost lékaře, který by měl být ambidexter (mít obě ruce pravé ), protoţe operuje pravé oko levou a levé pravou rukou. (Rozsíval 2006, s. 19, web 15, Kábrt a kol. 1970, Doleţalová 2003, s. 14, Plinius 1974, s. 225) Při operaci bylo porušeno pouzdro čočky a pooperační období často komplikoval zánět ţivnatky (duhovka, řasnaté (ciliární) tělísko a cévnatka), sekundární glaukom nebo odchlípení sítnice (obr. 70). Sekundární glaukom i odchlípení sítnice vedou ke slepotě. (Rozsíval 2006, s. 19, web 15). Postiţený s pokročilou kataraktou začal po reklinaci vidět, místo pouhého světla a tmy, hrubé obrysy předmětů a barvy. Čočka však zajišťuje optické soustavě oka z jejích celkových +60 asi +20 dioptrií. Afakické oko (bez čočky) vidí velmi rozmazaně, je schopno rozeznat počet prstů na ruce nejvýše ze vzdálenosti asi jednoho metru. Tato ztráta dioptrií nebyla dlouho korigována. První afakická brýlová skla s četnými optickými vadami byla vybroušena v Itálii ve 12. století. (Rozsíval 2006, s. 19, web 15) Dokonce i v dnešní době, kdy se ve světě provedou kaţdoročně odhadem více neţ 3 milióny operací katarakty moderními postupy, vrátí lidoví léčitelé i pouhou reklinací zrak dalším desetitisícům slepých v některých oblastech rozvojových zemí. Bez této operace by zůstali slepí, protoţe počet lékařů tam stále zdaleka není postačující. (Doleţalová 2003, s. 12) O zeleném zákalu (glaukomu) - onemocnění charakterizovaném zvýšeným nitroočním tlakem, následnými změnami vnitřních částí oka a poškozením zrakového nervu, které vede k poruchám vidění aţ slepotě - bylo známo do poloviny 19. století jen něco málo od Hippokrata a jeho léčba byla nevědecká. Pacientům bylo doporučováno nenamáhat zrak, předcházet zácpě a podobně. V rozvinutých zemích v současné době patří k nejčastějším příčinám slepoty. (Rozsíval 2006, s. 20, web 1) 101
O různých zákalech píše i Plinius, obvykle je však těţké posoudit, o jaký druh zákalu se jednalo. Jiţ zmíněná šťáva z Anagalie s medem měla také rozhánět zamlţení a červenost očí. Proti šedému zákalu a zamlţení se formoval do pastilek brambořík. Velmi ceněnou rostlinou byl vlaštovičník. Plinius o něm mimo jiné píše, ţe šťáva z něj svařená na ţhavém popelu v měděné nádobě s medem je jedinečný lék proti očním zákalům. Své jméno dostal vlaštovičník (Chelidonium) podle vlaštovek (řec. chjelidhoni vlaštovka). Plinius etymologii jeho názvu vysvětluje tak, ţe ho dostal proto, ţe tím totiţ vlaštovky léčí oči mláďat v hnízdě, a tím jim vracejí zrak i při vypíchnutých očích, jak míní někteří. A dodává, ţe se uţívá i samotné šťávy, které se podle byliny říká vlaštovková. (Plinius 1974, s. 212, 224, 225) 5.7.2. Korekce dioptrií Stárnoucí Seneka údajně pouţíval ke čtení skleněnou kouli naplněnou vodou, která plnila funkci primitivní čočky. O skleněné kouli naplněné vodou píše také Plinius - povaţuje za zajímavé, ţe tato koule stojící na slunci dokáţe zapalovat. Ti nejbohatší pak mohli teoreticky pouţít ke zvětšení blízkého obrazu i jiné lupy čiré drahokamy vybroušené alespoň do přibliţné podoby tvaru čočky. Například křišťál nebo odrůdy berylu (smaragd, akvamarín a jiné (obr. 74) můţeme najít v přírodě v dostatečně čirém stavu, aby přes ně bylo dobře vidět. (Vondruška 2007, s. 19, 20, Plinius 1974, s. 323) O primitivních lupách čočkách existují i jiné písemné zmínky, jsou však velmi skoupé. O skle k vypalování děr v pergamenu se v jedné komedii zmiňuje řecký dramatik Aristofanes. Nikde však neuvádí, ţe by tuto ţertovnou pomůcku někdo pouţíval i ke zlepšení zraku. Plinius se zmiňuje, ţe lékaři pouţívali zvláštní skla k vypalování ran (je moţné, ţe šlo o broušený křišťál.) Skleněné čočky byly nalezeny například v Pompejích. Čočka zasazená ve zlatě byla nalezena v jednom hrobu v italské Nole (u Pompejí). (Vondruška 2007, s. 19, Kol. aut. 1973, s. 129) Plinius i jiní uvádějí, ţe císař Nero, jenţ měl oči šedomodré a krátkozraké, sledoval gladiátorské zápasy skrze veliký broušený zelený smaragd a pouţíval ho jako rozptylku. Nyní jsou domněnky, ţe mohlo jít spíše o akvamarín, barvy světlemodré aţ modrozelené. Vzhledem k tomu, ţe potřeboval vidět lépe z celého svého zorného pole většinou pouze malou část se zápasícími muţi, je moţné, ţe i v případě nedokonalého 102
vybroušení mu k účelu zlepšení vidění na dálku skutečně mohl slouţit. (Plinius 1974, s. 326, Suetonius 1974, s. 315) Našli se tedy tací, kteří si dokázali či spíše mohli alespoň trochu pomoci. Ale korekce zraku určitě běţně řešena nebyla. Barevné drahokamy mohly za cenu zhoršení obrazu také slouţit k odclonění slunečních paprsků, tedy jako sluneční brýle. Není bez zajímavosti dochovaný povzdech bohatého římského patricije, ţe stárne a slábne mu zrak, takţe je odkázaný na to, aby mu nahlas četli jeho otroci. (Vondruška 2007, s. 19) obr. 74 čirý stav smaragdu (vlevo) a akvamarínu (vpravo) 5.7.3. Jiné oční choroby a oční léky I pro očním lékařství existovali v Římě specialisté (medici ocularii) (obr. 75). Působili zejména v armádě. Ti, kteří se věnovali i chirurgickým zákrokům, mohli provádět kromě operace katarakty také například epilaci či kauterizaci očních řas. Někteří pseudospecialisté, jak je nazývá Martialis, se mohli věnovat pouze jednomu typu choroby. Hyginus vypaluje řasy vrůstající do očí, jak píše. Řasy mohou být při různých patologických stavech otočeny směrem do oka a tak dráţdit a poškozovat oční bulvu a spojivku. Tento stav se nazývá trichiáza. Dochází k ní při ochablosti očního víčka a v důsledku zánětlivých změn doprovázených otokem, například při některých druzích zánětu spojivek. Také při distichiáze, kdy jsou na očním víčku přítomny dvě řady očních řas, přičemţ vnitřní řada bývá otočena do oka. Tehdy mohl oční lékař řasy pinzetou epilovat nebo kauterizovat, například jemnými sondami. Oko se pak dalo ošetřit třeba mastí ze zemědýmu, která podle Plinia zabraňuje i novému růstu vytrţených řas. (Plinius 1974, s. 228). (Vokurka Hugo 2002, s. 183, 218, 431, 847, Pollak 1973, s. 288, web 5) 103
K medikamentózní léčbě pouţívali lékaři zejména tzv. kollyrie, coţ je název pro všechny lokálně aplikované léky v očním lékařství. Dnes je tento název pouţíván jenom pro oční kapky. (Doleţalová 2003, s. 38) Oční lékaři jako i všichni ostatní lékaři mívali různou pověst. Martialis se o jednom z nich zmiňuje ne zrovna lichotivě v satirickém tónu sobě vlastním. Obviňuje ho za velkou neopatrnost, protoţe ač je formálně očním lékařem, stále vykonává při léčení svou vedlejší práci, povolání gladiátora. (web 5). obr. 75 reliéf ze sakrofágu očního lékaře Naproti tomu Galénos se uznale zmiňuje o oční masti sloţené z celé řady přísad, včetně sirníku rtuťnatého, která byla dílem námořního lékaře Axia. Do řady kollyrií se přidávala šťáva z mandragory, blínu, bolehlavu, máku či hořce. Bolehlav měl pomoci zahnat letní vřídky a obklad z něj měl tišit bolest očí. Dioskuridés píše, ţe štáva blínu vyrobená ze semen se nejlépe hodí k přípravě bolest tišících kollyrií a proti prudkému horkému výtoku a rozmíchaná s moukou nebo kroupami proti zánětům očí, nohou a jiným. (Goldsworthy 2010, s. 100, Rätsch 2001, s. 66, 71, 186, Plinius 1974, s. 224, 226, 227) Pokud bylo třeba zostřit zrak, dala se pouţít zeměţluč. Štáva z ní smíchaná s medem měla rozhánět mţitky, vlčí mlhu a zákaly. a zmenšovat jizvy. Na krvavé mokvání se pouţíval pelyněk utřený s medem nebo s vínem, šťáva z jitrocele nebo prášek z bukvice. Myrta jako obklad s jemně prosetou moukou zmírňovala prý záněty očí. Olověnec odstraňoval po rozţvýkání a natření z nemocných očí olovo. Blahodárné pro oči byly povaţovány i pastilky ze šťávy semen divoké okurky a z popela. Rostlina Cremnos měla čistit oční koutky od hnisu a s kroupovou kaší mírnit nádory očí. Hojivá měla být šťáva z duţnatých listů rostliny Aegilops, nechá se tři měsíce odpočinout v mouce a dělají se pastilky. Zemědým získal, jak píše Plinius, své jméno podle toho, ţe natřením vyjasňuje zateklé oči, jeţ slzí jako v kouři. Čerstvá šťáva rozhání zákaly a přidává se do očních 104
léků Plinius píše také o zamlţení očí, skvrnách na rohovce, slzotocích a očních katarech. A k léčivkám na tyto oční potíţe řadí také například podraţec, iberku, diviznu a hojník. Na nejrůznější oční choroby velmi oceňoval i kamenec. Doporučován býval i magnetitový prášek. (Plinius 1974, s. 179, 224-226, 228, Rätsch 2001, s. 192, Burian 1970, s. 256) K nechutným pověrám Plinius řadí, kdyţ Milétos chtěl léčit zánět očí lidskou ţlučí. A také mast z vosku a hnoje, která leckdy funguje, například z hnoje kozího, neboť toto zvíře netrpí očním neduhem a zná bylinku, my však nikoliv. Na slabé oči maličkých dětí by doporučil Cato potřít je močí člověka, který pojedl zelí. Píše: A těm, které mají slabé oči, potři oči touto močí, budou lépe vidět. (Kato 1959, s. 124). Pryšec má dokonce takovou sílu, ţe ti, kdoţ tu bylinu sbírají, mají hned bystřejší zrak. Ovšem nejlepší ze všech se zdá být pomněnka, neboť kdo se natře ráno šťávou z pomněnky, aniţ celý den promluví, celý rok nebude mít nemocné oči. (Plinius 1974, s. 209, 210, 236, 239, 242) Oční lék se dal patrně aplikovat také orálně. Recept na jeden takový ze šťávy ze semen bolehlavu popisuje Plinius: pijí se semena o váze obolu a přidává se tolikéţ makové šťávy a víno k odstranění výtoku z očí (Plinius 1974, s. 224). Oční léky tedy tvořily různé směsí a mohly mít podobu šťáv, prášků, mastí, pastilek či tabulek. Kapky se do oka mohly aplikovat pomocí olivovitých konců různých sond (obr.). Oční léky s tuhou konzistenci se rozpouštěly a poté aplikovaly různými způsoby. Rozpouštěly se nejčastěji ve vodě nebo víně, ve vaječném bílku, ale i v jiných látkách. Hippokrates podle egyptských vzorů uvádí pro rozpouštění očních léků vedle vody, vína, octa, oleje, vaječného bílku a medu, také ţluč a krev zvířat, sliny, moč a stolici, dokonce i menstruační krev a sperma. (Doleţalová 2003, s.28, 37, Pollak 1970, s. 288, web 5) Lékaři měli pro své oční léky v tuhém stavu i zvláštní kamenná razítka (sigilla) (obr. 76), nápis na razítku penicilli znamená patrně způsob nanášení štětcem - penicillus). Na vrchní a na bočních stranách obsahovala jméno lékaře, označení léku a návod, v čem kollyrium rozpustit. Razítka byla obvykle čtvercového tvaru, okolo 1 nebo 2 cm široká a několik milimetrů vysoká. (Doleţalová 2003, s. 38, web 5) obr. 76 razítko očního lékaře 105
Několik set takových razítek se našlo při vykopávkách v různých zemí Evropy, převáţně však v severozápadních provincích římské říše, na dnešním území Francie, Německa, Belgie a Anglie. Podle charakteru razítek a vrstev, ve kterých byly nalezeny, je moţné datovat jejich vznik do 2. a 3. století n. l. Historikové se domnívají, ţe patřily očním lékařům doprovázejícím legie do kolonií. Také rudiment pomníku nalezeného archeology v Luxeuil ve Francii představuje muţe drţícího v pravé ruce malou nádobku a v levé tyčinku (obr.). Byl pravděpodobně připraven namíchat oční lék. (Doleţalová 2003, s. 38, web 5, s. 6, Pollak 1973, s. 288, Giannelli 1697, s. 147) Ve vlhkém a studeném podnebí střední a západní Evropy římští vojáci často trpěli očními chorobami. Recepty na razítkách označují léky například pro oftalmii (dříve pouţívaný název pro zánětlivé onemocnění oka), leukom (bělavé zkalení rohovky) a jizvy. Některé z nich nesou název lék proti bolesti očí. (Kol. aut. 1999, Sv. 5, s. 442, Doleţalová 2003, s. 38, Pollak 1973, s. 288, web 1, web 5) Nakonec jeden antický očařský : Šprýmaři, který měl nemocný zrak, vytřel zlodějský lékař mastí obě oči a přitom mu ukradl svícen. Jednoho dne se tázal: Jak se daří zraku? Šprýmař pravil: Od té doby, cos mi vytřel oči mastí, nevidím svícen (Hošek Kucharský Vránek 1971, s. 49). 106
5.8. Nádorová onemocnění Nádorová onemocnění jsou spojována spíše s moderní dobou, avšak jejich nejstarší nálezy pocházejí aţ z pravěku. Ne nadarmo tak pojmenovali profesor Strouhal a doktorka Němečková svou knihu o paleopatologii nádorových onemocnění Trpěli i dávní lidé nádory?. I Římané trpěli nejrůznějšími nádorovými chorobami, včetně rakoviny, a také se jimi zabývali a snaţili se s nimi bojovat. 5.8.1. Nádory u Římanů Nádory jsou ohraničené útvary vznikající překotným dělením buněk různých tkání těla, které se vymkly kontrole organismu a přestaly tak být podřízeny mechanismům regulujícím normální růst. Svým nekoordinovaným dělením pak ovlivňují své okolí. Pokud sousední zdravé tkáně pouze utlačují, označujeme je jako nádory nezhoubné čili benigní. Pokud okolní tkáně rozrušují a navíc vytvářejí na jiných místech dceřinná loţiska (metastázy) migrací nádorových buněk krevními či lymfatickými cestami, jde o nádory zhoubné čili maligní. (Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 121, web 1) Onemocnění zhoubným nádorem pak nazýváme rakovinou. U člověka je nejčastějším zhoubným nádorem karcinom zhoubný nádor vznikající z epitelových tkání - a jeho různé druhy. Nejde o jedno onemocnění, protoţe závisí na druhu nádoru a navíc i na stupni jeho zhoubnosti, který nemusí být vţdy stejný. (web 1) obr. 77 mince sicilského města Akraganta s vyobrazením kraba (karkinos) Pojmenování karcinomu vychází ze starořeckého označení jednoho druhu nádorů - karkinoma (rakovina), potaţmo z karkinos (krab). Vyobrazení kraba můţeme nalézt na 107
minci sicilského města Akraganta (obr. 77). Je dost dobře moţné, ţe jeho zobrazení s tímto zhoubným onemocněním souviselo. Vţdyť v Akragantu vznikla jedna z nestarších řeckých lékařských škol. Galénos vykládá pojem karkinoma v souvislosti s pozorováním nádorů prsu: Jako je krab opatřen na obou stranách těla klepety, tak při této chorobě ţíly táhnoucí se od nádoru s ním vytvářejí obrazec značně podobný krabu. (Strouhal Němečková 2008, s. 31). Pojem byl tak asi poprvé pouţit pro pojmenování karcinomu prsu. (web 1, Soukup 2004, s. 25) Přesný mechanismus vzniku nádorů není ani do dnešní doby znám a je předmětem intenzivního výzkumu. Stále více se ale klade důraz na roli vrozených dispozic, které jsou zakotveny v takzvaných onkogenech. Jsou ale také známy spouštěcí mechanismy vzniku nádorů v podobě rizikových faktorů karcinogenních vlivů, karcinogenů. K těm, které se mohly uplatňovat v minulosti, patří například intenzivní ultrafialové záření, těţké kovy (jako třeba nikl, kobalt a olovo), karcinogeny vznikající při pečení masa nebo v kouřových zplodinách při vaření a vytápění příbytků bez odsávání kouře komíny. Z biologických faktorů je také například znám vliv viru lidského papillomu (benigního nádoru epitelových tkání) a viru hepatitidy B. (Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 122) Léčba rakoviny v dnešní době spočívá v postatě v kombinaci tří postupů - operace, radioterapie a chemoterapie cytostatiky. Nové účinné zářiče, stejně jako nová cytostatika a jejich kombinace, spolu s dokonalejším odstraňováním jejich vedlejších účinků zlepšily podstatně prognózu tohoto onemocnění, které v mnoha případech můţe být zcela vyléčeno. V některých případech se uplatňuje hormonální terapie a imunoterapie. Prognóza podstatnou měrou závisí na včasném zachycení nádoru. Proto je dnes velký důraz kladen na prevenci nemoci. (web 1) V kosterních pozůstatcích z různých dob jsou poměrně často nalézány benigní nádory, jejich rozpoznání nečiní většinou obtíţe. Naproti tomu o existenci maligních nádorů u dávných populací se dlouho pochybovalo. Badatelé je dokázali rozpoznat jen vzácně. Patologicky změněné kosti, zvláště ztenčené úbytkem kostní tkáně, podléhají častěji rozrušujícím vlivům půdních kyselin a jiných faktorů. Pokud se zachovaly a badatelé si jich všimly, diagnostikovali maligní nádory někdy jako procesy jiného původu, například zánětlivého. Dříve také existovaly mylné názory, ţe se v minulosti ţádné karcinogenní vlivy nevyskytovaly. (Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 123, 124, Strouhal Němečková 2008, s. 34) Existenci zhoubných nádorů u Římanů dokládají časté zmínky o karcinomech v dochované literatuře. Šlo o nemoc obecně známou a tudíţ asi i běţně rozšířenou. A na 108
základě literárních pramenů lze také vyslovit hypotézu, ţe především ve městech římské říše mohlo patrně dojít, ve srovnání s řeckým a egyptským starověkem, k výraznému vzrůstu karcinogenních vlivů, a tím i výskytu zhoubných nádorů. (Strouhal Němečková 2008, s. 34) 5.8.2. O karcinomech v literatuře Řadu zmínek o nádorech nalezneme i v Corpus Hippokraticum. Dočteme se o benigních, ale pravděpodobně také některých maligních nádorech. Navíc se v něm uvádí ještě nádory skryté pod povrchem těla. Ve spisech se dočteme mimo jiné o příznacích karcinomu dělohy, prsu, konečníku apod. Hippokrates znal i jeden z nejzhoubnějších nádorů černě zbarvený koţní nádor melazma, dnes nazývaný melanom (při jehoţ vzniku hraje velkou roli ultrafialové záření). (Strouhal Němečková 2008, s. 27, 28, Vokurka Hugo 2002, s. 501) Hippokratovští lékaři zahájili diskuzi o léčení rakoviny a tvrdili, ţe nejobtíţněji léčitelné jsou nádory v podpaţí, ve slabinách a na stehně. Ohledně skrytých nádorů píší: nemocní, kteří trpí skrytými rakovinami, se neléčí, neboť léčí-li se, hynou rychle, kdeţto, kdyţ se neléčí, jsou ještě delší dobu naţivu. V knize O ţenských nemocech jsou k léčení skrytých nádorů doporučovány změkčující prostředky. U jiţ zvředovatělých (ulcerovaných) nádorů rovněţ nedoporučovali chirurgickou léčbu, spíše různé koupele. Nezvředovatělé zhoubné a všechny nezhoubné nádory léčili kauterizací, případně řezáním. Bohuţel nebyly nalezeny ţádné texty obsahující podrobný popis hippokratovské chirurgické techniky léčby nádorů. (Strouhal Němečková 2008, s. 28, web 16) Cato ve svém díle O zemědělství rozeznává tři druhy nádorů černý, hnisavý a s píštělemi. Celsus popisuje celou řadu umístění nádorů. Píše: Karcinom se vyskytuje hlavně v horních částech těla, na obličeji, nosu, rtech, uších, prsech ţen, ale můţe vzniknout i ve střevech a ve slezině. Zmiňuje se také o karcinomech ústní dutiny, jater, penisu a děloţního čípku. Sorános popsal karcinom dělohy. Rufus píše o koţním karcinomu. Galénos ve svém spisu Tractatus de tumoribus (Pojednání o tumorech) provedl podrobnou kategorizaci rostoucích vyklenujících se útvarů na tři skupiny. Secundum naturam ( podle přírody ) jsou přirozené fyziologické pochody jako například zvětšování těhotné dělohy nebo zbytnění prsní bradavky v pubertě. Další kategorií supra naturam ( více neţ přírodní ) jsou v dnešní terminologii patofyziologické útvary jako například 109
takzvaný svalek vznikající při hojení zlomeniny. Třetí jsou útvary praeter naturam ( proti přírodě ), tedy nepřirozené patologické procesy zahrnující například záněty, vředy, gangrénu, erysipel (růţi), otoky a také nádory. Nádory pak Galénos dělil na skyrhos, tuhý, dobře ohraničený, pevně sedící, někdy bolestivý, ale prognosticky benigní druh, a karkinos (rakovinu), velmi tvrdý, často ulcerující, většinou smrtelně končící maligní druh. Věřil, ţe rakovina se můţe objevit v kterékoli části těla, ale zvláště se objevuje v prsech ţen. A to takových, jejichţ menstruace je buď abnormální nebo u nich menstruace ustala. (Strouhal Němečková 2008, s. 28-30) Celsus o příčinách vzniku nádorů předpokládá (jak se píše i v Corpus Hippokraticum o vzniku ulcerujícího karcinomu prsu), ţe jejich hlavním faktorem je zvýšená produkci melanchole (černé ţluče) na úkor krve v játrech. Protoţe slezina není schopna vstřebat přebytek černé ţluče, krev houstne a stagnuje v různých orgánech, kde se tím můţe vyvinout nádor. I Galénos povaţuje za příčinu všech nádorů nadměrnou tvorbu černé ţluče. Svůj názor potvrzuje poznámkou, ţe pokud nádory ulcerují, vytlačují tmavě rudý a páchnoucí sekret černou ţluč. Uvádí: Také karcinomy vznikají z černé ţluče, z takové, která nekypí; je-li tato šťáva palčivá, rozrušuje dokola kůţi a kdyţ jí pronikla, vytváří vřed: z tohoto důvodu jsou karcinomy tmavší neţ záněty a postrádají teplo: nad těmito nádory jsou také ţíly plnější a napjatější neţ u zánětlivého zduření... Je-li šťáva méně palčivá, způsobuje růst karcinomu bez ulcerace. (Strouhal Němečková 2008, s. 29, 30, web 16) Podle Galéna nezpůsobuje na počátku onemocnění karcinom ţádnou bolest. Později však jiţ bolest pacienta neopouští. Také Celsus upozorňoval na bezbolestnost ranných stadií rakoviny a počátek bolesti při ulceraci. K jejímu tišení doporučovali oba odvar z makovic. (Strouhal Němečková 2008, s. 29, 31) Léčba nádorů se kromě tišení bolesti prováděla jak medikamentózně, tak operativně. V případě chirurgických zásahů však různí autoři nedosáhli shody, zda operovat v časném nebo naopak velmi pokročilém stadiu. (Strouhal Němečková 2008, s. 34) Celsus se při popisu vývoje karcinomu přiklání k prvnímu názoru a u pozdějších stadií pochybuje o jakýchkoli násilných zásazích a pacientům s touto fází vývoje naopak dává šanci bez jejich pouţití. První stadium je to, co Řekové nazývají cacoethes. To se vyvíjí v karcinom bez ulcerace, který postupně zvředovatí a připomíná určitý druh bradavice. Pouze cacoethes je moţno úspěšně odstranit, ostatní stadia jsou léčbou dráţděna, a čím je účinek léčby silnější, tím je růst nádoru prudší. Někteří uţívají 110
kaustických (leptavých) prostředků, jiní kauterizace, jiní excize skalpelem; avšak ţádné léčení neposkytuje úlevu; kauterizované části jsou ihned dráţděny k růstu, aţ způsobí smrt. I kdyţ se po excizi vytvoří jizva, přesto se nemoc vrací a vede k úmrtí. Naproti tomu většina pacientů, u nichţ není pouţito násilných prostředků, ale jen šetrných postupů za účelem zmírnění obtíţí, můţe přesto dosáhnout zralého věku. (Strouhal Němečková 2008, s. 29) Archigenés byl jiného názoru. Jeho obdivuhodné závěry i detailní popis operace se nám zachovaly ve spisech lékaře Oreibasia. Archigenés nejprve poznamenává, ţe jakákoli část lidského těla, která je napadená těţkou infekcí nebo určitým typem nádoru, by měla být chirurgicky odstraněna. Taková část těla totiţ jiţ ztratila přirozené spojení s tělem. Pak zdůrazňuje včasnou diagnostiku, protoţe karcinom objevený v časném stadium můţe být ještě uzdraven pomocí léků, a je moţné se tak vyhnout operaci. Je-li však rakovina diagnostikována jiţ v pokročilém stádiu, je naprosto nezbytné zabránit operací dalšímu růstu nádoru. Avšak k operaci lze přistoupit pouze v případě, je-li pacient dostatečně silný, aby se s operací vyrovnal. Pacient by měl být poloţen do vhodné polohy umoţňující kruhový řez nástrojem přiměřené velikosti. Před odříznutím nádoru se mají pečlivě podvázat cévy. a místo ochladit velmi studenou vodou. Nádor by měl být odstraněn kompletně, chirurg by se měl ujistit, ţe se zbavil všech postiţených tkání, které by mohly začít znovu zhoubně růst. Pokud dojde ke krvácení, mělo by být místo kauterizováno. Aby se zabránilo poškození nervů, mají se posunout k obvodu rány a obloţit kouskem látky. Po zašití se rána překryje kataplasmou z pórku, chleba, soli, octa a jiných stahujících ingrediencí. Následují pokyny pro čištění místa po dobu 2-3 dnů prostředky, které chrání proti vzniku zánětu a podporují hojení. Archigenés se odváţil mimo jiné také k operativnímu odstranění karcinomu dělohy. (web 16) Naproti tomu Galénos připouštěl operativní léčbu pouze v konečných stadiích nemoci. A to pomocí co největšího vyříznutí, které bylo podle něj jedinou alternativou smrti. Při operacích doporučoval ke stavění krvácení vţdy kauterizaci. Jen podvázané nekauterizované cévy by mohly šířit rakovinu dál. Kauterizace spálí kořeny nádoru a zabrání jeho recidivě. Vředovitě rozpadlé nádory se podle Galéna nesmí operovat, pouze kauterizovat. Při řezání i kauterizaci zároveň radí, aby byl chirurg velmi opatrný, protoţe oba zákroky jsou nebezpečné. Karcinom dělohy povaţoval Galénos za zcela nevyléčitelný. (Strouhal Němečková 2008, s. 30, 31, web 16) Z medikamentózní léčby doporučoval Celsus náplasti, obklady nebo masti obsahující arzén. Na karcinom penisu mělo podle něj zabírat vápno a prášek z rozemletého keramického střepu. Galénos předepisoval častá klyzmata a také zakazoval nemocným 111
poţívat pokrmy údajně stimulující nadměrnou tvorbu černé ţluče. Aţ po takové léčbě se mělo případně přistoupit k operaci. Oreibasios ve svých spisech uvádí, ţe nádor lze vyléčit jen na počátku a to, stejně jako píše Galénos, odstraněním šťávy z černé ţluče. K léčení dále doporučoval arsenik, pryskyřici ze zeravu sandarakového a terru sigillatu, obsahující mimo jiné kyselinu křemičitou, povaţovanou za lék proti karcinomu i v následujících dobách. (Strouhal Němečková 2008, s. 30, 32, 33, web 16) Galénos mimo jiţ zmíněná klyzmata a diety píše i o změkčujících prostředcích, které měly způsobit vyzařování tepla (i kdyţ měly spíše vysoušecí účinek), například různé pryskyřice nebo kostní dřeň. Galénos a později i další lékaři předpisovali strychnos, tedy rulík zlomocný, dále bolehlav a jiné rostliny. Také různé kovy, z nichţ nejoblíbenějším bylo olovo. Na homeopatickém principu similia similibus curandum (podobné se léčí podobným) spočívalo léčení karcinomů přikládáním sladkovodních nebo mořských krabů, jejich gastrolitů a dokonce i ţivých tvorů se svázanými klepety a končetinami. (Strouhal Němečková 2008, s. 33, web 16) Předepisovaná medikamentózní léčba mohla mít podle názorů dnešních lékařů pouze zmírňující účinek. (Strouhal Němečková 2008, s. 34) 5.8.3. Karcinom prsu Karcinom prsu byl podle Corpus Hippocraticum charakterizován smrštěním (retrakcí) bradavky, zduřením prsu, nezadrţitelnou progresí a letálním koncem. Byly popsány téţ příznaky, které se někdy objevují jiţ před vznikem nádoru hořká chuť v ústech, suchost očí, nosu a prsních bradavek, dále ţízeň, poruchy zraku a čichu, bolesti šířící se z prsů k hrtanu a mezi lopatky, a dokonce i změny chování a oslabení rozumu. Jako další důleţitý příznak byly uváděny zatvrdliny (nejspíš mízních uzlin, které však uvádí za ušima, nikoli v podpaţní jamce). Dojde-li nemoc do podobně pokročilého stadia, nemůţe se jiţ ţena uzdravit a nemoci podlehne. (Strouhal Němečková 2008, s. 27, 28) Vznik nádorů prsů je vysvětlen přemístěním nebo uzavřením dělohy se zadrţením části menstruační krve a jejím přelitím do prsu. Tlakem na prs se v něm vytvářejí větší či menší uzly, které nezhnisají, ale tvrdnou, aţ vytvoří skrytý, neulcerující karcinom. Naproti tomu otevřený, zulcerovaný karcinom vzniká z převahy černé ţluče. Nádor postupně podléhá hnilobě a začne se rozpadat. (Strouhal Němečková 2008, s. 27) 112
Celsus, vedle uţ správnější lokalizace zvětšení lymfatických uzlin v podpaţní jamce, psal také o jiném doprovodném jevu nádoru prsu - výsevu vzdálených metastáz v souvislosti s nádorem. (Strouhal Němečková 2008, s. 29) Při odstraňování nádoru prsu radil Galénos vymačkat obsah ţil v jejich okolí a zbavit je tak jeho škodlivého obsahu. Archigenés odstraňoval karcinom prsu, jako i jiné nádory, často operativně. Popsal přitom jeho nápadnou tvrdost a ţilní síť, která z něj vychází. (Strouhal Němečková 2008, s. 31, 32) Leónidás z Alexandrie zdůrazňoval jako významný diagnostický příznak stupeň retrakce prsní bradavky. Poznamenal také, ţe rakovina prsu se objevuje především u ţen, u muţů vzácněji. Leónidás se odváţil prolomit Hippokratův zákaz operovat jiţ ulcerovaný karcinom. Uváděl, ţe je-li prs postiţen nádorem jen v přední polovině, lze jej se současným pouţitím kauterizace odříznout nad částí pokrytou strupem. Pokud nádor zasahuje více neţ do poloviny prsu, měl by být operován bez kauterizace. Je-li nádor srostlý s přední stěnou hrudníku a nelze jej oddělit od zdravých částí, operovat se nesmí. Známe i něco z operačního postupu Leónida při odstraňování částečného karcinomu prsu. Pacient by měl leţet na zádech a řez by měl být veden těsně nad nádorem. Naříznutá tkáň se má vypálit kauterizací, dokud nepřestane krvácet. Pak se má dále řezat a nadále střídat řezání s kauterizací. Po amputaci by měl lékař znovu vypálit všechny tkáně, aby se vymítily choroby. Nakonec měl být pro podporu hojení na ránu přiloţen obklad. Leónidás také významně přispěl k rozpoznávání karcinomu konečníku od jeho jiných chorob tím, ţe se mu podařilo vyrobit funkční rektoskop. (web 16, Strouhal Němečková 2008, s. 32) Ze zmínek různých antických autorů lze soudit, ţe při rakovině prsu odstraňovali chirurgové zpravidla celou mléčnou ţlázu, někdy i s velkým prsním svalem a axilárními uzlinami. Naopak Celsus byl proti odstranění uvedeného svalu. (Strouhal Němečková 2008, s. 33) 5.8.4. Oběti karcinomu Z řad římských občanů jsou známy i některé předpokládané jmenovité oběti karcinomu. Svého vojenského učitele Afrania Burruse (zemřel 62 n. l.) měl, podle mínění pozdějších historiků, císař Nero zavraţdit tím, ţe mu na bolesti v krku podal místo vhodného léku jed. Podle chronického průběhu a zaznamenaných příznaků Burrovi nemoci 113
pach z úst, bolest při mluvení, zuţování průsvitu hrtanu a smrt po jeho uzávěru - lze však spíše soudit na karcinom hrtanu. Císař Vespasianus trpěl prý dlouho bolestmi hlavy. Podle pozdější legendy mu do hlavy vnikl nosem komár jako boţí trest za dobytí Jeruzaléma v roce 70 n. l. Kdyţ mu trepanovali lebku (podle jiné verze ji otevřeli aţ po jeho smrti), našli v mozku útvar podobný vrabci. Šlo patrně o mozkový nádor. Císař Diocletianus (284-305 n. l.) zemřel podle příznaků popsaných v literatuře patrně na karcinom jazyka a hrtanu. (Strouhal Němečková 2008, s. 33, 24) 114
5.9. Duševní onemocnění K duševním chorobám byly v Římě zaujímány různé postoje k jejich projevům, příčinám, dělení i léčbě. Obecně spíše panoval před duševně nemocnými strach, mnozí lékaři se ale snaţili jejich nemoci pochopit nebo alespoň je od sebe odlišit a podle toho se je pokusit i léčit. 5.9.1. Dělení duševních chorob a pohled na jejich příčiny Asklépiadés viděl v příčinách duševních chorob, kromě uzavření a otevření pórů těla, také citové vzruchy a traumata. Lidskou duši nijak nelokalizoval, chápat ji jako atomy duše, které jsou rozptýleny v celé lidském organismu. Pro duševní choroby zavedl termín insania a dělil je na akutní a chronické. Všiml si také, ţe mohou probíhat buď v podobě neklidu nebo letargie. Jako první začal rozlišovat dva druhy fantazií bludy a halucinace. (Vencovský 1996, s. 65, 66) Celsus viděl příčiny duševních poruch podobně jako Asklépiadés a připomíná také například, ţe příčinou náhlých duševních onemocnění u ţen bývají i problémy s dělohou. U melancholie pak uváděl jako příčinu poruchy v nadbytek černé ţluči. (Vencovský 1996, s. 69, Šedivec 2008, s. 17) Celsus rozlišoval duševní choroby především podle délky trvání, a to do tří základních skupin. V první skupině, akutně probíhající, dnes poznáváme manické stavy a akutní halucinatorní psychózy. Celsus je charakterizoval zmateností a neklidem přechodného trvání, smyslovými přeludy, případně i násilným chováním. V druhé skupině chorob s delším trváním lze snadno rozeznat melancholii, kterou Celsus charakterizoval především smutkem a také strachem a nespavostí. Do třetí skupiny řadil choroby s nejdelším průběhem, pod kterými můţeme dobře poznat chronické halucinatorní a bludové psychózy, jejichţ jádro odpovídá schizofrenii. Celsus charakterizuje tuto skupinu dlouhodobými bludovými představami (imaginibus) a poruchou rozumu a paměti. Dává navíc příklad tohoto typu chorob v šílenství Asaje a Oresta, jak jej líčí básníci. Toto Celsovo vydělení schizofrenie je ojedinělé, protoţe většina autorů popisuje halucinatorní a bludové symptomy v rámci melancholie. (Šedivec 2088, s. 17, 18) 115
Sorános mezi příčiny chorob řadil, vedle staţených a uvolněných pórů těla, také mnoho dalšího. Bylo to intenzivní namáhání smyslů a mozku při studiu, duševní starosti, dlouhodobý nedostatek spánku, a naopak nadbytek sexuálních rozkoší, hněvu, smutku, úzkosti nebo pověrčivého strachu a také nadměrné poţívání vína, zeslabení z přílišného krvácení při menstruaci, poruchy trávení, působení jedů, šok, poranění, obchodování či jiné náročné povolání a podobně. (Porter 2001, s. 104, Vencovský 1996, s. 73) Sorános dělil duševní choroby také do tří skupin. Do první skupiny řadil nemoci projevující se akutně,a to buď značným psychomotorickým neklidem a vzrušeností nebo naopak letargií, tedy chorobnou netečností nebo nespavostí. Domníval se, ţe jde o choroby, kdy onemocní celé tělo. Druhou skupinou byly mánie, které Sorános popisoval dočasným či trvalým neklidem, vzrušením, zmatenou mluvou, vydáváním se za bohy, básníky a podobně. Při mánii měla podle Sorána onemocnět hlava. Do třetí skupiny řadil melancholii, charakterizovanou zádumčivostí a trudnomyslností, kdy jsou nemocní plačtiví, chtějí zemřít a nejí. Melancholie byla podle Sorána onemocněním trávicí trubice. (Vencovský 1996, s. 72, 73) Aretaios se zabýval především melancholií a mánií a tuto problematiku obohatil několika novými a cennými postřehy. Oba tyto chorobné stavy pokládal za výraz jediné duševní choroby. A i kdyţ se zcela jasně a jednoznačně terminologicky nevyjádřil o psychóze maniodepresivní, nemůţe být pochyb o tom, ţe se mu tyto duševní choroby, stejně jako podle dnešního stavu vědění, svým průběhem takto jevily. Aretaios si totiţ povšiml, ţe melancholie můţe probíhat buď periodicky a po letech se vracet, nebo ţe můţe být vystřídána mánií. Dále upozornil na to, ţe melancholie podle svého trvání nijak nerozvrací rozumové schopnosti nemocného, a ţe v popředí této choroby je vţdy zádumčivá a smutná nálada, sklíčenost duše i utkvívání na jedné myšlence. U mánie se celá mysl obrací naopak do popudlivosti nebo rozkoše. Jako vůbec první tak poukázal na typické afektivní rysy maniodepresivní psychózy. Ve svém díle vyslovil myšlenky, které ovlivňovaly koncepci duševních nemocí aţ do poloviny 19. století. (Vencovský 1996, s. 74, 75, Šedivec 2008, s. 18) Neméně zajímavý a cenný je i Aretaiův postřeh týkající se psychotické osobnosti lidí, kteří později onemocněli mánií nebo melancholií. Všiml si, ţe osoby, které mají skon k mánii, bývají jiţ od narození vznětlivé, prudké, lehkomyslné a bezstarostné povahy. Naproti tomu osoby s ustrašenou, starostlivou, váţnou a úzkostnou povahou bývají náchylné ke vzniku melancholie. (Vencovský 1996, s. 75) 116
U většiny duševních chorob viděl Aretaios příčinu jejich vzniku v útrobách. Od manie a melancholie ale z hlediska příčin i projevů jasně odlišoval ostatní choroby vznikající z příčin, které uváděl uţ Sorános - z nadměrného pití vína, účinkem jedů, vynechání menstruace u ţen nebo z horeček. Aretaios popsal i hysterické záchvaty, jejichţ příčinu přisuzoval děloze ţen, a jako první popsal i epileptické poruchy. (Šedivec 2008, s. 18, 19, Vencovský 1996, s. 75) Rufus asi jako první popsal vtíravé myšlenky a nutkavé jednání, které někdy mohou předcházet vzniku melancholie. Jako příklad udává vtíravou myšlenku nemocného, ţe něco spolkl a nutkavé umývání rukou (takzvané obsedantní stavy). Od Rufa také pochází návod na vyšetřování duševního stavu. Lékař měl nemocnému klást otázky a přitom pozorovat, jak odpovídá a jak se chová. Zda odpovídá věcně nebo je jeho odpověď váhavá, ustrašená či naopak sebevědomá, zda během rozhovoru přestane mluvit a zapomene, co předtím povídat a podobně. (Vencovský 1996, s. 76) Galénos chápal duševní nemoci jiţ jako nemoci mozku, mozek je pro něj centrem duševních poruch. Ale za vlastního nositele duševních funkcí, které mohou být vlivem vadného mísení tělesných šťáv zničeny či pokřiveny, pokládá pneuma, které, inspirován Platónem, dělil na duševní, fyzické a vitální. Mánie podle něj vzniká působením ţluté ţluči a melancholie přechlazením šťáv. V psychiatrii Galénos svým eklekticismem a promícháním Hippokratových a Platónových názorů vytvořil spíše zmatek a mnohé jeho závěry mají cenu pouze teoretickou a akademickou. (Šedivec 2008, s. 20, Vencovský 1996, s. 78) 5.9.2. Léčba duševních chorob Asklépiadés v léčbě duševních chorob především odmítal všechny omezovací prostředky a pouštění ţilou, které pokládal dokonce za škodlivé. Povaţoval za důleţité uklidnění pacienta, například houpáním na visuté posteli. Dále doporučoval sprchy, koupání, lehký tělocvik, masáţe, mořské koupele, pití minerálních vod a neustálé zaměstnávání nemocného. Duševně choré umisťoval do světlých místností, poněvadţ tma jiţ sama o sobě budí úzkost. Asklepiadés byl také zakladatelem muzikoterapie v léčení duševně nemocných. Doporučoval, aby nemocní, kteří trpí zádumčivostí, byli obveselováni bujnou a veselou hudbou, a ti, kteří byli neklidní, vzrušení a neúměrně veselí, byli uklidňováni tichou a váţnou hudbou. Asklépiadés rovněţ doporučoval, aby 117
nemocnému bylo vědomě nesprávně předčítáno z knihy. Nemocný byl potom vyzván k opravování špatně čtené věty. Tím lékař cvičil a zlepšoval pozornost nemocných a obracel jejich myšlenky ke skutečnosti. (Vencovský 1996, s. 66, 68) Celkově lze říci, ţe Asklepiadés byl zakladatelem soustavné a mnohostranné lékařské péče o duševně choré. Bohuţel se z jeho spisů zachovaly pouze zlomky. Ale i tak je jeho odkaz pro psychiatrii zcela původní a pozoruhodný. (Vencovský 1996, s. 68) Asklépiadův přítel a pacient, filosof Cicero se, nejspíše jím inspirován, také zabýval medicínskými otázkami, včetně některých psychiatrických. Své exkurze do medicíny zapsal v Tuskulských hovorech. Cicero doporučuje léčit duševní poruchy pomocí filosofie, která podle něj člověka zbavuje duševního bolu a zaujetí tělesnými vášněmi. Filosofie podle Cicerona činí člověka moudrým. A moudrý člověk se nezabývá, nebo jen nepatrně a dočasně, duševním bolem vyplývajícím například z osobní chudoby, rodinného a jiného neštěstí, z tělesné vady a podobně. Moudrý člověk se také nehněvá, netouţí po pomstě a neraduje se z cizího neštěstí. To vše nečiní člověk, který má svůj rozum stále ve své moci a dovede ho správně pouţívat a věci jím posuzovat. (Vencovský 1996, s. 66, 67) Samotná léčba filosofií měla dle Cicerona spočívat v poučování a dokazování, ţe jakékoli vášně jsou duševně škodlivé. A také v poukazování na zákony ţivota a obecný lidský úděl a na bezvýznamnost věcí, jichţ se kaţdý bojí a má z nich nejobecnější strach vůbec, a to strach ze smrti. Filosofií ale prý nelze léčit těţké formy šílenství. Ciceronovo zdůrazňování filosofie jako léčebné metody je velmi zajímavou praktickou aplikací filosofických rozhovorů do terapeutického procesu. Je to vědomá a aktivní spoluúčast nemocného při řešení jeho problému, tedy jedna z forem psychoterapie. (Vencovský 1996, s. 67, 68) Asklépiadův ţák Titus Aufidius, který v 1. století n. l. působil v Římě, autor pojednání O duši, měl v léčení duševně chorých naopak podivné drastické metody. Dával prý duševně choré spoutat a bičovat, nechal je hladovět a ţíznit, a poté jim poskytl hojné napití vína a souloţ. Scribonius Largus dokonce přikládal k vyvolání šoku na hlavu pacienta rejnoka elektrického. (Baťa Sýkora 1945, s. 202, Praško a kol. 2011, s. 16) Celsus doporučoval léčit psychické poruchy například masáţemi, léky na spaní a dietou. Je u něho také patrná snaha působit na nemocné silnými reakcemi po umělých otřesech. Mezi léčebné prostředky tak řadil i čichání zapáchajících látek a pomoci mělo podle něj také polévání studenou vodou, někdy zastrašování nemocných. (Baťa Sýkora 1945, s. 202, Praško a kol. 2011, s. 16, Šedivec 2008, s. 18) 118
Sorános z Efesu se stejně jako Asklépiadés stavěl odmítavě vůči léčbě dávidly a projímadly, přílišnému pouštění ţilou a proti jakémukoliv tělesnému omezování, například spoutání. V psychiatrii byl zakladatelem lůţkového reţimu. Doporučoval izolovat nemocného v pokoji na lůţku, pod stálým dohledem druhé osoby, tedy ošetřovatele. Pokoj měl být světlý, v místnosti neměly být tvrdé předměty, okna měla být vysoko, aby z nich nemocný nemohl vyskočit. Ošetřovatelé mají neustále nemocného hlídat a přikládat mu olejové obklady na hlavu anebo na krajinu ţaludku. S nemocnými se má zacházet vlídně, s přespříliš veselými se má jednat váţně, se zádumčivými naopak vesele. Jestliţe nemocní jiţ jeví zřetelné zlepšení svého duševního stavu, mají být vybízeni k takovým výkonům, v nichţ by se cvičili v soustřeďování myšlenek například mají být zatěţováni řečnickým cvičením, při němţ by se nejenom učili ovládat své myšlenky, ale i své vystupování a svůj hlas. Za posluchače těchto řečnických cvičení mají být pozváni jejich příbuzní, kteří nemají šetřit pochvalou. Později mají být s nemocnými vedeny rozhovory, které odpovídají jejich zájmům, například s námořníky o plavbě, se zemědělci o polích apod. Sorános dále doporučoval při léčbě duševně chorých cvičení, masáţe, procházky, dietní stravu, rozptylování četbou, stolními hrami a cestováním. (Vencovský 1996, s. 73) Jak zaznamenal vynikající Soránův ţák Caelius Aurelianus, Sorános organizoval pro léčbu duševně chorých hraní divadla za jejich aktivní účasti. Na ně pak navazovala diskuze nemocných, kteří líčil svoje potíţe, navzájem se snaţili objasnit jejich příčinu a vznik a posilovali se v důvěře ve vyléčení. Dnes bychom tuto metodu nazvali skupinová terapie. (Vencovský 1996, s. 74) Sorános chodil mezi nemocné, rozmlouval s nimi a sledoval průběh jejich nemoci i léčení, takţe jeho poznatky se opírají o praxi, ne o teoretizování. Proto mohl také poukázat na některé tělesné příznaky, které doprovázejí duševní choroby, například na zvýšenou potivost, chlad končetin, lesk očí, hubnutí, vinuté ţíly na hlavě, změnu barvy v obličeji a podobně. (Vencovský 1996, s. 74) Aretaios měl sice pozoruhodné postřehy o průběhu duševních nemocí, v terapii ale učinil oproti Soránovi krok zpět. V léčebné péči o duševně choré navazoval na hippokratovské terapeutické postupy. Doporučoval obvyklé metody somatické terapie. Tedy projímadla, dávidla, pouštění ţilou, sázení baněk na hlavu a na jaterní krajinu a obklady na hlavu. Čichat zapáchající látky doporučoval u hysterických záchvatů, například spálenou vlnu nebo starou moč. Podobně jako Sorános doporučoval, ţe nemocní mají být ošetřování ve světlých místnostech, dobře větraných, bez předmětů, o něţ by se mohli zranit, a bez vyzdobených zdí, protoţe obrazy by je mohly rozčilovat. V místnostech má 119
být klid, pokrývky mají být hladké, aby z nich nemocný nemohl cupovat jednotlivé nitky. Za kaţdou cenu má být udrţována dobrá nálada nemocného, mají se u něho střídat návštěvy přátel, má mít pouze lehkou stravu a dostatek tělesného cvičení. Mánie a melancholie podle Aretaia prý někdy mohou pominout spontánně, bez léčení. O senilních duševních chorobách poznamenal, ţe jsou neléčitelné a neustále se zhoršují. (Vencovský 1996, s. 75, 76, Šedivec 2008, s. 19) Rufus pro léčení duševních chorob pouţíval zejména tělesná cvičení, výkrmnou dietu, pouštění ţilou a zvláště se mu prý osvědčoval odvar z pelyňku, skořice, puškvorce, petrţele, fenyklu, mrkve, šafránu, kozlíku a myrty, dobře promíchaný s medem a slanou vodou. (Vencovský 1996, s. 76) Galénos také uplatňoval somatické léčení - pouštění ţilou, projímadla a dávidla, velkou pozornost věnoval i dietě. Galénos hojně pouţíval i výtaţky z rostlin, galénika. (Šedivec 2008, s. 20) 5.9.2.1. Čemeřice a pouštění žilou Mezi lidmi bývalo většinou pohlíţelo na duševně choré se strachem, byli povaţováni za nebezpečné. Mnozí věřili, ţe příčinou těchto postiţení je trest seslaný bohy, posedlost zlými duchy, kteří pak mohou opustit těla nemocných a napadnout zdravý organismus. Ţe je třeba se o nemocné alespoň nějak postarat, lépe řečeno zabránit obětem na ţivotech a škodách na majetku, si byli Římané vědomi. Římské právo tak přidělovalo choromyslným ochránce. Péče o nemocného pak byla povinností jeho rodiny. Nemocní s těţšími duševními poruchami byli uzavřeni ve svých domovech, méně postiţení mohli vycházet. Protoţe veřejné ústavy tehdy neexistovaly, léčení nemocných se velmi lišilo. Někteří se mohli dostat do rukou lékaře s dobrými postřehy a hlavně léčebnými metodami, které mohly mít pozitivní terapeutický účinek. Pokud ale vůbec někdo projevil zájem a potřebu duševně nemocného léčit, bylo mu obvykle doporučeno jediné útočiště. Místem, kam byli nemocní posíláni nebo kam sami přicházeli, byla Antikyra v Řecku. Byla dvě města tohoto jména, obě byla jakýmsi sanatoriem pro duševně choré. V okolí totiţ rostla hojně čemeřice, která byla na duševní choroby uţ od dob Hippokrata doporučována a hojně pouţívána. Čemeřice má silné purgativní i narkotické účinky, mohlo se tedy dostavovat jakési zlepšení a tlumení mozkových center. Jsou uváděny případy, kdy léčení v Antikyře bylo úspěšné, ve starověku se mluvilo o této léčbě dokonce s velkou důvěrou. 120
Ze všech zemí se sem sjíţděli nemocní a mnoho čemeřice odtud také bylo vyváţeno. (Porter 2001, s. 104, Baťa Sýkora 1945, s. 200, 202, 203) Čemeřice, patrně druh čemeřice černá (Helleborus niger) (příl. 4, obr.1), měla účinkovat i na jiné choroby, ale nejvíce a hojně pouţívaná byla právě na duševní choroby. Plinius uvádí recept, jak čemeřici zpracovat v lék. Píše, ţe Nedávno se přišlo na to, ţe je dobré posypat čemeřici nakrájenými ředkvičkami a pak je zase stlačit, aby do nich přešla účinnost, a podat takto zmíněný lék. Začíná se opakovat asi po čtyřech hodinách a celá kúra se ukončuje za sedm hodin. A dodává, ţe tak se léčila nejenom padoucnice, závratě, těţkomyslnost, zuřivost a šílený strach před strašidly, ale také mízní nemoci, neforemné zduření těla, lepra, strnutí šíje, třesavka, dna, vodnatelnost v začátcích, nadutí vnitřností, nemoci ţaludku, křeče rtů, ischias, čtyřdenní zimnice jinak by nepřešla zastaralý kašel, zápaly a vracející se hryzení v břiše. (Plinius 1974, s. 205). (Baťa Sýkora 1945, s. 202) Za duševně choré se povaţovali někdy i lidé s výstřední povahou. O přehnaně spořivých píše Horatius: Lakomcům se má dát co moţná největší dávka čemeřice. Jinde ve svých Satirách posílá marnivé ctiţádovce do Antikyry. O nemytých a neholených básnících, kteří se tak snaţí dosáhnout vzhledu nevšedních géniů, Horatius soudí, ţe takovým nepomůţe všechna čemeřice, co jí na světě roste. Plautus říká přihlouplým lidem helleborosi, tedy potřební čemeřice. Existují i další příklady spojení čemeřice a Antikyry se šílenstvím, například římské rčení: Nemáš to v hlavě v pořádku, jeď do Antikyry. (Baťa Sýkora 1945, s. 203) Jako vše, i šílenství se léčilo také pouštěním ţilou. I to můţe dokládat vtipné satirické svědectví Juvenala, který píše o muţi, který Hledá si ţenu, jak bývaly za starých časů... Lékaři, věru je nejvyšší čas mu pustit ţilou! Jak se zbláznil ten člověk! Kdyţ dostaneš manţelku cudnou, pospěš k Iovovu prahu a poděkuj vroucně a věnuj Iunoně kravičku v oběť, jíţ předtím dáš pozlatit rohy! (Iuvenalis 1972, s. 74). O pouţití obou prostředků, čemeřice i pouštění ţilou, svědčí i údajný čin a výrok Caliguly, který zmiňuje Suetonius. Jednoho muţe prétorské hodnosti, který z Antikyry, kam se odebral na léčení, ţádal o prodlouţení dovolené, nařídil zavraţdit a dodal: Musíme mu pustit ţilou, kdyţ u něho tak dlouho nemohla zabrat čemeřice. (Suetonius 1974, s. 217). 121
5.9.3. Epilepsie Z duševních chorob přitahovala pozornost a vyvolávala strach zejména epilepsie, přesněji řečeno její enormní vnější projevy. Tato nemoc byla připisována i Caesarovi. 5.9.3.1. Caesar obr. 78 Gaius Julius Caesar Celá staletí se traduje, ţe Caesar dlouhodobě trpěl epilepsií. Se zmínkami o Caesarově zdraví se setkáváme v dílech obou jeho ţivotopisců, ve Suetoniových Ţivotopisech dvanácti císařů i v Plútarchových Souběţných ţivotopisech. Suetonius píše:...a bylo mu přičítáno, ţe straní Sullovým protivníkům. A tak byl nucen vzdálit se z Říma, a přestoţe jeho zdraví přitěţovala zimniční choroba, musil téměř denně měnit svůj úkryt a úplatky se vykupoval z rukou Sullových náhončích. (Suetonius 1974, s. 19). I podle Plútarcha byl jednou v noci, jsa nemocen, dopravován do jiného domu a při tom padl do rukou Sullových vojáků. Tehdy byl ovšem velmi mlád, bylo mu osmnáctdevatenáct v okolí Říma, kde se tehdy skrýval, bylo plno baţin. Zajímavější je další Plútarchova zmínka, datovaná z období občanské války (to uţ se Caesarovi blíţila padesátka), konkrétně k bitvě u Thapsu. Plútarchos napřed vypočítává vojenské úspěchy, jichţ bylo dosaţeno, ţe byly mj. dobyty tři tábory a zničeno 50 000 nepřátel při ztrátě pouhých 50 vlastních vojáků a pokračuje: Jiní vyprávějí, ţe on sám se toho díla neúčastnil, poněvadţ ho přepadla obvyklá nemoc, kdyţ šikoval a pořádal vojsko. Jakmile pocítil, ţe záchvat počíná, dal prý se dopravit do jedné z blízkých věţí, dříve neţ bylo jeho vědomí, jiţ otřesené, tou pohromou docela pomateno a zachváceno a tam v klidu přečkal bitvu. (Lesný 1987, s. 25). Z posledního období Caesarova ţivota zaznamenal Plútarchos zajímavou epizodu. Lesný píše: Při udělování jakýchsi vysokých poct (bylo jich tolik, ţe se v tom ani jeho 122
ţivotopisci nevyznali) přijal suitu konzulů, prétorů a senátorů vsedě. Coţ bylo vykládáno jako nesnesitelná, bohům se protivící pýcha... Caesar si nebezpečí tohoto hrubého a nediplomatického prohřešku okamţitě uvědomil. (Lesný 1987, s. 25). Podle Plútarcha se Caesar se svou chorobou netajil. Později se vymlouval na svou chorobu; u lidí, kteří jí trpí, nezůstává prý vědomí v klidu; otřásá se prý prudce a víří, aţ vznikne závrať a bezvědomí... Plútarchos i Suetonius popisují oba Caesara jako vysokého útlého člověk s bílou pletí. (Lesný 1987, s. 25) Suetonius píše: Těšil se dobrému zdraví, ledaţe teprve v poslední době častěji omdléval a také ve spánku trpěl děsivými sny. Rovněţ byl dvakrát na veřejných shromáţděních napaden záchvatem padoucnice. (Suetonius 1974, s. 44). Plútarchos se zmiňuje o Caesarových zdravotních potíţích jiţ za jeho pobytu v Hispánii:...trpíval bolestmi hlavy a propadal epileptickým záchvatům - ta nemoc prý ho poprvé přepadla v Cordubě. Ale svou chorobnost si neučinil záminkou pro pohodlí, nýbrţ v poli hledal lék proti své slabosti, bojuje nesmírnými pochody, prostou ţivotosprávou, stálým pobytem na vzduchu a útrapami proti zlu střeţe své tělo, aby mu nepadlo za kořist. (Lesný 1987, s. 26). I Suetonius zdůrazňuje Caesarovu skromnost v jídle a pití: V pití vína byl neobyčejně umírněný a ani jeho nepřátelé to nepopřeli. Uvádím výrok Marka Catona: Jako jediný ze všech přikročil k rozvracení státu střízliv. (Suetonius 1974, s. 48). Caesarovu tělesnou zdatnost ilustruje Suetonius mnoţstvím příkladů. Například: V Alexandrii ho při obléhání mostu donutil náhlý výpad nepřítele vskočit do člunu; kdyţ se však tamtéţ vřítilo i mnoho jiných, vyskočil do moře, plavat asi dvě stě kroků a zachránil se na nejbliţší loď; přitom měl vysunutou levici vysoko nad vodou, aby se nenamočily papyry, které drţel, a v zubech vlekl vojevůdcovský plášť, aby se ho jako kořisti nezmocnil nepřítel. (Suetonius 1974, s. 54). Trpěl tedy Caesar skutečně epilepsií? Epileptický záchvat je chorobný výboj v mozku, který se šíří z ohniska, jeţ je buď v mozkové kůře, nebo v podkoří mozku. Podle toho také rozeznáváme epileptické projevy. Nejznámější, ale ne jediný takový projev, je velký křečový záchvat, provázený bezvědomím, spínavými a škubavými křečemi všech končetin, popřípadě halucinacemi. Některé epileptické projevy jsou vrozené (i dědičně), jako například tzv. malé záchvaty, projevující se krátkou ztrátou vědomí spojenou se zamţikáním nebo záchvaty bezděčných pohybů. Za padoucnici byl ovšem v Caesarově době (a obecně i dnes) povaţován pouze velký záchvat s křečemi. (Lesný 1987, s. 28; Kol. aut. 1999, Sv. 2, s. 377) 123
Epilepsie je dnes úspěšně léčitelným chronickým onemocněním. Dokud však nebyla na počátku 20. století objevena opravdu spolehlivá léčba, nemoc se postupně zhoršovala, záchvatů přibývalo a prodluţovaly se. Navíc k tomu přistupovaly výrazné psychické změny (ulpínavé myšlenky, obhroublé chování, přehnaně obřadná řeč aj.). Postupně docházelo i ke sníţení intelektu. Říkalo se tomu epileptická demence. Je otázkou, jestli Caesara postihla právě tato choroba. Podle prof. Lesného je v případě Caesara epilepsie nepravděpodobná. Muţ, který projevil tolik vojenského, politického a diplomatického génia, administrativních a organizačních schopností, energie, rozhodnosti, muţ činu par excellance nemohl v tehdejší době trpět epileptickou nemocí. (Lesný 1987, s. 29) Intenzivní zákonodárná a organizační činnost v posledním velmi aktivním období jeho ţivota rozhodně nesvědčí o epileptické demenci. Podle Plútarcha sváděl závodění se sebou samým jako s třetí osobou a jakýsi zápas za budoucí činy proti činům minulým Oč tedy u Caesara šlo? Mohlo jít o sporadickou epilepsii s řídkými záchvaty, jejíţ výskyt je ovšem velmi vzácný. (Lesný 1987, s.29) Epileptický záchvat ale někdy imitují také různé oběhové poruchy (takzvané synkopy ) z nedostatku cukru nebo vápníku v krvi. Tzv. omdlévání, o němţ se zmiňuje Suetonius i Plútarchos, se zdá svědčit pro synkopu krátkodobé ztráty vědomí při oběhové nedostatečnosti, coţ i mohlo připomínat padoucnici. Je tedy víc neţ podivuhodné, ţe Caesar dokázal za poměrně krátký čas, jeţ mu byl vyměřen, vykonat tolik dobrého i zlého, i kdyţ musel překonávat oběhovou nedostatečnost. (Lesný 1987, s. 30) Podle Suetonia se měl Caesar několikrát vyjádřit, ţe nejlepší je náhlá a neočekávaná smrt. Ta mu byla nakonec od spiklenců dopřána. A tak byl proklán třiadvaceti ranami...z tolika ran, jak usoudil lékař Antistius, nebyla ţádná shledána smrtelnou s výjimkou druhé, kterou dostal do prsou. (Suetonius 1974, s.65). 5.9.3.2. Vnímání epilepsie Řekové a Římané říkali velkým záchvatům epilepsie padoucnice nebo hieré nosos, svatá nemoc, protoţe se věřilo, ţe byla, jako kaţdá duševní choroba, seslaná některým z bohů. Padoucnice byla ale tou nejnápadnější a nejobávanější. V hippokratovském spisu Peri hierés núsú (O svaté nemoci), jehoţ odhadovaný vznik je přibliţně kolem roku 410 př. n. l., ale autor jednoznačně odmítá přetrvávající myšlenku o boţském původu epilepsie. 124
S notnou dávkou sarkasmu dělá přehlídku nejrůznějších boţstev, která měla epilepsii způsobovat. Například pokud se postiţený svíjel a skřípal zuby, seslala nemoc bohyně Héra, kdyţ pacienta trápily noční můry a deliria, mohla za to obvykle bohyně Hekaté. Poté si autor poloţil otázku, jaké jsou vlastně pro podobné představy a fantazie důkazy. A odpovídá si: Člověk povaţuje svou přirozenost, jakoţ i příčiny svých chorob, za dílo bohů z neznalosti, nevzdělanosti a v důsledku víry v zázraky... a toto přesvědčení je utvrzováno neschopností poznat skutečnost. (Porter 2001, s. 73). Útočí tak na slepou víru v nejrůznější pověry a kouzla a zdůrazňuje, ţe je třeba hledat přirozené příčiny nemocí. Tento spis je svým pokrokovým a radikálním přístupem ve své době tak zásadní, ţe je povaţován za mezník evropské vědy. (Porter 2001, s. 72, 73, Kol. aut. 1973, s. 235, Kol. aut. 1974, s. 260, Baťa Sýkora 1945, s. 201) První pokus o vědecký popis epileptické duševní poruchy provedl patrně Aretaios. Píše, ţe nemoc (epilepsia) zanechává nemocné znetvořené, ničí je závislostí nebo tím, ţe je odsuzuje k nečinnosti. Tím mysl ochabuje a časem přechází do šílenosti... trpí nespavostí, jsou trápeni strachem a děsivými přeludy. (Šedivec 2008, s. 19). Za nejlepší lék na epilepsii byla povaţována pivoňka. I Galénos napsal, ţe znal epileptika, který nedostával záchvaty, pokud u sebe nosil kořen pivoňky. Velké naděje vkládali epileptici také do mandragory. Protoţe k mírnění obtíţí obvykle nedocházelo, není divu, ţe se někteří nemocní uchylovali někdy i k praktikám starých pověr. Plinius píše: Lidé postiţení padoucnicí pijí jako lék krev gladiátorů-zápasníků v cirku, jakoby ze ţivých pohárů. (Plinius 1974, s. 239) A také se zmiňuje o Artemónovi, který dával proti padoucnici pít v noci u pramene vodu z lebky člověka zavraţděného a ještě nespáleného. (Plinius 1974, s. 239). (Baťa Sýkora 1945, s. 204) Pro padoucnici měli Římané ale také název sněmovní nemoc, morbus comitialis (od lat. comitium, sněmovniště). Záchvat padoucnice totiţ patřil mezi prodigia - zlověstná znamení, která byla předzvěstí nepříznivého výsledku děje nebo nějakého podnikání. A proto, jestliţe se vyskytl u někoho při jednání sněmu náhlý záchvat, muselo se jednání přerušit. Tohoto náboţenského ustanovení se časem začalo zneuţívat politicky. Kdyţ se jednání sněmu vyvíjelo opačně proti očekávání některých politických činitelů, jeden z nich předstíral záchvat padoucnice a jednání muselo být odloţeno. Poněvadţ se asi takové případy dost často opakovaly, budily jistou nedůvěru a padoucnici se tak začalo ironicky říkat sněmovní nemoc. (Kol. aut. 1974, s. 571, Baťa Sýkora 1945, s. 201, Kol. aut. 1973, s. 504) 125
5.10. Problematika spojená s rozmnožováním a porodností 5.10.1. Afrodisiaka a anafrodisiaka 5.10.1.1. Afrodisiaka Afrodisiaka látky stimulující sexuální touhu a tím potaţmo i plodnost - byla záleţitostí především muţů. Ideologie patriarchálních společnosti tvrdila, ţe ţeny jsou smyslnější neţ muţi a tudíţ nepotřebují stimulační prostředky pro libido. Recepty na římská afrodisiaka to názorně ukazují. Muţům se doporučovalo pít víno, ve kterém byla vyluhována borovicová semena a pepř, nebo celer. Mohli si také například mazat penis medem a pepřem nebo šťávou z karotky. Pouţívalo se i mnoho jiných látek a také vůní. (Kol. aut. 2005, s. 290) Nejvíce však byly s afrodisiakálními účinky spojovány orchideje. Přiřknutí těchto vlastností si vyslouţily tvarem svých oddenků, které jsou u mnohých druhů podobné varlatům. I název celé čeledi vstavačovitých (Orchidecae) ostatně vznikl právě podle nich řecky orchis znamená varlata. Toto označení se poprvé objevuje u Theofrasta. Podle báje první orchidej vzešla z jinocha jménem Orchis, který byl synem Satyra a nymfy. Kdyţ při divokých bakchanáliích zbavil Orchis nymfu, vyvolenou pro boha Dionýsa, panenství, rozběsněné meninády ho roztrhaly. Otec Satyr ţádal Dionýsa, aby jeho syna probudil opět k ţivotu. Ten mu však jeho přání splnil pouze částečně. Z varlat rozsápaného jinocha vyrostla nádherná orchidej. Tato rostlina se pak stala oblíbenou potravou všech satyrů. (Rätsch 2001, s. 267, Kol. aut. 1999, Sv. 8, s. 341) Oddenek vstavače muţského (Orchis mascula) (příl. 7, obr. 2) má dvě části, přičemţ kaţdému z nich byl připisován zcela opačný účinek. Dioskuridés píše: Orchis, někteří nazývají ji psí kulky... Dále se tvrdí, ţe ţeny v Thesálii pijí menší kořen s kozím mlékem, aby podnítily milostnou touhu, větší a pevnější kořen však poţívají pro oslabení milostných choutek, a dále, ţe poţitím jednoho se účinek druhého zruší. (Rätsch 2001, s. 267) Účinky rostliny Satyrionu, kterou Dioskuridés řadí k orchidejím popisuje následovně: musíme pít v tmavém trpkém víně orthopnoei a uţívat ho rovněţ, chceme-li mít styk se ţenou, neboť se tvrdí, ţe při souloţi podněcuje touhu. a tvrdí se také, ţe kořen drţený v ruce podněcuje k milostné touze, a ještě více pak, pijeme-li ho s vínem. (Rätsch 126
2001, s. 268, 269). Podle slov satirika Petronia byl patrně povaţován za velmi účinný. V souvislosti s milostným řáděním napsal: Připadalo mi to, jako by se byli všichni napili satyrionu. (Baťa Sýkora 1945, s. 206). Dodnes je známý nápoj salep, dochucený škrobovitý obsah hlízek orchidejí, a dodnes je také někdy povaţován za afrodisiakum. Ţádné afrodisiakální látky se ale zatím v hlízkách orchidejí objevit nepodařilo. Sliz z hlízek se dnes pouţívá jako jeden z léků na průjem a tiší podráţděná místa. (Rätsch 2001, s. 269, Kol. aut 1999, Sv. 7, s. 37) Afrodisiakální účinky se připisovali mandragoře. I například o artyčoku se můţeme u mnohých autorů dočíst chválu, jak vhodný je jako afrodisiakum. Plinius o něm píše, ţe nebyl jen k jídlu, ale také k roznícení lásky. Je prý to dáno jiţ přirozeností artyčoků kvetou, kdyţ cikády nejkrásněji zpívají a ţeny jsou nejroztouţenější, muţi zase nejlenivější. Afrodisiakální účinky byly připisovány také lanýţům, coţ je také představa, která se dochovala dodnes. A pozadu nesměla samosebou zůstat ani kapusta. Ovidius píše: cibuli lesklou, jiţ dováţí Megara řecká, dráţdivou kapustu jez, našich zahrádek to dar (Ovidius 1969, s. 293). (Baťa Sýkora 1945, s. 206, Rätsch 2001, s. 131) Přestoţe Plinius píše, ţe odmítá uvádět jak abortivní prostředky, tak nápoje lásky (protoţe přeslavný vojevůdce Lucullus zahynul na takový prostředek lásky ), objevuje se u něj, krom uţ zmíněné poznámky o artyčoku, v kapitole o pověrách a kouzlech zmínka o afrodisiakálních účincích vstavače a satyrionu. V téţe kapitole také píše, ţe Theofrastos znal rekordní bylinu, jejíţ pouhý dotek probudil libido na sedmdesát souloţí. Jinde se zmiňuje o rostlině, kterou nazývá Aizoon, která se hodí na nápoj lásky. (Plinius 1974, s. 234, 229) 5.10.1.2. Anafrodisiaka Pouţívaly se také prostředky na potlačení pohlavní ţádostivosti. Plinius uvádí, ţe vrbou si prý athénské matrony staly loţe. I řeřicha nebo salát locika měly podle něj mírnit libido a zahánět milostné představy ve spánku. Proti erotickým snům nočnímu škádlení faunů ve spánku - měla slouţit i pivoňka. Také se zmiňuje, ţe ti, kdo pijí po 12 dní odvar z leknínu, ztrácejí schopnost pohlavního styku a plození. (Plinius 1974, s. 180, 189, 198, 209, 227) Dioskuridés píše, ţe varlata natřená v pubertě mastí z bolehlavu zakrněla v růstu. Bolehlav zbavoval milostné touhy a pomáhal proti polucím. Těchto anafrodisiakálních 127
účinků bolehlavu vyuţívali kněţí eleusinských mystérií. Museli totiţ během rituálů zůstat cudní, nesměli mít tedy dokonce ani noční nebo ranní erekci. Proto pili bolehlavovou šťávu nebo si do varlat vtírali pastu z bolehlavu. (Rätsch 2001, s. 72) O bolehlavu se zmiňuje i Ovidius, kdy nešťasten ze své neschopnosti hledá jeho příčinu. Buď nějakým kouzlem či účinkem prudkého jedu jeho muţství nemohlo citlivé být... můj netečný úd, jak kdyby ho bolehlav zasáh mrazícím účinkem svým, zhatil tak úmysl můj (Ovidius 1974, s. 97). Jako anafrodisiakum byl dobře známý také orientální keř drmek. Ale křen dokonce, jak píše Plinius, krom toho, ţe krotil vášně, také zároveň bystřil rozum. (Baťa Sýkora 1945, s. 207) 5.10.2. Pohlavní choroby Nepříjemnými následky rozkoše mohly být i u Římanů pohlavní choroby (téţ venerické, z lat. morbus Veneris, Venušina choroba). Antičtí lékaři vypozorovali, ţe jsou nemoci, které mohou napadnout jak muţské, tak ţenské pohlavní partie, ale souvislost s přenosností pohlavním stykem jim ještě nedávali. Hippokrates a jeho ţáci uvedli ve spisech svá pozorování, kde jedna pasáţ sice působí jako definice pohlavní nemoci přenášené na více osob, ale přímá spojitost s pohlavním přenosem neí jednoznačně zmíněna. (Puccini-Delbey 2009, s. 282) 5.10.2.1. Syfilis Otázka existence syfilis (lues, příjice) ve starověké Evropě není zatím vyřešena. Je to infekční choroba způsobená bakterií Treponema pallidum a má dvojí podobu. Jedna z nich se přenáší z nemocného jedince pohlavním stykem, vzácněji přímým kontaktem se sliznicí či krví. Druhá forma vzniká, pokud je infikován plod přestupem bakterie z matky přes placentu na plod. Infekce se šíří lymfatickou a krevní cestou a provází ji nejrůznější koţní a slizniční projevy v podobě tzv. gummat. Pozdější stádia nemoci mohou způsobit poškození dalších orgánových soustav, včetně kosterní, na které syfilis způsobí typické 128
zánětlivé změny. (Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 103, 104, Baťa Sýkora 1945, s. 208) Kosterní pozůstatky z Evropy zatím zcela jednoznačnou odpověď pro potvrzení původu syfilis neposkytly. Typické kostní změny syfilitického původu jsou datovány do novověku, paleopatologické nálezy ze starších historických období nejsou zdaleka přesvědčivé. Ani z lékařských i jiných spisů se nedá nic jednoznačného vyčíst. Slovo lues se sice u římských autorů objevuje často, ale v obecném významu pro nákazu, zejména hnisavou, a metaforicky také pohromu a neštěstí vůbec. (Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 111, Baťa Sýkora 1945, s. 208) Existují dnes tři teorie, které se výskytem syfilis v minulosti zabývají. Podle jedné teorie byla syfilis onemocnění původních amerických obyvatel a do Starého světa se dostala s Kolumbovými námořníky. Druhá teorie nevylučuje moţnost existence syfilis v Evropě ještě před Kolumbem. Nejvíce zastánců má v dnešní době unitární teorie, která předpokládá, ţe původně představovala nepříliš závaţné dětské onemocnění, které se vyskytovalo jiţ v paleolitu u obyvatel Afriky. Odtud se pak nemoc rozšířila jak do Ameriky, tak do Evropy. a její projevy byly modifikovány odlišnými přírodními, klimatickými a socioekonomickými podmínkami. Předpokládá se, ţe pokud syfilis v Římě existovala, neměla tak závaţné příznaky jako v novověku. Jinak bychom totiţ v lékařských spisech měli najít její zřetelný popis, jak tomu bylo i u jiných chorob. (Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 110, 111, Baťa Sýkora 1945, s. 208) 5.10.2.2. Jiné pohlavní choroby Historikové se také neshodují na existenci kapavky (gonorrhei) - nejběţnější pohlavně přenosné choroby dnešní doby v řeckořímském světě. Jejím původcem je bakterie Neisseria gonorrhoeae. Zdá se však, ţe některé texty Celsa, Aretaia a Galéna by její existenci snad mohly potvrzovat. Název gonorrhoea se navíc přisuzuje Galénovi (podle gonos semeno, rhoe téci). Kapavka se totiţ u muţů projevuje mimo jiné hnisavým výtokem z močové trubice, zaměněným tehdy se spermatem. (Puccini-Delbey 2009, s. 284, web 1, web 17) Je doloţeno, ţe v období antiky jiţ určitě existovala donovanóza (granuloma inguinale) vzácná pohlavní choroba způsobená bakterií Calymmatobacterium 129
granulomatis vyskytující se zejména v tropech a subtropech. Toto onemocnění mohlo být přeneseno z Afriky do Řecka a Říma dováţenými otroky. (web 18, web 17) O léčení pohlavních chorob v Římě víme jen tolik, ţe se uţívalo mnoho různých bylin s výsledky patrně pochybnými. Jedním ze speciálních léků byla herba inguinalis (inguen pohlavní ústrojí), z popisu Dioskúrida by mohlo jít o hlaváček jarní. (Baťa Sýkora 1945, s. 210) 5.10.3. Antikoncepce Sorános ve svém díle popsal na 60 antikoncepčních metod a postupů. Před vrcholem pohlavního styku, tedy ve chvíli, kdy je muţ těsně před ejakulací, doporučoval ţenám, aby zadrţely dech a lehce se stáhly, aby semeno neproniklo příliš hluboko do dělohy. Následně má ţena hned vstát, podřepnout, vyvolat kýchnutí a pečlivě umýt pochvu, popřípadě se napít studené vody. Také doporučoval před stykem aplikaci různorodých směsí na bázi oleje. Například: natřít ústí dělohy starým olivovým olejem, medem, cedrovou pryskyřicí, samotnou šťávou z myrhovníku nebo spolu s bělobou olovnatou či voskovou mastí spolu s myrtovým olejem a bělobou olovnatou. Na děloţní čípek se dal také aplikovat tampón z jemné netkané bavlny napuštěný nejrůznějšími výtaţky. Nebyl ale pouţíván jako dnešní pesar, tedy jako bariéra, nýbrţ se aplikoval několik hodin před stykem a těsně před ním se vyjmul. Mezi lidmi se také šířily nejrůznější magické praktiky a recepty, jako třeba nošení amuletů, coţ Sorános povaţuje za zcela neúčinné. (Puccini- Delbey 2009, s. 273, 274) Nejčastější a nejjednodušší pouţívanou metodou k zabránění početí byl však výplach vodou ihned po styku. Panovala totiţ domněnka, ţe ţena otěhotní, pokud děloha ţeny zcela absorbuje muţské sperma. Zmiňují se o tom například Plautus, Cicero a Ovidius. Po Ovidiově muţském selhání jeho dívka vyskočila z lůţka a aby nemohly sluţky snad poznat, ţe netknuta vstává, vodu si vzala a mytím zastřela ostudu tu. (Ovidius 1969, s. 99). Také například na reliéfu vázy objevené v Lyonu je vyobrazen muţ s konvicí vody spěchající za milenci na lůţku. (Puccini-Delbey 2009, s. 274) 130
5.10.3.1. Vliv olova na plodnost Vedle různých způsobů antikoncepce je třeba zmínit i nevědomé sníţení plodnosti působením různých toxických látek z okolí. V případě římské říše nelze opominout působení olova na tehdejší společnost. Míra jeho vlivu na ni je v dnešní době stále diskutována. Někteří s určitou mírou nadsázky soudí, ţe olovo přispělo k rozpadu římské říše. Nicméně o tom, ţe ovlivnilo plodnost Římanů, není pochyb. Podle současných studií, vedle dalších škodlivých účinků, vysoké mnoţství olova v organismu muţe, prokazatelně sniţuje ţivotaschopnost spermií v ejakulátu a jejich schopnost oplodnit ţenské vajíčko. (web 19, web 20, web 21, web 22) Olovo (lat. plumbum nigrum) Římané dováţeli hlavně z dolů v Hispánii (dnešní Pyrenejský poloostrov), v nichţ za císaře Tita (79 81 n. l.) pracovalo přes 40 000 otroků. Olověnými trubkami rozváděná voda byla ve vodárně několikastupňově filtrována proděravělými olověnými deskami. Voda se v nádrţích z olova také uchovávala. A to vše i přesto, ţe bylo známo, ţe voda je mnohem zdravější z hliněných trubek neţ z olověných, jak napsal Vitruvius, římský architekt a inţenýr za Caesara a Augusta, v deseti knihách De architectura (O architektuře). (Fryš 2000, s. 253). Vitruvius to doloţil prací slévačů olova, kteří vdechují olovnaté výpary, které se při tavení a lití dostávají do vzduchu a následně do jejich těl. Římané vyráběli z olova či slitiny olova a cínu i některé nádoby na uchování potravin či tekutin. Rovněţ nádobí a misky, ve kterých se míchaly masti, byly někdy olověné. I jiné předměty denní potřeby se z tohoto kovu vyráběly některé dětské hračky, sošky slouţící k votivním účelům a přidávalo se i do slitiny, ze které se razily mince. Z olova byly zhotovovány některé lékařské nástroje. Olova se dokonce někdy pouţívalo i jako léku, například při léčbě karcinomů, a byl součástí některých antikoncepčních přípravků. Bohatí Římané si jej přidávali do sladkého sirupu zvaného sapa, který si míchali do vína i jídla. Římanky s olovem přicházeli do styku také prostřednictvím některých kosmetických přípravků. Římané tedy byli pod vlivem olova neustále. (Adkins - Adkins 2012, s. 364, Kol. aut. 1973, s. 314, 676, Fryš 2000, s. 252-253) Na základě těchto faktů pak nepřekvapí výsledky výzkumu grónského ledovce. Badatelé zjistili, ţe vrstvy ledu z římské doby vykazují čtyřikrát více olova neţ jeho starší vrstvy. Analýzy kostí obětí z Pompejí a Herculanea prokázaly třikrát aţ čtyřikrát větší mnoţství olova (tedy 84 váhové jednotky k 1 miliónu) neţ máme běţně v kostech dnes. (Fryš 2000, s. 254) 131
5.10.4. Potrat Sorános uvádí téměř kompletní seznam nejrůznějších praktik, které mohly vést k potratu. Ţeny například sahaly po lektvarech, na které existovalo nespočet receptů. Jejich častou sloţkou byl například pelyněk. Vyuţívalo se také projímavých a dávivých látek, protoţe děloha byla povaţována za útroby. Jako další abortivní prostředky Sorános uvádí prudké pohyby, rázné kroky, otřesy, například při jízdě vozem, zdvihání těţkých předmětů, sedací koupel ve studené vodě, močopudné odvary, dráţdivé pokrmy, pouštění ţilou, stlačování dělohy, tření genitálu a epigastria (nadbřišku) a kataplasma. (Puccini-Delbey 2009, s. 275, Doleţal 2001, s. 20) Plinius stejně jako nápoje lásky i prostředky, které vyhánějí plod odmítá uvádět. Píše však informativně o pověře, ţe ţena potratí, překročí-li například ţivou zmiji nebo kořen bramboříku. (Plinius 1974, s. 197, 219) Celsus píše o nebezpečí potratu při pouštění ţilou, při kolice, průjmu a také při určitém počasí. Domníval se, ţe při kolice, která je charakterizována křečovitými bolestmi břicha, musí gravidní ţena chránit nejen sebe, ale i plod. (Rychtecká 2010, s. 17). Průjem, který sám o sobě můţe podle Celsa vést, doprovázen horečkou a záněty, aţ ke smrti, je zhoubný pro plod. Píše o těhotné ţeně, ţe jestli se sama uzdraví, stejně potratí. (Rychtecká 2010, s. 19). Lékaři kladli velký důraz i na vliv počasí na zdraví člověka, stejně tak Celsus se tomuto tématu věnuje. V souvislosti s těhotnými ţenami píše: Jestli jiţní větry a deště ovládly zimu a jaro je studené a suché, těhotné ţeny, které tehdy mají rodit, tj. na jaře, jsou uvedeny v nebezpečí potratu, ty, které porodí, zrodí slabé a stěţí dlouho ţijící jedince. (Rychtecká 2010, s. 25). (Rychtecká 2010, s. 24, 27) Potrat mohl být záměrně proveden i pomocí nějakého ostrého nástroje. V době, kdy byl potrat legální, lékař mohl pouţít fetálního háku (obr. 25). Ovšem mnohem častěji se o podobnou věc, s případnou asistencí úplatné porodní báby, pokoušely ţeny samy. O to nebezpečnější však tento zákrok byl, a ţeny při něm nezřídka přišly o ţivot. Proto Sorános potrat prováděný mechanickými prostředky odmítal. Připouštěl ho pouze při komlikovaném porodu ohroţujícím rodičku. (Porter 2001, s. 94, web 5) Takto reaguje na pokus své milenky Corinny o potrat Ovidius: Pročpak bohatou révu chceš zbavovat rostoucích hroznů, pročpak ukrutnou rukou nezralé ovoce rveš? Zralost ať přijde pak sama, nech vyrůst tomu, co vzniklo: za malé utrpení přec ţivot je veliký dar! Pročpak zespodu nástroj si vráţíte v těhotné lůno, doposud nenarozeným dáváte smrtící jed?... dívky však něţné to činí a nikoli beztrestně: často zahyne sama, jeţ v 132
lůně způsobí děťátku smrt. (Ovidius 1969, s. 74). Zato Seneca ve svých Útěchách chválí svou matku, ţe neskrývala své odulé břicho, jako by se jednalo o hanebné břemeno, aby nezahodila naděje svých dětí počatých ve vlastním lůně. (Puccini-Delbey 2009, s. 271). Juvenalis ve svých Satirách konstatuje: Chudší ţeny však přece se podrobí porodním strastem, snášejí svízele kojných, vţdyť chudoba doléhá na ně zato však v zlaceném lůţku se zřídkakdy rodička najde. Tolik uţ prostředky svými, svým umění dokáţí ţeny, které zamezí plodnost a za mzdu i zavraţdí dítky, ještě kdyţ matka je nosí... (Iuvenalis 1972, s. 94) Na přelomu 2. a 3. století n. l., za vlády Septima Severa a Caracally, se potraty, prováděné lékaři nebo jinou osobou, staly ilegálními. Zabití plodu samotnou ţenou nebylo ale povaţováno za vraţdu. Římské právo, ovlivněné tehdy stoicismem, definovalo totiţ plod jako část ţenina vlastního těla (muliebris portio). Takto provedený potrat nebyl tedy trestným činem, ale pouze deliktem vůči manţelovi, protoţe mu tím ţena odepřela potomka. Rozhodnutí o případném soudním stíhání ţeny tedy náleţelo manţelovi. Ţena, která podstoupila potrat, mohla být odsouzena například k dočasnému exilu. Pokud při pokusu o potrat nebo po něm došlo k ţenině úmrtí, případný prodejce léku, vyvolávajícího potrat, byl odsouzen k trestu smrti. (Puccini-Delbey 2009, s. 276) Veřejné mínění vůči ţenám, které při pokusu o potrat přišly o ţivot, bylo obvykle patrně negativní a smrt takové ţeny povaţovali lidé za spravedlivý trest. Zahyne sama a s volnými vlasy ji k hranici nesou, kdokoli právě ji spatří, zvolají: Patří jí to! (Ovidius 1969, s. 74). 5.10.5. Mravní úpadek Snaha zabránit početí a nemít děti se rozmohla zejména po občanských válkách v nastalém dlouho očekávaném míru, takzvaném Augustově (Pax Augusta). Ürögdi tuto poválečnou situaci popisuje květnatě, avšak výstiţně: Římané po krvavých letech strádání a odříkání začali plnými doušky vychutnávat rozkoše ţivota. Nic nemohlo zadrţet obecný úpadek morálky, muţi ani ţeny nebrali manţelskou věrnost váţně, nestáli o to mít děti, a muţi spatřovali v manţelství břímě, kterého se děsili. (Ürögdi 1968, s. 123) Mravní úpadek se projevoval zejména ve vyšší římské společnosti. Zvýšila se rozvodovost manţelství, vzrostl počet bezdětných manţelství i lidí, kteří se vyhýbali sňatku. K situaci velmi přispělo i uvolnění právního postavení ţen, které nastalo během 133
válek, kdy ţeny byly nuceny k samostatnému jednání, a také vlivem helénismu. Převahy nabyla manţelství volnější formy (bez přechodu do moci manţelovy, jak tomu bylo u přísného manţelství). Ţena mohla z vlastní vůle, stejně jako muţ, manţelství zrušit. (Kol. aut. 1974, s. 297, Kol. aut. 1973, s. 364, 700) Toto vše vedlo k poklesu porodnosti a početnosti populace. Nepříznivý poměr původního jádra obyvatelstva říše ke stále přibývajícímu počtu provinciálů vzbuzoval, zvláště u vládnoucí třídy, váţné obavy o udrţení převahy Římanů. (Kol. aut. 1974, s. 297) Jak moc byly rozvody a nevěra běţné, můţeme pozorovat ve vyjádřeních Senecy:...tak mnoho proslulých a vznešených dam nepočítá roky podle konzulů, nýbrţ podle svých manţelů, a rozchází se, aby se vdalo, a vdává se, aby se opět rozešlo...... Ţádná ţena nemá muţe, kterého by nepřilákala cizoloţství. Cudnost je povaţována za důkaz ošklivosti. a Hloupá a staromódní je ţena, která neví, ţe manţelství je nepřetrţité cizoloţství. (Janiš 2004, s. 68). 5.10.6. Augustova opatření obr. 79 Augustus Císař Augustus se snaţil tuto situaci řešit. Jedním z jeho politických hesel bylo prastaré pietas svědomité plnění mravních povinností. A to - vůči bohu (zboţnost), obci (dodrţování daného sociálního řádu, tedy spravedlnost a bezúhonnost), pietas v poměru dětí k rodičům (vděčnost, vděčná láska) a v poměru k císaři (věrnost). Pietas mělo zadrţet rozklad rodiny a rozvrat společnosti. V zákonodárství Augustus také navazoval na staré tradice. Pod heslem obnovy starých římských mravů vydal postupně, v letech 18 př. n. l. aţ 8 n. l., tři zákony. Cílem těchto opatření bylo především zabránit poklesu porodnosti ve vyšších vrstvách společnosti a zajistit její nárůst a posílit moc. (Kol. aut. 1973, s. 94, 467, Borneman 1990, s. 76, 281) 134
Prvním z vydaných zákonů byl lex Iulia de adulteriis zákon o cizoloţství. Za cizoloţství byly trestány především ţeny. Nevěrná ţena musela polovinu svého věna a třetinu svého majetku odevzdat státu a byla vypovězena na nějaký ostrov. Svému vlastnímu zákonu učinil Augustus zadost tím, ţe vlastní dceru Iulii i s vnučkou poslal v roce 2 př. n. l. pro pohoršlivý a nemravný ţivot do vyhnanství na ostrov Pandaterii v Tyrhénském moři. Později směla Iulia ţít v Rhégiu, řecké pobřeţní kolonii na nejjiţnějším cípu Itálie, kde v roce 14 n. l. zemřela. Augustův zákon o cizoloţství postihoval i muţe. Byl to velký rozdíl proti dřívějším dobám, kdy muţi za cizoloţství nehrozil ţádný trest a svou vlastní ţenu podezřelou z nevěry mohl, jak píše Cato beztrestně a bez soudu usmrtit. Nyní hrozilo vyhnanství i muţům. Mohli se mu však vyhnout zaplacením zvláštní pokuty a nemajetní muţi z niţších vrstev mohli být potrestáni tělesně. Za cizoloţství však nebyla povaţována prostituce ani její vyuţívání. Naopak, i Augustus povaţoval prostituci za nejlepší ochranu proti manţelské nevěře. (Kol. aut. 1973, s. 272, Borneman 1990, s. 75, Kol. aut. 1974, s. 689) Dalším Augustem vydaným zákonem byl lex Iulia de maritandis ordinibus. Podle něj byli příslušníci senátorského a jezdeckého stavu povinni ţít v manţelství, a to muţi od 25 do 60 let, ţeny od 20 do 50 let věku. Ovdovělí a rozvedení se museli znovu oţenit a provdat. Osvobození od tohoto zákona platilo jen pro svobodné občany, kteří měli jiţ nejméně 3 děti (propuštěnci 4 děti). Navíc bylo moţné i trvalé pohlavní souţití muţe a ţeny bez formálního svazku (concubinatus), které bylo vyňato z řady nelegálních spojení a prohlášeno za legitimní. Děti vzešlé z konkubinátu dostaly plná občanská práva a měly dědická práva i nároky na výţivné. (Borneman 1990, s. 76, 281, 265, Kol aut. 1974, s. 297) Posledním Augustovým zákonem podporujícím porodnost byl lex Papia Poppaea vydaný v roce 9 n. l. Ten zajišťoval značné materiální výhody manţelům s více dětmi - přednostní právo v úředním postupu, nároky na dědictví v plném rozsahu a úlevy v soukromých i veřejných břemenech. Nároky na dědictví byly u bezdětných manţelství omezeny. Svobodným pak byly úplně odepřeny a zároveň byli svobodní také různě pokutováni nebo vylučováni v účasti na hrách. Tento zákon byl mezi lidmi nazýván ius trium liberorum (liberi děti) právo tří dětí, tedy právo těch, co mají tři děti. (Kol. aut. 1974, s. 267, Kol. aut. 1973, s. 297, Borneman 1990, s. 265) Zákony samy ovšem mnoho nezměnily, nepřispěly ke zvýšení počtu sňatků ani dětí. Kvůli nuceným sňatkům spíše přibylo rozvodů. A také si lidé našli způsoby, jak tyto zákony obejít. Výhody z nich plynoucí totiţ většinou byly menší neţ výhody bezdětnosti. (Ürögdi 1968, s. 125) 135
A i pod tlakem Augustových zákonů si ţeny dokonce často braly kastráty. Tak uposlechly zákona, a přesto se nemusely bát oplodnění. Juvenalis k tomu píše: Mnoho jich po přízni kleštěnců prahne: těm působí rozkoš polibek měkounkých rtů a brada, jeţ nemůţe zarůst rovněţ se následků nemusí zbavit.... A k samotnému kastračnímu zákroku: A vrchol je slasti náruč jinocha tehdy, kdyţ dospělý, v mladistvém ţáru, chirurgu vydá své muţství, kdy rozkrok jiţ zčernal mu chlupy. Varlata, vybraná předem, se nechají nejdříve dorůst, potom, kdyţ nabudou váhy tak přibliţně kolem dvou liber, přijdou lékaři pod nůţ (a škodu má z toho jen holič). (Iuvenalis 1972, s. 86). (Borneman 1990, s. 357) Aţ císař Domitianus (81-96 n. l.) kastraci zakázal. Současně systematicky sniţoval cenu kastrovaných otroků, aby zmizela naděje na zisk při jejich dalším prodeji. Ţeny se mohly také zapsat na oficiální městské evidence prostituujících. Došlo to aţ do té míry, ţe uţ za císaře Tiberia (14-37 n. l.) byl senát nucen vydat zákon, podle kterého se ţena, jejíţ otec, děd nebo manţel pocházel z jezdeckého stavu, nesměla dát do této evidence zapsal. (Ürögdi 1968, s 125) Účinnost Augustových opatření navíc sniţovali později i někteří jeho následovníci. Udělovali ius trium liberorum jako čestné vyznamenání a osobní výsadu i občanům bezdětným, dokonce i svobodným. (Kol. aut. 1974, s. 267) V neposlední řadě zde byla otázka financí a moci, kde hrálo hlavní roli dědictví. Bezdětní, kteří o něm rozhodovali, těţili z pozornosti a přízně svého okolí. To vyvaţovalo nevýhody, které jim vznikly v důsledku Augustových zákonů. Petronius píše: V tomto městě nikdo děti neuznává, protoţe, kdo má vlastní dědice, není zván na hostiny ani připouštěn k zábavám, nýbrţ je vyloučen ze všech výhod a vede neznámý ţivot mezi těmi, kdo jsou pokryti hanbou. Avšak ti, kdo se nikdy neoţenili, docházejí nejvyšší cti, stávají se znamenitými lidmi a jsou povaţováni za nevinné. I Seneca často mluví o vtírání se k dědictví a Plinius jej nazývá výnosnou činností, i podle něj byla bezdětnost ve cti a nejvyšší úctě. Ovidius u rad, jak pečovat o nemocnou dívku a tím si získat její přízeň, přidává poznámku Ve všech těch úkonech budou i známky oddané péče, mnohé jiţ tato cesta k dědictví přivedla pak. (Ovidius 1969, s. 290). (Borneman 1990, s. 106) Bezdětnost nebo neexistence muţských potomků se velmi často řešila adopcí přijetím do rodinného svazku. Adopce byla důleţitým prostředkem, jak získat zákonného dědice, přičemţ o adopci rozhodoval pouze muţ. Běţná byla adopce dospělých jedinců, a to ve všech vrstvách obyvatelstva. I Octavianus, budoucí Augustus, byla takto adoptován Caesarem a později existovala celá éra adoptovaných císařů. (Kol. aut 1973, s. 33) 136
5.10.7. Alimentace Snahám o zvyšování populace, které zahájil Augustus svými zákony, dal císař Nerva (96-98 n. l.) nový směr. Vydal 60 miliónů sesterciů na nákup půdy, která měla být přerozdělována mezi bezzemky, zvláště lidi ţijící v Římě, aby se zvýšil počet rolníků. Zaloţil pak peněţní alimentační fond, do kterého podle jeho příkladu začali přispívat i bohatí jedinci a obce. Z fondu se mohlo půjčovat všem drobným a středním zemědělcům na mírný úrok (asi 5%). Z těchto úroků pak byla dotována měsíční alimenta (lat. alimentum, výţiva), platby na výţivu dětí. Císař Traianus (98-117 n. l.) učinil z alimentačního fondu oficiální státní instituci, která měla dohlíţet na to, aby se alimentace prováděla po celé Itálii v širokém měřítku. Aţ do dosaţení plnoletosti měly děti dostávat 10 aţ 16 sesterciů měsíčně. (Pro srovnání roční plat legionáře byl v Traianově době 1200 sesterciů.) Podle zachovaného záznamu ze severoitalské Velleie činil roční výnos z úroků 52 000 sesterciů a byl rozdělen mezi 245 chlapců (kaţdý 16 sesterciů měsíčně), 34 dívek (12 sesterciů) a 2 nemanţelské děti (10 a 12 sesterciů). Program alimentace můţeme chápat jako pokus o rozšíření plochy obdělávané půdy a snahu o zvýšení početnosti římské populace. Ovšem objektivně posoudit dopady alimentace, která se od 2. století n. l. šířila i do provincií, nemůţeme ani v jednom směru. Pro jeden z aspektů této státní politiky jsou však charakteristická slova Plinia Mladšího v oslavné básni na Traiana: Tito nedospělí jsou vychováváni na státní náklady jako posila pro válečná taţení, jako ozdoba pro mír; učí se zároveň milovat vlast netoliko jako domov, nýbrţ jako svoji ţivitelku. Z nich se budou doplňovat vojenské tábory, z nich se budou doplňovat tribue občanské, z nich jedenkrát povstanou lidé, jimţ nebude jiţ zapotřebí vyţivovacích prostředků. (Kol. aut. 1974, s. 34). (Kol. aut. 1974, s. 34, Boatwright Gargola Talbert 2004, s. 394-395, Kol. aut. 1973, s. 47) 137
5.11. Lékařství a ženy 5.11.1. Pohled na ženské tělo Aristoteles asi jako první přišel s propracovaným vysvětlením, proč je ţena méně dokonalá neţ muţ. V rozmnoţování je podle něj ţena pasivní a přijímající, zatímco muţ je aktivní a dávající. Ţenské semeno je látka, kterou tvaruje a oduševní semeno muţské. Podle Galénovy teorie je však ke vzniku nového člověka nezbytné rovnocenné spojení semene muţského a ţenského. Tyto rozpory v pozdějších dobách vedli ke sporům mezi lékaři, filosofy a teology ve vztahu k otázkám pohlaví a jejich podílu na plození dětí. (Porter 2001, s. 155, Kol. aut. 1973, s. 75, Rychtecká 2010, s.11) Děloha (řec. hystera) byla povaţována za tajemný orgán, který ovlivňuje zdraví a dokonce i chování ţen. Její nestabilita, která jí byla připisována a pro kterou byla označována jako bloudivá, měla podle tehdejších představ na svědomí mnohem nevyrovnanější povahu ţen. Byla povaţována za příčinu hysterie a podobných náhlých psychických poruch. Hysterické záchvaty popisují například Aretaios ve spisu O uskřinutí dělohy, i Galénos ve spisu o děloze. U hysterie, jako u mnoha jiných ţenských psychických poruch, doporučovali někteří lékaři jako součást léčby sňatek, který měl patrně ţenu zklidnit. (Porter 2001, s. 94, 104, 155, Šedivec 2008, s. 19, 20) Menstruační krvácení u ţen lékaři chápali jako přirozené pročišťování ţeny. Menstruace, jak píše Galénos: udrţuje dobré zdraví, dokud je pravidelná. Pokud ustala, signalizovalo to moţné váţné onemocnění nebo riziko pro něj. Porucha menstruace mohla být nejenom důsledkem nemoci, ale i její příčinou. Například hippokratovští lékaři vysvětlovali na základě poruch menstruace vznik jednoho druhu nádoru prsu. Podle nich nádor vzniká tak, ţe dojde k přemístění či uzavření dělohy a tím k zadrţení části menstruační krve a jejímu přelití do prsu, kde se posléze tlakem na prs vytváří nádor. Sorános řadil příliš silnou menstruaci mezi moţné příčiny duševních poruch. O tom, jaká důleţitost byla menstruačnímu krvácení přikládána svědčí i to, kolik léčiv na jeho posílení či utlumení uvádí například Dioskúridés a Plinius. (Strouhal Němečková 2008, s. 27, 30, Rychtecká 2010, s. 20, Vencovský 1996, s. 73) Celsus povaţoval ţeny oproti muţům u většiny nemocí za náchylnější. Galénos se zase domníval, ţe ţeny jsou před řadou chorob ohroţujících spíše muţe jakými byla dna, 138
epilepsie či mozková mrtvice - chráněny, a to právě menstruačním krvácením. (Porter 2001, s. 99, Rychtecká 2010, s. 24) Věřilo se ale také, ţe ţena můţe menstruaci nahradit například krvácením z nosu (epitaxí) nebo zvracením krve. Pokud bylo třeba takové krvácení zastavit, rozlišovalo se mezi ţenami podle toho, jak u ní právě probíhala menstruace. U právě menstruující ţeny se pouštěla krev z jiné části těla neţ u ţeny, která právě nemenstruovala nebo měla naopak silnou menstruaci. Silné menstruační krvácení bylo také povaţováno za škodlivé a mohlo být léčeno i například pouštěním ţilou. (web 5, Rychtecká 2010, s. 20, 27) 5.11.2. Sorános z Efesu obr. 80 údajný portrét Sorána O ţivotě Sorána z Efesu a jeho osobě toho víme jen málo. Působil v Alexandrii a později v Římě, za císařů Traiana a Hadriana (98 138 n. l.), jako gynekolog a byl jedním z nejvýznamnějších řeckých lékařů císařské doby a příslušníkem lékařské školy metodické. (Kol. aut. 1973, s. 581, Vránová 2007, s. 16) Je autorem nejlepšího antického díla v gynekologickém oboru Gynaikeia (Gynekologie; pojmenovávané také jako De arte obstetrica morbisque mulierum, O umění porodnickém a nemocech ţenských), které po staletí patřilo k základním dílům oboru. Skládá se ze 4 knih, zachovaných v řeckém originálu. První kniha je věnována problematice početí a těhotenství, kde sděluje zásady způsobu ţivota těhotných ţen. Ale zabývá se také panenstvím a otázkou správného věku pro první pohlavní styk. Sorános doporučuje, aby k němu došlo aţ po menarché, první menstruaci, někdy kolem 14 let. Jsou zde také doporučovány antikoncepční i abortivní prostředky. Druhá kniha se zabývá porodem. Ve třetí knize Sorános pojednává o ţenských nemocech, včetně děloţních 139
výtoků a chorob dělohy. Čtvrtá kniha je věnována období bezprostředně po porodu, kde se zabývá také péčí o novorozence a kojence a jejich výţivou. Velká většina z toho, co napsal v tomto díle, je platná dodnes. (Porter 2001, s. 94, Kol. aut. 1973, s. 581, Vránová 2007, s. 15, Duinová Sutcliffová 1997, s. 21) V latinském překladu se zachovala Soránova příručka určená porodním bábám Peri gynakeion (O věcech ţenských), psaná formou otázek a odpovědí. Je mu připisován také spis Peri Epidesmón (O obvazech) opatřený ilustracemi a spis Peri oxeón kai chronión pathón (O prudkých a vleklých nemocech), které známe z latinského překladu jeho ţáka Caelia Aureliana. (Kol. aut. 1974, s. 576, Kol. aut. 1973, s. 576, 581) Sorános se snaţil vţdy vycházet ze své vlastní praktické zkušenosti a vůči řadě některých tradičních názorů byl velmi skeptický. Zejména kritizoval nejrůznější neúčelné léčebné postupy. A na teorii o bloudivé děloze pohlíţel s pohrdáním. I Soránův význam v dějinách lékařského písemnictví je nesporný, protoţe dodnes udivuje svou propracovanou metodikou. Jiţ antická doba mu udělila čestný titul princeps methodicorum. (Porter 2001, s. 94, Vránová 2007, s. 16) 5.11.3. Porodní báby a lékařky Je jasné, ţe si ţeny u porodu odpradávna navzájem pomáhaly. V Řecku a Římě se pak z některých z nich staly ţeny s povoláním porodní báby nebo dokonce lékařky. Lékařství tak bylo jednou z mála profesí, které se mohly i ţeny oficiálně věnovat. Nejrozšířenější byly pochopitelně porodní báby, které se zaměřovaly zejména na porody a ţenské choroby a potíţe. Známe ale i celou řadu lékařek řeckého původu, i kdyţ jich nikdy nebylo příliš mnoho. Některé z těchto ţen byly velmi zkušené, vzdělané a také váţené. (Adkins - Adkins 2012, s. 388) Jak se k lékařskému povolání ţeny dostaly, vypráví legenda z 2. století n. l., která má různé verze. Podle jedné z nich letitý lékař Hierofilos vyučil svému umění Agnodiké, dívku převlečenou za mladíka. Rozhodla se studovat lékařství kvůli ţenám, které v Athénách často umíraly při porodu, protoţe se bály probírat své problémy s muţi. Stala se potom oblíbenou mezi svými ţenskými pacientkami, ţe ji ostatní závistiví lékaři obvinili z neschopnosti a svádění pacientek. Kdyţ pak před soudem Agnodiké prozradila své pravé pohlaví, trvali lékaři na ještě přísnějším potrestání. Ale přední athénské ţeny přišly před soudní dvůr a ţádaly osvobozující výrok. Nakonec byl starý zákon, který 140
zakazoval ţenám stát se lékařkou, zrušen a svobodným ţenám bylo dovoleno studovat a provozovat medicínu. Jiná věrohodnější verze vypráví, ţe ten, koho Hierofilos učil, byl mladík jménem Agnodikos. Měl soucit se ţenami, které by mnohdy raději zemřely, neţ aby se nechaly vyšetřit muţem, a tak začal provozovat medicínu v převlečení za ţenu. (Pollak 1973, s. 282, Retief Ciliers 2005, s. 178, Porter 2001, s. 100, Kol. aut. 1973, s. 253) Legenda má pravděpodobně reálný podklad. Ţeny byly v Řecku zřejmě skutečně původně vyloučeny z lékařské profese, ale spíše podle zvyklostí neţ právně. Později se však od tohoto zvyku v Řecku i Římě postupně mnohem více upouštělo. V průběhu času byl tento příběh citován při mnoha příleţitostech v bojích aktivistek za práva ţen a to zejména od 17. století, kdy se porodní báby a lékařky musely obhajovat v profesi, kde jasně dominovali muţi. (Retief Ciliers 2005, s. 178) V Řecku se rozlišovalo mezi porodní bábou (maia) a lékařkou (iatrike, z řec. iatros lékař) jiţ ve 4. století př. n. l. Existoval také termín iatromaia, asi pro porodní bábu se širším polem působnosti. V Římě se mezi porodní bábou (obsterix) a lékařkou (medica, z lat. medicus lékař; či iatrina) rozlišovalo od 1. století n. l. Není ale moţné úplně vymezit rozdělení mezi oběma profesemi s přesností, aby se jejich úlohy výrazně nepřekrývaly. (Retief Ciliers 2005, s. 165, 168, 169) Nebyly objeveny ţádné biografie těchto ţen nebo pojednání o jejich školení či denních aktivitách. Informace o ţenách v lékařské profesi nebo informace poskytující lékařský pohled na ţeny musí být sbírány ve spisech lékařů Sorána, Galéna a jiných a v letmých zmínkách dalších řeckých či římských autorů. Ty lze pak doplnit zejména ještě epigrafickým materiálem, jako jsou nápisy na hrobech a jiných pamětních artefaktech. Tyto informace se objevují poměrně zřídka. Ovšem i tato skutečnost můţe být důleţitá, protoţe můţe znamenat, ţe přítomnost ţen v lékařské profesi nebyla výjimečným jevem, a tudíţ nezasluhovala zvláštní zmínky. (Retief Ciliers 2005, s. 170, 171) V Platónově dialogu Thaetetus se dozvídáme, ţe Sokrates své diskuze s mladými, které učil vytvářet jasně formulovat a správně vyjadřovat své názory, přirovnával k práci, protoţe on přivádí na svět jejich názory stejně jako porodní bába přivádí na svět dítě. Sokrates sám se netajil tím, ţe jeho matka Fainareté vykonávala stejné povolání. Z toho se dá usoudit, ţe profese porodní báby byla tehdy dobře zavedená i uznávaná. Dá se říct, ţe Platón ve svých spisech potvrzuje i existenci profese lékařky ve své době. V díle Republica, kde vykresluje ideální stát a svou představu o společnosti, předpokládá, ţe 141
nejvyspělejšími intelektuály, a to ať muţi či ţeny, by mohli být lékaři nebo dokonce vládci. (Kol. aut. 1973, s. 578, Retief Ciliers 2005, s. 168) Letmé zmínky o ţenách, hrajících roli v římské medicíně, ať uţ porodních bábách, lékařkách, někdy zároveň i autorkách, byly nalezeny také v Epigramech Martiala a v Satirách Juvenala. O ţenách, které léčily a napsaly pojednání o porodnictví a gynekologii, často zřejmě určených pro školení porodních bab, se zmiňuje Plinius. Sotira, porodní bába, prý dávala rady proti horečce, která můţe nastat ve třetím nebo čtvrtém dni po porodu, a předepisovala léčbu na problematickou menstruaci. Salpe, pocházející z řeckého ostrova Lemnosu, byla porodní bába a básnířka, která mimo jiné psala o ţenských nemocech. Lais a Elephantis ţily pravděpodobně v 1. století n. l. a obě údajně učily v Římě a psaly o menstruačních problémech. Radikálně se ovšem lišily v různých aspektech, jako například v prostředcích, které mohou vyvolat potrat nebo podpořit plodnost či způsobit neplodnost. Olympias z Théb psala o vyvolání potratů i jejich prevenci, menstruačních potíţích, neplodnosti a ţenských nemocech obecně. Ve čtyřdílné encyklopedii Tetrabiblio, napsané řeckým lékařem Aetiem z Amidy, působícím v Římě v 6. století n. l., najdeme informace o lékařce jménem Aspasie, která ţila v Římě ve 2. století n. l. a psala o problémech v porodnictví a gynekologii. Je chválena za své zkušenosti v diagnóze pozice plodu a za léčení menstruačních potíţí. Se svými pacientkami se snaţila komunikovat a upozornit je na všechna rizika ohroţení těhotenství spojená s určitými aktivitami. (Retief Ciliers 2005, s. 171, 172, 173) Jediný dochovaný text napsaný lékařkou pochází z přelomu 2. a 3. století n. l. od Methodory. Je nazván O utrpení ţen jako matek a pojednává mimo jiné o chorobách postihujících dělohu, břicho a ledviny, o prostředcích podporujících plodnost, stejně jako uvádí tři recepty na antikoncepci. Zdá se, ţe Methodoris byla ţena velice vzdělaná a její léky byly zcela původní. (Retief Ciliers 2005, s. 173) Z Platónova dialogu Thaetis, kde analyzuje roli porodní báby z filosofického hlediska, se nám dochoval jeden z nejstarších popisů úlohy porodní báby. Platón uvádí, ţe úkolem porodní báby je vyvolat porod pomocí léků a zaklínadel, zmírnit námahu rodičky a, kdyţ je třeba, vyvolat potrat. Toto spojení porodu s magickými praktikami ukazuje, ţe v Platónově době byl porod a vše kolem něj tradičně prostoupen náboţenskými a magickými praktikami a povaţován výhradně za sféru působení ţen. O pár století později Sorános popisuje, ţe porodní bába má pomáhat při porodu, přezkoumat narozené dítě a informovat matku, zda je zdravé a stojí za pozvednutí. Poté se má postarat o matku a umět jí poradit 142
ohledně péče o dítě. Také uvádí, ţe porodní báby jsou v případě všech specificky ţenských nemocí ţenami ţádanější neţ muţi lékaři. Retief Ciliers 2005, s. 181, 182) Sorános poskytuje jedinečný popis základních vlastností a dovedností, kterými měly být obdařeny porodní báby. Nejdříve se ptá a odpovídá si: Kdo je porodní bába? Ţena naučená všem příčinám ţenských nemocí a také zkušená v základní lékařské praxi. (Retief Ciliers 2005, s. 183). Sorános měl na adeptky porodnictví mnoho poţadavků. Podle něj musí porodní bába umět číst a psát a mít dobrou paměť, aby si zapamatovala podrobné poznatky o teorii a praxi porodu. Musí být pracovitá a práce ji musí těšit, jinak nebude schopna setrvat ve své náročné úloze. Musí být vţdy rozváţná a vést slušný a počestný ţivot, aby jí bylo moţno důvěřovat, protoţe ţeny se jí svěřují s tajemstvími svého srdce. Nesmí být pověrčivá a inklinovat k panice. Nemusí mít nutně děti, protoţe nejenom vlastní zkušenost s porodem a mateřstvím dokazuje schopnost pochopení a soucitu s těhotnými ţenami. Nesmí být příliš upovídaná a musí být odváţná v kaţdém nebezpečí. Nesmí být hrabivá, aby nepodlehla uplácení od ţen, jeţ chtějí potraty. Musí být fyzicky silná a zdravá a mít jemné ruce s dlouhými štíhlými prsty. Neměla by vykonávat práci, od které by jí prsty ztvrdly. A pokud je nemá od přírody měkké, musí si je zjemňovat mastmi. Tyto poţadavky na porodní bábu, kterých nebylo málo, byly předávány aţ do 19. století. (Doleţal 2001, s. 20, 21, Retief Ciliers 2005, s. 180, 182) V Řecku a Římě však v dovednostech a postavení porodních bab existovaly velké rozdíly. Některé ţeny si vypěstovaly své umění dlouhou praxí, jiné také studovaly odborné traktáty o gynekologii a porodnictví, a některé z nich se staly i uznávanými odbornicemi. Soranos dělil porodní báby do tří úrovní. První, které byly technicky velmi zručné, moudré a klidné a pomohly přivést na svět mnoho dětí. Druhé, pokročilejší, které byly vzdělané také v teorii gynekologie a porodnictví. A konečně ty, které byly vlastně rovny lékařům a byly vyškoleny ve všech typech léčení - ve znalostech léků, dietetice i v chirurgických zákrocích. (Retief Ciliers 2005, s. 183, Duinová Sutcliffová 1997, s. 21) Věk ţen, které se mohly stát porodní bábou, asi nebyl nijak stanoven. Dochoval se náhrobní nápis patřící Claudii Trophině, která se doţila 75 let, stejně jako nápis mladičké Poblicie Aphe, propuštěnkyně, která jako porodní bába zemřela jiţ v 21 letech. (Retief Ciliers 2005, s. 174) Neexistuje ţádný popis schopností a charakteristik nezbytných pro lékařku, podobný tomu pro porodní báby. Ale protoţe se tyto dvě profese ve velké míře překrývají, lze předpokládat, ţe profil ideální lékařky by mohl být velmi podobný Soránovu profilu ideální porodní báby. Pacienty lékařek tvořily převáţně, moţná výhradně, ţeny. A lékařky 143
se také většinou specializovaly na ţenské nemoci. V jednom spisu je zmíněna medica a mammis specialistka na choroby prsů. Je jasné a pochopitelné, ţe ţeny chtěly být léčeny spíše ţenou. A s nimi řešily mnohem více neţ jenom ţenské choroby a záleţitosti ohledně těhotenství a porodů. (Retief Ciliers 2005, s. 181, 183, Duinová Sucliffová 1997, s. 21) Porodní báby pocházely, na rozdíl od lékařek, patrně téměř výhradně z niţších společenských vrstev. Podle většiny náhrobních nápisů byly porodními bábami buď propuštěnkyně nebo dcery propuštěnců. Zdá se tedy, ţe si asi mohly vydělat i dost na to, aby se mohly z otroctví vykoupit. Mnohé z nich mohly být dokonce členkami domácností bohatých římských rodin, které tak měly své vlastní porodní báby. Přitom porodní báby v Řecku byly obvykle váţenější neţ jejich kolegyně v Římě. Mezi lékařkami byly jak otrokyně a propuštěnkyně, tak také ţeny z vyšších společenských kruhů, jak se o nich zmiňují například Juvenalis a Martialis. (Retief Ciliers 2005, s. 184, 185) Některé ţeny, zejména lékařky, se těšily velké úctě. Obvykle ovšem více v Řecku neţ v Římě. Na pamětních deskách z 1. století př. n. l. můţeme číst, ţe město Tlos v Lýdii v Malé Asii dalo oficiální povolení Antiochis, dceři lékaře Diodota, vztyčit svou sochu na základě jejích úspěchů v medicíně. Tato ţena se skutečně musela ve svém rodném městě těšit velké úctě. Ale i Galénos o ní mluví s úctou jako o tvůrkyni léku proti bolesti sleziny a proti revmatismu, stejně jako uznale oceňuje roli porodních bab. Jiný lékař věnoval Antiochis knihu o nosním krvácení. Byla po zásluze respektovanou lékařkou rovnocennou svým muţským kolegům. Z konce 4. století n. l. se nám dochoval náhrobní nápis patřící lékařce Victorii. Této ţeně věnoval osobní lékař římského císaře Gratiana svou knihu o gynekologii se slovy artis meae dulce ministerium drahé mistryni mého umění. (Retief Ciliers 2005, s. 172, 175, 176) Na pohřebišti na ostrově Isola Sacra (při pobřeţí na západ od Říma) u města Ostia Antica byl objeven hrob z roku kolem 140 n. l. (příl. 8, obr. 1). Dochovaly se na něm dva dnes slavné terakotové reliéfy lékařské dvojice. Na jednom z nich Scribonie Attika sedící na nízkém taburetu asistuje ţeně na porodnickém křesle při porodu (příl. 8, obr. 2). Její manţel Marcus Ulpius Amerimnus, chirurg, zobrazený na druhém reliéfu, se věnuje pacientově noze (příl. 8, obr. 3). (Retief Ciliers 2005, s. 175, web 32) Stejně jako tyto terakotové reliéfy, dokládá i dojemný pohřební nápis z Pergamu z z 2. století n. l., ţe ţeny mohly pracovat společně se svými muţi a poţívaly váţnosti. Přijmi, Pantheio, moje ţeno, pozdrav na rozloučenou od tvého chotě, který je vrţen osudem do věčného smutku způsobeného tvou smrtí. Neboť nikdy předtím neviděla Héra, patronka manţelství, choť s takovou dokonalostí krásy, povahy a moudrosti jakou jsi ty. 144
Dala jsi mi syny, mé obrazy. Dávala jsi pozor na svého manţela a děti. Zdatně jsi vedla domácnost, a spolu se mnou jsi se těšila věhlasu jako lékařka, protoţe, drahá ţeno, jsi nebyla v tomto umění o nic méně učená a obratná neţ já. Proto Glykon, tvůj muţ, tě pohřbil v tomto hrobě, ve kterém je pohřbeno také tělo zesnulého Philadelphuse, a ve kterém budu já sám odpočívat po své smrti; jako jsem sdílel naše manţelské loţe, tak budu vedle tebe leţet pod zemí. (Retief Ciliers 2005, s. 175). 5.11.4. Porod Za porodu byli oslovováni četní bohové a převáţně bohyně zajišťující ţeně zdárný průběh porodu a konala se četná opatření k zahánění zlých duchů, kteří by mohly ublíţit rodičce či novorozeněti. U loţe rodičky byla zapalována svíčka pro bohyni Candeliferu, která měla ukazovat dítěti cestu na svět. (Kol. aut. 1974, s. 407, Adkins Adkins 2012, s. 285) K ulehčení porodu doporučoval Sorános polohu vsedě na porodnickém křesle s opěradlem, oporami pro ruce a půlkruhovitě vyříznutým sedadlem. Dával také například rady ohledně efektivního tlačení rodičky. (Porter 2001, s. 94, Vránová 2007, s. 15, Doleţal 2001, s. 20) Komplikace při porodu, které nebyly jistě zřídkavé, mají podle Sorána různé příčiny celkový stav matky, abnormality pohlavních orgánů (například zúţená pánev) nebo abnormální poloha plodu. V případě nepříznivé polohy plodu Sorános doporučuje, aby byl plod s pouţitím vnitřních i vnějších hmatů otočen noţkami napřed a za ně vytáhnut. I Celsus o tomto obratu píše, přičemţ jej nepovaţuje za těţký. V následujících staletích byl ale zcela zapomenut. Dnes se nazývá obrat na noţku. (Vránová 2007, s. 15, Porter 2001, s. 94, Doleţal, 2001, s. 19) V případě, ţe se hlavička dítěte zaklíní v porodních cestách do té míry, ţe porod není moţný, radí Sorános následující postup. Hlavička se otevře kleštěmi (obr.) a vyjmou se jimi lebeční kosti, aby se dítě dalo pomocí fetálního háku (obr.) vyjmout a mohl se tak zachránil alespoň ţivot rodičky. (web 5, web 36) V souvislosti s obtíţným porodem vzniklo patrně i jméno Agrippa. Takové pojmenování znamenalo, ţe se dítě rodilo těţce, většinou se pojmenování pouţívalo pro porody koncem pánevním. Plinius píše: Postupovat při porodu nohama je proti přírodě, z tohoto důvodu byli nazýváni Agrippa těţce porození. (Doleţal 2001, s. 21-22) 145
V závěrečné knize své Gynekologie radí Soranos například, jak přestřihnout pupeční šňůru a jak vyjmout placentu. Pro zástavu krvácení rány po přestřiţení pupečníku se měla provést kauterizace, například špachtlí. (Porter 2001, s. 94, web 5) Celsus se věnuje také poporodnímu stavu rodiček, který představuje velké riziko. Zmiňuje se o stavu, kdy má ţena po porodu silné prudké bolesti hlavy a má navíc horečku. Tehdy je podle něj v nebezpečí smrti. Podle symptomů, jaké popsal, šlo nejspíš o tzv. horečku omladnic. Jde o závaţnou bakteriální infekci ţenských pohlavních orgánů během šestinedělí, která do poznání a zavedení zásad antisepse po polovině 19. století velmi často napadala ţeny po porodu. Na tyto a jiné komplikace i římské ţeny většinou umíraly. Dalším důvodem mohl být také nízký věk prvorodiček (obr. 81). Výzkum kosterních pozůstatků z Herculanea ukázal, ţe kostry ţen, které uţ rodily, nezřídka patřily velmi mladým jedincům. A nedospělá kostra ještě není dostatečně zralá na to, aby zvládla těţký proces porodu. (Rychtecká 2010, s. 22, web 1, Jashemski 2002) V průběhu porodu je vesměs protrţen nebo puká blanitý vak. Můţe se stát, ţe se dítě narodí s touto blánou na hlavě, a není-li odstraněna, můţe zabránit dýchání a způsobit dítěti smrt. Od starověku však existovala pověra, která přetrvala celá staletí, ţe tato blána, označovaná jako caput galeatum (hlava v přilbě), přináší štěstí, a nejenom narozenému dítěti. V českých zemích se jí později říkalo čepec štěstěny. Porodní báby tyto blány často prodávaly, například pověrčivým advokátům, kterým měla přinášet štěstí při procesech. (Doleţal 2001, s. 19) obr. 81 porod mladé dívky 5.11.4.1. Císařský řez Císařský řez je operativní druh porodu, kdy je plod vyjmut z těla ţijící matky po chirurgickém otevření břicha a dělohy. Provádí se buď plánovaně u některých rizikových těhotenství nebo akutně, pokud nastanou během porodu komplikace. Akutní císařský řez se 146
většinou provádí z důvodu, ţe dítě začíná trpět nedostatkem přívodu okysličené krve a hrozí, ţe se začne dusit. Uvádí se, ţe císařský řez je pro matku šestrát rizikovější neţ samovolný porod, z důvodů moţných pooperačních komplikací. Takto chápaný císařský řez, tedy zárok na ţivé ţeně, byl údajně poprvé proveden švýcarským zvěrokleštičem Jakubem Nuferem v roce 1500, a to s příznivým výsledkem pro matku i plod. Někteří autoři ovšem tento případ zpochybňují a soudí, ţe první císařský řez provedl aţ v roce 1610 chirurg Jeremias Trautmann se svým kolegou v německém Wittembergu. Rozhodli se ji provést na ţeně s břišní kýlou, do které se jí dostala děloha. Ţena však po 25 dnech po porodu zemřela na pooperační komlikace, nejspíše vinou embolie. Teprve aţ rozvoj lékařské mikrobiologie s zavedení antisepse učinilo operaci bezpečnější. Její další bezpečnost významně zvýšilo zavedení transfúze po 2. světové válce a zejména pouţívání antibiotické léčby. (web 23-25, Kol. aut. 1999, Sv. 2, s. 54, Souček 1981, s. 31) Dříve byl zákrok prováděn výhradně na mrtvých ţenách. Setkáváme se s ním jiţ v řeckém bájesloví Dionýsos a Asklépios přišli na svět řezem z mrtvých matek Semelé a Korónis, které zahynuly v plamenech. V nejstarším římském zákonodárství zákon Lex regia de inferendo mortuo, připisovaný Numiovi Pompiliovi (715-672 př. n. l.), zakazoval pod trestem smrti pohřbít těhotnou ţenu bez pokusu o vybavení ţivého plodu. Královský zákon zakazuje, aby byla pohřbena ţena, která zemřela jako těhotná předtím, neţ jí bude plod vyříznut, kdo by činil opak, zdá se, ţe by zničil naději ţivého tvora spolu s těhotnou. (Doleţal 2001, s. 22, 23). Hrála v tom nejspíše roli i pověra, přetrvávající dodnes u některých přírodních národů, ţe kdyţ dítě z matky nevyříznou, hrozí jim neštěstí. (Souček 1981, s. 31 web 23, Růţička 2004, s. 321) Antika pro tuto operaci zřejmě neměla zvláštní název, ten vznikl aţ později. Plinius napsal, ţe se takto narodil zakladatel římského rodu Caesarů, coţ vyvozuje ze samotného jména rodu. Latinsky totiţ caedere znamená řezat či krájet. (V češtině by se tedy jednalo o rod Řezáčů.) Plinius také uvádí, ţe děti chirurgicky vyňaté z dělohy byly nazývány caesones nebo caesares. Píše: Auspicatius narodil se při smrti rodičky, stejně tak i Scipio Africanus starší, podle vyříznutí z dělohy matky nazván Caesarus, a z té příčiny byli nazváni caesones vyříznutí. (Doleţal 2001, s. 22). Patrně právě pod vlivem Plinia se začalo operaci říkat císařský řez (sectio ceasarea). Sectio je odvozené od seco, které má obdobný význam jako caedere, termín sectio caesarea je tedy tautologický, obsahující slova stejného významu. Dlouho se tradovalo, ţe se Caesar narodil tímto způsobem, dnes je jisté, ţe tomu tak nebylo. Víme, ţe Caesarova matka Aurelia ţila po narození svého syna ještě mnoho let. (web 25, Souček 1981, s. 31, Doleţal 2001, s. 22) 147
5.11.5. Péče o děti V rámci svého velkého díla Gynaekeia věnoval Sorános 23 kapitol také péči o novorozence i malé děti. Kolik jeho uţitečných rad však se dostalo do praxe, nevíme. Kdyţ miminko přišlo na svět, bylo první starostí porodní báby ho vykoupat. K tomu se pouţívala speciální široká nádoba. Především se však musely vykonat obřady, které měly přivodit očistu domu znečištěného rodičkou a její krví. Umyté pak dítě poloţili na zem před otce, aby rozhodl, zda ho povaţuje za své. Na znamení to, ţe dítě uznává za vlastní, přijímá ho do rodiny a bude se o něj starat, otec novorozeně pozdvihl ze země. (Kol. aut. 1973, s. 411, Fryš 2000, s. 148, Ürögdi 1968, s. 126) Narozené dítě se nikam nezapisovalo, jen při censu byl do censurní knihy zanesen počet dětí a jejich stáří. Aţ teprve za Marka Aurelia bylo vydáno nařízení, ţe se narození a jméno dítěte musí do 30 dnů nahlásit u prefekta státní pokladny. (Kol. aut. 1974, s. 407, 409) obr. 82 reliéf věnovaný bohyním Nutriciím Uznané dítě zahrnuly všechny ţeny v domě svou péčí. Věřilo se, ţe v prvním týdnu jsou novorozeňata nejvíce ohroţena zlými démony, proto se proti nim pouţívalo mnoho ochranných prostředků. Nasliněným prstem mu ţeny udělaly na čelo několik znaků, které ho měly chránit před uřknutím, a tělíčko mu ovinuly stuhami a amulety, které mu měly přinášet štěstí. Uţ od několika hodin po porodu se dítě zavíjelo do plenek a do povijanu (obr. 82). Takto pevně zavinuté leţelo v kolébce (cunae, cunabula), která byla uváděna do pohybu nohou. Do plenek se mu na ochranu vkládal česnek, do oken se dávaly pruty hlohu. Mezi další ochranné úkony patřily například hojné oběti nesčetným ochranným boţstvům. (Kol. aut. 1974, s. 407, Fryš 2000, s. 148) Z chování novorozeněte lidé předpovídali i jeho budoucnost. Kdyţ se smálo hned od narození, znamenalo to, ţe bude mít krátký ţivot. Kdyţ se poprvé usmálo aţ za několik 148
dní, předvídali mu šťastný osud. Kuriozní ochranný prostředek existoval také proti pohledu cizího člověka na dítě, protoţe ten se povaţoval za nepříznivý. V takovém případě měla matka nebo kojná plivnout dítěti třikrát do úst, jak o tom píše Plinius. Plinius uvádí i předpis starých ohledně brukve, o které prý měli velké mínění: Potřeš-li malé hochy močí po poţití brukve, nestanou se nikdy debilními. (Plinius 1974, s. 180). Pověrečná opatření vyvrcholila po osmi (v případě děvčete) nebo po devíti dnech (v případě chlapce), kdy se konal obřad očisty (lustratio), a to buď doma nebo v chrámu s dary a modlitbami. Během něj se přinášely oběti a vzývala boţstva, o kterých se věřilo, ţe určují osud dítěte. Dítě dostalo osobní jméno a na krk mu rodiče pověsili bullu (symbol člověka svobodného rodem). To bylo malé koţené nebo zlaté pouzdro, obvykle ve tvaru srdce, do kterého vloţily amulety (často gemy s kouzelným nápisem) proti zlým kouzlům a uřknutí. Bullu pak nosilo dítě do té doby, dokud nebylo prohlášeno za dospělé. (Fryš 200, s. 148, Ürögdi 1968, s. 126, Robert 2001, s. 136, Kol. aut. 1974, s. 407, Plinius 1974, s. 241) Děti vychovávala většinou matka nebo pěstounka. Ţeny z vyšších společenských vrstev později nezřídka svěřovaly své děti, i kdyţ toho nebylo potřeba, kojné (nutrix), většinou otrokyni. Z dopisu ze 3. století n. l., ve kterém tchýně píše svému zeti, můţeme vidět, ţe otázka, zda kojit či nekojit vlastní dítě, se římských matek týkala, přičemţ rozhodnutí bylo pouze na ţeně....doslechla jsem se, ţe nutíš manţelku, aby dítě kojila. Má-li však ona na to jiný názor, opatřte pro děťátko kojnou. Co se mne aspoň týká, neradím dceři, aby sama kojila. Líbám svou nejdraţší dcerušku Apollóniu... (Vránek 1972, s. 15). Tuto otázku však řešily jen zámoţnější ţeny, které si mohly kojnou dovolit. Pokud není scéna na reliéfu z římského sarkofágu (obr. 83) příliš idealizovaná, kojení snad mohl přihlíţet i muţ. (Fryš 2000, s. 148) obr. 83 kojení Jak křehký a zranitelný je ţivot malého tvorečka si lidé byli dobře vědomi a snaţili se mu zajistit co nejvíce ochrany. I kdyţ děti chudých (o dětech otroků ani nemluvě) museli brzy rodičům pomáhat s těţkou fyzickou prací. Dětské nemoci byly velmi 149
rozšířené, o čemţ svědčí u údaj z Herculanea, kde asi polovina populace (jiná studie uvádí dokonce údaj 70%) měla chrup postiţený hypoplázií. Horizontální hypoplastické linie se totiţ vytvářejí v době růstu zubu v situacích, kdy organismus nemůţe tvořit dostatečné mnoţství skloviny ke správnému vývoji zubních korunek. Takovými situacemi jsou různé choroby s horečnatými stavy, průjmová onemocnění, metabolické poruchy a podobně nebo hladovění trvající dva a více týdnů. (Jashemski Meyer 2002, s. 455, Capasso 1999, web 13) A protoţe zkušenosti s léčbou dětských chorob, které mají mnohá specifika, byly velmi malé, panovala v Římě velmi vysoká úmrtnost kojenecká i dětská. Z údajů z epitafů, z kosterních pozůstatků i z jiných pramenů vyplývá, ţe pravděpodobně 33% ze všech dětí narozených v daném roce zemřelo, ještě neţ dosáhly svých prvních narozenin, a 55% před dosaţením pěti let. Kdyţ však uţ dítě překonalo nejhorší období a dosáhlo 15 let, mohlo očekávat, ţe se doţije přinejmenším 36 let. Ovšem věku nad 50 let se doţívalo jen necelých 8% římského obyvatelstva. (Boatwright Gargola Talbert, 2004, s. 429, 432) 5.11.5.1. Odkládání dětí Kdyţ se děťátko narodilo, neznamenalo to, ţe musí být přijato s radostí. Právo nad jeho ţivotem a smrtí, jakoţ i nad ţivotem a smrtí všech členů rodiny (ius vitae necisque), měl otec rodiny (pater familias), byl jejich neomezeným soudcem. Novorozeně mohl uznat za své nebo je dát pohodit či dokonce zabít. Dospělejší děti mohl prodat. Během staletí se tato otcova moc různě modifikovala, ale stále zůstávalo v platnosti otcovo prvotní přijímací gesto. (Kol. aut. 1973, s. 190, Ürögdi 1968, s. 126) Pokud ho neučinil, bylo dítě odloţeno před dveře domu nebo na místo k tomu určené, například k veřejným studnám. Snad s vědomím, ţe sem nespíše přijdou soucitné ţeny, které se dítěte ujmou. Otec nechal odloţit dítě, u něhoţ měl podezření, ţe není jeho vlastní nebo takové, jehoţ zrod provázela nepříznivá znamení, dítě svobodné dcery, a také dítě, které se mu zdálo špatně vyvinuté. Podle Senecy se tak nedělo z popudu hněvu, ale rozumu. Podle nejstaršího práva bylo dokonce povinností otce zbavit se abnormálního nemluvněte. Někdy dítě dokonce i zabili, jak to bývalo běţnou praxí v Řecku, zvláště ve Spartě. Chudí mohli někdy odloţit potomka kvůli hmotné nouzi. Bohatí zase pro kvůli své hamiţnost, protoţe více dětí znamenalo větší rozptýlení nahromaděného majetku. Kdyţ se 150
těhotenství a porod podařilo před otcem utajit, pohodila někdy dítě i sama matka. (Burian 1970, s 135, Puccini-Delbey 2009, s. 280-281, Iuvenalis 1972, s. 225) Pokud dítěti přálo štěstí, ujal se ho nějaký dobrosrdečný člověk a vychoval jej. Nejčastěji však takový tvoreček zahynul, nebo se ocitl v rukou obchodníků s otroky, neboť otroky podle práva všichni nalezenci byly. Odloţených dětí se někdy ujímaly i bohaté ţeny. Moţná z nenaplnitelné touhy po dítěti, pravděpodobněji však hlavně či pouze z vlastní pohodlnosti, kdyţ chtěly nebo potřebovaly dítě, ale nechtěly být zatěţovány těhotenstvím a porodem. Juvenalis ve svých Satirách k tomu píše: Leckdy se podvrhne dítě (ba lépe je pomlčet o tom), podvod s otcovskou pýchou se spáchá u kalných studní, u nichţ tak vznešené kněze, jeţ ponesou příjmení Scaurů neprávem, moţno je nalézt. Tu nestálá Štěstěna čeká za noci, směje se naháčkům drobným a hýčká je, halí v bohaté záhyby roucha, pak dodá je vznešeným domům, tropíc si podivný ţert: z těch učiní miláčky svoje, vstříc jim vychází sama a stále je provází přízní.... Magická slova lze dodat i thesalské odvary koupit, sílu jeţ propůjčí ţeně, by pomátla manţelu mysl... (Iuvenalis 1972, s. 94, 95). (Ürögdi 1968, s. 126, Kol. aut. 1973, s. 411) Velmi zajímavým dokladem o poměrech v rodině je dopis, který roku 1 př. n. l. poslal své těhotné ţeně dělník Hilarion, jenţ byl na práci v Alexandrii. Zde byla asi lepší moţnost výdělku neţ v Oxyrhynchu, kde měl matku, ţenu a chlapečka. Ostatní dělníci se vracejí, on ještě zůstává, aby něco přivydělal: Hilarión posílá mnoho pozdravů manţelce Alitě, matce Berútě a Apollónariovi. Věz, jsme ještě i nyní v Alexandrii. Netrap se, jestliţe se všichni hromadně vracejí a já zůstávám v Alexandrii. Prosím tě a kladu ti na srdce, pečuj o dítě! Hned, jakmile dostanu mzdu, pošlu ti ji. A jestliţe s pomocí boţí porodíš, bude-li to chlapec, ponech si ho, bude-li to děvče, odloţ je. Ty jsi dala Afrodísiadě pro mne vzkaz: Nezapomeň na mne! Jakpak bych mohl na tebe zapomenout?! Prosím tě proto, tím se mi nesuţuj. V dvacátém devátém roce panování Augustova, 17. června. (na rubu:) Hilarión. Odevzdej Alitě. (Vránek 1972, s. 16). Hilarionova péče a láska k jeho ţeně i odrostlému chlapci jsou stejně tak samozřejmé jako jeho chladná objektivnost při rozhodování o osudu dalšího dítěte. Nechtěné děti byly ţivotní realitou a domácnosti, které je nebyly schopné uţivit, neměly někdy jinou moţnost, neţ se jich zbavit. Děvčátka pak na tom byla mnohem hůře neţ chlapci byla pokládána za méně produktivní a navíc potřebovala věno. (Vránek 1972, s. 16, Berryová - Matyszak 2009, s. 144) Právo zbavit se svého dítěte bylo uznáváno aţ do doby Severa Alexandra (222-235 n. l.), kdy bylo odkládání a usmrcování novorozeňat označeno jako vraţda blízkého příbuzného (parricidium). Ale opatření umoţňující postih byla málo účinná a tento zvyk 151
nadále přetrvával. Proto se v pozdní době císařské začaly zřizovat nalezince pro odloţené děti (brephotrophea; původně z řec. brefos nemluvně, trefó ţivím).(kol. aut. 1973, s. 411, Kol. aut. 1974, s. 428) 152
5.12. Vojáci Organizování lékařských sluţeb u armády mělo svůj specifický vývoj. Je logické, ţe legionářům a námořníkům byla věnována zvláštní pozornost. Stejně jako u Řeků i u Římanů mělo vojenské zdravotnictví poměrně velkorysé podmínky pro svůj rozvoj, avšak v době římské se dočkalo největšího rozmachu. Pro kvalitní fungování armády, a tedy i římské říše, bylo nezbytné udrţovat vojáky ve zdraví a v dobré kondici. Armáda zajišťovala mnohem lepší lékařskou péči neţ jaká byla dostupná chudým obyvatelům římské říše. (Goldsworthy 2010, s. 34, 99, Růţička 2004, s. 328) Lékaři byli k vojenským útvarům přidělováni nejpozději od doby punských válek (264-146 př. n. l.). Kdyţ císař Augustus po bitvě u Actia (31 př. n. l.) zřídil stálé vojsko, vydal závazné předpisy pro vojenské zdravotnictví a stanovil počty lékařů u jednotlivých vojenských útvarů. (Růţička 2004, s. 328, Giannelli 1967, s. 147) Vojenští lékaři měli velký význam v šíření a vývoji některých léčebných metod po celé říši. Měli přístup k novým znalostech a dovednostem a také k novým lékům a bylinám. Armáda tak byla významnou hybnou silou ve vývoji římského lékařství. (Adkins Adkins 2012, s. 388) 5.12.1. Legionáři 5.12.1.1. Vojenští lékaři Kromě řádné zdravotní péče se dbalo i na podmínky, ve kterých měli vojáci přebývat. Místa pro římské základny i pochodové tábory se vybírala s ohledem na nezávadné okolní prostředí. Stoky a latríny měly zajišťovat přiměřené hygienické podmínky. Lázně měly udrţovat vojáky v patřičné čistotě a snad slouţily i k vodoléčbě, protoţe vojáci často trpěli revmatickými potíţemi. Běţnou součástí táborů bývaly i ošetřovny nebo nemocnice. (Goldsworthy 2010, s. 99) Římské vojsko tvořily oddíly zvané kohorty. V legiích, základních jednotkách římského vojska, bylo v klasické době 10 kohort. Legie byly dlouho dvě, od 3. století př. n. l. potom čtyři. Kaţdá kohorta v počtu maximálně 1000 muţů (počty se v průběhu let 153
měnily) měla zhruba 3 aţ 4 hlavní vojenské lékaře. (Kol. aut. 1973, s. 334, 302, Růţička 2004, s. 328) Hlavní vojenský lékař (medicus ordinarius), který se měl o vojáky starat, měl patrně hodnost centuriona (velitele centurie - setniny). I všichni ostatní vojenští lékaři (oddíloví, táboroví a lazaretní) měli niţší důstojnickou hodnost a byli, stejně jako civilní lékaři, osvobozeni od některých občanských povinností. Také nemuseli bojovat a vykonávat těţké táborové práce. Během sluţby u vojska směli uzavřít sňatek, coţ jiným vojákům dovoleno nebylo. Toto zvýhodnění mělo snad slouţit jako pobídka k nastoupení lékařské vojenské kariéry, anebo nebyl zákaz sňatku pro vojenské lékaře udrţitelný, protoţe slouţili déle neţ obyčejní vojáci. (Na dvou náhrobcích vojenských lékařů je dokonce uveden, v té době výjimečný, věk 72 a 85 let.) Krom těchto výhod byl lékař zařazován mezi ostatní řadové vojáky, ţold, stravu a ošacení dostávali stejné jako oni. Za ošetření nesměli vojenští lékaři poţadovat honorář, ale mohli si dát zaplatit léky, které sami vyrobili. Směli také provozovat civilní praxi, čímţ si, alespoň v Římě a ve větších provinčních městech, mohli dobře přivydělat. (Pollak 1973, s. 293, Goldsworthy 2010, s. 100, Kol. aut. 1973, s. 114) Velká část všech lékařů zřejmě pocházela z někdejších helénistických říší. A přinejmenším někteří z nich byli mimořádně kvalifikovaní. Galénos se uznale zmiňuje o léčbě bolesti hlavy navrţené vojenským lékařem Antigonem. I Galénos sám nějakou dobu působil jako vojenský lékař, stejně jako Dioskúridés. Podobní odborníci ovšem v armádě přestavovali špičku. Schopnosti průměrného medica byly patrně mnohem niţší. A to i přes to, jak podotýká Celsus, ţe tito muţi měli, podobně jako lékaři v gladiátorských školách, mnohem více příleţitostí ke studiu anatomie neţ jejich kolegové v civilu. Pod mediky slouţila také celá řada niţšího zdravotnického personálu. Muţi, označovaní podle truhličky první pomoci s obvazy (capsa) jako capsarii, zajišťovali základní péči. Optionus valetudinarii byl zase patrně administrativní správce lazaretu (Goldsworthy 2010, s. 101, Kol. aut. 1973, s. 114, 336, Giannelli 1967, s. 148) 5.12.1.2. Nemoci legionářů Uţ například v Iliadě (obr. 1) a Aeneidě (obr. 5) se nezřídka mluví o zraněních, někdy i ošetřování vojáků. Také na různých reliéfech (obr. 84) nebo uměleckých a uţitkových předmětech jsou poměrně často zachyceny scény raněných a ošetřovaných 154
vojáků. O počtech zraněných a nemocných vojáků si můţeme udělat představu například ze zprávy kolem roku 90 n. l. o stavu 1. kohorty Tungrorum sídlící ve Vindolandě. Uvádí 31 sluţby neschopných, z toho 15 nemocných, 6 zraněných a 10 trpících očním zánětem to představuje téměř 12% z celkem 265 přítomných muţů a více neţ 4% z celé jednotky. Dochované záznamy jiných útvarů obvykle také uvádějí jistý počet muţů neschopných sluţby z důvodu nemoci nebo zranění. Legionář Claudius Terentianus se v jednom z dopisů omlouvá otci, ţe se s ním nemohl setkat. Vysvětluje, ţe ho v tu dobu postihla tak prudká otrava rybou, ţe po celých pět dní nebyl schopen napsat ani řádku, natoţ se za otcem vypravit, a ţe ţádný z vojáků nesměl opustit brány tábora., z čehoţ je moţné vyvodit, ţe běţná karanténní opatření nebyla neznámá. (Goldsworthy 2010, 99, 100) Podle četných nálezů lékařských razítek na oční léčiva (obr. 76) i vysoký počet vojáků postiţených očním zánětem, zmíněných ve zprávě z Vindolandy, poukazuje na to, ţe vojáci ve vlhkém a studeném podnebí střední a západní Evropy často trpěli na nejrůznější oční choroby. A stejně tak i na revmatické potíţe. (Kol. aut. 1999, Sv. 5, s. 442, Doleţalová 2003, s. 38, Pollak 1973, s. 288, web 1, web 5) 5.12.1.3. Nemocnice pro legionáře Zřizování nemocnic valetudinárií (z lat. valetudo zdraví) se odvíjelo od státních zájmů. Nejprve se valetudinária stavěla jako civilní zařízení pro nemocné otroky, později stavěli Římané valetudinária také pro nemocné a raněné vojáky. (Růţička 2004, s. 319, web 5) První valetudinárium bylo identifikováno v legionářské pevnosti Novaesium na konci 19. století, a to hlavně podle nalezených chirurgických nástrojů v jedné z místností. 155
Plán budovy také vyhovoval tehdejší představě, jak má nemocnice vypadat. Podle tohoto objektu byly všechny ostatní objekty podobného plánu identifikovány jako nemocnice, a to uţ bez většího zkoumání archeologické situace. Proto je některými badateli navrhována změna klasifikace, protoţe ta dosavadní je uţ zastaralá a přesné plány stavby a vybavení valetudinárií zatím nebyly nalezeny. Badatelé dnes předpokládají, ţe ve valetudináriu byly pokoje pro těţce raněné a nemocné vojáky určitým způsobem odděleny. Valetudinárium patrně obsahovalo ordinaci i nějaké typy hygienických zařízení. (web 5, Růţička 2004, s. 329) Jedna z mála dochovaných informací o existenci a umístění valetudinárií v táborech vojáků je obsaţena ve spisku De munitionibus castrorum (O opevňování tábora), který bývá připisován Hyginovi Gromaticovi, autoru prací o zeměměřičství, působícího v Římě za vlády Hadriána, a datován je tak na počátek 2. století n. l. Mluví se v něm však jen o pochodových táborech. V jediné zmínce ve spisku se píše o situaci při počtu 5 nebo 6 legií, které mají postavit své stany tak...aby 120 stop náleţelo valetudináriu a ostatním nad ní umístěným zařízením, to znamená veterináriu a dílnám (fabricae), která jsou umístěna trochu dále proto, aby mohli mít pacienti v nemocnici klid. Prostor kaţdého z těchto zařízení bývá počítán pro 200 lidí. (web 27). (Adkins Adkins 2012, s. 98) 5.12.2. Námořníci Zdravotní péči o námořníky nám přibliţuje výzkum z roku 2004. V 70. letech 20. století byl u pobřeţí Toskánska objeven vrak římské lodi datovaný na zhruba 130 let př. n. l. Byly v něm nalezeny zbytky truhlice naplněné evidentně zdravotnickými potřebami. Například baňky, různé uzavřené lahvičky a plechové nádoby a dřevěné schránky (obr. 54). Obsah jedné z nádob byl podrobně přezkoumán, i pomocí genetických testů. Tablety nalezené v nádobě byly vyrobené z mnoha, zvláště rostlinných, ingrediencí (místního i exotického původu), k nimţ je moţné nalézt četné odkazy i v antické literatuře, například v Dioskúridově De Materia Medica. Mohly slouţit k léčbě úplavice a jiných gastrointestinálních chorob, o nichţ je známo, ţe námořníky na plavbách postihovaly. Je pravděpodobné, ţe stejně jako na obchodní lodi potopené u Toskánska, i na jiných starověkých plavidlech nechyběly podobné lékařské soupravy navrţené k léčení těchto běţných nemocí. Víme, ţe od začátku císařství měl podle předpisů slouţit na kaţdé 156
vojenské lodi alespoň jeden lékař, který dostával dvojnásobný ţold a dvojité dávky přídělů. (web 26) Podle Plinia konaly na úplavici neocenitelné sluţby semena řepíku ve víně. Nemocným se podával také jako univerzální léčivo drcený kamenec v nápojích. Pomoci měla i například myrta. K pověrám řadil Plinius léčení úplavice starým hadem vařeným s růţovou silicí v cínové nádobě. (Plinius 1974, s. 187, 207, 254, Burian 1970, s. 256) Uţ za Hippokratových dob byly známy kurděje - avitaminóza z nedostatku vitaminu C projevující se krvácením z dásní aţ ztrátou zubů, špatným hojením ran a sníţenou odolností organismu. Stejně jako obyvatele dlouho obléhaných měst a populace během hladomorů, postihovaly i námořníky na dlouhých plavbách. Blahodárný účinek šťávy citrusových plodů na léčení kurdějí byl známý, o prevenci nevíme. (Horáčková Strouhal Vargová 2004, s. 147, 148, web 1) O tom, ţe oční choroby trápily i námořníky, svědčí pochvalná zmínka Galéna o očním lékaři Axiovi slouţícím u loďstva v Británii o jeho účinné oční masti. (Goldsworthy 2010, s. 100) 157
5.13. Gladiátoři Stejně jako příslušníkům římské armády, i gladiátorům účastníkům nechvalně známé zábavy všech vrstev Římanů se dostávalo na tehdejší úroveň medicíny výborné zdravotnické péče. Přinejmenším v těch nejlepších gladiátorských školách. 5.13.1. Původ a vývoj gladiátorských her Původně byly gladiátorské hry součástí pohřebních slavností, převzatých Římany z etruských tradic. Pořádaly je vznešené římské rodiny k poctě svých zemřelých. První zápas, o němţ se antičtí autoři zmiňují, se odehrál v Římě na Foru Boariu v roce 264 př. n. l. při pohřbu patricije Decima Junia Pery. Zápas byl uspořádaný jeho dva syny a bojovaly při něm tři dvojice zajatců u pohřební hranice zemřelého. Zápasníků pak dále přibývalo a zápasy na počátku 1. stol. př. n. l. zcela ztratily svůj původní náboţenský význam. Se stoupající náročností diváků se zvyšoval počet zápasících dvojic aţ na 100 párů na jedny hry. A i tento počet byl při některých hrách, pořádaných císaři, značně překročen. V císařské době k zápasům gladiátorů také přibyla takzvaná bestiarii zápasy se šelmami, lovy zvířat. (Kol. aut. 1973, s. 214, Dunkle 2011, s. 24, 25, Junkelmann 2007, s. 8) 5.13.2. Gladiátorské školy a výcvik Gladiátory se stávali váleční zajatci a různí zločinci. A také otroci, koupení majitelem gladiátorské školy, někdy byli i prodáni svým pánem, obvykle za trest. Za gladiátory se nechávali muţi (někdy i ţeny) najmout na určitou dobu i dobrovolně - chudí pro peníze, bohatí pro slávu. (Kol. aut. 1973, s. 214, Dunkle 2011, s. 41, 45) Gladiátoři byli cvičeni v gladiátorských školách. Tyto školy (ludae) byly soukromé, městské a později i císařské. Nejstarší ludy se nacházely v Capuy, hlavním městě Kampánie (původně etruská). První z nich byla zaloţena ve 2. století př. n. l. S vybudování a otevřením obrovského amfiteátru Kollosea v roce 80 n. l. vznikla potřeba soustředit ubytování i výcvik gladiátorů poblíţ města. Císař Domitianus tak začal se stavbou tří ludů. Největší a nejdůleţitější z nich byl Ludus Magnus (obr. 86), postavený hned vedle 158
Kollosea (obr. 85). Koncem 1. století n. l. se tak ohnisko výcviku gladiátorů přesunulo z Capuy do Říma. V kaţdém z ludů v Římě bydlelo stále asi 2000 gladiátorů. Školy byly kombinacemi kasáren a vězení. Pro krutost, s níţ bylo s gladiátory zacházeno, bývaly ohniskem vzpour otroků. (Z Lentulovy školy v Capuy vyšel i vůdce největšího povstání římských otroků v letech 73 71 př. n. l., Spartacus.) Přesný počet ludů v celé římské říši není přesně znám. Podle počtu měst s dostatečně velkým amfiteátrem lze však předpokládat více neţ 100 ludů. Velké císařské gladiátorské školy uzavřeny koncem 4. století n. l. (Connolly 2004, s. 100, 102, Kol. aut. 1973, s. 214, 583, Meijer 2006, s. 52, Dunkle 2011, s. 65, Junkelmann 2007, s. 46) obr. 85 Colloseum a Ludus Magnus obr. 86 Ludus Magnus V čele kaţdé školy stál prokurátor, který řídil početný personál různých odborníků, včetně trenérů, zbrojířů, bezpečnostních stráţců, účetních, písařů a také masérů a lékařů. Všechny školy měly na adepty na gladiátora (novicii) přísné poţadavky. Kdyţ novicius vešel do brány kasáren, hned ho prohlédl lékař - soustředil se především na jeho fyziognomii a charizma. Noviciové, kteří předběţným výběrem prošli, byli během výcviku ještě znovu posuzováni, zejména v případě, ţe utrpěli těţké zranění, které mohlo mít následky. (Connolly 2004, s. 105, Meijer 2006, s. 54) Výcvik gladiátora, neţ vstoupil poprvé do arény, trval asi půl roku a byl povaţován za velmi tvrdý. Přísnou disciplínou však alespoň škola produkovala zápasníky s vynikající zápasnickou technikou a sebeovládáním. A právě tyto přednosti jim dávaly největší šanci, ţe v aréně zůstanou naţivu. Pro zvýšení fyzické kondice a pozornosti se například při výcviku pouţívalo těţších zbraních neţ při zápasech a nejrůznějších tréninkových zařízení. Tyto metody byly tak respektované, ţe stejnou techniku převzala i armáda. Protoţe uţ 159
během výcviku mohlo dojít ke zraněním, byli gladiátoři ve škole pod stálým dozorem lékaře, který jim rány hned ošetřil. (Connolly 2004, s. 106, Ürögdi 1968, s. 222) 5.13.3. Galénovo působení v Pergamu I Galénos slouţil od svých 28 let po 4 roky (157 161 n. l.) jako lékař v gladiátorské škole, a to v rodném Pergamu. Lékařem gladiátorů ho jmenoval nejvyšší knězem císařského kultu provincie. Ludus v tomto městě patřil k nejprestiţnějším gladiátorským školám řeckého východu. Galénos zde získal mnoho praktických zkušeností a vědomostí. Ve svých lékařských pojednáních, v nichţ se opírá o tyto bohaté zkušenosti píše, ţe rány jsou okna do těla a nenechává nikoho na pochybách o nezbytnosti dobré lékařské péče o gladiátory. Protoţe jen muţi ve vynikající kondici mohou poskytnout zápasy, jaké diváci očekávají. O stravě gladiátorů, kterou povaţoval také za důleţitou, se vyjadřoval kriticky. Na jídelníčku byla obvykle ječná kaše s fazolemi, která gladiátorům vynesla podle ječmene (hordeum) posměšnou přezdívku hordearii pojídači ječmene. (Dunkle 2011, s. 52, 62, Connolly 2004, s. 62, 105, Junkelmann 2007, s. 22) Jednoduchý recept na ječnou kaši, kterou pravděpodobně jedli gladiátoři, se nám dochoval díky Pliniovi. S převodem na naše dnešní jednotky vypadá takto: Potřebujeme: 300g ječné krupice, 45g lněného semínka, 20g zrn koriandru, 10g soli, 0,8l vody, 0,2l olivového oleje. Lněné semínko a zrnka koriandru roztlučeme v hmoţdíři, smícháme s ostatními přísadami a vše vaříme za stálého míchání v hrnci, dokud nevznikne hustá jemná kaše. Podle potřeby dolijeme vodou. Dochutíme, sundáme s ohně a pokapeme olivovým olejem. Bene vobis! Ať vám chutná! Galénos nebyl takovou stravou nijak nadšený, protoţe z ní gladiátoři tloustli a ochabovaly jim svaly. Avšak uznával, ţe vrstvou sádla byli lépe chráněni proti lehkým zraněním. (Junkelmann 2007, s. 22) Galénos neskromně, avšak pravdivě, tvrdil, ţe mu jeho zručnost umoţnila podstatně sníţit úmrtnost gladiátorů. Podle dochovaných zpráv během Galénova působení v této škole podlehli svému zranění pouze dva gladiátoři. K plnému docenění tohoto úspěchu je třeba říci, ţe v období, kdy na škole působil Galénův předchůdce, zemřelo 60 gladiátorů. (Connolly 2004, s. 105, Dunkle 2011, s. 63) Jiné gladiátorské školy pravděpodobně nemohly nabídnout gladiátorům tak kvalitní lékařskou péči, jakou poskytoval Galénos, bez ohledu na to však poskytovaly nejlepší moţnou péči v dané oblasti. Bestiariové z arény v Korintu projevili lékaři, který se o ně 160
dobře staral, svou vděčnost sochou vztyčenou v aréně poblíţ místa, kudy z klecí vycházela zvířata. (Dunkle 2004, s. 63) 5.13.4. Výzbroj a zápas Výzbroj gladiátorů byla zpočátku jednoduchá, u válečných zajatců obvykle taková, s jakou padli do zajetí. Od 1. století n. l. byly patrně běţné chrániče nohou, ovinovačky (fasciae), a chrániče rukou, rukávy (manicae). Oba typy chráničů jsou zobrazeny na mnoha skulpturách a mozaikách (obr. 88), i kdyţ materiál, ze kterého jsou vyrobeny, je sporné. Hlavu měli gladiátoři obvykle chráněnu přilbou. Experimenty na rekonstrukcích tepaných přileb zhotovených podle nálezů v Pompejích prokázaly, ţe přilby jsou schopné vydrţet silné údery bez podstatné deformace. Přilby váţily 3,3 6,8 kg a měly průměrnou tloušťku plechu 1,5 mm. V porovnání s legionářskou přilbou, která váţila kolem 2 kg, byla mnohem těţší. Podle výzkumů však většina soubojů v aréně trvala 10-15 minut, zatímco legionáři museli mít přilbu někdy nasazenou celý den. (Wisdom 2008, s. 21, 23, 27, 28) Většina gladiátorů se po celou svou kariéru specializovala na jednu zbraň. Velmi oblíbenou dvojicí zápasníků byl retiarius a murmillo (obr. 87). Retiarius měl roli rybáře vyzbrojeného sítí (lat. rete - síť) a trojzubcem, který v aréně nahání svou kořist murmilla, rybího muţe ozbrojeného mečem a štítem, s přilbou s hřebenem ve tvaru rybí hřbetní ploutve. (Meijer 2006, s. 80, Wisdom 2008, s. 21) obr. 87 zápas retiaria s murmillem Stávalo se ovšem, ţe předepsanou výzbroj gladiátorů někdy pořadatelé zápasů podstatně měnili, a to zřejmě proto, aby byly boje dramatičtější. Podle Suetonia měl císař Caligula v oblibě gladiátory thráckého typu (z některých udělal i velitele své tělesné stráţe) 161
a nechal při jedněch z her z rozmaru zredukovat zbroj jejich protivníků murmillů. (Suetonius 1974, s. 233, Wisdom 2008, s. 24, Meijer 2006, s. 81) obr. 88 výcvik gladiátorů K personálu arény patřili také muţi, kteří měli symbolizovat Herma Psýchopompa, průvodce duší do podsvětí a Charuna, etruského démona smrti, který vykonával funkci kata. Byl vyzbrojen čtyřhrannou palicí (obr. 89), kterou ukončoval ţivot smrtelně raněných gladiátorů. Během zápasu byly k dispozici káry, na kterých se pak mrtví nebo zranění gladiátoři odváţeli z arény. V případě raněných slouţila kára lékaři současně jako improvizovaný operační stůl. (Kousalová 2007, s. 16, Wisdom 2008, s. 31) obr. 89 Achilles zabíjí trojského zajatce, u něj čeká Charun 5.13.5. Pohřebiště gladiátorů v Efesu V Efesu (dnešní Turecko) objevili archeologové v roce 1993 pohřebiště asi z 2. století n. l. Jiţ podle náhrobků se dalo určit jako pohřebiště gladiátorů. Nacházelo se nedaleko od stadionu a divadla, tedy od míst, kde gladiátoři pravděpodobně vystupovali. Fabian Kanz z rakouského Archeologického ústavu a Karl Grosschmidt z Lékařské univerzity ve Vídni v roce 2002 analyzovali 67 koster z tohoto pohřebiště, aby zjistili, 162
jakým způsobem a kdy přišli gladiátoři ke svým ranám. Popsali 16 nefatálních zranění, která většinou vykazovala známky výborného hojení. Pokud gladiátor souboj přeţil, coţ bylo podle historických záznamů zhruba v 90% případů, dostalo se mu výborné lékařské péče. Ovšem na druhou stranu struktura kostí většiny koster vykazovala známky přetěţování. Chemické analýzy kostí také potvrdily, ţe gladiátoři jedli stravu bohatou na ječmen a fazole. (web 28) Všichni, aţ na jednoho, měli pouze jedno smrtelné zranění a zranění na týlu byla vzácná. To svědčí o tom, ţe gladiátoři měli předepsaná přísná pravidla boje, která většinou dodrţovali. Bojovali při neustálém očním kontaktu a pod dohledem rozhodčího. Lékaři uměli velmi dobře ošetřit zranění svalů a kostí, ovšem co se týče zranění vnitřních orgánů, zůstávali většinou bezmocní. Předpokládá se, ţe právě z tohoto důvodu byly při zápasech zakázány rány vedené do oblasti břicha. (web 28, Junkelmann 2007, s. 22) Jeden z gladiátorů měl zranění typické pro zásah trojzubcem (obr. 90). Dvě díry v lebce, které mu zbraň způsobila, měly rozestup typický právě pro trojzubec. Je moţné, ţe tento gladiátor zápasil bez přilby nebo ji během zápasu ztratil. Jiní gladiátoři měli sečná zranění, která mohl způsobit gladius široký krátký meč. Deset z gladiátorů mělo na boku lebky čtverhrannou díru, coţ podporuje teorii, ţe velmi těţce zranění byli zabiti kladivem, které měl na starosti Charun, kat čekající po straně arény (obr. 89). (web 28) obr. 90 zranění lebky trojzubcem Na odlehčení tématu připojuji jeden z nápisů na zdech gladiátorské školy v Pompejích, které ukazují na veselejší stránku ţivota gladiátorů. Crescens retiarius puparum nocturnarum medicus Retiarius Crescens je lékařem nočních dívek. (Ürögdi 1968, s. 222) 163
5.14. Voda a hygiena Vody si váţili lidé odpradávna a byli jí fascinováni. Jak píše Plinius: voda vládne ostatním ţivlům. Pohlcuje zemi, hasí plamen a proniká vzduchem v podobě mraků, vyvozuje blesky.... Padají-li vody dolů, dávají ţivot všem tvorům s novou podivuhodností, uváţime-li, ţe plody vznikají výţivou stromů i keřů. Vody se pozvedají k nebi a snášejí odtud ţivotní dech rostlinám. Tak musíme přiznat, ţe síly vody jsou zemi dobrodiním. (Plinius 1974, s. 255). Význam vody i jako léčivého prostředku oceňovali jiţ Řekové a ještě větší měrou později Římané. Od nejstarší doby byla některým řekám a pramenům připisována léčivá moc a byla spojována často s kultem nymf a bohů. I asklépiony byly stavěny v blízkosti řek a pramenů. Správce římských vodovodů za Nervy a Trajána Frontinus poznamenal: 441 let od zaloţení města byli Římané spokojeni s uţíváním vody z Tiberu, studní a pramenů. Prameny jsou dosud zachovávány a s úctou ctěny, věří se, ţe přinášejí zdraví nemocnému tělu... (web 29). Plinius dodává, ţe koupání v léčivých pramenech se nemá prodluţovat. (Plinius 1974, s. 256) Upozorňuje zároveň, ţe voda stojatá nemá milost v očích lékařů, kteří odsuzují i cisterny (Plinius 1974, s. 255). (Kol. aut. 1973, s. 332) Je v lidské přirozenosti váţit si čisté pramenité a proudné vody. Takţe i Římané jistě dokázali ocenit dodávky čisté vody do měst. Dodnes můţe budit uznání s jakou technickou dokonalostí dokázali římští inţenýři budovat vodovody a kanalizace, pomocí nichţ se udrţovala města v čistotě. 5.14.1. Kanalizace V Římě existovala řada odpadních kanálů, kterými se odváděly splašky a odpadní voda z domů a ulic do Tiberu. K odvedení dešťové vody slouţily stoky, do nichţ voda stékala zamříţovanými šachtami, jako v dnešní době. Hlavní větví kanalizace v Římě byla Cloaca maxima (lat. největší, hlavní kanál), široká přes 3 metry a vysoká aţ 4,5 metru. Podle tradice byla zbudována uţ kolem roku 600 př. n. l., za vlády etruského krále Tarquinia Superba, původně kvůli odvodnění fóra a baţinatého údolí mezi římskými pahorky. V pozdějších dobách pak byla dále rozvětvována a po dalších úpravách funguje dodnes. Podzemní kryté nebo i otevřené kanály pro odvádění nečistot do řek nebo do moře 164
se v římské říši budovaly i v menších městech. Například v Pompejích se zachovala síť kanalizace pod chodníky. (Kol. aut. 1973, s. 122, 285, Kol. aut. 1974, s. 306-307) Zvláště v císařské době byla kanalizaci věnována velká péče. V Římě fungovali curatores alvei Tiberis et riparum et cloacarum urbis (dozorci nad řečištěm a břehy Tiberu a nad městskými stokami) s velmi početným personálem. (Kol. aut. 1973,.s. 285) 5.14.2. Latríny Záchody byly ve starších dobách umístěny v rohu kuchyně nebo vedle ní, později ve vzdálenějším koutě domu. Stoka ústila buď do odlehlé části zahrady nebo do veřejné kanalizace. Nejjednodušší typ měl pouze stupínky pro nohy, lépe vyhotovené záchody byly opatřeny dřevěným, kamenným nebo cihlovým sedátkem. Veřejné záchodky stály v postranních ulicích, pisoáry i v průchodech domů. Města mohla mít jednu nebo několik větších veřejných latrín (foricae), které byly často u veřejných budov, zvláště ve větších městech. Latrína (obr. 91) byla větší místnost s jímkou nebo jímkami kolem stěn, které byly pokryty řadou dřevěných či kamenných sedátek, přičemţ sezení bylo bez přepáţek, tedy bez soukromí. Jímky byly splachovány pomocí odpadní vody, obvykle z lázní, a před sedátky byl na zemi ţlab s neustále tekoucí vodou k omytí a k praní mořských hub s dřevěným drţadlem, které Římané pouţívali místo toaletního papíru. Stejný systém se uţíval i ve vojenských táborech. Latríny napojené na jímky mívalo jen málo soukromých domů a kromě záchodů se vyuţívaly především nočníky. Zvláště v činţovních domech existovala jen jedna společná jímka, většinou dole pod schody, do které se obsah nočníků vyléval. Zato některé veřejné latríny, zvláště ty při lázních, mohly být i vytápěné. (Adkins Adkins 2012, s. 148, Kol. aut. 1973, s. 688) obr. 91 latrína z Ostie 165
5.14.3. Vodovody Ve starých dobách se v římských městech voda získávala z řek, ze studní nebo nedalekých pramenů. K přivádění vody ze vzdálenějších zdrojů se začalo pouţívat aquaduktů, vodovodů. Ve většině případů počátečním důvodem ke stavbě aquaduktů byla patrně potřeba velkého mnoţství vody pouţívaného ve veřejných lázních. Jakmile byla taková dodávka vody jednou zavedena, začala být uţívána rovněţ jako zdroj pitné vody. Postupem doby se Římané dopracovali při stavbě vodovodů vynikající úrovně. Kdekoli to bylo moţné, aquadukty probíhaly na úrovni země nebo byly zakopány těsně pod ní a voda tekla skrze kanály a koryta či v trubkách. Z větší dálky byla voda vedena téţ pod zemí nebo po povrchu. Protoţe voda tekla samospádem byl důleţitý různě měněný sklon potrubí. A musely být zřizovány buď tunely a průkopy nebo byl vodovod veden obloukovými mosty přes údolí, kopce a řeky. V nadzemních aquaduktech byla řada koryt patrně vyrobena ze dřeva, ale dochovaly se jen velmi zřídka. U zděných aquaduktů se sporadicky pouţívalo systému pump, ale většinou voda tekla opět samospádem. Obvykle i v několika patrech krytým potrubím vyloţeném vodovzdorným materiálem, nejčastěji betonem. Mnoho částí těchto monumentálních arkádových aquaduktů se zachovalo do dnešní doby a my se můţeme obdivovat účelnosti a technické dokonalosti římských uţitkových staveb. (Adkins Adkins 2012, s. 144, Kol. aut. 1974, s. 661) První vodovod v Římě (Aqua Appia) byl zřízen v roce 312 př. n. l., během období republiky pak další čtyři. Ve 3. století n. l. zásobovalo Řím 11 aquaduktů s rozvodovými systémy, z nichţ některé části jsou funkční dodnes. Nejlepší vodu dodávaly aquadukty Marciův, dlouhý asi 90 km, a Claudiův, dlouhý asi 70 km, vedené od údolí Anienu. V Římě bylo na konci císařství přes 1300 kašen a fontán. Proslulá byla monumentální fontána vedle Collosea zvaná meta sudans (potící se sloup) s mramorovým bazénem, do něhoţ po vysokém kamenném kuţelu stékaly proudy vody.(kol. aut. 1973, s. 289, Kol. aut. 1974, s. 661) Péči o vodovody měli na starosti za republiky censoři a aedilové, za císařství curatores aquarum. Je evidentní, ţe organizace zásobování vodou byla na vysoké úrovni. Mnohé poznatky o tom se dovídáme ze zachovaného spisu De aquaeductu urbis Romae (O vodovodech města Říma) od Sexta Julia Frontina. V roce 97 n. l. byl totiţ Frontinus curator aquarum, správce římských vodovodů. Spis obsahuje mnohé technické podrobnosti, zkoumá z veřejného i soukromého hlediska uţitečnost předpisů, jimiţ se řídilo zásobování vodou v Římě. Frontinus se v něm opíral o státní dokumentaci a plány, 166
různá usnesení senátu, o starší technickou literaturu, zprávy inţenýrů a především o vlastní zkušenosti. Významu své práce kurátora si byl Frontinus dobře vědom. Hrdě píše, ţe mu byl svěřen: úřad pečování o vodovody, který je důleţitý pro zdraví a bezpečnost města a byl vţdy spravován předními muţi naší obce (web 29). A o důmyslných stavbách vodovodů konstatuje: Vţdyť slouţí tolik potřebám lidí, ve srovnání s pyramidami nebo i stavbami Řeků! (Kříţek 2002, s. 36). (Kol. aut. 1973, s. 206, 678, Kol. aut. 1974, s. 661) Také v menších městech, na venkově bylo o dodávku pitné vody dobře postaráno. Vykopávk z Pompejí namá poskytují moţnost velmi detailně poznat systém rozvodu vody dopravené aquaduktem. Vodu bylo nutno nejdříve vyčistit a přefiltrovat. K tomu slouţila městská vodárna před vstupem do města. Tam se voda nechala odstát, přefiltrovala přes několik proděravělých olověných desek a rozdělila se do tří hlavních potrubí, pro veřejné zdroje, lázně a soukromé domy. Pomocí systému různě vysokých olověných přepáţek se dala dodávka vody do jednotlivých potrubí regulovat podle jejich priorit. Při niţším stavu vody nebo při poruše se omezila nebo zastavila dodávka nejdříve v potrubí pro soukromé domy, pokud to nestačilo, omezila se i dodávka pro lázně a voda tak proudila pouze do potrubí pro veřejné zdroje. Trojí rozvod vody měl další výhody v tom, ţe jednak při poruše v jedné větvi nebyla přerušena dodávka ve zbývajících větvích a jednak bylo tímto způsobem moţno jednodušeji stanovit poplatky za přívod a spotřebu vody. Potrubí byla provedena z olověných rour s elegantními a téměř po 2000 letech stále dodnes funkčními vodovodními kohouty (obr. 92) vyrobenými ze speciální bronzové slitiny. V Pompejích se zachovaly i přes 6 metrů vysoké pilíře se zásobníky na vodu (obr. 93), ze kterých se voda dostávala ke spotřebitelům. Většina domů, kromě těch nejchudších, měla vlastní vodovodní přípojku. Přípojky měly předepsaný průměr s jednoduchým zařízením, které nahrazovalo dnešní vodoměry. (Fryš 2000, s. 251, 252, 254) obr. 92 vodovodní kohout Vzhledem k počtu vodovodů v Římě, muselo být pracovníků starajících se o provoz a údrţbu rozvodu vody značné mnoţství. Podle Frontina byla ochrana vodovodů a kanálů hodna horlivé péče, protoţe to je snad nejvýznačnější ukazatel velikosti římského impéria. (web 29). O tom, ţe technické stavby Římanů, zvláště viditelné aquadukty, byly 167
i velkým politickým nástrojem si lze udělat obrázek také z hrdých slov Plinia:...kdo si povšimne hojnosti vod přiváděných do města, pro veřejné účely, pro lázně, pro veřejné nádrţe, pro domy, korýtka, předměstské zahrady a vily; kdo si povšimne vysokých aquaduktů potřebných k udrţení patřičné výšky; hor, jeţ musely být prozaţeny ze stejného důvodu; údolí, jeţ bylo třeba vyplnit; ten usoudí, ţe na celé zemi není ničeho úţasnějšího. (Smithová 2011, s. 123). obr. 93 pilíř se zásobníky na vodu 5.14.4. Osobní hygiena a lázně Zdravotní stav lidí byl zejména v nepříznivých klimatických podmínkách vţdy velmi úzce spjat s úrovní jejich hygieny, veřejné i osobní. Původně se obyvatelé Říma koupali v řece Tiberu nebo v moři v blízké Ostii. Voda v Tiberu se však postupně velmi znečišťovala, ústila do ní totiţ stoka, Cloaca maxima. Přesto zvyk koupání v Tiberu zůstal v oblibě aţ do pozdějších dob, zvláště po cvičeních na Martově poli. (Kříţek 2002, s. 23, 31, Kol. aut. 1973, s. 253) Od 3. století začali Římané i v tělesné kultuře podléhat řeckému vlivu. Přejali celkem beze změny řecké zvyky i hygienická zařízení, ale značně je zdokonalili. Jako nový hygienický prostředek převzali od Řeků masírování celého těla - před koupáním, při něm nebo po něm, na slunci nebo v místnosti. Často ho pak pouţívali před nebo po tělesném cvičení. Z Východu proniklé kosmetické pěstění těla bylo Římany zpočátku odsuzováno, ale od začátku císařské doby se stalo pravidelnou součástí denní péče o tělo jak u ţen, tak u muţů. Běţnými krášlícími prostředky byly vonné masti a voňavky, pouţívané hlavně pro svou vůni. Ţeny (někdy i marniví muţi) hojně pouţívaly pudrů a líčidel, k mytí pak oslího 168
nebo jiného mléka a na noc si nanášely na obličej rozmanité kašovité obklady nebo těsta nejrůznějšího sloţení. Juvenalis ve svých Satirách píše o přehnané kosmetické péči například: Nejdříve chlebové těsto si důkladně navrší na tvář pohled odporně směšný! či Poppaeiným si vonným krémem napustí líce, ţe manţel se přilepí rtoma Vřed je to spíše neţ líce, kdyţ stále je potřebí tolik prostředků nanášet na tvář a hojit ji znovu a znovu, svářet pšeničnou mouku a vlhkou obkládat plackou! (Iuvenalis 1972, s. 89-90). Většina kosmetických úkonů se prováděla při koupeli nebo po ní. V zámoţných domech mívali i zvláštní kadeřnici (ornatrix), v lázních byli k těmto účelům určeni zvlášť cvičení otroci a otrokyně. (Kol. aut. 1973, s. 253) Ovidius dává ve svém Ars amatoria (Umění milovat) rady, jak pěstováním těla zvyšovat svou atraktivitu, a i ve sbírce De medicamine faciei feminae (O pěstování ţenského obličeje), z níţ se nám zbytek zachoval, povaţuje starost o osobní vzhled za společenskou povinnost. Ale zároveň tvrdí tvář potěší, jen je-li ušlechtilá povaha (Smithová 2001, s. 133). (Smithová 2011, s. 133, Vondruška 2007, s. 82) Ke samotnému koupání bývala v římských domácnostech zpočátku vyhrazena jedna místnost s vanou, obvykle hned u kuchyně, v bohatých domech a ve vilách prostorná místnost, leckdy přepychově vybavená. Jednoduché verze takovýchto koupelen s prostým vybavením začaly být zřizovány k veřejnému pouţití za mírný poplatek. Slouţily pouze k očistě těla a masáţi a Římané jim říkali balnae, lázně. Odkdy byly stavěny, přesně nevíme, ale jejich existence je doloţená koncem 3. století př. n. l., kdy byly pod dohledem edilů. Kdyţ tyto balnae v Římě nechal v roce 33 př. n. l. tehdejší edil Marcus Agrippa spočítat, bylo jich 170, občany kaţdodenně uţívaných (ve 4. století n. l. jich bylo 856). Agrippa pak dal na Martově poli v roce 25 př. n. l. zbudovat první velké veřejné lázně (thermae). Za císařství pak počet takovýchto lázní v Římě vzrostl, aţ měl Řím ve 4. století n. l. jedenáct velkých therm. (Robert 2001, s. 195-196, 202, Kol. aut. 1973, s. 331, 332) Všechny takové lázně víceméně dodrţovaly standardní uspořádání a lázeňskou proceduru. Návštěvníci odkládali oděv v šatně (adodyterium), potom vešli do chladné místnosti (frigidarium), potom do vlaţného prostoru (tepidarium), kde se natřeli olejem, pak prošli do horké lázně (caldarium), kde se nějakou dobu potili, očistili se zakřiveným škrabátkem (strigile) a vstoupili do horké koupele (alveus, piscina calida nebo solium). Při návratu do chladné místnosti se vykoupali v bazénu se studenou vodou (puteum či baptisternium), pak se osušili a oblékali. V některých zařízením byl navíc ještě horký, suchý prostor pro pocení parní lázní (laconicum) nebo sprchy. Ale existovalo mnoho variant a přídavků k základnímu architektonickému plánu., který se vyvíjel po celou 169
římskou éru. Půdorys budov byl často symetricky zdvojený, pro muţe a pro ţeny. Podpodlahové topení horkým vzduchem (hyppocaustum), které v jednodušší formě pouţívali uţ Řekové, římští architekti zdokonalili a obohatili i o systém vyhřívání stěn a stropů. Thermy doby císařské pak měly prostorově bohatě členěné monumentální rozměry se zaklenutými sály. (Wilkinson 2004, s. 129, Kol. aut. 1974, s. 613, Kol. aut. 1973, s. 331) Součástí veřejných lázní bývaly, podle jejich úrovně, nejen společenské místnosti, ale i knihovna s čítárnou, přednáškový a divadelní sál, tělocvičny (obr. 94), otevřené dvory, hřiště, kolonády, obchodní stánky, parková úprava, umělecká výzdoba plastikami, malbami a mozaikami. A tak lázně neslouţily jen ke koupání, ale i k zábavě, vzdělávání a společenským stykům. (Kol. aut. 1974, s. 613, Kol. aut. 1973, s. 332) S rozvojem římského impéria byly veřejné lázně budovány i v provinciích, bez jednodušších lázní se neobešly ani vojenské stanice, pevnosti a tábory. Z vojenského tábora v Mušově pochází poměrně velký nález lázní se zachovalým hyppocaustem. (Kříţek 2002, s. 41, Kol. aut. 1973, s. 332) Lázně se staly běţnou součástí denního ţivota Římanů. Pro ty, co bydleli v nájemních domech typu činţáků, kterých byla v Římě většina, byla návštěva, byť jen jednoduchých balnae, nutností, protoţe koupelny nebyly součástí bytů. Ale pro všechny Římany byla návštěva velkých therm nejen hygienickou, ale i společenskou záleţitostí. a příjemnou relaxací. Je pochopitelné, ţe ve všech lázních, zvláště velkých thermách byla moţnost podrobit se i určitému druhu vodoléčby. Mnozí lékaři doporučovali při určitých nemocech teplé nebo studené koupele a vypracovali i sloţitý léčebný postup, který zahrnoval střídání koupelí, rozdílnou délku pobytu ve vodě, otuţování, cvičení odpočinek i dietu. Vodoléčbu v Římě zavedl a zpopularizoval Asklépiadés. Velkou pozornost věnoval vodoléčbě v De Medicina i Celsus, upozorňuje na moţnost předcházet chorobám pravidelným otuţováním. Římané k léčení chorob dovedli vyuţívat početná přírodní zřídla v Itálii, ale i v provinciích. Mnoho lázeňských míst z římské doby přetrvalo aţ dodnes, například dnešní Baden u Vídně nebo Cáchy. V Itálii měly v římské době nejrozvinutější lázeňský ruch lázně Aquae Cumanae (u dnešní Neapole), později zvané Baiae, které byly velmi oblíbené zvláště u zámoţné klientely, nemocné i zdravé. (Kol. aut. 1973, s. 332-333, Kříţek 2002, s. 31) Jak ţivo bylo v lázních a co vše se zde dělo nám můţe přiblíţit půvabný popis Seneky v dopise příteli, kde si stěţuje na hluk v nejmodernějších lázních v Baiae: Odevšak ke mě zaléhá nejrozmanitější křik. Bydlím přímo nad lázněmi! Představ si všechny ty moţné druhy zvuků, které nás mohou připravit o uši. Kdyţ se ti silnější utkávají 170
v zápolení a sráţejí se olovené kuličky jejich rukavic, kdyţ jsou v úzkých anebo to předstírají, slyším úpění, kdykoli zase vydechnou zadrţený dech, zalétá ke mě hvozd a těţké supění. Některý z lenochů se spokojí s tou nejlacinější masáţí: Slyším pleskání ruky na jeho plecích a ten zvuk se mění podle toho, jestli se pracuje dlaní nebo prsty. A přijde-li rozhodčí, aby počítal skóre v míčové hře, je vše ztraceno! K tomu si připočti ještě hašteřila, tu polapeného zloděje, tu chlapíka, který se v lázni kochá svým zpěvem. K tomu ještě skokany vrhající se do nádrţe s mohutným plácnutím při dopadu. Kromě těchhle všech, jejichţ zvuky jsou aspoň přirozené, si představ chloupkaře, který bez ustání zvyšuje svůj tenký a pisklavý hlas, aby mu dodal na důrazu, a nikdy nezmlkne, leda kdyţ své oběti vytrhne chloupek a přiměje ji, aby křičela místo něho. A je tu také sodovkář, všelicos vykřikující, prodavač jelit a cukroví a všichni náhončí krčem vyvolávající své zboţí, kaţdý svou osobitou hlasovou tóninou... (Wilkinson 2004, s. 129). obr. 94 ţenský tělocvik 171
5.15. Náboženství a božstva Římané vycházeli z toho, ţe řád jejich ţivota jim byl dán samotnými bohy, a proto byl tento řád nejen věčný, ale zároveň také nezrušitelný. Vztah bohů a lidí měl dvojí podobu. Jednak to byl individuální vztah mezi bohem (bohy) a jednotlivcem, jednak s bohy a celým římským státem. Bohové splňovali prosby, pokud byli proneseny odpovídající formou. Ale stejně tak i trestali, pokud bylo porušeno nějaké pravidlo.v římské době, stejně jako v celé antice, mělo náboţenství mnohem významnější postavení neţ má dnes, a to nejen v ţivotě jednotlivce od jeho narození aţ do smrti, ale i ve veřejném a státním ţivotě, v němţ se kaţdý závaţnější počin neobešel bez přesně stanovených a závazně prováděných náboţenských úkonů (Kousalová 2007, s. 17) Poměr k bohům byl zaloţen na praktickém základě. Projevovaná zboţnost, modlitba (carmen), vykonávání obřadů a obětí měly vést k dosaţení různorodých konkrétních cílů k získání zdraví, úrody, úspěchu. Zásadu, která určovala vztah k bohům, vyjadřovali Římané jednoduchým, ale výstiţným obratem: do, ut des (dávám, abys dal). Typickým rysem byl silně vyvinutý formalismus spojený s lpěním na tradičních zvycích. Například motlitba měla být pronesena zřetelně a bez jediné chyby, jinak byla neúčinná a musela se opakovat. Vůbec kaţdý náboţenský akt musel být doprovázen určitými předepsanými úkony. Náboţenství bylo významným pojítkem uţ mezi starými Římany a zaručovalo soudrţnost v tehdejší společnosti. (Kousalová 2007, s. 17) Počet zaznamenaných římských bohů jde do tisíců. Ve svém díle Antiquitates rerum humanarum et divinarum (Straroţitnosti lidské a boţské) se roku 47 př. n. l. Varro pokusil o jejich roztřídění a rozdělil boţstva do tří kategorií. Hlavní a vyvolení bohové (dii praecipui atque selecti) měli většinou široké kompetence a pole působnosti. Bohové přesně určení (dii certi) měli své kompetence omezené na jedinou funkci, kterou většinou naznačovalo samo jejich jméno. Boţstva a bohové neurčití (dii incerti) měli obecnější a méně zřetelné kompetence. K nim patřili bohyně domácího krbu Vesta, ochránci obydlí Lárové a Penáti a Mánové, duchové předků, jejichţ kult byl vemi oblíbený. Římané je označovali jako dei domestici, domácí bohy. Kaţdého jednotlivce ochraňoval jeho jakýsi stráţný anděl, zosobněné numen, nadpřirozená síla. U muţů to byl genius, u ţeny juno, podle římských představ provázely člověka po celý ţivot, od okamţiku zplození aţ do smrti. (Robert 1999, s. 146, 148, Kousalová 2007, s. 42) 172
Římané se snaţili pojistit si zdraví i uctíváním velkého mnoţství bohů, bohyň a boţstev, kteří jim v tom měli pomoci, protoţe starost o zdraví patřila k běţnému ţivotu stejně jako dnes. 5.15.1. Specialisté na léčení a zdraví 5.15.1.1. Rodokmen Asklépia Létó Létó (lat. Lató nebo Latona) byla bohyně mateřství, původně maloasijská, patrně kárská. Byla dcerou Titánů Koia a Foiby, matka Diových dětí Apollóna a Artemidy. Přízeň nejvyššího boha Dia jí přinesla mnoho strastí. Diova manţelka Héra Létu proklela, aby nenašla ani kousek pevné půdy, kde by mohla porodit a navíc přikázala nestvůrnému drakovi Pythónovi, aby ji neustále pronásledoval. Léto se na útěku před Pythónem dostala aţ na plovoucí ostrov Délos. odtrţený od mořského dna. Sotva se však dotkla jeho půdy, stal se z Diovy vůle zázrak. Z moře se vynořily dvě skály a zahradily Pythónovi i Délu další cestu. Na délské hoře Kynthu pak Létó porodila dceru Artemidu a po 9 dnech i syna Apollóna. Létó byla uctívána na mnoha místech společně se svými dětmi. Báje je zachována v homérském hymnu na Apollóna a v Kallimachově hymnu na Délos. (Zamarovský 1996, s. 250, Kol. aut. 1973, s. 339, Löwe Stoll 1999, s. 206, Kol. aut. 1974, s. 343) Apollón Apollón (lat. Apollo) byl jeden z nejstarších řeckých bohů. Jeho kult se dostal do Řecka patrně přes Krétu z Malé Asie. Vznikl pravděpodobně synkrezí maloasijského Apollóna a mykénského boha Paiávona (Paiéona, Paiána), dárce vítězství a zdraví. Jeho kult převzali od Řeků bez velkých změn Římané a před nimi i Etruskové. V mýtu byl Apollón synem Titánky Léty a nejvyššího boha Dia, bratrem bohyně Artemidy. Rodištěm Apollóna a Artemidy byl ostrov Délos. Otec Zeus si oba sourozence 173
od narození velmi oblíbil a rád jim ve všem vyhověl. A tak, kdyţ si teprve čtyřdenní Apollón přál luk a šípy, nedostal luk obyčejný, ale zázračný stříbrný od boţského kováře Héfaista. Pronásledoval pak draka Pythóna, který před jeho a sestřiným narozením suţoval matku Létu. Pythóna našel v hluboké rokli pod horou Parnasem, zasypal ho deštěm šípů a po krátkém boji ho zabil. Jeho tělo potom zakopal do země a aby po něm nezbyla ani památka, změnil dosavadní jméno tohoto území Pýthó na Delfy. Na místě potom zaloţil svatyni a věštírnu, aby v ní lidem oznamoval otcovu vůli. Delfy měl Apollón po Délu nejraději ze všech míst na zemi. Nezůstával tam však napořád. Kaţdý rok před zimou odjíţděl na svém voze taţeném labutěmi do země Hyperboreů, kde vládlo věčné jaro. Pokud ovšem nedal zrovna přednost pobytu mezi bohy na Olympu. Tam ho vţdy rádi uvítali, protoţe většinou přicházel se skupinou Múz, bohyň krásných umění, a přinášel radost a dobrou náladu. Svůj zpěv doprovázel tak krásnou hrou na lyru (tu mu daroval bůh Hermés), ţe ztichl i bůh války Árés. Na své umění i na svůj stříbrný luk se šípy, kterým mohl sesílat a zahánět nemoci a oddalovat přírodní pohromy, byl velice hrdý. Občas se stalo, ţe na něj někteří bohové ţárlili. Brzy po vítězství nad Pythónem se Apollón dostal do sporu s bohem lásky Erótem. Nerozváţně tvrdil, ţe jeho stříbrný luk je daleko účinnější neţ zlatý Erótův. Erós si posměch nenechal líbit a ukázal mu opravdovou sílu svých střel. Poranil Apollóna šípem se zlatým hrotem, který v něm vzbudil vášnivou lásku k Dafné, jedné z nejkrásnějších nymf. Ale ji zasáhl Erós šípem s olověným hrotem, který lásku zabíjel a měnil v odpor. Dafné tedy Apollónovu lásku nejen neopětovala, ale přála si raději zemřít neţ být jeho milenkou. Láskou zoufalý Apollón Dafné neustále pronásledoval. Kdyţ viděla, ţe bohovu objetí nemůţe uniknout, změnila se před jeho očima na vavřínový strom. A Apollónovi zůstaly v rukou jen věčně svěţí zelené ratolesti, kterými si pak na paměť své první lásky věnčil hlavu. Apollón byl podle mýtů aktérem mnoha příběhů, protoţe ve světě bohů a hrdinů hrál významnou úlohu. Mimo jiné byl i otcem pěvce Orfea nebo boha lékařství Asklépia. Apollón měl také velké mnoţství funkcí a úkolů. Původně byl patrně ochranným bohem stád, později měst řeckých kolonistů a časem, kdy s ním splynulo i mnoho místních bohů, získal Apollón řadu přídomků, pod kterými byl uctíván. Bez nároku na úplnost lze uvést alespoň některé. Se zemědělstvím měl spojitost Apollón Smintheus hubitel polních myší, Apollón Sauroktonos pronásledující ještěrku, Apollón Aristaios bůh orby a Apollón Lykeios zahaněč vlků. Jako ochránce v podobě kamenného sloupku byl uctíván (vedle Herma a jiných) Apollón Thyraios dveřní, Apollón Agyieus uliční a Apollón Propylaios bůh bran a cest. Mořské cesty ochraňoval Apollón Delfínios (podle jednoho mýtu přijel 174
z Kréty do Delf na delfínu), námořníky chránil i Apollón Aktios a Apollón Epibatésios. Jako Apollón Pýthios vítěz nad Pythónem byl na jaře i na podzim oslavován v Delfách a kaţdé čtyři roky se k jeho poctě pořádaly pýthijské hry (od roku 582 př. n. l. sestávaly z uměleckých a sportovních soutěţí a pokládaly se za nejvýznamnější po olympijských). Apollón Hekébolos (bezchybný střelec) i Apollón Argyrotoxos (bůh se stříbrným lukem) mohli i přivolávat nebo zahánět nemoci a oddalovat přírodní pohromy. Apollón Músagestés vůdce Múz a bůh hudby a umění i Apollón Kistés jasnovidný bůh věštby byli vzýváni všemi, kteří tvořili v enthusiasmu (jako tlumočníci boţstva), tedy hudebníci, básníci, rapsódi nebo věštci. Za helénismu se značně rozšířil kult Apollóna Léčitele (Apollón Iátros, lat. Apollón Medicus). Při epidemii moru mu byl v Římě zaslíben v roce 433 (nebo 431) př. n. l. chrám na Martově poli jako ochrana proti šíření nemoci a oficiálně byl za římského boha přijatý při lectisterniu v r. 217 př. n. l.. V provinciích a místech ovládaných Římany jsou doloţeny četné svatyně a chrámy zasvěcené Apollónovi. Byl často ztotoţňován s lokálními bohy a získal mnoho nových přídomků, hlavně jako bůh slunce, lékařství nebo lovu. Například Apollón Belenus bůh slunce a lékařství- byl oblíbený v části Galie, severní Itálii a Noricu (velké části dnešního Rakouska), Apollón Vindonnus (jasné světlo), keltský bůh lékařství, měl ve svém chrámu v Essarois (dnešní Francie) poskytovat pomoc hlavně při různých očních vadách, nebo Apollón Grannus, téţ keltský bůh lékařství byl známý i v Římě a značné části Evropy, často býval spojován s léčivými prameny. Nejčastěji byl Apollón nazýván Apollón Foibos (zářící). Zatlačil i kult Hélia a byl vnímán jako bůh slunce, světla, harmonie a krásy, který chrání lidi v nebezpečích, můţe léčit, ale i přinášet nemoci a pohromy, miluje dobro a trestá zlo, protoţe pečuje o řád stanovený Diem (Jovem). Velkých Apollónových chrámů bylo velmi mnoho (v Syrakúsách, v Korintu, v Malé Asii, na Rhodu, v Kúmách u Neapole atd.). V Delfách fungovala proslulá věštírna s kněţkou Pythií, která tlumočila boţí věštby, věštkyněmi Apollóna byly i proslulé Sibylly. Také v samotném městě Římě bylo několik velkých Apollónových chrámů. Kromě uţ zmíněného chrámu na Martově poli za Karmentskou branou měl chrám pod Kapitolem. Jako poděkování za vítězství u Aktia mu dal Augustus, který Apollóna uctíval jako své osobní boţstvo, v roce 28 př. n. l. vystavět na Palatinu skvostný chrám z karrarského mramoru, jenţ se stal v té době oficiálním náboţenským střediskem Říma. V tomto chrámu pak byly v podstavci kultovní sochy uloţeny ve dvou zlatých pouzdrech tzv. Sibylliny knihy. K chrámu byla připojena i řecká a latinská knihovna. 175
Svátek Apollóna byl v Římě 23.září, ale hlavní oslavou tohoto boha byly ludi Apollinares, uspořádané poprvé v roce 212 př. n. l. (za 2. punské války) jako prosebné hry za odvrácení moru od Říma. Ludi Apollinares se pak konaly od roku 208 př. n. l. kaţdoročně 13. července, ale byly tak oblíbené, ţe se stále prodluţovaly, aţ od pozdní republiky a počátku principátu začínaly uţ 6. července. Jejich náplní byly hlavně scénické hry a hry v cirku. Apollón, spolu s Jupiterem, Junonou a Dianou byl uctíván i 25. června při pětiletých ludi Taurii na počest podsvětních bohů (di inferi - Dis a Proserpina), které podle tradice zavedl v době moru Tarquinius Superbus. Apollónovi byla zasvěcena celá řada zvířat, například delfín, labuť, vlk, myš nebo jestřáb. Z rostlin byl s kultem Apollóna pevně spojen odedávna vavřín (řec. dafné, lat. laurus), který se stal například odznakem básníků a herců. Také věštkyně Pýthia v Delfách měla trojnoţku ozdobenou vavřínem a před věštbou ţvýkala vavřínové listy. V Římě byl vavřín zasvěcen i Jovovi a stal se symbolem vítězství, slávy, cti a míru. Vavřínový věnec nosili římští císaři i vítězný vojevůdce při triumfu. Také vojáci se při triumfu symbolicky očišťovali od prolité krve vavřínovými ratolestmi, kterými se zdobili. Vavřín se ale pouţíval i jako uţitková rostlina. Marcus Porcius Cato zaznamenal recept na vavřínový koláč a olej z plodů a listů vavřínu slouţil k léčebným účelům. (Kol. aut. 1973, s. 60, 248, 661, 667, Zamarovský 1996, s. 52, 53, Kol. aut. 1974, s. 55, 646, Löwe Stoll 1999, s. 31; Burian 1970, s. 44, 175, Adkins Adkins 2012, s. 282, 283, 316) Korónis Korónis (2.p.-nidy, lat. Coronis), dcera thesalského krále Flegya, byla milenkou boha Apollóna. Později, kdyţ uţ měla být matkou jeho dítěte, se však zamilovala do smrtelníka a Apollón ji ze ţárlivosti zabil šípem. Svého činu vzápětí litoval a za pomoci boha Herma vyňal z Korónidina těla syna Asklépia, kterého dal na vychování k moudrému Kentauru Cheirónovi. (Kol. aut. 1974, s.323; Zamarovský 1996, s. 234) 176
Asklépios Asklépios (lat.aesculapius) (příl. 1), bůh lékařství a zdraví, syn boha Apollóna a smrtelné Korónidy. Ke jménu mu byl často přidáván přídomek Sótér (řec. Zachránce, Spasitel) podobně jako například Diovi a jiným boţstvům. Na hvězdné obloze dodnes září jako souhvězdí Hadonoš (příl. 1, obr. 3). Z básní připisovaných Homérovi (snad 9.-8. stol.př. n. l.) známe Asklépia jen jako vynikajícího lékaře, z mýtů o Argonautech rovněţ, ale Hésiodós (8.-7.stol. př. n. l.) ho ve svém básnickém díle Theogoniá (Původ bohů) uvádí uţ jako boha. Podle mýtů vynikal Asklépios ve všech vědách, ale nejvíce v lékařství, kterému se vyučil u svého otce Apollóna a kentaura Cheiróna. Lékařské umění ovládal tak dokonale, ţe dovedl léčit všechny nemoci a zranění, ale dokázal vracet k ţivotu i zemřelé. Za to ho ale Zeus jako rušitele světového řádu stanoveného bohy usmrtil bleskem. Dva z Asklépiových potomků, synové Machaón a Podaleirios, se stali rovněţ uznávanými lékaři a zmiňuje se o nich i Homér v Íliadě. Dcera Hygieia se stala dárkyní zdraví a dcera Panakeia bohyní osvobozující od všech bolestí. Někdy bývá jako jeho potomek uváděn i trpasličí bůh Telesforos, který přinášel konečné vyléčení nemoci. Jako utěšitelka bolestí pomáhala Asklépiovi i jeho manţelka Epioné. Asklépia, původně patrně thessalského héroa zdraví, začali Řekové uznávat jako boha od 7.-6. stol. př. n. l., nejdříve v Thessalii a Epidauru, jeho nejstarší chrám v Attice stál v Peiraieu. Do Athén byl Asklépiův kult zaveden za moru v roce 429 př. n. l. (do té doby tam uctívali jako boha lékařství Amyna, jehoţ knězem byl i Sofoklés). Ve 3. stol. př..l. se Asklépiův kult rozšířil na východ do Efesu, Milétu, Pergamu, na ostrov Kós s proslulou lékařskou školou, ale také na západ. Do Říma byla Asklépiova socha, spolu s posvátným hadem, slavnostně dopravena lodí přímo z Epidauru (příl. 1, obr. 4) za epidemie moru v roce 293 př.n.l. na základě informací ze Sibylliných knih. Kultovním střediskem se stal Asklépiův (Aesculapův) chrám (Templum Aesculapii) na ostrově v řece Tiberu. Četné antické Asklépiovy chrámy byly většinou spojeny s léčebnými zařízeními, kde se léčilo především pomocí inkubace, kdy se bůh měl zjevovat pacientovi ve spánku a dávat rady k uzdravení nebo přímo léčit. Za svého praotce označovala Asklépia proslulá rodina Asklépiovců, kteří léčili nemocné zčásti spánkem v chrámu a zčásti medikamenty. Nejstarší ze všech léčebných chrámů Asklépia byl pravděpodobně v Akragantu na Sicílii (z počátku 5. stol. př. n. l.), ale ze všech nejznámější byl patrně chrám v Epidauru, 177
kde se také konaly kaţdé čtyři roky atletické a dramatické hry (asklépiady). Velký počet votivních předmětů (ex voto) a nápisů hovořících o vyléčení (tzv. iámat) byl nalezen právě v Epidauru. Četné nápisy věnované buď Asklépiovi samotnému nebo společně s jinými boţstvy zdraví (Apollón, Hygieia, Salus aj.) pocházející z císařské doby, svědčí o dlouhodobé oblíbenosti jeho kultu. V Římě připadal svátek Aesculapa na 1. ledna. Asklépia zobrazovali antičtí umělci obvykle jako důstojného starce (často v doprovodu Hygiei) (příl. 1, obr. 2) s holí, po které se vine had, prastaré chtonické boţstvo symbolizující neustále se obnovující ţivot. Hůl s ovinutým hadem se stala znakem lékařů a zdravotníků a je jím dodnes. (Kol. aut. 1973, s. 81, 267, Adkins Adkins 2012, s. 281, 312, Kol. aut. 1974, s. 78, 447, Zamarovský 1996, s. 68, 69, Löwe Stoll 1999, s. 42; Burian 1970, s. 45) Machaón a Podaleirios Machaón a Podaleirios, synové slavného Apollónova syna Asklépia, původně thessalského héróa, proslulého lékaře a později boha lékařství, od něhoţ se naučili lékařskému umění. Podle Homérovy Iliady připluli k Tróji se třiceti loděmi a zúčastnili se války jako stateční bojovníci a uznávaní lékaři. Oba ošetřovali řecké hrdiny před Trójou. Podaleirios se dobře vyznal ve vnitřním lékařství. Machaón, který vynikal v chirurgii, byl sám raněn Paridovým šípem (velel thessalským oddílům). Několik Machaónových synů se také stalo lékaři, Machaón sám byl v jiţní Itálii po své smrti uctíván jako héroi divotvůrce. (Kol. aut. 1974, s. 364; Kol. aut. 1973, s.359; Zamarovský 1996, s. 256) Hygieia Hygieia (lat. Hygia), řecká bohyně zdraví, dcera boha lékařství Asklépia a jeho manţelky Epiony, vnučka boha Apollóna. Antičtí umělci ji zobrazovali jako mladou ţenu, která z misky nebo číše napájí hada, zvíře zasvěcené Asklépiovi. Jejím průvodcem bývá často trpaslík Telesforos s kuklou na hlavě. I kdyţ je Telesforos v některých mýtech označován za bratra bohyně, jedná se o staré thrácké boţstvo-symbol uzdravení. Uctívání Hygieie se rozšířilo zvláště za helénismu, kdy proniklo i do Říma, kde jako Hygia 178
synkretizovala s bohyní Salus. (Kol. aut. 1974 s. 275, 601, Zamarovský 1996, s. 187, Kol. aut. 1973, s. 253, Burian 1970, s. 73) Salus Salus (z lat. salus- zdraví, blaho, záchrana), římská bohyně zdraví a obecného blaha. Patří mezi nejstarší římská boţstva vzniklá personifikací. Coby bohyně zdraví měla předchůdkyni v sabinské bohyni Strenii. Od nejstarších historických dob se působnost Salus vztahovala i na oblast veřejného blaha a státních úspěchů. Jako Salus publica populi Romani byla povaţována za jednu z nejdůleţitějších bohyní oficiálního náboţenství. První samostatný chrám byl pro ni postaven jiţ po 2. válce se Samnity v roce 302 př. n. l. na Quirinalu, druhý za Augusta. Za císařství byla Salus uctívána jako zvláštní bohyně zdraví a blaha císařů (Salus Augustorum). Od 2. století př. n. l., kdy Salus byla spojena s řeckou Hygieiou (lat. Hygiou), u ní lidé hledali ochranu hlavně proti nakaţlivým onemocněním. (Kol. aut. 1973. s. 544, Zamarovský 1996, s. 387, Kol. aut. 1974, s. 546, Burian 1970, s. 73) 5.15.1.2. Bohyně zdraví, plodnosti a porodu Artemis Artemis (lat.diana), dcera nejvyššího boha Dia a Titánky Léty, sestra-dvojče boha Apollóna. Artemis byla starobylou bohyní zřejmě maloasijského původu (Chetité uctívali bohyni lovu Rutamiš a Lýdové bohyni Aritmu, jejímiţ posvátnými zvířaty byli jelen a laň). Artemidin kult se rozšířil uţ v nejstarších dobách po celém řeckém a později i v římském světě. Původně byla Artemis ctěna jako bohyně vládnoucí přírodě. Kdyţ se její bratr Apollón stal i bohem slunce, stala se Artemis bohyní měsíce. Přesto, ţe byla panenskou bohyní přírody, byla zároveň bohyní její plodnosti. A jako bohyně plodnosti měla téţ na starosti i porody, své matce Létě pomáhala prý ihned po narození porodit bratra Apollóna. Do její působnosti spadaly i léčivé prameny a mohla také sesílat na lidi šílenství, ochrnutí nebo náhlou smrt, ale i uzdravovat. Z mýtů známe několik jejích zásahů do 179
lidských osudů, které ji ukazují jako bohyni spíše tvrdého, neţ laskavého srdce, která nejvíce ze všeho milovala lov. Řekové ji někdy nazývali Iocheaira (chrlící šípy) nebo Keladeiné (povykující). V Lakónii, krajině v jihovýchodním Peloponnésu, byla v dávných dobách uctívána lidskými oběťmi. Tento krutý obyčej změnil prý legendární spartský zákonodárce Lykúrgos kolem roku 800 př. n. l. na symbolický rituál. Při něm byli kaţdoročně spartští osmnáctiletí mladíci (budoucí efébové) mrskáni pruty a jejich krví byl zkrápěn oltář bohyně zvané Artemis Orthia (vzpřímená). Měla to být příprava na útrapy, které je čekají, aţ se stanou muţi a vojáky a také na ně měla přejít plodivá síla prutů. Součástí kultu byl i průvod s májovými ratolestmi s orgiastickými oslavami. Také v přístavním městě Aulidě na východním pobřeţí Boiótie docházelo zprvu k lidským obětem. Podle Homéra musel za zabití posvátné laně král Agamemnon obětovat Artemidě dceru Ifigenii. Artemis však Ifigenii pouze přenesla do Tauridy (na dnešním Krymu) a tam z ní učinila svou kněţku. Jako Artemidě Taurské (nebo Tauropolské) jí měl být obětován Ifigenin bratr Orestés, ale podle mýtu bohyně upustila od lidských obětí poté, co Ifigenie s Orestem přenesli její kultovní sochu do Attiky a nechali zbudovat její chrám v osadě na východním pobřeţí, v Braunónu. Attické dívky se pak k Artemidě Braunónské obracely ve všech významných okamţicích svého ţivota. Při jejím uctívání patrně přeţívaly pozůstatky totemismu, jak lze soudit z Aristofanova dramatu Lýsistrata (z roku 411 př. n. l.), kde jsou dívky zasvěcovány do kultu v přestrojení za medvědice. V Asii byla Artemis uctívána mimo jiné jako Artemis Persiké, kde splývala s perskou bohyní Anaitis, v jejíţ svatyni byla prováděna chrámová prostituce. Nejproslulejším chrámem bohyně byl ale Artemísion, zaloţený v 6. stol.př. n. l. v Efesu (byl počítán k sedmi divům světa). Artemis Efeská zde nebyla panenskou bohyní, ale byla uctívána a zobrazována jako matka s mnoţstvím prsou, která je ţivitelkou všech tvorů. V helénistické době pak kult Artemisky Efeské získal podobu orgiastických a mystických slavností. Artemis bývala často ztotoţňována se staršími lokálními bohyněmi, ale zvláště se Selénou, Hekatou a u Římanů s Dianou. Zajímavý je nález torza Artemidy z Pompejí, který poskytl jeden z prvních důkazů o kolorování některých soch ve starověku. Artemis byla často zobrazována s jelenem, laní, srncem, psem, lvem nebo tygrem. Z rostlin byl s jejím kultem spojován hlavně pelyněk. (Kol. aut. 1974, s. 75, 76, Zamarovský 1996, s. 65, 66, Kol. aut. 1973, s. 79, 80, 105, 360) 180
Diana Diana (řec.artemis) byla staroitalská bohyně divoké přírody, lovu, měsíce a ochránkyně ţen. Její svatyně leţely buď na kopcích (Tifana u Capue) nebo v hájích. Právě v hájích nedaleko města Aricie na jih od Říma bylo původní centrum jejího kultu. Podle přilehlého kráterového jezera Nemi (lacus Nemorensis) tady byla ctěna jako Diana Nemorensis. Jejím knězem se mohl stát jen ten, kdo v souboji zabil svého předchůdce větví s posvátného stromu, rostoucího v Dianině háji. Chrám Diany Nemorensis byl sakrálním střediskem svazu latinských obcí. Kdyţ v roce 496 př. n. l. získal Řím v tonto svazu vedoucí postavení, král Servius Tullius nechal přenést její kult do Říma a zbudovat chrám na Aventinu (Templum Dianae), v němţ pak stála archaická kultovní socha (xoanon), která byla kopií sochy Artemidy z Efesu. Aby byl význam Aricie potlačen, měly oba chrámy (aricijský i římský) shodný den zaloţení (13.8.) a shodný chrámový zákon, upravující práva mezi Římany a cizinci v sakrální oblasti. Oba chrámy měly rovněţ právo asylu a snad proto se stal 13. srpen i slavností římských otroků (servorum dies). Římské Dianě Nemorensis ale přinášely obětní dary hlavně ţeny a dívky. Význam aricijské Diany byl časem zcela potlačen. Kromě politických důvodů vedlo k jejímu úpadku i to, ţe o obsazování kněţské funkce měli zájem především uprchlí otroci. Koncem republiky se tak bývalý posvátný okrsek u jezera Nemi stal pouze oblíbeným letním střediskem římských boháčů. Staroitalská Diana byla záhy ztotoţňována s řeckou Artemidou, Selenou nebo Hekatou, s nimiţ ji spojovalo to, ţe i ony byly původně bohyněmi přírody, měsíce, ţen a porodu. Za císařství byl Dianin kult rozšířen i v provinciích, kde se pod jejím jménem skrývala Artemis, Dea Syria nebo jiná provinciální boţstva. (Kol. aut. 1973, s. 71, 144, Adkins Adkins 2012, s. 287, Kol. aut. 1974, s. 151) Minerva Minerva (etr. Menrva), staroitalská panenská bohyně patrně etruského původu, jejíţ kult převzali Římané uţ v 7.-6. století př. n. l. Uctívali ji jako bohyni moudrosti, která naučila lidi různým řemeslům, umění a dovednostem, mezi jinými i lékařství. Pod vlivem řeckých mýtů a kultů si ji (po pontských válkách) ztotoţnili s řeckou Athénou a prohlásili za ochránkyni Říma. Minerva spolu s Jovem a Junonou tvořila tzv. Kapitolskou trojici. Na 181
pahorku Kapitolu stál chrám etruského původu, v němţ byl ve střední části uctíván Jupiter, v levé poboční lodi Junona a v pravé lodi Minerva. Tento chrám jim byl prý zasvěcen v prvním roce republiky (tj. roku 510 př. n. l.). Triáda i její chrám se později staly symbolem římanství a vyskytovaly se v kopiích po celám impériu. Minerva měla v Římě několik samostatných chrámů. Například na Caelijském vrchu byla uctívána jako Minerva Capta, na Esquilinu jako Minerva Medica. Měla chrám také v severním průčelí pozdějšího Nervova fóra nebo poblíţ dnešního Pantheonu jako Minerva Chalcidica (na jeho místě stojí od roku 1280 křesťanský chrám Santa Maria Sopra Minerva). Hlavní Minervin chrám stál na Aventinu. Bylo to středisko řemeslníků, lékařů a učitelů. Na počest Minervy se konaly slavnosti zvané Quinguatrus, protoţe začínaly 19. března stejně jako stejnojmenný starý svátek jarního očištění zbraní, zasvěcený Martovi. Minerviny slavnosti byly během roku dvojí - od 19. března pětidenní (velké) a v červnu třídenní (malé). V září probíhaly také kaţdoročně velké patricijské Iudi Romani k poctě Kapitolské trojice s velkou obětí, průvodem do cirku, se závodivými hrami a od roku 240 př. n. l. i s provozováním tragédií a komedií Za císařství se Minerva stala navíc i bohyní vítězství (Minerva Victrix). Za osobní boţstvo ji povaţoval císař Domitianus. (Zamarovský 1996, s.276; Kol. aut. 1974, s.389, 522; Kol. aut. 1973, s. 387; Burian 1970, s.182; Löwe Stoll 1999, s.233; Gardnerová 2006, s.13) Juno Juno (lat. Iuno) byla ve starověké Itálii původně ţenským protějškem ochranného ducha muţů Genia, později začala být vnímána jako bohyně všech ţen v Římě a po ztotoţnění s etruskou bohyní Uni a řeckou Hérou se jako manţelka Jupitera stala bohyní plodnosti a manţelství. Nakonec ji Římané prohlásili za ochránkyni města Říma a celé římské říše. Byly jí postupně zasvěcovány chrámy ve všech městech i v provinciích. Zde často přijímala rysy různých místních bohyň a dostávala nejrůznější přídomky. V samotném hlavním městě říše měla těchto epitet obrovské mnoţství a zasahovala do všech oblastí ţivota. Spolu s Jupiterem (Jovem) a Minervou tvořila tzv. Kapitolskou trojici (triádu) a byla uctívána jako Juno Capitolina, v chrámu na Aventinu, který jí byl zasvěcen roku 392 př. n. l., jako Juno Regina nebo Juno Sospita Mater Regina (Juno zachránkyně, matka, královna) vţdy 1. září. Na Kapitolu měla ještě několik samostatných chrámů. Na 182
kapitolském svahu Cispia byla ctěna jako bohyně rodících ţen Juno Lucina (přivádějící na světlo), na severním výběţku Kapitolu stál chrám bohyně zvané Juno Moneta (varovatelka, napomínatelka). Tento chrám jí byl zasvěcen roku 344 př. n. l. a jeho součástí byla i přiléhající státní mincovna. Juno byla uctívána i jako Juno Curitis (ochránkyně kopiníků) nebo Juno Popularia (ţehnala lidem před vojenskou výpravou) a jako ochránkyni státu se jí říkalo i Juno Sispes. Junoně byl v římském kalendáři zasvěcen vţdy první den kaţdého měsíce, nazývaný kalendy (Kalendae). Kalendae feminarum byl první den měsíce března, kdy prý Romulus zavedl instituci manţelství a Junonu při něm oslavovaly v chrámu na Esquilinu římské vdané ţeny, matrony. Slavnosti se nazývaly Matronalia a ţeny při nich prosily o šťastné a dětmi poţehnané manţelství. V tento den si také vyměňovaly a od manţelů a příbuzných přijímaly dárky. Juno byla obecně vnímána především jako ochránkyně všech ţen a jako taková měla opravdu velký počet svátků. Například Juno Caprotina (sluţebná) byla oslavována veselým průvodem 7. července. Při něm otrokyně oblečené jako římské občanky zpívaly a vedly obscénní řeči a kolemstojící šlehaly fíkovými ratolestmi pro štěstí a plodnost. Ochránkyní dívek v pubertě byla Juno Sororia a svátek měla 1. října. Dívky ochraňovala i Juno Virginiensis (panenská), před sňatkem byla uctívána Juno Pronuba (zásnubní), při něm pak Juno Domiduca (uvádějící do domu). Kaţdého 13. září se konaly velké státní oslavy Junony, Jova Optima Maxima a Minervy. Junonin kult měl tedy soukromý i oficiální charakter. Byla zobrazována jako ctihodná zralá ţena s diadémem. Junoně byla zasvěcena granátová jablka a fíky jako symboly plodnosti, ze zvířat pak kukačka, páv a jeřáb. Jejím častým atributem ale byla husa na paměť toho, ţe za obléhání Říma Gally roku 390 př. n. l. upozornily prý kapitolské husy, chované u jejího chrámu, svým kejháním na noční útok nepřátel a pomohly tak uchránit Řím. (Adkins Adkins 2012, s. 291,317, Kol. aut. 1973 s. 281, Zamarovský 1996, s. 167, 213, Kol. aut. 1974, s. 296, 304, 376, Löwe Stoll 1999, s.172) Venuše Venuše (lat.venus, řec.afrodíté) byla původně bohyní jara a plodnosti. Z této staroitalské bohyně se proměnila v hojně uctívanou bohyni smyslné lásky a krásy, pravděpodobně pod vlivem řeckého kultu Afrodíty v jiţní Itálii. S Afrodítou byla ztotoţněna ve 3. stol. př. n. l., stejně tak s původní punskou bohyní uctívanou na hoře Eryx 183
v západní Sicílii a jako Venus Erycina byla přenesena do Říma, kde jí byl v roce 217 př.n.l. zasvěcen chrám na Kapitolu. Asi v téţe době byla Venuše vpletena i do mýtu o Aeneovi jako jeho matka; otcem Aenea měl být dardanský král Anchísés, původem z Tróje. Snad proto, ţe den zasvěcení jejího nejstaršího chrámu připadal na tradiční den slavnosti vinobraní, byla oslavována 19. srpna (Vinalia rustica) a spolu s Jovem i 23. dubna o svátku Vinalia Priora. Po sblíţení s bohyní štěstěny Tyché byla jako Venus Felix (šťastná) zobrazována s kormidlem a s korunou, představující městskou hradbu. (V této podobě měla být ochránkyní města Pompejí.). Venus Felix uctíval zvláště horlivě Sulla, Pompeius zase Venus Victris (Victoria - vítězná), jejíţ slavnosti se konaly 12.srpna a 9.října. Jako Venus Cloacina byla Venuše bohyní očisty a jako měnitelka srdcí Venus Verticordia měla slavnost zvanou Veneralia, která se konala 1. dubna. Významného postavení nabyla Venus Genetrix (rodička, universální matka), které nechal Julius Caesar zbudovat v roce 46. př. n. l. výstavný chrám na foru Iuliu, protoţe od Venuše odvozoval svůj původ. Augustus tento kult dále podporoval, kdyţ dal postavit nový chrám pro Venuši a Marta. Rovněţ dvojchrám (s bohyní Romou) dal Venuši postavit a osobně jej roku 121 n. l. zasvětil císař Hadrianus. Venuše byla ztotoţňována nejen s Afrodítou, ale i s provinciálními (zvláště orientálními) bohyněmi. Jako bohyně milostného půvabu a lásky se stala patronkou milostné poezie. (Kol. aut. 1973, s. 667, Zamarovský 1996, s. 434, Löwe Stoll 1999, s. 397, Adkins Adkins 2012, s. 303) Bona Dea Bona Dea (dobrá bohyně), ţenské boţstvo řeckého původu, jehoţ kult se rozšířil v Římě patrně po pádu řeckého přístavního města Tarentu v r. 272 př. n. l. Bona Dea byla uctívána jako bohyně zdraví, čistoty a jako ochránkyně počestnosti ţen. Její kult se velmi rozšířil za císařství. Do chámu bohyně na Aventinu, kde byly jejími kněţkami a lékařkami pouze ţeny, muţi nesměli vstoupit. Hlavní slavnost na počest této bohyně se konala v noci (snad ze 4. na 5. prosince). Pořádala ji pro matrony vţdy manţelka některého úředníka cum imperio (tedy konzula nebo praetora) v domácím prostředí za účasti vestálek. Obřady k poctě Bony Dey měly patrně aţ mysteriózní bakchický ráz a přítomnost muţů byla opět neţádoucí. I veškerá vyobrazení muţů (obrazy, sochy, ozdoby nádob, nábytku a podobně) se v domě, kde se slavnost odehrávala, pečlivě zakrývala. (Kdyţ se v roce 62 př. n. l. 184
konala slavnost v domě tehdy městského praetora Caesara, vloudil se tam v přestrojení za ţenu politik Clodius Pulcher, byl však brzy prozrazen a pohnán před soud pro náboţenský přestupek). (Kol. aut. 1974, s. 101,141; Kol. aut. 1973 s. 104,122) Pudicitia Pudicitia, zosobněná cudnost (téţ skromnost), která byla ctěna jako boţská bytost. Uctívaly ji (snad i za účasti vestálek) zejména ţeny patricijů, od třetího století př. n. l. v nově postavené svatyni také ţeny plebejů pod jménem Pudicitia plebeia. Kdyţ pak za císařství došlo postupně k uvolnění mravů, oba kulty časem upadly v zapomenutí. (Kol. aut. 1974, s. 519, Adkins Adkins 2012, s. 300) 5.15.2. Božstva spánku, zuřivosti, moru a horečky Hypnos Hypnos (lat. Somnus) byl personifikovaný bůh spánku. Byl synem bohyně noci Nykty (Nyx) a bohy podsvětní temnoty Tartara. Jeho sestrou byla bohyně podsvětní řeky Léthé (Zapomnění) a bratrem-dvojčetem bůh smrti Thanatos. Podle některých představ ţil u dalekého Ókeánu nebo na severu v zemi Kimmeriů, kde se zdrţoval v temné jeskyni obklopen zástupem snů. Nejrozšířenější verze situují jeho sídlo k otci do podsvětí. Se svou matkou přicházel kaţdou noc na svět. Pohyboval se neslyšně po zemi i po moři a sesílal na všechno ţivé spánek, který zbavoval útrap a starostí. Lidé přinášel také sny. Jeho moci nikdo neodolal. Na prosbu bohyně Héry se mu dvakrát podařilo uspat i samotného nejvyššího boha Dia. Poprvé, kdyţ se Héra snaţila zahubit Diova syna Hérakla a podruhé, kdyţ chtěla umoţnit bohu Poseidónovi, aby přes Diův zákaz pomohl v Trojské válce Achájcům. Za splnění tohoto druhého přání dala Héra Hypnovi za manţelku nejmladší Charitku (Grácii) Pásitheu. Měli 3 syny Morfa, Fobétora (čili Ikela) a Fantasa. Antičtí umělci si představovali Hypna různě jako malého chlapce, jinocha nebo starce, obvykle s orlími nebo motýlími křídly. Od 5. století př. n. l. jako mladíka s křídly na ramenou nebo s křidélky na skráních. Do rukou mu dávali berlu nebo makovici, kterou se dotýkal lidských spánků, někdy i roh, z něhoţ vyléval uspávající šťávu z máku. Často 185
býval zobrazován spolu s bratrem Thanatem (ten drţí většinou zhasnutou pochodeň obrácenou k zemi). Byl vzýván před inkubací spolu s boţstvem, od něhoţ člověk očekával pomoc, radu nebo uzdravení. (Kol. aut. 1974, s. 277, Löwe Stoll 1999, s. 155, Zamarovský 1966, s. 190, Kol. aut. 1973, s. 254, 267) Fantasos Fantasos (lat. Phantasus) byl synem boha spánku Hypna a bůh snů. Bral na sebe podobu různých neţivých věcí a zjevoval se lidem ve snech nebo se uměl proměnit v přízraky fantastických tvarů. (Zamarovský 1966, s. 132, 190) Fobétor Fobétor (lat. Ikellus) byl synem boha spánku Hypna a bůh snů. Objevoval se lidem v různých zvířecích podobách ve snech nebo jako přízrak. (Zamarovský 1966, s. 190) Morfeus Morfeus (lat. Morpheus) byl synem boha spánku Hypna a bůh snů. Dovedl na sebe vzít podobu kteréhokoli člověka a zjevoval se lidem ve spánku, kdyţ je ovládl jeho otec Hypnos. Svou vlastní podobu měl, je kdyţ odpočíval. Morfea známe z řeckých vázových maleb a plastik, zejména pak z reliéfové výzdoby římských sarkofágů. Antičtí umělci ho zobrazovali obvykle ve společnosti jeho bratrů Fobétora a Fantasa jako velmi štíhlého mladíka, zpravidla s malými křidélky na spáncích. (Zamarovský 1996, s. 281, 282, Kol. aut. 1974, s. 393) Mania Mania byla personifikovaná bohyně zuřivosti a šílenství. Dovedla zachvátit lidi vášnivou zaujatostí nebo nadměrným sebevědomím vyúsťujícím v duševní chorobu. Moc 186
této bohyně byla v antickém světě nepochopitelná. Lidé se k ní podle toho chovali snaţili se ji preventivním vzýváním ukonejšit. V některých textech se setkáváme s několika Mániemi. Mánii zobrazovali řečtí umělci jako starou ţenu s krátkými vlasy, pichlavým pohledem a téměř bez prsou. Známe ji z několika vázových maleb ze 6. 5. století př. n. l. Někdy ji lze jen těţko odlišit od Eumenid (usmířených Erínyí-Furií). Zvláštní svatyně s kultem Manie byla v Arkádii. (Zamarovský 1996, s. 124, 258) Mefitis Mefitis byla původně boţstvem sirných pramenů tryskajících ze země. A protoţe lidé věřili, ţe tyto prameny a jejich páry roznášené větrem způsobují epidemie, začala být časem povaţována za bohyni moru. Lidé ji usmiřovali oběťmi především v sopečných oblastech v jiţní Itálii, kde se soustředil její kult. (Adkins Adkins 2012, s. 296) Febris Febris byla bohyně horečky a sama zosobněná horečka se projevovala nečekaně bez vzývání a vyvolávala strach. Lidé ji měli usmiřovat kaţdodenními drobnými úlitbami, aby horečce zabránila nebo, aby ji vyléčila. (Adkins Adkins 2012, s. 288) 5.15.3. Božstva vody Juturna Juturna (lat. Iuturna) byla římská nymfa, matka boha pramenité vody Fonta. Podle Vergilia byla sestrou rutulského krále Turna. O její přízeň se ucházel (neúspěšně) Jupiter. Na příkaz bohyně Junony, která ochraňovala Turna, se měla pokusit o záchranu ţivota svého bratra v posledním boji s Aeneem, vůdcem trojských uprchlíků v Itálii. Šlo o získání ruky Lavinie, dcery krále Latina. Jururna na sebe brala podoby různých rutulských bojovníků, ale vše bylo marné. Na Jupiterův rozkaz jedna z Furíí Juturnu odehnala a Aeneus Turna zabil, aby se naplnil osud. 187
Juturna měla svatyni s kruhovitě ohrazenou studní v jihovýchodní části Římského fóra. V původním prameni prý napojili své koně Castor a Pollux (Dioskúrové), kdyţ po bitvě u Regillského jezera roku 496 př. n. l. přinesli do Říma zprávu o vítězství Římanů nad Latiny. Proti svatyni Juturny směrem k Palatinu stál pak chrám obou bratrů Dioskúrů, z jehoţ přestavby za císaře Augusta se zachovaly základy a tři korinthské sloupy. Voda v Juturnině studni měla údajně léčivé účinky, a tak se Juturna stala ochránkyní nemocných. Ctili ji také všichni řemeslníci pracující s vodou. O starobylosti uctívání Juturny svědčí to, ţe otcem jejího syna Fonta byl rovněţ starobylý římský bůh vchodu a východu, bůh městské brány Janus (Ianus). Jako bůh vchodu a východu byl Janus i bohem počátku všech věcí. Byl proto v kaţdé modlitbě vzýván na prvním místě (Kol. aut. 1974, s. 297, Zamarovský 1996, s. 214, 215, Kol. aut. 1973, s. 273, 260) Fons Fons (také Fontanus) byl syn boha Jana a nymfy Juturny a bůh pramenů a pramenité vody. O tom, ţe Římané si uvědomovali význam čisté a čerstvé vody, svědčí fakt, ţe Fontanus patří mezi nejstarší římské bohy. Na jeho počest se konala kaţdého 13. října slavnost Fontinalia, při které se věnčily studně a do pramenů se házely květy. Bohu Fontovi byl zasvěcen chrám na pahorku Janikulu. (Zamarovský 1996, s. 139, Kol. aut. 1974, s. 223) 5.15.4. Božstva úrodnosti Boţská trojice Ceres, Liber a Libera souvisela s plodností a vegetací. Na den vysvěcení chrámu Ceres na Aventinu (19. dubna 493 př. n. l.) připadala slavnost Cerialia, 17. března se konala takzvaná Liberalia na počest všech tří boţstev. Liberalia původně souvisela s jarní setbou, ale uţ v 5. 4. století př. n. l. byla částečně ztotoţněna s dionýsovským kultem. Udrţela se i po císařské době a nabývala mnohdy nevázaného orgiastického rázu a brojili proto ní ještě i křesťanští biskupové. Bohyní jarní setby byla i Dea Dia (jasná bohyně), kterou prosily římské ţeny o úrodnost polí, o poţehnání dětmi a všeobecné blaho. Římané vzhledem k významu ovoce na jídelníčku a v hospodářství, prokazovali patřičnou úctu i bohyni ovoce Pomoně. Měla chrám na Aventinu spolu se 188
svým manţelem Vertumnem, který byl bohem pravidelného střídání ročních období, později bůh všech změn v přírodě i lidském ţivotě. O lidech nestálé povahy Římané říkali, ţe se narodili ve znamení Vertumna. (Kol. aut. 1973, s. 80, 340, 484, 669, Zamarovský 1996, s. 251, 357, 434, Kol. aut. 1974, s. 141, Gardnerová 2006, s. 13) Mezi různě vnímanými a uctívanými Fauny, Pány a Satyry měl význačnější postavení u Římanů bůh Silvanus, etrusko-italské boţstvo lesů a přírodní plodnosti. Byl uctíván spolu s rovněţ prastarým bohem Saturnem vnímaným jako vládce zlatého věku. Saturnus měl největší ze svých chrámů na Foru u přístupu na Kapitol uţ od 5. století př. n. l. Ve sklepeních tohoto chrámu byl uchováván státní archiv a pokladna (aerarium Saturni). Saturnovi a jeho manţelce Ops (ztělesnění plodivé síly země) byla zasvěcena Saturnalia, oslavy zimního slunovratu, které se původně konaly 17. prosince, ale za pozdní republiky se protáhly aţ do 23. prosince. Mnoho zvyků spojených s těmito svátky (zapalování svící, dobrá vůle, radost, předpovídání budoucnosti, rozdávání dárků) se stalo součástí oslav Vánoc, které Saturnalie nahradily. (Adkins Adkins 2012, s. 318, Kol. aut. 1973 436, 562, Zamarovský 1996, s. 388-389, Kol. aut. 1974, s. 549) 5.15.5. Další pomocnice žen při porodu a kojení Kromě různých lokálních a provinciálních bohyň matek, které byly často ztotoţňovány se známějšími římskými bohyněmi (Juno, Venuše) a jejichţ svatyně se nezřídka budovaly u léčivých pramenů, se o porod a děti měly starat také Eileithyia (ta, která pomáhá při porodu) a Lucina (přivádějící na světlo). Obě vystupovaly buď jako samostatná boţstva nebo jejich jména tvořila přídomek jiné bohyně (Juno, Artemis, Diana). Pomocnicí ţen při porodu byly i dvě Kamény (Camenae)- Egéria a Karmenta (Carmenta). Starořímské Kamény byly původně věštebnými nymfami pramenů se svatyní v háji před Porta Capena. Z tamního pramene brali pro své obřady vodu i vestálky, kněţky bohyně domácího krbu, Vesty, v jejímţ chrámu na fóru byl státní krb. Plál v něm věčný oheň chránící existenci římského státu. Vesta z tohoto státu byla nazývána Vesta publicae populi Romani Quiritium, Vesta světa a lidu římského. Hlavním svátkem bohyně Vesty byla 9.června takzvaná Vestália. Slavnosti Kamén se konala 13. srpna. Ve 3. století př. n. l. je Římané částečně ztotoţnili s řeckými Múzami, bohyněmi umění. Zvláštní postavení, odlišné od Múz, měly právě Carmenta a Egéria, jejíţ oltář byl v háji u chrámu Diany Nemorejské v Aricii. Carmentin chrám stál pod Kapitolem u brány nazvané po ní Porta 189
Carmentalis. Těhotné ţeny sem přinášely oběti za klidný průběh porodu a spolu s ostatními ji uctívaly na slavnostech Carmentaliam která připadala na 11. a 15. ledna. Ochranným boţstvem kojení byla i poměrně rozšířená Dea Nutrix (kojící bohyně), patrně keltského původu. Dost často je ale v nápisech uváděno mnoţné číslo Deae Nutrices, Nutricie. Byly vnímány asi ve trojici, podobně jako Parky. Na votivních reliéfech je ale vţdy zobrazena jen jedna z nich, která sedí v proutěném křesle a kojí jedno nebo dvě děti. Sošky stejného typu se často nacházejí na pohřebních místech, coţ by mohlo znamenat, ţe byly chápány rovněţ jako bohyně znovuzrození a obnovy. Votivní reliéf ze svatyně v Poetoviu v Panónii (dnešní Ptuj ve Slovinsku) (obr. 82) nese nápis Zasvěceno augustovským Nutriciím. Lucius Fuscinius Exsuperatus, augustalis kolonie Poetovio, a Aelia Honoráta splnili slib sloţený za zdraví jejich syna Fuscinia Honoráta. (Boatwright. Gargola Talbert 2004, s. 376). Uvedení těchto Nutricií jako augustovských odráţí jeden ze způsobů, kterým byla lokální boţstva spojována s římskými (kromě přímé synkreze nebo epitet). V samotném městě Římě se uctívala spíše Rumina, bohyně kojení dětí i zvířecích mláďat a stráţkyně kojících ţen. Její svatyně se nacházela na úpatí Palatinu, kde se jí obětovávalo místo obvyklého vína mléko. (Adkins Adkins 2012, s. 285, 287, 288, 300, Zamarovský 1996, s. 221, Kol. aut. 1973, s. 111, Kol. aut. 1973, s. 536, Löwe Stoll 1999, s. 61) 5.15.6. Parky a ochránci dětí až do dospělosti Parky Parky (Parcae) byly obdobou řeckých Moir, bohyň osudu, který dostává člověk při narození. U Římanů bývala původně jen jedna sudička Parka (Parca), bohyně narození (z lat. pario, rodím), později se jejich počet zvýšil podle Moir na tři. Parky Římané vnímali jednak jako přadleny nitě osudu, kdy Klóthó (předoucí) nit začíná, Lachesis (udělující) ji přede dále a Atropos (neodvratná) ji přestřihuje. Římané je nazývali i podle toho, ke kterému dítěti přistupovali s dary osudu. Nazývali je pak Nona (devátá), Decuma (desátá) a Morta (smrt). Jména odkazovala na děti narozené v devátém měsíci těhotenství (podle římského kalendáře byly takto narozené děti nedonošené), na děti narozené v desátém měsíci (donošené) a na mrtvá novorozeňata. (Kol. aut. 1973, s. 392, Adkins Adkins 2012, s. 306) 190
Ochránci dětí až do dospělosti V kontrastu k realitě odkládání dětí stojí velký počet různých boţstev, která měla děti ochraňovat. Kdo si děti přál, jistě vzýval boha početí Cosenvia nebo boha plození dětí Picumna. Útroby těhotné ţeny chránila bohyně Carna a o dosud nenarozené děti pečovala Alemona. Při porodu pomáhaly výše uvedené nesčetné bohyně a zapalovala se i svíce pro Candiferu (nositelka svíce), která měla ukazovat dítěti cestu ven z těla matky. Mrtvě narozeným dětem měla kromě bohyně Morty poskytnout klid v podsvětí i Orbona. Tu vzývali i rodiče slavných dětí, které byly v ohroţení smrti, aby je ochránila. Podle římských představ byly i ţivě narozené zdravé děti v nebezpečí. Před nepředvídatelnými kousky a úskoky různých zlých démonů měly novorozence ochránit bohyně Deverra a Intercidona a bratr Picumna, bůh Pilumnus. Děti spící v kolébce ochraňovala Cunina, ty, co uţ spaly na posteli, bohyně Cuba. O stravování dětí pečovaly Potina a Edusa. Potina pomáhal dětem naučit se pít a Edusa jíst. Kromě jiných bohyň kojení mohly matky vzývat i bohyni Larentii. Byla povaţována za zboţštělou manţelku pastýře Faustula, který našel Romula a Rema, a ona je odkojila a vychovala spolu s dvanácti vlastními syny. Kaţdého 23. prosince byla jako Acca Larentia uctívána oslavami, nazvanými Larentalia. K tomu, aby se děti naučily brzy a správně mluvit, měl napomáhat bůh Fabulinus. Bohyně Abeona dohlíţela na první kroky dětí, jimiţ se dostaly z dosahu svých rodičů. Byla, spolu s Omiducou a Adeonou, vzývána i v případech odrostlejších dětí, které odcházely z domova. Omicuda chránila dítě na cestě, aby se šťastně dostalo domů, k čemuţ měla dopomáhat i Adeona. Pokud se uţ dítě doţilo puberty, v případě chlapců byl o ochranu ţádán některý z mladých muţných bohů, například Apollón nebo čiperný posel bohů Merkur (resp. Hermés). Dívky a jejich matky mohly prosit o přízeň například Junonu, Dianu, Venuši nebo staroitalskou bohyni dívčího dospívání, růstu a svítání Matutu, nazývanou i Mater Matuta. Na její počest se 11. června konal svátek Matralia, kdy matky prosily o štěstí pro své dcery. V tento den byla vzývána i Fortuna Virgo, bohyně šťastného osudu panen. Dívky ochraňovala i Juno Virginiensis. Pokud dívky za své štěstí pokládaly uzavření spokojeného manţelství, jistě za čas vzývaly tuto bohyni s přídomky Pronuba (zásnubní) nebo Domicuda (uvádějící do domu). A společně s Junonou Domicudou i boha manţelství Talassia. Své úlitby dostávali asi i bohové Picumnus a Consevius a bohyně Cardea a Carna, které dohlíţely na domácí spokojenost a zdraví lidí ze svého posvátného háje na březích Tiberu. Ale jistě byla někdy 191
o pomoc ţádána i bohyně Viriplaca, která měla pomoci ţenám znovu si po hádce získat přízeň manţela. (Adkins Adkins 2012, s. 208 304, Kol. aut. 1974, s. 168, 375, 498, Zamarovský 1996, s. 404, Robert 2001, s. 148) Strenia Celoročně pak byla uctívána starobylá sabinská bohyně zdraví a vitality. Ratolesti utrţené v jejím hájku v Římě si lidé navzájem vyměňovali při oslavách nového roku. Tyto ratolesti, nazývané strenae, měly přinášet štěstí, zdraví a vitalitu. (Adkins Adkins 2012, s. 300) 192
6. Závěr Mým záměrem bylo poukázat na rozsah znalostí a léčebných metod uplatňovaných v Římě. Samozřejmě, některé z názorů a postupů antických lékařů jsou dávno překonané, některé dnes působí aţ kuriózně. Ale přesto musíme obdivovat vynalézavost a mnohdy také odvahu lékařů, kteří se snaţili odhalovat tajemství lidského těla a jeho chorob. I kdyţ rozvoj antické medicíny dlouho úzce souvisel s filosofickými spekulacemi, měly v lékařství velký význam také experimenty a zkušenosti. Zvláště u některých lékařů mě překvapila úroveň jejich péče o nemocné, zejména v léčbě duševních onemocnění. Jako ţena si vysoce cením citlivého přístupu lékaře Sórána k problematice porodu a ţenských chorob. A obdivuhodné je také mnoţství a úroveň zdravotnických a hygienických opatření, která Římané zavedli. Současní lékaři mnohdy pouţívají některé téměř identické tvary nástrojů jako lékaři v antice a řeckořímská lékařská terminologie byla v novověku převzata téměř všemi národy. Dodnes převládají v anatomii latinská pojmenování, řečtina se pak pouţívá zejména v patologii. Oba jazyky tak zaručují mezinárodní srozumitelnost v moderní lékařské vědě. I jména dvou nejznámějším antických lékařů se objevují v odborných pojmenováních, například jeden ze způsobů obvazu hlavy má název Galénův rak, jinému se říká Hippokratova čepice. Obvaz hrudníku nazvaný Galénův krunýř se pouţívá dodnes, stejně jako Hippokratův hmat jediný správný manévr k napravení vykloubené spodní čelisti. A nejen absolventi lékařských fakult znají pojem Hippokratova přísaha. 193
7. O autorce Anna Kousalová, Bc. (21. 11. 1983, Brno) v roce 2003 odmaturovala na Gymnáziu Vídeňská v Brně. V témţe roce byla přijata na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity ke studiu oboru Antropologie. V roce 2007 úspěšně ukončila bakalářské studium Antropologie. Od roku 2008 je studentkou oboru Ekologická a evoluční biologie se zaměřením Zoologie. 194