Publikováno z 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy (https://www.lf2.cuni.cz) Týden s medičkou aneb K10 z pohledu lékaře Dr. Adam Kalina strávil týden v akutní ambulanci jako lékař, kterého stínovala medička Silvia Kmetonyová z 5. ročníku. Přečtěte si jeho ilustrovaný blogreportáž, z něhož budeme po následujících pět dní zveřejňovat pokaždé jeden díl. MUDr. Adam Kalina. Fotografie: Vojtěch Mucha MUDr. Adam Kalina je doktorandem na Neurologické klinice. Na přelomu únoru a března strávil týden na klinice v akutní ambulanci jako lékař, kterého stínovala medička Silvia Kmetonyová z 5. ročníku. Den pátý: Medička má studijní volno a já končím svůj měsíc na ambulanci
Caption Pátky jsou v ambulanci snad ještě horší než pondělí. Přijdou totiž všichni ti, kteří celý týden návštěvu doktora odkládali. Nebo prostě mají strach, že se přes víkend zhorší. Medička má studijní volno, tak to se do víru ambulance vrhám sám. Hned u prvních dvou pacientů je mi to líto, konečně by medička viděla někoho s opravdovým radikulárním syndromem. Poté mi kolegyně z oddělení pošle svého medika, prý už pro něj nic nemá. Očividně je to smolař, protože teprve za jeho přítomnosti začnou chodit typičtí pacienti neurologické ambulance. Spíš než jejich popis sem doplním svoji úvahu, kterou ve mně někteří pacienti vzbuzují. Studium medicíny vás celkem slušně připraví na nemocné lidi. Ale nepřipraví vás na zdravé lidi. Protože co by taky dělali v nemocnici, že? Problém je v tom, že oni si nemyslí, že jsou zdraví. Chtějí po vás řešení svého zdravotního problému, který se ale často odvíjí spíše od jejich zvýšené citlivosti na normální pochody lidského těla nebo je projevem jejich psychické nepohody. Nebo obojí najednou, pacienti v ambulanci mě vždy nutí přemýšlet o vlivu bolesti na depresi a deprese na bolest. Ačkoliv nelze tyto pacienty považovat za zdravé, z celostního pohledu na člověka je péče o ně mimo možnosti jakékoliv akutní ambulance... Tak to jen taková úvaha nakonec. Týden s medičkou mi přinesl spoustu témat k reflexi a snad přinesl něco i jí. Ale další díly tento seriál nemá, protože tímto
týdnem skončil můj (pětitýdenní) měsíc na akutní ambulanci a další týden jsem už byl na kursu ve Freiburgu. Den čtvrtý: Normálně je čtvrtek celkem klidný den Normálně se chodí po službě domů, ale já se dobře vyspal, a navíc mě to vrhání stínu celkem baví, tak zůstávám v ambulanci. Série zajímavých pacientů pokračuje. Normálně je čtvrtek celkem klidný den, ale jak se snažím, aby z toho stínování medička něco měla, tak stejně nemám chvilku volnou. Snad to kvituje s povděkem. Na hranici služby přichází zahraniční student, který u nás studuje na ČZU. Postupně z něj i přes jazykovou bariéru vytáhnu popis jeho obtíží. Celkem přesvědčivě popisuje tzv. jacksonský march, šíření příznaků dle anatomické lokalizace, které u něj končí poruchou řeči. Stalo se mu to asi čtyřikrát za poslední tři dny. To není sranda, říkám si a volám na CT. Snad to bude jen migrenózní aura, doufám a opakovaně se ptám, jestli ho potom bolí hlava. Po chvíli volají z CT, že pán má subdurální hematom. Konečně se přiznal, že se na Silvestra porval a od té doby ho bolí hlava. Volám na neurochirurgii a ještě předtím mrknu na medičku: Neurologickou symptomatiku poznáš. Pak jdu konečně domů. Nebo se spíš plazím... Den třetí: S medičkou po boku se služba přece jen snáší lépe
Dneska sloužím, takže budu v ambulanci celý den, od osmi ráno do sedmi večer. S medičkou po boku se to přece jen snáší lépe, zvlášť když vám po obědě přinese kafe. Navíc se ten den v ambulanci kumulují mladé pacientky s bolestí hlavy. Postupně nechám medičku odebrat anamnézu a pak i provést vyšetření. Jde jí to skvěle. Asi půl hodiny před koncem provozu ambulance přichází několik pacientů najednou: uklízečka s bolestmi zad (ty snad někde klonujou), rodina odněkud z Balkánu, jejíž otec trpí bolestmi zad při mnohočetném výhřezu plotének, a paní s periferní parézou lícního nervu. Nejdřív vysvětlím první paní, že jí teď poskytnu pouze rychlé vyšetření a první pomoc a že její nekomplikované bolesti zad zvládne i praktický lékař. Medičce dávám za úkol vyšetřit paní s parézou lícního nervu, zatímco já vysvětluju balkánské rodině (dle dokumentace asi posedmé), že si mají najít ambulantního neurologa. K tomu musím přidat vysvětlení, co jsou to vůbec ploténky (rodina na to za půl roku ještě nepřišla, ačkoliv mluví plynně česky). Pak ještě prohlédnu tu paní s parézou a vzhledem k dalším příznakům jí objednávám CT a na druhý den lumbální punkci. Díky medičce zvládnu všechny pořešit ještě předtím, než mě urologové (kteří sídlí v naší ambulanci na urgentu v nočních hodinách) začnou vyhazovat ze židle. Ještě vezmu medičku na vyšetření pacienta po komoci. Potom jde medička domů a já mám to štěstí, že po mně až do rána nikdo nic nechce.
Den druhý: Je něco, co umím určitě lépe než medik Pondělí bylo tak husté, že jsem do něj ani nestihl vložit úvahu o tom, co můžu medičce předat. Není to poprvé, co si uvědomuji, že jsem spoustu věcí uměl v páťáku před zkouškou z neurologie lépe než nyní. V praxi si člověk prostě pamatuje hlavně věci, které dělá a vidí každý den, což je ze začátku hlavně administrativa. Teprve postupně se propracovává k vzácnějším diagnózám a teoretickým podkladům. Nicméně je něco, co umím určitě lépe než medik (a není to psaní žádanek nebo vyhledávání v telefonním seznamu). Přece jenom jsem strávil většinu času od nástupu do práce na standardním oddělení, kde vidíte hlavně pacienty čerstvě po CMP, záchvatech nebo jiných událostech. A tak můžu říct, že nějaké opravdové neurologické nálezy jsem už viděl. Takže vždy, když má medička nejistý dojem, že vidí nystagmus nebo hemiparézu u zdravých lidí, tak jí připomínám pacientky z pondělního rána. Neurologickou symptomatiku poznáš, říkám jí. Tady většinou bývá úvod o tom, jak si student vybíral to správné oddělení a lékaře. Tentokrát ne. Den první: Velmi jiní pacienti
Po hlášení si mě k sobě volá přednosta. Došlo k nějakému posunu v týdenním rozpisu a studenti, kteří měli přijít na K10, jsou napsaní k doktorům, kteří budou na klinice až příští týden. Takže to budu já, kdo dostane tento týden studentku, co mi bude dělat stín. Trochu to zpochybňuji, protože jsem teprve krátce po škole a rozhodně si nepřipadám jako zkušený sekundář. Přednosta se usmívá a říká, že stejně budeme celý týden na akutní ambulanci a tam o neurologického pacienta nezavadíte. Má pravdu, za celý únor, co v ambulanci jsem, to opravdu byli jen pacienti s bolestí zad, krku a občas hlavy. Je mi medičky trochu líto... O tom, jak moc bude tento týden jiný, nás přesvědčí hned první pacientka. Uvádí, že se jí točí hlava, když se otočí na levý bok. Otáčím se na medičku, jestli už ví, o co jde, a ta hbitě reaguje, že by to mohlo být BPPV (benigní paroxysmální polohové vertigo). Svědčí pro to i zbytek anamnézy a polohové manévry. Ukážu pacientce, co s tím, a tisknu jí článek. Dobrý začátek, poznamenám. Hned po paní s vertigem přijde mladý muž s podezřením na ataku RS (roztroušené sklerózy). Byl u nás již dříve sledovaný v MS centru, ale teď ho z recepce poslali nejdříve k nám. Pro podezření na retrobulbární neuritidu odesílám pacienta na oční a pak do našeho MS centra k léčbě.
Série ukázkových pacientů pokračuje, když přijde starší paní, která u nás ležela před dvěma lety pro CMP. K reziduální hemiparéze se jí nyní přidala i bolestivá dystonie. Po kolečku kontrolních vyšetření se paní dostane až k botoxové injekci (ne, v tomto případě to není pro kosmetické účely, ale k úlevě od spasticity). A tak to jde celý zbytek dne, pondělí jsou vždy náročná, protože přijdou všichni, kdo se přes víkend zhoršili. Autor se omlouvá za použití odborné terminologie a dodává, že to ilustruje, jak moc se člověk po škole odtrhne od reality. Studenti se vše dozvědí v páťaku na neurologii. URL zdroje (přijato 29. 4. 2018-9:30): https://www.lf2.cuni.cz/fakulta/clanky/reportaze/tyden-s-medickou-aneb-k10-zpohledu-lekare