VÝVOJ PÁLENÉ STŘEŠNÍ KRYTINY - TAŠKY BOBROVKY Richard Mlýnek soudní znalec v oboru stavebnictví, stavební odvětví různá, se specializací technologie renovací historických střešních krytin Mlýnek, s.r.o., U Cukrovaru 1663 / 4A, 747 05 0pava 5, email : mlynek@mlynek.cz Střešních krytin je mnoho druhů. Jejich prvotní rozdělení přísluší surovině, z níž se vyrábí. Ta pak podle způsobu opracování, těžby a možnosti tváření se dál vyvíjí v různé nové tvary, a tím i technologie. I přesto, že krytiny, respektive střechy, byť v primitivní podobě známe již z pravěku, doložení data narození toho či onoho druhu střešní krytiny není prakticky možné. Jsou však období, kdy se dá s určitostí zaznamenat původ krytiny, vývoj či zrod jejího tvaru. Podle historických základních tvarů jednotlivých tašek lze vytvořit tři základní skupiny pálených střešních krytin : I skupina laťová taška II skupina půlkruhová taška III skupina rovná taška Střešní taška bobrovka má své předchůdce v rovných taškách. Tyto jsou známy z římsko britského období, to znamená konec prvního století našeho letopočtu. Její tvar připomínal hrušku. Taška na rubu neměla žádný výstupek pro zavěšení za střešní lať, které v dané době tvořily větve. Byly však opatřeny otvorem pro kotvení tašky pomocí kovaného hřebu. Rovné tašky s výstupkem pro zavěšení za lať byly zaznamenány prvně na konci XI stol., a to v lesnatých krajích severní Francie. Z krajů bohatých nejen na dřevní hmotu, ale i na déšť a sníh. Taška v této oblasti byla na rubové straně opatřena širokou, průběžnou lištou k zavěšení za lať. Takto vyrobená krytina se dala použít na větší sklony střech, potřebné pro tyto klimatické podmínky. Taktéž těsnost krytiny proti dešti a sněhu byla daleko bezpečnější než u již zmíněných daleko starších římských krytin. Koncem XII stol. Na březích Loiry ve Francii byly na střechách rovné tašky, připomínající dnešní podobu střešní tašky bobrovky. Zajímavostí u této tašky je, že kromě dvou otvorů pro kotvení krytiny hřebem měla tato taška ještě příčnou lištu pro zavěšení. Tato lišta byla zhotovena cca v 1/3 od hlavy tašky a při pokrývání se zavěšovala za horní okraj spodní střešní tašky. Na líci tašky z hlíny a jílu byly ještě před výpalem vytvořeny prsty žlábky pro usměrnění stékající vody, které byly opatřeny glazurou. Vytvořené žlábky pomocí prstů do syrové hmoty před výpalem jsou prvotním znakem cihlářské grafiky. Taška ze XIII stol. pocházející z francouzské oblasti Champagne a Bourgogne je zajímavá tím, že krom základních tvarů byly zhotovovány i tašky s konicky seříznutými bočními stranami tak, aby tvořily mírně lichoběžníkové plochy, se kterými se pokrývaly kuželovité střešní plochy a věže. Na spodním okraji byla taška zkosena a v podélném řezu vypuklá. Taška měla nad pravým závěsem vrub a na místo levého závěsu byl otvor pro hřeb. K této tašce se dochovaly záznamy, že se jedná o vynikající kvalitu střešních desek Conte Henri. Další změny ve vývoji tvarů krytiny přinesly některé nové slohy v architektuře a projevovaly se převážně ve změnách tvarů při zakončení paty. Ze začátku 12. století v době gotické byly k vidění tašky rovné se špičatým řezem a s otvorem pro dodatečné připevnění pomocí železného či dřevěného hřebíku. Na strmých gotických střechách byly často k vidění glazované tašky kladené do kobercovitých ornamentů. Velké styly renesance, baroka a klasicismu vytvořily ve stavební historii markantní stavební styly, ve vývoji střešních tašek ale nedošlo již k žádným epochálním změnám. Snad až baroko vzniklé okolo roku 1600 přimělo svými cibulovými věžemi a zakulacenými střechami na kruhovitém půdorysu k tvarovým změnám rovné střešní tašky. I přesto, že se v té době vyráběly střešní tašky z jílu a hlíny pouze ručně, začaly se u vyspělých cihlářů k základním tvarům tašek zhotovovat tašky napříč ohnuté na tašky konvexní a konkávní.
Není bez zajímavosti, že rovné střešní tašky byly prakticky už od svého vzniku technicky zdokonalovány. Tak například do rovné tašky se nejprve udělal otvor dírka, pro zavěšení k dřevěné konstrukci pomocí dřevěných kolíčků a pak ke kotvení tašky pomocí železných hřebů. Následovala výroba se dvěma dírkami a kombinace dírka / závěs. Závěsy zhotovované na rubu střešních tašek byly ve svém vývoji zajímavé tím, že se vyvíjely spíše řemeslnou důvěrou cihlářů ke svému výrobku než doporučenou představou o technickém prvku. Vždyť vyráběli zastřešující prvek ze hmoty, jejíž tradice na střechách byla známa právě svou trvanlivostí po staletí a ručně zhotovené závěsy musely svou funkcí korespondovat s kvalitou samotné tašky. Proto jako první se objevuje závěs jako napříč průběžná lišta na rubové straně hlavy tašky.tyto se postupem času začaly zkracovat v její délce až na 1/3 šíře tašky. Mezitím ale v jiné oblasti už se začala objevovat daleko odvážnější řešení, spočívající ve zhotovování závěsu jednobodového provedení, tzv. nosu (výstupek, pupek). Tento měl taktéž mnoho variant provedení. Když pomineme regionální odchylky a tradice, tak zjistíme že někteří cihláři si byli tak jistí svou kvalitou výroby při zpracování suroviny, že nos neprováděli dotvářením hmoty přímo z tašky, ale do hmoty ve formě vtlačovali další kus hlíny, ze kterého vytvarovali nos pro zavěšení střešní tašky. Z prvotní rovné střešní tašky obdélníkového tvaru byla vytvořena pro tuto krytinu tvarovka pro ukončení hřebenové a nárožní hrany hřebenáč, a to v příčném i podélném směru. Již zmíněna byla výroba lichoběžníkových tašek pro pokrývání kuželovitých střešních ploch a výroba příčně ohnutých tašek pro vykrývání cibulovitých ploch věží. Žlábky na líci krytiny, vytvořené prsty do živé hmoty v dřevěné formě mělo svůj vývoj a tradici.od 14. století se tyto žlábky prováděly po celé délce rovné střešní tašky od hlavy až k patě. Následovaly další varianty žlábků připomínající tvar písmena V, S a různých kombinací a tvarů. V období mezi rokem 1700 až 1850 se ve znacích na líci ručně vyráběných střešních tašek bobrovek hodně změnilo.lidé se ve školách začali vzdělávat a cihláři začali více psát než kreslit.najít správný výraz pro tašku na povrchu označenou prsty, popisem nebo datováním, není jednoduchý. Až v 19 stol. se začal používat výraz odpočinková, sváteční, slavnostní, pro štěstí apod. Tyto názvy jsou však zavádějící, protože cihlář musel za 14 hodin práce vypálil až 100 tašek. Tehdejší cihláři si podepisovali své dílo jako kterýkoliv malíř. Takto označená taška dnes platí jako umělecká taška či jako nositel lidového umění. Ruční výroba střešních tašek bobrovek skončila až na přelomu 19. a 20. století i přesto, že už od roku 1840 bylo možno tašky z jílu a hlíny vyrábět pomocí ručního šnekového lisu a asi kolem roku 1870 strojově lisované tašky. Vývoj tvaru a technologií rovné střešní tašky - bobrovky zřejmě nelze zastavit. Je totiž tvarem přizpůsobivá, pro řemeslné zpracování členitých střešních ploch variabilní a hlavně stále žádaná. ZDROJ Edmund Bernt, Soukromý spolek historických tašek (SRN) Richard Mlýnek, Tegularium sbírka střešních tašek