FOTOGRAFICKÉ SBÍRKY MUZEÍ UMĚNÍ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia LUCIE CHOCHOLOVÁ FOTOGRAFICKÉ SBÍRKY MUZEÍ UMĚNÍ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ (Bakalářská diplomová práce) Vedoucí práce: PhDr. Antonín Dufek, Ph.D. Brno 2010 1

Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. 17.05. 2010... Lucie Chocholová 2

OBSAH: I. Úvod... 4 II. Sběratelství a fotografie... 6 III. Fotografie v českých zemích... 9 IV. Fotografické sbírky uměleckých institucí.. 13 1. Fotografie jako dokument... 15 2. Fotografie jako umění... 19 2.1. Celé dějiny fotografie... 19 2.2. Současná fotografie... 25 V. Závěr... 35 VI. Resumé... 37 VII. Seznam použité literatury a pramenů... 38 3

I. Úvod Fotografie je součástí našich životů již 171 let a stala se nenahraditelným prvkem naší společnosti prosycené vizuálním sdělením. Po celou tu dobu se vnímání fotografie ve společnosti mění. Od média, které slouží výhradně k zachycení reality, přes médium, které koketuje s myšlenkou umění, až k všeobjímajícímu médiu postmoderní doby. V Čechách uplynulo zhruba 20 let od vzniku fotografie, než se objevila první fotografická sbírka v muzejní instituci. V této práci se budeme věnovat sběratelství fotografie v uměleckých institucích muzejního charakteru v Čechách a na Moravě. Předmětem zájmu budou fotografické sbírky uměleckých institucí (muzeí umění a galerií), které jsou evidovány v centrální evidenci sbírek Ministerstva kultury (dále jen CES). CES je kompletním přehledem sbírek muzeí a galerií, které zřizuje Česká republika. Se souhlasem Ministerstva kultury zde mohou být také sbírky, které zřizují právnické a fyzické osoby, a může jim tak být poskytnuta dotace z veřejných rozpočtů. V CES může být evidována ta sbírka, která je ve své celistvosti významná pro prehistorii, historii, umění, literaturu, techniku, přírodní nebo společenské vědy. Tato sbírka musí být zajištěná před poškozením či krádeží a musí být přístupná veřejnosti. Vlastník sbírky má také právo na odbornou pomoc, kterou mu bezplatně poskytují organizace státu. 1 CES je tak určitým garantem sbírek a díky jejich finanční podpoře také prezentuje priority státu v zachování kulturního dědictví. Tato práce vychází z předpokladu, že stejně jako je umění úzce svázané se společností, ve které vzniká, tak i ve fotografických sbírkách se bude odrážet vývoj média fotografie. Záměrem tedy bude zodpovědět otázku, jakým způsobem jednotlivé fotografické sbírky muzeí umění a galerií 1 Cit. ze zákona 10 odst. 6 zákona č.122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy. 4

reflektují dějiny fotografie. Jak se dějiny fotografie odráží v jejich koncepci a složení? Při hledání odpovědí bude práce čerpat z odborné literatury, a to zejména v pasážích, které se budou opírat o historický základ. Dalším zásadním zdrojem bude samotná centrální evidence sbírek a data zde uvedená, která budou dále interpretována. Informace o jednotlivých sbírkách budou dohledávány taktéž v centrální evidenci, v odborné literatuře, na webových stránkách jednotlivých institucí nebo konkrétním dotazováním správců sbírek. Hodlám v této práci využít také znalosti a zkušenosti získané několikaletou praxí ve fotografických galeriích. Na počátku této práce bude stručně představen vývoj sběratelství umění s důrazem na sběratelství fotografie. Aby mohlo dojít k reflexi sbírek v kontextu dějin fotografie, bude nutné stručně představit vývoj fotografie na našem území. Na téma dějin fotografie existuje velké množství publikací. Avšak jen málo z nich zachycuje specifika vývoje fotografie na českém území. Tato část práce bude vycházet z pojetí dějin fotografie Jaroslava Anděla na výstavě Česká fotografie 1840 1950 Příběh umění. V další části práce budou představeny fotografické sbírky s ohledem na jejich zaměření. Důležitým podkladem celé práce se stane rozsáhlé zpracování seznamu dat z dějin české fotografie Pavlem Scheuflerem a Vladimírem Birgusem v publikaci Fotografie v českých zemích 1839 1999. Na téma sběratelství fotografie existuje poměrně velké množství prací. Vzhledem k tomu, jak je toto téma široké, jsou vždy úzce specializované, například se zabývají pouze situací ve vybraných institucích. Souborně téma sběratelství fotografie (institucionální i jednotlivců) nebylo dosud zpracováno, což je díky jeho velkému rozsahu pochopitelné. Takové ambice ostatně nemá ani tato diplomová práce. 5

II. Sběratelství a fotografie Sběratelství má v Čechách velmi bohatou tradici, která se dá zaznamenat již za vlády Karla IV. a v období renesance. Na našem území došlo k rozkvětu této činnosti na přelomu 16. a 17. století za vlády císaře Rudolfa. Jeho sbírka je výjimečná nejen svým rozsahem a rozmanitostí, ale také systematickým přístupem k akviziční činnosti. Nástup nové šlechty po bitvě na Bílé hoře vedl ke vzniku četných obrazáren v zámcích a palácích, které ovšem nebyly přístupné veřejnosti. Zpočátku bylo vlastnictví sbírky otázkou prestiže odrážející se v sociálním postavení majitele sbírky. Šlechtické rody vytvářely sbírky jako demonstraci svého významu a bohatství. S nastupujícím osvícenstvím však do popředí stále důrazněji vstupuje všestranně vzdělaný a v oblasti výtvarného umění poučený šlechtický mecenáš, milovník umění a sběratel - znalec, jehož zájem již zcela ovládá úsilí získávat především umělecky kvalitní díla. Výsledek těchto snah představují ucelené a nezřídka pozoruhodné kolekce obrazů, případně dalších uměleckých artefaktů, jejichž vznik již neovlivňovaly jen finanční možnosti či společenské postavení jejich budovatele, ale především jeho umělecký názor a osobní vkus, případně rodinná tradice. 2 Fakt, že se umělecká hodnota díla stává zásadním požadavkem na sbírkový předmět, poukazuje na podobný akviziční přístup, kterým se řídí instituce dodnes. S nástupem vzdělaného měšťanstva do veřejného života vznikají společnosti přátel umění. Nejstarší z nich je Společnost vlasteneckých přátel umění založená v Praze r. 1796, jejímž cílem bylo pozvednout umělecký vkus veřejnosti. Činila tak prostřednictvím založení umělecké školy a zřízením veřejně přístupné obrazárny. Podpora umění a sběratelství se tak z individuální záležitosti stává také 2 SLAVÍČEK Lubomír. Sobě, umění, přátelům: kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650-1939. Brno : Barrister & Principal, 2007. ISBN: 978-80-87029-22-0. s.14. 6

záležitostí institucionální. A umělecké sbírky se otevírají široké veřejnosti. Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění byla zpočátku tvořena ze zapůjčených děl, brzy však začala sama vytvářet vlastní sbírku. Tím byl dán základ pro pozdější vznik Národní galerie v Praze. Na přelomu 18. a 19. století se tak začíná psát historie českého muzejnictví. Po Společnosti vlasteneckých přátel umění v r. 1796 bylo v r. 1814 založeno první muzeum v Opavě, r. 1817 Moravské muzeum v Brně a r. 1818 Národní muzeum. V r. 1862 vzniklo po vzoru zahraničních uměleckoprůmyslových muzeí muzeum technického typu také v Praze. Jeho zakladatelem a mecenášem byl Vojtěch Náprstek. Muzeum postupně měnilo své zaměření od průmyslového, přes národopisné až po zaměření na mimoevropskou kulturu, které trvá dodnes. Rozkvět muzejních institucí pokračoval i po první světové válce, r. 1919 u nás již existovalo 94 muzeí. Devastace sbírek během druhé světové války nebyla příliš tragická. Po této válce došlo k úplnému zestátnění všech muzeí a galerií a ke zrušení činnosti muzejních spolků. Na nových zákonech týkajících se muzeí a galerií se mohli podílet skuteční odborníci, kteří v oboru působili již před válkou. Paradoxně tak oproti jiným společenským oborům docházelo v 50. letech k rozkvětu muzejní práce. V důsledku vzniku nových správních celků krajů vzniká řada krajských muzeí a galerií. Mnohdy jde pouze o restrukturalizaci již stávajících institucí. 70. a 80. léta však s sebou přináší období stagnace a muzea a galerie začínají ve svém vývoji oproti světu výrazně zaostávat. To se odrazilo nejen na kvalitě a vůbec možnostech akviziční činnosti, ale také na technickém zázemí sbírek a jejich vybavení a zpracování. Velké množství sbírek bylo uloženo v nevyhovujících depozitářích, kde byly veřejnosti nedostupné. Doba po sametové revoluci byla ve znamení rekonstrukce depozitářů, modernizace muzeí a uložení sbírek. Začala se také vytvářet 7

oborová sdružení jako je Asociace muzeí a galerií České republiky a Rada galerií České republiky. Tyto instituce významně přispěly a přispívají k profesionalizaci muzeí a galerií. V r. 2002 vznikla také na Ministerstvu kultury Centrální evidence sbírek, která k 31. 1. 2010 obsahovala údaje o 362 sbírkách předmětů. a zhruba 60 miliónech sbírkových Zanedlouho od první zmínky o fotografii v r. 1839 se začíná fotografie objevovat v muzejních sbírkách. Zpočátku náhodně a bez konkrétní cílené koncepce. První fotografická sbírka v Náprstkově muzeu (založeno r. 1862) obsahovala spíše snímky dokumentačního charakteru. Snímky zaznamenávaly architekturu, krajinu, lidské typy a kulturu v oblastech mimo evropskou civilizaci. Přístup k fotografii v muzejních institucích charakterizuje Národopisné muzeum československé, které v roce 1897 vyzývá amatéry k darování fotografií do sbírek se slovy...nebude-li předmět, bude aspoň obraz jeho ve sbírkách musejních ke studiu uložen 3. Velký důraz byl také z počátku dějin muzejnictví kladen na fotografickou techniku. Národní technické muzeum tak nechává v r. 1923 vzniknout fotograficko-kinematografické sekci, která je dokladem vývoje fotografické techniky. Dlouhou dobu se muzejní a galerijní archivy plnily fotografiemi bez systematického přístupu. Neexistovaly žádné koncepce a ani odborné zpracování těchto sbírek. Například v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze byla první fotografie zaevidována již v r. 1902 a fotografií dále přibývalo, ale oficiální fotografická sbírka zde vznikla po mnoha peripetiích až v r. 1970. Dnes patří spolu se sbírkou Moravské galerie v Brně k nejvýznamnější kolekci fotografií u nás. Sbírka v Moravské galerii vznikla v r. 1962 jako vůbec první celostátní sbírka umělecké fotografie. Ostatně šedesátá léta 20. století fotografii opravdu přála. V r. 1963 vznikla 3 BIRGUS, Vladimír SCHEUFLER, Pavel. Fotografie v českých zemích 1839 1999: Chronologie. Praha: Grada, 1999. ISBN: 80-7169-902-0. s. 39. 8

sbírka fotografie ve Slezském zemském muzeu v Opavě, r. 1969 vznikl Kabinet fotografie v Severočeském muzeu v Liberci. Ačkoliv se práce věnuje institucím, je třeba zmínit jednoho z prvních sběratelů a historiků fotografie v Čechách Rudolfa Skopce 4. Jako historik se významně zasadil o vznik sbírky fotografie v Moravské galerii v Brně a jako sběratel po sobě zanechal fotografickou sbírku, jejíž část je umístěná v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Snažil se také spolu s fotografem Erichem Einhornem prosadit vznik národního muzea fotografie. K naplnění myšlenky fotografického muzea však došlo až po mnoha letech v r. 2002 zahájením činnosti Národního muzea fotografie v Jindřichově Hradci. III. Fotografie v českých zemích V této kapitole je kladen důraz na zásadní události, vývojové mezníky a dominující tendence v dějinách české fotografie. První zmínku o Daguerrově vynálezu na českém území nalezneme v německy psaných novinách Bohemia z r. 1839. Nová fotografická technika se zpočátku používala k zachycení toho, co bylo běžné, vznikají fotografie budov a měst. Později se začínají fotografové soustředit na zachycení událostí. V r. 1841 vznikl v Brně snímek ze Slavnosti Božího těla na Zelném trhu v Brně, který patří k nejstarším snímkům události na světě. Velmi záhy po vzniku fotografie objevují technické možnosti média fotografie také vědci. Již v r. 1840 pořizuje český fyzik Ignác Stašek 5 snímek řezu rostliny. S rozmachem portrétní fotografie jakožto žánru, který patřil výhradně malířství, nastoupily úvahy o zániku malířství. Brzy však malíři přijali fotografii jako nástroj, který mohli využít ke své práci, zejména pro rychlé skicování. Malíř Jan Maloch 6, který se vyučil daguerrotypii, 4 SKOPEC, Rudolf (1913 1975): historik, teoretik, pedagog 5 STAŠEK, Florus Ignác (1782-1862): fyzik a astronom, průkopník vynálezu z první generace fotografů-vědců, autor nejstarší české dochované fotografie 6 MALOCH, Jan (1825-1911): malíř, daguerrotypista, fotograf a entomolog, autor prvních dochovaných snímků Prahy. 9

ji používal jako doplňkovou činnost k malbě a kresbě. U tohoto malíře také nalezneme první zmínku o aranžování fotografovaných subjektů. Objevuje se snaha stylizovat portrétované osoby dle dobového vkusu za pomocí rekvizit nebo retuše. Fotografie se v r. 1864 stává svobodnou živností a fotograf ctihodným živnostníkem. Značné popularity dosahují portréty v podobě fotografických vizitek, které jsou ukazatelem masového vkusu. S nástupem cestovních kamer a nové technologie založené na Talbotově procesu negativ - pozitiv, došlo k významnému zjednodušení výroby fotografického snímku. Fotografie a hlavně fotografování se tak mohlo masově šířit. Na konci 19. století dochází k rozmachu amatérského fotografování a ke vzniku Klubu fotografů amatérů, který prosazoval tvůrčí přístupy. Do té doby je převažující funkcí fotografického média funkce dokumentační. Prvek autorského sebevyjádření se ve větší míře objevuje až na přelomu 19. a 20. století. V té době dochází k nástupu ušlechtilých technik, které se snažily přiblížit vzhledu malby a vzniká tak fotografický směr piktorialismus. Fotografie se stává výsledkem tvůrčí realizace svého autora a snaží se docílit statutu svébytného uměleckého oboru. Do té doby vznikala většina fotografií bez velkých uměleckých ambicí a jejím cílem bylo dosažení dokumentární věrnosti. Zcela logicky v této době vzniká množství teoretických prací, které se věnují úvahám, zda je fotografie uměním či nikoliv. První český historik, který se obšírněji věnoval estetice fotografie, byl V. V. Štech 7. Ten považoval umění za proces, který vede ke vzniku nového světa, nové přírody. Fotografie, dle něj, pouze popisuje již to, co existuje. Cílem fotografování může tedy být pouze poznání, nikoliv tvoření. Takový přístup můžeme sledovat třeba během první světové války, kdy vznikají speciální fotografické jednotky a přinášejí důkazy válečné reality. Síla tohoto svědectví 7 ŠTECH, Václav Vilém (1885 1974): historik umění 10

ukazuje potřebu aktuálních informací a umožňuje rozvoj fotožurnalistiky. Významnou roli v dalším vývoji sehrál Drahomír Josef Růžička 8, který začal koncem 20. let prosazovat čistou fotografii, jež nepřipouštěla žádné zásahy do negativu a pozitivu. Piktorialistická fotografie naopak kladla důraz na technické zpracování a soustředila se spíše na formu než obsah. S nástupem čisté fotografie se objevuje nový pohled na fotografii. Ta může být vnímána jako umění, aniž by byla vyžadována její formální podobnost s malbou. K tomuto pohledu významně přispěl nástup avantgardy a s ní moderní fotografie. Jako protiváha čisté fotografie bez vnějších zásahů vznikají fotografické koláže, montáže a další experimentální techniky. Jejich multimediální charakter, těžící z různých forem populární kultury, ztělesňoval vizi nového demokratického umění, založeného na mechanické reprodukovatelnosti 9. Takový přístup je typický zejména pro surrealismus, který byl v Čechách velmi rozvinutý a oblíbený. Avantgarda s sebou přinesla také posun v teoretickém pohledu na fotografii a na otázku, zda může být uměním. Zde sehrál významnou roli Karel Teige, který ostře vystupoval proti vydávání fotografie za umění. V r. 1948 však jednoznačně pod vlivem surrealistické zkušenosti tvrdí, že fotografie může být uměním a má tudíž určitou estetickou funkci. Koncem 20. a v průběhu 30. let prodělala rychlý rozvoj reklamní fotografie, která reagovala na rozmach masové kultury a vydávání obrázkových časopisů. V době světové hospodářské krize a pod vlivem společenských změn ve 30. letech 20. století se objevuje fotografie sociální, která je výrazně kritická. Zároveň toto společenské prostředí posilovalo totalitní režimy, kterým fotografie v podobě reportáží a fotomontáží sloužila k politické propagandě. Nutno 8 RŮŽIČKA, Drahomír Josef (1870 1960): fotograf 9 ANDĚL, Jaroslav. Příběh moderního média: česká fotografie 1840 1950. Praha: Kant & Galerie Rudolfinum, 2004. Katalog výstavy 15. 1. 28. 3. 2004. ISBN: 80-86217-66-3. s. 46. 11

podotknout, že fotografie se stala i vděčným nástrojem kritiků těchto režimů. Obecně lze říci, že po první světové válce výrazně stoupl společenský význam fotografie. Stává se rozmanitým výrazovým prostředkem s mnoha funkcemi. Tak ostatně byla prezentována v r. 1930 na výstavě Nová česká fotografie v Praze, kde vedle vědecké makrofotografie byla prezentována umělecká fotografie, reklamní fotografie, snímky se sociální tématikou či reportážní fotografie. Tento přístup pak potvrdila výstava Sto let české fotografie v r. 1939, jež představila fotografii ve všech možných funkcích, kterými dosud prošla. Po válce se soustřeďuje velká pozornost zejména na fotožurnalismus. Zásadním obdobím se pro dějiny fotografie stávají 60. léta 20. století. V té době začíná být fotografie plnohodnotnou součástí muzejních a uměleckých sbírek. S nástupem konceptuálního umění v 60. letech a postmoderny získává fotografie nový rozměr. Konceptualisté prostřednictvím fotografie zaznamenávají happeningy, instalace a jiné umělecké aktivity. Postmoderní fotografie překračuje hranice mezi fotografií, malbou, grafikou či sochařstvím za účelem dosažení jednotného uměleckého účinku. R. 1986 vyvrcholila diskuze o teorii fotografie na 1. pražském setkání historiků a teoretiků fotografie, kde se mimo jiné řešilo také postavení fotografie v muzeích. V průběhu devadesátých let se ve fotografii vedle tradičního přístupu zdůrazňujícího autorství a dokonalost technického provedení snímku prosazuje stále více nová tendence, která pojímá fotografii jako součást rámce, spadajícího do oblasti soudobého vizuálního projevu 10. V umělecké fotografii tak došlo k posunu, autoři se nezajímali již o fotografii ve vlastním slova smyslu, uzavřenou do sebe a dodržující vlastní imanentní předpoklady, ale o fotografii pojatou jako jednu 10 BIRGUS, Vladimír MLČOCH, Jan. Česká fotografie 20. století: průvodce. Praha: Kant: Uměleckoprůmyslové muzeum, 2005. ISBN: 80-86217- 89-2. s. 137. 12

z možností celkového sdělení, fotografii vstupující do rozšířeného pole 11. Nástup digitální fotografie a informačních technologií obecně umožňuje dívat se na fotografii jako na médium, které je úzce spojené s každodenním životem. Je proto třeba fotografii vždy vnímat v souvislostech, ve kterých se vyskytuje, protože teprve takový pohled může ukázat její podstatu. IV. Fotografické sbírky uměleckých institucí V Centrální evidenci sbírek (CES) bylo k 31. 1. 2010 evidováno 362 sbírek. Pro 27 % z nich je fotografie natolik důležitá, že jí věnují samostatnou fotografickou sbírku. V této kapitole budou reflektovány pouze ty sbírky, které jsou předmětem evidence v CES. Právě zaevidování fotografické sbírky je projevem určitého významu fotografie v dané instituci. Role fotografie v těchto institucích jsou však různé. Vzhledem k tomu, že je cílem práce postihnout to, jak se odráží dějiny fotografie v zaměření a složení sbírek, je vhodné vybrat instituce, u kterých se dá předpokládat komplexnější přístup k médiu fotografie. Ten se například u archeologických, přírodovědeckých či historických muzeí očekávat skutečně nedá. Ostatně dokládají to také údaje v CES, kde je v případě institucí, které se primárně nevěnují umění, až 83 % fotografických sbírek dokumentační povahy a ve většině případů mají výhradně regionální charakter. Fotografie je v této práci vnímána jako rozmanitý výrazový prostředek, kde je dokumentační funkce pouze jednou z mnoha. Takové vnímání fotografie dostatečně vystihuje fotografie umělecká. Ta zahrnuje veškeré přístupy k fotografickému médiu z dějin fotografie. Klade však důraz na estetickou hodnotu díla, a to i v případě, že fotografie nevznikala záměrně jako umění. Z tohoto důvodu se bude práce primárně soustředit na muzea umění v CES, konkrétně na muzea umění a galerie. 11 Ibid., s. 137. 13

Uměleckých institucí je v CES zapsáno celkem 52, avšak jen 16 z nich má evidovanou fotografickou sbírku. Absence evidované sbírky však neznamená úplnou ignoraci fotografie v instituci. Často bývá fotografie součástí sbírky výtvarného umění (např. Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Galerie výtvarného umění v Náchodě, Galerie města Trutnova, Muzeum umění Benešov) či akčního a konceptuálního umění (Galerie umění Karlovy Vary). Otázkou je nakolik tyto instituce vnímají fotografii jako výlučnou součást výtvarného umění a nakolik má tento krok jiný, třeba praktický, důvod. Fotografii nalezneme i v archivech, památkových ústavech a důležitá kolekce se nachází také v Památníku národního písemnictví. Tyto instituce však nemají v CES evidovanou samostatnou fotografickou sbírku nebo nepatří mezi muzea umění. Zvláštní postavení má Národní galerie v Praze, která spravuje státní sbírku. Ta ve své koncepci sbírky Moderního a současného umění fotografii úplně ignoruje. Nalezneme zde sbírku fotografií, která má dokumentační charakter v podobě fotografií architektury ve sbírce Architektura fotografie a jako formu záznamu ve sbírce Nová média. Dnes tuto situaci reflektuje i sám ředitel Sbírky moderního a současného umění Tomáš Vlček, který tuto situaci považuje za zanedbanou a fatální. 12 Práce se však věnuje těm muzeím umění a galeriím, které fotografickou sbírku evidovanou mají. Při založení a provedení evidence sbírky se dá předpokládat určitá koncepce a cíl ve formování sbírky a výběru fotografií. Navzdory očekávání komplexního přístupu k fotografii ve všech uměleckých institucích je v CES 5 sbírek, jejichž charakter je pouze dokumentační povahy. 12 MOUCHA, Josef. Poklady české fotografie a dusivá náruč sympatií [online]. 2009, [citováno 2010-04-29]. Dostupné z: <http://zpravy.idnes.cz/poklady-ceske-fotografie-a-dusiva-naruc-sympatiif6y-/kavarna.asp?c=a090121_123114_kavarna_bos>. 14

1. Fotografie jako dokument Jde o tyto instituce: Městské muzeum a galerie Břeclav, Městské muzeum a galerie Julie W. Mezerové v Úpici, Městské muzeum a galerie ve Svitavách, Muzeum a galerie severního Plzeňska, Regionální muzeum a galerie Jičín. Městské muzeum a galerie Břeclav Muzeum a galerie bylo zřízeno městem Břeclav v roce 1995. Jeho historie však sahá až do r. 1928, kdy byl založen Muzejní a vlastivědný spolek, jenž podporoval akvizici předmětů, které se vztahovaly k městu a okolí. Již u počátků vzniku sbírky tak byl kladen důraz na historickou a dokumentační povahu sbírkových předmětů. Během války došlo k rozpuštění sbírky a zrušení spolku. Jeho činnost byla obnovená vznikem Městského muzea v Břeclavi v r. 1948, které v 60. letech muselo kvůli změnám v síti okresních muzeí zaniknout. Až po roce 1989 tak umožnila situace znovu vznik muzea a galerie, které se zaměřuje na archeologii, historii a etnografii. Jádro jeho činnosti spočívá v systematickém pohledu na lidovou kulturu regionu. Z toho také vychází i výstavní program galerie, kde se fotografie vyskytuje minimálně. Například za poslední dva roky se zde uskutečnila pouze jedna fotografická výstava. Ta představila výsledky z prvního ročníku Jihomoravského fotografického workshopu v Lednici. Tyto workshopy vedly kromě známých českých autorů, jako je Jindřich Štreit, Evžen Sobek a Jan Pohribný, také celosvětově uznávání Antonín Kratochvíl a Jiří Turek. Důraz kladený na regionální charakter činnosti muzea se projevuje také v obsahu fotografické sbírky. Ta je tvořena zejména z převzatých předmětů Vlastivědného spolku Břeclav, který působil v 80. letech 20. století. Dále jsou pak fotografie získávány zejména dary a pouze zanedbatelnou část tvoří koupě. Převážná část snímků pochází z Břeclavska a okolí a zachycuje místní život a architekturu. Věnuje se také 15

zachování dokumentace lidové kultury - řemesel, odívání a zvyklostí. Největší zastoupení mají snímky z období 1920 2000, menší počet snímků je z období 1890 1920 a snímky datované před r. 1890 jsou ve sbírce spíše výjimkou. Městské muzeum a galerie Julie W. Mezerové v Úpici Muzeum a galerie, které nese jméno úpické rodačky a malířky, se soustředí na sbírkové předměty vztahující se k regionu. Součástí expozice a sbírek jsou obrazy a kresby Julie W. Mezerové 13, národopisné předměty (nábytek, oděvy, tkalcovské stroje) a předměty dokumentující společenské události regionu. Větší důraz na fotografii není kladen ani ve výstavním programu galerie. Mezi tématickými výstavami se od r. 2001 objevila fotografie minimálně (zhruba v šesti případech). Minimálnímu zájmu o fotografii odpovídá také nepočetná fotografická sbírka. Cílem sbírky je zachytit proměny města a krajiny a uchovat památná místa, významné obyvatele a také zdokumentovat každodenní život regionu. Sbírka obsahuje snímky převážně z 20. století. Městské muzeum a galerie ve Svitavách Historie svitavské instituce se začala psát již v r. 1894. V té době se zde uskutečnila výstava řemeslných výrobků, jejíž část se stala základem sbírky muzea. Tu později doplnily dary měšťanů a obsahovala hlavně obrazy, zbraně a cínové nádobí. Do činnosti organizace zasáhla dlouhotrvající rekonstrukce a v 80. letech bylo v nové budově zřízeno Okresní muzeum dělnického hnutí. V r. 1991 již vzniklo muzeum a galerie ve stávající podobě. V této době vznikla také koncepce sbírkové činnosti. Ta vycházela z původní sbírky zaměřené na dokumentaci řemesel a na regionální umění. Tato sbírka byla po r. 1989 doplněna o předměty dokumentující historii praní a žehlení. Tato 13 WINTEROVÁ-MEZEROVÁ, Julie (1893-1980): malířka 16

specializace naznačuje, jaké postavení zde bude mít fotografie. Fotografická sbírka je ve skutečnosti fotoarchivem, který obsahuje převážně pohlednice Svitav a okolí z období 1900 2007. K nejstarším fotografiím patří snímky města z r. 1894. Fotografie mapují proměny města, místní památky, stavby a významné události regionu. Významným počinem je digitalizace fotografií, která z fotoarchivu činní jeden z badatelsky nejvyužívanějších fondů muzea. Ačkoliv se výstavní program orientuje hlavně na současné umění, fotografie je zde zastoupena minimálně. Od r. 2003 byla každý rok představena jedna výstava fotografie, ve dvou případech šlo o výstavy dvě. Ona každoroční výstava je tradiční přehlídka amatérské fotografie. Letos se uskuteční již 30. ročník této nejvýznamnější národní amatérské soutěže a přehlídky. Ve svitavské instituci proběhlo úspěšně 15. ročníků a v roli předsedy poroty se za tu dobu vystřídala řada zvučných jmen. Například Ján Šmok, Jindřich Štreit, Jiří Všetečka a Miroslav Vojtěchovský, který je předsedou poroty i v letošním roce. Muzeum a galerie severního Plzeňska Stejně jako předchozí muzea a galerie i toto se soustředí na místní region. Konkrétně na jeho historii a vývoj. Od r. 1952 sídlí instituce v barokním objektu. Expozice se stejně jako sbírky soustředí na gotické umění, cechovní památky regionu, národopisné exponáty dokumentující lidové zvyky a život obyvatelstva. Zaměření na region se odráží i ve fotografické sbírce. Snímky zachycují převážně společenské události, lokality, významné budovy a portréty významných osobností. Sbírka obsahuje materiál datovaný od 2. poloviny 19. století a jejím jádrem jsou fotografie z 20. - 30. let 20. století. 17

Regionální muzeum a galerie Jičín Počátky instituce sahají do r. 1895, kdy dochází ke vzniku měšťanských spolků a vzniká také Muzejní spolek v Jičíně. V té době také vzniká sbírka instituce, která se soustředí na region přírodu a dějiny. Na regionální výtvarníky se také soustředí výstavní program galerie. Fotografie je však ve výstavním programu spíše výjimkou. Touto čestnou výjimkou je například výstava z počátku roku 2010 s názvem Fotoateliéry v Jičíně, která vychází právě z muzejní sbírky fotografií. Na výstavě byla mimo jiné představena i nejstarší fotografie sbírky, portrét datovaný 1870, který je výrazně kolorován. Fotografie mapující Jičín a region či zachycující významné osobnosti z přelomu 19. a 20. století jsou významným dokumentačním pramenem. Jádrem sbírky je soubor dokumentující období 1948 1989, který je velmi ucelený. Důležitou částí sbírky jsou pak fotografie z 50. let, které dokumentují změny v zemědělství, ale také v životě obyvatel města a okolí. Všechny instituce, které akcentují fotografii jako dokument, jsou muzea či galerie zřízená městem. Pro většinu z těchto institucí platí, že, ačkoliv jejich historie sahá na počátek 20. století, v nynější podobě vznikaly až po r. 1989. Ve své činnosti se soustředí na město a jeho blízké okolí. A to je patrné jak v expozici, tak ve výstavním programu, ale zejména ve sbírkové činnosti. Fotografické sbírky zachycují města a okolí, architekturu, památky a významné události regionu, jak společenské tak i politické. Častým námětem bývá také lidová kultura: zvyky, odívání, bydlení. V neposlední řadě jsou v těchto sbírkách významně zastoupeny portréty významných osobností regionu, či významných osobností, které region navštívily. Nejvíce jsou ve sbírkách zastoupené snímky od počátku 20. let 20. století do r. 2000. Většina těchto sbírek není doplňována 18

systematickým nákupem, ale je získávána spíše pozůstalostí, odúmrtě či darem. 2. Fotografie jako umění Mezi umělecké instituce s fotografickou sbírkou, které vnímají fotografii jinak než jako dokumentační nástroj, patří Galerie hlavního města Prahy, Galerie Klatovy/Klenová, Galerie výtvarného umění Hodonín, Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, Moravská galerie v Brně, Muzeum umění Olomouc, Národní muzeum fotografie v Jindřichově Hradci, Severočeské muzeum v Liberci, Slezské zemské muzeum v Opavě, Uměleckoprůmyslové museum a Východočeská galerie v Pardubicích. U těchto sbírek je možné sledovat dva zásadní přístupy, a to snahu o postihnutí komplexních dějin fotografie nebo zaměření pouze na fotografii současnou. Současnou fotografií je v této práci myšlena tvorba autorů od r. 1945 do současnosti. 2.1. Celé dějiny fotografie Moravská galerie v Brně Toto muzeum umění se systematicky zabývá výtvarnou kulturou. Soustředí se na malbu, kresbu, grafiku, plastiku, fotografii, užité umění, grafický design a architekturu. Počátky instituce se datují do r. 1873, kdy bylo založeno Moravské průmyslové muzeum. V r. 1961 došlo k jeho sloučení s Obrazárnou Moravského zemského muzea. Vznikla tak současná podoba Moravské galerie v Brně, která propojuje volné a užité umění. Zájem o výtvarné umění je akcentován ve sbírkotvorné, výstavní, ale také vzdělávací a publikační činnosti. Ve stálé expozici má fotografie místo v oddílu Moderního a současného umění, který má podobu jednotlivých tématických cyklů řazených chronologicky. Také v krátkodobém výstavním programu má fotografie své stálé místo. Výstavy fotografie nebo výstavy s převažujícím zastoupením fotografie zde tvoří 15 % 19

všech výstav (počítáno od r. 2001). To zhruba odpovídá celkovému zastoupení fotografie ve sbírkách (18 % všech sbírkových předmětů tvoří fotografie). Často jsou vystavovány také přímo snímky z fotografické sbírky. Ta vznikla v r. 1962 a je nejstarší sbírkou v našich muzeích umění a jednou z nejstarších v Evropě. Hlavním iniciátorem jejího vzniku byl teoretik fotografie a sběratel Rudolf Skopec, ředitel galerie PhDr. Jiří Hlušička a PhDr. Karel Holešovský. Základ sbírky byl vybudován z darů a díky ochotě dárců se z něj stal poměrně rozsáhlý soubor. V důsledku nahodilého způsobu akvizice šlo však o soubor nepříliš ucelený, byla to spíše sbírka fotografií různé kvality a zaměření. Další akviziční činnost již byla prováděna systematicky a převážně prostřednictvím nákupů. V současnosti sbírka fotografie čítá něco málo přes 27 000 položek. Vzhledem k zaměření instituce na výtvarnou kulturu se fotografická sbírka soustředí spíše na fotografickou volnou tvorbu, výjimkou pak v tomto zaměření je živnostenská ateliérová fotografie, která má ve sbírce silné zastoupení. Cílem sbírky je snaha o zachycení fotografické produkce z území celé republiky. A to od vynálezu daguerrotypie až do současnosti. Sbírka je časově rozdělena především na fond staré fotografie (zhruba do r. 1918) a na fond moderní fotografie, ve kterém má být těžisko sbírky. 14 Oddíl staré fotografie obsahuje cca 5 000 sbírkových předmětů. V tomto oddíle jsou zastoupeny daguerrotypie, ateliérová živnostenská fotografie do r. 1918, dále jsou zde pak fotografie z období piktorialismu. Silné zastoupení ve sbírce má i avantgardní fotografie. I když se sbírka soustředí na celou republiku, nalezneme ve sbírce unikátní díla představitelů moravských avantgardních skupin (f5, f3). Významné zastoupení zde má také fotografie současná v rozličných žánrech. Nalezneme zde fotografii dokumentární, 14 Stopadesat fotografii: fotograficka sbirka Moravske galerie. Brno: Moravská galerie v Brně, 1989. (Edice katalogů Moravské galerie Směr; sv. 143). s. 62. 20