Seminární práce do předmětu Základní otázky demokracie Zpracoval: Tomáš Koláčný Datum: 29.8.2011
Obsah: Klasická a neoklasická teorie demokracie, Pojem demokracie.str.2 Klasická teorie demokracie.3 Neoklasická teorie demokracie, Popper vs Schumpeter: srovnání dvou neklasických teorií demokracie.4 Schumpeterova kritika klasické doktríny demokracie, Schumpeterova neklasická teorie demokracie 6 Demokracie podle Poppera.7 Zdroje..8 Klasická a neoklasická teorie demokracie Pojem demokracie Pod pojmem demokracie si většina lidi vybaví termín: vláda lidu, což je správné vyloženi tohoto terminu. Slovo demokracie (démokratiá) je řeckého původu a je odvozeno ze spojeni slov démos (lid) a kratein (vládnout). Tímto spojením dostaneme právě vládu lidu. Teď se samozřejmě nabízí otázka, kterou si položí nejspíše každý člověk, a to co znamená vláda lidu? Jedno z možných vysvětleni je: Jako východisko poznáni a současně dobrý přiklad nejednotnosti chápani demokracie je možné začít asi nejslavnější a pravděpodobně nejfrekventovanější definici, kterou ve svém gettysburgskem projevu v roce 1863 nastínil americky prezident Abraham Lincoln. Pronesl ji v souvislosti s události, při niž se rozhodovalo o dalším osudu americké demokracie. Unionistická armáda jim vedeného Severu tehdy porazila v rozhodující bitvě americké občanské války vojska konfederačního a otrokářského Jihu. Lincoln tehdy vymezil demokracii jako vládu lidu, prostřednictvím lidu a pro lid. Vlada lidu je pak podle Lincolna: Vlada lidu je moci lidu, a to nejenom v tom smyslu, že zahrnuje cely lid, ale rovněž proto, že získává legitimitu díky podpoře lidu ( vláda se souhlasem lidu ) vládu prostřednictvím lidu lze chápat ve smyslu výkonu moci lidem, tj. ve
smyslu široké účasti lidu na procesu vládnutí vláda pro lid proto, že se snaží působit pro společné blaho všech lidi a zajištěni prav jednotlivců. Demokracie vláda lidu, politický řád, forma vlády, v moderní sociologii: rozhodovací proces a cesta k ideálnímu uspořádání společnosti Základní rysy demokracie: Utváření polit.reprezentace; Ustavení mocenských orgánů z vůle lidu a pro lid; Kontrola vlády kolektivním orgánem (parlament);politická reprezentace působí v zákonných mantinelech Klasická teorie demokracie Tato doba se spojuje se jménem Periskles, což byl státník a také první stratég ve starověkých Athénách. V klasické době byl nejvyšším organem Athénský lidový sněm. Zasedaní sněmu se mohli účastnit všichni plnoprávní občane. Ve svých rukou přitom seskupil nejenom zákonodárné, ale i soudní a výkonné pravomoci. I nadále fungovala rada pěti set, která byla tvořena z padesáti zástupců každé fyly. Byla jakýmsi pomocným organem lidového sněmu, protože chystala záležitosti, které na něm měly byt projednávány, následně měla za úkol vykonávat rozhodnuti, která sněm udělal. Na radu pěti set dohlížel výbor rady, který měl padesát členů (byli vždy z jedné fyly). K ochraně demokracie sloužil i tzv. ostrakismos, což byl střepinkový soud, při němž athénští občané na sněmu každoročně rozhodovali, zda v obci není někdo, kdo ohrožuje jejich svobodu. Hlasovalo se na střepy hliněných nádob, na nichž každý napsal jméno osoby, kterou považoval za nebezpečnou. Ostrakizovaný pak musel odejit na deset let do vyhnanství. Zasedal 40krát do roka v řádných schůzích a v dalších mimořádných schůzích počet občanů musel být nejméně 6000 (hlasování o ostrakismu, o udělení mimořádného občanství, soudní rozhodnutí, mimořádně vyhrocená zahraničně-politická situace). Ani za demokracie naprostá rovnost nebyla existovalo podvědomí o výsadách rodové aristokracie. Všichni úředníci působili v Athénách, protože občané nejvzdálenějších obcí se nemuseli účastnit shromáždění a nebyli losováni do rady 500. Rada 500 výkonná moc, obsazována podle správních fýl losování po 50 členech z jedné fýly( značení nejvyšších společenských jednotek v době rodově příbuzenské organizace obyvatel. Členové museli mít nejméně 30 let, o úřad byl menší zájem, protože se zasedalo každodenně. Členem se občan mohl stát 2krát za život, ale ne po sobě. Členové se
nazývali pritanové, v jejich čele stál úředník -epistatés, kterým mohl být člověk jenom jednou za život a jen jeden den měl klíče od státní pokladny a archivu. Kompetence návrhy programů pro sněm, předčasná usnesení sněmu, prověřování úředníku a dohled nad nimi, státní finance a nemovitosti, přijímala vyslance, pravomoci v oblasti trestního práva, úkoly při správě vojenských záležitostí Svoboda byla až druhotná, důležitější byla myšlenka politické rovnosti. Další důležitou institucí byly lidové soudní dvory nazývané dikastérie. Tyto dvory neměly soudce, dikastové jednali současně jako soudci a porota. Byli vybíráni losem z celého sboru občanů pomocí složité procedury využívající hlasovací lístky a třídicí stroje, dikasty tvořený soud pak přijímal rozhodnutí tajným hlasováním a nebylo proti nim odvolání. Podle Aristotelova názoru právě ovládání soudů zajišťovalo demosu, že ovládal celý politický systém. Po Periklově době došlo k tzv. peloponéské válce (431-401) mezi Athénami a Spartou o moc a vládu nad celým Řeckem. Pomalu ale jistě docházelo k úpadku athénské demokracie. Definitivní konec demokracie přišel v roce 338 př. n. l., kdy se Řecko dostalo pod nadvládu Makedonské říše. Antické Řecko 5.stol.př.n.l. Athény, lidový sněm zákonodárná, výkonná a soudní moc Neoklasické teorie demokracie Popper vs Schumpeter: srovnání dvou neklasických teorií demokracie Tito dva mnohostranní myslitelé s mimořádným vlivem na sociologii a politologii 20. století, kteří se oba shodou okolností narodili v Rakousko-Uhersku, totiž Karl Raimund Popper (1902 1994) a Joseph Alois Schumpeter (1883 1950), podrobili zhruba současně (v 1. polovině 40. let 20. stol.) ostré kritice klasickou doktrínu demokracie a navrhli jinou, neklasickou teorii demokracie, kterou považovali za realističtější. Oba autoři tím chtěli přispět k zachování demokracie. Jejich přístup je v mnohém obdobný, což v odborné literatuře zůstalo z různých důvodů téměř nepovšimnuto. Je zajímavé, že ani jeden, ani druhý nebyl specialistou na politickou sociologii či politickou filozofii. Jejich koncepce jsou sice široce známy, ale lze se přesto domnívat, že politologové jim nevěnovali pozornost, jakou by si zasluhovaly. Pouze procedurální definici demokracie, jak ji navrhl rakouský ekononom Schumpeter, vzala více méně za vlastní většina politologů a politických sociologů 20. Století,
např. Giovanni Sartori a Robert A. Dahl. Demokracie, tak jak funguje, nemá nic společného s nějakou nadsmyslnou ideou nebo s nějakým ideálním režimem. Je to souhrn prozaických institucí, které nutí vládce, aby se svými soupeři trvale a spořádaně soutěžili podle pravidel. Taková definice demokracie organizovaná soutěž kandidátů na výkon moci, takže prozatímní vítězové souhlasí s tím, aby jejich odpůrci mohli dostat znovu za několik let šanci, přičemž sama soutěž a výkon moci podléhají přesným pravidlům vyplývá z idejí J. Schumpetera, které přijala s druhotnými obměnami většina západních sociologů. Zhruba řečeno, někteří politologové, zejména Sartori, přejali Schumpeterovu procedurální definici demokracie a integrovali ji do své vlastní koncepce demokracie, přičemž jiné důležité aspekty jeho koncepce nechali stranou. Pokud jde o Popperovu neklasickou teorii demokracie, tu političtí vědci ignorovali a až na výjimky to platí dodnes, přestože se Schumpeterově teorii dost podobá a přestože může být dokonce považována, přinejmenším v určitých aspektech, za lepší. Jak vysvětlit tuto kuriózní skutečnost? Slavný metodolog ji přece formuloval už ve svém známém díle Otevřená společnost a její nepřátelé uveřejněném roku 1945! Pokud tato dvousvazková kniha vyvolala hned po svém vydání značný rozruch, většina čtenářů věnovala pozornost především druhému svazku, který pojednává o Hegelovi a Marxovi. Naproti tomu Popper nastínil svou novou teorii demokracie jaksi mimochodem v 1. svazku při kritické analýze otázky vůdcovství u Platóna. Jistě, i na jeho kritiku Platóna reagoval nejeden autor, ale byli to vesměs specialisté na starověkou filozofii, kterým šlo o obhajobu Platóna, nikoli o neklasickou teorii demokracie, a to tím spíš, že Popper ji ve 40. letech na rozdíl od Schumpetera nevyložil systematicky, ale načrtl ji jen v náznacích, a v polemice s Platónovými názory je poněkud utopena. Teprve v 80. letech, tj. na sklonku svého života, kdy se Popper v řadě svých krátkých příležitostných textů (veřejných přednáškách, článcích a rozhovorech pro deníky nebo týdeníky apod.) vrátil k politické problematice, formuloval svou neklasickou teorii demokracie systematičtěji, přičemž poukázal také na některé její důsledky nebo implikace, např. skeptický postoj vůči volebnímu systému poměrného zastoupení. Ale i v této době, kdy takové příležitostné texty zasáhly širší okruh čtenářů, jen velmi málo specialistů postřehlo významnost Popperovy neklasické teorie demokracie Tito politologové však neberou v úvahu důležitou skutečnost, že mezi Popperovou a Schumpeterovou neklasickou teorií demokracie je značná příbuznost, a to do té míry, že většina důsledků, které ze své teorie demokracie vyvodil v 80. letech Popper, mohou být vyvozeny také ze Schumpeterovy teorie demokracie! A pokud
se noví politologové snadno zbavili Popperových myšlenek z 80. let 20. století, nemohou se tak snadno zbavit Schumpeterovy teorie demokracie, jejíž některé části patří takřka k povinné intelektuální výbavě současné politické vědy a politické sociologie. Schumpeterova kritika klasické doktríny demokracie Podle rakouského ekonoma lze klasickou demokratickou doktrínu resumovat takto: demokratická metoda je institucionální uspořádání k dosažení politických rozhodnutí, která realizují obecné blaho tak, že lid sám rozhoduje sporné otázky volbou jednotlivců, kteří se mají shromáždit za tím účelem, aby vykonávali jeho vůli Schumpeter klade důraz především na tři implikace klasické demokratické doktríny, které považuje za nerealistické: 1) obecné blaho, které každý rozumný člověk může zjistit na základě racionálního uvažování, 2) všeobecná vůle neboli společná vůle lidu odpovídající tomuto obecnému blahu, 3) racionální chování občanů, díky němuž obecné blaho může být zjištěno a všeobecná vůle formulována. Podle Schumpetera především neexistuje něco jako jednoznačně určené obecné blaho, na kterém by se všichni mohli shodnout nebo ho uznat na základě racionálních argumentů. Není to tím, že by si někteří přáli něco jiného než obecné blaho, ale plyne to z daleko podstatnější skutečnosti, že obecné blaho znamená nutně něco jiného pro různé jedince a pro různé skupiny. Dále pak neexistuje něco jako všeobecná vůle nebo společná vůle lidu, která by předpokládala existenci dobra, které by všichni mohli identifikovat. Konečně občané se podle něho nechovají racionálním způsobem, neboť iracionální předsudky a popudy, jež jsou velmi často sexuální povahy, mají značný vliv, jak to ukázali Sigmund Freud, Vilfredo Pareto, Gustave Le Bon a jejich pokračovatelé. Schumpeterova neklasická teorie demokracie Schumpeter považuje klasickou demokratickou doktrínu za neudržitelnou. Měli bychom proto podle něho hledat jinou teorii, která by byla mnohem bližší realitě. Potíže klasické doktríny demokracie pocházejí podle něho z pojetí, že lid si utváří racionální názor na politické problémy a pověřuje pak své reprezentanty (představitele), aby vykonali jeho vůli.
Jinak řečeno výběr reprezentantů lidu je podřízen řešení politických problémů. Schumpeter naopak soudí, že je třeba obrátit pořadí těchto dvou prvků, tj. podřídit řešení politických problémů volbě reprezentantů. Jinými slovy nyní přijímáme, že role lidu spočívá v utvoření vlády nebo v utvoření zprostředkujícího orgánu, který utvoří výkonnou moc v zemi, tj. vládu. A dospíváme tak k naší definici: demokratická metoda je instituční uspořádání sloužící k dosahování politických rozhodnutí, ve kterých jednotlivci v konkurenčním zápase o volební hlasy lidu získají moc rozhodovat Voliči musejí pak respektovat dělbu práce mezi sebou a politiky, které zvolili. Musejí pochopit, že poté, co někoho zvolili, politická činnost se stává jeho věcí, nikoli jejich věcí. V intervalu mezi dvěma volbami by neměli příliš snadno odnímat důvěru těm, které Zvolili Tato nová koncepce demokracie představuje podle Schumpetera velký pokrok ve srovnání s klasickou doktrínou. Vůle a zájmů lidu, na něž klasická doktrína klade důraz, se mohou dovolávat i autokratické vlády, např. komunistické. Naopak nová teorie demokracie nám poskytuje rozumně účinné kritérium, takže můžeme ve většině případů snadno operacionálně rozlišovat demokratické vlády od jiných. Například britská parlamentní monarchie vyhovuje kritériím demokratické metody, zatímco konstituční monarchie nikoli. Dále pak nová teorie podle Schumpetera dostatečně respektuje klíčovou důležitost řízení, vedení, v čemž je realističtější než klasické pojetí. Novou teorii bychom mohli shrnout v pojmu soutěže (konkurence) o politické vedení. Je sice pravda, že podobně jako v ekonomickém životě, ani v politickém životě konkurence není téměř nikdy dokonalá. Ostatně existují demokracie různých kvalit a hovoříme o skutečných demokraciích (avšak dostatečně odlišných od autokratických režimů), nikoli o demokracii jako ideálu. Demokracie podle Poppera Popper vyložil poprvé svoji neklasickou teorii demokracie v prvním svazku svého spisu Otevřená společnost a její nepřátelé u příležitosti své kritiky Platóna: Jsem přesvědčen, že Platón vytvořil v politické filozofii trvalý zmatek tím, že problém politiky vyjádřil v podobě otázek jako Kdo by měl vládnout?, Čí vůle by měla být nejvyšší? atd..je zřejmé, že jakmile je jednou položena otázka Kdo by měl vládnout?, je obtížné se vyvarovat odpovědí jako ti nejlepší, ti nejmoudřejší, rozený vladař, ten, kdo ovládá umění vládnout (či snad Obecná vůle, Panská třída, Dělníci či Lid Ti, kdo takto kladou problém, mlčky předpokládají, že politická moc je ve své podstatě neomezená a svrchovaná, suverénní. Jedinou podstatnou otázkou se pak stane:
Kdo má být suverénem?. Popper tuto teorii (nekontrolované) suverenity považuje za rozpornou a iluzorní. Připomíná slavný paradox svobody, který můžeme implicitně najít už u Platóna: Co když vůlí lidu je, aby místo něho vládl tyran? To není jen provokativní hypotéza. Nejednou se tak totiž už stalo. Demokraté, kteří se opírali o většinový princip vlády nebo podobnou koncepci svrchovanosti, se pak ocitali v ochromující situaci. Jak se stavět proti rozhodnutí, ke kterému dospěla většina? Všechny teorie suverenity jsou podle Poppera paradoxní. Lze však pojmout teorii demokracie, která by byla schopna se vyvarovat paradoxu svobody nebo paradoxu demokracie? Popper je přesvědčen, že je to možné. Taková teorie není založena na myšlence, že moc musí náležet většině, jejíž vláda je ze své podstaty dobrá a správná, ale na myšlence, že je třeba se vyvarovat tyranie. Pak se podle Poppera ocitáme před následující alternativou: První představuje vládu, které se můžeme zbavit bez krveprolití např. pomocí všeobecných voleb. Druhý typ představuje vládu těch, jichž se ovládaní nemohou zbavit jinak než úspěšnou revolucí ve většině případů to znamená, že se jich nemohou zbavit vůbec. Takto pochopený demokratický princip nepředpokládá, že politika v demokracii bude nutně správná, ani že bude nutně lepší než politika v blahovolné diktatuře. Tím se vyvarujeme paradoxu svobody nebo paradoxu demokracie. Ale demokratický princip je spjat s přesvědčením, že i špatná politika v demokracii (pokud máme možnost ji mírovými prostředky změnit) je lepší než se podřídit tyranii, ať je jakkoli blahosklonná. Zdroje: Hloušek, V., Kopeček, L. Demokracie : teorie, modely, osobnosti, podminky, nepřatele a perspektivy Demokracie Svensson, P. 1995. Teorie demokracie. Brno: CDK. Shapiro, I. 2002. Teorie demokracie: současný stav.