Sociologický výzkum - Zjišťování názorů veřejnosti

Sociologický výzkum - Zjišťování názorů veřejnosti Sociologický výzkum obecně Sociologie je společenská věda, která zkoumá sociální život jednotlivců, skupin a společností. Sociologický výzkum pak je možné primárně rozdělit na dvě skupiny podle použitých metod kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní sociologický výzkum je zaměřen na ověření předem vyslovené teze (hypotézy). Naproti tomu kvalitativní výzkum nemá předem danou tezi, ale snaží se zjistit co nejvíc faktů a vztahů mezi kategoriemi a z nich vyvodit závěry. Kvalitativním výzkumem je podle ČIHOVSKÉHO (2006) nenumerické šetření a interpretace. Cílem je odkrýt význam informací (narativní sociologie). Kdy použít kterou z těchto dvou metod radí MAJEROVÁ a MAJER (2007). Kvantitativní výzkum použijeme pro testování hypotéz, pokud mají být výsledky zobecněny na populaci, pokud dokážeme odhadnout proměnné podstatné pro řešený problém, pokud to, jak zkoumání lidé interpretují, prožívají a pociťují studovaný problém nemá pro nás prvořadou důležitost. Kvalitativní výzkum používáme při potřebě porozumět lidem v sociálních situacích, při studování problému, o kterém nemáme předběžnou znalost a nemůžeme formulovat hypotézy, při zkoumání jevů vylučujících operacionalizaci (zkoumání minulosti z narativ vyprávění pamětníků). Kvantitativní výzkum Zatímco kvalitativní výzkum je založen převážně na induktivní metodě, kvantitativní výzkum je založen na metodě deduktivní. Podle MAJEROVÉ a MAJERA (2007) deduktivní metoda vychází z teorie a obecně formulovaného problému, na jejichž základě je stanovena hypotéza, která by měla zkoumanou problematiku co nejpřesněji rozdělit na dílčí úseky a vyslovit o nich tvrzení, jejichž pravdivost je dále ověřována výzkumem. Správně vytvořená hypotéza vyjadřuje vztah mezi proměnnými, který lze měřit a kvantitativně vyjádřit. Následuje sběr dat a na základě jejich zpracování pak potvrzení nebo zamítnutí hypotéz. Do jedenácti na sebe navazujících kroků člení kvantitativní výzkum DISMAN (2006, s. 120): formulace teoretického nebo praktického sociálního problému, formulace teoretické hypotézy, formulace souboru pracovních hypotéz, rozhodnutí o populaci a vzorku, pilotní studie, rozhodnutí o technice sběru informací, konstrukce nástrojů pro tento sběr, předvýzkum, sběr dat, analýza dat,

interpretace, závěry, teoretické zobecnění. Aby byl výsledek výzkumu zobecnitelný, je nutné použít buďto vyčerpávající vzorek (ne příliš časté), nebo stanovit zkoumaný vzorek populace tak, aby byl reprezentativní 1, což podle ČIHOVSKÉHO (2006) znamená dosáhnout přibližné shody struktury vzorku a populace (±5% povolené odchylky). MAJEROVÁ a MAJER (2007) zdůrazňují nutnost reprezentativnosti pro ty charakteristiky, které jsou relevantní pro podstatná hlediska výzkumu, není téměř možné získat vzorek reprezentativní ve všech ohledech. Nejúspěšnější bývá tzv. náhodný (pravděpodobnostní) výběr. Základním typem je prostý náhodný výběr, kdy všichni jedinci dané populace mají stejnou šanci být vybráni. Výběr se provádí např. losem, častěji pomocí vyčerpávajícího seznamu a tabulky náhodných čísel. Nenáhodné (nepravděpodobnostní) výběry se podle MAJEROVÉ a MAJERA (2007) nevyznačují tak vysokou reprezentativností, jako výběry náhodné. Nejčastěji se používá tzv. kvótní výběr, kdy ve výběru jsou určeny kvóty, tj. počty jedinců s určitou charakteristikou (např. pohlaví, věk, dosažené vzdělání, rodinný stav, druh bydliště, skupina povolání, sociální skupina atd.), v praxi nejvýše pět znaků, snadno zjistitelných a významně rozlišujících. Tak jako tak DISMAN (2006) upozorňuje, že je třeba vyvarovat se přílišného zobecnění výsledků sociologických výzkumů. Platné jsou jen pro zkoumanou populaci (spíše jen použitý vzorek) v dané historické a sociální situaci. Z důvodů nereprezentativnosti podle ČIHOVSKÉHO (2006) také nelze považovat za sociologický průzkum mediální anketu, marketingový průzkum, průzkum volebních preferencí, referendum. Anketa je dosti častou technikou výběru respondentů, nicméně vytváří naprosto nereprezentativní vzorek, protože výběr jedinců je založen na rozhodnutí respondenta zodpovědět otázky uveřejněné ve sdělovacích prostředcích, jak uvádí DISMAN (2006). Těžko se pak definuje populační soubor, k němuž se nálezy ankety vztahují, lze jej označit jen za více motivované čtenáře. Výzkumné techniky pro kvantitativní výzkum Obvykle techniky, ve kterých je respondent dotazován. Mezi nejčastěji využívané patří dotazník, rozhovor a již zmíněná anketa. Výhody a nevýhody použití dotazníku a rozhovoru shrnuje DISMAN (2006). Rozhovor je pracný, nákladný, časově náročný, vyžaduje spolupráci značného počtu vyškolených tazatelů, anonymita je málo přesvědčivá, rozdíly mezi tazateli mohou vyvolat zkreslení. Výhodami pak jsou vysoká úspěšnost v počtu odpovědí, jistota, že oslovena byla správná osoba a menší nároky na iniciativu respondenta. Dotazník je výhodný v tom, že osloví velký počet respondentů při malých nákladech, v krátkém čase, nepotřebuje zaškolené pracovníky, je anonymní, nemůže dojít ke zkreslení aktivitami tazatele. 1 ČIHOVSKÝ (2006) a DISMAN (2006) uvádějí kromě nutnosti reprezentativnosti výzkumu další související pojmy: Validita - platnost, relevance mezi cílem výzkumu a jeho výsledkem = kritérium kvality měření jednak jestli zjišťuji opravdu to, co chci, jednak jak výsledky odpovídají skutečnosti; Reliabilita spolehlivost měření (výzkumu) = při opakování za stejných podmínek budou zjištěny stejné výsledky = formální přesnost nějakého měřícího nástroje v empirickém sociologickém výzkumu.

Nevýhodami jsou nízká návratnost, nejistota, zda dotazník vyplnila požadovaná osoba a nutnost spoléhat na ochotu respondenta. Dotazník je přesto často využívanou technikou sběru dat, zejména pro možnost rychle, levně a nenáročně získat informace od většího počtu respondentů. Požadavky správného dotazníku shrnuje ČIHOVSKÝ (2006): zahrnuje všechny zkoumané problémy, formulace otázek neznemožňuje odpověď, nesmí respondenta znudit (není rozsáhlý, časově náročný), otázky jsou srozumitelné, otázky nejsou sugestivní, otázky testují hypotézy, postupovat od jednoduchých otázek ke složitějším, otázky by neměly začínat slovem proč? (to je úkol výzkumníků). DISMAN (2006) k tomu dodává, že důležité zejména je, aby respondent otázce porozuměl tak, jak to výzkumník myslel a aby všichni respondenti rozuměli otázce stejně. Tento nedostatek se vyskytuje zejména u písemného průzkumu, dotazníku, odstraněn bývá u rozhovoru. Dotazník má vždy kromě obsahové části (otázky) i část formální: Informace o zadavateli (kdo dotazník vyrobil) Oslovení (vždy vykáme) Úvod (účel výzkumu) Ujištění o anonymitě Instrukce, jak vyplnit Poděkování za vyplnění a jméno výzkumníka Podle ČIHOVSKÉHO (2006) by ke každé hypotéze mělo být konstruováno několik otázek (tzv. baterie), které lze rozlišit podle různých druhů: Otevřené (volné): končící otazníkem bez nabídnutých alternativ odpovědí Polootevřené (polouzavřené): zavřená + otevřená otázka (jedná se prakticky o kombinaci otevřené a zavřené otázky) Zavřené: dichotomické (např. ano X ne, + X -, muži X ženy), polytomické (výběrové, výčtové, stupnicové) Filtrační: mají za úkol vyloučit respondenty, jichž se problém netýká Projektivní (nepřímé): otázka je adresována jiným (co si lidé myslí o ). Kontrolní otázka: jinou formulací se táže na totéž Úvodní: měly by být jednoduché a motivující Sociodemografické: slouží jako podklad pro třídění odpovědí (pohlaví, věk, vzdělání, bydliště ). K problematice uzavřených a otevřených otázek se vyjadřuje i DISMAN (2006). Uzavřené otázky podle něj nabízejí soubor možných alternativ, ze kterých si respondent vybere. Důležité je, aby byly vyčerpány všechny možnosti odpovědí, dále se musí všechny kategorie navzájem vylučovat, odpověď nesmí být zařaditelná do více kategorií. Pokud je seznam kategorií neúplný, dochází ke zkreslení. Správná konstrukce uzavřených otázek je náročný proces. Naproti tomu otevřené otázky se konstruují jednodušeji a minimalizují redukci informací, ke které dochází použitím uzavřených otázek. Složité je jejich následné kódování v procesu interpretace, aby mohly být statisticky vyhodnoceny.

Zpracování dat Základní způsoby zpracování dat představují MAJEROVÁ a MAJER (2007). Statistické procedury obvykle volí kvantitativní přístup a zahrnují většinou vyčerpávající nebo reprezentativní šetření. Zpravidla zahrnují velký počet případů a operují převážně s kvantifikovanými jevy a procesy. Monografický způsob zpracování dat může využít kvantitativní i kvalitativní přístup. Je to detailní analýza částí i vnitřních souvislostí několika typických jevů, procesů či jednotek (např. monografická studie vesnice, rodiny). Typologický způsob vytváří typy, které charakterizují zkoumaný objekt (jev, proces), např. typologie způsobu života. Historický způsob staví na pramenech, místo na přímém sběru dat a snaží se popsat a vysvětlit vývoj jevu. Experimentální způsoby srovnávají vývoj jevu při změněných a původních podmínkách. V sociologii nejsou tak časté, neboť etika nedovoluje použít manipulaci s jedinci v širším společenském kontextu. Omezení sociologických výzkumů DISMAN (2006) upozorňuje na nebezpečí zkreslení u kvantitativního sociologického výzkumu, který je většinou používán. Zkreslení je obvykle vyvoláno neúplným popsáním složitého systému, který je těžké nejen rozumně do výzkumu zahrnout, ale mnohdy vůbec i jen poznat. Je tedy nutno pracovat s redukovaným popisem reality, čímž dochází ke zkreslení a v podstatě nemožnosti zjistit příčinné souvislosti. Omezení kvalitativního výzkumu spočívá v náročnosti zpracování a také v omezené přenositelnosti dat s ohledem na způsoby výběru respondentů obvykle není reprezentativní. Rozdíly obou výzkumů a jejich nevýhody shrnuje Disman in MAJEROVÁ, MAJER (2007): Kvantitativní výzkum obsáhne omezený rozsah informace o velice mnoha jedincích, redukuje počet pozorovaných proměnných a vztahů mezi nimi, výsledek je možno zobecnit na populaci. Kvantitativní výzkum obsáhne velké množství informace na malém počtu jedinců, zobecnění na populaci je problematické a někdy nemožné. Specifické metody sociologických průzkumů Zejména pro výzkumy estetických preferencí ve vztahu ke krajině a vůbec preferencí hodnot krajiny (od 60. let 20. století) se používají vizuální metody. Ovšem metodologie není jednoznačná zdá se blížit spíše kvantitativnímu výzkumu (s ohledem na nutnost zachycení subjektivních dojmů), než by byly ověřovány předem stanovené hypotézy. Otázka je, zda takové hypotézy vůbec lze vyslovit, neboť jak připomíná JORGENSEN (2004), názory lidí na kvality krajiny se neustále mění a nám nezbývá, než jejich postoje stále znovu zkoumat a přehodnocovat stanovení pravidel jednou provždy a pro všechny by bylo chybou. Důležitost vizuálních vjemů pro člověka zdůrazňuje SZTOMPKA (2007) - člověk přemýšlí v obrazech a mnohdy se prostřednictvím obrazů i lépe a přesněji vyjadřuje. Specifickou sociologickou disciplínou je v tomto kontextu vizuální sociologie, která se zaměřuje na využívání obrazových materiálů v sociologických výzkumech. Podle PACKA (2008) se pojem obvykle chápe v trojím smyslu: (1) sběr dat pomocí fotoaparátu a interpretace a komentování fotografií, (2) zkoumání vizuálních projevů jednotlivých kultur či

subkultur, (3) vizuální zprostředkování sociologických poznatků jak např. formou grafů, tak videozáznamu. Do hloubky pak pojem zejména se zaměřením na fotografii vysvětluje SZTOMPKA (2007), který popisuje i využití fotografie při ukazování respondentovi, kdy výsledky výzkumu se odvíjejí od jeho spontánních reakcí na obraz (tzv. fotografický rozhovor). Fotografie (tematicky související s výzkumným problémem) pak plní podobnou roli jako verbální otázka v obvyklém rozhovoru. Fotografie se zejména u hodnocení krajin dají použít jako podklad pro hodnocení estetických preferencí ze sady fotografií respondenti vybírají, které se jim nejvíce líbí, bývají zjišťovány důvody pozitivního hodnocení a dojmy, které daná scenérie vyvolává, podobně u nejhůře hodnocených scenérií mohou být zjišťovány důvody negativního hodnocení. Příklady Výzkum preferencí různých typů krajin a scenérií představují Pásková a Zelenka in KOLEKTIV (2008). Prakticky použitelnější je druhá série výzkumu, kdy bylo vytvořeno 32 fotografií ze šesti chráněných oblastí České republiky tak, aby zachycovaly různé typy scenérií (např. dominantní stromy, drobné památky v krajině, hřebeny hor, průmyslem poznamenaná krajina, skalní útvary, údolí, vodní plochy, zemědělská krajina ). Dotazování probíhalo přímo u návštěvníků oblastí, kdy hodnotili zachycené scenérie, včetně důvodů pozitivního a negativního hodnocení. Výzkum pak třídil odpovědi podle věku, pohlaví, původu respondenta, jeho bydliště (město/venkov), místa zaměstnání (město/venkov) a faktu, zda je v práci či ze zájmu v kontaktu s přírodou, krajinou. 2 Výzkum není klasickým kvantitativním sociologickým výzkumem, protože neověřuje předem stanovenou tezi, ale zjišťuje názory lidí, což odpovídá spíše kvalitativnímu výzkumu, tomu ale neodpovídá úzké zaměření výzkumu a zvolená metoda. Stejně tak vybraný vzorek není reprezentativním vzorkem populace, kvůli metodě náhodného oslovování návštěvníků daných oblastí, ale poskytuje cenné informace o tom, jak krajinu ČR vidí zainteresovaná veřejnost. Tento způsob výzkumu se pro krajinářské analýzy jeví jako proveditelný, po technické i odborné stránce, otázkou ovšem zůstává, nakolik jsou jeho výsledky názorem většiny a tedy akceptovatelné např. pro rozhodovatele v území. 2 Z výsledků výzkumu uvedeného Páskovou a Zelenkou in KOLEKTIV (2008) vyplývá, že klesá oblíbenost scenérií s mírou zastoupení antropogenních prvků, ale pokud jsou antropogenní prvky citlivě zasazeny do krajiny, případně se jedná o tzv. kulturní dědictví, je scenérie hodnocena pozitivněji, než čistě přírodní. Jako nejčastější důvody pozitivního hodnocení se objevují přirozenost, původnost krajiny, její zdravost, nevšednost (jedinečnost) scenérie, rozmanitost krajiny, ale i její čitelnost. Pozitivněji má také člověk tendenci hodnotit scenérie, se kterými má zkušenost, ať již obecně, nebo osobně přímo s daným typem krajiny. Co se týká nejlépe hodnocených prvků krajiny, jsou to výhledy, skalní útvary, živočichové v krajině, hrady (zříceniny) a jezera. Negativně jsou nejvíce hodnoceny vertikální umělé dominanty sloupy elektrického vedení, komíny apod.

Studijní materiál k Workshopu krajinářské téma Obr. 1 Dotazník použitý při výzkumu preferencí krajinných scenérií v chráněných oblastech České republiky. Pásková a Zelenka in KOLEKTIV (2008). Na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity proběhlo anketní šetření v roce 2011, kdy skupina studentů hodnotila rekreační potenciál krajiny v okolí Hustopečí a v souvislosti s ním způsob využívání krajiny obyvateli. Anketní šetření oslovilo obyvatele Hustopečí, studenti je zastavovali na náměstí s anketními lístky, které sloužily jako podklad řízeného rozhovoru. Výsledky byly interpretovány jako podklad pro další návrh využití krajiny Hustopečska. Například: Dotázaní ve třetině případů navštěvují krajinu v okolí Hustopečí pravidelně, avšak téměř polovina respondentů navštěvuje krajinu zřídka či ji nenavštěvuje vůbec. Návrh řešení by se měl zabývat určitou osvětou a informováním o území, aby byl zvyšován zájem a rozšířen obzor obyvatel k okolní krajině. Nejčastěji se do přírody lidé vydávají na jaře. Je ovšem možné zkreslení informace dotazování probíhalo v květnu a jaro je tedy to první co respondenty napadne. Je však pravdou, že jarní aspekt přírody je opravdu velmi lákavý a je s ním třeba ve zvýšené míře počítat. Pouze malé množství respondentů navštěvuje krajinu v zimě a ještě méně celoročně. Návrh by tedy měl v řešeném území vytvořit prvky či zóny s takovou působností, aby bylo území celoročně atraktivní.

Při dotazování na nejvíce navštěvované lokality byly odpovědi poměrné, tj. ti, kteří do krajiny chodí, ji znají poměrně dobře a relativně ve velkého rozsahu. Nejvíce preferovanou lokalitou jsou rybníky, což jasně dokazuje přitažlivost vodních prvků pro lidi. Návrh by se tedy měl snažit zkvalitnit okolí stávajících vodních nádrží i okolí toku říčky Štinkovky. 12% dotázaných dále za rybníky někdy bylo, 10% uvedlo, že dále za rybníky chodí nejčastěji, avšak pouze 4 lidé poznali, kde se dané místo nachází. Lze usuzovat, že většina lidí navštěvuje pouze oblast rybníků, ale dále do krajiny již nechodí, nebo se pohybuje po vyznačených stezkách, na nichž zrovna dotazované místo neleží. Obr. 2 Anonymní anketa o krajině v okolí Hustopečí. Studentská práce ZF MENDELU, 2011. Platnost výsledků

Přesto lze o platnosti výsledků hodnocení konkrétní krajiny založených na hodnocení fotografií pochybovat. JORGENSEN (2004) argumentuje, že na hodnocení krajiny se podílí celá řada faktorů, např. užitečnost, využitelnost pro naše aktivity, pocitů, které v nás vyvolávají, jako pocit bezpečí, nehledě na to, že krajinu obvykle neprožíváme ze série statických vyhlídek, ale naše zkušenost je dynamická, poznáváme krajinu tím, jak se pohybujeme skrz ni, vidíme ji z různých perspektiv a reagujeme na různé situace. Jak ale tyto všechny faktory rozumně zahrnout do výzkumu neradí. Podobně kritizuje výlučné používání fotografií pro estetické hodnocení krajiny MÍCHAL (2001). Na druhou stranu zobrazení krajiny fotografií nebo kresbou má podle MÍCHALA (2001) přínos v autorském výběru, kdy autor ukazuje, co je podstatné, vyhýbá se nahodilému, kondenzuje důležité vlastnosti krajiny. Závěrem: pravý sociologický výzkum je nesmírně náročnou záležitostí, kterou by měl provádět odborník. Z hlediska hodnocení krajinného rázu není reálný časově, finančně a mnohdy ani odborně. Přesto není nutné na poznání názorů veřejnosti rezignovat, jen je třeba přiznat, že nejde o sociologický výzkum, ale např. o anketní průzkum s omezenou zobecnitelností. Literatura: ČIHOVSKÝ, J. Sociologický výzkum - Studijní text pro posluchače FTK UP Olomouc [online]. Olomouc, 2006 [cit. 2009-08-22]. Dostupný z WWW: <http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/ftkdokumenty/katedra_rekreologie/sociologicky_vyzkum_def_1_.doc> DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost Příručka pro uživatele. 3. dotisk, 3. vydání. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum, 2006. 374 s. ISBN 80-246-0139-7. JORGENSEN, A. The social and cultural kontext of ecological plantings. In Dunnett, N., Hitchmough, J. (eds.) The Dynamic Landscape. Design, Ekology and Management of Naturalistic Urban Planting. 1. vyd. London, New York: Spon Press, 2004. s. 293-324. ISBN 0-415-25620-8. KOLEKTIV. Percepce krajiny a genius loci. 1. vyd. Praha: Gaudeamus Hradec Králové, 2008. 325 s. ISBN 978-80-7041-191-9. MAJEROVÁ, V., MAJER, E. Empirický výzkum v sociologii venkova a zemědělství (Studijní Text) [online]. Litoměřice: Vyšší odborná škola, Obchodní akademie a Střední odborná škola EKONOM, o.p.s., konzultační středisko Provozně ekonomické fakulty České zemědělské university v Praze, 2007 [cit. 2009-08-22]. Dostupný z WWW: <http://www.skolaekonom.cz/bakalar/onlinematerialy/%c3%9avod-metodykvant.doc>. MÍCHAL, I. Proti estetickému nihilismu při zásazích do krajiny (Hodnocení krajiny, estetický teorém a snímky Miloše Spurného). In: Tvář naší země krajina domova, sborník

příspěvků ke konferenci. Svazek 4 Umělecká reflexe krajiny. 1. vyd. Lomnice nad Popelkou: Jaroslav Bárta, Studio JB, 2001. s. 52-59. ISBN 80-86512-05-3. PACEK, J. Řekněte mi, co vidíte. In Lidové noviny [online]. 21. 6. 2008 [cit. 2009-08-19]. 2009 Lidové noviny a.s. Dostupný z WWW: <http://www.lidovky.cz/reknete-mi-co- vidite-0qq- /ln_noviny.asp?c=a080621_000111_ln_noviny_sko&klic=226115&mes=080621_0>. ISSN 1213-1385. Copyright ČTK, Reuters, AFP. SZTOMPKA, P. Vizuální sociologie: fotografie jako výzkumná metoda. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. 168 s. ISBN 978-80-86429-77-9.