ZROZENÍ EVROPSKÉ CIVILIZACE

ARISTA / EP0CHA

ZROZENÍ EVROPSKÉ CIVILIZACE

P A V E L O L I V A ZROZENÍ EVROPSKÉ CIVILIZACE ARISTA / EPOCHA

Copyright Pavel Oliva, 1995, 2003 Typography Karel Kárász, 2003 ISBN 80-86410-37-4 (Arista) ISBN 80-86328-18-X (Epocha)

OBSAH PŘEDMLUVA OBDOBÍ NEOLITU A DOBA BRONZOVÁ TEMNÝ VĚK". KOLONIZACE SOCIÁLNÍ PŘEMĚNY SPARTA A DÓRSKÁ KRÉTA ATHÉNY V 8.- 6. STOLETÍ KULTURA RANÉHO ŘECKA VÝTVARNÉ UMĚNÍ POEZIE POČÁTKY FILOZOFIE BIBLIOGRAFIE CHRONOLOGICKÁ TABULKA SEZNAM VYOBRAZENÍ REJSTŘÍK 7 9 28 37 57 68 81 104 104 111 117 122 137 138 140

PŘEDMLUVA Řecké dějiny stojí na počátku evropské historie. Řekové vycházeli z poznatků, k nimž dospěli obyvatelé Předního východu, a v mnohém navazovali na vyspělejší technickou a kulturní úroveň starověkých států v Malé Asii, v Sýrii, v Egyptě a nepřímo také v Mezopotámii. Přejímané podněty si však přizpůsobovali a přetvářeli je v nových sociálně ekonomických i politických podmínkách, které se v Řecku vytvořily. Řecká civilizace se rozšířila do rozsáhlé oblasti Středomoří a přispěla značnou měrou k dalšímu rozvoji starověkého světa. Dědictví antického Řecka působilo i v pozdějších dobách. Stačí poukázat na Aristotelův vliv na středověkých univerzitách a na četné romány a básně o velkém dobyvateli Alexandrovi v evropských národních literaturách. Oblibě se těšilo také vyprávění o trojské válce. Kronika trojánská se stala v druhé polovině 15. století první tištěnou českou knihou. Převážná část dnes známé starověké řecké literatury se zachovala prostřednictvím opisů ve středověkých klášterech. Všestranné obrození řecké kultury přinesla renesance. Její představitelé se zabývali studiem řeckého jazyka a zkoumáním reálií antického Řecka. Značný ohlas měl nález sousoší Láokoónta v Římě na počátku 16. století*), jehož restauraci provedl Michelangelo. Řecká mytologie se stávala rovněž častým námětem výtvarné tvorby. Známý mýtus o únosu Európy Diem v podobě býka z Foiníkie na Krétu, který je možno považovat za symbol sepětí Řecka s Předním východem, se objevuje na obrazech tak vynikajících malířů, jakými byli Vasari, Tintoretto, Veronese a Tizian. Později je následovali další umělci, mezi nimi Reni, Rembrandt a Jordaens. Tzv. novohumanistické hnutí hledalo v odkazu antického Řecka vzor uspořádání lidské společnosti. V evropských zemích vznikala klasická gymnázia, lycea či jiné střední školy s výukou latiny a řečtiny jako základ vzdělání v humanitních vědách. Současně se rozvíjelo systematické bádání v oborech klasické filologie, starověkých dějin a klasické archeologie. Kromě kritických vydání řeckých a římských autorů, jež jsou základním pramenem poznání antiky, přinášely nový cenný materiál archeologické výzkumy. *) Chronologické údaje v této publikaci jsou př.kr. Výjimky jsou označeny údajem po Kr. Datování archeologických objevů spadá ovšem do staletí po Kr. 7

Byly - a jsou i nadále - získávány nejen hmotné památky všeho druhu, od staveb, plastik a šperků až po předměty denní potřeby, nýbrž i četné nápisy, mince a také texty na papyrech. Vytvořily se vědní discipliny, epigrafie, numismatika a papyrologie. Badatelé zabývající se výzkumem starověké historie a kultury neustále zpřesňují své postupy. Kromě získávání, třídění a kritické analýzy pramenného materiálu přinášejí nové aspekty discipliny zabývající se zkoumáním lidské osobnosti a postavením člověka ve společnosti. Interpretace pramenů je mnohdy značně obtížná, jelikož často nemůžeme ověřovat spolehlivost jednotlivých údajů a neznáme všechny souvislosti historických událostí. Studiem historie a kultury antického Řecka se zabývá mnoho badatelů v četných zemích všech světadílů. Univerzity, vědecké ústavy a společnosti vydávají odborné časopisy, v nichž jsou řešeny a diskutovány rozličné problémy. Vycházejí knižní monografie věnované speciálním otázkám. Jsou také vydávány syntetické výklady řeckých dějin různého rozsahu a zaměření. Mezi ně patří i tato publikace. Celkový pohled na nejstarší období historie antického Řecka jsem podal již v knize Zrození řecké civilizace (Nové obzory vědy 17, Academia, Praha 1976), která vyšla v upraveném vydání anglicky (The Birth of Greek Civilization, Orbis Publishing, London 1981; Pica Pica Press, Edmonton 1985) a italsky (Le origini delia civiltä greca, Jaca Book, Milano 1983). Nynější text je výsledkem důkladné revize, kterou jsem provedl na základě vlastních dalších dílčích studií a s přihlédnutím k rozsáhlé nejnovější odborné literatuře. V Praze, v březnu 1994 Pavel Oliva Pro nakladatelství Arista, kde mezitím vyšly další dva svazky mého výkladu o historii a kultuře antického Řecka (Kolébka demokracie, Praha 2000; Svět helénismu, Praha 2001), jsem text vydaný původně v nakladatelství Scientia (v roce 1995) znovu přehlédl a upravil. Podstatně jsem doplnil bibliografii, zejména o publikace vydané v posledních letech. V Praze, v lednu 2003 P.O. 8

OBDOBÍ NEOLITU A DOBA BRONZOVÁ Usazování člověka a vytváření stálých sídlišť souviselo s jeho přechodem od lovu a sběru plodin k pastevectví a zemědělství. K tomuto jevu docházelo na přechodu od mezolitu (střední doby kamenné) k neolitu (mladší době kamenné). V převážné části Evropy se po posledním ústupu ledovců udržoval po dlouhou dobu mezolit. Jeho charakteristickým rysem jsou tzv. mikrolity, drobné nástroje vyráběné odštěpováním pazourku a jiných druhů křemene. Užívalo se jich jako hrotů upevňovaných smůlou na dřevěné šípy. Kromě luků a šípů používali tehdejší lovci i oštěpů a harpun skládajících se z dřevěných či rohových násad (rukojetí), do nichž byly zasazovány mikrolity. Velmi krátké bylo období mezolitu v Přední Asii, kde se vytvořily záhy vhodné klimatické podmínky pro přechod k neolitu. V podhůří Zagru (v dnešním severozápadním Iráku a západním Íránu) a rovněž na úpatí Tauru (v dnešním Turecku) i na některých jiných místech rostly divoce obilniny (ječmen a pšenice) a luštěniny (vikev, hrách, čočka). Jsou tu doložena i zvířata vhodná k chovu (ovce, koza, vepř a hovězí dobytek). To umožňovalo rozvoj primitivního zemědělství a pastevectví. Stálejší zdroj potravy vedl postupně k růstu populace a k hledání nových pastvin a půdy vhodné k pěstování plodin. Neustálé zdokonalování metodických postupů při terénním výzkumu i při zpracování a interpretaci nalézaných hmotných památek prohlubují naše znalosti o raných fázích osídlení. Stratigrafická metoda rozlišuje jednotlivé kulturní vrstvy a určuje jejich relativní časovou posloupnost. Na jejím základě nelze ovšem zjistit dobu trvání těchto vývojových fází. Stávalo se též nejednou, že určité místo bylo po jistou dobu opuštěno a pak znovu osídleno, takže jednotlivé vrstvy na sebe vždy bezprostředně časově nenavazují. Pro výzkum pravěkých kultur mají proto značný význam metodické postupy, jimiž je možno určovat stáří některých nalezených kulturních vrstev. Mezi nejznámější patří metoda spočívající na zjišťování množství radioaktivního izotopu uhlíku v organických látkách. Bylo zjištěno, že působením kosmického záření ve vyšších vrstvách atmosféry se částice dusíku ( l4 N) přeměňují v částice radioaktivního izotopu uhlíku ( l4 C). Tento izotop se stává součástí oxidu uhličitého (C0 2 ), který přejímají rostliny a jejich prostřednictvím i živočichové. Po odumření organismu se v něm radioaktivní izotop uhlíku začíná proměňovat 9

v běžný uhlík ( 12 C). Délka tzv. poločasu rozpadu, tj. doba, za kterou se polovina množství 14 C obsažená v odumřelé organické látce přemění ve 12 C, činí - podle novějších poznatků - asi 5730 let. U údajů získaných touto tzv. radiokarbonovou metodou je třeba počítat s časovou tolerancí nejméně několika desetiletí. Přesnost měření je ztěžována tím, že množství kosmického záření působící na vznik radioaktivního izotopu uhlíku nebylo v minulosti vždy stejné. Kromě toho mohou na organické látky nalézané archeologickým výzkumem působit i některé druhotné vlivy. Přesto však umožnila radiokarbonová metoda stanovit alespoň v hrubých rysech absolutní chronologii četných pravěkých kultur. Za výrazný znak neolitu bývá pokládáno hrnčířství. Archeologické výzkumy v řadě oblastí však prokázaly existenci rané neolitické fáze, v níž se keramika ještě nevyskytuje. Nejstarší doklady neolitického osídlení v Řecku pocházejí z oblasti Thessalie, kde byly zjištěny tři osady tzv. akeramického neolitu, a to v nejspodnější stratigrafické vrstvě v Sesklu, dále pak v Argisse, a konečně v Sufli-Magule. Podobně jako v raně neolitických sídlištích na Předním východě jsou tu doloženy drobné kamenné čepele, z jejichž lesklého povrchu lze soudit, že sloužily jako ostří srpů s kostěnou Či dřevěnou rukojetí. O obilním hospodářství svědčí také kamenná drtidla. Obyvatelé těchto osad pěstovali pšenici, ječmen, proso a luštěniny. Tisíce kostí ochočených zvířat dokládají zejména chov ovcí, dále koz, vepřů a skotu. Je zřejmé, že tento způsob obživy se rozšířil do Řecka (i dále na sever) z Předního východu. Ve srovnání s tamějšími sídlišti akeramického neolitu je výstavba osad v Thessalii primitivnější. Nebyly tu nalezeny kamenné nádoby ani figurky lidí či zvířat, které by naznačovaly existenci jistých kultovních představ. Akeramický neolit se v Řecku rozvíjel v průběhu 7. tisíciletí. Ve vyšších stratigrafických vrstvách se již objevuje hrubá keramika. Náznaky - souvislosti mezi akeramickým neolitem a vyspělejší vývojovou fází charakterizovanou znalostí hrnčířství byly zjištěny jen v Sesklu. Ani tam však časová návaznost neznamená, že tu byla přímá kulturní kontinuita. I tentokrát přišly podněty z východu, i když přistěhovalci snad navázali styk se starším obyvatelstvem. V keramických výrobcích se projevují analogie s oblastí ležící na planině přiléhající k severnímu Tauru, kde bylo zejména systematickým výzkumem v Catal Hüyüku zjištěno jedno z nejvýznamnějších raně neolitických sídlišť, jehož rozkvět spadal nejspíše do druhé poloviny 7. tisíciletí. Raná fáze keramického neolitu spadá v Řecku zruba do 6. tisíciletí. Její územní rozsah je podstatně větší než v předcházejícím období. Sídliště keramického neolitu byla zjištěna v Sesklu, v Argisse i na jiných místech v Thessalii, dále ve středním Řecku, 10

například ve Fókidě (Elateia) a na východním pobřeží Attiky (Nea Makri), a konečně na Peloponnésu (zejména Korint a Lerna). Neolitická osada byla objevena také v řecké Makedonii (Nea Nikomedeia). Kromě nádob byly z hrnčířské hlíny vyráběny i další předměty denní potřeby, zejména přesleny (zhotovované často ze střepů nádob) a tkalcovská závaží. V Elatei bylo nalezeno mnoho drobných na konci rozšířených válečků z nevypálené hlíny, které snad sloužily jako cívky na nitě. Na četných místech byly objeveny hliněné figurky zvířat, a zejména sošky steatopygních žen, které znázorňovaly bohyně plodnosti. Po dlouhé období, které je v Elatei odhadováno na čtyři staletí, byly hliněné nádoby bez ozdob. Později se objevuje již zdobená keramika. Existuje celá řada variant, které se liší tvary nádob i charakterem jejich výzdoby. V Thessalii je starší období raného neolitu označováno - podle hlavního naleziště v Sesklu - jako Protosesklo a jeho pozdější kulturní laze jako Presesklo. V téže době se v Thessalii šířila také keramika zdobená mechanickými vrypy, jejíž původ bývá hledán na severu Balkánského poloostrova. Z osady Nea Makri je znám jiný druh keramiky, jehož vzory pocházely zřejmě z jihovýchodní oblasti Malé Asie. Střední neolit, jehož počátky spadají v Řecku do sklonku 6. tisíciletí, je v Thessalii zastoupen kulturou známou jako Sesklo. Je možno soudit, že do Thessalie se přistěhovaly další skupiny obyvatelstva, které pocházelo z Malé Asie a snad také z Mezopotámie. V keramice se projevují vlivy tzv. samarrské kultury, nazvané podle neolitického sídliště Samarra na středním toku Tigridu. Její výzdobu tvoří nejen geometrické motivy, nýbrž i stylizované obrazy rostlin, zvířat a lidí. Jedním z charakteristických rysů kultury Sesklo se stal čtyřhranný dům, jehož vchod byl opatřen dvěma sloupy. V části středního Řecka - například ve Fókidě - se i nadále rozvíjely prvky raného neolitu. Ve východní části středního Řecka a na Peloponnésu jsou patrné nové vlivy z Předního východu. Typickým rysem jsou tu malé hliněné figurky žen štíhlých postav. V druhé polovině 5. tisíciletí se objevuje tmavá a šedá keramika svědčící o nové vlně přistěhovalců z východu. V pozdním neolitu byla ve východní Thessalii zvláště výrazná kultura zvaná podle hlavního naleziště Dimini. Navazovala na kulturu Sesklo a přijímala též podněty z Kykladských ostrovů. Pozdně neolitická osada v Dimini byla opevněna několika pásy valů. Pozdně neolitické období v Řecku je charakterizováno obnovováním kulturního spojení mezi jednotlivými oblastmi, které bylo po dlouhou dobu přerušeno. V druhé polovině 4. tisíciletí přišli na řeckou pevninu noví přistěhovalci z Malé Asie. Rada neolitických sídlišť je doložena na Krétě. Pocházejí téměř výlučně z pozdně neolitického období. Výjimku tvoří Knóssos, kde byly nalezeny doklady 11

akeramického neolitu spadající snad do přelomu 7. a 6. tisíciletí. Zdá se, že vývoj tu pak byl na dlouhou dobu přerušen, protože nejstarší nálezy keramiky jsou kladeny až do druhé poloviny 5. tisíciletí. Analogie s hmotnými památkami na řecké povnině se v Knóssu objevují teprve v pozdně neolitickém období. I když kámen byl hlavním materiálem pro výrobu nástrojů a zbraní po celou dobu neolitu, objevují se (vedle kostěných výrobků a keramiky) poměrně záhy ojedinělé předměty zhotovené z kovu. Již z Catal Hüyüku pocházejí šperky, v nichž nechybějí destičky z mědi a olova. Asi v téže době - v druhé polovině 7. tisíciletí - se objevují drobné předměty z mědi v jihozápadním Íránu, kde byl tento kov nalézán v čisté podobě. V Tepe Sialku, neolitické osadě, jejíž počátky spadají do druhé čtvrtiny 6. tisíciletí, byly nalezeny měděné jehlice a šídla, jež byly vyrobeny kováním za studena. Technika zpracování se tu postupně zdokonalovala a z 5. tisíciletí pocházejí již i měděné sekyry a kovadliny. V Řecku a na Krétě se v pozdně neolitickém období objevují rovněž výrobky z mědi. Teprve však objev bronzu, pevné slitiny mědi a cínu, přinesl významnou změnu v produkci nástrojů a zbraní. I tentokrát se tyto znalosti šířily do jihovýchodní Evropy z Předního východu. Chronologie bronzové doby je v egejské oblasti - zejména v rané fázi - nejistá. Jedním ze základních kritérií časového určení jsou importy z vyspělejších zemí Přední Asie a z Egypta. Obtíže s datováním lokalit doby bronzové spočívají i v tom, že některé výzkumy se realizovaly v době, kdy technika archeologických výkopů byla ještě na poměrně nízké úrovni. V egejské oblasti se v době bronzové zpravidla rozlišují tři místní okruhy. Na řecké pevnině je doba bronzová označována jako kultura helladská, na Kykladských ostrovech jako kultura kykladská a na Krétě jako kultura krétská či častěji jako kultura minojské (podle mytického krétskeho vládce Mínóa). Všechny tyto kulturní okruhy jsou pak časově děleny - do značné míry schematicky - na tři období (rané, střední a pozdní), z nichž každé se dále člení na tři časové úseky (označované římskými číslicemi). Když na základě nových archeologických výzkumů množství materiálu vzrostlo a zjemnily se metody umožňující zejména typologicky lépe rozlišit keramiku, byly pak některé úseky pozdních období děleny na dvě či tři údobí označovaná velkými písmeny (a v některých údobích pak rozlišovány ještě kratší časové fáze arabskými číslicemi). Rané období minojské kultury bývá charakterizováno jako období předpalácové a další časové etapy bronzové doby na Krétě jsou určovány podle výstavby paláců v jednotlivých centrech. Pozdně helladská kultura, která představuje závěrečnou fázi doby bronzové nejen na řecké pevnině, nýbrž rozšiřuje se postupně do celé egejské oblasti, 12

je často označována jako kultura mykénská (podle její nejvýznamnější lokality - Mykén). V raně bronzovém období byly v popředí vývoje v egejské oblasti Kyklady. Tyto skalnaté ostrovy táhnoucí se od pobřeží Attiky a Euboie na severu jihovýchodním a jižním směrem v Egejském moři, byly nejspíše na sklonku neolitu již trvale osídleny. Nevelké zátoky tvořily vhodné přístavy pro tehdejší lodě a moře umožňovalo poměrně snadný styk, při němž země byla takřka vždy na dohled. Na Kykladských ostrovech byla zásoba obsidiánu, sklovité kremičitanové horniny, která vznikla rychlým ztuhnutím sopečné lávy. Zvláště bohatá ložiska obsidiánu, vhodného materiálu pro výrobu tvrdých hrotů a čepelí nástrojů a zbraní, se vyskytovala na Mélu. Některé z těchto ostrovů, zejména Paros a Naxos, byly i později proslulé kvalitním mramorem. Záhy se započalo s těžbou v kykladských zlatých a stříbrných dolech. Ranč kykladská kultura se rozvíjela nejspíše již od počátku 3. tisíciletí. Jejím výrazným projevem jsou mramorové sošky představující postavy žen. Zobrazené ženy mají zpravidla mírně zakloněnou hlavu a ruce složené na břiše. Modelování hlavy i jednotlivých tělesných proporcí je neumělé, ale vyzařuje z něho výtvarný cit, který navozuje abstraktní tendenci. Sošky jsou obvykle označovány jako idoly. Je pravděpodobné, že souvisely s kultem a s náboženskými představami, jejichž podstata nám však uniká. Méně časté jsou sošky mužů, zejména hudebníků hrajících na dvojitou píšťalu nebo na harfu. Tyto plastiky jsou nalézány nejen na Kykladských ostrovech, nýbrž i na Krétě a na řecké pevnině. Keramika raně kykladského - a rovněž i středně kykladského - období byla vyráběna z nepříliš kvalitního místního materiálu. V její výzdobě se často objevují spirály a kruhy, které byly buď ryty, anebo vtlačovány pomocí kolků. Kromě nádob se vyskytují i hliněné pánve" ve tvaru dělohy, jimž byl patrně přisuzován magický účinek sledující zajištění plodnosti. Raně helladské období začíná v druhé čtvrtině 3. tisíciletí. Je známa celá řada sídlišť, a to zejména na území Thessalie, na východě středního Řecka a na Peloponnésu. Ve středním Řecku byla prozkoumána Eutrésis v Boiótii, kde raně helladské osídlení navazuje na starší sídliště z doby středního a pozdního neolitu. V severovýchodním Peloponnésu byla věnována značná pozornost výzkumům v Lerně, kde bylo zjištěno osídlení již v raném a středním neolitu a pak v ranč helladském období. V Lerně byla zjištěna na konci druhého úseku raně helladského období (ve zkratce anglické terminologie EH II) destrukce, po níž následuje další časový úsek (EH III) charakterizovaný zcela jinými kulturními prvky. Vyskytuje se tu šedě zbarvená keramika, která je z jiných lokalit na řecké pevnině doložena až 13

ve středně helladském období. Tato keramika napodobující vzhled kovových nádob byla poprvé objevena v boiótském Orchomenu, kde podle řecké mytologie vládl král Minyás, a bývá proto označována jako minyjská keramika. Tento typ keramiky charakterizující nové kulturní prvky byl ve starší odborné literatuře obvykle spojován s příchodem nového etnika, v němž byli spatřováni Řekové. Příchod řeckého obyvatelstva byl tedy kladen do počátku středně helladského období, tj. do doby kolem roku 1900. Novější objevy v Lerně naznačily, že nové kulturní prvky byly patrně přítomny již v závěrečném časovém úseku raně helladského období (EH III) a že tedy tento přeryv je třeba klást asi o dvě století dříve (kolem roku 2100). Šedě zbarvené nádoby připomínající minyjskou keramiku byly nalezeny i na severozápadě Malé Asie, což vedlo některé badatele k domněnce, že nositeli této kultury nebyli Řekové, nýbrž indoevropští Lúviové (příbuzní s Chetity), kteří pak přešli na řeckou pevninu. Na podporu představy o lúvijském osídlení řecké pevniny byly hledány i jazykové doklady, získané z některých typů místních názvů v Řecku. Při hlubší analýze se však tyto argumenty ukázaly jako málo průkazné. Podle jiného výkladu pronikli prý předkové pozdějších Řeků ze severu Balkánského poloostrova nejprve do Malé Asie a odtud pak teprve do Řecka. Jestliže ponecháme stranou teorie odpůrců luštění nejstarších písemných dokladů z řecké pevniny, které kladou příchod Řeků až do doby po pádu mykénské civilizace, pak je zřejmé, že řecké osídlení je tu bezpečně doloženo v pozdně helladském (mykénském) období. Mezi hmotnými památkami středně helladského a pozdně helladského období se neprojevuje žádný násilný přeryv. Je proto možno předpokládat, že řecké etnikum tu bylo přítomno již na počátku 2. tisíciletí či spíše snad - jak naznačují nálezy v Lerně již na sklonku 3. tisíciletí. Neni známo, jaký byl vztah přistěhovalců k starším obyvatelům usazeným na řecké pevnině. Na Krétě jsou v raně mínojském (předpalácovém) období doloženy podněty z vyspělejších oblastí Předního východu. V keramice nacházené na východě ostrova byly zjištěny analogie s maloasijskou hrnčířskou produkcí. Intenzívní styky udržovali obyvatelé Kréty s Egyptem. Přejímali odtud znalosti výroby kamenných nádob i zvláštní keramiky s lesklým povrchem označované obvykle jako fajáns. Z Egypta se na Krétu dostávala i pečetítka ve tvaru razidel, kdežto pečetní válečky běžné v Přední Asii se tu vyskytují poměrně vzácně. O stycích s Kykladskými ostrovy svědčí importy mramorových sošek, které krétští umělci napodobovali. Oblibu si získávala na Krétě také spirálovitá výzdoba kykladská keramiky. Ve středně bronzovém období se z Kyklad přesunulo těžiště vývoje egejské oblasti na Krétu. Jelikož se na počátku 20. století př.kr, objevily na Krétě již 14

paláce, bývají první dva časové úseky středně mínojského období (MM I a MM II) charakterizovány - podle dělení britského archeologa Sira Arthura Evanse - jako doba starších paláců. V absolutní chronologii je to období asi tří století (kolom 2000-kolem 1700). Kromě Knóssu, nejvýznamnější krétské lokality již za neolitu, vznikl palác také v jihokrétském Faistu a v Malii (místa ležícího východně od Knóssu). Paláce existovaly v době bronzové ve státech Předního východu. Podobně jako v Mezopotámii, v Sýrii a v Egyptě i na Krétě byl palác nejen sídlem vládce a ústřední správy, nýbrž také hospodářským centrem. Soustřeďovala se v něm zpravidla řemeslná výroba a ve skladištích byly uchovávány zásoby zemědělské produkce, zejména obilí, vína a olivového oleje. Palácové hospodářství disponovalo také stády ovcí, koz, hovězího dobytka a vepřů. Na rozdíl od paláců známých ze zemí Předního východu nebyly krétské paláce obehnány hradbami. Byly situovány kolem rozsáhlého ústředního dvora a budovány zpravidla ve vzdálenosti několika kilometrů od moře, což zajišťovalo spojení s přístavem a současně poskytovalo ochranu před nenadálým útokem nepřítele. Již v době starších paláců v Knóssu a ve Faistu dosáhla vynikající úrovně hrnčířská výroba. Jelikož nejstarší nálezy pocházejí z jeskynní svatyně u vsi Kamares (severně od Faistu v pohoří Ida), je označována jako kamarská keramika. Nádoby (vázy) zhotovované již na hrnčířském kruhu mají tenké stěny, dokonalé tvary a pestrou výzdobu, jejímž základem jsou přírodní motivy. Kamarskou keramikou dosáhlo krétské vázové malířství vrcholu, který byl překonán teprve v dílnách archaického Řecka. Nádoby kamarského stylu byly vyváženy i do Egypta a do Sýrie. Krétský vliv je patrný také v tehdejších výrobcích egyptských kovotepců. Z Kréty se do Egypta vyváželo dřevo, zejména cypřišové. Na Krétě jsou doloženy přepychové výrobky egyptského původu a krétští zlatníci a šperkaři používali pro své produkty zlato, drahokamy a slonovinu egyptského původu. Krétské lodě se již v té době plavily nejen po Egejském moři až k pobřeží řecké pevniny, o čemž svědčí zejména nálezy v Lerně, nýbrž směřovaly i do východního Středomoří, zejména na Kypr. Nejspíše jeho prostřednictvím udržovali vládci starších krétských paláců obchodní styky se syrským Ugaritem a s Mari (ve východní Sýrii, kde byl objeven největší známý palác z 19. a 18. století). Pro správu palácového hospodářství byla nezbytná evidence rozsáhlého majetku. Již z počátku středně mínojského období pocházejí nejstarší písemné památky Kréty. Vznikl tu zvláštní typ obrázkového (piktografického) písma, které bývá též - na základě čistě vnější podobnosti s proslulými egyptskými hieroglyfy - označováno jako písmo hieroglyfické. 15

Nejstarší záznamy krétských piktografických znaků se objevují na pečetidlech. Textů vyrytých na tabulkách a střepech hliněných nádob se zachovalo jen velmi málo a rozsah jednotlivých záznamů je nevelký. V dokladech psaných pokročilejší formou tohoto písma bylo možno alespoň přibližně určit jen některé tzv. ideogramy (znaky vyjadřující pojmy) a číselné znaky. Krétské piktografické písmo mělo slabičný charakter a udrželo se asi do poloviny 17. století. Již v době starších paláců se užívalo vedle piktografického písma tzv. lineárního písma A, které vzniklo nejspíše na jeho základě. Zjednodušené lineární znaky byly vhodnější pro písemné záznamy než obrázkové znaky piktografického písma. Doklady psané lineárním písmem A se zachovaly zejména na hliněných tabulkách a jednotlivé znaky i na otiscích pečetidel. V textech se objevují jednotlivé slabičné znaky, ideogramy i číselné údaje. Když bylo rozluštěno mladší lineární písmo B, bylo možno na základě určitých paralel zjistit slabičnou hodnotu části znaků lineárního písma A. Zatím se však - přes četné pokusy - nepodařilo zjistit jazyk, v němž jsou záznamy lineárního písma A psány. Patrně v důsledku zemětřesení byly kolem roku 1700 zničeny starší krétské paláce. Záhy však byly obnoveny a zejména v Knóssu a ve Faistu je možno zaznamenat nový rozkvět. Pivní fáze tzv. doby nových paláců odpovídá třetímu časovému úseku středně mínojského období (MM III) a zahrnuje - v absolutní chronologii - převážnou část 17. a asi první dvě desetiletí 16. století. Vzrůstající vliv Kréty v egejské oblasti je možno sledovat na základě archeologických památek z tohoto období objevených na Rhodu a v Milétu, na Kykladských ostrovech (Théře, Mélu a Keu), a konečně na Kythéře a na Aigíně. I nadále se rozvíjely krétské kontakty s Egyptem, což je patrné z některých analogických prvků projevujících se v nástěnném malířství. Z této doby se také zachovaly fajansové výrobky krétských umělců, zejména proslulé sošky bohyní (či kněžek) s hady. Z doby kolem roku 1600 pochází proslulý disk z Faistu. Je to hliněný kotouč nalezený při archeologickém výzkumu v tamějším paláci. Na jeho obou stranách je text v obrázkovém písmu, které se zcela liší od piktografického krétského písma. Jednotlivé typy byly vtlačeny do kotouče, před jeho vypálením, razidly zhotovenými z tvrdého materiálu. Jelikož několik podobných obrázkových znaků bylo objeveno v jihozápadní oblasti Malé Asie, byl právě tam hledán původ disku. Neni však vyloučeno, že byl vytvořen na Krétě. Na počátku 16. století (snad kolem roku 1580) byla Kréta opět postižena pohromou, kterou způsobilo nejspíše zemětřesení. Je možné, že po přírodní katastrofě následoval ještě nepřátelský útok. Ani tentokrát však nebyla zkáza paláců trvalá. Kolem roku 1570 či snad 1550 začíná pozdně minojské období. V jeho první fázi (LM I) zaznamenala mínojská civilizace největší rozkvět. Vládci Faistu si 16

vybudovali nedaleko paláce královskou vilu", která je v odborné literatuře - podle nynější nedaleké kapličky Svaté Trojice - označována jako Hagia Triada. Hlavní centrum minojské civilizace bylo nadále v Knóssu, do popředí vystoupil opět také palác v Malii a na východě Kréty palác u obce (Kato) Zakros, jenž byl prozkoumán teprve v první polovině šedesátých let. Z 16. a 15. století př.kr. pocházejí četné památky krétského výtvarného umění. Byly vyráběny nádoby z měkkého kamene zdobené nízkými reliéfy. Proslulá je zejména kamenná nádoba označovaná jako váza s ženci. Zachovala se z ní jen horní polovina. Byla nalezena v Hagii Triadě. Reliéf skládající se z dvaceti sedmi postav znázorňuje nejspíše slavnost setí, nikoli sklizně, jak se uvádělo ve starší odborné literatuře. Na Krétě byly tehdy vyráběny také bronzové plastiky tzv. technikou lití na ztracený vosk. Tento způsob výroby bronzových předmětů byl znám na Předním východě již v raně bronzové době. Model vozu z bronzu nalezený v mezopotámském Tell Agrabu byl vyroben touto metodou snad již ve 27. století. Předmět, který má být zhotoven, je nejprve vymodelován z vosku a pak obalen hrnčířskou hlínou, v níž je ponechán otvor. Vypálením v peci je získána hliněná forma, do které se pak místo vyteklého vosku nalije rozžhavený tekutý kov. Po vychladnutí se hliněný obal rozbije. Z krétských bronzových výtvorů vynikají figurky mužů a žen s pravou rukou pozdviženou k čelu, gestem vzývání bohů (adorace). Krétské výrobky jsou nalézány i na řecké pevnině. Svědectvím o mistrovství krétských zlatotepců jsou dvě zlaté číše s tepanými reliéfy znázorňujícími chytání divokých býků. Byly vyrobeny na Krétě v první polovině 15. století a nalezeny v hrobce u obce Vafio (nedaleko Sparty). Vysoké úrovně dosáhlo i malířství. Na hliněných nádobách se často objevují motivy rostlin či mořských živočichů. Zvláště výrazným projevem krétského výtvarného umění jsou nástěnné malby. Na freskách, které se nejlépe zachovaly v paláci v Knóssu, jsou zobrazovány přírodní motivy, realistické studie zvířat, ptáků a květin (např. proslulá scéna s modrou opičkou v poli šafránu) i mořských živočichů (ryb a delfínů). Způsob života zejména privilegovaných vrstev minojské společnosti výstižně znázorňují výjevy na freskách představující náboženské obřady, slavnosti, tance a hry s býkem. Jsou tu zachyceny portréty aristokratů, a především dvorních dam" oděných do přepychových rouch. Spolu s aktéry náboženských obřadů a s nimi spojených her bývají na freskách zobrazeni i diváci. Ve starověkém malířství ojedinělá je freska z Knóssu představující nejen skupinu tanečnic, nýbrž i velké množství diváků rozsazených kolem olivovníků a přihlížejících uměleckému představení. Nástěnné malířství se rozvíjelo nejen na Krétě, ale i na Kykladských ostro- 17

vech. Svědčí o tom nálezy z Mélu a zvláště mistrovské fresky objevené na sklonku šedesátých let při systematickém archeologickém výzkumu na Théře. Výjevy jarní krajiny s trsy lilií a poletujícími vlaštovkami, zahradní krajina s ženskými postavami v slavnostních oděvech, portrét mladé kněžky i zobrazení rybáře nesoucího v obou rukou bohatý úlovek ryb jsou ilustracemi života na ostrově. Na jiných freskách z Théry najdeme však i dvě antilopy, opice šplhající po skalách a rovněž zobrazení krajiny s řekou, palmami a africkou zvířenou. Zvláště výmluvná je freska představující v miniaturním provedení námořní výpravu, boj s nepřítelem, vyloďování vojska a domy s jejich obyvateli. I na tomto obraze nasvědčují rostliny a také zde znázorněná architektura nejspíše africkému prostředí. Rovněž v podobě a zejména v účesu dvou dětí zápolících v boxu bývá shledáván severoafrický původ. Snad právě obyvatelé Théry udržovali kontakty s oblastí sevení Afriky. Nádoby z pozdně mínojského období byly na Théře nalezeny pod vrstvou sopečného popela již v roce 1866, tedy o pět let dříve, než německý obchodník a archeolog-amatér Heinrich Schliemann objevil Tróju, a deset let před jeho výkopy v Mykénách. S pokusy o systematický výzkum na Théře bylo pak započato na sklonku 19. století, tedy ještě před objevy britského archeologa A. Evanse v krétském Knóssu. Práce byla však značně ztěžována vysokým nánosem sopečného popela a lávy. Úspěchu dosáhl díky užití moderních technických prostředků v obtížném terénu teprve řecký archeolog Spyridon N. Marinatos v letech 1967-1974. Výbuch sopky na Théře byl největší známou katastrofou v egejské oblasti a jeho důsledky byly dalekosáhlé. Značná část ostrova se propadla do moře a zbytek byl zavalen silnou vrstvou popela a lávy. O časovém určení této mohutné erupce se mínění badatelů rozcházejí. Někteří předpokládají dva či dokonce tři sopečné výbuchy. K velké katastrofě došlo kolem poloviny 2. tisíciletí. Neznamenala jen zkázu Théry. Vysoká příbojová vlna těžce postihla také severní pobřeží Kréty. Je možné, že ohlasem této přírodní katastrofy v egejské oblasti je známá antická báje o zániku Atlantidy, kterou v Platónově dialogu Tímaios vypráví egyptský kněz athénskému zákonodárci Solónovi. V souvislosti se zkázou, která zničila Théru a zasáhla i další ostrovy včetně Kréty došlo patrně k změnám ve vývoji minojské civilizace. V průběhu 15. století zesílilo mocenské postavení Knóssu. Faistos, Malia a další krétské paláce byly nejspíše podřízeny ústřední moci knósských vládců. Hmotné památky si na Krétě i nadále podržují svůj mínojský ráz, avšak v keramice i ve výzbroji nalézané v hrobech bojovníků jsou patrné vlivy přicházející z řecké pevniny. Domněnka, že v této době získávali dominantní postavení 18

na Krétě řečtí (achajští) aristokraté, byla posílena rozluštěním lineárního písma B. V roce 1952 dospěl britský architekt Michael Ventris matematicko-statistickou kombinační metodou k rozluštění lineárního písma B. V závěrečné fázi řešení s ním spolupracoval klasický filolog John Chadwick z univerzity v Cambridge. Ventrisovo zjištění, že záznamy v lineárním písmu B jsou psány řecky, je - přes výhrady některých badatelů - dnes obecně přijímáno. Záznamů v lineárním písmu B je zachováno mnohem více než dokladů lineárního písma A. Přesto však je výklad textů zaznamenaných v lineárním písmu B často velmi obtížný. Hliněné tabulky se zachovaly nejednou ve velmi špatném stavu. Slabičné lineární písmo nebylo původně určeno pro řečtinu. Neuvádí přesnou fonetickou podobu slov. Slabičný ráz písma vede k tomu, že v některých případech je uvedena samohláska navíc, jindy opět neni zachyceno znění souhlásky. (Tak například jedny z prvních výrazů, které Ventris přečetl, názvy krétských lokalit Amnísos a Knóssos, znějí v přepise slabičných tvarů do latinky jako A-mi-ni-so a Ko-no-so). Jazyk lineárního písma B je o několik století starší než řečtina nejstarších písemných památek raného (archaického) Řecka. Podrobnější rozbor ukázal, že řečtina tabulek z Knóssu (stejně jako tabulek v lineárním písmu B nalezených na řecké pevnině) má z pozdějších řeckých dialektů nejblíže k arkadštině (jíž se hovořilo v hornaté Arkadii na Peloponnésu), ke kyperské řečtině a zčásti i k aiolštině (známé z Lesbu a z přilehlé oblasti na severozápadním pobřeží Malé Asie). Záznamy jsou většinou stručné a týkají se z valné části správy palácového hospodářství a kultu. Neni rovněž snadné zjistit ze zachovaných kusých údajů souvislosti, které byly tehdejším písařům zřejmé, a proto je nezaznamenávali. Jelikož se hliněné tabulky nevypalovaly, zachovaly se jen ty, které byly v palácích v době, kdy je postihl velký požár. Stratigrafie závěrečné fáze paláce v Knóssu neni spolehlivá. Novější výzkumy však naznačují, že tabulky, které tu byly nalezeny, pocházejí nejspíše ze 13. století. V poslední fázi pozdně mínojského období pronikaly na Krétu ve zvýšené míře mykénská vlivy. Minojské tradice se udržovaly především v náboženské oblasti. Na Krétě se vytvořil již ve středně mínojském období typ státu obdobný státům, které známe již z dřívější doby v zemích Předního východu. Nejvyšší moc byla v rukou vládce paláce. Významné postavení zaujímala rovněž dvorská aristokracie.. Při archeologickém výzkumu v Knóssu byly nalezeny v bezprostředním sousedství paláce výstavné domy, které zřejmě obývali představitelé této privilegované vrstvy tehdejší společnosti. Řemeslníci a umělci pracovali v paláci. Jsou doloženy zejména hrnčířské, kamenické a tkalcovské dílny. Na Krétě existovala také sídliště městského typu. Nejrozsáhlejší z nich byla Gurnia na severovýchodě ostrova. 19

Obyvatelé minojské Kréty se zabývali též rybolovem a námořní plavbou. Zvláště početnou skupinu tvořili zemědělci a pastevci. Na tabulkách se záznamy v lineárním písmu Β z paláce v Knóssu je mnoho údajů o chovu ovcí. Ovčí vlna byla jedním z hlavních zdrojů bohatství knósských vládců a předmětem obchodu. Kult byl na Krétě spjat do značné míry s vrcholky hor, jeskyněmi a posvátnými stromy. Náboženské obřady se rovněž konaly ve svatyních, paláců. K poctě bohů byla pořádána slavnostní procesí. Velké úcty požívala bohyně nazývaná Potnia (= Paní, Vládkyně). V Knóssu je doložena jako Paní labyrinthu. Tento údaj potvrdil domněnku A. Evanse, že labyrinthos známý z řeckých bájí o Krétě byl název paláce v Knóssu. Tento výraz je zřejmě odvozen od slova labrys, který označoval dvojitou sekyru, kultovní předmět nalézaný často při archeologických výzkumech na Krétě. Symbolem paláce v Knóssu byly také stylizované býčí rohy. Kult býka byl rozšířen na Předním východě a je doložen již v raně neolitickém Catal Hüyüku. Na Krétě se býk proměnil z předmětu kultu v obětní zvíře. Značné oblibě se na Krétě těšily hry s býkem, při nichž mladí lidé, muži i ženy, předváděli nebezpečné přemety přes běžící býky. Zachovala se celá řada výjevů na freskách, na pečetidlech, ve výzdobě hliněných a kamenných nádob i torza slonovinových a zlatých figurek skokanů. Najdeme rovněž doklady o vystoupeních zápasníků, boxerů a akrobatů. Všechny tyto aktivity byly nejen výrazem fyzické zdatnosti a dovednosti aktérů a předmětem zábavy diváků, nýbrž měly též symbolický kultovní význam. V pozdější řecké mytologii se udrželo povědomí o někdejší slávě a moci minojské Kréty. V krétské jeskyni skryla Rhea svého syna Dia, aby jej ochránila před záhubou hrozící mu od jeho otce Krona, jenž ze strachu před ztrátou své moci všechny děti hned po narození polykal. Malého Dia živila koza - či podle jiného podání nymfa - Amaltheia. Její roh proměnil pak Zeus z vděčnosti v příslovečný roh hojnosti", jenž se stal atributem božstev spjatých s úrodou, mírem, bohatstvím a štěstím. Zeus v podobě býka unesl na Krétu foinickou královskou dceru Európu. Jejich synem byl Mínós, mytický vládce v Knóssu. Mínós si chtěl zajistit svou vládu nad Krétou a požádal proto boha Poseidóna, aby mu poslal z moře býka. Současně slíbil, že mu bude obětovat. Poseidón jeho přání splnil, ale Mínós svému slibu nedostál. Proto jej rozhněvaný bůh potrestal tím, že se do býka zamilovala Mínóova manželka Pásifaé. Z tohoto spojení se zrodil Minotauros, člověk s býčí hlavou. Na Krétě hledal útočiště proslulý umělec Daidalos (daidalon - umělecké dílo), jenž byl v Athénách stíhán pro vraždu svého synovce Tala. Daidalos spáchal tento čin ze žárlivosti na Talův talent, který prokázal vynálezem hrnčířského 20

kruhu, kružidla a pily. Na Mínóův príkaz vybudoval Daidalos v Knóssu pro Minótaura rozsáhlou stavbu s mnoha chodbami zvanou labyrinthos. Když byl Mínóův syn Androgeós zabit v Attice, podnikl krétský vládce trestnou výpravu na řeckou pevninu a po vítězství nad Athéňany jim za trest uložil, aby každoročně posílali sedm jinochů a sedm dívek na Krétu jako potravu pro Mínótaura. Syn athénského krále Aigea Théseus se vydal na Krétu, zabil Mínótaura a s pomocí Mínóovy dcery Ariadny, které poskytl radu Daidalos, nalezl cestu zpět z labyrinthu. Rozhněvaný Mínós dal pak uzavřít Daidala a jeho syna Íkara do labyrinthu. Dovedný umělec si však zhotovil pro sebe a pro svého syna z peří a vosku křídla a unikl na Sicílii. Ikaros se však přes otcovo varování příliš přiblížil k Slunci. Vosk, jímž byla připevněna křídla se roztavil, a Ikaros se zřítil do moře. V řecké tradici - zachované například u Hérodota (1, 171 a 3, 122) a u Thúkýdida (1, 4, 1 a 1, 8, 2) - se hovořilo o Mínóově vládě nad mořem. Tak jako je knósský vládce Mínós mytickou postavou, je nadvláda Knóssu v egejské oblasti jen pozdější fikcí. Vliv Kréty se projevoval především v obchodních a kulturních kontaktech a neměl mocenskou podobu. Vlastní Řecko bylo ve středně helladském období - tj. zhruba v letech 1900-1580 - ve stínu minojské civilizace. Je pravděpodobné, že etnicky - či spíše snad jazykově - tu postupně převládlo obyvatelstvo indoevropského původu, předkové Řeků. Tito přistěhovalci přejímali mnohé prvky hmotné kultury a patrně i náboženských představ od obyvatel, kteří byli usazeni na řecké pevnině před jejich příchodem. Řecko mělo styky s Kykladskými ostrovy a se západním pobřežím Malé Asie. V 17. století je možno ve vývoji středně helladské kultury pozorovat závažné změny. Místo nevelkých a chudě vybavených hrobů se objevují honosné šachtové hroby, v nichž byli zesnulí aristokraté obklopováni zbraněmi, poháry i šperky z drahých kovů mínojského původu. Tato nová tendence je zřejmá především v šachtových hrobech tzv. vnějšího okruhu v Mykénách, které byly objeveny archeologickým výzkumem γ letech 1951-1954. Některé z těchto hrobů překračují tento časový horizont a spadají do počátku 16. století. Mykény se staly nejvýznamnějším centrem pozdně helladského období a vtiskly mu své jméno. Vybavení šachtových hrobů vnějšího okruhu se nevyrovná skvělým pokladům, které objevil H. Schliemann při svém výzkumu v roce 1876 v hrobech ležících uvnitř areálu mykénského hradu (vybudovaného ovšem až v pozdější fázi vývoje). Tyto hroby pocházejí ze 16. století a bohatství, které v nich bylo uloženo, svědčí o rychlém mocenském vzestupu Mykén na počátku pozdně helladského období. Je možné, že překvapující množství zlata a četné umělecké 21

památky mínojského původu, které tu byly nalezeny, pocházejí z loupežné expedice mykénských bojovníků do Knóssu postiženého - jak již bylo uvedeno - kolem roku 1580 pohromou způsobenou snad zemětřesením. Bezpečné doklady o existenci této výpravy však nejsou k dispozici. Jelikož se v některých památkách z těchto šachtových hrobů projevují dekorační vlivy egyptského umění a v Egyptě jsou z té doby doloženy importy mykénského původu, je zřejmé, že mykénská civilizace měla již tehdy kontakty s Egyptem. Snad právě odtud se do Řecka dostala znalost vojenské taktiky používající válečných vozů, která byla do Egypta přenesena z Mezopotámie. Někteří badatelé dokonce soudí, že mykénští bojovníci válčili ve službách egyptských vládců proti asijským dobyvatelům, tzv. Hyksósům. I na jiných místech pevniny (v jihozápadním Peloponnésu a na jižním pobřeží středního Řecka) byly objeveny šachtové hroby. Již v této době vznikaly rovněž rozměrné kopulovité hrobky. Jejich počet pak v 15. století, v druhé fázi pozdně helladského období (LH II), vzrůstá. Jsou doloženy v Mykénách, na dalších místech Peloponnésu (v Messénii a v Lakónii) a také v Thessalii. V této době získali mykénští aristokraté nadvládu nad krétským Knóssem. Největšího rozmachu dosáhla mykénská civilizace v pozdně helladském období III A, tj. ve 14. století a v pozdně helladském období III B, jež spadá do 13. století. Na řecké pevnině byly vybudovány četné paláce, a to především v Mykénách a v Tírynthu na severozápadě Peloponnésu, v messenském Pylu (objeveném v roce 1939 na pahorku Ano Englianos) a v boiótských Thébách. Paláce existovaly také v boiótském Orchomenu a v thessalském Iólku. Zbytky hradeb z mykénského období jsou dobře patrné i na athénské Akropoli. Řecko bylo v té době již poměrně hustě osídleno. Na pevnině a na ostrovech bylo dosud archeologickým výzkumem zjištěno více než pět set sídlišť pozdně bronzového období, převážně nevelkých osad zemědělského charakteru. Zvláštní ráz mělo rozsáhlé opevnění - s nevelkým palácem - na pahorku Gla ve střední Boiótii uprostřed jezera Kópais (které bylo teprve na sklonku 19. století po Kr. vysušeno). Tato pevnost patrně sloužila obyvatelům zemědělských sídlišť v širokém okolí jako útočiště v případě nepřátelského útoku. Paláce byly - snad jen s výjimkou Pylu - opevněny mohutnými hradbami budovanými z velkých kamenných kvádrů. V pozdější řecké mytologii byly tyto mohutné stavby připisovány jednookým obrům, Kyklópům (kyklópské hradby). V Mykénách tvořila vchod do pevnosti proslulá lví brána". Zachovala se tu i největší známá kopulovitá hrobka (či pokladnice) Átreova, která dosahuje výšky přes 13 metrů. Inventář nalézaný v mykénských palácích, a zejména v hrobkách, má výrazně vojenský charakter. Bronzové dýky vykládané výjevy vytvořenými ze zlata a ze stříbra byly dílem krétských umělců. Při archeologickém výzkumu 22

v Dendře (severně od Tírynthu) na počátku šedesátých let bylo objeveno bronzové brnění. Z Dendry pochází také zdobený zlatý šálek a řada jiných uměleckých památek. Podobně jako tomu bylo na Krétě byly i mykénská paláce zdobeny nástěnnými malbami. Vedle kultovních procesí tu byly znázorněny lovecké výjevy a bojové scény, v nichž nechyběly ani válečné vozy. Vliv mykénská civilizace zasahoval do celé egejské oblasti a pronikal i na Kypr. Mykénské památky z vrcholné fáze pozdně helladského období byly nylezeny archeologickým výzkumem v Sýrii, Foiníkii, na území Palestiny a v Egyptě, dále v pobřežních oblastech Sicílie a jižní Itálie, a konečně i ve vnitrozemí ležícím severně od Egejského moře (v Makedonii a v Thrákii). Nálezy mykénské keramiky v egyptských hrobkách pomohly stanovit chronologii výrobků mykénských hrnčířských dílen. I na řecké pevnině byly objeveny doklady zaznamenané v lineárním písmu B. Nevelký počet nápisů na hliněných střepech pochází z Tírynthu, z Eleusíny (na jihu Attiky), z Orchomenu a z Théb. Několik desítek hliňených tabulek bylo nalezeno v Mykénách a rozsáhlý archív byl odkryt v Pylu. V roce 1964 byl publikován nález hliněných tabulek z Théb, které pocházejí patrně již ze 14. století a jsou tedy starší než záznamy v lineárním písmu B z jiných míst v Řecku. Je možno soudit, že palác v Thébách podlehl zkáze dříve než ostatní centra mykénské civilizace. Spolu s těmito tabulkami byly v Thébách objeveny i klínopisné pečetní válečky, které pocházejí z Babylónie. Zvláště cenné údaje poskytují tabulky se záznamy v lineárním písmu B z Pylu. Pocházejí vesměs z posledního roku existence pylského paláce a zachovaly se - podobně jako jinde - jen proto, že palác byl zničen požárem, při němž se hliněné tabulky vypálily. Zánik paláce v Pylu zřejmě způsobil nepřátelský útok, k němuž došlo nejspíše kolem roku 1200. Pod kontrolou pylského paláce byla poměrně rozsáhlá oblast odpovídající zhruba území pozdější Messénie. Nejvyšší moc soustřeďoval ve svých rukou (v)anax (= vládce), jehož hodnost je doložena také v krétském Knóssu. V tabulkách se objevují i označení některých dalších hodnostářů. Výrazem odpovídajícím pozdějšímu řeckému slovu basileus (= král) byl v pylské hierarchii označován nejspíše jakýsi místní správce podřízený vládci paláce. V tabulkách z Pylu se vyskytují dva termíny pro různé vlastnické vztahy k půdě. Je pravděpodobné, že na celém území byly rozlišovány dvě skupiny pozemkového vlastnictví, a to půda patřící soukromým osobám a půda ve společné držbě obce označované jako dámos (= lid). Zdá se, že dámos zahrnoval svobodné pylské obyvatelstvo, které sídlilo v hlavních centrech. Vedle něho je doložena kategorie závislého venkovského obyvatelstva, které snad bylo předřeckého původu. Na některých záznamech jsou uvedeny skupiny lidí, převážně žen a dětí, pocházejících z poměrně vzdálených míst, mimo jiné z ostrovů v Egejském moři 23

či až z maloasijského pobřeží. Je možné, že to byli otroci získaní při vojenských taženích. Neni však vyloučeno, že tito lidé hledali v Pylu útočiště v době stoupající nejistoty, která se na sklonku 13. století v egejské oblasti projevovala. V každém případě byly tyto skupiny lidí závislé na moci pylského vládce a pracovaly v jeho prospěch. Převážná část žen a dětí byla ubytována v Pylu a zaměstnávána předením příze a tkaním látek. Výroba látek byla významným zdrojem bohatství pylských vládců. Podobně jako v Knóssu je i v Pylu doložen chov ovcí. Základní surovinou textilní produkce tu však nebyla ovčí vlna, nýbrž len. V hospodářství pylského vládce se pěstovaly ovšem i zemědělské produkty pro výživu obyvatelstva. Kromě pšenice a ječmene to byly fíky, olivy a vinná réva. Na pylských tabulkách najdeme také záznamy o řemeslné výrobě. Četné jsou údaje o kovářích, kteří vyráběli především nástroje a zbraně z bronzu. Pracovali tu i zlatníci, hrnčíři, tesaři a další řemeslníci. Stejně jako na minojské Krétě i v mykénském Řecku byl kult zpravidla spjat s palácem. Svatyně byly objeveny v Mykénách a na celé řadě dalších míst řecké pevniny i na ostrovech v Egejském moři. Na pylských tabulkách se hovoří o kněžích a kněžkách, kteří tu vykonávali náboženské obřady. Jsou doloženi i tzv. boží otroci ( či boží služebníci"). Nestáli na nejnižší příčce společenského žebříčku, jelikož jsou často uváděni jako nájemci jak soukromé, tak společné půdy. Podobně jako v Knóssu se v Pylu těšila značné úctě bohyně zvaná Potnia. Na pylských tabulkách je označována jako Paní (Vládkyně) koní. Jak vysvítá z dokladů zachovaných v Pylu a v Knóssu, uctívali mykénští Řekové také některé bohy známé z náboženských představ pozdějšího Řecka. V mykénském (pozdně helladském) období nevznikl v Řecku zřejmě jednotný státní celek. Vládci jednotlivých paláců spravovali svá území zcela samostatně. Je však možné, že vládce paláce v Mykénách měl - alespoň po jistou dobu - větší autoritu než ostatní vládci. Výjimečné postavení Mykén je patrné ze zachovaných hmotných památek a promítá se i v pozdějším podání. Již v této době se patrně vytvořil pro obyvatele řecké pevniny a ostrovů název Achajové. Tímto jménem jsou nejčastěji označování řečtí bojovníci v homérských básních. Chetitské prameny ze sklonku 14., a zejména ze 13. století se nejednou zmiňují o území zvaném Achchijavá. Tyto zprávy byly v odborné literatuře interpretovány rozličným způsobem. Často bývá uváděna domněnka, že Achchijavá byla na ostrově Rhodu. Styky s mykénskou civilizací udržovala Trója v severozápadní oblasti Malé Asie. Novější archeologický výzkum zjistil celou řadu stratigrafických vrstev. Nejstarší z nich (Trója I) spadá již do pozdního neolitu, do druhé poloviny 4. tisíciletí. V Tróji II byly zjištěny importy raně kykladské a raně helladské keramiky. Z této fáze spadající nejspíše do druhé a třetí čtvrtiny 3. tisíciletí pochází pro- 24

slulý poklad, jejž H. Schliemann v objevitelském nadšení přisoudil homérskemu králi Priamovi. V dalších čtyřech či pěti stoletích se v Tróji vystřídala tři údobí (III - V), v jejichž průběhu toto opevněné sídlo nenabylo předchozího významu. V Tróji VI, jejíž počátky je možno klást do sklonku 19. století, se po polovině druhého tisíciletí objevují mykénské importy. Toto sídliště bylo zničeno zemětřesením nejspíše na počátku 13. století. O něco později tu pak vzniklo nové, chudší osídlení, označované archeology jako Trója VIIa. Jeho existence skončila nejspíše v poslední čtvrtině 13. století násilným zásahem provázeným požárem. Trója VIIa bývá pokládána za město homérskych básní. Děj Iliady je ovšem jen básnickou fikcí. Někteří badatelé soudí, že pád Tróje VIIa byl způsoben útokem tzv. mořských národů, které v té době výrazným způsobem zasáhly v egejské oblasti a ve východním Středomoří. Podobně jako k minojské Krétě i k centrům mykénské civilizace se vztahuje celá řada pozdějších řeckých mýtů. Mnohé z nich mají i pohádkové rysy. V báji o Danaovnách se patrně promítá povědomí o raných kontaktech mezi řeckou pevninou a Egyptem. Spor mezi bratry Aigyptem a Danaem vedl k Danaově útěku z Egypta do řeckého Argu. Aigyptos ho se svými padesáti syny pronásledoval a přiměl ho k souhlasu s uzavřením vzájemných sňatků s jeho padesáti dcerami. Danaos jim opatřil dýky, jimiž o svatební noci své chotě zavraždily. Jen jedna z nich svého novomanžela varovala a umožnila mu z Argu uprchnout. Praotcem rodu, z něhož vzešel vládce Mykén Átreus a jeho syn Agamemnón, velitel Achajů ve výpravě proti Tróji, byl podle pověsti Diův syn Tantalos, který prý vládl v západní části Malé Asie. Tantalův syn a Átreův otec Pelops se stal vládcem v Élidě a rozšířil své panství na převážnou část poloostrova, jenž pak nesl jeho jméno Peloponnésos (= Pelopův ostrov). Mytickým králem v thessalském Iólku byl Iásón, vůdce proslulé výpravy na lodi Argó, která plula do daleké černomořské Kolchidy pro zlaté rouno. Mezi Argonauty provázející Iásona na této dobrodružné výpravě patřili mimo jiné Héraklés, Orfeus, Théseus a Achilleův otec Péleus. Za zakladatele Théb byl v řecké mytologii pokládán Kadmos, syn krále z foiníckého Tyru a bratr Európy spjaté s krétským okruhem bájí. Z Kadmova rodu vzešel král Oidipús, jenž nevědomky zabil svého otce a oženil se se svou matkou. Oidipovi synové svedli pak bratrovražedný boj při proslulém tažení sedmi" proti Thébám. Tehdy se Thébané ještě ubránili, ale při dalším útoku, který podle pověsti za deset let následoval, bylo jejich město zničeno. Je tato báje ohlasem rozbrojů mezi tehdejšími mocenskými centry? Archeologickým výzkumem bylo zjištěno, že mykénské Théby postihly dvě destrukce, z nichž druhá spadá nejspíše do druhé čtvrtiny 13. století. Na sklonku 13. století postihla zkáza všechny mykénské paláce. O příčinách zániku mykénské civilizace byly vyslovovány rozličné domněnky. Ve starší od- 25