Prezident v politickém systému Litvy: oscilace mezi parlamentarismem a semiprezidencialismem

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie Prezident v politickém systému Litvy: oscilace mezi parlamentarismem a semiprezidencialismem Bakalářská práce Zuzana Řiháková Vedoucí práce: Mgr. Jakub Šedo UČO: 102768 Obor: PL - MV Imatrikulační ročník: 2003 Brno, 2006

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci zpracovala samostatně, výlučně s využitím zdrojů v této práci uvedených. V Brně, 1. prosince 2006 Zuzana Řiháková 1

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce Mgr. Jakubu Šedovi za poskytnutí cenných rad a připomínek. 2

Obsah Obsah... 3 1 Úvod... 5 2 Semiprezidentské systémy: teoretická východiska... 7 2.1 Koncepce semiprezidencialismu a její kritikové... 7 2.1.1 Duvergerův nový model politického systému... 7 2.1.2 Vliv Duvergnerova díla při studiu semiprezidentských systémů... 8 2.1.3 Zhodnocení dopadu Duvergerova díla... 11 2.2 Fungování a vlastnosti semiprezidentského modelu... 12 2.2.1 Duální struktura autority... 12 2.2.2 Vztah parlamentní většiny k ostatním politickým aktérům... 14 3 Získání nezávislosti a ústavní vymezení politického systému... 17 3.1 Vznik nezávislého demokratického státu Litva... 17 3.2 Ústavodárný proces 1990-1992... 18 3.3 Důvody přijetí semiprezidentského modelu... 21 3.4 Ústavní zakotvení prezidentského úřadu... 23 3.4.1 Způsob volby a odvolání prezidenta... 24 3.4.2 Postavení a pravomoci litevského prezidenta... 25 4 Litevští prezidenti v období 1993 2006... 29 4.1 1993 1998: Algirdas Brazauskas... 29 4.1.1 Prezidentské volby 1993... 29 4.1.2 Období souhlasných většin: Litva pod kontrolou LDDP... 30 4.1.3 Kohabitace: Pravice kontroluje politický prostor... 31 4.1.4 Promarněné šance Algirdase Brazauskase... 31 4.2 1998 2003: Valdas Adamkus... 32 4.2.1 Prezidentské volby 1997/1998... 32 4.2.2 Komplikovaná cesta V. Adamkuse za volebním úspěchem... 34 4.2.3 Litva na rozcestí parlamentarismu a semiprezidencialismu... 35 4.2.4 Intraexekutivní vztahy... 36 4.2.5 Silný prezident s omezenými pravomocemi... 38 3

4.3 2003-2004: Rolandas Paksas... 40 4.3.1 Prezidentské volby 2002/2003... 40 4.3.2 Intraexekutivní vztahy... 42 4.3.3 Impeachment prezidenta... 43 4.3.4 Nechvalné prvenství Rolandase Paksase... 44 4.4 2004 2006: Valdas Adamkus... 45 4.4.1 Předčasné prezidentské volby 2004... 45 4.4.2 Intraexekutivní vztahy... 47 4.4.3 Politické aktivity prezidenta... 48 4.4.4 Sázka na politickou jistotu... 49 5 Závěr... 51 Literatura a zdroje... 53 Počet znaků: 92 346 4

1 Úvod Kolaps komunistických režimů v oblasti střední a východní Evropy vyvolal zjevný nárůst zájmu odborné veřejnosti o semiprezidencialismus, jakožto specifickou kategorii modelů zastupitelské demokracie. Mezi téměř 30 státy, které vystoupily ze socialistického tábora, byl pouze v šesti zemích zaveden klasický parlamentní model vlády s nepřímo voleným prezidentem. 1 V Podněsterské republice byl jako v jediném státě přijat prezidentský režim. 2 Ostatní země zvolily semiprezidentský vládní systém, resp. modifikovaný parlamentní systém s přímou volbou prezidenta. Specifickým příkladem země, ve které byl institucionalizován semiprezidentský režim, je Litva. Specifičnost semiprezidencialismu na Litvě vychází z maximální snahy litevských politiků interpretovat politický režim jako parlamentní. 3 S ohledem na tuto skutečnost si práce klade za cíl objasnit, zda politická praxe na Litvě skutečně odpovídá semiprezidentskému modelu. Primární pozornost je věnována postavení a pravomocem prezidenta v litevském politickém systému a to jak z hlediska ústavněprávního, tak z hlediska politické praxe. Historický a politicko-kulturní kontext, ve kterém byl politický systém formován, vytváří zvláštnosti politického systému ovlivňující jeho další fungování, můžeme pak hovořit o mimoústavní tradici, která jistým způsobem deformuje ústavní vymezení politického systému. Z toho důvodu se práce zaměřuje také na historický a politický kontext, v němž byl semiprezidentský systém na Litvě přijat. Role prezidenta v politické systému je dána především ústavními pravidly, která vymezují vztahy mezi prezidentem a dalšími politickými institucemi. Postavení prezidenta de iure nemusí však nutně korespondovat s rolí, kterou v politickém systému 1 Mezi státy s parlamentní volbou vlády dnes můžeme zahrnout Albánii, Českou republiku, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko a Moldávii, která se k parlamentní formě vlády vrátila v roce 2000. Původně patřila do skupiny zemí s parlamentarismem také Slovenská republika, ale od roku 1998 můžeme sledovat posun k semiprezidencialismu. 2 Podněsterská republika (v zahraničních textech označovaná jako Transnistrie) představuje region na východní hranici Moldávie, přestože od roku 1990 deklaruje svou nezávislost, mezinárodním společenstvím nebyla uznána jako suverénní stát. 3 Srov. Matsuzato, K.: Differing Dynamics of Semipresidentialism across Euro/Eurasian Borders: Ukraine, Lithuania, Poland, Moldova, and Armenia, Demokratizatsiya, Vol 14, Issue 3, Summer 2006, s. 331, 338. Dále srov. Matsuzato, K. Gudžinskas, L.: An Etternally Unfinished Parliamentary Regime? Semipresidentialism as a Prism to View Lithuanian Politics, Acta Slavica Iaponica, Vol 23, 2006, s. 146. 5

de facto představuje. S ohledem na skutečnost, že semiprezidentský režim na Litvě nemá vlastní tradici, rozhodují o faktické moci prezidenta především jeho osobní vlastnosti, charisma a vlastní politické ambice. Expanze semiprezidentských forem vlády v postsovětských státech však z vědeckého hlediska narážela na koncepční nedostatky teoretického modelu semiprezidencialismu představeného M. Duvergerem. Problém teoretického uchopení semiprezidencialismu poskytl politologům silný impulz k přeformulování klasické definice a vytvořil nový prostor ke zkoumání politických systémů. V první části práce bude proto věnována pozornost vývoji konceptu semiprezidencialismu, kritice, které byl vystaven, a následně i některým reformulacím předních politologů. Neméně podstatnou součástí prvního oddílu je problematika fungování semiprezidencialismu v praxi a zhodnocení význačných charakteristik tohoto režimu ve vztahu k dalším politickým institucím. Druhá část vysvětluje politickohistorické okolnosti přijetí semiprezidencialismu na Litvě. Zabývá se také rozborem ústavního textu, který slouží k určení de iure postavení a pravomocí litevského prezidenta. Třetí část naopak objasňuje postavení prezidenta de facto, neboť se zaměřuje především na jednotlivé osoby ve funkci prezidenta v období 1993 2006. Analyzuje vztahy prezidentů k dalším politickým institucím a individuálně hodnotí postavení jednotlivých prezidentů v politickém systému. 6

2 Semiprezidentské systémy: teoretická východiska 2.1 Koncepce semiprezidencialismu a její kritikové 2.1.1 Duvergerův nový model politického systému Analýza forem vlády v demokratických státech začala u tradičních typů prezidencialismu a parlamentarismu, které později vytvořily klasickou dichotomii v klasifikaci politických systémů. Když ale M. Duverger usiloval o pochopení a vysvětlení fungování francouzské páté republiky, zjistil, že dichotomie prezidencialismus versus parlamentarismus, pro tyto účely nepostačuje. 4 Z toho důvodu se uchýlil ke konceptu semiprezidencialismu. Semiprezidencialismus proslul díky M. Duvergerovi 5 jako nový model politického systému, který od prezidentského a parlamentního systému odlišují nejen formální kritéria, ale hlavně vlastní logika fungování, 6 jejímž odrazem je obrovská variabilita semiprezidencialismu v politické praxi. Duvergnerova definice semiprezidentského systému je založena na třech kritériích: (1) všelidově volený prezident, (2) který disponuje význačnými pravomocemi, (3) má proti sobě premiéra a ministry s výkonnými pravomocemi, kteří mohou setrvat ve funkci pouze pokud jim parlament nevysloví nedůvěru. Duverger vymezuje tři typy semiprezidentského systému: (1) systém, ve kterém je prezident pouze symbolickou institucí, naproti tomu pak (2) systém s všemocným prezidentem a konečně (3) systém, kde se prezident o svou moc dělí s parlamentem. K rozlišení jednotlivých typů využívá čtyři základní parametry: obsahový charakter ústavy; tradice, historické a politické okolnosti; 4 Zkoumáním politického systému francouzské páté republiky se Duverger zabýval od počátku šedesátých let minulého století a po celá sedmdesátá léta, přestože koncept semiprezidencialismus představil již v polovině sedmdesátých let, pozornost vědecké komunity získal až díky článku, který publikoval v roce 1980 v časopise European Journal of Political Research. Srov. Bahro, H. Bayerlein, B. H.-Veser, E.: Duverger s Concept: Semi-presidential governmnet revisited, European Journal of Political research, Vol 34, Issue 6, October 1998, s. 201 224. 5 Duverger, M.: A New Political System Model: Semi-Presidentialism, European Journal Political Research, Vol 8, Issue 2, 1980, s. 165 187. 6 Srov. Pasquino, G.: Semi-presidentialism: A political model at work. European Journal of Political Research, Vol 31, Issue 1, January 1997, s. 128 136. 7

složení parlamentní většiny; vztah prezidenta a parlamentní většině. 2.1.2 Vliv Duvergnerova díla při studiu semiprezidentských systémů Duvergerovo vymezení semiprezidentského systému nebylo, není a s největší pravděpodobností ani nebude, pro řadu vědců komplexně přijatelné. Zmatek a následnou diskuzi vyvolala především samotná definice semiprezidencialismu a následné přiřazení jednotlivých zemí k tomuto modelu. Problematické body Duvergerova modelu lze obecně shrnout do čtyř kategorií: (1) terminologie, (2) všelidová volba prezidenta, (3) svébytnost semiprezidentského modelu a (4) pravomoci prezidenta. 2.1.2.1 Kritika Duvergerova modelu 2.1.2.1.1 Terminologická kritika Do skupiny vědců, kteří na Duvergerův model navázali, ale s použitím vlastní terminologie, patří např. M. S. Shugart a M. Carey. 7 Shugart a Carey označili termín semiprezidentský za nevhodný proto, že semi přináší představu typu zřízení, který se nachází uprostřed určitého kontinua vymezeného prezidencialismem a parlamentarismem. 8 V důsledku toho používají pro semiprezidentský režim dva termíny premiérsko-prezidentský systém a prezidentsko-parlamentní systém, které obdobné implikace nevzbuzují. Jiného názoru je však G. Sartori, který tvrdí, že latinské slovo semi znamenající půl, žádné kontinuum nepředpokládá, protože toto slovo je o dobré dva tisíce let starší než vášnivé zaujetí všelijakými kontinui. 9 2.1.2.1.2 Kritika svébytnosti Někteří autoři tvrdí, že semiprezidencialismus je smíšeným typem režimu a jako takový netvoří čistou kategorii v klasifikaci politických režimů jako prezidentský nebo parlamentní režim. 7 Srov. Shugart, M. S. Carey, J. M.: Presidents and Assemblies. Constitutional Design and Electoral Dynamics, s. 23. 8 Tamtéž. 9 Srov. Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků, s. 128. 8

Například A. Lijphart 10 považuje tento model za neopodstatněný, neboť vnitřní členění semiprezidencialismu (jak je uvádí Duverger) přibližuje jednotlivé typy parlamentarismu nebo prezidencialismu. Zůstává tak podle něj prakticky prázdnou kategorií. Nicméně na počátku 90. let věnoval konceptu semiprezidencialismu velkou pozornost vzhledem k jeho provázanosti s procesem demokratické tranzice. V české politologii neakceptuje semiprezidentský politický systém jako svébytný typ např. V. Klokočka, 11 který rozlišuje dvě empiricky se vyskytující varianty autonomního postavení obou hlav exekutivy: prezidiální parlamentarismus, který hodnotí jako parlamentní formu vlády (do této kategorie zařazuje francouzskou pátou republiku); parlamentní prezidencialismus, v němž je rovnováha posunuta směrem k prezidentské formě vlády. Můžeme se však domnívat, že kritiku semiprezidencialismu, jakožto hybridního modelu, vyvolal sám Duverger, který prohlásil, že semiprezidentské systémy představují prostředníka mezi parlamentními prezidentskými systémy. Současně však dodává, že semiprezidentský systém není syntézou parlamentního a prezidentského modelu, ale střídáním parlamentní a prezidentské fáze. 12 G. Sartori toto tvrzení považuje za přehnané, neboť i když se prezidentská a parlamentní většina shodují, v semiprezidentském systému, kde musí vládnout prezident s jiným orgánem a jeho prostřednictvím, nelze vidět čistého prezidenta, který je vláda. V tomto kontextu je postavení prezidenta v semiprezidentském systému značně nadhodnoceno. Naproti tomu v situaci, kdy prezident a premiér pochází z oddělených většin, nelze prezidenta připodobňovat standardnímu prezidentovi v parlamentním systému. Kromě uvedeného se ostře ohrazuje vůči termínu střídání, neboť podle něj tento termín pomíjí ucelenou povahu systému. Navrhuje proto užívat označení smíšený systém, 13 který osciluje v mezích parlamentarismu a prezidencialismu. 14 10 Srov. Lijphart, A.: Trichotomy or Dichotomy? European Journal of Political Research, Vol 31, Issue 1, January 1997, s. 125 127. 11 Srov. Klokočka, V.: Ústavní systémy evropských států, s. 210 217. 12 Srov. Duverger, M.: A New Political System Model: Semi-Presidentialism, European Journal of Political Research, Vol 8, Issue 2, 1980, s. 186. 13 Termín smíšený systém neznamená v Sartoriho pojetí zneuznání jeho svébytnosti. 14 Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků, s. 130 132. 9

Italský politolog G. Pasquino se domnívá, že semiprezidentský systém vytváří specifickou a samostatnou formu vlády, která disponuje svými zvláštními institucionálními rysy. 15 Za semiprezidentský pak musí být považován takový systém, kde je (1) prezident volen všelidovou volbou, ať už přímo či nepřímo, a (2) disponuje právem jmenovat premiéra a za určitých okolností i právem rozpustit parlament; a konečně (3) premiér je implicitně nebo explicitně závislý na důvěře parlamentu. 2.1.2.1.3 Nejednoznačnost přímé volby prezidenta Nezbytnou součástí Duvergerovy definice je tvrzení, že prezident je volen všelidově. Tato formulace je však sporná, neboť naznačuje přímou volbu prezidenta. Přesto přímá volba prezidenta není aplikována ve všech zemích, které Duverger zahrnul do kategorie zemí se semiprezidentským režimem (např. Finsko). Na svou obhajobu tvrdí, že volba prezidenta, třebaže nepřímá, je podobná spíše volbě amerického prezidenta než volbě prezidenta v parlamentním systému. Nejednoznačnosti tohoto kritéria lze předejít přijetím Sartoriho definice semiprezidentských systémů, která je v tomto ohledu důraznější. Sartoriho definice semiprezidentského systému: Hlava státu (prezident) je volena všelidovou volbou přímo či nepřímo, na pevně dané funkční období. Hlava státu sdílí exekutivní moc s premiérem, což vytváří strukturu duální autority již vymezují tři kritéria: Prezident je nezávislý na parlamentu, není však oprávněn vládnout sám či přímo, a jeho vůle proto musí být tlumočena vládou a procházet přes její rozhodnutí. Premiér a jeho kabinet naopak představují instituce nezávislé na prezidentovi v tom, že jsou závislé na parlamentu jsou závislé buď na důvěře, nebo na nedůvěře parlamentu (nebo na obojím) a v obou případech potřebují podporu parlamentní většiny. Duální struktura autority semiprezidentského systému umožňuje různé vyvažování a také přesouvání mocenské převahy uvnitř exekutivy, to však pod přísnou podmínkou, že trvá potenciál autonomie každé složky exekutivy. 16 15 Pasquino, G.: Semi-presidentialism: A political model at work. European Journal of Political Research, Vol 31, Issue 1, January 1997, s. 129. 16 Srov. Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků, s. 140. 10

2.1.2.1.4 Kritika vymezení pravomocí Posledním, z námi diskutovaných problémů v rámci Duvergerovy definice semiprezidencialismu, je interpretace pravomocí prezidenta. Duverger nikdy přesně nevymezil konkrétní pravomoci, kterými by měl prezident disponovat. 17 Obvykle poukazoval na rozličné pravomoci, nikoli soubornou skupinu a zpravidla je označoval jako značné (pouvoirs notables), významné (importants) nebo řádné (pouvoirs propres). 18 Navíc se země, jím zahrnuté do kategorie zemí se semiprezidentským systémem, vyznačují jak velmi silnými, tak velmi slabými prezidenty. Právě tento problém podle mnohých těžce narušuje celý koncept semiprezidencialismu. Důsledkem je výrazná subjektivita autorů ve smyslu vlastního hodnocení toho, co představuje významné pravomoci prezidenta, a následně různorodé přehledy zemí, které do této kategorie skutečně patří. 2.1.3 Zhodnocení dopadu Duvergerova díla Byť je uvedená diskuze na téma semiprezidentských režimů značně omezená, pro naše účely dostatečně vyjadřuje koncepční nejednoznačnost, resp. mnohoznačnost, týkající se semiprezidentského modelu. Poukazuje na neshody ohledně dvoustupňové nebo třístupňové klasifikace politických systémů 19 a v souvislosti s jednotlivými definicemi semiprezidentských systémů odhaluje nedostatečné rozlišovací schopnosti, které mohou vést k nesprávnému zařazení konkrétních politických systémů. V tomto kontextu je velmi důležité, že semiprezidentské režimy nelze hodnotit pouze podle dispozičních kritérií, ale je třeba uvážit relační vztahy mezi nimi. Ačkoli Duverger nepředstavil dobře propracovanou teorii semiprezidentských režimů, jeho koncept posloužit jako dostatečný základ pro studium. Bez ohledu na hodnocení správnosti konceptu, jeho přínos spočívá ve stimulech, které poskytnul politologům k důkladnějšímu zkoumání problému. Přestože by se mohlo zdát, že především vyvolal pochybnosti nad doposud tradiční klasifikací politických systémů 17 Srov. Bahro, H. Bayerlein, B. H.-Veser, E.: Duverger s Concept: Semi-presidential governmnet revisited, European Journal of Political research, Vol 34, Issue 6, October 1998, s. 203. 18 Duverger se v průběhu 70. a 80. let kromě studia politického systému francouzské páté republiky zaměřil na dalších šest zemí Portugalsko, Finsko, Výmarské Německo, Rakousko, Irsko a Island. Přestože je uvádí v kategorii semiprezidentských systémů, v roce 1980 připouští, že politická praxe v Rakousku, Irsku a na Islandu je spíše parlamentní. Rozboru jednotlivých případů se věnuje Sartori. Srov. Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků,s. 133 139. 19 Klíma dokonce uvádí čtyřstupňovou klasifikaci, jako čtvrtou kategorii představuje vládu shromáždění. Srov. Klíma, K.: Teorie veřejné moci, s. 149 150. 11

parlamentarismus versus prezidencialismus, souvislosti mezi procesem demokratické tranzice a institucionalizace semiprezidencialismu v 90. letech 20. století otevřely zcela nový prostor pro studium politických systémů. Samotný výběr zemí, na které se při svém studiu Duverger zaměřil napovídá, že jeho institucionalizace probíhá v období revolucí, po rozdělení zemí či v období společenské krize. Obecně můžeme říct, že formování nového politického systému v transformujících se zemích je zamýšleno tak, aby žádná politická instituce nezískala dominantní postavení. Cílem je spíše systém brzd a protiváh (check and balances), flexibilní systém, který usnadní participaci jednotlivých politických aktérů v procesu tranzice. Za těchto okolností je všelidová volba prezidenta specifickým prostředkem k obnovení víry v legitimitu nového politického uspořádání a příznivě ovlivňuje průběh tranzice. 20 2.2 Fungování a vlastnosti semiprezidentského modelu Tato forma zastupitelské demokracie v sobě spojuje prvky prezidentského a parlamentního modelu. Pojetí vlády a jejího předsedy odpovídá parlamentnímu modelu, zatímco v případě prezidenta modelu prezidentskému. Obdobně jako v případě prezidentského modelu je prezident volen přímo, případně jiným tělesem než parlamentem, jeho funkční období je pevné a jeho pravomoce mají reálný, nikoli pouze symbolický dosah, jak je tomu v parlamentních systémech. Současně existuje několik kritérií charakteristických pro semiprezidentský systém, která jej od prezidentského systému odlišují: včele vlády stojí premiér, který má výkonné pravomoce, jeho funkční období je závislé na důvěře parlamentu, prezident obvykle disponuje právem rozpustit parlament. Prezidentské režimy jsou charakteristické výlučně monocentrickou autoritou moci. 2.2.1 Duální struktura autority Ať se podíváme na kteroukoli z výše uvedených definicí semiprezidentského systému, je patrné, že fungují na bázi sdílení moci prezidentem a premiérem. 21 V semiprezidentských systémech proto mluvíme o duální exekutivě, resp. o duální struktuře autority, tj. dvouhlavé konfiguraci se dvěma osobami včele. Každý 20 Srov. Bahro, H. Bayerlein, B. H.-Veser, E.: Duverger s Concept: Semi-presidential governmnet revisited, European Journal of Political research, Vol 34, Issue 6, October 1998, s. 208 209. 21 Z formálního hlediska jsou však prezident a premiér na sobě nezávislí a disponují odlišnou legitimační bází. 12

semiprezidentský systém tak musí ve své ústavě zavést diarchii prezidenta, který je hlavou státu, a premiéra, který stojí včele vlády. Termín duální exekutiva je v jistém smyslu zavádějící a mnohoznačný. Vyvolává řadu otázek nad tím, zda má být prezident považován za plnohodnotnou součást výkonné moci, či je institucí, která stojí v jistém smyslu mimo výkonnou moc státního zřízení. Celá řada ústav obsahuje ustanovení, podle kterého je prezidentu přidělen statut hlavy státu aniž by patřil do některé ze složek moci podílející se na řízení státu. Pravomoci oficiálně přiznané prezidentům v semiprezidentských režimech spadají do okruhu působnosti exekutivy, což užívání termínu duální exekutiva ospravedlňuje. 22 Konceptualizace exekutivy nám nyní umožňuje označit vztah prezidenta a premiéra, resp. vlády za vztah intraexekutivní. 23 Nejednoznačné ústavní vymezení pravomocí a jejich vzájemné překrývání v rámci duální exekutivy je mimo jiné častým zdrojem konfliktů ve vztahu prezidenta a vlády. Dalším zdrojem napětí je přímá volba prezidenta, která je zárukou silné politické legitimity. Všelidová volba prezidenta je mnohdy ospravedlněním prezidentových požadavků k poskytnutí větších exekutivních pravomocí. Současně může představovat zdroj frustrace pro prezidenta, jehož omezené ústavní pravomoci nekorespondují s politickou legitimitou, jíž díky všelidové volbě disponuje. V této situaci se stává obzvláště problematickou otázka předvídatelnosti politických rozhodnutí prezidenta. Prezident, který se považuje za legitimnějšího může v situaci kohabitace usilovat o konsolidaci vlastní pozice změnou institucionálních pravidel. 24 Uvedené faktory vedou celou řadu autorů k názoru, že semiprezidencialismus je vysoce soutěživým typem režimu. 25 Napětí mezi premiérem a prezidentem není však výlučným rysem semiprezidentských systémů. Nicméně právě v těch se projevuje jedinečné množství a hloubka konfliktů na úrovni prezident - premiér. Tento fakt přivádí mnohé politology k myšlence, že institucionální stimuly v rámci semiprezidencialismu podněcují inter-institucionální konflikty. Konfliktnost vztahu není spjata výhradně s politickou orientací prezidenta a premiéra, napětí je často 22 Srov. Protsyk, O.: Politics of Intraexecutive Conflict in Semipresidential Regimes in Eastern Europe, East European Politics and Societies, Vol. 19, Issue 2, May 2005, s. 136. 23 Tamtéž. 24 Srov. Pugačiauskas, V.: Lithuania s Semipresidential Model: Prospects for the Stability of the Inter- Institutional Relations,s. 100 101. 25 Srov. Pugačiauskas, V.: Lithuania s Semipresidential Model: Prospects for the Stability of the Inter- Institutional Relation, s. 106, Protsyk, O.: Intra-Executive Competition between President and Prime Minister: Patterns of Institutional Conflict and Cooperation under Semi-presidentialism. Political Studies, Vol 54, Issue 2, June 2006, s. 220 225. 13

vyvoláno osobními vlastnostmi, neslučitelnými osobními ambicemi a odlišnými pohledy na politickou strategii. Nicméně vztah prezidenta a premiéra má hlubší kořeny v politické orientaci a stranické příslušnosti obou aktérů, které se nejvíce projevují v jejich vztahu s parlamentní většinou. Proto je vhodné posuzovat konfliktnost režimu nikoli pouze ze vztahu intraexekutivního, ale spíše z charakteru vztahu mezi parlamentní většinou, prezidentem a premiérem, kterému je věnována následující kapitola. 2.2.2 Vztah parlamentní většiny k ostatním politickým aktérům Duální struktura autority v semiprezidentský systémech, pokud jimi skutečně jsou, existuje vždy, což vyplývá z odlišných pravomocí svěřených prezidentovi a premiérovi. Podoba této diarchie je však ve velké míře závislá na aktuálním rozložení politických sil, především na tom, zda je prezident a současně i premiér podporován parlamentní většinou. Pokud mají jak vláda, tak hlava státu relativně silné postavení v rámci exekutivy a pokud zároveň disponují odlišnou legitimační bází, může se velmi často stát, že budou prezident a vláda z odlišných politických táborů. Období tzv. rozdělených, nesouhlasných většin, kdy je prezident nucen spolupracovat s vládou složenou z politických protivníků, je politology označováno jako kohabitace (cohabitation). Obecně platí, že prezidentova role je v období kohabitace minimální může sice kritizovat program vlády, fakticky ale ztrácí možnost vetovat předložené návrhy či je výrazně ovlivňovat. Naopak premiér mající výraznou oporu v parlamentní většině může za dané situace nejen koordinovat prosazování a uskutečňování exekutivních návrhů, ale může je také iniciovat. Odlišná situace nastává v období tzv. souhlasných většin, kdy má prezident na své straně většinu poslanců, proto je zřetelná jeho převaha nad premiérem a vládou. Modelové podoby vztahu mezi prezidentem a parlamentem v závislosti na podobě parlamentní většině, fragmentaci a podpoře, které se prezidentu v parlamentu dostává, jsou uvedeny v Tabulce č. 1. 14

Tabulka č. 1: Vztahy prezidenta a parlamentu Situace Nejlepší varianta vztahu Nejhorší varianta vztahu Prezident je podporován politickou stranou, která má v parlamentu většinu. Prezident je podporován koalicí politických stran, které tvoří parlamentní většinu. Prezident stojí v opozici proti soudržné parlamentní většině. Prezident čelí fragmentovanému zákonodárnému sboru. Dominantní postavení prezidenta je zajištěno pouze v případě, kdy členové dané politické strany vyjadřují stabilní podporu prezidentu. Dominantní postavení prezidenta je zajištěno pouze v případě, kdy členové koaličních politických stran vyjadřují stabilní podporu prezidentu. Nicméně, koalice samotná představuje zdroj napětí a nejistoty. Smírná kohabitace. Prezident uznává právo parlamentní většiny na kontrolu vlády a přijímá podřízenou roli. Parlament nepotlačuje prezidentovy pravomoci vyplývající z ústavních prerogativ. Dominantní postavení prezidenta. Neexistuje účinná parlamentní opozice, parlamentní frakce prezidenta zcela podporují pokud je jeho dominance v souladu s ústavou. V případě, kdy prezident nemůže spoléhat na stabilní podporu, je nucen hledat ad hoc podporu. Stranická disciplína a způsob činnosti zákonodárců sou rozhodujícími proměnnými. V případě, kdy prezident nemůže spoléhat na stabilní podporu, je nucen hledat ad hoc podporu. Stranická disciplína a způsob činnosti zákonodárců jsou rozhodujícími proměnnými. Nicméně, koalice samotná představuje zdroj napětí a nejistoty. Konfliktní kohabitace. Prezident nebo parlament odmítají vzájemně požadavky druhé instituce na kontrolu exekutivy a/nebo legislativy. Interinstitucionální konflikt. V konečném důsledku není prezident ani parlament schopen vládnout. Zdroj: Pugačiauskas, V.: Lithuania s Semipresidential Model: Prospects for the Stability of the Inter- Institutional Relations, s. 107. Vzhledem k tomu, že je semiprezidentský systém plně funkční pouze za předpokladu, že obě části exekutivy spolu alespoň v základních věcech spolupracují, nese taková situace logicky značná rizika.v tomto ohledu je primárním úkolem důsledná příprava ústavy, zejména jednoznačné odlišení pravomocí hlavy státu a premiéra, a to i v situaci, kdy prezident nebude mít většinovou podporu v parlamentu. 26 Největší krize v období kohabitace nastávají v případě, kdy prezident nebo parlamentní většina prohlašují, že v posledních volbách obdrželi legitimnější mandát pro exkluzivní kontrolu výkonné moci než protistrana. Fenomén kohabitace vytváří jeden z klíčových znaků semiprezidencialismu, který jej odlišuje od parlamentního i prezidentského modelu. Zatímco logika fungování parlamentního režimu neumožňuje kohabitaci, v prezidentském režimu tento jev nastat může. Rozdílnost kohabitace v prezidentském a semiprezidentském režimu je však důsledkem duální exekutivy v semiprezidentských režimech, kdy prezident formálně musí akceptovat vládní politiku reprezentovanou premiérem. V prezidentském systému 26 Srov. Shugart, M. S. Carey, J. M.: Presidents and Assemblies. Constitutional Design and Electoral Dynamics, s. 56. 15

zpravidla kohabitace představuje vysoce konfliktní prvek narušující vládní efektivitu a způsobující politickou krizi. Semiprezidentský systém je schopen se mnohem lépe vypořádat s rozdělenými většinami než systém prezidentský. 27 27 Srov. Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků, s. 144. 16

3 Získání nezávislosti a ústavní vymezení politického systému 3.1 Vznik nezávislého demokratického státu Litva Idea obnovení litevské nezávislosti ovlivňovala povědomí Litevců takřka půl století, po které byla Litva násilně včleněna mezi svazové socialistické republiky. 28 Demokratizační tendence se na Litvě, obdobně jako v ostatních státech střední a východní Evropy, začaly výrazněji projevovat s nástupem Gorbačova na post generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS). Gorbačovova politika postupně vytvářela svou vlastní antisystémovou dynamiku a dokázala vzdorovat i těm nejlepším pokusům o opětovné prosazení kontroly ze strany Sovětského svazu (SSSR). 29 Litevci, ovlivněni ekonomickou frustrací, rozčarováním z komunismu, nepřátelstvím vůči sovětizaci, rostoucími kontakty se západním světem, aktivním disentem, vzpomínkami na samostatnost a vědomím vlastní síly pramenící z překonání Stalinových represí, směřovali proces postupné liberalizace a demokratizace naprosto konkrétním směrem k dosažení svobody a emancipace. Ve srovnání s dalšími dvěma pobaltskými státy bylo odhodlání vzdorovat Kremlu nejsilnější. Tuto skutečnost lze spojovat jednak s národnostním složením Litvy 30 a zejména s historickou tradicí Litvy jako samostatného státu. Sílící idea nezávislého státu vedla k oživení politické scény. Hlavním reprezentantem společenského úsilí v získání nezávislosti bylo Litevské přestavbové hnutí Sajūdis (Lietuvos Persitvarkymū Sajūdis), 31 založené na kongresu konaném 22. 23. října 1988 ve Vilniusu, jehož lídrem se stal Vytautas Landsbergis. Významnou roli v procesu získání nezávislosti sehráli také reformně smýšlející představitelé Komunistické strany 28 Oficiální přijetí Litvy mezi svazové socialistické republiky proběhlo 3. srpna 1940. Včlenění Litvy mezi státy sovětského bloku se uskutečnilo nenásilnou formou. Představovalo přátelské vyhovění žádosti litevských poslanců, kteří však získali svůj mandát ve zmanipulovaných volbách v červnu 1940. Srov. Smith, D. J. (ed.): The Baltic States: Estonia, Latvia and Lithuania, s. 109 112. 29 Tamtéž, s. 132 135. 30 Proces sovětizace v pobaltských republikách vedl k výraznému útisku původního obyvatelstva, národnostní otázka byla nejpalčivější v případě Lotyšska, kde v roce 1989 tvořili Lotyši pouze 52% populace. Ve srovnání s Estonskem a Lotyšskem proto nepředstavovala otázka ruskojazyčné menšiny akutní společenský problém. Srov. Tamtéž, s. 140. 31 V dubnu roku 1990 bylo hnutí přejmenováno na Litevský Sajūdis (Lietuvos Sajūdis). 17

Litvy (LKP) v čele s předsedou Algirdasem Brazauskasem, kteří se rozhodli distancovat od KSSS a podpořili zrušení článku 6 Ústavy, který LKP zaručoval vedoucí úlohu ve společnosti. 32 V březnu 1990 nabraly události na Litvě rychlý spád, neboť došlo k vyhlášení nezávislosti země a změně názvu na Litevskou republiku. 33 Reakce SSSR na vzniklou situaci odpovídala historickým zkušenostem, sovětské vedení odmítalo uznat nezávislost státu a snažilo se vynutit si opětovně poslušnost nejprve hospodářskou blokádou a později vysláním sovětských vojáků na území Litvy. Snaha Gorbačova o obnovení sovětského právního řádu na Litvě a zachování jednotného SSSR byla v demokratizující se Evropě marná. Jednání o litevské nezávislosti se SSSR byla ukončena v červenci 1991, kdy došlo k podpisu smlouvy o uznání litevské nezávislosti. Ustanovení Litvy suverénním demokratickým státem bylo legitimizováno i ze strany občanů prostřednictvím referenda, které se konalo 8. února 1991. V něm 90% voličů souhlasilo s tím, aby se stal litevský stát nezávislou demokratickou republikou. Referendum představovalo preventivní opatření proti dalším plánům Gorbačova, jež usiloval o začlenění Litvy do obnovené federace rovných sovětských republik. Výsledek referenda znemožnil SSSR vyvolat pochyby o legitimitě vlády na Litvě a odboural pochyby o podpoře rozhodnutí o vyhlášení nezávislosti z 11. března 1990. Potvrzení nezávislé státnosti mezinárodním společenstvím však postavilo Litvu a její obyvatelstvo na začátek nové cesty - cesty k vytvoření svébytné pozice mezi demokratickými státy. 3.2 Ústavodárný proces 1990-1992 11. březen 1990 lze bezesporu zařadit mezi nejvýznamnější data novodobých dějin litevského státu. V tento den došlo nejen k vyhlášení plné nezávislosti země, ale i ke změně názvu státu na Litevskou republiku a obnovení Ústavy z roku 1938, jakožto poslední účinné ústavy před sovětskou okupací. Shoda Sajūdis a Litevské demokratické strany práce (LDDP) 34 nad restaurací Ústavy z roku 1938 představovala především 32 Konzervativní část Komunistické strany Litvy setrvávala na pozicích spolupráce s moskevským centrem. Srov. Dančák, B.: Litevská republika, s. 87. 33 Tento název nesl Litevský stát také v období 1922 1940. 34 LDDP vznikla transformací reformního křídla LKP v roce 1990, lídrem strany A. Brazauskas. 18

symbolický akt, neboť ještě téhož dne přijala Nejvyšší rada Prozatímní základní zákon Republiky Litva, jehož znění vycházelo z Ústavy z roku 1977 s nezbytnými textovými a koncepčními úpravami. 35 Tato prozatímní Ústava se výrazně distancovala od předchozí příslušnosti Litvy k Sovětskému svazu. Litevskou republiku definovala jako suverénní demokratický stát vyjadřující zájmy a vůli litevských občanů. 36 Obsahovala princip politického pluralismu, ale podobu politického systému důsledně neřešila. Z toho důvodu zdědila Litva parlamentní systém sovětského typu, ve kterém byly všechny státní orgány koncentrovány v Nejvyšší radě státu. 37 Pro rozvoj demokratického pluralismu a nově se utvářející politický systém bylo nezbytně nutné zaměřit se na tvorbu ústavy nové, která by plně vyhovovala potřebám demokratické Litvy. Nejvyšší rada státu zřídila za tímto účelem Ústavní komisi, která byla přípravou nového ústavního textu pověřena. Komise zpracovala návrh litevské ústavy, který byl v únoru 1991 předložen Nejvyšší radě. Tento návrh však nepředstavoval konkrétní podobu litevského politického systému, ale dvě možné alternativy parlamentní nebo semiprezidentský režim. Bez ohledu na způsob volby prezidenta, podporoval tento návrh všemohoucí parlament, který by nebyl žádné instituci podřízený ani odpovědný. Tento návrh byl v mnohém podobný Prozatímnímu zákonu, neboť zachovával celou řadu prvků sovětského parlamentarismu. 38 Podoba ústavního návrhu ostře kontrastovala s představami předsedy Nejvyšší rady V. Landsbergise, který prohlásil, že pro přijetí ústavy bude rozhodující referendum, nikoli jednání v rámci Nejvyšší rady. Tímto krokem chtěl posílit možnost prosazení silného prezidentství na Litvě, fakticky však paralyzoval činnost Ústavní komise a s ní i proces projednávání nového ústavního návrhu, který utrpěl už vpádem sovětských jednotek na litevské území v lednu 1991. Z výše uvedeného je patrné, že všeobecná shoda nad potřebou nové ústavy nezabránila sporům ohledně její podoby. Hlavním rysem ústavní debaty se stala 35 Srov. The Provisional Basic Law of The Republic of Lithuania, on-line text (http://www.litlex.lt/litlex/eng/frames/laws/documents/131.htm). 36 Srov. Art. 1 of The Provisional Basic Law of The Republic of Lithuania, on-line text (http://www.litlex.lt/litlex/eng/frames/laws/documents/131.htm). 37 Srov. Art. 78 of The Provisional Basic Law of The Republic of Lithuania, on-line text (http://www.litlex.lt/litlex/eng/frames/laws/documents/131.htm). 38 Srov. Matsuzato, K. Gudžinskas, L.: An Etternally Unfinished Parliamentary Regime? Semipresidentialism as a Prism to View Lithuanian Politics, Acta Slavica Iaponica, Vol 23, 2006, s. 152. 19

provázanost mezi funkcí prezidenta a podobou litevského politického systému. Na tomto poli se také projevovaly zásadní neshody mezi představiteli Sajūdis a LDDP. Přestože uznání litevské nezávislosti bylo výrazným stimulem k obnovení diskuze o podobě nové ústavy, až do prosince 1991 nepřinesla jednání nepřinesla žádné výsledky. Obrat a zintenzivnění celého procesu představuje ustavení tzv. druhé Ústavní komise. Tato komise byla rozdělena na dva tábory, z nichž každý předložil v dubnu 1992 vlastní ústavní návrh. 39 Ačkoli se oba návrhy přikláněly k semiprezidentskému modelu, lišily se v míře kompetencí přiznaných parlamentu a prezidentu. Proces přijetí nové ústavy nemalou měrou komplikovala vnitropolitická situace. Sajūdis se poté, co dosáhl primárního cíle, začal rozpadat na rozmanité politické frakce s odlišnými představami o žádoucí podobě ústavy. V. Landsbergis zkušeně rozpoznal slábnoucí vliv hnutí i vlastní osoby ve společnosti a rozhodl se předejít možným důsledkům fragmentace Sajūdis. V květnu 1992 předložila Landsbergisova frakce návrh zákona týkajícího se postavení prezidenta republiky k národnímu referendu. Podle tohoto návrhu měla být instituce prezidenta obnovena ještě před tím, než dojde k přijetí nové ústavy. V případě přijetí návrhu, by prezident disponoval významnými pravomocemi, například i právem rozpustit parlament, pokud neschválí prezidentova kandidáta na post premiéra. Tento návrh podporoval téměř úplný prezidentský semiprezidencialismus. 40 Není proto překvapením, že většina členů Nejvyšší rady proti jeho přijetí ostře vystoupila s odůvodněním, že povede k Landsbergisovu diktátu, neboť právě ten do křesla hlavy státu pretendoval. V systémovém referendu konaném 23. května 1992, se při účasti 57,68% oprávněných voličů pro přijetí zákona vyslovilo pouze 39,89% všech oprávněných voličů. Výsledek referenda nezískal závazný charakter, neboť při účasti vyšší než 50% všech voličů se v konečném součtu pro podporu návrhu vyslovila méně než polovina oprávněných voličů. Proti očekávání Landsbergise nezískal silný prezidentský úřad podporu ani u veřejnosti. 39 V čele komise stál Kęstutis Lapinskas podporující silnější postavení parlamentu, druhý tábor pracoval pod vedením Egidiuse Jarašiūnase, specialisty na francouzské právo, stoupence silného prezidentství a blízkého přítele V. Landsbergise. 40 Srov. Matsuzato, K.: Differing Dynamics of Semipresidentialism across Euro/Eurasian Borders: Ukraine, Lithuania, Poland, Moldova, and Armenia, Demokratizatsiya, Vol 14, Issue 3, Summer 2006, s. 321 322. 20

Ačkoli by se mohlo zdát, že neúspěšné referendum prohloubilo rozdíly mezi Landsbergisovými stoupenci a odpůrci, nastala situace zcela odlišná. Vzhledem k tomu, že většina zastánců silného prezidentského úřadu fakticky podporovala osobnost Landsbergise, výsledek referenda indikující jeho klesající popularitu, prakticky podlomil jeho pozici i v okruhu vlastních stoupenců. Minimální šance Landsbergise na úspěch v nadcházejících prezidentských volbách a eventuelní zvolení levicově orientovaného prezidenta, přiměly většinu stoupenců ustoupit z požadavku silného prezidentského úřadu. Smířlivější politické prostředí vytvořilo podmínky pro dohodu mezi jednotlivými politickými frakcemi. Klíčovým momentem byla dohoda o konání parlamentních voleb společně s referendem k ústavě k 25. říjnu 1992. Pro Ústavní komisi vyvstal velmi obtížný úkol, v krátkém čase předložit jediný návrh, který získá podporu v obou táborech Komise, ale především napříč celou společností. Řešení celé situace přineslo kompromisní řešení kombinující prvky obou ústavních návrhů. Právě tento kompromis činí z litevské Ústavy specifický text, který je na hranici parlamentarismu a semiprezidencialismu. 41 K definitivnímu potvrzení návrhu ústavy Nejvyšší radou došlo 13. října 1992. Vzhledem k závažnosti a dopadům, které může ústava pro společnost v budoucnu představovat, bylo již v červnu rozhodnuto o vyhlášení všeobecného referenda. 25. října 1992 byla tato zákonná norma předložena občanům k vyjádření. Při účasti 75,25% oprávněných voličů se 75,42% vyslovilo pro přijetí návrhu. V celkovém součtu byla Ústava přijata 56,75% všech oprávněných voličů. Poté, co byla 6. listopadu spolu s prováděcím zákonem podepsána předsedou Nejvyšší rady V. Landsbergisem, vstoupila v platnost. 42 3.3 Důvody přijetí semiprezidentského modelu Již v počátečním období ústavního procesu byla zahájena krystalizace semiprezidencialismu na Litvě. Pokud na celou záležitost pohlédneme prizmatem restaurace předokupačních poměrů, semiprezidentský režim se silným postavením prezidenta představuje legitimní variantu, neboť Ústava z roku 1938 byla založena na podobném modelu. Obnovení předokupačních poměrů však nenašlo na Litvě mnoho 41 Srov. Matsuzato, K. Gudžinskas, L.: An Etternally Unfinished Parliamentary Regime? Semipresidentialism as a Prism to View Lithuanian Politics, Acta Slavica Iaponica, Vol 23, 2006, s. 156. 42 Srov. Dančák, B. Kubát, M.: Litva, s. 178 180. 21

43 zastánců, hlavním důvodem byl především autoritářský charakter ústavy z roku 1938. Přestože obnovení silného prezidentského úřadu na základě ústavní kontinuity nebylo možné, litevští obyvatelé v počáteční fázi podporovali politický systém s výraznými pravomocemi prezidenta. 44 Tabulka č. 2: Názory litevských obyvatel na budoucí podobu vztahu mezi prezidentem a parlamentem (Prosinec 1991) 1. Potřebujeme silného prezidenta, který bude schopen čelit opozici a učiní vše nezbytné pro rozvoj státu. Plně souhlasí Procentuální vyjádření odpovědí Spíše souhlasí Neví Spíše nesouhlasí Vůbec nesouhlasí 42 13 18 9 17 2. Náš stát potřebuje silného a kompetentního prezidenta, který bude schopen zamítnout jakákoli nepodložená 38 18 22 11 11 rozhodnutí parlamentní většiny. 3. Náš stát potřebuje vyvážený vztah mezi prezidentem a parlamentem, aby se vzájemně mohli kontrolovat a 56 18 18 3 4 spolupracovat v zájmu Litvy. 4. Měli bychom se vyvarovat koncentrace moci v rukou jediné osoby. Z toho důvodu by měl parlament disponovat většími 26 15 29 15 15 pravomocemi než prezident. 5. Náš stát potřebuje silný parlament, který bude schopen zamítnout 33 16 25 11 15 nepodložená rozhodnutí prezidenta. Zdroj: Matsuzato, K. Gudžinskas, L.: An Etternally Unfinished Parliamentary Regime? Semipresidentialism as a Prism to View Lithuanian Politics, Acta Slavica Iaponica, Vol 23, 2006, s. 153. Respondenti v rámci výzkumu prokázali svou podporu semiprezidentskému modelu s vyváženým vztahem mezi prezidentem a parlamentem. Tvrzení 1 a 2 získala větší podporu než tvrzení 4 a 5, což dokládá, že v době konání výzkumu Litevci výrazně upřednostňovali silné vedení státu v rukou jedné osoby před parlamentní variantou. 45 43 Zastánci parlamentarismu podporovali návrat k ústavě z roku 1922. Akceptace této právní úpravy by však představovala nepochopení logiky obnovení předválečných poměrů a vážní narušení kontinuity litevských dějin. Srov. Matsuzato, K.: Differing Dynamics of Semipresidentialism across Euro/Eurasian Borders: Ukraine, Lithuania, Poland, Moldova, and Armenia, Demokratizatsiya, Vol 14, Issue 3, Summer 2006, s. 328. 44 Důkazem tohoto tvrzení jsou výsledky sociologického výzkumu konaného v období 17. 24. prosince 1991 výzkumným centrem Litevského institutu pro filozofii a sociologii prezentované v tabulce. 45 Centrum pro výzkum veřejného mínění provedlo v březnu 1992 další výzkum v souvislosti s úřadem prezidenta, který prokázal, že 77% dotázaných podporuje přímou volbu prezidenta. Srov. Matsuzato, K. Gudžinskas, L.: An Etternally Unfinished Parliamentary Regime? Semipresidentialism as a Prism to View Lithuanian Politics, Acta Slavica Iaponica, Vol 23, 2006, s. 153. 22

Veřejné mínění se stalo významným faktorem ovlivňujícím výslednou podobu politického systému. Nicméně s ohledem na výsledky průzkumů veřejného mínění týkajících se úřadu prezidenta ostře kontrastuje výsledek referenda v květnu 1992. Lze se domnívat, že veřejnost nepodpořila daný návrh nikoli kvůli samotnému znění, ale kvůli osobě Landsbergise, který by se silným prezidentem mohl stát. Provedeme-li krátké shrnutí týkající se faktorů, jež ovlivnily ustavení semiprezidentského politického systému na Litvě, pak zjistíme následující: (1) existovala minimální podpora obnovení předokupačních poměrů, která umožnila litevským ústavodárcům svobodnější volbu; (2) veřejné mínění podporovalo zavedení prezidentského úřadu s výraznějšími pravomocemi; a (3) klesající popularita největšího stoupence prezidentského modelu, V. Landsbergise vytvořila příznivější politické prostředí pro kompromisní řešení. 3.4 Ústavní zakotvení prezidentského úřadu Apriori všechny semiprezidentské režimy fungují v mezích stejných základních ústavních procedur. 46 Nad tyto procedury se mohou ústavní pravomoci prezidenta, premiéra a parlamentu lišit. Třebaže sám Duverger označil ústavní vymezení pravomocí prezidenta při studiu semiprezidentských systémů za sekundární, tvrdil, že aplikace ústavy při zkoumání pravomocí prezidenta má své opodstatnění. 47 I s ohledem na fakt, že ústavní pravidla a politická praxe spolu ne vždy souhlasí. Ústavní vymezení pravomocí hlavních politických aktérů naznačuje jednak vyváženost vztahu mezi politickými aktéry de iure a současně poskytuje vodítko pro zhodnocení faktického vztahu mezi nimi. Problematice postavení a pravomocí prezidenta je věnována zejména Hlava VI litevské Ústavy. 48 46 Srov. Elgie, R: The Politics of Semi-Presidentialism, s. 16. 47 Srov. Duverger, M.: A New Political System Model: Semi-Presidentialism, European Journal of Political Research, Vol 8, Issue 2, 1980, s. 179. 48 Srov. Constitution of the Republic of Lithuania, on-line text (http://www.lrkt.lt/documents2_e.html). 23

3.4.1 Způsob volby a odvolání prezidenta 49 Hlavou státu se může stát litevský občan, který na území Litvy žije alespoň tři poslední roky, ke dni volby dosáhl věku nejméně čtyřiceti let a je volitelný do Seimas (litevského parlamentu, pozn. autora). Kandidátem na úřad prezidenta se při splnění výše uvedených podmínek stává osoba, která shromáždí alespoň dvacet tisíc podpisů právoplatných voličů na podporu vlastní kandidatury. Prezident je volen přímo litevskými občany na základě všeobecného, rovného a tajného hlasování na pětileté funkční období. Tatáž osoba může vykonávat prezidentskou funkci maximálně ve dvou po sobě následujících funkčních období. V mnoha zemích je toto opatření standardní prevencí proti přílišné akumulaci moci prezidentem, což je v delším časovém úseku možné. Prezident je volen na principu dvoukolového většinového systému. Dostaví-li se v prvním kole volby alespoň polovina všech právoplatných voličů, vítězí kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů voličů. Pokud se k volbám dostavilo voličů méně, vítězí kandidát, který získal nejvíce hlasů, ale pouze za podmínky, kdy počet získaných hlasů odpovídá alespoň jedné třetině hlasů všech právoplatných voličů. Nepodaří-li se v prvním kole získat žádnému z kandidátů potřebnou většinu, koná se po čtrnácti dnech kolo druhé, do které postupuji dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů. V případě, že se v prvním kole ucházeli o post prezidenta pouze dva kandidáti a ani jednomu z nich se nepodařilo získat potřebnou většinu, volba se opakuje. Kandidát, který je zvolen prezidentem, musí po dobu svého mandátu pozastavit své funkce v politických stranách nebo jiných politických organizacích. Prezident nemůže být po dobu výkonu své funkce zatčen ani hnán k zodpovědnosti v trestním nebo správním řízení, neboť disponuje imunitou. Možnost zbavit prezidenta úřadu existuje pouze v případě, kdy závažným způsobem porušil ústavu nebo svou přísahu, anebo došlo-li ke spáchání trestného činu. Rozhodnutí o zbavení prezidenta jeho funkce náleží Seimas, který rozhoduje 3/5 většinou všech poslanců. V politické praxi Litvy čelil obvinění z protiústavního jednání prezident Paksas (viz níže). 49 Litevského občanství lze nabýt narozením, popřípadě jiným zákonem stanoveným postupem za předpokladu zákonných důvodů pro jeho získání. Kandidátem na prezidenta se však rozumí pouze ta osoba, která je litevským občanem od narození. 24

Uprázdnění prezidentského úřadu může mimořádně nastat i jiným způsobem než uplynutím funkčního období, a to: Rozhodnutím prezidenta vzdát se svého úřadu; Smrtí prezidenta; Rozhodnutím Seimas o předčasných volbách prezidenta republiky (viz níže); Rozhodnutím Seimas o zbavení prezidenta úřadu v důsledku řízení o obžalobě; Rozhodnutím Seimas o zbavení funkce prezidenta v důsledku špatného zdravotního stavu; 50 V případě, kdy je prezidentský úřad z uvedených důvodů uprázdněn vykonává funkci hlavy státu dočasně předseda Seimas. V následujících deseti dnech od uvolnění prezidentského křesla vzniká Seimas povinnost vyhlásit prezidentské volby, které se uskuteční do dvou měsíců od vyhlášení. Existuje také možnost přechodného uprázdnění prezidentského úřadu, která vzniká v důsledku onemocnění prezidenta nebo jeho zahraniční návštěvy. Také v tomto případě vykonává jeho funkci předseda Seimas. Ten však nedisponuje všemi pravomocemi prezidenta, není například oprávněn vyhlásit předčasné volby do Seimas, odvolávat ani jmenovat ministry. 3.4.2 Postavení a pravomoci litevského prezidenta Prezident má právo řešit základní otázky zahraniční politiky a spolu s vládou zahraniční politiku provádět. Zastupuje Litvu v mezinárodních stycích, jménem státu podepisuje mezinárodní smlouvy, které dále předkládá Seimas k ratifikaci, pověřuje a propouští diplomatické zástupce státu, přijímá pověřovací a odvolávací listiny vyslanců cizích států a propůjčuje diplomatické postavení. Rozhodovací pravomoc v oblasti zahraniční politiky představuje nejvýznamnější zdroj faktické moci prezidenta, nicméně prezident musí spolupracovat s vládou, zejména s ministerstvem zahraničních věcí, které spoluurčuje zahraniční politiku státu. Bohužel formulace týkající se provádění základních otázek zahraniční politiky je do značné míry vágní. Nestanovuje přesně, které otázky jsou považovány za základní, ani 50 Hlasování v Seimas je uskutečněno na podkladě posudku Ústavního soudu o zdravotním stavu prezidenta. Ke zbavení úřadu je potřeba třípětinová většina hlasů všech členů Seimas. 25