C. Vrcholný středověk (11. 13. století) 1. Přírodní a společenská charakteristika vrcholného středověku v Evropě Lidská činnost teprve v prostřední, vrcholné fázi středověku nám po sobě zanechala hojné a zřetelné stopy. Zatímco z raného středověku v Českých zemích přetrvala do dnešních dnů jen jediná ucelená nadzemní stavba (kostel ve středočeské Budči), vrcholný středověk rozčlenil krajinu sítí nejstarších hradů i měst. Zjednodušeně lze říci, že zatímco české osídlení raného středověku pasivně kopírovalo oblasti příhodných nížin, ve vrcholném středověku vznikají obchodní cesty, které sice také využívají sníženiny a průsmyky, ale mnohem aktivněji pronikají napříč pohraničními hvozdy a spojují České země se sousedstvím. Často se dokonce stává, že menší obce na těchto trasách jsou starší než jiné, větší a známější, které se teprve posléze rozrostly v bažinatých nížinných končinách (Jihočeská Kaplice v podhůří Novohradských hor nebo pošumavský vyšší brod jsou starší než České Budějovice v kotlině na soutoku Vltavy a Malše). 2. Vznik feudálního zřízení a) Vztahy k půdě Evropské barbarské národy začaly v raném středověku obdělávat půdu pomocí vícehonných osevních systémů. Každý zemědělec rozdělil své polnosti na několik částí, jejichž využití vždy po roce střídal. Postupně převládl systém trojhonný: dvě části polností byly osety různými druhy plodin a třetí ležela ladem. Úlohy pozemků rotovaly v tříletých cyklech. Tím se zabránilo jednostrannému odčerpávání živin z půdy. Lidé mohli od nynějška obdělávat jeden a týž pozemek po mnoho generací. Tím byli ještě více připoutáni k půdě a jejich komplikované vztahy k ní se staly základem nového společensko-ekonomického uspořádání, jež nazýváme feudalismus. Celá společnost se rozdělila na vrstvy, které byly navzájem propojeny vztahy ochrany a služby. b) Úloha hlavy státu Panovník byl vlastníkem celého území státu. Část tohoto území si ponechal pro svou vlastní potřebu, jako knížecí či královské statky. Těmi se většinou stávaly oblasti strategicky důležité: pohraničí, obchodní křižovatky nebo revíry s těžbou drahých kovů. Obyvatelstvo panovníkových statků muselo vykonávat různé služby, jež však měly často charakter čestného úkolu (střežení státních hranic či obchodních cest). Větší část státu panovník propůjčil do správy a užívání nejvýznamnějším bojovníkům, tvořícím vojenskou družinu. Takto propůjčené pozemky se nazývaly léno (lat. feudum nebo beneficium, český výraz je odvozen z něm. das Lehen). Družiníci byli zato povinni poskytnout panovníkovi na jeho žádost radu a pomoc (consilium et auxilium), čímž se rozuměla především pomoc vojenská. Finančně i organizačně se podíleli na budování i udržování vojska, v čele vojenských útvarů sami pod panovníkovým vrchním velením stáli. Léno bylo původně propůjčováno jen jednotlivým osobám, ale brzy se stalo dědičným. Členové panovníkovy vojenské družiny a jejich rodiny se změnili ve stálou společenskou vrstvu. Držení léna jí poskytovalo privilegované postavení, kterým připomínala starořeckou aristokracii či starořímskou nobilitu. Ve středověkých souvislostech však častěji používáme výraz šlechta (z něm. das Geschlecht = rod). Střediskem léna bylo šlechticovo sídlo. Název sídla si členové aristokratické rodiny přidávali za své křestní jméno jako šlechtický přídomek (šlechtický predikát). Obyčejní lidé měli jen křestní jméno, často doplněné trefnou přezdívkou (jíž však neunikli ani někteří šlechtici). Podle šlechtického jména bylo možné určit, odkud jeho nositel pochází (český král Jiří z Poděbrad, vojevůdci Jan Roháč z Dubé či Albrecht z Valdštejna). Proto se o šlechtickém původu také hovoří jako o původu urozeném. Panovník měl k držitelům lén i jednu stálou povinnost: poskytoval jim ochranu, zejména v případě útoku jiných šlechticů, lupičů, či dokonce zahraničních mocností.
c) Šlechta a hrady Šlechtic nakládal se svým lénem podobně jako panovníci s celou zemí. Část, kterou si ponechal, se nazývala dominikál (panská půda). Sloužila k bezprostřední obživě obyvatel feudálova sídla. Ostatní část léna se jmenovala rustikál (selská půda). Neurození obyvatelé léna byli poddaní. Jejich naprostá většina samozřejmě žila na rustikálu. Poddaní požívali šlechticovy ochrany, ale museli mu pravidelně (dvakrát do roka) odvádět dávky, které dnes nazýváme feudální rentou. V 10. století si panovníci a vznikající šlechta začali stavět jako svá sídla hrady: opevněné objekty s věžemi, paláci a hradbami (základním stavebním materiálem byl kámen). Hrady se stavěly až do 14. století. Pokud se nacházely na obchodní cestě (často sloužily pro její ochranu), vyrostlo pod nimi podhradí s řemeslníky a obchodníky, ale i podhradí bylo pouhým přívěskem feudálního sídla. Pro všechna patra feudální společenské pyramidy platila důležitá zásada, že vrchnost měla nad svými many soudní pravomoc: panovník nad šlechtou a v nejvážnějších případech či při odvolání i nad poddanými, kteří jinak podléhali pravomoci šlechtice, na jehož léně žili. Feudalismus se rozvinul kolem r. 1000 v Západofranské říši a postupně se rozšířil po většině Evropy. Tituly: Panovník: král, kníže, vévoda (v pořadí prestiže). Šlechta: 1. Vyšší: v Českých zemích pán (jinde i markýz, hrabě, baron), později též kníže a vévoda; 2. Nižší: rytíř, vladyka (zeman) - podle pořadí prestiže. Slovo rytíř se používalo také jako obecné označení těžkooděného bojového jezdce. d) Poddaní, feudální renta Renta měla trojí podobu: 1. Naturálie (podíl z produkce: obilí, med, pivo...). 2. Peníze (jejich význam rostl teprve postupně, jak vytlačovaly naturální složku). 3. Renta v úkonech: robota, tedy manuální práce (zejm. sezonní, třeba o žních) na dominikálu (když vznikla středověká města se svými právy, jejich obyvatelé byli od placení renty oproštěni). Zprvu byl poddaný nedílnou součástí léna. Později však poddaní uzavírali se svým šlechticem smlouvy o tom, že si od něj dědičně pronajímají pozemky, na kterých již hospodařili (dědičný pronájem půdy se nazývá pacht). Museli sice při uzavření smlouvy složit lenní slib poslušnosti a zaplatit určitou částku a i nadále odvádět rentu, ale přinášelo jim to také leckteré výhody. Smlouva jasně vymezovala výši renty, kterou tím pádem nebylo možné dále stupňovat, např. v případě neúrody. A poddaný získával možnost volně se svým pachtem nakládat, třeba ho přenechat někomu jinému a přestěhovat se. Takové zásady pachtu se označují jako právo zákupní či emfyteutické. Vždy však existovali také sedláci, kteří do žádných lenních vztahů nevstoupili. Byli tedy svobodní (odtud např. české příjmení Svoboda). V Evropě tvořili malou menšinu, jejich podíl stoupal pouze v odlehlých krajích, kde divoká příroda ztěžovala feudální kontrolu nad rozsáhlejším územím (Skandinávie, Švýcarsko).
Pro všechna patra feudální společenské pyramidy platila důležitá zásada, že vrchnost měla nad svými many soudní pravomoc: panovník nad šlechtou a v nejvážnějších případech či při odvolání i nad poddanými, kteří jinak podléhali pravomoci šlechtice, na jehož léně žili. Feudalismus se rozvinul kolem r. 1000 v Západofranské říši a postupně se rozšířil po většině Evropy. e) Berně V případě potřeby (válka, královská svatba) museli všichni neurození obyvatelé zaplatit panovníkovi (tedy státu) jednorázovou daň, berni. f) Cla a mýta Obchodníci museli za překročení hranic mezi lény platit clo (mýto). Takových hranic bylo mnoho a množství mýtních poplatků výrazně brzdilo dálkový obchod. 3. Agrární revoluce Feudalismus vznikl kolem r. 1000 ve Franské říši. Jeho rychlé rozšíření po Evropě se dálo v přívětivé atmosféře malého klimatického optima (asi 1000 - asi 1250, viz V.B.8.). Oteplení přineslo podmínky pro výrazné zdokonalení zemědělství, jež po celý středověk představovalo hlavní způsob obživy. Orací hák (rádlo), který provázel lidstvo od neolitu, byl většinou nahrazen pluhem: těžší nástroj rozrýval železnou radlicí půdu ostřeji a hlouběji a dřevěnou deskou (odhrnovačkou) částečně převracel rozorávanou půdu. Důkladnější orání jednak zvýšilo pěstitelské výnosy, jednak bylo rychlejší, a proto umožnilo zvětšit rozlohu obdělávané půdy. Teplejší podnebí ovlivnilo příznivě i chov domácích zvířat. Hovězí dobytek se používal především k tahu, ale sloužil také jako zdroj mléka a posléze poskytl i maso a kůži. Hlavním masným zvířetem však bylo prase. Dost místa se našlo i na všestranně využitelné ovce. Koně sloužili zejména k jízdě. Všechna zvířata pak přispívala na pole hnojem. Vyšší úrodu zajistil i již zmíněný trojhonný osevní systém a přínosem se stal také vynález chomoutu, který dovoluje lépe využít tažnou sílu skotu nebo koní. V Evropě se rozšířil rejstřík obilných druhů (pšenice, žito, oves, proso, ječmen), začalo pěstování luštěnin. Sečteno a podtrženo: díky různým vlivům vzrostla velmi výrazně po r. 1000 evropská zemědělská produkce. Na vyšší úrovni se zopakoval jev, který známe již z eneolitu. Každá zemědělská rodina vypěstovala zřetelně více, než mohla sama spotřebovat. Tím se uvolnil prostor pro vznik specializovaných řemeslných oborů a pro rozvoj obchodu. Středověcí nositelé tohoto vývoje začali obnovovat i nově zakládat města. 4. Obnova a rozvoj evropských měst a) Řemeslo a obchod od počátku středověku Dosud nebyla příležitost zdůraznit, že v 1. tisíciletí po Kr. zaalpská většina Evropy neznala města. Po zániku keltské civilizace i s jejími oppidy existovala evropská města jako střediska řemesel a obchodu jen ve Středomoří. Naprostá většina zemědělců, žijících pochopitelně ve vesnicích, si řemeslné výrobky pro vlastní potřebu vyráběla sama. Pravda, specializovaní řemeslníci, kterých však nebylo mnoho, se soustřeďovali v římských pohraničních stanicích a v germánských či slovanských hradištích (hradiště byla sídliště obehnaná valy z hlíny, dřeva i kamenů a příkopy). Ani v jednom z obou případů však řemesla či obchod nepředstavovaly hlavní účel sídla. Římské stanice byly především
vojenskými objekty, hradiště měla kromě obranné i správní funkci a velká část jejich obyvatel se věnovala zemědělství na přilehlých pozemcích, takže se nelišili od svých soukmenovců ve vesnicích, rozptýlených po krajině. b) Nová města ve vrcholném středověku Teprve díky rozmachu zemědělství po r. 1000 dochází v zaalpské Evropě ke vzniku měst jako svébytných center, v nichž jsou řemesla a obchod jednoznačně převládajícími živnostmi. Významným impulsem se rovněž staly křížové výpravy proti Turkům, neboť křižáci přinesli do svých domovů podrobné informace o úspěšných městech Středomoří. Budování měst bylo vždy ovlivněno podmínkami v dané zemi. V následujícím textu budeme mít na mysli samozřejmě Evropu mimo Středomoří, detailněji budeme popisovat realitu středoevropskou a zejména českou. Města vznikala: a) z římských vojenských stanic (z Vindobony Vídeň, z Reginy Castra Regensburg čili Řezno), b) z podhradí (v Českých zemích Malá Strana v Praze, Český Krumlov), c) z trhových osad (podobaly se větší vesnici, zemědělci z okolních vsí tam přicházeli prodávat své produkty: Třeboň, Vodňany), d) založením na zeleném drnu (tedy na dosud neobydleném území, zpravidla se však jednalo o sousedství nějaké starší vesnice: České Budějovice, Plzeň), e) kolem někdejších slovanských hradišť (zřídka, protože hradiště stávala na málo přístupných místech: Netolice). Města zakládal: a) panovník (města královská), b) šlechta (města poddanská: vznikala podle vzoru královských měst, a tedy poněkud později). V západní Evropě začala města houfně vznikat ve 12. století, ve střední Evropě zejména ve 13. století (v Českých zemích vznikala ve 13. století především města královská, ve 14. století hlavně města poddanská). c) Městská práva Zakladatelům šlo o to, aby se do města soustředilo co nejvíce řemeslníků a obchodníků a aby jejich podnikání bylo co nejúspěšnější. K naplnění těchto záměrů vedlo udělování městských práv (městských privilegií). Tato práva můžeme rozdělit takto: 1) Městská samospráva: Řídit městský organismus, to vyžadovalo, aby se vrchnost podělila o své pravomoci s obyvateli města, přestože ve většině měst žily maximálně 3 tisíce lidí. Vrchnost vždy jmenovala ve městě i ve vesnici svého zástupce. Nazýval se rychtář a působil především jako soudní úředník (něm. der Richter = soudce). Ve vesnici svou roli zastal bez problémů, ale ve městě potřeboval pomocníky z řad městské obce. Členy obce byli všichni podnikatelé dlouhodobě ve městě usedlí (měšťané). Obecní reprezentanti na pomoc rychtáři se nazývali konšelé (lat. consilium = poradní sbor) a nejčastěji jich bylo dvanáct (jako apoštolů). Do sestavení první městské (konšelské) rady významně promlouvala vrchnost města. Radní si pak volili na každé čtyři týdny svého předsedu, purkmistra (Bürgermeister). Rada byla - nejčastěji po roce - střídána. O složení nové rady rozhodovali sami odstupující konšelé. Tak došlo k tomu, že konšely se stávali jen příslušníci poměrně úzké vrstvy nejbohatších měšťanů. Tuto vrstvu nazýváme městský patriciát. Konšelé postupně začali rozhodovat i o běžném životě města (např. o hospodářských záležitostech), a tak současně klesal význam rychtáře, jenž byl nakonec městské radě podřízen.
Tuto samosprávu nemůžeme srovnávat s demokratickými institucemi ani antickými ani moderními. Do městského života však přinášela přinejmenším ovzduší účinné diskuse, která mimo města nebyla v neurozeném prostředí nikde možná. K tomu musíme připočíst, že obyvatelé měst neplatili feudální rentu a města sama měla postavení vrchnosti, neboť k nim byly vasalsky připoutány některé blízké vsi. Není tedy divu, že se říkávalo: Městský vzduch osvobozuje (Die Stadtluft macht frei). 2. Práva hospodářská, z nichž byla nejdůležitější: a) Právo hradební: Vrchnost dovolila městu, aby se opevnilo hradbami. Obyvatelé i příchozí tak získali záruku bezpečnosti a vrchnost potvrdila, že měšťanům důvěřuje, když jim umožnila, aby si město obehnali zdí. b) Právo mílové: V okruhu 1 míle kolem města nesměl nikdo provozovat řemeslnou ani obchodní živnost (1 česká míle = 11,225 km). Toto privilegium zaručovalo měšťanům odbyt i v okolních vsích. c) Právo trhové: Město mělo právo pořádat pravidelné trhy a uskutečňovat k tomu potřebná organizační opatření (údržbu a ochranu cesty, vybudování skladišť apod.). d) Právo nuceného skladu: Pokud bylo městu uděleno takové právo, všichni obchodníci jedoucí kolem se tam museli zastavit a nabídnout své zboží ke koupi. Tak se stávalo, že např. českobudějovické paničky si mohly z drahých italských látek vybírat dříve a příhodněji než pražské dámy. Troufalců, kteří se rozhodli městu vyhnout a nocovat tajně v přírodě, bylo málo: jednak lupičů nebýval nedostatek a jednak v případě odhalení hrozila pokuta, vrcholící až zabavením celého nákladu. e) Právo várečné: Každý měšťan měl právo vařit pivo - samozřejmě vedle své hlavní živnosti. Pivo ve středověku bývalo hustší a opojnější než dnes. Sloužilo jako tekutý chléb i jako tmel sousedských debat a jeho výčep pomáhal vylepšovat rodinné příjmy zejména ve složitých časech. Hospodářská městská práva skutečně nastartovala úspěšný rozvoj svobodného podnikání, a přitom byla založena na přísné regulaci: obyvatelé příměstských vsí měli řemeslo i obchod zakázané, obchodníci nemohli volně rozhodovat o místě, kde budou prodávat své zboží. Autoři těchto pravidel ovšem věděli, že vznikající, nehotový systém nemůže být ponechán živelnému vývoji. d) Složení městského obyvatelstva Samostatně podnikající a zároveň kvalifikovaní (vyučení) řemeslníci stejného řemesla se ve městě sdružovali v cech (něm. die Zeche = řád). Cech hájil zájmy svých členů. Ti se nazývali mistři a měli také cechovní samosprávu. Cech zejména povoloval nově příchozím řemeslníkům samostatné provozování živnosti a bděl nad kvalitou výrobků. Mistr zaměstnával za mzdu jiné vyučené řemeslníky - tovaryše - a také nekvalifikované síly (učedníky, služky). Zvláštní skupiny tvořili ti obyvatelé města, kteří díky zvláštnostem své profese nepodléhali všem městským nařízením: a) Kněží, b) Vojáci, c) Kat: žil v ústraní, často vně hradeb. d) Židé: žili rozptýleni po celé Evropě, byli nápadní dodržováním svého náboženství i různých zvyků. Často se věnovali peněžnictví a vynikali v něm. Křesťané se jich stranili (Židé přece vydali Ježíše k ukřižování) a nutili je žít ve vyhrazených ulicích či čtvrtích (ghettech). Na druhou stranu Židé byli často poddáni přímo panovníkovi, který už dohlédl na to, aby nebyla poškozena jejich schopnost půjčovat peníze. Ve městě žila také chudina, tedy nekvalifikovaní lidé závislí na příležitostných příjmech: nádeníci (najímaní jen na den), služebnictvo, žebráci, invalidé, prostitutky.
e) Městečka Kromě měst existovala ještě městečka, jimž ve srovnání s městy chyběl patřičný počet obyvatel, široký rejstřík živností a také úplný komplex městských práv. Na konci středověku (kolem r. 1500) bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku celkem 50 měst královských, 144 měst poddanských a 456 městeček. f) Hansa Od 13. do 17. století existovala hansa (nazývána též "německá hansa"): hospodářský a posléze i politický svazek asi 200 měst (zejm. německých) v blízkosti Baltského (a částečně také Severního) moře. g) Vzdělanost a univerzity Města se stávala rovněž kulturními středisky. Ve významných městech vznikaly univerzity, tedy svobodná vysoká učení. Jde o nejstarší typ vysoké školy (pro vysokou školu je charakteristické propojení výuky s vědou). Vyučovacím jazykem byla všude latina, což umožňovalo studentům bezproblémové vystřídání několika univerzit, v různých zemích. Úplná středověká univerzita se členila na 4 fakulty, které se nazývaly: 1. Artistická: vyučovalo se sedmero svobodných umění (septem artes liberales), sdružených do trivia (gramatika, logika, rétorika) a quadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie, musika); 2. Lékařská; 3. Právnická; 4. Teologická. Vnitřní organizace univerzity odpovídala organizaci cechu. Představený univerzitní samosprávy - rektor - vykonával nad příslušníky univerzity i soudní pravomoc. Univerzita udělovala svým absolventům učené hodnosti (doktor, mistr aj.). Členové univerzity byli rozděleni do národů, které však byly definovány na územním, nikoli národnostním základě. Nejstarší univerzita je patrně v italské Bologni (od r. 1119), druhá byla zřejmě pařížská Sorbonna (od r. 1150). V 18. a 19. století se výrazně rozšířil počet univerzitních studijních oborů (fakult). Artistické fakultě dnes zhruba odpovídá fakulta filozofická. 5. Středověká kolonizace v Evropě Uvědomíme-li si, že slovo kolonie znamená prostě jakoukoli osadu, nepozastavíme se jistě nad tím, že i v evropských dějinách existovala kolonizace, tedy záměrné zakládání osad. Těžiště evropské kolonizace spočívá ve vrcholném středověku. Vznik feudalismu totiž zvýšil zájem o zemědělskou půdu jako o zdroj zisku. Proto feudálové usilovali o to, nahradit velké plochy lesů obdělávanými poli, samozřejmě i s vesnicemi, případně též s městy. Pro celkový historický vývoj je středověká kolonizace důležitá především ze tří důvodů: 1. Byly kolonizovány (osídleny) pusté oblasti zalesněných hor, zejména pohraničních. 2. Osidlování mělo dvě podoby: a) Vnitřní kolonizace: prováděli ji sami obyvatelé dotčeného státu. b) Vnější kolonizace: prováděli ji cizinci, zpravidla pozvaní do země jejím panovníkem. Tak vznikly zárodky některých národnostních menšin, např. Němců ve slovanských zemích, včetně českého státu.
3) Přeměna pralesa na úrodnou půdu byla velmi náročná, a proto vrchnost lákala kolonisty některými zvýhodněními, která většinou již známe z jiných souvislostí: venkovská kolonizační půda byla přidělována na základě emfyteutického práva, kolonizační města byla obdařována městskými právy. 6. Vývoj křesťanstva a) Velké schizma (1054) Řetěz významných změn v Evropě kolem r. 1000 byl doprovozen i úplným rozdělením světového křesťanstva na východní a západní část. Tento církevní rozkol se nazývá Velké schizma (řec. schísma = trhlina, roztržka) a byl dovršen r. 1054. Nešlo ovšem o zcela nečekaný vývoj: křesťanská církev se totiž rozdělila podél jazykově-kulturní latinsko-řecké hranice, která ve Středomoří existovala již od starověku. Bezprostřední příčiny Velkého schizmatu byly zejména tyto: 1. Prohloubila se propast mezi kulturou křesťanského Východu a Západu. S rozvojem latinské vzdělanosti (spojené též s karolinskou a otonskou renesancí; viz V.5.c. a 7.) mizela mezi západními vzdělanci znalost řečtiny a obě křesťanské sféry spolu přestávaly komunikovat. 2. Na Východě existoval jediný velký křesťanský stát Byzantská říše, ale církevní správa tu byla rozčleněna do 4 obvodů patriarchátů, jejichž centra byla navzájem oddělena pouštěmi i mořem a jejichž území nyní navíc často náleželo do Arabské říše. Žádný z patriarchů (tj. nejvýznamnějších východních biskupů) se tedy nemohl svou autoritou rovnat byzantskému císaři, a dokonce i nejvýznamnější z nich, patriarcha cařihradský, byl v systému cesaropapismu (viz V.B.3.) císaři podřízen. Naproti tomu křesťanský Západ se politicky dělil na řadu států, zatímco církev v čele s papežem (jediným zdejším patriarchou) tu hrála roli mocné nadnárodní organizace a ani instituce středověkého římského císařství Karlovců a Otonců na tom zatím mnoho nezměnila. 3. Mezi oběma křesťanskými sférami vzrůstaly věroučné rozdíly. Hlavním se stala otázka po charakteru Ducha svatého, třetí božské osoby ve Svaté trojici (viz V.B.8.c.). Podle tradičního výkladu (v nicejském vyznání víry, viz IV.D.7.) Duch svatý vychází především z Boha Otce, avšak novější výklad (pocházející od západních teologů) přisoudil v tomto směru stejné postavení Bohu Otci i Kristu. Dvojí interpretace byla umožněna nejednoznačností příslušného oddílu v Bibli (jde o 15. kapitolu Janova evangelia), ovšem jádro sporu spočívalo v otázce, zda je možné revidovat vyznání víry, jež bylo přece zformulováno jako trvalý společný věroučný základ pro všechny křesťany: východní církevní autority možnost úpravy jednoznačně odmítly. 4. Obě strany se vážně nepohodly, když papež Lev IX. a byzantský císař Konstantin IX. plánovali společnou obranu proti Normanům, kteří se na počátku 11. století úspěšně vylodili v jižní Itálii. Při jednáních v Cařihradu v r. 1054 byli papežovi poslové ochotni uvažovat pouze o takové akci, jež by zároveň demonstrovala papežskou nadřazenost nad celou křesťanskou církví: tuto ideu však Byzantinci nepřijali a obě strany se rozešly ve velmi emotivních sporech. Od tohoto okamžiku se křesťanský Východ i Západ vyvíjely samostatně. Západní (latinské) křesťanství se označuje jako katolická (všeobecná) církev, jejíž pozemskou hlavou je papež. Na Východě dnes existuje asi 15 organizačně samostatných, ovšem věroučně velmi blízkých církví, označovaných společně jako pravoslavné (též ortodoxní, tedy s jedině správnou věroukou). V čele každé pravoslavné církve stojí patriarcha; nejčestnější postavení mezi nimi má stále patriarcha cařihradský, ale neplyne z toho jeho nadřazenost. Kromě toho však na křesťanském Východě žijí ještě církve nepravoslavné (zpravidla méně početné); ve zvyklostech některých z nich přetrvávají dokonce prvky velmi raného křesťanství (jedná se o církev arménskou, koptskou, maronitskou atd.).
Velké schizma sice zpřehlednilo situaci v křesťanském světě, avšak bylo spojeno s poklesem moci papežů i byzantských císařů: prostor jejich možné působnosti se výrazně omezil. Na Západě se nová situace křesťanstva promítla do tří nových vývojových tendencí: 1. hlubší propracování myšlenky středověkého římského císařství, jež by v nových, geograficky skrovnějších podmínkách zaručovalo efektivní soulad moci politické i církevní; 2. přesnější vymezení vztahu mezi duchovenstvem na jedné straně a panovníky i šlechtou na straně druhé; 3. rozšíření vlivu katolické církve dobytím významných území ovládaných zatím muslimy. Pravoslavné křesťanství dnes: bohoslužba v Řecku a kopule chrámů v Moskvě Naplnění těchto cílů se ukázalo naléhavým obzvlášť poté, co se zásadním způsobem proměnila podoba dvou klíčových evropských zemí Německa (zahrnujícího i Rakousko s východním Švýcarskem) a Itálie: 1. Stále zřetelněji se ukazovalo, že oživování někdejšího otonského programu obnovy římského císařství jako jediného italsko-německého státu nemůže přinést trvalé výsledky již vzhledem ke geografickým překážkám (pohoří Alpy aj.). 2. Rozvoj feudálních vztahů způsoboval vysokou míru autonomie šlechty, a tedy pokles autority německých i italských králů. Vývoj nakonec dospěl k rozpadu Itálie a Německa na řadu nezávislých států (jedním z nich byl Papežský stát: oficiálně se nazýval Dědictví svatého Petra a zahrnoval Řím a okolní část střední Itálie). Hodnost voleného římského císaře ovšem zůstala: císař se stával reprezentantem nadnárodní politiky (podobně jako papež). 3. Institut volby papeže a římského císaře vedl k tomu, že monarchové německých i italských států (a též vysocí církevní hodnostáři) vytvářeli za účelem ovlivnění volby zájmová seskupení (můžeme dokonce hovořit o předchůdcích dnešních politických stran), která mezi sebou vedla nátlaková soupeření i otevřené války. 4. Prudký nárůst politického napětí způsobovaly i ostré spory o vztah mezi světskou a církevní mocí (a tedy zejména mezi římským císařem a papežem). Svářely se tu dvě interpretace: a) Svrchovaným vládcem je světský monarcha, církevní půda má povahu léna a duchovní jsou leníky svého panovníka (papež je leníkem císaře); b) papež je pokračovatelem svatého Petra, a tedy pozemským náměstkem Kristovým, a proto jsou mu podřízeni všichni věřící včetně monarchů. Nejviditelnějším projevem tohoto konfliktu byly spory o právo jmenovat biskupy. Shrnutí: Kulturní rozdíly i mocenské soupeření mezi východním (byzantským) a západním (římským) křesťanstvím vedly v r. 1054 k rozdělení dosud jednotné křesťanské církve na církev katolickou v čele s papežem (na západě) a skupinu církví pravoslavných (na východě). Rozvoj feudálních vztahů byl jedním z hlavních důvodů, pro něž se v 11. 13. století Itálie a Německo rozpadly na řadu samostatných států. Důležitým faktorem západoevropské politiky se stalo soupeření římských císařů s papeži. Otázky a úlohy: 1. S využitím statistických údajů v publikacích encyklopedického charakteru sestavte žebříček států, kde je pravoslavné křesťanství nejvíce zastoupeným náboženstvím. 2. Proč i po rozpadu Itálie a Německa byla obsazována hodnost voleného římského císaře?
Výběr z odborné literatury: Jaroslav Kadlec: Dějiny katolické církve, I. III. Olomouc 1993. b) Svatá říše římská Instituce středověkého římského císařství vznikla v r. 800 v situaci, kdy se zdálo, že celý křesťanský svět bude brzy tvořen jediným státem. Ten měl vzniknout expanzí Franské říše a měl se opírat o vedoucí roli vždy dvou osobností: římský císař zastupoval moc světskou a papež moc kněžskou (duchovní). O tři staletí později bylo jasné, že dosažení tohoto cíle je v nedohlednu: křesťanstvo bylo rozděleno Velkým schizmatem, Francie se o koncepci římského císařství nezajímala a Itálie i Německo (zbývající dva státy z trojice vzniklé rozpadem Franské říše) byly rozdrobeny na stále rostoucí počet států menších. V nastalých podmínkách se římské císařství proměnilo po r. 1000 v instituci, jejíž charakter měl viděno dnešníma očima ze všeho nejblíže k pojmu mezinárodní organizace. Tato organizace získala název Svatá říše římská. Postupně zahrnula všechny státy na území dnešního Německa, Rakouska, Švýcarska, Nizozemska, Lucemburska a severní poloviny Itálie. Patřila sem však i většina dnešní Belgie, jihovýchodní Francie (tehdy ovšem tvořící samostatné Burgundské nebo též Arelatské království) a vnitrozemí dnešního Slovinska. Od poloviny 11. století byl součástí Svaté říše římské také český stát. Panovníci říšských států volili do čela říše vladaře, jemuž pak náležel titul německý král (ačkoli jednotný stát Německo od 11. století neexistoval). Tento německý král měl automaticky nárok také na titul král italský (přestože i jednotná Itálie již patřila minulosti). Zvolený král byl korunován německou korunou v Cáchách (někdejším sídle Karla Velikého). Pak se od něj očekávalo, že se vydá do Říma, během cesty přijme na italské půdě italskou královskou korunu a v Římě samotném jej papež korunuje na císaře římského. Tato korunovační jízda, podobná spíše vojenskému tažení, se stávala testem královy pozice v říši a ne každý zvolený král ji podstoupil. Avšak císařskou korunovací se královy pravomoci v zásadě nerozšiřovaly: císařský titul měl především symbolický význam a dokládal účinné sepětí moci císařské a papežské. Volba měla doživotní platnost, jen ve velmi výjimečném případě byl římský vladař sesazen, mnohem častější však bývaly boje mezi dvěma zhruba stejně silnými uchazeči. Počet králových volitelů byl postupně omezován, až se ve 13. století ustálil na sboru sedmi kurfiřtů volebních knížat, jimiž byli významní panovníci s různými tituly. Postavení římského vladaře vycházelo z feudálního uspořádání společnosti: byl chápán jako nejvyšší lenní pán říše. Panovníci říšských států mu skládali přísahu věrnosti a on jim jejich dosavadní území uděloval v léno (opět šlo o symbolický akt: římský vladař tak propůjčoval jako léna i země, jež sám za celý svůj život třeba ani nenavštívil). Úloha římského císaře se koncentrovala do čtyř hlavních oblastí: a) řešení rozporů mezi členskými státy; b) ovlivňování vztahů mezi světskou a církevní mocí; c) případné organizování společné obrany říše; d) reprezentování jednoty říše.
Mezi říšskými státy bychom posléze našli kromě obvyklých monarchií i několik států církevních (papežský stát a některá arcibiskupství či biskupství) a také státy městské (říšská města Frankfurt nad Mohanem, Norimberk, Lübeck aj.). Avšak pouze dva panovníci říšských států měli nejprestižnější, královský titul: král český (trvale od konce 12. století) a král burgundský. Nejvyšším shromážděním Svaté říše římské byl říšský sněm, na němž spolu jednali představitelé říšských států a samozřejmě římský vladař (od 13. století se účastnili také zástupci říšských měst). Sněm sloužil jako hlavní instituce pro komunikaci římského císaře s jeho lenníky: císař zde mohl uplatňovat svou vůli, ale leckdy tu také čelil opozici (otevřenému, neskrývanému nesouhlasu). Pomník kurfiřtům v Mohuči (Mainzu) v Německu (podle cyklu plastik ze 14. století): Zleva: císař římský; 3 duchovní kurfiřti: arcibiskup mohučský, arcibiskup kolínský, arcibiskup trevírský; 4 světští kurfiřti: král český, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský (pořadí českého krále odpovídalo jeho pozici prvního mezi světskými kurfiřty). Ačkoli hodnost německého krále byla volená, mnozí silní římští císaři prosadili již za svého života, kdy stáli na vrcholu moci, že kurfiřti určili za nového německého krále císařova syna; tím byla ve vladařství Svaté říše římské alespoň dočasně zajištěna dynastická posloupnost. Shrnutí: Idea středověkého římského císařství se pod vlivem postupující feudální rozdrobenosti transformovala po r. 1000 do podoby Svaté říše římské, jejíž podstata byla blízká pojmu mezinárodní organizace. Říše zahrnovala státy v Německu i severní polovině Itálie a některé okolní země. V čele říše stál volený vladař: volil jej (s celoživotní platností) sbor sedmi kurfiřtů z řad říšských panovníků (mezi kurfiřty patřil i český král). Zvolený vladař získal tituly německého a italského krále a poté, co podnikl korunovační jízdu do Říma, býval tam od papeže korunován na římského císaře. Společná říšská politika se utvářela především na říšských sněmech, kde se římský vladař setkával s nejvýznamnějšími panovníky jednotlivých států říše. Otázky a úlohy: 1. Pokuste se shromáždit důvody, kvůli nimž se Francie nezapojila do projektu Svaté říše římské. 2. Vytvořte mapku se zakreslenými územími jednotlivých kurfiřtů. 3. Jedna významná, rozlehlá německá země nezískala (poněkud překvapivě) právo kurfiřtského hlasu (podařilo se jí to až v 17. století). Která země to byla? 4. Co mohl lenní vztah mezi císařem a říšskými státy přinášet oběma zúčastněným stranám?
Výběr z odborné literatury: Petr Čornej: Panovníci Svaté říše římské. Praha 1994. c) Boj o investituru Vznik Svaté říše římské vedl ke střetnutí dvou globálních koncepcí západoevropské politiky: císařského univerzalismu s univerzalismem papežským: 1. Římští císaři (pocházející vesměs z německých států) chtěli posílit svou kontrolu nad státy italskými. To však vyvolávalo odpor papežů, kteří jako vládci Papežského státu byli nejen vysokými církevními hodnostáři, ale také světskými politiky se vším, co k tomu náleží. 2. Římští císaři i jiní monarchové prosazovali své právo na jmenování biskupů a dalších významných kněží do jejich úřadů (šlo o právo na investituru; lat. investire = obléci, zde se rozumí do biskupského šatu). Vybírali samozřejmě osobnosti loajální (oddané), a tím ztěžovali prosazování zájmů vysokého duchovenstva. Tyto rozpory dosáhly vrcholu v polovině 11. století. V letech 1027 1125 vládli na trůnu římského císaře v souvislé řadě čtyři muži z jediné dynastie: nazývá se sálská, podle řeky ve středním Německu (po Karlovcích a Otoncích to byla třetí silná císařská dynastie). První sálský panovník s císařskou korunou, Konrád II., připojil ke Svaté říši římské Burgundsko a úspěšně válčil s Poláky i Maďary. Konrádův syn Jindřich III. prosadil na papežský stolec postupně čtyři německé kněze. Také dovršil začlenění Českého knížectví do říše. Zemřel však nečekaně r. 1056 v pouhých 39 letech. Již dříve dosáhl toho, že jako jeho budoucí nástupce byl zvolen jeho syn Jindřich IV., jemuž však nyní, v době otcovy smrti, bylo pouhých šest let. Tato okolnost dodala odhodlání stoupencům svrchovanosti papežské moci nad císařskou. Do čela jejich úsilí se postavili dva papežové. Oba byli ovlivněni clunyjským reformním hnutím (viz V.B.8.c.). První z nich byl francouzského původu a vládl jako Mikuláš II. V r. 1059 vydal bullu (významnou listinu s kovovou pečetí) o papežské volbě: stanovil, že papeže volí pouze sbor nejvýznamnějších kněží, mezi nimiž mají klíčový vliv kardinálové (papežovi rádci), kteří jsou zároveň biskupy; tím byl téměř vyloučen vliv císařův. O dvě staletí později se sbor volitelů zúžil na kardinály, kteří pak (od r. 1274) měli během volby setrvávat v konkláve (uzavřeném shromáždění), aby nebyli vystaveni tlaku světských politiků, zejména právě císaře. Tento způsob papežské volby se uplatňuje dodnes. Druhý z reformních papežů byl Ital a vládl pod jménem Řehoř VII. Stal se jedním z nejvýznamnějších papežů všech dob, ačkoli ve svém úřadě působil jen necelých 12 let (1073 1084/1085). Gregoriánská reforma byla vystižena pojmem osvobození církve. Na vysvětlenou se používala obrazná vyjádření: církev a stát jsou jako dvě oči, které společně provázejí člověka životem, avšak tak jako duše stojí nad tělem, tak také církev stojí nad státem. Základním dokumentem reformy se stal Řehořův spis Dictatus papae (Papežský výnos; z r. 1075). Jádrem jeho obsahu byl neomezený papežský nárok na investituru biskupů, ale také třeba na sesazení římského císaře. Spor o investituru se týkal jmenování biskupů i klášterních opatů; opati tehdy formálně stáli ve struktuře řeholního kněžstva na biskupské úrovni (viz V.B.8.d.). Biskupové a opati náleželi k feudálům a často zastávali i vysoké státní úřady: jejich politický vliv byl značný. Jindřich IV., který byl tehdy jen králem německým, zareagoval rychle: v r. 1076 přiměl německé biskupy prohlásit papeže Řehoře VII. za sesazeného. Řehoř se ovšem cítil být silnějším a vyřkl nad Jindřichem nejpřísnější církevní trest,
klatbu. Ta znamenala, že provinilec byl vyloučen na okraj církve: nikdo z křesťanů se s ním nesměl žádným způsobem stýkat. V Jindřichově případě to též znamenalo, že všichni jeho lenníci byli vůči němu zbaveni přísahy věrnosti. Klatba byla brána velmi vážně a říšský sněm přikázal Jindřichovi, aby si u papeže vyprosil zproštění z tohoto trestu, jinak bude zbaven trůnu a bude zvolen nový král. Setkání Řehoře VII. a Jindřicha IV. zprostředkovala markraběnka Matylda Toskánská a uskutečnilo se v r. 1077 na markraběnčině hradě Canossa. Papež sem dorazil na počátku své ohlášené cesty do německých států, kde se hodlal v případě Jindřichovy neústupnosti spojit s jeho domácí opozicí. Jindřich se nevzdal nadějí na konečné vítězství, ale v nastalé situaci, kdy byl v časové tísni a bez vlivných spojenců, se rozhodl pro úplné veřejné pokání. Se svou rodinou a s jen nevelkým vojenským doprovodem se vydal do Itálie a v lednové zimě roku 1077 prý tři dny čekal, oděn jen v skrovný oděv kajícníka, před Cannossou, než jej Řehoř přijme. Během následujícího setkání Řehoř klatbu zrušil, avšak odmítl Jindřicha podpořit jako vladaře Svaté říše římské. Kosmas (asi 1045 1125): Kronika Čechů: V týchž dnech přijela do Říma Matylda, velmi mocná paní, jež se po smrti svého otce Bonifacia ujala vlády nad celým Lombardskem a Burgundskem, majíc moc voliti, dosazovati nebo sesazovati přes sto dvacet biskupů. Jejího pokynu poslouchal celý stav senátorský jako vlastní své paní a sám papež Řehoř za její pomoci vyřizoval duchovní i světské věci, poněvadž byla velmi moudrou rádkyní Jindřich se tedy vrátil do Německa, v nastalé krátké občanské válce porazil své domácí odpůrce, a když jej neústupný Řehoř dal do klatby podruhé, vytáhl se svým vojskem, již lépe připraven, dokonce na Řím. Během impozantního tažení, jehož se účinně účastnilo i české vojsko vedené knížetem Vratislavem II., dobyl v r. 1084 Řím, vyhnal z něj Řehoře a na jeho místo dosadil jako nového papeže Klimenta III., od nějž se dal korunovat na římského císaře. Řehoř pak v r. 1085 zemřel ve vyhnanství v jižní Itálii (a v témže roce Jindřich povýšil Vratislava do hodnosti vůbec prvního českého krále). Jindřich IV. zemřel v r. 1106 (po 50 letech vlády) a po něm na říšský trůn nastoupil jeho syn Jindřich V. Byl méně výrazným panovníkem, avšak dovedl boj o investituru ke kompromisnímu závěru: v r. 1122 uzavřel s papežem Kalixtem II. Konkordát wormský (v německém městě Wormsu), podle nějž byla investitura rozdělena do dvou částí. O udělování biskupských a opatských hodností rozhodovalo duchovenstvo: papež zpravidla vysvětil toho, koho místní církevní hodnostáři zvolili. Takto určenému knězi pak císař uděloval příslušná území jako léno, s jehož užíváním byl samozřejmě spojen závazek věrnosti. Formálně symetrické řešení sice dalším kompetenčním sporům mezi mocí světskou a duchovní nezabránilo, avšak situace se na několik staletí poněkud zklidnila. Shrnutí: Soupeření mezi univerzalismem císařským a papežským nalezlo svůj nejviditelnější výraz v boji o investituru (právo na dosazování) biskupů a opatů. Po dramatickém střetnutí mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. (bezúspěšně se pokusili o smír r. 1077 v italské Canosse) byla r. 1122 uzavřena kompromisní dohoda Konkordát wormský: personální otázky zůstaly v rukou duchovních hodnostářů, kteří však museli formou lenního slibu zaručit svou loajalitu ke státu. Otázky a úlohy: 1. Vysvětlete (i s použitím českých ekvivalentů) mezinárodně rozšířené úsloví jít do Canossy. 2. Odhadněte, proč se český kníže Vratislav II. přidal na císařovu stranu proti papeži. Výběr z odborné literatury: Jan Wierusz Kowalski: Encyklopedie papežství. Praha 1994.
7. Křížové výpravy ve Středomoří (11. 13. století) a) Příčiny Na konci 10. století se národ Turků z turkotatarské větve altajské jazykové rodiny začal ze svého území ve střední Asii stěhovat směrem na jihozápad. Turci, vedení od 11. století panovníky z dynastie Seldžuků, rychle dobyli Írán, Mesopotamii, Arménii, Sýrii i Palestinu. Ovládli velkou část arabských území v jihozápadní Asii a přijali islám. Začali útočit na Byzantskou říši a ukořistili část jejího asijského území. V letech 1070 1071 dobyli Jeruzalém a na rozdíl od jeho předchozích arabských vládců přestali tolerovat výpravy křesťanských poutníků, mířících do Palestiny (Svaté země) k místům Ježíšova ukřižování a Božího hrobu. Turecká říše vznikala jako výrazně decentralizovaná, její formální metropolí se přechodně stal Bagdád. Od závěru 11. století se však jednotlivé části tureckého impéria chovaly jako zcela nezávislé pod vládou místních náčelníků. V dobytých zemích Turci tvořili vládnoucí vrstvu, většinu populace tu ovšem nadále představovalo předchozí obyvatelstvo (Arabové aj.). Turecká expanze se odehrála v době, kdy se v Evropě již naplno projevovaly důsledky feudálního uspořádání společnosti i agrární revoluce. Vzrostl význam vztahu k půdě pro společenské zařazení jednotlivce a výrazně přibylo obyvatel (počet Evropanů se v období 8. 11. století více než zdvojnásobil, z necelých 20 milionů na více než 40 milionů). Řešení sociálních rozporů se tedy hledalo především v osídlení nové půdy. Úrodné a z historie proslulé oblasti východního Středomoří (označovaného jako Levanta) se pro tento záměr přímo nabízely, ale vpád Turků tyto plány zkomplikoval. b) Motivace Záhy však někteří evropští politici přece jen našli způsob, jak tureckého (islámského) nebezpečí využít k řešení vnitřních problémů evropského kontinentu: V r. 1095 papež Urban II. vyhlásil první křížovou výpravu proti muslimům za osvobození Svaté země. Název křížová výprava znamenal, že tažení má povahu svaté války, je vyhlášeno katolickou církví a těší se zvláštní podpoře ze strany duchovenstva. Účastníci se nazývají křižáci a na své zbroji používají znamení kříže. Na určená shromaždiště křižáků dorazil každý, kdo jen trochu mohl. Monarchové a hlavy šlechtických rodů si jeli pro větší slávu a nová léna. Mladší členové aristokratických rodin toužili po ukořistění nového, vlastního panství, protože věděli, že doma bude zvýhodněn prvorozený syn. Leckterý šlechtic si chtěl svým hrdinstvím vysloužit i povýšení do prestižnějších pater urozené společnosti. A poddaní měli naději na skromný podíl z kořisti či se dokonce hodlali usadit v dobytých územích. Všichni dohromady pak věřili, že si ozbrojenou ochranou křesťanské víry zajišťují odpuštění trestů za spáchané hříchy. Muslimové byli považováni za ďáblovy spřežence, a tak si křižáci nedělali starosti s Božím přikázáním Nezabiješ. Inspirací pro myšlenku křížové výpravy do Palestiny se staly první úspěchy počínající křesťanské reconquisty proti Arabům na Pyrenejském poloostrově (viz V.B.4.c.). c) Průběh 1. První křížová výprava: Dobytí Jeruzaléma První křížová výprava se uskutečnila v letech 1096 1099 a postupovala především po souši. Byla úspěšná. Početné vojsko, jehož jádro tvořily sevřené útvary útočících obrněných rytířských jezdců, těžko hledalo přemožitele. Pěchota svými kušemi dokázala překonat turecké lučištníky. Ke zdolávání městských hradeb křižáci budovali mohutné dřevěné obléhací věže, podporované
stroji na vrhání kamenů. A všichni účastníci křížové výpravy věděli, že jedině vítězství je pro ně záchranou, protože v nepřátelské zemi se nemohou spoléhat na strategický ústup do zázemí. Křižáci ovládli klíčové části Levanty včetně samotného Jeruzaléma. Svaté město bylo dobyto r. 1099 křižáckým vojskem o síle asi 1 200 jezdců a asi 12 000 pěšáků, nepočítaje v to neozbrojené poutníky, ženy a děti. Křesťanští vítězové propustili jen ty muslimy, kteří se rychle vzdali, a proti ostatním rozpoutali dvoudenní vraždění, jemuž dokázali uniknout jen nemnozí. Křižáci vytvořili na dobytém území 4 státy: nejvýznamnějším bylo Jeruzalémské království. Jeho prvním králem se stal francouzský šlechtic Balduin z Bouillonu (nyní král Balduin I.), pocházející z rodu Karla Velikého. Území zbývajících tří křižáckých států pokrývalo syrské pobřeží (Knížectví antiochejské, Hrabství tripoliské), avšak zasahovalo dokonce do oblasti horního Eufratu (Hrabství edesské). V křižáckých státech byl zaváděn feudalismus evropského typu, domorodé muslimské obyvatelstvo bylo přinuceno plnit úlohu poddaných. Křižáci bránili existenci svých států bojem proti Turkům i Arabům. V Levantě budovali své hrady, jež se staly významným milníkem ve vývoji pevnostního stavitelství: největším z nich byl Crac de Chevaliers v Sýrii, který dokázal pojmout posádku v síle 2 000 mužů. Souběžně s úsilím křižáků vyvíjeli aktivní vojenskou činnost i Byzantinci: z turecké moci vymanili jižní pobřeží Malé Asie, avšak nezabránili usídlení Turků ve vnitrozemí tohoto poloostrova. Malá Asie se tak stala jediným územím, kde jsou Turci (dodnes) většinovou národností. Tento vývoj ukázal, že obchodní cesty mezi Evropou a Asií povedou napříště spíše přes Levantu než přes Malou Asii a jen povýšil význam křižáckých států v oblasti. Shrnutí: V 11. století turkotatarský národ Turků ovládl klíčové oblasti Blízkého východu včetně Levanty (východního pobřeží Středozemního moře) a přijal islám. Evropa, která v důsledku rozvoje feudalismu a agrární revoluce čelila rostoucí potřebě nové půdy, podnikla v 11. 13. století proti muslimským Turkům i Arabům sérii 7 křížových výprav (nábožensky zdůvodňovaných tažení). Hned při 1. výpravě křižáci dobyli Jeruzalém a v Levantě vybudovali 4 feudální státy, opevněné křižáckými hrady a bráněné mj. členy nově vzniklých rytířských řeholních řádů. Otázky a úlohy: 1. Připomeňme si: Kdy přibližně vzniklo náboženství islám? Co má společného s křestanstvím a v čem se od něj liší? 2. Najděte důvody (ideové i ryze praktické), pro něž byl právě osud Palestiny a zejména Jeruzaléma tak důležitý. Výběr z odborné literatury: Antony Bridge: Křížové výpravy. Praha 1995. Alfred Duggan: Křižácké výpravy. Praha 1973. Věra a Miroslav Hrochovi: Křižáci ve Svaté zemi. Praha 1996.
2. Vznik rytířských řádů V dalším období se křižáci soustředili na obranu svých států a na ochranu poutníků, kteří nyní sem opět začali přicházet. K naplnění obou těchto cílů vznikly rytířské mnišské řády. Jejich charakteristickým prvkem byla vojenská, strážní služba. Nejvýznamnějšími rytířskými řády se staly: a) Rytířský a špitální řád svatého Jana Jeruzalémského (johanité; v 16. století se jejich centrem stala ostrovní Malta ve Středomoří, odtud též zváni maltézští rytíři); b) Chudé rytířstvo Kristovo Šalomounova chrámu (templáři, tj. rytíři jeruzalémského templu); c) Řád bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě (od 13. století byly jejich centrem kraje v Pobaltí, odtud zváni řád německých rytířů). Některé rytířské řády působí v různých zemích dodnes: zabývají se zejména zdravotní službou. 7 křížových výprav křesťanů proti muslimům. 3. Vznik erbů a heraldika Během křížových výprav proti muslimům začal rozmach erbů: osobních a posléze dědičných rodových znaků šlechticů (něm. das Erbe = dědictví). Erby sloužily k rychlé identifikaci svého nositele, což bylo během divokého průběhu bitvy až životně důležité. Erby vznikaly podle závazných pravidel, jež lze zjednodušeně popsat takto: Úplný erb byl stylizovaným (výtvarně zjednodušeným) zobrazením rytíře. Ústřední část zobrazení představoval štít, tvořený geometrickým nebo figurálním (případně kombinovaným) motivem. Barevnost štítu byla dána použitými tinkturami ( barvami ), které se rozdělují na světlé, nazývané kovy (stříbro a zlato), a tmavší, nazývané barvy (červená, modrá, zelená, černá). Aby byl erb snadno identifikovatelný i zdálky, uplatňuje se zásada, že na něm nesmí sousedit barva s barvou ani kov s kovem, ale jen kov s barvou. V úplném znaku je štít doplněn zejména přilbou, klenotem (opakujícím hlavní motiv štítu) a přikryvadlem (stylizovaným pláštěm rozedraným v bitvě). Význam i popularita erbů vedly k tomu, že později reprezentovaly rod svých majitelů i v jiných než vojenských souvislostech. Jejich výtvarné řešení se stalo dekorativnějším. Mnoho šlechticů
dosáhlo polepšení erbu (od panovníka apod.): nejčastějším výsledkem bylo rozdělení štítu na více polí. Erb pánů z Hradce (Jindřichova) patří k nejstarším v Českých zemích. Rod náležel k větvím jihočeského rodu Vítkovců, kteří se rozdělili na 5 rodů vždy s pětilistou růží ve štítu: byli to páni z Hradce (zlatá růže v modrém poli), z Krumlova (zelená růže ve stříbrném poli), z Rožmberka (červená růže ve stříbrném poli), z Landštejna a Třeboně (stříbrná růže v červeném poli) a ze Stráže nad Nežárkou a Sezimova Ústí (modrá růže ve zlatém poli). Od šlechtických erbů vedl vývoj ke státním znakům, často odvozeným od erbu vládnoucí dynastie. Přemyslovci původně používali erb s orlicí (černou ve stříbrném poli). Ve 13. století ji nahradil stříbrný, zlatě korunovaný, dvouocasý lev ve skoku s červeným jazykem a v červeném štítu. V dnešním velkém státním znaku České republiky je doplněn orlicemi: moravskou (stříbrno-červeně šachovanou) a slezskou (černou). Vznikaly (a dodnes vznikají) také městské znaky (v Českých zemích se jejich rozvoj datuje od 13. 14. století). Jeden z nejzajímavějších městských znaků náleží Plzni. Jak se oslabovala vojenská funkce znaků, tak se rozvolňovala původní pravidla pro jejich vytváření. Nejprve se tolerovalo porušování pravidla o sousedství tinktur u detailů, pak i u celých motivů. Také se rozšířil rejstřík používaných barev. Nauka o erbech a podobných znacích se nazývá heraldika (heroldi byli středověcí organizátoři důležitých jednání i šlechtických slavností). Shrnutí: K obraně území, která křižáci v Levantě dobyli, a k ochraně křesťanských poutníků, kteří tam přicházeli, vznikly rytířské mnišské řády. Postupně se rozšířily i do Evropy. Éra křížových výprav přinesla také rozvoj erbů: rodových šlechtických znaků, jež posléze podnítily i vznik znaků státních či městských. Zkoumáním erbů se zabývá heraldika. Otázky a úlohy: 1. Zjistěte, kde nejblíže ve vašem okolí existuje nějaká lokalita spojená s působením rytířských řádů (nejen těch, které jsme již vyjmenovali). 2. Povšimněte si podoby heraldických zvířat na českém státním znaku: čím je zřejmě motivována? Zjistěte, jak se v evropské heraldice liší orlice od orla. 3. Vytvořte si svůj osobní erb. Dodržujte tradiční heraldická pravidla, můžete však štít rozdělit do několika polí. Dbejte na to, aby zvolené barvy i motivy odrážely vaši osobnost. Výběr z odborné literatury: Milan Buben: Encyklopedie heraldiky. Praha 1994. Jiří Pořízka: Řád maltézských rytířů: z Palestiny na Via Condotti. Praha 1997.
4. Ústup křesťanské moci v Levantě, druhá a třetí křížová výprava Na obranu před křižáky se začaly různými způsoby úžeji spojovat některé části tureckého i arabského území. V r. 1144 Turci dobyli křižáckou Edessu: tamější východní (byzantské) křesťany ponechali na pokoji, ale katolické muže pobili a jejich ženy i děti prodali do otroctví. Latinská Evropa odpověděla druhou kruciatou (1147 1149). Ta byla vyhlášena papežem Eugenem III. a pro její uskutečnění se mimořádně angažoval francouzský opat Bernard z Clairvaux, významný teolog, zakladatel mnišského řádu cisterciáků (viz V.B.8.d.) a někdejší Eugenův učitel. Procestoval několik evropských zemí a plamennými slovy, diplomatickým jednáním i korespondencí vyzýval k co nejširší účasti na boji proti nevěřícím. Druhá křížová výprava však nebyla úspěšná. Účastnil se jí i německý král Konrád III. a český kníže Vladislav II. (pozdější král Vladislav I.). Konrád záhy utrpěl porážku, a české vojsko proto mohlo operovat jen na jihovýchodní byzantské hranici. Za zmínku stojí, že Vladislav nezapomněl na východní politiku svého státu: v Cařihradu jednal s byzantským císařem Manuelem I. a domů putoval se svými vojáky přes ruské území. V Orientě se situace ještě více vyhrotila, když se hlavní muslimskou základnou pro boj proti křižákům stal Egypt. V 70. letech 12. století na egyptský trůn dosedla kurdská dynastie Ajjúbovců (Kurdové jsou indoevropský národ žijící v Kurdistánu hornatém pomezí Turecka, Sýrie, Iráku, Íránu a Arménie). Ajjúbovci však ovládali kromě Egypta též rozsáhlé syrské oblasti, jež je spojovaly s jejich kurdistánskou domovinou, a sídlili v Damašku. Zakladatelem ajjúbovské dynastie se stal egyptský sultán Saladin. Vynikl jako prozíravý hospodář, obratný politik i zdatný vojevůdce. V r. 1187 porazil u severopalestinské vesnice Hattinu (v někdejším Ježíšově kraji u Genezaretského jezera) osmnáctitisícovou křižáckou armádu a vzápětí přitáhl k Jeruzalému, který se mu po několikadenním marném boji vzdal. Saladin pak několik tisíc obyvatel města vzal do otroctví, ale majetné křesťany propustil za výkupné a nejchudším obyvatelům vrátil svobodu bez podmínek; hromadnému vraždění se vyhnul. Pak ještě snadno dobyl další významné křižácké opěrné body. Jakmile zpráva o pádu Jeruzaléma dorazila do Evropy, rychle následovalo třetí křižácké tažení (1189 1192), jehož předními osobnostmi byli římský císař Friedrich I. Barbarossa a anglický král Richard I. Lví srdce. V císařově vojsku bychom našli i český oddíl, vedený Děpoltem z vedlejší, nevládnoucí větve Přemyslovců. Téměř sedmdesátiletý Friedrich se však v Malé Asii utopil v řece a tíha tažení spočinula na Richardovi, mladším o více než generaci. Richard nejprve ovládl Kypr (dobyl jej však na Byzantincích) a pruh palestinského pobřeží včetně významného přístavu Akko. Ibn al-atir (1160 asi 1233): Úplná historie: Autor je muslimský historik. Úryvek líčí křižácké dobývání města Akkonu pomocí obléhacích věží. Aby křesťany oklamal, vrhl muž z Damašku na jednu z věží nejprve hrnec s naftou a jinými nezapálenými látkami, které neměly žádný účinek. Tu hned vyšplhali křesťané důvěřivě na věž a zasypali muslimy posměšky. Mezitím muž z Damašku počkal, až se látka, která byla v hrnci, dobře rozšířila. Když přišel pravý okamžik, vystřelil další hrnec, který byl zcela v plamenech. V okamžiku se oheň všude rozšířil a obklopil celou věž. Oheň vznikl tak rychle, že křesťané neměli čas sestoupit; lidé i zbraně, všechno shořelo. Bůh chtěl, aby křesťané hořeli nejprve v ohni tohoto světa, než budou hořet na onom světě.