Centrum pro ekonomiku a politiku

Centrum pro ekonomiku a politiku

Evropská unie v pasti centralizace Sborník textů Tomáš Břicháček, Lukáš Petřík, Alexandr Tomský Václav Klaus, Benjamin Kuras, Doug Bandow Miloslav Bednář, Petr Mach, Jan Skopeček Mojmír Hampl, Martin Slaný, Ivo Strejček Lukáš Kovanda, Ondřej Krutílek, Dušan Šrámek Marek Loužek (ed.) č. 90/2011

Obsah Předmluva Václava Klause................................... 7 A. Texty ze semináře Evropská unie v pasti centralizace (23. března 2011) Tomáš Břicháček: EU má centralizaci vepsanou do vínku................................................ 11 Lukáš Petřík: Evropská unie je protidemokratický podvod................................................. 21 Alexandr Tomský: Unie je past evropských národů........... 27 Vydává CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku Opletalova 37, 110 00 Praha 1 www.cepin.cz tel. a fax: 222 814 666 e-mail: cep@cepin.cz Editor: Doc. PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Recenzent: Ing. Luboš Smrčka, Ph.D. Sazba: Vladimír Vyskočil - KORŠACH Tisk: PB tisk Příbram Vydání první, červen 2011 ISBN 978-80-87460-03-0 Ekonomika, právo, politika č. 90/2011 MK ČR E 14013 ISSN 1213-3299 B. Doplňkové texty Václav Klaus: Evropa budoucnost má, ale ne příliš růžovou... 37 Benjamin Kuras: Nová definice euroskeptika................ 43 Doug Bandow: Evropskému projektu odzvonilo............. 45 Miloslav Bednář: Evropská unie a demokracie............... 53 Petr Mach: Neústavní přesun pravomocí na EU.............. 61 Jan Skopeček: Pakt konkurenceschopnosti nevěští nic dobrého..................................... 73 Mojmír Hampl: Euro, Německo a Česká republika........... 77 Martin Slaný: Současné problémy eurozóny................. 83 Ivo Strejček: Na cestě k fiskální a politické centralizaci........ 89 Lukáš Kovanda: Euro a boj o přežití........................ 101 Ondřej Krutílek: Lisabonská mašina se zadírá............... 107 Dušan Šrámek: Volný pohyb pracovních sil v EU............ 113

Předmluva Evropská unie se v posledních letech dostala do zcela nové fáze svého vývoje a její problémy jsou viditelné snad každému, kdo se nad tím aspoň trochu zamýšlí. Centrum pro ekonomiku a politiku vstupuje do této debaty sborníkem textů, který se pokouší problém strukturovat a diskutovat kritickým způsobem. Určitě není žádnou apotézou EU. Část A přináší texty ze semináře Evropská unie v pasti centralizace z 23. března 2011. Člen redakční rady časopisu Revue Politika Tomáš Břicháček zkoumá evropskou integraci z právního pohledu a argumentuje, že EU má centralizaci vepsanou do vínku. Historik a politolog Lukáš Petřík argumentuje, že Evropská unie není demokratická. Politolog a nakladatel Alexandr Tomský to vidí tak, že Evropská unie je pastí evropských národů. V části B uveřejňujeme různé doplňkové texty, jimiž chceme ukázat šíři a sílu naší domácí kritiky vývoje evropské integrace. Od Václava Klause přetiskujeme jeho brixenskou přednášku, podle níž Evropa budoucnost má, ale ne příliš růžovou. Spisovatel Benjamin Kuras nabízí novou definici euroskeptika. Senior fellow amerického CATO institutu Doug Bandow píše, že evropskému projektu odzvonilo. Profesor Miloslav Bednář z Filozofického ústavu AV ČR se zamýšlí nad tím, zda je Evropská unie ještě demokratická. Předseda Strany svobodných občanů Petr Mach kritizuje neústavní přesun pravomocí na EU v souvislosti s přijetím unijního záchranného balíku pro zadlužené země. Jan Skopeček z Centra pro ekonomiku a politiku vysvětluje, proč Pakt konkurenceschopnosti EU nevěští nic dobrého. Viceguvernér ČNB Mojmír Hampl analyzuje německé motivy ohledně vývoje společné evropské měny. Poradce prezidenta republiky Martin Slaný zkoumá současné problémy eurozóny. Poslanec 7

Evropského parlamentu Ivo Strejček kritizuje cestu EU k fiskální a politické centralizaci. Redaktor časopisu Týden Lukáš Kovanda zkoumá euro a boj o jeho přežití. Ondřej Krutílek z brněnského Centra pro studium demokracie a kultury vysvětluje, proč neuspěla Lisabonská smlouva. Publicista Dušan Šrámek vítá další krok k usnadnění volného pohybu pracovních sil v EU. EU nepotřebuje unifikaci, nepotřebuje centralizaci a řízení stále více lidských činností z jednoho centrálního místa, nepotřebuje přechod od společenství k unii (od ES k EU) a nepotřebuje ani Evropskou měnovou unii (EMU). Pokračování a prohlubování evropské integrace má klesající mezní efekt a po překročení určitého bodu se dokonce může stát, že budou nejen mezní, ale i celkové efekty klesat. Obávám se, že právě v této situaci jsme se dnes ocitli. Věřím, že se tento sborník stane v našich diskusích nepřehlédnutelným příspěvkem. Václav Klaus V Praze, 31. května 2011 A. Texty ze semináře Evropská unie v pasti centralizace (23. března 2011) 8

EU má centralizaci vepsanou do vínku Tomáš Břicháček člen redakční rady Revue politika Centralizační trendy v Evropské unii byly předmětem diskuse na půdě CEPu v různých podobách již vícekrát. Jde nicméně o téma v neustálém pohybu, vysoce nadčasové, které se vždy objevuje v nových souvislostech, a proto je užitečné se k němu vracet. Ve svém příspěvku bych se chtěl věnovat dané problematice z pohledu právníka. V evropské integraci je to totiž právo, které působí jako její prostředek a nositel, jako její životní míza zosobňující příslušné politické záměry. Studium práva EU je proto nutné pro pochopení základní struktury Unie i aktuálního stavu integračních procesů. Budu se snažit jednak ukázat, že směřování k centralizaci je součástí genetické výbavy EU. Dále se pokusím na praktickém příkladě předvést míru, v jaké integrace na této cestě již došla. Nakonec se zastavím u otázky, jakým způsobem a zda vůbec lze nastoupeným trendům do budoucna čelit. Centralizační hybnost právního rámce Kritická situace v japonské elektrárně Fukušima vzniklá následkem nedávné přírodní katastrofy oživila diskusi o jaderné energetice a její bezpečnosti. Připomněla nám, že mocný živel jaderné energie může být vysoce výkonným, efektivním, úsporným sluhou člověka, který předčí v těchto ohledech ostatní zdroje dostupné k výrobě elektřiny, to vše nicméně pouze za předpokladu, že je plně pod kontrolou, jištěn dostatkem bezpečnostních mechanismů. Jakmile se vymkne z rukou, stává se naopak kolosálně ničivou, smrtící silou. S trochou nadsázky lze konstatovat, že základní metoda, na níž je z velké části postavena evropská integrace totiž ona metoda nadnárodní či komunitární vykazuje určité obdobné rysy. 11

Zjednodušeně řečeno, je založena na tom, že členské státy přenesou určité pravomoci na společné, nadnárodní instituce a zmocní je v dotčených věcech rozhodovat místo nich. Systém je nastaven tak, že jednotlivý stát nemůže zabránit přijetí rozhodnutí, a přitom i přes svůj nesouhlas je tímto rozhodnutím vázán. Ve většině případů jde o situaci, kdy členské státy jsou sice zapojeny do rozhodovacího procesu v rámci Rady EU, k přijetí rozhodnutí však stačí pouze vymezená kvalifikovaná většina, nikoli jednomyslnost (v některých případech nejsou do rozhodovacího procesu zapojeny dokonce vůbec, např. když je legislativní či jiná pravomoc v určitých záležitostech vyhrazena Komisi). Jako výhoda této metody se uvádí snadnější, pružnější přijímání rozhodnutí, vskutku nesrovnatelné s pomalými mezivládními vyjednáváními, odvrácenou stránkou je, že členský stát se vzdává svých svrchovaných práv v dané oblasti; ze suveréna se stává menšinovým akcionářem, může docházet k vytváření situací, které jsou v rozporu s jeho zájmy. Při širokém a nedostatečně kontrolovaném užití může tato metoda rozpoutat širokou centralizační řetězovou reakci; reaktor utržený ze řetězu může pohltit své konstruktéry. Ptejme se tedy, nakolik stávající právní rámec Evropské unie s rizikovou komunitární koncepcí zachází, jak dalece jsou reakce řízené, pod kontrolou členských států, nakolik jsou účinné mechanismy bránící centralizační havárii. Předně je třeba říci zatím bez ohledu na komunitární povahu že pravomoci Unie jsou po věcné stránce nastaveny velice široce a neostře. Dotýkají se nepřeberného množství oblastí včetně těch značně citlivých, jako je trestní právo, azylová a přistěhovalecká politika, energetika, některé aspekty sociální politiky. Je obtížné určit, kde vlastně končí, protože mnohé jsou vymezeny velice vágně často odkazem na obecné cíle, jako je např. zachování, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí nebo zajištění bezpečnosti dodávek energie, nebo jsou navázány na otevřené koncepty, jako je vnitřní trh, vzájemně se mohou překrývat a v neposlední řadě Evropský soudní dvůr je často vykládá velice tvůrčím způsobem. K tomu zde existují různá evolutivní ustanovení umožňující v určitých oblastech pravomoci dále rozšiřovat bez klasické změny smluv toliko na základě určitého mezikroku (např. jednomyslné rozhodnutí Evropské rady či Rady se souhlasem Evropského parlamentu). Souvisejícím problematickým aspektem je způsob vymezení pravomoci směrem do hloubky. Zdaleka není pravidlem, že by došlo k přesnému vymezení aspektů daného odvětví, které by byly svěřeny Unii, zatímco ostatní by zůstaly hájemstvím členským státům. Taková přesná dělba je provedena jen v úzké množině oblastí, které jsou svěřeny do výlučné pravomoci Unie (např. celní unie, společná obchodní politika), a dále tam, kde je činnost Unie omezena na podpůrné, koordinační nebo doplňkové činnosti (např. kultura, vzdělávání). Těžiště pravomocí Unie nicméně představují ty, které se označují jako sdílené pravomoci Unie a členských států. Vymezeny jsou následovně: Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat. Je zřejmé, že toto nastavení je vychýleno ve prospěch Unie. Dotčené oblasti jsou potenciálně vydány k regulaci Unii, přičemž záleží jen na ní, jak dalece tu kterou z nich opanuje. Teoreticky tvoří mez činnosti koncept subsidiarity a v druhém sledu některé další postuláty, ale její reálný význam je omezený. Prostor pro konkrétní sdílenou pravomoc si můžeme představit zjednodušeně jako určité akvárium, do kterého může postupně přitékat voda a naplňovat jej, přičemž voda symbolizuje právo EU, zatímco vzduch prostor pro činnost členských států, který přitékající voda zmenšuje. Národní právní úprava se sice teoreticky může vrátit, v praxi se to však neděje. Voda, která jednou do akvária natekla, neustupuje. Považme, že do sdílených pravomocí jsou zařazena celá či téměř celá odvětví lidské činnosti např. podmínky podnikání a obchodu (v rámci vnitřního trhu), ochrana životního prostředí, zemědělství, doprava, azyl, přistěhovalectví. V některých dalších oblastech např. v trestním právu zahrnuje tato potenciální pravomoc významné složky daného odvětví. 12 13

A nyní se dostáváme k tomu zásadnímu: a sice k otázce, jak je v tomto mohutném prostoru pro expanzi činnosti Unie uplatněna komunitární metoda. Odpověď ve své jasnosti a nespornosti je až zdrcující: uplatní se v jeho velké většině, jednoznačně převládá! Zvláště po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost je v rozhodovacích mechanismech standardem. Obecně nyní platí, že nestanoví-li Smlouvy jinak, rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou. Toto rozhodování je především součástí řádného legislativního postupu. Jednomyslnost je koncipována jako výjimka; uplatňuje se v nejožehavějších oblastech, jako jsou například daně, některé aspekty sociální politiky nebo antidiskriminační legislativa, zatímco v řadě citlivých oblastí včetně azylové a přistěhovalecké politiky bylo národní veto odstraněno. Smlouvy navíc vytváří zjednodušené postupy (tzv. passarely), jež se dají uplatnit v případě téměř všech pravomocí EU, pro to, aby i zbývající ostrůvky národního veta mohly být komunitarizovány bez klasické revize zakládacích smluv. A jak je tomu s bezpečnostními mechanismy držícími mohutný reaktor pod kontrolou? Ptejme se předně, jak je zajištěn dohled nad tím, že instituce EU se drží v mantinelech svého kompetenčního zmocnění a nezneužívají jej k expanzi do oblastí, které Unii svěřeny k regulaci nebyly. Domnívám se, že účinnou kompetenční kontrolu převážně komunitárního živlu by mohl provádět jen orgán, respektive platforma mezivládní, např. ad hoc svolaný výbor expertů členských států. V EU je však tato kontrola svěřena další nadnárodní instituci, Evropskému soudnímu dvoru. Ten se dávno chopil role jakéhosi ústavního soudu EU budujícího a chránícího vlastní ústavní systém. Převažuje názor, že ESD je soudem prointegračního zaměření, který zejména vykládá pravomoci svěřené Unii extenzivním způsobem, rozhoduje kompetenční spory pravidelně ve prospěch Unie a maximalizuje účinky evropského práva. Jako brzda centralizace a korektiv rozpínavosti EU bývá a zvláště na počátku 90. let byl prezentován princip subsidiarity. Jde o koncept včleněný do práva EU Maastrichtskou smlouvou. Podle něj jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie. Teoreticky má princip subsidiarity klíčovou úlohu, zvláště v oblasti sdílených pravomocí, kde má představovat hranici mezi činností Unie a členských států. Pokud si představíme některou oblast sdílené pravomoci jako ono zmíněné akvárium, pak by subsidiarita měla představovat přepážku, nad níž by voda neměla stoupat. Je zakotvena ve formě závazné právní normy jako zásada ovládající výkon pravomocí. Její dodržení je podmínkou legality každého právního aktu či činnosti v oblasti mimo výlučné pravomoci EU. Všechny orgány EU mají povinnost zajistit při výkonu svých pravomocí dodržování principu a ESD má prohlásit za neplatné ty akty, které jej porušují. To vše zní libozvučně, nicméně má to jeden háček. Koncept subsidiarity je natolik ohebný, že může být vykládán nejrůznějšími způsoby. Základním problémem je definice založená na velmi vágních kritériích, do kterých si každý může dosadit, co se mu hodí. Úvaha v rámci legislativního procesu EU je plně v rukou unijních institucí Komise, když přichází s návrhy, Evropského parlamentu a Rady při jejich projednávání a nakonec Soudního dvora při případných sporech. Tyto instituce mají všechny s výjimkou Rady přesně opačný zájem než brzdit expanzi aktivit EU a své vlastní moci. Komise nemá s odůvodněním svých návrhů nikdy potíže; jde pro ni spíše o redakční záležitost. Většinový proud v Evropském parlamentu má na to, zda má v dané věci rozhodovat on, nebo národní parlamenty, také svůj jasný názor. Ani Radu nelze označit za orgán, který by obecně bránil kompetence států. Členské státy v Radě při rozhodování o konkrétních návrzích prosazují své vlastní národní zájmy; na subsidiaritu se odvolávají jen ty státy, kterým návrh nevyhovuje a ocitají se v menšině. A když se takový přehlasovaný stát obrátí na Evropský soudní dvůr, nepochodí. ESD hned v počátku označil princip za primárně politický a avizoval, že bude postihovat pouze zjevnou chybu v uvážení normotvůrce. Vyhnul se jakémukoli bližšímu zkoumání podstaty subsidiarity a zatím nijak nepřispěl k upřesnění vágních kritérií, na kterých stojí. Nikdy nezrušil jediný právní předpis EU kvůli rozporu s tímto principem. 14 15

Lisabonská smlouva zavedla pro vnitrostátní parlamenty možnost vyjádřit své stanovisko ohledně otázky subsidiarity u jednotlivých návrhů (mechanismy tzv. žluté a oranžové karty). Tato stanoviska zůstávají jen v rovině politického signálu a instituce EU mohou návrh přijmout bez ohledu na ně. Pokud se vrátíme k příměru akvária, subsidiarita není žádnou pevně nainstalovanou přepážkou, která by bránila stoupání vody. Spíše by jí náleželo připodobnění k polystyrénové desce, která pluje po hladině a vystoupá, kam ji voda vynese. Subsidiarita tak je toliko abstraktním politickým apelem, který odpůrcům centralizace trn z paty nevytáhne a příznivcům stále užší Unie vrásky nedělá. Obdobné povahy je princip proporcionality a v třetím sledu různé proklamace o ochraně kulturní rozmanitosti apod., jimž už není věnována velká pozornost ani v rovině teoretické. Větší váhu mohou mít kontrolní mechanismy stojící mimo systém: 1) Předně často se hovoří o tom, že členské státy jsou pány smluv a mohou je jednoduše změnit a pravomoci Unie omezit nebo ji třeba rozpustit. To nelze popřít, nicméně takový krok závisí na jednotné vůli všech členských států a tedy na celkové politické konstelaci napříč kontinentem. Nezdá se, že by taková situace byla nyní na dohled. 2) Dále je skutečností, že každý členský stát může z Unie vystoupit. Tato možnost je po Lisabonu formálně snadná. Na druhou stranu zvláště pro jednotlivé členské státy, zvláště ty malé a střední, nemusí být z hlediska hospodářských a zahraničněpolitických zájmů bez dalšího snadno proveditelná, respektive racionální. 3) Konečně řada ústavních soudů členských států včetně českého formulovala určité zásady obezřetnosti ve vztahu k EU, založené na zpětném převzetí pravomocí v případě, že by se Unie vymkla jistým mezím. Tyto postuláty zůstávají zatím pouhou teorií a možnosti jejich konkrétního uplatnění jsou předmětem dohadů. Celkově se domnívám, že šíře pravomocí Unie ve spojení s komunitární rozhodovací metodou a spíše nedostatečnými kontrolními mechanismy vytváří značný centralizační potenciál. Ten je dále zesilován existencí některých výdobytků předchozích fází integrace, předně jednotnou měnou a schengenským prostorem, dvěma velikášskými projekty, které nebyly ani nutné, ani potřebné, ale toliko zvyšující pohodlí v určitých životních situacích. Přinesly pozlátko odstranění hraničních kontrol a pohodlí placení jednou měnou napříč kontinentem. Odvrácenou stránkou je, že uvedly členské státy do zbytečné a nepřiměřené vzájemné závislosti a staly se katalyzátory činnosti Unie, lapači kompetencí. Účet zdaleka nebyl splacen. Náklady měnové unie v tomto směru už docela jasně vyplouvají na povrch. Centralizační trendy ve smlouvách jsou podtrženy nejrůznějšími významnějšími i méně významnými jednotlivostmi, které ukazují na jednosměrnou orientaci. Například koncept posílené spolupráce je jasně koncipován na principu zpětné záklopky státy se mohou k avantgardní skupině států připojovat, žádný stát se však nemůže odpojit. Všechny passarely a další evolutivní klauzule, o nichž jsem se zmiňoval, rovněž směřují jen k posilování EU, nikoli naopak. Evropská unie všudypřítomná i vzdálená Vzhledem k uvedeným okolnostem nemůže překvapit, že činnost EU se trvale rozpíná a vstupuje do nových a nových sfér lidského života. Aniž bychom si to uvědomovali, setkáváme se s ní na každém kroku v klíčových ohledech i maličkostech. Jakmile se ráno probudíme a vyhlédneme z okna, setkáme se mimo jiné se směrnicí o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu či směrnicí o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí. Otočíme kohoutkem a jsme konfrontováni se směrnicí o jakosti vody určené k lidské spotřebě. Výtah, který nás veze dolů, je detailně harmonizován směrnicí o sbližování právních předpisů členských států týkajících se výtahů. Před domem při pohledu na vrabce hledíme do očí též směrnici o ochraně volně žijících ptáků. Cestou po chodníku můžeme uvažovat o tom, že nás chrání směrnice o ochraně chodců a ostatních nechráněných účastníků silničního provozu před střetem a v případě střetu s motorovým vozidlem, nebo že Komise ve své Zelené knize na cestě k nové kultuře městské mobility rozvíjí úvahy o tom, jak podporovat chůzi coby dopravní prostředek. Zajdeme-li si koupit něco k snídani do obchodu, střetáváme se s velkým množstvím dalších předpisů EU, třeba těch dotýkajících se ochrany spotřebitele (např. směrnicí o některých aspektech prodeje spotřebního zbo- 16 17

ží a záruk na toto zboží), složení potravin apod. Upozorňuji, že zde hovořím jen o prvních minutách dne před příchodem na zastávku MHD a jen o několika náhodně vybraných příkladů z nepřeberného množství regulace. Unie je tedy na jednu stranu všudypřítomná v zásazích do našich životů. Na druhou stranu je zároveň velmi vzdálená pokud jde o možnost sledování a ovlivňování rozhodovacích procesů, možnost kontroly politických zástupců. Nepředstavuje na rozdíl od národního státu srozumitelný přehledný, vnitřně sourodý celek, veřejný prostor. O mnohém vypovídá, že volby do Evropského parlamentu jako druhořadé vnitrostátní volby o domácích tématech. Tyto důvody mluví jasně a naléhavě proti přesunu těžiště politického rozhodování z národního státu na úroveň EU. Je podivuhodné, jak aktuálně v tomto smyslu znějí slova, která pronesl František Ladislav Rieger v českém zemském sněmu v 60. letech 19. století:... Centralisace nikdež vedle sebe svobody nestrpí, ona ji vždy zmaří a zhubí... nechci nikterak popírat, že by centralisace byla prospěšná k tomu, ustanovit dobrou válečnou mašinu, ale že by byla centralisace prospěšná svobodě a sebeurčování národů, jich spokojenosti a důstojnosti to naprosto popírám... Já nedopouštím, že by centralisace hmotný blahobyt i vzdělanost národů trvale a mocně podporovala... Jestliže během času konečně tu neb tam má se obětovat zčásti samospráva zeměstátu, tedy se to musí stát způsobem rozumným, způsobem obmezeným, pouhou nutností, a konečně musí se to dít a žádat jen pro takové instituce státní, které národům skutečně slibují blahobyt, vzdělanost, štěstí! Ale, pánové! Zdali pak Rakousko naše nyní jest organisováno tak, aby mohlo žádat od nás takových obětí naší samosprávy, našeho sebeurčování? Pánové, já toho nevidím!... Lze centralizaci čelit? Stávající právní rámec Evropské unie představuje pro obranu před centralizací velmi složité podmínky. Přesto je třeba snažit se i v jejich rámci udržet integraci v co nejpřijatelnějších mezích. Určitý prostor zde je. Odpůrci stále užší Unie by měli podle mého názoru zaměřit pozornost na následující praktické okruhy. Zásadní je přesunout pozornost k jednotlivým iniciativám a naučit se využívat všech možností v rámci systému pro blokování či neutralizaci škodlivých centralizačních projektů. Je třeba zachytit je už v raném stádiu, ještě když jsou ve stádiu úvah; příležitostí jsou veřejné konzultace, které předcházejí podání konkrétních návrhů. Při projednávání předložených návrhů je pak potřeba nebát se využívat veto v oblastech jednomyslnosti a v případech komunitárních umět aktivně vytvářet koalice členskými státy a mezi rozumnými europoslanci. Vždy je důležité pracovat s veřejností a snažit se získat její podporu. Pozornost by měla být věnována například následujícím politicky citlivým iniciativám, které jsou v různém stádiu zralosti: návrhu na vytvoření společného daňového základu pro daň z příjmů právnických osob, úvahám o zákazu kouření na zastávkách a v restauracích, iniciativám k vytvoření volitelného unijního režimu smluvního práva, zavedení kvót na zastoupení žen ve vedení obchodních společností nebo pravidel pro chov psů a koček, rozšiřování antidiskriminační legislativy nebo plánům na ustavení evropského prokurátora. Při sledování konkrétních iniciativ je důležité vycházet z toho, že Komise a obecně zkušení stratégové integrace používají zhusta dvě metody: salámovou taktiku a zastírání. Salámová taktika vychází z toho, že posilování moci EU na úkor členských států se prosazuje mnohem lépe po kapkách než nárazově. Ambiciózní centralizační počiny, jejichž prosazení v celku by bylo nemyslitelné, mohou být dosaženy v delší časové perspektivě vytvářením předsunutých pozic a navazováním na ně. Ukázkovým příkladem je postupný rozvoj pravomocí v oblasti vnitra a justice či v jejím rámci postavení agentury Eurojust. Základem zastírání je pak nenazývat ambiciózní iniciativy pravými jmény, aby zbytečně nebudily pozornost, a kolem jejich obsahu a účelu budovat kouřovou clonu. Je proto třeba umět rozpoznat projekty s centralizačním potenciálem už v samotném počátku a snažit se je zastavit dříve, než bude pozdě. Důležité je vyvarovat se akceptování projektů, které se tváří neškodně a omezeně, ale ve skutečnosti dláždí cestu k mnohem radikálnějším krokům v budoucnosti. Jako klíčový úkol vidím rozvíjení spolupráce politických stran s obdobnou vizí evropské integrace napříč členskými státy. Pozitivním, nadějným signálem je v tomto smyslu vznik frakce Evrop- 18 19

ských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu v roce 2009. Stejně důležité je vzdělávání a informování veřejnosti o fungování Unie. Právě zaměření na konkrétní, snadno uchopitelné projekty je k tomu dobrou příležitostí. V neposlední řadě je třeba důsledně bránit všem dalším přesunům pravomoci a šíření komunitární metody do nynějších ostrůvků jednomyslnosti, ať už formou klasické změny smluv nebo na základě využití passarel a podobných zjednodušených postupů. Závěr Široké nastavení pravomocí Unie ve spojení s převažující komunitární metodou v jejich rámci, nutnost řešení problémů vzniklých z velikášských projektů minulosti, nedostatečné kontrolní mechanismy a řada dalších dílčích jednotlivostí, předznamenávají centralizační nasměrování právního rámce evropské integrace. Na tomto pozadí není překvapující, jak dalece se činnost Unie rozvíjí a že dnes zřetelně překračuje meze toho, co by odpovídalo internacionalizaci lidských aktivit a potřebě jejich regulace na mezinárodní úrovni. Z hlediska možností čelit centralizačním tlakům je proto důležité pohlížet na daný stav bez iluzí, ale na druhou stranu také bez zbytečné odevzdanosti. Nynější právní rámec EU není odpůrcům stále užší Unie příznivý, naučme se však aktivně využívat možností, které nabízí, pro udržení systému v co nejpřijatelnějších mezích. Měnící se klima ve společnosti napříč mnoha členskými státy v souvislosti s krizí eura, rozvíjení spolupráce nefederalistických politických stran, stejně jako dějinná zkušenost ohledně střídání období centralizace a decentralizace, dávají naději směrem do budoucna. Evropská unie je protidemokratický podvod Lukáš Petřík historik a politolog Když jsem poprvé hovořil na CEPu, bylo to 31. května 2005. Hlavním tématem byla evropská ústava a bylo to dva dny po tom, co ji Francouzi odmítli v referendu. Po francouzském a nizozemském NE se nám ale evropská ústava vrátila zadními vrátky v masce Lisabonské smlouvy, která nakonec vešla v platnost. Stalo se tak poté, co byli Irové Bruselem, Berlínem a Paříží pomocí hrozeb de facto donuceni, aby pro ni v opakovaném referendu hlasovali. Převrat Angely Merkelové Proč tu o tom hovořím? Způsob přijímání evropské ústavy alias Lisabonské smlouvy je totiž jedním z ukazatelů toho, že Evropská unie je podvod a že znamená de facto protidemokratický převrat. Od bývalého dánského europoslance Jens-Petera Bondeho mám k dispozici dopis německé kancléřky Angely Merkelové z doby německého předsednictví, který je adresován hlavám exekutiv členských států a který očividně dokazuje, že je Lisabonská smlouva podvodem na voličích a reinkarnovanou euroústavou. Merkelová se v dopise ptá, zdali by členským státům nevadilo prosadit stejný obsah evropské ústavy jinou formou. Merkelová píše: Jak hodnotíte návrh používat odlišnou terminologii, aniž by se změnila právní substance, např. co se týče názvu smlouvy, označení právních aktů EU a unijního ministra pro zahraniční věci? Euroústava se tedy přejmenovala, ale obsah zůstal stejný. Fakt, že základní dokument Evropské unie byl přijat podvodem a nátlakem, hodně vypovídá o Evropské unii jako takové. Pozoruhodná kniha Christophera Bookera a Richarda Northe Skryté dějiny evropské integrace, v originále nazvaná trefněji Velký podvod, přesvědčivě dokazuje, že vytvoření společného trhu a hospo- 20 21

dářského společenství bylo pouze záminkou a jedním z kroků ke konečnému vytvoření evropského státu. V tomto smyslu nelze než souhlasit s myšlenkou prezidenta Klause, který nedávno uvedl, že Evropská unie je institucí s vrozenou vadou a že nevěří tomu, že byla jejími iniciátory dobře myšlena. Mystifikace: ne hospodářská, nýbrž politická integrace Základní mystifikaci o hospodářské spolupráci podlehla dokonce i Margaret Thatcherová, když podpořila vstup Británie do EHS. Sama po letech ve své knize Umění vládnout přiznala, že byla naivní. Ve zpětném pohledu se tvrzení Enocha Powella z oněch let, že vstup na společný trh není v podstatě žádnou ekonomickou záležitostí, ale nepřijatelnou ztrá tou suverenity, ukázalo jako naprosto pravdivé. Enoch Powell byl konzervativní politik, který mimo jiné již na konci 60. let prorocky varoval před masovou imigrací a multikulturalismem a který již tehdy bojoval proti vstupu Británie do Evropských společenství. 14. října 1971 prohlásil: Nevěřím, že tento národ, který po tisíc let bránil svou svobodu, ji bude nyní ochoten rozmělnit nebo zcela ztratit. Stejně tak jsem se já nestal členem svrchovaného parlamen tu proto, abych nyní podpořil likvidaci nebo přenos této svrchova nosti na jiný orgán. Proč mají být svrchované národní státy? Proč ale nechceme přenášet svrchovanost českého lidu na nadnárodní orgán? Proč tedy nechceme ten evropský superstát? Protože zastupitelská demokracie může fungovat jen na úrovni národního státu. V EU nemůže fungovat demokracie, neboť EU nemá svůj politický národ či lid, neboli démos. Neexistuje ani evropská veřejnost. Dívají se obyvatelé evropských států na celoevropské televizní noviny? Čtou celoevropský deník? Existuje zde společný evropský jazyk, společně interpretovaná historie, společná tradice, společné hodnoty, solidarita a společný zájem? Odpověď je, že nikoliv. Češi si ráno koupí Právo, nebo Mladou frontu, večer se podívají na zprávy na Nově nebo na Primě. Britové si zase přečtou třeba Daily Telegraph, Daily Mail či The Guardian. Jednoduše je zajímá to, co se děje doma, a ne někde ve vzdáleném Bruselu, kde sídlí úředníci, které nikdo nevolí, kde sedí komisaři, které nikdo nezná a kde zasedá Evropský parlament, který je volen při minimální účasti voličů. Britský filosof Michael Oakeshott říkal, že bychom se při správě věcí veřejných měli řídit principem zvaným familiarity, jenž se dá přeložit jako důvěrná znalost přirovnaná vztahům v rodině. Abychom se vyznali a orientovali v nějaké situaci a dokázali něco používat, potřebujeme to důvěrně znát. Jako příklad familiarity ve věcech veřejných můžeme právě uvést národní stát, protože ten je položen na základech, které většina občanů důvěrně zná: společná historie, jazyk, hudba, literatura, divadlo, národní fotbalový tým, národní kuchyně, hospody, folklór, národní deníky, politické osobnosti, filmy, veřejné mínění, národní vláda, národní parlament a tak dále. Národní stát je prostor, v němž se občan orientuje a v němž může fungovat demokracie a zastupitelská forma vlády. Nadnárodní organizace jako Evropská unie tyto prvky postrádají, jsou odtažité a pro občana cizí. Kdo z vás je zná? Kdo z nás například ví, kdo to je Neelie Kroes, Androulla Vassiliou, Algirdas Šemeta, Karel De Gucht, Máire Geoghegan-Quinn, Johannes Hahn, Connie Hedegaard, Dacian Cioloş? Toto jsou naši evropští komisaři. Naši evropští vládcové. Jak ty komisaře chceme kontrolovat, když je ani neznáte? Jak je chcete odvolat? Naše politiky známe: Víme, kdo je Klaus, Kalousek, Nečas, Sobotka, Hašek, Bárta, Grebeníček. A také je můžeme ve volbách odvolat. Eurokomisaře však ne. Neexistuje německo-česko-italsko-rumunský politický národ Tvrzení o tom, že např. Evropský parlament je volen demokraticky, je naprosto liché, protože europarlament je pouze konglomerát poslanců z jednotlivých národních států, kteří získávají hlasy podle toho, jakou popularitu mají doma. 22 23

Sčítání hlasů v něm je potom jenom sčítáním jablek a hrušek a jednotlivé národní delegace jak v Parlamentu, tak i v Radě mohou být jednoduše a brutálně přehlasovány. Pokud bychom dali dohromady poslance z Ugandy, Velké Británie a Izraele, toto shromáždění také nemůže rozhodovat demokraticky, protože neexistuje žádný ugandsko-britsko-izraelský národ, stejně jako neexistuje například národ německo-česko-italsko-rumunský. Národní parlamenty fasádou diktatury Bruselu Europoslanec Ivo Strejček spočítal, že jen vloni vyprodukovaly unijní instituce celkem 2 370 právních aktů. V unii existuje zhruba 31 tisíc právních předpisů platných pro všechny členské státy. V současnosti nám Brusel diktuje již více než osmdesát procent naší národní legislativy. Možná bychom mohli dát do naší sněmovny a Senátu raději cvičené opice. Ty by také uměly zvedat ruce pro povinnou implementaci směrnic EU a možná by to vyšlo i levněji. Národní parlamenty jsou tak nyní již pouze fasádou pro nedemokratické nadnárodní rozhodování. Rozhoduje se podobně jako za komunismu, kdy parlament formálně schválil zákon, který už byl ale stejně dříve odsouhlasen na Ústředním výboru KSČ. Mám další inovativní návrh. Českým poslancům by se měl snížit plat o tolik procent, o kolika procentech legislativy již rozhoduje Brusel. Třeba by si pak vzpomněli, že by měli začít hájit naší suverenitu. Vlastní suverenitu ztrácíme skoro celou My můžeme ovlivňovat chod EU našimi dvěma procenty v Radě a europarlamentu, ale zříkáme se 80 či 90 procent naší suverenity. Opravdu to chceme? Potřebujeme, aby nám vládnul někdo jiný? To už tu ale v historii bylo. Jednou jsme měli vládce z Vídně, pak z Berlína, potom z Moskvy a nyní znovu z Berlína a Bruselu. Zeptám se ještě jinak. Měl by český řezník skrze své zástupce v EU rozhodovat o tom, kolik ryb může ulovit portugalský rybář a měl by švédský elektrikář rozhodovat o tom, kolik může český zemědělec vypěstovat cukrové řepy? A tuto otázku ještě rozvedu. Chceme se podílet na finanční pomoci krachujícím státům eurozóny a chcete živit naše evropské soudruhy z Řecka, Španělska, Portugalska a Itálie? Evropská unie se plete do všeho Evropská unie již rozhoduje skoro o všem a centralizace v jedné oblasti je pro ní záminkou pro centralizaci v další sféře. Typickým příkladem jsou euro a Schengen. Evropská měnová unie se dlouhodobě nedá udržet bez unie fiskální a fiskální unie bez unie politické, tedy jednotného státu. Díky schengenskému systému zase vzniká tlak na centralizaci azylového, imigračního a trestního práva a vzniku celoevropských soudních a policejních institucí. Krvavé federace Historická zkušenost nám také ukazuje, že federace příliš nefungují. Ať už jde o Sovětský svaz, Jugoslávii, Československo a nakonec i Spojené státy, kde proběhla válka Severu proti Jihu, kdy Unie násilím připojila jižanské státy, které chtěly být suverénní. Evropa vždy v minulosti prosperovala kvůli tomu, že byla decentralizovaná. Existovala zde volná soutěž politických, právních i daňových systémů a konkurence v tomto smyslu přinášela své ovoce. Evropa byla po dlouhou dobu na špici světového vývoje, pokud jde o ekonomický rozvoj i občanské svobody. Centralizovaný unifikovaný stát s centrálně řízeným hospodářstvím, ke kterému Evropská unie spěje, nikdy prosperitu nepřinesl. Vystupme z EU Jak ale ven z pasti evropské centralizace? Osobně nevěřím, že lze Evropskou unii reformovat. Proto si myslím, že bychom měli opustit EU, zůstat členem Evropského hospodářského prostoru, abychom zachovali volný obchod se státy unie. Také bychom měli vstoupit do EFTA, jak to navrhl a hezky popsal ve své knize Jak vystoupit z EU Petr Mach. Měli bychom pak podobný statut jako třeba Švýcarsko či Norsko. Ale třeba se Evropská unie rozpadne dříve, než bychom sami čekali. V půlce osmdesátých let také málokdo věřil, že se rozpadne Sovětský svaz a jak to pak šlo rychle. 24 25

Unie je past evropských národů Alexander Tomský nakladatel a politolog Když jsem se zamýšlel nad názvem této konference Evropská unie v pasti centralizace, uvědomil jsem si jeden paradox. Evropští federalisté přece už celá desetiletí, ne-li od počátku své existence, usilují o vytvoření centrální panevropské vlády, čili unie není v žádné pasti, unie je past, past evropských států, z nichž by dnes do ní mnohé dobrovolně nevstoupily. Evropská unie je také pastí stamilionů občanů, kteří se domnívali, že se stanou součástí volného sdružení států, společného evropského hospodářského prostoru, známého pod heslem volného pohybu zboží, lidí a kapitálu, minimální mezinárodní organizace, která měla hlídat podmínky ekonomické soutěže a likvidovat státní subvence a nikoli experimentu vytvořit postupně a po kouskách centrální vládu celého kontinentu, čili nepřátelský stát. Patří mezi ně i Češi, chtěli do Evropy a vstoupili do unie. Paradoxní situace Mluvit o pasti proto znamená mluvit o naší vlastní nepozornosti a naivitě. Vždyť eurofederalisté svůj záměr vybudovat evropský stát nikdy neskrývali, jenomže nám připadalo (a mluvím teď o anglickém referendu z roku 1974), že je absurdní vůbec srovnávat monumentální a praktické ekonomické výhody společného trhu, s naivní vírou několika utopických politiků. A pokud se nám zdá, že existují skryté a konspirativní dějiny evropské integrace, je to jen iluze našeho zpětného pohledu na něco, co se zdálo být bezvýznamné, dokud to nenabylo významu, asi jako historie německé NSDAP před nástupem Hitlera. Uvědomuji si, že jsem se také já ocitl v paradoxní situaci, protože mám mluvit před shromážděním, pro které jsou laissez faire a decentralizace hodnoty nedotknutelné a tudíž svaté a to i v rám- 27

ci politického národa, natož nějakého nadnárodního impéria. Přesvědčovat přesvědčené smysl nemá. Mnozí z vás jsou navíc odborníky na unii, já se však přiznám, že mě každá zpráva o dalších krocích unie naplňuje obavou, že se dozvím ještě něco horšího, než už vím a proto se i těm poučeným politologickým analýzám o unii vyhýbám. Ty nepoučené často vycházejí z nepřiznaných premis a považují jakési jepičí politické zápasy mezi europolitiky (Sarkozy, Merkelová), evropským parlamentem, komisí a soudním dvorem za směrodatné stejně jako svou deterministickou představu o jakési nevyhnutelnosti dějinné integrace Evropy a jejího morálního soudu nad námi reakcionáři. Připomíná mi to učené rozpravy západních sovětologů, kteří sledovali pod intelektuálním mikroskopem údajné pozice, frakce a postoje v sovětském politbyru a vládě, ale atrofie celého v podstatě faraonského režimu si nevšímali. Bylo by bývalo opravdu lépe, kdyby studovali kult a vládu starého Egypta. Centrální komise unie Nepochybně nemusím před vámi zdůrazňovat pozitivní roli silného státu v ochraně rodiny, soukromého vlastnictví, makroekonomické stability, vnější i vnitřní bezpečnosti, veřejného pořádku, zákona, soudní spravedlnosti, nezkorumpované státní správy (byrokracie) a podobně. Jinými slovy konzervativní a liberální stát má dva úkoly chrání sice řád a tradici, především školu a dům, ale přesto není státem ideologickým, brání rovnováhu makroekonomickou, ale nezabývá se detaily mikroekonomie, není manažerem, jako by stát byla firma. Má však vytvářet politický konsensus, který straní lidské přirozenosti a tradici, i když si nemůže vypomáhat zákony nebo diktátem ideologie. V dnešní době ale stát stále víc ustupuje pod nátlakem sektářských ideologických menšin a stává se dokonce i jejich šiřitelem. Typickým příkladem mohou posloužit iracionální tzv. genderová studia, která nemají na žádné univerzitě, která ještě usiluje o vzdělanost, co dělat. V obou případech je tato nešťastná tendence umocňována z centra Evropské unie. Neuplyne snad ani týden, aby na nás někde z médií nevykoukla zpráva o dalším nařízení, směrnici či regulaci Evropské komise, která má nějaký další produkt, zboží, službu nebo dokonce i záležitosti lidských vztahů uvést do stavu jakési rovnováhy geometrické a filosofické symetrie. Permanentní centrální komise unie má hlavní úkol integrovat státy do stejné podoby. Občas se možná zasmějeme nad činorodým úsilím bruselských regulátorů, aby oválnost rajčat, zakřivení okurek a banánů odpovídala jakémusi ideálnímu parametru, úsměv však tuhne na tváři, když se dovídáme, že teď například ve jménu abstraktní rovnosti budou muset pojišťovny ženám a mužům vyměřit stejnou životní pojistku, přestože ženy žijí v průměru déle, trpí méně alkoholismem a riziko úmrtí na silnici mají desetkrát nižší, ale nejspíš nás už popadne vztek, když si do všech důsledků uvědomíme záludný princip antidiskriminačního zákona, který obrací na ruby důkazní břemeno římského práva a kdyby skutečně byl uplatňován v praxi, rozvrátil by celou společnost. Ideál symetrie Co se to stalo, ptáme se? Odkud se vzali tito noví vládci, kteří nejsou součástí politické diskuse, nepodléhají našemu odvolání a přitom nepokrytě usilují, aby se stali absolutními vládci nad našimi životy a to do všech nejmenších podrobností. A odkud se vzal jejich ideál symetrie? Jaká politická ideologie jim de facto umožňuje likvidovat státy na úroveň provincie, měnit celý náš životní styl, hospodářství i právní pořádek podle své geometrické představy? Nelehká nikoli politologická, ale především historická otázka. Ideál symetrie nám objevili staří Řekové a dodnes žijeme v záři jeho estetické krásy, i když ani v umění nemá absolutní platnost, jak názorně dokládá moderní funkcionalistická architektura. V politice je však geometrické myšlení aplikované na heterogenní, svobodný, společenský a politický život přímo fatální. Každý zásah státu do živého organismu společnosti má totiž většinou neblahé a nezamýšlené důsledky a náklady. Všechny totalitní a autoritativní režimy této inženýrské zálibě podléhají, protože nemusí a také nechtějí počítat se svobodnými občany. Atomizace společnosti zabezpečuje její vládu, protože se lidé nedokážou srotit, jak se říkávalo po staru. Jestliže bruselská nadvláda takovému myšlení rovněž podléhá, tak je to jen proto, že se nemusí vyrovnávat s politickými tlaky, 28 29

není demokratická, stačí aby o své racionalitě přesvědčila poměrně malou skupinu politiků. Typickým příkladem nešťastné symetrie je společná evropská měna euro. Vedlejším produktem nezodpovědné vlády, tedy vlády, která se nemusí zodpovídat, jsou často megalomanské inženýrské projekty, jichž je historie plná pyramidy, bělomorský kanál, assuánská přehrada nebo nedávný projekt unie nahradit levnou tradiční energii drahou energií z obnovitelných zdrojů a to dokonce v situaci, kdy se po celém světě objevují nová ložiska plynu a nové technologie umožňující ekonomickou těžbu z břidlic. A zase tu vzniká otázka, jak mohli politici z chudších států takové kolektivní rozhodnutí vůbec připustit a poškodit tak výrazně vlastní zemi? Jak se mohli vrátit z Bruselu, aniž by byli doma považováni za zrádce. Výmluvou na unii, neschopností vytvořit kvalifikovanou většinu? Vypadá to, jako by unie vytvářela dočasné politické oligarchie, které vznikají a zase se rozpadají. A nikoho ani u nás nenapadne hnát české politiky k odpovědnosti za tragické fotovoltaické plantáže. Nová levice Víme, jak se po té strašlivé třicetileté válce (1914 1945) v ruinách a pod deštníkem bipolárního nukleárního ozbrojeného příměří zbytek svobodné Evropy schoulil do sebe a soustředil na vlastní rekonstrukci a eurofederalistická představa sjednocení proti válce, která už nehrozila, získala na vážnosti idea evropského státu je prastará, a byla velice populární už po té první třicetileté válce (1618 48). Západ i se svými hodnotami teď přestal duchovně jako civilizace existovat. Pokračovala jen jeho úspěšná materiální existence, tělo bez duše, ekonomický zázrak společného trhu, odbourávání cel, amerických investic a amerických válečných průmyslových technologií. Počala nebývalá prosperita a masová emancipace poválečných ročníků od fyzické práce, mé generace, s níž jsem se střetl v revolučním roce osmašedesátém na univerzitách v Londýně a německém Tübingen, kde se stal můj otec profesorem. A byl to střet děsivý, zvláště pro mého mladšího bratra, který se z nekonečných hádek s německými studenty nakonec psychicky zhroutil a odešel z univerzity. My, kteří jsme v tom osudném roce toužili po svobodě a prosperitě kapitalismu, jsme se poprvé v životě setkali s věřícími mladými marxisty respektive novou levicí. V duchovně vyprázdnělé Evropě se celá generace studentů bouřila proti svým otcům a dědům, ale na rozdíl od normální generační výměny, tahle zlatá mládež nebyla jenom kritická. Byla naplněna děsivou nenávistí vůči kapitalismu, individualismu, konzumerismu, amerikanismu, imperialismu, kolonialismu, eurocentrismu a falešným buržoazním politickým svobodám. Jinými slovy odmítala celou západní kulturu a svou naději skládala ve třetí svět, kde měl existovat proletariát, naděje lidstva. Odmítala i studijní osnovy jako výraz třídního násilí a indoktrinace. Požadovala rovnost s profesory, likvidaci zkoušek a hodnocení. Možná zde byl už tehdy formulován zárodek relativismu a tzv. postmodernismu. A největším šokem pro nás byla ztracená důstojnost otrhaných, špinavých, fanatických a mnohdy hezkých studentek, které na mě řvaly, že rodina je buržoazní přežitek, že ony chtějí naprostou rovnost pohlaví a žádné děti. Jako by se bouřily proti své vlastní přirozenosti. Jako by jim někdo děti vnucoval. A možná i zde už byl počátek oné pozdější západní bezdětnosti. A my jsme se stále a dokola bránili poukazem na policejní východní Německo, na teror padesátých let a hekatomby Gulagu, na nesvobodu a nefunkční centralistickou plánovanou ekonomiku. Marně. To je nezajímalo. Sovětský ideál beztřídní společnosti byl naprosto správný, jen praxe byla špatná. A my si mysleli, že to ideál byl špatný a praxe naopak postupně stále snesitelnější. Bylo to směšné, když nám říkali, počkejte, až to jednou vezmeme do ruky my. Svět se uklidnil a léta plynula, a zdálo se, že jediné čeho tahle generace dosáhla byla postupná okupace humanitních univerzitních oborů a levicovost státních médií. Teprve mnohem později při studiu evropských politických dějin jsem pochopil, jakým zlomem v dějinách byla jakobínská revoluce a proč Dostojevskij odmítl západní civilizaci. Lenin a Trockij nepřidali k dědictví francouzské revoluce ani čárku. Francie pak musela projít za těch dalších 150 let dvěma restauračními monarchiemi, dvěma císařstvími, polofašistickou diktaturou a mnoha republikami, než se dopracovala k relativně benigní volební a demokratické monarchii, jak ji nazval Charles de Gaulle. A myslel to jako kompliment. 30 31

Duch jakobinismu Je to centralizovaná Francie, která přetvořila ideál liberální demokracie, vlády a opozice, na konsensuální vládu politické elity bez skutečné opozice, pamatuji se, když francouzský pravicový premiér Balladur prohlásil, že laissez faire je džungle a civilizace je boj s džunglí. Francouzské osvícenské inženýrství a racionalismus se netýká jen potlačování trhu, má vytvořit novou centralizovanou Evropu a nového člověka bez tradice, bez národů, bez církve, atomizovanou bezmocnou společnost totální rovnosti a morálního i intelektuálního relativismu, která je skutečnou podstatou utopie. A v té zestárlé nadnárodní revoluční mládeži z osmašedesátého našla v celé Evropě své spojence. Před půldruhým stoletím ve své nejkratší povídce popsal ducha jakobinismu velký skotský spisovatel Robert Louis Stevenson. Sešli se jednou pod ostružníkem čtyři reformátoři a na jednom se shodli: Svět je zapotřebí změnit. Musíme zrušit majetek, začal jeden. Musíme zrušit manželství, prohlásil druhý. Musíme zrušit Boha, řekl třetí. Kdybychom tak mohli zrušit práci, povzdychl si čtvrtý. Takhle ne, přátelé, začněme s praktickou politikou, řekl ten první. Nejdříve musíme srovnat všechny lidi na stejnou úroveň. Ne, nejdříve, řekl druhý, musíme zavést rovnost obou pohlaví. Nejdříve ovšem, řekl ten třetí, musíme najít způsob, jak to udělat. Tak to musíme zrušit bibli, prohlásil ten první. Ne, bude lépe, oznámil druhý, když zrušíme morální zákony. A místo nich dáme lidem lidská práva dodali bychom dnes my. Odkud se bere ta ďábelská nenávist a revolta vůči reálnému nedokonalému světu, kterou Allain Besancon nazval dobrovolným vyvržením, Alexandr Solženicyn zatracením, Erich Voegelin politickou gnózí, Rio Preisner bytostně jinou mocí, Ronald Reagan impériem zla a já bych nazval revolučním nihilismem? To nevíme. Křesťané by řekli, že jde o prastarou vzpouru proti Bohu a stvořenému světu. Není samozřejmě důvod propadat pesimismu. Čas je neúprosný. Voltaira, kterého kdysi považovali za racionálního poloboha, už dávno nikdo nečte a dnešní racionalismus bezbřehé tolerance, lidských pravých i falešných práv, bude jednou k smíchu. A generace osmašedesátníků nebude žít věčně. A v pozadí už také číhá pomsta znásilňované ekonomické reality. Tak jako se rozpadl Sovětský svaz, tak se i rozpadne chudnoucí hospodářství unie. V Holandsku už ze zákulisí kontroluje vládu liberální Geert Wilders a ve Finsku se zrodila nová euroskeptická strana Praví Finové, která způsobí průlom v dubnových volbách i ve finském myšlení. Ze strachu před porážkou, teď Finové blokují garantovat navýšené půjčky Eurovalu. A euronaivisté se nakonec také probudí, až pochopí, že se dostali do pasti jakobínského oblouznění. 32 33

B. Doplňkové texty

Evropa budoucnost má, ale ne příliš růžovou *1 Václav Klaus Děkuji za pozvání zde dnes vystoupit a za možnost navštívit Vaše krásné město a jeho okolí. Moderátor dnešního fóra Christian Pfeifer se mne před měsícem v rozhovoru pro Südtiroler Wirtschaftszeitung zeptal, co mne přivádí do Brixenu. Odpověděl jsem, že neznámé místo a příležitost oslovit ty, kteří osloveni být chtějí a to v tématu, které považuji za zcela zásadní. Tajemství Brixenu V České republice zná Brixen i když jenom na dálku skoro každý, protože do Brixenu byl v 19. století do exilu poslán známý český spisovatel a novinář Karel Havlíček Borovský. Od té doby mají Češi pocit, že být v exilu v takovém místě musí být velmi pěkné. V naší části Evropy se politické odpůrce spíše posílalo na Sibiř. Hned na počátku bych chtěl říci, že jsem si vědom toho, že se nacházím v místě, kde je evropský vývoj viděn a interpretován jinak než v zemi, ve které žiji já. Právě těmito rozdíly a jejich příčinami bych se chtěl ve svém dnešním vystoupení zabývat. Po staletí byla Česká republika a jistou nemalou dobu společně s Vámi součástí velké mnohonárodní říše (dnes bychom asi řekli multinacionální říše), ve které se naši občané necítili dobře. V roce 1918 jsme ve formě Československa konečně získali nezávislost. Stejný stav trval s výjimkou období druhé světové války až do počátku 90. let, kdy se od nás oddělilo Slovensko. Se státem, ve kterém nyní žijeme, se identifikujeme. Naší samostatnosti si velmi vážíme, a proto nemáme žádné ambice vytvořit nějakou novou entitu s jinými, většími či menšími státy. Jakéko- * Projev na Sedmém Jihotyrolském hospodářském fóru, Brixen, 18. března 2011. 37

liv oslabování této entity formou rozhodování o nás bez nás a je jedno, jestli ve Vídni, Moskvě nebo Bruselu si nepřejeme. Právě proto se u nás vytvořila mimořádně velká rezervovanost vůči dnešnímu vývoji v Evropě. V žádném případě nechci předstírat, že vím, co si o těchto věcech myslí lidé v Jižním Tyrolsku. Když jsem sem prvně jel lyžovat, myslel jsem si, že jedu na Passo Monte Croce. Rychle jsem však pochopil, že se nacházím na Kreuzbergpass. Předpověď počasí v místních novinách byla uváděna na mapě celého Tyrolska, nikoli Jižního Tyrolska. I to pro mne byla významná informace. Zdálo se mi, že lidé žijící zde, nemají pocit, že žijí v jasně definované entitě. I s jazykem je to složitější. Když jsem sem prvně jel, vzal jsem si s sebou učebnici italské konverzace, ale to nebylo třeba. S velkým zájmem jsem také tehdy poslouchal vyprávění o tzv. Katakombenschulen, které zde byly ve 30. letech ilegálně organizovány v německém jazyce. Rozdíl perspektivy je zcela jasný. My jsme rádi, že jsme daleko od Moskvy (podotýkám, že přesně to byl název známé knihy Vasileje Ažajeva z 50. let, kterou jsem měl na základní škole jako povinnou četbu), ale nejsme moc rádi, že se dostáváme stále blíže a blíže k Bruselu. Jako hlavní město nám stačí Praha. Zdá se mi, že Vy, v Jižním Tyrolsku, jste rádi, že jste díky Bruselu méně závislí na Římu a to, že Brusel od Říma přebírá stále více kompetencí a rozhodovacích pravomocí, Vám nevadí. Vím, že Itálie včera v Turíně slavila 150. výročí sjednocení země. Znám také různé výroky, které k tomu zde v Jižním Tyrolsku, ale i v ostatních částech Itálie, zaznívaly. Musím se ptát, zda byly včerejší oslavy v Turíně, Římě, Palermu nebo Brixenu stejné? My dnes v České republice nemáme žádný Řím, který bychom chtěli kritizovat. U nás je založení našeho moderního státu v říjnu 1918 národním svátkem v celé zemi a je oslavováno všude stejně. I to je asi významným rozdílem. Motivace k evropské integraci Tyto úvahy mne přivádějí k Evropě, resp. k Evropské unii. Znovu a znovu mne překvapuje a zklamává, že lidé nevidí nebo neberou vážně rozdíl mezi Evropou a Evropskou unií. V Evropě jsme Vy i my byli vždycky, v EU jsou Češi pouhých sedm let a Jihotyrolané už 54 let. Do Evropské unie jsme museli vstoupit a bylo to důležité rozhodnutí. Příslušnost k Evropě nepotřebuje žádné rozhodnutí, do té se nevstupuje. Do Evropy patříme, ale v EU jsme členy. Původní motivace k evropské integraci byla zcela jasná a logická. Evropa po druhé světové válce potřebovala vzájemné otevření se, potřebovala odstranění bariér, které existovaly na hranicích států, potřebovala liberalizaci pohybu lidí, zboží, kapitálu, ale i myšlenek. To bylo realizováno založením Evropského hospodářského společenství (EHS). To byl v mých očích pozitivní krok. V průběhu času se ukázalo, že kontinent potřebuje také obhospodařování jistého počtu public goods, která existují na celoevropské, tedy kontinentální úrovni. To bylo provedeno v následujících desetiletích a důsledkem byla i změna názvu od EHS k ES, tedy k Evropskému společenství. Evropa více nepotřebovala. Nepotřebovala umělou unifikaci, nepotřebovala centralizaci a řízení stále více lidských činností z jednoho centrálního místa, nepotřebovala přechod od společenství k unii (od ES k EU) a už vůbec nepotřebovala Evropskou měnovou unii (EMU). Na to je její heterogenita příliš velká. Hypotéza euronaivistů, že one size fits all určitě neplatí. Krize posledních let to demonstrovala zcela přesvědčivě. Dnešní situace nemá žádné dobré řešení. Buď se musí udělat krok zpět, k nižší formě integrace, nebo krok vpřed k její vyšší formě. Evropské politické elity směřují vpřed, k další unifikaci a k přechodu od EMU k EFU, tedy k Evropské fiskální (finanční) unii. Na druhé straně vidíme, že lidé v Evropě by chtěli vůči Bruselu maximum autonomie, stejně jako lidé v Jižním Tyrolsku chtějí maximum autonomie vůči Římu (vím, že velmi riskuji, když se odvážím říci, že očekávám, že Jihotyrolané teprve později pochopí, že je jim ona vysněná autonomie ukrajována z jiné strany). Centralizace rozhodování a ekonomická výkonnost Instituce nejsou neutrální, zcela naopak, jejich vliv na lidské chování je velký. Vliv institucionálního uspořádání je důležitý i pro ekonomickou výkonnost. Euronaivisté předpokládají, že 38 39