Bohemistyka 2008, nr 1 4, ISSN 1642 9893 Robert ADAM Praha Matná svìtla na periférii èeské interpunkce Kladení èlenicích znamének nepatøí v èeské jazykovìdì k tématùm, na která se soustøeïuje teoretická pozornost badatelù. Jednou z øídkých výjimek je nedlouhý èlánek Miloslava Sedláèka (1986), v nìm autor mj. vymezuje funkce interpunkce a její kritéria a náznakovì rozlišuje interpunkci neutrální (základní, obecnou) a individuální (subjektivní). Správné u ívání neutrální interpunkce je v èeském prostøedí významnou souèástí normy veøejných písemných projevù, jako takové je kodifikováno a je pøedmìtem soustavné školní výuky. Proto e je interpunkce pova ována za (svébytnou) souèást pravopisu, provádí její kodifikaci nejrozšíøenìjší èeská jazykovìkodifikaèní pøíruèka, Pravidla èeského pravopisu, která se mezi veøejností tìší pomìrnì vysoké autoritì. Pravidla vycházejí u øadu desítiletí ve dvou vydáních: tzv. školním, které je ministerstvem školství schvalováno jako závazná pomùcka pro výuku èeského jazyka, èím právì nabývá charakteru kodifikaèní pøíruèky, a tzv. akademickém. Výklady o interpunkci jsou v akademickém vydání obsáhlejší ne ve vydání školním, ale ne o moc. Lze øíci, e školní vydání vymezuje centrální oblast èeské interpunkce, kterou by si mìl osvojit ka dý èlovìk bìhem své školní docházky a která má charakter obecnì závazné normy. Akademické vydání Pravidel pak toto centrum ponìkud rozšiøuje. Zbývá však ještì spousta pøípadù (syntaktických konstrukcí, vztahù, spojovacích prostøedkù apod.), o nich Pravidla nepojednávají nebo pojednávají nejasnì, avšak které se v úzu s vìtší èi menší frekvencí objevují. Pøi rozhodování o tom, zda v tìchto pøípadech znaménko klást, nebo neklást, popøípadì které znaménko pou ít, nemá pisatel (pøípadnì redaktor, editor, korektor) v kodifikaèní pøíruèce oporu. Tyto jevy tvoøí interpunkèní periférii. Ten, kdo stojí pøed problémem z oblasti interpunkèní periférie, mù e postupovat v zásadì dvìma smìry: buï objeví v kodifikovaném centru interpunkce systém a øešení si odvodí pomocí analogií, nebo se pokusí zjistit, zda pro daný jev neexistuje nìjaká norma, která by byla zachycena mimo kodifikaèní pøíruèku. Druhá cesta není jednoduchá, nebo hledat lze na mnoha místech. Èlánky zamìøené na nìjaký interpunkèní problém obèas, leè bohu el nesystematicky vycházejí v odborných a popularizaèních jazykovìdných èasopisech (zejména v Èeském jazyce a literatuøe a v Naší øeèi ). Nìkterými jevy, které se projevují spíš v textech tištìných ne rukou psaných, se zabývají typografické normy a publikace. A mimoto jsou v souèasnosti k dispozici i rádcovské èi prùvodcovské pøíruèky, které se pokoušejí interpunkèní zásady podat zájemcùm z øad veøejnosti ucelenì a šíøeji i hloubìji, ne jak to èiní Pravidla. Které pøíruèky to jsou a jaký je jejich pøínos, budeme sledovat v tomto èlánku. Vìøíme, e ètenáøe Bohemistyky náš kritický rozbor vzhledem k praktické povaze tématu zaujme, tøeba e bude místy ponìkud detailní, a hnidopišský. * První z pøíruèek, které byly vydány po poslední zmìnì pravopisné kodifikace z roku 1993, je Jak psát správnì èárky (Prùvodce interpunkcí pro støední školy a veøejnost) z roku 1997. Napsal ji zkušený pra ský bohemista-didaktik Vladimír Stanìk a ministerstvo školství ji schválilo jako pomocnou uèebnici pro støední školy. Jak napovídá její název, nepokrývá celou oblast interpunkce, nýbr soustøeïuje se na nejzatí enìjší znaménko, toti èárku (v pojetí M. Sedláèka na znaménka dvì: èárku a dvojici èárek). V pøedmluvì se uvádí, e pøíruèka rozšiøuje a doplòuje soubor pravidel tam [v Pravidlech èeského pravopisu R.A.] obsa ených o další pøípady psaní èárek, s nimi se ák nebo jiný u ivatel jazyka v písemné praxi mù e setkat. Nerozsáhlá publikace obsahuje výkladovou èást, v ní je pouèení rozèlenìno podobnì jako v Pravidlech, jen v jiném poøadí a s ponìkud odlišnými 339 340
akcenty, a rozsáhlou èást praktickou øadu cvièení na doplòování èárek, vèetnì klíèe. Ve srovnání s Pravidly uvádí Staòkova pøíruèka podstatnì více spojovacích výrazù a pojmenovává i významové vztahy (pomìry), v nich jsou v pøíkladových vìtných celcích vìty, vìtné èleny nebo jejich slo ky spojeny. Mimoto se sna í vysvìtlovat pou ité syntaktické pojmy, tzn. napø. definuje pøístavek, nìkolikanásobný vìtný èlen apod. V tom je nespornì názornìjší ne Pravidla sama. Nad rámec Pravidel stanoví zásady kladení èárky pøed slovem a, pøed spojeními a tím a stejnì jako, mezi pozdravem a oslovením a mezi zkratkou tzn. a spojkou e. Nedùslednì se zabývá kladením èárek u výrazù pøípadnì, eventuálnì apod., naopak uvá livì a názornì postupuje, pokud jde o psaní èárky pøed zkratkami typu atd. Velmi u iteèné je uvedení pravidla, podle nìho se pøi uvádìní pramenù pøi citaci zákonných pøedpisù nepíší èárky mezi paragrafem, odstavcem a písmenem. Poznámka o vhodnosti kladení èárky ve spojeních typu Moravská galerie, Brno èi Základní škola, ernosecká vychází z racionální a systémové úvahy, ale jde bohu el proti souèasnému trendu v tvoøení tohoto typu chrématonym, a vlastnì i proti pomìrnì pevné normì. Kusý výklad Pravidel se V. Stanìk pokouší zpøesnit i v otázce vsuvek: správnì uvádí, e ustálené krátké vsuvky typu prosím, myslím, dejme tomu, upøímnì øeèeno se zpravidla èárkou neoddìlují, avšak pøiøazuje k nim i spojení øekl bych, u nìho je naopak noremní èárky psát, a spojení nemýlím-li se, které si ponechává charakter vedlejší vìty. Stejnì jako Pravidla opomíjí situaci (v úzu bì nou), v ní se výraz typu prosím nebo upøímnì øeèeno vyskytne na poèátku vìty interpunkèní øešení pøitom v takové situaci není nijak samozøejmé. V nìkolika bodech se pøíruèka Jak psát správnì èárky s Pravidly rozchází. Zatímco podle Pravidel se slo ky nìkolikanásobného vìtného èlenu spojené dvojitými spojovacími výrazy èárkou oddìlují v dy, V. Stanìk u nich rozlišuje význam; v oddíle o nìkolikanásobných vìtných èlenech i v oddíle o souøadnì spojených vìtách se pak pokouší objasnit rozdíl mezi sluèovacím a vyluèovacím významem u rozštìpených spojek buï nebo, a nebo, avšak nikoli zdaøile; srov. významovì zcela paralelní, avšak autorem rùznì chápané pøíkladové vìty Obèan vy aduje fungující sí úøadù, a státních nebo samosprávných Výrobky se èasto delší nebo kratší èas skladují, a ji ve skladech, nebo v maloobchodní síti. Krokem zpìt je definice volného a tìsného pøívlastku: zatímco podle Pravidel je volný pøívlastek takový, který nezu uje významový rozsah nadøazeného jména, V. Stanìk ho charakterizuje jako pøívlastek, který mù eme vypustit, ani se poruší smysl vìty. Z uèebnic syntaxe jsou pøitom známé i vìty, v nich volný pøívlastek nese informaci pro smysl vìty nezbytnou. Napø. Mluvnice Josefa Dobrovského, napsaná na samém poèátku minulého století, podává hlubší popis jazykového systému ne mluvnice napsané koncem padesátých let (Grepl, Karlík 1999, s. 234). (Informace, e mluvnice J. Dobrovského byla napsána na poèátku století, zde není specifikující, jde proto o pøívlastek volný; informace je tu však podstatná, nebo umo òuje srovnání èasù vzniku mluvnic, které se tu porovnávají, a tedy ukazuje, jak Dobrovský pøedstihl svou dobu.) K dalším øešením odchylným od Pravidel patøí výjimka z ustanovení, e pøed spojkami vyjadøujícími toto nost (neboli, èili, aneb) se èárka nepíše: autor uvádí pøíklady, v nich je rozumné èárku napsat, a oznaèuje je jako uvádìní vysvìtlivky; jde vesmìs o konstrukce, v nich by bylo lze nahradit uvedené spojky výrazy tj. nebo tzn. Pojem vysvìtlivka je pou it i pøi formulaci pravidla o kladení èárky pøed výrazy jako vyjma, vèetnì, kromì, avšak ani zde není definován. Protìjškem je mu spojení tìsné ; z pøíkladových vìt lze usuzovat na to, e rozdíl by bylo mo no vysvìtlit s poukazem na osamostatòování èástí výpovìdi, pøípadnì pomocí takových pojmù, jako jsou vìtný dùraz èi stupnì výpovìdní dynamiènosti. V pasá ích vìnovaných pøístavkovým spojením dochází ve sledované pøíruèce k vnitøním rozporùm. Jako pøíklady spojení, v nich druhý èlen shrnuje to, co bylo v prvním èlenu jmenováno, se objevují za sebou následující vìty: Dospìlí, dìti, domácí návštìvníci i cizinci, všichni byli nadšeni vystoupením sokolského dorostu. Kotva, Bílá labu, Máj, zkrátka velké obchodní domy, dosahují neobyèejnì vysokého mìsíèního obratu. Skuteènost, e za druhým èlenem v první vìtì 341 342
(všichni) èárka není, kde to za druhým èlenem v druhé vìtì (domy) je, zùstává bez komentáøe. Interpunkèní øešení pøíkladových vìt na rektifikaci (Ka dý psaný jazyk svoje hranice, nebo pøesnìji, hranice svého mluveného projevu, zdaleka pøekraèuje. Všechny vaše pøipomínky, èi lépe podnìty, vezmeme v úvahu.) je rozporné nejen vnitønì (zatímco po výrazu nebo pøesnìji je zde vytištìna èárka, po synonymním èi lépe vytištìna není), nýbr i ve vztahu k poznámce o rektifikaci v oddíle o nìkolikanásobném vìtném èlenu, kde se uvádí, e se zde èárka píše (pouze) pøed spojkami nebo, èi. Uvnitø jediné pøíruèky je tedy rektifikace pova ována souèasnì za vztah koordinaèní i apozièní; èárku kladenou za nebo pøesnìji pova ujeme za zjevný lapsus. Podobnì nepatøièná (a nevysvìtlená) je i první èárka ve vìtì Po vedrech, to byl úplný dárek z nebe, ten liják, uvedené mezi pøíklady na samostatný vìtný èlen; takovým èlenem je zde pouze ten liják. Vìta Vidìli jsme se asi pøed rokem, tehdy na pøednášce o Karlu Èapkovi, uvedená tamté, patøí spíš do oddílu vìnovaného pøístavkovým spojením. Pøíkladem pøístavkových spojení jsou i vìty Poslední dny pøed odjezdem jsme balili vìci denní potøeby, pøevá nì potraviny a Chce sluèovat nesluèitelné, toti politiku a morálku, které mají ilustrovat kladení èárky u vìtných èlenù dodateènì pøipojených. Ve srovnání s Pravidly Staòkova pøíruèka kupodivu vynechává pouèení, e oddìlit èárkou nelze takový doplnìk vyjádøený pøíèestím nebo jmenným tvarem adjektiva, jeho vypuštìním by se vìta stala neúplnou. Mezi pøíkladovými vìtami na tento typ doplòku u Staòka v dy oddìlovaný èárkami se pak objevuje i vìta s doplòkem v rematické pozici, u ní pokládáme èárku za nepøípustnou a pro ètenáøe matoucí: Karel Èapek psal, ponoøen hluboce do bolestí souèasné doby. V kapitole o èárce v souvìtí (pøesnìji o èárce mezi vìtami) oceòujeme explicitní upozornìní na to, e ne v dy má spojení a tak význam dùsledkový; pokud je tak ve vìtì pøísloveèným urèením zpùsobu, èárka být psána nemá: Ruce sepnìte a tak je polo te na kolena. Poznámku hovoøící o tom, e èárka pøed dvouslovnými dùsledkovými spojkami se nìkdy vynechává, jestli e druhá èást tìchto spojovacích výrazù (proto, tedy) je posunuta hloubìji do vìty, však lze jen stì í chápat jako doporuèení, jakkoli relativnì èastá tato interpunkèní chyba je. Ve zvláštní poznámce Staòkova pøíruèka poznamenává, e se èárka obvykle neklade pøed zájmeny nebo zájmennými pøíslovci ve spojeních jako Pøijdu, ale nevím kdy nebo Voliè chce vìdìt(,) co a jak. Mezi pøíklady však nepatøí Nikdo si nemù e jezdit(,) èím chce a jak chce: na rozdíl od ostatních zde uvedených vìtných celkù zde po zájmenu následuje verbum finitum, a èárka je proto nezbytná. Ustanovení Pravidel, podle kterého se èárka nepíše mezi dvìma spojovacími výrazy, z nich ka dý patøí k jiné vìtì, V. Stanìk v rámci bohaté exemplifikace vztahuje i na pøípady, v nich je prvním ze spojovacích výrazù relativum. S tím lze jen tì ko souhlasit, nebo relativum je vìtným èlenem dané vìty, a vìta následující je tím pádem do této vìty vlo ena vìty vlo ené do jiných je ovšem nutno oddìlovat èárkami z obou stran. Rozvedení a zpøehlednìní kusých ustanovení Pravidel o psaní èárek u infinitivních konstrukcí je zato tøeba pøivítat. Nìkteré formulace, jimi V. Stanìk doplòuje pøíliš struèná ustanovení Pravidel, manì odhalují nedùslednosti v kodifikaci. Tak napø. autor pøejímá pravidlo, e se obvykle èárkou neoddìlují výrazy vzniklé z vedlejších vìt, které pozbyly vìtné platnosti; k nìmu dodává upøesnìní, e pokud pisatel poci uje vìtnou platnost vedlejší vìty, èárku napsat mù e, a doprovází je pøíkladem a chce, nebo nechce (v Pravidlech pouze bez èárky). Toto spojení se však od ostatních (a dìlá co dìlá, a je jak je, dìlej co dìlej) zásadnì liší tím, e ona vìta, která zde prý pozbývá vìtné platnosti, není závislá: celé spojení je souøadné a kladení, nebo nekladení èárky v nìm by mìlo být rozhodnuto v pasá i o souøadnì spojených vìtách. Podobnì V. Stanìk parafrázuje ustanovení Pravidel, e pokud spojka ne spojuje dvì verba finita pøi tém e podmìtu, je nìkdy obtí né stanovit, zda jde o dvì vìty v souvìtí, nebo o nìkolikanásobný pøísudek. Podle teoretikù èeské syntaxe (Grepl, Karlík 1998; Hrbáèek [in:] Èechová a kol. 2000) však nìkolikanásobný vìtný èlen (tedy i nìkolikanásobný pøísudek) je spojení charakteru koordinaèního, s øídkými výjimkami (pøíèina, podmínka, pøípustka) parataktického, co spojka ne nenaplòuje. Na základì 343 344
formulací syntaktických teoretikù by spojení typu Víc utrácel, ne vydìlával mìla být psána v dy s èárkou. Ani v této kapitole všechny pøíklady neilustrují popisovaný jev. Souvìtí Bìda zemi, kde lidé postrádají politickou satiru nebo kde ji dokonce odsuzují není pøíkladem na spojení vedlejších vìt v pomìru sluèovacím, nýbr jde o pomìr stupòovací. V souvìtí ádáme vás, abyste s námi buï hráli otevøenou hru, nebo od hry odstoupíme pak vùbec nejsou souøadnì spojené vìty vedlejší; správnì mìlo být zøejmì odstoupili. Koneènì zaøazení vìty Jde to vùbec, nestranit ádnému z obou dìtí? po bok ètyøem podmínkovým infinitivùm ve funkci pøíkladù na kladení èárky u infinitivních konstrukcí s významem podmínkovým a mo nostním patrnì ukazuje na nepochopení, co vlastnì mo nostní infinitivní konstrukce jsou. Nejde v nich o vyjádøení dispozièní modality v pøísudku jako v této vìtì, nýbr o modální význam infinitivu: Pøemýšlel, jak uspoøádat [= jak by mohl uspoøádat] knihovnu. Dodejme, e v inkriminované pøíkladové vìtì je èárka proto, e tam k infinitivní konstrukci odkazuje kataforické zájmeno. * Druhou publikaci, nazvanou Prùvodce èeskou interpunkcí, vydala roku 2003 profesorka Ostravské univerzity Jana Svobodová. Zúroèila v ní dlouholeté zkušenosti s výukou syntaxe na vysoké škole a navázala na svá starší skripta Èeská interpunkèní cvièení s klíèem. Podobnì jako pøedchozí publikace má i tato dvì èásti: výkladovou a praktickou. Praktická èást má podobu souvislých textù s vynechanou interpunkcí a obsahuje klíè v podobì nejen doplnìných znamének, nýbr i zdùvodnìní jednotlivých øešení. Pøíruèka probírá všechna èlenící znaménka, nejvìtší pozornost je pochopitelnì vìnována èárce. Neklade si za cíl stanovovat zásady nad rámec Pravidel jde jí o to, stávající kodifikaci jasnì a srozumitelnì vylo it a její ovládání u ètenáøù procvièit. Proto také èasto explicitnì uvádí to, co je v kodifikaci obsa eno jen implicitnì (napø. e èárka v koordinaèní skupinì se klade pouze mezi slo ky, nikoli za skupinu, nebo e je tøeba klást èárku v dy, kdy se vedle sebe ocitnou vìty na rozdílných mluvnických úrovních), 345 a v dy vysvìtluje pou ité pojmy a upozoròuje na syntaktická úskalí (napø. e stejnì znìjící pøívlastek mù e být u jinak nezpøesnìného substantiva tìsný, kde to u substantiva ji nìjak urèeného, vymezeného volný; e vsuvka mù e mít podobu hlavní i vedlejší vìty, a dokonce i hlavní vìty se spojkou). Podobnì jako V. Stanìk upozoròuje i J. Svobodová, e spojovací prostøedek a tak nemusí mít v dy význam dùsledkový, a proto ne v dy je nále ité psát pøed ním èárku. Pøíklad, uvedený v Pravidlech jako ilustrace kladení pomlèky v heslech, nápisech, prùpovìdích atp., toti Kniha pøítel èlovìka, charakterizuje jako doklad funkce pomlèky naznaèit elidovanou sponu a výslovnì dodává, e zde pomlèku nelze nahradit èárkou. Vhodné je i to, e u nìkterých interpunkèních, resp. syntaktických jevù upozoròuje na jejich slohové zabarvení: jako ozvláštòující výjimku chápe dodatkové pøipojování vìtných èlenù i uvolòování infinitivních pøívlastkù (a tedy i jejich oddìlování èárkou). Jako sporná vidíme v pøíruèce J. Svobodové jen nìkolik málo míst, vesmìs nepøíliš záva ných. V pøíkladové vìtì na støedník S pravou láskou je to jako s duchy; kdekdo o ní mluví, ale málokdo ji vidìl pova ujeme za mnohem vhodnìjší pou ít dvojteèku v té její funkci, kterou autorka charakterizuje jako výskyt za vìtou nebo výrazem, které uvozují tzv. vysvìtlovací pøístavek. Ve vìtì uvedené mezi pøíklady na doplòky tvoøené trpným pøíèestím, u nich je oddìlování èárkou fakultativní, toti Vidìno oèima mladých(,) cesta do svìta je dnes ka dému otevøena, chápeme èárku jako nezbytnou, v dy participiální konstrukce je zde nekongruentní. A koneènì je otázka, zda rozhojòovat zpùsoby oddìlování vsuvky o kombinaci pomlèek a závorek, co není prostøedek ani noremní, ani ekonomický. * Zatím poslední praktickou pøíruèku vìnovanou interpunkci vydali roku 2006 v edici knih se spoleèným titulem Na co se èasto ptáte ètyøi mladší pracovníci pra ské pedagogické fakulty a opatøili ji podtitulem Jak pou ívat èárku a další interpunkèní znaménka. Pøedchozím publi- 346
kacím se podobá v tom, e mimo výklady obsahuje i cvièení s klíèem: jsou umístìna v závìru ka dé kapitolky a klíè obsahuje vedle øešení i zdùvodnìní. V úvodu autoøi píší, e po dohodì s recenzentkou publikace (pracovnicí jazykové poradny Ústavu pro jazyk èeský AV ÈR a spoluautorkou Pravidel Ivanou Svobodovou) se od nìkterých kodifikovaných zásad odchylují, ponìvad po roce 1993 došlo v u ívání interpunkce k posunùm, a to ve smìru vyšší tolerance. Výklady se zaèínají èárkou a dále následují pasá e o dvojteèce, uvozovkách a pøímé øeèi a poté postupnì o ostatních znaménkách, a to vèetnì spojovníku, který Pravidla ani M. Sedláèek za èlenící znaménko nepova ují, který si ale veøejnost zhusta plete s pomlèkou. Na pøíruèce kolektivu autorù je sympatické, e se sna í srozumitelnì vysvìtlovat pou ité syntaktické pojmy a e doporuèuje u ívání urèitých (neinterpunkèních) prostøedkù, které napomáhají zøetelnosti souvìtné výstavby (napø. opakování spojovacích výrazù na zaèátcích souøadnì spojených vedlejších vìt, jak jsme to právì uèinili v tomto souvìtí). Mimoto je tøeba ocenit, e neopomíjí mnohé jevy, které zùstaly mimo pozornost Pravidel. Tak napø. výslovnì uvádí, e u výrazu jednak a jednak (v úzu èastého, ale lingvisty doposud nereflektovaného) se èárka nepíše. Bez èárky doporuèuje psát výrazy stejnì jako, podobnì jako na zaèátku vìty. Zabývá se tøeba i psaním teèky v popiscích k obrázkùm a také vhodnì upozoròuje, e dvojteèka se zpravidla nepíše pøed výèty, které nemají povahu pøístavku. Podobnì jako J. Svobodová autoøi místy explicitnì upozoròují na èasté chyby, jakou je kupø. kladení èárky pøed spojením a pak. Opomenut nezùstává moderní spojovací prostøedek a/nebo (autoøi ho pova ují za jednu spojku); škoda jen, e skuteènost, e se pøed ním nepíše èárka, si musí ètenáø vyvodit z pøíkladového souvìtí. Hned úvodní kapitola o èárce v souøadném spojení vìt vzbuzuje øadu otázek. Nejvýraznìjší námitky máme vùèi zpùsobu, jakým autoøi odlišují sluèovací vztah od vyluèovacího, a v dùsledku toho i vùèi doporuèením, která ètenáøùm dávají ohlednì kladení èárky pøed spojkami nebo, anebo a èi. (Tomuto slo itému tématu hodláme vìnovat zvláštní èlánek.) Pochybujeme i o mo nosti neklást èárku v souvìtích jako Celý den se na všechny jenom usmíval i sousedé si toho všimli nebo Nikdo mi v tom okam iku nemohl pomoct ani Petr se nezmohl na jediné slovo: nedávná zkušenost s tím, e studenti bohemistiky v textu sto let starém pova ovali valnou vìtšinou spojku i spojující vìty za èástici, nás vede k domnìnce, e v souèasné èeštinì se spojování vìt (pøinejmenším hlavních vìt s rùznými podmìty) pomocí spojek i a ani ve sluèovacím vztahu stává negramatickým. Mezi pøíkladovými vìtami na spojku a jako souèást víceslovných spojovacích výrazù je i vìta, v ní ádné a není. Snaha autorù stanovit dvojí mo nost interpungování pøed parataktickým a je pochopitelná, ponìvad by to odpovídalo dvìma zpùsobùm, jak dané vìty (napø. Pou íval výrazy kni ní(,) a zastaralé) vyslovit: a mù e být pøíklonné, nebo mù e být vysloveno po pauze. Ani pøíklonné a však podle našeho názoru nevyjadøuje prosté sluèování; spíš jde o vyjádøení rozmezí, tak jako v pøípadì Vejce vaøíme osm a deset minut. Z formulace V nìkterých pøípadech nemù eme jednoznaènì rozhodnout, zda jsou spojky u ity jako sluèovací nebo (sic!) vyluèovací, èárku tedy mù eme i nemusíme napsat vysvítá, e autoøi nemají ujasnìno, z èí perspektivy vedou svùj výklad: zda píšícího, nebo ètenáøe; to platí vlastnì o celé publikaci. I v pasá ích vìnovaných interpunkci pøed spojkami jak, jako a ne zavádìjí autoøi pøíruèky Jak pou ívat èárku a další interpunkèní znaménka zásady, které nemají oporu v Pravidlech, nevycházejí z ádných nových syntaktických poznatkù a nereflektují pevnì vìøíme ani posuny v normì. Ve vìtì Uvádìl mnoho pøíkladù(,) jako péèi o zvíøata, o staré lidi apod. èárku pøed jako napsat nikoli mù eme, nýbr musíme: Pravidla to, co je zde spojkou jako pøipojeno, definují jako èást celku oznaèeného pøedcházejícím èlenem, která je uvedena jako pøíklad. (Na jiném místì se autoøi k dvojí funkci výètového jako vyjadøují v souladu s Pravidly, ale místo aby rozdíl popsali jako rozdíl mezi výètem specifikujícím, zu ujícím rozsah významu øídícího substantiva a výètem uvádìjícím pøíklady, hovoøí dost nepøesnì o nezbytné informaci a významovì volnìjší èásti vìty.) Mo nost chápat dvì verba finita spojená spojkou ne jako nìkolikanásobný pøísudek (v èásti tohoto textu vìnované pøíruèce V. Staòka jsme pochybo- 347 348
vali, e je to mo né ve vìtách jako Víc utrácel, ne vydìlával) autoøi naprosto neuvìøitelnì vztahují i na ne s významem èasovým a doporuèují jako rovnocennou variantu i psaní Ne nakoupil naobìdval se. Poznat, e tu jde o podøadné souvìtí, by pøitom mìl ka dý absolvent základní školy! O pár stran dále autoøi umo òují v pøípadì zesílení významu vedlejší vìty výrazem kladeným pøed spojku psát èárku za tento výraz i pøed nìj, vèetnì pøípadù jako Do sklepa pro brambory dojdu jen, co si doètu kapitolu. Pravidla jsou v té vìci bohu el pøespøíliš lapidární, ale z pøíkladù v nich uvedených lze odvodit, e dvojí èlenìní je mo né jen tehdy, kdy lze vedlejší vìtu vynechat bez ztráty gramatiènosti. Tedy Rozmyslete si odpovìï døíve, ne zaènete test vyplòovat ano, Pøijedu jen, abych ho uvidìl ne. Zøetelnìjší je toto pravidlo snad v pøípadì, kdy vedlejší vìta pøedchází vìtu hlavní; autoøi pøíruèky však i v souvìtí Zvláš (,) kdy je horko, chtìjí být psi venku dlouho do noci pøipouštìjí èárku po zesilujícím výrazu, a vedlejší vìtu tedy umo òují chápat jako vlo enou. Naprosto zmatený musí být ètenáø z výkladu o zdvojené spojce ani ani. Nejprve se mu dostane dlouhého ilustraèního souvìtí, v nìm jsou bez jakéhokoli komentáøe uvedeny èárky jako fakultativní. Poté následuje pravidlo o psaní èárky u všech zdvojených sluèovacích spojek vèetnì ani ani a pøíslušných pøíkladù (tam je èárka uvedena jako nutná). A nakonec se doète, e èárku u výrazu ani ani lze u ít i vynechat podle toho, zda je spojení chápáno jako sluèovací, nebo jako stupòovací. Podobnì matoucí jsou i pøípady, kdy je jedno a toté pøíkladové souvìtí uvedeno nejprve s jednoznaènou interpunkcí a poté s dvojím interpunkèním øešením. To se stalo ve výkladu o pøístavku; jde o pøíklad Já, Pavel Novák, prohlašuji, e jsem se nedopustil ádné zrady. Pøi druhém u ití jsou èárky obklopující vlastní jméno nevhodnì a nenoremnì prohlášeny za fakultativní, nadto s popisem, e jde o konstrukci slo enou z vlastního jména a obecného substantiva zdá se tedy, e se sem dané pøíkladové souvìtí dostalo nedopatøením. Pøíkladové vìty jako Musím koupit nìco k jídlu, maso a brambory a O prázdninách jsme byli na brigádì sbírat ovoce, broskve, meruòky a hroznové víno nás vedou k povzdechnutí, e je škoda, e autoøi pøíruèky nedoporuèili ètenáøùm v podobných pøípadech dávat pøednost dvojteèce. (Ostatnì na funkèní pøetí enost èárky upozoròoval u M. Sedláèek; v interpunkèních pøíruèkách všech typù by mìlo stát obecné pravidlo stanovící, e kde mù e stát èárka nebo jiné znaménko, mìlo by stát jiné znaménko.) Poslední nedopatøení v oddíle o pøístavku má mo ná na svìdomí nakladatel: vìta Nakladatelství Klett s. r. o., vydalo zajímavou pøíruèku o interpunkci v èeské vìtì zde ilustruje zásadu, e pokud je název firmy konèící zkratkou s. r. o., a. s. u it ve vìtì, je z jazykového hlediska správné psát za zkratku èárku. Jistì e, ale èárka tu musí být i pøed zkratkou a pokud firma trvá na u ívání jazykovì chybného názvu, proto e ho tak má zapsán v obchodním rejstøíku, èárka za zkratkou to zachránit nemù e! K velmi pozoruhodnému nesouladu v doporuèeních jednotlivých pøíruèek dochází u celkem bì nì u ívaného spojovacího výrazu jako i. Zatímco Staòkùv prùvodce doporuèuje psát pøed ním èárku, kolektivní publikace nabízí publiku výbìr ze dvou jiných! mo ností, toti psát èárku pøed ním i za èlenem, který pøipojuje, nebo nepsat èárky vùbec. Poslední mo nost lze odmítnout nejsnáze; koneckoncù i sami autoøi kolektivní pøíruèky o nìm sice pojednávají spolu s výrazy stejnì jako a podobnì jako, ale kdy upozoròují na odchylné pravidlo pøi u ití tìchto výrazù na zaèátku vìty (èárka se tam zásadnì nepíše), výraz se jim z uvedené trojice nenápadnì vytrácí pochopitelnì, proto e ho na zaèátku vìty u ít nelze, co svìdèí o tom, e ke zbylým dvìma nepatøí. Sporná doporuèení se v pøíruèce kolektivu autorù nevyhnula ani kapitolám o dalších znaménkách. Pokud platí, e ve vìtách jako Všichni tøi vítìzové: Hana Novotná, Petr Skoupý a Daniel emlièka získali i zájezd k moøi dvojteèka nahrazuje výraz tj., jak autoøi tvrdí, pak by mìla ovšem na konci vysvìtlovacího výètového pøístavku (zde pøed slovem získali) stát èárka. Další funkcí dvojteèky je podle autorù vyjadøování významového rozvolnìní v dlouhém souvìtí, jeho myšlenkové dvojèlennosti zøejmì to má souviset s funkcí oddìlovat pøedvìtí a závìtí periody, zmínìnou v poznámce v Pravidlech. V dlouhém souvìtí, které je tu uvedeno jako pøíklad, však má dvojteèka fun- 349 350
kci oddìlit dolo ení, vysvìtlení skuteènosti uvedené pøed ní (øeèeno slovy Pravidel), o ádné rozvolnìní tu nejde. V oddíle o pøímé øeèi je zmínìna mo nost psát pøed pøímou øeèí v umìlecké literatuøe pomlèku, avšak schází jakákoli informace o pøímé øeèi neznaèené uvozovkami. O tom, e autoøi naprosto nerozumìjí pojmu polopøímá øeè, svìdèí nejen její ztoto nìní s vnitøním monologem autora (sic!), nýbr i jediný pøíklad, v nìm jde ve skuteènosti o neznaèenou pøímou vnitøní øeè postavy. Kdy autoøi pøíruèky uvádìjí jako správné hned tøi mo nosti psaní epistolární zkratky P. S., mimo jiné i v podobì PS., tì ko to chápat jinak ne jako zbyteèné zavádìní mimosystémových výjimek do psaní zkratek, a tedy drobný krok k destabilizaci této èásti pravopisného systému. Oddíl o závorkách respektuje ustanovení Pravidel, ale nabízí se otázka, zda v dobì textových editorù s bohatým inventáøem symbolù a v èase rostoucího vyu ití lomítka stále doporuèovat psaní tzv. šikmých závorek, tj. vlastnì dvou lomítek. Spojení názvu obce a názvu její èásti se podle pøíruèky mù e psát se spojovníkem bez mezer i s pomlèkou s mezerami (Praha-Radotín i Praha Radotín), a je-li jeden z názvù víceslovný, pouze druhým jmenovaným zpùsobem. Takovým zpùsobem se však oznaèuje rovnì vymezení trasy. V pøípadech jako trasa Praha Dolní Liboc Kladno Švermov to pak znemo òuje zapsat jednoznaènì, zda jsou na trase dva, tøi, nebo ètyøi body; ètenáøi, který neví nebo si neuvìdomí, e Švermov je úøednì souèástí Kladna a Dolní Liboc souèástí Prahy, ani jiná ne poslední jmenovaná interpretace nenapadne. Proè tedy radìji nezùstat u v itého psaní se spojovníkem i v pøípadì víceslovných názvù? Nedoká eme posoudit, zda zámìrnì, èi nevìdomky mìní autoøi nìkteré v ité syntaktické termíny za nové, napø. infinitiv rozvinutý místo rozvitý nebo pøívlastek postupnì se rozvíjející místo pøívlastek postupnì rozvíjející; u druhého termínu jde pøece o to, e pøívlastek postupnì rozvíjí øídící substantivum, nikoli snad sám sebe. Nerozumíme ani tomu, proè pou ívají slovo rozvzpomínání místo nále itého rozpomínání a proè se v jinak spisovných pøíkladových vìtách objevuje vazba pøedlo ky mimo s genitivem místo nále itého akuzativu. Kvalitu pøíruèky sni ují rovnì chyby v sazbì: v oddíle o apostrofu jsou místo tohoto znaménka soustavnì tištìny koncové jednoduché uvozovky; a tìsnì nad informací, e pokud se spojovník objeví na konci øádku, píšeme druhý na zaèátku dalšího øádku, takovýto druhý spojovník schází. Nejvìtší vadou na kráse analyzované publikace je skuteènost, e se její autoøi ve výkladových pasá ích dopouštìjí hrubých interpunkèních chyb. V následujících vìtách kladou nemístné èárky: Vìty hlavní pøipojené k sobì bez spojovacího výrazu, oddìlujeme v dy èárkou (pøíp. pomlèkou); Vìtu vedlejší vlo enou do vìty øídící (hlavní), oddìlujeme èárkami z obou stran (v obou pøípadech pøed slovem oddìlujeme); Zkratky, zkracující nìkolik slov, se píší jako jedno slovo (okolo rozvitého pøívlastku, který je specifikující, tedy tìsný); v následujících naopak èárky scházejí: informace, e Brazílie le í v Ji ní Americe není informace nová ani podstatná pro smysl vìty (za slovem Americe); Konstrukce tvoøené rozvitým pøídavným jménem, pøíèestím nebo pøechodníkem je mo no, ale není to bezpodmíneènì nutné oddìlit z obou stran èárkami (za slovem nutné, jím se konèí vsuvka). Scházející i nadbyteèná èárka se nacházejí v tomto takøka nesrozumitelném souvìtí: Pokud stojí na místì, kde by mohly být u ity pøedlo ky, spojky a v pøípadì zápisu celých finanèních sum, mezerou ji [= pomlèku] neoddìlujeme (èárka nemá být za slovem sum, nýbr za slovem spojky, souvìtí by bylo vhodné vùbec pøeformulovat). V odùvodnìní interpunkèního øešení jedné z úloh se v klíèi objevuje formulace dvojí mo ná interpretace: buï pomìr stupòovací nebo pomìr sluèovací, v ní musí být pøed slovem nebo èárka dokonce i podle neobvyklé teorie u ité v této pøíruèce. Pøípadù, kdy se autoøi v pøíkladových vìtách týkajících se jiných jevù nedr í vlastních doporuèení, jsou v publikaci spousty. * Jak ukázal rozbor souèasných èeských interpunkèních pøíruèek, není orientace na periférii èeské interpunkce snadná. Prùvodce Jany Svobodové ozaøuje centrum arci svìtlem jasným a ostrým a mnohdy 351 352
z lepších úhlù ne Pravidla èeského pravopisu a na periférii dopadají jen sporadické odlesky. Prùvodce Vladimíra Staòka a rádce kolektivu autorù se shodnì odva ují za hranice centra postoupit, avšak jejich svìtla jsou matná, místy ozaøují spíše scestí ne chodníky a obèas svítí sama proti sobì. Poutník, který se chce v celku èeské interpunkce vyznat, tak zatím na poøádný reflektor èeká. Šanci stát se jím má právì dokonèovaná internetová pøíruèka jazykové poradny Ústavu pro jazyk èeský AV ÈR. Uvidíme Literatura A d a m R., 2008, O èárce pøed spojkou»nebo«, Èeský jazyk a literatura (v tisku). È e c h o v á M. a kol., 2000, Èeština øeè a jazyk, ISV, Praha. G r e p l M., K a r l í k P., 1998, Skladba èeštiny, Votobia, Olomouc. G r e p l M., K a r l í k P., 1999, Skladba èeštiny cvièení a výklad, ISV, Praha. J a n o v e c L., B u š o v á L., Ø í h o v á A., Š a m a l o v á M., 2006, Na co se èasto ptáte. Jak pouûívat èárku a další interpunkèní znaménka, Klett, Praha. Pravidla èeského pravopisu, 1998, Academia, Praha. Pravidla èeského pravopisu. Školní vydání vèetnì Dodatku, 2004, Fortuna, Praha. S e d l á è e k M., 1986, K základním otázkám interpunkce v èeštinì, Naše øeè 69, s. 121 132. S t a n ì k V, 1997, Jak psát správnì èárky. Prùvodce interpunkcí pro støední školy a veøejnost, Fortuna, Praha. S v o b o d o v á J., 2003, Prùvodce èeskou interpunkcí, Vademecum Bohemiae, Opava. 353