Eduard Stehlík SRDCE ARMÁDY. generální štáb

Transkript

1 Eduard Stehlík SRDCE ARMÁDY generální štáb

2

3

4

5 Eduard Stehlík SRDCE ARMÁDY generální štáb

6 SRDCE ARMÁDY Ministerstvo obrany České republiky Prezentační a informační centrum ISBN ISBN (anglicky)

7 Vážení čtenáři, otevíráte stránky knihy, která vychází ve dnech, kdy si Generální štáb Armády České republiky připomíná devadesáté výročí svého vzniku. V České republice není mnoho institucí, jež by se mohly pochlubit srovnatelně dlouhou a bohatou historií. Vždyt' první kroky Generálního štábu sahají až do roku 1919, tedy do prvních měsíců existence nezávislé Československé republiky, do samých počátků naší novodobé státnosti. V letech, jež následovala, sdílel s republikou i jejími občany období mírová i válečná, léta demokratického rozvoje a prosperity, stejně jako roky útlaku a zmařených nadějí. Ohlédneme-li se zpět na oněch devět desetiletí, naskytne se nám vskutku zajímavý pohled, který není rozhodně nudný a jednotvárný. Z pohledu období světových dějin se do něj vměstnaly dvě světové války, i když v případě té první již jen její dozvuky. Následovala studená válka, mezinárodní terorismus a celá řada menších či větších regionálních konfliktů. Mimořádně bohaté byly ve stejné době i naše národní dějiny: zrod a upevňování novodobé státnosti v letech , její zánik v březnu 1939 a znovuobnovení za cenu velkých ztrát na jaře roku pětačtyřicátého, nástup totalitního režimu v únoru 1948 a pokus o jeho reformu v roce osmašedesátém, sovětská intervence a následná normalizace, ale i pád totality v listopadu 1989, rozdělení Československa na dva nezávislé státy a konečně budování samostatné České republiky. Mnohé se odehrálo i během několika posledních let, které máme dosud všichni v živé paměti. Za nejvýznamnější události je dozajista možné považovat vstup naší republiky do Severoatlantické aliance v březnu 1999 a naše členství v Evropské unii od května U většiny z výše uvedených klíčových okamžiků stála československá armáda, později Armáda České republiky a Generální štáb. Troufám si říci, že její příslušníci odvedli a dosud odvádějí velký kus tvrdé a poctivé práce pro tuto republiku. Zejména díky našemu zapojení do zahraničních misí v různých místech současného neklidného světa je nyní Česká republika pevně zakotvena v euroatlantických strukturách, což je nejen pro naši současnost, ale zejména budoucnost velmi dobrá zpráva. Kniha, kterou držíte v rukou, nese název Srdce armády. Ano, i náš Generální štáb je, stejně jako je tomu v armádách jiných zemí, oním srdcem, bez kterého není možný život armádního organismu, stejně jako bez srdce není možná lidská existence. Až budete listovat stránkami této knihy, která slovem i obrazem vypravuje o bohatých a mnohdy i tragických dějinách našeho Generálního štábu, zjistíte, že ono armádní srdce bylo v minulosti nezřídka blízko klinické smrti. Prošlo řadou oživení a podařilo se ho zachránit jen díky obětavé péči mnoha bezejmenných. Přežilo. V uplynulých dvaceti letech se konečně vrátilo do plnohodnotného života a přes některá drobná zaklopýtnutí je dnes již zase zdravým, silným a výkonným orgánem, s nímž se musí počítat. Domnívám se, že právě včas. Vývoj ve světě není jednoduchý, musíme být připraveni na nejrůznější eventuality, ale přesto, či snad právě proto, zůstávám optimistou. Věřím, že následující roky existence naší armády i jejího Generálního štábu budou léty budování, rozvoje, ale především služby vlasti, na něž budeme moci být právem hrdi. Generálporučík Ing. Vlastimil PICEK náčelník Generálního štábu Armády České republiky 3

8

9 I. KAPITOLA V LETECH PRVNÍ REPUBLIKY ( )

10 SRDCE ARMÁDY Vznik Československa a upevňování jeho státní suverenity Vpondělí 28. října 1918 vznikla Československá republika. Byla jedním z nových států, které se na mapě Evropy objevily jako důsledek první světové války. O Čechoslovácích a především o jejich legiích ve Francii, Itálii a zejména v Rusku však již v té době věděl celý svět. Právě tato dobrovolnická zahraniční armáda představovala v rukou Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika nejdůležitější argument pro nezpochybnitelné právo Čechů a Slováků na vlastní nezávislý stát. Zajištění hranic nové republiky a prosazení státní suverenity na dosud sporných územích leželo však v prvních týdnech její existence na domácím vojsku. Legionářské jednotky se totiž tou dobou dosud nalézaly v zahraničí. Místo posledního možného odporu, budovu pražského vojenského velitelství, obsadila 30. října 1918 strážní setnina složená z českých námořníků V pátek 8. listopadu 1918 se na Staroměstském náměstí v Praze konala vojenská přísaha nové republice, které přihlížel tehdejší nejvyšší správce čs. vojsk Josef Scheiner (uprostřed) K zajištění území Slovenska, obsazeného dosud ma arskou armádou, odjel z Prahy nově zformovaný 1. čs. polní dělostřelecký pluk Rakousko-uherská důstojnická čepice 6

11 v letech první REPUBLIKY ( ) JUDr. Josef SCHEINER Mimořádnou událostí se pro všechny obyvatele hlavního města stal příjezd nové hlavy státu, prezidenta T. G. Masaryka, který do Prahy dorazil 21. prosince Jeho automobil během cesty ulicemi města doprovázeli legionáři, sokolové i příslušníci domácího vojska. V roce 1884 ukončil studium na právnické fakultě v Praze, 1889 promován na doktora práv. Právní koncipient, od roku 1893 advokát. V roce 1879 se stal členem Sokola, osobní přítel jeho zakladatele Miroslava Tyrše šéfredaktor časopisu Sokol. Jako starosta Sokola začlenil organizaci do mezinárodní spolupráce, například v rámci Evropské tělocvičné unie, kde poté Sokol přes 40 let zastupoval. V roce 1908 vytvořil v Praze Svaz slovanského sokolstva. Po vypuknutí války v roce 1914 stál u zapojení sokolské organizace do odbojové činnosti proti Rakousku-Uhersku. Spoluzakladatel tajného výboru Maffie, podílel se na financování odboje. V květnu 1915 uvězněn, ale pro nedostatek důkazů propuštěn. Pracoval i nadále v odboji, přestože žil pod policejním dohledem. Od léta 1918 člen předsednictva Národního výboru československého. V říjnu 1918 jeden z organizátorů vyhlášení samostatnosti Československa. Po vzniku ČSR nejvyšší správce (velitel) čs. vojsk a předseda Výboru národní obrany. Řídil počátky výstavby armády a odesílání prvních jednotek do bojů na Slovensku. Od ledna do srpna 1919 první generální inspektor čs. branné moci. Po odchodu z této funkce se vrátil do čela Sokola, v jehož vedení neúnavně pracoval až do své smrti. Nejvyšším spojeneckým důstojníkem v ČSR byl zpočátku generál Luigi Giuseppe Piccione, velitel armádního sboru italských legií, zachycený zde v lednu 1919 se svým štábem v Kroměříži Současně se zajiš ováním po hraničních oblastí republiky, Těšínska a Slovenska, byly na troskách bývalé monarchie položeny základy vojenské organizace nové armády. Od 5. listopadu 1918 budoval pplk. gšt. Rudolf Kalhous organizační skupinu, z níž po dvou týdnech vznikl III. odbor (vojenský) Ministerstva národní obrany. Právě on podchytil organizační struktury bývalé c. a k. armády v histo rických zemích, obnovil fungování vojenského doplňovacího systému a v roce následujícím se stal zárodkem budoucího generálního štábu. Příslušníci 1./21. baterie, kteří zasáhli do bojů na Těšínsku, v březnu 1919 v Hrušově nad Odrou Divizní generál Luigi Giuseppe PICCIONE Absolvoval vojenskou akademii (vyřazen jako poručík dělostřelectva) a Vysokou školu válečnou v Římě. V předvečer první světové války byl náčelníkem štábu 8. divize. Za války konal službu jako náčelník štábu divize a sboru, v roce 1917 přidělen k hlavnímu stanu italské armády jako přednosta operačního oddělení. V roce 1918 velitel 5. divize, později náčelník štábu 7. armády. Dnem 25. října 1918 ustanoven velitelem Československé divize v Itálii, kterou v listopadu 1918 reorganizoval na Československý armádní sbor v Itálii. Po vzniku samostatného Československa náčelník Italské vojenské mise v ČSR, od počátku roku 1919 vrchní velitel čs. vojsk na Slovensku. Jako takový vedl až do konce května 1919 operace proti ma arským jednotkám. Na počátku června 1919 byl nahrazen ve funkci náčelníkem Francouzské vojenské mise gen. Pellém. V červnu 1919 se vrátil do Itálie, kde opět velel divizi a od roku 1927 armádnímu sboru. V témže roce obdržel čestnou hodnost čs. generála. Výrazně se angažoval jako funkcionář italského Rotary Clubu. Jako penzista se usadil v Terstu, kde zemřel. 7

12 SRDCE ARMÁDY Příjezd generála Maurice Pellého, konstituování generálního štábu Divizní generál Maurice César Joseph PELLÉ Vystudoval École Polytechnique a Vysokou školu válečnou v Paříži. Jako důstojník dělostřelectva prošel řadou posádek i velitelských funkcí. V letech náčelník štábu u gen. Joffrea na Madagaskaru. Po návratu do Francie působil u několika dělostřeleckých pluků, od ledna 1906 zařazen u 1. oddělení generálního štábu, od dubna 1907 u Inspekce vojenského školství Ministerstva války. V letech francouzský vojenský přidělenec v Berlíně. Od konce roku 1912 náčelník štábu Vysokého komisaře Francouzské republiky při tažení v Maroku. Po vypuknutí první světové války povolán do Hlavního stanu ( podnáčelník štábu pro organizaci) velitel 153. divize, od května 1917 velitel V. sboru, s nímž v březnu 1918 zastavil německou ofenzivu u Noyon. V únoru 1919 postaven do čela Francouzské vojenské mise v ČSR, současně ustanoven náčelníkem dosud neexistujícího čs. hlavního štábu. Na počátku června 1919 vrchní velitel čs. armády bojující s Ma ary na Slovensku (generalissimus). Při plnění tohoto úkolu se výtečně osvědčil a v ČSR si získal mimořádnou popularitu. V letech francouzský nejvyšší komisař pro oblast Středního východu v Cařihradě (v mezidobí zastupoval v roce 1923 Francii na mírové konferenci v Lausanne). Podlehl těžké nemoci v Toulonu. Budova Zemského vojenského velitelství na Malostranském náměstí v Praze Generál Maurice Pellé (vlevo) při inspekci u 23. čs. střeleckého pluku francouzských legií v létě 1919 Na pozvání československé vlády přijela do Prahy 13. února 1919 Francouzská vojenská mise vedená gen. Mauricem Pellém, kterého osobně přivítal ministr národní obrany Václav Klofáč (nahoře). Na základě smlouvy z 20. ledna 1919 o činnosti mise a jejích pravomocích bylo stanoveno, že náčelník mise bude kromě svého úřadu vykonávat i funkci náčelníka čs. generálního štábu. Právě při jeho vzniku, vytváření Ministerstva národní obrany a budování vojenského školství všech stupňů měli být francouzští důstojníci Československu nápomocni. Krátce po svém příjezdu se Francouzská vojenská mise rozdělila do čtyř samostatných sekcí (organizační, zpravodajské, operační a výcvikové, dopravní), čímž fakticky vznikl základ budoucího generálního štábu, jenž měl spojením s III. odborem (vojenským) MNO vytvořit jednotný generální štáb čs. branné moci. Francouzská generálská čepice Maurice Pellého 8

13 v letech první REPUBLIKY ( ) Brigádní generál PhDr. Milan Rastislav ŠTEFÁNIK Trosky letounu Caproni č generála Milana Rastislava Štefánika na místě tragédie u Vajnor Čtvrtý květen 1919 se stal v novodobých dějinách čs. armády černým dnem. Při svém návratu do republiky zahynul při leteckém neštěstí nedaleko Vajnor náš první a jediný ministr války gen. Milan Rastislav Štefánik. Československo tak přišlo o vynikající vojenskou osobnost, která mohla bezesporu velice významně ovlivnit jak formování čs. branné moci a jejích ústředních orgánů, tak právě probíhající válečný konflikt s Ma arskem. Díky své autoritě a společenskému postavení mohl Štefánik pro ČSR mnohé vykonat i na poli mezinárodních vztahů a ve vzájemných vztazích česko -slovenských. Navíc v něm pravděpodobně odešel i jeden z hlavních kandidátů na místo náčelníka hlavního štábu po generálu Pellém. Výložka čs. generála z roku 1919 V letech studoval v Praze, nejprve stavební inženýrství a astronomii, později na fiflozofické fakultě. Od roku 1904 žil ve Francii, kde pracoval v několika observatořích (Mendon u Paříže, ředitel hvězdárny na Mont Blanku). Vedl vědecké expedice na Tahiti, do Turkestánu, Brazílie, Španělska a Alžírska. Od podzimu 1911 francouzský občan. V roce 1915 se přes špatný zdravotní stav přihlásil do armády a po absolvování pilotního výcviku bojoval jako stíhač na západní frontě a v Srbsku. Intervenoval ve prospěch dobrovolníků roty Nazdar, podporoval čs. zahraniční odboj a zajistil významné audience pro T. G. Masaryka u francouzských státníků. Od jara 1917 místopředseda Československé národní rady v Paříži. Ve prospěch čs. odboje se angažoval i v Itálii, Rumunsku, Rusku, Velké Británii a USA. V dubnu 1918 uzavřel v Itálii dohodu o vytvoření čs. armády a osobně se podílel na její výstavbě. V srpnu 1918 odjel v hodnosti francouzského generála k našim legiím na Sibiř, kde provedl jejich reorganizaci. V únoru 1919 se vrátil do Evropy a chystal se v ČSR převzít funkci ministra války. Jeho letoun však u Vajnor havaroval a Štefánik společně s celou osádkou zahynul. Generál Maurice César Joseph Pellé jako náčelník čs. hlavního štábu spolu se svými spolupracovníky. Kromě něj jsou na fotografii zachyceni i přednosta výchovného odboru MNO Jindřich Vaníček (čtvrtý zprava v civilu), II. zástupce náčelníka hlavního štábu plukovník Louis Eugène Faucher (třetí zprava) a dva čs. důstojníci, kteří se jako první vystřídali ve funkci zástupce náčelníka hlavního štábu: plukovník Vojtěch Vladimír Klecanda (zcela vpravo) a generál Stanislav Čeček (po pravici gen. Pellého). 9

14 SRDCE ARMÁDY Válka o Slovensko 1919 Nejrozsáhlejší bojové akce se v letech odehrály na Slovensku. Již samo obsazování slovenského území v závěru roku 1918 nebylo snadnou záležitostí, ale ve srovnání s krvavými boji, které zde probíhaly od května do července 1919, bylo onou pověstnou procházkou růžovým sadem. V květnu 1919 se totiž čs. jednotky na Slovensku utkaly s výborně vyzbrojenou stotisícovou armádou Ma arské sovětské republiky a utrpěly několik citelných porážek. Vojenské neúspěchy na jihu Slovenska přiměly prezidenta republiky T. G. Masaryka k tomu, aby 4. června 1919 jmenoval gen. Maurice Pellého nejvyšším velitelem (generalissimem) čs. armády. Francouzská vojenská mise se tím vlastně stala štábem nejvyššího velitele a řada jejích důstojníků převzala velitelské funkce po Italech, kteří v té době ČSR opouštěli. Připravované vytvoření generálního štábu bylo prozatím odsunuto na dobu pozdější. V době války o Slovensko se vyhrotily spory mezi italskými a francouzskými důstojníky, které skončily odvoláním gen. Luigiho Piccioneho (vlevo) a jeho nahrazením gen. Eugènem Mittelhauserem (vpravo). Spolu s nimi je na fotografii ministr Vavro Šrobár. Arditi 33. čs. střeleckého pluku italských legií v roce 1919 v Bratislavě Francouzská přilba Adrian patřící gen. Maurici Pellému Do bojů s ma arskou armádou nasadili Čechoslováci na Slovensku s úspěchem několik obrněných vlaků. 10

15 v letech první REPUBLIKY ( ) Armádní generál Josef ŠNEJDÁREK Jako velitel 2. divize se bojů na Slovensku zúčastnil i francouzský plukovník českého původu Josef Šnejdárek (zcela vpravo), kterého fotograf zachytil na vrchu Kalvária u Banské Štiavnice Ve druhé polovině června 1919 přešla iniciativa postupně na stranu Čechoslováků. Ještě dříve, než však mohlo dojít k rozhodujícím bojům, přistoupili Ma aři na podmínky stanovené mírovou konferencí a válka skončila. Během dvou měsíců si jen na naší straně vyžádala přes 1000 padlých a 3700 raněných. Konec bojů umožnil k 15. říjnu 1919 provést komplexní reorganizaci Ministerstva národní obrany, v jehož rámci se vůbec poprvé oficiálně objevil generální štáb. O pouhý rok později (19. září 1920) došlo k jeho přejmenování na hlavní štáb čs. branné moci s tím, že označení generální štáb bylo napříště vyhrazeno pouze k označení stavovské skupiny důstojníků generálního štábu, absolventů vysoké školy válečné. Stráž složená z italských legionářů u zabarikádovaného pohraničního mostu přes Dunaj v Komárně V srpnu 1895 vyřazen z pražské kadetky, ale již o rok později opustil činnou službu a odešel do zahraničí. Od ledna 1899 u 2. pluku Cizinecké legie, s nímž prodělal tažení na Sahaře, v Maroku a Alžírsku frekventant pěchotní školy v St. Maixent u 1. pluku alžírských střelců a od září 1911 u 4. pluku alžírských střelců v Tunisu, později u 4. pluku domorodých střelců. Po vypuknutí války se zúčastnil bojů na západní frontě, kde byl několikrát raněn. Od listopadu 1917 přidělen k Československé národní radě (dále jen ČSNR) v Paříži. Na jaře 1918 pobočník vrchního velitele čs. vojsk generála Janina. Po návratu do ČSR velitel vojsk operujících na Těšínsku proti Polákům, při bojích s Ma ary na Slovensku velitel 2. divize. Od září 1919 vojenský velitel Prahy přidělen u Francouzské vojenské mise v ČSR velitel 9. pěší divize v Trnavě. V letech v čele 7. pěší divize v Olomouci. Od prosince 1924 velitel 11. pěší divize v Košicích košický zemský vojenský velitel, zemský vojenský velitel v Bratislavě. V červenci 1935 penzionován. V říjnu 1938 jmenován velitelem Národních střeleckých gard. Po okupaci ČSR odešel do Francie, kde po vypuknutí války poskytl své služby tvořící se čs. armádě. Po porážce Francie se usadil v Maroku, kde před plánovaným návratem do ČSR zemřel. Lístek polní pošty z doby války o Slovensko. Mimo jiné na něm můžeme číst: Už to zas jde jako dříve. Kanóny hřímí a kulky lítají, Ma aři padají. Jo jo tak se má člověk na tom světě. Vrchní velitel čs. armády a náčelník hlavního štábu gen. Maurice Pellé s majorem francouzské armády Julienem Victorem Flipem a ministrem Vavro Šrobárem (v brýlích uprostřed) nad mapou kdesi v okolí Užhorodu 11

16 SRDCE ARMÁDY Návrat legií do vlasti a unifikace čs. branné moci Příslušníci 21. čs. střeleckého pluku francouzských legií na Pražském hradě v lednu 1919 Kromě jednotek domácího vojska mělo Československo v době svého vzniku většinu své armády v zahraničí. Zatímco příslušníků italských legií a přibližně 9000 legionářů z Francie dorazilo do republiky v prosinci 1918 či lednu 1919, pluky našich legií v Rusku se do ČSR začaly vracet teprve v roce Ani v jejich případě nešlo o nijak zanedbatelné počty. Na Sibiři jsme totiž měli na vojáků. V čele jednoho z legionářských transportů přijel do Prahy v červnu 1920 i velitel čs. vojska na Rusi a v letech náčelník hlavního štábu gen. Jan Syrový (na fotografii vpravo s ministerským předsedou Vlastimilem Tusarem). Československý válečný kříž 1918 Prvním plukem ruských legií, který dorazil do svobodné republiky, se v únoru 1920 stal 1. čs. střelecký pluk Mistra Jana Husi. Na Staroměstské náměstí přišel legionáře osobně přivítat dr. Edvard Beneš (doprovázený velitelem pluku pplk. Karlem Kutlvašrem), ministr národní obrany Václav Klofáč a pochopitelně i náčelník hlavního štábu gen. Maurice Pellé. 12

17 v letech první REPUBLIKY ( ) Podplukovník Rudolf KALHOUS Příslušníci jedné z kulometných rot italských legií v létě 1919 na Slovensku Jedním z nejsložitějších úkolů nově vytvořeného hlavního štábu se od ledna 1920 stala tzv. unifikace, neboli sjednocení všech složek čs. armády (legionářských pluků, domácího vojska, domobraneckých praporů z Itálie apod.) v jediný celek s pevnou organizační strukturou, doplňovaný navíc od října 1920 pravidelnými odvody branců. Plán připravený pplk. Rudolfem Kalhousem a jeho spolupracovníky se ukázal jako vynikající. Počáteční těžkosti se podařilo rychle zvládnout, což potvrdila částečná mobilizace v říjnu 1921, jež byla vyhlášena jako reakce na pokus excísaře Karla nastoupit na ma arský trůn. Její průběh prokázal jak dobrou připravenost armády, tak i nastupujících záložníků. Aktivní důstojník rakousko-uherské armády, absolvent Válečné školy ve Vídni. Před první světovou válkou prošel postupně různými funkcemi ve štábech divize, armádního sboru a armády. Od března 1917 člen operačního oddělení Vrchního armádního velitelství v Badenu u Vídně. V říjnu 1918 vedl v Praze z pověření Vrchního armádního velitelství tajná jednání s Aloisem Rašínem a dalšími českými politiky, podílel se na zajištění cestovních pasů pro čs. delegaci jedoucí v říjnu 1918 do Ženevy na jednání s představiteli ČSNR. Od náčelník operační skupiny Vrchního velitelství čs. vojsk, od druhé poloviny prosince 1918 přednosta vojenského odboru A, soustře ujícího v sobě činnosti neexistujícího generálního štábu. V lednu 1919 vojenský expert čs. delegace na mírových jednáních v Paříži. Od jara 1919 náčelník organizačního oddělení budovaného hlavního štábu, autor zásad unifikace a dislokace mírové armády. Pro neshody s představiteli Francouzské vojenské mise opustil v únoru 1921 hlavní štáb. V letech styčný důstojník u velitelství četnictva, poté odešel do výslužby. V civilním životě se věnoval soukromému podnikání a publikační činnosti. Od roku 1924 sídlil hlavní štáb v domech pro dočasné umístění úřadoven MNO v Praze-Bubenči. Ač to dnes zní neuvěřitelně, v době vzniku tohoto komplexu se počítalo s tím, že jde o provizorní řešení. Celý blok je proto vyprojektován tak, aby ho po postavení definitivní budovy MNO bylo možné jednoduchými stavebními úpravami rozdělit na třináct běžných činžovních domů. Karabina Mannlicher vz. 1895, ráže 8 mm 13

18 SRDCE ARMÁDY Francouzská vojenská mise v Československu Divizní generál Eugène Désiré Antoine MITTELHAUSER V roce 1894 ukončil studium na Vojenské akademii v St. Cyru, přidělen 4. střeleckému pluku v Tunisu posluchač Vysoké školy válečné v Paříži. Od roku 1901 přidělen ve štábu alžírské divize, poté u III. armádního sboru v Rouenu (pobočník velitele) a XIX. sboru v Alžírsku. V letech velitel roty u 2. pluku alžírských střelců v Maroku u Ministerstva války. Od června 1913 velitel VII. praporu 3. pluku střelců velitel 60. pěšího pluku. Po těžkém zranění v letech přednosta osobního oddělení Hlavního stanu. Od června 1917 velitel 1. brigády elitní marocké divize, opět těžce raněn. V červnu 1918 velitel 36. divize. Od února 1919 u Francouzské vojenské mise v ČSR (náčelník štábu mise, za války o Slovensko velitel Západní skupiny, velitel ZVV Bratislava, náčelník hlavního štábu). Po návratu do Francie velitel 1. divize v Lille, 29. divize v Nice a armádního sboru v Bordeaux. Od září 1931 člen Vysoké válečné rady v Paříži. Za druhé světové války vojenský velitel Sýrie a Libanonu ve službách vlády ve Vichy. Zemřel v Paříži. Armádní generál Louis Eugène FAUCHER Absolvent École Polytechnique v Paříži velitel čety u ženijního pluku 7 v Avignonu profesor taktiky v ženijním kurzu ve Fontainebleau posluchač Vysoké školy válečné v Paříži ve štábu VI. sboru v Chalons sur Marne na Ministerstvu války, poté v organizačním oddělení generálního štábu. Po vypuknutí první světové války u XX. armádního sboru (velitel ženijního vojska, později přednosta 3. oddělení) v operačním oddělení Hlavního stanu u Francouzské vojenské mise v ČSR (náčelník štábu mise, za války s Ma arskem náčelník štábu Západní skupiny, od října 1919 II. zástupce náčelníka hlavního štábu, od února 1926 náčelník mise). Po Mnichovu se vrátil do Francie, kde se podílel na výstavbě naší zahraniční armády. Po porážce Francie zapojen v odboji jako velitel Tajné armády v oblasti B-1. V lednu 1944 zatčen gestapem a vězněn až do konce války. I po válce propagoval československo-francouzské přátelství a zastával se vojenských osobností perzekvovaných v ČSR komunistickým režimem. Náčelník hlavního štábu gen. Maurice Pellé v říjnu 1919 na Kladně při oslavách prvního výročí bitvy u Terronu Vmeziválečném období se Francie stala nejvýznamnějším spojencem Československé republiky, o čemž svědčilo mimořádné postavení Francouzské vojenské mise, která vedle své poradní funkce převzala, zejména v počátečním období, i velitelskou zodpovědnost u vyšších jednotek čs. branné moci. Velice pozitivní vliv francouzských specialistů se projevoval zejména při formování vojenskostrategického myšlení. Jestliže organizační zásady výstavby nové čs. armády byly především dílem domácích důstojníků, v operačním plánování hlavního štábu se ve dvacátých letech prosadili zejména příslušníci Francouzské vojenské mise. Jejich dílem byl i vůbec první operační plán z 25. května 1919 a studie k vedení války s Německem, Ma arskem a Polskem, jejichž vznik se datuje do závěru roku Mimořádné postavení si Francouzi postupem času vybudovali i na poli vojenského školství všech stupňů, které pomáhali budovat od samých počátků. Významným potvrzením vzájemné spolupráce se stal podpis československo-francouzské spojenecké smlouvy 25. ledna Francouzský Řád čestné legie Náčelník hlavního štábu gen. Eugène Mittelhauser při výkonu své funkce často spolupracoval s generálním inspektorem čs. branné moci Josefem Svatoplukem Macharem (sedící vpravo) 14

19 v letech první REPUBLIKY ( ) V říjnu 1921 navštívil Prahu náčelník francouzského generálního štábu gen. Maxime Weygand, který při této příležitosti vyznamenal na Hradčanském náměstí několik důstojníků čs. armády. Jeho doprovod tvořil vedle generálů Mittelhausera a Syrového i tehdejší ministr národní obrany František Udržal (v buřince). Skupina posluchačů pražské Válečné školy (ročník 1924 Jana Žižky z Trocnova ) s částí svých pedagogů, včetně pplk. Alexise Guillona. Mezi důstojníky na fotografii nechybí ani několik budoucích vysokých funkcionářů hlavního štábu. Náčelník francouzského generálního štábu, tentokrát gen. Maurice Gamelin, navštívil Prahu i v polovině září Doprovázeli ho generálové Jan Syrový a Ludvík Krejčí. Fotografie velitele pražské Válečné školy gen. Amedée Jameta s věnováním mjr. gšt. Šimonu Drgáčovi, náčelníkovi hlavního štábu v letech

20 SRDCE ARMÁDY Rok 1926 hlavní štáb v českých rukou, Gajdova aféra Snímek na rozloučenou. Velitel Zemského vojenského velitelství Bratislava gen. Claude Spiré (sedící třetí zleva) se svými spolupracovníky a veliteli podřízených divizí a brigád před odchodem z Československa. Vpátek 1. ledna 1926 vstoupilo v platnost nařízení prezidenta republiky T. G. Masaryka, kterým se změnila působnost Francouzské vojenské mise na funkci poradní. Tímto dnem převzali čs. důstojníci některá vyšší velitelská místa, jež byla až dosud obsazena Francouzi. V prvé řadě šlo o funkci náčelníka hlavního štábu, kterým se stal gen. Jan Syrový, do té doby velitel Zemského vojenského velitelství Praha. S jeho příchodem začíná období samostatného vytváření čs. branné moci, i když vliv francouzských důstojníků ještě po nějakou dobu přetrvával. Někteří Francouzi (zejména velitelé části škol a kurzů) navíc ve svých funkcích zůstali i po 1. lednu Jako vůbec poslední, nepočítáme-li gen. Louise Fauchera, náčelníka Francouzské vojenské mise, opustil Československo v září 1930 velitel pražské Válečné školy gen. Joseph Le Blévec. Československý lehký kulomet vz. 26, ráže 7,92 mm Československá přilba vz. 25 Jedním z francouzských velitelů, který v Československu působil ve velice významné funkci, byl i velitel Zemského vojenského velitelství Užhorod gen. Marie Constantin Robert Paris (na snímku z dvacátých let s guvernérem Podkarpatské Rusi Grigorijem Žatkovičem) 16

21 ( ) Armádní generál Jan SYROVÝ Ve čtvrtek 18. března 1926 byla jmenována úřednická vláda ministerského předsedy Jana Černého. Křeslo ministra národní obrany v ní zastával gen. Jan Syrový, který se tak stal jediným náčelníkem hlavního štábu, jenž byl v době výkonu své funkce členem vlády. Krátce po převzetí své funkce se stal gen. Jan Syrový na přechodnou dobu ministrem národní obrany. V čele hlavního štábu ho v té době zastupoval gen. Radola Gajda, který však byl již v červenci 1926 na základě zmanipulovaných důkazů obviněn z přípravy protistátního puče a špionáže ve prospěch SSSR. Následovalo jeho přeložení do výslužby a degradace. Pád významného legionářského velitele byl sice částí důstojnického sboru chápán jako důsledek nepřípustného vměšování politiků do vnitřních záležitostí armády, avšak k žádné formě odporu nedošlo. Gajdova aféra se tak stala prvním krokem na cestě plného podřízení armádních špiček politické reprezentaci, což přineslo své tragické plody v září roku Hvězda Řádu bílého lva. Různými stupni tohoto našeho nejvyššího vyznamenání byli dekorováni všichni důstojníci FVM, kteří působili v ČSR. Bývalý náčelník hlavního štábu gen. Eugène Mittelhauser navštívil po skončení své mise ČSR hned několikrát. Fotografie zachycuje jeho přijetí u ministra národní obrany Karla Viškovského. V letech působil ve Varšavě. Po vypuknutí války vstoupil v září 1914 do České družiny (velitel čety, později velitel roty). Po vzniku 1. čs. střeleckého pluku prošel funkcemi od velitele roty až po zástupce velitele pluku. V předvečer zborovské bitvy zraněn a ztratil oko. Za konfliktu s bolševiky stál v čele Severozápadní skupiny, od srpna 1918 velitel Československého armádního sboru, od ledna 1919 velitel Československého vojska na Rusi velitel ZVV Praha a náčelník hlavního štábu (v mezidobí ministr národní obrany). Od prosince 1934 generální inspektor čs. branné moci. Od do ministerský předseda ČSR, poté ministr obrany až do jara Po okupaci ČSR penzionován a žil pod dohledem gestapa. Finančně podporoval perzekvované a v květnu 1945 se dal k dispozici velitelství Bartoš. Přesto zatčen a odsouzen za údajnou kolaboraci k 20 letům odnětí svobody. V roce 1960 amnestován. Po propuštění pracoval jako noční hlídač. Divizní generál Radola GAJDA V září 1915 vstoupil v zajetí do černohorské armády. S ruskou sanitární misí odjel do Ruska, kde se v březnu 1916 přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize. Od ledna 1917 u 2. čs. střeleckého pluku (velitel čety, roty a praporu, od července 1917 zatímní velitel pluku). Od března 1918 velitel 7. čs. střeleckého pluku. Za bojů s bolševiky velitel Východní skupiny. Od září 1918 velitel 2. čs. divize. Od ledna 1919 velitel Sibiřské armády admirála Kolčaka. V listopadu 1919 se pokusil o protikolčakovský převrat, zajat a donucen opustit Rusko přidělen ZVV Praha frekventant Vysoké školy válečné v Paříži. V letech velitel 11. divize v Košicích. Od prosince 1924 u MNO hlavního štábu (I. zástupce náčelníka hlavního štábu, od zastupující náčelník hlavního štábu). V létě 1926 přeložen do výslužby a následně degradován. V lednu 1927 vstoupil do Národní obce fašistické a stal se jejím vůdcem. Za okupace podporoval příslušníky odboje a pečoval o dceru popraveného odbojáře, přesto zatčen a v letech vězněn. 17

22 SRDCE ARMÁDY Československá armáda na konci dvacátých let V dubnu 1928 poctil ČSR již podruhé svou návštěvou bývalý velitel čs. legií v Itálii gen. Andrea Graziani. Součástí jeho pobytu bylo i přijetí u náčelníka hlavního štábu gen. Jana Syrového. Ve druhé polovině dvacátých let zašti oval gen. Jan Syrový (čtvrtý zleva) z titulu své funkce všechna závěrečná cvičení čs. branné moci. Dělostřeleckým dalekohledem situaci na bojišti právě pozoruje plk. Josef Votruba, který se nedlouho poté stal I. zástupcem náčelníka hlavního štábu. V roce 1927 vstoupila v platnost definitivní organizace Ministerstva národní obrany, která ukončila léta provizorií. Kromě hlavního štábu, v němž se postupně soustředily veškeré záležitosti velitelské působnosti MNO, tvořilo nyní ministerstvo šest odborů (I. všeobecně vojenský, II. dělostřelecký a zbrojní, III. letecký, IV. technický. V. intendanční, VI. politicko-právní) a tzv. prezidium, neboli prezidiální odbor. Ten měl zvláštní postavení, nebo řešil záležitosti společné pro celé ministerstvo. Mimo odbory ministerstva zůstalo po roce 1927 vyčleněno pouze osobní oddělení. Československá pistole vz. 24, ráže 9 mm Na konci dvacátých let obdržela čs. armáda na svou dobu velice moderní obrněné automobily OA vz. 27. Tuto dvojici vozidel s osádkami zachytil fotograf v létě 1930 ve Vysokém Veselí. 18

23 v letech první REPUBLIKY ( ) Armádní generál Josef VOTRUBA Delegace vysokých představitelů hlavního štábu v čele s gen. Janem Syrovým u ministra národní obrany Karla Viškovského při příležitosti dekorování polského vojenského atašé Řádem bílého lva Na rozdíl od jiných armádních složek, které v letech první republiky prošly několika reorganizacemi, si hlavní štáb až na drobné změny uchoval stejnou organizační strukturu po celou dobu své předválečné existence. V roce 1929 byla kupříkladu následující: v jeho čele stál náčelník hlavního štábu s podnáčelníkem, I. a II. zástupcem. Podléhalo jim celkem pět oddělení (1. organizační, 2. zpravodajské, 3. organizační, 4. etapní a 5. školské a výcvikové), která se dále dělila na několik skupin. V polovině třicátých let, kdy se mezinárodně-politická situace začala zhoršovat, je doplnily Generální sekretariát obrany státu (GSOS) a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP). V roce 1899 absolvoval kadetku ve Vídni. Po vyřazení u c. a k. zeměbraneckého pluku 8 v Praze, od února 1904 u c. a k. zeměbraneckého pluku 25 v Kroměříži frekventant Válečné školy ve Vídni. V letech byl ve štábu 46. zeměbranecké divize v Krakově. Od března 1913 u Vrchního velitelství zeměbrany ve Vídni. Po vypuknutí války zařazen v operačním oddělení 1. armády, od března 1915 ve štábu 12. divize příslušník 58. pěší divize (přednosta operačního oddělení, od října 1916 náčelník štábu). Od září 1918 u Ministerstva války ve Vídni. V roce 1919 se zúčastnil bojů na Slovensku jako náčelník štábu 2. divize náčelník štábu 11. divize v Košicích, od června 1920 náčelník štábu 3. divize v Litoměřicích. V letech velitel pěšího pluku 30 ve Vysokém Mýtě, velitel 8. pěší brigády tamtéž velitel 2. horské brigády ve Spišské Nové Vsi u MNO hlavního štábu (I. zástupce náčelníka hlavního štábu). Od září 1931 velitel 10. divize v Banské Bystrici. Od března 1935 zemský vojenský velitel v Bratislavě. Za branné pohotovosti státu velel III., později IV. armádě. V lednu 1939 odešel do výslužby. Po vzniku samostatného Slovenska žil v Praze. V důsledku těžké choroby oslepl a byly mu amputovány obě nohy. Prezident republiky T. G. Masaryk věnoval armádě trvale velkou pozornost. Zde je zachycen společně s francouzským maršálem Henrim Pétainem (třetí zleva v první řadě) a vysokými představiteli jugoslávské a rumunské armády, kteří se v létě 1929 zúčastnili manévrů v okolí Kroměříže. Právě na schodišti kroměřížského zámku vznikla i tato skupinová fotografie, na níž nemohli chybět ani tehdejší vysocí představitelé našeho hlavního štábu. 19

24 SRDCE ARMÁDY Vojenská spolupráce se státy Malé dohody Řád rumunské koruny Prezident republiky T. G. Masaryk po předání Řádů bílého lva jugoslávským generálům v roce 1928 v Lánech. Slavnostnímu aktu byl kromě ministra národní obrany Františka Udržala a generálního inspektora gen. Aloise Podhajského (první zleva) přítomen i náčelník hlavního štábu gen. Jan Syrový (zcela vpravo). Bezpečnost republiky posiloval v meziválečném období systém spojeneckých smluv, které byly uzavřeny v letech mezi Československem, Rumunskem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávií), jenž vešel do dějin jako Malá dohoda. Šlo o vojensko-politickou alianci zaměřenou proti snahám Ma arska o revizi mírových dohod z Trianonu, která navíc usilovala o zabránění restaurace Habsburků na rakouském, či ma arském trůnu. Úzká spolupráce existovala i při výměně zpravodajských informací, jak o tom svědčí tento snímek pořízený v jedné z kanceláří 2. oddělení hlavního štábu. První zleva je na snímku jeho tehdejší přednosta plk. František Hájek. Náčelník hlavního štábu gen. Ludvík Krejčí a podnáčelník gen. Karel Husárek při návštěvě Rumunska v roce

25 v letech první REPUBLIKY ( ) Jugoslávský Řád bílého orla Přehlídka čs. armády před rumunským králem Carolem II. v listopadu 1936 v Praze. Před tribunou defiluje jednotka velkých kulometů proti letadlům (VKPL) na automobilech Tatra 82. Formy vzájemné vojenské pomoci byly hlavními štáby všech tří zemí detailně rozpracovány a v průběhu častých konzultací dále zpřesňovány. Vedoucí úlohu v rámci Malé dohody hrálo po celou dobu Československo, a to nejen proto, že se jeho průmysl významně podílel na vyzbrojování spojeneckých zemí, ale zejména z toho důvodu, že dr. Edvard Beneš byl spolu s rumunským ministrem zahraničních věcí Nicolae Tituleskem hlavním tvůrcem aliance. Sílící vliv Německa a fašistické Itálie na Balkáně však ve druhé polovině třicátých let vedl k dezintegraci Malé dohody, jež se po Mnichovu fakticky rozpadla. Přijetí náčelníků hlavních štábů zemí Malé dohody 14. listopadu 1937 u ministra národní obrany Františka Machníka Delegace nejvyšších představitelů hlavních štábů Jugoslávie a Rumunska se svými hostiteli v listopadu 1937 před budovou hlavního štábu v Dejvicích. Po pravé ruce gen. Krejčího stojí gen. Milan Nedič, na druhé straně gen. Štefan Ionescu. 21

26 SRDCE ARMÁDY Vysoká škola válečná v Praze Každý ročník pražské Vysoké školy válečné měl své tablo s portréty pedagogického sboru a absolventů. Zatímco na přelomu 20. a 30. let bylo ze školy vyřazováno jen několik málo frekventantů, s narůstajícím ohrožením ČSR potřeba důstojníků generálního štábu výrazně vzrostla, což se projevilo i na počtu posluchačů. Pamětní odznak absolventa pražské Vysoké školy válečné. Tento patřil Karlu Lukasovi, v letech 1933 až 1936 pobočníkovi náčelníka hlavního štábu. Pro výchovu čs. důstojníků generálního štábu byla 1. listopadu 1921 v Praze péčí Francouzské vojenské mise založena Válečná škola (od 1. října 1934 Vysoká škola válečná). Jejím vzorem byla Vysoká škola válečná v Paříži a pražská škola byla proto často označována jako její mladší sestra. Díky mimořádnému zájmu vedení Francouzské vojenské mise i všech náčelníků hlavního štábu dosáhla VŠV při výchově svých posluchačů velkých úspěchů a ve třicátých letech se svou kvalitou a úrovní výuky mohla směle rovnat obdobným školám v zahraničí, které však často měly nepoměrně delší tradici. Podobně jako absolventi civilních škol se i bývalí posluchači Vysoké školy válečné pravidelně scházívali při příležitosti výročí jejího absolvování. Na snímku z roku 1936 je zachycena část někdejších pedagogů VŠV a důstojníků V. ročníku Krále Petra I. Osvoboditele, vyřazeného v roce Mezi muži na fotografii je i plk. Bohumil Boček, budoucí náčelník hlavního štábu v letech (stojící třetí zprava ve druhé řadě). 22

27 v letech první REPUBLIKY ( ) Armádní generál Vojtěch Boris LUŽA Ve třetím poschodí budovy, kde dnes sídlí Ministerstvo obrany České republiky, byla v meziválečném období umístěna Vysoká škola válečná a Kurs pro vyšší velitele Pražskou Vysokou školu válečnou absolvovalo v letech první republiky 577 důstojníků (včetně 22 Litevců) a informačními kurzy za stejnou dobu prošlo 269 generálů a vyšších velitelů. Vedle armádních špiček se VŠV těšila i zájmu politické reprezentace. Prezident republiky T. G. Masaryk školu navštívil již 27. dubna 1922, jeho nástupce dr. Edvard Beneš mezi jejími posluchači pobýval v roce 1936 hned dvakrát. Při své druhé návštěvě 22. června prohlásil: Být mozkem armády, to je ohromný úkol národní a státní. Proto služba generálního štábu vyžaduje důstojníků nejlepších hodnot jak po stránce odborného vzdělání, tak i po stránce spolehlivosti, sebeovládání, taktu a charakteru. V srpnu 1915 padl na ruské frontě do zajetí. Od července 1916 příslušník 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse, s jejímž 1. plukem se zúčastnil bojů v Dobrudži u 2. čs. střeleckého pluku v Rusku (z velitele roty se postupně vypracoval až na zástupce velitele útvaru) velitel pěšího pluku 5 v Praze frekventant pražské Válečné školy. V letech u MNO hlavního štábu (přednosta 3. oddělení) velitel 1. horské pěší brigády v Ružomberku. Od června 1932 velitel pražské Válečné školy. V roce 1935 velitel V. sboru v Trenčíně, velitel IV. sboru v Olomouci, od listopadu 1937 zemský vojenský velitel v Brně. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl velitelem II. armády. Za okupace napojen na řídící orgány Obrany národa, v úzkém kontaktu s generálem Eliášem. Stal se spoluzakladatelem odbojové organizace Rada tří a počítalo se s ním jako s vojenským velitelem celého domácího odboje. Padl v přestřelce s protektorátním četnictvem v Hřišti u Přibyslavi. Divizní generál Mikuláš DOLEŽAL V roce 1921 byl poprvé pořádán Informační kurs pro generály a štábní důstojníky, nazývaný později Vyšší informační kurs a od roku 1926 Kurs pro vyšší velitele. Jeho úkolem byla příprava frekventantů pro velení vyšším jednotkám a absolvování KVV bylo nezbytnou podmínkou pro povýšení do generálské hodnosti. Na snímku z června 1933 jsou zachyceni frekventanti kurzu se svými pedagogy. Vysvědčení kpt. Vladimíra Taláška z pražské VŠV. Jeho majitel byl 19. srpna 1942 popraven nacisty v Plötzensee. V prosinci 1914 padl jako příslušník c. a k. pluku císařských tyrolských myslivců 1 do ruského zajetí. Zde se přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse, s níž se zúčastnil bojů v Dobrudži. Od ledna 1917 v čs. legiích. U 8. čs. střeleckého pluku prošel funkcemi od velitele čety po velitele spojovací roty. Od počátku roku 1919 na velitelství 3. čs. divize (přednosta telegrafní služby) u MNO v Praze (pobočník generálního inspektora). V letech frekventant pražské Válečné školy ve štábu ZVV Brno (od ledna 1927 náčelník štábu) velitel pěšího pluku 10 v Brně u MNO (I. zástupce náčelníka hlavního štábu) velitel 9. pěší brigády v Českých Budějovicích. V letech velitel Vysoké školy válečné v Praze. Za mobilizace v září 1938 velitel čs. vojenské mise pro Jugoslávii, poté velitel VI. sboru. Za okupace zapojen v Obraně národa jako zástupce gen. Bedřicha Homoly (nejprve na Oblastním velitelství Obrany národa Velká Praha, od konce roku 1940 v Ústředním vedení ON). V srpnu 1941 zatčen gestapem a v říjnu 1941 v Praze-Ruzyni popraven. 23

28 SRDCE ARMÁDY Reorganizace a modernizace armády ve třicátých letech Československá přilba vz. 32, tzv. vajíčko Vreakci na krach odzbrojovacích jednání v Ženevě začala v roce 1932 operační skupina 3. oddělení hlavního štábu připravovat rozsáhlý plán reorganizace a modernizace čs. armády. Vzniklý elaborát, který pod názvem Armáda v poli 9. května 1933 schválil náčelník hlavního štábu gen. Jan Syrový, stál na počátku zásadní přeměny čs. branné moci. Ta je nerozlučně spjata se jménem nového náčelníka hlavního štábu gen. Ludvíka Krejčího, jenž do funkce nastoupil s řadou nových spolupracovníků v listopadu Prvním vítězstvím nového vedení hlavního štábu bylo znovuzavedení dvouleté prezenční služby. Další kroky na sebe nedaly dlouho čekat. Od roku 1934 probíhaly přípravy k budování opevnění, které bylo zahájeno v roce následujícím. V květnu 1935 vstoupila v platnost nová organizace válečné armády, následovaná reorganizací armády mírové. V polovině října 1935 tak vzniklo sedm sborových velitelství a v roce 1937 byl změněn dosud existující systém čtyřplukových divizí na systém tříplukový. K divizím a čtyřem rychlým divizím se 15. října 1937 připojily divize 13., 14. a 15., následované 1. ledna a 17. divizí, čímž byl přerod ukončen. Obrněný automobil PA-II, populární Želva, měl již v polovině třicátých let svůj zenit za sebou, a proto armádní představitelé usilovali o jeho nahrazení modernějším a kvalitnějším bojovým prostředkem. Přehlídkám organizovaným při příležitosti ukončení závěrečných cvičení přihlížely desetitisíce lidí, jak o tom svědčí tato fotografie kolony obrněných automobilů OA vz. 27, pořízená v létě 1931 v Pelhřimově. S rostoucím pocitem ohrožení v následujících letech prestiž armády ve veřejnosti ještě výrazně narůstala. 24

29 ( ) Na rozsáhlých změnách v armádě měla svůj podíl i tato čtveřice (zleva): gen. Ing. František Nosál, přednosta IV. odboru MNO, gen. Karel Husárek, podnáčelník hlavního štábu a ředitel opevňovacích prací, gen. Ing. Václav Nosek, velitel ženijního vojska I. sboru, a gen. Ing. František Kolařík, ředitel Vojenského technického a leteckého ústavu. Odznak za výtečné řízení útočných vozidel (provedení pro mužstvo) Souběžně s přípravou organizačních změn došlo k vypracování nového nástupového plánu, jenž platil od února 1933, a postupně byla zformulována i nová československá vojenská doktrína založená na vedení pružné obrany a organizovaném ústupu před početně silnějším protivníkem. V době, kdy si většina politické reprezentace teprve začínala uvědomovat hrozící nebezpečí, byl již hlavní štáb po teoretické stránce na eventuální válečný konflikt připraven. Armádní generál Ludvík KREJČÍ V letech konal službu u c. a k. bosensko- -hercegovského pěšího pluku 4, později c. a k. bosensko--hercegovského mysliveckého praporu 5. V květnu 1917 padl do zajetí a ihned se přihlásil do čs. legií v Rusku u 6. čs. střeleckého pluku (velitel roty až velitel pluku) velitel 2. čs. divize velitel 6. divize v Brně frekventant Vysoké školy válečné v Paříži. V letech velitel 4. divize v Hradci Králové. Od ledna do listopadu 1933 zemský vojenský velitel v Košicích. Od do náčelník hlavního štábu. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 jmenován hlavním velitelem čs. branné moci. Z funkce náčelníka hlavního štábu byl odvolán na německý nátlak. Za okupace žil pod dohledem gestapa a jeho snaha zapojit se do odboje byla proto ze strany Obrany národa odmítnuta. V říjnu 1941 zatčen a vězněn až do července 1942 na Pankráci a v Terezíně. Po osvobození nebyl zařazen do odpovídající funkce a v únoru 1947 byl přeložen do výslužby. Po únoru 1948 degradován na vojína v záloze a šikanován. Pracoval jako dělník v továrně v Jablonném nad Orlicí. V roce 1990 rehabilitován. V rámci modernizace čs. armády se v její výzbroji objevila celá řada nových zbraní. Jejich snad nejtypičtějším představitelem byl bezesporu lehký tank LT vz. 35 (na snímku). Armáda v něm získala bojové vozidlo, které by tehdy ve své kategorii ve světě jen těžko hledalo konkurenta. 25

30 SRDCE ARMÁDY Zahraniční styky hlavního štábu, vojenské školství Armádní generál Ing. Alois ELIÁŠ Příslušník 5. čs. střeleckého pluku našich legií v Rusku. Na podzim 1917 odeslán do Francie, kde konal službu u 21. čs. střeleckého pluku. Od ledna 1919 se jako náčelník štábu Velitelství operujících vojsk na Těšínsku zúčastnil bojů proti Polákům, od června 1919 pak jako náčelník štábu skupiny Gillain tažení proti Ma arům na Slovensku zatímní velitel pěšího pluku 21 v Čáslavi frekventant Vysoké školy válečné v Paříži. V letech u MNO hlavního štábu v Praze (přednosta 1. oddělení, od února 1929 II. zástupce náčelníka hlavního štábu) velitel 2. pěší brigády v Chomutově, v mezidobí stálý člen čs. delegace na konferenci pro omezení zbrojení v Ženevě velitel 3. divize v Litoměřicích, velitel V. sboru v Trenčíně. Na podzim 1938 pověřen řízením MNO ministr dopravy, od dubna 1939 premiér Protektorátu Čechy a Morava. Současně zapojen v odboji, udržoval kontakt s prezidentem Benešem v Londýně. V září 1941 zatčen a za heydrichiády v Kobylisích popraven. Vedle zemí, s nimiž mělo Československo v meziválečném období velice úzké spojenecké vztahy, udržoval náš hlavní štáb styky i s mnoha dalšími státy, jak o tom svědčí snímky na této straně. V roce 1932 kupříkladu ČSR navštívil náčelník generálního štábu americké armády gen. Douglas MacArthur (na horním snímku druhý zleva), kterého doprovázel podnáčelník našeho hlavního štábu gen. Lev Prchala (sedmý zleva). Pražská Vysoká škola válečná si během své krátké existence vysloužila mezinárodní respekt a uznání, a proto mezi jejími absolventy nechyběli ani zahraniční posluchači. Dva litevské důstojníky, kteří ji úspěšně zakončili v roce 1932, přijal před jejich odjezdem z ČSR náčelník hlavního štábu gen. Jan Syrový. Zcela vpravo sedí první český velitel Vysoké školy válečné gen. František Hrabčík. Prahu navštívil i náčelník finského Generálního štábu gen. K. M. Walensius (vlevo), jenž si v doprovodu gen. Karla Heřmana prohlédl Staroměstskou radnici V srpnu 1936 přijel na oficiální návštěvu ČSR náčelník Generálního štábu švýcarské armády plk. Jakob Labhart (v civilu uprostřed), kterého uvítal podnáčelník hlavního štábu gen. Karel Husárek 26

31 v letech první REPUBLIKY ( ) Armádní generál Lev PRCHALA Odznak absolventa pražské Vysoké intendantské školy Vpolovině třicátých let již bylo jasné, že původní provizorní umístění složek hlavního štábu v bubenečské budově MNO není možné donekonečna protahovat. Proto byla uspíšena výstavba zcela nového komplexu na Vítězném náměstí v Dejvicích, v němž v roce 1937 získal hlavní štáb konečně prostory odpovídající jeho potřebám a významu. V severním křídle obráceném do dnešní Evropské ulice našlo své sídlo i Ředitelství opevňovacích prací, které bylo nedílnou složkou hlavního štábu. Jako důstojník z povolání c. a k. pěšího pluku 13 padl v červnu 1916 do ruského zajetí, kde se přihlásil do čs. legií. Službu konal u 8. čs. střeleckého pluku, kde se v červenci 1918 vypracoval z velitele kulometného oddílu až na velitele útvaru. V únoru 1919 ustanoven velitelem 3. čs. střelecké divize, s níž se v srpnu 1920 vrátil do ČSR. V roce 1920 delegát čs. mírové mise v Paříži frekventant Vysoké školy válečné v Paříži velitel 1. horské pěší brigády v Ružomberku. V letech velitel 12. divize v Užhorodě u MNO hlavního štábu (podnáčelník hlavního štábu). Byl předurčen pro funkci náčelníka, ale přednost byla nakonec dána gen. Krejčímu velitel ZVV Košice. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 velitel IV. armády, po Mnichovu III. armády. Od ledna 1939 ministr vnitra, financí a dopravy autonomní vlády Karpatské Ukrajiny. V květnu 1939 odešel do Polska, kde se postavil do čela čs. vojenského odboje. V následujícím období se dostal do konffliktu s E. Benešem, v říjnu 1940 důsledkem toho postaven ve Velké Británii mimo činnou službu. Do ČSR se po válce nevrátil, v červenci 1945 na návrh vlády degradován. Divizní generál Otakar ZAHÁLKA Náčelníkovi hlavního štábu byly v letech první republiky kromě Vysoké školy válečné přímo podřízeny i Vysoká intendantská škola, Kurs pro vyšší velitele, Kurs pro velitele vojskových těles a oddílů, Státní vojenské reformní reálné gymnázium v Moravské Třebové, Kurs na důstojníky zdravotní služby z povolání, Vojenská hudební škola a v neposlední řadě i Vojenská akademie v Hranicích na Moravě. Právě ona připravila ve třicátých letech na těžké důstojnické povolání několik stovek mladých mužů, s jejichž jmény se za druhé světové války můžeme setkat na čelných místech protinacistického odboje. Svůj mimořádný podíl na tom měl i vynikající pedagogický sbor vedený gen. Otakarem Zahálkou (první zleva), v němž jako velitel praporu vojenských akademiků působil i pplk. Karel Klapálek (třetí zleva). V březnu 1915 přeběhl na frontě k Rusům a přihlásil se do čs. legií. Zpočátku konal službu u 1., později u 6. čs. střeleckého pluku. Od března 1918 do prosince 1919 byl přednostou spojovací služby čs. vojska na Rusi frekventant Válečné školy v Praze náčelník štábu 8. divize v Opavě. V letech náčelník štábu 5. divize v Českých Budějovicích u MNO v Praze jako náčelník štábu generálního inspektora čs. branné moci velitel pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích velitel Vojenské akademie v Hranicích. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 vykonával funkci velitele 8. divize v Moravském Berouně. Po Mnichovu u MNO hlavního štábu jako přednosta oddělení pro úpravu státních hranic s Německem. Od počátku okupace zapojen v ústředních strukturách Obrany národa, které pomáhal budovat. Od začátku roku 1940 stál v čele Zemského velitelství ON Morava. V květnu 1942 zatčen a za heydrichiády popraven v brněnských Kounicových kolejích. 27

32 SRDCE ARMÁDY Manévry ve třicátých letech a spolupráce se SSSR Ministr národní obrany František Machník (uprostřed) s čs. generalitou v létě 1935 Kpravidelnému životu armády patřila v letech první republiky i rozsáhlá závěrečná cvičení. Zúčastněné jednotky se do nich zapojovaly s mimořádným nasazením, a to zejména ve druhé polovině třicátých let, kdy stále se zhoršující mezinárodní situace nevěstila pro republiku nic dobrého. Častými hosty bývali při těchto příležitostech i představitelé spojeneckých armád, jak o tom svědčí sousední snímek ze září 1934, kdy na manévry v okolí Ledče nad Sázavou dorazil náčelník francouzského generálního štábu gen. Maurice Gamelin (uprostřed), kterého při této příležitosti doprovázeli generálové Jan Syrový a Ludvík Krejčí. Brigadýrka čs. generála zbraní z druhé poloviny třicátých let Náčelník hlavního štábu gen. Ludvík Krejčí na pozorovatelně s brněnským zemským vojenským velitelem gen. Sergejem Vojcechovským (pátý zleva) 28

33 v letech první REPUBLIKY ( ) Navázání diplomatických styků v červnu 1934 a podepsání československo-sovětské spojenecké smlouvy v květnu roku následujícího předznamenaly rozvoj spolupráce mezi armádami obou zemí. Již v srpnu 1934 se při svém návratu z Paříže zastavila v Praze sovětská vojenská delegace, v roce 1935 dorazil na závěrečná cvičení naší armády zástupce náčelníka generálního štábu Rudé armády gen. Boris Michajlovič Šapošnikov a ve druhé polovině července 1936 Prahu navštívil velitel sovětského letectva gen. Jakov Ivanovič Alksnis. I představitelé našeho hlavního štábu na oplátku v té době několikrát pobývali v SSSR. Generál Ludvík Krejčí s generálem B. M. Šapošnikovem (po jeho pravici) na manévrech v okolí Pieš an v létě Po levici generála Krejčího stojí gen. Bohuslav Fiala, tehdejší přednosta 3. oddělení hlavního štábu. Uvítání velitele sovětského vojenského letectva gen. J. I. Alksnise na kbelském letišti 15. července Doprovází jej přednosta III. odboru MNO gen. Ing. Jaroslav Fajfr (zcela vpravo) a podnáčelník hlavního štábu gen. Karel Husárek (pátý zprava). Generál Alksnis se stal o necelé dva roky později obětí stalinských represí v SSSR. Vříjnu 1936 odjela do SSSR naše vojenská delegace vedená bývalým přednostou 3. oddělení hlavního štábu, tehdy již velitelem IV. sboru gen. Vojtěchem Borisem Lužou. Naše důstojníky osobně přivítal lidový komisař obrany Kliment Jefremovič Vorošilov (na snímku vpravo, s gen. Lužou). Součástí manévrů bylo předvedení činnosti tankových a výsadkových jednotek, které v přítomných zanechalo velký dojem. Československo-sovětská vojenská spolupráce pokračovala velice intenzivně i v následujících letech, a to jak na poli výměny důstojníků při odborných stážích, tak při sjednávání zbrojních kontraktů. Skupina důstojníků při závěrečných cvičeních v roce 1935 na Slovensku. Sedmý zleva je tehdejší přednosta 2. oddělení hlavního štábu plk. gšt. Šimon Drgáč. Československá důstojnická šavle vz

34 SRDCE ARMÁDY Ředitelství opevňovacích prací hlavního štábu Vroce 1935 přistoupila ČSR dle francouzského vzoru k budování stálého opevnění. K řízení těchto prací bylo 20. března 1935 vytvořeno Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), do jehož čela byl postaven gen. Karel Husárek. Během pouhých tří let se příslušníkům této nové složky hlavního štábu podařilo vytvořit dílo, jež budí dodnes právem obdiv. Stavebně se totiž podařilo dokončit 227 izolovaných pěchotních srubů (podobného typu, jako je objekt N-S 82 na sousedním snímku), pět mohutných dělostřeleckých tvrzí Smolkov, Hůrku, Boudu, Adama a Haničku a na deset tisíc objektů lehkého opevnění. To vše za necelé tři roky, po něž mohly stavební práce probíhat. Nejmohutnějšími pevnostními objekty byly dělostřelecké sruby. Ten na snímku (R-H-S 79 Na mýtině ) patřil do sestavy tvrze Hanička nad Rokytnicí v Orlických horách a jeho výzbroj měla tvořit trojice 10 cm houfnic vz. 38. Pamětní odznak Ředitelství opevňovacích prací Od roku 1937 začaly být hromadně budovány i objekty lehkého opevnění vz. 37, tzv. řopíky. Díky masové výstavbě (dokončeno jich bylo přes devět tisíc) se právě ony staly symbolem čs. opevnění. 30

35 v letech první REPUBLIKY ( ) Divizní generál Karel HUSÁREK Ihned po ukončení stavebních prací obsazovali ještě ne zcela dokončené pevnostní objekty vojáci. Potýkali se s nevyhovujícími životními podmínkami, vlhkem a zimou, ale nestěžovali si. Připravovali se na válku, která podle nich musela přijít každým okamžikem. Nejinak tomu bylo i v případě tohoto izolovaného pěchotního srubu MO-S 30 Dolní dvoják na Hlučínsku. K obraně těžkého opevnění byly od srpna 1937 zřizovány speciální pevnostní útvary hraničářské pluky, které byly z důvodu utajení přímo podřízeny velitelstvím jednotlivých sborů. Jejich řídícím orgánem bylo po odborné stránce ŘOP. Zvláštností těchto jednotek byl fakt, že k nim bylo přidělováno výhradně mužstvo české a slovenské národnosti, navíc zvláště prověřené z hlediska státní spolehlivosti. Celkem se podařilo vytvořit pět takových útvarů: hraničářský pluk 4 v Hlučíně, hraničářský pluk 6 v Červené Vodě u Králík, hraničářský pluk 19 v Žamberku, hraničářský pluk 18 v Novém Městě nad Metují a hraničářský pluk 17 v Trutnově. Speciální pevnostní jednotkou byl i hraničářský prapor 50 na bratislavské Petržalce. Příslušník čs. legií v Rusku, zatímní náčelník štábu 2. čs. střelecké divize. V roce 1919 náčelník operačního oddělení ruské Sibiřské armády gen. Kolčaka v Jekatěrinburgu, od srpna 1919 náčelník operačního oddělení Čs. vojska na Rusi velitel ženijního pluku 4 v Bratislavě velitel ženijního pluku 5 v Praze. V letech posluchač Vysoké školy válečné v Paříži, současně absolvoval Svobodnou školu politických nauk (diplomatický odbor) sídlící tamtéž náčelník štábu ZVV Bratislava velitel horského pěšího pluku 3 v Popradu profesor strategie a všeobecné taktiky v Kursu pro vyšší velitele v Praze u MNO hlavního štábu v Praze (I. zástupce náčelníka hlavního štábu, od října 1935 podnáčelník hlavního štábu, od prosince 1937 ředitel opevňovacích prací). Po Mnichovu ministr veřejných prací ve druhé vládě gen. Jana Syrového zaměstnán u plzeňské Škodovky (ředitel filiálky v Dubnici nad Váhom na Slovensku, 1941 na nátlak Němců odvolán, vyšetřován gestapem). Zapojen v odboji, v květnu 1945 však zatčen, obviněn z údajné kolaborace a protiprávně vězněn. U Národního soudu zproštěn všech obvinění. Po únoru 1948 degradován, vystěhován z bytu a šikanován. V roce 1991 rehabilitován. Výstavba našeho opevnění probíhala od samého počátku za pomoci francouzských poradců. Vůbec nejdéle z nich v Československu působil kpt. Marcel Forceville (uprostřed), který byl 4. července 1938 za prokázané služby osobně dekorován náčelníkem hlavního štábu gen. Ludvíkem Krejčím Řádem bílého lva IV. třídy. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili i nejvýznamnější funkcionáři Ředitelství opevňovacích prací. 31

36 SRDCE ARMÁDY Květnová ostraha hranic a mobilizace v září 1938 Text pod plakátem existoval ve všech úředních jazycích tehdejšího Československa, tedy i v němčině a ma arštině Při novoroční audienci u prezidenta republiky 1. ledna 1938 nemohl ještě nikdo z přítomných tušit, jak tragický rok mají před sebou. Na snímku jsou (zleva): náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky gen. Silvestr Bláha, ministr národní obrany František Machník, prezident dr. Edvard Beneš, generální inspektor čs. branné moci gen. Jan Syrový a náčelník hlavního štábu gen. Ludvík Krejčí. Počátkem roku 1938 byla rozsáhlá reorganizace čs. branné moci z valné části ukončena. Během pouhých šesti let se hlavnímu štábu podařilo vytvořit moderní armádu, která v Evropě patřila vedle velmocí k nejlepším. Již v míru ji tvořila 4 zemská vojenská velitelství, 7 velitelství sborů, 17 pěších divizí, 4 rychlé divize a její početní stav přesahoval mužů. Jaro roku 1938 však přesto nevěstilo nic dobrého. V sobotu 12. března 1938 došlo k anšlusu Rakouska, který si ze strany hlavního štábu vyžádal okamžitá opatření, včetně dalších zásahů do armádní organizace. Následovala ostraha hranic, vyhlášená 20. května 1938 jako reakce na přesuny německé armády v Sasku a Bavorsku. Situace se vyhrocovala. Československá pistole vz. 38, ráže 9 mm Páteř československého stíhacího letectva tvořily v roce 1938 letouny Avia B

37 ( ) Bezprostřední ohrožení státu si již 22. září 1938 vynutilo vyhlášení ostrahy hranic a plné bojové pohotovosti na hlavním obranném postavení, po němž 23. září následovala všeobecná mobilizace. Rychlost jejího provedení a okamžitý nástup záložníků získaly Československu ve světě respekt a uznání. Hlavním velitelem mobilizované armády jmenoval prezident republiky dosavadního náčelníka hlavního štábu gen. Ludvíka Krejčího. Ihned po vyhlášení mobilizace zamířili záložníci bezodkladně ke svým útvarům Brigádní generál Vladimír KAJDOŠ V září 1915 padl do ruského zajetí, kde se v červenci 1916 přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize. V lednu 1917 přešel k čs. legiím v Rusku u 2. čs. střeleckého pluku (velitel čety, roty, zatímní velitel II. praporu, v roce 1917 působil jako náborový emisař u OČSNR v Kyjevě) u pěšího pluku 2 v Litoměřicích posluchač Válečné školy v Praze. V letech u 9. divize v Trnavě (přednosta 3. oddělení, od října 1924 náčelník štábu) u MNO hlavního štábu 1. oddělení (přednosta mírové skupiny, od září 1931 přednosta oddělení) velitel pěšího pluku 40 ve Valašském Meziříčí. Od září 1935 opět u MNO hlavního štábu, tentokrát jako II. zástupce náčelníka hlavního štábu. Za branné pohotovosti státu byl ve dnech náčelníkem hlavního štábu. Stejnou funkci vykonával i v době likvidace čs. branné moci po březnu Spolupracoval s odbojem, zejména s generály Eliášem a Homolou, a podařilo se mu pro potřeby Obrany národa převést značné finanční prostředky. V roce 1946 přednosta Odvolacího a kárného výboru MNO, 1947 přeložen do výslužby. Kulometníci s těžkým kulometem vz. 24 Schwarzlose Vztyčování vlajky na hlídkové lodi President Masaryk na Dunaji Hlavní velitelství (krycí název Palacký ) vytvořené ze složek hlavního štábu a MNO opustilo 23. září 1938 Prahu a přesunulo se s krátkou zastávkou v Klánovicích do Vyškova. Sídlem hlavního velitele se stal zámek v Račicích. K obraně republiky měl gen. Ludvík Krejčí v rámci čtyř armád a velitelské zálohy soustředěno 14 velitelství sborů, 34 pěších divizí, 4 rychlé divize a 3 zvláštní skupiny. Celkem šlo přibližně o mužů, kteří měli k dispozici na 2300 děl, 350 tanků a 950 letadel. V pohraničí (částečně i ve vnitrozemí) se mohla armáda navíc opřít o vybudované linie stálého opevnění. Československá puška vz. 24, ráže 7,92 mm 33

38 SRDCE ARMÁDY Mnichovská zrada a konec ČSR v březnu 1939 Místo rozkazu k boji rozhodli naši politici 30. září 1938 o podrobení se mnichovskému diktátu. Snaha generality zvrátit toto nepochopitelné rozhodnutí zůstala nevyslyšena. K boji připravená a odhodlaná čs. armáda byla donucena ustoupit bez boje. Vyklizené oblasti bezprostředně poté obsadily německé jednotky. Své územní požadavky vzneslo i Polsko, které okupovalo Těšínsko, a pochopitelně Ma arsko, jež se svých nároků domohlo 2. listopadu 1938 tzv. vídeňskou arbitráží. Česko slovensko tak ztratilo takřka třetinu svého státního území s téměř pěti miliony obyvatel. Českoslovenští vojáci opouštějí v říjnu 1938 Fulnek vyzdobený k přivítání wehrmachtu Tragický důsledek Mnichova. Němečtí vojáci pózují u opuštěného pěchotního srubu K-S 35 v Orlických horách. Generál Ludvík Krejčí v listopadu 1938 s nově zvoleným prezidentem ČSR dr. Emilem Háchou Pomlčka, která se vloudila do názvu této knihy vydané po Mnichovu, nevěstila do budoucna nic dobrého Příjezd ma arské armády do Košic v listopadu

39 ( ) Brigádní generál Bohuslav FIALA Československý lehký tank LT vz. 35 (evidenční číslo 13903) zničený v březnu 1939 v bojích s Ma ary u Fančíkova na Podkarpatské Rusi Adolf Hitler si prohlíží 16. března 1939 Prahu z oken Hradu Vzávěru roku 1938 se ČSR změnila v okleštěný státní útvar, jehož úspěšná obrana byla prakticky nemyslitelná. Přesto začal hlavní štáb připravovat reorganizaci armády, která měla na změněné podmínky reagovat. Nezbyl mu však na to dostatek času. Na počátku března 1939 musel na nátlak Německa opustit funkci náčelníka hlavního štábu gen. Ludvík Krejčí, následovalo vyhlášení samostatnosti Slovenska a okupace Čech a Moravy, vznik protektorátu. Na ozbrojený odpor se Němcům postavily pouze jednotky III./8. pěšího praporu v Místku obsazovaného již 14. března S ma arskou armádou svedly na Podkarpatské Rusi krvavé boje jednotky 12. divize. Přehlídka wehrmachtu na Václavském náměstí v Praze 5. dubna Na tribuně stojí nově příchozí říšský protektor Konstantin von Neurath a prezident Emil Hácha. Po studiu na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě přidělen k c. a k. zeměbraneckému pluku 35 v Přemyšlu, kde padl v březnu 1915 do ruského zajetí. V srpnu 1918 vstoupil do čs. legií, příslušník 9. čs. střeleckého pluku (od června 1919 náčelník štábu skupiny, výzvědný důstojník pluku, od srpna 1919 učitel v důstojnické škole). Po návratu do vlasti přidělen MNO hlavnímu štábu frekventant Válečné školy v Praze, posluchač Vysoké školy válečné v Paříži. V letech profesor všeobecné taktiky na VŠV v Praze u MNO hlavního štábu 3. oddělení (přednosta operační skupiny, od října 1931 přednosta oddělení). Od října 1932 velitel pěšího pluku 38 v Berouně u MNO hlavního štábu (přednosta 3. oddělení, od října 1935 I. zástupce náčelníka, od prosince 1939 do března 1942 vězněn. V roce 1945 krátce 1. podnáčelník hlavního štábu, v červnu 1946 přeložen do výslužby. Po únoru 1948 zbaven penze a šikanován. Divizní generál Oleg SVÁTEK Absolvent zeměbranecké kadetní školy ve Vídni. V září 1914 padl jako důstojník c. a k. střeleckého pluku 17 do ruského zajetí, kde se přihlásil do čs. legií. Zpočátku působil u 5. čs. střeleckého pluku, později přidělen 6. čs. střeleckému pluku, kde se v září 1918 vypracoval až na velitele útvaru velitel důstojnické školy čs. vojsk na Rusi. Po návratu do vlasti v roce 1920 u MNO hlavního štábu (přidělený důstojník 3. oddělení) zástupce velitele Vojenské akademie v Hranicích. V letech frekventant pražské Válečné školy náčelník štábu 1. divize v Praze. Od října 1925 velitel kroměřížského pěšího pluku velitel 24. pěší brigády v Michalovcích velitel pěší brigády 6 v Mladé Boleslavi. Od října 1935 v čele 12. divize v Užhorodě, s níž se v březnu 1939 zapojil do bojů s Ma ary (za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl velitelem hraniční oblasti 42). Po návratu do Prahy působil krátce u MNO v likvidaci. Za okupace spolupracoval s gen. Bedřichem Homolou, vytvořil Krajské velitelství Obrany národa Praha jihozápad. V září 1941 zatčen gestapem a o měsíc později v Ruzyni popraven. 35

40

41 II. KAPITOLA ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY ( )

42 SRDCE ARMÁDY Armáda na domácí frontě Obrana národa Brigádní generál Josef KOHOUTEK Za první světové války bojoval na italské frontě, kde se mu v září 1917 podařilo přejít do zajetí. Ihned poté působil jako příslušník výzvědné hlídky u italské armády. Do vlasti se vrátil s 39. čs. střeleckým plukem, s nímž se v roce 1919 zúčastnil bojů s Ma ary na Slovensku. U svého pluku poté působil jako plukovní pobočník až do roku V letech posluchač Válečné školy v Praze přednosta 3. oddělení 10. divize v Banské Bystrici. V letech u MNO hlavního štábu (zařazen u mírové skupiny 1. oddělení) u pěšího pluku 17 v Trenčíně (velitel praporu) opět u MNO hlavního štábu (přednosta mobilizační skupiny, od listopadu 1936 přednosta 1. oddělení). Za mobilizace v září 1938 byl podnáčelníkem pro organizaci Hlavního velitelství. Za okupace se podílel na vybudování ústředních orgánů Obrany národa, v níž posléze působil jako velitel Zemského velitelství ON Čechy. V únoru 1940 zatčen gestapem, odsouzen k trestu smrti a v Plötzensee popraven. Jeho manželka byla po únoru 1948 vězněna komunistickým režimem. Brigádní generál Josef PTÁK V srpnu 1917 padl na italské frontě do zajetí. Přihlásil se do čs. legií a jako velitel kulometné čety působil u 31. čs. střeleckého pluku. S tímto útvarem se po návratu do ČSR zapojil do bojů s Ma ary na Slovensku přidělený důstojník ve štábu 5. divize v Českých Budějovicích posluchač Válečné školy v Praze. V letech přednosta 4. oddělení 8. divize v Opavě u 5. divize v Českých Budějovicích (přednosta 3. oddělení, od července 1927 náčelník štábu divize) profesor všeobecné taktiky na pražské Válečné škole velitel praporu u pěšího pluku 1 v Kaplici u MNO hlavního štábu (přednosta všeobecné skupiny 3. oddělení, od října 1935 přednosta 3. oddělení). Za mobilizace na podzim 1938 přednosta 3. oddělení štábu Hlavního velitelství. Od počátku okupace zapojen v Obraně národa jako přednosta organizačního oddělení Ústředního vedení ON. V prosinci 1939 zatčen gestapem a po celou dobu války vězněn. V dubnu 1945 vytrpěl pochod smrti z Langenzenu do koncentračního tábora Flossenbürg, kde následkem prodělaných útrap zemřel. Mezi důstojníky na této fotografii jsou zachyceni i dva bývalí přednostové 4. oddělení hlavního štábu, kteří v letech okupace položili své životy na domácí frontě. Plk. František Dědič (třetí zleva v první řadě) byl popraven 1. října1941 v Ruzyni, plk. František Krátký (napravo od něj) byl zavražděn 7. května 1942 v Mauthausenu. Československý válečný kříž 1939 Při vzniku vojenské odbojové organizace Obrana národa sehráli nejvýznamnější roli bývalí důstojníci hlavního štábu. Tuto skutečnost si pochopitelně uvědomovali i nacisté, a proto byl hlavní úder jejich bezpečnostních složek směřován proti těm, kteří pro ně vzhledem ke své inteligenci a organizačním schopnostem představovali největší nebezpečí, tedy proti čs. generalitě, zpravodajským důstojníkům a důstojníkům generálního štábu. Na popravištích a v koncentračních táborech tak skončila životní pou nejen dvou bývalých zástupců náčelníka hlavního štábu (generálů Aloise Eliáše a Mikuláše Doležala) a čtyř bývalých přednostů oddělení hlavního štábu (plukovníků Josefa Kohoutka, Josefa Ptáka, Františka Krátkého a Františka Dědiče), ale i dalších desítek jejich nejbližších spolupracovníků. Stovky důstojníků se ocitly ve věznicích a koncentračních táborech. Legitimace plk. Jaroslava Lisého, dlouholetého příslušníka 5. oddělení hlavního štábu, popraveného v Plötzensee 38

43 ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY ( ) Za stanného práva byly největšími popravišti v protektorátu střelnice v Praze-Kobylisích a Kounicovy koleje v Brně. Kromě nich se popravovalo i v Táboře, Pardubicích a Lubech u Klatov-Spáleném lese, odkud je tento snímek. Poslední vůle pplk. Josefa Mašína. Stejně jako gen. Alois Eliáš, bývalý II. zástupce náčelníka hlavního štábu, byl i on popraven v červnu 1942 na střelnici v Kobylisích (zcela nahoře). Desítky našich důstojníků byly nacisty zavražděny gilotinou v Berlíně -Plötzensee, Vratislavi a Stuttgartu. Když tamní smrtící kapacity nestačily, zřídili okupanti v dubnu 1943 tuto sekyrárnu v pražské pankrácké věznici. Za pouhé dva roky zde přišlo o život 1079 vlastenců. Na ty, kdo skončili ve spárech gestapa a nepřišli o život na popravištích, čekaly koncentrační tábory. I v nich byli vězněni a vražděni důstojníci generálního štábu. 39

44 SRDCE ARMÁDY V Polsku a ve Francii Dobrovolníci byli z čs. konzulátu v Krakově (nahoře) odesíláni do blízkého tábora v Malých Bronovicích (dole). Snímek zachycuje přísahu jednoho z transportů odjíždějících do Francie. Ihned po okupaci ČSR opustily stovky mladých mužů domov a odešly za hranice, kde se začaly formovat jednotky naší armády. Zahraniční vojenská skupina československá vznikla v polském Krakově dokonce již 30. dubna Většina našich dobrovolníků směřovala přes Polsko do Francie, kde však museli vstoupit do Cizinecké legie, nebo v míru nemohly být na francouzském území zřizovány cizí vojenské jednotky. Bylo jim však přislíbeno, že budou v případě války převedeni do čs. armády. Tábor v Agde 28. října 1939 Po vypuknutí války dali Francouzi Čechoslovákům k dispozici tábor v Agde, kde byl již 29. září 1939 zřízen pěší prapor 1. Ten se vzápětí rozrostl na pěší pluk a díky tisícům nově příchozích mohla být 15. ledna 1940 postavena 1. čs. divize. Na konci května 1940 dosáhla početního stavu mužů. Československý pilotní odznak Do letecké války nad Francií se významným způsobem zapojili i naši vojenští letci. Sestřelili sami nebo ve spolupráci 129 nepřátelských letadel a dalších 25 zničili pravděpodobně. Fotografie zachycuje skupinu Čechoslováků ve Výcvikovém středisku č. 6 v Chartres na jaře

45 ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY ( ) Divizní generál Bedřich NEUMANN Bývalý II. zástupce náčelníka hlavního štábu a šéf Francouzské vojenské mise v Československu gen. Louis Faucher si v doprovodu plk. Jana Satorie prohlíží československý tábor v Agde Odznak smíšeného předzvědného oddílu 1. čs. divize Vúterý 2. srpna 1939 vznikla v Paříži Čs. vojenská kancelář, v jejímž čele stál gen. Sergej Ingr. Po ustavení Čs. národního výboru se kancelář 17. listopadu 1939 přeměnila na Čs. vojenskou správu (ČSVS). V čele jejího štábu, jenž plnil obdobné úkoly jako hlavní štáb, stanul na počátku roku 1940 gen. Bedřich Neumann-Miroslav (někdejší II. zástupce náčelníka hlavního štábu). V březnu 1915 padl do ruského zajetí, kde se přihlásil do čs. legií. Službu konal u 6. čs. střeleckého pluku, od srpna 1918 u 11. čs. střeleckého pluku posluchač Válečné školy v Praze u mobilizační skupiny 1. oddělení MNO hlavního štábu (přidělený důstojník, od března 1924 její přednosta) velitel pěšího pluku 5 v Praze. Od září 1929 přednosta 1. oddělení MNO hlavního štábu. V letech II. zástupce náčelníka hlavního štábu velitel 5. divize v Českých Budějovicích. Za okupace se zapojil do Obrany národa a zastupoval ji v rámci Politického ústředí. V lednu 1940 odešel do Francie, kde byl ustanoven náčelníkem štábu ČSVS v Paříži. Od 13. června 1940 velitel 1. čs. divize v Agde, po evakuaci do Velké Británie stál v letech v čele 1. čs. smíšené, od července čs. samostatné brigády náčelník Štábu pro vybudování čs. branné moci v Londýně. Od září 1944 do dubna 1945 náčelník štábu Hlavního velitelství tamtéž zástupce velitele 1. oblasti v Praze úsporný komisař MNO. V červnu 1948 přeložen do výslužby. Posléze emigroval do Velké Británie, kde zemřel. Francouzský válečný kříž 1940 Defilé příslušníků 1. čs. divize 28. října 1939 v Agde V polovině června 1940, kdy se vojenská situace Francie stala takřka bezvýchodnou, odjelo z Agde na frontu na 5000 příslušníků tzv. divizní pěchoty v čele s gen. Jaroslavem Čihákem-Znamenáčkem. Bez ohledu na kritickou situaci se v bojích plně osvědčili. 132 z nich obdrželo Československý válečný kříž 1939, 109 medaili Za chrabrost a 32 Francouzský válečný kříž

46 SRDCE ARMÁDY Ve Velké Británii I. (pozemní jednotky a letectvo) Divizní generál Jaroslav ČIHÁK -ZNAMENÁČEK V září 1916 padl do ruského zajetí, kde se přihlásil do čs. legií. Příslušník 1. úderného praporu (velitel roty, zástupce velitele) velitel horského pěšího praporu 9 ve Staré ubovni a Podolinci velitel horského pěšího praporu 6 v Ružomberku, od října 1925 velitel horského pěšího praporu 5 tamtéž profesor taktiky pěchoty na Válečné škole v Praze zástupce velitele pěšího pluku 28 v Praze. V letech velitel pěšího pluku 45 v Chustu (v mezidobí půl roku u MNO jako člen komise pro zpracování služebních předpisů). Od října 1935 u Pěchotního učiliště v Milovicích (zástupce velitele, od září 1936 velitel PU). Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 velitel 21. divize ve Veselí nad Moravou. Za okupace člen Ústředního vedení Obrany národa, zajiš oval její napojení na Petiční výbor Věrni zůstaneme. Na počátku roku 1940 odešel do Francie, kde byl ustanoven velitelem pěchoty 1. čs. divize. Jako velitel tzv. divizní pěchoty se v červnu 1940 zapojil do bojů na frontě náčelník štábu MNO v Londýně, později předseda Kárného výboru MNO. V mezidobí předseda Československého červeného kříže. Od roku 1941 člen Státní rady. Zemřel v Londýně po dlouhé a těžké nemoci. Pamětní plaketa Československo bude opět svobodné ražená ve Velké Británii Prezident republiky dr. Edvard Beneš provádí 26. července 1940 v doprovodu generálů (zprava) Čiháka-Znamenáčka, Neumanna-Miroslava a Ingra přehlídku čs. jednotek v Cholmondeley Řídícím orgánem vojenského odboje a nejvyšším ústředním správním úřadem čs. branné moci se ve Velké Británii stalo nově zřízené Ministerstvo národní obrany, které 22. července 1940 nahradilo prozatímní Čs. vojenskou správu z Francie. Londýnské MNO vedl gen. Sergej Ingr, jenž byl zároveň pověřen výkonem funkce hlavního velitele čs. branné moci. Protože hlavní štáb podobného typu, jaký existoval za první republiky, nevznikl, převzaly jeho úkoly jednotlivé odbory MNO. Přímo ministrovi byl jako výkonný orgán podřízen náčelník štábu MNO. Tuto funkci zprvu vykonával gen. Jaroslav Čihák-Znamenáček, od ledna 1941 pak plk. Bruno Sklenovský (pod svým krycím jménem Stanislav Bosý). Příslušníci 1. čs. smíšené brigády při jednom z mnoha cvičení ve Velké Británii Příslušníci 1. čs. divize byli po příjezdu z Francie soustředěni v Cholmondeley, kde z nich byla 14. srpna 1940 vytvořena 1. čs. smíšená brigáda. Velitelem jednotky, která se skládala ze dvou pěších praporů, kulometné roty, dělostřeleckého oddílu, baterie OPL, baterie KPÚV, autoroty, náhradního tělesa a dalších složek, byl ustanoven gen. Bedřich Neumann-Miroslav. Naši důstojníci po dekorování vysokými britskými řády (zleva): plk. Alois Liška, gen. Bedřich Neumann-Miroslav a mjr. Jiří Souhrada 42

47 ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY ( ) Armádní generál RNDr. Karel JANOUŠEK Příslušníci 311. čs. bombardovací perutě ve Velké Británii (osádka F/Sgt Josefa Bernata) před náletem na Německo. Jako druhý zprava je na fotografii P/O Josef Horák z Lidic. Mimořádnou úlohu sehráli ve Velké Británii naši letci. V pátek 12. července 1940 zahájil činnost Inspektorát čs. letectva, v jehož čele stanul gen. Karel Janoušek, a postupně byly zřízeny tři čs. stíhací perutě (310., 312., 313.) a jedna peru bombardovací (311.). V lednu 1942 navíc zahájila u 68. britské noční stíhací peruti činnost čs. letka. Čechoslováci se zúčastnili letecké bitvy o Británii a své povinnosti plnili v následujících měsících a letech i za cenu sebeobětování. I na ně se vztahoval památný výrok britského premiéra Winstona S. Churchilla ze srpna roku1940: Ještě nikdy v dějinách lidských konfliktů nebylo tolik lidí zavázáno za tak mnoho takové hrstce. V červenci 1916 padl do ruského zajetí a přihlásil se do čs. legií, kde konal službu u 1. čs. střeleckého pluku. V roce 1920 pobočník velitele 22. brigády v Košicích přidělen ZVV Užhorod posluchač Válečné školy v Praze u 3. oddělení ZVV Praha učitel ve Vojenském leteckém učilišti v Chebu zástupce velitele leteckého pluku 3 v Nitře. Od února 1927 zástupce velitele VLU. V letech opět zástupce velitele leteckého pluku 3. Od listopadu 1929 přednosta III./1. oddělení MNO velitel leteckého pluku 6. Od listopadu 1931 velitel leteckého pluku 1 v Praze velitel zemského letectva ZVV Praha. Za branné pohotovosti státu v září 1938 velitel letectva I. armády. V listopadu 1939 odešel do Francie, u Čs. vojenské správy ČSNV (přednosta III. odboru) inspektor čs. letectva ve Velké Británii. Od října 1945 u MNO hlavního štábu (podnáčelník hlavního štábu pro zvláštní úkoly, od února 1947 inspektor protiletecké ochrany). Po únoru 1948 propuštěn z armády, v dubnu 1948 zatčen, degradován a nezákonně vězněn až do května Rehabilitován částečně v roce 1968, plně po listopadu Nášivka pilota RAF Bojové úspěchy našich válečných letců by nebyly možné bez každodenní svědomité péče pozemního personálu, jak o tom svědčí tento snímek Spitfiru Mk.VB pořízený na jaře 1943 u 313. čs. stíhací perutě v Churchstantonu Znak 310. čs. stíhací perutě RAF Znak 311. čs. bombardovací perutě RAF Znak 312. čs. stíhací perutě RAF Znak 313. čs. stíhací perutě RAF 43

48 SRDCE ARMÁDY Ve Velké Británii II. (atentát na Heydricha, ŠVBM) Divizní generál František MORAVEC V lednu 1916 padl do ruského zajetí, kde se přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize, v níž konal službu až do února Poté působil u 22. čs. střeleckého pluku ve Francii a od září 1918 u 35. čs. střeleckého pluku v Itálii. Po návratu do ČSR se zúčastnil bojů na Slovensku sloužil u pěšího pluku 35 v Plzni (velitel praporu) posluchač Válečné školy v Praze. V letech u 2. divize v Plzni (přednosta oddělení). Od listopadu 1929 přednosta 2. oddělení ZVV Praha u 2. oddělení MNO hlavního štábu (přednosta pátrací skupiny, od července 1937 současně zástupce přednosty oddělení). Dne odletěl společně s dalšími 10 důstojníky do Londýna, kde v letech řídil čs. zpravodajskou službu (zpočátku jako přednosta zvláštní skupiny MNO, od června 1941 přednosta II. odboru MNO) podnáčelník štábu Hlavního velitelství čs. branné moci. Po osvobození přidělen k pomocnému úřadu MNO hlavního štábu, z politických důvodů však na zvláštní dovolené. Od prosince 1947 velitel 14. divize v Mladé Boleslavi. Po únoru 1948 propuštěn z armády. Odešel do exilu, kde zpravodajsky pracoval proti komunistickému režimu v ČSR. Zemřel v USA. Josef Gabčík použil na místě atentátu samopal STEN Mk.II bez ramenní opěrky Jan Kubiš vrhl na Heydrichův vůz bombu tohoto typu Českoslovenští parašutisté procházeli ve výcvikových střediscích SOE (Special Operations Executive) pod dohledem britských instruktorů tvrdým výcvikem Zcela specifickou kapitolu čs. zahraničního odboje představovalo vysílání parašutistů na území protektorátu, které řídil II. odbor londýnského MNO v čele s bývalým zástupcem přednosty 2. oddělení hlavního štábu plk. Františkem Moravcem. Jeho nejúspěšnější akcí připravenou v úzké součinnosti s britskou SOE se stala bezpochyby operace ANTHROPOID, atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Vlastní akci provedli v Praze 27. května 1942 rotmistři Josef Gabčík a Jan Kubiš. Poté co Gabčíkovi selhal jeho samopal, hodil Kubiš na Heydrichův vůz bombu, při jejímž výbuchu byl protektor zraněn a 4. června 1942 následkům atentátu podlehl. Rotmistr Josef Gabčík Rotmistr Jan Kubiš Heydrichův Mercedes Benz 320 C poškozený výbuchem Kubišovy bomby na místě atentátu v Praze-Holešovičkách Bezprostředně po atentátu vyhlásili nacisté v protektorátu stanné právo a zahájili masové popravy českých vlastenců. Během jediného měsíce bylo povražděno 1585 osob a se zemí byly srovnány obce Lidice a Ležáky. Úkryt parašutistů, kterým se podařilo z místa atentátu uprchnout, byl odhalen pomocí zrádce. V nerovném boji s přesilou si ponechali poslední náboj pro sebe. Nacistické represálie rozpoutané po atentátu však vedly v létě 1942 Velkou Británii a Francii k odvolání jejich podpisu pod mnichovskou dohodou. 44

49 ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY ( ) Divizní generál Bruno SKLENOVSKÝ Ve Velké Británii se rozvinula úzká spolupráce mezi naší a polskou armádou. Čechoslováci studovali na polské Válečné škole ve Skotsku a někteří naši důstojníci zde dokonce působili jako profesoři. Byl mezi nimi i plk. Jaroslav Vedral-Sázavský (třetí zleva), bývalý přednosta výcvikové skupiny 5. oddělení hlavního štábu. Vpátek 15. ledna 1943 byl v Londýně vytvořen Štáb pro vybudování čs. branné moci (dále ŠVBM), který ve skutečnosti nebyl ničím jiným, než zárodkem nového hlavního štábu. V čele ŠVBM stanul gen. Bedřich Neumann-Miroslav, kterému podléhala tři oddělení (1. organizační, 3. operační, 4. materiální) a pomocný hospodářský úřad. Po správní stránce byl štáb přičleněn k MNO. Od 1. září 1944 byl navíc do ŠVBM jako 2. (zpravodajské) oddělení začleněn bývalý II. odbor MNO. Krátce poté byl však štáb ke dni 19. září 1944 zrušen a veškerý jeho personál přešel do nově vzniklého Hlavního velitelství čs. branné moci. V srpnu 1916 byl zajat na ruské frontě. Po vstupu do čs. legií působil u 3. čs. střeleckého pluku, od října 1918 u 1., později 3. čs. dělostřeleckého pluku. Po příjezdu do ČSR sloužil u dělostřeleckého pluku 53 v Uherském Hradišti na zkušené u velitelství 1. horské brigády v Ružomberku posluchač Válečné školy v Praze. Od října 1923 taktický pobočník velitele dělostřelectva ZVV Bratislava. V letech profesor taktiky dělostřelectva na Válečné škole v Praze příslušník dělostřeleckého pluku 1 v Ruzyni (od října 1933 velitel pluku) zaměstnán na MNO hlavního štábu ŘOP (zástupce přednosty I. oddělení) náčelník štábu ZVV Brno. Za okupace člen Ústředního vedení Obrany národa. V prosinci 1939 odešel do Francie, v květnu 1940 ustanoven velitelem dělostřelectva 1. čs. divize. V letech zástupce náčelníka, od ledna 1941 náčelník štábu MNO v Londýně (používal jméno Stanislav Bosý). Od dubna 1945 velitel Čs. vojenské mise v Londýně. V roce 1946 přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Od října 1946 velitel III. sboru v Plzni. V roce 1948 penzionován. Krátce poté odešel do exilu, v nepřítomnosti degradován. Usadil se v Kanadě, kde zemřel. V čele Ministerstva národní obrany v Londýně stál od července 1940 až do září 1944, kdy se stal hlavním velitelem čs. branné moci gen. Sergej Ingr (vpravo). Na snímku předává standartu veliteli smíšeného předzvědného oddílu škpt. gšt. Pravoslavu Řídkému (padl 18. ledna 1943 v severní Africe). Československá medaile Za chrabrost 45

50 SRDCE ARMÁDY Na Středním východě Armádní generál Karel KLAPÁLEK V ruském zajetí se přihlásil do čs. legií, kde působil u 3. čs. střeleckého pluku u pěšího pluku 35 v Plzni (velitel roty a praporu). V letech u pěšího pluku 36 v Užhorodu (plukovní pobočník, velitel praporu) ve Vojenské akademii v Hranicích (velitel praporu akademiků, profesor taktiky). Od listopadu 1937 do léta 1939 zástupce velitele pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích. Za okupace zapojen v Obraně národa. Na jaře 1940 odešel za hranice, kde v Palestině nastoupil službu u čs. pěšího pluku 4. V letech velitel čs. pěšího praporu 11 Východního. Od května 1942 velitel 200. čs. lehkého protiletadlového pluku. Od srpna 1943 ve Velké Británii, zástupce velitele Čs. samostatné obrněné brigády. Od března do srpna 1944 přednosta I. odboru MNO v Londýně. V srpnu 1944 odjel do SSSR, kde se stal velitelem 3. čs. samostatné brigády v SSSR. Od dubna 1945 velitel 1. čs. armádního sboru v SSSR (v dubnu 1945 vážný kandidát na funkci náčelníka hlavního štábu) velitel 1. vojenské oblasti v Praze. V únoru 1951 přeložen do výslužby, v listopadu 1952 zatčen, degradován a až do dubna 1956 nezákonně vězněn. V červenci 1956 rehabilitován. Límcový odznak používaný příslušníky naší jednotky na Středním východě Znašich obrovolníků, kteří se ocitna Středním východě, byl původně v Palestině vytvořen čs. pěší pluk 4, jenž byl 25. října 1940 reorganizován na čs. pěší prapor 11 Východní. Jeho velitelem se stal pplk. Karel Klapálek. Prapor se podílel na střežení letiš a vojenských objektů v okolí egyptské Alexandrie a v Západní poušti, v červenci 1941 se zúčastnil tažení v Sýrii proti jednotkám vichistické Francie a v srpnu 1941 prováděl strážní službu v syrsko -tureckém pohraničí. Jeho nejvýznamnější bojovou akcí však byla spoluúčast při obraně Tobrúku od října do prosince 1941, v níž jeho příslušníci obstáli vynikajícím způsobem. V době plnění tohoto náročného úkolu byla nadřízenou jednotkou čs. praporu polská Brygada Strzelców Karpackich. Přísloví o zlatých českých rukou se opět potvrdilo v Tobrúku. Čechoslováci dokázali opravit cokoliv, dokonce i jeden neopravitelný britský tank Valentine. Náš první a zároveň také poslední tank na Středním východě. Písek pouště, palmy a naše státní vlajka. Československý tábor v Sidi Bishr. 46

51 ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY ( ) Britská pamětní medaile Africká hvězda Po úspěšné obraně Tobrúku došlo ke stažení praporu do týlu a 23. května 1942 k jeho přeměně na 200. čs. lehký protiletadlový pluk se třemi prapory (500, 501, 502) a dvěma samostatnými četami. Na konci července 1942 byl pluk organizačně přičleněn k britské 17. protiletadlové brigádě a podílel se na obraně Haify, Bejrútu, Ez Zibu a od počátku roku 1943 důvěrně známého Tobrúku. V červnu 1943 předal pluk obranu města Britům a na počátku července 1943 odplul do Velké Británie, kde byl začleněn do čs. brigády. Palebné postavení S 10 u Tobrúku bráněné příslušníky 7./501. roty Prapor naší jednotky na Středním východě 1. července 1943 v táboře Quassassin, těsně před odjezdem do Velké Británie Čs. jednotku na Středním východě navštívil v létě 1942 ministr národní obrany gen. Sergej Ingr. Na snímku pořízeném 29. července 1942 v Sidi Bishr jsou (zleva): pplk. gšt. Rudolf Bulandr, škpt. gšt. Pravoslav Řídký, pplk. gšt. Josef Kalla, gen. Sergej Ingr, gen. Ondřej Mézl (Andrej Gak) náčelník Čs. vojenské mise na Středním východě a pplk. gšt. Karel Lukas. Posledně jmenovaný důstojník byl v letech pobočníkem náčelníka hlavního štábu. Britský revolver Webley Albion, ráže

52 SRDCE ARMÁDY V Sovětském svazu I. (Buzuluk, Sokolovo, Kyjev) Armádní generál Ludvík SVOBODA V srpnu 1915 zajat na ruské frontě. Příslušník 3. čs. střeleckého pluku ruských legií. Po návratu do ČSR demobilizován a do října 1921 pracoval na hospodářství rodičů. Po návratu do armády působil v letech u pěšího pluku 3 v Kroměříži (velitel roty) u pěšího pluku 36 v Užhorodě (zástupce velitele praporu) profesor ma arštiny na Vojenské akademii v Hranicích u pěšího pluku 3 v Kroměříži (velitel praporu). Za okupace příslušník Obrany národa. V létě 1939 velitel čs. legionu v Polsku internován v SSSR zástupce náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR. Od července 1942 velitel 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, od července 1943 velitel 1. čs. samostatné brigády v SSSR, od září 1944 velitel 1. čs. armádního sboru v SSSR ministr národní obrany (v roce 1945 současně hlavní velitel čs. branné moci) náměstek předsedy vlády a předseda Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V roce 1951 odstraněn z armády zaměstnán v JZD Hroznatín (na podzim 1952 zatčen a krátce vězněn) náčelník Vojenské akademie v Praze. V březnu 1959 přeložen do výslužby, působil ve Vojenském historickém ústavu. Od do prezident republiky. Skupina čs. důstojníků Východní skupiny čs. armády za hranicemi v době internace v Suzdalu. Je mezi nimi i pozdější náčelník generálního štábu por. Otakar Richter-Rytíř (stojící druhý zleva) a ministr národní obrany por. Bohumír Lenc-Lomský (sedící druhý zleva). Po vypuknutí války se zbytek čs. dobrovolníků, zdržujících se dosud v Polsku, vydal na jihovýchod, aby tak unikl německé armádě. Části z nich se podařilo přejít rumunské hranice, skupina vedená pplk. Ludvíkem Svobodou však narazila na jednotky Rudé armády, které na základě tajných dodatků k sovětsko -německé spojenecké smlouvě z 23. srpna 1939 začaly obsazovat východní část Polska. Čechoslováci byli zadrženi a internováni v Suzdalu, odkud se později některým z nich podařilo vycestovat k našim jednotkám na Západě. Situace se změnila po přepadení SSSR. Na základě československo-sovětské dohody z 18. července 1941 začala být v Buzuluku budována čs. vojenská jednotka. Setkání dvou mužů, kteří vstoupili do dějin. Ministr národní obrany gen. Sergej Ingr se v červnu 1942 v Buzuluku zdraví s pozdějším hrdinou SSSR npor. Otakarem Jarošem. V době výcviku v Buzuluku (zleva): Otakar Jaroš, Bohumír Lomský, Jaroslav Dočkal a Ladislav Bedřich Sovětská samonabíjecí puška Tokarev SVT-40 Nácvik boje z blízka předvádí v létě 1942 v Buzuluku absolventi záložní důstojnické školy Richard Tesařík a Sergej Petras 48

53 ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY ( ) V Buzuluku převzali Čechoslováci zásoby britských uniforem, včetně typických přileb, které zde zbyly po Andersově armádě Velitel 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR plk. Ludvík Svoboda přebírá 27. ledna 1943 v Buzuluku před odjezdem na frontu od náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR plk. Heliodora Píky bojový prapor. Do budovaného 1. čs. samostatného polního praporu vstupovali jak Čechoslováci žijící na území SSSR, tak i utečenci z protektorátu a Podkarpatské Rusi, kteří až do té doby živořili v gulagu. Na jejich vysvobození měl zásadní podíl náčelník Čs. vojenské mise v SSSR plk. Heliodor Píka. Během roku 1942 probíhal v Buzuluku usilovný výcvik. Svůj první boj jednotka podstoupila 8. března 1943 u Sokolova a svůj úkol i za cenu značných ztrát splnila. Následně byl prapor v létě 1943 reorganizován na 1. čs. samostatnou brigádu v SSSR, která se vyznamenala při osvobozování Kyjeva a v bojích o Rudu, Bílou Cerkev a Žaškov. Gen. Ludvík Svoboda a plk. Jan Studlar-Husinecký (pátý zprava) v březnu 1944 s důstojníky 50. střeleckého sboru u Žaškova na Ukrajině Plk. Ludvík Svoboda obdržel v dubnu 1943 po boji u Sokolova Leninův řád (nahoře), npor. Otakar Jaroš se stal jako vůbec první cizinec hrdinou SSSR. Bohužel posmrtně, 8. března 1943 totiž padl. Jeho kamarádi Antonín Sochor, Josef Buršík a Richard Tesařík (dole) měli u Kyjeva více štěstí... Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu 49

54 SRDCE ARMÁDY Za Slovenského národního povstání 1944 Plukovník Hynek SOUHRADA V letech studoval na vojenské reálce ve Vídni, poté na Vojenské technické akademii v Hainburgu. Po vzniku ČSR nastoupil službu v čs. armádě u ženijního praporu 2 v Terezíně, zúčastnil se bojů s Ma ary na Slovensku velitel čety u ženijního pluku 1 v Terezíně, od září 1923 v téže funkci u ženijního pluku 4 v Bratislavě učitel v Ženijním učilišti v Litoměřicích. V letech posluchač Válečné školy v Praze ve štábu ZVV Bratislava u MNO hlavního štábu (referent operační skupiny 3. oddělení). Za okupace zapojen v Obraně národa, v březnu 1940 uprchl do Francie, kde se stal přednostou 1. oddělení štábu 1. čs. divize u 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii (přednosta 1., od března oddělení) profesor na polské Vysoké škole válečné v Peebles přednosta operační skupiny 3. oddělení ŠVBM v Londýně. Po vypuknutí SNP přemístěn na vlastní žádost na Slovensko, kam přiletěl Ustanoven velitelem ženijního vojska 1. čs. armády. Po porážce povstání padl stejně jako generálové Viest a Golian do německého zajetí. S nimi byl převezen na RSHA do Berlína, kde jejich stopy mizí. Soudně prohlášen za mrtvého dnem Jeho bratr plk. Jiří Souhrada, rovněž účastník zahraničního odboje, byl na jaře 1950 umučen v Táboře nucených prací na Mírově. Partyzáni a vojáci při přesunu na frontu Odznak 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR Vúterý 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. V souvislosti s ním zřídil prezident republiky dr. Edvard Beneš dne 19. září 1944 na území Slovenska velitelství 1. čs. armády, jejímž velitelem se stal gen. Rudolf Viest a jeho zástupcem gen. Ján Golian (oba důstojníci generálního štábu a absolventi pražské VŠV). Velitel 1. armády podléhal přímo hlavnímu veliteli gen. Sergeji Ingrovi v Londýně a byly mu podřízeny všechny vojenské útvary, úřady a ústavy na osvobozeném slovenském území. Při řízení bojové činnosti úzce spolupracoval s Hlavním partyzánským štábem na Slovensku, který řídil jednotky bojující po boku 1. čs. armády. Vedle útvarů bývalé slovenské armády a partyzánských oddílů zasáhli do bojů na Slovensku výrazně i příslušníci našich zahraničních jednotek. Šlo zejména o 2. čs. samostatnou paradesantní brigádu v SSSR (velitel plk. Vladimír Přikryl) a 1. čs. stíhací letecký pluk v SSSR (velitel škpt. František Fajtl). Právě naši letci se 17. září 1944 stali vůbec první součástí naší armády, která stanula na půdě Československa. Lavočka 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR při startu z povstaleckého letiště Tri duby Jednotky 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR se počátkem října 1944 na letišti Krosno připravují k odletu na Slovensko 50

55 ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY ( ) Generálmajor Vladimír PŘIKRYL Povstalecká armáda sváděla na Slovensku po dva dlouhé měsíce tvrdé boje s početně mnohem silnějším nepřítelem. Na konci října 1944 ustoupila do hor, kde přešla na partyzánský způsob vedení války. Velitelé povstání, generálové Rudolf Viest a Ján Golian, byli 2. listopadu 1944 zajati v Pohronském Bukovci příslušníky Einsatzkommanda 14, vyslýcháni v Banské Bystrici a poté převezeni do Berlína. Zavražděni byli spolu s dalšími našimi důstojníky na dosud neznámém místě. V zajetí se přihlásil do čs. legií v Rusku, kde konal službu u 1. čs. záložního pluku, později u 9. čs. střeleckého pluku u pěšího pluku 9 v Mostě a Jáchymově (velitel technické roty, I. pobočník velitele pluku, velitel praporu). V letech u MNO hlavního štábu (referent školské skupiny 5. oddělení, od května 1938 její přednosta). Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 přidělen ve vojenském oddělení prezidiálního odboru MNO (referent pro telegrafní a telefonní styk v tuzemsku a zahraničí). Za okupace zapojen v Obraně národa. V březnu 1940 odešel do Francie, kde byl v Agde ustanoven velitelem I./2. pěšího praporu, s nímž odešel na frontu. V letech sloužil u 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii (zástupce velitele praporu, od července 1941 velitel pěšího praporu 2). V červenci 1943 odjel do SSSR, kde byl ustanoven zástupcem velitele 1. čs. samostatné brigády v SSSR velitel 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR. V letech velitel Vojenského výcvikového tábora v Milovicích. Od února 1949 posádkový velitel v Brně. V květnu 1949 zatčen a protiprávně vězněn až do srpna V roce 1964 rehabilitován. Řád Slovenského národního povstání I. třídy Do bojů s německou armádou povstalci úspěšně nasazovali tři obrněné vlaky: T. G. Masaryk, Hurban a Štefánik. Právě posledně jmenovaný je na této fotografii pořízené v železniční stanici Víg aš. Improvizovaná oslava výročí VŘSR 7. listopadu 1944 kdesi ve slovenských horách. K vojákům hovoří velitel partyzánského štábu plk. Alexej Nikitič Asmolov. Za ním stojí (zleva) plk. Vladimír Přikryl, Bohumil Laušman, dva neznámí, Rudolf Slánský a kpt. Karel Hlásný. 51

56 SRDCE ARMÁDY V Sovětském svazu II. (Dukla, osvobozování ČSR) Divizní generál Jaroslav VEDRAL -SÁZAVSKÝ V září 1915 padl do ruského zajetí. Zde se přihlásil do čs. legií, v nichž konal službu jako velitel kulometné roty u 2. čs. střeleckého pluku velitel roty u pěšího pluku 2 v Litoměřicích. V letech posluchač pražské Válečné školy u velitelství 3. divize v Litoměřicích (přednosta 2. a 3. oddělení) náčelník štábu 2. horské pěší brigády ve Spišské Nové Vsi. V letech velitel horského praporu 10 v Sabinově u MNO hlavního štábu (přednosta výcvikové skupiny 5. oddělení). Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl náčelníkem štábu VIII. sboru v Uherském Hradišti. Za okupace člen Ústředního vedení Obrany národa. Rozhodující měrou se podílel na organizaci odchodu čs. vojenských letců do zahraničí. V lednu 1940 uprchl do Francie, ustanoven přednostou II. odboru Čs. vojenské správy ČSNV v Paříži (začal používat krycí jméno Sázavský) čs. vojenský atašé u norské exilové vlády v Londýně přednosta 3. oddělení ŠVBM v Londýně. V srpnu 1944 odeslán na vlastní žádost do Ruska, kde převzal velení 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Padl krátce po vstupu na osvobozené čs. území. Radost z dosažení československého území zkalila smrt velitele 1. čs. samostatné brigády v SSSR gen. Jaroslava Vedrala-Sázavského, který padl jen několik desítek metrů za hraniční čárou, když jeho automobil najel na nastraženou nepřátelskou minu. Na sousední fotografii nese k hrobu jeho rakev čtveřice generálů (zleva): Ludvík Svoboda, Karel Klapálek, Bohumil Boček a Antonín Hasal. Po těžkých a krvavých bojích Kyjev, Rudu, Bílou Cerkev a u Žaškova byla 1. čs. samostatná brigáda v SSSR v březnu 1944 stažena z fronty a přesunula se na osvobozenou Volyň, kde ji bylo možné díky povolené mobilizaci Volyňských Čechů reorganizovat na armádní sbor. Vedle 1. brigády vznikla z nově příchozích 3. brigáda a do struktury sboru byla začleněna i 2. čs. samostatná paradesantní brigáda v SSSR, jejíž výstavba probíhala od ledna Výše uvede né složky doplnila v červenci čs. samostatná tanková brigáda v SSSR. Na podzim 1944 byl sbor nasazen do krvavých bojů v rámci karpatsko-dukelské operace a 6. října 1944 se jeho příslušníci probili na čs. území. Sovětský samopal Špagin PPŠ-41, ráže 7,62 mm Gen. Ludvík Svoboda upevňuje na hraniční kámen na Dukle čs. státní vlajku. Pozoruje ho budoucí šéf všemocného OBZ kpt. Bedřich Reicin. Houfnice I. oddílu 5. dělostřeleckého pluku na postupu (jaro 1945) Sovětská pistole Tokarev TT-33, ráže 7,62 mm 52

57 ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY ( ) Československá pamětní medaile se štítky Francie, Velká Británie, Střední východ a SSSR Nově ustanovený velitel 1. čs. armádního sboru v SSSR gen. Karel Klapálek (třetí zprava) s nejbližšími spolupracovníky v dubnu 1945 na Malé Fatře Během osvobozování Slovenska se sbor příchodem mobilizovaných nováčků dále rozrostl, takže již v únoru 1945 mohla být v Levoči zřízena 4. čs. samostatná brigáda. Tou dobou však již byly velitelství 1. čs. armádního sboru v SSSR kromě výše uvedených brigád podřízeny i 1. čs. smíšená letecká divize se dvěma stíhacími a jedním bitevním plukem, rozsáhlé týlové složky a další útvary. Na počátku dubna 1945 dosáhl početní stav sboru téměř mužů a žen. Jeho příslušníci se významně zapojili do osvobozování Československa. Příslušníci 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR u jedné z lavoček na letišti v Přemyšlu, únor 1945 Technika 2. tankového praporu 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR při přehlídce v osvobozené Moravské Ostravě. V popředí stojí hrdina SSSR kpt. Josef Buršík. Kukla příslušníka 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR 53

58 SRDCE ARMÁDY Československá samostatná obrněná brigáda u Dunkerque Armádní generál Sergej INGR Za 1. světové války zajat na ruské frontě. Vstoupil do 1. srbské dobrovolnické divize, od ledna 1917 u 2. čs. střeleckého pluku. Na podzim 1917 odjel do Francie, příslušník 21. čs. střeleckého pluku. Od září 1918 velitel roty 33. čs. střeleckého pluku v Itálii. Po návratu do ČSR se zapojil do bojů na Slovensku pobočník velitele Válečné školy v Praze a v letech její frekventant ve štábu ZVV Praha (přednosta 3. oddělení, od srpna 1925 podnáčelník štábu). V roce 1928 velitel hraničářského praporu 5 v Chebu. V letech přednosta 3. oddělení MNO hlavního štábu (v mezidobí rok velitel pěšího pluku 38 v Berouně) velitel 16. pěší brigády v Místku. V letech velitel 8. divize v Opavě zástupce velitele III. sboru v Brně. Jeden ze zakladatelů Obrany národa. V červnu 1939 odešel do Francie člen ČSNV v Paříži ministr národní obrany čs. exilové vlády v Londýně, hlavní velitel čs. branné moci. Na nátlak SSSR penzionován čs. velvyslanec v Nizozemí. Po únoru 1948 žil v exilu, odkud řídil zpravodajskou činnost proti komunistickému režimu v ČSR. V nepřítomnosti degradován. Rehabilitován v roce Znak Čs. obrněné brigády ve Velké Británii Velitel Československé samostatné obrněné brigády gen. Alois Liška během závěrečných cvičení v červenci roku 1944 ve Skotsku. Za ním stojí jeho tehdejší zástupce a pozdější náčelník hlavního štábu plk. Bohumil Boček. Po příjezdu příslušníků čs. vojenské jednotky ze Středního východu do Velké Británie byla z nich a dosavadní 1. čs. samostatné brigády dnem 1. září 1943 vytvořena Československá samostatná obrněná brigáda. Kromě velitelství ji tvořily dva tankové a jeden motorizovaný prapor, dělostřelecký pluk, motorizovaný předzvědný oddíl, oddíl kanonů proti útočné vozbě, protiletadlová baterie, ženijní a spojovací rota, dopravní oddíl, brigádní tankové dílny, polní park a další složky. Celkem šlo o 4046 mužů, kterým velel gen. Alois Liška. Na konci srpna 1944 byla Čs. obrněná brigáda přesunuta do Francie, kde po doplnění počtu osob a výzbroje převzala 8. října 1944 od Britů obléhání přístavu Dunkerque, který Němci přetvořili v tvrdě hájenou pevnost. Při bojích v okolí Dunkerque přišly ke slovu i tanky Cromwell, jimiž byla naše brigáda vyzbrojena 54

59 ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY ( ) Kříž československého vojenského Řádu bílého lva Za vítězství Příslušníci 1. tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády v Loon Plage u Dunkerque Vúterý 19. září 1944 bylo zřízeno Hlavní velitelství čs. branné moci, v jehož čele stanul dosavadní ministr národní obrany gen. Sergej Ingr. Jako prezidentem jmenovaný hlavní velitel byl nejvyšším vojenským velitelem všech čs. vojenských jednotek, a to jak v zahraničí, tak na osvobozeném území republiky. Úkolem jemu podřízeného velitelství bylo vypracování komplexních plánů pro poválečnou výstavbu čs. armády, řešení důležitých otázek repatriace čs. občanů, potrestání válečných zločinců a v neposlední řadě i účast na jednáních Mezispojeneckého výboru pro příměří. Hlavní velitelství ukončilo činnost po ustavení Ministerstva národní obrany na území osvobozeného Československa. Generál Alois Liška při dekorování britským vyznamenáním Úderná skupina u Dunkerque 28. října 1944 Černý baret příslušníka Čs. samostatné obrněné brigády Čs. obrněná brigáda obléhala Dunkerque až do konce války a osvobozování ČSR se proto mohl zúčastnit jen malý kombinovaný oddíl. Cromwelly s našimi osádkami se v Praze objevily teprve na konci května

60

61 III. KAPITOLA OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ ( )

62 SRDCE ARMÁDY První poválečné měsíce Československá vojenská medaile Za zásluhy I. stupně V květnu 1945 vypuklo v Čechách povstání proti nacistům, které v Praze řídilo velitelství Bartoš v čele s gen. Karlem Kutlvašrem Počátkem dubna 1945 vznikla v Košicích nová čs. vláda, v níž se stal ministrem národní obrany gen. Ludvík Svoboda. Náčelníkem hlavního štábu byl 12. dubna 1945 jmenován gen. Bohumil Boček. Nejvyšší funkcionáři exilového MNO a Hlavního velitelství v Londýně se tak ocitli zcela mimo hru. Nová vláda v čele s premiérem Zdeňkem Fierlingerem přiletěla na kbelské letiště 10. května 1945 (vpravo). Vzápětí do Prahy dorazily i jednotlivé složky hlavního štábu a zahájily obnovu čs. armády. V červnu 1945 Prahu navštívil i americký generál a pozdější prezident USA David Dwight Eisenhower, kterého prezident republiky osobně dekoroval Řádem bílého lva. Na Pražském hradě ho uvítal gen. Bohumil Boček a přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky gen. Oldřich Španiel. Během návštěvy gen. D. D. Eisenhowera byli generálové Ludvík Svoboda a Bohumil Boček vyznamenáni vysokým americkým řádem Legion of Merit 58

63 OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ ( ) Armádní generál Bohumil BOČEK Generál Bohumil Boček v říjnu 1945 osobně předal Čs. válečný kříž 1939 těm občanům Lidic, kteří přežili vyhlazení obce po atentátu na Heydricha. Generálova manželka Zdeňka byla společně se svými rodiči mezi spolupracovníky parašutistů popravenými 24. října 1942 v Mauthausenu. Příslušník čs. legií v Rusku, kde konal službu u 1., později 3. čs. střeleckého pluku u pěšího pluku 3 v Kroměříži (velitel praporu, II. pobočník velitele pluku) pobočník velitele 21. pěší brigády v Košicích frekventant Válečné školy v Praze. V letech u pěšího pluku 4 v Hradci Králové (velitel praporu a velitel školy pro výchovu záložních důstojníků v Josefově) u I./1. oddělení MNO v Praze (přidělený důstojník, od prosince 1932 přednosta výcvikové skupiny) velitel hraničářského praporu 6 v Domažlicích. V únoru 1940 odešel do Francie, kde nastoupil službu u Čs. vojenské správy ČSNV přednosta I. odboru MNO v Londýně. Od dubna do srpna 1944 zástupce velitele Čs. samostatné obrněné brigády. Odeslán do Ruska, kde po smrti gen. Vedrala převzal velení 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Od prosince 1944 zástupce velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR náčelník hlavního štábu velitel Vojenského vědeckého ústavu. V roce 1950 přeložen do výslužby, později zatčen a odsouzen na doživotí. Zemřel ve valdické věznici. Posmrtně rehabilitován. V průběhu roku 1945 se generál Boček zúčastnil mnoha pietních akcí, podobných té, jaká se odehrála na střelnici v Kobylisích. Mezi stovkami vlastenců, které zde nacisté povraždili, byl i bývalý II. zástupce náčelníka hlavního štábu gen. Alois Eliáš. Přivítání našich letců z Velké Británie byli v srpnu 1945 na ruzyňském letišti přítomni i generálové (zleva) Bruno Sklenovský, Heliodor Píka a Karel Klapálek. Posledně jmenovaný byl v dubnu 1945 vážným kandidátem na funkci náčelníka hlavního štábu. V pátek 26. října 1945 se na velvyslanectví SSSR v Praze konala recepce, které se zúčastnil ministr národní obrany gen. Ludvík Svoboda i vysocí funkcionáři hlavního štábu v čele s generály Bohumilem Bočkem a Heliodorem Píkou. S projevem vystoupil velvyslanec Valerian Alexandrovič Zorin. 59

64 SRDCE ARMÁDY Obnova čs. armády, boje s banderovci Armádní generál Alois LIŠKA Příslušník 1. čs. dělostřeleckého divizionu čs. legií v Rusku u lehkého dělostřeleckého pluku 51 v Brandýse nad Labem (pobočník I. oddílu, velitel baterie, velitel oddílu). Od října 1924 u velitelství zemského dělostřelectva v Praze. Od září 1925 opět u dělostřeleckého pluku 51 v Brandýse (velitel oddílu) posluchač Válečné školy v Praze velitel II./51. oddílu ve Staré Boleslavi. V letech učitel taktiky dělostřelectva na velitelské škole v Praze velitel dělostřeleckého pluku 51 v Brandýse nad Labem. Od července 1938 do března 1939 u dělostřeleckého odboru MNO. Za branné pohotovosti na podzim 1938 velitel dělostřelectva 1. rychlé divize v Pacově. Za okupace zapojen v Obraně národa. V únoru 1940 odešel do Francie, kde byl ustanoven velitelem dělostřeleckého pluku 1. Ve Velké Británii velitel dělostřeleckého oddílu, od května 1941 velitel dělostřeleckého pluku 1. Od března 1943 v čele 1. čs. samostatné brigády, od září 1943 Čs. samostatné obrněné brigády velitel Vysoké školy vojenské a Kursu pro vyšší velitele v Praze. Po únoru 1948 propuštěn z armády. Odešel do exilu, usadil se ve Velké Británii. V nepřítomnosti degradován. Po listopadu 1989 rehabilitován. Zlatá hvězda Čs. velitelského řádu Jana Žižky z Trocnova Na jaře 1946 navštívil Hranice na Moravě prezident republiky dr. Edvard Beneš. Kromě ministra národní obrany gen. Ludvíka Svobody ho doprovázel velitel tamní Vojenské akademie a pozdější náčelník hlavního štábu gen. Šimon Drgáč (třetí zleva). Odznak pro výtečníky Vojenské akademie v Hranicích Práce na reorganizaci čs. armády postupovaly rychle kupředu. Již v květnu 1945 vstoupila v platnost její prozatímní organizace, kterou v říjnu 1945 následovala tzv. zdokonalená organizace čs. branné moci. V lednu 1947 byl přijat výzbrojní program (tzv. Malý a Velký), jenž měl zabezpečit nezbytnou modernizaci výzbroje v následujícím období. Dnem 1. října 1947 však musela být z důvodu malé naplněnosti jednotek zavedena nová mírová organizace čs. branné moci, která snížila plánované počty armády oproti původním předpokladům na osob. Pozemní vojsko se v té době dělilo na čtyři vojenské oblasti (1. Praha, 2. Tábor, 3. Brno, 4. Bratislava), jež měly dohromady šest armádních sborů se 16 divizemi. I ve struktuře nejvyšších armádních orgánů došlo oproti minulosti k řadě zásadních změn. Náčelník hlavního štábu byl nyní podřízen přímo ministrovi a společně se svým zástupcem, třemi podnáčelníky a jejich zástupci ovládal celý aparát. A ten nebyl nijak malý. Skládal se totiž z devíti oddělení štábu, osmi odborných ministerských odborů, nově vytvořených velitelství druhů vojsk a Hlavní správy výchovy a osvěty. Náčelník hlavního štábu gen. Bohumil Boček, ministr národní obrany gen. Ludvík Svoboda a náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky gen. Oldřich Španiel (zprava) byli mezi čestnými hosty, kteří ve Vojenském historickém ústavu zahájili rozsáhlou výstavu věnovanou čs. odboji 60

65 OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ ( ) Generálporučík Julius NOSKO Velitel 4. vojenské oblasti gen. Michal Širica (pátý zleva) a velitel stíhací skupiny Teplice gen. Julius Nosko (sedmý zleva) se svými spolupracovníky v době bojů s banderovci na Slovensku Největším bojovým vystoupením čs. ozbrojených složek se v poválečném období stala Akce B. Pod tímto označením se skrývalo nasazení armády a jednotek SNB proti příslušníkům skupin Ukrajinské povstalecké armády (dále UPA), známějším jako banderovci, kteří se v letech pokoušeli přes naše území probít na Západ. Boje postupně s různou intenzitou zasáhly celé území republiky a vyžádaly si nasazení značných sil (na podzim 1947 šlo o mužů, z toho 8044 vojáků, 5458 příslušníků SNB a 1960 do služby povolaných partyzánů). Koordinaci všech složek zajiš ovalo 1. oddělení hlavního štábu, při kterém vznikl Jednotný operační štáb pro vedení akcí proti banderovcům, jehož náčelníkem byl plk. Bohumír Lomský. Do konce října 1947 se podařilo bandy UPA v úzké součinnosti s jednotkami polské armády rozprášit. V roce 1928 vyřazen z Vojenské akademie v Hranicích, poté absolvoval aplikační školu jezdectva v Pardubicích u jezdeckého pluku 4 v Dobřanech (velitel čety) u jezdeckého pluku 10 v Berehově. Od října 1935 u VJU v Pardubicích cvičitel ve Vojenské akademii v Hranicích. Od března 1938 u MNO hlavního štábu (přidělen 2. oddělení). Od března 1939 ve slovenské armádě, přednosta 2. oddělení 2. divize v Banské Bystrici. Zúčastnil se tažení proti Polsku a SSSR posluchač Vysoké školy vojenské v Bratislavě. V letech přednosta výcvikového oddělení VPV v Banské Bystrici. Od dubna do listopadu 1943 na východní frontě (náčelník štábu zajiš ovací divize). Od ledna 1944 u MNO v Bratislavě, od dubna 1944 přednosta 1. oddělení VPV v Banské Bystrici. Zapojen v odboji, po vypuknutí SNP náčelník štábu 1. čs. armády na Slovensku. Od října 1944 do ledna 1945 v horách. Od března 1945 zástupce velitele 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR velitel 2. pěší divize v Banské Bystrici. Od července do října 1947 velitel zvláštní stíhací skupiny Teplice. V letech velitel Vysoké školy vojenské v Praze. V únoru 1952 přeložen do zálohy, zaměstnán jako zootechnik v JZD. V roce 1992 rehabilitován. Odznak pohotovostního pluku 1 NB Do zajetí padly takřka tři stovky banderovců, mezi nimi i Burlak (vpravo) a příslušník vyššího velitelství UPA Zenko Československé jednotky při nasazení na Slovensku 61

66 SRDCE ARMÁDY Únor 1948, vojenská pomoc Státu Izrael Zásadní přelom v životě ČSR i její armády přinesl únor Ve vlastních únorových událostech se armáda jako celek neangažovala, k čemuž zásadní měrou přispěl Zvláštní rozkaz ministra národní obrany gen. Ludvíka Svobody z 24. února 1948, který spolupodepsal náčelník hlavního štábu gen. Bohumil Boček. Tento dokument vyzýval všechny vojáky ke klidu a apeloval na ně, aby se nenechali zatáhnout do politických sporů a armáda tak zůstala nedotčena vnitropolitickou krizí. Pravý opak byl však pravdou. Již několik dní po převzetí moci ve státě komunisté z armády propustili stovky demokraticky smýšlejících důstojníků. Zničující úder byl směřován i proti nejvyšším představitelům hlavního štábu. Generál Ludvík Svoboda při projevu na ustavujícím zasedání Ústředního akčního výboru Národní fronty 23. února 1948 Hvězda československého Řádu 25. února 1948 Generálové Bohumil Boček, Ludvík Svoboda a Karel Klapálek (zleva) na zasedání Ústředního akčního výboru Národní fronty 23. února 1948 v Obecním domě v Praze Osudný Zvláštní rozkaz ministra národní obrany z 24. února 1948 V únorových dnech roku 1948 netvořila ozbrojenou oporu KSČ armáda, ale Lidové milice a jednotky Sboru národní bezpečnosti, jejichž přehlídku provedl Klement Gottwald na Staroměstském náměstí 28. února

67 OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ ( ) Plukovník Stanislav PALLA Výcvik izraelské brigády probíhal od srpna 1948 ve Vojenském výcvikovém táboře Libavá Zajímavou kapitolu v dějinách hlavního štábu tvoří vojenská pomoc nově vzniklému Státu Izrael, která probíhala pod krycím označením DI (Důvěrné Izrael). Pro její koordinaci byl dokonce ustanoven zmocněnec MNO pro DI, jímž se stal v srpnu 1948 pplk. Stanislav Palla z 5. oddělení hlavního štábu. Kromě dodávek zbraní, letadel a dalšího vojenského materiálu musel řešit i výcvik izraelských vojenských specialistů. Současně s podepsáním smluv o prodeji letecké techniky bylo totiž nutné zajistit odpovídající výcvik pro izraelské piloty a letecké mechaniky. Přeškolení na letouny S-199 a později S-89 (Spitfire Mk IX E) probíhalo u leteckého pluku 5 v Českých Budějovicích, Letecké vojenské akademie v Hradci Králové a Leteckého učiliště v Prostějově, výcvik pozemního personálu ve Vojenské odborné škole leteckých mechaniků v Liberci, spojovacích specialistů pak u Letecké spojovací školy v Chrudimi. Velká pozornost byla věnována i výcviku parašutistů u Výsadkového učiliště ve Stráži pod Ralskem a tankistů v Tankovém učilišti v Dědicích u Vyškova. V pátek 20. srpna 1948 bylo dokonce ve Vojenském výcvikovém táboře Libavá zahájeno budování izraelské brigády, které osobně řídil mjr. Antonín Sochor. Do 4. listopadu 1948, kdy byla činnost tamního výcvikového střediska DI ukončena, jím prošlo 1335 osob. V roce 1924 vyřazen z Vojenské akademie v Hranicích frekventant aplikační školy dělostřelectva v Olomouci. V letech u dělostřeleckého oddílu 254, později dělostřeleckého oddílu 81 v Kostelci nad Orlicí (1. důstojník baterie, pobočník velitele) posluchač Vysoké školy válečné v Praze. V letech u MNO hlavního štábu ŘOP (důstojník I. oddělení). Od října 1938 u MNO hlavního štábu (důstojník delimitační komise 3. oddělení) úředník technické finanční kontroly ministerstva financí referent berní správy v Mladé Boleslavi. Od počátku okupace zapojen v Obraně národa. Po osvobození u velitelství 1. vojenské oblasti v Praze (přednosta operační skupiny 1. oddělení) profesor všeobecné taktiky na Vysoké škole válečné v Praze. Od srpna 1947 u MNO hlavního štábu (přidělený důstojník 5. oddělení) u VIII. odboru MNO (zástupce přednosty, od září 1949 přednosta odboru, zmocněnec MNO pro DI). Od července 1950 I. zástupce náčelníka HHS MNO. Od června do října 1951 náčelník štábu velitelství dělostřelectva 1. vojenské oblasti v Praze pedagog Vojenské akademie v Praze. V prosinci 1955 propuštěn do zálohy. Mezi příslušníky izraelské brigády cvičenými v Československu bylo i mnoho žen Pamětní deska v budově Armádního muzea VHÚ v Praze Od konce roku 1948 spolupráce s Izraelem z politických důvodů postupně stagnovala, až byla na přelomu let definitivně ukončena. Důstojníci hlavního štábu, kteří se na ní podíleli, byli (včetně plk. Stanislava Pally) z armády propuštěni, případně přeřazeni na podřadné funkce. Mnohé důležité písemnosti týkající se akce DI byly skartovány. Páteř izraelského stíhacího letectva tvořily letouny dodané z Československa, vedle britských spitfirů to byly i tyto Avie S

68 SRDCE ARMÁDY Perzekuce důstojnického sboru po únoru 1948 Armádní generál Heliodor PÍKA V červenci 1917 padl do zajetí, vstoupil do čs. legií v Rusku. V říjnu 1917 odjel do Francie, příslušník 21. čs. střeleckého pluku, s nímž se po návratu do ČSR zúčastnil bojů na Těšínsku a Slovensku frekventant Vojenské školy v St. Cyru. Od října 1920 u Vojenské akademie v Hranicích (instruktor, od listopadu 1922 pobočník velitele) u MNO hlavního štábu (referent školské skupiny 5. oddělení) posluchač Vysoké školy válečné v Paříži ve štábu ZVV Praha pobočník náčelníka hlavního štábu. V letech čs. vojenský atašé v Bukurešti u MNO hlavního štábu (přednosta skupiny C 1. oddělení GSOS). V březnu 1939 odjel za hranice, zvláštní zmocněnec ČSNV pro Rumunsko, v letech organizátor čs. odboje v Istanbulu náčelník Čs. vojenské mise v SSSR. Od července 1945 u MNO hlavního štábu (podnáčelník pro zvláštní úkoly, od října podnáčelník, od listopadu 1946 zástupce náčelníka hlavního štábu). Od března 1948 na zdravotní dovolené, v květnu 1948 zatčen a uvězněn. V lednu 1949 odsouzen k trestu smrti a popraven. V prosinci 1968 rehabilitován. Generálmajor Karel LUKAS Příslušník čs. legií v Rusku a ve Francii u hraničářského praporu 8 v Šahách instruktor výcvikového střediska v Košicích ve štábu ZVV Košice posluchač Válečné školy v Praze přednosta 2. oddělení 11. divize v Košicích přednosta 3. oddělení ZVV Košice u MNO hlavního štábu (pobočník náčelníka HŠ, od března 1936 u ŘOP) zmocněnec MNO u vlády Karpatské Ukrajiny v Chustu. V červenci 1939 odešel do Francie, zařazen u Čs. vojenské správy ČSNV v Paříži, od ledna 1940 přednosta čs. vojenské kanceláře v Londýně náčelník štábu 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii, poté čs. vojenský atašé u polské vlády. Od června 1942 na Středním východě jako pozorovatel u britské 10. obrněné divize. Raněn, v nemocničním ošetřování. V roce 1943 se zúčastnil se 7. britskou obrněnou divizí invaze do Itálie u čs. spojovací skupiny SHAEF v Londýně čs. vojenský atašé v USA, od července 1945 i v Kanadě velitel 7. pěší brigády v Novém Jičíně. Po únoru 1948 penzionován, v březnu 1949 zatčen orgány StB a utýrán při výslechu. V roce 1990 rehabilitován. Stěny nechvalně proslulého hradčanského domečku v Kapucínské ulici se staly němými svědky věznění a nelidského mučení zatčených důstojníků, které zde prováděli příslušníci 5. oddělení hlavního štábu (obranného zpravodajství OBZ) plk. Bedřicha Reicina. Neomezeným vládcem byl v těchto prostorách sadista kpt. František Pergl. Již v březnu a dubnu 1948 muselo armádu opustit 27 generálů a dalších 813 vysokých důstojníků. Následná vlna čistek, jejichž obětí se stalo na 2000 vojáků z povolání, proběhla od května 1948 do února Ani ta však nebyla poslední. V letech bylo totiž z celkového počtu důstojníků téměř 4000 propuštěno z politických důvodů, takřka 1000 odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody včetně doživotí, 28 popraveno na základě vykonstruovaných obvinění (mezi nimi i zástupce náčelníka hlavního štábu gen. Heliodor Píka), téměř 500 bylo odesláno do táborů nucených prací a na 2500 bylo nuceně vystěhováno do přikázaných míst. Mezi důstojníky, kteří nepřežili kruté podmínky věznění, byl i bývalý náčelník hlavního štábu gen. Bohumil Boček. Perzekuční kroky komunistického režimu byly zaměřeny nejen proti vojákům z povolání, ale i proti jejich rodinným příslušníkům. Prvorepubliková vojenská legitimace pozdějšího podplukovníka generálního štábu Josefa Robotky, významné osobnosti domácího protifašistického odboje, popraveného 12. listopadu

69 OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ ( ) Družkami uvězněných důstojníků se staly tyto vězeňské misky Hrad Mírov na Šumpersku, který v letech okupace sloužil jako věznice gestapa, byl sídlem obávaného tábora nucených prací pro bývalé důstojníky Mnoho vojáků z povolání skončilo své putování komunistickými žaláři ve slovenském Leopoldově, barokní pevnosti přebudované na věznici pro nejtěžší zločince Táborem nucených prací na Mírově, kterému velel stržm. Oldřich Kohlíček, prošlo v letech na čtyři sta důstojníků. Byli zde vystaveni krutým fyzickým i psychickým útrapám a neustálému ponižování. Tři z nich, gen. Jaroslav Hrabovský, plk. Jiří Souhrada a pplk. Bohumil Dítě, zdejší nelidské podmínky nepřežili. Jiní, jako plk. Antonín Kostrhún, spáchali po propuštění sebevraždu. Desítky dalších zaplatily zdejší žalářování natrvalo podlomeným zdravím. Bývalí důstojníci se ocitli jako otrocká pracovní síla i v uranových dolech na Jáchymovsku. Tamní tábory Vykmanov, Mariánská, Rovnost, Nikolaj, Bratrství a další, se staly symbolem utrpení desetitisíců nevinných obětí komunistického režimu. Smutnou proslulost si vydobyly i tábory Bytíz a Vojna na Příbramsku. Pplk. gšt. Josef GONIC, 7. oddělení hlavního štábu, popraven Mjr. gšt. Miroslav PLEŠMÍD, 2. oddělení hlavního štábu, popraven Mjr. gšt. Jaromír NECHANSKÝ, Vysoká škola válečná, popraven Pplk. spoj. František SKOKAN, Velitelství spojovacího vojska HŠ, popraven

70 SRDCE ARMÁDY První léta studené války Armádní generál Šimon DRGÁČ Zajat v srpnu 1915 na italské frontě. Příslušník čs. legií v Itálii (u Slováckého praporu, později u 33. čs. střeleckého pluku), 1919 se zúčastnil bojů na Slovensku u 10. divize v Banské Bystrici (přednosta oddělení, od prosince 1921 náčelník štábu) posluchač Válečné školy v Praze. V letech opět u štábu 10. divize (přednosta 3. oddělení) přednosta 2. oddělení ZVV Košice přednosta 2. oddělení ZVV Praha. Od února 1929 čs. vojenský atašé v Paříži u pěšího pluku 14 v Prešově (velitel praporu) u MNO hlavního štábu (přednosta všeobecné skupiny 3. oddělení, od prosince 1933 přednosta 2. oddělení) velitel pěšího pluku 34 v Hranicích u MNO (náčelník štábu generálního inspektora). Za okupace zapojen v odboji, spolupráce s gen. Eliášem. V září 1939 zatčen gestapem a vězněn až do konce války. Od června 1945 velitel Vojenské akademie v Hranicích u MNO hlavního štábu (1. podnáčelník, od dubna 1948 zástupce náčelníka hlavního štábu) náčelník hlavního štábu čs. armády. V roce 1951 propuštěn z armády, 1952 zatčen a až do roku 1958 nezákonně vězněn. V šedesátých letech rehabilitován. Velké pozornosti se těšili parašutisté, jak o tom svědčí tento snímek z návštěvy ministra národní obrany gen. Ludvíka Svobody a náčelníka hlavního štábu gen. Šimona Drgáče u 71. výsadkového praporu. Ani to však neochránilo velitele výsadkového vojska gen. Karla Palečka (druhý zprava) a jeho spolupracovníky před zatčením. Bezprostředně po únoru 1948 došlo ve výstavbě armády k řadě změn, jejichž cílem bylo přemístit rozhodující síly do bezprostředního sousedství americké okupační zóny v Německu. Toho bylo dosaženo výraznou redukcí jednotek pozemního vojska na Slovensku. K 1. květnu 1949 tak bylo zrušeno vůbec poslední velitelství armádního sboru u velitelství bratislavské 4. oblasti. Naproti tomu velitelství 1. oblasti v Praze byla ve stejné době podřízena velitelství tří armádních sborů (I. Karlovy Vary, II. Písek, III. Plzeň) se sedmi vševojskovými divizemi, což představovalo plnou polovinu svazků pozemního vojska. Čestný odznak výsadkového vojska zavedený v letech Výzbroj čs. armády tvořila na počátku padesátých let sovětská technika, která prokázala své kvality v letech 2. světové války Politická agitace začala armádu prostupovat na každém kroku 66

71 ( ) Armádní generál JUDr. Jaroslav PROCHÁZKA V letech vyrostl v Praze na Letné jako nepřehlédnutelný symbol tehdejší doby monumentální pomník J. V. Stalina Rok 1950 byl v dějinách hlavního štábu jedním z nejčernějších. V dubnu byl ze své funkce odvolán gen. Šimon Drgáč i většina odborně způsobilých generálů, kteří se až do té doby zdáli být pro vedení KSČ přijatelní. Namísto absolventa Vysoké školy válečné byl do jeho čela postaven gen. Jaroslav Procházka, bývalý náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty, tedy politruk. Vzhledem k nekompetentnosti jeho, ale i tehdejšího ministra národní obrany gen. Alexeje Čepičky řídili ve skutečnosti celý resort sovětští vojenští poradci. Přesně podle sovětského vzoru došlo i k reorganizaci hlavního štábu a instituce byla přejmenována na Generální štáb. Ten navíc ztratil v rámci MNO svou autonomii a stal se pouhým přívěskem ministerstva. Z pravomoci náčelníka Generálního štábu bylo vyňato nejen vojenské zpravodajství, ale i působení na školství a týlové zabezpečení. Československá samonabíjecí puška vz. 52, ráže 7,62 mm V srpnu 1916 zajat na ruské frontě. Přihlásil se do čs. legií, v říjnu 1917 odeslán do Francie. Příslušník 21., později 22. čs. střeleckého pluku, s nímž se vrátil do ČSR. V prosinci 1920 demobilizován, vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze. V letech právník Ředitelství státních drah v Praze koncipient v advokátní kanceláři Julia Fränkla na Kladně. Od ledna 1931 zaměstnán v Nakladatelství cizojazyčné literatury v Moskvě jako překladatel Leninových spisů. Od dubna 1942 u čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Od července 1942 osvětový důstojník 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, od července čs. samostatné brigády v SSSR, od července čs. samostatného armádního sboru v SSSR. Od dubna 1945 náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty MNO, od listopadu 1948 náměstek ministra národní obrany pro věci politickoprávní náčelník GŠ čs. armády. V únoru 1952 přeložen do zálohy profesor Vysoké školy politických a hospodářských věd v Praze vedoucí katedry dějin SSSR a KSSS FF UK v Praze. V letech rektor Univerzity Karlovy profesor Vojenské politické akademie v Praze, poté vědecký pracovník VHÚ. Prezident republiky Klement Gottwald při zahájení vojenské přehlídky 9. května 1952 v Praze na Letné Pamětní odznak absolventa Vojenské akademie V neděli 4. května 1952 byly útvarům československé armády při slavnostním ceremoniálu hromadně předány bojové zástavy vz

72 SRDCE ARMÁDY Výstavba ČSLA a vznik Varšavské smlouvy Vúnoru 1950 nařídil Ústřední výbor KSČ hlavnímu štábu, aby provedl rozsáhlou reorganizaci a redislokaci celé armády, jíž se mělo reagovat na změněnou politickou situaci. Armáda se zároveň měla maximálně přiblížit svému sovětskému vzoru. Přestože se původně počítalo s tím, že změny budou provedeny v následujících třech letech, s ohledem na válečný konflikt v Koreji a s tím související nárůst napětí v mezinárodních vztazích byla většina připravovaných změn realizována ještě v tomto roce. Dnem 20. září 1950 vznikla reorganizací velitelství 1. a 4. oblasti velitelství 1. vojenského okruhu v Praze (s působností v Čechách) a velitelství 2. vojenského okruhu v Trenčíně (s působností na území Moravy, Slezska a Slovenska). Současně došlo k podstatnému zvýšení plánovaných počtů, a to až na osob, což představovalo vůbec nejvyšší úroveň za celou dobu existence Československa. Reorganizovaná armáda měla 14 vševojskových svazků, z nichž dva, od roku 1951 pak čtyři, byly mechanizované. Tato nová operační sestava přetrvala bez větších změn až do druhé poloviny padesátých let. Brigadýrka čs. generála v padesátých letech Ve čtvrtek 5. března 1953 zemřel J. V. Stalin a o pouhých devět dní později i jeho věrný žák a symbol stalinismu v Československu Klement Gottwald. Na poslední cestě v prosklené rakvi ho doprovodila i čs. generalita, včetně kompletního vedení Generálního štábu v čele s jeho novým náčelníkem gen. Václavem Kratochvílem. Československá pěchota při výcviku v polovině padesátých let (Benešov) Československý samopal vz. 23, ráže 9 mm 68

73 OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ ( ) Generálplukovník Václav KRATOCHVÍL Politizování a komunistická agitace v padesátých letech zcela prostoupily každodenní život armády Závislost Československa na SSSR se ještě prohloubila v květnu 1955 po podepsání Varšavské smlouvy a vytvoření tzv. Spojených ozbrojených sil. V jejich organizační struktuře byli náčelníci generálních štábů armád jednotlivých zemí podřízeni náčelníkovi štábu Spojených ozbrojených sil, který sám byl pouhým zástupcem náčelníka Generálního štábu Sovětské armády. Náš Generální štáb tím zcela ztratil charakter výsostné státní vojenské instituce. V míru byla jeho role omezena na pouhého vykonavatele příkazů sovětského politického a vojenského vedení, v případě válečného konfliktu se měl přetvořit ve velitelství podřízeného svazu. Pevný kruh sovětské hegemonie se tak uzavřel. Čestný Fučíkův odznak V srpnu 1925 vyřazen z Vojenské akademie v Hranicích, poté frekventant aplikační školy dělostřelectva v Olomouci u dělostřeleckého pluku 12 v Užhorodě, v letech u dělostřeleckého oddílu 262 v Čemerném (1. důstojník baterie) frekventant vyššího jezdeckého kurzu u VJU v Pardubicích. Od října 1932 u dělostřeleckého pluku 7 v Olomouci posluchač Vysoké školy válečné v Praze. V letech u 3. oddělení štábu 10. divize v Banské Bystrici. Od září 1937 u III. sboru v Brně (přidělený důstojník 3., později 4. oddělení). Na podzim 1938 přednosta 3. oddělení III. sboru v Jihlavě. Od července 1939 ve vládním vojsku (pobočník velitele praporu 10 v Bučovicích), současně zapojen v Obraně národa. V prosinci 1940 zatčen gestapem a vězněn až do konce války. Po osvobození ve štábu V. sboru v Brně, od září 1945 náčelník štábu 6. divize tamtéž studoval na Vojenské akademii K. J. Vorošilova v Moskvě přednosta operačního oddělení hlavního štábu. Od dubna 1950 zástupce náčelníka GŠ a náčelník operační správy GŠ. Od do náčelník Generálního štábu ČSLA náčelník Vojenské akademie v Brně. V lednu 1961 přeložen do výslužby. Československá lidová armáda byla díky své výzbroji a početnímu stavu jednou z nejdůležitějších armád zemí Varšavské smlouvy Čestný odznak vzorného řidiče používaný v letech

74 SRDCE ARMÁDY Šedesátá léta Armádní generál Otakar RYTÍŘ V roce 1937 vyřazen z Vojenské akademie v Hranicích u dělostřeleckého pluku 201 v Ružomberku. V srpnu 1939 odešel do Polska, příslušník čs. legionu internován v SSSR. V letech u čs. jednotek v SSSR (od února 1942 velitel roty KPÚV, od července 1942 pobočník velitele 1. čs. samostatného polního praporu, od ledna 1943 náčelník štábu praporu, od července 1943 velitel I. oddílu 1. čs. dělostřeleckého pluku, od listopadu 1943 velitel dělostřelectva 1. čs. brigády, od února 1945 náčelník štábu dělostřelectva 1. čs. armádního sboru) u MNO hlavního štábu (náčelník štábu Velitelství dělostřelectva). V květnu 1946 si změnil příjmení z Richter na Rytíř posluchač Vojenské akademie K. J. Vorošilova v Moskvě u VVU v Praze (profesor taktiky dělostřelectva) velitel 13. divize v Karlových Varech. Od října 1950 velitel III. armádního sboru v Plzni. V letech u velitelství 1. vojenského okruhu v Praze (náčelník štábu, od listopadu 1952 velitel okruhu). Od června 1956 náměstek ministra národní obrany náčelník Generálního štábu, 1. náměstek ministra národní obrany pracovník VHÚ, od července 1969 vládní zmocněnec pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk předseda Federálního výboru Svazarmu. V srpnu 1977 přeložen do výslužby. Kolona československých OT-810 v září 1962 při závěrečné přehlídce v rámci cvičení Varšavské smlouvy Vítr Rok 1958 se stal rokem změn. V červenci byl do čela Generál ního štábu postaven gen. Otakar Rytíř a vzápětí proběhla reorganizace armády, v jejímž rámci došlo ke zrušení 1. vojenského okruhu. Místo něj vznikly dva nové vševojskové svazy: 1. armáda v Praze a 4. armáda v Táboře. Trenčínské velitelství 2. okruhu sice zůstalo zachováno, ale počet jemu podřízených svazků byl výrazně snížen. Provedenou reorganizací zároveň poklesl plánovaný počet ČSLA na osob. Od roku 1960 se navíc začalo počítat s tím, že v případě války vznikne z ČSLA front začleněný v sestavě vojsk zemí Varšavské smlouvy (GŠ a MNO měly vytvořit velitelství tohoto frontu). Ve stejné době začal Generální štáb hledat vlastní čs. cestu při výstavbě ČSLA. Tou se měly stát vojenské okruhy armádního typu vytvořené v září Velitelství 1. armády bylo přeměněno na velitelství Západního vojenského okruhu, 4. armády na velitelství Středního vojenského okruhu a velitelství 2. vojenského okruhu na velitelství Východního vojenského okruhu. Čepice maskovacího stejnokroje vz. 60 potisk mlok I v šedesátých letech pokračovala tradice pravidelných přehlídek, které se konaly 9. května v Praze na Letné. Na snímku z roku 1965 tanky T-52 právě projíždějí před hlavní tribunou. 70

75 OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ ( ) Československý Řád rudé hvězdy Ve dnech září 1966 se v Československu uskutečnilo rozsáhlé cvičení Vltava armád ČSSR, NDR a SSSR. Osobně se ho zúčastnili (zleva) náčelník štábu Spojených ozbrojených sil států Varšavské smlouvy gen. Michail Iljič Kazakov a ministři obrany gen. Ion Ionita (Rumunsko), gen. Lajos Cznege (Ma arsko) a Heinz Hoffmann (NDR). Československá letka Su-7 se připravuje ke startu během cvičení Vltava Českoslovenští výsadkáři se během cvičení Vltava přesunují z doskokové plochy Hartmanice na určené shromaždiště Československá výsadkářská přilba Na závěr cvičení Vltava předal ministr národní obrany gen. Bohumír Lomský dvaceti nejlepším příslušníkům Národní lidové armády Německé demokratické republiky náramkové hodinky 71

76 SRDCE ARMÁDY Osmašedesátý okupace ČSSR Generálplukovník Ing. Karel RUSOV Vojenskou základní službu absolvoval v letech u pěšího pluku 24 ve Znojmě, poté se stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích. V květnu 1948 si změnil na výzvu MNO příjmení z Russvurm na Rusov u Vojenské akademie v Hranicích, od března 1950 v Lipníku nad Bečvou (velitel čety vojenských akademiků) posluchač Vojenské akademie M. V. Frunzeho v Moskvě náčelník skupiny operačního oddělení operační správy GŠ. V letech náčelník štábu 2. střelecké divize v Sušici, od září 1959 velitel 2. motostřelecké divize tamtéž posluchač Vojenské akademie K. J. Vorošilova v Moskvě. Od září 1962 na velitelství 4. armády v Táboře (náčelník štábu, od října 1964 velitel armády). Od října 1967 do dubna 1968 generální inspektor ČSLA. Od do náčelník Generálního štábu ČSLA. Od července 1979 zmocněnec vlády pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v ČSSR, od listopadu 1979 první zástupce ministra, od června 1988 do září 1989 zástupce ministra národní obrany. Poté ustanoven do funkce čs. vojenského a leteckého přidělence v NDR se sídlem v Berlíně. V březnu 1990 odešel do výslužby. Nový generální tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček se stal symbolem socialismu s lidskou tváří. Fotograf ho zachytil na Pražském hradě, kde se počátkem února 1968 setkal s veterány 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR. Na přelomu let vyvrcholil ve vedení KSČ zápas mezi stalinistickým vedením a reformisty. Antonín Novotný byl odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a jeho nástupcem se stal Alexander Dubček. Byla zrušena cenzura a život ve společnosti se dal do pohybu. Vyměněni byli i vedoucí armádní funkcionáři. Ministrem národní obrany byl v dubnu 1968 jmenován gen. Martin Dzúr, náčelníkem GŠ gen. Karel Rusov. Nastoupený reformní kurz však sledovalo s nechutí a obavami vedení SSSR v čele s Leonidem Iljičem Brežněvem, které se výhrůžkami pokoušelo celý proces zvrátit. Součástí nátlaku na naše oficiální představitele bylo i uspíšené cvičení armád Varšavské smlouvy, které se uskutečnilo v červnu Když naši představitelé nereagovali na vznášené požadavky, přistoupila Moskva k ozbrojené intervenci. Kolona sovětských obrněných transportérů BTR-60 Československý samopal vz. 58 P, ráže 7,62 mm Skupina československých a sovětských důstojníků v červnu 1968 na velitelském stanovišti v prostoru Doupova během cvičení Šumava 72

77 OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ ( ) Při příležitosti svých 75. narozenin byl 25. května 1968 gen. Karel Klapálek vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny ČSSR. Slavnosti byli přítomni i ministr národní obrany gen. Martin Dzúr a náčelník GŠ gen. Karel Rusov, ustanovení do funkcí o pouhé tři týdny dříve. Zlatá hvězda hrdiny Československé socialistické republiky Sovětská přilba Barbarská intervence do Československa splnila z pohledu Moskvy svůj účel. Přes obrovské vzepětí ve společnosti zastavila reformní hnutí v ČSSR a vedla k nástupu politické garnitury, jež ji v následujících jedenadvaceti letech označovala za bratrskou pomoc. Vnoci z 20. na 21. srpna 1968 zahájila obsazování ČSSR okupační vojska pěti armád Varšav ské smlouvy. Podle vystoupení náčelníka GŠ gen. Karla Rusova 26. srpna 1968 na schůzi předsednictva Národního shromáždění disponovaly intervenční jednotky přibližně půl milionem vojáků, 6300 tanky, 2000 děly, 550 bojovými a 250 dopravními letouny. Část čs. oficiálních představitelů byla interventy zatčena a odvezena na území SSSR, kde byli donuceni podepsat tzv. moskevský protokol, který předznamenal konec reforem. Po odchodu hlavních intervenčních sil navíc na území ČSSR zůstalo dočasně přes sovětských vojáků. Právě kvůli nim musela být urychleně provedena redislokace ČSLA, která se bezprostředně dotkla mužů (v tom 5000 vojáků z povolání), 900 občanských zaměstnanců, 1200 tanků, 700 obrněných transportérů a na 1100 dělostřeleckých prostředků různého typu. 73

78 SRDCE ARMÁDY Normalizace Generálporučík Ing. Václav VITANOVSKÝ V roce 1937 vyřazen z Vojenské akademie v Hranicích u dragounského pluku 4 v Klatovech (velitel čety, za mobilizace v září 1938 velitel eskadrony v Táboře) profesor tělocviku na obchodní akademii v Klatovech, zapojen v odboji na skupinu Niva. V letech důstojník obranného zpravodajství u pěšího pluku 35 v Domažlicích posluchač Vysoké vojenské akademie v Praze. Od října 1950 u 10. pěšího pluku v Břeclavi (zástupce velitele, od prosince 1950 velitel útvaru) náčelník štábu IV. armádního sboru v Brně. V letech posluchač Vojenské akademie K. J. Vorošilova v Moskvě na velitelství 2. vojenského okruhu v Trenčíně (náčelník operačního oddělení) na operační správě Generálního štábu ČSLA (náčelník operačního oddělení, od ledna zástupce náčelníka správy, od září 1960 náčelník OS GŠ zástupce náčelníka GŠ pro věci operační). V letech zástupce náčelníka GŠ pro rozvoj velení ČSLA. Od června 1968 přidělen sekretariátu ministra národní obrany. V roce 1971 přeložen z politických důvodů do zálohy a šikanován. Po roce 1990 rehabilitován. Náčelník Generálního štábu ČSLA gen. Karel Rusov (vlevo) bohužel zklamal důvěru, kterou v něj mnozí vkládali, a později se stal jedním z výrazných představitelů normalizace Nášivka z polního stejnokroje příslušníka Lidových milicí Příchod okupačních vojsk zabrzdil nastoupený reformní vývoj. Nadšení z roku 1968 začalo opadávat, narůstala nejistota, strach. Zápalné oběti Jana Palacha a Jana Zajíce probudily národ z narůstající apatie pouze na okamžik. Na dubnovém zasedání ÚV KSČ byl ze své funkce odvolán Alexander Dubček a na jeho místo nastoupil Gustáv Husák, který se stal hlavním představitelem sil, které v ČSSR obnovily stalinský režim. Normalizace poměrů se pochopitelně nevyhnula ani armádě. Ta se pod vedením lidí, kteří si získali důvěru okupačních sil, a pod zastrašujícím vlivem čistek v důstojnickém sboru změnila v potlačovací nástroj staronové politické garnitury. Při prvním výročí okupace v srpnu 1969 došlo k nasazení ČSLA spolu s dalšími bezpečnostními složkami a Lidovými milicemi při brutálním potlačení občanských demonstrací, jež si vyžádalo životy nevinných občanů republiky. Tato série vzácných fotografií dokumentuje nasazení ozbrojených složek proti demonstrantům v srpnu 1969 v centru Prahy 74

79 OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ ( ) Všudypřítomnou lež z té doby je možné dokumentovat i na tomto snímku z 9. května Tanky T-34 z poválečné produkce jsou zde vydávány za legendární válečné stroje 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR. Občansky statečný postoj stovek důstojníků ČSLA v srpnových dnech roku 1968 nezůstal novým vedením zapomenut. Již 1. května 1969 byly zahájeny ponižující prověrky, které přerostly ve vlnu čistek, v jejímž rámci bylo z armády vyhozeno na 6500 vojáků z povolání. Vyměněn byl prakticky celý Generální štáb i Ministerstvo národní obrany, ze služby muselo odejít 80 % důstojníků z úrovně štábů svazků, okruhů a samostatných svazů, stejně jako 39 % vojenských pilotů. Výrazně tím poklesla úroveň odbornosti na všech stupních, vzrostla nestabilita, upadla kázeň a morálka. Armáda se dostala do šokového stavu, ze kterého se vzpamatovávala dlouhá desetiletí. V letech normalizace opět nastoupili na významná místa někteří z funkcionářů odvolaných na jaře Byl mezi nimi i gen. Otakar Rytíř (druhý zleva), jenž se stal předsedou Federálního výboru Svazarmu. Sídlem velitelství Střední skupiny sovětských vojsk se staly Milovice, které pravidelně navštěvovaly stranické a vládní delegace. Fotograf při takové příležitosti 9. dubna 1972 zachytil Gustáva Husáka doprovázeného gen. Ludvíkem Svobodou a velitelem Střední skupiny sovětských vojsk gen. Alexejem M. Majorovem. Československá medaile Za upevňování přátelství ve zbrani I. stupně. 75

80 SRDCE ARMÁDY Sedmdesátá léta V důsledku přítomnosti okupačních sil na území ČSSR snížil v roce 1969 Generální štáb ČSLA početní stav armády o osob a zároveň provedl její reorganizaci. Nejdůležitější změnu představovalo vytvoření vojenského okruhu frontového typu, kterým se stal 1. září 1969 Západní vojenský okruh v Táboře. Současně s tím bylo z velitelství ZVO v Příbrami zřízeno velitelství 1. armády a velitelství SVO se změnilo na velitelství 4. armády se sídlem v Písku. Reorganizace se nedotkla VVO, ale jeho charakter byl změněn na výcvikový. Tato struktura zůstala zachována až do konce roku Ministr národní obrany SSSR maršál Andrej Antonovič Grečko přichází v doprovodu gen. Martina Dzúra na pozorovatelnu během cvičení Štít 72 Pamětní odznak cvičení Štít 72 Náčelník GŠ gen. Karel Rusov s ministrem národní obrany gen. Martinem Dzúrem (zleva) v listopadu 1975 během zasedání výboru ministrů národní obrany států Varšavské smlouvy v Praze Pamětní odznak absolventa vojenské vysoké školy Zasedání výboru ministrů národní obrany států Varšavské smlouvy 18. listopadu 1975 v Praze se zúčastnili i hlavní velitel Spojených ozbrojených sil maršál SSSR Ivan Ignatějevič Jakubovskij (vlevo) a náčelník štábu Spojených ozbrojených sil gen. Sergej Matvejevič Štemenko 76

81 OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ ( ) Náčelník Generálního štábu ČSLA gen. Karel Rusov naslouchá na pozorovatelně informaci o dosavadním průběhu cvičení Lužnice (1978) Brigadýrka generála ČSLA v polním provedení Československý Řád rudé zástavy Tank T-55 AM 1 a mostní tank MT-55 na přesunu během cvičení v září 1977 Vedle obranné role armády vzrostla po zkušenostech ze srpna 1969 výrazně i její role jako potlačovací síly totalitního režimu. Na základě usnesení Rady obrany státu z 3. října 1970 vydal ministr národní obrany gen. Martin Dzúr 28. dubna 1971 trvale platný rozkaz pro vyčlenění sil a prostředků ČSLA k zabezpečení klidu a pořádku na území ČSSR, který byl vypracován Generálním štábem ČSLA. Tímto rozkazem bylo nařízeno udržování průběžné bojové pohotovosti vyčleněných sil v počtu vojáků, 756 nákladních aut, 130 obrněných transportérů a 155 tanků. Rozkaz byl v platnosti nepřetržitě až do roku MiG-23 československého letectva se připravuje ke startu během společného cvičení armád SSSR a ČSSR Družba

82 SRDCE ARMÁDY Osmdesátá léta Generálplukovník Ing. Miloslav BLAHNÍK Základní vojenskou službu prodělal u Leteckého náhradního pluku 2 v Českých Budějovicích a ve ŠDLZ v Chrudimi. Poté se stal v říjnu 1949 žákem Vojenské akademie v Lipníku nad Bečvou u 48. pěšího pluku v Táboře (velitel čety, velitel 1. školní roty v Jihlavě). Od října 1951 posluchač Vojenského pedagogického institutu v Moskvě, po zrušení školy převeden v prosinci 1953 na Vojenskou akademii M. V. Frunzeho v Moskvě. Od listopadu 1955 první starší pomocník náčelníka operačního oddělení 3. střeleckého sboru v Plzni přidělený důstojník operačního oddělení operační správy GŠ. V letech u 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě (náčelník operačního oddělení, od roku 1966 náčelník štábu). Od září 1968 posluchač Vojenské akademie K. J. Vorošilova v Moskvě na velitelství 1. vševojskové armády v Příbrami (náčelník štábu 1. zástupce velitele, od roku 1971 velitel armády). Od prosince 1975 zástupce náčelníka GŠ náčelník Generálního štábu, 1. zástupce ministra národní obrany. Od října 1987 zástupce náčelníka štábu Spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy. V květnu 1990 propuštěn do zálohy. Samohybné kanonové houfnice vz. 77 Dana při přehlídce 9. května 1980 na Letenské pláni Spřelomem sedmdesátých a osmdesátých let je s dějinami Generálního štábu spojen příchod nového náčelníka GŠ gen. Miloslava Blahníka, který po více než deseti letech nahradil gen. Karla Rusova. Generál Blahník byl ustanoven do funkce v době, kdy po desetiletí stabilizace totalitní moci nastoupilo období postupné eroze komunistických režimů v Evropě. Po událostech v Polsku, kde se při potlačení hnutí Solidarita původně počítalo se zásahem obdobným roku 1968, kterého se měla zúčastnil i ČSLA, přišel zásadní zlom v SSSR. Nástupem Michaila Sergejeviče Gorbačova do funkce generálního tajemníka KSSS byly v roce 1985 zahájeny reformy, které vedly k dalekosáhlým změnám v Sovětském svazu i jeho bývalých satelitních zemích. Československá medaile Za zásluhy o obranu vlasti Gen. Miloslav Blahník během zasedání výboru ministrů obrany členských států Varšavské smlouvy v Praze (druhý zleva, po pravici ministra národní obrany gen. Martina Dzúra) Brigadýrka čs. generála z osmdesátých let Populární ještěrky (30mm protiletadlové dvojkanony vz. 53/59) na společném cvičení armád ČSSR, SSSR a MLR na území Československa v únoru

83 OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ ( ) Československá medaile Za službu vlasti V září 1984 se v ČSSR pod názvem Štít 84 uskutečnilo cvičení armád Varšavské smlouvy, kterého se zúčastnil i generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák Pamětní odznak cvičení armád zemí Varšavské smlouvy Přátelství ve zbrani, které se konalo v září 1980 na území NDR Ministr národní obrany gen. Martin Dzúr při projevu k účastníkům cvičení armád Varšavské smlouvy 11. února Jako první zprava je na fotografii zachycen tehdejší náčelník Hlavní politické správy gen. Antonín Brabec, jako druhý velitel ZVO gen. František Veselý. Škorpion československý samopal vz. 61, ráže 7,65 mm Výcvik příslušníků motostřeleckého pluku v létě 1984 na Slovensku 79

84 SRDCE ARMÁDY Československá lidová armáda do listopadu 1989 Armádní generál Ing. Miroslav VACEK V roce 1953 absolvoval Vojenskou školu Jana Žižky v Moravské Třebové a v letech Tankové učiliště ve Vyškově u 4. tankového pluku ve Šternberku. Od října 1958 ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově (velitel čety školní roty) posluchač Vojenské akademie v Brně. Od července 1967 u 20. motostřelecké divize v Karlových Varech (důstojník oddělení operační a bojové přípravy) na velitelství 1. armády v Příbrami (důstojník skupiny operační přípravy operačního oddělení). V letech náčelník štábu 2. motostřelecké divize v Sušici posluchač Vojenské akademie K. J. Vorošilova v Moskvě. Od října 1976 do listopadu 1979 velitel 20. motostřelecké divize v Karlových Varech na velitelství 1. armády v Příbrami (náčelník štábu 1. zástupce velitele, od října 1981 velitel) na velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře (náčelník štábu 1. zástupce velitele, od října 1985 velitel) náčelník Generálního štábu ČSLA 1. zástupce ministra národní obrany. Od prosince 1989 do října 1990 ministr národní obrany. Od ledna do listopadu 1991 poradce na Úseku strategického řízení FMO. V listopadu 1991 přeložen do zálohy. Čestný odznak vzorného vojáka Generál Miroslav Vacek v únoru 1987, ještě jako velitel Západního vojenského okruhu, při podávání informací zahraničním pozorovatelům, účastnícím se cvičení ČSLA V říjnu 1987 se stal novým náčelníkem Generálního štábu ČSLA generál Miroslav Vacek. Do funkce nastupoval v době vpravdě historické. Vzájemná setkání nejvyšších představitelů SSSR a USA Michaila Sergejeviče Gorbačova a Ronalda Reagana se stávala běžnou záležitostí. Zahraniční vojenští pozorovatelé si i v ČSSR doslova podávali dveře, studená válka pomalu, ale jistě směřovala ke svému konci a s ním se blížil pád komunistických režimů v bývalých sovětských satelitech. Československo nemohlo být výjimkou. Zahraničním pozorovatelům, kteří se v březnu 1988 zúčastnili společného cvičení ČSLA a Sovětské armády v severozápadních Čechách, několikrát referoval zástupce náčelníka GŠ gen. Jiří Brychta Československá pistole vz. 82, ráže 9 mm Přesun tankové jednotky během cvičení Šumava 88 80

85 OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ ( ) Vsouvislosti s výraznými změnami mezinárodněpolitické situace zahájila řada zemí snižování početních stavů svých zbrojních arzenálů. Tento trend se nevyhnul ani Československu. V polovině září 1989 byla zahájena lik vidace prvních tanků T-54 M z celkového počtu 850, jež měly být zničeny na základě rozhodnutí Rady obrany státu z ledna Jako první zamířila do hutí technika z Českých Budějovic. Brigadýrka čs. generála letectva z osmdesátých let Náčelník GŠ gen. Miroslav Vacek, ministr národní obrany gen. Milán Václavík a náčelník Hlavní politické správy gen. Jaroslav Klícha (zleva) při zasedání ministrů obrany členských států Varšavské smlouvy 17. října 1988 v Praze Zásah proti pokojné studentské demonstraci 17. listopadu 1989 akceleroval vývoj ve společnosti a vedl k pádu komunistického režimu. Komise prezidenta republiky, která v říjnu 1990 prošetřovala roli ČSLA v listopadových dnech roku 1989, dospěla k závěru, že minimálně v prvním týdnu po 17. listopadu hrozilo revoluci vážné nebezpečí. V předvečer rozhodujícího zasedání ÚV KSČ, které se uskutečnilo 24. listopadu 1989, byl totiž z iniciativy části vysokých armádních funkcionářů aktivován systém určený k likvidaci vnitřních nepokojů. Jestliže by se bývalo plénum ÚV KSČ rozhodlo revoluci potlačit, vyčleněné jednotky by proti demonstrantům zasáhly. Naštěstí se tak nestalo a armáda se do vnitrostátního vývoje nijak nezapojila. Československá medaile Za zásluhy o ČSLA Náčelník GŠ Čínské lidově osvobozenecké armády gen. Sü Sin, kterého 2. listopadu 1989 přijal Gustáv Husák, byl poslední oficiální vojenskou návštěvou, která do Prahy dorazila před pádem totalitního režimu 81

86

87 IV. KAPITOLA NA NOVÉ CESTĚ ( )

88 SRDCE ARMÁDY V operaci Pouštní bouře Generálporučík Ing. Anton SLIMÁK V roce 1959 maturoval na Vojenské škole Jana Žižky v Moravské Třebové u 57. motostřeleckého pluku ve Stříbře frekventant Vyššího vojenského učiliště ve Vyškově u 18. tankového pluku v Táboře (velitel průzkumné čety) u 9. průzkumného praporu v Písku (velitel roty OT) posluchač Vojenské akademie v Brně u zpravodajské správy ZVO v Táboře (starší důstojník oddělení vševojskového a hloubkového průzkumu) zpravodajský náčelník 9. tankové divize v Táboře. V letech studoval na Vojenské akademii K. J. Vorošilova v Moskvě. Od července do listopadu 1977 náčelník štábu 20. motostřelecké divize v Karlových Varech náčelník štábu 15. motostřelecké divize v Českých Budějovicích. Od listopadu 1978 na velitelství 4. armády v Písku (náčelník zpravodajského oddělení ZNŠ) náčelník zpravodajské správy zástupce náčelníka ZVO v Táboře. Od října 1986 náčelník zpravodajské správy GŠ ČSLA, od září 1988 současně zástupce náčelníka GŠ náčelník Generálního štábu 1. zástupce ministra národní obrany. Od května 1991 náčelník hlavní operační správy GŠ ČSA. V roce 1992 zástupce Vojenského velitelství Západ v Táboře. Od ledna 1993 konal službu v Armádě Slovenské republiky, v březnu 1995 přeložen do zálohy. Nástup příslušníků čs. speciální protichemické jednotky při bojovém rozdílení v táboře 04 Po pádu komunistického režimu vykročilo Československo pod názvem Česká a Slovenská Federativní Republika na novou cestu. Již koncem února 1990 se podařilo v Moskvě podepsat Dohodu o odchodu sovětských vojsk z území ČSFR, která také byla v červnu 1991 naplněna. Bezprostředně poté byla 1. července 1991 zrušena Varšavská smlouva a ČSFR začala směřovat do euroatlantických struktur, především do Evropské unie a NATO. Tou dobou však již byla navázána těsná spolupráce s USA, SRN, Belgií a řadou dalších zemí. Zároveň docházelo k přebudovávání naší armády z útočné na obrannou, ke zcivilnění řízení resortu obrany a jeho odpolitizování. Před Generálním štábem, v jehož čele stál od konce prosince 1989 gen. Anton Slimák (první důstojník slovenské národnosti v jeho dějinách), byla řada nových úkolů spojených s tvorbou zásadních dokumentů strategického charakteru, jaké do té doby vznikaly pouze v Moskvě. Podařilo se vypracovat nejen Vojenskou obrannou doktrínu (přijata 1991), ale i nový branný zákon a zákon o civilní službě. Příslušníci strážní roty čs. speciální protichemické jednotky před americkým obrněným transportérem Saúdskoarabský Bitevní řád 84

89 NA NOVÉ CESTĚ ( ) Mimořádný a ve své době nedoceněný význam z hlediska mezi národní prestiže České a Slovenské Federativní Republiky mělo zapojení čs. speciální protichemické jednotky do operací Pouštní štít a Pouštní bouře, ke kterému došlo díky dohodě mezi vládami ČSFR a Království Saúdské Arábie. Na jejím základě byla do oblasti Perského zálivu vyslána jednotka dobrovolníků v počtu 169 vojáků, které velel plk. Ján Valo. Ta poté působila od 15. prosince 1990 do 22. dubna 1991 v oblasti válečného konfliktu v rámci mezinárodní spojenecké koalice a bezprostředně se podílela na osvobození Kuvajtu. Mimořádné výsledky, kterých jednotka dosáhla, tvoří jeden z pilířů našich moderních vojenských tradic. Interiér jedné z mobilních chemických laboratoří Čs. základna nedaleko města Hafar Al Batin Československý samopal vz. 58 V, ráže 7,62 mm Pohled na hořící kuvajtská ropná pole zapálená ustupujícími iráckými jednotkami. Osvětlení bylo někdy nutné používat i přes den. Speciální čs. protichemickou jednotku tvořilo velitelství spolu se štábem, tři protichemické odřady, zdravotnický odřad, rota týlového a technického zabezpečení, strážní rota, spojovací četa a skupina učitelů protichemického zabezpečení. Snímek zachycuje střídání stráží v táboře 04 Hafar Al Batin. Saúdskoarabská medaile Za osvobození Kuvajtu 85

90 SRDCE ARMÁDY Rozdělení Československa, v zahraničí pod vlajkou OSN Armádní generál Ing. Karel PEZL V srpnu 1948 vyřazen z Vojenské akademie v Hranicích, velitel čety akademiků tamtéž v Pěchotní vojenské akademii v Lipníku nad Bečvou (velitel roty) frekventant Vojenské akademie v Praze náčelník operačního oddělení 8. mechanizované divize v Kolíně. Od dubna 1955 náčelník operačního oddělení 2. střeleckého sboru v Písku na velitelství 1. vojenského okruhu v Praze (náčelník operační skupiny). Od července 1958 na velitelství 1. armády v Praze (náčelník operační skupiny, zástupce náčelníka, od srpna 1961 náčelník operačního oddělení). V letech na Generálním štábu ČSLA (zástupce náčelníka oddělení operační přípravy, od července 1967 náčelník oddělení pro přípravu velitelů a štábů, od ledna 1969 zástupce náčelníka správy operační a bojové přípravy, od ledna 1970 náčelník oddělení operační přípravy). V únoru 1971 odvolán z funkce a z politických důvodů propuštěn do zálohy noční vrátný v recepci Interhotelu Praha. V letech vedoucí výzkumný a vývojový pracovník VzÚ spojů v Praze. Od března 1991 poradce na Ministerstvu obrany ČSFR. V dubnu 1991 přijat do služebního poměru, náčelník Generálního štábu ČSA, od ledna 1993 AČR. V září 1993 přeložen do výslužby, poradce prezidenta ČR. Český pilotní odznak Vkvětnu 1991 se stal náčelníkem GŠ gen. Karel Pezl. Právě za jeho funkčního období byly zrušeny Západní vojenský okruh, 1. a 4. armáda a Východní vojenský okruh, jejichž nástupci se 1. ledna 1992 stala nově postavená vojenská velitelství Západ v Táboře, Východ v Trenčíně a k 1. březnu 1992 vytvořené Vojenské velitelství Střed v Olomouci. Další reformování armády však zbrzdila situace po parlamentních volbách, kdy politická reprezentace rozhodla o rozdělení Československa. Generální štáb musel připravit náročné dělení federální armády na dva samostatné celky, jehož hladké zvládnutí nám získalo mezinárodní uznání. Dnem 1. ledna 1993 vznikla samostatná Česká republika a již v prvních měsících její existence Generální štáb připravil a řídil rozsáhlou transformaci armády, která vycházela z Koncepce výstavby AČR do roku V jejím průběhu došlo k rovnoměrnému rozmístění útvarů po celém území republiky a k výraznému snížení mírového počtu, který klesl na osob. Současně s výstavbou nové armády zabezpečoval GŠ i vysílání českých kontingentů do mírových operací na Balkáně. Příslušníci naší armády se začali pravidelně zúčastňovat vojenských cvičení v zahraničí. Pravděpodobně vůbec nejdál se dostali v roce 1995, kdy se zapojili do cvičení Cooperative Nugget na území USA. I zde šířili prokázanými kvalitami dobré jméno AČR. Pamětní odznak absolventa vysoké školy se státním znakem ČSFR V našem vojenském letectvu působily vedle sebe i nadále letouny ruské (Su-25, vpředu) a naší provenience (L-39) 86

91 NA NOVÉ CESTĚ ( ) Generálplukovník Ing. Jiří NEKVASIL Polovina devadesátých let je v historii Armády České republiky nerozlučně spjata s mírovými operacemi pod vlajkou OSN na území bývalé Jugoslávie Činnost Generálního štábu AČR v čele s jeho novým náčelníkem gen. Jiřím Nekvasilem se odvíjela především ve znamení úsilí o vstup do NATO a příprav AČR na tento krok. Vítanou příležitostí k získávání mezinárodních zkušeností bylo zapojení do programu Partnerství pro mír, jenž byl vyhlášen v roce 1994 na bruselském summitu NATO. Jednotky AČR byly začleněny do společných mnohonárodních sil okamžité a rychlé reakce, náš systém velení a řízení začal být přebudováván tak, aby se přizpůsobil aliančním armádám. Současně pokračovala účast AČR v mírových misích na území bývalé Jugoslávie. Po ukončení operace UNPROFOR byl český kontingent od dubna 1995 do ledna 1996 začleněn v misi UNCRO, na niž plynule navázalo působení kontingentů AČR na Balkáně pod vedením NATO. Česká republika se postupně zapojila do operací IFOR (únor prosinec 1996), SFOR (prosinec 1996 červen 1998) a SFOR II (červenec 1998 září 2001). Vynaložené úsilí nebylo marné. V létě 1997 byla Česká republika na madridském summitu NATO vyzvána k zahájení rozhovorů o přistoupení. Po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Benešově zahájil v září 1966 studium v Technickém učilišti v Liptovském Mikuláši (směr výpočetní technika), po jehož absolvování se stal v srpnu 1969 vojákem z povolání u 71. protiletadlové raketové brigády v Praze (technik souřadnicového systému, od prosince 1970 náčelník skupiny navedení 5. palebného oddílu, od září 1973 velitel radiotechnické baterie 5. palebného oddílu). V letech posluchač sovětské Vojenské akademie PVO v Kalininu (směr protiletadlové raketové vojsko). Od srpna 1977 velitel oddílu 185. protiletadlového raketového pluku v Kralovicích zástupce velitele 71. protiletadlové raketové brigády v Praze. Od října 1982 velitel 186. protiletadlové raketové brigády v Pezinku zástupce velitele 2. divize PVOS v Brně. V letech studoval na Vojenské akademii K. J. Vorošilova v Moskvě. V červenci 1990 ustanoven velitelem 2. divize PVOS v Brně. Od února 1992 náčelník štábu, 1. zástupce velitele letectva a PVO. Od ledna 1993 vykonával tutéž funkci v rámci AČR. Od do náčelník Generálního štábu AČR. Po odchodu do zálohy přešel do diplomatických služeb. Přilba jednotek OSN používaná příslušníky AČR Náčelník Generálního štábu gen. Jiří Nekvasil v létě 1996 při dekorování příslušníků 6. mechanizovaného praporu za účast v operaci IFOR medailemi Severoatlantické aliance Za službu pro mír a svobodu Společná česko-britská hlídka na území Bosny a Hercegoviny 87

92 SRDCE ARMÁDY Vstup do NATO a mise na území bývalé Jugoslávie Armádní generál Ing. Jiří ŠEDIVÝ V letech studoval na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové posluchač Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově u 57. motostřeleckého pluku ve Stříbře (velitel tankové roty). V letech vyslán k postgraduálnímu studiu na Vojenskou akademii v Brně u 18. tankového pluku v Táboře (velitel praporu, od roku 1982 zástupce velitele pluku) velitel 17. tankového pluku v Týně nad Vltavou. V letech náčelník štábu 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě frekventant U.S. Army War College v Carlisle velitel 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě. Od prosince 1995 zástupce velitele 2. armádního sboru v Olomouci. Od 1. ledna 1996 zástupce Armády České republiky v operaci IFOR a velitel kontingentu AČR na území bývalé Jugoslávie. Od října 1996 inspektor pozemního vojska AČR náčelník sekce bojové přípravy Generálního štábu AČR. Od srpna 1997 velitel pozemního vojska AČR v Olomouci náčelník Generálního štábu AČR. V prosinci 2002 přeložen do zálohy. Slavnostního summitu NATO ve Washingtonu, který se uskutečnil v dubnu 1999 při příležitosti 50. výročí vzniku Aliance, se již Česká republika zúčastnila jako její plnoprávný člen V květnu 1998 byl do funkce náčelníka Generálního štábu ustanoven gen. Jiří Šedivý a necelý rok poté 12. března 1999 se Česká republika stala členem NATO. Tímto historickým krokem se završilo mnohaleté úsilí Armády České republiky, jejího Generálního štábu i naší republiky jako takové. Vstup do Aliance umožnil přistoupit k zásadním změnám uvnitř AČR. V květnu 2001 byl vládou České republiky jmenován gen. Jaroslav Škopek zmocněncem pro přípravu reformy ozbrojených sil a jeho tým vypracoval její návrh. Podle tohoto dokumentu, který vláda schválila 29. srpna 2001, měla mít Česká republika k 1. lednu 2007 plně profesionální malou, moderní, mobilní a mladou armádu s až vojáky a přibližně občanskými zaměstnanci. Mělo jít o armádu, která bude srovnatelná s armádami zemí NATO a zároveň bude svou strukturou, výzbrojí, technikou a počty osob odpovídat reálným možnostem České republiky. Schválením definitivní verze Reformy se 13. listopadu 2002 začala odvíjet nová etapa v dějinách AČR, která musela vzít zároveň v úvahu změnu světové bezpečnostní situace po teroristickém útoku na USA 11. září Pamětní odznak absolventa vysoké školy Vstup České republiky, Ma arska a Polska do NATO byl v březnu 1999 za přítomnosti náčelníků generálních štábů nově přistoupivších zemí stvrzen i vztyčením národních vlajek v bruselské centrále Aliance a před Vrchním velitelstvím spojeneckých sil NATO v Evropě (SHAPE) v belgickém Monsu 88

93 NA NOVÉ CESTĚ ( ) Medaile Za službu v zahraničí I po vstupu České republiky do NATO pokračovala účast kontingentů AČR v mírových operacích. Od května 1999 byla v misi AFOR v Albánii nasazena 6. polní nemocnice, jejíž část se v srpnu 1999 přesunula do Turecka, kde pomáhala v oblastech zasažených ničivým zemětřesením. Po návratu domů byli její příslušníci vyznamenáni prvním zástupcem náčelníka GŠ gen. Františkem Padělkem. Od července 1999 se AČR zapojila do operace KFOR v Kosovu, kam nejdříve vyslala průzkumnou rotu a jeden dopravní letoun. Z počátků naší vojenské přítomnosti je i snímek zachycující náčelníka sekce bojové přípravy Generálního štábu gen. Josefa Šíbu (druhý zleva). V současnosti v Kosovu působí společný česko-slovenský kontingent v síle mechanizovaného praporu. Současná ochranná přilba AČR s maskovacím potahem 89

94 SRDCE ARMÁDY V Makedonii, Iráku a Afghánistánu Český pamětní odznak SFOR Od srpna do října 2001 působila v rámci operace Essential Harvest na území Makedonie výsadková rota 43. výsadkového mechanizovaného praporu, která v rámci mnohonárodní brigády prováděla zajištění jejího velitelství, doprovody konvojů a střežení retranslačních stanic. Také díky její činnosti skončila mise, jejímž úkolem byl sběr a likvidace zbraní od albánských povstalců, úspěšně. Při odletu jednotky do akce se přišel s jejími příslušníky osobně rozloučit náčelník GŠ gen. Jiří Šedivý. Sohledem na pozitivně se vyvíjející situaci na území Bosny a Hercegoviny přistoupila v roce 2001 Česká republika k úpravě účasti AČR v mírových operacích na Balkáně. Na základě usnesení vlády České republiky ze srpna 2001 bylo rozhodnuto ukončit do konce téhož roku účast AČR v misi Joint Forge (SFOR II) a od ledna 2002 postupně navýšit síly a prostředky AČR v operaci Joint Guardian (KFOR) ve Svazové republice Jugoslávie provincii Kosovo. V polovině září 2001 došlo k předání operačního úkolu a 14. prosince 2001 opustili území Bosny a Hercegoviny poslední příslušníci českého kontingentu. Strážní stanoviště Hanička bylo symbolem české základny v Donji Ljubiji 90

95 NA NOVÉ CESTĚ ( ) Záslužný kříž III. stupně Jako bezprostřední reakce na teroristické útoky na USA v září 2001 byla vyhlášena operace Enduring Freedom, do které se zapojila i Česká republika. Již v březnu 2002 odjela do Kuvajtu zesílená 9. rota radiační, chemické a biologické ochrany, kterou počátkem září 2002 vystřídal 4. odřad radiační, chemické a biologické ochrany. S ním se při jeho odjezdu do operace kromě ministra obrany Jaroslava Tvrdíka rozloučil i náčelník GŠ gen. Jiří Šedivý. Příslušníci 4. odřadu radiační, chemické a biologické ochrany při odebírání vzorků a provádění měření na území Kuvajtu Vedle mírových operací v zahraničí prokázala AČR opět své schopnosti a připravenost v srpnu 2002, kdy (podobně jako v létě roku 1997) nasadila své síly při záchraně lidských životů a likvidaci škod během katastrofálních povodní, které postihly Českou republiku Vkvětnu 2002 se Česká republika zapojila do mírové operace Fingal (ISAF) na území Afghánistánu, a to vysláním kontingentu 6. polní nemocnice, která v Kábulu poskytovala odbornou lékařskou péči jak raněným a nemocným příslušníkům sil ISAF, tak v rámci humanitární pomoci i místnímu obyvatelstvu. Od poloviny října 2002 navázala na její činnost 11. polní nemocnice (snímek nahoře), jejíž příslušníci pokračovali, stejně jako jejich předchůdci, i ve výjezdech mobilních zdravotních týmů do okolních vesnic. Činnost nemocnice byla ukončena v prosinci

96 SRDCE ARMÁDY V boji proti terorismu Armádní generál Ing. Pavel ŠTEFKA V roce 1973 maturoval na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova v Opavě. V letech posluchač Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově u 63. motostřeleckého pluku v Michalovcích (velitel roty, od roku 1979 náčelník štábu 2. praporu, později zástupce náčelníka štábu pluku). Od jara 1981 důstojník operační správy velitelství Východního vojenského okruhu frekventant Akademie generálního štábu polských ozbrojených sil ve Varšavě zástupce náčelníka operačního oddělení 13. tankové divize v Topo čanech. Od května 1985 u 8. motostřeleckého pluku v Bratislavě (náčelník štábu, od srpna 1985 velitel útvaru) vysokoškolský pedagog na Vojenské akademii v Brně absolvent European Business School v Praze a Mannheimu velitel 6. mechanizované brigády v Brně zástupce velitele 2. armádního sboru v Olomouci frekventant National Defence University National War College ve Washingtonu náčelník štábu Velitelství pozemních sil AČR v Olomouci. Od května 2000 náčelník operační sekce Generálního štábu AČR. Od 1. prosince 2002 do 28. února 2007 náčelník Generálního štábu AČR. Náčelník Generálního štábu gen. Pavel Štefka při střídání velitelů mise KFOR v Kosovu. Kontingent Armády České republiky, začleněný ve společném česko-slovenském praporu, zde pokračuje v plnění svých úkolů i v současnosti. Generál Pavel Štefka se funkce náčelníka Generálního štábu ujal bezprostředně po skončení pražského summitu NATO, který rozhodl o transformaci struktur Aliance (mimo jiné o vytvoření sil rychlého nasazení NRF). Kromě úkolů z toho plynoucích se musel Generální štáb AČR na jaře roku 2003 vypořádat se značným poklesem zdrojového rámce, který si vyžádal úpravy reformy ozbrojených sil. Došlo ke snížení operačně-taktických velitelství z pěti na dvě, vytvoření společných sil (pozemní síly, vzdušné síly, specializované síly) a sil podpory a výcviku. Cílový početní stav AČR byl snížen na vojáků a 8800 občanských zaměstnanců a současně došlo i k urychlení přechodu na profesionální armádu (již od 1. ledna 2005). Přes všechna tato omezení zůstal zachován hlavní cíl reformy zvýšení schopností ozbrojených sil České republiky při zabezpečení obrany státu, a to s využitím zdrojů, které jsou pro tento úkol k dispozici. Éra gen. Štefky je spjata i s dalším zlomovým okamžikem v dějinách našeho státu vstupem do Evropské unie 1. května V Liberci, jenž je sídlem 9. roty radiační, chemické a biologické ochrany, vznikl v prosinci 2003 první mnohonárodní prapor chemické ochrany, který je součástí NRF sil rychlého nasazení NATO Vedle modernizovaného tanku T-72M4 CZ byly do výzbroje Armády České republiky zavedeny nové letouny L-159 ALCA (na snímku) a bylo rozhodnuto o dodání nadzvukových stíhacích letounů JAS-39 Gripen 92

97 NA NOVÉ CESTĚ ( ) Maskovací klobouk vz. 97 s pouštním potiskem Náčelník Generálního štábu gen. Pavel Štefka při setkání s příslušníky 7. polní nemocnice AČR na území Iráku Jednotky Armády České republiky se zapojily i do operací v Iráku. Od března do května 2003 byl v Kuvajtu a později i na iráckém území nasazen 1. česko-slovenský prapor radiační, chemické a biologické ochrany, který následně vystřídala 7. polní nemocnice působící v irácké Basře. V prosinci 2003 odcestoval do Iráku kontingent Vojenské policie (vlevo), jenž se podílel na výcviku místních bezpečnostních složek v Policejní akademii v Az-Zubayru a na místních policejních stanicích. Činnost našich vojenských policistů pokračovala v Iráku i v dalších letech. Od března do září 2004 byla na území Afghánistánu úspěšně nasazena do nebezpečné bojové akce proti příslušníkům Talibanu a al-káidy jednotka 601. skupiny speciálních sil Příslušníci 601. skupiny speciálních sil během výcviku v České republice 93

98 SRDCE ARMÁDY První kroky profesionální AČR Závěr roku 2004 byl nejen pro Armádu České republiky, ale i pro celou Českou republiku rokem vskutku přelomovým. Po dlouhých takřka sto čtyřiceti letech byla v českých zemích zrušena základní vojenská služba a AČR se počínaje 1. lednem 2005 stala armádou plně profesionální. Jen o několik dnů později se na Pražském hradě uskutečnilo setkání nejvyš ších představitelů Ministerstva obrany a Generálního štábu AČR s prezidentem republiky Václavem Klausem. Náčelník GŠ generálporučík Pavel Štefka při této příležitosti panu prezidentovi věnoval první vydání knihy Srdce armády, jež byla vydána při příležitosti oslav 85. výročí vzniku Generálního štábu. Čestný odznak Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého, udělovaný náčelníkem Generálního štábu AČR V květnu 2006 Prahu navštívil velitel Texaské národní gardy generálmajor Charles G. Rodriguez (uprostřed), který při této příležitosti vyznamenal medailí Osamělé hvězdy nejen náčelníka GŠ Pavla Štefku, ale i generály Jaroslava Kolkuse (druhý zprava), Emila Pupiše (první zprava) a štábního praporčíka Lud ka Kolesu (první zleva) Od března do června 2006 působil v rámci mise MNF (I) na území Iráku 10. kontingent Vojenské policie. Jeho velitelem byl plukovník Jiří Neubauer (první zleva). 94

99 NA NOVÉ CESTĚ ( ) Generálporučík Ing. Vlastimil PICEK Ve čtvrtek 1. března 2007 jmenoval ve slavnostních prostorách Pražského hradu prezident republiky Václav Klaus na návrh vlády nového náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. Stal se jím dosavadní náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky generálporučík Ing. Vlastimil Picek. K faktickému předání funkce mezi armádním generálem Ing. Pavlem Štefkou a jeho nástupcem došlo o den dříve na Ministerstvu obrany v přítomnosti ministryně obrany Vlasty Parkanové, která příslušný protokol stvrdila svým podpisem. V roce 1975 ukončil studium na Vojenské střední odborné škole v Novém Mestě nad Váhom u 78. spojovacího střediska GŠ (starší rádiový mechanik). V letech posluchač Vojenské akademie v Brně, pokračoval v interním studiu vojenského zpravodajství u 17. spojovacího pluku PVOS (zástupce velitele praporu pro věci technické). V letech starší důstojník spojovacího oddělení velitelství PVOS ve Staré Boleslavi náčelník skupiny velitelství letectva a PVOS ve Staré Boleslavi zástupce náčelníka oddělení spojovacího vojska velitelství letectva a PVO ve Staré Boleslavi. V roce 1993 absolvoval postgraduální studium na ČVUT v Praze náčelník oddělení spojovacího vojska u velitelství 4. sboru PVO ve Staré Boleslavi u GŠ AČR (náčelník oddělení odboru spojovacího vojska, zástupce náčelníka spojovacího vojska, náčelník spojovacího vojska, náčelník odboru operačně- -taktických systémů velení a řízení GŠ AČR, náčelník sekce velení a řízení GŠ náčelník spojovacího vojska AČR, náčelník sekce velení a řízení Generálního štábu AČR bezpečnostní ředitel MO). V mezidobí absolvoval v roce 1997 vyšší akademický kurz Generálního štábu na Vojenské akademii v Brně náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Od náčelník Generálního štábu AČR. Čestný (zlatý) odznak Generálního štábu AČR Na den přesně rok po svém jmenování náčelníkem Generálního štábu AČR, se stal generál Picek hostitelem významného zasedání náčelníků generálních štábů zemí Visegrádské čtyřky a Ukrajiny, kteří v Praze jednali o nasazení sil a prostředků jednotlivých zemí v zahraničních operacích a o spolupráci při přípravě a vzdělávání vojáků. Na snímku jsou (zleva) generálové Sergiy Kirichenko (Ukrajina), Franciszek Gagor (Polsko), Vlastimil Picek, András Havril (Mad'arsko) a ubomír Bulík (Slovensko). Od jara 2005 je možné na našem nebi vídat nadzvukové letouny JAS-39C Gripen. Česká republika se tak stala vůbec první zemí bývalého východního bloku, jež do své výzbroje zavedla víceúčelový stíhací letoun čtvrté generace. 95

100 SRDCE ARMÁDY Na území Afghánistánu Generálmajor Ing. Ondrej PÁLENÍK V letech studoval na Vojenském gymnáziu Slovenského národního povstání v Banské Bystrici posluchač Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově (obor průzkumný). V letech působil u 22. výsadkové brigády v Prostějově (postupně prošel funkcemi od velitele skupiny speciálního určení až po zástupce velitele útvaru). V mezidobí se v letech zúčastnil operací Pouštní štít a Pouštní bouře v Perském zálivu, v roce 1995 absolvoval zpravodajský kurz pro vyšší důstojníky v USA (Fort Huachuca, Arizona) a v roce 1998 prošel ve Vyškově kurzem pro přípravu osob pro struktury NATO. V letech zařazen u Vojenského velitelství NATO v Monsu (SHAPE) jako starší důstojník Úřadu národního vojenského představitele České republiky velitel 601. skupiny speciálních sil Vojenského zpravodajství v Prostějově. V mezidobí absolvoval Operační velitelský kurz Generálního štábu na Univerzitě obrany v Brně a v letech 2004 a 2006 byl velitelem kontingentu speciálních sil v operaci Enduring Freedom (Trvalá svoboda) na území Afghánistánu. Od ředitel Ředitelství řízení speciálních sil Ministerstva obrany. Od ředitel Vojenského zpravodajství. Vrámci protiteroristické operace Enduring Freedom, jež byla Spojenými státy zahájena jako přímá odpověd na teroristické útoky z 11. září 2001, byl na území Afghánistánu opakovaně nasazen kontingent speciálních sil AČR tvořený příslušníky 601. skupiny speciálních sil z Prostějova. Jejich úkolem bylo především provádění speciálního průzkumu a úderných operací malého rozsahu. Prvního nasazení, se od dubna do září 2004 zúčastnilo 111 vojáků. Druhý kontingent, jenž v Afghánistánu působil od května do prosince 2006 tvořilo 120 osob. V obou případech byl jejich velitelem plukovník Ondrej Páleník. Třetí nasazení příslušníků 601. skupiny speciálních sil v Afghánistánu bylo zahájeno v květnu 2008 a trvá dosud. Znak prostějovské 601. skupiny speciálních sil, která při nasazení v Afghánistánu podléhá Společnému operačnímu centru MO V bojovém nasazení se mimořádně osvědčil 30mm granátomet AGS-17 se schránkovým zásobníkem na 29 nábojů Mimořádnou palebnou sílu dodávají upraveným automobilům Land Rover Defender lafetované 12,7mm protiletadlové kulomety DŠK vz. 38/46, 30mm granátomety AGS-17 a kulomety PKB ráže 7,62 mm 96

101 NA NOVÉ CESTĚ ( ) Brigádní generál Ing. Aleš OPATA Vsrpnu 2003 převzalo NATO zodpovědnost za misi ISAF v Afghánistánu. AČR se zapojila již do přípravných prací, a to jak na velitelství mise, tak i kontingentem na mezinárodním letišti v Kábulu, jenž tvořil pyrotechnický odřad a meteorologická skupina. V březnu 2005 rozšířila AČR své zapojení do operace ISAF o kontingent ve Fayzabádu, který zde až do prosince 2007 zajišt'oval ochranu německého provinčního a rekonstrukčního týmu (PRT). Od prosince 2006 do března 2007 převzala AČR velení jednotkám NATO na letišti v Kábulu a zodpovídala tak za komplexní zabezpečení jeho provozu. ČR v červnu 2008 vyhověla rovněž žádosti nizozemské vlády a vyslala osmdesátičlenný kontingent k ochraně nizozemského úkolového uskupení v provincii Uruzgán. Po maturitě na Vojenském gymnáziu v Opavě pokračoval v letech ve studiu na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově (obor teorie řízení a použití bojových jednotek) prošel funkcemi od velitele tankové čety až po velitele tankového praporu v rámci jednotek 4. tankové divize v Jihlavě velitel praporu skupiny pro přípravu záloh 13. skladu tankového materiálu, se zúčastnil operace UNPROFOR v bývalé Jugoslávii u 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě (postupně prošel funkcemi důstojník skupiny padákové a výsadkové přípravy, důstojník skupiny mechanizovaného vojska, důstojník výsadkové přípravy a v letech zástupce velitele 43. výsadkového mechanizovaného praporu v Chrudimi), v mezidobí se v letech 1995 a 1996 zúčastnil operací UNPROFOR a IFOR na území bývalé Jugoslávie frekventant Vysoké školy velení a štábu námořní pěchoty ve Virginii (USA) velitel chrudimského 43. výsadkového mechanizovaného praporu, s nímž se zúčastnil operace SFOR na území Bosny a Hercegoviny velitel kontingentu AČR v operaci KFOR na území Kosova. V letech velitel 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě (od r dislokované v Žatci). V mezidobí studoval v roce 2004 na Královské akademii obranných studií v Londýně a v roce 2007 byl velitelem kontingentu AČR náčelníkem štábu Provinčního rekonstrukčního týmu ISAF v Afghánistánu. Od ředitel sekce rozvoje druhů sil operační sekce MO. Znak ISAF Kontingent AČR, který působil na kábulském letišti od března 2007 do listopadu 2008, byl tvořen polní nemocnicí a lehkou chemickou jednotkou 97

102 SRDCE ARMÁDY V těžce zkoušených koutech světa Generálmajor Ing. Josef PROKŠ Po maturitě na Vojenském gymnáziu v Bánské Bystrici pokračoval v letech ve studiu na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově u 22. výsadkového pluku v Prostějově (prošel funkcemi od velitele výsadkové průzkumné čety po zástupce náčelníka štábu pluku). V letech posluchač Vojenské akademie v Brně velitel 3. výsadkového praporu v Prostějově velitel speciálního odřadu 6. speciální skupiny v Prostějově. V roce 1993 velitel 71. praporu rychlého nasazení v Chrudimi, následně velitel 43. výsadkového mechanizovaného praporu v Chrudimi velitel 6. mechanizovaného praporu AČR v operaci IFOR. V letech náčelník štábu 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě. V roce 1999 vyslán ke studiu na United States Army War College v Pensylvánii velitel Vojenské akademie ve Vyškově, zástupce AČR v mezinárodním štábu velitelství CENTCOM v Tampě (USA). V roce 2002 velitel kontingentu AČR v operaci Trvalá svoboda na území Kuvajtu náčelník Vojenské zpravodajské služby, od května 2003 ředitel Vojenského zpravodajství. Od srpna 2004 zástupce velitele společných sil v Olomouci zástupce náčelníka Generálního štábu ředitel Společného operačního centra MO, od první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR. Generálmajor Ing. Josef BEČVÁŘ V letech absolvoval Vojenské gymnázium v Moravské Třebové a poté pokračoval ve studiu na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově (obor dělostřelecký), kterou ukončil v roce u 321. těžké dělostřelecké brigády v Rokycanech (postupně prošel funkcemi velitel čety, palebné skupiny, zástupce velitele palebné baterie a velitel palebné baterie). V letech starší důstojník správy raketového vojska a dělostřelectva MNO. V roce 1986 vyslán k postgraduálnímu studiu na Vojenské akademii v Brně (obor velitelsko-štábní raketové vojsko a dělostřelectvo) starší důstojník štábu raketového vojska a dělostřelectva 1. tankové divize ve Slaném. V letech vedoucí starší důstojník správy Vojenské policie v Praze zástupce velitele Velitelství Vojenské policie v Praze (v mezidobí absolvoval v roce 1993 informační kurz francouzského četnictva v Melunu). V letech ředitel Úřadu Vojenské policie v Praze ( studoval při zaměstnání na Právnické fakultě UK v Praze) náčelník Vojenské policie v Praze (v mezidobí absolvoval v letech Vševojskovou školu obrany v Paříži). V letech přidělenec obrany České republiky ve Francii. Od ředitel sekce rozvoje druhů sil operační sekce MO. Od zástupce náčelníka Generálního štábu náčelník štábu. Příslušníci Armády České republiky působí na území Kosova v rámci KFOR nepřetržitě od června Od července 2009 je v zemi nasazen již 15. kontingent AČR. Poté, co 8. října 2005 postihlo území Pákistánu rozsáhlé zemětřesení, které si vyžádalo desetitisíce lidských životů, požádala pákistánská vláda o pomoc NATO. ČR vyslala do Pákistánu již 12. října 2005 šestičlenný traumatologický tým, který 1. listopadu vystřídala 30členná skupina vojenských zdravotníků, jež zde působila až do ledna Od května 2007 do června 2008 byl na území afghánské provincie Helmand nasazen v rámci mise ISAF kontingent Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG), který zde plnil zvláštní úkoly při ochraně důležitých osob, záchraně rukojmích a zásazích proti pachatelům trestné činnosti a nelegálním ozbrojeným skupinám. Od května do července 2007 v jeho sestavě úspěšně působili v bojových akcích i letečtí návodčí 223. letky bojového zabezpečení (snímek vpravo). Znak Útvaru speciálních operací Vojenské policie Podobně jako prostějovská 601. skupina speciálních sil disponuje i Útvar speciálních operací Vojenské policie upravenými vozidly a zvláštní výzbrojí 98

103 NA NOVÉ CESTĚ ( ) Od ledna 2007 do června 2008 působil v Iráku stočlenný kontingent AČR, který zajišt oval ostrahu a ochranu britské základny na letišti v Basře. Detašovanou součástí tohoto kontingentu bylo i pět příslušníků AČR, kteří působili v Bagdádu v rámci Výcvikové mise NATO (NATO Training Mission Iraq, NTM-I) jako poradci při výcviku iráckých bezpečnostních složek. Znak Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar Vbřeznu 2008 zahájil v afghánské provincii Lógar svou činnost samostatný provinční rekonstrukční tým České republiky, jehož úkolem je podpora ústřední vlády v provincii a pomoc při zajišt ování bezpečného prostředí pro rekonstrukci země. Jako každý PRT (v Afghánistánu jich nyní působí 26), se i PRT Lógar skládá z vojenské a civilní části. Civilní část tvoří experti, kteří udržují kontakt s místním obyvatelstvem, navrhují rozvojové projekty a dohlížejí na jejich realizaci. Bezpečnost těchto expertů zajišt uje vojenská část PRT. V rámci mise ISAF působí od prosince 2008 kontingent Armády České republiky i na letišti v Kábulu. 99

104 SRDCE ARMÁDY Euroatlantická spolupráce Generálmajor Ing. Jiří HALAŠKA, Ph.D Po studiu na gymnáziu v Hranicích (v letech ) se stal posluchačem Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově (obor tankový), kterou ukončil v roce V letech u 62. motostřeleckého pluku v Prachaticích (postupně prošel funkcemi velitele tankové čety, roty a náčelníka štábu praporu) u 20. tankového pluku v Českých Budějovicích (velitel praporu a zástupce velitele pluku) posluchač Vojenské akademie M. V. Frunzeho v Moskvě. V letech velitel 14. tankového pluku v Písku zástupce velitele 9. tankové divize v Písku u velitelství 1. armádního sboru v Táboře (náčelník správy přípravy vojsk). V roce 1996 vyslán ke studiu na Akademii generálního štábu Bundeswehru v Hamburku, kde navíc v roce 1997 absolvoval kurz operačního plánování NATO u Velitelství sil územní obrany v Táboře (náčelník sekce operační a bojové přípravy od října 2001 náčelník štábu VeSÚzO). Od prosince 2002 velitel 4. velitelství pro výcvik a tvorbu doktrín (TRADOC) ve Vyškově. Od prosince 2003 ředitel Ředitelství výcviku a doktrín. Od zástupce velitele sil podpory a výcviku ve Staré Boleslavi, od velitel sil podpory a výcviku velitel Společných sil v Olomouci. Od zástupce náčelníka Generálního štábu ředitel Společného operačního centra MO. První pololetí roku 2009 nebylo jen dobou, kdy si Česká republika připomínala 60. výročí vzniku Severoatlantické aliance a 10. výročí svého vstupu do ní, ale především půlrokem českého předsednictví Radě Evropské unie. Vedle organizačního zabezpečení vojensko-politických jednání a schůzek, mezi které patřilo zejména březnové neformální zasedání ministrů obrany členských států Evropské unie v Praze, představovaly v podmínkách AČR hlavní úkol přípravy k dosažení plných operačních schopností česko-slovenského bojového uskupení (Battle Group) EU. Znak 1. kontingentu AČR v Baltic Air Policing 2009 Od 1. května do 1. září 2009 zajišt'ovala Česká republika v rámci mise Baltic Air Policing čtveřicí letounů JAS-39C Gripen vzdušný prostor nad územím Estonska, Litvy a Lotyšska. Příslušníci kontingentu AČR byli dislokováni na litevské letecké základně Šiauliai a ve Středisku řízení a uvědomování v Karmelavě. Velitelem kontingentu v této historicky vůbec první zahraniční misi taktického letectva AČR byl velitel 211. taktické letky major Jaroslav Míka. Náčelník GŠ generál Vlastimil Picek osobně navštívil příslušníky mise Baltic Air Policing 15. května

105 NA NOVÉ CESTĚ ( ) Kříž obrany státu ministra obrany České republiky Generálmajor Ing. Čestmír TESAŘÍK V pátek 22. května 2009 dorazila do Prahy americká delegace vedená generálem Davidem H. Petraeusem, velitelem U. S. Central Command, kterého osobně uvítal náčelník GŠ generál Vlastimil Picek. Během jednání s představiteli Ministerstva obrany a Generálního štábu AČR generál Petraeus vysoce ocenil profesionalitu českých vojáků nasazených v zahraničních misích na Balkáně, v Iráku a Afghánistánu. Na závěr jednání, které za českou stranu vedl místopředseda vlády a ministr obrany Martin Barták, bylo generálu Petraeusovi předáno nejvyšší resortní vyznamenání Kříž obrany státu. V letech studoval na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova v Opavě, posluchač Vysoké vojenské letecké školy Slovenského národního povstání v Košicích (obor velitelsko- -organizátorský, letecký-pilotní vrtulníkový). V letech působil u 51. vrtulníkového pluku v Prostějově (postupně prošel funkcemi pilota a staršího pilota, letovoda roje, velitele roje, zástupce velitele a velitele 1. vrtulníkové letky a zástupce velitele pluku pro letecký výcvik). V mezidobí absolvoval v letech při zaměstnání Vyšší akademický kurz řízení obrany státu (operační a bojové použití letectva) na Vojenské akademii v Brně u 33. základny vrtulníkového letectva v Přerově (nejdříve jako velitel letecké skupiny zástupce velitele základny, od roku 1998 velitel základny). Jako vojenský pilot dosáhl celkového náletu hodin na typech Mi-2, Mi-4, Mi-17, Mi-24 a W-3A Sokol. V letech absolvoval Operační velitelský kurz Generálního štábu řízení obrany státu na Univerzitě obrany v Brně (obor vojenská strategie a operační umění) Generální štáb AČR zástupce inspektora Armády České republiky. V letech ředitel Inspekce ministra obrany. Od zástupce náčelníka Generálního štábu inspektor Armády České republiky. Dlouhodobé přípravy k nasazení česko-slovenského bojového uskupení EU vyvrcholily ve dnech 23. března až 3. dubna 2009 certifikačním cvičením Collective Shield 2009, které se uskutečnilo ve výcvikovém prostoru Hradiště. Osobně mu byl přítomen jak předseda Vojenského výboru EU generál Henri Bentégeat (1. zprava), tak náčelníci Generálních štábů České republiky a Slovenska generálové Vlastimil Picek a ubomír Bulík. Do cvičení Collective Shield 2009 se zapojily i bitevní vrtulníky Mi

106 SRDCE ARMÁDY V pátek 26. června 2009 vyvrcholilo aktivační cvičení česko-slovenského bojového uskupení Evropské unie Sharp Response 2009, po jehož skončení doložil jeho operační velitel generálmajor Hynek Blaško náčelníkovi Generálního štábu generálu Vlastimilu Pickovi dosažení plných operačních schopností svého bojového uskupení před zahájením pohotovosti jednotky (dnem 1. července 2009). Tím byla úspěšně završena výstavba česko-slovenské Battle Group EU, jejíchž přibližně příslušníků AČR a 400 příslušníků Ozbrojených sil Slovenské republiky, bude po následujícího půl roku (až do 31. prosince 2009) schopno zasáhnout kdekoliv na světě v okruhu šesti tisíc kilometrů od Bruselu. Ten, kdo zavítá do budovy Generálního štábu AČR na Vítězném náměstí v pražských Dejvicích, nemůže v jejím prvním patře bez povšimnutí minout bustu francouzského generála Maurice C. Pellé, jenž před dlouhými devíti desetiletími stál u jeho zrodu. Je němým svědkem toho, že i nadále pokračujeme v naplňování jeho odkazu, v práci, kterou v roce 1919 započal. Pevně věříme, že by byl s námi spokojen. 102

107 PRAMENY A LITERATURA Archivy Archiv Ředitelství personální podpory MO, Praha Státní ústřední archiv, Praha Vojenský historický archiv, Trnava - Slovenská republika Vojenský ústřední archiv, Praha Literatura (výběrový seznam) Armáda a národ. Nakladatelství L. Mazáč. Praha Benčík, Antonín - Navrátil, Jaromír - Paulík, Jan: Vojenské otázky československé reformy Ústav pro soudobé dějiny AV ČR - Doplněk. Praha - Brno Benčík, Antonín: Operace Dunaj. Vojáci a Pražské jaro Studie a dokumenty. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Praha Bret, Jan: 22 oprátek. Ministerstvo obrany ČR. Praha Burian, Michal - Knížek, Aleš - Rajlich, Jiří - Stehlík, Eduard: Atentát, Operace Anthropoid Ministerstvo obrany ČR. Praha Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka. Naše vojsko - ČSPB. Praha Čeští a slovenští vojáci opět společně. Ministerstvo obrany ČR. Praha Čeští vojáci v Bosně a Hercegovině. Ministerstvo obrany ČR. Praha 2002 Čvančara Jaroslav: Někomu život, někomu smrt. Laguna ve spol. s Proxima. Praha Destrukce čs. důstojnického sboru po únoru Historický ústav Armády České republiky - ČSBS. Hermes. Praha Dolínek, Vladimír - Karlický, Vladimír - Vácha, Pavel: České zbraně a střelivo. Radix. Praha Dufek, Jiří - Kaplan, Karel - Šlosar, Vladimír: Československo a Izrael v letech Ústav pro soudobé dějiny AV ČR - Doplněk. Praha Dvacet let československé armády v osvobozeném státě. Svaz čs. důstojnictva. Praha Fiala, Jan: Zpráva o Akci B. Vyšehrad. Praha Hanzlík, František: Únor 1948, výsledek nerovného zápasu. Prewon. Praha Jelínek, Zdeněk: Operace Silver A. Naše vojsko. Praha Kalhous, Rudolf: Budování armády. Melantrich. Praha Kaplan, Karel - Pacl, Vladimír: Tajný prostor Jáchymov. ACTYS. České Budějovice Kaplan, Karel: Pravda o Československu Panorama. Praha Kaplan, Karel: Sovětští poradci v Československu Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Praha Klimek, Antonín - Hofman, Petr: Vítěz, který prohrál. Paseka. Praha-Litomyšl Kratochvil, Antonín: Žaluji díl. Dolmen. Praha Kural, Václav: Vlastenci proti okupaci. Univerzita Karlova - Karolinum. Praha Madry, Jindřich: Sovětská okupace Československa, normalizace v letech a role ozbrojených sil. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Praha Machar, Josef Svatopluk: Pět roků v kasárnách. Vzpomínky a dokumenty, Aventinum. Praha Na cestě integrace. Ministerstvo obrany ČR. Praha Operace SFOR Joint Guard. Ministerstvo obrany ČR. Praha Pacner, Karel: Osudové okamžiky Československa. Themis. Praha Přikryl, Vladimír: Za vlády tmy. Naše vojsko. Praha Rajlich, Jiří: Jediný československý maršál. JOTA. Brno Slovník prvního československého odboje Historický ústav Armády České republiky - ČSBS. Hermes. Praha Stehlík, Eduard - Lach, Ivan: Vlast a čest byli jim dražší nežli život. Fortprint. Dvůr Králové nad Labem Svoboda, Gustav: Armádní generál Sergěj Jan Ingr ( ). Ministerstvo obrany ČR. Praha Šolc, Jiří: Bylo málo mužů. Merkur. Praha Šolc, Jiří: Červené barety. Naše vojsko. Praha Veselý-Štainer, Karel: Cestou národního odboje. Sfinx. Praha Vojenská opatření Československa v souvislosti s ma arským povstáním Historický ústav Armády České republiky. Praha Vojenské dějiny Československa. III. díl. Naše vojsko. Praha Vojenské dějiny Československa. IV. díl. Naše vojsko. Praha Vojenské dějiny Československa. V. díl. Naše vojsko. Praha Periodika A-report Acta Securitatis Imperii Armádní ročenka Czech Armed Forces Review Důstojnické listy Historie a vojenství Národní osvobození Ročenka Ministerstva obrany ČR Vojenské rozhledy Seznam použitých zkratek AČR - Armáda České republiky AFOR - Albania Force c. a k. - císařský a královský ČR - Česká republika čs. - československý ČSA - Československá armáda ČSFR - Česká a Slovenská Federativní Republika ČSLA - Československá lidová armáda ČSNR - Československá národní rada ČSNV - Československý národní výbor ČSR - Československá republika ČSSR - Československá socialistická republika ČSVS - Československá vojenská správa DI - Důvěrné Izrael F/Sgt - Flight Sergeant FF - filozofická fakulta FVM - Francouzská vojenská mise gen. - generál GSOS - Generální sekretariát obrany státu GŠ - Generální štáb gšt. - stavovská skupina generálního štábu HHS - Hlavní hospodářská správa HPS - Hlavní politická správa HSVO - Hlavní správa výchovy a osvěty HV - hlavní velitelství IFOR - Implementation Force ISAF - International Security Assistance Force JZD - jednotné zemědělské družstvo KFOR - Kosovo Force KPÚV - kanon proti útočné vozbě KSČ - Komunistická strana Československa KSSS - Komunistická strana Sovětského svazu KVV - Kurs pro vyšší velitele LM - Lidové milice LT - lehký tank MLR - Ma arská lidová republika MNO - Ministerstvo národní obrany MO - Ministerstvo obrany NATO - North Atlantic Treaty Organization NDR - Německá demokratická republika NRF - NATO Response Force OA - obrněný automobil ON - Obrana národa OPL - obrana proti letadlům OT - obrněný transportér P/O - Pilot Officer PA - pancéřový automobil PfP - Partnership for Peace plk. - plukovník pplk. - podplukovník PVO - protivzdušná obrana PVOS - protivzdušná obrana státu ŘOP - Ředitelství opevňovacích prací SFOR - Stabilisation Force SHAEF - Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force SHAPE - Supreme Headquarters Allied Powers Europe SNB - Sbor národní bezpečnosti SNP - Slovenské národní povstání SOE - Special Operations Executive SPCHJ - smíšená protichemická jednotka SPO - smíšený předzvědný oddíl SSSR - Svaz sovětských socialistických republik StB - Státní bezpečnost SVAZARM - Svaz pro spolupráci s armádou SVO - Střední vojenský okruh ŠDLZ - škola na důstojníky letectva v záloze ŠDZ - škola na důstojníky v záloze ŠVBM - Štáb pro vybudování branné moci TFH - Task Force Harvest UK - Univerzita Karlova UNCRO - United Nations Force in Croatia UNPROFOR - United Nations Protection Force UPA - Ukrajinská povstalecká armáda ÚV - ústřední výbor VA - Vojenská akademie VB - Veřejná bezpečnost VHÚ - Vojenský historický ústav VJU - Vojenské jezdecké učiliště VKPL - velký kulomet proti letadlům VLU - Vojenské letecké učiliště VPV - Velitelství pozemního vojska VŠV - Vysoká škola válečná VVO - Východní vojenský okruh VVT - vojenský výcvikový tábor VVU - Vysoké vojenské učiliště VzÚ - výzkumný ústav ZVO - Západní vojenský okruh ZVV - Zemské vojenské velitelství 103

108 Eduard Stehlík VOJENSKÝ ÚSTŘEDNÍ ARCHIV SRDCE ARMÁDY GENERÁLNÍ ŠTÁB Autor na tomto místě považuje za svou povinnost poděkovat současnému náčelníkovi Generálního štábu AČR generálporučíkovi Ing. Vlastimilu Pickovi a jeho předchůdci armádnímu generálovi Ing. Pavlu Štefkovi za laskavou iniciativu, díky níž tato kniha vznikla, a za řadu cenných podnětů a připomínek, které její zrod provázely. Prezentační a informační centrum Autor by rád touto cestou poděkoval i těm, bez nichž by nebyl vznik této publikace možný: mjr. Mgr. Michalu BURIANOVI plk. Mgr. Aleši KNÍŽKOVI brig.gen. Ing. Petru MLEJNKOVI pplk. Mgr. Janě RŮŽIČKOVÉ mjr. Ing. Robertu SPEYCHALOVI Martinu VAŇOURKOVI plk. Mgr. Josefu ŽIKEŠOVI Na publikaci dále spolupracovali: Jaroslav ČVANČARA, plk. Mgr. Vladimír PALÁN, genmjr. Ing. Ondrej PÁLENÍK, PhDr. Jiří RAJLICH, Hana SOLNAŘOVÁ, Mgr. Pavel ŽÁČEK, PhD., Viera Žižková. Zvláštní dík patří rodinám bývalých důstojníků Generálního štábu za vzácné pochopení a pomoc, které mi prokazovali při shromaž ování materiálu pro tuto publikaci. Byli to především příbuzní a blízcí následujících důstojníků a generálů (v abecedním pořádku): gen. Josefa BÍLÉHO, gen. Bohumila BOČKA, gen. Karla ČEJKY, gen. Ing. Jana ČERMÁKA, plk. Františka DĚDIČE, gen. Šimona DRGÁČE, gen. Jana DROBNÉHO, gen. Ing. Aloise ELIÁŠE, gen. Bedřicha HOMOLY, plk. Tomáše HOUŠKY gen. Karla HUSÁRKA, gen. Josefa CHURAVÉHO, plk. Josefa JIRKY, plk. Jana JIŘIČKY, gen. Karla KLAPÁLKA, plk. Františka KOPULETÉHO, gen. Františka KRÁTKÉHO, gen. Ludvíka KREJČÍHO, plk. Václava KROPÁČKA, plk. Theodora LANGA, gen. Jaroslava LISÉHO, gen. Aloise LIŠKY, gen. Karla LUKASE, plk. Františka MAŠKA, gen. Ing. Františka NOSÁLA, plk. Stanislava PALLY, gen. Maurice Césara Josepha PELLÉHO, gen. Václava PETŘÍKA, gen. Heliodora PÍKY, gen. Františka POHUNKA, plk. Ladislava PREININGERA, gen. Vladimíra PŘIKRYLA, gen. Josefa ROBOTKY, plk. Pravoslava ŘÍDKÉHO, gen. Františka SKOKANA, gen. Karla STŘELKY, gen. Jana STUDLARA, gen. Olega SVÁTKA, gen. Václava ŠÁRY, gen. Oldřicha ŠPANIELA, gen. Ing. Karla ŠTĚPÁNKA, gen. Josefa VOTRUBY, gen. Otakara ZAHÁLKY. Pro výrobu publikace byly použity fotografie a materiály následujících institucí: Prezentační a informační centrum MO Vojenský historický ústav Praha Vojenský ústřední archiv Praha Barevné fotografie sbírkových předmětů z fondů Vojenského historického ústavu zhotovil autor. Vydalo Ministerstvo obrany České republiky Prezentační a informační centrum MO Adresa: Rooseveltova 23, Praha 6 Odpovědný redaktor: Michal Polívka Grafická úprava: Jarmila Jarešová, Jaroslava Lažanová Dáno do tisku: září , rozšířené vydání Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod a. s. Kopírovat, překládat a rozmnožovat publikaci bez souhlasu vydavatele je zakázáno. NEPRODEJNÉ

109

110

111

112 Prezentační a informační centrum VOJENSKÝ ÚSTŘEDNÍ ARCHIV