VÝCHODOÈESKÝ SBORNÍK PØÍRODOVÌDNÝ PRÁCE STUDIE. Pardubice 2005

Transkript

1 12 VÝCHODOÈESKÝ SBORNÍK PØÍRODOVÌDNÝ PRÁCE A STUDIE Pardubice 2005

2 VÝCHODOÈESKÝ SBORNÍK PØÍRODOVÌDNÝ PRÁCE A STUDIE 12 PARDUBICE 2005 Bibliografická zkratka: Vč. sb. přír. - Práce a studie, Pardubice, 12 (2005) Vydává: Východočeské muzeum, Zámek č.2, Pardubice a Agentura ochrany přírody a krajiny, středisko Pardubice Boženy Němcové 2625, Pardubice Vedoucí redakční rady: Romana Prausová, Agentura ochrany přírody a krajiny, Pardubice Výkonný redaktor: Vladimír Lemberk, Východočeské muzeum, Pardubice Redakční rada: Bohuslav Mocek, Muzeum východních Čech, Hradec Králové Jiří Rejl, Pardubice Jan Vítek, Vysoká škola pedagogická, Hradec Králové Rukopisy zasílejte na adresu vydavatele. Doporučujeme autorům věnovat pozornost pokynům na 3. straně obálky. VÝCHODOÈESKÉ MUZEUM V PARDUBICCÍH AGENTURA OCHRANY PØÍRODY A KRAJINY ÈR

3 Východočeský sborník přírodovědný Práce a studie vydává a rozšiřuje Východočeské muzeum v Pardubicích, Zámek 2, Pardubice a Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, B. Němcové 2625, Pardubice. Vychází jednou ročně a obsahuje původní přírodovědné články zaměřené na region východních Čech. Příspěvky neprošly jazykovou úpravou, za obsah příspěvku odpovídá autor. Náklad 300 výtisků. Sazba: Východočeské muzeum, Pardubice. ISBN

4 POKYNY PRO AUTORY ČLENĚNÍ PRÁCE: Každý rukopis článku musí obsahovat: 1. výstižný název práce (česky a anglicky) 2. úplné jméno a příjmení autora (je-li autorů více pak jména a příjmení všech) 3. přesná adresa autora (autorů) včetně telefonu (zaměstnání i domů) a u 4. klíčová slova 5. vlastní text (u rozsáhlejších prací musí být text členěn na kapitoly: abstrakt v rozsahu cca slov, úvod, materiál a metodika, výsledky, diskuze, závěr či souhrn) 6. všechny práce musí mít stručný výstižný souhrn v angličtině 7. použitá literatura RUKOPIS: Rukopis je nutno psát strojem na jedné straně papíru formátu A4, na jeden řádek 60 úhozů a na jednu stránku 30 řádků. Upřednostňujeme zaslání rukopisu v digitální formě (na disketě v editoru MS Word nebo jako ASCII soubor) s 1 vytištěnou kopií. Formální úpravu prosíme dodržovat podle způsobu použitého v posledním čísle tohoto sborníku. Používejte kulaté závorky, při psaní na PC nepoužívejte zarovnávání pravého okraje a dělení slov. Vědecká jména taxonů pište kurzívou (při psaní na PC) nebo podtržená (při psaní na psacím stroji). Po okrajích lze tužkou navrhnout pasáže, které by měly být tištěny tučně nebo petitem. Obdobně by měla být vyznačena místa, kam mají být zařazeny tabulky, obrázky, černobílé fotografie. TABULKY přiložte s uvedením popisu na samostatných listech za rukopis. Z důvodu jednotné formální úpravy vás žádáme, abyste vycházeli ze vzoru tabulek použitých v tomto čísle sborníku. OBRÁZKY musí být černou tuší na bílém nebo pausovacím papíře nebo z laserové tiskárny. Popis v obrázku je nutno provést propisotem. Maximální velikost obrázku či tabulky je 24 x 16 cm. Síla čar a velikost písmen v obrázku musí být úměrně předpokládanému zmenšení. Název a text dodejte na samostatném papíře. České názvy a popisy obrázků či tabulek musí obsahovat anglický ekvivalent. Barevné fotografie musí být dostatečně kontrastní a ostré, na lesklém papíře a na zadní straně čitelně označené pořadovým číslem, názvem a jménem autora. GRAFY zhotovené v programu MS Excel musí mít popisky a veškeré texty psané fontem písma Arial, jejich velikost musí být přizpůsobena výslednému zmenšení (velikost písma 9-12). CITACE LITERATURY: V seznamu uveďte pouze práce v textu citované. U prací více než 2 autorů se v textu uvádí jméno 1. autora a zkratka et al. (v souvislém českém textu potom a kol.). Jména autorů pište kapitálkami. Způsob citování literatury dodržujte podle následujících příkladů: V textu: (MIKYŠKA 1967), (DOSTÁL et al. 1975), (HUDEC et ČERNÝ 1972, 1977b), podle HADAČE a kol. (1976). V seznamu použité literatury: DOSTÁL J., 1989: Nová květena I, II. Academia, Praha. HUDEC K., ČERNÝ W. et al., 1972: Fauna ČSSR, Ptáci 1, Academia, Praha: ŠUMPICH J., 1988: Modrásci rodu Maculinea Van Eecke, 1915 na Českomoravské vrchovině. Zprávy Čs. spol. ent. ČSAV, 24: PECL K., 1978: Výsledky inventarizačního ornitologického průzkumu státní přírodní rezervace Řežabinec u Ražic. In: Sbor. ornitol. prací z již. Čech. Jihoč. ornitol. klub DK ROH, České Budějovice: Práce odevzdané redakci musí mít charakter původního sdělení s novými dosud nepublikovanými údaji. Není dovoleno uveřejňovat údaje duplicitně, tj. údaje již jinde publikované. V tomto případě musí autor použít literární citace. Autor (u více autorů první) obdrží zdarma 20 separátů a autorský výtisk.

5 Obsah VÍTEK J.: Tvary pískovcového reliéfu v jižní části malolínské synklinály ŠEBESTA D.: Geomorfologické poměry povodí Olešenky PILOUS V.: Práh Labe a skalní dlažba v Klášterské Lhotě u Hostinného TŮMA J., FRYNTOVÁ L.: Změny vybraných ukazatelů kvality vody zdrojnic řeky Zdobnice MÁLKOVÁ J.: Zhodnocení vegetačního krytu v botanické lokalitě "Valova trať" u Hradce nad Svitavou MÁLKOVÁ J.: Floristické a vegetační zhodnocení na zaniklé cestě k Rennerově boudě v Krkonoších MÁLKOVÁ J., HORÁKOVÁ P., SYCHROVÁ L.: Porovnání floristického složení, rostlinných společenstev a druhové diverzity dvou bučin nad Pekelským potokem v Podkrkonoší PRAUSOVÁ R.: Ověření výskytu kozince písečného (Astragalus arenarius L.) u Čermné nad Orlicí WAGNEROVÁ Z.: Příspěvek k rozšíření silně ohroženého druhu Delphinium elatum L. (stračka vyvýšená) v Krkonoších NOVÁK P.: Nález první lokality hruštičky prostřední (Pyrola media L.) v okrese Svitavy BERAN L.: Vodní měkkýši rybníků v přírodním parku Lanškrounské rybníky ve východních Čechách BERAN L.: Vodní měkkýši navrhované PR Mokřiny u Rzů ve východních Čechách BERAN L.: Vodní měkkýši vybraných labských ramenu Pardubic BERAN L.: Vodní měkkýši navrhované PP Nový rybník u Opatova ve východních Čechách MOCEK B., MIKÁTOVÁ B.: Žábronožky (Anostraca) a listonožky (Notostraca) (Crustacea: Phyllopoda) východního Polabí ROTTER M.: Motýli Orlických hor a Podorlicka X. PACLÍK M.: Ptáci lokality Olšiny u Dolan a návrh jejich ochrany VRÁNOVÁ S.: Hnízdění kavky obecné (Corvus monedula) a dalších druhů ptáků v polystyrenových obkladech domů HOŠEK M.: Péče o zvláště chráněná území národních kategorií v Pardubickém a Královéhradeckém kraji v územní působnosti Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, středisko Pardubice PRAUSOVÁ R.: Národní přírodní památka Babiččino údolí PRAUSOVÁ R.: Národní přírodní památka Semínský přesyp PRAUSOVÁ R.: Přírodní památka Na Plachtě 2 PRAUSOVÁ R.: Národní přírodní památka Šejval PRAUSOVÁ R.: Národní přírodní rezervace Bohdanečský rybník a rybník Matka VANĚK F., PRAUSOVÁ R.: Národní přírodní rezervace Králický Sněžník Contens VÍTEK J.: The sandstone landforms in southern part of the Malonín syncline ŠEBESTA D.: Geomorphological conditions of river basin of Olešenka river (Eastern Bohemia) PILOUS V.: Step-like rapid and stone pavement in river bed of the Elbe (Labe) river in Klášterská Lhota near Hostinné TŮMA J., FRYNTOVÁ L.: Changes of the selected indicators of water quality in Zdobnice stream MÁLKOVÁ J.: Evaluation of the vegetation cover on the botanical locality "Valova trať" near Hradec nad Svitavou (Hradec on svitava river) MÁLKOVÁ J.: Floristic and Vegetation Evaluation of the Abandoned Road on Bílá Louka in the Giant Mountains MÁLKOVÁ J., HORÁKOVÁ P., SYCHROVÁ L.: The Comparison of the Floristic Composition, Plant Associations and Species Diversity of Two Beech Forest Stands on Pekelský potok Brook in the Krkonoše Foothills PRAUSOVÁ R.: Verification of occurence of Astragalus arenarius at the village Čermná nad Orlicí WAGNEROVÁ Z.: Contribution dealing with the problem of occurance of endangered species Delphinium elatum L. (Alpine Larkspur) in the Krkonoše Mts. (Giant Mts.) NOVÁK P.: The first locality of the species Pyrola media L. in the Svitavy region BERAN L.: Aquatic molluscs of ponds in the Lanškrounské rybníky Nature Park in the Eastern Bohemia BERAN L.: Aquatic molluscs of the Mokřiny u Rzů proposed Nature Reserve in the Eastern Bohemia BERAN L.: Aquatic molluscs of selected oxbows of the Elbe River near Pardubice BERAN L.: Aquatic molluscs of the Nový rybník u Opatova proposed Nature Monument in the Eastern Bohemia MOCEK B., MIKÁTOVÁ B.: Fauna of brine shrimps (Anostraca) and tadpole shrimps (Notostraca) (Crustacea: Phyllopoda) in the Eastern Elbian Basin (Czech Republic) ROTTER M.: Butterflies and mooths of the Orlické hory Mts. and their foothills X. PACLÍK M.: Birds of the Olšiny u Dolan site (Eastern Bohemia) and proposal of their conservation VRÁNOVÁ S.: Nesting of the birds in polystyrene house insulation "Jackdaw (Corvus monedula) is also nesting in polystyrene" HOŠEK M.: Management of protected areas of national categories in Pardubice and Hradec Králové region provided by Agency for Nature Conservation and Landscape Protection of the Czech Republic PRAUSOVÁ R.: National natural landmark Babiččino údolí PRAUSOVÁ R.: National natural landmark Semínský přesyp PRAUSOVÁ R.: Natural landmark Na Plachtě 2 PRAUSOVÁ R.: National natural landmark Šejval PRAUSOVÁ R.: National nature reserve Bohdanečský pond and Matka pond VANĚK F., PRAUSOVÁ R.: National nature reserve Králický Sněžník ISBN

6 VČ. SB. PŘÍR. - PRÁCE A STUDIE, 12 (2005): 3-14 ISBN: TVARY PÍSKOVCOVÉHO RELIÉFU V JIŽNÍ ČÁSTI MALONÍNSKÉ SYNKLINÁLY The sandstone landforms in southern part of the Malonín syncline (southern margine of the Podorlická pahorkatina, Hillyland) Jan VÍTEK Pedagogická fakulta UHK, katedra biologie, Hradec Králové, jan.vitek@uhk.cz, telefon: Příspěvek podává morfogenetickou charakteristiku povrchových tvarů (zejména mezo- a mikroforem zvětrávání a odnosu) cenomanských pískovců tzv. velkoopatovické křídy v jižní části malonínské synklinály na jihovýchodním výběžku české křídové pánve, tj. v nejjižnější části Podorlické pahorkatiny, v jižním až jihozápadním okolí Velkých Opatovic. 1. Úvod Rozmanité tvary reliéfu na pískovcích svrchnokřídového stáří byly na území České vysočiny studovány zejména v oblasti české křídové pánve (zejména na České tabuli, v Děčínské a Broumovské vrchovině). Morfogenetickou typologii a regionálně geomorfologické zařazení pískovcových území podali BALATKA a SLÁDEK (1984). Z jihovýchodní části české křídové pánve zasahují ostrůvky svrchnokřídových sedimentů také do sousedních jednotek; v tomto příspěvku je věnována pozornost povrchovým tvarům na cenomanských pískovcích tzv. velkoopatovické křídy v nejjižnějším výběžku Podorlické pahorkatiny. Terénní geomorfologické a dokumentační práce byly realizovány autorem v letech Přehled geomorfologických a geologických poměrů Z hlediska geomorfologického členění reliéfu České vysočiny leží studované území v nejjižnější části Podorlické pahorkatiny. Tento protáhlý horopisný celek (ve směru SSZ- JJV asi 110 km dlouhý) Krkonošsko-jesenické neboli Sudetské soustavy se neomezuje pouze na vlastní podhůří východočeských Orlických hor, ale podcelkem Moravskotřebovská vrchovina (CZUDEK, ed. 1972, DEMEK, ed. 1987) zasahuje až na západní Moravu. Nejjižnějším okrskem této jednotky je Malonínská vrchovina (SLÁDEK 1977, DEMEK a kol. 1991), zaujímající jihozápadní a jižní okolí Velkých Opatovic s popisovaným územím. Z geologického hlediska je zájmové území součástí jihovýchodního výběžku české křídové pánve, označovaného jako malonínská synklinála (např. VACHTL, PROKOP 1946, SOUKUP 1962, VACHTL et al. 1968, KOVERDYNSKÝ, PEK in DEMEK et al. 1991), odděleného od vlastní pánve (představované zde svitavskou synklinálou) úzkým pásmem permských sedimentů podorlické a boskovické pánve. Malonínská synklinála vyplňuje převážně úzký pás území mezi Moravskou Třebovou na severu a Vanovicemi na jihu. Severní část (ve výše uvedené literatuře označovaná jako útěchovský křídový pruh) je morfologicky vyjádřena hřbetem Dvorské (592 m) a Kamenného vrchu (577 m). Studované území vyplňuje jižní, poněkud širší (až 4 km) partii jižně od Malonínského potoka, ozna- 3

7 čovanou jako pruh velkoopatovické křídy. Tato jižní část malonínské synklinály je tektonicky komplikovanější (MALECHA 1963) a podle tektonických linií (směrů SZ-JV a SV- JZ) zde bylo vyčleněno několik ker morfologicky výrazných návrší (kuest), např. Na vrších (590 m), Kadlečí (572 m), Opatovické hradisko (514 m), V občinách (536 m), Vlčí jámy (568 m), Čertovec (545 m) aj. Z litofaciálního hlediska (např. MALKOVSKÝ et al., 1974) náleží území malonínské synklinály orlicko-žďárskému vývoji a je zde zachován sled od cenomanu (perucké a korycanské souvrství), až po nejvyšší část středního turonu (jizerské souvrství), viz též MÍSAŘ et al. (1995), OTAVA J. a kol. (1995). Povrchové tvary popisované v tomto příspěvku jsou vyvinuty v cenomanských glaukonitických pískovcích korycanského souvrství, které v popisovaném území dosahují mocnosti až 50 m (VACHTL, PROKOP 1946). 3. Morfogenetická charakteristika pískovcových výchozů Studovanému území velkoopatovické křídy v nejjižnější části Podorlické pahorkatiny byla dosud věnována pozornost zejména v souvislosti s interpretacemi morfogenetických a strukturně tektonických poměrů jv. okrajů české křídové pánve (VACHTL, PROKOP 1946, SOUKUP 1962, MALKOVSKÝ 1979, DEMEK, KOVERDYNSKÝ, PEK, ZI- MÁK 1991, IVAN 1996, aj.) nebo s průzkumem a vyhodnocením ložisek žáruvzdorných jílovců (VACHTL, PROKOP 1946). Předběžný geomorfologický popis některých lokalit tvarů zvětrávání a pískovců podal autor tohoto příspěvku (VÍTEK 1992). V zájmu přehlednosti je v následujícím popisu studované území rozděleno do tří částí. 3.1 Opatovické hradisko Návrší Opatovické hradisko (514 m) vystupuje 1,5 km jižně od Velkých Opatovic a je součástí východního kuestového okraje malonínské synklinály. Bezprostřední okolí převyšuje asi o 100 m s výjimkou j. strany, kde za mělkým sedlem (asi v 490 m n.m.) navazuje pásmo návrší Borotínského hřbetu (viz 3.2); západní svah protíná údolní zářez pravostranného přítoku Jevíčky. Vrcholová část návrší je asymetrická, s příkřejším sklonem k JZ, což odpovídá celkovému sklonu svrchnokřídového souvrství do středové části synklinály, ovšem mírný sklon pískovcových vrstev k SV poukazuje na složitější morfotektonické poměry (VACHTL, PROKOP 1946). Plochá nebo jen mírně skloněná vrcholová partie (na jemnozrnných sedimentech jizerského souvrství) nese stopy po pravěkém a středověkém hradišti, které dalo vrchu pojmenování. Na v. a j. svahu vystupují výchozy cenomanských glaukonitických pískovců (korycanské vrstvy), většinou značně poznamenané lidskou činností, zejména lámáním kamene. Nejvýraznější umělý odkryv na vjv. temeni (v m n.m.) bývá uváděn pod jmény Skalka, Skalné čertisko, Památník P. Bezruče, případně jinými místními názvy. Na pískovcových stěnách, až 5 m vysokých, jsou reliéfy od sochaře Karla Otáhala z poloviny minulého století hlava Petra Bezruče (z r s věnováním k 80. narozeninám básníka), na nižším bloku při s. úpatí další bezručovský motiv zlidštělý ještěr a na východní straně pískovcového výchozu hlava hudebního skladatele J. B. Foerstra z r Nižší část svahu je výrazně postižena sesuvnými procesy. Drobné pískovcové výchozy (s mírným sklonem vrstev k ZSZ) a balvany vystupují také na j. svahu Opatovického hradiska a v údolním zářezu (obvykle suchému), klesajícímu k někdejším lázním Velká Roudka. Na bázi propustných cenomanských vrstev vznikl výrazný pramenný horizont s několika podchycenými prameny (Františkovo zřídlo, Antoníčkův pramen aj.). 4

8 3.2 Borotínský hřbet Pod tímto názvem zahrnuji zalesněné pásmo soustavu volně na sebe navazujících návrší vybíhající od sedla (v 490 m n.m.) na jv. temeni Opatovického hradiska směrem J až JZ nad obec Borotín a k Vanovicím. Návrší (vzájemně oddělená mělkými sedly) jsou strukturními hřbítky a elevacemi z cenomansklých pískovců, které vystupují zejména na východním okraji (tj. na čelní straně kuesty na v. okraji malonínské synklinály) ve skalních výchozech a několika umělých odkryvech. Svahy hřbetu místy pokrývají různě velké balvany. První elevace ve směru od severu (s kótou 513 m) vybíhá asi 100 m k V až SV strukturním hřbítkem s několika oblými blokovitými útvary. Největší, místně zvaný Rýbrcoulovo srdce, je dlouhý 9 m (ve směru S-J), široký 7 m a vysoký 1,8-3 m. Jeho povrch zpevňují úzké křemenní žíly (směrů např. 20, 35 aj.), mezi kterými se odtokem srážkové vody tvoří mělké žlábkové škrapy. Směrem k SSV vystupuje ještě několik menších skalních výchozů s jamkovitými prohlubněmi na vrcholku. Také z vrcholové partie a hrany svahu následující elevace (směrem k J) vystupuje asi 2 m vysoký skalní útvar s voštinovým povrchem a umělým reliéfem obličeje (tzv. Rýbrcoul). Nejvýraznější pískovcové výchozy v partii Borotínského hřbetu vystupují asi o 100 m dále jjv. směrem, rovněž při východní hraně návrší. Zdejší skalní stěna, ve směru (S-J) asi 45 m dlouhá, je rozčleněna příčnými puklinami do několika srubovitých útvarů, z nichž nejvýraznější vybíhá asi 5 m do svahu, je 12 m dlouhý a stupňovitě 7 m vysoký. Jeho vrcholová plošinka byla kdysi upravena na vyhlídku (vysekané schůdky apod.). Pískovcem procházejí morfologicky výrazné křemenné žíly; nejzřetelnější sledují směry 160 (směr čelní stěny), 84, 23 (směry bočních stěn) atd. Svislá, asi 3-8 cm mocná žíla vymezuje část čelní stěny a v místě její perforace dochází k tvorbě skalních dutin a výklenků typu tafoni, hlubokých v rozmezí cm. Jsou vyvinuty až v 5 řadách nad sebou, většinou subhorizontálně protáhlé (v rozmezí cm) s výškou okolo 30 cm. Otvor v partii křemenné žíly vytváří zřetelný límec, pod kterým se dutiny částečně rozšiřují. Od sv. boku je čerstvým řícením dle šikmé pukliny odčleněn menší skalní blok. V jižním sousedství této skalní partie vystupují směrem k lomu menší samostatné srubovité útvary; do vrcholku jednoho z nich se zahlubuje prohlubeň jamkový škrap s rozměry otvoru 13x12 cm a hloubkou 22 cm. Zčásti jej rovněž vymezuje křemenná žíla. Tuto část strukturního hřbetu uzavírá na j. okraji asi 100 m dlouhá a kolem 6 m vysoká stěna lomu (pískovny) s příležitostní těžbou písku a kamene. Také další, jz. pokračování Borotínského hřbetu zvýrazňují dvě návrší kóta 528 m v partii zvané Borotínské čihadlo a V občinách (536 m). Jejich vrcholové partie jsou už z jemnozrnných pískovců a prachovců spodního turonu (bělohorské souvrství), ale východní hranu a svah tvoří cenomanské pískovce s drobnými výchozy, balvany a několika zarůstajícími umělými odkryvy (nejvýraznější je na j. úbočí návrší V občinách). Blokovité skalní výchozy (až 3,5 m vysoké) provázejí zejména pravý svah údolního zářezu, sestupujícího od hrany hřbetu j. od návrší V občinách k Borotínu. Jsou z drolivého pískovce (s náznaky drobné těžby) místy s povrchem členěným výběrovým zvětráváním a odnosem (jamky, železité lišty apod.). Obdobnou geologickou stavbu (např. dle MÍSAŘE et al.,1995) má také následující jz. část hřbetu v partii zvané Vlčí jámy (568 m) se strmým v. svahem směrem k Borotínu. Velice příkrá je zejména horní část v. svahu (na jemnozrnných pískovcích a prachovcích bělohorského souvrství a glaukonitických pískovcích korycanského souvrství), zatímco spodní část svahu (na sedimentech korycanského a peruckého souvrství) je výrazně modelována gravitačními svahovými procesy (sesuvy). Přirozené pískovcové výchozy se zde prakticky nevyskytují. 5

9 3.3 Na vrších Kamenná svatba u Svárova Nejvýraznější pískovcové skalní útvary v zájmovém území vystupují na jz. svahu vrchu Na vrších (590 m) asi 1 km jv. od Svárova. Podle geomorfologického členění ČR (CZUDEK, ed. 1972, DEMEK, ed. 1987) představuje toto návrší nejjižnější partii Podorlické pahorkatiny. Na jz. okraji malonínské synklinály je výrazně asymetrické se strmým, asi 80 m vysokým jz. svahem na čele kuesty a s mírnějším svahem ke středu pánve (v souladu se sklonem vrstev k SV). Přibližně ve střední části strmého jz. svahu vznikla v délce asi 300 m soustava skalních výchozů glaukonitických cenomanských pískovců, odedávna zvaná Kamenná svatba. Tomuto skalnímu seskupení daly pojmenování dávné pověsti o zkamenělé svatbě (shrnuje je např. TOVÁREK 1972), protože lidská obrazotvornost viděla v jednotlivých útvarech kamenné kočáry a skupinu svatebčanů. K nejčlenitějším partiím patří samostatná sz. část, kde souběžně vystupují dva skalní pilíře, vysoké v jv. části 5 a 7 m. Odděluje je 0,5-1 m široká trhlina přibližně směru 160, ve stejném směru jsou protáhlé i oba pilíře, dělené podél příčných puklin do blokovitých útvarů. Ve vzdálenosti asi 40 m vystupuje ve vyšší části svahu asi 5 m vysoký skalní srub s převislou horní částí a s četnými dutinami a voštinami. Soustava skalních srubů tvoří i podstatnou část Kamenné svatby (asi 100 m jv. od předchozí skalní skupiny). Tyto výchozy parně byly původně souvislou skalní stěnou, modelovanou řícením skalních bloků a zvětrávacími procesy podél puklin a různě odolných vrstev do srubovitých útvarů, místy i samostatných pilířů. Ty jsou nejvýraznější v sz. části, kde je od skalní stěny odčleněn podélnou rozsedlinou (0,5-1,5 m širokou, směr ) asi 2-7 m vysoký, 8 m dlouhý a 2-3 m široký skalní pilíř. Volně přechází do dalšího mohutného, 30 m dlouhého a stupňovitě více než 10 m vysokého skalního srubu, do jehož spodní části z drolivější vrstvy pískovce se zahlubuje převis (4 m široký, 2,5 m hluboký a 1,5 m vysoký). Procesy zvětrávání a odnosu nesourodých pískovců (místy s šikmým až křížovým zvrstvením) vznikl členitý skalní povrch s hojnými voštinami a tenkými železitými lištami. Ve stejném směru následuje několik dalších samostatných srubovitých výchozů s členitou modelací dle nestejně odolných poloh v pískovcovém souvrství. Příkladem je hřibovitý útvar (2-4 m vysoký) s četnými voštinami aj. drobnými zvětrávacími tvary na jv. okraji ústřední části Kamenné svatby. Menší skalní sruby vystupují ještě v dalším jv. pokračování svahu, kde větší balvany až bloky s výraznými křemennými žílami přemístila geliflukce až k úpatí svahu s lesní (turisticky značenou) cestou. Morfologicky výrazné výchozy cenomanských pískovců vystupují také na sz. svahu (pod kótou 540 m) vrchu Na vrších, kde několik blokovitých útvarů (s rozměry a výškou 3-5 m), patrně zčásti odsedlých v důsledku gravitačních svahových pohybů, tvoří miniaturní skalní bludiště. Také na jejich povrchu vznikly mikroformy zvětrávání a odnosu různě odolných pískovců, a to jak vhloubené (dutiny, výklenky), tak vystouplé (železité a křemité římsy a lišty) i kombinace obou typů (voštiny). Drobné pískovcové výchozy a balvany se spíše ojediněle vyskytují i na jiných místech v okrajových partiích malonínské synklinály, např. jihovýchodně od hřbetu Na vrších s Kamennou svatbou v partii zvané Kopaniny (ve m n.m.), na jv. svahu návrší Čertovec (545 m). Podobně je tomu tak na svazích vrchu Kadlečí (572 m) asi 0,6 km sv. od Svárova na jz. okraji popisovaného území. Na čele kuestového uzávěru pánve je tam kromě nevelkých přirozených výchozů (na sz. svahu místy překrytých sesuvem) a balvanů několik umělých odkryvů s příležitostní těžbou písku z drolivého pískovce a nadložních opuk (prachovců a jemnozrnných pískovců bělohorského souvrství). Výrazná lomová stěna s transgresí spodního turonu (bělohorské souvrství) na glaukonitické ceno- 6

10 manské pískovce (korycanské souvrství) protíná jjv. svah vrchu Kadlečí nad silnicí ze Svárova do Malé Roudky. 4. Morfogenetický souhrn Malonínská synklinála je dílčí strukturní geologickou jednotkou při jv. okraji české křídové pánve. V jejích okrajových partiích zejména východních a jihozápadních vznikly geomorfologicky pozoruhodné tvary reliéfu na cenomanských pískovcích (korycanské souvrství). Jsou součástí strmého svahu kuest, kde vznikly vlivem převážně kvartérních erozně denudačních pochodů, zejména procesy výběrového zvětrávání a odnosu nestejně odolných vrstev pískovců, gravitačními svahovými pohyby, erozí tekoucí vodou atd. Některé výchozy jsou poznamenány lidskou činností příležitostní těžbou písku a pískovce; zvláštní postavení mezi nimi mají plastiky na umělých odkryvech i přírodních výchozech na v. svahu Opatovického hradiska od sochaře Karla Otáhala z poloviny minulého století. Cenomanské pískovce v popisovaném území nevytvářejí samostatná návrší a převážně vystupují v podloží jemnozrnných svrchnokřídových sedimentů (jizerského souvrství, tj. spodního až středního turonu). Výjimkou je s. část tzv. Borotínského hřbetu, kde tvoří i vrcholovou část dílčích strukturně denudačních elevací se skalními výchozy pod hranou svahu. Nejrozšířenějšími pískovcovými mezoformami jsou skalní stěny, dle příčných puklin většinou rozčleněné do skalních srubů, vysokých od několika metrů (na Borotínském hřbetu) po více než 10 m (Kamenná svatba). Na křížení podélných a příčných puklin se místy zvětrávacími a svahovými pochody vyčlenily samostatné skalní věže a bloky. Pískovcové souvrství je místy zpevněno křemennými žílami, které se uplatňují i na celkovém vzhledu některých výchozů (např. oblý útvar Rýbrcoulovo srdce) a také při vzniku řady mikroforem zvětrávání a odnosu pískovců. Příkladem jsou celkem běžné křemenné lišty, vystouplé několik cm ze skalního povrchu; mezi souběžnými lištami se odtokem srážkové vody tvoří žlábkové škrapy. Tam, kde subvertikální lišta zpevňuje povrch skalní stěny (např. na nejvýraznějším výchozu při v. hraně svahu Borotínském hřbetu), dochází po její perforaci ke vzniku dutin a výklenků typu tafoni. Z ostatních mikroforem jsou místy hojné voštiny (mnohde vymezené železitými a křemitými lištami), spíše ojediněle vznikly patrně za součinnosti kořenové destrukce rostlin jamkové škrapy. 5. Závěr V příspěvku jsou popsány a dokumentovány mezoformy a mikroformy pískovcového reliéfu na jihovýchodních výběžcích české křídové pánve, a to v partii tzv. velkoopatovické křídy, představující jižní část strukturní jednotky malonínská synklinála. Jde o ostrůvek svrchnokřídových sedimentů, kterému byla v minulosti věnována pozornost zejména v souvislosti s vyhledáváním a těžbou tzv. žáruvzdorných jílovců, kdežto tvary pískovcového reliéfu byly zmiňovány spíše jen ve vlastivědné a turistické literatuře. Některé pískovcové útvary zasluhují pozornost i z hlediska ochrany přírody. Do kategorie přírodní památka by měla být zařazena alespoň nejvýraznější skalní skupina v popisovaném území Kamenná svatba na jihovýchodním svahu kuesty Na vrších (590 m) u obce Svárov, registraci jakožto významný krajinný prvek zasluhují některé partie na Borotínském hřbetu, např. největší výchoz s dokonale vyvinutými dutinami typu tafoni. Nepochybně důslednější ochrany zasluhují také reliéfy sochaře Karla Otáhala na umělých odkryvech i přírodních výchozech na východním svahu Opatovického hradiska u Velkých Opatovic. 7

11 Summary This paper describes morphogenetical characterisation of landforms in the Cenomanian glauconitic sandstones in southern part of the Malonín syncline (SSE part of the Bohemian Cretaceous bassin) and in southern margine of the Podorlická pahorkatina (Hillyland), among Velké Opatovice, Borotín and Svárov. The main attention is devoted to rock forms, especially to messoforms (rock cliffs and slope tors) and microforms (rock hollows, tafoni, honeycombs, lapiés, siliceous and ferruginous juts, etc.) of the sandstone weathering, denudation and another geomorphological processes. In the conlusion of the paper are some notes on the nature protection. Literatura BALATKA B., SLÁDEK J. (1984): Typizace reliéfu kvádrových pískovců české křídové pánve. Rozpravy ČSAV, řada MPV, 94, seš. 6, 80 s. Academia, Praha. CZUDEK T., ed. (1972): Geomorfologické členění ČSR. Studia geographica, 23, 137 s. GgÚ ČSAV, Brno. DEMEK J., ed. (1987): Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČSR. 584 s. Academia, Praha. DEMEK J., KOVERDYNSKÝ B., PEK I., ZIMÁK J. (1991): Neživá příroda Moravskotřebovska. 22 s. Měst. muzeum, Moravská Třebová. IVAN A. (1996): Morphotectonics of SE margin of the Bohemian Cretaceous Basin, two half-grabens and their surroundings north of Brno (Moravia). Moravian Geograph. Reports, 4:1: Brno. MALECHA A. (1963): Charakteristika saxonské tektoniky v velkoopatovické křídě na Moravě. Sbor. Ústřed. ústavu geol., 28 (1961): Praha. MALKOVSKÝ M. (1979): Tektogeneze platformního pokryvu Českého masívu. 176 s. ÚÚG v Academii, Praha. MALKOVSKÝ M. et al. (1974): Geologie české křídové pánve a jejího podloží. 264 s. ÚÚG v Academii, Praha. MÍSAŘ Z. et al. (1995): Geologická mapa ČR 1:50000, list Letovice. ČGU, Praha. OTAVA J. et al. (1995): Geologická mapa ČR 1:50000, list Jevíčko. ČGU, Praha. SOUKUP J. (1962): Křídový útvar. In: Svoboda J. et al.: Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1:200000, list M-33-XXIII Česká Třebová. 245 s. NČSAV, Praha. TOVÁREK F. (1972): Zašlými stezkami. Pověsti a zkazky z Malé Hané. Jevíčko. VACHTL J., PROKOP F. (1946): K tektonice opatovické křídy na Moravě. Věstník Stát. geolog. Ústavu, 21: Praha. VACHTL J. et al. (1968): Ložiska cenomanských jílovců v Čechách a na Moravě., část 4 Východní Čechy a západní Morava. Geotechnica, sv. 32, 164 s. NČSAV, Praha. VÍTEK J. (1992): Povrchové tvary v pískovcích velkoopatovické křídy. Geologický průzkum 34: Praha. + foto v barevné příloze Došlo:

12 Obr. 1: Přehledná mapa jižní části malonínské synklinály na jižním okraji Podorlické pahorkatiny s vyznačením výchozů (tučně) cenomanských pískovců. Fig. 1: The map of the Malonín syncline in the southern part of the Podorlická pahorkatina (hillyland) with plotting of the Cenomanian sandstones outcrops. 9

13 Obr. 2: Profil příkrým svahem kuesty Na vrších v partii pískovcových skalních útvarů Kamenná svatba poblíž obce Svárov. Fig. 2: Cross section of the cuesta scarp with sandstone rocks Kamenná svatba ( Stone wedding ) near Svárov willage. Obr. 3: Samostatné pískovcové věže v severozápadní části skalní skupiny Kamenná svatba. Fig. 3: Isolated sandstone rocks in the NW part of the Kamenná svatba ( Stone wedding ) rock group. 10

14 Obr. 4: Malá skalní věž uprostřed skupiny Kamenná svatba s mikroformami zvětrávání a odnosu pískovců. Fig. 4: Small rock tower in central part of the Kamenná svatba ( Stone wedding ) rock group with microforms of the sandstone weathering and denudation. 11

15 Obr. 5: Oblý blok (Rýbrcoulovo srdce) s křemennými žílami v severní části Borotínského hřbetu. Fig. 5: The round block (Rýbrcoulovo srdce Rýbrcoul s heart) with quartz dikes in northern part of the Borotínský hřbet (Borotín ridge). 12

16 Obr. 6: Reliéf hlavy hudebního skladatele J.B.Foerstra od sochaře Karla Otáhala na východním svahu Opatovické hradisko. Fig. 6: Relief of composer J.B.Foerster head (a creation of the sculptor Karel Otáhal) on the eastern slope of the Opatovické hradisko Hill. 13

17 Obr. 7: Malý jamkový škrap na subhorizontálním povrchu pískovcové skály u Borotína. Fig. 7: Small pit lapiés on the subhorizontal rock top near Borotín village. Obr. 8: Povrch na cenomanských pískovcích západně od Borotína se stopami po těžbě. Vše foto Jan Vítek. Fig. 8: Sandstone terrain surface western of the Borotín village with the sand exploitation evidences. Photos by Jan Vítek. 14

18 VČ. SB. PŘÍR. - PRÁCE A STUDIE, 12 (2005): ISBN: GEOMORFOLOGICKÉ POMĚRY POVODÍ OLEŠENKY Geomorphological conditions of river basin of Olešenka river (Eastern Bohemia) David ŠEBESTA Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Boženy Němcové 2625, Pardubice; Kapitána Bartoše 330, Pardubice Telefon zam.: , telefon domů: , david_sebesta@nature.cz K nejzajímavějším územím severovýchodních Čech patří bezesporu průlomové údolí Metuje severozápadním výběžkem Orlických hor mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují, pro svůj temný a tajemný ráz nazývané Peklo. Právě uprostřed této partie se stékají dvě řeky, mnohem známější Metuje a celkem neznámá Olešenka. A právě geomorfologickými poměry a vývojem povodí říčky Olešenky se zabývá tento příspěvek. Klíčová slova: geomorfologie, povodí, údolí, Olešenka, Peklo, antecedence, neogén. Keywords: geomorphology, river basin, valley, the Olešenka river, the Peklo valley, antecedence, the Neogene. 1. Úvod Nejsevernějším tokem odvodňujícím českou část Orlických hor je Olešenka, horská a podhorská říčka, odvozující svůj název od Olešnice v Orlických horách, jíž na svém horním toku protéká. Je nejvýznamnějším levostranným přítokem Metuje, do níž v údolním úseku Peklo, mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují, ústí. Olešenka je rovněž hraničním tokem, její východní a severní rozvodí a v krátkém úseku i její střední tok tvoří hranici s Polskou republikou. Malá část jejího severního pravostranného povodí v okolí Taszówa je již v Polsku. Její východní rozvodí je navíc součástí hlavního evropského rozvodí mezi Severním a Baltským mořem, neboť zatímco Olešenka je odvodňována prostřednictvím Metuje a Labe do Severního moře, Dušnická Bystřice z polské strany prostřednictvím Kladské Nisy a Odry do moře Baltského. Olešenka je tedy tokem 3. řádu. Olešenka pramení na jihozápadním svahu Vrchmezí (1084 m) v nadmořské výšce 980 m a vlévá se do Metuje pod výletní restaurací Peklo v 325 m. Je 20,4 km dlouhá, plocha jejího povodí činí 48,8 km 2 (z toho 2,3 km 2 v Polsku). Při ústí do Metuje má průměrný průtok 0,48 m 3 /s (VLČEK, edit 1984). Specifický odtok z jejího povodí činí 9,8 l/s/km 2. Generelním směrem jejího toku je směr východ-západ. Povodí horního toku Olešenky po Olešnici tvoří severozápadní cíp CHKO Orlické hory. Pramenná oblast Olešenky tvoří navíc přírodní rezervaci Pod Vrchmezím. Území při jejím ústí do Metuje tvoří podstatnou součást přírodní rezervace Peklo. Ve studovaném území se nacházejí i další maloplošná chráněná území: přírodní památka Louky v České Čermné, přírodní památka Rašelina a přírodní rezervace Hořečky (FALTYSOVÁ et al. 2002). 15

19 Přírodní poměry oblasti Orlických hor a Podorlicka jsou nejkompletněji zpracovány v publikaci ROČEK a kol. (1977). Pouze geologii oblasti podali OPLETAL a kol. (1980). Vysvětlivky ke geologické mapě 1: , list Náchod, zpracovali SVOBODA, CHA- LOUPSKÝ a kol. (1961). Horopisné začlenění a rozčlenění oblasti přinesli DEMEK, edit (1987). Říčními uloženinami v povodí Metuje se nejpodrobněji zabýval ŘEZÁČ (1955). Pozornost badatelů přitahuje zejména sousední průlomové údolí Metuje a přítomnost neogenních sedimentů (DEMEK et al. 1993, 1995, OPLETAL et ČECH 1998, PROSOVÁ 1974). Geomorfologický průzkum jsem tu prováděl v letech 2001 a Území je zobrazeno na Základní mapě ČR 1:10 000, listy , , , , , , , Dále jsem použil turistických map Klubu českých turistů 1: č.25 Podorlicko a okolí Babiččina údolí a č.27 Orlické hory. Geologické údaje jsem čerpal z Přehledné geologické mapy ČSSR 1: , list M-33-XVII Náchod, Přehledné geologické mapy Orlických hor 1: (DOMEČKA et OPLETAL 1983) a Geologické mapy ČR 1:50 000, listy Náchod, Nové Město nad Metují, Deštné. 2. Geologie oblasti Studované území je součástí západosudetské (lužické) geologické oblasti. Nejstarší geologickou jednotkou je zde orlicko-sněžnické krystalinikum (dříve nazývané krystalinikum jádra orlicko-kladské klenby či orlicko-kladské krystalinikum), zastoupené zde horninami tzv. stroňské skupiny (nejnověji mlynowiecko-stroňské skupiny, CHLUPÁČ et al. 2002). Jedná se především o dvojslídné albitické svory, šedé barvy, budující severozápadní zakončení hlavního orlického hřbetu v oblasti Vrchmezí. Je jim přisuzováno starohorní stáří (PAUK et CHALOUPSKÝ in SVOBODA, CHALOUPSKÝ et al. 1961, MARTI- NEC in ROČEK et al. 1977, OPLETAL in OPLETAL et al. 1980). Pokračováním sedimentace těchto hornin je krystalinikum novoměstské (dříve nazývané novoměstská série nebo zahrnované spolu s krystalinikem zábřežským pod pojem zábřežská série), budující západní část povodí Olešenky. I u něj se předpokládá starohorní stáří (PAUK et al. in SVOBODA, CHALOUPSKÝ et al. 1961, MARTINEC in ROČEK et al. 1977, DOMEČKA et OPLETAL in OPLETAL et al. 1980), stupeň přeměny je však výrazně nižší. Převládajícím horninovým typem jsou zde tzv. novoměstské fylity (přeměněné jílovité sedimenty), chloriticko-muskovitické až muskoviticko-biotitické. Jsou lesklé, tence břidličnaté, detailně provrásněné, převážně šedé barvy, s hojnými čočkami křemene. Mezi Sněžným a Borovou vystupuje pruh zelených břidlic (přeměněné čedičové vulkanity), převážně epidoticko-amfibolických, a jižně od Olešnice pruh amfibolitů. Mladší, pravděpodobně prvohorní, jsou dva masívy, novohrádecký a olešnický (též zvaný olešnicko-kudowský nebo kudowsko-olešnický). Novohrádecký masív vytváří menší těleso (cca 12 km 2 ) mezi Dobrošovem a Novým Hrádkem, proniklé do hornin novoměstského krystalinika. Na severu zasahuje nepatrným výběžkem (cca 1 km 2 ) na území Polska. Hlavní horninou je zde růžový, hrubozrnný, leukokratní albitický granodiorit. Olešnický masív vytváří středně velké těleso (cca 80 km 2 ), z větší části již na území Polska. Na našem území vystupuje v úzkém pruhu ve východním okolí Olešnice (cca 4 km 2 ). Převládajícím horninovým typem je zde šedý, středně zrnitý biotitický granodiorit. V jižním a západním okolí Olešnice a ve východním okolí Borové zasahuje do povodí Olešenky od severozápadu pruh permských hornin. Jedná se o zbytek dříve pravděpodobně mnohem rozsáhlejšího permského sedimentárního pokryvu v podhůří Orlických hor, který je jihovýchodním pokračováním trutnovsko-náchodské deprese a naznačuje její původní spojení s orlickou pánví v okolí Letohradu a Moravské Třebové (CHLUPÁČ et 16

20 al. 2002). Je tvořen slepenci až brekciemi (s polohami pískovců až prachovců) typické červenohnědé barvy, které HOLUB et TÁSLER (in OPLETAL et al. 1980) nazývají náchodské slepence. Stratigraficky je řadíme ke spodní části trutnovského souvrství. Morfologicky výraznou tektonickou poruchu, která permské sedimenty na východě odděluje od mnohem odolnějších hornin tvořících hlavní orlický hřbet, nazývají OPLETAL et DOMEČKA (in OPLETAL et al. 1980) olešnicko-uhřínovskou linií, MARTINEC (in ROČEK et al. 1977) uhřínovsko-olešnický přesmyk. V hloubce se na této poruše stýká novoměstské krystalinikum na západě a stroňská skupina na východě. Poruchy využil ke své intruzi olešnický masív. Jedná se o jihovýchodní pokračování známější hronovskopoříčské poruchy. OPLETAL a kol. (1980) uvádějí její vysledování díky hojným mylonitům v délce asi 35 km od Olešnice až po Rokytnici v Orlických horách. V terénu je zřetelné i rovnoběžné západní tektonické omezení permských hornin. Jsou zde horizontálně až subhorizontálně uložené (5-8 ). Vyskytují se i dále jižně odtud v povodí Zlatého potoka, v okolí Dobřan a Kounova, rovněž tektonicky omezené. Na rozvodí v severovýchodním cípu povodí se uchoval malý zbytek svrchnokřídových sedimentů. Řadíme je k cenomanu, korycanským vrstvám. Na několika lokalitách při jižním, levostranném rozvodí Olešenky byly vymapovány denudační zbytky neogenních jezerních a říčních uloženin (viz dále). 3. Geomorfologické zařazení Z hlediska regionálního geomorfologického členění České republiky (DEMEK, edit 1987) je celé studované území součástí geomorfologické provincie Česká vysočina, Krkonošsko-jesenické soustavy (subprovincie), Orlické oblasti, geomorfologických celků Orlické hory a Podorlická pahorkatina. Orlické hory na východě sem zasahují od jihovýchodu svým podcelkem Deštenská hornatina, okrskem Orlický hřbet. Převážná, západní část území patří již k Podorlické pahorkatině, k podcelku Náchodská vrchovina. Centrální část povodí je zahrnuta jejím okrskem Sedloňovská vrchovina, pouze nejzápadnější úzký pruh území při ústí do Metuje náleží již k dalšímu okrsku Ohnišovská pahorkatina. 4. Geomorfologický popis území Nejvyšším bodem povodí Olešenky je vrchol Vrchmezí (1084 m, polsky Orlica), zakončující na severozápadě hlavní hřbet Orlických hor a tvořící hlavní evropské rozvodí a též státní hranici s Polskou republikou. Tento vrchol je výběžkem vyzdvižené paroviny Orlických hor a k severozápadu, jihozápadu i severovýchodu spadá příkrými svahy (foto 5). Zatímco na jihovýchodě v oblasti Polomského kopce (1050 m) je výběžek paroviny ještě téměř 1 km široký (foto 6), vrchol Vrchmezí vytváří již jen úzký, poměrně ostrý hřeben. Toto území je budováno odolnými metamorfity stroňské skupiny. Jihozápadní omezení hlavního hřbetu je zde nejvýraznější v celých Orlických horách a je podmíněno existencí olešnicko-uhřínovské linie. Z tohoto strmého jihozápadního svahu také stékají pramenné zdrojnice Olešenky. Můžeme zde vysledovat celkem tři výrazné údolní tvary. Nejvýraznější a nejjižnější z nich je Ruské údolí. Zdrojnice stékající ze sedla mezi Polomským kopcem a Vrchmezím zde vytvářejí velmi příkrý amfiteátrovitý uzávěr, od něhož pokračuje vznikající Olešenka hlubokým, ostře zaříznutým údolím nejprve 1 km k západu a poté se v 3 km dlouhém úseku stáčí k SSZ. Severnější údolí potoka zvaného Bělidlo sbírá své zdrojnice na severozápadním svahu Vrchmezí, odkud směřuje v délce 2,5 km k severozápadu. Zde do něho zprava ústí třetí ze 17

21 zmiňovaných údolních tvarů, 1,5 km dlouhé údolí od chaty Číhalka, orientované do směru V-Z. V místě jejich soutoku přebírá údolí Bělidla jeho východo-západní směr, v němž pokračuje následujících 1,5 km po soutok s Olešenkou v Olešnici. Rovněž údolí Bělidla je ve své nejhořejší části velmi hluboké a ostře zaříznuté. Od předchozího vlastního údolí Olešenky je odděleno výraznou rozsochou Ostružníku (982 m), vybíhající od Vrchmezí k severozápadu. Temeno rozsochy a zvláště její severovýchodní svah pokrývají četné svorové skalní výchozy, modelované mrazovým zvětráváním (obr. 5). Zdejší soustavu mrazových srubů popisují VÍTEK (1975) a REŽNÝ (1979). Naopak údolí od Číhalky, jehož pramenná oblast je již severně od hlavního orlického hřbetu, není již tak hluboce zaříznuté a rozsochy, které je omezují, nepřesahují 900 m (z pravé strany kóta 843 m, Panský kopec 782 m vrchol již v Polsku, Feistův kopec 706 m). Zde na rozvodí Olešenky, při státní hranici severozápadně sedla nad Číhalkou, se uchoval malý denudační zbytek svrchnokřídových sedimentů, ojedinělý v celém povodí. REŽNÝ (in ROČEK et al. 1977) dokládá v okolí hraničního sedla nad Číhalkou dřívější těžbu vápencových poloh ve svorech a místní pálení vápna na české i polské straně. Dnes využívá sedla turistický hraniční přechod. Po soutoku s Bělidlem přejímá Olešenka na 1,5 km jeho východo-západní směr, v němž protéká Olešnicí, a poté se na 2,5 km lomí k jihozápadu. Zde přijímá nejprve zleva 2 km dlouhý potok Vlčinec a poté zprava 2 km dlouhý přítok od polského Taszówa, tekoucí přímo ve směru blízkém S-J. Jižně od osady Dlouhé se Olešenka stáčí k JJZ, kam pokračuje následující necelé 2 km. Poté následuje 1 km dlouhý úsek k ZJZ, kde přijímá zleva 3,5 km dlouhý přítok od Sněžného. Na celém tomto středním toku je údolí Olešenky využíváno silnicí z Olešnice do Nového Hrádku. V Olešnici se údolí Olešenky přechodně rozevírá (obr. 3), Olešenka opouští hlavní orlický hřbet a protéká relativně méně odolným podložím tvořeným zbytky permského sedimentárního pokryvu. Na několika km se tu dokonce vyvinula m široká údolní niva. Olešenka tu volně meandruje a vzhledem k nutnosti stabilizovat její tok a zajistit časově neměnný průběh státní hranice musí být meandry uměle zpevňovány (foto 7). Přechod mezi krystalickými horninami tvořícími hlavní hřbet a permskými sedimenty zde tvoří morfologicky výrazné rozhraní, tektonicky predisponované olešnicko-uhřínovskou linií. V těchto místech je pravý údolní svah Olešenky přechodně snížen silnější zpětnou erozí ze strany Klikawy, toku odvádějícího své vody k severu do Polska. Rozvodí mezi dvěma sousedními levostrannými přítoky Metuje se tu nachází relativně velmi nízko (615 m). Rovněž rozsocha tvořící levý údolní svah (Stěnka 731 m) je jižně od Olešnice snížena v mělké sedlo (kóta 690), v němž se větví silnice z Olešnice do Sedloňova a Sněžného. Okolí kóty Stěnka je zcela určitě jedním z nejvýše položených výskytů málo odolných permských usazenin v České republice. Západně od tohoto sedla vystupuje zmíněná levá rozsocha opět nad 700 m (Skutina 742 m, Čihadlo 714 m). V okolí kóty Skutina je zachován nápadný zbytek zarovnaného povrchu. Severně odtud na styku permských hornin a hornin novoměstského krystalinika se vytvořila jihozápadně od Olešnice při krátkém levostranném přítoku Vlčinec malá, přes 0,5 km dlouhá, rozevřená kotlinka s výrazně vyvinutou nivou přecházející náhle výše proti proudu v sevřený, přes 1 km dlouhý, údolní uzávěr v krystalických horninách. Naproti tomu pravý údolní svah se nachází západně od Olešnice přechodně již v Polsku (kóta 670 m) a v partii zvané Zelené údolí je rozčleněn pouze údolíčkem potoku od Taszówa. Pod jeho ústím vstupuje Olešenka opět plně na české území a pravý údolní svah se zvedá až ke kótě Šibeník (674 m) severovýchodně Nového Hrádku (foto 8). Plošinu pod jeho vrcholem nově využívají vrtule větrných elektráren. 18

22 Významnější je ještě levostranný přítok od Sněžného, vytvářející ve své horní části úvalovité údolí směřující k západu, které se v dolní části pod Sněžným lomí k severozápadu a přechází v sevřenou soutěsku, ústící jihovýchodně Nového Hrádku do údolí Olešenky. Údolíčka potoka využívá silnice a v horní části též zástavba obce Sněžné. Dílčí povodí této pobočky je rovněž významné výskytem neogenních sedimentů v mírném levém údolním svahu na jihozápadním okraji Sněžného. Další podobné výskyty se nacházejí západně odtud na jižním rozvodí Olešenky u Tisu, Rokole a Mezilesí a dále ještě jižněji u Janova, Bystrého, Bačetína a Sudína, již v povodích Janovského a Zlatého potoka. Kolem jihovýchodního okraje Sněžného pokračuje jižní, levostranné rozvodí Olešenky kótou Krahulec (655 m), za níž již povrch prudce spadá do údolí Zlatého potoka. Zlatý potok tu v současnosti díky nižší erozní bázi a většímu spádu své pravostranné pobočky rozšiřuje silnější zpětnou erozí své povodí na úkor povodí Olešenky. Západně odtud pokračuje dále jižní rozvodí kótou 604 m, vystupující při západním okraji Sněžného příkře nad výše zmíněnou soutěskou. Jižně od Nového Hrádku se Olešenka prudce lomí k SSZ, kam směřuje celé další 4 km. V závěrečném úseku teče 2 km k SZ a 1 km k ZJZ. Posledních 200 m před ústím do Metuje směřuje Olešenka k jihu. Na tomto dolním toku se údolí Olešenky zahlubuje a svírá, až získává kaňonovitý charakter (obr. 4, 6) shodný se sousedním údolím Metuje, do něhož pod výletní restaurací Peklo ústí. Údolní svahy jsou zde až 250 m vysoké, strmé a skalnaté, s četnými skalními výchozy a suťovými poli. Sklon svahů tu dosahuje až přes 45. Údolní niva mizí. Horní hrany svahů jsou zde poměrně ostré a výrazné. Tento úsek nabízí spolu se sousedním průlomovým údolím Metuje vynikající příklady tvarů periglaciální oblasti, které vznikaly kryogenními pochody v chladných obdobích pleistocénu. Při modelaci se tu významně uplatňují i současné svahové pochody. Nejpodrobněji se zde studiem těchto tvarů a pochodů zabýval ve své práci SLAVÍK (1975). Mrazové sruby se podle DEMKA a kol. (1995) vyskytují zejména v polohách fylitů s čočkami kvarcitů. Při jejich úpatí jsou místy nevelké kryoplanační terasy. Převážná část suťových pokryvů je vázána právě na místa pod mrazovými sruby a srázy. Pod nejpříkřejšími srázy jsou suťové haldy. Opilé stromy tu dokládají v současnosti probíhající plížení suti. SLAVÍK (1975) zde sledoval intenzitu tohoto plíživého pohybu zvětralin. Mocnost sutí udává kolem 3 m. Podle tohoto autora jsou suťové akumulace vázány především na svahy orientované k jihu, případně k východu. Dokládá zde též pleistocenní působení soliflukce a stopy po opakovaných recentních skalních říceních. Zatímco po většinu toku tvoří povodí Olešenky prakticky jen její údolí, výjimkou je dílčí pravostranné povodí právě popsaného dolního toku pod Novým Hrádkem. Toto specifické území, budované převážně žulou novohrádeckého masívu, odvodňují tři delší, vcelku rovnoběžné, přibližně stejně dlouhé (3,5 až 4 km), pravostranné přítoky, přitékající od severovýchodu od Borové a rozčleňující se sítí svých poboček jinak poměrně plochý terén v nadmořské výšce kolem 600 m. Jejich údolí jsou ostře a hluboce zaříznutá, na dolních tocích 100 až 200 m hluboká, strmá a skalnatá, rovněž s četnými skalními výchozy a suťovými poli. Na území budovaném novohrádeckou žulou místy nacházíme ojedinělé žokovité balvany jako pozůstatek odolných jader vzniklých během intenzivního chemického zvětrávání v teplém a vlhkém tropickém podnebí třetihor. Půda zde má charakteristické červenavé zbarvení a obsahuje četná hrubší živcovokřemenná zrna. 19

23 Nejvyššími vrcholy v této oblasti jsou hraniční Strážnice (701 m vrchol již v Polsku) a Šibeník (674 m) na východě, dalšími výraznými kótami jsou Malinova hora (641 m), Kašparka (639 m) a Dubovice (596 m). Těsně nad pravým údolním svahem Olešenky v okolí Nového Hrádku vystupují Roubalův kopec (585 m) a Krahulčí (579 m). Na západě ukončuje toto území a celé studované povodí fylitový Dobrošov (624 m) se skalkou s křížem a Jiráskovou chatou s rozhlednou na vrcholu. Masív Dobrošova posloužil ve 30. letech 20. století výstavbě soustavy čs. vojenského obranného opevnění (pevnost Dobrošov, sruby Březinka, Můstek, Zelený), čímž došlo k četným antropogenním zásahům do terénu. Zvláště rozsáhlý je podzemní labyrint chodeb a úkrytů. Z okolí kóty Krahulčí uvádějí REŽNÝ a SLÁDEK (in ROČEK et al. 1977) denudační zbytek pravděpodobně miocenních štěrkopísků. Protože je však jejich zmínka osamocená a Geologická mapa ČR 1:50 000, list Nové Město nad Metují, žádný takový výskyt v této lokalitě nezaznamenává, nepodařilo se mi jej ověřit v terénu. Prvním ze tří uvedených pravostranných přítoků je Jestřábí potok, ústící 0,5 km západně od Nového Hrádku. Ostrohu mezi jeho levým údolním svahem a Olešenkou využili stavitelé a obránci hradu Frymburka. O 2 km níže ústí Mezný potok a po dalších 2 km nejdelší z těchto přítoků, Brodek, přijímající ještě zprava, necelý kilometr před svým ústím, 1,5 km dlouhou pobočku ze severu od Dobrošova. Brodek svírá s Olešenkou po své levé straně skalnatý ostroh Kozího hřbetu (564 m) (obr. 4), výrazně protáhlý ve směru JV-SZ. Zde v severozápadním svahu vystupuje tzv. Bílá skála, asi 5 m široký a až 7 m vysoký skalnatý hřebínek, tvořený velmi odolnou křemennou žilou na styku novohrádecké žuly a novoměstských fylitů. Pravý údolní svah Olešenky v této partii prostupují četné skalní výchozy a pokrývají rozsáhlé plochy sutí. Kozímu hřbetu se podrobněji věnuje VÍTEK (1998), OPLETAL et ČECH (1998) v blízkosti Bílé skály zjistili pokusy o kutání (pinky). Naproti tomu levostrannou část povodí Olešenky tvoří na tomto jejím dolním toku prakticky jen její levý údolní svah, nečleněný již od Sněžného žádnými přítoky. Rozvodí tu tvoří horní hrana údolního svahu a pokrývají je již zmíněné zbytky neogenních sedimentů. Odtud se povrch mírně svažuje k jihozápadu do povodí Janovského, Bohdašínského a Libchyňského potoka, sousedních levostranných přítoků Metuje. Jediné zvýraznění tohoto rozvodí tvoří fylitový Sendražský kopec (618 m) (obr. 4) v jihozápadním cípu povodí mezi Olešenkou a Metují. Tento hřbet, protáhlý souběžně s dolní Olešenkou ve směru SZ-JV, plynule navazuje na popsanou vyšší zarovnanou úroveň (kolem 600 m) na pravém břehu v okolí Dobrošova a výrazně vyčnívá nad přilehlý nižší plochý povrch v okolí Sendraže a Mezilesí. V souladu s DEMKEM a kol. (1993) považuji tento vrch za okraj hrástě v jihovýchodním okolí Náchoda a jeho jihozápadní svah za zlomový. Štěrkové uloženiny v Pekle při ústí do Metuje interpretuje SLAVÍK (1973, 1975) na základě petrografické analýzy a původu materiálu jako zdvojený náplavový kužel Olešenky. Vyvrátil tak starší názor ŘEZÁČE (1955), který je řadil k V. akumulační terase Metuje v relativní výši 4 m nad údolním dnem. 5. Geomorfologický rozbor Říčka Olešenka je svahový tok, odvodňující severozápadní výběžek Orlických hor. Odvodňuje asi 1 km jejich hlavního hřbetu mezi Vrchmezím a Polomským kopcem, kde pramení. Její povodí je protáhlé ve směru východ-západ, vcelku pravidelného tvaru, se stromovitou říční sití (obr. 1). Ta je na horním a středním toku souměrná, avšak na dolním toku pod Novým Hrádkem výrazně nesouměrná. Zatímco pravostranná část povodí je zde 20

24 poměrně rozvinutá prostřednictvím tří delších, víceméně rovnoběžných, přítoků od severovýchodu (viz výše), levostranná část povodí zde prakticky chybí. Jak už bylo výše naznačeno, údolí Olešenky lze rozdělit na tři zhruba stejně dlouhé úseky: horní tok po Olešnici, střední tok po Nový Hrádek a dolní tok po její ústí do Metuje. Přitom každý z těchto úseků má svůj specifický, charakteristický ráz reliéfu. Údolí Olešenky je netypické tím, že geomorfologicky nejmladší a nejsevřenější tvar si říčka vytváří na svém dolním toku, těsně před svým ústím do Metuje. To je způsobeno tím, že ústí do Metuje zhruba v polovině hluboce zaříznutého průlomového údolí mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují, zvaného přiléhavě Peklo. Názory na vznik tohoto průlomového údolí rozvádějí DEMEK a kol. (1995), nedocházejí však k jednoznačnému závěru. Uvádějí zde možnost epigeneze, antecedence i kombinace obou těchto faktorů. Je nepochybné, že geomorfologický vývoj této části údolí Metuje měl rozhodující vliv i na geomorfologický vývoj a dnešní tvářnost údolí i celého povodí Olešenky. Místo, kde se Olešenka vlévá do Metuje, tvořilo v geologické minulosti, a tvoří i dnes, místní erozní bázi celého jejího povodí. Průlomové údolí Metuje je geologicky velmi mladé. Proto i dolní tok Olešenky od Nového Hrádku musí být geologicky velmi mladý. Ještě v neogénu se nacházela místní erozní báze celé oblasti někde v úrovni báze neogenních uloženin, tedy zhruba v m. Tyto uloženiny nám tedy vyznačují výškovou úroveň mladotřetihorního odvodňování. SLAVÍK (1973, 1975) dokládá nad nimi ještě starší úroveň paleogenní paroviny ojedinělými nálezy křemencových sluňáků. Podle DEMKA a kol. (1995) je dnešní zarovnaný povrch v povodí Olešenky etchplén (holorovina), který vznikl v neogénu odnosem zvětralinového pláště z původní paleogenní paroviny. Podle PROSOVÉ (1974) se vyskytují v okolí neogenních sedimentů sečné povrchy, pozůstatky neogenního zarovnaného povrchu, které představují pediplanací zarovnané úpatí zvolna se zvedající elevace Orlických hor. Průlomové údolí Metuje je ostře zaříznuté pod tuto neogenní úroveň. K vytvoření průlomového údolí proto muselo dojít až po uložení těchto sedimentů. Přitom sedimenty netvoří jednu plynulou úroveň a nepatřily zřejmě pouze jednomu toku. Seřazení lokalit jejich výskytů podél jihozápadního úpatí Orlických hor ve směru SSZ-JJV vedlo většinu dřívějších autorů k závěru o mladotřetihorním odvodňování celé poorlické oblasti k jihovýchodu, k lanškrounskému a ústeckému zálivu miocenního moře (ŠRŮTEK 1937, KRÁL 1949, ŘEZÁČ 1955, ŘEZÁČ in SVOBODA et CHALOUPSKÝ 1961, BALAT- KA et SLÁDEK 1962, 1965, REŽNÝ in ROČEK et al. 1977). Nejpodrobněji se těmito usazeninami zabývala PROSOVÁ (1974). Výsledky jejího výzkumu přebírá i SEKYRA (in OPLETAL et al. 1980). Podle těchto autorů se jedná převážně o jemné fluviolimnické sedimenty, v jejichž nadloží se nacházejí polohy polymiktních štěrků. Aleurity řadí do miocénu, štěrky do pliocénu, což se jim však nedaří paleontologicky prokázat. Na miocenní stáří jezerní sedimentace soudí z její pozice, hlavně ze vztahu k pleistocennímu terasovému systému. Jezerní sedimenty se měly zachovat v depresích v měkce modelovaném terénu za křídovými kuestami, které s postupující denudací ustupovaly k západu. Že tyto usazeniny sedimentovaly na starý, jen mírně členěný povrch, dokazují kaolinicko-lateritické zvětraliny, které byly zjištěny jak v podloží jezerní sedimentace (mnohde i uvnitř akumulací), tak i v podloží svrchní křídy. Pliocenní štěrky jsou převážně nevytříděné a jejich přívodními drahami měly být úvalovité deprese, jejichž zbytky lze v terénu vysledovat. Tyto úvalovité deprese měly mít konsekventní směr a štěrky jimi přiváděné se ukládaly nejen na miocenních akumulacích, 21

25 ale i na okolním zarovnaném povrchu. Štěrky měly spolu s podložními sedimenty zarovnávat plochý povrch v jednu úroveň. Podle DEMKA a kol. (1993) sehrála při ukládání těchto sedimentů roli jejich poloha při úpatí zlomového svahu, jenž východně od nich předpokládá. Neogenní usazeniny obsahují podstatný podíl valounů svrchnokřídových sedimentů, hlavně slínovců. Ty se dnes již v povodí Olešenky až na nepatrný zbytek nad Číhalkou nevyskytují. To dokládá tehdejší mnohem rozsáhlejší křídový pokryv v oblasti Orlických hor. S příbuznými štěrky jsem se setkal i na rozvodí Zdobnice u Pěčína jihovýchodně odtud (ŠEBESTA 2000). Vzhledem k výraznému výškovému rozdílu mezi úrovní svrchnokřídových usazenin v oblasti Hronova a Nového Města nad Metují a úrovní novoměstských fylitů například v oblasti Dobrošova (624 m) a Sendražského kopce (618 m) se přikláním k antecedentnímu původu metujského údolí. Pro to svědčí i mírně ukloněný povrch svrchnokřídových sedimentů západně od tohoto údolí, vystupující nad údolní hranou Metuje v podobě kuesty (Branka 451 m) a sklánějící se odtud k ZJZ k údolní nádrži Rozkoš. Sklon tohoto povrchu zhruba odpovídá sklonu sedimentů. Na dnešním toku Olešenky je pozoruhodný její náhlý obrat u Rokole z celkového směru VSV-ZJZ, který je v souladu s celkovým úklonem povrchu Orlických hor i Podorlické pahorkatiny, o 90 k SSZ. Je proto reálný předpoklad, že předchůdkyně dnešní Olešenky směřovala z těchto míst někam dále k ZJZ, zhruba do prostoru dnešního Nového Města nad Metují. Tuto myšlenku podporuje i výše popsaný SV-JZ směr tří delších, rovnoběžných pravostranných přítoků Olešenky na dolním toku, který je velmi blízký jejímu směru na středním toku (obr. 1) a rovněž naznačuje dřívější přímé odvodňování oblasti k JZ. Pozoruhodný je i náhlý obrat Metuje asi 0,5 km pod ústím Olešenky ze směru k JV rovněž o 90 k JZ. Těžko si lze ale představit, že by právě tektonický výzdvih oblasti mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují byl pravou příčinou odvedení vod dnešní Olešenky k SSZ. Tou příčinou nemohly být ani tektonické poklesy v polabské kotlině, které naopak posilovaly odvodňování celého Poorličí přímo k jihozápadu. V souhlase se SLAVÍKEM (1973, 1975) se proto domnívám, že pravou příčinou byly tektonické poruchy a oslabené zóny, které umožnily zpětné erozi ze strany metujského údolí proniknout skrze fylitový masív až do oblasti dnešního Nového Hrádku a odvést tehdejší Olešenku do prostoru Pekla. Tak došlo k následnému eroznímu rozčlenění západního výběžku Náchodské vrchoviny. SLA- VÍK (1973, 1975) podává názorné grafické rozčlenění tohoto úseku Olešenky mezi jednotlivé dílčí úseky podle směrů předpokládaných tektonických poruch. Podíváme-li se na spádovou křivku Olešenky (obr. 2), shledáváme na ní dva erozní cykly, oddělené zřetelným lomem spádu, starší a mladší, proběhnuvší zatím pouze na dolním toku zhruba po Nový Hrádek. Těsně nad ústím do Metuje jsou na tomto mladším erozním cyklu ještě viditelné drobné zuby, dokládající jeho čerstvost. Nicméně podle hloubky erozního zaříznutí můžeme konstatovat, že i starší erozní cyklus směřoval vody Olešenky od Nového Hrádku již k SSZ k Peklu a ústil do Metuje v úrovni dnešních zhruba 450 m (t.j. cca 125 m nad dnešním soutokem). To je výrazně výše než nejvyšší zjištěné pleistocenní říční uloženiny Metuje uváděné ŘEZÁČEM (1955). Při pochůzce podél dolního toku Olešenky se mi nepodařilo nalézt nic, co by bylo možno jednoznačně označit jako zachované cyklové tvary staršího erozního cyklu. Údolní svahy jsou zde strmé a přímočaré, tvary obou erozních cyklů splývají. Příčný profil údolím je ve tvaru písmene V (obr. 4). To lze vysvětlit tím, že údolí Olešenky bylo už po průchodu staršího erozního cyklu geomorfologicky velmi mladé (jak dokazují údolní tvary 22

26 nad Novým Hrádkem), a proto lze tvary obou erozních cyklů těžko odlišit. Naopak v údolí Metuje by tomuto stadiu mohly odpovídat plošinné úrovně v nadmořské výšce cca 450 a 460 m nad jejím levým údolním svahem, jihozápadně Lipí, ještě před soutokem s Olešenkou. Na základě tohoto srovnání lze průběh staršího erozního cyklu Olešenky zařadit do mladších třetihor, patrně do svrchního pliocénu, v každém případě mezi sedimentaci neogenních štěrků a nejstarší pleistocenní uloženiny. Teprve mladší erozní cyklus lze dát do souvislosti se zesílenou erozní činností v kvartéru a považovat jej za kvartérní. Oba cykly však zřejmě souvisejí hlavně s tektonickým výzdvihem západního výběžku Náchodské vrchoviny mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují a následným antecedentním zahloubením metujského údolí. O tom, že lom spádu na spádové křivce Olešenky a následný mladší erozní cyklus souvisejí hlavně s vývojem metujského údolí, a nikoliv s výzdvihem hlavního hřbetu Orlických hor, svědčí i porovnání se spádovými křivkami Zdobnice, Říčky, Bělé a Kněžné, stékajích z Orlických hor jihovýchodně odtud, kde jsem zaznamenal pouze jeden erozní cyklus bez lomu spádu (ŠEBESTA 2000). Podíváme-li se na spádovou křivku Metuje (ŘEZÁČ 1955, BALATKA et SLÁDEK 1962), uvědomíme si, že tento mladší erozní cyklus Olešenky je ve skutečnosti součástí erozního cyklu Metuje, jímž tato řeka reagovala na místní tektonický výzdvih západního výběžku Náchodské vrchoviny. Proto je pravděpodobné, že tento erozní cyklus neproběhl od ústí Metuje, popřípadě Labe, ale pouze od Nového Města nad Metují, od míst, kde Metuje opouští vyzvednutý fylitový masív a vstupuje na území budované mnohem měkčími svrchnokřídovými sedimenty české křídové tabule. Jedná se tedy zřejmě z hlediska celého povodí Metuje pouze o místní erozní cyklus, vyvolaný tektonickými pohyby na středním toku. O složitosti geomorfologického vývoje zdejší oblasti svědčí i komplikovaný tvar sousedního Zlatého potoka. Ten stéká ze západního svahu Sedloňovského vrchu (1050 m) jako svahový tok k západu rovnoběžně s Olešenkou a poté na svém toku několikrát, i protichůdně, náhle mění směr. Nakonec teče k jihu a pod názvem Dědina na jihozápadním okraji Třebechovic pod Orebem ústí do spojené Orlice. 6. Závěr Povodí Olešenky je území s velmi pestrou geologickou stavbou, tomu odpovídá i jeho složitý geomorfologický vývoj. Vývoj celého dnešního povodí je úzce spjat s vývojem průlomového údolí Metuje mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují. Toto údolí lze považovat za antecedentní, s možným přispěním epigeneze. Antecedentní znaky však převažují. V jižní levostranné části povodí se nacházejí mladotřetihorní jezerní a říční usazeniny. Vyznačují výškovou úroveň neogenního odvodňování. Ta byla výsledkem denudace paleogenní paroviny a předcházela zesílenému eroznímu zahloubení vodních toků v severozápadním podhůří Orlických hor na konci třetihor a v kvartéru. Erozní zahloubení můžeme na Olešence doložit ve dvou zřetelných erozních cyklech, oddělených zřejmým lomem spádu na její spádové křivce. Starší cyklus, pravděpodobně svrchnopliocenní, proběhl celým tokem, mladší cyklus, náležející již patrně převážně kvartéru, proběhl pouze na dolním toku po Nový Hrádek. Tento mladší cyklus je místní a je důsledkem tektonického výzdvihu západního výběžku Náchodské vrchoviny. Oba tyto cykly směřovaly a směřují vody Olešenky na dolním toku již k SSZ k dnešnímu soutoku 23

27 s Metují v Pekle. Při vývoji tohoto dolního toku i přilehlého průlomového údolí Metuje sehrály významnou úlohu směry tektonických poruch. V povrchové tvářnosti území se výrazně uplatňují odlišné fyzikální vlastnosti hornin a jejich různá odolnost vůči zvětrávání a odnosu. Nejméně odolné jsou a nejměkčí tvary reliéfu vytvářejí permské sedimentární horniny zachované v zakleslých zbytcích v okolí Olešnice v Orlických horách. V žulách novohrádeckého masívu se místy dochovaly ojedinělé žokovité balvany, produkty intenzivního chemického zvětrávání v tropickém podnebí třetihor. Charakteristickým druhem horniny této oblasti jsou tzv. novoměstské fylity v západní části povodí. Pro ně je příznačná deskovitá odlučnost podél ploch břidličnatosti. Na rozvodí v severovýchodním cípu území se uchoval malý zbytek svrchnokřídových sedimentů. V současnosti se v území uplatňují fluviální, svahové a kryogenní pochody. Kromě údolních tvarů vytvořených říční činností, zde nacházíme velké množství skalních tvarů modelovaných mrazovým zvětráváním v pleistocénu a četné projevy současného působení gravitace. Nejvíce se tyto procesy uplatňují na dolním toku, při soutoku s Metují. Summary The river basin of the Olešenka river is an area with very varied geological building and very complicated geomorphological development. The development of the whole present river basin is closely connected with the development of the breakthrough valley of the Metuje river between Náchod and Nové Město nad Metují. We can consider this valley as antecedental with the possible help of epigenesis. But antecedental signs predominate. There are Neogene lacustrine and fluvial sediments in the south left-sited part of its river basin. They specify the height level of the Neogene drainage. It was the result of the denudation of the Paleogene peneplain and preceded stronger erosion sinking of water streams in the northwest foothills of the Orlické hory mountains at the end of the Tertiary and in the Quarternary. We can prove this erosion sinking of the Olešenka river in two distinct erosion cycles separated by the clear fracture of declivity on its declivity curve. A older cycle, probably Upper Pliocene, passed through the whole stream, a younger cycle, belonging already apparently mainly to the Quarternary, passed only through the lower reach to Nový Hrádek. This younger cycle is local and is by the consequence of the tectonic upheaval of the west part of the Náchodská vrchovina highlands. Both these cykles already directed and direct water of the Olešenka river in the lower reach to the NNW to the present mouth to the Metuje river in the Peklo valley. During the development of this lower reach and the contiguous breakthrough valley of the Metuje river the directions of tectonic disturbances played an important role. On the surface of this area the different physical properties of rocks and their various resistance against weathering and denudation expressively apply. The Permian sedimentary rocks conserved in clinched relicts in the surroundings of Olešnice v Orlických horách are least resistant and create the softest forms of the relief. In the granites of the Nový Hrádek massif we can sporadically find isolated bale boulders, the products of intensive chemical weathering in the tropical climate of the Tertiary. So called the Nové Město phylits in the west part of the river basin are the typical kind of the rock of this area. They have characteristic tabular separability along the areas of foliation. On the watershed in the northeast tip of the area the small relict of the Upper Cretaceous sediments is conserved. In the present fluvial, slope and cryogenic processes apply in this area. Except the valley forms created by river activity we find a large number of rock forms modelled by frost weathering in the Pleistocene and plentiful examples of the recent acting of gravitation here. Mostly these processes apply on the lower reach, near the mouth to the Metuje river. Literatura BALATKA B., SLÁDEK J. (1962): Říční terasy v českých zemích. Nakladatelství ČSAV, Praha, 580 s. BALATKA B., SLÁDEK J. (1965): Pleistocenní vývoj údolí Jizery a Orlice. Rozpravy ČSAV, řada MPV, ročník 75, sešit 11. Nakladatelství ČSAV, Praha, 84 s. DEMEK J., edit (1987): Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČSR. Academia, Praha, 584 s. 24

28 DEMEK J. et al. (1993): Vysvětlivky k přehledné geomorfologické mapě 1: list Nové Město nad Metují Univerzita Palackého, Olomouc, 31 s. DEMEK J. et al. (1995): Geologické a geomorfologické poměry přírodní rezervace Peklo, okres Náchod. Univerzita Palackého, Olomouc, 10 s. FALTYSOVÁ H. et al. (2002): Chráněná území ČR, svazek V. Královéhradecko. AOPK ČR a EkoCentrum Brno, Praha, 410 s. CHLUPÁČ I. et al. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia, Praha, 440 s. KRÁL V. (1949): Terasy řeky Úpy. In: Sborník ČSSZ, ročník 54. Academia, Praha, s. OPLETAL M. et al. (1980): Geologie Orlických hor. Academia, Praha, 208 s. OPLETAL M., ČECH S. (1998): Geologie území přírodní rezervace Peklo u Nového Města nad Metují. Materiál ČGÚ, Praha, 5 s. PROSOVÁ M. (1974): Geneze reliktního terciéru (sv. část Českého masívu). Univerzita Karlova, Praha, 100 s. REŽNÝ K. (1979): Skalní útvary v Orlických horách a Podorlicku. Okresní muzeum v Orlickách horách, Rychnov nad Kněžnou, 48 s. ROČEK Z. et al. (1977): Příroda Orlických hor a Podorlicka. SZN, Praha, 660 s. ŘEZÁČ B. (1955): Terasy řeky Metuje a tabulová plošina adršpašsko-teplická. Rozpravy ČSAV, řada MPV, ročník 65, sešit 7. Nakladatelství ČSAV, Praha, 60 s. SLAVÍK J. (1973): Geomorfologické poměry Orlického podhůří. Diplomová práce. UJEP Brno, manuskript, 56 s. SLAVÍK J. (1973): Regionálně-geomorfologická studie Orlického podhůří se zaměřením na současné geomorfologické pochody v severozápadní části podcelku Náchodská vrchovina. Rigorózní práce. UJEP Brno, manuskript, 62 s. SVOBODA J., CHALOUPSKÝ J. et al. (1961): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1: M-33-XVII Náchod. ÚÚG, Praha, 186 s. ŠEBESTA D. (2000): Porovnání geomorfologických poměrů povodí Zdobnice a Bělé. In: Vč. sb. přír. Práce a studie, číslo 8. VčM a AOPK ČR, Pardubice, 3-29 s. ŠRŮTEK V. (1937): Terasy řeky Metuje. In: Spisy PřF UK, číslo 154. Univerzita Karlova, Praha, s. VÍTEK J. (1975): Kryogenní tvary v Orlických horách. In: Sborník ČSSZ, ročník 80. Academia, Praha, s. VÍTEK J. (1998): Orlické a podorlické Kozí hřbety. In: Panorama, ročník 6. Natura, Dobré, s. VLČEK V., edit (1984): Vodní toky a nádrže. Zeměpisný lexikon ČSR. Academia, Praha, 316 s. + foto v barevné příloze Došlo: Recenzováno 25

29 Obr. 1.: Mapka znázorňující půdorys říční sítě povodí Olešenky s lokalizací jednotlivých snímků a příčných profilů. Fig. 1.: The map illustrating the ground plan of the stream network of the Olešenka river basin with the localization of particular figures and transversal profiles. 26

30 Obr. 2.: Spádová křivka Olešenky. Fig. 2.: The longitudinal profil of the Olešenka river. Obr. 3.: Příčný profil údolím Olešenky na středním toku v oblasti málo odolných permských sedimentů (A-A ). Fig. 3.: The transversal profil of the Olešenka river valley on the middle reach in the area of less resistant Permian sediments (A-A ). Obr. 4.: Příčný profil údolím Olešenky (ve tvaru písmene V) na dolním toku mezi Sendražským kopcem (618 m) a Kozím hřbetem (564 m) (B-B ). Fig. 4.: The transversal profil of the Olešenka river valley (in the shape of letter V) on the lower reach between Sendražský kopec hill (618 m) and Kozí hřbet hill (564 m) (B-B ). 27

31 Obr. 5.: Mrazový srub na Ostružníku (982 m). Fig. 5.: A frost cliff on Ostružník mountain (982 m). Obr. 6.: Hluboce zaříznuté údolí Olešenky na dolním toku při ústí do Metuje. (Obě foto D. Šebesta) Fig. 6.: The deeply cut Olešenka river valley on the lower reach near the mouth to the Metuje river. (Both photo D. Šebesta) 28

32 VČ. SB. PŘÍR. - PRÁCE A STUDIE, 12 (2005): ISBN: PRÁH LABE A SKALNÍ DLAŽBA V KLÁŠTERSKÉ LHOTĚ U HOSTINNÉHO Step-like rapid and stone pavement in river bed of the Elbe (Labe) river in Klášterská Lhota near Hostinné (North East Bohemia) Vlastimil PILOUS Jiráskova 396, Hostinné, vlpilous@seznam.cz Příspěvek se zabývá geologií, geomorfologií a recentním vývojem výjimečného případu říčního práhu typu nízké kaskády a s ním související kosoúhlé skalní dlažby na dně koryta, které představují v naší republice unikátní geomorfologické tvary. Lokalita se nachází v řečišti Labe v Klášterské Lhotě u Hostinného v Krkonošském podhůří. Řeka zde obnažila na úpatí skalního defilé v řečišti permské podloží (subhorizontálně uložené prachovce, jílovce a pískovce). Zpětná eroze v kombinaci s výraznou svislou, kosoúhlou puklinovou sítí na něm vytvořila cm vysoký práh a na přilehlé vrstevní ploše síť kosodélníkových a kosočtverečných bloků, kterou autor označuje jako skalní dlažbu. Erozní změny prahu během dvou stoletých povodní, k nimž zde došlo v posledních deseti letech (1997 a 2000) ukazují na rychlou recentní erozi v tomto úseku řečiště. S ohledem na vědeckou i estetickou hodnotu práhu a zvláště skalní dlažby a jejich unikátnost v našich podmínkách navrhuje autor jejich vyhlášení za chráněný objekt spolu s přilehlým skalním defilé, a to v kategorii přírodní památka. 1. Úvod Centrální část Krkonošského podhůří, orograficky příslušející k Hostinské pahorkatině představuje mezi okolními horopisnými jednotkami reliéfově poměrně fádní území. Jako součást podkrkonošské permokarbonské pánve se její horninová souvrství vyznačují charakteristickou pánvovitou stavbou a navíc i malou litologickou pestrostí. Celá Hostinská pahorkatina je budovaná pouze prachovci, jílovci a pískovci, méně i slepenci a arkózami permské červené jaloviny. Oba tyto faktory vedly k vývoji poměrně uniformního reliéfu, kontrastujícího s nesrovnatelně členitějším povrchem okolních orografických jednotek. Hostinská pahorkatina je sice rozčleněná dokonale vyvinutou stromovitou říční sítí s Labem jako hlavní osou, která patří k nejlepším ukázkám v rámci celé republiky, ale reliéfová energie území je malá. Charakterizují jí nápadně stejnoměrně, středně zahloubená říční údolí se širokými plochými nivami a mezilehlé hřbety s úzkými vrcholovými plošinami (někdy slabě vypuklými) sníženého, mladotřetihorního zarovnaného povrchu. Jedinými ostřeji modelovanými reliéfovými formami zde zastoupenými jsou různě dlouhé úseky skalních defilé (vysoké od několika metrů do 20 m) a nepočetné erozní zářezy, strže a rokle některých krátkých svahových přítoků, které však vznikají jen v místech s kombinací vhodných lokálních příčin. Nejčastější jsou právě v prostorové návaznosti na skalní defilé, nebo alespoň v jejich blízkosti. K těmto formám přistupují ještě říční plotny, peřeje a prahy na obnaženém skalním podloží v korytech Labe a Malého Labe, dvou největších toků v území. Jejich relativně větší vodnost, za kterou vděčí svým krkonošským zdrojnicím, je i příčinou nejvýraznější 29

33 zpětné eroze mezi zdejšími toky, která se nejintenzivněji projevuje právě v takových úsecích toku. V Klášterské Lhotě vytváří jedna z obnažených facií se specifickými vlastnostmi říční práh, doprovázený ukázkou neobvyklé skalní dlažby, které u nás nemají obdobu. Prahů v korytech toků může být více typů. Při jejich modelaci se uplatňuje jak druh horniny, resp. střídání vrstev různých hornin nebo jejich facií (strukturní faktor), tak sklon a směr vrstev popř. břidličnatosti (stratigrafický faktor) a posléze rozpukání (intenzita, směr a sklon puklin, puklinových zón i puklinových ploch), tj. tektonický faktor v užším slova smyslu. Na charakteru a vzhledu práhu však vedle geologických příčin hraje zásadní roli i vzájemný směr a sklon vrstev ke směru toku řeky (MORISAWA 1985, POHN 1983). Velmi ojedinělý výskyt tohoto jevu v rámci Českého masivu byl příčinou, že se o něm česká literatura prakticky nezmiňuje. Častěji se s ním setkáme v sedimentárních horninách karpatského flyše (vnějšího i vnitřního). Ale i tam byl z území bývalého Československa zevrubněji popsaný pouze jediný případ říčního práhu a to říčky Vychylovky ve vnějším karpatském flyši v povodí Kysuce (GALVÁNEK-JANÁČIK-MAZÚREK 1976, DUJ- ČÍK et GALVÁNEK 1978, VÍTEK 1990) a to převážně v souvislosti s jeho vyhlášením za chráněný objekt. V tomto případě se však jedná o práh vzniklý na poměrně příkře ukloněných jílovcích a pískovcích, a tedy výrazně odlišný od případu v Klášterské Lhotě. 2. Typologická charakteristika říčních vrstevních prahů Mezi geomorfologicky nejpozoruhodnější případy říčních prahů patří vrstevní prahy, které vznikají na horizontálně nebo subhorizontálně uložených vrstvách a lavicích sedimentárních hornin. K tomu obvykle ještě přistupuje velmi výrazný faktor přímočarého rozpukání, ať již pravoúhlého, nebo kosoúhlého, jehož hustota a směr k linii toku je rozhodující nejen pro vzhled a charakter přepadové hrany i výšku prahů, ale i pro rychlost jejich dalšího vývoje, tj. ústupu a případně i destrukce. Podle vzájemného směru může být přepadová hrana zcela přímočará (jak kolmá, tak šikmá ke směru toku), nebo naopak pilovitě zubatá. Detailně se této tématice věnuje H.A. POHN (1983), uvádějící různé varianty geneze prahů i četné příklady horizontálních, pravidelně vertikálně rozpukaných prahů v devonských prachovcích ze států New York a Pennsylvania v USA. Ze stejných států je uvádí i M. MORISAWA (1985). V nám bližších územích jsou známé zvláště z karpatských flyšových sedimentů v Polsku. Byly popsány z vnějšího karpatského flyše, kde jsou zmiňovány v širším kontextu vývoje vodopádových stupňů některých toků (ALEXANDROWICZ 1976, ZIETARA et LIS 1986). Rovněž ve flyšových horninách se nacházejí i v povodí říčky Dragonje ve slovinské Istrii (PUC 1987). Mohou se však vyskytovat i v tence vrstevnatých vápencích, jak ukazují četné příklady v Yorkshiru v Anglii (WELSH 1990) anebo tureckém pohoří Taurus, kde jsem je pozoroval na menších potocích v národním parku Köprülü Kanyon. Vzhledem k podmínkám nutným k jejich vzniku však patří vrstevní prahy k relativně vzácným výtvorům, u nás zatím nepopsaným. 3. Geologie a geomorfologie údolí Labe u Klášterské Lhoty K vrstevním říčním prahům patří i práh Labe v Klášterské Lhotě mezi Vrchlabím a Hostinným. Klášterská Lhota je geologům i geomorfologům známá výrazným skalním defilé v levém svahu neckovitého údolí, které Labe vytváří v permských sedimentech Hostinské pahorkatiny. Skalní defilé současně představuje přirozený geologický profil prosečenského souvrství (autunu) podkrkonošského permu, který vznikl subrecentně recentní laterální erozí Labe. Labe vytváří ve zmíněném údolí m širokou údolní nivu, v níž střídavě přimyká k jednomu ze svahů. V úsecích kde se řeka dotýká úpatí a hlavně v místech kde k nim přitéká z nivy a vytváří nárazový břeh, probíhá i nejintenzivnější laterální eroze. 30

34 V místech která jsou jí nejvíce vystavená vznikají skalní defilé, nebo alespoň skalnaté partie, které však vzhledem k malé odolnosti hornin po případném přemístění toku poměrně rychle zanikají a mění se v příkré svahy. Skalní defilé u Klášterské Lhoty má dvě části. Horní je delší (400 m) je vyšší i krajinářsky nápadnější. Vlastní skalní stěny dosahují výšky m. Netvoří však souvislou frontu neboť různě odolné partie v ní vytvářejí terásky a stupně, někdy i s drobnými dílčími osypy. Vetší recentní osypy které stále narůstají i v současnosti, lemují i úpatí stěny a odtlačují tak tok Labe. Přes určitou roztříštěnost stěny představuje největší, nejvyšší a nejdokonalejší skalní defilé na území podkrkonošského permokarbonu. Je tvořeno souvrstvími červených permských jílovců a prachovců, méně i pískovců. Druhá, spodní část skalního defilé se nachází v dolní části obce. Je kratší (150 m) a nižší (6 11 m), ale tvoří ho i svislé až převislé úseky, bez dílčích horizontálních terásek. Odlišné je i tím, že zapadá prakticky přímo do řečiště Labe pouze v dolní polovině se od něj vzdaluje a vytváří se tu nevýrazná úpatní akumulace. Obě skalní defilé jsou oddělené úsekem, který tvoří pouze příkrý svah s jednotlivými nevelkými skalními výchozy a erozními skalnatými zářezy. V celém úseku obou skalních defilé i mezilehlých svahů vystupuje v korytě Labe skalní podloží ze stejných hornin, které vytváří na subhorizontálních vrstevních plochách rovné, nebo slabě konvexní plotny, lokálně odlišně modelované v závislosti na nestejném rozpukání (co do hustoty i charakteru) jednotlivých facií. Výrazně nejdokonalejší, prakticky rovné jsou vrstevní plochy v prostoru dolního skalního defilé, kde se nachází i zmíněný práh Labe (foto 11). 4. Charakteristika říčního prahu a skalní dlažby Práh se nachází na spodním konci obce, pouhých několik desítek metrů od dolní autobusové zastávky a je dobře viditelný z navigace těsně u silnice. Po většinu roku je i dobře přístupný, protože většina vody je s výjimkou vysokých stavů, případně víkendů, odváděna z koryta Labe do náhonu pro brusírnu dřeva v obci, který ústí zpět do řeky až asi 120 m níže pod práhem. Lokalita se nachází v asymetrické partii údolního dna. Svah levého břehu je v tomto místě vysoký m. Jeho dolní část představuje spodní úsek zmiňovaného skalního defilé, vysokého zde jen 6 11 m. Výše přechází stěna ve velmi strmý svah (až 60 ). Na pravé straně přechází břeh do 300 metrů široké údolní nivy, dnes je však uměle zvýšený a antropogenně upravený v podobě 3 3,5 m vysoké, svažité regulace. Základní linie práhu je přibližně kolmá na směr toku, v detailu je však značně členitá, na čemž se podílejí jak faktory tektonické a litologické, tak i hydrologické (rozdílná rychlost proudu). Nejsilnější je zpětná eroze uprostřed řečiště, proto tu byla (a je též v současnosti) i linie hlavního stupně nejvíce posunutá směrem proti toku. Tomu odpovídá i tůň vývařiska pod prahem, která byla v tomto prostoru nejrozsáhlejší i v minulosti. Bývala však dříve menší a užší (zaujímala vpodstatě jen střed řečiště). Po dvou 100-letých povodních ve dnech července 1997 (ANONYMUS 1997) a 9. března 2000 (PILOUS 2000) se však zvětšila na šířku (dnes zaujímá téměř na celou šířku koryta) i na délku (po směru toku). Výška prahu k hladině vývařiska je cm, k jeho dnu cm v nejhlubších partiích. Povodně však přinesly i změnu v průběhu hlavní přepadové linie prahu. Nejvíce po proudu vybíhající blok v pravé polovině řečiště, relikt vývojově starší linie prahu, který dosahoval největší výšky celého prahu (55 cm k hladině spodní tůně), byl během zmíněné povodně zcela destruován a odnesen (obr. 1). Práh byl před povodněmi u pravého břehu jednostupňový, uprostřed dvou a při levém břehu dokonce třístupňový, přičemž výrazně nejvyšší je z toho horní stupínek, neboť spodní jsou jen 5 10 cm vysoké. Také v tomto 31

35 Obr. 1.: Práh Labe v Klášterské Lhotě. Stav v r. 1996, se zakreslenými hlavními změnami po stoletých povodních v r a Legenda: 1 hlavní, nejvyšší stupeň prahu před a po povodni, 2 nižší, spodní stupeň práhu, 3 skalní plochy podložní vrstvy, 4 linie erozně sníženého mezistupně nad hlavním stupněm, 5 linie vyvýšeného mezistupně v hlavním stupni, 6 erozně přemístěné bloky a balvany, 7 erozně posunuté bloky před povodní, 8 mezistupně vzniklé erozním odlamováním, 9 allochtonní valouny, 10 změny po povodních: bloky a/ odnesené, b/ posunuté, c/ nově transportované do vývařiska. A - A, B - B, C - C linie podélných profilů (viz obr 2). Fig. 1.: Step-like rapid and rock pavement of the Elbe in Klášterská Lhota. The state in 1996 before the hundred years floods in 1997 and 2000, with declinated significant changes after them. A - A, B - B, C - C lines of longitudinal profiles (see fig. 2). 32

36 směru přinesly povodně změny nejvyšší a nejvýraznější, pouze jednostupňová část u pravého břehu se zkrátila na úkor dvoustupňové. Oba horní stupně se vyznačují svislými čely a voda proto přes ně přepadá volným pádem (parabolickým obloukem). Tato stupňovitost prahu je v přímé vazbě na litologicky odlišné vrstvy horniny. Horní dva stupně odpovídají dvěma faciím téže vrstvy (30 35 cm mocné, petrologicky téměř totožné a oddělené jen vrstevní spárou), zatímco spodní má výrazně jiné vlastnosti a také s jiným charakterem rozpukání i rozpadu. Také její horní vrstevní plocha není již dokonale hladká, ale drobně hrbolatá (s výškovým rozpětím 2 3 cm). Obr. 2.: Sériový podélný profil práhem Labe před povodněmi (lokalizace profilů viz obr. 1). Fig. 2.: Serial longitudinal profiles through the rapid of the Elbe (before floods). Location of profiles see fig. 1. Nejvýraznější horní vrstva, vytvářející nejvyšší stupeň je tvořená dokonale deskovitými, jemně zvrstvenými jílovci, omezenými shora plotnovitou, nápadně hladkou vrstevní plochou. Její směr je 35 45, sklon 2 3 (SZ-SSZ), zvedá se tedy subhorizontálně směrem po toku. Pro tuto relativně kompaktní vrstvu je příznačná existence dvou hlavních svislých směrů puklin: podélných (120 ) a šikmo příčných (3 16, nejčastěji však okolo 10 ). Obojí jsou vesměs průběžné a vytvářejí na horní vrstevní ploše, která tvoří současně v úseku přes 15 m dlouhém i dno koryta, esteticky působivou kosodélnou mozaiku, kterou můžeme označit za specifický, vrstevně erozní typ skalní dlažby (obr. 1 a foto 9). Při celkové šířce koryta na práhu 16 m je zde celkem 17 podélných řad kosodélníkových a kosočtverečných dlaždic. Již z toho je patrné, že jejich šířka je nejčastěji okolo 1 m; nejužší je široká 30 cm, nejširší okolo 1,20 m. Na hladké vrstevní ploše dlažby se dlouhodoběji neudrží žádný materiál unášený proudem. Určitý čas zde mohou ležet jednotlivé větší, erozně uvolněné a vylomené autochtonní desky, avšak následné větší povodně je obvykle také odstraní. Podstatně menší a navíc zaoblené alochtonní valouny a oblázky 33

37 z krkonošské žuly a krystalických břidlic (svorů, ortorul a fylitů), unášené v tomto prostoru řekou ve velkém množství, se zde neuchytí vůbec. Proto je skalní dlažba v celé ploše obnažená, bez nánosů a velmi dobře patrná. Systém šikmo příčných puklin (3 16 ) vytváří i hlavní přepadovou hranu práhu, i když v důsledku erozního odlamování okrajů desky má hrana v krátkých úsecích průběh i jiných, nejrůznějších směrů. Dokonalost kosoúhlého systému na vrstevní ploše poněkud narušují taktéž svislé pukliny směru (nejvíce okolo ), které jsou však podstatně méně hojné a výrazné a nikdy neprotínají souvisle celé řečiště, ale povětšině jen některé jednotlivé kosodélníky. Přitom ani v sousedních blocích nevytvářejí obvykle přímou linii, ale uskakují slabě na obě strany, popř. v některých zcela chybí, anebo mají i poněkud obloukovitý průběh. Na rozdíl od obou předešlých nejsou téměř nikde přímé, ale je pro ně typický klikatý průběh (foto 10). Nápadně odlišná je spodní facie, mocná jen okolo 10 cm. Nevykazuje detailní vrstevnatost, ale je intenzívněji a vícesměrně rozpukaná (včetně dvou hlavních systémů uvedených u horní facie i puklin s klikatým průběhem), ale hlavně se odlišuje zcela jiným, drobně úlomkovitým charakterem odlučnosti a rozpadu. To vede i k jemně hrbolatému povrchu její horní faciální plochy. V nevelkých plochách na úpatí práhu a zvláště při levém břehu vystupuje ještě druhá, podložní vrstva výrazně odlišných vlastností. Je silně rozpadavá na podstatně drobnější destičkovité úlomky a proto je erozí rychleji odstraňovaná. Její horní plocha je ještě výrazněji hrbolatá a prostoupená drobně polygonálním systémem bahenních prasklin, druhotně zatmelených výraznější, červenou výplní. Tato vrstva nemá předpoklady pro tvorbu práhu. Hlavní linie práhu je v detailu silně klikatá a nepravidelná, neboť odlamování a odtrhávání horninových desek postupuje nejen podle čtyř různých, přibližně paralelních puklinových linií, ale i pod vlivem lokálně odlišné intenzity zpětné eroze i odolnosti horniny. Navíc však vykazuje i krátké nepravidelnosti podmíněné erozními faktory, zvláště tlakem vody i odíráním a otloukáním tvrdšími, alochtonními valouny (převážně z krystalických břidlic a žuly) unášenými proudem. Tak například u dvou bloků byl i před velkými povodněmi v létech 1997 a 2000 (z toho větší z nich v linii prahu zcela u pravého břehu) dobře patrný posun z původní polohy. V pravostranné, nejvíce rozvolněné a nejdále po proudu vybíhající části práhu však povodeň způsobila zásadní změnu, neboť jí prakticky celou odnesla (obr. 1). O výrazném zvětšení tůně (vývařiska) pod práhem již byla výše zmínka, ale je třeba dodat, že došlo i ke změnám na jejím dně. Byly z ní odplavené bloky pocházející ze starší, předpovodňové destrukce prahu (jeden výrazně největší, je vyznačený na obrázku 1 symbolem x) a naopak dva velké nové zhruba na jeho místě, do ní přibyly. V tůni a hlavně v čelním valu, vzniklém vyplavováním valounů a oblázků z tůně směrem po proudu jsou početné menší, deskovité úlomky pocházející hlavně z destrukce práhu. Obdobná situace valu byla i před povodněmi, ale byl menší a permských úlomků tu bylo méně než dnes. Stoleté povodně ukázaly, že práh patří k relativně rychle se vyvíjejícím reliéfovým tvarům a jeho ústup zpětnou erozí je registrovatelný i měřítky lidského věku. Jak již bylo zmíněno, práh má po většinu roku málo vody v důsledku jejího podchycení do náhonu. To zvýrazňuje estetické hodnoty geologického podloží, ale usnadňuje také jeho detailní studium (foto 11). 5. Závěr Vrstevní práh Labe v Klášterské Lhotě u Hostinného představuje v našich podmínkách mimořádně pozoruhodnou ukázku říční eroze úzce vázanou na geologické poměry, a to jak statigrafické, tak tektonické. Výtvor zahrnuje i v našich poměrech unikátní vrstev- 34

38 ně-erozní případ skalní dlažby s vysokou estetickou hodnotou, podmíněný průběžnými puklinami a je významný i svou návazností na skalní defilé v levém svahu údolí. Pozoruhodný je i rychlý recentní vývoj prahu, sledovatelný v horizontu pouhých desetiletí. 6. Návrh ochranářských opatření Výjimečnost i atraktivnost říčního prahu a skalní dlažby je samy o sobě předurčují k zařazení mezi maloplošná chráněná území přírodní památky (ve smyslu Zákona č. 114/1992 Sb.). V tomto případě se však jedná navíc i typologicky nový výtvor celostátního významu, který nemá zatím zastoupení v síti našich chráněných území. Z hlediska reprezentativnosti této sítě, která by měla zahrnovat všechny významnější typy reliéfu i morfoskulptur (mezo- i mikroreliéfu) u nás zastoupené, představuje i rozšíření o nový typ mezoformy. Mezi dosud chráněnými formami vzniklými modelací koryt přímou subrecentně recentní erozí vodních toků jsou v naší republice zastoupené vodopády, kaskády a peřeje, evorzní tvary, erozně evorzní žlaby a ohlazy i některé typy soutěsek a soutěskovitých koryt. Některé jsou chráněné jako samostatný objekt, jiné jsou součástí vyšších kategoriíí chráněných území. Specifický případ vrstevního říčního prahu Labe v Klášterské Lhotě, navíc v kombinaci se skalní dlažbou je však u nás zatím nepopsaný. Proto by byl mimořádně žádoucím obohacením souboru chráněných forem reliéfu. S ohledem na bezprostřední blízkost intravilánu obce, umělou regulaci koryta i pravidelnou údržbu správou Povodí Labe za použití techniky je zde navíc nebezpečí jeho ohrožení a poškození zvláště aktuální. Při vyhlašování chráněného objektu však doporučuji komplexnější přístup a připojit k němu i bezprostředně přilehlou stěnu skalního defilé. Summary The paper deals with geology, geomorphology and development of a special case of a steplike rapid (type of a low cascade) of the Elbe (Labe) river and a rock pavement in an adjacent river bed, which represent unique forms in the Czech Republic. They are located in the Elbe stream in the village Klášterská Lhota near Hostinnné in Krkonoše Mts. piedmont highland. In this section the river has uncovered permian rock (very gently dippping strata of siltstones, mudstones and sandstones) in the river bed at the foot of the escarp in valley slope. The retrogressive erosion in combination with the conspicuous vertical oblique-angled joint system in one facies of permian rocks has created cm high step-like rapid (small cascade type) and on the adjacent subhorizontal sedimentary surface system of rhombic and rhomboidal blocks which author calls rock pavement. The erosion changes of the rapid due two big floods (hundred years water size) in 1997 and 2000 showed fast recent development of the river bed in this river reach. Regarding the scientific and also aesthetical value of the rapid and especially the rock pavement and their uniqueness in our conditions the author suggests to proclaim them as objects of nature protection, together with adjacent escarp. Literatura ALEXANDROWICZ Z., 1976: Wodospady Bialej i Czernej Wiselki. Ochrona przyrody, 41: Kraków. ANONYMUS, 1997: Stoletá voda se vrací. Krkonoše, 30: 8: 4-5. Vrchlabí. ČEPEK L. et al., 1963: Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1: , list M-33-XVI Hradec Králové. Praha. DUJČÍK J., GALVÁNEK J., 1978: Ciele ochrany geologických a hydrogeologických objektov na Kysuciach. In:Vlastivedný zborník Povážia 13, Martin: DVOŘÁK J., PILOUS V., 2003: Práh Labe a skalní dlažba v Klášterské Lhotě. Krkonoše Jizerské hory, 26: 10: 8-9. Vrchlabí. 35

39 GALVÁNEK J., JANÁČIK P., MAZÚREK J., 1976: Prírodné výtvory a zaujímavosti Stredoslovenského kraja. Banská Bystrica: 164 s. MORISAWA M., 1985: Rivers. Geomorphology texts 7. London-New York: 222 s. POHN H.A., 1983: The relationship of joints and stream drainige in flat-lying rocks of south Central New York and northern Pennsylvania. Z. Geomorph., N.F., 27: 3: Berlin Stuttgart. PILOUS V., 2000: Povodeň v Podkrkonoší. Krkonoše, 33: 4: 4-5. Vrchlabí. PUC M., 1987: Dragonja, zanemarjena lepotica. Proteus, 49: Ljubljana. VEJLUPEK M., 1987: Geologická mapa ČSR 1:50000, list Dvůr Králové nad Labem. Praha. VÍTEK J., 1990: Geologické zajímavosti Vychylovky. Krásy Slovenska, 57: 9: Bratislava. WELSH M., 1990: Walks to Yorkshire waterfalls. Milnthorpe. 144 s. ZIETARA T., LIS J., 1986: Part of geological structure in evolution of waterfalls rapids in the Flysh Carpathians. Folia geographica, ser. geogr. physica, 18: Kraków. + foto v barevné příloze Došlo:

40 VČ. SB. PŘÍR. - PRÁCE A STUDIE, 12 (2005): ISBN: ZMĚNY VYBRANÝCH UKAZATELŮ KVALITY VODY ZDROJNIC ŘEKY ZDOBNICE Changes of the selected indicators of water quality in Zdobnice stream Jiří TŮMA, Lucie FRYNTOVÁ Katedra biologie, PdF, Univerzita Hradec Králové, Rokitanského 62, Hradec Králové 3, tel , jiri.tuma@uhk.cz V období od do byly provedeny 4 odběry vzorků vody z 8 stanovišť umístěných na hlavních zdrojnicích řeky Zdobnice. Byly vyhodnoceny následující ukazatele jakosti vody: ph, obsah celkového dusíku, dusičnanů, dusitanů, amonných iontů, celkového fosforu, fosforečnanů, vápníku a hořčíku. Úvod V polovině 80. let byla věnována velká pozornost jakosti vody v povodí řek Zdobnice a Říčky v souvislosti s plánovanou výstavbou vodního díla Pěčín, které mělo sloužit k zásobování východních Čech pitnou vodou. Přitom byly pozorovány určité anomálie na řece Zdobnici a na některých jejích přítocích, kde byl bez zjevných příčin jen sporadický výskyt ryb. Bylo prováděno místní šetření včetně rozhovorů s rybáři, starousedlíky a pamětníky. Podle nich byla řeka Zdobnice až do konce 60. let, resp. do počátku 70. let normálně zarybněna a i po hromadném úhynu ryb po havárii v místní vápence (konec 50. či počátek 60. let) se situace rychle vrátila k normálu. V 80. letech byly pravidelně vysazovány ryby místním rybářským sdružením, ale trvale se udržely jen v některých přítocích, v řece Zdobnici byl výskyt ryb ojedinělý a v některých přítocích nebyly ryby vůbec. Při rozhovorech s lidmi se objevila celá řada hypotéz, z nichž některé byly vyvráceny, jiné zůstaly neobjasněny a otevřeny. Typickým příkladem horského toku, kde se tyto anomálie projevovaly byl Čertovodolský potok, tj. levostranný přítok řeky Zdobnice nad Zdobnicí. Tento potok leží v místě s bohatou historií. Ve středověku zde byla místní těžba rud a fungující hamr, na Vápenném vrchu (Kamenec) byly průzkumné štoly uranového průmyslu, navíc má tento vrch i jinou geologickou strukturu. Potok svádí vodu z pramenišť pod hřebeny ze zalesněného povodí a má řadu dílčích přítoků. Na potoku byla v polovině 80.let opakovaně pozorována anomálie, kdy se na krátkém úseku bez zjevného přítoku či pramenu mléčně kalila voda a zvyšovalo se ph, tento jev se projevoval i u náhonu bývalého mlýna. Analytické možnosti té doby však neumožňovaly přesná měření a zejména detailní rozbor obsahu jednotlivých kovů. Oživení potoka bylo tehdy téměř nulové, kameny byly světlé, téměř bez nárostů, bez výskytu drobných živočichů a s jen sporadickým výskytem makrozoobentosu. Stanovení pesticidních látek typu DDT nemohlo být provedeno jednak kvůli omezeným analytickým možnostem, jednak kvůli nedostatku materiálu, který by se pro analýzu dal shromáždit. Tyto průzkumné a odborné aktivity nebyly dokončeny a koncem 90. let byly zastaveny, zejména s ohledem na přehodnocení, resp. zrušení plánované výstavby přehrady Pěčín (MEDEK, 2004). 37

41 Cílem naší práce je postupně zjistit současný stav. Tento první příspěvek je zaměřen na vyhodnocení základních parametrů kvality vod. Následovat bude vyhodnocení obsahu těžkých kovů a biomonitoring. Teoretické údaje k jednotlivým sledovaným parametrům byly uvedeny např. v publikaci (TŮMA et KAPLANOVÁ, 2004 a TŮMA et KACÁL- KOVÁ, 2004). Materiál a metodika Pro výzkum bylo vytipováno 8 stanovišť, umístěných na hlavních zdrojnicích řeky Zdobnice: Stanoviště 1. Čertovodolský potok nad mlýnem přítok z pramenné oblasti Stanoviště 2. Čertovodolský potok levostranný přítok u mlýna Stanoviště 3. Čertovodolský potok levostranný přítok u chaty Stanoviště 4. Čertovodolský potok přítok do Zdobnice Stanoviště 5. Levostranný přítok Zdobnice tábor pod Kamencem Stanoviště 6. Řeka Zdobnice u mostu na Čertův důl Stanoviště 7. Levostranný přítok Zdobnice nad obcí Souvlastní Stanoviště 8. Potok v obci Souvlastní u kapličky V období od do byly provedeny 4 odběry vzorků. Byly vyhodnoceny následující ukazatele jakosti vody: ph, obsah celkového dusíku, dusičnanů, dusitanů, amonných iontů, celkového fosforu, fosforečnanů, vápníku a hořčíku. Stanovení ph bylo provedeno kapesním ph metrem Hanna. Stanovení dusičnanů, dusitanů a celkového dusíku bylo provedeno kontinuální průtokovou injekční analýzou (CFA) dle ČSN ISO a ČSN EN ISO 1190, stanovení amonných iontů CFA dle ČSN ISO (757451), ČSN EN ISO (75745), stanovení celkového fosforu a rozpuštěných fosforečnanů pomocí CFA dle ČSN EN 1189 (757465) ISO/ CD Stanovení vápníku a hořčíku pomocí ICP/OES ČSN EN ISO (757387). Výsledky a diskuse Reakce vody Změny hodnot ph jsou uvedeny v tab. 1. Nejnižší a značně kyselou reakci vykázalo stanoviště 2 (průměr 4 měření 4,99) a naproti tomu nejvyšší stanoviště 3 (průměr 6,08), přitom tyto dva potoky jsou vzdáleny od sebe zhruba 1 km a pramení na stejné straně centrálního hřebenu Orlických hor. S těmito hodnotami částečně koresponduje i obsah vápníku. Mléčný zákal vody u náhonu bývalého mlýna nebyl pozorován. ČSN pro I. III. třídu jakosti povrchových vod uvádí rozmezí ph 6,0 8,5, do kterého zasahuje pouze stanoviště 3. Ostatní stanoviště vykázala vesměs poměrně kyselé hodnoty, které většinou souvisí se zvýšeným obsahem humínových látek. Rovněž i MORAVCOVÁ et al., (1978) a CVEJN (1993) uvádí, že všechny potoky a říčky v Orlických horách jsou přirozeně kyselé a vody obsahují humínové látky. Pokud potok pramení v rašeliništi projeví se to především právě ve velmi nízkých hodnotách ph. Nejvyšší hodnoty ph byly pak zjištěny v letním období a roční výkyvy hodnot ph o 1,6 jednotek, což je v souladu např. s výsledky GRUNWALDA (1999). Obsah dusíku Hodnoty N celk. byly nejnižší na stanovišti 2 (v průměru 0,83 mg / l) a nejvyšší na stanovišti 8 (1,7 mg / l). Je to celkem logické, protože potok na stanovišti 8 protéká obcí Souvlastní, kde jsou ustájena hospodářská zvířata. V tab. 2 jsou uvedeny hodnoty koncentrace dusičnanů. Korespondují s obsahem celkového N. Stanoviště 5, 7 a 8 lze zařadit do II. 38

42 třídy jakosti povrchových vod a ostatní odběrná místa do I. třídy. Je to v souladu s naším dalším výzkumem, např. TŮMA et KACÁLKOVÁ (2004), kde byly naměřeny zvýšené hodnoty obsahu dusičnanů vždy když odběrné místo leželo pod nějakým osídleným místem i pouze s několika staveními. Roční výkyvy obsahu dusičnanů byly nevýrazné, pohybovaly se v průměru stanovišť od 0,94 1,19 mg N-NO 3-. Hodnoty obsahu dusitanů kolísaly rovněž nepatrně v rozmezí 0,002 a 0,003 mg N-NO 2 - / l. a obsah amonných iontů v rozmezí 0,01 až 0,02 mg N-NH 4 + / l. Jedná se o horní toky, proto zde i v důsledku nižších teplot je intenzita mineralizačních pochodů velmi nízká. Obsah fosforu Hodnoty obsahu veškerého fosforu jsou uvedeny v tab. 3. Nejnižší hodnoty vykázalo kupodivu stanoviště 8 (0,01 mg / l) a nejvyšší stanoviště 1 resp. 2 (0,025 resp. 0,023 mg / l). Všechna sledovaná místa lze zařadit do 1. třídy jakosti povrchových vod. Roční výkyvy hodnot byly nepodstatné, pohybovaly se v průměru všech stanovišť mezi 0,01-0,02. Na horních tocích většinou nebývají s obsahem fosforu problémy, protože jeho hlavním zdrojem jsou odpadní vody z domácností a průmyslu (především saponáty obsahují fosfor). S obsahem veškerého fosforu souvisely i hodnoty obsahu rozpuštěných fosforečnanů, které se pohybovaly od 0,01 do 0,025 mg / l. Obsah vápníku a hořčíku Změny obsahu vápníku jsou uvedeny v tab. 4. Hodnoty korespondují s ph. Nejnižší byly zjištěny na stanovišti 2 (3,28 mg Ca / l) a nejvyšší na stanovišti 8 (9,05 mg Ca / l). Vše odpovídá I. třídě jakosti povrchových vod. Roční výkyvy hodnot obsahu vápníku se pohybovaly v průměru všech stanovišť od 5,21 (duben) do 8,84 mg Ca / l (listopad). V zimním období tak bývají většinou zjišťovány nižší hodnoty (TŮMA et KACÁLKO- VÁ, 2004). Obsah hořčíku je znázorněn v tab. 5. Nejnižší průměrné hodnoty byly naměřeny na stanovišti 1 (0,91 mg Mg /l) a nejvyšší na stanovišti 8 (1,65 mg Mg / l). Tomu odpovídá I. třída jakosti povrchových vod. Roční výkyvy hodnot byly nepatrné, pohybovaly se v průměru všech stanovišť mezi 1,13 1,51 mg Mg /l. Obsah vápníku a hořčíku na horních tocích je většinou podmíněn geologickými poměry ve zvodnělých vrstvách. Do přírodních vod se tak dostávají vyluhováním vápence, dolomitu, magnezitu, sádrovce, hlinitokřemičitanů vápenatých a hořečnatých a dalších minerálů. Souhrn Na 8 stanovištích umístěných na hlavních zdrojnicích řeky Zdobnice byly v období od do provedeny 4 odběry vzorků vody. Vyhodnoceny byly následující ukazatele jakosti vody: ph, obsah celkového dusíku, dusičnanů, dusitanů, amonných iontů, celkového fosforu, fosforečnanů, vápníku a hořčíku. Průměrné hodnoty ph se pohybovaly od 4,99 do 6,08. V dalších sledovaných parametrech mimo obsahu dusičnanů, lze sledovaná místa zařadit do I. třídy jakosti povrchových vod (podle ČSN ). Stanoviště umístěná pod osídlenými místy vykázala II. třídu jakosti v obsahu dusičnanů. Sumary In the period of April the 18 th 2004 year to November the 10 th 2004 year were realized 4 water uptakes in 8 profils in Zdobnice stream. These water quality parametres were evaluated: ph, total nitrogen content, nitrates and nitrites content, NH 4+ content, total phosphorus and phosphates content, calcium and magnesium content. The average values of measured ph were In other tested parametres except nitrates content, all profils are able to class 39

43 into the first grade quality according standard ČSN The profils located bellow settlement places showed the second class quality in nitrates content. Poděkování Projekt byl podpořen specifickým výzkumem Univerzity Hradec Králové č. 2105/ Dále bychom chtěli poděkovat Ing. Jiřímu Medkovi, vedoucímu odboru vodohospodářských laboratoří Povodí Labe s. p., za poskytnuté informace a provedené rozbory vod. Literatura CVEJN J., 1993: Změny kvality vody v toku Divoké Orlice [Disertační práce]. MU Brno. GRÜNWALD A.,1999: Voda a ovzduší 20. ČVUT, Praha. MEDEK J., 2004: Ústní sdělení. Povodí Labe s.p. MORAVCOVÁ V. et al., 1978: Sledování kvality vody ve Zdobnici. VÚV, Praha. TŮMA J., KACÁLKOVÁ L., 2004: Změny vybraných ukazatelů kvality povrchových vod v oblasti Králicka. Vč. Sb. PŘÍR. Práce a studie, 11: TŮMA J., KAPLANOVÁ, M., 2004: Změny vybraných ukazatelů kvality vody v toku Divoké Orlice. Vč. Sb. PŘÍR. Práce a studie, 11: Došlo:

44 Tab. 1.: Změny hodnot ph. Tab. 1.: The changes of ph values. ph Suma / total stanoviště č.1 place No. 1 stanoviště č.2 place No. 2 stanoviště č.3 place No. 3 stanoviště č.4 place No. 4 stanoviště č.5 place No. 5 stanoviště č.6 place No. 6 stanoviště č.7 place No. 7 stanoviště č.8 place No. 8 Průměr / average 4,24 5,66 6,6 5,10 21,60 5,40 3,65 4,92 5,98 5,40 19,95 4,99 6,26 5,48 6,8 5,76 24,30 6,08 5,45 5,53 7,02 5,76 23,76 5,94 5,13 5,28 6,64 5,64 22,69 5,67 5,34 5,45 6,76 5,52 23,07 5,77 5,05 5,43 6,41 5,89 22,78 5,7 5,18 5,24 6,68 5,90 23,00 5,75 Suma / total 40,3 42,99 52,89 44,97 Průměr / average 5,04 5,37 6,61 5,62 Průměrné hodnoty ph na jednotlivých stanovištích The average of ph values in various places 6,5 6,3 6,1 5,9 5,7 ph 5,5 5,3 5,1 4,9 4,7 4,5 6,08 5,94 5,77 5,75 5,67 5,7 5,4 4, stanoviště / places 41

45 Tab. 2.: Změny obsahu dusičnanů. Tab. 2.: The changes of nitrate content. Dusičnany / nitrate ( N-NO3 - mg/l ) stanoviště č.1 place No. 1 stanoviště č.2 place No. 2 stanoviště č.3 place No. 3 stanoviště č.4 place No. 4 stanoviště č.5 place No. 5 stanoviště č.6 place No. 6 stanoviště č.7 place No. 7 stanoviště č.8 place No Suma / total Průměr / average 1,1 1,1 1,0 0,8 4,0 1,0 0,6 0,8 0,4 0,6 2,4 0,60 0,9 1,1 0,8 0,7 3,5 0,88 1,0 1,1 0,9 0,8 3,8 0,95 1,5 1,6 1,3 1,7 6,1 1,53 1,0 1,1 0,9 0,8 3,8 0,95 1,6 1,1 0,8 1,8 5,3 1,33 1,5 1,6 1,4 1,9 6,4 1,60 Suma / total 1,9 2,2 1,7 9,1 Průměr / average 1,15 1,19 0,94 1,03 Průměrný obsah dusičnanů The average values of nitrate contents 1,8 1,6 1,4 1,53 1,33 1,6 mg N-NO3 - / l 1,2 1 0,8 0,6 1 0,6 0,88 0,95 0,95 0,4 0, stanoviště / places 42

46 Tab. 3.: Změny obsahu celkového fosforu. Tab. 3.: The changes of total phosphorus content. P celk. / P total ( mg/l ) stanoviště č.1 place No. 1 stanoviště č.2 place No. 2 stanoviště č.3 place No. 3 stanoviště č.4 place No. 4 stanoviště č.5 place No. 5 stanoviště č.6 place No. 6 stanoviště č.7 place No. 7 stanoviště č.8 place No Suma / total Průměr / average 0,03 0,01 0,02 0,04 0,1 0,025 0,03 0,01 0,03 0,02 0,09 0,023 0,02 0,01 <0,01 0,02 0,05 0,017 0,02 0,01 <0,01 0,02 0,05 0,017 0,02 0,01 <0,01 0,01 0,04 0,013 0,02 <0,01 <0,01 0,01 0,03 0,015 0,01 0,01 <0,01 0,01 0,03 0,01 0,01 <0,01 <0,01 <0,01 0,01 0,01 Suma / total 0,16 0,06 0,05 0,13 Průměr / average 0,02 0,01 0,01 0,02 Průměrný obsah celkového fosforu The average values of total phosphorus content 0,03 0,025 0,025 0,023 mg P celk. / l 0,02 0,015 0,01 0,017 0,017 0,013 0,015 0,01 0,01 0, stanoviště / places 43

47 Tab. 4.: Změny obsahu vápníku. Tab. 4.: The change of calcium content. Vápník / calcium ( mg/l ) stanoviště č.1 place No. 1 stanoviště č.2 place No. 2 stanoviště č.3 place No. 3 stanoviště č.4 place No. 4 stanoviště č.5 place No. 5 stanoviště č.6 place No. 6 stanoviště č.7 place No. 7 stanoviště č.8 place No Suma / total Průměr / average 3, ,5 19,7 4,93 2 3,3 2,9 4,9 13,1 3,28 6,4 8,6 6,1 9,5 30,6 7,65 6,3 8,1 8 8,7 31,1 7,76 5,1 7,5 7,9 9,6 30,1 7,53 4,2 7,2 7,8 7,9 27,1 6,78 6,9 7, ,3 8,33 7,6 7,8 8,2 12,6 36,2 9,05 Suma / total 41,7 55,9 52,9 70,7 Průměr / average 5,21 6,99 6,61 8,84 Průměrné hodnoty obsahu vápníku The average values of calcium content mg Ca / l ,33 9,05 7,65 7,76 7,53 6,78 4,93 3, stanoviště / places 44

48 Tab. 5.: Změny obsahu hořčíku. Tab. 5.: The change of magnesium content. Hořčík / magnesium (mg/l ) stanoviště č.1 place No. 1 stanoviště č.2 place No. 2 stanoviště č.3 place No. 3 stanoviště č.4 place No. 4 stanoviště č.5 place No. 5 stanoviště č.6 place No. 6 stanoviště č.7 place No. 7 stanoviště č.8 place No Suma /total Průměr / average 0,86 0,95 0,81 1,00 3,62 0,91 0,88 0,90 0,8 1,30 3,88 0,97 1,50 1,70 0,93 1,70 5,83 1,46 1,20 1,20 1,20 1,30 4,90 1,23 1,30 1,40 1,30 1,60 5,60 1,40 1,30 1,40 1,20 1,50 5,40 1,35 1,60 1,50 1,20 1,90 6,20 1,55 1,60 1,60 1,60 1,80 6,60 1,65 Suma / total 10,24 10,65 9,04 12,10 Průměr / average 1,28 1,33 1,13 1,51 Průměrné hodnoty obsahu hořčíku The average values of magnesium content mg Mg / l 1,8 1,6 1,4 1,2 1 0,8 0,6 0,4 0,2 0 1,65 1,55 1,46 1,4 1,35 1,23 0,91 0, stanoviště / places 45

49 46

50 VČ. SB. PŘÍR. - PRÁCE A STUDIE, 12 (2005): ISBN: ZHODNOCENÍ VEGETAČNÍHO KRYTU V BOTANICKÉ LOKALITĚ VALOVA TRAŤ U HRADCE NAD SVITAVOU Evaluation of the vegetation cover on the botanical locality Valova trať near Hradec nad Svitavou (Hradec on Svitava river) Jitka MÁLKOVÁ Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové, katedra biologie, Rokitanského 62, Hradec Králové, jitka.malkova@tiscali.cz, Příspěvek hodnotí vegetační kryt ve významném krajinném prvku (VKP) č. 50 Valova trať, který se nachází východně od obce Hradec nad Svitavou. Zhodnocení vegetace je provedeno z pohledu ochrany a ekologických nároků, reprezentativnosti a zachovalosti biotopů a managementu. Travní porosty na vápenitém podloží ve VKP č. 50 jsou sice druhově poměrně bohaté (na ploše m 2 bylo určeno v 129 cévnatých druhů rostlin), ale jsou silně degradované a s vysokým počtem i pokryvností ruderálů. Základní příčinou současného stavu je nesečení a ruderalizace, blízká skládka, splachy z pole, zavlékání druhů viatickou migrací z blízké železniční trati, pěšími a traktory, mechanické narušování. Pro zachování přirozené diverzity (přesněji pro její obnovu) je vhodné pravidelné kosení s odstraňováním travní hmoty (v termínu před vysemeněním převahy ruderálních druhů). Zároveň je žádoucí odstranit nepůvodní druhy, hlavně invazivní (Solidago canadensis). Klíčová slova: VKP, Valova trať, zhodnocení vegetace, antropické narušení, management Příspěvek hodnotí současný stav vegetačního krytu ve významném krajinném prvku (VKP) č. 50 Valova trať, který se nachází v průlomovém údolí V od obce Hradec nad Svitavou (foto 1). Jedná se o S orientovanou stráň (s průměrným sklonem 30 stupňů), leží kolmo na železniční trať. Převýšení je do 10 m a v horních partiích je nadmořská výška 438 m. Lokalitu obklopuje z J pole, na Z sousedí se železniční tratí, na V je ruderály zarostlá výsypka, na S je v údolí ruderální plocha s odvodňovacím kanálem, prašnou polní cestou a dále navazuje jižně orientovaná protilehlá stráň krytá nesekanými travními porosty s náletem (obr. 1). VKP (o rozloze m 2 ) se nachází v okrese Svitavy, mapový list , leží zejména na p.p (louka o rozloze m 2 ) a částečně na p.p (pastvina). Řešená oblast náleží do geomorfologického celku Svitavská pahorkatina, kterou tvoří opukové hřbety. Podnebí je mírně teplé a poměrně vlhké: průměrná teplota je kolem 7 C a srážky cca 750 mm. Hlavním půdním typem jsou typické kambizemě. Území spadá do mezofytika, fytogeografického okresu 63 Českomoravské mezihoří, do bioregionu 1.39 (Svitavský bioregion). Vegetační stupeň je suprakolinní a potenciální klimaxovou vegetaci 47

51 by tvořily bikové bučiny svazu Luzulo-Fagion. Kosená přirozená travní společenstva byla či ještě jsou druhově bohatá s výskytem význačných taxonů a proto byla některá území vyhlášena za chráněná. Příkladem je VKP č. 50 (vyhlášený dle zákona 114/92 Sb. referátm ŽP MěÚ Svitavy ) se dvěma význačnými druhy (ČÍŽKOVÁ 1992): zvonečník hlavatý pravý (Phyteuma orbiculare subsp. orbiculare), jež je silně ohroženým druhem podle práce PROCHÁZKA et al. (2001) a hořec brvitý (Gentianopsis ciliata), který je ve stejné práci v kategorii ohrožený C3. Po detailním průzkumu lokality ( ) bylo provedeno zhodnocení stavu ekosystémů z pohledu reprezentativnosti a zachovalosti biotopů dle práce CHYTRÝ a kol. (2001) a dle ekologických nároků k základním ekologickým faktorům dle práce ELLEN- BERG a kol. (1992). Nomenklatura cévnatých druhů je podle Kubáta (KUBÁT et al. 2002). Lokalita je řadu let ponechána ladem a travní porosty degradují a ruderalizují (MÁL- KOVÁ 2004). Ohniskem šíření nežádoucích nepůvodních druhů je především ruderálizovaná blízká skládka (sousedí s VKP na východě) a opuštěná plocha v údolnici (S) obr. 1. Negativně se projevuje i eutrofizace ploch v důsledku splachů z pole (na J). Souběžně s tratí (cca 15 m od vysokého náspu) je silně ruderalizovaný porost rozježděn traktory (cesta na sousední pole). Zde je také malá skládka organického materiálu. Vyježděné koleje od traktorů jsou i uprostřed svahu. Pěšími je vyšlapáno několik stezek (především k pěstovanému konopí). Poházeny jsou místy odpadky, hlavně plastové lahve. Na více místech se objevuje nálet dřevin. Uprostřed stráně je remíz s dominantním Alnus glutinosa a s ostružiníky v okolí, na V konci převládá v remízu Populus tremula, vysazen zde byl jeden stromek nepůvodního druhu Aesculus hippocastanum (obr. 1). Místy byly nalezeny juvenilní dřeviny: Prunus spinosa, Rosa sp., Crataegus sp., Rubus sp. Určeno bylo 129 cévnatých druhů rostlin, ale nebyly potvrzeny dříve udávané význačné taxony. Dle ústního sdělení p. Gregorové z odboru ŽP MěÚ Svitavy se tyto taxony vyskytovaly na V okraji VKP blízko skládky. Ekologický rozbor nalezených taxonů ukázal, že většina původních druhů byla heliofilních, mezofilních až suchomilných a preferovala půdy neutrální nebo bazické s nízkou zásobou dusíku. Ale většina nepůvodních taxonů je nitrofilních, např. Tripleurospermum inodorum, Cirsium arvense, C. vulgare, Ballota nigra, Tanacetum vulgare, Carduus acanthoides, Armoratia rusticana, Urtica dioica, Aegopodium podagraria, Artemisia vulgaris, Lamium album, Arctium tomentosum, Taraxacum sect. Ruderalia, Sambucus nigra. Z invazivních druhů se šíří Solidago canadensis (obr. 2), na 4 okopávaných ploškách bylo pěstováno 13, většinou vzrostlých, rostlin Cannabis sativa (obr. 3). Porosty náleží dle práce CHYTRÝ a kol. (2001) do biotopu T1.1 (mezofilní ovsíkové louky svazu Arrhenatherion elatioris) suchá varianta, neboť z diagnostických (dále dg) druhů se často vyskytují: Campanula patula, Knautia arvensis, Cerastium holosteoides, Heracleum sphondylium a Achillea millefolium. Porosty jsou málo reprezentativní: degradované, ruderalizované a místy přechodové. Přechází do T4.2 (mezofilní bylinné lemy svazu Trifolion medii s dg taxony: Trifolium medium, Astragalus glycyphyllos, Agrimonia eupatoria, Fragaria vesca), sporadicky na nejsušších mělkých půdách v horní části svahu do T5.5 (trávníky svazu Hyperico perforati Scleranthion perennis s dg druhy: Agrostis capillaris, Dianthus deltoides, Lychnis viscaria, Thymus pulegioides). Závěr Z výše uvedených důvodů vyplývá, že celková reprezentativnost i zachovalost travních porostů ve VKP je velmi nízká. Hlavní příčinou neutěšeného stavu je nesečení 48

52 a ruderalizace, dále splachy z pole, zavlékání druhů, včetně invazivních Solidago canadensis a kulturních Cannabis sativa, Aesculus hippocastanum. Negativní roli hrají i viatická migrace ze sousední železniční trati, zavlékání antropofyt pěšími a traktory (ty navíc způsobují i silné mechanické poškozování), na jednom místě pod tratí je také nepovolená skládka organického materiálu. Pro zachování přirozené diverzity (přesněji pro její obnovu) doporučuji pravidelné kosení s odstraňováním travní hmoty (v termínu před vysemeněním převahy ruderálních druhů). Lze souhlasit i s případnou pastvou, zejména ovcí. Vhodné by bylo odstranit nepůvodní druhy hlavně invazivní (Solidago canadensis) a ideální by byla rekultivace blízké skládky. Summary The present contribution evaluates the vegetation cover in the important landscape element No. 50 Valova trať (ILP) which is situated eastwards from the municipality Hradec on Svitava river. The evaluation of the vegetation is carried out from the point of view of the species protection, their ecological requirements, preservation, and representation of biotopes and management. Grass stands on calcereous subsoil in ILP are relatively rich in species (on the area m 2 there were found 129 vascular plant species), but they are degradated and with high number and high covering by ruderals. The main reason of the present state are mainly non-mowing and ruderalisation, near dump, further soil washing from field, species carrying off by viatic migration from the neighbouring railway track, by pedestrians and tractors, mechanical disturbance. For the maintenance of the natural species composition (more precisely for its renewal) the authoress recommends regular mowing with removal of grass mass (in term before the seeding of prevailing ruderal species). It might be suitable to remove non-autochthonous species, mainly those of invasive character (Solidago canadensis). Literatura ČÍŽKOVÁ, 1992: Valova trať. m.s. Inventarizační průzkum, Depon. In: odbor ŽP MěÚ Svitavy. ELLENBERG, H. [eds.]., 1992: Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. Scripta Geobot. Göttingen, 18: CHYTRÝ, M., KUČERA, T. et KOČÍ, M. [eds.], 2001: Katalog biotopů České republiky. Interpretační příručka k evropským programům Natura 2000 a Smaragd, AOPK ČR, Praha. KUBÁT, K., HROUDA, L., CHRTEK, J. jun., KAPLAN, Z., KIRSCHNER, J., ŠTĚPÁ- NEK, J. [eds.], 2002: Klíč k úplné květeně České republiky. Academia, Praha. MÁLKOVÁ, J., 2004: Zhodnocení vegetačního krytu v botanické lokalitě Valova trať u Hradce nad Svitavou. m.s. Biologické hodnocení, Depon. In: odbor ŽP MěÚ Svitavy. PROCHÁZKA, F. [ed.], 2001: Černý a červený seznam cévnatých rostlin ČR (stav v r. 2000). Příroda, Praha, 18: foto v barevné příloze Došlo: Recenzováno 49

53 Obr. 1.: Lokalizace VKP 50, místo plánované přeložky silnice a vymapování nepůvodních druhů. Fig. 1.: Localization of ILE 50, place of the planned move of the road and mapping of non-autochthonous species. 50

54 Obr. 2.: Detail invazivního Solidago canadensis přímo ve VKP. Foto J. Málková. Fig. 2.: Detail of invasive Solidago canadensis directly in the ILE. Photo by J. Málková. 51

55 Obr. 3.: Cannabis sativa detail. Foto J. Máklová. Fig. 3.: Cannabis sativa detail. Photo by J. Málková. 52

56 VČ. SB. PŘÍR. - PRÁCE A STUDIE, 12 (2005): ISBN: FLORISTICKÉ A VEGETAČNÍ ZHODNOCENÍ NA ZANIKLÉ CESTĚ K RENNEROVĚ BOUDĚ V KRKONOŠÍCH Floristic and Vegetation Evaluation of the Abandoned Road on Bílá Louka in the Giant Mountains Jitka MÁLKOVÁ PedFakUHK, Rokitanského 62, Hradec Králové, , jitka.malkova@tiscali.cz Příspěvek hodnotí flóru a vegetaci v okolí zaniklé cesty na Bílé louce ve východních Krkonoších v I. zóně národního parku. Jednalo se o zásobovací cestu k bývalé Rennerově boudě ve směru od Bílého Labe leží v rozpětí nadmořských výšek m. Výzkum byl zaměřen na zjištění negativních změn ve vegetaci a v půdním prostředí. Na tělese cesty a v jejích lemech (do 10 m od cesty) bylo v letech 2003 a 2004 určeno 76 cévnatých druhů rostlin, z tohoto počtu je 20 (tj. 26,3%) význačných podle Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin v ČR a 6 je chráněných podle Vyhlášky 395/1992 Sb. (nejbohatší jsou zrašelinělé plochy a nezapojené travní porosty). Zvýšený podíl nežádoucích druhů (24% apofytů a 8% alochtonních taxonů) je soustředěn na okolí turistické cesty u bývalé Rennerovy boudy, kde se projevuje vliv alochtonní navážky, nedostatečná likvidace odpadů, turistické a dřívější hospodářské a stavební aktivity. Půdní rozbory zde prokázaly změněné půdní charakteristiky, které vyhovují apofytickým a alochtonním druhům, které upřednostňují půdy se zvýšeným obsahem bází a dusíku nebo jim vyhovuje komprimace. Na málo ovlivněných stanovištích rostou zejména acidofilní a nitrofóbní původní druhy. Součástí práce je i návrh na ochranářská opatření pro zachování přirozené druhové skladby cenných horských ekosystémů. Klíčová slova: Krkonoše, hřebeny, zaniklá cesta, floristika, fytocenologie, antropické ovlivnění 1. Úvod Příspěvek hodnotí flóru a vegetaci v okolí cesty na Bílé louce ve východních Krkonoších v I. zóně národního parku. Jedná se o zaniklou zásobovací cestu k bývalé Rennerově boudě (dále bez bývalé), která vedla ve směru od Bílého Labe, leží mezi cestami č. 12 a č. 13 v rozpětí nadmořských výšek m. Cesta č. 12 vede od Luční boudy směrem na Vyhlídku na Kozí hřbety, je turistická, červeně značená a slouží pouze pro pěší. Povrch je zpevněn čedičem, byly zde provedeny technické úpravy pro odtok vody. Komunikace č. 13 směřuje také od Luční boudy, ale do údolí Bílého Labe, v zimě je uzavřená pro lavinové nebezpečí. Je nezpevněná, turistická, modře značená, slouží rovněž jen pro pěší, i zde byly provedeny technické úpravy pro odtok vody. Za začátek zkoumané komunikace 63 je považováno rozcestí s cestou 12 (od Rennerovy boudy) s hodnotami GPS , , konec se nachází na rozcestí s cestou 13 (souřadnice GPS , ). 53

57 Hlavním cílem šetření bylo u cesty 63 zjistit podrobnou druhovou skladbu cévnatých rostlin, včetně jejich ekologických nároků, původnosti a stupně ohrožení. Výzkum byl zaměřen i na zjištění negativních změn ve vegetaci i v půdním prostředí. Zvýšená pozornost byla věnována výskytu a početnosti jak význačných druhů, tak i apofytických a alochtonních. Cílem práce bylo také zaměřit pomocí systému GPS výskyty nejcennějších taxonů, negativních jevů a míst půdních odběrů. Příspěvek předkládá vstupní data pro další monitoring. Závěr obsahuje návrh ochranářských opatření pro zachování biodiverzity. S monografickým zpracováním řešené lokality se v literatuře nesetkáme, proto nebylo možné zahrnout poznatky o sukcesi. Pouze u Rennerovy boudy (v současnosti odpočinková plocha s lavičkami a studánkou) byly prováděny floristické a fytocenologické výzkumy: v rámci Akce Krkonoše, kdy byla studována synantropizace u vybraných bud a zbořenišť ve východních Krkonoších (ŠTURSA et al ), dále v diplomové práci Špatenkové (ŠPATENKOVÁ-SKALSKÁ 1980) a hlavně v rámci grantů autorky M44/3 od AOPK ČR (MÁLKOVÁ 1995a, 1997). Stav vegetačního krytu u sousedících cest č. 12 a 13 byl hodnocen v rámci grantu GA59/94 od MŽP ČR (MÁLKOVÁ 1995b). Vliv kleče na výskyt chráněných a ohrožených druhů autorka zjišťovala i na Bílé louce (MÁLKOVÁ 2003). Synantropizaci vegetace na hřebenech východní části KRNAP autorka zkoumá od r (MÁLKOVÁ 1994a, b, 1995b, c, d. 1996a, b, 1997, MÁLKOVÁ et KŮLOVÁ 1995, MÁLKOVÁ et WAGNEROVÁ 1994, 1995). Z blízkosti řešené cesty č. 63 pochází několik dílčích floristických údajů, které publikovali: JENÍK (1961), ŠOUREK (1969), PROCHÁZKA a ŠTURSA (1972), ŠTEFFAN (1975, 1978, 1979, 1982, 1988, 1989, 1990, 1991, 1995), ŠTURSA a ŠTURSOVÁ (1975, 1982), ŠTURSA (1978), PROCHÁZKA (1982), KLIMEŠ (1984), ŠPATENKOVÁ (1984). 2. Přírodní poměry zájmového území Řešené území leží pod silným vlivem A-O sytému Bílého Labe (JENÍK 1961). Oblast má extrémní klimatické podmínky: průměrná roční teplota je 2 C, průměrný úhrn srážek mm, 180 dní v roce leží sněhová pokrývka (SYROVÝ 1958). Vegetační období trvá ročně asi 127 dní (ŠOUREK 1969). Geologické podloží celé oblasti tvoří biotitická žula (CHALOUPSKÝ 1968). Převažujícím půdním typem je horský humusový podzol, místy jsou půdy zrašelinělé. Zhruba v polovině cesty, na pravé straně ve směru od bývalé Rennerovy boudy, jsou na malé ploše (cca 20 x 15 m) vyvinuty geomorfologicky cenné mrazové půdní formy s nezapojenou vegetací. Na okraji sledovaného úseku č. 63 blízko Rennerovy boudy jsou stanoviště ovlivněna lidskou činností s antropicky ovlivněnými půdami (MÁL- KOVÁ 1995c). V současnosti zde převažují turistické aktivity, z dřívější doby se projevuje vliv hospodářských a stavebních činností. Na těchto stanovištích rostou sekundární fytocenózy řazené do svazů Rumicion alpini Klika in Klika et Hadač Sledovaný úsek je dlouhý zhruba 800 m, sklon je v průměru 5 stupňů, šířka je do 3 m. Stará, solidně vybudovaná cesta s příkopy, propustěmi, někde i s kamenným dlážděním. Těleso cesty není více jak 50 let používané, zarostlo trávou a místy i klečí. Ještě dnes jsou v některých částech zřetelné vyježděné koleje a místy jsou podél cesty hluboké erozní rýhy (největší kumulace je v partii zachycené systémem GPS 50,73 563, ). Cesta vede rozvolněnými porosty kleče as. Myrtillo-Pinetum mughi Hadač 1956 (obr. 5). Té je více na levé straně ve směru od Rennerovy boudy. Pod klečí mají větší zastoupení: Homogyne alpina, Trientalis europaea, Vaccinium myrtillus, Vaccinium vitis-idaea, Dryopteris dilatata, Deschampsia flexuosa, Calamagrostis villosa. Nelesních ekosystémů je větší počet. Převažuje druhově chudá as. Carici fyllae-nardetum (Zlatník 1928) Jeník 1961, v níž dominuje Nardus stricta, z trav přistupují Deschampsia flexuosa a Anthoxan- 54

58 thum odoratum agg., Anthoxanthum alpinum, z diagnostických druhů pro zapojené alpínské trávníky (CHYTRÝ et al. 2001) zde nalezneme Carex bigelowii, z význačných druhů Hieracium alpinum agg., Luzula sudetica, Veratrum album subsp. lobelianum. V místech se zvýšenou hladinou spodní vody má vyšší pokryvnost Molinia caerulea. V místech vlhčích, eutrofnějších je větší zastoupení cenózy as. Crepido-Calamagrostietum villosae (Zlatník 1925) Jeník 1961, kde se na pokryvnosti podílí hlavně Calamagrostis villosa, přistupují Deschampsia cespitosa, Luzula luzuloides, Melampyrum sylvaticum, Silene vulgaris aj. Z význačných druhů byly v této asociaci ojediněle zjištěny: Potentilla aurea, Gentiana asclepiadea, Hypochaeris uniflora, Pulsatilla alpina subsp. austriaca. Na několika málo vlhčích plochách je náznak as. Scirpo caespitosi-sphagnetum compacti Warén 1926 s vyšší početností vlhkomilných druhů např. Eriophorum vaginatum, Chrysosplenium alternifolium, z význačných: Vaccinium uliginosum, Juncus filiformis. Jen na malé ploše (cca 20x15m) bylo vylišeno typické tundrové společenstvo as. Cetrario-Festucetum supinae Jeník V nezapojeném trávníku měl nejvyšší pokryvnost druh Deschampsia flexuosa, rostly zde dále Calluna vulgaris, Carex bigelowii, Hieracium alpinum agg., na obnažených stanovištích byla z chráněných druhů zjištěna i fertilní poléhavá plavuň: Diphasiastrum alpinum (do 10 kusů). Řada vyšlapaných stezek přes cestu ukazuje na vysokou koncentraci jelení a srnčí zvěře. 3. Metodika Inventarizační průzkumy na tělese komunikace č. 63 a v jejích lemech (do vzdálenosti cca 10 m od tělesa cesty) byly prováděny v letech 2003 a Podchyceny byly všechny cévnaté druhy rostlin, které byly podle původnosti v daném území roztříděny do tří kategorií, členění je dle práce HOLUB a JIRÁSEK (1967): typ A druhy v území původní, rostoucí pouze v přirozených fytocenózách na přirozených stanovištích, typ B apofyty: druhy v území původní, rostoucí v přirozených i v antropogenních fytocenózách, zde zpravidla s větší pokryvností a typ C taxony v daném území nepůvodní (alochtonní), které se zde rozšířily pouze v degradovaných fytocenózách na antropogenních stanovištích. V případě přechodného zařazení je toto uvedeno v tab. 1 ve sloupci označeném DEL. U cévnatých druhů rostlin byly z práce ELLENBERG a kol. (1992) vypsány: životní forma (T terofyt, H hemikryptofyt, C chamaefyt, N nanofanerofyt, P fanerofyt, G geofyt, Z polokeř) a indikační hodnoty ke světlu SV, teplotě T, vlhkosti V, půdní reakci ph a k dusíku N. Význam indikačních hodnot uvádí autorka v předešlých Pracích a studiích (MÁLKOVÁ 2000). Dále je v tab. 1 zapsán stupeň ohrožení (v pořadí): přítomnost taxonu v Červeném nebo Modrém seznamu Správy KRNAP z r (dále jen Červený a Modrý seznam v tab. 1 CK a MK), v Přehledu vyhynulých, nezvěstných a ohrožených druhů na území Východních Čech (FALTYS 1993) FALT, ve Vyhlášce 395/1992 Sb. (VYHL) a podle Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin ČR (PRO- CHÁZKA et al. 2001). Nomenklatura cévnatých druhů odpovídá pojetí práce KUBÁT a kol. (2002), fytocenologické jednotky jsou podle práce MORAVEC a kol. (1995). V příspěvku není bližší rozlišení druhů rodu Alchemilla, skupiny Taraxacum sect. Ruderalia a detailní zpracování rodu Hieracium. Pro zjištění pedologických charakteristik byly odebrány směsné půdní vzorky. Pochází z rhizosféry jak autochtonních taxonů v kontrolních bezprostředně neovlivněných plochách, tak z různých stupňů degradovaných stanovišť. Místa půdních odběrů byla zaměřena systémem GPS. Rozbory podle metodiky JAVORSKÝ a KREČMER (1985) zhotovila laboratoř Katedry ochrany životního prostředí (dále OŽP) Univerzity Pardubice. 55

59 půdní reakce (ph/kcl) měření v půdní suspenzi skleněnou iontově selektivní elektrodou, celkový dusík byl stanoven podle Kjeldahla v mineralizátu mikrotitrací, přijatelné živiny podle Mehlicha II (draslík, vápník, hořčík) byly zhotoveny ing. Krejčovou ve výluhu 2 mol HNO 3 na atomovém spektrofotometru AAS, fosfor byl zjištěn spektrofotometricky po reakci s molybdenanem v kyselém prostředí jako molybdenová modř * přepočet na P 2 O 5 = P x 5,58, oxidovatelný uhlík byl stanoven oxidací za horka přebytkem chromsírové směsi, nezre agovaný dvojchroman byl určen spektroforometricky. 4. Výsledky a diskuse 4.1. Zhodnocení vegetačních a půdních poměrů u zaniklé cesty 63 V úseku 63 bylo během r a 2004 určeno 76 cévnatých druhů rostlin. Jejich abecední seznam, doplněný o značky mapovaných druhů, původnost, životní formy, indikační hodnoty ke světlu, teplotě, vlhkosti, ph a k dusíku, dále stupeň ohrožení zachycuje tab. 1. Sledovaný úsek je více jak 50 let bez antropického narušení a prochází heterogenními porosty, což se odráží v celkem bohaté biodiverzitě. V lokalitě bylo zjištěno 68% druhů původních (52 taxonů) a z nich je vysoký podíl 26,3% (20 druhů) význačných podle Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin ČR (PROCHÁZKA et al. 2001). Vegetační poměry podle původnosti a stupně ohrožení sumarizuje tab. 2. V zájmovém území nebyl zjištěn žádný kriticky ohrožený druh C1. Z kategorie C2 (silně ohrožené) bylo determinováno pět taxonů. Kapradina nízkého vzrůstu Botrychium lunaria byla nalezena v počtu 6 jedinců v mírně sešlapávaném nezapojeném plně osvětleném trávníku na rozhraní s cestou 12 (souřadnice GPS pro skupinu 3 rostlin , ). Druhu vyhovují změněné stanovištní, zejména konkurenční a půdní charakteristice (MÁLKOVÁ 1994a). Na několika místech na cestě i v obou lemech byl nalézán druh Campanula bohemica, především v nízkém trávníku ve společenstvu as. Carici fyllae-nardetum (Zlatník 1928) Jeník 1961, největší kumulace v místech GPS , V levém lemu a na cestě bylo v r zjištěno několik jedinců druhu Geum montanum (v r nález nepotvrzen) (obr. 2). Taxon byl nalezen na plně osvětleném místě. Hieracium tubulosum roste sporadicky na cestě i v obou lemech, největší kumulace kvetoucích jedinců byla zjištěna po pravé straně cesty souřadnice GPS , (ale jen do 10 kusů). Nejpočetněji se vyskytoval jestřábník Hieracium fritzei (s vyvinutými jen trubkovitými květy), který byl nalézán na cestě i v obou lemech (obr. 4). Z kategorie C3 bylo autorkou determinováno osm taxonů: nejčastěji se vyskytuje Hieracium alpinum agg. na několika místech na cestě i v obou lemech (např , nebo , , , ). Pod klečí nebyly nalezeny kvetoucí jedinci jestřábníků, což odpovídá i indikačnímu číslu pro světlo 8 (ELLENBERG et al. 1992). Zde se z význačných druhů vyskytuje ve větších počtech pouze Carex bigelowii. Ve vyšších travních porostech byl na pravé straně determinován v r jeden exemplář Hypochaeris uniflora, v r nebyl však ověřen. Poměrně často byl pozorován druh Luzula sudetica (největší populace v místě zachyceném pomocí GPS , ), Pulsatilla alpina subsp. austriaca jen jednotlivě v lemech cca v polovině úseku (obr. 3). U křižovatky s turistickou cestou 12 roste sporadicky nízký druh Sagina saginoides. V několika málo zrašelinělých partiích se vyskytuje Trichophorum cespitosum (nejpočetněji udáno souřadnicemi GPS , ). Plavuň Diphasiastrum 56

60 alpinum (několik fertilních dobře vyvinutých rostlin) roste na pravé straně v nezapojeném plně osvětleném porostu, cca 3 až 6 m od tělesa cesty ve vazbě na společenstvo as. Cetrario- Festucetum supinae Jeník 1961 (GPS , ) (obr. 6). Sedm zjištěných taxonů náleží do kategorie potenciálně ohrožené C4a: Gentiana asclepiadea (na cestě i v lemech, vždy v několika fertilních trsech v nelesních ekosystémech), sporadicky se vyskytuje druh Potentilla aurea, v kleči rostl ojediněle Ranunculus platanifolius, občas byl v travních porostech nalézán druh Veratrum album subsp. lobelianum. Z trav do této kategorie spadá celkem často se vyskytující Phleum rhaeticum. Blízko Rennerovy boudy byl vysazen druh Imperatoria ostruthium, zplaněl a šíří se. Hojně je zastoupen druh Pinus mugo, který se rozrůstá i na cestě. Největší počet a pokryvnost význačných druhů je v lokalitě v lučních ekosystémech na zrašelinělých plochách a v nezapojeném tundrovém trávníku. Šest druhů náleží k chráněným podle Vyhlášky 395/1992 Sb.: z C2 Hieracium alpinum agg. a Diphasiastrum alpinum, z kategorie C3 Botrychium lunaria, Campanula bohemica, Gentiana asclepiadea a Pulsatilla alpina subsp. austriaca. V celém úseku se vyskytuje hodně druhů fytogeograficky a fytocenologicky význačných, uvedených v Modrém seznamu Správy KRNAP (tab. 1). Některé zaujímají značnou pokryvnost (např. Galium saxatile, Phleum rhaeticum, Potentilla erecta), jiné byly nalézány jen občas (např. Trientalis europaea, Juncus filiformis) nebo jen ojediněle jako Eriophorum vaginatum, Vaccinium uliginosum. Zvýšený podíl nežádoucích taxonů (24% apofytů a 8% alochtonních taxonů viz. obr. 2 a 3) je soustředěn především na okolí cesty blízko Rennerovy boudy, kde jsou negativně ovlivněny stanovištní podmínky. Projevuje se vliv alochtonní navážky, vysoký počet turistů, dřívější hospodářské a stavební aktivity, včetně nedostatečné likvidace odpadů (MÁLKOVÁ 1994b). Zřejmě vysazen zde byl a posléze zplaněl druh Imperatoria ostruthium. Z apofytických druhů má největší pokryvnost Stellaria nemorum (na stanovišti byl prokázán vyšší obsah živin, zejména dusíku, fosforu a vápníku v tab. 3 vzorek č. 6). V tab. 3 jsou výsledky šesti půdních rozborů, které naznačují, že v přirozených porostech (vzorky 1 až 5) se pohybuje ph okolo 3,5, celkový dusík 1,3%, P mg/kg, CaO kolem 100 mg/kg, MgO cca 7 mg/kg. Ale na degradovaných stanovištích na okraji cesty (vzorek č. 6), blízko Rennerovy boudy jsou hodnoty mnohem vyšší (ph 5,1, N 1,96%, P mg/kg, CaO 462 mg/kg, MgO 41 mg/kg). Na takto změněných stanovištích rostou taxony, které upřednostňují půdy se zvýšeným obsahem bází a dusíku: např. Tussilago farfara indikační hodnoty podle ELLENBERGA a kol. (1992) k ph6, k N8, Silene dioica ph7, N8, Imperatoria ostruthium ph7 i N7. Indikační hodnoty 8 mají pro dusík druhy: Epilobium angustifolium, Poa annua, Taraxacum sect. Ruderalia, Senecio ovatus, hodnoty 7 jsou uvedeny pro taxony: Cirsium arvense, Ranunculus repens, Stellaria nemorum, Alopecurus pratensis. Rozložení počtu druhů k ph a k dusíku zachycuje obr. 1. Z něho vyplývá, že autochtonní druhy upřednostňují půdy kyselé a s velmi nízkou zásobou dusíku (nejvíce druhů má pro N i ph indikační hodnoty 2), zatímco alochtonní taxony jsou často i nitrofilní a basofilní. Na málo ovlivněných stanovištích lze nalézt na tělese cesty i v jejích lemech také druhy velmi silně acidofilní a nitrofóbní, které mají indikační hodnoty k ph 1 i k N 1 (Calluna vulgaris, Trichophorum cespitosum). V lemu frekventované turistické cesty č. 12 roste v nezapojeném lemu řada druhů, které tolerují komprimaci (např. Veronica serpyllifolia, Trifolium repens, Poa annua, Plantago major, Taraxacum sect. Ruderalia). Nejnižší hodnoty ph, jemnozemě a organického uhlíku, dále dusíku, fosforu i draslíku bylo prokázáno v nezapojeném trávníku as. Cetrario-Festucetum supinae Jeník 1961 (v tab. 3 vzorek č. 3). 57

61 5. Závěr včetně ochranářských opatření V úseku 63 bylo určeno 76 cévnatých druhů a z tohoto počtu je 68% autochtonních, z nich je šest chráněných podle Vyhlášky 395/1992 Sb. a 20 podle Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin ČR (celkem 26,3% z celkového počtu taxonů). Úsek je sice krátký, ale fytocenologicky celkem heterogenní. Floristicky nejbohatší jsou zrašelinělé plochy či nezapojené luční porosty. Bylo sepsáno 24% apofytů a 8% alochtonních taxonů, jejich pokryvnost je soustředěna hlavně do oblasti 50 m od turistické cesty blízko bývalé Rennerovy boudy. Zavlékání nežádoucích druhů a degradace půdního prostředí jsou hlavními příčinami synantropizace. Původní druhy typu A vyžadují půdy s velmi nízkou zásobou dusíku, velmi silně a silně kyselé, ale druhy apofytické a zejména alochtonní upřednostňují půdy neutrální až bazické s vysokou zásobou dusíku nebo jsou k uvedeným ekofaktorům indiferentní. Půdní rozbory potvrdily negativní změny v turisticky a hospodářsky ovlivněném stanovišti v okraji turistické cesty u bývalého objektu. Pro zachování původní biodiverzity doporučuji vytrhat nežádoucí apofytické a zejména alochtonní taxony, které jsou soustředěné jen na malý úsek. Provádět monitoring chráněných a ohrožených druhů, jež se hojně vyskytují. Cenný je výskyt mrazových půdních forem, samovolné zmlazování kleče a vysoká četnost chráněných druhů zejména Hieracium alpinum agg. Z výše uvedených důvodů zde nedoporučuji zalesňování klečí, čímž by se zmenšovala velikost bezlesí (MÁLKOVÁ 2003, MÁLKOVÁ et al. 2003). Většina nalezených chráněných druhů je světlomilných a zástin kleče nesnáší. Summary There were specified 75 vascular plant species on the segment 63 out of them 68% are autochthonous species, 5 of them are protected by the Regulation 395/1992 Sb. and 16 species by Black and Red List of Vascular Plant Species in the Czech Republic. In spite of being small the segment is phytocenologically heterogenous. Peated areas or free-growing meadow stand the richest from the floristic point of view. There was made a list of 24% apophytes and 8% allochthonous taxons. The main plant cover is concentrated especially to the area 50 m far from a tourist path near former Renner s chalet. Unwanted species displacing and soil environment degradation are the main synanthropisation problems. Original species type A require soil with very low supply of nitrogen (acid soil) but the apophytic species and especially allochthonous species prefer neutral soil or soil with high supply of nitrogen (basic soil). Soil analyses have confirmed negative anthropic interference in the area around the tourist path. I recommend to pluck undesirable apophytic and especially allochthonous species for original biodiversity preservation. I also suggest to make monitoring of protected and endangered species that affect in plenty. The frost soil species occurence, the dwarf pine spontaneous regeneration as well as the high frequency of protected species especially Hiearacium alpinum agg. As stated above I do not recommend dwarf pine forestation that would decrease the forestfree area (MÁLKOVÁ 2003, MÁLKOVÁ et al. 2003). Many of found protected species are light-demander and intolerant to dwarf pine shadow. Poděkování Výzkum v r a 2004 byl umožněn díky finanční podpoře Správy KRNAP. Za pomoc s počítačovým zpracováním patří dík p. K. Hlouškovi, za zhotovení půdních rozborů p. laborantce L. Bártlové a ing. A. Krejčové z Ústavu OŽP Univerzity Pardubice. 6. Literatura ELLENBERG H. (ed.), 1992: Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. Scripta Geobotanica. Göttingen, 18: FALTYS V., 1993: Přehled vyhynulých, nezvěstných a ohrožených taxonů cévnatých rostlin na území Východních Čech. ČÚOP Pardubice:

62 HOLUB J. et JIRÁSEK V., 1967: Zur Vereinheitlichung der Terminologie in der Phytogeographie. Fol. Geobot. Phytotax., Praha, 1: CHALOUPSKÝ J., 1968: Geologická mapa KRNAP. Praha. JAVORSKÝ P. et KREČMER F., 1985: Chemické rozbory v zemědělských laboratořích. Ministerstvo zemědělství ČR, Praha. CHYTRÝ M., KUČERA T. et KOČÍ M. [eds.], 2001: Katalog biotopů České republiky. Interpretační příručka k evropským programům Natura 2000 a Smaragd, AOPK ČR, Praha. JENÍK J., 1961: Alpínská vegetace Krkonoš, Kralického Sněžníku a Hrubého Jeseníku. Academia, Praha. KLIMEŠ L., 1984: Příspěvek ke květeně Krkonoš. Opera Corcont., Praha, 21: KOLEKTIV, 1996: Červený a Modrý seznam pro inventarizační průzkum Krkonoš. m.s. Správa KRNAP Vrchlabí: 1-5. KUBÁT K., HROUDA L., CHRTEK J. jun. KAPLAN Z., KIRSCHNER J. et ŠTĚPÁ- NEK J. /eds. /, 2002: Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha. MÁLKOVÁ J., 1994a: Poznatky k rozšíření a ekologii vratičky měsíční (Botrychium lunaria) v hřebenových oblastech východních Krkonoš. Práce a studie, Východočeský sborník přírodovědný, Pardubice, 2: MÁLKOVÁ J., 1994b: Viatická migrace v hřebenových oblastech Krkonoš. Ochrana přírody, Praha, 2: MÁLKOVÁ J., 1995a: Výzkum apofytické a synantropní flóry u bývalé Rennerovy boudy v Krkonoších. m.s. (Závěrečná oponovaná zpráva projektu M44/3, AOPK ČR, Praha), s.: MÁLKOVÁ J. 1995b: Narušení tundrových ekosystémů východních Krkonoš migrací synantropních a apofytických taxonů (monitoring, management). m.s. (Závěrečná oponovaná zpráva projektu GA 59/94 za r. 1995, MŽP ČR, Praha), s.: MÁLKOVÁ J., 1995c: Dynamika půdních vlastností a antropické vlivy na půdy v hřebenových oblastech Krkonoš. Zezsyty problemowe postepow nauk rolniczych, Varšava, z. 418: MÁLKOVÁ J., 1995d: Synantropizace hřebenů východních Krkonoš (rozsah, dynamika a příčiny migrace apofytických a synantropních taxonů). Geoekologiczne problemy Karkonoszy, Poznaň: MÁLKOVÁ J., 1996a: Problematika zachování druhové diverzity vegetace v KRNAP. In: Hodnocení vlivů na životní prostředí 1996, Sborník referátů III. mezinár. konference EIU, Praha, 2: MÁLKOVÁ J., 1996b: Änderungen der Artendiversität in der sub- und alpinen Vegetation des Riesengebirges. Artenschutzreport, Jena, Deutschland, 6: Málková J., 1997: Zhodnocení vegetace a návrh obnovy přirozené druhové skladby porostů u bývalé Rennerovy boudy v Krkonoších. Práce a studie, Východočeský sborník přírodovědný, Pardubice, 5: MÁLKOVÁ J., 2000: Geobotanická studie vegetačního krytu u bývalé Klínovky v Krkonoších. Práce a studie, Východočeský sborník přírodovědný, Pardubice, 8: MÁLKOVÁ J., 2003: Distribution of protected and important plant species in the plots of potential dwarf pine planting in the eastern Giant Mts. Opera Corcort., Vrchlabí (38): 13. MÁLKOVÁ J. et KŮLOVÁ A., 1995: Vliv dolomitického vápence na změny druhové diverzity vegetace východních Krkonoš. Opera Corcont., Vrchlabí, 32:

63 MÁLKOVÁ J., MALINOVÁ J. et OŠLEJŠKOVÁ H., 1997: Příspěvek k rozšíření antropofytních druhů v hřebenových partiích Krkonoš. Opera Corcont., Vrchlabí, 34: MÁLKOVÁ J. et WAGNEROVÁ Z., 1995: Man-induced changes of arctic-alpine tundra. Opera Corcont., LINUS Hradec Králové, 32: MÁLKOVÁ J. et WAGNEROVÁ Z., 1997: Šíření invazních druhů na hřebeny Krkonoš. Zpr. Čes. Bot. Společ., Praha, 32, Mater. 14: MORAVEC J. et. al., 1995: Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení. Severočes. Přír., Litoměřice, příl. 1: PROCHÁZKA F., 1982: Poznámky a doplňky ke květeně Krkonošského národního parku. Opera Corcont., Praha, 19: PROCHÁZKA F. [ed.], 2001: Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000). Příroda, Praha,18: PROCHÁZKA F. et ŠTURSA J., 1972: Příspěvek ke květeně Krkonoš. Opera Corcont., Praha, 9: SYROVÝ S. (ed.), 1958: Atlas podnebí Československé republiky. Praha. ŠOUREK J., 1969: Květena Krkonoš. ČSAV, Praha. ŠPATENKOVÁ SKALSKÁ I., 1980: Synantropní flóra a vegetace v okolí horských bud Krkonoš. m.s. (Dipl. Pr. Kat. Bot. Přírod. fak. UK, Praha): ŠPATENKOVÁ I., 1984: Příspěvek ke květeně Krkonoš. Opera Corcont., Praha, 21: ŠTEFFAN O., 1975, 1978, 1979, 1982, 1988, 1989, 1990, 1991, 1995: Příspěvek ke květeně Krkonoš. Opera Corcont., Praha, 12: , 15: , 16: , 19: , 25: , 26: , 27: , 28: , 32: ŠTURSA J., 1978: Příspěvek ke květeně Krkonoš. Opera Corcont., Praha, 15: ŠTURSA J., KRAHULEC F., RAUCH O., 1974: Akce Krkonoše. m.s. (Závěrečná zpráva geobotanických studií u vybraných bud a zbořenišť ve východních Krkonoších), Správa KRNAP, Vrchlabí. ŠTURSA J. et ŠTURSOVÁ H., 1975, 1982: Příspěvek ke květeně Krkonoš. Opera Corcont., Praha, 12: , 19: Vyhláška 395 z r Sb. + foto v barevné příloze Došlo:

64 Tab. 1.: Abecední seznam cévnatých druhů rostlin na zaniklé cestě 63 ve východních Krkonoších. Tab. 1.: Alphabetic list of vascular plant species on the abandoned road 63 in the eastern Giant Mountains. DRUH_2 TYP DEL ZF SV T V PH N J CK MK FALT VYHL CC C63 Agrostis capillaris B (AB) H 7 x x 4 4 J LCP Achillea millefolium s. l. A (AB) H,C 8 x 4 x 5 D C- Alchemilla vulgaris agg. B ---- H 6 x D LCP Alopecurus pratensis B ---- H 6 x J LCP Anthoxanthum alpinum A ---- T J LCP Anthoxanthum odoratum A ---- T,H x x x 5 x J LCP Athyrium distentifolium A ---- H K LCP Botrychium lunaria A ---- G 8 x 4 x 2 K C -- C2 C3 C2 LCP Calamagrostis villosa A ---- H,G J LCP Calluna vulgaris A ---- Z 8 x x 1 1 D LCP Campanula bohemica A ---- H D C -- C3 C3 C2 LCP Carex bigelowii A ---- G J -- M C4 -- C3 LCP Carex pallescens A ---- H J P Cerastium holosteoides B ---- C,H 6 x 5 x 5 D LCP Cirsium arvense C ---- G 8 5 x x 7 D P Dactylis glomerata B (BC) H 7 x 5 x 6 J P Deschampsia cespitosa A ---- H 6 x 7 x 3 J LCP Deschampsia flexuosa A ---- H 6 x x 2 3 J LCP Diphasiastrum alpinum A ---- C P C -- C2 C2 C3 --P Dryopteris dilatata A ---- H 4 x 6 x 7 K LCP Epilobium angustifolium B ---- H 8 x D L-P Eriophorum vaginatum A ---- H 7 x J -- M C P Festuca rubra s. l. C (BC) H x x 6 6 x J LCP Galium saxatile A ---- C,H D -- M L-P Gentiana asclepiadea A ---- H 7 x D C -- C3 C3 C4a LCP Geum montanum A ---- H D -- M C2 -- C2 LC- Hieracium alpinum agg. A ---- H D C -- C3 C2 C3 LCP Hieracium fritzei A ---- H D -- --? -- C2 LCP Hieracium tubulosum A ---- H D -- --? -- C2 LCP Homogyne alpina A ---- H D LCP Hypericum maculatum A (AB) H 8 x D LCP Hypochaeris uniflora A ---- H D -- M C3 -- C3 --P Chrysosplenium alternifolium A ---- H D LCP Imperatoria ostruthium C ---- H D -- M C4a LCP Juncus filiformis A ---- G,H J -- M C LCP 61

65 Tab. 1.: Abecední seznam cévnatých druhů rostlin na zaniklé cestě 63 ve východních Krkonoších pokračování. Tab. 1.: Alphabetic list of vascular plant species on the abandoned road 63 in the eastern Giant Mountains continue. DRUH_2 TYP DEL ZF SV T V PH N J CK MK FALT VYHL CC C63 Leontodon autumnalis s. l. B (AB) H 7 x D C LCP Leontodon hispidus s. l. B (AB) H 8 x D LCP Luzula luzuloides A ---- H 4 x J LCP Luzula pilosa A ---- H 2 x J C- Luzula sudetica A ---- H J -- M C4 -- C3 LCP Melampyrum sylvaticum s. l. A ---- Thp D LCP Molinia caerulea A ---- H 7 x 7 x 2 J -- M L-P Myosotis nemorosa A ---- H D L-- Nardus stricta A ---- H 8 x x 2 2 J LCP Phleum rhaeticum A ---- H J -- M C4a LCP Picea abies A ---- P 5 3 x x x N LCP Pinus mugo A ---- N 8 3 x x 3 N C4 -- C4a LCP Plantago major C ---- H 8 x 5 x 6 D LCP Poa annua B ---- T,H 7 x 6 x 8 J LCP Poa pratensis B ---- H,G 6 x 5 x 6 J LCP Bistorta major A ---- G,H D LCP Potentilla aurea A ---- H D -- M C4a LCP Potentilla erecta A ---- H 6 x x x 2 D -- M LCP Pulsatilla alpina subsp. austriaca A ---- H D C -- C3 C3 C3 L-P Ranunculus acris B ---- H 7 x 6 x x D LCP Ranunculus platanifolius A ---- H x 7 D -- M H -- C4a LCP Ranunculus repens B ---- H 6 x 7 x 7 D LCP Rumex arifolius A ---- H D LCP Sagina saginoides B (AB) H,C D -- M C3 -- C3 LCP Salix silesiaca A ---- N D CP Senecio ovatus A (AB) H 7 x 5 x 8 D LCP Silene dioica B (AB) H x x D LCP Silene vulgaris A ---- H,C 8 x D LCP Solidago virgaurea subsp. minuta A ---- H D LCP Sorbus aucuparia subsp. glabrata A ---- P,N 6 x x 4 x D C CP Stellaria nemorum B ---- H 4 x D LCP Taraxacum sect. Ruderalia B ---- H 7 x 5 x 8 D LCP Trientalis europaea A ---- G 5 5 x 3 2 D -- M LCP Trifolium repens B (BC) C,H 8 x D L-- Trichophorum cespitosum A ---- H J -- M C4 -- C3 L-P 62

66 Tab. 1.: Abecední seznam cévnatých druhů rostlin na zaniklé cestě 63 ve východních Krkonoších pokračování. Tab. 1.: Alphabetic list of vascular plant species on the abandoned road 63 in the eastern Giant Mountains continue. DRUH_2 TYP DEL ZF SV T V PH N J CK MK FALT VYHL CC C63 Tussilago farfara C ---- G 8 x 6 8 x D C- Vaccinium myrtillus A ---- Z 5 x x 2 3 D LCP Vaccinium uliginosum A ---- Z 6 x x 1 3 D -- M C L-P Vaccinium vitis-idaea A ---- Z 5 x D LCP Veratrum album subsp. lobelianum A ---- H 7 4 x 7 6 J -- M C4 -- C4a LCP Veronica serpyllifolia B ---- H x x D LCP Vysvětlivky: TYP kategorie rostlin podle původnosti; (DEL přechodné zařazení); ZF životní forma (C bylinný chamaefyt; G geofyt; H hemikryptofyt; hp hemiparazit; N nanofanerofyt; P fanerofyt; T terofyt; Z dřevinný chamaefyt); SV světlo; T teplota; V vlhkost; PH půdní reakce; N dusík (Ellenbergovy hodnoty); J taxonomické zařazení (D rostliny dvouděložné; J rostliny jednoděložné; K kapraďorosty; N jehličnany; P plavuně); CK Červený seznam pro inventarizační průzkum Krkonoš (KOLEKTIV 1996); MK Modrý seznam pro inventarizační průzkum Krkonoš (KOLEKTIV 1996); FALT Přehled vyhynulých, nezvěstných a ohrožených taxonů cévnatých rostlin na území Východních Čech (FALTYS 1993); VYHL, CC stupně ochrany: Vyhláška č. 395/1992 Sb. a Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (PROCHÁZKA et al. 2001); C63 řešená cesta v I. zóně KRNAP (C těleso cesty; L levý komunikační lem; P pravý komunikační lem Tab. 2.: Zhodnocení cévnatých druhů podle původnosti a stupně ohrožení u cesty 63. Tab. 2.: Evaluation of vascular plant species according to autochthonous characters and menace degree. CESTA 63 TYP A B C ABSOLUTNÍ RELATIVNÍ ABSOLUTNÍ RELATIVNÍ ABSOLUTNÍ RELATIVNÍ CELKEM E1 POČET (%) (%) 6 8 (%) 75 C1 1 1 (%) C2 4 5 (%) C3 7 9 (%) 1 1 (%) 0 0 C4a 4 5 (%) E0 63

67 Tab. 3.: Základní pedologické charakteristiky u cesty 63 ve východních Krkonoších. Tab. 3.: Basic soil pedologic characteristics at road 63 in the eastern Giant Mountains. Čís. vz. phv N-cel. % P 2O 5 mg/kg MgO Mg/kg CaO mg/kg Corg % JZ % K 2O mg/kg 1 3,6 1,18 47,8 8,3 120,9 13,2 47,3 15,9 2 3,7 1,76 52,2 7,9 129,5 49,5 65,1 25,8 3 3,0 0,75 35,1 5,2 95,4 20,2 38,6 12,4 4 3,9 1,25 37,0 4,9 91,5 24,0 66,2 13,6 5 3,3 0,96 52,2 7,7 87,0 29,2 72,0 17,8 6 5,1 1,96 71,9 41,0 462,5 41,2 48,9 44,7 Vysvětlivky k lokalizaci míst půdních odběrů Explanations to the localization of soil sampling sites číslo datum bližší charakteristika místa odběru, s uvedením dominantního taxonu P, dom. Nardus stricta, Potentilla erecta, Senecio ovatus, Ranunculus repens (GPS , ) P, příkop s převažující Deschampsia cespitosa, vyšší zastoupení mechorostů (GPS , ) P, Diphasiastrum alpinum v erozní rýze, nízká pokryvnost vegetace (GPS , ) P Nardus stricta, Deschampsia flexuosa, Carex bigelowii (GPS , ) L, pod hustou klečí Pinus mugo, Deschampsia flexuosa (GPS , ) C, blízko bývalé Rennerovy boudy, Tussilago farfara, Plantago major (GPS , 15, ) Vysvětlivky: C těleso cesty, L levá strana cesty, P pravý komunikační lem, KO kontrolní odběr 64

68 CESTA 63 A POČTY DRUHŮ SKUPIN A, B, C K INDIKAČNÍM HODNOTÁM DRUHŮ PRO DUSÍK POČETNOST A B C N1 N2 N3 N4 N5 N6 N7 N8 N9 Nx B POČTY DRUHŮ SKUPIN A, B, C K INDIKAČNÍM HODNOTÁM PRO PŮDNÍ REAKCI 14 POČETNOST A B C 2 0 ph1 ph2 ph3 ph4 ph5 ph6 ph7 ph8 ph9 phx Obr. 1.: Rozložení počtu druhů skupin A, B, C podle indikačních hodnot k dusíku (k půdní reakci). Fig. 1.: Species numbers of groups A, B, C classified to indication values of species for nitrogen (for soil reaction ph). 65

69 Obr. 2.: Silně ohroženým druhem je kuklice horská (Geum montanum). Foto J. Málková Fig. 2.: Severely endangered species is Geum montanum. Photo by J. Málková. 66

70 Obr. 3.: V řešeném území se sporadicky vyskytl ohrožený koniklec alpský (Pulsatilla alpina subsp. austriaca). Foto J. Málková. Fig. 3.: There rarely occured endangered alpine pasque flower (Pulsatilla alpina subsp. austriaca) in the impacted area. Photo by J. Málková. 67

71 Obr. 4.: Nejčastěji se ze silně ohrožených druhů vykytoval jestřábník Fritzeiův (Hieracium fritzei). Foto J. Málková. Fig. 4.: From the severely endangered species occured Fritzei s hawkweed (Hieracium fritzei) most frequently. Photo by J. Málková. 68

72 Obr. 5.: Rozvolněné klečové porosty na hřebenech východních Krkonoš. Foto J. Málková. Fig. 5.: Scattered dwarf pine bushes on the Western ridge of the Giant Mts. Photo by J. Málková. 69

73 Obr. 6.: Diphasiastrum alpinum na nezapojených stanvištích. Foto J. Málková. Fig. 6.: Diphasiastrum alpinum in scattered habitats sparsely covered with vegetatino. Photo by J. Málková. 70

74 VČ. SB. PŘÍR. - PRÁCE A STUDIE, 12 (2005): ISBN: POROVNÁNÍ FLORISTICKÉHO SLOŽENÍ, ROSTLINNÝCH SPOLEČENSTEV A DRUHOVÉ DIVERZITY DVOU BUČIN NAD PEKELSKÝM POTOKEM V PODKRKONOŠÍ The Comparison of the Floristic Composition, Plant Associations and Species Diversity of Two Beech Forest Stands on Pekelský potok Brook in the Krkonoše Foothills Jitka MÁLKOVÁ, 1 Petra HORÁKOVÁ, 2 Lucie SYCHROVÁ 3 1, 2, 3 Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové, katedra biologie, Rokitanského 62, Hradec Králové, jitka.malkova@tiscali.cz Příspěvek hodnotí a porovnává vegetační kryt dvou bučin v lomovém údolí nad Pekelským potokem nad Horním Lánovem v Podkrkonoší. Jedná se o botanicky unikátní území na krystalickém vápenci s vysokým počtem význačných druhů podle Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky (PROCHÁZKA [eds.] 2001). Práce shrnuje údaje jak historických pramenů (od roku 1936) v květnaté bučině (BB) a ve vápnomilné bučině (I), tak inventarizační výsledky tříletého průzkumu autorek ( ). Ve dvou lokalitách bylo nalezeno 156 cévnatých druhů, z nich 18 patří mezi význačné. Ty byly spočítány, zaměřeny GPS a převedeny pomocí programu ARCWIEV do vylišených lokalit. Statisticky je zhodnoceno 20 fytocenologických snímků programem TWIN- SPAN, dále byl užit Shannon-Wienerův index druhové diverzity, vyrovnanosti a druhové bohatosti a ordinace druhů metodou DCA, rozložení společenstev v prostoru dle ordinačních os. Bylo prokázáno, že se jedná o odlišné přírodní biotopy s různým zastoupením význačných, diagnostických i dalších taxonů. V závěru práce je navrhnut možný management. Klíčová slova: Podkrkonoší, Horní Lánov, lom, bučiny, floristika, fytocenologie, význačné druhy, porovnání. Úvod Příspěvek předkládá část výsledků geobotanických studií vegetačního krytu z širšího okolí jámového lomu v Horním Lánově (obr. 1, 12). Bazické podloží v převážné části území silně ovlivňuje skladbu vegetace. Oblast je sice antropicky ovlivněná, zejména těžbou vápence, zemědělstvím (hlavně pastvou), lesnictvím, ale vyskytují se zde i zachovalé zbytky přírodních biotopů s vysokým počtem a pokryvností význačných druhů, které se jinde v regionu vyskytují jen ojediněle či chybí. (Přírodní biotopy jsou uvažovány ve smyslu klasifikace NATURA 2000 CHYTRÝ et al. 2001). Flóra tohoto území je předmětem zájmu botaniků již několik století. Výzkum se zintenzivnil v posledních desítkách let, zejména z důvodu pokračující těžby vápence či výsadby smrku. Zaznamenáno bylo vymizení řady význačných druhů podle Černého a červeného 71

75 seznamu cévnatých rostlin České republiky (PROCHÁZKA [eds.] 2001) a Vyhlášky 395/ 1992 Sb. (seznam zvláště chráněných druhů rostlin). Hlavním cílem tříleté studie ( ) bylo na ploše cca 60 ha provedení detailního biologického, zejména botanického hodnocení. Snahou bylo popsat rozdílnou druhovou skladbu v závislosti na různém geologickém podloží, na geomorfologii terénu, vlhkostních poměrech a stupni antropického narušení. Cílem bylo doplnit i existující botanické poznatky, popsat a statisticky porovnat druhovou diverzitu odlišných stanovišť na základě 93 fytocenologických snímků (dále jen f. snímků.) a s pomocí indikačních hodnot všech nalezených druhů rostlin k základním ekologickým faktorům (jde o indikaci podmínek prostředí pomocí hodnot přiřazených Ellenbergem jednotlivým druhům vztah k teplotě T, vlhkosti V, ke světlu S, půdní reakci ph a k nárokům na obsah dusíku N podrobně ELLENBERG et al. 1992). Dílčím úkolem bylo studium všech nalezených význačných druhů, a to zjištění jejich vitality, početnosti a zejména zaznamenání výskytů do ortofotomap za použití systému GPS. Na základě zjištěných výsledků bylo snahou navrhnout management pro zachování stávající druhové skladby vegetace. V průběhu terénních prací bylo na území zhruba 60 ha vylišeno 35 odlišných stanovišť, ve kterých proběhla detailní floristická a fytocenologická studia. Získaná data z těchto ploch byla podrobena statistické analýze. V průběhu terénních průzkumů byla pořizována fotodokumentace (MÁLKOVÁ 2002, 2004). Vzhledem k rozsáhlým grafickým materiálům, které byly získány z 35 lokalit, je zde v předloženém příspěvku hodnocen a porovnáván vegetační kryt pouze z vybraných dvou nejcennějších lesních biotopů ležících v údolnici nad Pekelským potokem v těsném sousedství lomu vápnomilné bučiny ležící na JZZ tzv. Peklo (v grafických materiálech i v textu pod zkratkou I) a květnaté bučiny (užívána zkratka BB) na SVV. Lokalizaci zájmové oblasti zachycuje obr. 1, na němž je patrný postup těžby (porovnáním let 1987 a 2001). Lokalizace a charakteristika studovaných lokalit 2.1 Umístění lokalit Předkládaná studie se vztahuje k bezprostřednímu okolí vápencového lomu ležícího 4 km SV od Vrchlabí, S od obce Horní Lánov v ochranném pásmu Krkonošského národního parku (KRNAP). Lom se zařezává do svahu Hřbetu (nadm. v. kóty 677 m n.m.) (obr. 1). Oblast v okolí vápencového lomu představuje krajinný segment s vysokými estetickými hodnotami, s bohatou prostorovou členitostí, výrazným uplatněním přírodního a přírodě blízkého charakteru prostředí. V nejbližším okolí lomu převažují lesní biotopy, místy s výchozy krystalického vápence až dolomitu. Podél hospodářských budov a těžebního prostoru protéká hluboce zařízlým údolím Pekelský potok. V jeho nivě se nachází vlhkomilné porosty reprezentativně vyvinutého biotopu jasanovo-olšového luhu, na obou svazích jsou zachovalé porosty bučin, které jsou předmětem předloženého příspěvku. První hodnocenou lokalitou je bučina ležící na svahu nad Pekelským potokem, situovaná východně od těžebního prostoru. Leží v nadmořské výšce m a v práci je značena BB. Její velikost a tvar ukazuje obr. 2. Jedná se o botanickou lokalitu KRNAP evidovanou pod číslem Z863C. V blízkosti lomu v SZ části bučiny BB se rozprostírá lokální biocentrum BC36, jež je lokalizováno na plochách lesních porostů výše uvedené botanické lokality Z863C. Druhou lokalitou je bučina na příkrém svahu s četnými skalními výchozy v místě zvaném Peklo, v práci uváděná jako I. Nachází se v protisvahu nad budovou váhy na začátku stěnového lomu Z od Pekelského potoka v nadmořské výšce m. Obr. 3 72

76 ukazuje tvar a velikost území, které je botanickou lokalitou KRNAP evidovanou pod číslem Z863A. Tento úsek není do budoucna požadován k odtěžení, naopak se jedná o genofondovou plochu Správy KRNAP navrženou na chráněné území (přírodní památku). 2.2 Charakteristika studovaných lokalit Celé území reprezentuje charakteristickou kulturní podhorskou krajinu Podkrkonoší. Ráz krajiny je vrchovinný s vysokým zastoupením přírodních prvků. Převažují táhlé jižně orientované svahy, u toků zařízlá údolí. Z hlediska geomorfologického regionálního dělení České vysočiny patří území do Krkonošsko-jizerské soustavy, celku Krkonošské podhůří, podcelku Podkrkonošská pahorkatina, okrsku Hostinská pahorkatina (DEMEK et al. 1987). Z hlediska biogeografického leží na rozhraní Krkonošského (1.68) a Podkrkonošského bioregionu (1.37), CULEK (1996). Bioregion se nachází v mezofytiku a zabírá fytogeografický podokres 56c Trutnovské Podkrkonoší (SLAVÍK 1988). Geologickým podkladem je zejména krystalický vápenec až dolomit (převzato z podrobné geologické mapy ze Správy KRNAP ve Vrchlabí). Severovýchodní okraj bučiny BB je pestřejší, tvoří jej chlorit-sericitické břidlice na severu, s přechodem k deluviálním až fluviodeluviálním sedimentům (pískům) na severovýchodě. Chlorit-sericitické břidlice zasahují rovněž do severní a severovýchodní části bučiny I, jejíž jižní okraj leží na hnědých aleuropelitech, pískovcích a slepencích (CHALOUPSKÝ 1968). Ložisko vápence je mocné až 400 m (DŘEVÍKOVSKÝ et al. 2000). Vodní toky mají převážně přirozená koryta. Hydrologicky území odvodňuje Pekelský potok, který protéká prostorem lomu a ústí v Lánově do Malého Labe. Východní část bučiny BB odvodňuje jeho levostranný přítok. Z půd převažuje kambizem rankerová (až eutrofní varieta). Podloží je sice v převážné části území bazické, vlivem kyselých dešťů je však ph půdy sníženo. V humusovém horizontu je ph 5,3 až 6,4. Podél toků se na nivních sedimentech a polygenetických hlínách vytvořily glej typický a pseudoglej (PODRÁZSKÝ et VACEK 1994). Klimaticky leží území v nejchladnější části mírně teplé oblasti MT2, s průměrnou roční teplotou 6,4 C a průměrným ročním úhrnem srážek 895 mm. Časté jsou projevy inverzí, především na sklonku podzimu a během zimy za klidových situací (Quitt 1971). Oblast leží v submontánním vegetačním stupni. Dle mapy potenciální přirozené vegetace (Neuhäuslová et al. 1997) by pokrývaly většinu území květnaté bučiny s kyčelnicí devítilistou Dentario enneaphylli-fagetum ze svazu Fagion, podsvazu Eu-Fagenion. Podrobné údaje o přírodních a vegetačních poměrech území publikovali např. ŠOU- REK (1969), SÝKORA a kol. (1983), FALTYS (2000), FALTYS a KOUTNÝ (2000). Obě lokality a jejich širší okolí jsou významným botanickým územím. Detailně byla flóra a vegetace zpracována mnoha autory. Jde o práce HNÍZDO (1936, 1937), ŠOUREK (1969), PILOUS (1973), ŠTURSA et ŠTURSOVÁ (1975), ŠTURSOVÁ (1976), PRO- CHÁZKA (1980), ŠTEFFAN (1982, 1988), ČERMÁK (1986), ZAHRADNÍKOVÁ (1995, 2004) a ANONYMUS (2002). Často ale chybí přesná geografická lokalizace nálezů (v těchto případech autorky v tabulkách používaly symbol +). Metodika Studie byla započata excerpcí historických (publikovaných i nepublikovaných) floristických průzkumů (např. z dokumentací EIA2000, ÚSES, diplomových prací). Málková vylišila a popsala odlišná stanoviště, u nich provedla přírodovědnou a floristickou charakteristiku a zaznamenala míru antropického narušení. V každé lokalitě byly autorkami prováděny podrobné floristické průzkumy od jara až do podzimu, vícedenní zejména 73

77 v době kvetení význačných druhů. Z detailně provedených inventarizací druhů cévnatých rostlin provedených během tří vegetačních sezón a z excerpovaných údajů byla sestavena databáze, jejíž součástí jsou také životní formy (ZF) a indikační hodnoty podle Ellenberga (ELLENBERG et al. 1992). Konkrétně se jedná o vztah ke světlu (S), teplotě (T), vlhkosti (V), půdní reakci (ph) a k dusíku (N). Indikační hodnoty všech nalezených druhů cévnatých rostlin byly využity pro porovnání lokalit, zejména ve vztahu k nárokům na půdní reakci a k zásobení dusíkem. Vztah zjištěných druhů v lokalitách BB a I k indikačním hodnotám pro dusík N a půdní reakci ph byl graficky syntetizován v absolutních i relativních hodnotách. Zároveň byly pro význačné druhy porovnávány zdejší výskyty s optimálními podmínkami uváděnými Ellenbergem (ELLENBERG et al. 1992). V celkové databázi je i uvedení stupně ohrožení druhu podle práce PROCHÁZKA a kol. (2001) a Vyhlášky 395/1992Sb. V nejcennějších a nejtypičtějších porostech Málková sepsala f. snímky, z nichž se na lokalitě BB nachází 8, na lokalitě I pak 12. Při sepisování snímků byla použita kombinovaná sedmičlenná stupnice početnosti a pokryvnosti (SLAVÍKOVÁ 1986). Místa snímků i počet byly voleny tak, aby pokryly celou vegetační pestrost řešených lokalit. Snímky byly uloženy v programu Dbreleve. U všech nalezených populací význačných taxonů podle práce PROCHÁZky a kol. (2001) byla zjištěna jejich početnost, výskyty byly zaměřeny systémem GPS a data byla následně převedena do ortofotomap pomocí programu ARCWIEV. Vzhledem k vysokému počtu význačných taxonů byly druhy rozděleny podle příslušných kategorií ohrožení do jednotlivých map. F. snímky byly klasifikovány metodou TWINSPAN. Pro každý snímek byl spočítán Shannon-Wienerův index druhové diverzity, indexy vyrovnanosti a druhové bohatosti. Snímky byly ordinovány metodou DCA s cílem zjistit korelace mezi druhy, rozložení společenstev podle ordinačních os, aj.. Sumarizovány jsou výskyty význačných taxonů (podle kategorie ohrožení) zjištěných v letech , doplněné o nálezy z historických pramenů. V textu jsou uvedeny také neověřené historické nálezy. Všechny význačné druhy byly v lokalitách spočítány. Nomenklatura cévnatých druhů je z práce KUBÁT a kol. (2002), vylišení biotopů dle CHYTRÝ a kol. (2001). Výsledky a diskuse 4.1. Floristické údaje a ohrožené druhy Na dvou studovaných lokalitách bylo v letech 2002 až 2004 nalezeno celkem 156 druhů cévnatých rostlin, z nichž 18 patří mezi ohrožené. Jejich abecední seznam v bučinách nad Pekelským potokem zachycuje tab. 1, která obsahuje u přírodních taxonů i životní formu, Ellenbergovy indikační hodnoty a stupeň ohrožení. Pro kulturní druhy údaje v práci ELLENBERG a kol. (1992) chybí. Zjištěné počty význačných druhů za tři roky uvádí tab. 6. Autorky nenalezly žádný druh z kategorie kriticky ohrožených (C1). Z kategorie silně ohrožených druhů (C2) byly zjištěny dva taxony. Corallorhiza trifida (obr. 4, foto 15) je ověřeným druhem na obou lokalitách (ŠOU- REK 1969, ŠTURSOVÁ 1976, ZAHRADNÍKOVÁ 1995, 2004, ANONYMUS 2002). Početnosti této vzácné orchideje se každoročně mění, což dokládají nálezy ing. Zahradníkové (osobní sdělení). Údaje z BB jsou od r. 1995, z I od r (tab. 5, obr. 4, 7). V posledních třech letech bylo v BB nalezeno ing. Zahradníkovou 966 jedinců korálice, v I 165. I naše poznatky naznačily výrazně vyšší počty v r V r bylo napočítáno v BB 360, v I 96 kusů. Jaké mohou být příčiny odchylek v počtech korálic? V roce 2002 mapovaly 74

78 autorky lokalitu BB (část ještě nekvetla) a další týden byl značný počet korálic zničen okusem či spasením, v roce 2003 i 2004 byl autorkami nalezený počet vyšší, zřejmě z důvodu rozdílného termínu počítání. Dle sdělení Mgr. Harčarika se druh vyskytuje u Hříběcích bud ve starém lomě, kde populace kolísá mezi 5 až 21 kvetoucími exempláři. Zde je také mapoval PIPEK (1998). Další dvě populace rostou v Obřím dole, každá většinou v počtu do 10 kvetoucích jedinců. Je třeba vyzvednout výjimečnost zdejšího výskytu korálice, a to nejen z hlediska regionálního (tyto populace představují více než 95% početnosti druhu v Krkonoších), ale i z republikového, neboť taxon se vyskytuje velmi vzácně. Nově byla zřejmě nalezena lokalita saprofytního druhu Monotropa hypophegea, a to ve vápnomilné bučině I, kde druh roste v 1 lokalitě severozápadně od těžebního prostoru v dolíku při okraji lesa proti drtičce, cca v 522 m n.m. (obr. 7). Zde bylo napočítáno 136 jedinců. Poměry zachycuje f. snímek L15 (obr. 3, tab. 3, foto 14). Ohrožených druhů (kategorie C3) bylo v letech 2002 až 2004 nalezeno sedm. Jsou uvedeny v abecedním pořadí (obr. 5, 8). Aquilegia vulgaris, v BB 51, v I 8 kusů. Z dřívějších dob udávali ŠOUREK (1969) přímo v BB, ostatní nespecifikované: ŠTURSOVÁ (1976), PROCHÁZKA (1980), ČER- MÁK (1986) viz tab. 4, Asplenium viride, v I 3 trsy, které zde udával již ŠOUREK (1969), z okolí pak publikoval ČERMÁK (1986), FALTYS (2000), Cephalanthera damasonium, v I v r kusů, zhruba dvě třetiny kvetoucí. Dřívější nálezy z I publikovali ZAHRADNÍKOVÁ (1995) a ANONYMUS (2002). ZAHRADNÍKOVÁ (2004) uvádí, že počet jedinců v I v letech 1993 až 2003 kolísá od 207 do 880. V lokalitě BB druh nebyl uváděn. Přes opakované hledání nebyla tato orchidej v lokalitě BB nalezena, autoři udávající z okolí jsou uvedeni v tab. 4, jinde v Krkonoších se druh nevyskytuje, Epipactis atrorubens (foto 16), v BB 25, v I 29 kusů. Z BB udával ŠOUREK (1969), z I ZAHRADNÍKOVÁ (1995) a ANONYMUS (2002). ZAHRADNÍKOVÁ (2004) uvádí, že počet jedinců v I v letech 1993 až 2003 kolísá od 10 do 63. Další 3 údaje jsou blíže nespecifikované. Jiné lokality v Krkonoších: vápencový lom v Černém dole několik desítek kvetoucích exemplářů, Leucojum vernum, pouze v BB stovky bohatě kvetoucích trsů směrem k nivě Pekelského potok. Z nespecifikovaného území dříve uváděl ČERMÁK (1986), Platanthera bifolia, v BB 9, v I 4 jedinci. Historicky z I ZAHRADNÍKOVÁ (1995), nespecifikované výskyty ŠTEFFAN (1988). ZAHRADNÍKOVÁ (2004) uvádí, že počet jedinců v I v letech 1993 až 2003 kolísá od 1 do 8. Rubus saxatilis (obr. 13), v BB i I roste roztroušeně, ve stovkách kusů, historicky v BB udával ŠOUREK 1969). Z kategorie C4a autorky v lokalitách BB a I nalezly devět druhů (obr. 6, 9). Abies alba, v BB asi 59 jedinců, v I 13, historicky z BB publikoval FALTYS (2000), Carex flava, BB 20 kusů, zde již uváděl ŠOUREK (1969), nespecifikované místo ČERMÁK (1986), Daphne mezereum, BB 107 kusů, v I 97 kusů, historicky udávali z BB ŠTURSA a ŠTURSOVÁ (1975), ŠTEFFAN (1982), ANONYMUS (2002), v I rovněž ANONY- MUS (2002), z nespecifikovaného území ČERMÁK (1986), Dentaria enneaphyllos, v BB roztroušeně po celém území, přičemž počty klesají směrem na východ území, historicky z BB publikoval FALTYS (2000), 4 autoři bez udání lokalizace v tab. 4), v lokalitě I druh neudáván a také v letech nenalezen, 75

79 Epipactis helleborine subsp. helleborine, v BB 17, v I 38 kusů, historicky z BB uváděli FALTYS (2000), ANONYMUS (2002), další 3 nálezy pochází z okolí (tab. 4), Lilium martagon, BB 35 kusů blízko nivy Pekelského potoka, 3 výskyty z okolí (tab. 4), Listera ovata, v BB zaměřeny 2 exempláře, směrem k nivě Pekelského potoka lze očekávat výskyt většího počtu jedinců, v I 188 kusů. ZAHRADNÍKOVÁ (2004) uvádí, že počet jedinců v I v letech 1993 až 2003 kolísal od 8 do 193. Historicky z BB publikovali ŠTURSA a ŠTURSOVÁ (1975), z I ZAHRADNÍKOVÁ (1995), ANONYMUS (2002), nespecifikováno 2 autoři, Neottia nidus-avis, BB 322 kusů, v I 118 jedinců, historicky v BB publikoval FALTYS (2000), v I ZAHRADNÍKOVÁ (1995), ANONYMUS (2002), nespecifikováno 2 autoři. ZAHRADNÍKOVÁ (2004) uvádí, že počet jedinců v I v letech 1993 až 2003 kolísal od 4 do 35. Ranunculus platanifolius, v BB 4 exempláře a to v návaznosti na nivu Pekelského potoka, další ojedinělý výskyt nad I v údolnici. Z dřívějších nálezů v BB uváděl HNÍZDO (1937), v I PILOUS (1973), další dva údaje blíže nespecifikovány. V lemu nad I se z význačných druhů vyskytují: z C2: Cirsium acaule (výsledek reintrodukce), Gentiana cruciata, z C3: Gymnadenia conopsea subsp. conopsea, Aquilegia vulgaris, Gentianopsis ciliata. Několik význačných taxonů bylo uvedeno v historických pramenech z blíže nespecifikovaného okolí lomu v Horním Lánově, autorky však výskyty nepotvrdily. Z kategorie C1 je to Euphrasia micrantha (ŠOUREK 1969), Gentianella campestris subsp. baltica (PROCHÁZKA 1980), Gentianella praecox subsp. bohemica (ŠOUREK 1969), Listera cordata (ŠOUREK 1969) a Moneses uniflora (ŠOUREK 1969). Z kategorie C2: Botrychium lunaria nalezen v I (ZAHRADNÍKOVÁ 1995 a ANONYMUS 2002), ŠOUREK (1969) uváděl: Coeloglossum viride, Triglochin palustre, Dactylorhiza sambucina a Euphrasia curta subsp. glabrescens. ZAHRADNÍKOVÁ (1995) v uváděla druh Parnassia palustris, PILOUS (1973) pak Polystichum lonchitis. V práci ANONYMUS (2002) je v I publikován Pyrola rotundifolia. Z kategorie C3 nebyla autorkami ověřena Gymnadenia conopsea subsp. conopsea, jež v I mapovala ZAHRADNÍKOVÁ (1995). Z kategorie C4a nebyl potvrzen v I výskyt Cirsium acaule dříve nalezla v I ZAHRADNÍKOVÁ (1995) a Ranunculus platanifolius PILOUS (1973). Dle ústního sdělení botaniků ze Správy KRNAP ve Vrchlabí nebyly výše uvedené druhy nalezeny v uváděných lokalitách minimálně po dobu pěti let, zpravidla se jedná ještě o delší časový interval. Obr. 10A ukazuje vztah nalezených druhů na lokalitách BB a I k indikačním hodnotám pro dusík (N) obr. 10 B pro půdní reakci (ph). Oba grafy jsou v absolutních i v relativních hodnotách. Z grafů vyplývá, že v lokalitě I roste větší počet nitrofilních a bazifilních druhů. 4.2 Fytocenologické snímky Osm f. snímků z BB prezentuje tab. 2, lokalizaci zachycuje obr. 2. Dvanáct snímků z I je ukázáno v tab. 3, lokalizaci zachycuje obr. 3. V tabulkách jsou kromě běžných údajů uváděných u f. snímků (DYKYJOVÁ et al. 1989) rovněž obsaženy: zaměření podle GPS, diverzita (H), vyrovnanost (E), počet druhů (S), schematicky uspořádání snímku podle klasifikace TWINSPAN a koordináty na prvních čtyřech osách DCA. Metoda TWINS- PAN ukazuje kódové rozčlenění druhů podle toho, jakou úroveň klasifikačního dělení zaujímají. 76

80 Rozložení f. snímků podle prvních dvou ordinačních os zachycuje obr. 11. Na obou lokalitách rostou odlišná společenstva. Devatenáct snímků je z lesních ekosystémů, pouze f. snímek č. 17 z I zachycuje biotop štěrbinové vegetace vápnitých skal a drolin (S1.1 ve smyslu klasifikace biotopů NATURA 2000 CHYTRÝ et. al 2001) s vyšší pokryvností Geranium robertianum, Poa nemoralis, Sambucus nigra, Asplenium trichomanes, A. rutamuraria, Geum urbanum. Pomocí klasifikace se ukázaly následující rozdíly mezi oběma bučinami. Porosty na lokalitě BB jsou téměř uniformní, neboť všech 8 snímků bylo metodou TWINSPAN zařazeno do podobného společenstva. Lokalita Peklo je druhově bohatší, fytocenologicky různorodější a lze nalézt i přechody do jiných biotopů (suťových lesů, místy do antropicky vytvořené smrčiny). V I bylo zjištěno více klasifikačních skupin, přičemž žádný biotop nebyl zcela reprezentativní. Kromě výskytu význačných druhů s početnými populacemi (viz výše) zde byl zjištěn i vyšší počet nitrofilních taxonů, které v BB chybí (obr. 10), jako jsou pro Ellenbergovu hodnotu N9 Urtica dioica a Sambucus nigra, pro N8 Aegopodium podagraria, Campanula trachelium, Chaerophyllum aromaticum, Silene dioica a Chelidonium majus a pro N7 Geranium robertianum, G. sylvaticum, Scrophularia nodosa, Geum urbanum, Stachys sylvatica, Stellaria nemorum, Ranunculus lanuginosus, R. repens a Salix caprea. Výrazné rozdíly jsou i v pokryvnosti a v druhové pestrosti pater. Zatímco stromové patro (dále E3) má v obou lokalitách přibližně stejnou pokryvnost, rozdíly jsou v diverzitě, v abundanci a dominanci druhů. BB je uniformnější, ve většině snímků dominuje Fagus sylvatica, až na snímek 10 v nejjižnější části, kde převládá smrk. V E3 se v BB vyskytuje pouze 6 druhů, zatímco v I 9 a ve více plochách není dominantou buk, ale uplatňuje se více druhů, kromě Picea abies také Acer pseudoplatanus, Betula pendula, Fraxinus excelsior aj. (viz tab. 2 a 3). V BB je oproti I vyšší pokryvnost Abies alba a menší Acer platanoides. Pokryvnost keřového patra (E2) je v lokalitě BB velmi nízká, v I je výrazně vyšší, což dokládají rozdíly v ordinacích. BB: minimum 0, průměr (dále O) 2,8, maximum 10, v I: minimum 0, Ř 9,8, maximum 25. V BB v E2 je 6 druhu (3 juvenilní stromy), v I je počet 3x vyšší 18 taxonů. V BB (na rozdíl od I) nebyly nalezeny např.: Lonicera xylosteum, Rosa pendulina, Viburnum opulus, Sambucus nigra, Frangula alnus, Crataegus monogyna. V I je místy výrazně vyšší pokryvnost náletu stromů (např. Fraxinus excelsior, Sorbus aucuparia, Acer pseudoplatanus). Bylinné patro (E1) v BB obsahuje 86 a v I 137 druhů. Rozdíly v ordinacích pro E1 podle 1. ordinační osy: BB minimum 5,6, O 6,16, maximum 6,51, I: minimum 3,1, Ř 5,45, maximum 6,13. Rozdíly v 2. ordinacní ose: BB minimum (-0,7), Ř (-0,2), maximum 0,08, I: (-0,89), Ř 0,07, maximum 2,66. Rozdíly v 3. ordinacní ose: BB minimum (-0,18), Ř (-0,07), maximum 0,11, I: minimum (-0,69), Ř (0,07), maximum 0,29. Z 12 f. snímků z lokality I bylo nejvíce v klasifikační skupině 1011 (5 f. snímků č. 1, 12, 13, 14, 20), ve skupině 1010 (4 f. snímky č. 2, 11, 15, 18), z nich č. 11 se velmi podobá porostům v BB, ve skupině jsou 3 f. snímky č. 16, 17, 1S. Skupinu 10 od skupiny 11 odděluje Anemone ranunculoides. Skupiny 1010 a 1011 odlišují druhy: Convallaria majalis, Orthilia secunda a Aegopodium podagraria. Další rozdíly v E1 jsou následující: z význačných druhů bylo v BB determinováno 15, v I 13. Ale pouze v BB rostou Dentaria enneaphyllos (stovky po celém území), Carex flava, Ranunculus platanifolius, Lilium martagon a Leucojum vernum (3 posledně uvedené blízko nivy toku). Pouze v I se vyskytují Monotropa hypophegea, Cephalathera damasonium, Asplenium viride. Z dalších druhů byly pouze na lokalitě BB určeny například Deschampsia flexuosa, Vaccinium myrtillus (indikační 77

81 číslo ph pro oba druhy 2), Carex digitata, Luzula luzuloides (ph 3). Zřejmě pouze na lokalitě I rostou Alchemilla vulgaris agg., Angelica sylvestris, Asplenium ruta-muraria, A. trichomanes, Cirsium oleraceum, Deschampsia cespitosa, Equisetum arvense, Geranium robertianum, Geum urbanum, Impatiens noli-tangere, Polygonatum odoratum aj. Do I pronikají na osvětlených místech i prvky ovsíkových luk (Leucanthemum vulgare, Knautia arvensis, Ranunculus acris, Daucus carota), mezofilních bylinných lemů (Melampyrum nemorosum, Clinopodium vulgare, Origanum vulgare), širokolistých suchých trávníků (Carlina acaulis, Plantago media, Polygala comosa, Sanguisorba minor). Z fytocenologického hlediska lze porosty v I přiřadit spíše k biotopu vápnomilných bučin (L5.3) podsvazu Cephalanthero-Fagenion, asociaci Cephalanthero-Fagetum s četnými význačnými druhy, zejména orchidejemi: Corallorhiza trifida, Epipactis atrorubens, Platanthera bifolia, z nichž některé jsou přímo pro uvedený biotop diagnostické, jako např. Cephalanthera damasonium, Neottia nidus-avis, Epipactis helleborine subsp. helleborine. Přistupují Actaea spicata, Convallaria majalis, Galium odoratum, Rubus saxatilis, Daphne mezereum, Hieracium murorum, Lathyrus vernus, Mercurialis perennis, Orthilia secunda, Poa nemoralis, Prenanthes purpurea aj. Druhová skladba zahrnuje v extrémně svažitých terénech prvky biotopu suťových lesů (biotop L4) s výskytem suťových dřevin Fraxinus excelsior, Acer platanoides a A. pseudoplatanus, v E1 s diagnostickým druhem Impatiens noli-tangere. Vyskytují se zde i některé nitrofilní druhy rostoucí běžně v suťových lesích, např. Campanula trachelium (Ellenbergova hodnota N8), Epilobium montanum, Festuca altissima (oba N6), Urtica dioica (N9). Vyšší podíl nitrofilních taxonů nalezneme i v blízkosti příjezdové komunikace do lomu (Tussilago farfara, Taraxacum sect. Ruderalia aj.) a dále v horních partiích v blízkosti louky a východním směrem od výskytu Monotropa hypophegea. Nalezené luční druhy se vyskytují v horním lemu nebo v prosvětlených partiích s malou pokryvností E3 na jihozápadním svahu. Porosty v BB mají vzhledem k orientaci chladnější a vlhčí mikroklima (viz obr. 11). Je zde zastoupen vyšší podíl acidofilních a vlhkomilných taxonů a fytocenologicky náleží spíše do biotopu květnatých bučin (L5.1), podsvaz Eu-Fagenion, asociace Dentario enneaphylli-fagetum. Diagnostické taxony jsou Abies alba, Fagus sylvatica, Dentaria enneaphyllos, Actaea spicata. Z význačných taxonů zde rostou mimořádně bohaté populace Corallorhiza trifida, početně Daphne mezereum a Aquilegia vulgaris, občas byly nalézány Epipactis atrorubens, Platanthera bifolia a z druhů typických pro biotop L5.3 Rubus saxatilis, Neottia nidus-avis, Epipactis helleborine subsp. helleborine. Návrh managementu Květnatou vápnomilnou bučinu na lokalitě I navrhujeme vyhlásit jako přírodní památku. Pro zachování biotopu vápnomilné bučiny je však třeba odstranit nálet jasanů, javorů, bezů, nepůvodní smrky a některé nitrofilní taxony, pokud nejsou vázány na maloplošný přechodový úsek blížící se biotopu suťových lesů. Při obnově lesa je nutné používat výhradně původní dřeviny zejména buk lesní a jedli bělokorou. Přirozená obnova lesa zde poměrně funguje. Lokalita BB je uniformnějším porostem reprezentativní květnaté bučiny s vysokým podílem význačných taxonů bez náletu a ruderálů. Takto zachovalý porost je v Krkonoších i v Podkrkonoší ojedinělý. Proto nelze připustit odtěžení, naopak doporučujeme i zde přísnější ochranu, nejlépe vyhlášení přírodní památky. Do budoucna doporučujeme následující výchovné a pěstební zásahy do porostu. V případě těžby (formou probírky) odstraňovat přednostně smrky a dosazovat autochtonní druhy dřevin buk lesní a jedli bělokorou. 78

82 6. Závěr Článek popisuje a porovnává flóru a vegetaci dvou bučin v lomovém údolí nad Pekelským potokem severně od obce Horní Lánov. Jedná se o botanicky velmi cenná území na krystalickém vápenci až dolomitu s vysokým počtem význačných druhů. Práce shrnuje údaje jak z historických pramenů (od roku 1936) v květnaté bučině (lokalita BB) a v květnaté vápnomilné bučině (lokalita I), tak výsledky tříletého inventarizačního průzkumu autorek ( ). V obou lokalitách bylo nalezeno celkem 156 druhů cévnatých rostlin, z nichž 18 patří mezi význačné (z kategorie C2 2 druhy, z C3 7 druhů a z C4a 9 taxonů). Populace byly spočítány, zaměřeny GPS a převedeny pomocí programu ARCWIEV do elektronické mapy. Zcela nově byl nalezen v početné populaci na lokalitě I druh Monotropa hypophegea (kategorie C2), který se zřejmě jinde v Krkonoších v současnosti nevyskytuje. Obdobně není známo z území Krkonoš více lokalit Cephalanthera damasonium. Velmi cenný je vysoký počet druhu Corallorhiza trifida (hlavně v lokalitě BB). Vypsány byly historické lokality význačných druhů, které autorky nepotvrdily. Porovnáním 20 fytocenologických snímků pomocí programu TWINSPAN, za použití ordinace druhů metodou DCA, porovnáním hodnot Shannon-Wienerova indexu druhové diverzity a indexů vyrovnanosti a druhové bohatosti bylo prokázáno, že společenstva v obou lokalitách jsou odlišná. (mají různé zastoupení význačných i dalších taxonů). Na rozdílech se nejspíš podílí více faktorů, zejména orientace ke světovým stranám, sklon a zřejmě i acidita půdy. Porosty v I jsou více osluněné a s teplejším mikroklimatem, svažitější a s vyšším zastoupením basofilních a nitrofilních prvků, místy inklinují k suťovým lesům. Summary The present contribution evalauates and compares plant cover of two beech forest stands in the quarry valley on the Pekelský potok Brook above Horní Lánov in the Krkonoše Foothills. The area is botanically unique territory on crystallic limestone with high outstanding species. The contribution summarizes floristic data not only of historical sources in the flower beech stand (BB)and in the calciphilous beech stand (I), but also survey results of studies made by the authoresses ( ). On both localities there were found 156 vascular plants, 18 of them belong to the protected and endangered species (from category C2-2 species, from category C3-7 species and from category C4a-9 taxons. The populations were counted, GPS surveyed and converted by means of the ARCVIEW program into the electronic map. From the category C2 there was found quite newly Monotropa hypophagea in numerous population on the locality I. This species obviously does not occur on other sites in the Krkonoše territory. Likewise no other localities of Cephalanthera damasonium are here known. Unique is the high number of species Corallorhiza trifida (mainly on the locality BB). Notes were made on historical localities of the outstanding species, but the authoresses have not confirmed them. 20 plant sociological records (FS) were statistically evaluated by the TWINSPAN program. Further use was made of Shannon-Wiener index of the species diversity, balance and species abundance and ordination of the species by DCA method, distribution of plant associations in the space of the ordination axes. Proof was furnished that areas are different natural biotopes with various representation of the outstanding, diagnostic and other taxons. The biotope in BB is more flower beech stand, in the locality I calciphilous beech stand. The reasons for differences are outlined. The conclusion of the contribution suggests possible management. Poděkování Za převedení dat z GPS do ortofotomap a za grafickou úpravu vylišených lokalit děkují autorky ing. Tomáši Lhotovi ze Správy KRNAP. Z tohoto pracoviště patří dík dále Mgr. Josefu Harčarikovi a Ing. Jitce Zahradníkové za poskytnutí mnoha floristických podkladů a za zapůjčení GPS. Dík náleží v neposlední řadě ing. Karlu Matějkovi, Csc. za statistické zpracování fytocenologických snímků zapsaných v programu Dbreleve. Panu 79

83 Hlouškovi děkujeme za grafické vyhodnocení indikačních čísel u nalezených cévnatých druhů rostlin k dusíku a k ph. Téma bylo zadáno ve spolupráci se Správou KRNAP ve Vrchlabí a s Krkonošskými vápenkami Kunčice a.s. (KVK). Statistické porovnání vylišených lokalit v okolí lomu v Hroním Lánově a fotodokumentace byly uskutečněny díky finanční podpoře PedFak UHK v rámci specifického výzkumu pro r (projekt č. 2104). Literatura ANONYMUS, 2002: Seznam botanických lokalit v okolí lomu Horní Lánov. m.s. Správa KRNAP, Vrchlabí. CULEK, M., 1996: Biogeografické členění České republiky. Enigma, Praha. ČERMÁK, J., 1986: Floristická studie území mezi obcemi Lánov a Černý Důl v Podkrkonoší. m.s. Dipl. pr. Kat. biol. rostlin. Přír. fak. Univ. J. E. Purkyně, Brno. DEMEK, J. et al., 1987: Zeměpisný lexikon ČSR. Academia, Praha. DŘEVÍKOVSKÝ, J. et al., 2000: Povolení hornické činnosti na ložisku vápnitého dolomitu Horní Lánov (dokumentace o hodnocení vlivů na životní prostředí /EIA/). m.s. GET, s.r.o., Praha, (Depon. in KVK Kunčice nad Labem). DYKYJOVÁ, D. et al., 1989: Metody studia ekosystémů. Academia, Praha. ELLENBERG, H. et al., 1992: Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. Scripta Geobotanica. Göttingen, 18: FALTYS, V., 2000: Znalecký posudek výsledky botanického průzkumu vápencového lomu v Horním Lánově a jeho nejbližšího okolí. In: Dřevíkovský J. et al.: Povolení hornické činnosti na ložisku vápnitého dolomitu Horní Lánov (dokumentace o hodnocení vlivů na životní prostředí EIA). m.s. GET, s.r.o., Praha, (Depon. in KVK Kunčice nad Labem). Faltys, V., Koutný, P., 2000: Biologické hodnocení. In: Dřevíkovský J. et al.: Povolení hornické činnosti na ložisku vápnitého dolomitu Horní Lánov (dokumentace o hodnocení vlivů na životní prostředí /EIA/). m.s. GET, s.r.o., Praha, (Depon. in KVK Kunčice nad Labem). HNÍZDO, A., Z., 1936: Příspěvek k flóře českého Podkrkonoší; okolí Hostinného nad Labem (část II.). Věda přír., 17: HNÍZDO, A., Z., 1937: Příspěvek k flóře českého Podkrkonoší; okolí Hostinného nad Labem (část III.). Věda přír., 18: CHALOUPSKÝ, J., A., 1968: Geologická mapa Krkonoš. Praha. CHYTRÝ, M., KUČERA, T., KOČÍ, M. [eds.], 2001: Katalog biotopů České republiky. AOPK ČR, Praha. KUBÁT, K., HROUDA, L., CHRTEK, J. jun., KAPLAN, Z., KIRSCHNER, J., ŠTĚPÁ- NEK, J. [eds.], 2002: Klíč k úplné květeně České republiky. Academia, Praha. MÁLKOVÁ, J., 2002, 2004: Výsledky botanického průzkumu v okolí vápencového lomu v Horním Lánově a jeho okolí. m. s. Závěrečné zprávy botanického průzkumu, Depon. in KVK Kunčice, Správa KRNAP. NEUHÄUSLOVÁ, Z., MORAVEC, J., CHYTRÝ, M., SÁDLO, J., RYBNÍČEK, K., KOLBEK, J., JIRÁSEK, J., 1997: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky 1 : Botanický ústav AV ČR, Průhonice. PILOUS, J., 1973: Příspěvek ke květeně Krkonoš. Opera Corcontica, Praha, 10: PIPEK, J., 1998: Botanická inventarizace přírodovědecky cenných lokalit (Bíner slatiniště, Strážné mramorový lom) v Krkonoších. 80

84 PROCHÁZKA, F., 1980: Současné změny východočeské flóry a poznámky k rozšíření chráněných druhů rostlin. Zprav. KMVČ, Hradec Králové, 7(1980), append.: PROCHÁZKA, F. [eds.], 2001: Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000). Příroda, Praha, 18: PODRÁZSKÝ, V., VACEK, S., 1994: Půdy ochranných lesů Krkonoš. Opera Corcontica, Praha, 31: QUITT, E., 1971: Klimatické oblasti ČSSR. Studia Geographica, Brno, 1971/16: SLAVÍK, B., 1988: Fytogeografická charakteristika. Květena 1, Academia, Praha. SLAVÍKOVÁ, J., 1986: Ekologie rostlin. SPN Praha. SÝKORA, B. et al., 1983: Krkonošský národní park. SZN, Praha. ŠOUREK, J., 1969: Květena Krkonoš. ČSAV, Praha. ŠTEFFAN, O., 1982, 1988: Příspěvek ke květeně Krkonoš. Opera Corcontica, Praha, 19: , 25: ŠTURSA, J. et ŠTURSOVÁ, H., 1975: Příspěvek ke květeně Krkonoš. Opera Corcontica, Praha, 12: ŠTURSOVÁ, H., 1976: Floristicko fytocenologický rozbor vegetace Bíneru v Krkonoších a její územní ochrana. m.s. Tipl. comment. Kat. bot. Přír. fak. Univ. Carol. (depon. in Knihovna Kat. bot. PřF UK, Praha). ZAHRADNÍKOVÁ, J., 1995, 2004: Inventarizační průzkum lokality Peklo. m. s. (depon. in Správa KRNAP). + foto v barevné příloze Došlo:

85 Tab. 1.: Abecední seznam cévnatých druhů v bučinách nad Pekelským potokem. Tab. 1.: Alphabetic list of the vascular plant species in the beech stands on the Pekelský potok Brook. LATINSKÉ JMÉNO ZF SV T V ph N ČČ 395 BB I Abies alba P (3) 5 x x x C4a M M Acer platanoides P (4) 6 x x x M M Acer pseudoplatanus P (4) x 6 x 7 M M Actaea spicata G,H M M Aegopodium podagraria G,H M Ajuga reptans H 6 x M M Alchemilla vulgaris agg. H 6 x M Anemone nemorosa G x x 5 x x M M Angelica sylvestris H 7 x 8 x 4 M Anthyllis vulneraria H M M Aquilegia vulgaris H C3 M M Asarum europaeum H,G M M Asplenium ruta-muraria H 8 x M Asplenium trichomanes H 5 x 5 x 3 M Asplenium viride H ? C3 M Athyrium filix-femina H 3 x 7 x 6 M M Avenella flexuosa H 6 x x 2 3 M Betula pendula P (7) x x x x M Campanula rotundifolia subsp. rotundifolia H 7 5 x x 2 M M Campanula trachelium H 4 x M Carduus acanthoides H M Carex caryophyllea G,H 8 x 4 x 2 M Carex digitata H 3 x 5 x 4 M Carex flacca G 7 x M M Carex flava H 8 x C4a M Carex hirta G x 5 M Carex pallescens H M 82

86 Tab. 1.: Abecední seznam cévnatých druhů v bučinách nad Pekelským potokem pokračování. Tab. 1.: Alphabetic list of the vascular plant species in the beech stands on the Pekelský potok Brook continue. LATINSKÉ JMÉNO ZF SV T V ph N ČČ 395 BB I Carex sylvatica H M M Carlina acaulis H M Cephalanthera damasonium G C3 3 M Cirsium oleraceum H 6 x M Clinopodium vulgare H 7 x M Convallaria majalis G 5 x 4 x 4 M M Corallorhiza trifida Gvp x x C2 2 M M Cornus mas N,P M Corylus avellana N 6 5 x x 5 M M Crataegus monogyna N,P M Cystopteris fragilis H 5 x M Dactylis glomerata H 7 x 5 x 6 M M Daphne mezereum N,Z 4 x C4a M M Daucus carota H x 4 M Dentaria enneaphyllos H C4a M Deschampsia cespitosa H 6 x 7- x 3 M Dryopteris carthusiana H 5 x x 4 3 M Dryopteris dilatata H 4 x 6 x 7 M M Dryopteris filix-mas H 3 x M M Epilobium montanum H,C 4 x M M Epipactis atrorubens G 6 x C3 3 M M Epipactis helleborine subsp. helleborine G C4a M M Equisetum arvense G 6 x x- x 3 M Euphorbia cyparissias H,G 8 x 3 x 3 M M Euphorbia dulcis G,H M M Fagus sylvatica P (3) 5 5 x x M M Festuca altissima H M 83

87 Tab. 1.: Abecední seznam cévnatých druhů v bučinách nad Pekelským potokem pokračování. Tab. 1.: Alphabetic list of the vascular plant species in the beech stands on the Pekelský potok Brook continue. LATINSKÉ JMÉNO ZF SV T V ph N ČČ 395 BB I Fragaria moschata H M Fragaria vesca H 7 x 5 x 6 M M Fragaria viridis H M Frangula alnus N x M Fraxinus excelsior P (4) 5 x 7 7 M M Galeobdolon luteum C M Galeobdolon montanum C M Galium album subsp. album H 7 x M M Galium odoratum H M M Galium rotundifolium C M M Geranium robertianum T,H 5 x x x 7 M Geranium sylvaticum H M Geum rivale H 6 x 8- x 4 M M Geum urbanum H x 7 M Hedera helix Z,Pli (4) 5 5 x x M Hepatica nobilis H M Heracleum sphondylium subsp. sphondylium H x 8 M M Hieracium murorum H 4 x M M Hypericum maculatum H 8 x M M Chaerophyllum aromaticum H M Chelidonium majus H x 8 M Impatiens noli-tangere T M Knautia arvensis subsp. arvensis H x 4 M Lathyrus vernus G,H M M Leucanthemum vulgare subsp. vulgare H 7 x 4 x 3 M Leucojum vernum G C3 3 M Ligustrum vulgare N M 84

88 Tab. 1.: Abecední seznam cévnatých druhů v bučinách nad Pekelským potokem pokračování. Tab. 1.: Alphabetic list of the vascular plant species in the beech stands on the Pekelský potok Brook continue. LATINSKÉ JMÉNO ZF SV T V ph N ČČ 395 BB I Lilium martagon G 4 x C4a 3 M Linum catharticum T 7 x x 7 2 M Listera ovata G 6 x C4a M M Lonicera nigra N M M Lonicera xylosteum N M Lotus corniculatus H 7 x M Luzula luzuloides subsp. luzuloides H 4 x M Luzula pilosa H 2 x M M Maianthemum bifolium G 3 x M M Melampyrum nemorosum Thp M Melampyrum sylvaticum Thp M M Melica nutans G,H 4 x 4- x 3 M M Mentha arvensis G,H 7 x 7- x x M Menyanthes trifoliata A,G 8 x 9= x 3 C3 3 Mercurialis perennis G,H 2 x x 8 7 M M Moehringia trinervia T,H M M Monotropa hypophegea Gvp C2 M Mycelis muralis H x 6 M M Neottia nidus-avis Gvp C4a M M Origanum vulgare H,C 7 x M Orthilia secunda C 4 x 5 x 2 M M Oxalis acetosella G,H 1 x M M Paris quadrifolia G 3 x M M Phyteuma spicatum H x x M Picea abies P (5) 3 x x x M M Plantago media H 7 x M Platanthera bifolia G 6 x 5-7 x C3 3 M M 85

89 Tab. 1.: Abecední seznam cévnatých druhů v bučinách nad Pekelským potokem pokračování. Tab. 1.: Alphabetic list of the vascular plant species in the beech stands on the Pekelský potok Brook continue. LATINSKÉ JMÉNO ZF SV T V ph N ČČ 395 BB I Poa nemoralis H 5 x M M Polygala comosa H M Polygonatum odoratum G M Polygonatum verticillatum G M M Populus tremula P (6) 5 5 x x M Prenanthes purpurea H M M Primula elatior subsp. elatior H 6 x M M Prunella vulgaris H 7 x 5 7 x M Prunus avium P (4) M M Prunus spinosa N x M Pulmonaria officinalis H M M Quercus petraea P (6) 6 5 x x M Quercus robur P (7) 6 x x x M M Ranunculus acris subsp. acris H 7 x 6 x x M Ranunculus bulbosus G,H M Ranunculus lanuginosus H M Ranunculus platanifolius H x 7 C4a M Ranunculus repens H 6 x 7- x 7 M Rhamnus cathartica N M Ribes uva-crispa N 4 5 x x 6 M M Rosa canina N x x M M Rosa pendulina N M M Rubus idaeus N 7 x x x 6 M Rubus saxatilis H C3 M M Salix caprea N,P 7 x M Sambucus nigra N x 9 M Sanguisorba minor subsp. minor H M 86

90 Tab. 1.: Abecední seznam cévnatých druhů v bučinách nad Pekelským potokem pokračování. Tab. 1.: Alphabetic list of the vascular plant species in the beech stands on the Pekelský potok Brook continue. LATINSKÉ JMÉNO ZF SV T V ph N ČČ 395 BB I Sanicula europaea H M M Scrophularia nodosa H M Senecio ovatus H 7 x 5 x 8 M M Silene dioica H x x M Silene vulgaris subsp. vulgaris H,C 8 x M Solidago virgaurea subsp. virgaurea H M Sorbus aucuparia subsp. aucuparia P,N (6) x x 4 x M M Stachys sylvatica H 4 x M Stellaria nemorum H 4 x M Taraxacum sect. Ruderalia H 7 x 5 x 8 M M Trifolium medium H M Tussilago farfara G 8 x 6-8 x M M Ulmus glabra P (4) M Urtica dioica H x x M Vaccinium myrtillus Z 5 x x 2 3 M Veronica chamaedrys C 6 x 5 x x M Veronica officinalis C 6 x M Viburnum opulus N 6 5 x 7 6 M M Vicia cracca Hli x x M Vicia sepium Hli x x M Viola reichenbachiana H 4 x M M Viola riviniana H 5 x 4 4 x M Vysvětlivky: ZF životní forma (C bylinný chamaefyt; G geofyt; H hemikryptofyt; hp hemiparazit; li liána; N nanofanerofyt; P fanerofyt; T terofyt; vp holoparazit; Z dřevinný chamaefyt); SV světlo; T teplota; V vlhkost; ph půdní reakce; N dusík (Ellenbergovy hodnoty); ČČ, 395 stupně ochrany: Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (PROCHÁZKA et al. 2001) a Vyhláška č. 395/1992 Sb.; BB květnatá bučina; I vápnomilná bučina Peklo. 87

91 Tab. 2a: Popisné údaje k fytocenologickým snímkům a statistickým analýzám svahové bučiny nad Pekelským potokem. Tab. 2a: Statistical evaluation of the plant sociologal records FS in the slope beech stands on the Pekelský potok Brook. Lokalita BB BB BB BB BB BB BB BB Číslo fytoc. snímku Jméno lokality bot. lok. bot. lok. bot. lok. bot. lok. bot. lok. bot. lok. bot. lok. bot. lok. Datum Plocha (m) 25x25 55x150 20x20 20x20 20x20 25x25 20x20 30x30 Orientace Z SSZ SZZ SZZ SZZ SZZ SZZ SZZ Sklon (stupně) Souřadnice X Souřadnice Y Pokryvnost E3 (%) Pokryvnost E2 (%) Pokryvnost E1 (%) Pokryvnost E0 (%) Nadmořská výška (m) Diversita H Vyrovnanost e Počet druhů S TWINSPAN * * * * * * * * DCA 1 VI.29 VI.18 V.64 5.VI VI.34 VI.41 VI.51 VI.31 DCA DCA DCA

92 Tab. 2b: Popisné údaje k fytocenologickým snímků a statistickým analýzám vápnomilná bučina Peklo. Tab. 2b: Statistical evaluation of the plant sociologal records FS in the slope beech stands on the limestone beech forest Peklo. Lokalita I I I I I I I I I I I I Číslo fytoc. snímku 1S Jméno lokality Peklo Peklo Peklo Peklo Peklo Peklo Peklo Peklo Peklo Peklo Peklo Peklo Datum Plocha (m) 20x5 25x25 25x25 25x25 30x30 25x25 25x25 30x15 25x25 25x25 30x20 25x25 Orientace V V V V V V V V V V JJV V Sklon (stupně) 60/ / Souřadnice X Souřadnice Y Pokryvnost E3 (%) Pokryvnost E2 (%) Pokryvnost E1 (%) Pokryvnost E0 (%) Nadmořská výška (m) Diversita H Vyrovnanost e Počet druhů S TWINSPAN * * * * * * * *10110 *10110 *10110 *10111 *10111 DCA 1 V.32 V.73 3.I 5.V V.45 V.72 6.XI VI.13 V.86 V.94 V.85 V.19 DCA II DCA DCA

93 Tab. 3.: Statistické zhodnocení fytocenologických snímků ve svahových bučinách nad Pekelským potokem. Tab. 3.: Set of plant sociological records from the localities BB and I. Lokalita BB BB BB BB BB BB BB BB I I I I I I I I I I I I Číslo f. snímku S [E3] Fagus sylvatica Picea abies Acer pseudoplatanus Betula pendula Abies alba 2 + Acer platanoides Populus tremula 1 Fraxinus excelsior 2 1 Quercus robur 1 1 Sorbus aucuparia sp. aucuparia 1 [E2] Daphne mezereum r + r + + r + + Fagus sylvatica Sorbus aucuparia sp. aucuparia + + r Rubus idaeus + Acer pseudoplatanus juv Corylus avellana 1 + r Crataegus sp. r r r Frangula alnus Rosa sp. r Sambucus nigra 1 1 Viburnum opulus r r + Fraxinus excelsior Acer platanoides juv. 1 Crataegus monogyna Populus tremula + Rosa pendulina + r r + r r + Cornus sanguinea sp. sanguinea + Picea abies + + Lonicera nigra + + [E1] Carex flacca r r r + Carex flava + + Lathyrus pratensis + Ranunculus acris sp. acris r Angelica sylvestris r Cirsium oleraceum + r Primula elatior sp. elatior r + + Listera ovata r r r + r Mentha arvensis r + Dactylis glomerata r r 90

94 Tab. 3.: Statistické zhodnocení fytocenologických snímků ve svahových bučinách nad Pekelským potokem pokračování. Tab. 3.: Set of plant sociological records from the localities BB and I continue. Lotus corniculatus r + Carlina acaulis r Heracleum sphondylium sp. sphondylium r Chaerophyllum aromaticum 1 1 Carex pallescens r Veronica chamaedrys + + r Taraxacum sect. Ruderalia r + r r Ajuga reptans r r r r Campanula rotundifolia sp. rotundifolia r + + Hypericum maculatum + r r + r Viburnum opulus juv. r Equisetum arvense 1 + Leucojum vernum r Tussilago farfara r r + + Rubus idaeus juv. r r Epipactis atrorubens Rosa sp. juv. r r r r Platanthera bifolia r r r + Orthilia secunda Polygonatum odoratum + Trifolium medium r Solidago virgaurea sp. virgaurea r + r Galium rotundifolium + + r r r Picea abies juv. r r r + + Asarum europaeum r + + r Lathyrus vernus r-+ r r Dentaria enneaphyllos Corylus avellana juv. r + Daphne mezereum r Hedera helix r + r r Lonicera nigra juv. r Melampyrum nemorosum + Rosa pendulina juv. r Galeobdolon montanum + Galium odoratum r Neottia nidus-avis + r r r + Hieracium murorum r r Moehringia trinervia + Carex digitata + Carex sylvatica r r r r Daphne mezereum juv. r + + r r + Melica nutans r r r r + r Corallorhiza trifida 1 r

95 Tab. 3.: Statistické zhodnocení fytocenologických snímků ve svahových bučinách nad Pekelským potokem pokračování. Tab. 3.: Set of plant sociological records from the localities BB and I continue. Abies alba juv. r r r Acer platanoides juv r Mercurialis perennis Oxalis acetosella r + + r Prenanthes purpurea + + r r + r 1 + r + + r + r + Fraxinus excelsior juv. r + + r Monotropa hypophegea 1 Viola reichenbachiana + + r Dryopteris filix-mas r Fagus sylvatica juv Luzula pilosa r + Polygonatum verticillatum Sanicula europaea r r Maianthemum bifolium Paris quadrifolia r + r + r r + Sorbus aucuparia sp. aucuparia juv r Vaccinium myrtillus r 1 + r Actaea spicata + r-+ r r r Mycelis muralis + + r Rubus saxatilis r Euphorbia dulcis + + Cephalanthera damasonium r r r + + Convallaria majalis + + r Poa nemoralis r Dryopteris carthusiana r r r Dryopteris dilatata r + r r + Festuca altissima + Geranium robertianum r + Avenella flexuosa + Scrophularia nodosa r Anemone nemorosa + + Athyrium filix-femina r Phyteuma spicatum r r Epipactis helleborine sp. helleborine r r r + Acer pseudoplatanus juv. r r 2 r r r r Fragaria vesca r + r r Melampyrum sylvaticum Senecio ovatus Galium album r + + Corylus avellana + Hieracium murorum agg. + Sambucus nigra + Epilobium montanum r + Prunus avium juv. r 92

96 Tab. 3.: Statistické zhodnocení fytocenologických snímků ve svahových bučinách nad Pekelským potokem pokračování. Tab. 3.: Set of plant sociological records from the localities BB and I continue. Impatiens noli-tangere 3 1 Lilium martagon r Pulmonaria officinalis + Aegopodium podagraria r Galium aparine + 1 Asplenium trichomanes 1 1 r Campanula trachelium r + Aquilegia vulgaris r 1 1 Quercus petraea juv. r Quercus robur juv. r r + Geum urbanum r Asplenium ruta-muraria 1 r Euphorbia cyparissias + r + Crataegus sp. juv. + Silene vulgaris sp. vulgaris + + Urtica dioica r Vysvětlivky k fytocenologickým snímkům (BB; I): Lokalita Čs. FS Charakteristika porostu BB 5 svahová květnatá vápnomilná bučina nad Pekelským potokem s korálicí BB 6 svahová květnatá vápnomilná bučina s korálicí BB 7 svahová květnatá vápnomilná bučina s korálicí BB 8 svahová květnatá vápnomilná jedlobučina se solidním podrostem a s korálicí BB 9 svahová květnatá jedlobučina BB 10 svahová vápnomilná květnatá budčina BB 19 svahová květnatá vápnomilná bučina s korálicí BB 22 svahová květnatá vápnnomilná bučina s korálicí I 1S skalní výchozy v S okraji lokality I 1 vápnomilná bučina proti hospodářským budovám I 2 vápnomilná bučina se skalními výchozy a se vzrostlými starými buky I 11 svahová květnatá bučina proti lomu za ohradou I 12 prosvětlený porost vápnomilné květnaté bučiny I 13 vápnomilná květnatá bučina proti lomu I 14 květnatá vápnomilná bučina I 15 vápnomilná bučina proti drtičce I 16 květnatá vápnomilná bučina I 17 květnatá vápnomilná bučina proti lomu I 18 květnatá svahová vápnomilná bučina proti lomu I 20 prosvětlená květnatá vápnomilná bučina proti váze 93

97 Tab. 4.: Přehled význačných taxonů v okolí lomu v Horním Lánově podle kategorie ohrožení. Tab. 4.: Outline of the outstanding taxons in the quarry surrounding in Horní Lánov according to the threat category. Silně ohrožené druhy (C2) nalezené v okolí lomu v Horním Lánově v letech LATINSKÉ JMÉNO BB I N36 N37 O69 I73 U75 Š76 Z80 T82 C86 T88 D95 F00 KR02 Corallorhiza trifida M M + + I 13,I Monotropa hypophegea M Ohrožené druhy (C3) nalezené v okolí lomu v Horním Lánově v letech LATINSKÉ JMÉNO BB I N36 N37 O69 I73 U75 Š76 Z80 T82 C86 T88 D95 F00 KR02 Aquilegia vulgaris M M BB, Asplenium viride M I + Cephalanthera damasonium M + + I I Epipactis atrorubens M M BB, I I Leucojum vernum M + + Platanthera bifolia M M + + I Rubus saxatilis M M BB,+ 94

98 Tab. 4.: Přehled význačných taxonů v okolí lomu v Horním Lánově podle kategorie ohrožení pokračování. Tab. 4.: Outline of the outstanding taxons in the quarry surrounding in Horní Lánov according to the threat category continue. Potenciálně ohrožené druhy (C4a) nalezené v okolí lomu v Horním Lánově v letech LATINSKÉ JMÉNO BB I N36 N37 O69 I73 U75 Š76 Z80 T82 C86 T88 D95 F00 KR02 Abies alba M M BB Carex flava M BB,+ + + Daphne mezereum M M BB + BB + BB,I Dentaria enneaphyllos M BB Epipactis helleborinesubsp. helleborine M M BB I Lilium martagon M Listera ovata M M BB + + I I Neottia nidus-avis M M I BB I Ranunculus platanifolius M BB I,+ + Vysvětlivky k použitým zkratkám: N36 HNÍZDO A., Z. (1936) N37 HNÍZDO A., Z. (1937) O69 ŠOUREK J. (1969) I73 PILOUS V. (1973) U75 ŠTURSA J. et ŠTURSOVÁ H. (1975) Š76 ŠTURSOVÁ H. (1976) Z80 PROCHÁZKA F. (1980) T82 ŠTEFFAN O. (1982) C86 ČERMÁK J. (1986) T88 ŠTEFFAN O. (1988) D95 ZAHRADNÍKOVÁ J. (1995) KR02 ANONYMUS (2002) M u druhů nalezených autorkami + nespecifikované lokality BB silně svažitá květnatá vápnomilná bučina nad Pekelským potokem s korálicí I Peklo vápnomilná bučina ve stráni za budovou váhy na začátku stěnového lomu 95

99 Tab. 5.: Početnost korálice trojklanné v lokalitách BB od r a I od r (podle J. Zahradníkové). Tab. 5.: Numerousness of Corallorhiza trifida on the locality BB since the year 1995 and the locality I since the year Vápnomilná bučina I Květnatá bučina BB rok počet rostlin rok počet rostlin Tab. 6.: Celkové počty význačných druhů v lokalitách BB a I z let 2002 až Tab. 6.: Numerousness of the outstanding species on the localities BB and I since the year 2002 up to the year C1+C2 BB I Corallorhiza trifida Monotropa hypophegea C3 BB I Aquilegia vulgarit 51 8 Asplenium viride - 3 Cephalanthera damasonium Epipactis atrorubens Leucojum vernum Stovky - Platanthera bifolia 9 4 Rubus saxatilis C4a BB I Abies alba Carex flava 20 - Daphne mezereum Dentaria enneaphyllos roztroušeně po celém území - Epipactis helleborine subsp. helleborine Lilium martagon 35 - Listera ovata Neottia nidus-avis Ranunculus platanifolius 4-96

100 Obr. 1.: Zájmové území v r a Fig. 1.: Interest area in the year 1987 and the year

101 Obr. 2.: Lokalizace fytocenologických snímků v květnaté bučině nad Pekelským potokem (BB) a v území určeném k těžbě (Z). Fig. 2.: Localization of plant sociological records in the flower beech forest stand on the Pekelský potok Brook (BB) and in the area determined for felling (Z). 98

102 Obr. 3.: Lokalizace fytocenologických snímků v lokalitě Peklo (I) a na přilehlé louce (IL). Fig. 3.: Localization of plant sociological records on the locality Peklo (I) and on the neighbouring meadow (IL). 99

103 Obr. 4.: Výskyt kriticky ohrožených (C1) a silně ohrožených druhů (C2) v květnaté bučině (BB) a v území určeném k těžbě (Z). Fig. 4.: The occurrence of strongly endangered species in BB and Z. 100

104 Obr. 5.: Výskyt ohrožených druhů (C3) v květnaté bučině (BB) a v území určeném k těžbě (Z). Fig. 5.: The occurrence of endangered species in the flower beech forest stand (BB) and on the area determined for felling (Z). 101

105 Obr. 6.: Výskyt potenciálně ohrožených druhů (C4a) v květnaté bučině (BB) a v území určeném k těžbě (Z). Fig. 6.: The occurrence of potentionally endangered species in BB and in Z. 102

106 Obr. 7.: Výskyt kriticky ohrožených druhů (C1) a silně ohrožených druhů (C2) v lokalitě Peklo (I) a na přilehlé louce (IL). Fig. 7.: The occurrence of strongly endangered species on the locality Peklo (I). 103

107 Obr. 8.: Výskyt ohrožených druhů (C3) v lokalitě Peklo (I) a na přilehlé louce (IL). Fig. 8.: The occurrence of endangered species in the locality Peklo (I). 104

108 Obr. 9.: Výskyt potenciálně ohrožených druhů (C4a) v lokalitě Peklo (I) a na přilehlé louce (IL). Fig. 9.: The occurrence of potencionally endangered species in the locality Peklo (I). 105

109 Obr. 10.: Počty druhů v lokalitách BB a I k indikačním hodnotám rostlin (A) pro dusík, (B) pro půdní reakci. Fig. 10.: Numbers of species on localities BB and I to the indication values (A) of plants for nitrogen, (B) for ph values. 106

110 Obr. 11.: Rozdělení fytocenologických snímků z lokalit BB a I v prostoru prvých dvou ordinačních os. Fig. 11.: Distribution of plant sociological records from localities BB and I in the space of the first two ordination axes. 107

111 Obr. 12.: Pohled na funkční vápencový lom v Horním Lánově v Podkrkonoší. Foto J. Málková. Fig. 12.: View of the operating limestone mine in Horní Lánov in a lower part of the Giant Mts. Photo by J. Málková. Obr. 13.: Rubus saxatilis je nápadný svým červeným souplodím peckoviček, je to vápnomilný nízký keřík. Foto J. Málková. Fig. 13.: Rubus saxatilis is remarkable with its red collective fruit. Photo by J. Málková. 108

112 VČ. SB. PŘÍR. - PRÁCE A STUDIE, 12 (2005): ISBN: OVĚŘENÍ VÝSKYTU KOZINCE PÍSEČNÉHO (ASTRAGALUS ARENARIUS L.) U ČERMNÉ NAD ORLICÍ Verification of occurence of Astragalus arenarius at the village Čermná nad Orlicí Romana PRAUSOVÁ Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, středisko Pardubice, tel , romana_prausova@nature.cz Klíčová slova: kozinec písečný (Astragalus arenarius), Semínský přesyp, Zdelov u Kostelce nad Orlicí, Čermná nad Orlicí Stav v roce 2004 Při jedné z exkurzí v rámci floristického kursu ČSBS v Kostelci nad Orlicí (vedoucí V. Grulich) dne upozornil pan MUDr. Miloš Hájek z Chocně na výskyt kozince písečného (Astragalus arenarius) na náspu železniční trati ve směru na Choceň, 900 m Z od železniční stanice (km 9,8), za železničním přejezdem na silnici z Čermné do Dolního Jelení v nadmořské výšce cca 270 m. Při návštěvě lokality bylo zjištěno, že bohatá populace kozince písečného roste v písčinách s paličkovcem šedavým (Corynephorus canescens), kostřavou vláskovitou (Festuca filiformis), čilimníkem nízkým (Chamaecytisus supinus), průtržníkem lysým (Herniaria glabra) a vřesem obecným (Calluna vulgaris). Rostliny kozince písečného prorůstají kameny kolem kolejí, které tam byly navršeny při úpravě prostoru kolejí v roce Zatímco na písčinách zarůstajících trávami, vřesem a náletovou borovicí konkurenceschopnost kozince klesá, v kamenném násypu velmi dobře prosperuje. Jediným ohrožením v současné době je pravděpodobně další úprava železniční trati. Historické údaje o výskytu druhu v lokalitě O výskytu kozince písečného z okolí Malé Čermné se zmiňuje Souček (in DOMIN 1943), který uvádí výskyt druhu na několika místech u Olešnice a u Nové Vsi u Malé Čermné u dráhy v blízkosti strážního domku v km 9,8 (v té době bylo místo zoráno). Tato historická lokalita byla v letech ověřována A. Chrtkovou (CHRT- KOVÁ 1989). Na lokalitě byly v té době pouze tři rostliny, z nich jen jedna dobře vyvinutá. V pruhu podle trati silně obrůstaly pařezy vyřezaných bříz a osik, hojný byl též nálet borovice. Úplný zástin a šíření ostružiníků populaci kozince silně ohrožovaly. Výskyt kozince písečného z území mezi Čermnou nad Orlicí a Borohrádkem (tj. na téže trati jako výše uvedená lokalita) uvádí Procházka (in ČEŘOVSKÝ et al. 1999), a to jen ve dvou exemplářích. 109

113 Další současné lokality druhu ve východních Čechách Další současné lokality kozince písečného ve východních Čechách jsou Národní přírodní památka (NPP) Semínský přesyp u Přelouče a Přechodně chráněná plocha (PCHP) Kozinec (Zdelov u Kostelce nad Orlicí). NPP Semínský přesyp Z lokality u Semína byl tento druh v minulosti znám, ale od doby publikace Květeny Pardubicka (HADAČ & HADAČ 1948) nebyl v území potvrzen. Do roku 1980 byl kozinec písečný považován za vyhynulý. Lokalita kozince na návsi a za pivovarem v obci Semín u Přelouče byla objevena 1. července 1980 botanikem Milanem Markem z Pardubic. V tomtéž roce byla vyhlášena jako Národní přírodní památka Semínský přesyp. Od roku 1999 je v NPP realizován management, díky kterému dochází ke zvětšování populace kozince písečného (obr. 1). PCHP Kozinec Výskyt kozince písečného u Zdelova je zmíněn v práci DOMINA (1943), který uvádí, že druh byl sebrán Häuslerem (1886) v písčité cestě u Zdelova. Znovu byl výskyt druhu potvrzen Hrobařem v roce 1940 (in PROCHÁZKA 1980). Tato historická lokalita byla v letech ověřována A. Chrtkovou (CHRTKOVÁ 1989). Jedna populace zabírala značnou plochu na písčitém pozemku a okraji příkopu, druhá byla tvořena 3 rostlinami a vyskytovala se u domku na písčitém okraji předzahrádky. V roce 1993 byla lokalita navštívena během floristického kurzu konaném v Horním Jelení (KUČERA 1994). Rostliny kozince rostly po obou stranách cesty od brány ke kravínu v oploceném areálu. Populace byla početná, tvořená kvetoucími a plodnými exempláři. V roce 1994 však byla část populace vlevo od cesty zničena, protože ji vlastník mechanicky upravil a osel ječmenem. Zbývající část lokality s vitální populací kozince písečného byla v roce 2004 vyhlášena jako přechodně chráněná plocha Kozinec a byl v ní zahájen pravidelný management. Summary The population of a critically endangered species of the vascular plant Astragalus arenarius was verified during the floristic excursion on in the vicinity of the village Čermná nad Orlicí. It s important, that this population was exposed to some danger during repair work on the railway track in This historical locality that has been known since 1943 (Domin 1943) was covered with stone in In 2004 some flowering and fertilizing specimens were found in the plant community together with Corynephorus canescens, Festuca filiformis, Chamaecytisus supinus etc. They were also found among the stones next to the railway track. Only two localities of this protected species are known in East of Bohemia. Both of them are recently protected national natural landmark Semínský přesyp (near the town Přelouč) and the temporarily protected area Kozinec in the village Zdelov (near Kostelec nad Orlicí). Literatura ČEŘOVSKÝ, J., FERÁKOVÁ, V., HOLUB, J., MAGLOCKÝ, Š. & PROCHÁZKA, F., 1999: Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČR a SR. Vol. 5. Vyšší rostliny. Príroda, Bratislava, 453 pp. DOMIN, K., 1943: Nové příspěvky poznání květeny v povodí Tiché Orlice mezi Chocní a Ústím n. Orlicí a v údolí Třebovky u České Třebové. Rozpravy II. třídy České Akademie 53/21: HADAČ, E. & HADAČ, J., 1948: Květena Pardubicka. Pardubice. 110

114 CHRTKOVÁ, A., 1989: Poznámky k rozšíření Astragalus arenarius L. v Čechách. Zprávy České botanické společnosti, Praha 24: KUČERA, J., 1994: Kozinec písečný (Astragalus arenarius) ve Zdelově. Orchis. Zpravodaj Botanické sekce, Dobré 13/1: 6. PROCHÁZKA, F., 1980: Současné změny východočeské flóry a poznámky k rozšíření chráněných druhů rostlin. Hradec Králové. Rezervační kniha NPP Semínský přesyp [Depon. In: AOPK ČR, Pardubice]. Rozhodnutí MěÚ v Kostalci nad Orlicí o vyhlášení PCHP s názvem Kozinec ze dne Došlo: Recenzováno Obr. 1.: Kozinec písečný (Astragalus arenarius) v NPP Semínský přesyp (Růžičková 2003). Fig 1.: Astragalus arenarius in the national natural landmark Semínský přesyp (Růžičková 2003). 111