Srovnání angažovanosti České republiky, Polska a Maďarska v NATO

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy Srovnání angažovanosti České republiky, Polska a Maďarska v NATO Bakalářská práce Aneta Zavřelová Vedoucí práce: Mgr. Vendula Vespalcová UČO: Obor: Mezinárodní vztahy Politologie Imatrikulační ročník: 2010 Brno, 2013

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Srovnání angažovanosti České republiky, Polska a Maďarska v NATO vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a pramenů. V Brně, 15. prosince Aneta Zavřelová 1

3 Poděkování Děkuji Mgr. Vendule Vespalcové za trpělivost, čas a cenné připomínky, které mi v průběhu psaní mé bakalářské práce věnovala. Děkuji rovněž své rodině a svému příteli za podporu, kterou mi poskytovali během celého studia. 2

4 Obsah 1 Úvod NATO Co je NATO a jak funguje Bezpečnostní prostředí a summity NATO od roku Mise NATO Balkán Afghánistán a Středomoří Irák Ostatní mise Česká republika Přizpůsobování vojenských kapacit České republiky Účast v misích NATO Balkán Afghánistán a Středomoří Irák Ostatní mise Polsko Přizpůsobování vojenských kapacit Polska Účast v misích NATO Balkán

5 4.2.2 Afghánistán a Středomoří Irák Ostatní mise Maďarsko Přizpůsobování vojenských kapacit Maďarska Účast v misích NATO Balkán Afghánistán a Středomoří Irák Ostatní mise Komparace Závěr Zdroje Primární zdroje Sekundární zdroje Seznam tabulek Seznam zkratek

6 1 Úvod Po pádu komunistických režimů v České republice (respektive tehdy ještě Československu), Polsku a Maďarsku všechny tři země deklarovaly zájem vrátit se zpět na západ, tam, kam podle jejich tvrzení vždy patřily a odkud byly vytrženy na téměř půl století, během kterého byly součástí východního bloku Sovětského svazu. Snaha vrátit se zpět na západ se brzy projevila úsilím těchto států stát se co nejdříve členy západních mezinárodních organizací, z nichž největší důležitost pro ně z politického hlediska měla Evropská unie a z bezpečnostního hlediska Severoatlantická aliance. Tato bakalářská práce se zabývá členstvím České republiky, Polska a Maďarska v NATO, do kterého tyto tři středoevropské země vstoupily společně po úspěšném splnění vstupních požadavků v roce Cílem práce je porovnat jejich angažovanost v NATO. Nabytím členství v NATO státy nezískávají jen bezpečnostní záruky ze strany Aliance, ale současně přijímají závazky plynoucí z členství a my se pokusíme zjistit, jak je Česká republika, Polsko a Maďarsko naplňují a zda se plnění závazků těmito třemi zeměmi nějak liší. Z tohoto důvodu byly stanoveny dvě výzkumné podotázky a jedna hlavní výzkumná otázka: Hlavní výzkumná otázka: Jak se lišila angažovanost České republiky, Polska a Maďarska v NATO v letech ? o 1. výzkumná podotázka: Jak se ČR, Polsko a Maďarsko vypořádaly s úkolem přizpůsobení svých vojenských kapacit potřebám nového bezpečnostního prostředí? o 2. výzkumná podotázka: Jaká je velikost a podoba účasti ČR, Polska a Maďarska v misích NATO? Pojem angažovanost chápeme jako přispívání členských zemí k naplňování cílů NATO. Primárním cílem NATO je zajištění bezpečnosti pro členské státy, a aby tento cíl mohla Aliance plnit, musí mít vojenské kapacity schopné čelit případným bezpečnostním ohrožením. Z tohoto důvodu jsou na summitech NATO pravidelně definovány bezpečnostní hrozby a přijímány takové závazky k vojenské akceschopnosti členských států, aby byla Aliance jako celek schopná na tyto bezpečnostní hrozby v případě potřeby reagovat. 5

7 Naplňování závazků k akceschopnosti členským státem znamená, že stát přispívá svých dílem k sledování hlavního cíle NATO. Fakticky jsou však vhodné vojenské kapacity členského státu předpokladem k přímé angažovanosti, kterou je účast na vojenských misích. Vojenské mise jsou základním způsobem, jak NATO zajišťuje bezpečnost svých členů. Dle této logiky se první výzkumná podotázka zabývá přizpůsobováním vojenských kapacit České republiky, Polska a Maďarska novému bezpečnostnímu prostředí. Úspěšný či neúspěšný proces přizpůsobování vojenských kapacit bezpečnostnímu prostředí předurčuje schopnost dané země vojensky přispět do misí NATO. Jako hlavní indikátor úspěšnosti procesu přizpůsobování vojenských kapacit v námi sledovaných zemích nám poslouží jejich obranné rozpočty. Obranné rozpočty členských zemí NATO ukazují jejich odhodlání financovat obranné kapacity a tím přispívat k akceschopnosti NATO a současně obranné rozpočty předurčují úspěšnost procesu přeměny armád potřebám bezpečnostního prostředí. Druhá výzkumná podotázka se pak zabývá vojenskou participací námi sledovaných zemí v misích NATO. Členská země může mít vhodné vojenské kapacity pro zapojení do misí NATO, ovšem nemusí být ochotná tyto vojenské kapacity do mise poskytnout. Z tohoto důvodu je třeba se zaměřit na to, zda se námi sledované země misí účastnily, jak velké vojenské kontingenty vyslaly a jaké plnily vojenské kontingenty v misích úkoly. Indikátory k určení velikosti a podoby účasti České republiky, Polska a Maďarska v misích NATO budou počty vojáků zapojené těmito zeměmi do misí NATO a úkoly těchto vojáků v misích NATO. Po zodpovězení dvou výzkumných podotázek budeme moci odpovědět na hlavní výzkumnou otázku, tedy jak se liší angažovanost České republiky, Polska a Maďarska v NATO. Abychom mohli najít odpovědi na naše výzkumné otázky, budeme se nejdříve zabývat ve druhé kapitole NATO obecně. Krátce si shrneme, jak NATO funguje a jaké jsou jeho hlavní úkoly. Následně definujeme změny ve světovém bezpečnostním prostředí a způsob, jakým se s nimi NATO vyrovnávalo. Tato část bude věnována především summitům NATO, jejich závěrům a přijatým závazkům k akceschopnosti Aliance, abychom mohli v dalších kapitolách bakalářské práce určit, zda námi sledované země přizpůsobovaly své vojenské kapacity dle potřeb NATO definovaných právě na summitech. V nadcházejících třech kapitolách se zaměříme na každou zemi zvlášť. U každé země bude naznačen vývoj v bezpečnostní sféře před vstupem do NATO, abychom mohli lépe chápat jeho počínaní jako člena NATO po roce Následně se ve dvou podkapitolách budeme každé zemi věnovat nejdříve z hlediska přizpůsobování jejích vojenských kapacit novému bezpečnostnímu prostředí a poté z hlediska účasti ve vojenských misích NATO. V podkapitolách o 6

8 přizpůsobování vojenských kapacit novému bezpečnostnímu prostředí se zaměříme primárně na obranné rozpočty námi sledovaných zemí, spíše okrajově se podíváme na nejdůležitější změny, kterými vojenské kapacity těchto zemí po vstupu do NATO prošly. V podkapitolách věnovaných participacím České republiky, Polska a Maďarska v misích NATO se budeme zaměřovat nejen na velikosti vojenských kontingentů vyslaných jednotlivými zeměmi, ale rovněž náplní jejich činností. V šesté kapitole se pokusíme zodpovědět výzkumné otázky a v závěru si poté shrneme výsledky výzkumu. 7

9 2 NATO 2.1 Co je NATO a jak funguje NATO je politickou a vojenskou aliancí, jejímiž hlavními cíli jsou kolektivní obrana jejích členů a zachování demokracie a míru v oblasti severního Atlantiku. (Co je NATO? 2012: 6) NATO bylo založeno 4. dubna 1949 ve Washingtonu podepsáním tzv. Severoatlantické smlouvy ministry zahraničních věcí Belgie, Kanady, Dánska, Francie, Islandu, Itálie, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Portugalska, Velké Británie a Spojených států amerických, která se stala smluvním základem organizace. (Doležal a Pospíšil 2000: ) Stěžejní bod Washingtonské smlouvy představuje její 5. článek, kterým se členské země Aliance zavázaly, že útok proti kterémukoliv členskému státu bude chápán jako útok proti všem a reakce na něj tomu bude odpovídat. Po skončení studené války vzrostl rovněž význam 4. článku Washingtonské smlouvy, podle kterého spolu členské země konzultují všechny podoby ohrožení bezpečnosti členských zemí Aliance. (Washingtonská smlouva 1949) V praktické rovině je v současnosti hlavní náplní činnosti Aliance provádění tzv. outof-area misí 1. Hlavním politickým rozhodovacím orgánem NATO je Severoatlantická rada (North Atlantic Council NAC). Každý rok či dva se koná summit NATO, na kterém hlavy států a vlád členských zemí rozhodují o strategických otázkách NATO. Politická hlediska všech rozhodnutí realizuje civilní ústředí NATO v Bruselu, zatímco vojenské aspekty uvádí do praxe Vojenský výbor NATO. V čele NATO stojí její generální tajemník. (Co je NATO? 2012: 8-9) Financování NATO lze rozdělit na přímé příspěvky členských zemí, které jdou do společných fondů NATO, a nepřímé příspěvky, což jsou finanční prostředky, kterými členské země zajišťují národní obranu či operace. Přímé příspěvky odvádějí členské země podle vzorce vycházejícího z poměrů hrubých národních důchodů členských zemí. Jsou to ale nepřímé náklady, jež představují většinu výdajů. Nepřímé příspěvky jsou tvořeny náklady vyplývajícími z účasti ozbrojených sil členského státu v operacích NATO, na interoperabilitu jednotek země s jednotkami ostatních členů NATO či na nákup vojenské výstroje a výzbroje. (Natoaktual.cz 2013a) 1 NATO out-of-area mise jsou mise, které probíhají mimo území členských států NATO. 8

10 V současnosti má NATO 28 členů. K dvanácti zakládajícím členům se v roce 1952 přidalo Řecko a Turecko a v roce 1982 Španělsko. Po skončení studené války se NATO v roce 1999 rozšířilo o 3 středoevropské státy Českou republiku, Polsko a Maďarsko, v roce 2004 o Bulharsko, Rumunsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Slovinsko a Slovensko a v roce 2009 o Albánii s Chorvatskem. (Nato.int 2013a) 2.2 Bezpečnostní prostředí a summity NATO od roku 1999 Během studené války byly role a účel NATO jasně dány existencí jedné velké hrozby v podobě Sovětského svazu. Po skončení studené války a rozpadu Sovětského svazu se situace změnila a objevila se potřeba transformace NATO a jeho vojenských kapacit. To se projevilo již ve Strategické koncepci z roku 1991, jejíž aktualizace byla přijata v roce 1999 na summitu NATO ve Washingtonu. Strategická koncepce z roku 1999 označuje hrozbu rozsáhlého konvenčního útoku proti Alianci za nepravděpodobnou, za větší nebezpečí byla považována rizika vyplývající z nestability kolem euroatlantické oblasti a možnost vypuknutí regionálních krizí způsobených etnickými, nacionálními a náboženskými konflikty či špatnou hospodářskou a sociální situací, dále pak existence jaderných zbraní mimo území členských států NATO a šíření zbraní hromadného ničení. Vzhledem k proměně hrozeb v bezpečnostním prostředí, které jsou nyní charakterizovány minimální předvídatelnosti, klade koncepce důraz na přizpůsobení aliančních vojenských kapacit novému bezpečnostnímu prostředí. (The Alliance's Strategic Concept 1999) Vedle Strategické koncepce byla proto na summitu NATO ve Washingotnu přijata také Iniciativa obranných schopností (Defence Capabilities Initiative DCI). DCI obsahovala rozsáhlý seznam závazku, které se vztahovaly především k posílení schopnosti evropských ozbrojených sil v oblasti mobility (vyslat jednotky co nejrychleji tam, kam je potřeba), flexibility (schopnost vyslat jednotky do misí různého charakteru) a logistiky (tedy zajistit zásobování jednotek nasazených v různých typech operací). (Zlatohlávek 2007: 20) Proces přizpůsobování Aliance novému bezpečnostnímu prostředí se urychlil po teroristických útocích z 11. září 2001, kdy došlo poprvé v historii NATO k aktivaci 5. článku Washingtonské smlouvy. (Kříž 2006: 29) Hrozba terorismu se dostala na přední místo v katalogu ohrožení, přestože ještě v roce 1999 stála na posledním místě za hrozbami regionálních konfliktů či etnického a náboženského napětí. Na summitu NATO v roce 2002 konaném v Praze se členské státy zavázaly k urychlenému dokončení transformace Aliance. (Dančák a Suchý 2002: 8) Nejvýznamnějšími momenty Pražské deklarace přijaté politickými 9

11 vůdci členských zemí na pražském summitu bylo rozhodnutí o vytvoření Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force NRF) a přijetí Pražského závazku ke schopnostem (Prague Capabilities Commitment PCC). Síly rychlé reakce byly definovány jako technologicky vyspělé a vysoce flexibilní jednotky, které budou připraveny být kdykoliv a ve velice krátkém čase rozmístěny na základě rozhodnutí Rady kdekoliv na světě. Pražský závazek ke schopnostem zavazoval členské státy k učinění nezbytných kroků ke zdokonalení vojenských kapacit v konkrétních oblastech, ve kterých stále přetrvávaly nedostatky. Seznam obsahoval například oblast chemické, biologické, radiační a nukleární obrany, výzvědné služby, efektivnost boje, doplňování paliva ve vzduchu a rozmístitelné podpory bojových operací a podpůrné zásobovací jednotky. (Pražská deklarace přijatá hlavami států a vlád účastnících se zasedání Severoatlantické rady 2002) Následující summit v Istanbulu v roce 2004 pak potvrdil závazky přijaté na pražském summitu a zdůraznil důležitost pokračování v transformaci ozbrojených sil NATO. (Istanbul Summit Communiqué 2004) K vyhlášení dosažení plné operační schopnosti Sil rychlé reakce došlo na summitu v Rize v roce Na stejném summitu schválily členské země NATO Souhrnnou politickou směrnici (Comprehensive Political Guidance), ve které byl stanoven rámec a politický směr, kterým se bude ubírat transformace NATO v příštích 10 až 15 letech. (Riga Summit Declaration 2006) Souhrnná politická směrnice potvrdila platnost Strategické koncepce z roku Jako klíčový prvek transformace ozbrojených sil NATO byly vyzdvihnuty Síly rychlé reakce. Po členských státech se požaduje, aby národní závazky pro operace NATO byly při uznání nadřazenosti národních politických rozhodnutí převedeny do konkrétní podoby rozvojem a poskytnutím flexibilních a udržitelných příspěvků a také spravedlivým sdílením břemene, přičemž všechny tyto skutečnosti od spojenců vyžadují pokračování v transformačním procesu. (Souhrnná politická směrnice 2006) Poslední summity, předcházející přijetí nové Strategické koncepce v roce 2010 na Lisabonském summitu, se konaly v roce 2008 v Bukurešti a v roce 2009 ve Štrasburku a Kehlu. Oba tyto summity zdůraznily odhodlanost Aliance pokračovat v transformaci ozbrojených sil dle Souhrnné politické směrnice a prioritu mise ISAF v Afghánistánu. V Bukurešti navíc bylo doporučeno členským státům, u kterých klesají výdaje na obranu, zastavení této tendence a byl vytyčen cíl tyto výdaje naopak zvyšovat. Ve Štrasburku a Kehlu 10

12 pak už byl spuštěn proces vypracování nové Strategické koncepce. (Bucharest Summit Declaration 2008 a Strasbourg / Kehl Summit Declaration 2009) Proces přizpůsobování vojenských kapacit NATO potřebám nového bezpečnostního prostředí vytvářel na členské země Aliance tlak, aby uvolnily potřebné finanční zdroje prostřednictvím zvyšování nebo minimálně udržování výdajů na obranu v určité výši, bez kterých modernizace armád není uskutečnitelná. Tato modernizace nezahrnuje pouze nabývání potřebných schopností a nákup nové techniky. Pro reformy armád především evropských členů NATO bylo typické rušení povinné vojenské služby a profesionalizace ozbrojených sil. Jak vysvětluje Kříž, v době studené války evropské země potřebovaly udržovat robustní armády vybavené těžkou technikou, protože případná válka by se odehrávala na územích jejich států. Od skončení studené války se toto změnilo a nové bezpečnostní prostředí si vyžadovalo mnohem menší armády, které ale budou schopné plnit mnohem sofistikovanější úkoly a budou rychleji a pružněji reagovat. Z tohoto důvodu byla profesionalizace armád žádoucí. (Kříž 2006: 172, 178) Mimo to se otevřela také otázka specializace evropských armád na konkrétní oblasti. Jedná se především o menší členské státy, které by prostřednictvím specializace na některou z konkrétních vojenských oblastí mohly zásadním způsobem přispět k celkové akceschopnosti NATO. Je zřejmé, že specializace by byla opravdu hodnotným příspěvkem zvláště s přihlédnutím k faktu, že nové bezpečnostní prostředí si žádá mnohem širší okruh vojenských schopností jako například obranu proti zbraním hromadného ničení, speciální operace či zdravotnické služby. (Karaffa 2005: 36-37) 2.3 Mise NATO Balkán Po skončení studené války a vzniku nového bezpečnostního prostředí se NATO angažovalo nejprve na Balkáně. NATO intervenovalo v této oblasti s cílem zabránit nebo zastavit konflikty vyvolané rozpadem Jugoslávie, který započal rokem Od prosince 1995 do prosince 1996 působily mírové jednotky IFOR (Implementation Force) pod vedením NATO na území Bosny a Hercegoviny, aby realizovaly vojenské aspekty mírové dohody, kterou bosenští Srbové přijali po letecké operaci NATO uskutečněné v srpnu a září 1995 (v rámci operace Deny Flight). Síly IFOR byly v prosinci 1996 nahrazeny stabilizačními silami SFOR (Stabilization Force), mise SFOR byla úspěšně ukončena na konci roku Mezitím 11

13 byla v březnu 1999 zahájena letecká operace v Kosovu (Allied Force) proti vojenským a polovojenským strukturám jugoslávské vlády zodpovědným za represe proti albánskému obyvatelstvu. Tato operace byla ukončena v červnu 1999, kdy odpovědnost za udržení míru v Kosovu převzaly jednotky KFOR (Kosovo Force). Mise KFOR trvá dodnes. Od září do dubna 1999 probíhala také humanitární mise AFOR (Allied Harbour) v Albánii s cílem zajistit pomoc pro albánské uprchlíky z Kosova. Na začátku 21. století pak proběhly celkem 3 operace v Makedonii za účelem nejprve odzbrojení skupin etnických Albánců a poté usmíření a rekonstrukce v zemi Essential Harvest v roce 2001, Amber Fox 2001 až 2002 a Allied Harmony 2002 až (Co je NATO? 2012: a Natoaktual.cz 2013b) Afghánistán a Středomoří Teroristické útoky 11. září 2001 byly důvodem pro zahájení americké operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom) v Afghánistánu, jehož tálibánský režim poskytoval útočiště teroristické skupině Al-Káida, která za útoky stála. Operace byla prováděna USA a jejím spojenci. V prosinci 2001 bylo rozhodnuto o vytvoření Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil (ISAF) pod mandátem OSN. Teprve srpnu 2003 se vedení jednotek ISAF ujalo NATO. Cílem mise ISAF, která probíhá do dnes, je pomoci afghánské vládě vytvořit v zemi bezpečné prostředí a zamezit vlivu teroristických skupin a jejich využívání Afghánistánu jako svého útočiště. (Co je NATO? 2012: 18) Operace v oblasti Středozemního moře pod názvem Active Endeavour (Aktivní úsilí), která započala v říjnu 2001 a trvá do současnosti, je stejně jako mise ISAF v Afghánistánu reakcí na teroristické útoky z 11. září Účelem této mise je odhalování, odrazování a ochrana Středomoří před činností teroristů. (Co je NATO? 2012: 23) Irák Od srpna do půlky prosince 2004 NATO provádělo v Iráku Počáteční výcvikovou misi (NATO Training Implementation Mission NTIM), na tu navázala Výcviková mise (NATO Training Mission - Iraq - NTM-I), která trvala do konce roku Cílem byla podpora irácké vlády v její snaze zajistit bezpečnost v zemi prostřednictvím výcviku iráckých bezpečnostních složek. (Natoaktual.cz 2013b) 12

14 2.3.4 Ostatní mise Dále NATO od roku 2003 do prosince 2007 působilo v súdánské provincii Dárfúr, kde asistovalo Africké unii v její misi na pomoc obětem občanské války. V roce 2005 jednotky NATO pomáhaly v USA zvládnout důsledky hurikánu Katrina. NATO také vyhovělo žádosti pákistánské vlády o pomoc po zničujícím zemětřesení v roce 2005 a po rozsáhlých záplavách v roce Od roku 2009 do současnosti také probíhá protipirátská operace v Adenském zálivu a u pobřeží Somálského poloostrova. (Co je NATO? 2012: 23 a Natoaktual.cz 2013b) 13

15 3 Česká republika Po konci studené války a po rozdělení Československa v roce 1993 byly dva hlavní zahraničněpolitické cíle České republiky (ČR) jasné vstup do EU a NATO. Průzkumy veřejného mínění ukázaly, že většina českých občanů podporuje vstup do EU v co nejbližší době. Tato široká podpora členství v EU byla v kontrastu k poměrně malé podpoře členství v NATO. (Szayna 1999: 116) Podpora vstupu do NATO se mezi roky 1991 a 1998 pohybovala mezi 40 až 50 procenty. V průzkumu veřejného mínění uskutečněném těsně před vstupem do NATO se pro členství ČR v Alianci vyslovilo pouze 49 % respondentů. (Vinopal 2004: 76, 78) Nízká podpora vstupu do Aliance byla jistě ovlivněna všeobecně špatným vnímáním ozbrojených sil českou společností, které má hluboké historické kořeny. Československá armáda se nikdy nevyznamenala žádnou bitvou, ve které by ubránila svou vlast. Z toho důvodu nebyla armáda Čechy nikdy chápána jako ochránkyně státní suverenity. Tato nízká prestiž armády a malá důvěra občanů v ní dokonce po roce 1989 vedly k úvahám o úplné abolici českých ozbrojených sil. Je nutné podotknout, že úpadek prestiže armády proběhl ve všech zemích východního bloku během Studené války, ovšem nikde nedošel tak daleko jako v České republice. (Szayna 1999: ) Nicméně od roku 1996 bylo v průzkumech veřejného mínění zaznamenáváno zvyšování prestiže armády v očích českých občanů, které bylo zapříčiněno různými aktivitami armády jako například jejich pomoc při odstraňování následků povodní v roce (Ballová 2010: 206) Kromě nízké podpory vstupu do NATO bylo dalším specifikem ČR malá pozornost věnovaná českými politickými představiteli otázkám bezpečnosti. To ve svém důsledku vedlo k tomu, že ještě těsně před vstupem do NATO na začátku roku 1999 aspekty bezpečnostní politiky a obranné strategie zůstaly nevyřešeny. Po četných vládních odkladech byla Bílá kniha o obraně nakonec přijata jen měsíc před vstupem do NATO v únoru Tento nezájem o otázky bezpečnosti mezi voličstvem a politickými kruhy neznamenal nějaký hluboký rozpor v české společnosti ohledně bezpečnostní orientace či absenci konzistentní české politiky ve věci integrace do euroatlantických struktur, ale vyvěral z uznání vlídného bezpečnostního prostředí, ve kterém se ČR nacházela, a soustředění se na ekonomickou transformaci. (Szayna 1999: ) Bezpečnost ČR byla ovlivněna geostrategickou polohou a dopady rozdělení Československa. Těžiště ČR se geopoliticky posunulo západním směrem do stabilnějšího prostředí, definovaného čtyřmi sousedy (Německem, Rakouskem, 14

16 Polskem a Slovenskem), z nichž ani jeden nepředstavoval bezpečnostní hrozbu. Na rozdíl od Polska a Maďarska byla ČR také teritoriálně izolovaná od Balkánu i postsovětského prostoru, které ztělesňovaly hlavní bezpečnostně a politicky nestabilní oblasti. (Khol 2004: 31) Bezprostředně po listopadových událostech roku 1989 byla zahájena přeměna ozbrojených sil. Zdařila se neutralizace armády a nastolení civilní kontroly nad armádou. Probíhající změny byly přerušeny rozpadem Československa, kdy došlo také k rozdělení armády, a touto změnou byla Armáda ČR oslabena. (Rašek 2009: 179) Po vzniku samostatné ČR docházelo k pravidelnému snižování rozpočtu na obranu, což mělo za důsledek postupnou ztrátu připravenosti vojska redukováním jejich schopností a výcviku. Nedostatek financí zapříčinil také mnohá zpoždění nákupů nové výstroje a výzbroje či zařízení důležitých pro integraci do NATO. Nadto byl proces nákupu výstroje a výzbroje často doprovázen korupčními skandály. V roce 1997 představitelé NATO a USA poukazovali na problémy české armády v připravenosti, výcviku a nákupu nové techniky, kritika dopadla na hlavy představitelů českého obranného establishmentu za nedostatečný posun v plánování integrace do NATO. (Szayna 1999: ) Kvůli kritice z NATO došlo během ratifikačních debat v letech 1997 až 1998 ke zvýšení výdajů na obranu a ČR se současně zavázala ho dále zvyšovat každoročně o 0,1 % HDP tak, že v roce 2000 měl rozpočet dosahovat hodnoty kolem 2 % HDP. (Szayna 1999: 139) I přes zvýšení obranného rozpočtu však ČR těsně před vstupem do NATO zaostávala za Polskem i Maďarskem v připravenosti na připojení k NATO. Nutno podotknout, že to byla právě ČR, kdo na tom z 3 kandidátských zemí na vstup do NATO byl ekonomicky nejlépe. Je tedy zřejmé, že hlavní příčinou zaostávání ČR byla nízká priorita přisouzená českými politickými představiteli transformaci armády a její přípravě na vstup do NATO. (Szayna 1999: 141) 3.1 Přizpůsobování vojenských kapacit České republiky Po splnění základních úkolů souvisejících s přeměnou armády v loajální složku společnosti po pádu komunistického režimu, splnění základních vojenských požadavků pro vstup do NATO a získání samotného členství v roce 1999 se nové členské státy Aliance včetně ČR začaly potýkat s novou výzvou. Tato výzva vycházela z nového bezpečnostního uspořádání světa, který se formoval během 90. let, a byla definovaná ve Strategické koncepci NATO přijaté v roce 1999, v deklaracích summitů NATO a dalších iniciativách. Před 15

17 členskými zeměmi stál úkol přizpůsobit své vojenské kapacity potřebám nového bezpečnostního prostředí tak, aby byla zajištěna akceschopnost Aliance. Nejdůležitějším faktorem, který do velké míry předurčoval úspěšnost transformace armády a její přizpůsobení potřebám nového bezpečnostního prostředí, byl obranný rozpočet. ČR se od roku získání plného členství v NATO v roce 1999 až do roku 2003 dařilo držet obranný rozpočet nad úrovní 2 %. Od roku 2004 (s výjimkou roku 2009, kdy se oproti předcházejícímu roku zvýšil o 0,2 % HDP) však začaly výdaje na obranu trvale klesat, až se dostaly na úroveň 1,3 % HDP v roce (Financial and Economic Data relating to NATO Defence 2002, NATO-Russian Compendium of Financial and Economic Data relating to Defence 2006, Financial and Economic Data relating to NATO Defence 2011) Tabulka 1 Výdaje ČR na obranu v letech Rok Výdaje na obranu jako podíl HDP Rok Výdaje na obranu jako podíl HDP ,2 % ,7 % ,3 % ,5 % ,1 % ,5 % ,0 % ,4 % ,1 % ,6 % ,8 % ,3 % Zdroj: autorka dle Financial and Economic Data relating to NATO Defence 2002, NATO-Russian Compendium of Financial and Economic Data relating to Defence 2006, Financial and Economic Data relating to NATO Defence 2011 Jedním z nejdůležitějších kroků v procesu přizpůsobování ozbrojených sil ČR novému bezpečnostnímu prostředí se stalo zrušení povinné vojenské služby a plná profesionalizace armády. (MO ČR 2009: 25) Profesionalizace ozbrojených sil představovala jeden 16

18 z nejdůležitějších úkolů, který musela ČR splnit v cestě za cílem, který si stanovila a který měl podobu vybudování malé, avšak moderní, mobilní a vycvičené armády. (Štefka 2004: 47) Dalším krokem vedoucí k dosažení vytyčeného cíle bylo zdokonalování schopností ozbrojených sil a modernizace techniky. ČR se soustředila především na oblast ochrany proti účinkům zbraní hromadného ničení a na oblast vojenského zdravotnictví. Obě odvětví vojenství mají v ČR dlouho tradici a pyšní se všeobecným uznáním ve světě. Byla to ale především ochrana proti zbraním hromadného ničení, která se stala naprostou prioritou pro Armádu ČR v procesu rozvoje schopností. (MO ČR 2009: 55-58) To se také odráží v podobě příspěvků do NRF, do kterých ČR přispívala již od jejich vzniku. Z drtivé většiny se jedná o příspěvky v podobě jednotky radiační, chemické a biologické ochrany či jejího praporu radiačního a chemického průzkumu. (Natoaktual.cz 2013c) Snaha o modernizaci techniky se pak projevila především uzavřením smlouvy o pronájmu švédských víceúčelových nadzvukových letounů JAS-39 Gripen. Dalším klíčovým modernizačním projektem byl nákup obrněných transportérů Pandur II, jejichž dodávky byly ukončeny v roce (Balabán a Duchek a Stejskal 2007: 139) 3.2 Účast v misích NATO Balkán První opravdová zatěžkávací zkouška čekala tři nové členy NATO bezprostředně po získání členství a ČR ji nezvládla nejlépe. Zahájení letecké operace proti srbskému režimu se v ČR setkalo s nepochopením jak na straně politických představitelů tak široké veřejnosti. ČR vysílala rozporuplné signály, kdy na jedné straně operaci fakticky uznala (avšak po velmi těsném hlasování ve prospěch operace) a schválila přelety nad územím ČR a železniční transporty, na druhou stranu se však společnost i politika v této otázce rozštěpily a ze všech stran se ozývala kritika. Jednání ČR během leteckých úderů ukázalo nepochopení vyváženosti mezi právy a povinnostmi plynoucích ze členství v NATO společností a velké části jejích politických představitelů. (Khol 2004: 36) Brzy po zahájení leteckých úderů na Srbsko byla zahájena humanitární mise AFOR na pomoc albánským uprchlíkům. Do této mise ČR vyslala polní nemocnici v počtu zhruba 90 osob. Mimo zajišťování zdravotnické péče se část zdravotníků podílela na zabezpečování transportu uprchlíků do uprchlických táborů. Kromě polní nemocnice zde působila ještě jednotka Civilní ochrany ČR, která pomáhala budovat 17

19 uprchlický tábor. (MO ČR 2009: 72). Nicméně ani zapojení do AFOR nezměnilo nic na zklamání NATO z českého chování během operace Allied Force. (Michta 1999b: 197) Do mise KFOR, která následovala po leteckých úderech, se ČR zapojila vysláním zhruba 200 členného kontingentu, jehož hlavním úkolem bylo střežení kosovsko-srbských hranic, organizace a zajištění bezpečnosti návratu uprchlíků a napomáhání vytvoření mírových podmínek v zemi. Po roce 2001 došlo k navýšení českého kontingentu v Kosovu na 400 vojáků relokováním části armádních příslušníků z mise SFOR II. Mezi roky 2002 a 2005 působili Češi v Kosovu se Slováky v rámci jedné jednotky v počtu 500 osob (ČR 400 vojáků, Slovensko 100). Mezi hlavní úkoly této česko-slovenské jednotky patřilo zajišťování bezpečného a klidného prostředí, kontrola check-pointů, boj s organizovaným zločinem a kontrola kosovských ochranných sborů. Po ukončení působení česko-slovenské jednotky byl do KFOR nasazen samostatný český kontingent v počtu zhruba 500 vojáků, který byl zařazen do Mnohonárodního úkolového uskupení Střed (MNTF-C). Tento kontingent prováděl kontrolu nad konkrétním územím a měl na starosti monitorování kosovsko-srbské hranice. (MO ČR 2009: 70) Kontingent o velikosti minimálně 500 vojáků ČR udržela v KFOR do roku V roce 2009 a 2010 bylo v Kosovu rozmístěno kolem 400 českých vojáků. Poté začalo stahování a větší část vojáků byla udržována v pohotovosti na území ČR. (Army.cz 2013) Ke konci roku 2012 bylo v Kosovu 7 českých vojáků. (Aco.nato.int 2013) ČR také participovala na misi SFOR i SFOR II, která na SFOR navazovala. K roku 2004 měla ČR v Bosně a Hercegovině v rámci mise SFOR II rozmístěno 7 vojáků. (Langton, ed. 2005: 45) ČR republika se účastnila také první mise NATO v Makedonii (Essential Harvest), na dalších dvou misí v Makedonii však už neparticipovala. (Natoaktual.cz 2013b) Tabulka 2 Angažovanost ČR v misi KFOR Rok Počet vojáků Počet obyvatel v tisících na 1 vojáka 25, ,3 32,4 98,1 1 mil. 313 tis. Zdroj: autorka dle The Military Balance 2004/2005, The Military Balance 2007, The Military Balance 2009, a 18

20 3.2.2 Afghánistán a Středomoří Do mise ISAF v Afghánistánu se ČR zapojila již v době, kdy byla mise ještě vedena OSN. Toto zapojení mělo podobu vyslání polní nemocnice v roce (MO ČR 2009: 76) Po převzetí mise ISAF Aliancí ČR vyslala pyrotechniky a meteorologickou skupinu, kteří působili na mezinárodním letišti v Kábulu v rámci přípravných prací na misi. Od konce roku 2006 do listopadu 2008 působila ČR na kábulském letišti ve dvou etapách jako vedoucí země, která je zodpovědná za řízení a bezpečnost veškeré činnosti letiště. V dubnu 2008 byl český kontingent v Kábulu dále posílen o operační a poradní jednotku, která měla na starosti výcvik afghánských pilotů a pozemního personálu na bojových vrtulnících Mi-17 a Mi-24. Současně od května 2007 do června 2008 působil v provincii Helmand kontingent skupiny speciálních operací Vojenské policie ČR. Tato jednotka posílila britský kontingent působící v této provincii a uskutečňovala zde speciální úkoly jako např. záchranu rukojmích či zásahy proti nelegálním ozbrojeným skupinám. Další podíl na plnění úkolů mise ISAF si ČR připsala vyhověním žádosti nizozemské vlády o pomoc v provincii Uruzgán a vysláním kontingentu, který napomáhal zajišťovat ochranu nizozemské základny. (MO ČR 2009: 78, 82-84) V tomto období celkové počty českých vojáků v misi ISAF kolísaly. Na začátku roku 2007 to bylo 150 vojáků, v druhé půli roku 2007 už o téměř 100 vojáků více. Na začátku roku 2008 počet vojáků klesl až na 130, nicméně již na konci roku bylo v Afghánistánu 415 českých vojáků. (Isaf.nato.int 2013) V březnu 2005 česká jednotka čítající zhruba 40 osob posílila německý provinční rekonstrukční tým (PRT) v provincii Badakšan ležící v severovýchodní části Afghánistánu. Postupně se česká jednotka v Badakšanu rozrostla na 92 osob v roce Činnost v německém PRT v Badakšanu česká jednotka ukončila na konci roku (MO ČR 2009: 80) Právě v Badakšanu získala ČR zkušenosti s fungováním a realizací činností v rámci PRT a z nich vycházela při zajišťování vlastního PRT v Logáru, který byl vyslán v březnu 2008 a stal se hlavním elementem českého působení v Afghánistánu. Provincie Logár ležící ve východní části Afghánistánu a jihovýchodně od Kábulu je z hlediska bezpečnosti průměrně až podprůměrně nebezpečná, kolem roku 2010 došlo ke zhoršení bezpečnostní situace způsobené aktivitami místních buněk Tálibánu a militantní islamistické skupiny Hizb-e-Islami (HIG). Český PRT v Logáru skládající se z vojenské i civilní složky (s drtivou převahou té vojenské) operuje z americké základny Shank a zaměřuje se na školství (rekonstrukce škol, zajištění 19

21 jejich vybavení), zdravotnictví (stavby nemocnic, dodávky léků), zemědělství (pomoc se zpracováním zemědělské produkce), dopravní infrastrukturu, bezpečnost, obnovu vodních zdrojů a podporu lidských práv. (Hynek a Eichler a Majerník 2012: ) Od roku 2009 ČR kromě PRT vyslala každoročně kontingent na Kábulské mezinárodní letiště, který se skládal z polní nemocnice, jednotky chemické a biologické ochrany, jednotky zajišťující logistiku a jednotky poskytující výcvik pilotáže příslušníků Afghánské národní armády na vrtulnících. V období od roku 2009 do současnosti splnila svou misi také vrtulníková jednotka v provincii Paktika a skupina speciálních sil v Nangarháru. Od roku 2010 do současnosti plní svůj úkol český kontingent v provincii Wardak. (Army.cz 2013) Co se týče kvantitativního zhodnocení tohoto období, tak mezi roky 2009 a 2010 se jednalo většinou o zhruba 400 členný kontingent. V roce 2011 došlo k navýšení počtu českých vojáků a k září toho roku se jednalo o 622 příslušníků Armády ČR. V současnosti probíhá stahování vojáků, k říjnu 2013 je v Afghánistánu na 213 vojáků. (Isaf.nato.int 2013) Působení Armády ČR v rámci mise ISAF není primárně bojové, nicméně vzhledem k podmínkám, ve kterých čeští vojáci působí, nešlo vyloučit situaci, že se vojáci dostanou do přímého střetu např. se vzbouřeneckými jednotkami. Z tohoto důvodu mandát českých vojáků obsahuje i provádění tzv. kinetických operací (operací, při nichž dochází k bojové činnosti). (Hynek a Eichler 2010: 98) Tabulka 3 Angažovanost ČR v misi ISAF Rok Rotace Počet vojáků Počet obyvatel v tisících na 1 vojáka 70 45,1 77,8 25,3 25,3 30,9 23,9 22,4 20,2 16,9 25,3 49,3 Zdroj: autorka dle a Operace Active Endeavour ve Středomoří se ČR nezúčastnila vzhledem k tomu, že její ozbrojené síly nemají námořní složku. 20

22 3.2.3 Irák Po zahájení vojenské operace tzv. koalice ochotných 2 pod vedením USA vyslala ČR do Iráku polní nemocnici. Po porážce Husajnova režimu působila v Iráku v rámci stabilizační mise vedené americkou koalicí Vojenská policie ČR. (MO ČR 2009: 94) V roce 2004 zahájilo NATO v Iráku svou misi pod názvem Počáteční výcviková mise NATO (NTIM) a na ni plynule navázala tzv. Výcviková mise NATO v Iráku (NTM-I). ČR se zapojila až do NTM-I. V roce 2007 vyslala ČR 5 vojáků, kteří se do roku 2008 podíleli na výcvikové činnosti. (MO ČR 2009: 94) V roce 2009 v této misi působili 4 čeští vojáci, kteří měli za úkol výcvik iráckého velitelského sboru. České zapojení do NTM-I bylo definitivně v tomto roce ukončeno a vojáci byli z NTM-I staženi. (Army.cz 2013) Ostatní mise Ze zbývajících misí, které NATO vedlo do roku 2010 (pomoc jednotkám Africké unie v Dárfúru , humanitární pomoc USA po hurikánu Katrina 2005, humanitární pomoc Pákistánu po zemětřesení , námořní protipirátská operace v Adenském zálivu probíhající od roku 2009 do současnosti), se Česká republika aktivně zúčastnila mise v Pákistánu vysláním vojenských zdravotníků. Čeští zdravotníci v Pákistánu působili od začátku humanitární mise NATO až do jejího konce, přičemž se zde celkově vystřídaly dva vojenské zdravotnické týmy o velikosti 6 osob respektive 30 osob. (MO ČR 2009: 96) Vojenské zdravotnické a záchranné týmy byly také nabídnuty do humanitární mise v USA na odstranění následků hurikánu Katrina, nicméně americká vláda přijala pouze pomoc v podobě dodávek stanů, polních postelí a přikrývek. (EADRCC 2005: 3) vedením USA. 2 Koalicí ochotných se nazývá skupina států, která se účastnila vojenské mise proti Husajnovu Iráku pod 21

23 4 Polsko Po pádu komunismu bylo v Polsku členství v NATO chápáno jako nejvhodnější prostředek k zajištění suverenity země a nejlepší způsob potvrzení příslušnosti k západnímu světu. (Madej 2008: 239) V Polácích i po roce 1989 přetrvával strach z možné marginalizace své vlasti, který vyplýval z historické zkušenosti a geografické pozice Polska. Polsko ležící mezi dvěma tradičními expanzionistickými mocnostmi Ruskem a Německem bylo v 18. století rozděleno mezi Prusko, Rusko a Rakousko a do roku 1918 bylo vymazáno z mapy. V roce 1918 byla polská státnost obnovena, nicméně již v roce 1939 bylo Polsko důsledkem paktu Ribbentrop-Molotov rozděleno opět, tentokrát mezi Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský svaz. Po skončení 2. světové války potom následovalo 44 let pod sovětským vlivem. Po roce 1989 Polsko hledalo bezpečnostního garanta, a proto silně spojilo svou bezpečnost s USA a NATO. Historická zkušenost s bojem za nezávislost také ovlivňuje polské reakce na zahraničněpolitické události a Poláci zdůrazňují ochranu slabých a připravenost bojovat za svobodu svoji i ostatních. Z tohoto důvodu Polsko neváhá podpořit peace-keeeping mise 3. (Zielińska 2010: 155, ) Z historie polského národa také plyne jeho vojenský étos založený na polské historické oběti a vojenském hrdinství při obraně svého národa i v boji za polskými hranicemi ve snaze obnovit polskou státní nezávislost. (Michta 1999a: 65) Vzhledem k výše popsaným faktorům není překvapující, že po pádu komunistického režimu v Polsku se plánovaný vstup do NATO těšil velké podpoře jak na straně široké veřejnosti, tak na straně politických představitelů. Široká veřejnost prokazovala svou podporu pro vstup do NATO pravidelně v průzkumech veřejného mínění. Příkladem nám může být průzkum uskutečněný v roce 1997, ve kterém se polská společnost vyslovila pro vstup do NATO osmdesáti procenty. Současně političtí představitelé konstantně prokazovali vůli dělat reálné kroky vedoucí k transformaci polské armády a vytvoření ozbrojených sil, jež budou hodnotným příspěvkem do vojenských struktur NATO. (Michta 1999a: 64, 68) Vojenské reformy po roce 1989 v Polsku proběhly ve dvou fázích. První etapa trvala od roku 1991 do roku 1997 a zahrnovala podstatnou redukci příslušníků armády a další základní kroky k překonání pozůstatků z minulých let, kdy byla armáda přizpůsobena potřebám totalitního režimu. (Michta 1999a: 50-51) Velké obavy v případě Polska měli představitelé NATO z procesu nastolení civilní kontroly nad armádou, jelikož Polsko mělo ve 3 Peace-keeping mise jsou mise na podporu míru. 22

24 své historii zkušenosti s vojenskými převraty a armáda měla v této zemi vždy silné slovo. Nicméně ke spokojenosti NATO se Polsku podařilo úspěšně nastolit civilní kontrolu armády a nastavit vztahy mezi armádou a ministerstvem obrany odpovídající demokratickému státnímu zřízení. (Michta 1999a: 57) Další etapa vojenské reformy byla započata přijetím programu Army 2012 v září 1997, který nastartoval klíčové reformy polských ozbrojených sil s cílem přiblížit se standardům NATO a již plně reflektoval očekávané členství v NATO. (Michta 1999a: 51) Plány na rozvoj vojska interoperabilního s NATO obsažené v programu Army 2012 předpokládaly roční obranný rozpočet ve výši 3 % HDP, což splněno nebylo (v roce 1997 to bylo 2,3 % HDP a v roce ,26 % HDP) a způsobilo to řadu problému především v oblasti modernizace a nákupu výstroje a výzbroje. Modernizace techniky se stala horkým tématem v roce 1998 po tom, co v roce 1997 polská vláda určila nejdůležitější programy vyzbrojení, nicméně vzhledem k problémům s výdaji na obranu se z většiny nejednalo o realizovatelné cíle v brzké době. Vyjma problémů s finančními zdroji se objevily také problémy s korupcí, která byla odhalena například při výběrovém řízení na dodávky pro realizaci programu Huzar. Navzdory všem problémům se naopak podařilo dosáhnout velkého pokroku v oblasti komunikační techniky a její propojení s komunikačními systémy NATO. Celkově by se dalo polské transformační úsilí ve vojenské oblasti zhodnotit slovy, že Polsko prokázalo schopnost vytvořit ozbrojené síly interoperabilní s armádami členských států NATO, bylo však jasné, že jejich modernizace vzhledem k problémům s finančními zdroji ještě nějakou dobu potrvává. (Michta 1999a: 55-58, 67-69) 4.1 Přizpůsobování vojenských kapacit Polska Výdaje na obranu, na jejichž základech probíhala transformace polské armády a její přizpůsobení novému bezpečnostnímu prostředí, byly v Polsku nejstabilnější ze všech tří námi sledovaných zemí. Přesto i v případě Polska je nutno říct, že obranný rozpočet spíše klesal. V prvních třech letech členství NATO udrželo Polsko hranici obranného rozpočtu na 2 % HDP. V roce 2002 klesl na 1,9 % HDP a tuto výši si udržel do roku Poté v roce 2006 opět o jednu desetinu procenta HDP klesl. Nejnižší hodnotu polský obranný rozpočet měl v roce ,6 % HDP. V letech 2009 a 2010 ale začal zase stoupat, čímž se Polsku podařilo splnit požadavek summitu NATO v roce 2008, aby země zastavily trend klesání národních výdajů na obranu. (Financial and Economic Data relating to NATO Defence 2002, 23

25 NATO-Russian Compendium of Financial and Economic Data relating to Defence 2006, Financial and Economic Data relating to NATO Defence 2011) Tabulka 4 Výdaje Polska na obranu v letech Rok Výdaje na obranu jako podíl HDP Rok Výdaje na obranu jako podíl HDP ,0 % ,9 % ,0 % ,8 % ,0 % ,8 % ,9 % ,6 % ,9 % ,7 % ,9 % ,8 % Zdroj: autorka dle Financial and Economic Data relating to NATO Defence 2002, NATO-Russian Compendium of Financial and Economic Data relating to Defence 2006, Financial and Economic Data relating to NATO Defence 2011 Transformace armády probíhala v Polsku odlišně než v případě ČR a Maďarska. V rámci procesu přizpůsobování ozbrojených sil novému bezpečnostnímu prostředí se Polsko dlouho bránilo zrušení povinné vojenské služby a zavedení profesionální armády, přestože k tomu NATO opakovaně vyzývalo. Nejčastěji byl ze strany Polska uváděn argument, že povinná vojenská služba upevňuje vztah mezi armádou a společností. (Natoaktual.cz 2004) Nakonec však i Polsko bylo donuceno svůj postoj přehodnotit a v roce 2008 schválila polská vláda plán plné profesionalizace polských ozbrojených sil. (Týden.cz 2008) Poslední branci dokončili povinnou vojenskou službu v druhé půli roku (Týden.cz 2013) Rozdílnost v transformaci armády v Polsku se projevila také tím, že Polsko se nespecializuje na žádnou konkrétní vojenskou oblast, ale snaží se zachovávat poměrně masivní a multifunkční ozbrojené síly. Nicméně i přes nezaměřování se na konkrétní vojenské 24

26 oblasti probíhala transformace polské armády cíleně a plánovaně. Zásadním modernizačním projektem byl nákup víceúčelových nadzvukových letounů F-16. (Idnes.cz 2010) Polsko je pravidelným přispěvatelem do NRF. Nejčastěji se jedná o jednotky vzdušných sil a jednotky speciálních sil 4. (Archiwalny.mon.gov.pl 2013) 4.2 Účast v misích NATO Balkán Brzy po zahájení leteckých úderů na Jugoslávii v rámci mise Allied Force obdrželo Polsko od NATO dva požadavky. První požadavek se týkal zvýšení připravenosti polského útočného batalionu rozmístěného v té době v Bosně v rámci mise SFOR II a druhý poskytnutí polských transportních letounů An-26 jednotkám NATO. V obou případech polská vláda vyhověla, nicméně jisté problémy se objevily v případě letadel. NATO byl poskytnut pouze jeden letoun An-26, jelikož z 10 polských An-26 byl akceschopný právě tento jediný. Současně Polsko vyslalo 140 vojáků do humanitární operace AFOR, do Albánie poslalo také 180 tun jídla a přikrývek a vyhlásilo, že je připraveno pojmout až 1500 uprchlíků z Kosova. Ke konci června 1999 pak Polsko rozmístilo v Kosovu jako součást mise KFOR, která navazovala na leteckou operaci Allied Force, 800 člennou jednotku skládající se ze zhruba 450 členů polského útočného batalionu původně rozmístěného v Bosně, 350 ukrajinských vojáků z polsko-ukrajinského batalionu POLUKRBAT 5 a 30 litevských vojáků z polskolitevského batalionu. V Kosovu tato jednotka působila pod velením USA. V první půli roku 2000 Polsko vyhovělo žádosti NATO a zvýšilo počet polských vojáků v Kosovu na 600. Jednalo se o vojáky z POLUKRBAT (600 Poláků a 250 Ukrajinců), kteří vystřídali polský útočný batalion. (Simon 2004: , 108) Tímto prvním testem jako plnohodnotný člen NATO prošlo Polsko na výbornou. NATO vysoce ocenilo podporu polských pozemních jednotek při leteckých úderech proti Srbsku, vyslání polského kontingentu do AFOR i zapojení Polska do KFOR po skončení letecké kampaně. Mimo to se v průzkumech veřejného 4 Polské speciální síly získaly v roce 2007 status samostatné složky polské armády a člení se na Special Commando Unit, jednotku GROM, jednotku FORMOZA a jednotku NIL. Nejznámější jsou speciální síly GROM, které byly zorganizovány v roce 1990 na základě modelu amerických a britských speciálních sil. GROM je vycvičená a výborně vybavená jednotka určená na přímé bojové úkoly jako jsou například protiteroristické údery. (Wojskaspecjalne.mil.pl 2013) 5 POLUKRBAT (Polish-Ukrainian Peacekeeping Battalion) je polsko-ukrajinská vojenská jednotka, která byla vytvořena v roce (Jednostki-wojskowe.pl 2013) 25

27 mínění ukázala vysoká podpora Poláků pro leteckou operaci Allied Force. (Michta 1999b: 197) Polsko udržuje vojáky v rámci KFOR dodnes. V průběhu mise se polský kontingent stal součástí Mnohonárodního úkolového uskupení východ (MNTF-E) a podílel se na stabilizační činnosti, která je hlavním cílem KFOR. Hlavními úkoly polského kontingentu jsou zajišťování bezpečnosti a pořádku v regionu, monitorování dodržování mezinárodních smluv, kontrola hraničních přechodů se Srbskem a zajišťování bezpečnosti příslušníků mezinárodních organizací působících v oblasti těchto přechodů, podpora humanitární pomoci a boj proti pašování zboží mezi Kosovem a Srbskem. Příslušníci polského kontingentu tedy na místě vykonávají každodenní hlídky, které zahrnují jak účast na společných hlídkách s kosovskou policií, tak každodenní kontrolu hraničních přechodů v synchronizaci se srbskými vojáky a organizování kontrolních stanovišť na silnicích v příhraničních oblastech. Mimo to jsou polské jednotky udržovány v bojové pohotovosti, aby byly v případě potřeby schopny okamžitě jednat a zajistit obranu zóny působení MNTF-E. (Mon.gov.pl 2013) V letech 2004 a 2005 v rámci KFOR působilo necelých 600 polských vojáků. (Langton, ed. 2005: 64) V roce 2006 se jejich počet snížil na polovinu (Langton, ed. 2007: 136) a zhruba 300 členný kontingent zde Polsko udržovalo do konce roku (Hackett, ed. 2009: 144) Na začátku druhé dekády 21. století Polsko velikost svého kontingentu v KFOR snížilo a ke konci roku 2012 to bylo zhruba 160 vojáků. (Aco.nato.int 2013) Polsko participovalo také na misích SFOR a SFOR II v Bosně a Hercegovině. (Natoaktual.cz 2013b) K roku 2004 mělo Polsko v misi SFOR II nasazeno necelých 300 vojáků. (Langton, ed. 2005: 64) Polsko se také účastnilo všech tří misí NATO v Makedonii (Essential Harvest, Amber Fox a Allied Harmony). (Msz.gov.pl 2013) Tabulka 5 Angažovanost Polska v misi KFOR Rok Počet vojáků Počet obyvatel v tisících na 1 vojáka 66,6 122, ,3 129,5 162,6 Zdroj: autorka dle The Military Balance 2004/2005, The Military Balance 2007, The Military Balance 2009, a 26

28 4.2.2 Afghánistán a Středomoří První skupina polských vojáků byla do Afghánistánu vyslána v dubnu 2002, kdy misi ISAF ještě velelo OSN. Mezi jejich hlavní úkoly patřilo odminování území, ochrana letiště v Kábulu a budování silnic a dalších elementů infrastruktury potřebných pro aktivity mise ISAF. (Isaf.wp.mil.pl 2013) V první půli roku 2005, tedy v době, kdy mise ISAF byla již pod vedením NATO, bylo rozhodnuto o nasazení 1000 vojáků. Následně byl kontingent, který se již připravoval na zapojení do ISAF, pozměněn (respektive navýšen) o 600 vojáků určených k bojovým úkolům v reakci na urgentní požadavek NATO, aby členské země poslaly do Afghánistánu více vojáků schopných boje kvůli tíživé situaci z hlediska udržování kontroly nad již získanými afghánskými oblastmi. Polské síly o velikosti 1200 vojáků byly rozmístěny na začátku roku 2007 a operačních schopností dosáhly v květnu 2007, přičemž největší část z nich byla umístěna do východních provincií Ghazni, Paktia a Paktika. (Kulesa a Górka-Winter 2011: ) K dalším změnám v zapojení Polska do ISAF došlo v souvislosti s nástupem nové polské vlády v čele s Donaldem Tuskem v říjnu Cílem této vlády se stalo posílení angažovanosti Polska v ISAF v Afghánistánu a konsolidace polského kontingentu prostřednictvím koncentrování jeho většiny v jedné provincii. V první půli roku 2008 byl navýšen počet polských vojáků v Afghánistánu na 1600 a koncem téhož roku Polsko převzalo velení nad provincií Ghazni současně s relokováním většiny polských vojáků do této oblasti. Ghazni je považovaná za středně nebezpečnou provincii, pro kterou je typický častý výskyt vzbouřeneckých aktivit. V rámci rotací během roku 2009 zde bylo rozmístěno celkem 1850 polských vojáků a civilních expertů. Poprvé došlo k zapojení úkolového uskupení White Eagle, které mělo primárně na starosti zajištění bezpečnosti pohybu na strategickém 100 kilometrů dlouhém segmentu silnice spojující Kábul a Kandahár. Mimo to se také podílelo společně s americkými a afghánskými ozbrojenými silami na akcích za účelem eliminace povstalců a provádělo běžné úkoly při zajišťování bezpečnosti v provincii. Od roku 2008 se začali polští vojáci podílet také na výcvikové činnosti afghánských ozbrojených sil a policistů. (Kulesa a Górka-Winter 2011: ) 27