VÝSLECH SVĚDKA V TRESTNÍM ŘÍZENÍ

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Mgr. Eva Smolková VÝSLECH SVĚDKA V TRESTNÍM ŘÍZENÍ Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Jan Musil, CSc. Katedra: Trestní právo Datum vypracování práce (uzavření rukopisu):

2 Čestné prohlášení Čestně prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci na téma Výslech svědka v trestním řízení vypracovala samostatně a všechny použité literární prameny, dokumenty i materiály, ze kterých jsem při zpracování této práce čerpala, jsou řádně citovány a uvedeny v závěrečném seznamu literatury způsobem ve vědecké práci obvyklým a práce není využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne Mgr. Eva Smolková

3 Poděkování Tímto bych ráda poděkovala Všem, kteří mi při zpracování diplomové práce pomohli, poskytli důležité informace a podporu při jejich získávání. Zejména bych ráda poděkovala prof. JUDr. Janu Musilovi, CSc. za odborné vedení, velmi cenné rady, kritické připomínky, veškerou pomoc, kterou mi poskytl během zpracovávání tohoto tématu a čas, který mé diplomové práci věnoval.

4 OBSAH Úvod Výslech Vymezení pojmu Cíl a význam výslechu Druhy výslechu Osoba svědka v trestním řízení Vymezení pojmů svědek, poškozený a oběť Způsobilost být svědkem Práva a povinnosti svědka Povinnost svědčit Výjimky z obecné povinnosti svědčit Příprava výslechu svědka Obsahová příprava Analytická fáze Syntetická fáze Organizačně materiální příprava Průběh výslechu svědka Úvodní stadium Monolog Dialog Hodnocení svědecké výpovědi Dokumentace výslechu svědka...55 Závěr...58 Seznam literatury...60 Resumé Výslech svědka v trestním řízení...64 Abstract The examination of witness in a criminal process...65 Klíčová slova Key words

5 Úvod Výslech je jednou z nejstarších metod, na jehož základě dochází příslušné osoby či orgány k rozhodnutím o konkrétních situacích nebo činech, jejichž počátky se objevují hluboko v historii, v době, kdy poprvé vzniká konflikt mezi členy společnosti, a je nutné jej vyřešit prostřednictvím třetí osoby. Historicky sahají až do prvotně pospolné společnosti, kde rozpory řeší rodový stařešina. Vývoj tohoto institutu pokračuje ve středověku obdobím inkvizičních procesů a jeho praktiky z těchto dob ovlivňují výslechovou praxi do budoucna, přičemž v některých oblastech v určitých náznacích přetrvávají až dodnes. Katolická církev, příslušná církevní autorita či panovník vedli výslech tak, aby došlo k přiznání bez ohledu na objektivní pravdu a skutkový stav věci. Využívaly se nejrůznější prostředky vyhrožování a hrozeb, vězení, psychické a fyzické násilí, které vedlo až k tortuře, neboli mučení. Tato podoba výslechu se stala nejdůležitějším prostředkem, jak získat doznání obviněného, které bylo označováno za královnu důkazů, jelikož se uplatňovala zásada confessio est regina probationum, tedy doznání je královnou důkazů. V současné době je však vymezen právní rámec, ve kterém se mohou osoby provádějící výslech pohybovat. Jsou stanoveny meze a zásady, které nelze překročit, a samotnou výpověď by nikdo neměl žádným způsobem vynucovat, ani ovlivňovat. V dnešní době je výslech jedním z nejběžnějších a zároveň nejdůležitějších procesních postupů, kterým lze získat informace uložené v paměti člověka známé jako paměťové stopy. Prostřednictvím výslechu získáváme od osob adekvátní obraz o průběhu vyšetřované události, o jednání nejen pachatele, ale i jiných zúčastněných osob, o prostředcích, které byly v průběhu události použity, motivu a o dalších kriminalisticky i právně relevantních skutečnostech. Důležitým a beze sporu základním úkolem je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o nejrozšířenější kriminalistickou i procesněprávní metodu, která hraje nezastupitelnou roli v procesu prověřování, vyšetřování a objasňování spáchaných trestných činů a jiných kriminalisticky relevantních událostí, resp. v celém procesu objasňování trestné činnosti. Výsledným produktem výslechu je výpověď, která je vlastním důkazním prostředkem

6 Samotná diplomová práce je strukturována do šesti kapitol. Ačkoliv stěžejní část tvoří druhá až čtvrtá kapitola, pokládala jsem za nezbytné do první kapitoly zapracovat problematiku výslechu, jeho definici, cíl a kategorizaci. Touto částí jsem chtěla čtenáře uvést do oblasti samotného institutu výslechu, i když jsem si vědoma, že svou délkou překračuje rámec tématu diplomové práce, která se zabývá konkrétně výslechem svědka, tedy osoby, která svými smysly vnímala skutečnosti důležité pro zjištění skutkového stavu a pro rozhodnutí věci. Tento postup jsem pokládala za vhodný a zejména důležitý z důvodu uvedení do problematiky výslechu, která zastřešuje oblast výslechu svědka, o kterém následně pojednávají další kapitoly. Druhá kapitola se již zaměřuje na osobu svědka v trestním řízení. Vymezuje definici svědka a s ním související pojmy jako je poškozený a oběť. Dále pojednává o způsobilosti být svědkem, jeho procesním postavení, právech a povinnostech, kterou je zejména všeobecná povinnost svědčit. V části nazvané Výjimky z povinnosti svědčit jsou rozpracovány okolnosti, ze kterých mohou určité osoby odepřít výpověď, či za kterých je výslech těchto osob zakázán. Třetí kapitola se věnuje přípravě výslechu jak po stránce obsahové, tak i z pohledu organizačně materiálního. Čtvrtá kapitola se zabývá samotným průběhem výslechu a jeho zásadami od úvodního stádia až po dialog, přičemž v jejím úvodu jsou zmíněny základní taktické postupy a typické výslechové situace. Práci uzavírají poslední dvě kapitoly obsahující základní rámec hodnocení svědecké výpovědi a dokumentace výslechu. Cílem diplomové práce je přiblížit institut výslechu nejen z trestněprávního pohledu, ale zaměřit se také na jeho taktickou stránku. Pokusila jsem se zpracovat nejdůležitější obsah této kriminalistické metody a jeho souvislosti, i přesto bylo vzhledem k omezenému rozsahu diplomové práce mnoho faktů jen zmíněno. Při zpracování celé práce jsem využívala zejména metodu komparatistickou. Prostudovala jsem dostupnou literaturu týkající se dané problematiky a zaměřila se především na odborné publikace, články, příslušné právní předpisy a judikaturu, ze kterých jsem důležité informace zpracovala do své práce, aby byla opřena o relevantní a pravdivé zdroje. Text práce odpovídá právnímu stavu ke dni

7 1.1. Vymezení pojmu 1. Výslech Výslech je možné pojmout z různých stran v závislosti na odvětví, podle kterého tento úkon definujeme. V trestním právu procesním se jedná o vyšetřovací úkon a jeden z nejrozšířenějších důkazních prostředků upravený v příslušných paragrafech zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen trestní řád ). Je zde právně vymezena dokumentace a rámcový průběh a pravidla pro vedení výslechu jednotlivých osob jako obviněného, jako svědka, kterým může být i dítě, tedy osoba mladší 15 let, nebo utajovaný svědek, či znalce, která jsou dále rozvedena kriminalistickou praxí. Orgány činné v trestním řízení 1 získávají prostřednictvím výslechu těchto osob představu o skutečnostech, které mají být zjištěny, resp. opatřují předmět důkazu. Trestní řád hovoří o možnostech zajištění přítomnosti osoby k výslechu, povinnosti zjištění totožnosti, poučení a dalších procesních úkonech, které s provedením výslechu souvisejí. Výsledkem vyšetřovacího úkonu je výpověď osoby, která je ústním či neverbálním sdělením o tom, co v průběhu vyšetřované události vnímala svými smysly. Tato výpověď je zaznamenána písemně do protokolu o výslechu, který se zpravidla zapisuje podle diktátu vyslýchající osoby pokud možno doslovně. Z druhé strany je možné výslech definovat prostřednictvím kriminalistické praxe, která nám poskytuje mnoho definic této taktické metody. Všeobecně se jedná o jednu z nejvýznamnějších a nejběžnějších taktických metod, které slouží k získání výpovědi od vyslýchaných osob o podstatných skutečnostech, které vnímala svými smysly a které má uložené ve vědomí v podobě paměťových stop. Jedná se však pouze o obecné pojetí výslechu, které zdaleka neobsahuje všechny jeho podstatné znaky. Přesnější definice hovoří o výslechu jako o: Specifické metodě kriminalistické praxe, kterou se získávají formou výpovědi za zákonem stanovených podmínek a z důvodů stanovených zákonem kriminalisticky a právně relevantní informace uložené ve vědomí člověka. Tato definice 1 podle 12 odst. 1 trestního řádu se orgány činnými v trestním řízení rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán - 7 -

8 zohledňuje fakt, že výslech je především kriminalistickou metodou. 2 Podle mého názoru, nejvýstižnější vymezení výslechu obsahuje ještě navíc otázku práv a povinností, jak osoby vyslýchané, tak osoby, která provádí výslech. Výslechem v kriminalistice rozumíme kriminalistickou metodu, kterou na základě zákona získávají formou výpovědi kriminalisticky a právně významné informace z paměťových stop obsažených ve vědomí vyslýchaných osob za přísného dodržení zákonem daných práv a povinností vyslýchaného a vyslýchajícího. 3 Mezi pojmové znaky výslechu tedy můžeme zařadit: jedná se o metodu kriminalistické praktické činnosti a za určitých podmínek také vyšetřovací, resp. trestněprocesní úkon získávání kriminalisticky a právně relevantních informací z paměťových stop uložených ve vědomí člověka způsob vydělování informace z paměťových stop, a to reprodukcí vnímaného zákonem stanovený právní rámec výslechu, kam můžeme zařadit důvody výslechu dané zákonem, možnosti odepřít výpověď za určitých okolností, práva a povinnosti vyslýchajícího i vyslýchaného dané zákonem, postavení komunikujících, hrozba v zákoně uvedenou sankcí za podání nepravdivých skutečností nebo zamlčení důležitých informací, pokud zákon nestanoví jinak 4 K získání právně relevantních informaci od osob prostřednictvím reprodukce lze využít kromě výslechu také institut vysvětlení upravený v trestním řádu a v zákoně o Policii České republiky. Vysvětlení lze obecně vymezit jako: Sdělení osoby, vyzvané na základě zákona oprávněným orgánem, aby z důvodů uváděných zákonem podala potřebná vysvětlení, zadokumentovaná podle požadavků zákona. Vysvětlení je z kriminalistického hlediska zvláštním druhem výpovědi. 5 Podle 158 odst. 3 trestního 2 STRAUS, J. a kol. Kriminalistický taktika. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s MUSIL, J.; KONRÁD, Z.; SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vyd. Praha: C. H. Beck, s srov. STRAUS, J. a kol. Kriminalistický taktika. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 102; KONRÁD, Zdeněk. Vysvětlení zvláštní druh výslechu? Kriminalistika: Čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi. 1999, č. 4, str STRAUS, J.; VAVERA F. Slovník kriminalistických pojmů a osobností. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 214; srov. KONRÁD, Zdeněk. Vysvětlení zvláštní druh výslechu? Kriminalistika: Čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi. 1999, č. 4, str

9 řádu: K objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn, kromě úkonů uvedených v této hlavě, zejména vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů. Pokud má podané vysvětlení povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, vyslechne osobu jako svědka policejní orgán na návrh státního zástupce za přítomnosti soudce, který odpovídá za zákonnost jeho provedení. O provedeném procesním úkonu se sepisuje protokol. V případě, že nemá povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, sepíše se úřední záznam, který lze následně v řízení před soudem užít jako důkaz v případě, že s tím státní zástupce a obžalovaný souhlasí. Zákon o Policii České republiky pojednává o podání vysvětlení v 61. Policie může požadovat potřebné vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu, nebo přestupku a jeho pachatele, vypátrání hledané nebo pohřešované osoby anebo věci, nebo přípravu a výkon opatření k zajištění bezpečnosti osoby chráněné podle tohoto zákona nebo jiného právního předpisu, a v případě potřeby ji vyzvat, aby se ve stanovenou dobu, popřípadě bez zbytečného odkladu, je-li to nezbytné, dostavila na určené místo k sepsání úředního záznamu o podání vysvětlení. Vysvětlení je tedy dalším institutem k získání výpovědi a poznání skutkového stavu vyšetřované věci a může mít důležité procesní důsledky, kterými jsou například odložení věci, či dokonce sdělení obvinění. Poslední odvětví, které bych chtěla zmínit k definování pojmu výslech, je forenzní psychologie. Z pohledu tohoto oboru se jedná o určitou zvláštní formu interpersonálního jednání, která objasňuje psychologické souvislosti dění mezi vyslýchajícím a vyslýchaným. 6 Psychologie se zabývá výslechem ve dvou ohledech. Za prvé zkoumá psychologické okolnosti, které popisují a objasňují výslech jako určité aktuální dění. Nahlíží na výslech jako na zvláštní formu mezilidského jednání, které se svou podobou blíží dialogu, rozhovoru. Přitom studuje psychologické pozadí, tj. psychologické jevy, které se v průběhu výslechu uplatňují. 7 Kromě samotného výslechu však tento obor zkoumá v první fázi také otázku vzniku paměťových stop, 6 srov. ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s

10 tedy proces, kterým dochází k vnímání a zapamatování důležitých informací a následně jejich reprodukcí. Na závěr by bylo vhodné zmínit otázku právní úpravy výslechu. Základní rámec je obsažen v zákoně č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen Ústava) a dále v zákoně č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen Listina základních práv a svobod ). Jedná se o otázku odepření výslechu, kdy základní rámec tvoří Listina základních práv a svobod a určitou konkretizaci v podobě osob, kterým toto právo náleží, obsahuje Ústava. V prvním případě se jedná o dva články zařazené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, právo na soudní a jinou právní ochranu. Prvním z těchto článků je čl. 37 odst. 1: Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Druhým článkem je poté čl. 40 odst. 4: Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Konkretizaci nacházíme v čl. 28 Ústavy, který se týká poslanců a senátorů: Poslanec i senátor má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, kdy přestal být poslancem nebo senátorem. Další skupinou osob jsou Ústavní soudci, kdy podle čl. 86 odst. 3: Soudce Ústavního soudu má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i poté, kdy přestal být soudcem Ústavního soudu. Jedná se pouze o jednu specifickou oblast výslechu, přičemž stěžejní právní úpravu nalezneme v příslušných ustanoveních trestního řádu. Ten upravuje základní zásadu trestního řízení, kterou lze spojit sinstitutem výslechu, a to zásadu materiální pravdy, zvané také jako zásada náležitého zjištění skutkového stavu upravenou v 2 odst. 5 trestního řádu. Dále navazuje obecná úprava v oblasti dokazování, kde v 89 a násl. nalezneme otázky zajištění přítomnosti osoby předvolané k výslechu s právními následky nedostavení se, problematiku výslechu obviněného, postup při jeho výslechu a dokumentaci, dále otázky výslechu svědka a znalce, případně zvláštní druhy dokazování vpodobě např. konfrontace, kde dochází k porovnání výpovědí, mezi nimiž jsou závažné rozpory, které nelze jinak odstranit, než postavit jednotlivé již dříve vyslýchané osoby tváří v tvář, pro odstranění nesrovnalostí

11 1.2. Cíl a význam výslechu Podstatou výslechu je nepochybně získání informací o trestném činu nebo jiné kriminalisticky či právně relevantní události zafixovaných a uložených ve vědomí člověka jejich reprodukcí. Samotný cíl je pak závislý na vymezení případu, události či konkrétních okolností, za kterých je výslech prováděn. Obecně však můžeme tvrdit, že: Cílem výslechu je získání úplné a věrohodné výpovědi v zájmu zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. 8 Nejedná se tedy o doznání obviněného nebo jeho usvědčení, i když k tomu může výrazným způsob pomoci. Pokud hovoříme o doznání, můžeme poukázat na 2 odst. 5 trestního řádu, který stanoví, že: Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Přičemž 164 odst. 3 hovoří o zákazu donucování k výpovědi či doznání. Jedná se o zásadu materiální pravdy. Je tedy stanovena povinnost přezkoumat všechny okolnosti případu a jejich případné verze, i když došlo k doznání. Hovoříme o pravdě materiální, skutečné, nikoli o tzv. formální pravdě, kterou můžeme charakterizovat jako skutečnost, kterou osoby jako pravdu uznávají či to co vyslýchaná osoba tvrdí. Někdy však není možné reálně zjistit absolutní pravdu, avšak cílem výslechu je zjistit skutkový stav věci získáním věrohodných informací. Výslech hraje velmi důležitou úlohu nejen v procesu vyšetřování trestných činů. Jedná se o univerzální metodu, důkazní prostředek a nejčastější úkon trestního řízení, který je důležitý jak v oblasti dokazování, tak v oblasti obhajoby, pokud je vyslýchanou osobou obviněný, znalec ale dokonce i svědek, kteří mohou svou výpovědí poskytnout ospravedlňující důkaz. Někdy může být výslech také jediným zdrojem důkazů a údaje takto získané jsou pak nezbytným a nezastupitelným zdrojem informací pro trestní řízení. 8 MUSIL, J.; KONRÁD, Z.; SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vyd. Praha: C. H. Beck, s

12 1.3. Druhy výslechu Kategorizace výslechu záleží na výběru základního kritéria, podle kterého budeme výslech klasifikovat. Nejedná se o teoretické rozdělení výslechu, ale důležitou součást pro zvolení adekvátní přípravy a vhodné taktiky jeho provedení. Jinak budeme postupovat při výslechu obviněného a poškozeného, jiný způsob zvolíme v případě znalce, svědka, případně dítěte nebo osoby staré a nemocné. Jiná taktika bude vhodnější u osoby dosud netrestané a recidivisty. Základním kriteriem pro dělení výslechu je procesní postavení vyslýchané osoby podle trestního řádu. 9 Jedná se o velmi důležité hledisko vzhledem k okolnostem, že osoba v odlišném procesním postavení může mít různý zájem na výsledku celého trestního řízení. Zde tedy můžeme rozlišovat: Výslech osoby vyzvané k podání vysvětlení podle 158 odst. 3 trestního řádu a 61 zákona o Policii České republiky. Zde jsou vyžadována potřebná vysvětlení, jež jsou výpovědí sui generis, která může mít důležité procesní důsledky. Výslech podezřelé zadržené osoby podle 76 odst. 5 trestního řádu, který by měl být proveden bezodkladně. Jedná se o osobu, proti které dosud nebylo zahájeno trestní stíhání. Zde můžeme zařadit také výslech podezřelého ve zkráceném přípravném řízení podle 179b trestního řádu, kde podezřelým je osoba, které bylo sděleno podezření ve zkráceném přípravném řízení od okamžiku zahájení výslechu do doby, kdy byl návrh na potrestání doručen soudu. Výslech obviněného podle 90 a násl. trestního řádu, kdy obviněným je osoba, podezřelá z trestného činu, proti které bylo zahájeno trestní stíhání. Ve zkráceném přípravném řízení se poté jedná o osobu, proti níž nebylo zahájeno trestní stíhání, ale byl jí doručen návrh na zahájení trestního stíhání. Výslech obžalovaného podle 207 a 208 trestního řádu, tedy proti osobě, proti které již bylo nařízeno hlavní líčení. 9 srov. MUSIL, J.; KONRÁD, Z.; SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vyd. Praha: C. H. Beck, s. 327 a STRAUS, J. a kol. Kriminalistický taktika. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s

13 Výslech svědka podle 97 a násl. a utajovaného svědka podle 55 odst. 2 trestního řádu. Do této kategorie můžeme také zařadit výslech osoby poškozené. Výslech znalce podle 108 trestního řádu. Dále můžeme dělit výslech podle kriminalisticko-taktických hledisek: 10 Podle věku vyslýchaných osob, který má zásadní vliv na vnímání jednotlivých skutečností a událostí, uchování paměťové stopy, její reprodukci a následně na samotný průběh výslechu. Rozeznáváme tedy výslech nezletilých, mladistvých, dospělých a starých osob. Podle kriminální zkušenosti, resp. trestní minulosti vyslýchaných osob rozlišujeme výslech osob dosud netrestaných, které prozatím nebyly vyslýchané, netrestaných, které již mají předchozí zkušenost s výslechem, a osob již v minulosti trestaných a recidivistů. U dosud netrestaných osob může hrát významnou roli určitá nezkušenost při jednání s osobami, které vedou výslech. Zpravidla bude mít tato osoba před vyslýchajícím patřičný respekt, na rozdíl od osob, dříve trestaných, které mají větší výslechovou praxi, a nemůžeme od nich většinou očekávat, že budou spolupracovat či vypovídat. Na druhou stranu tato okolnost také závisí na předchozí zkušenosti s vyslýchajícím a výslech osoby již dříve trestané tak nemusí být problém. U recidivistů, tedy pachatelů, kteří již byli dříve pravomocně odsouzeni, a nyní spáchali další trestný čin, je velmi důležitá příprava výslechu. Je důležité se seznámit se samotným profilem pachatele, konkrétními okolnostmi případu a veškerými detaily pro zvolení vhodné taktiky. Podle mentální úrovně vyslýchaných osob, která je určující pro způsob poučení před samotným výslechem, přizpůsobení taktiky vedení výslechu jejich úrovni myšlení a formulování otázek, aby je správně pochopily a porozuměly jim. V této kategorii se můžeme setkat s osobami se sníženým intelektem, psychicky nemocnými, mentálně postiženými, s osobami, jejichž způsobilost k právním úkonům je omezena, či osobami zbavené této způsobilosti. U jednotlivých skupin je také v určitých případech nutná přítomnost, případně spolupráce psychologa. 10 srov. STRAUS, J. a kol. Kriminalistický taktika. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s

14 Podle zdravotního, případně fyzického stavu vyslýchaných osob můžeme rozlišovat výslech osoby nemocné, hluchoněmé, zraněné, umírající či těhotné ženy, u nichž většinou dochází ke změně místa výslechu. Samotnému výslechu zpravidla předchází konzultace s lékařem, který se poté nejčastěji uskutečňuje například v nemocnici, či v místě bydliště dané osoby. Ve vztahu vyslýchané osoby k vlastní výpovědi se výslech člení na: 11 Výslech osob, které chtějí vypovídat pravdu a jejichž úmysl se kryje s nastalým následkem. Jedná se o nejpříznivější výslechovou situaci, kdy osoba skutečně vypovídá pravdu a výpověď je v tomto směru relativně úplná a přesná. Výslech osob, které chtějí vypovídat pravdu, avšak úmysl se z některých objektivních nebo subjektivních důvodů s nastalým následkem nekryje. Nejedná se již o tak příznivou situaci. I když vypovídání pravdy je základním cílem této osoby, výpověď není zcela přesná a může se dostat do rozporu s jinými dosud zjištěnými skutečnostmi v důsledku špatného či nedostatečného zapamatování a uchování vnímaných událostí, částečného vymazání paměťové stopy, případně neschopnosti správně informace reprodukovat. Výslech osob, které nechtějí vypovídat pravdivě. Nejsložitější situace, kde hraje významnou roli vyslýchající osoba. Podle toho, zda výslech probíhá přímo mezi osobou vyslýchající a vyslýchanou, nebo jestli do procesu komunikace vstupuje třetí subjekt, například tlumočník, osoba ovládající znakovou řeč či jiný specialista, rozlišujeme výslech přímý a nepřímý. Negativním důsledkem nepřímých výslechů, je časový aspekt. Jedná se o zdlouhavý a méně plynulý proces, při kterém dochází k opakované reprodukci výpovědi. Výpověď nemusí být zcela přesná a úplná, může dojít až k nejednoznačnému překladu. Zvláštní druhy taktiky vedení výslechu můžeme spatřit ve výslechu oznamovatele, tedy osoby, která oznamuje trestný čin a výslechy, které mohou být součástí jiných 11 PORADA, V. Kriminalistika (úvod, technika, taktika). 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 247; MUSIL, J.; KONRÁD, Z.; SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vyd. Praha: C. H. Beck, s. 327,

15 procesních úkonů, resp. zvláštních způsobů dokazování, jako je například konfrontace, rekognice, vyšetřovací pokus, rekonstrukce nebo prověrka na místě. Na závěr lze zmínit speciální druhy výslechu, ke kterým patří výslech osob s pomocí polygrafu, výslech v hypnóze, či výslech za použití farmakoterapeutik. V našich podmínkách se však tyto druhy téměř nepoužívají a jde spíše o postupy, které úzce souvisí se znaleckým zkoumáním srov. ŠIMOVČEK, I. a kol. Kriminalistika. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s

16 2. Osoba svědka v trestním řízení 2.1. Vymezení pojmů svědek, poškozený a oběť Výpověď získaná výslechem je jedním z nejvýznamnějších i nejčastějších důkazních prostředků a ve výsledku mnohdy také jediným důkazem, který lze v průběhu trestního procesu opatřit. Proto svědek a jeho výslech patří mezi základní instituty trestního práva a mají mimořádný význam pro rozhodnutí věci. Osoba svědka může zásadně procházet celým trestním procesem od oznámení trestného činu, přes prověřování a vyšetřování, až po řízení před soudem. Přesto nám trestní řád nepodává žádnou ucelenou definici svědka, pouze stanoví otázku zajištění osoby svědka k výslechu, otázku práv a povinností, vymezí průběh výslechu, rovněž jeho dokumentaci a pojednává také o výslechu utajovaného svědka a výslechu dítěte, které bylo svědkem události. Obecně se jedná o fyzickou osobu, která se dostavila na předvolání určitého orgánu, aby vypovídala o veškerých skutečnostech, které během události vnímala zrakem, sluchem či jinými smysly a které by mohly být důležité pro rozhodnutí vtrestní věci. Z odborné literatury lze uvést dvě definice, které se více či méně shodují. První z nich uvádí, že: Svědek je fyzická osoba odlišná od obviněného, předvolána orgánem činným v trestním řízení, aby uvedla všechny jí známé skutečnosti, které vnímala svými smysly a které jsou důležité pro rozhodnutí v trestní věci. 13 Druhou definici, kterou bych ráda zmínila, více rozvíjí okolnosti, o kterých osoba vypovídá. Svědek je osoba rozdílná od obviněného, která byla vyzvána orgánem činným v trestním řízení, aby vypovídala o tom, co je jí známo o trestném činu, jeho pachateli a o okolnostech důležitých pro trestní řízení; o okolnostech, které viděla, slyšela nebo jinak vnímala svými smysly. 14 Vymezení pojmu svědek v sobě obsahuje základní podmínky pro to, aby se někdo stal svědkem: 15 Výpověď svědka je nutné učinit před příslušným orgánem činným v trestním řízení, přičemž je důležité splnění procesních podmínek při výslechu. 13 JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 3. vyd. Praha: Leges, s CÍSAŘOVÁ, D.; FENYK, J.; GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Aspi, s srov. CÍSAŘOVÁ, D.; FENYK, J.; GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Aspi, s

17 Osoba svědka musí být schopna správně vnímat okolnosti a následně o nich vypovídat. Svědka nemůže zastoupit jiná osoba, jelikož pouze on pozoroval, případně vnímal, jak se událost stala, a za příznivé situace je schopen reprodukovat uložené informace. Svědek je tedy v trestním řízení nezastupitelný. Svědek je osoba odlišná od obviněného, kterého zde chápeme v širším slova smyslu, nejen jako osobu, proti které bylo zahájeno trestní stíhání, ale také osobu podezřelou v přípravném řízení a obžalovaného. Ve stejné věci nemůže být svědek též spoluobviněným. Výjimkou jsou dva případy. Prvním z nich je skutečnost, že proti němu nebylo ani nemohlo být vedeno trestní řízení z důvodu promlčení, amnestie, udělení individuální milosti, nedostatečného věku, apod. Druhá situace nastává v okamžiku, kdy řízení skončilo odsuzujícím či osvobozujícím pravomocným rozsudkem, pravomocným zastavením trestního stíhání, nebo vyloučením ze společného řízení. Osoba svědka je odlišná od jiných osob, které jsou v téže věci činné. Poslední tři zmíněné podmínky se týkají procesního postavení svědka, které je neslučitelné s postavením jiné osoby vtomtéž trestním řízení. Prvními dvěma zmíněnými případy jsou skutečnosti, že svědkem nemůže být obviněný, a s výjimkou výše vyjmenovaných případů, ani spoluobviněný. Co se týče osob, které jsou činné v tomtéž procesu, musí být osoba podávající výpověď odlišná od orgánů činných v trestním řízení, tedy policejního orgánu, státního zástupce, soudce, ale také přísedícího, aby bylo zajištěno právo na spravedlivý proces. 16 Dále je třeba odlišovat postavení svědka a znalce. Zatímco svědek je nezastupitelný a podává výpověď o tom, co vnímal vlastními smysly bez souvislosti s probíhajícím trestním řízení, resp. před ním, znalec je osobou zastupitelnou a informace, o kterých má vypracovat znalecký posudek na základě odborných znalostí a zkušeností, získává až v průběhu tohoto 16 čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ). Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Právo na spravedlivý proces je každému zaručeno také v Listině základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1. Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu

18 procesu. Pokud však osoba, která se stala svědkem události, má odborné znalosti, bude vyslechnuta jako svědek, aby nedošlo k ovlivňování hodnocení výsledků v případném znaleckém posudku, který by případně vyhotovila. Soudní praxe tedy dospěla k názoru, že procesní postavení svědka a znalce je neslučitelné, a pokud je v trestní věci někdo svědkem, nemůže být vtomtéž případu přibrán jako znalec. Co se týče otázky odborného vyjádření podávaného podle 105 odst. 1 věty první trestního řádu, jeho zpracovatel se vyslechne jako svědek. Na druhou stranu, pokud se jedná o osobu, jež podává posudek podle 110 trestního řádu, tedy ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, které vyžadují zvláštní vědecké posouzení, vyslýchá se tato osoba jako znalec. Stejně tak konzultant znalce, který vypracoval nebo se účastnil zapracování pouze speciální dílčí části posudku, se vyslechne jako znalec. Obdobné závěry jako u znalce, lze učinit i v souvislosti stlumočníkem, tedy postavení svědka má přednost před postavením tlumočníka a jejich funkce jsou neslučitelné. Další osobou, která nemůže být vtomtéž trestním řízení svědkem, je obhájce. Trestní řád v 35 odst. 2 stanoví, že: Obhájcem nemůže být advokát, proti kterému je, nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení svědka. V následujícím odstavci téhož ustanovení je vyslovena zásada, že obhájcem nemůže být advokát, pokud v trestním řízení vypovídá jako svědek. Tento advokát musí být předsedou senátu a v přípravném řízení soudcem, a to i bez návrhu, vyloučen z trestního řízení, pokud si klient obhájce zvolil, případně zproštěn povinnosti obhajování, pokud byl ustanoven. 17 Důvod k vyloučení obhájce z obhajování podle 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu je dán za podmínky, že v tomto řízení obhájce jako svědek vypovídá. Nepostačuje úmysl orgánů činných v trestním řízení někdy v budoucnu obhájce jako svědka vyslechnout, ani samotné předvolání obhájce jako svědka k výslechu. Jinými slovy tato překážka nenastane, pokud advokát, který má být ve věci činný jako obhájce, v trestním řízení nebude vypovídat jako svědek, byť je i k úkonům trestního řízení, v rámci nichž by měl takto vystupovat, předvolán či o nich 17 srov. 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu a 40a trestního řádu

19 vyrozuměn. 18 Na závěr můžeme konstatovat, že procesní postavení svědka má vždy přednost před ostatními funkcemi, pokud se jedná o totéž trestní stíhání. Trestněprávní teorie i praxe rozeznává svědka v materiálním a formálním smyslu. V prvním případě se jedná o fyzickou osobu, která bezprostředně vnímala svými smysly okolnosti, jež mohou být důležité pro rozhodnutí vtrestním řízení, dokázala si tuto paměťovou stopu zapamatovat, a která je schopna reprodukovat uchované skutečnosti prostřednictvím výpovědi. Na rozdíl od svědka ve formálním smyslu zde není rozhodující, zda již byla osoba k podání výpovědi vyzvána, a to orgánem činným v trestním řízení či některou ze stran, nebo zda se přihlásila z vlastní iniciativy či nikoli. Svědkem ve formálním smyslu je také fyzická osoba. Ta však už byla k výslechu předvolána a z toho důvodu již podle trestního řádu disponuje příslušnými právy a povinnostmi. Postavení svědka v materiálním smyslu se může, ale také nemusí krýt s definicí svědka ve formálním smyslu. To znamená, že pokud se žádná ze stran, ba ani orgán činný v trestním řízení nedozví o existenci svědka, který se zároveň sám nepřihlásí, aby podal výpověď, tento svědek v materiálním smyslu se nikdy nestane svědkem ve smyslu formálním. Na druhou stranu, pokud taková osoba obdrží předvolání, stává se svědek v materiálním smyslu zároveň svědkem ve formálním smyslu. Nakonec se však může ukázat, že takto předvolaná osoba nezná žádné skutečnosti důležité pro zjištění skutkového stavu věci, a v tom případě se také nikdy nestala svědkem v materiálním smyslu. Nutno konstatovat, že ustanovení trestního řádu o výslechu svědka se týkají jeho formálního postavení. Jelikož svědek je velmi často osobou, která utrpěla škodu či jinou újmu v důsledku trestného činu, můžeme se také zaměřit na definici pojmu poškozený, kterou nám na rozdíl od definice svědka trestní řád poskytuje v 43 odst. 1. Poškozený je ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil. Jedná se o pozitivní vymezení pojmu poškozený. Trestní řád však zná i jeho negativní definici obsaženou v následujícím odstavci. Za poškozeného se nepovažuje ten, kdo se sice cítí 18 Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. IV. ÚS 1855/08. K vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce obviněného z důvodu, že by v budoucnu mohl být jako svědek vyslechnut

20 být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele, nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Poměrně široká formulce institutu poškozeného je korigována ještě jedním omezením, které se týká oblasti narovnání, citovanou v 310a trestního řádu: Práva poškozeného podle 309 a 311 nepřísluší tomu, na koho pouze přešel nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení o narovnání tedy dochází k vyloučení právního nástupce poškozeného, kterým bývá nejčastěji pojišťovna uhrazující způsobenou škodu nebo dědic, z možnosti vykonávat jeho práva. Poškozený jako strana trestního řízení má samozřejmě rozsáhlá práva a povinnosti zakotvené v trestním řádu, jeho oprávnění však nemůže vykonávat ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný. 19 Na rozdíl od svědka může být poškozeným jak osoba fyzická, tak osoba právnická, a to z oblasti soukromého i veřejného práva, tedy i stát. Rozlišujeme dvě základní skupiny poškozených. Za prvé se jedná o ty poškozené, kteří jsou subjektem adhezního řízení. Jedná se o řízení, ve kterém se rozhoduje o nárocích poškozeného. Probíhá současně s řízením a rozhodováním o vině a trestu. Tito poškození mají právo žádat náhradu škody, nemajetkové újmy a to v penězích, či vydání bezdůvodného obohacení. Návrh na uložení těchto povinností musí obsahovat zákonem stanovené náležitosti, zejména z něj musí být jasné důvody uplatnění nároku a jeho výše. Je třeba jej také učinit v zákonné lhůtě, tedy nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování a v případě, že je sjednána dohoda o vině a trestu, končí lhůta nejpozději při prvním jednání o takové dohodě. 20 Druhou skupinou jsou poškození, kteří subjektem adhezního řízení být nemohou. Těmto osobám byla trestným činem způsobena morální či jiná újmu, za niž náleží morální satisfakce, která však nemůže být předmětem adhezního řízení. Poškození mají také významný vliv na zahájení a pokračování trestního stíhání, avšak pouze ve stanovených případech, a pokud se jedná o taxativně vyjmenované trestné činy v 163 trestního řádu. Od pojmu poškozený je nutné odlišit institut oběti trestného činu. Může se nám zdát, že se jedná o rovnocenné výrazy, ale v českém právním řádu náleží postavení poškozeného a oběti odlišným osobám. Výklad definice oběti lze pojmout z různých 19 srov. 44 odst. 1 trestního řádu 20 srov. 43 odst. 3 trestního řádu

21 pohledů, v závislosti na tom, zda se pohybujeme v oblasti práva, kriminalistiky či kriminologie. V právu se poprvé s definicí oběti setkáváme v 2 zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů. Obětí se rozumí fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví. Za oběť se považuje i osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manželem nebo dítětem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. V kriminalistice se pod pojmem oběť rozumí: Konkrétní fyzická osoba, která utrpěla v souvislosti se spácháním trestného činu újmu na životě, na zdraví, na majetku, na cti nebo na jiných osobních právech. 21 V kriminologii se obětí zabývá obor nazývaný viktimologie a jedná se o fyzickou osobu bezprostředně dotčenou trestným činem, která utrpěla újmu na životě, zdraví, majetku, cti či jiných právech a která se podílela na vzniku a průběhu trestného činu. 22 Jedná se například o osobu okradenou, znásilněnou, týranou apod. Za oběť může být považována také osoba, která subjektivně způsobenou újmu nepociťuje z důvodu, že o ní vůbec neví, je k této újmě lhostejná, nebo jí dokonce tento stav vyhovuje. Do kategorie obětí můžeme za určité situace zařadit také osoby blízké, kterých se následek trestného činu dotýká zprostředkovaně, zejména rodinní příslušníci. Ti mohou být dotčeni například ztrátou živitele nebo v důsledku smrti rodiče mohou utrpět psychické trauma apod. Závěrem můžeme konstatovat, že vymezení pojmu poškozeného je širší než pojetí oběti, i přesto, že: Pojem oběť nezahrnuje jen osoby, které utrpěly nějakou újmu v přímé souvislosti s trestným činem, ale i osoby, u nichž k takové újmě došlo zprostředkovaně. 23 Poškozenými mohou být i kolektivní subjekty, tedy osoby právnické, nikoli jen fyzické osoby, jako je tomu u individuální oběti. Co se týče škody, je však nutné v souvislosti sobětí chápat škodu šířeji než poškození zdraví. Kromě škody na zdraví vsobě obsahuje i následky psychické a emociální a četná omezení či obtíže s probíhajícím procesem. 21 MUSIL, J. a kol. Kriminalistika. Vybrané problémy teorie a metodologie. 1. vyd. Vydavatelství PA ČR, s srov. NOVOTNÝ, O.; ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. 2. přepracované vyd. Praha: ASPI, str MUSIL, J.; KRATOCHVÍL, V.; ŠÁMAL, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vyd.. Praha: C. H. Beck, s

22 2.2. Způsobilost být svědkem Trestní řád ve svých ustanoveních nestanovuje podmínky způsobilosti být svědkem, ani neomezuje okruh osob, které mohou jako svědek vypovídat. Je to jedna z možností jak zajistit, aby případný okruh potenciálních svědků, kteří jsou ve vztahu ke svědecké výpovědi nezastupitelní, byl co nejširší. Svědky mohou být dospělí nebo mládež 24, osoby s fyzickými nebo psychickými poruchami, ať už přechodného či trvalého rázu. Svědkem může být kromě českého občana také cizí státní příslušník, dokonce i osoba bez státní příslušnosti. Podle 100 trestního řádu mohou být svědkem také osoby příbuzné a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném. Samozřejmě může být svědkem také již zmíněný poškozený. Obecně vzniká fyzické osobě způsobilost mít práva a povinnosti narozením. Právní subjektivitu má i počaté dítě, avšak pouze za podmínky, že se narodí živé, tzv. nasciturus. V trestním právu je svědecká způsobilost založena na dvou základních faktorech. Prvním z nich je schopnost vnímat vlastními smysly situaci kolem sebe, své okolí a skutečnosti, o kterých by případně měla osoba vypovídat. Druhou podmínkou je způsobilost řádně o vnímaných okolnostech vypovídat, tedy schopnost podat jasnou a smysluplnou výpověď. V případě pochybností řeší otázku způsobilosti vyslýchající orgán již před samotnou výpovědí, například kladením patřičných otázek nebo jinou vhodnou formou přezkoumává způsobilost být svědkem. Pokud však nejistota přetrvává, lze využít pomoci znalce z oboru psychiatrie za podmínek stanovených trestním řádem v 118 v návaznosti na 116 odst. 2. Jestliže jsou závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, je možno vyšetřit znalecky i duševní stav svědka. Pozorování duševního stavu svědka ve zdravotnickém ústavu, případně zvláštním oddělní nápravného zařízení, jak je tomu u obviněného, však není přípustné. V ostatních případech, kdy není výpověď pro rozhodnutí zvláště důležitá, postačí odborné vyjádření psychiatra. Pokud osoba není způsobilá být svědkem, tedy 24 Ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (dále jen zákon o soudnictví ve věcech mládeže ) se mládeží rozumí děti a mladiství. Dítětem mladším patnácti let se rozumí ten, kdo v době spáchání činu jinak trestného nedovršil patnáctý rok. Mladistvým se rozumí ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý a nepřekročil osmnáctý rok svého věku

23 závěr vyšetření je negativní v oblasti schopnosti vnímat vlastními smysly a reprodukovat, resp. vypovídat o okolnostech důležitých pro trestní řízení, nebo jsou tyto schopnosti podstatně sníženy, výslech takovéto osoby neproběhne a bude nutné od něj upustit. Jiná situace nastává v případě osob němých, hluchých, hluchoněmých a hluchoslepých. V tomto případě je nutné přibrat osobu, která přetlumočí obsah výpovědi Práva a povinnosti svědka Na rozdíl od definice svědka a vymezení svědecké způsobilosti trestní řád obsahuje úpravu práv a povinností osoby, která vypovídá o vnímaných skutečnostech. Mezi základní oprávnění svědka náleží právo odepřít výpověď, o kterém je pojednáno níže. Dalším právem, které trestní řád upravuje v 104, je nárok na svědečné. Jedná se o finanční náhradu nutných výdajů 26 podle zvláštního právního předpisu, který upravuje cestovní náhrady a prokázaného ušlého zisku, přičemž tyto náklady souvisí s podáním svědecké výpovědi. Svědečné je poskytnuto také v případě, jestliže se svědek dostavil k provedení jiného úkonu dokazování, a to na výzvu orgánu činného v trestním řízení, jako například ke konfrontaci a rekognice jako ke zvláštním druhům výslechu, k rekonstrukci, vyšetřovacímu pokusu, prověrce na místě, vyšetření duševního stavu, odběru krve apod. Na uplatnění nároku má svědek třídenní lhůtu od konání výslechu či po sdělení, že k němu nedojde. O výši svědečného zpravidla rozhoduje ihned po uplatnění nároku formou usnesení orgán činný v trestním řízení, který osobu předvolal a v řízení před soudem předseda senátu či samosoudce. V případě, že si předseda senátu nebo samosoudce provedení tohoto úkonu nevyhradil, může o výši svědečného rozhodnout i vyšší soudní úředník, nebo v takovém případě může státní zástupce pověřit rozhodnutím vyššího úředníka státního zastupitelství. Vedle obecných ustanovení listiny základních práv a svobod, které se týkají každého, tedy i svědka, jako například zákaz mučení či nelidského a ponižujícího zacházení, zachování lidské důstojnosti a dobré pověsti, právo na ochranu svého soukromí 25 Jednou ze zásad trestního řízení je zásada ústnosti zakotvená v 2 odst. 11 trestního řádu: Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. Pokud osoba svou výpověď byť celou napíše, jedná se pouze o listinný důkaz. 26 Nutnými výdaji jsou např. cestovní náhrady, tedy jízdné, nocležné či stravné

24 a rodinného života či neoprávněné zneužívání osobních údajů, poskytuje svědkovi vedle možnosti odepřít výpověď také právo na právní pomoc nebo právo na tlumočníka, pokud svědek prohlásí, že neovládá příslušný jazyk. Další práva, která se přiměřeně vztahují také na svědka podle 103 trestního řádu, je možnost použití vlastních poznámek v průběhu výslechu, právo na doplnění či opravy protokolu, právo vznášet námitky proti obsahu protokolu o výslechu. Na závěr je možné uvést právo žádat informace o tom, že obviněný nebo odsouzený je na svobodě. Toto oprávnění se odráží v ustanoveních trestního řádu. Konkrétně se jedná o 44a, v souvislosti s 70a a 321 odst. 5, který hovoří o možnosti žádat informace pro svědka a poškozeného, kterým by hrozilo nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného či odsouzeného na svobodě. Žádost se vztahuje v prvém případě na poskytnutí informací o tom, že byl obviněný propuštěn z vazby, případně, že z ní uprchl. V druhém případě se jedná o situaci, kdy byl z výkonu trestu odnětí svobody, ochranného léčení či výkonu zabezpečovací detence odsouzený propuštěn, nebo pokud z tohoto výkonu uprchl. Mezi základní povinnosti patří obecná povinnost svědčit obsažená v 97 trestního řádu a s ní související povinnost podrobit se sankcím a strpět předvolání podle 98. V oblasti povinností můžeme zmínit také problematiku k zajištění řádného průběhu trestního řízení. Zde se jedná o povinnosti strpět či podrobit se jiným procesním úkonům, zejména podle 114 trestního řádu. Zaprvé se jedná o povinnost strpět prohlídku těla, z důvodů zjištění, zda se na něm nenachází stopy trestného činu. Druhou povinností je povinnost podrobit se zkoušce krve či strpět jiný podobný úkon, jako například odběr biologického materiálu či pachové stopy, pokud není spojen s nebezpečím pro zdraví. Poslední povinností uvedenou ve výše zmíněném ustanovení je povinnost strpět zjištění totožnosti, pokud se osoba zdržovala na místě činu. U svědka je možné také požadovat vyšetření duševního stavu podle 118 trestního řádu, nikoli však ve zdravotnickém ústavu či zvláštním oddělení nápravného zařízení, pokud je ve vazbě. Tento postup je možný pouze u obviněného. Na závěr je možné uvést povinnost k vydání věci důležité pro trestní řízení, uvedené v ustanovení 78 trestního řádu a povinnost napsat potřebný počet slov podle 101 odst. 4 trestního řádu Povinnost svědčit Mezi základní povinnost každého svědka patří všeobecná povinnost svědčit podle 97 trestního řádu, která v sobě obsahuje tři základní povinnosti. Každému je

25 stanovena povinnosti vypovídat jako svědek o okolnostech, které jsou mu známé ohledně trestného činu, o jeho pachateli a v neposlední řadě také o skutečnostech, jež jsou důležité pro rozhodnutí v trestním řízení. Druhou zmíněnou povinností je povinnost dostavit se na řádné předvolání příslušného orgánu. Pokud se svědek snaží z jakéhokoli důvodu vyhnout podání výpovědi a současně uvede logické důvody, proč se k příslušnému orgánu nemůže dostavit, je tato okolnost pouze důvodem k odložení výslechu, nikoli jeho absolutnímu zrušení. Nutno dodat, že svědek musí být podle 101 odst. 1 trestního řádu řádně poučen také o třetí z těchto povinností a to, že je povinen vypovídat úplnou pravdu a nic nezamlčet. V první fázi je nutné obstarat osobní přítomnost svědka k procesnímu úkonu vzhledem k jeho nezastupitelnosti. Pokud se osoba nedostavila z vlastní iniciativy, je nutné ji řádně předvolat. Bez předchozího předvolání nelze osobu svědka předvést, pokud se bez omluvy nedostavila k úkonu, jak to umožňuje trestní řád u obviněného. Obecně se jedná o základní a nejběžnější procesní úkon orgánu činného v trestním řízení sloužící k zajištění přítomnosti potřebných osob k provedení jiného procesního úkonu, který je potřebný pro probíhající trestní řízení. Podstatou předvolání je výzva příslušného orgánu činného v trestním řízení, aby se konkrétní osoba dostavila zpravidla k tomuto orgánu z důvodu, který je v předvolání uvedený, a to v konkrétní den a určitou hodinu. Předvolání má povahu opatření a zpravidla je písemné, ačkoliv jiná forma, například elektronická nebo ústní, a to ať už osobní či telefonická, není vyloučena. Důležitější náležitostí předvolání než samotná forma a způsob předvolání, které se v zásadě neliší od předvolání osoby obviněné, jsou jeho obsah a řádné doručení. Po obsahové stránce musí písemné předvolání obsahovat místo a čas konání výslechu s označením věci. Dále obsahuje označení postavení osoby, která se k výslechu předvolává, tedy zda se předvolaný má dostavit jako např. svědek, znalec, tlumočník či jako jiný účastník. Mezi další náležitosti také obsahuje povinnost přinést potřebné písemnosti případně jiné důkazní prostředky. U doručení postačí postup podle 62 a 63 trestního řádu včetně možnosti uložení zásilky, vzniku fikce doručení a uplatnění řádného doručení, pokud bylo přijetí písemnosti bezdůvodně odepřeno podle 64a trestního řádu. Není však požadováno doručení předvolání do vlastních rukou jako u obviněného, výjimkou je případ, kdy to orgán činný v trestním řízení nařídí. Trestní řád také umožňuje povinnost dostavit se na předvolání, resp. její splnění vynutit, pokud

26 se řádně předvolaný svědek bez dostatečné omluvy nedostaví, a to předvedením a pořádkovou pokutou, přičemž pořádkovou pokutu lze uložit až do výše Kč, a to i opakovaně, pokud je k tomu dán důvod. Na tyto následky musí být v předvolání řádně upozorněn. U příslušníka ozbrojených sil či ozbrojeného sboru v činné službě, který se na předvolání nedostavil, je podle 98 trestního řádu nejprve potřebné požádat o sdělení důvodu nedostavení se příslušného velitele anebo náčelníka. Následně je možné tyto osoby požádat, aby dali příslušníka předvolat. Na rozdíl od osob, které jsou vyňaty z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, tedy osoby požívající diplomatických výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva na základě 10 trestního řádu, se na předvolání musí dostavit i osoby, jejichž výslech je zakázán podle 99, a osoby s právem odepřít výpověď podle 100 trestního řádu. Druhou zmíněnou povinností je obecná povinnost svědčit. Jedná se v zásadě o povinnost všeobecnou, ze které však existují čtyři výjimky, o kterých je pojednáno níže. Jedná se o právo odepřít výpověď, otázku zákazu výslechu o utajovaných skutečnostech, chráněných zvláštním zákonem, nebo o informacích požívajících postavení státem uznané či uložené povinnosti mlčenlivosti, otázku výpovědi osob požívajících výsad a imunit, kde závisí na jejich vlastní vůli, zda se dobrovolně dostaví k podání svědecké výpovědi, a možnosti odepření svědectví u poslanců, senátorů a soudců ústavního soudu. Obsahem je povinnost svědka vypovědět pravdivě vše o okolnostech, které jsou mu známé či mohou mít vztah k projednávanému trestnému činu a mohly by být důležité pro rozhodování v trestním řízení. Nepříslušní mu však vysvětlování, ani hodnocení vnímaných skutečností, význam nemají ani svědkovy úsudky. Pokud však dojde k bezdůvodnému odmítnutí vypovídat, může být toto chování sankcionováno pořádkovou pokutou podle 66 trestního řádu. V případě opakovaného odepření, které by mohlo znamenat projev nedůvěry svědka v řádné a spravedlivé rozhodnutí soudu v trestním řízení, se může jednat o urážlivé chování vůči soudu, a to ve smyslu skutkové podstaty trestného činu pohrdání soudem podle 336 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen trestní zákoník ). Druhým trestným činem, kterého se svědek může v souvislosti s podáním výpovědi dopustit, je jednání, kterým naplní znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle 346 trestního zákoníku, pokud uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, či takovou okolnost zamlčí