2 Klitika. Pavel Kosek Enklitika v češtině barokní doby 2 Klitika

Transkript

1 Již od 19. století si lingvistika při výzkumu řady rozdílných (zejména starých) jazyků uvědomuje existenci diskrétních jazykových prostředků, které se vyznačují tím, že nemohou stát ve větě samostatně, a musí si proto hledat partnera, s nímž pak tvoří fonetické slovo. Tradičně se předpokládá, že větná nesamostatnost těchto jazykových jednotek souvisí se skutečností, že jde o větné elementy, které nejsou nositeli slovního přízvuku a které se jako takové musí prozodicky připínat ke slovům, jež slovní přízvuk mají. Od dob B. Delbrücka (1878: 47 48) a J. Wackernagela (1892) je zřejmé, že jejich slovosled 1 souvisí s jistou větnou pozicí. 2 Tyto slovosledně nesamostatné jazykové prostředky tvoří velmi různorodou skupinu, do níž obvykle náležejí slova podílející se na realizaci gramatických významů či funkcí (tj. funkční slova) a která patří do uzavřených tříd slovních druhů: zájmena, členy, pomocná slovesa, předložky, spojky a částice. Jednotlivé jazyky, byť vývojově velmi blízké, se mezi sebou v počtu a typu takových nesamostatných jazykových prostředků obvykle liší, pozoruhodné však je, že navzdory rozdílům a odlišnostem mezi jednotlivými jazyky lze stanovit jistý soubor zákonitostí, které jsou s distribucí těchto specifických jazykových prostředků obecně spjaty. Pro jazykovědu jsou tyto nesamostatné prostředky velmi atraktivní, neboť 1. často bývají objektem jazykových změn, které vedou od původně samostatné lexikální jednotky ke gramatickému morfému, tj. bývají objektem procesu gramatikalizace, 2. jejich pozice ve větě není evidentně motivována jen prozodickými faktory, ale také faktory gramatické, příp. pragmaticko-sémantické povahy. 1 Ve svém výkladu budu hovořit o slovosledu klitik. Etymologicky vzato to není nejvhodnější termín. Jelikož slovosledem se rozumí posloupnost slovních forem ve větě. Nicméně je to termín kratší než jiný nabízející se termín slovosledné vlastnosti. Termínem slovosled klitik rozumím možné pozice klitik ve větě a pravidla, která tyto pozice ovlivňují. Kdybych hovořil o slovosledných pozicích klitik, redukoval bych tak terminologicky svůj výklad jen na jeden aspekt zkoumaného fenoménu. 2 B. Delbrück (ibid.) poznal, že staroindické pronominální formy se objevují na začátku věty, kam jsou podle jeho vyjádření přitahovány jako magnetem prvním přízvučným slovem ve větě (to se podle Delbrücka vyznačuje vysokou mírou přízvučnosti). J. Wackernagel (ibid.) se zabýval slovosledem pronominálních forem staré řečtiny, který konfrontoval se stavem známým v jiných nejstarších doložených indoevropských jazycích: na jeho základě dospěl k závěru, že enklitika byla původně (tj. v indoevropském období) kladena do druhé větné pozice. Tomuto postavení se proto říká Wackernagelova pozice a pravidlo, které je odpovědné za umísťování enklitik do postiniciální pozice, se analogicky nazývá Wackernagelův zákon. 23

2 2.1 Typologie klitik Jak již bylo řečeno, tyto výrazy ve větném řetězci nesamostatné si hledají opěrné slovo (Esvan 2000: 141; Trávníček 1951: 876) 3, díky němuž mohou být ve větě realizovány. Pojmenování (tj. terminologie) takových nesamostatných slov tradičně vychází ze směru, ve kterém si dané slovo hledá svou přízvučnou oporu (více viz oddíl 2.3 Směr klitizace): 1. enklitikon neboli v české terminologii příklonka (slovo příklonné): slovo, které se pojí s opěrným slovem, které mu bezprostředně předchází (doslova se k němu přiklání); 2. proklitikon neboli v české terminologii předklonka (slovo předklonné): slovo, které se pojí s opěrným slovem, které za ním bezprostředně následuje. 4 V zahraniční lingvistice se k těmto dvěma termínům ustálil pojmově nadřazený termín klitikon (anglicky clitic), v poslední době se však začíná udomácňovat také u nás. Srov. sborníky Čeština univerzália a specifika V české tradici se operuje se dvěma skupinami enklitik (Trávníček 1951: ; PMČ: 649; ESČ, hesla Takt přízvukový, Slovosled klitik): I. Příklonky stálé (stálá enklitika), tj. takové, které nemají slovní přízvuk. Mezi ně bývají v gramatikách moderní češtiny obvykle řazeny: 1. pronominální formy se, mu, mi, ho, ti, tě; 5 2. formy préteritálního a kondicionálového auxiliáru: (přišel) jsem, (přišel) jsi / (přišel)-s (/ přišel ses podívat), (přišel) jest / (přišel) je, (přišli) jsme, (přišli) jste, (přišli) jsou; (přišel) bych, (přišel) bys (přišel by ses podívat), (přišel) by, (přišli) bychom, (přišli) byste, (přišli) by; 3. formy některých funkčních slov: -li, -ť, však 6. 3 Trávníček (op. cit.: 141) mluví také o opoře. Vedle tohoto tradičního termínu se v poslední době šíří termín hostitel, kalkující anglický termín host word. Ve své práci budu operovat s tradičním termínem opěrné slovo, i když proti termínu hostitel nemám žádné výhrady: je potřebný, a to z praktických důvodů, neboť jednoslovně pojmenovává fenomén, který je předmětem lingvistického popisu. V zahraniční literatuře se ještě objevuje termín anchor (Anderson 1993). 4 Aby byla typologie klitik úplná, bylo by vhodné zmínit ještě tzv. mesoklitika, nacházející se mezi kmenem (tvarotvorným základem) a dalšími afixy opěrného slova, a endoklitika ( infixed clitics Zwicky 1977: 7), vkládaná dovnitř slovního základu opěrného slova. Takové podoby klitik pokud je mi známo se v češtině nevyskytují (jejich existence v jiných jazycích je však sporná Hana 2007: 62). 5 S novým návrhem klasifikace forem pronominálních zájmen vystoupili P. Karlík, M. Králíková, J. Štětka a M. Ziková (2012). Rozdělují zájmenné formy následujícím způsobem: a) klitika tantum (mi, mě, ti, tě, mu, ho), b) z hlediska klitičnosti nespecifikovaná zájmena (jí, ji, nám, nás, vám, vás, jim, je), c) neklitika tantum (mně, mne, tobě, tebe, jemu, jeho). 6 Enklitičnost tohoto výrazu je však sporná srov. kapitolu 11 Však. 24

3 I když jsou tyto formy považovány za bezpřízvučné, většinou se v odborné literatuře konstatuje, že za jistých okolností přízvučné být mohou (Šmilauer 1969: 67; Ondráčková 1960; PMČ: 45, 649; Běličová Uhlířová 1996: 217; Junghanns 2002: 137). Jejich eventuální přízvučnost může být motivována: a) přirozeným členěním mluvené řeči a s ním související snahou zabránit vzniku příliš dlouhého taktu s nepřízvučnými slabikami, jak ilustruje příklad (1) (Šmilauer 1969: 67 viz také níže oddíl 2.4 Skupina klitik); b) příznakovým zdůrazněním celé výpovědi tím, že je každé její slovo nositelem přízvuku, jak ilustruje příklad (2); 7 c) umístěním intonačního centra na klitikon, což může sloužit k zvýraznění kontrastu (3) nebo k metajazykovému komentáři (4): (1) Nemýlím se snad? (Šmilauer 1969: 67) (2) Včera jsem mu ho představila (PMČ: 649) (3) HO na naší oslavě rozhodně nepostrádám 8 (4) vždyť víš, že je hrát si, a ne hrát se (PMČ: 45) II. Příklonky nestálé 9 (nestálá enklitika), tj. takové, které mohou, ale nemusejí být nositeli slovního přízvuku (tzn. mohou být jak přízvučná, tak nepřízvučná). Mezi ně se obvykle řadí jednoslabičné pronominální formy je, ji, jí, jich, jím, ten, ti, to, auxiliár minulého času byl, -a, -o v minulém kondicionálu a antepréteritu, prézentní formy slovesa býti, které nemají funkci auxiliáru, adverbiální formy tak, tam, tedy, teď, tu, částice asi, prý, přece, snad, už/již, vlastně Proklitika tvoří v češtině mnohem různorodější skupinu, neboť čeština na rozdíl od enklitik souborem stálých proklitik zřejmě nedisponuje. Spíše se u jistých (obvykle jednoslabičných) výrazů konstatuje jejich schopnost v určitých pozicích proklitizovat. Např. Česká mluvnice B. Havránka a A. Jedličky ( : 37) řadí mezi slova předklonná spojky a, i, že, až a nepřízvučné předložky typu mezi, krom. M. Krčmová namísto výčtu příkladů tvrdí, že: Předklonné jsou často navazovací částice, spojky, ale i sémanticky méně závažná kratší slova tvořící jeden větný člen se slovem závažnějším. (PMČ: 45) 7 A. Svoboda (2000: ) v tomto případě hovoří o skandované řeči. 8 Podle některých autorů není pozice ho na začátku věty možná (Lenertová 2004: 154). 9 Havránek Jedlička (1986: 37) nerozlišují mezi stálými a nestálými příklonkami, nýbrž mezi příklonkami, které nikdy nemohou nést slovní přízvuk, a slovy příklonnými, která se mohou objevit v nepřízvučné pozici, ale sama nepřízvučná nejsou. 10 Také v tomto případě se české mluvnice zcela neshodují. 25

4 V. Šmilauer (1969: 69) nadto řadí mezi předklonky slovo pan, F. Esvan (2000: 143) původní předložky typu do Brna. V poslední době se objevily pokusy klasifikovat jako proklitikon také prefix negace (Avgustinova Oliva 1997: 28 29; Franks King{ová} 2000: 97; Junghanns 2002: 124) Na tomto místě je třeba zmínit, že jak v domácí, tak i zahraniční lingvistice je tradiční čistě prozodická definice klitik operující s přítomností, nebo nepřítomností přízvuku podrobována kritice (již od A. Zwickyho 1977). Při analýze klitik zkoumající jen přítomnost nebo nepřítomnost přízvuku je množina klitik velmi neurčitá, jak pro češtinu ukázala Z. Palková (1994: 282). Podle ní lze u českých jednoslabičných slov pozorovat obecnou schopnost ztrácet v mluvené realizaci věty slovní přízvuk, což vede k tomu, že se tato slova stávají součástí přízvukového taktu s nimi sousedícího slova. Taková tendence má podle Palkové obecně rytmický, tj. nikoli gramatický charakter, jak je patrno z následující citace: Do jisté míry určující je tendence, aby nevznikaly jednoslabičné takty. Je to obecná tendence působící v mnoha jazycích a má patrně rytmickou, tj. spíše řečovou než jazykovou motivaci. (op. cit.: 280) Z. Palková pak odlišuje rozličné chování takových jednoslabičných slov v rytmické tendenci zabraňující vzniku jednoslabičných taktů: b/ Výskyt jednoslabičného slova dává možnost různého řešení taktové segmentace. Jednoslabičné slovo si může přízvuk zachovat nebo ho ztratit. Může se vázat do přízvukového taktu se slovem předcházejícím či následujícím nebo může vytvořit samostatný takt. Pravděpodobnost konkrétního řešení závisí na více faktorech, jednak zvukových (často rytmických), jednak jazykových (často sémantických). { } c/ Jednoslabičné slovo nemá přízvuk a připojuje se k předcházejícímu přízvukovému taktu. Př. (2) 'Přišli jsme 'příliš pozdě Př. (3) 'Vysílámednes 'nový 'hudební 'pořad/ 'kterývás 'jistě 'potěší Tato tendence je velmi silná, u některých slovních typů (např. zájmenných tvarů či tvarů slovesa býti) působí téměř jako zákonitost. { } d/ Jednoslabičné slovo nemá přízvuk a připojuje se k taktu následujícímu, tvoří nepřízvučnou slabiku před přízvukem, který stojí bezprostředně za ním. Pro tento typ byl zaveden zvláštní termín taktová předrážka, někdy také předtaktí. Používá se ho především tehdy, je-li předmětem zájmu stavba taktů z hlediska mluvního nebo veršového rytmu: Př. (5) 'Rozhlas 'oznámil/ že'dnešní 'koncert 'odpadá Př. (6) Dnes'vysíláme 'pořad/ 'kterývássnad 'potěší Př. (7) 'Přijdeme a'uvidíme Tato tendence je silná zejména tehdy, stojí-li jednoslabičné slovo na začátku vyšší zvukové (intonační) jednotky, jako je tomu v př. (5) a (6). (op. cit.: ) 11 Jelikož je má práce zaměřena na enklitika (viz oddíl 2.5 Zkoumaná enklitika), zabývám se v dalším výkladu především interpretací jejich slovosledných vlastností. 26

5 Jak je z tohoto výkladu patrné, z pozice akustické a artikulační fonetiky jsou jednoslabičné výrazy potenciálně předurčeny k tomu nebýt nositeli slovního přízvuku, u některých z nich je tato tendence díky jejich gramatickému statusu dokonce silnější. Jejich nepřízvučnost však nekoresponduje jen s jejich gramatickou příslušností (či gramatickými vlastnostmi, které jsou součástí jejich slovníkové výbavy), ale také s větnou pozicí a mluvenou realizací daného textu. Mluvená realizace pak může být ovlivněna: a) rozličnými faktory působícími na výslovnostní styl: spontánností, připraveností, oficiálností, neoficiálností, snahou o pečlivý projev, snahou o rozvážný projev atd., b) délkou slova a větného úseku, c) estetickými kritérii kladenými na text, které vedou k pravidelné distribuci slovního přízvuku způsobující rytmizaci textu (Hála 1962: ; Uhlířová 1987: 85 86). Není pak divu, že v tomto přístupu hledícím jen k mluvené realizaci textu se klitika stávají neostrou kategorií bez pevného zakotvení. Takovým difúzním způsobem jsou definovány příklonky v již zmiňované práci Z. Palkové Fonetika a fonologie češtiny: V učebnicích se tak označují jednoslabičná slova s převážně gramatickým nebo velmi obecným významem, která údajně nemohou mít přízvuk. Do této skupiny se pak řadí obvykle krátké tvary zájmen (se, si, mě, ti, ho atd.), jednoslabičné tvary slovesa býti ve funkci pomocného slovesa, jednoslabičné spojky atp. Soubor není nijak uzavřen. Z některých příkladů v je vidět, že vhodnější je méně jednoznačná formulace. Jsou to slova, která přízvuk nemívají. Za určitých podmínek ho však získávají a stávají se první slabikou taktu. Přitom nejde o osobní úzus mluvčího, nýbrž o podmínky kontextu. Přesněji je možno vymezit skupinu slov nejméně samostatných. Jsou to slova, pro něž jen obtížně hledáme kontexty, v nichž by mohla tvořit samostatný přízvukový takt. Směrodatné je postavení v sousedství víceslabičných slov, zejména na konci a na začátku vyšší intonační jednotky. Do této skupiny patří jednoslabičné předložky a spojky, krátké tvary osobních a zvratných zájmen a tvary slovesa býti ve funkci pomocného slovesa. (op. cit.: ) S argumentací (nikoli však závěry) Z. Palkové se shoduje také F. Esvan (2000), který navrhuje fenomén klitik úplně oddělit od bezpřízvučnosti (op. cit.: 141). Argumentuje především tím, že v určitých kontextech mohou být některá klitika, jež jsou hodnocena tradiční lingvistikou jako stálé příklonky, nositelem přízvuku. Zdůrazňuje, že Wackernagelova klitika (viz níže) je v češtině možno definovat pouze pozičně, tj. na základě pozice, kterou obsazují. S klasifikací českých klitik, která plyne nikoli z analýzy přítomnosti/nepřítomnosti přízvuku, nýbrž z interpretace jejich syntaktických vlastností, se lze setkat ve dvou studiích T. Avgustinové a K. Olivy (1995: 24 26; 1997: 27). Oba autoři vycházejí z faktu, že klitika lze interpretovat jako slabé, prozodicky závislé formy, pro které je typické, i když nikoli nutně, že 27

6 jsou bezpřízvučné. 12 V rámci klitik (sentential clitics, tj. větných klitik) pak na základě jejich syntaktického chování odlišují mezi pure sentential clitics, která se mohou objevit pouze v postiniciální pozici (Wackernagelově, viz níže), a semi-clitics, která se mohou, ale nemusejí chovat jako klitika, tzn. mohou ale nemusejí obsazovat postiniciální pozici (nadto mohou, ale nemusejí být součástí klitické skupiny). Mezi pure sentential clitics řadí autoři reflexiva se, si, krátké formy zájmen mi, ti, mu, tě, ho, formy préteritálního a kondicionálového auxiliáru jsem, jsi, jsme, jste; bych, bys, by, bychom, byste. Mezi semi-clitics jednoslabičné zájmenné formy (jich, mně, jí, nám, vám, jim, mě, ji, nás, vás, je), prézentní formy slovesa být v pasivu jsem, jsi, je, jsme, jste, jsou, některé krátké převážně adverbiální formy (už, prý) Takové extrémní stanovisko spojující klitičnost pouze s jistou větnou pozicí ve větě podrobuje kritice U. Junghanns (2002: ), který tuto podmínku považuje za dostatečnou, ale nikoli nutnou. Proti redukci analýzy klitik na zkoumání větných pozic namítá: a) že se rozdílné typy klitik mohou objevit v odlišných syntaktických pozicích, b) že se ryze formálně viděno v postiniciální větné pozici nacházejí nejen klitika, ale také plné výrazy, jak ilustruje konfrontace následujících vět (5) (a) (b), (6) (a) (b), (7) (a) (b): (5) (a) Ten dopis mu poslala (Junghanns 2002: 120) (b) Ten dopis [ DP řediteli] poslala (ibid.) (6) (a) To se ti nelíbí (ibid.) (b) To se [jen [ DP tobě]] nelíbí (ibid.) (7) (a) Přemluvili ho (ibid.) (b) Přemluvili [ DP svého učitele] (ibid.) Namísto toho Junghanns (op. cit.: ) navrhuje klasifikaci českých klitik, která a) vychází jak z fonologických, tak také syntaktických zvláštností klitik, b) rozlišuje mezi jednotlivými typy klitik, tzn. Junghanns nepředpokládá, že česká klitika tvoří homogenní skupinu: I. Lexikální klitika (lexikalische Klitika): slovní formy, a) které mají rys klitičnosti jako součást své lexikální výbavy ([+cl]) a které se svým opěrným slovem tvoří prozodické slovo; směr klitizace však není v češtině pro lexikální klitikon předepsán, neboť klitika mohou být enklitická i proklitická, tj. [[ ] ω _] ω nebo [_[ ] ω ] ω (o směru klitizace viz níže); 13 b) které se vyznačují následujícími syntaktickými omezeními: nemohou se nacházet v iniciální pozici, v 12 T. Avgustinova a K. Oliva však odmítají chápat klitika pouze jako bezpřízvučná slova: it seems rather promising to view the Czech sentential clitics { } as (prosodically) autonomous clitics, the sence that their cliticity is primarily related to a certain kind of position in the clause and only secondarily to their prosodic properties, such being accentless or being prosodically hosted by a particular (morpho-syntactic) category (Avgustinova Oliva 1997: 33) 13 Tento výklad platí pro auxiliární a pronominálná klitika; -li je striktně enklitické, kdežto ne striktně proklitické. 28

7 postiniciální pozici následují po první rozvité frázi (resp. konstituentu), nenásledují po předložce a mají omezené možnosti být objektem syntaktických pohybů. Do této skupiny řadí následující případy (op. cit.: ): 1. klitické zájmenné formy mu, mi, ho, ti, tě; 2. klitické formy reflexivního zájmena se, si; 3. formy auxiliáru préretita (podle Junghannse Perfektauxiliar): jsem, jsi, jsme, jste; 4. formy auxiliáru kondicionálu (podle Junghannse Konjunktivmarker): bych, bys, by, bychom, byste, by; 5. spojku -li; 6. prefix větné negace ne-. II. Fonologická klitika (phonologische Klitika): jsou slovní formy, které nemají rys klitičnost uložen ve slovníku ([-cl]), a tak jsou syntakticky neklitická; klitiky se mohou stávat až ve fonologické části gramatiky (in der phonologischen Komponente der Grammatik), když se svým opěrným slovem tvoří prozodické slovo. Fonologická klitika představují následující formy (op. cit.: 143): 1. tvary osobních zájmen, které nepatří mezi lexikální klitika; 2. spojky; 3. tvary slovesa být; 4. zájmeno to; 5. nepřízvučná slova (schwachtonige Wörter) na větném začátku; 6. demonstrativní a neurčitá zájmena; 7. posesivní zájmena; 8. částice; 9. některé slovesné formy (např. modálních sloves) I když je v českém prostředí rozlišování příklonek (enklitik, klitik) podle míry jejich fonologické/syntaktické nesamostatnosti (klitičnosti) stále zavedené, zahraniční lingvistika tuto dichotomii v podstatě nezná. Tradičně se v mezinárodní (i slavisticky orientované) jazykovědě klitika klasifikují podle jejich gramatického statusu (Halpern 1998: 109; Franks 2009: 9): 14 a) Větná/klauzální/operátorová tuto skupinu obvykle tvoří slova podílející se na signalizaci významů spjatých s celou větnou propozicí, popř. slova zapojující části věty do kontextu a situace. Ze stálých enklitik současné češtiny by do této skupiny bylo možno zařadit -li, archaické ť a adverzativní však (jeho klitický status je však sporný viz níže a zejména kapitolu 11 Však). b) Slovní/verbální klitika představují buď větné členy, které tvoří dvojici se svým syntakticky nadřazeným větným členem, anebo diskrétní (pohyblivé/vázané) morfémy opisných morfologických forem. Z novočeských stálých enklitik sem lze zařadit pronominální formy, tvary auxiliáru préterita a snad i kondicionálu. Větná a slovní klitika pak bývají rozlišována na základě pozic, které zaujímají ve větě (Esvan 2000; Halpern 1998): klitika typu a) obvykle obsazují postiniciální klauzální pozici bez restrikce slovního druhu svého opěrného slova, a proto se jim někdy říká Wackernagelova 14 F. Esvan (2000: ) inspirován klasifikací L. Renziho rozeznává klitika a) Wackernagelova, b) slovní klitika s nerozlišeným směrem klitizace (tzv. románská), c) slovní klitika s pevnou pozicí, která jsou buď proklitická nebo enklitická. 29

8 klitika, kdežto klitika typu b) jsou vzhledem k svému syntakticky nadřazenému výrazu buď v těsné postpozici, anebo antepozici 15 adjacentní nebo také kontaktní). 16 (proto se obvykle takto umístěná klitika nazývají Tuto klasifikaci klitik, kterou užívám ve své práci, je však v češtině nutno mírně modifikovat, neboť je na první pohled zřejmá její kolize s vlastnostmi českých slovních klitik, která nelze jednoznačně spojovat s jistým typem větné pozice: 1. Jak klauzální, tak slovní klitika prototypicky obsazují postiniciální neboli Wackernagelovu pozici (mezi větnými a slovními klitiky tudíž není rozdíl ve větné pozici, kterou obsazují) I když se česká slovní klitika prototypicky kladou do Wackernagelovy pozice, mohou se objevit v celé řadě dalších klauzálních pozic, jak je vidět na kontrastu následujících příkladů novočeského kondicionálového auxiliáru (8) (13): 18 (8) Petr by včera přišel (9) Náš Petr by včera rád přišel na návštěvu (10) Přišel by Petr včera na návštěvu? (11) Náš Petr přišel by rád na výstavu (12) Karel říkal, že náš Petr by rád přišel na návštěvu (13) Zatímco Petr by včera rád přišel, tys to hned odmítl Z citovaných příkladů je patrné, že slovní klitika, která jsou v dokladech reprezentována auxiliárem, se chovají 1. jako Wackernagelova klitika (doklady (8), (9)); 2. jako verbálně adjacentní klitika, jak ilustrují doklady (10) a (11) avšak zatímco doklad (10) je primárně motivován postavením participia v iniciální větné pozici (tj. jde o případ Wackernagelovy pozice), pozice klitika za participiem v dokladu (11) je motivována adverbálním (postverbálním) slovosledem, který je v současné češtině chápán jako archaický; jako samostatná klitika, která se nacházejí v té části klauze, která představuje prostor mezi postiniciální pozicí a pozicí klitiku syntakticky nadřazeného výrazu, jak ilustrují doklady (12) 15 Vzhledem k tomu, že v takovém slovosledném postavení se obvykle nachází klitikon, kterému je syntakticky nadřazeno sloveso, používám v takových případech termín preverbální/postverbální pozice (viz níže). 16 Vedle toho se lze setkat i s jinými klasifikacemi, např. S. Anderson (1993) rozlišuje klitika podle jejich postavení v doméně slova, s nímž jsou syntakticky asociována: a) iniciální klitika (initial clitics), b) finální klitika (final clitics), c) postiniciální klitika (second-position clitics), d) prefinální klitika (penultime-position clitics), e) klitika anteponovaná před výraz, který je licencuje (pre-head clitics), f) klitika postponovaná za výraz, který je licencuje (post-head clitics). 17 Pojetí postiniciální (tj. Wackernagelovy) pozice se však u klauzálních a slovních klitik liší (viz Migdalski 2009, zde i další literatura). 18 Stejně jako v předchozí kapitole podtržením zvýrazňuji slova, která představují dokládaný jazykový fenomén, syntakticky nadřazená slova či neurčité formy plnovýznamové části analytické slovesné formy jsou odlišeny tučným řezem písma. Pokud je potřeba, stejně jako v předchozí kapitole slovní přízvuk dané slabiky označuji apostrofem, pauzu pomocí křížku # a verzálkami nositele intonačního centra. 19 Adverbální pozice může být také projevem individuálního stylu (Uhlířová 1987: 86; Běličová Uhlířová 1996: 222). 30

9 a (13). V dokladu (12) je slovosled klitika motivován snahou zvýraznit téma (viz níže), kdežto v dokladu (13) souvisí s tím, že výraz zatímco ve funkci konfrontační spojky odpuzuje klitika). Zcela specifický je slovosled pronominálních klitik ve frázi infinitivu, přechodníku, (dějového) adjektiva a (dějového) substantiva. S výjimkou clitic climbingu 20 nemohou tato klitika opustit hranice fráze svého řídícího výrazu. Pokud je tento nadřazený výraz umístěn v jiných částech klauze, než jsou pozice iniciální a postiniciální, kladou se tato klitika slovy J. Tomana (2000) do tzv. nekanonických pozic. V těchto případech se nacházejí buď v bezprostřední blízkosti svého řídícího výrazu (tj. řídí se kontaktním slovosledem), anebo se nacházejí uvnitř své fráze. Využití těchto dvou možností je nadto závislé na slovnědruhové příslušnosti výrazu, do jehož fráze klitika náležejí: 1. Klitika ve frázi dějového substantiva se kladou do těsné pozice za substantivum, jak ilustrují následující české věty (14) a (15). Toto pravidlo se nejspíš týká jen reflexivních klitických forem se, si, neboť ostatní zájmenné formy závislé na dějovém substantivu jsou v současné češtině patrně negramatické nebo přinejmenším neobvyklé, jak ilustruje příklad (16)): (14) objevení se komety na jižním nebi (Toman 2000: 161) (15) udělení si privilegií (ibid.) (16) *objevení ho/jí na jižním nebi (ibid.) Je-li substantivní fráze rozvitá, klitikon se nemůže přesunout do postiniciální pozice fráze, což dokládají následující věty (17) a (18): (17) *náhlé se objevení komety na jižním nebi (ibid.) (18) *toto se náhlé objevení komety na jižním nebi (ibid.) 2. Klitika ve frázi (dějového) adjektiva se mohou objevit (v závislosti na kontextu) v těsné postpozici (doklad (19)) nebo antepozici (doklad (20)), a pokud je fráze dostatečně rozvinutá, mohou být umístěna do postiniciální pozice fráze bez kontaktu se svým adjektivem (doklad (21)): (19) Uvítalo mě dunění ozývající se z boxu (ČNK, SYN 2005) (20) tyto [opakovaně se ozývající] požadavky (Toman 2000: 162) (21) tyto [na venkově se opakovaně ozývající] požadavky (ibid.) Tímto termínem se označuje proces, na jehož základě klitika syntakticky závislá na výrazu typu nonvf opouští hranice své fráze a stávají se součástí fráze VF viz níže oddíl O míře gramatičnosti některých dokladů nekanonických pozic českých pronominálních klitik, které ve svém článku cituje J. Toman a které na tomto místě prezentuji, pochybuje L. Uhlířová (2001: 32). 31

10 Dokonce je možné, že se klitikon může ocitnout na hranici své fráze, což dokumentuje následující věta (22): (22) tyto [se opakovaně ozývající] požadavky (op. cit.: 162) Ale dále opustit svou frází více směrem doleva klitikon nemůže, jak dokládá věta (23): (23) *tyto se naše [opakovaně ozývající] požadavky (op. cit.: 163) Podobným způsobem se chovají také klitika ve frázi infinitivu, pokud nepodléhají clitic climbingu (viz níže). Dokonce je podobně jako v případě klitika ve frázi dějového adjektiva možné, aby bylo klitikon umístěno na levou hranici své fráze, kde následuje po VF, jak ilustruje následující doklad (24): (24) Předsedové se rozhodli [mu udělit vánoční prémii] (op. cit.: 163) Rozdíl ve slovosledných vlastnostech auxiliárních a pronominálních (tj. slovních) klitik, který je motivován jejich odlišným syntaktickým kontextem, odpovídá tvrzení z počátku této kapitoly, že (nejen česká) klitika tvoří velmi heterogenní skupinu. Na to upozorňuje A. Zwicky (1994), který tvrdí, že termín klitika (clitics) coby umbrela term zastřešuje celou řadu větných elementů, které se dosti podstatně odlišují. Ve svém kanonickém díle On Clitics Zwicky (1977) rozlišuje dvě kategorie klitik: 1. Slova nemající přízvučnou variantu, která považuje za vázaná slova (bound words). Sem by bylo možno zařadit česká klauzální klitika li, ť: (25) Chytí-li psi čerstvou stopu, pustí se po ní (ČNK, SYN2005) 2. Slova mající přízvučnou variantu, v jejichž rámci rozlišuje: a) jednoduchá klitika (simple clitics) slova, která obsazují větné pozice, které jsou pro ostatní neklitická slova patřící do stejné kategorie obvyklé; b) speciální klitika (special clitics) slova, která obsazují větné pozice, které nejsou pro ostatní neklitická slova stejné kategorie obvyklé. V tomto pohledu mají česká pronominální a verbální klitika (tj. slovní klitika) status speciálních klitik (Avgustinova Oliva 1995: 24), jak se lze přesvědčit např. prostřednictvím srovnání prézentních forem slovesa být ve funkci spony a auxiliáru, což prezentují následující doklady (26) a (27). Sponové jsem se může nacházet v iniciální pozici ((27)), kdežto auxiliární jsem tuto pozici v nepříznakových případech (viz níže) neobsazuje (26) (b): (26) (a) Včera jsem si na večeři uvařil párek 32

11 (b) *Jsem si včera na večeři uvařil párek (27) Jsem pořád hladový Jak již bylo řečeno, jednou ze zásadních slovosledných pozic enklitik je pozice postiniciální (2P), tj. pozice po prvním přízvučném elementu klauze. Tuto pozici popsal J. Wackernagel (srov. poznámku pod čarou 2), který ji považoval ze starobylé slovosledné schéma raných fází indoevropských jazyků. Podle něj se pak tato pozice jmenuje Wackernagelova. Obvykle lze rozlišit dva typy postiniciální pozice: a) Klitikon je umístěno za první rozvitou frází klauze (doklad (28)), popř. za jednotkou typu fráze, jako je infinitivní fráze (doklad (29)) nebo zanořená klauze (doklad (30)), popř. za několika adverbiálními frázemi časovými anebo místními, které společně popisují trasu nebo časové trvání (Avgustinova Oliva 1995: 21 22), jak ukazují příklady (31) a (32). Pro takové případy, kdy klitikon následuje po první rozvité větné frázi (doklady (28), (29), (31) a (32)), používám termín 2D pozice (neboli second daughter pozice Halpern 1995): (28) [Moje sestra] se ráda opaluje (PMČ: 648) (29) [Vykašlat se na všechno] jsem neuměl (ibid.) (30) [Co si o tom myslel,] se mi nepodařilo zjistit (ibid.) (31) [Od dubna přes celé léto až do září] by bývalo trvalo mimořádné zasedání ústředního výboru strany (Avgustinova Oliva 1995: 22) (32) [Od Mexického zálivu přes pláně texaských pouští po první výběžky Skalistých hor] jsme o vodu nikde nezavadili (ibid.) b) Klitikon je umístěno za prvním větným členem klauze, i kdyby mělo oddělit první větný člen rozvité iniciální fráze od jejího zbytku: klitikon tak narušuje projektivitu fráze. Pro tyto případy používám termín 2W pozice (tzn. second word pozice Halpern 1995). Srovnání dokladu (28) a (28) ukazuje, že takové pozice klitik jsou v nové češtině zpravidla negramatické: (28) *[Moje] 1 se [sestra] 1 se ráda opaluje (PMČ: 648) Případy 2W pozice klitik jsou však známy ze sch. (doklad (33) (a)), kde jsou konkurenčním prostředkem 2D pozice (doklad (33) (b)) (podle L. Uhlířové je konkurence obou pozic v sch. stylově motivována Běličová Uhlířová 1996: 220; Uhlířová 2001: 32): (33) (a) [Zanimljivu] 1 sam [knjigu] 1 kupio Vesni u utorak (Franks King{ová} 2000: 29) (b) [Zanimljivu knjigu] sam kupio Vesni u utorak Tyto pozice jsou také doloženy ve staré češtině, jak dokumentuje následující věta (35) ze staročeského Pasionálu: (34) [Ten] 1 sě [pes] 1 počě radovati (Gebauer 1929: 91) 33

12 Nicméně není pravda, že by se klitikon nemohlo v češtině objevit uprostřed nominální skupiny: v případě neprojektivních konstrukcí, které slouží k aktualizaci rematické části nominální skupiny, může být klitikon společně s jinými větnými prvky umístěno doprostřed nominální skupiny (Fried{ová} 1994: ), což ilustruje následující věta (35) (a) (b), v níž je ta část nominální skupiny, která představuje vlastní réma, umístěna na konec klauze: (35) (a) [Červené] 1 si objednal [tulipány] 1 (Fried{ová} 1994: 161) (b) [Tulipány] 1 si objednal [červené] Faktory ovlivňující pozici klitik S jistou dávkou zjednodušení lze říci, že se v literatuře věnované slovosledu klitik obvykle operuje se dvěma klíčovými faktory, které ovlivňují jejich větnou pozici: 1. fonologické či prozodické faktory: v tomto případě se vychází z faktu, že klitika jako slova prototypicky postrádající slovní přízvuk hledají ve slovním řetězci přízvučné slovo, k němuž se mohou připojit; 2. gramatické faktory: v tomto případě se vychází z faktu, že pozice klitik je diktována jejich funkcí v gramatické struktuře věty a že řadu fenoménů spojených s jejich distribucí nelze vysvětlit pomocí fonologických/prozodických pravidel. 22 K těmto dvěma základním faktorům se ještě přidružují faktory další, především ty, které jsou spjaty s informační strukturou věty. Souvislosti mezi informační strukturou věty a postavením klitik se věnovala pozornost zejména v prostředí české lingvistiky, a to v rámci výzkumu aktuálního členění větného. Někteří čeští autoři dokonce považují AČV za další rozhodující faktor (Uhlířová 1987: 85). Při zkoumání klitik z pozic AČV byla analyzována zejména pronominální klitika, kterými se v koncepci funkční větné perspektivy zabýval A. Svoboda (2000, 2001) a v tzv. malostranské koncepci P. Sgall (2002: 53). Oba autoři interpretují pronominální klitika jako tematické prvky, které nemohou být součástí kontrastu nebo rématu. Informační strukturu věty zohledňují při své analýze českých klitik T. Avgustinova a K. Oliva (1995: 34), kteří považují klitika obsazující postiniciální pozici (v jejich pojetí Wackernagelovu pozici) za pomocný komunikační segment bez informačního významu 22 Není však zcela jasné, jestli klitika interpretovat pomocí morfologických, nebo syntaktických pravidel. Tato nejasnost plyne z faktu, že klitika se chovají jako afixy ( clitics are, among other things, morphemes with no independent accent Zwicky 1977: 26). Klasifikací klitik z morfologických pozic se zabýval již A. Zwicky (Zwicky Pullum 1983) a zejména S. Anderson (1993), který klitika rozděluje na derivační a frázové afixy. 34

13 ( an auxiliary communicative segment with no informational significance ). Funkci tohoto segmentu v informačním členění věty pak spatřují v tom, že obsazením postiniciální pozice signalizuje, že slova, která mu ve větě předcházejí, tvoří jeden podstatný komunikační segment (a single substantial communicative segment ibid.) Pro pravidla distribuce českých enklitik vytvořil kanonickou prozodickou definici V. Ertl 23, který vycházel z členění mluvené realizace věty na promluvové úseky-kóla. Podle jeho interpretace obsazuje enklitikon první prvek kóla: Příklonné se nestává zpravidla nikdy po pauze (ani po a), nýbrž teprve hned po uvozovacím výraze nebo prvním členu kóla, ať je kólon celá věta (souvětí) či jen její část se slovesem určitým. (Ertl 1924: 307) Tímto prozodickým pravidlem pak vysvětluje případy kolísání prezentované v dokladech (36) (a) (b): (36) (a) Naše prastará jabloň skácela se rázem (op. cit.: 301) (b) Naše prastará jabloň se skácela rázem Analýzou starších a soudobých autorů dospěl k závěru, že v případě, je-li první větná fráze tvořena třemi a více členy, je možné, že se po ní realizuje pauza (ibid.). V takovém případě tvoří samostatné kólon: podle tohoto pravidla je klitikon umístěno za první přízvučný člen následujícího kóla: Naše prastará jabloň # skácela se rázem. Pozici uvnitř věty však spojuje s pozicí slovesného tvaru: Ve větách, které jsou jedním nebo několika kóly rozděleny v několik rytmických částí, stojí tedy příklonné se buď hned za výrazem spojovacím neb za prvním přízvučným členem větným (odtrženo od slovesa urč.), tak jako by celá věta (souvětí) byla jednotný celek bez paus anebo stává teprve až za prvním členem tohoto kóla, do něhož smyslem náleží, t. j. v němž je sloveso určité; (op. cit.: 303) Touto definicí Ertl předjímá pravidlo, které je charakterizováno jako clitic third: 24 In general, in these constructions the initial constituent is separated by a pause from the rest of the clause and the clitics then cliticize to the second position. (Franks King{ová} 2000: 229) K tomu Ertl uvedl ještě další prozodické pravidlo, podle něhož enklitikon nestává na konci kóla: tak také pozorujeme u dobrých spisovatelů snahu, aby se řada taktů skládajících větu (nebo kólon) také nekončila slovem enklitickým, nýbrž slovem s plným přízvukem. (op. cit.: 306) 23 Ertl (1924) stanovil tato pravidla pro klitické se, které však chápal jako zástupce skupiny ostatních příklonek: Pro zjednodušení postupu si budeme všímati jako typické příklonky jen příklonného se, protože se v řeči vyskytuje nejčastěji a protože ostatní příklonky (mu, ti atd., jsem, bych a j.), vyskytují-li se ojediněle, stojí ve větě na témže místě, na němž stává zájmeno se (op. cit.: 260) 24 Podobně Esvan (2000: 142) hovoří o klitiku až na třetím místě až po slovese. 35

14 2.2.2 Tato Ertlova prozodická interpretace vychází z předpokladu existence intonačních frází, v nichž je klitikon umísťováno za první přízvučný prvek. Tímto přístupem se Ertl přiblížil moderním čistě fonologickým interpretacím, avšak na rozdíl od nich považoval tvoření kól (intonačních frází) za subjektivní (viz Franks King{ová} 2000: ; Toman 2004). Taková především prozodická klasifikace klitik však nedokáže vysvětlit gramatické fenomény spojené s jejich distribucí v češtině. Zejména postrádá nástroje pro interpretaci větných pozic, které jsou evidentně definovány syntaktickou stavbou věty (srov. Junghanns 2002: 129): 1. Postiniciální klitika typu 2D se mohou objevit až za rozvitou nebo koordinovanou frází rozdílné délky, a nikoli za prvním přízvučným členem takové fráze (srov. předchozí oddíl 2.1.8). 2. Některá česká enklitika se objevují izolována od svého syntakticky nadřazeného výrazu samostatně uprostřed věty, jak ilustrují citované doklady (12) a (13). 3. Postiniciální pozice klitik po anteponované zanořené větě se liší podle toho, jestli je zanořená věta kompletivní, jak demonstrují doklady (30) a (37), nebo adjunkční, jak plyne z dokladu (38) (srov. D. Lenertová 2004: 150): (37) Že se Petr neumyl, se Marii nelíbilo (38) Že se Petr neumyl, Marie se na něj hněvala 4. Klitika nemohou následovat bezprostředně po přechodníkové frázi, vokativu, adjunkční zanořené větě, jestliže se nacházejí v iniciální větné pozici, avšak jsou-li tyto jednotky umístěny uprostřed věty, klitikon je může bezprostředně následovat (Dokulil 1956; Junghanns 2002: 132), což dokumentují následující příklady (39) (41): (39) Nella v letech, kdy jí už syn i dcera poděkovali za promoci, se cítí svěžejší než v pětatřiceti (Dokulil 1956: 112) (40) A teď ty, bábo, se do toho pusť (Dokulil 1956: 111) (41) Chlapcova dychtivost, vidouc překážku tak očividnou, se pustí druhým směrem (ibid.) 5. Pronominální klitika, jejichž syntakticky nadřazeným výrazem je infinitiv, mohou za jistých, gramaticky definovaných podmínek svou infinitivní frázi opustit a stát se součástí fráze VF, jež je syntakticky nadřazeno jejich infinitivu. V generativní gramatice se tento proces interpretuje jako clitic climbing ( stoupání/šplhání klitik ). Tento proces je v češtině možný jen u infinitivů, které mají podmět (resp. agens) identický s podmětem VF, tj. v případě raisingových 25 sloves anebo sloves se subjektovou kontrolou 26. Pak klitikon kromě 25 Raisingem (nadzvednutím) se v generativní gramatice rozumí posun subjektu infinitivu do pozice subjektu finitního slovesa, které syntakticky licencuje infinitiv. Určité sloveso umožňující raising nesmí ve své 36

15 pozice uvnitř své fráze (jak ilustrují příklady (42) (a) (b)) může být umístěno ve 2P pozici (jak ilustruje doklad (42) (c)): (42) (a) [Člověk odedávna toužil [vznést se do vzduchu]] (Uhlířová 1987: 88) (b) [Člověk odedávna toužil [se vznést do vzduchu]] (ibid.) (c) [Člověk se odedávna toužil [vznést do vzduchu]] (ibid.) U sloves bez subjektové kontroly anebo neraisingových sloves není climbing možný, jak dokumentuje doklad (43) (c), který představuje sloveso s objektovou kontrolou: (43) (a) Marie poručila Petrovi [se umýt] (b) Marie poručila Petrovi [umýt se] (c) *Marie se poručila Petrovi [umýt] Již v předchozím oddíle bylo řečeno, že případy, ve kterých se klitikon nachází ve větné pozici za slovem (frází) následující za první větnou frází, se někdy hodnotí jako případy tzv. clitic third (tento proces nastává ve větách, v nichž je enklitikon odsunuto z pozice za rozvitým prvním členem do pozice za druhý větný člen). T. Avgustinova a K. Oliva (1995: 40) považují některé takové případy v češtině nikoli za výsledek působení fonologických procesů, nýbrž za výsledek souhry gramatických pravidel a informační struktury věty. Své tvrzení ilustrují příkladem (44), v němž je klitikon umístěno za druhý konstituent 27 proto, že 1. obě adverbiální fráze jsou v kontrastu, 2. obě fráze mají status nevalenčních (adverbiálních/cirkumstantivních) frází: (44) V našem pražském bytě jsme příbuzné ze Saarbrücken o vánocích ještě nějak snesli, ale [na chatu] [v létě] jsme už je raději nepozvali (Avgustinova Oliva 1995: 40) Specifická je pozice za první frází následující po subjunktoru v zanořených větách, neboť v nich se enklitikon pravidlem objevuje hned za subjunktorem. 28 V těchto případech slouží pozice klitika nejen k zvýraznění vlastního tématu, jak ilustruje klauze že náš Petr by rád struktuře udělovat pozici subjektu: v češtině je takových sloves obecně málo, obvykle se uvažuje o slovesech zdát se, připadat, jevit se. Raising není možný u každé infinitivní formy slovesa: většinou se realizuje u stavových sloves. Petr se zdál unavený X *Petr se zdál rychle unavit (ESČ, heslo Nadzvednutí). 26 Kontrolou se rozumí jeden z typů gramatických koreferenčních vztahů, který se realizuje v klauzi: týká se těch případů, kdy je agens/subjekt infinitivu koreferenční: a) se subjektem určitého slovesa, jehož argumentem je infinitiv (Petr i slíbil i Pavlovi j [PRO i brzy se vrátit]), b) s objektem slovesa, jehož argumentem je infinitiv: tento objekt určitého slovesa je zároveň subjektem infinitivu: (Petr i nutil Pavla j [PRO j brzy se vrátit]). V prostředí generativní gramatiky slouží teorém kontroly k vysvětlení výběru antecedentů pro prázdný prvek PRO, tj. pro foneticky nerealizovaný subjekt infinitivu. V prostředí FGP se slovesy kontroly rozumí slovesa, jejichž aktant kontroluje potenciální subjekt infinitivu, který je syntakticky závislý na kontrolovém slovese (ESČ, hesla Koreference, Teorie kontroly). 27 Koordinátor ale v tomto případě nelze považovat za větný člen viz níže. 28 To je zvlášť překvapivé, protože se o subjunktorech typu že tvrdí, že jsou proklitiky (viz oddíl 2.1.2). 37

16 přišel na návštěvu citovaná v příkladu (12) (Uhlířová 1987: 88 91; Fried{ová} 1994: 159), ale také rématu, jak ilustruje doklad (45) (Lenertová 2001: 301): (45) Věřil byste, že i REVMA jsem ztratil (Lenertová 2001: 301) 2.3 Směr klitizace Jak již bylo řečeno, klitika se liší podle směru klitizace na enklitika a proklitika. Směr klitizace může být inherentní vlastností klitik, např. českého tázacího a podmínkového li či redukované formy 2. os. singuláru préteritálního auxiliáru s, které opěrné slovo hledají pouze v pozici před sebou, jak ilustruje příklad (46): (46) Tys včera náhodou neslyšel, pojede-li Petr v létě na dovolenou Jindy směr klitizace není předepsán, což bývá zpravidla ilustrováno na příkladu francouzských zájmen (Esvan 2000: 141). V rámci slovanských jazyků se za taková směrem klitizace neodlišená klitika považují bulharská a makedonská pronominální klitika (Běličová Uhlířová 1996: 223; Franks King{ová} 2000: 5, 82). Tradičně se sice předpokládá, že čeština takovými ve směru klitizace nerozlišenými klitiky nedisponuje, avšak, jak již bylo zmíněno výše, česká pronominální a verbální klitika se v jistých typech kontextů chovají jako proklitika (Franks King{ová} 2000: ; Běličová Uhlířová 1996: ; Fried{ová} 1994: ; Avgustinova Oliva 1995): Klitika následují po absolutní pauze, a tudíž musí hledat opěrné slovo za sebou, jak dokumentují doklady (47) a (48). Takové užití klitik lze interpretovat jako výsledek elipsy 30 prvního větného prvku (ve smyslu příkladů (47) a (48) ), které má kolokviální zabarvení podle PMČ (648) se objevuje v dialogických komunikátech jako prostředek navazování na předchozí repliku: (47) # Se ti divím (48) # Bych neřek (47) To se ti divím (48) To bych neřek 29 L. Uhlířová (Běličová Uhlířová 1996: 220) tvrdí, že nerozlišený směr klitizace se může projevit také v případě postiniciální, tj. pro enklitika základní polohy, což spojuje s faktory prozodické povahy: Pokud jde o prozodii jako takovou, je třeba zdůraznit, že vymezení hranic přízvučných taktů v souvislé řeči nemusí být jednoznačné a že nelze vždy rozhodnout, zda příklonka na druhém místě se přiklání k prvnímu přízvučnému celku, anebo naopak předklání před celkem následujícím. Protože opozice mezi enklizí a proklizí je relativní, je třeba i termíny enklitikon a proklitikon brát s rezervou. 30 Takovou interpretaci problematizuje D. Lenertová (2001; 2004). 38

17 2.3.2 Ve spisovné češtině se klitika mohou proklitizovat v případech, kdy následují po pauze uvnitř klauze (viz citované doklady (37), (39) (41)). I když správnost některých těchto pozic byla dlouze diskutována, je zřejmé, že v úzu psané komunikace jsou běžné (více viz Dokulil 1956; Daneš 1957: ). Klitika se mohou dokonce ocitnout po pauze v postiniciální pozici, a to tehdy, jestliže je iniciální fráze natolik rozvitá, že se na jejím konci může objevit nekoncová pauza (Daneš 1957: 126; Fried{ová} 1994: ; srov. pozn. pod čarou 29). Toto postavení porušuje výše zmiňované Ertlovo pravidlo, aby v takových případech bylo klitikon umístěno za první přízvučný člen následujícího kóla typu (36) (a) Naše prastará jabloň # skácela se rázem. Takový případ postiniciální větné pozice, v níž se klitikon nachází po pauze, dokumentuje následující příklad (49), v němž je při mluvené realizaci možno po slově komise učinit pauzu: (49) Zmatený a rozladěný předseda grünnbašské správní komise # se raději zahleděl na Zdenina otce (Daneš 1957: 126) V citovaném případu (49) je pauza motivována členěním věty na promluvové úseky, 31 které koresponduje s aktuálním členěním pauza odděluje tematickou část věty od části rematické. Klitikon však může následovat za hranicemi definovanými gramaticky: a) po interponované zanořené větě (doklad (50)), b) po apozici (doklad (51)), c) po vsuvce (doklad (52)): 32 (50) Dopisy, jež tehdy posílal otci, # se všechny ztratily (51) Petr, tj. Pavlův bratr, # se tomu vůbec nedivil (52) Petr nabádal Pavla (což bylo od něj krajně nezodpovědné) # se neučit Tato vlastnost českých auxiliárních a pronominálních enklitik za jistých okolností proklitizovat lze interpretovat tak, že česká auxiliární a pronominální enklitika představují syntaktická enklitika, která se chovají jako prozodicky (fonologicky) nerozlišená klitika (Fried{ová} 1994: 156, 168, 174; Franks King{ová} 2000: 227) Skupina klitik Pro řadu jazyků platí, že více klitických výrazů se slovosledně přitahuje. Takové výrazy pak tvoří skupinu klitik (tzv. clitic cluster), jejichž posloupnost se obvykle řídí pevnými 31 Ne vždy má vnitřní předěl mezi promluvovými úseky status pauzy. 32 I v tomto případě se uvažuje o komunikačních efektech takového kladení klitik, např. F. Daneš považuje takové kladení klitik za výsledek snahy mluvčího navázat na přerušenou větu (op. cit.: 125). Autor zde patrně myslí na mluvenou realizaci věty, protože tvrdí, že takové kladení klitik vede k splývavé výslovnosti, mělkému předělu (ibid.). 33 S výjimkou ryze enklitické formy 2. os. s. 39

18 pravidly. 34 V češtině se obvykle objevuje v 2P pozici, a to v pořadí, které demonstruje následující tabulka č. 1: li 35 být volný dativ reflexivum dativ akuzativ Tabulka č. 1 Pořadí klitické skupiny Jak je z tabulky patrno, dativ se může nacházet ve dvou pozicích, což je závislé na tom, jestli je dativ valenční pozicí, anebo naopak valenční pozicí není (tzv. volný dativ), jak se lze přesvědčit na příkladu (53) (Toman 1999; Franks King{ová} 2000: 105; Junghanns 2002: 118; Uhlířová ): (53) Já jsem se ti mu to neodvážila říci (Franks King{ová} 2000: 105) Variabilní je také pozice však, které se může objevit ve dvou možných pozicích, jak ilustrují následující tabulky 2 a doklady (54) (a) (b) (Fried{ová} 1994: ): I li však auxiliár kondicionálu/ préterita volný dativ reflexivum dativ akuzativ II li auxiliár kondicionálu/ préterita etický dativ reflexivum dativ akuzativ však Tabulka č. 2 Variabilita pozice však v klitické skupině (54) (a) Musel-li však bych se ti mu to odvážit říci, byl bych ponížen (b) Musel-li bych se ti mu to však odvážit říci, byl bych ponížen 34 Někteří autoři se domnívali, že kohéznost skupiny klitik je symptomem toho, že jde o svého druhu konstituent, který se řídí vlastním organizačním principem (Fried{ová} 1994: 171). Toto pojetí clitic clusteru jako konstituentu však bylo odmítnuto (Toman 1999; Junghanns 2002). 35 Avgustinova Oliva (1995: 27 28) nepovažují -li za součást klitické skupiny. 40

19 Řada nestálých enklitik částicové nebo adverbiální povahy má schopnost intervenovat v enklitické skupině na jakémkoli místě, jak dokumentují varianty věty citované v příkladech (55) (a) (b) (c): (55) (a) Ty prý mi ho nevrátíš? (b) Ty mi ho prý nevrátíš? (c) Ty mi prý ho nevrátíš? Ačkoli je kladení klitické skupiny do 2P pozice poměrně silné pravidlo, lze v češtině nalézt případy, ve kterých klitika klitickou skupinu netvoří, což ilustrují doklady (56) a (57): (56) [Všichni jsme 1 se 1 snažili 1 [mu 2 pomoct 2 [ho 3 najít 3 ]]] (Hana 2007: 73) (57) [Včera jsem 1 byl 1 ochoten [domluvit 2 se 2 s Vámi]] (Uhlířová 1987: 94) Tím, že klitika netvoří klitickou skupinu, může být odstraněna neprojektivní konstrukce, která vznikne v případě, že se klitika uvedená v dokladu (56) ocitnou v klitické skupině na základě clitic climbingu (příklad (56) ): (56) Všichni jsme 1 se 1 mu 2 ho 3 snažili 1 pomoct 2 najít 3 (Hana 2007: 73) Pro climbing platí pravidlo, že mu musí podlehnout všechna klitika, jak ukazuje negramatická varianta příkladu (56) : (56) * Všichni jsme 1 se 1 mu 2 snažili 1 pomoct 2 ho 3 najít 3 (ibid.) Následující příklad (58) ukazuje, že vzniku skupiny klitik někdy brání gramatická omezení: kromě nekontrolových a neraisingových sloves, která znemožňují clitic climbing (viz níže), nemohou skupinu klitik tvořit dvě reflexivní zájmena (doklad (58) (b)), jak odhalili T. Avgustinova a K. Oliva (1995): 36 (58) (a) Stále se 1 snažím 1 získat 2 si 2 její přízeň (op. cit.: 29) (b) *Stále se si snažím získat její přízeň (ibid.) Dokonce existují věty, ve kterých dvě klitika umístěná v bezprostředním kontaktu netvoří klitickou skupinu. Takové případy ilustruje následující příklad (59), v němž se vedle sebe vyskytují klitika, z nichž každé má jiný syntakticky nadřazený výraz. Mezi oběma klitiky lze předpokládat nekoncovou pauzu: pak by bylo možno mu interpretovat jako enklitikon, zatímco se jako proklitikon (Hana 2007: 73): (59) [[Pomoct 1 mu 1 ] # se 2 snažili 2 všichni] (ibid.) 36 Oba autoři stanovili tato omezení pro tvoření skupiny klitik: A. Two phonologically identical clitics must not cooccur in one clitic cluster. B. Two reflexive clitics must not cooccur in one clitic cluster. (Avgustinova Oliva 1995: 29; 1997: 32). 41