Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů (vybrané problémy)

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Monika Pixová Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů (vybrané problémy) Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Zdeněk Konrád, CSc. Katedra trestního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): duben 2016

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 18. dubna 2016 Monika Pixová

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce, panu doc. JUDr. Zdeňku Konrádovi, CSc., za cenné rady a odbornou pomoc, kterou mi poskytl při zpracování této práce. Dále bych ráda poděkovala svým blízkým za trpělivost nejen během sepisování diplomové práce, ale během celého mého studia.

4 Obsah Úvod TRESTNÝ ČIN ZNÁSILNĚNÍ Z POHLEDU PRÁVA Vývoj právní úpravy Počátky historie znásilnění Právní knihy feudálního období Kodifikace trestního práva Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích a trestní zákon č. 117/1852 ř. z Trestní zákon ze dne 12. července Právní úprava znásilnění od roku Aktuální právní úprava Základní znaky skutkové podstaty Vymezení pojmů pohlavního styku, soulože a pohlavního styku srovnatelného se souloží Násilí, pohrůžka násilí, pohrůžka jiné těžké újmy, zneužití bezbrannosti Přitěžující okolnosti Komparace právní úpravy KRIMINALISTICKÁ CHARAKTERISTIKA ZNÁSILNĚNÍ Aktuální statistická data Typické způsoby páchání trestného činu znásilnění Trestný čin znásilnění páchaný mezi dospělými Trestný čin znásilnění páchaný na dětech a mladistvých ZNÁSILNĚNÍ Z POHLEDU KRIMINOLOGIE Charakteristika pachatele Deviantní pachatelé Ženy jako pachatelky Charakteristika oběti METODIKA VYŠETŘOVÁNÍ TRESTNÉHO ČINU ZNÁSILNĚNÍ Typické vyšetřovací situace Typické stopy Zvláštnosti předmětu vyšetřování

5 4.4. Zvláštnosti podnětu k vyšetřování Zvláštnosti počátečních úkonů Výslech oznamovatele Ohledání místa činu Prohlídka těla oběti Pátrání Zvláštnosti následných úkonů Výslech Znalecký posudek Rekognice Zvláštní způsoby dokazování VLASTNÍ EMPIRICKÝ VÝZKUM A PROBLÉMY SPOJENÉ S VYŠETŘOVÁNÍM Statistické zpracování informací získaných z trestních spisů Pachatel Oběť Mýty o znásilnění SPECIFICKÉ PROBLÉMY A NAVRHOVANÁ ŘEŠENÍ Problematika sekundární viktimizace Problematika falešných oznámení Problematika návykových látek Otázka výše ukládaných trestů PREVENCE A ÚVAHY DE LEGE FERENDA Zákon o obětech trestných činů Úvahy de lege ferenda Závěr Seznam literatury a dalších pramenů Resumé Název diplomové práce v anglickém jazyce Cizojazyčné resumé Klíčová slova Key words

6 Úvod Tématem mé diplomové práce je Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů (vybrané problémy). Téma považuji v dnešní době za velmi aktuální a problematické vzhledem k vysoké latenci a úskalím, které tato skupina trestných činů při vyšetřování přináší. Z důvodu rozsáhlosti a obtížnosti dané problematiky jsem se po konzultaci s vedoucím diplomové práce rozhodla soustředit pouze na trestný čin znásilnění. Hlavním cílem mé práce je vymezit problémy v procesu poznání a vyšetřování sexuálních trestných činů. Typickým představitelem této skupiny je trestný čin znásilnění. Z dané skupiny je páchán nejčastěji a zároveň vedle pohlavního zneužití jde o čin nejzávažnější. Tato práce si také klade za vedlejší cíl navrhnout možnosti, jak tyto specifické problémy řešit. Vzhledem k rozsáhlosti tématu není cílem práce komplexní a podrobný rozbor celé oblasti, ale spíše prozkoumání zásadních institutů a subjektivní zhodnocení právní úpravy. Za výchozí metodu jsem zvolila analýzu pramenů převážně české literatury a dále analýzu výsledků vlastního empirického výzkumu, které jsem se pokusila konfrontovat s teoretickými závěry. Zmíněný vlastní výzkum jsem zpracovala za pomoci Okresního státního zastupitelství v Písku a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, kde mi bylo umožněno absolvovat několik stáží, pracovat s trestními spisy a informace z nich pak statisticky zpracovat. Dále jsem měla možnost pracovat se spisy dalších soudů a to konkrétně Obvodního soudu pro Prahu 1, Obvodního soudu pro Prahu 9 a Obvodního soudu pro Prahu 10. Také jsem se setkala s kriminalisty územního odboru Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, u kterých jsem v rámci řízených rozhovorů načerpala především jejich cenné poznatky přímo z praxe, které mi posloužily jako další zdroj při tvorbě této práce. Výzkum se snaží zjistit, zda se jeho závěry shodují s teoretickými odbornými poznatky a provází celou diplomovou práci, proto si jej dovoluji zmínit již zde. Práce je tematicky rozdělena do sedmi kapitol. V první kapitole, která má název Trestný čin znásilnění z pohledu práva se budu zabývat historií znásilnění, historickým vývojem právní úpravy, aktuální právní úpravou a rozborem znaků 6

7 trestného činu znásilnění. Dále se v této kapitole budu snažit také porovnat českou právní úpravu s právní úpravou vybraných evropských států. Zaměřím se zejména na základní skutkovou podstatu a výši ukládaných trestů. Ve druhé kapitole se chci soustředit na kriminalistickou charakteristiku a typické způsoby páchání znásilnění. Tato kapitola zahrne statistická data tohoto trestného činu v České republice. Třetí kapitola se zaměří na poznatky z oboru kriminologie, neboť i tato disciplína a její závěry jsou pro vyšetřování nepostradatelné. Čtvrtá kapitola, ze všech nejobsáhlejší, se věnuje metodice vyšetřování trestného činu znásilnění a snaží se představit všechny teoretické aspekty a důkazní prostředky, které se při vyšetřování tohoto konkrétního činu objevují. Zabývá se jednotlivými vyšetřovacími situacemi a rozebírá typické stopy. Náplní další kapitoly jsou informace získané z vlastního výzkumu, které jsou pro lepší přehlednost doplněny grafy. Pokusím se také osvětlit některé mýty, které jsou se znásilněním spojené. V navazujících kapitolách, které se zabývají specifickými problémy vyšetřování a prevencí, se snažím shrnout, jaké největší nedostatky jsem v právní úpravě shledala, a jaké možnosti nabízí právní řád České republiky obětem znásilnění. Dále potom zhodnotím, co našemu právnímu řádu přinesl zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále také zákon o obětech trestných činů), který nabyl účinnosti v plném rozsahu dne 1. srpna 2013, a přinesl řadu práv pro oběti. V této kapitole také představuji určité možnosti, které by mohly napomoci k lepšímu a kvalitnějšímu přístupu k obětem této trestné činnosti. I přes zmíněný empirický výzkum se domnívám, že převážná část práce bude teoreticky zaměřená. 7

8 1. TRESTNÝ ČIN ZNÁSILNĚNÍ Z POHLEDU PRÁVA 1.1. Vývoj právní úpravy Počátky historie znásilnění Prozkoumat a zmapovat historii trestného činu znásilnění je velmi náročný úkol. Sex ovlivňuje život každého jedince nejen v přítomnosti, ale ovlivňoval jej i v historii. Trestní postih znásilnění se odvíjel od postavení ženy v jednotlivých historických obdobích, i v jednotlivých právních systémech. Před zavedením manželství byla žena vnímána především jako prostředek růstu jejího otce, protože jejím provdáním se předával majetek i moc. 1 Spojení s majetkem přetrvává i po zavedení manželství, svobodná žena se dala získat únosem, znásilnění vdané ženy bylo trestáno jako cizoložství. Znásilnění v manželství bylo chápáno jako plnění povinnosti Právní knihy feudálního období Jako první relevantní období historie pro zmapování vývoje tohoto trestného činu, jsem si zvolila feudalismus. V tomto historickém období se projevuje vliv církve a manželství bylo na našem území bráno jako základní církevní svátost, a proto byl mimomanželský poměr považován za hřích. Tím byla dána složitost předpisů, snažící se postihnout všechny možné varianty pohlavních deliktů. 2 Feudalismus se také vyznačoval tím, že bylo poměrně velké množství sexuálních deliktů, ale jejich škála a rozmanitost se měnila v závislosti na velikosti a typu města. Delikt znásilnění byl nazýván podávanie 3 a zachycovaly jej téměř všechny právní knihy. Kniha Řád práva zemského z poloviny 14. století dokonce stanovil povinnost znásilněné ženy prokázat, jakým způsobem se násilníkovi bránila. 4 V 15. století úpravu dále přebírá Ondřej z Dubé a v Právech zemských českých přidává institut půhonu pro znásilnění. 5 Dalším významným mezníkem byla v 16. století kniha Práva městských Království českého od Pavla Kristiána z Koldína. Znásilnění bylo definováno jako kdyžby na ženu aneb pannu od někoho mocí a bezprávně bylo saženo, tak žeby 1 KOVÁŘ, P. Sexuální násilí v kontextu historie lidstva. In: KOVÁŘ, P. Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Maxdorf. Praha, 2008, s MALÝ, K. Trestní právo v Čechách v století. 2. vyd. Praha: Universita Karlova, 1989, s Další označení pro znásilnění, které se používaly v tomhle období, byly stuprum violentum nebo násilí. 4 MALÝ, K. Trestní právo v Čechách v století. 2. vyd. Praha: Universita Karlova, 1989, s Půhon byl speciálním institutem žalující strany, kterým se zahajoval proces. 8

9 násilným skutkem panna k porušení a žena poctivá o poctivost přijíti musila. 6 Za přísnější trestné jednání bylo považováno znásilnění nedospělé dívky, tedy dívky mladší než dvanáct let. 7 Znásilňovaná žena tehdy při aktu musela křičet o pomoc, jinak se společnost domnívala, že z její strany jde o dobrovolné jednání. Nevěstky nebo tzv. nepoctivé ženy nepožívaly ochrany trestního zákoníku, neboť dle Koldína mnohým smilstvům přivykly, a proto jim nelze věřit. 8 Další zajímavostí je, že pokud žena při soudním projednávání prohlásila, že si chce násilníka vzít za muže, soud jejímu přání vyhověl a pachatele potrestal pouze pokutou nebo vězením. Jinak totiž bylo obvyklým trestem stětí mečem nebo vpletením do kola, a už tehdy zákoník pamatoval i na spolupachatele, kterým byl ukládán stejný trest. Lze však dohledat, že vzhledem k nerovnému sociálnímu postavení obyvatelstva, u některých vážených osob jako trest postačilo provedení očistné přísahy nebo byl využit institut milosti Kodifikace trestního práva Trestní právo se dále vyvíjelo na právních základech, které pocházely ještě z období stavovského. Kontinuitu zachoval i trestní zákoník Josefa I. z roku 1707 a tato kontinuita byla pro oblast trestního práva přerušena až zákoníkem tereziánským z roku 1768 a dále pak josefínským. 9 Tereziánský zákoník vytvořený za panovnice Marie Terezie zakotvil především nový systém trestů. Nejzávažněji se trestala delikvence namířená proti Bohu, církvi a státu, ale úprava sexuálních trestných činů zůstala prakticky nezměněna. 10 Přelomem byl až Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na ně Josefa II. z roku 1787, nazývaný josefínský zákoník, který se snažil o moderní koncepci trestního práva. 11 Předpis byl velmi ucelený, stručný a poprvé v našem právu našla uplatnění zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, na druhou stranu však obsahoval velmi přísné tresty. 12 Uvádí se, že sexuální trestné činy tvořily 6 Práva městská Království českého [online]. [cit ]. Dostupné z: 7 MALÝ, K. Trestní právo v Čechách v století. 2. vyd. Praha: Universita Karlova, 1989, s Práva městská Království českého [online]. [cit ]. Dostupné z: 9 MALÝ, Karel. České právo v minulosti. 1. vydání. Praha: Orac, s MALÝ, Karel. České právo v minulosti. 1. vydání. Praha: Orac, s MALÝ, Karel. České právo v minulosti. 1. vydání. Praha: Orac, s MALÝ, Karel. České právo v minulosti. 1. vydání. Praha: Orac, s

10 v století až třetinu trestné činnosti vůbec, a to především zločin bigamie a cizoložství. Znásilnění představovala přibližně pouhá 2 % z celkové kriminality Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích a trestní zákon č. 117/1852 ř. z. Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích byl vydán v roce 1803 a stal se platným pro celou monarchii. V dalším roce byl vydán ve Vídni v českém překladu pod názvem Kniha práv nad přečiněními hrdelními a těžkými řádu městského. 14 Tento zákoník převzal všechny zásadní ustanovení z josefínského zákoníku a dále je rozpracoval. V platnosti zůstal necelých padesát let. Některé publikace uvádějí, že základní kodifikací rakouského a posléze československého práva se stal Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z května roku 1852, ale v podstatě se jednalo pouze o novelu zákoníku z roku 1803, která přinesla mnoho změn. Pokud jde o trestný čin znásilnění, ten byl označen stále jako násilné smilstvo a zakotven v ustanovení 125: Kdo osobu ženskou nebezpečným vyhrožováním, skutečně vykonaným násilím nebo lstivým omámením smyslů učiní neschopnou, by mu odpor činila, a v stavu tomto jí zneužije k mimomanželské souloži, dopustí se zločinu násilného smilstva. 15 Trestem násilného smilstva byl v následujícím ustanovení zakotven těžký žalář, tedy trest odnětí svobody mezi pěti až deseti lety. Pokud vznikla oběti závažná škoda na zdraví nebo dokonce životě, trest se zvyšoval na rozmezí deseti až dvaceti let, a byla-li trestným činem způsobena smrt, ukládal se doživotní trest odnětí svobody. Tuto úpravu můžeme chápat jako kvalifikovanou skutkovou podstatu a úprava trestání byla podle mého názoru na konec 19. století velmi progresivní. Na druhou stranu vidíme, že obětí mohla být pouze žena, a to jen pokud byla zneužita k mimomanželské souloži, a dle ustanovení 127 mohla být obětí i bezbranná žena nebo žena mladší než čtrnáct let. Už však pozorujeme, že se jednání pachatele skládalo ze dvou fází. První bylo nebezpečné vyhrožování, vykonání násilí nebo lstivé omámení smyslů, druhou fází bylo vykonání pohlavního styku. Tato úprava 13 KOVÁŘ, P. Sexuální násilí v kontextu historie lidstva. In: KOVÁŘ, P. Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Maxdorf. Praha, 2008, s MALÝ, Karel. České právo v minulosti. 1. vydání. Praha: Orac, s Zákon č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích [online]. [cit ]. Dostupné zde: 10

11 zůstala v platnosti skoro sto let a byla zrušena až trestním zákonem z roku 1950, ve kterém byl trestný čin násilného smilstva nahrazen trestným činem znásilnění Trestní zákon ze dne 12. července 1950 Trestní zákon č. 86/1950 Sb. je právní předpis, který vznikl v rámci tzv. právnické dvouletky, což je označení pro období let 1949 až 1950, kdy na území Československa došlo z politických důvodů k rekodifikaci všech primárních odvětví práva. Tímto právním předpisem došlo ke změně pojetí a ze zločinu násilného smilstva se stal trestný čin znásilnění. Úpravu najdeme ve druhém oddílu Hlavy sedmé, s názvem Trestné činy proti důstojnosti člověka, kde je v ustanovení 238 zakotveno následující: 238 Znásilnění (1) Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí ženu k souloži, nebo kdo k takovému účelu zneužije její bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na pět až na deset let. (2) Odnětím svobody na deset až na dvacet let bude pachatel potrestán, a) má-li čin uvedený v odstavci 1 za následek těžkou újmu na zdraví, nebo b) je-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost. (3) Odnětím svobody na patnáct až pětadvacet let bude pachatel potrestán, má-li čin uvedený v odstavci 1 za následek smrt. 16 Prvně si lze povšimnout, že trestný čin znásilnění a ostatní činy, jejichž objektem byl lidský život či zdraví, byly zařazeny v hierarchii až za ochranou socialistického zřízení. I v této úpravě byla zachována dvoufázovost, protože první fáze spočívala v užití násilí, pohrůžky bezprostředního násilí nebo využití bezbrannosti. Na rozdíl od předchozí úpravy z přímého znění ustanovení zmizelo spáchání znásilnění lstí, ale v jiné části zákona, v ustanovení 76 bylo zakotveno, že násilím se rozumělo také spáchání činu na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí. Z toho vyplývá, že prakticky se nic nezměnilo a trestný čin znásilnění byl v tomto ohledu posuzován stále stejně. Druhou fází bylo vykonání soulože. Vzhledem k tomu, že se již jednalo o 20. století, logicky zmizelo slovní spojení o mimomanželské souloži. Trestní sazby zůstaly stejné, jen doživotní trest odnětí svobody byl odstraněn. Tento zákoník byl po relativně krátkém časovém úseku nahrazen zákonem č. 140/1961 Sb., trestní zákon. 16 Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon. 11

12 Právní úprava znásilnění od roku 1961 V posledním trestním zákoně, 17 který nabyl účinnosti až v lednu roku 1962, byl trestný čin znásilnění zakotven v Hlavě osmé, Oddílu druhém, nazvaném Trestné činy proti lidské důstojnosti, v ustanovení 241, a počáteční znění dostálo mnoha významných změn, než se ustálilo do této podoby: 241 Znásilnění (1) Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let. (2) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než osmnáct let. (3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví, nebo b) spáchá-li takový čin na osobě mladší než patnáct let. (4) Odnětím svobody na deset až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. 18 Naprosto zásadním průlomem byla novela č. 144/2001 Sb., tzv. Langerova novela, kterou představil poslanec Ivan Langer v roce 2001 v Poslanecké sněmovně. 19 Přínosem byla zejména změna předmětu útoku, protože do této chvíle mohla být předmětem útoku pouze žena a objektivní stránka byla charakterizována pouze donucením k souloži. V praxi to znamenalo, že pachatelé znásilnění spáchaných na osobách mužského pohlaví byli zvýhodňováni, protože situace mnohdy závažnější, spáchané formou análního nebo orálního sexu, byly kvalifikovány jako jiné trestné činy s nižší trestní sazbou. 20 Konkrétně znásilnění muže nebo donucení k jiným formám pohlavního styku bylo postižitelné jen jako vydírání podle ustanovení 235 trestního zákona. 21 Ve znění zákona bylo původní slovo ženu nahrazeno slovem jiného. Další změna tedy spočívala i v tom, že vedle klasické soulože byla skutková podstata rozšířena i o jiný obdobný pohlavní akt, což lze hodnotit jen pozitivně, neboť znásilnění formou análního nebo orálního sexu může mít mnohem závažnější psychické dopady 17 Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a nálezech Ústavního soudu. 18 Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a nálezech Ústavního soudu. 19 SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Sexuální trestné činy včera a dnes. 1. vydání. Ostrava: Key Publishing, 2014, s SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Sexuální trestné činy včera a dnes. 1. vydání. Ostrava: Key Publishing, 2014, s NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 4. přepracované vydání, Praha: ASPI Publishing, 2004, s

13 než formou klasické soulože. I první zmiňovanou změnu lze hodnotit více než kladně. To, že pachatelkou může být i žena, ale judikoval jako jeden z prvních Krajský soud v Hradci Králové již v roce 1984 ve svém soudním rozhodnutí. Posuzoval ve svém rozhodnutí situaci, kde žena pravidelně po dobu jednoho roku přidržovala při souloži svojí tehdy ještě nezletilou dceru z prvního manželství pro svého druhého manžela výměnou za to, že muž již nebude udržovat mimomanželské poměry s cizími ženami. 22 Například v Evropě stále existují státy, jejichž právní úprava stanovuje, že znásilněna může být jen žena, čemuž se budu věnovat v další kapitole. Závěrem lze obecně říci, že společnost v souvislosti s touto problematikou dosáhla velkého pokroku. Česká republika se také stala signatářem Deklarace sexuálních práv, která byla přijata v červnu roku 1997, kde se zavázala potírat všechna protiprávní jednání a zásahy do sexuálních práv, která jsou předmětem základních práv a svobod Aktuální právní úprava V současné právní úpravě je trestný čin znásilnění systematicky zařazen v Hlavě III. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále také trestní zákoník ), ve znění pozdějších předpisů, kterou zákonodárce označil jako Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Zařazením do přední části zvláštních ustanovení trestního zákoníku dává zákonodárce najevo závažnost této skupiny trestných činů, neboť jsou zařazeny hned za trestnými činy proti životu a zdraví a trestnými činy proti lidské svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství. Trestný čin znásilnění je potom přímo v úvodu této hlavy, což lze také chápat jako vyjádření společenské závažnosti tohoto konkrétního trestného činu. Nynější znění upravil zákonodárce v ustanovení 185 takto: 185 Znásilnění (1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let. (2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 22 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 1983, sp. zn. 1 T 12/ CHMELÍK, J. Otázky spojené s mravnostní trestnou činností [online] [cit ]. Dostupné z: 13

14 a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, b) na dítěti, nebo c) se zbraní. (3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let, b) spáchá-li takový čin na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. (4) Odnětím svobody na deset až osmnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. (5) Příprava je trestná. 24 Na první pohled mohou předchozí a nynější ustanovení působit velmi podobně, ale je zde celá řada rozdílů. První velký rozdíl spatřuji v tom, že zákonodárce vypustil slovo bezprostředně v souvislosti s pohrůžkou násilí. Pokud by tedy před přijetím aktuálního trestního zákoníku pachatel poškozeného donutil pohrůžkami násilí, nikoli však pohrůžkami bezprostředního násilí, šlo by o vydírání podle dřívějšího ustanovení 235 zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon. Dále zákonodárce přidal do skutkové podstaty pohrůžku jiné těžké újmy. Ta může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, ale může také směřovat k rozvratu rodinného života nebo ztrátě zaměstnání. 25 V konkrétním případě se pak přihlíží k osobě poškozeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, osobním poměrům a k tomu, jak jej pohrůžka mohla ovlivnit. K dalšímu posunu došlo u trestních sazeb, především k posunu jejich horní hranice, ale nedomnívám se, že by se jednalo o zásadní přelom. Především došlo k zařazení pohlavního styku do odstavce prvního, ve kterém je horní hranice trestní sazby pět let, a soulože nebo jiného pohlavního styku do odstavce druhého, kde je trestní sazba dva roky až deset let, což znamená zvýšení horní hranice sazby o dva roky. Podle třetího odstavce, pokud pachatel spáchá trestný čin na osobě mladší 15 let, bude potrestán trestem odnětí svobody v rozmezí pěti až dvanácti let, což zůstalo totožné s předchozí úpravou. To samé platí, i pokud pachatel spáchá tímto činem těžkou újmu na zdraví. Trestní sazba se změnila pro případ, že pachatel způsobí trestným činem smrt. V předchozím zákoníku byla sazba deset až patnáct let nebo trest výjimečný, 24 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. 25 ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ M., Komentář k 185 In: ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník: komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s

15 nynější sazba se zvýšila na deset až osmnáct let, ale již není výslovně zakotven výjimečný trest. Jako velmi pozitivní hodnotím rozlišení spáchání znásilnění na dítěti a na dítěti mladším patnácti let. Patnáct let je přelomový věk, od kterého je možné mít v České republice sexuální styk, a tak je pravděpodobné, že dítě mladší tohoto věku ještě pohlavní styk nezažilo a znásilnění by mu mohlo způsobit mnohem závažnější fyzické a psychické následky. Tento věkový limit je hranicí pro všechny formy sexuálního jednání. Dále přibyl pátý odstavec, který stanovil, že příprava je trestná. Vzhledem k tomu, že příprava je dle ustanovení 14 odst. 3 trestního zákoníku trestná jen u zvlášť závažných zločinů, tedy u úmyslných trestných činů, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, je příprava trestná jen při naplnění skutkové podstaty odstavců 2, 3 a Základní znaky skutkové podstaty Základními a obligatorními znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Objektem trestného činu je právo člověka, muže i ženy, svobodně se rozhodovat o pohlavním životě. Znásilnění představuje zásah do integrity v tak citlivé oblasti, jakou intimní život bezesporu je. 26 Objektivní stránka představuje způsob spáchání trestného činu a jeho následky. Objektivní stránka spočívá buď v tom, že pachatel násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí oběť k pohlavnímu styku nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. 27 Co se týče subjektivní stránky, jde vždy o úmyslný trestný čin, stejně jako u všech ostatních trestných činů z této hlavy trestního zákoníku. Předmětem může být osoba jakéhokoli pohlaví, jakýkoli jedinec, i hermafrodit, což je osoba, u které se vyskytují ženské i mužské pohlavní orgány. Věk znásilňované osoby není rozhodující, v nejhorších případech bývá předmětem ataku dítě, s čímž zákonodárce spojil užití vyšší trestní sazby dle ustanovení 185 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Rozhodujícím hlediskem není ani život znásilňované osoby, může jít o osobu pro pachatele neznámou nebo o osobu, se kterou již pachatel měl dobrovolný styk, partnera pachatele, nebo o osobu, se kterou žije pachatel v manželství či registrovaném partnerství. V těchto případech je ale ke stíhání 26 JELÍNEK, J. a kol., Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s JELÍNEK, J. a kol., Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s

16 pachatele potřebný souhlas poškozeného dle ustanovení 163 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále také trestní řád ). Pachatelem může být pouze fyzická osoba, neboť zákon č. 418/2001 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve svém pozitivním výčtu trestných činů, které může spáchat právnická osoba, trestný čin znásilnění nezařadil. Novela tohoto zákona, která je nyní v Poslanecké sněmovně, však toto pozitivní vymezení obrací na vymezení negativní, tedy vyjmenovává pouze ty trestné činy, které právnická osoba spáchat nemůže a trestný čin znásilnění tento výčet neobsahuje. Znamená to tedy, že pokud novela zdárně projde legislativním procesem, již bude možné za znásilnění stíhat i právnickou osobu. Samozřejmě si lze těžko představit právnickou osobu, jak přímo páchá znásilnění, ale lze si představit určité situace, za něž by trestní odpovědnost připadala v úvahu. Teprve praxe by však ukázala, zda by ustanovení bylo použitelné a funkční Vymezení pojmů pohlavního styku, soulože a pohlavního styku srovnatelného se souloží Základní skutková podstata trestného činu znásilnění v odstavci prvním říká, že čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy jiného donutil k pohlavnímu styku, anebo k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti. 28 Pohlavním stykem se rozumí nejen soulož či pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, ale i jakýkoliv jiný způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, stejného nebo různého pohlaví. 29 Primárně jde nejčastěji o orální a anální sex, ale praxe pod znásilnění podřadila mnoho dalších sexuálních praktik. Pojem pohlavní styk výkladově chápeme jako pojem nejširší. Nejvyšší soud konstatoval ve svém usnesení č.j. 3 Tdo 1305/2005 následující: lze shrnout, že rovněž v případech, kdy pachatel násilným jednáním překoná odpor ženy a donutí ji, aby strpěla zasouvání jeho prstu (či prstů) do pochvy, dopouští se jednání, jež má povahu jiného obdobného pohlavního styku jako jednoho ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle 241 odst. 1 tr. zák., tedy že znásilněním je i tzv. digitální 28 ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ M., Komentář k 185 In: ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník: komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s JELÍNEK, J. a kol., Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s

17 penetrace, tj. zasouvání prstů do pochvy ženy. Dále může jít i o vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy, osahávání genitálii, osahávání prsou ženy, ale i erotické masáže, pokud zde chybí prvek dobrovolnosti. Jelínek orální sex, anální sex nebo digitální penetraci považuje za jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží. 30 Naopak podle názoru Gřivny případy digitální penetrace či zasouvání mužského údu mezi prsa ženy nepatří mezi pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, i přesto, že jejich provedení intenzivnějším způsobem může mít pro oběť stejné psychické následky. 31 Při dotyku pohlavních orgánů se jedná o pokus znásilnění. 32 Takto definované jednání směruje k pohlavnímu uspokojení pachatele a není rozhodné, zda k němu dojde. Soulož je pojem užší než pohlavní styk a rozumíme jím pohlavní spojení orgánů muže a ženy v jediném okamžiku, přičemž není nutné úplné zasunutí penisu do pochvy, ale postačí již zasunutí částečné. Ani zde není rozhodující uspokojení pachatele. Trestní zákoník také toto jednání označil za zvlášť přitěžující okolnost spojenou s vyšší trestní sazbou, protože při znásilnění jde o nezávažnější formu pohlavního styku. Naopak pokud pachatel oběť donutí k pohlavnímu sebeukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému jednání, nejde o trestný čin znásilnění, ale o naplnění znaků trestného činu sexuálního nátlaku podle ustanovení 186 trestního zákoníku. 33 Podle aplikační praxe platí, že i jen částečné vsunutí pohlavního údu do ženského ústrojí se považuje za dokonanou soulož Násilí, pohrůžka násilí, pohrůžka jiné těžké újmy, zneužití bezbrannosti Pokud bychom provedli stylistický rozbor, kořen slova znásilnění napovídá, že při tomto trestném činu jde o násilí, o ovládání druhé osoby užitím násilí. Za násilí ve smyslu ustanovení 185 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku se podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její 30 JELÍNEK, J. a kol., Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s GŘIVNA, Tomáš. Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti v novém trestním zákoníku. Bulletin advokacie 10/2009, s JELÍNEK, J. a kol., Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s JELÍNEK, J. a kol., Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s JELÍNEK, J. a kol., Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s

18 vůli. 35 Pokud by se pachatel domníval, že odpor je jen předstíraný a styk je dobrovolný, půjde o skutkový omyl negativní, kdy pachatel nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu, a je tím vyloučena jeho trestní odpovědnost. 36 Zákonodárce dále ještě definuje pojem násilí ve výkladových ustanoveních, a to v ustanovení 119 trestního zákoníku, kde říká, že trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným způsobem. Paradoxem ovšem je, že skutečně vykonané násilí se vyskytuje v minimu případů znásilnění a častěji se pachatel uchýlí k použití pohrůžky nebo pohrůžky jiné těžké újmy. Pohrůžkou násilí se rozumí taková pohrůžka, z níž je zřejmé, že pokud se napadená osoba nepodrobí vůli pachatele, násilí bude následovat bezprostředně, nebo v budoucnosti. Tato pohrůžka vždy směřuje k dosažení pohlavního styku, ale nemusí směřovat jen přímo proti poškozenému, ale i proti jeho rodině či blízkému člověku. Pohrůžka násilí se také může týkat násilí na majetku, ale součástí musí být i použití fyzické síly, 37 protože jinak by se jednalo o pohrůžku jiné těžké újmy, o které jsem již psala. Za stav bezbrannosti se považuje stav oběti, která není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, a není schopna klást odpor. 38 Judikatura se v tomto směru vyjádřila, že může jít o stav způsobený opilostí, spoutáním, vysokou horečkou, duševní chorobou, stav v hypnotickém či umělém spánku a mnohé další. Rozlišujeme bezbrannost celkovou, kdy si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a že je na ní pácháno znásilnění, což je právě například bezbrannost zapříčiněná vlivem drog či alkoholu. U osob, které trpí duševní poruchou, jde o psychickou bezbrannost, v jejímž důsledku oběť nechápe, co po ní pachatel chce, co je smyslem jeho jednání, anebo není schopna předvídat, jaké následky toto jednání bude mít. 39 Za stav bezbrannosti se také považuje bezbrannost dětská, tedy věk, kdy dítě ještě není dostatečně vyvinuté a nemůže kriticky vyhodnotit situaci, za které 35 ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ M., Komentář k 185 In: ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník: komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s JELÍNEK, J. a kol., Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ M., Komentář k 185 In: ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník: komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ M., Komentář k 185 In: ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník: komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ M., Komentář k 185 In: ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník: komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s

19 ke znásilnění došlo, nemůže se také dostatečně bránit, a to zejména stalo-li se tak na odlehlém místě, což judikoval Vrchní soud v Olomouci. 40 Pachatel byl v tomto případě uznán vinným za to, že v podjezdu blízko železničního přejezdu oslovil nezletilého chlapce, vylákal jej na odlehlé místo pod příslibem překvapení, a tam si rozepnul kalhoty a donutil jej, aby mu sál pohlavní úd. Ale o stav bezbrannosti dle dalšího soudního rozhodnutí nejde u poškozené, která je sice věkem nezletilá, ale je fyzicky a duševně vyspělá natolik, aby chápala jednání pachatele a byla schopna dát dostatečně zřetelně najevo, že s jednáním nesouhlasí. 41 Zneužití bezbrannosti spočívá v tom, že pachatel právě o konkrétní skutečnosti ví a využije jí k dosažení svého cíle. Je proto rozhodné, zda pachatel dosáhne pohlavního styku s osobou bezbrannou právě proto, že tato osoba v důsledku bezbrannosti není schopna čelit pachateli, ale již není rozhodné, zda je osoba v takovém stavu trvale nebo se do stavu bezbrannosti dostala v důsledku svého stavu nebo zásahem jiné osoby. 42 Jak jsem již zmínila výše, uvedení oběti do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem, definuje trestní zákoník jako násilí Přitěžující okolnosti Teorie rozlišuje dva druhy přitěžujících okolností, těžší následek a další, jinou skutečnost. Trestní zákoník stanovuje, že mezi přitěžující okolnosti znásilnění patří znásilnění dítěte, použití zbraně, spáchání znásilnění na dítěti mladším patnácti let, spáchání činu na jedinci, kterému je omezena osobní svoboda, a dále je-li činem způsobena těžká újma na zdraví nebo pokud pachatel oběti tímto činem způsobí smrt. U první ze zvlášť přitěžujících okolností se podle výkladového ustanovení 126 trestního zákoníku dítětem rozumí osoba, která je mladší osmnácti let. Není třeba, aby pachatel znal přesný věk takové osoby, ale postačí, že s ohledem například na fyzickou vyspělost oběti, vzhled, vyjadřování apod., o uvedené okolnosti vědět měl a mohl. 43 V následujícím odstavci je okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to za znásilnění dítěte mladšího patnácti let. Další zvlášť přitěžující okolností je spáchání 40 Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2004, sp. zn. 5 To 100/ Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 1994, sp. zn. 3 To 105/ ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ M., Komentář k 185 In: ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník: komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ M., Komentář k 185 In: ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník: komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s

20 činu se zbraní. Zajímavostí je ustanovení 185 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, chránící osoby, které se nacházejí na místě, kde je omezována osobní svoboda, tedy byly umístěny do vazby, do výkonu trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy, anebo na jiné obdobné místo. 44 Zvýšená ochrana je jim věnována především proto, že obětí se mohou stát mnohem snadněji, jsou úplně nebo částečně zbaveni osobní svobody a podřizují se dozoru jiných osob, a tak nemají možnost případnému pachateli uniknout či se účinně bránit. V předchozí právní úpravě toto ustanovení nebylo a jeho zařazení proto hodnotím velmi pozitivně. Další okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je skutečnost, že pachatel činem způsobí smrt oběti. V tomto případě však musí být smrt způsobena z nedbalosti, protože pokud byla smrt způsobena úmyslně, je nutné takové jednání posuzovat jako trestný čin vraždy podle ustanovení 140 trestního zákoníku v souběhu s trestným činem znásilnění Komparace právní úpravy Po zdokumentování historického vývoje a nastínění současné právní úpravy, je vhodné zde srovnat legislativu České republiky s vybranými evropskými státy. Jako první příklad jsem si vybrala právní úpravu Slovenské republiky, která díky historickým okolnostem tvořila s Českou republikou jeden stát až do počátku roku 1993, a přesto nynější úprava vykazuje výrazné odlišnosti. V zákoně Slovenské republiky č. 300/2005 Z.z., trestný zákon, je trestný čin znásilnění zakotven v hlavě druhé, která má název Trestné činy proti slobodě a ľudskej důstojnosti a znění je následující: 199 Znásilnenie (1) Kto násilím alebo hrozbou bezprostredného násilia donúti ženu k súloži alebo kto na taký čin zneužije jej bezbrannosť, potrestá sa odňatím slobody na päť rokov až desať rokov. (2) Odňatím slobody na sedem rokov až pätnásť rokov sa páchateľ potrestá, ak spácha čin uvedený v odseku 1 a) závažnejším spôsobom konania, b) na chránenej osobe, 44 ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ M., Komentář k 185 In: ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník: komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ M., Komentář k 185 In: ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník: komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s

21 c) z osobitného motívu, alebo d) na žene vo výkone väzby alebo vo výkone trestu odňatia slobody. (3) Odňatím slobody na pätnásť rokov až dvadsať rokov sa páchateľ potrestá, ak spácha čin uvedený v odseku 1 a spôsobí ním ťažkú ujmu na zdraví. (4) Odňatím slobody na dvadsať rokov až dvadsaťpäť rokov sa páchateľ potrestá, ak spácha čin uvedený v odseku 1 a) a spôsobí ním smrť, alebo b) za krízovej situácie. 46 Základní skutková podstata je naplněna, pokud pachatel násilím, hrozbou bezprostředního násilí donutí ženu k souloži nebo zneužije její bezbrannosti. Zásadní změnou oproti české úpravě je, že znásilnění lze spáchat pouze na ženě, nikoliv na muži, a to výhradně formou soulože. Žena může být spolupachatelem, ale pouze pokud násilím nebo hrozbou bezprostředního násilí donutí jinou ženu k souloži s mužem. Kdo násilím, hrozbou násilí nebo hrozbou jiné těžké újmy donutí muže k souloži se ženou, dopustí se trestného činu vydírání dle ustanovení 189 téhož zákona. Trest odnětí svobody na sedm až patnáct let může být pachateli uložen, pokud spáchá čin závažnějším konáním, na chráněné osobě, z osobního motivu nebo na ženě ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Závažnějším konáním se rozumí spáchání trestného činu se zbraní, po delší dobu, surovým nebo trýznivým způsobem, násilím, hrozbou bezprostředního násilí, porušením důležité povinnosti vyplývající z pachatelova postavení nebo funkce a další. 47 Trest se zvyšuje na patnáct až dvacet let, pokud pachatel oběti způsobí těžkou újmu na zdraví. Trest odnětí svobody na dvacet až dvacet pět let soud uloží pachateli, který činem způsobí smrt nebo spáchá čin za krizové situace. Vidíme tedy, že podle slovenské právní úpravy lze uložit vyšší tresty než podle té české. Jako další jsem zvolila francouzskou právní úpravu, která stanovuje velmi přísné sankce. Za naplnění základní skutkové podstaty, která je definována jako jakýkoli akt sexuální penetrace, hrozí pachateli trest odnětí svobody v délce patnácti let. Obětí může být muž i žena. Trest odnětí svobody až na dvacet let může být uložen, pokud pachatel oběti způsobí zmrzačení nebo trvalou invaliditu, pokud spáchá čin na oběti mladší patnácti let, nebo pokud je spáchán dvěma či více pachateli. Stejný trest může být uložen pachateli, který čin spáchá se zbraní, nebo který má nad obětí přirozenou či 46 Ustanovení 199 zákona č. 300/2005 Z.z., trestného zákona. 47 SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Sexuální trestné činy včera a dnes. 1. vydání. Ostrava: Key Publishing, 2014, s

22 právní autoritu. Zajímavá je také kvalifikovaná skutková podstata spadající pod stejné ustanovení, která trestá pachatele, který na oběť zaútočil z důvodu její sexuální orientace. Pokud pachatel způsobil oběti trestným činem smrt, hrozí mu trest odnětí svobody v délce až třiceti let a francouzský trestní zákoník dokonce stanovuje doživotní trest za spáchání znásilnění obzvlášť barbarským způsobem doprovázený mučením. 48 Třetím státem, který jsem se rozhodla porovnat, je Německo, protože doživotní trest za znásilnění umožňuje také zákon č ze dne 13. října 1998, Strafgesetzbuch (StGB), německý trestní zákoník. Základní skutková podstata stanovuje, že ten, kdo donutí jinou osobu násilím, hrozbou ohrožení nebo zdraví, nebo tím, že zneužívá situaci, kdy oběť není chráněna a podrobí jí sexuálním aktům ze strany pachatele nebo třetí osoby, bude potrestán trestem odnětí svobody ne kratším než jeden rok. Dále zákoník rozebírá různá kvalifikovaná jednání, od nichž se odvíjí výše trestu, a to vyšší než dva roky, vyšší než tři roky a vyšší než pět let. Například pokud pachatel nese zbraň nebo jiný nebezpečný nástroj, zákoník stanoví, že takovému pachateli má být uložen trest odnětí svobody vyšší než dva roky, ale jestliže pachatel zbraň použije během páchání, má mu být uložen trest vyšší než pět let. Zmíněný doživotní trest nebo trest odnětí svobody ne nižší než 10 let přichází v úvahu, pokud pachatel způsobí trestným činem smrt. Můžeme si povšimnout celkem zvláštní situace, kdy tresty jsou v porovnání s ostatními evropskými státy poměrně nízké, ale na druhou stranu je připuštěn doživotní trest odnětí svobody, který není všude obvyklý. 49 Posledním srovnávaným trestním zákoníkem je maďarský, 50 který zakotvil znásilnění pod pojem sexuální násilí jako jednání, kterým se pachatel násilím nebo hrozbou proti životu či tělesné integritě nebo tím, že využívá osobu, která není schopna se bránit nebo vyjádřit svojí vůli, domáhá sexuálního aktu. Za naplnění skutkové podstaty může být uložen trest odnětí svobody ve výši od dvou až do osmi let. Když se pachatel takového jednání dopustí na osobě mladší než dvanáct let, trest se zvyšuje na rozmezí pět až deset let. Stejný trest náleží také pachateli, který je rodinným příslušníkem, má oběť v lékařské péči nebo pokud pachatel zneužije svojí autority či 48 Ustanovení Čl až Code Pénal [online] [cit ]. Dostupné z: 49 Ustanovení 178 zákona č. 3322, Strafgesetzbuch (StGB), [online] [cit ]. Dostupné z: 50 Ustanovení 197, Act C of 2012 on the Criminal Code [online] [cit ]. Dostupné z: 22

23 vlivu nad obětí. Trest se zvyšuje, jestliže pachatel naplní kvalifikovanou skutkovou podstatu a oběti je méně než dvanáct let. V této souvislosti bych ráda upozornila na kampaň Maďarské republiky, na kterou jsem narazila při rešerši podkladů pro tuto práci na internetových stránkách České televize. Kampaň nese název Můžeš si za to, můžeš tomu ale předejít 51 a byla uvedena na konci roku Tato kampaň, která byla vytvořena na základě požadavku maďarské policie, je prezentována prostřednictvím videoklipu, který zachycuje skupinu dívek, z nichž jedna se následně stane obětí znásilnění. Skupina dívek se výrazně namaluje, vyzývavě obleče a vyrazí se bavit na diskotéku. To má diváka navést k velmi jednoduché dedukci, že takové chování je omluvou pro jednání pachatele, neboť vede k predestinaci dívek, které takto vystupují. Navíc na dívku z videoklipu zaútočil naprosto cizí člověk, což jak budu rozebírat v dalších kapitolách, je jedním z nejméně častých případů znásilnění. Kontroverzní kampaň se neobešla bez povšimnutí a již není možné ji shlédnout pod oficiálním odkazem. 52 Lze jistě souhlasit s myšlenkou, že prevence je důležitá. Avšak tato kampaň rozhodně není způsobem, který by kriminalitu mohl snížit či snad úplně vymýtit. Spíše naopak podtrhla hned několik mýtů o znásilnění a lépe by tento účel splnila změna právního řádu. 2. KRIMINALISTICKÁ CHARAKTERISTIKA ZNÁSILNĚNÍ 2.1. Aktuální statistická data Pro lepší propojení právní úpravní úpravy trestného činu znásilnění s oborem kriminalistiky je důležité vědět, kolik znásilnění se na území České republiky ročně odehraje, a také kolik z nich je objasněno. Z informací dostupných ze statistik Policejního prezidia Ministerstva vnitra České republiky vyplývá, že mezi lety 2000 až 2015 se pohyboval počet zjištěných trestných činů znásilnění mezi 500 až 687 případy. 53 Z toho vyplývá, že za uplynulých patnáct let 51 Za znásilnění si mohou dívky samy, říká maďarská policie [online] [cit ]. Dostupné z: 52 Zhlédnutí je však stále možné na portále kam video sdíleli anonymní uživatele, dostupné například z: 53 Policejní prezidium České republiky. Statistické přehledy kriminality za jednotlivé roky [online] [cit ]. Dostupné zde: 23

24 nelze vypozorovat zjevný stoupající ani klesající trend. V roce 2010 došlo k 22% nárůstu počtu znásilnění, což mohlo být v důsledku rozšíření základní skutkové podstaty. Ale tuto spojitost nemohu potvrdit, protože obdobné skokové nárůsty lze vypozorovat i mezi jinými lety. Nicméně pozitivním ukazatelem je, že objasněnost nahlášených znásilnění oscilovala mezi %. Nejvyšší míra objasněnosti byla v roce 2001, kdy se přiblížila k 84 %, naopak nejnižší v roce 2011, kdy dosáhla necelých 74 %. Takovou míru objasněnosti považuji za velmi uspokojující. Výše zmíněné údaje mapuje následující tabulka. Pro větší přehlednost jsem připojila sloupcový graf počtu znásilnění a objasněných činů a graf znázorňující procentní vyjádření objasněnosti. Ve statistice však nejsou zaneseny tzv. sexuálně motivované vraždy, tedy vraždy, jejichž motivem bylo sexuální uspokojení nebo vraždy, které se znásilnění snažily zakrýt. Rok Zjištěno Objasněno V % 83,20 83,98 79,02 79,57 74,96 83,56 80,36 75,51 Rok Zjištěno Objasněno V % 75,24 78,75 79,35 73,93 80,57 77,07 73,99 80,76 Tabulka č. 1 - Statistické údaje o trestném činu znásilnění spáchané v letech na území České republiky Zdroj: statistiky Policejního prezidia Ministerstva Vnitra ČR Zdroj rozlišuje ještě Objasněno dodatečně, ale vzhledem k tomu, že není jasně definovaný časový úsek, rozhodla jsem se tento údaj spojit pod jeden. 55 Zdroj rozlišuje ještě Objasněno dodatečně, ale vzhledem k tomu, že není jasně definovaný časový úsek, rozhodla jsem se tento údaj spojit pod jeden. 56 Policejní prezidium České republiky. Statistické přehledy kriminality za jednotlivé roky [online] [cit ]. Dostupné zde: 24

25 Počet znásilnění a objasněných znásilnění Zjištěno Objasněno Graf č. 1 - Statistické údaje o trestném činu znásilnění spáchané v letech na území České republiky Zdroj: statistiky Policejního prezidia Ministerstva Vnitra ČR 57 Procentní vyjádření objasněnosti 86,00 84,00 82,00 80,00 78,00 76,00 74,00 72,00 83,20 83,99 79,02 83,56 80,38 78,59 74,96 75,51 75,24 78,75 80,77 80,57 79,35 77,08 73,93 73,99 70,00 68,00 Rok Procentní vyjádření objasněnosti Graf č. 2 - Statistické údaje o trestném činu znásilnění spáchané v letech na území České republiky Zdroj:statistiky Policejního prezidia Ministerstva Vnitra ČR Policejní prezidium České republiky. Statistické přehledy kriminality za jednotlivé roky [online] [cit ]. Dostupné zde: 58 Policejní prezidium České republiky. Statistické přehledy kriminality za jednotlivé roky [online] [cit ]. Dostupné zde: 25

26 Při psaní této práce jsem se rozhodla více soustředit na statistiky hlavního města Prahy, protože pouze jediný případ ze soudních spisů, které jsem měla k dispozici, se nestal na území hlavního města. Počet znásilnění spáchaných v Praze se každý rok velmi odlišuje. Nejméně znásilnění bylo zjištěno v roce 2007, naopak nejvíce v roce 2014 a rozdíl mezi těmito roky činí více než pět desítek znásilnění. Objasněnost je však výrazněji nižší než celorepublikový průměr, neboť za posledních 15 let se pohybovala v rozmezí 50 až 80 %. Nejnižší objasněnost byla v roce 2010, kdy dokonce hranice nepřesáhla 50 %. To je téměř o 25 procentních bodů nižší objasněnost než nejnižší celorepubliková objasněnost v mnou sledovaném období. Dle mého názoru je vyšetřování značně ztíženo zejména velkým pohybem obyvatelstva, rozsáhlým územím, na kterém se Praha rozkládá, a dále také vysokou anonymitou. Pro větší přehlednost prezentuje tato data i následující tabulka. Rok Zjištěno Objasněno V % 60,18 57,50 65,96 64,84 71,57 53,85 79,73 49,38 53,21 69,15 76,14 62,79 76,32 Tabulka č. 2 - Statistické údaje o trestném činu znásilnění spáchané v letech na území hlavního města Prahy Zdroj: statistiky Policejního prezidia Ministerstva Vnitra ČR 59 Pro další úhel pohledu páchané kriminality jsem také využila interní statistiky od kriminalistů územního odboru Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, přesněji z jihočeského města Písek. Tam je ohlášeno mezi šesti až osmi případy znásilnění ročně, což je tedy o více než 90 % méně než v Praze. Toto porovnání provádím, protože si myslím, že trestná činnost páchaná v hlavním městě je velice specifická a Písek zde zastupuje typické okresní město se obyvateli. Také se domnívám, že postup kriminalistů bude v několika věcech odlišný, neboť v menším městě je větší pravděpodobnost, že oběť s pachatelem pojí nějaký vztah, a proto se v práci na určitých místech zabývám jejím srovnáním. V souvislosti se statistickými daty však musím zmínit velmi diskutovanou otázku, a to, jak vysoké je procento latence. Statistiky nemohou vypovídat o skutečném počtu 59 Policejní prezidium České republiky. Statistické přehledy kriminality za jednotlivé roky [online] [cit ]. Dostupné zde: 26

27 spáchaným činů, neboť znásilnění je trestným činem, u kterého odborná literatura předpokládá nejvyšší procento latence ze všech trestných činů vůbec. Slovo má původ v latinském slově latens a vykládáme jej jako něco skrytého, nezjevného. Literatura uvádí několik důvodů, které oběť vedou k neoznámení trestného činu. 60 Jednak to může být strach z pomsty, z toho, že pachatel oběť znovu vyhledá a zaútočí. Dále může být příčinou nedůvěra v orgány činné v trestním řízení, čemuž se věnuji v kapitole o sekundární viktimizaci, a v neposlední řadě také strach z odsouzení společností. Předpokládám, že nejvyšší míra latence bude v případě interfamiliárních znásilnění, dále pak také mezi lidmi bez domova, neboť ti mají minimální motivaci k ohlašování trestné činnosti Typické způsoby páchání trestného činu znásilnění Trestný čin znásilnění páchaný mezi dospělými Existuje několik typických způsobů páchání trestného činu znásilnění. Podle toho se odlišují jednotlivé kategorie, jejichž nadefinování je důležité pro další vyšetřování. Každá kategorie má svá úskalí a od toho se odvíjí přístup vyšetřovatelů a také jejich následný postup. Autoři Musil, Konrád a Suchánek udávají, že v praxi se lze setkat zejména se třemi následujícími případy. 61 V prvním případě pachatele a oběť již pojí nějaký předchozí vztah, může jít o vztah pracovní, milostný, rodinný nebo kamarádský. Jak jsem napsala v předchozí kapitole, v této oblasti je nejvyšší míra latence a znásilnění jsou velmi často oznamována se značným zpožděním. Většina těchto případů je dlouhodobějšího charakteru, odehrávají se v řádu týdnů, měsíců, až let. Pachatel vztahu zneužívá, mohou se objevovat prvky závislosti, velmi často se trestná činnost opakuje a pro oběť je velmi obtížné se z tohoto kolotoče vymanit. To může být případ partnerů nebo manželů, které spojuje dlouhodobý vztah, kdy se pachatel zároveň dopouští trestných činů jako nebezpečného pronásledování, týrání osoby žijící ve společné domácnosti, ublížení na zdraví a dalších. Typické také je, že impulsem k ohlášení bývá nějaká zásadní změna 60 GŘIVNA, T., SCHEINOST, M., ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s

28 či vyhrocená situace, např. vyšší intenzita násilí, nebo se o situaci dozví nějaký další svědek, který znásilnění ohlásí, případně k ohlášení oběť přiměje. Výše zmíněnou situaci dokládá i případ, který se stal v Praze. Sedmatřicetiletý muž po dobu dvou let napadal fyzicky svou oběť, stejně starou partnerku, bil ji, nadával, na partnerku plival, občas jí nedovoloval spát, a nejméně jednou týdně si pod pohrůžkou násilí vynutil soulož. Domácí násilí nahlásila poškozená až na popud syna po tom, co jí druh hodil při hádce na skříň. Toto jednání si však nechala líbit déle než tři roky. 62 Jako další příklad uvádím případ z jižních Čech, kde několik let znásilňovali bratři svojí mladší sestru. Případ byl medializován a z trestního spisu mimo jiné vyplynulo, že v rodině byly vzájemné sexuální vztahy běžným jevem. Při výslechu se starší z bratrů svěřil, že několikrát měl pohlavní styk také s matkou sourozenců. Situace vygradovala, když starší z bratrů oběť zbil, protože mu po souloži, kterou si vynutil pod pohrůžkou násilí, odmítla dát své peníze, a tak zaživa zakopal na zahradě jejího psa. Žena již ani nevěděla, kolik let ji bratr znásilňoval, ale z výslechů vyplynulo, že tak činil více než 10 let. Až pachatelův útok na psa oběti, který vedl k jeho usmrcení, byl dostatečným impulsem, který oběť přiměl k oznámení. Mladší z bratrů pobýval v době páchání trestné činnosti ve specializovaném ústavu a sestru znásilňoval v době vycházek pod dohledem staršího bratra. V jeho případě bylo trestní stíhání zastaveno pro nepříčetnost, staršímu z bratrů byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 3 let. V obou uvedených případech jsou jasně naplněny typické znaky výše popsané skupiny. Oběť s pachatelem pojí dlouhodobý citový vztah, žena je na muži citově závislá, v některých situacích může vyvstat i finanční závislost, oběť se také bojí znásilnění oznámit a přiměje ji k tomu až vyhrocení situace nebo nějaký zásadní moment či zvrat. Druhou, velmi častou situací je, když mezi obětí a pachatelem není dlouhodobý intenzivní vztah, ale před činem byla navázána krátká předchozí známost, nejčastěji je to seznámení v baru. Známost je velmi povrchní a pachatel se v krátké době pokusí o znásilnění. Velkou roli zde hraje alkohol nebo jiná návyková látka. Typické také je, že pachatel nepopírá sexuální styk, ale popírá nedobrovolnost. Tvrdí, že žena se sexuálním stykem souhlasila a chtěla jej. Příkladem může být znásilnění na okraji Prahy, kdy vdaná žena šla s kamarádkou do baru, kde se značně posilněná alkoholem seznámila s mužem, který jí později doprovodil k autu taxi služby a také k ní nasedl. 62 Trestní spis 43 T 99/

29 Žena si v silné podnapilosti všimla až později, že ji muž doprovází, a proto si nechala zastavit pár ulic od domova, aby jí manžel neviděl v přítomnosti jiného muže. Manžel ženě shodou okolností zrovna volal, když z taxi vystupovala, ale ona ze strachu, že jí půjde naproti, řekla, že je ještě s kamarádkou v baru. Pachatel toho využil a ženu odtáhl na odlehlé místo, kde ji opakovaně znásilnil. 63 V takových případech pachatel velmi často použije i násilí, protože flirtováním se ženou nabyl dojmu, že má na sexuální styk nárok. Poslední situací je, když na oběť zaútočí naprosto neznámý pachatel. V tomto případě oběť může, ale i nemusí být vybrána úplně náhodně. Například pachatel, který přebýval ve squatu blízko zahrádkářské kolonie, se pokusil o znásilnění opalující se poškozené, která byla téměř o třicet let starší. 64 Bylo jen dílem náhody, že tam ležela tato žena, ale je velká pravděpodobnost, že by pachatel zaútočil i na naprosto jinou ženu. Jiná situace ovšem je, pokud si pachatel vyhlédne konkrétní ženu a tu pronásleduje. Jako se stalo dívce, kterou si pachatel vyhlédl na tramvajové zastávce a přibližně půl hodiny ji pronásledoval v městské hromadné dopravě, vešel s ní do domu pod záminkou návštěvy kamaráda a ve výtahu se ji pokusil znásilnit. 65 Neznámí pachatelé si znásilnění povětšinou neplánují, ani se na něj nijak nepřipravují, jde o pouhé využití příležitosti a ukojení svých potřeb Trestný čin znásilnění páchaný na dětech a mladistvých Mezi nejzávažnější patří případy znásilnění páchané na mládeži. Pod pojem mládež podřazujeme osoby mladší 18 let, tedy děti a mladistvé. Mladistvý je označení fyzické osoby, která již dovršila patnáctý rok, ale ještě nepřekročila rok osmnáctý, což ustanovuje 2 písm. c) zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže a o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Případům, kde je obětí dítě, je obvykle v médiích věnovaná velká pozornost a veřejnost nikdy nenechávají chladnou. Oběťmi jsou ti nejzranitelnější jedinci, kteří ještě nejsou dostatečně vyvinutí v oblasti tělesné ani duševní. Zákonodárce udává, že je to důvod pro použití vyšší trestní sazby. Velmi problematické je také vyšetřování, protože dítě nemusí realitu vnímat správně, a z tohoto důvodu má výslech dítěte, potažmo celé vyšetřování v případě znásilnění dítěte 63 Trestní spis 21 T 69/ Trestní spis 21 T 103/ Trestní spis 3 T 80/

30 svá specifika. Znásilnění na něm ve většině případů navíc vykonal někdo, kdo je nad ním v přímém postavení a má moc jej ovládat. Může jít o přirozenou autoritu, kterou pachatel nad obětí má, ale může jít o autoritu sociální, společenskou či například náboženskou. Jako kazuistický případ jsem vybrala pachatele, který měl znásilnit dvě dívky, které oslovil přes sociální sítě jako rodinný přítel a navázal s nimi kontakt. V obou případech došlo k oznámení po delší době a až poté, co se jedna z dívek svěřila své matce. Na nezletilé osoby má také vyšetřování mnohem horší dopad. Jedna z dívek se do pachatele zamilovala a posílala mu své odhalené fotky, ale po zahájení vyšetřování se pokusila o sebevraždu a následně byla hospitalizována v psychiatrické léčebně. V rámci trestního stíhání se nepodařilo prokázat, že se stal skutek, pro nějž byl pachatel stíhán. Pachatel byl v tomto bodě zproštěn obvinění a za znásilnění druhé dívky mu byl uložen podmíněný trest ve výši jednoho roku se zkušební dobou na dva a půl roku ZNÁSILNĚNÍ Z POHLEDU KRIMINOLOGIE 3.1. Charakteristika pachatele Podle nynějšího trestního zákoníku se pachatelem rozumí ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. 67 Z kriminologického hlediska je velmi obtížné pachatele trestného činu znásilnění definovat nebo nalézt jeho charakteristické rysy. Ve většině případů je pachatelem muž a obětí žena. Pachatele lze rozdělit dle řady hledisek do různých kategorií. Někteří odborníci rozlišují znásilnění na tzv. socializované znásilnění, kde pachatel zná oběť a ke znásilnění dochází po nějaké předchozí konverzaci, a na tzv. nesocializované znásilnění, které páchá neznámý pachatel bez předchozího kontaktu. Na to lze navázat teoretickou kategorizací pachatelů znásilnění, kterou vytvořil Dainiška. 68 První typ je výhradně sexuální pachatel, kterého ovlivňuje sexuální pud a jeho cílem je sexuální uspokojení. Dalším typem je pachatel sadistický, jehož motivací je především násilí a jeho následky, které oběti způsobuje. Třetím je pachatel síly, který touží po pocitu 66 Trestní spis 50 T 38/ Ustanovení 22 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. 68 GŘIVNA, T., SCHEINOST, M., ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s

31 kontroly nad obětí a nadvlády, a těší ho její ponížení. A posledním typem pachatele znásilnění je pachatel příležitostný, který také bývá označován za situačního pachatele, jehož motivuje k páchání příležitost. 69 Co se týče nějakých dalších signifikantních znaků, je obecné vymezení pachatele velmi složité, neboť většina pachatelů jsou jedinci bez deviace, sexuálně normální, nicméně se u nich projevují nedostatky v jiných oblastech. Není možné vytvořit nějakou ucelenou charakteristiku, není zjištěna žádná souvislost tohoto typu kriminality s úrovní vzdělání, inteligenčním kvocientem nebo profesním zaměřením. Pachatelé zastávají velmi různorodé profese, jsou mezi nimi lidé nezaměstnaní, studenti i podnikatelé, a zároveň pocházejí z různých sociálních vrstev. Ze získaných poznatků mohu vyvodit, že většina pachatelů, s jejichž případy jsem se setkala prostřednictvím trestních spisů, měla velmi problematické dětství a neúplnou rodinu. Pachatelé sexuálních trestných činů jsou zastoupeni prakticky ve všech věkových skupinách. 70 Převážně se jedná o pachatele do padesáti let věku, což má souvislost s úbytkem testosteronu a snížením sexuální aktivity, ovšem výjimkou nejsou ani pachatelé okolo sedmdesátého roku věku. Velký podíl na tomto typu kriminality mají recidivisté, tedy pachatelé, kteří již byli v minulosti odsouzeni za trestnou činnost Deviantní pachatelé Další významné dělení pachatelů představuje rozdělení na dvě skupiny, a to na pachatele deviantní a nedeviantní. Podle Weisse je třeba rozlišit pachatele, kteří trpí parafilií v pravém slova smyslu a pachatele, kteří se sexuálních deliktů dopustili z jiných, osobních nebo sociálních důvodů. 71 K tomuto zjištění je důležité vypracovat znalecký posudek na každého pachatele sexuálně motivovaného činu, protože včasná diagnostika a léčba deviantních pachatelů může být velmi významná i z hlediska preventivního GŘIVNA, T., SCHEINOST, M., ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s WEISS, P. Deviantní a nedeviantní pachatelé sexuálního násilí vůči ženám. In: KOVÁŘ, P. Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Maxdorf. Praha, 2008, s WEISS, P. Deviantní a nedeviantní pachatelé sexuálního násilí vůči ženám. In: KOVÁŘ, P. Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Maxdorf. Praha, 2008, s

32 Skupina pachatelů s deviací tvoří jen malé procento z celkové kriminality, ale o to víc je téma deviantních pachatelů diskutované a medializované. Dle starší nomenklatury sexuální deviace, nyní pojem parafilie, se dělí na poruchy identity a poruchy sexuální preference. 73 Mezi poruchy identity patří např. transsexualismus, a vzhledem k malé míře nebezpečnosti těchto poruch, se z této kategorie zpravidla nevyvíjí budoucí deviantní pachatelé. Daleko závažnější a častější je u určité skupiny pachatelů porucha sexuální preference, kdy u osoby dochází k odchylce od běžného sexuálního života. Je velmi individuální, co je považováno za normu v sexuálním životě a co už lze považovat za odchylku. Ale lze se shodnout, že sexuální napadení jiné osoby, ať už v blízkém vztahu či nikoliv, se považuje za exces. Nejčastěji je u pachatelů znásilnění diagnostikována patologická sexuální agresivita, která je též označována za vůbec nejhorší formu deviace. Pachatel se nepokouší o žádný předchozí kontakt s obětí, dle Pavlovského chybí tzv. fáze dvoření, kdy útočník napadá neznámou ženu, osahává ji, případně jí povalí na zem a znásilní. 74 Pachatelům z této skupiny je nejčastěji ukládána ochranná sexuologická léčba formou ústavní. Z trestních spisů, které jsem měla k dispozici, jsem vyhodnotila, že této skupině pachatelů jsou vzhledem k jejich nebezpečnosti ukládány mnohem vyšší tresty a současně s tím i ochranné léčení. Dovolím si tuto skutečnost přiblížit na dvou případech spáchaných na území hlavního města Prahy, které vykazují jisté podobnosti. V prvním případě již dvakrát trestaný recidivista vnikl pootevřenými dveřmi do bytu v panelovém domě, kde oběť, žena ve středním věku, ležela na posteli. Sedl si na ženu, jednou rukou jí zakrýval ústa, osahával ji a prsty vnikl do pochvy. Žena se však vzbudila, pachatele kousla a on utekl otevřenými dveřmi na balkon. V průběhu vyšetřování byla u ženy zjištěna přítomnost alkoholu v době páchání znásilnění a znaleckým posudkem bylo doloženo, že oběť byla dlouhodobou uživatelkou návykových látek a mohla trpět halucinacemi. Tím byla snížena její důvěryhodnost. Pachatelova verze byla, že ho oběť sama pozvala dovnitř a zřejmě si jen špatně vyložil její náklonnost. Pár měsíců poté, během vyšetřování, vyšlo najevo, že se pachatel dopustil další trestné činnosti. Spáchal trestný čin výtržnictví, když 73 PAVLOVSKÝ, P. Soudní psychiatrie pro právníky, 2. vydání. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2010, s PAVLOVSKÝ, P. Soudní psychiatrie pro právníky, 2. vydání. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2010, s

33 se pod vlivem alkoholu v městské hromadné dopravě ukájel až do vyvrcholení. Znaleckým posudkem z oboru sexuologie nebyly u pachatele zjištěny rysy parafilie, absolvoval i falometrické vyšetření 75, které nezjistilo výrazné odchylky. Odvolacím soudem byl pachateli vyměřen trest odnětí svobody v délce 36 měsíců s podmíněným odkladem na 40 měsíců. 76 Druhý případ se stal v podvečer, kdy oběť šla málo frekventovanou ulicí nakoupit. Pachatel ji sledoval, přibližoval se a následně oběť povalil. Ženu odtáhl pár metrů dále, sedl jí na hlavu a osahával ji na přirození. Po pár minutách byl vyrušen náhodně projíždějící hlídkou městské policie. Pachatel byl zhruba ve věku 50 let, ženatý, podnikatel, bez předchozího záznamu v trestním rejstříku. Znaleckým posudkem byla diagnostikována parafilie, konkrétně patologická sexuální agresivita, a pachatel byl označen jako osoba pro společnost velmi nebezpečná. Dovolací soud zvýšil původní tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody a uložil muži nepodmíněný trest odnětí svobody v délce pěti let. 77 Za shodné rysy považuji útok na neznámou ženu a také fázi, kam pokus o znásilnění dospěl. Nepřísluší mi jakkoliv hodnotit zmíněné rozsudky, neboť ty se kromě osoby pachatele odvíjejí od celé řady dalších skutečností, ale chci jen poukázat na to, jak důležitou roli v dokazování hrají závěry znaleckých posudků, odborných vyšetření a diagnózy z nich plynoucí. Další zajímavý případ parafilie, který uvedu, je případ tušérství, který se stal na Praze 1. Dostalo se mu velké medializace, neboť pachatel svým jednáním napadl celkem sedm obětí, z nichž toto jednání ohlásily pouze tři ženy a další se přihlásily teprve na základě pátrací relace Policie České republiky uveřejněné v několika médiích. Tušérství pochází od francouzského slovesa toucher, které můžeme přeložit jako osahávat či sahat, a dle Pavlovského se jedná o formu sexuální agresivity. 78 Tušér dosahuje vzrušení dotyky intimních míst anonymních ženských objektů. 79 V tomto případě pachatel ve věku 32 let v průběhu několika měsíců chodil po území jedné městské části Prahy, a pokud zahlédl pro něj přitažlivou ženu, pronásledoval ji a v nestřeženém okamžiku ženu začal osahávat. Jednání bylo definováno jako pokus 75 Falometrické vyšetření tvoří součást znaleckého posudku z oboru sexuologie, podrobněji se této metodě věnuji ve třetí kapitole, podkapitole Trestní spis 51 T 100/ Trestní spis 4 T 88/ PAVLOVSKÝ, P. Soudní psychiatrie pro právníky, 2. vydání. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2010, s CHMELÍK, J. Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalista. 1. vydání, Praha: Portál, s

34 trestného činu znásilnění. Za zmínku stojí také, že jednou z vyšetřovacích metod bylo využití záznamů z kamerových systémů. Kriminalisté s jejich použitím pátrali po pachateli také na psychiatrických odděleních pražských nemocnic, kde ověřovali, zda by ošetřující lékaři na pořízených kamerových záznamech nepoznali některého z bývalých pacientů s touto diagnózou. 80 Přístup k léčbě a trestání deviantních pachatelů vzbuzuje velkou pozornost mezi odbornou i laickou veřejností, problematika je rozebírána v médiích a internetových diskuzích. Široká veřejnost si pro pachatele představuje mnohem vyšší tresty, protože institut ochranného léčení jí všeobecně není příliš osvětlen. Institut pro kriminologii realizoval v roce 2011 průzkum znalostí a postojů občanů k sexuálně motivovaným trestným činům, který přinesl mnoho zajímavých závěrů, které shrnuli autoři Blatníková a Zeman. 81 Jak jsem již zmínila, v České republice je výchozí koncepcí rozlišit pachatele s parafilií a nedeviantního pachatele, což je úlohou soudních znalců. Aspekt, který odlišuje český způsob a přístup k léčbě ostatních zemí, je ten, že většině pacientů je ukládáno ochranné léčení nedobrovolně, na základě výroku soudu. V jiných zemích bývá léčba dobrovolná a pacient ji může kdykoliv přerušit. 82 V České republice je cílem celého léčebného procesu dosažení co nejlepší sexuální adaptace, při které je léčení deviantů založeno na třech pilířích léčbě biologické, režimové a psychoterapeutické. Úspěšnost psychoterapeutické léčby v kombinaci s biologickou léčbou byla potvrzena u 85 % deviantních pachatelů i studií z roku 2006 z amerického Tennessee Ženy jako pachatelky Dalším z možných hledisek dělení způsobů páchání sexuálních trestných činů, konkrétně znásilnění, je hledisko pohlaví, a to jak na straně pachatele, tak i oběti. Kriminalita žen je méně zkoumanou disciplínou a publikací nebo odborných článků zaměřených na tuto problematiku není mnoho. Prameny uvádějí, že ženy pachatelky 80 Trestní spis 8 T 99/ BLATNÍKOVÁ, Š., ZEMAN, P. Sexuální delikventi, stereotypy a česká veřejnost. Trestněprávní revue 1/2015, s BLATNÍKOVÁ, Š., ZEMAN, P. Pachatelé sexuálních trestných činů a zacházení s nimi současné problémy z pohledu výzkumu. Trestněprávní revue 4/2013, s BOGLE, B., CHUMNEY, F. Development of the Sex Offender Attitude Scale (SOAS). Proceedings of The National Conference of Undergraduate Research (NCUR) [online] [cit ]. Dostupné zde: 34

35 představují v průměru 8 11 % z celkové kriminality, ale u trestného činu znásilnění je toto procento ještě menší. Ze statistik trestné činnosti lze vyčíst, že v roce 2013 se na území České republiky stala dvě znásilnění, kterých se dopustily ženy. Stejný počet byl i v roce 2014 a v roce Z toho jasně vyplývá, že z více než 99 % jsou pachatelé muži. Toto nerovnoměrné zastoupení pohlaví u trestného činu znásilnění je způsobeno mnoha faktory. Velkou měrou k tomu nepochybně přispívá rozdílná tělesná konstituce žen a mužů, dále pak také vlastnosti, které jsou ženám a mužům přisuzovány. Žena bývá menšího vzrůstu, má méně fyzické síly a menší sklony k agresivnímu chování. Pachatelku ženu si lze představit například v případě, kdy muž vykonává pohlavní styk a žena jako pachatelka vykonává druhý prvek tohoto trestného činu, a to násilí či pohrůžku. Ženy spíše využívají psychologickou manipulaci. Jsou známy případy, kdy ženy využily léků či alkoholu k omámení obětí. Mýtem je, že žena nemůže znásilnit muže formou soulože, protože odborníci se shodují, že mužská erekce může nastat, i když muž nemá o styk zájem. Dalším faktorem, díky kterému společnost nevnímá ženu jako pachatelku, je skutečnost, že jen málokterý muž by přiznal, že byl znásilněn, ať už byla pachatelem žena nebo muž. Důvodem může být strach či stud z ponížení před očima veřejnosti. Proto se domnívám, že celkově u sexuálních trestných činů páchaných ženami bude vysoká míra latence. Při svém výzkumu jsem na žádný případ páchaný ženou nenarazila. Znásilnění muže mužem je také velmi neprozkoumanou oblastí. Podle mého názoru probíhá převážně při výkonu trestu ve věznici nebo ve válečném období, v nichž dochází k páchání znásilnění především z důvodu nemožnosti najít jinou možnost sexuálního uspokojení Charakteristika oběti Obětí se dle zákonodárce rozumí fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma, nebo, na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil. 85 Věda, která zkoumá oběti, se nazývá viktimologie. Název pochází z latinského označení pro oběť victima a považujeme ji za součást kriminologie. Zabývá se především osobou oběti, vztahy mezi 84 Policejní prezidium České republiky. Statistické přehledy kriminality za jednotlivé roky [online] [cit ]. Dostupné zde: 85 Ustanovení 2 odst. 2 zákona č. 45/2013, o obětech trestných činů. 35

36 obětí a pachatelem, procesem viktimizace, rolí oběti v procesu vyšetřování a soudního jednání, jakým způsobem oběti zasáhl čin do života, pomocí oběti a v neposlední řadě také prevencí, to znamená další ochranou před viktimizací. 86 Podle odborníků se obětí sexuálních trestných činů nejčastěji stávají ženy do věku 30 let a děti. 87 Oběť znásilnění patří do kategorie zvlášť zranitelných obětí. Jedná se o kategorii podle ustanovení 2 odst. 4, písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, která byla tímto zákonem zakotvena do právního řádu České republiky. S kategorií zvlášť zranitelných obětí jsou spojena některá jejich zvláštní práva či širší rozsah těchto práv, např. právo na bezplatnou odbornou pomoc, opatření k zamezení druhotné újmy a další. 88 Při vyšetřování je oběť informována, že se považuje za oběť zvlášť zranitelnou, a je poučena o právech, které s tím souvisejí. Čírtková dokonce uvádí, že znásilnění je označováno po vraždě za nejvíce zraňující čin mezi dospělými a dělí oběti na oběti vztahového znásilnění a útočného, tedy znásilnění, kde oběť pachatele neznala, což má souvislost i s typickými situacemi dle autorů Konráda, Musila a Suchánka. Od tohoto rozdělení se totiž odvíjí chování oběti a pocity, které ji ovládají. V případě útočného znásilnění oběť většinou ovládá nejen strach ze znásilnění, ale přímo ze smrti, a dominuje v ní stres z přepadení. To je rozdíl oproti oběti vztahového znásilnění, která trpí pocity viny, oběť je zmatena a zaskočena situací, která se odehrála, a častěji se u nich objevují posttraumatické stresové poruchy. 89 Další důležitou otázkou z oboru kriminologie je predestinace oběti, tedy zda oběť byla předurčená k tomu, aby se stala obětí, neboli jaké charakteristické znaky mohou signalizovat, že se stane obětí znásilnění. Osobně považuji tuto problematiku za mírně spekulativní, protože oběti nelze přičítat spoluzavinění, ale lze připustit, že existují faktory, které mohou způsobovat, že určití jedinci se stanou obětí znásilnění. Faktorem může být například vyzývavé oblečení oběti, provokující chování nebo konzumace návykových látek. Dále to může být sociálním prostředím, ve kterém se oběť pohybuje. Pokud bych připustila větší míru podílu oběti na znásilnění, pak se nemohu opírat 86 GŘIVNA, T., SCHEINOST, M., ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s JELINEK, J. a kol. Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. 2. vydání, Praha: Leges, 2014, s ČÍRTKOVÁ, L. Oběti sexuálního násilí. In: KOVÁŘ, P. Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Maxdorf. Praha, 2008, s

37 o názor, že při znásilnění jde především o využití příležitosti a neznámým pachatelem jsou oběti vybírány povětšinou náhodně. 4. METODIKA VYŠETŘOVÁNÍ TRESTNÉHO ČINU ZNÁSILNĚNÍ 4.1. Typické vyšetřovací situace Podle učebnic kriminalistiky existuje několik vyšetřovacích situací, které mohou nastat při vyšetřování znásilnění. Od nich je dále odvozen postup a taktika vyšetřovatelů. Rozlišujeme situaci před sdělením obvinění a po sdělení obvinění. První vyšetřovací situace je, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, ale nelze učinit jednoznačný závěr o totožnosti pachatele. Tato situace předpokládá, že veškerá pozornost se zaměří na pátrání po pachateli. Vyšetřovatelé se snaží vytěžit oznamovatele, získat co nejvíce informací o pachateli, jeho životě a o tom, zda se mohl nacházet na místě činu. K tomu slouží řada důkazních prostředků, jejichž použití záleží na konkrétní skutkové situaci. Bude to zejména výpověď poškozené či výpovědi svědků, lékařská prohlídka, ohledání místa činu a další. Ohledáním místa činu a stopami získanými při lékařské prohlídce z oděvu či těla oběti se získávají biologické stopy, jejichž analýza může napomoct k identifikaci pachatele. Druhá situace je, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a lze jednoznačně učinit závěr o totožnosti pachatele, což je pro vyšetřovatele nejpříznivější situace. V případě, že orgány činné v trestním řízení sesbírají dostupné důkazy a vědí, kde se podezřelý nachází, mohou mu sdělit obvinění. Poslední situací je, když zjištěné skutečnosti vzbuzují pochybnosti, zda se oznamovaný trestný čin skutečně stal a totožnost údajného pachatele je povětšinou známa. 90 Tato situace je nejproblematičtější a vyšetřující orgány se snaží zejména podpořit či vyvrátit výpovědi potenciálního pachatele, oběti a svědků, odhalit v nich rozpory a z toho vyvodit, zda se jednalo o falešné oznámení či nikoliv. Pokud šlo o dobrovolný styk, je zřejmé, že došlo k přenosu biologických stop. Jestliže je vzneseno obvinění, přechází vyšetřování do další fáze, kterou je zahájení trestního stíhání dle ustanovení 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. 90 MUSIL, J., M., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s

38 Existují tři situace, jak se pachatel k obvinění staví. Pachatel znásilnění doznává, popírá, anebo odmítá vypovídat. Při nastavování těchto vyšetřovacích situací není přímým cílem dokázat vinu pachatele, ale především zjistit skutkový stav a co se odehrálo na místě činu, a to i v situaci, kdy pachatel znásilnění doznává. Pokud pachatel odmítá vypovídat, nesmí být k výpovědi jakkoliv nucen Typické stopy Typických stop po trestném činu znásilnění je celá řada a je možné je rozdělit na dvě základní skupiny. Jedná se o stopy ve vědomí, tedy co si oběť byla schopna zapamatovat a zůstalo jí v paměti, případně je schopna sama reprodukovat, a stopy materiální, které vznikly působením v prostředí. Při trestném činu znásilnění probíhá přímý kontakt oběti s pachatelem a stopy ve vědomí mohou být jedinými stopami, které jsou při vyšetřování k dispozici, zejména když oznámení znásilnění neproběhlo neprodleně. Oběť pachatele vnímá velmi intenzivně všemi smysly, ovšem jde o vjemy subjektivní. Existují také oběti, které se také snaží nepříjemné okamžiky vytěsnit. Úlohou kriminalistů je oběť co nejlépe vytěžit a dovést ji ke kvalitní reprodukci události. Oproti tomu stop materiálních je celá řada, typickými představiteli jsou obecně stopy biologické, trasologické, daktyloskopické, chemické, balistické a další. Při vyšetřování znásilnění jsou jedny ze zásadních stop stopy biologické, které souvisejí s biologií člověka. Na těle oběti či na místě činu může jít převážně o sperma pachatele, jeho krev, vlasy, tkáň, která se zachytila za nehty oběti, či ochlupení, a naopak, na těle pachatele mohly zůstat biologické stopy oběti. 91 Velký posun v této oblasti souvisí hlavně s rozvojem analýzy DNA, tedy kyseliny deoxyribonukleové, která je nositelkou genetické informace každého jedince. DNA pachatele se snaží vyšetřovatelé zajistit ze spermatu stěrem z pochvy oběti nebo z částeček kůže získanými výškrabkem zpoza nehtů. Velkou roli může hrát i každý nepatrný detail. V jednom případě znásilnění, které se stalo na okraji Prahy, byly jedním z důkazů proti pachateli chlupy získané z oblečení oběti, které se shodovaly s mršinou zvířete nalezeného na místě činu. 92 Dalšími typickými stopami jsou stopy působení, které souvisejí s násilím na těle oběti 91 MUSIL, J., M., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s Trestní spis 21 T 69/

39 nebo zápasu na místě činu. 93 Tyto stopy se získávají především prohlídkou těla oběti či pachatele. Ostatní materiální stopy kriminalisté získávají ohledáním místa činu Zvláštnosti předmětu vyšetřování Při vyšetřování trestného činu znásilnění je nutné objasnit, kdy a za jakých okolností byl trestný čin spáchán, což se rozpadá do řady dílčích otázek. Předmětem vyšetřování jsou skutečnosti, které mají být trestním řízením zjištěny. Prvně je důležité se zaměřit na to, za jakých okolností se oběť a pachatel setkali, kdy došlo k jejich prvnímu kontaktu, a dále jestli již mezi nimi byl nějaký předchozí vztah. Také se zkoumá, zda došlo k pohlavnímu styku nebo jinému obdobnému jednání, to znamená, jestli byla naplněna skutková podstata trestného činu znásilnění. 94 Dále je podstatné zjistit, kde se znásilnění odehrálo a jak se oběť objevila na místě činu. Co se týče oběti, zkoumá se, zda se oběť bránila, jaká byla intenzita znásilnění, zda pachatel užil násilí nebo jaké oběti vznikly následky. Následkem může být újma na zdraví, ale i materiální škoda, například poškození oděvu či odcizení věci. 95 Pokud oběť znásilnění ohlásila po delší době, zjišťují se důvody prodlevy. Když znásilnění spáchalo pachatelů více, důležité je zjistit, jaká byla úloha každého z nich. Všechny tyto otázky lze shrnout do jednoduché kriminalistické poučky, kdy základní otázky jsou kdo, co, kdy, kde, čím, jak a proč Zvláštnosti podnětu k vyšetřování Existuje několik typů podnětů, na základě kterých je zahájeno vyšetřování trestného činu znásilnění. Podnět lze chápat jako soubor informací, podle kterých se lze domnívat, že došlo ke spáchání trestného činu. Povinností Policie České republiky a státních zastupitelství je přijímat tyto podněty od oznamovatelů nebo v případě Policie získávat je vlastní operativně-pátrací činností. Mohlo by se zdát, že se tak bude stávat spíše u jiných trestných činů, ale v získaných spisech se objevily dokonce dva případy, 93 MUSIL, J., M., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s MUSIL, J., M., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s KONRÁD, Z. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. 3. nezměněné vydání. Praha: Vydavatelství PA ČR, 1999, s VALERIAN, L. Mravnostní kriminalita z pohledu Policie ČR. In: KOVÁŘ, P. Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Maxdorf. Praha, 2008, s

40 kdy byl pachatel znásilnění vyrušen přímo při činu hlídkou Policie České republiky. Podnět může oznámit kdokoliv z občanů, ať už jde o svědka, poškozeného nebo jinou osobu, která se o znásilnění dozvěděla. Nejčastěji to bývají rodiče, příbuzní a kamarádi, kterým se oběť svěřila. Dále také může být čin oznámen zdravotnickým personálem či jinou odbornou institucí, na kterou se oběti obrací. Oznámení lze dle trestního řádu učinit písemně, elektronicky, telegraficky či telefaxem, což již nejsou příliš využívané možnosti Trestný čin znásilnění je vzhledem ke své závažnosti nejčastěji oznamován ústně. V ustanovení 59 odst. 5 trestního řádu je zakotven postup, který následuje po ústním oznámení a který má být proveden tak, aby byly získány podklady pro další řízení Zvláštnosti počátečních úkonů Výslech oznamovatele Jak jsem již zmínila v předchozí kapitole, povinnost přijímat oznámení o trestných činech mají všechny orgány činné v trestním řízení, neboť oznamovatel je při každém znásilnění velice důležitou osobou. Oznamovatelem může být oběť, přímý svědek, rodinný příslušník, očitý svědek nebo osoba, která se o trestném činu dozvěděla nepřímo, zprostředkovaně. Podle druhého odstavce ustanovení 158 trestního řádu, je policejní orgán povinen oznamovatele poučit o odpovědnosti za nepravdivé údaje. Ustanovení 59 trestního řádu zdůrazňuje skutečnosti, které se mají zjišťovat. Obecně se dá říct, že při výslechu oznamovatele je důležité zjistit základní informace o oznamovateli, dále je důležité zjistit skutečný vztah oznamovatele k údajnému pachateli či oběti, a také, jak se oznamovatel o činu dozvěděl. Pokud oznamovatel znásilnění přímo viděl, vyšetřovatelé se snaží získat popis pachatele, popis místa činu, čas spáchání a případně i způsob spáchání. Očitému svědkovi je při vyšetřování nutné položit otázku, zda se trestný čin pokusil překazit. 97 V praxi však oznamovatelů, očitých svědků, není příliš. Pokud jde o výslech oznamovatele, který nebyl očitým svědkem činu, je třeba se zaměřit na to, jak se oznamovatel o trestném činu dozvěděl, od koho, kdo byl iniciátorem rozhovoru, kdy a kde se znásilnění mělo odehrát, protože 97 MUSIL, J., M., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s

41 oznamovatel může přijít znásilnění ohlásit se značným zpožděním. Také se může stát, že výslech takové osoby nebude přínosný, pokud se dozvěděla o činu zprostředkovaně. Jestliže je oznamovatelem poškozená osoba, je třeba použít taktickou zásadu detailizace celé události, protože osoba může stále trpět traumatem způsobeným činem, ale zároveň může být motivována snahou utajit určité nepříznivé skutečnosti. Detailizací se také zjišťuje věrohodnost oběti, ale zároveň je třeba postupovat opatrně, aby oběť neměla pocit sekundární viktimizace. Je také důležité zjistit, zda poškozený žádá, aby soud rozhodl o jeho nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení v rámci trestního řízení. 98 Ve většině zkoumaných spisů byla oznamovatelem přímo sama poškozená, nebo oběť přišla trestný čin oznámit s některým z rodinných příslušníků. Nejdelší bylo oznámení po téměř čtyřech letech od spáchání činu, což bylo zapříčiněno tím, že pachatel oběť znovu vyhledal a kontaktoval. Zajímavostí je, že více než polovina případů byla oznámena neprodleně. Jedna oběť byla dokonce tak uvědomělá, že poté, co ji neznámý pachatel donutil k orálnímu styku, pachatelovo sperma udržela v ústech a na nejbližší policejní stanici jej vyplivla do igelitového sáčku pro evidenci důkazního materiálu Ohledání místa činu Ohledání místa činu patří mezi jeden z nejzákladnějších důkazních prostředků, které jsou při vyšetřování trestného činu znásilnění využívané. Nicméně to neznamená, že by se vyšetřování bez tohoto úkonu neobešlo, jako například u dopravních nehod. Pokud není znásilnění oznámeno bezprostředně po činu, místo činu si nemuselo zachovat svojí autenticitu a stopy zde nalezené mohou být kontaminované a nevhodné k analýze. Účelem ohledání místa činu je získat přímým pozorováním obraz o situaci a okolnostech, za kterých byl trestný čin spáchán, zjistit stopy trestného činu i pachatele a zajistit je. Poznatky zjištěné na místě činu dovolují učinit si představu o tom, k čemu na místě činu došlo. 100 Při vyšetřování znásilnění se tento důkazní prostředek provádí, když je trestný čin oznámen bezprostředně po činu a jde o neopakovatelný úkon, neboť s časovou prodlevou konkrétní místo změní své podmínky. Ohledání lze provádět venku 98 PÚRY, F., Komentář k 104b In: ŠÁMAL, P. Trestní řád: komentář. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, 3 sv. Velké komentáře, s Trestní spis 50 T 45/ JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s

42 i uvnitř, a na každém z těchto míst se zajišťují rozdílné stopy. V případě, že bylo znásilnění spácháno ve vnitřních prostorech, je nutno věnovat se konkrétnímu místu spáchání, kde mohl pachatel zanechat biologické stopy při aktu. Při ohledání místa činu v terénu je nutno věnovat pozornost zejména stopám pobytu poškozeného i pachatele a stopám po zápasu (stopy obuvi, zválený travní porost, vytlačené stopy části těla loktů, kolen, utržené knoflíky, zbytky obuvi apod.) 101 Znásilnění venku probíhá zpravidla na velmi nepřístupném, odlehlém, místě, kde se nepohybuje moc osob. Policejní orgán vypracovává záznam o ohledání místa činu, který bývá doplněn o rozsáhlou fotodokumentaci prostřednictvím barevných fotografií a ručně nakresleným náčrtkem jedním ze zasahujících příslušníků. V některých případech je doplněn i o satelitní pohled z internetových stránek zprostředkovávajících mapové služby. Problematická je situace ohledání místa činu, když kriminalisté vyšetřují znásilnění, kde oběť a pachatel sdílí stejnou domácnost, nejčastěji se jedná o manžele nebo partnery. V takovém případě kriminalisté pachatele označují jako tzv. osobu domácí, a tak je přítomnost biologických stop na místě činu logická. Podle mých statistik je ohledání místa činu využito v 9 z 10 vyšetřování, tedy skoro vždy, takže důležitost tohoto počátečního úkonu je nevyvratitelná. Ve všech spisech, které jsem měla k dispozici, bylo ohledání místa činu provedeno dle mého názoru velmi precizně a bylo doplněno o řadu náčrtků a fotografií Prohlídka těla oběti Typickým počátečním úkonem při vyšetřování znásilnění je prohlídka těla oběti. Tento úkon a jeho postup je upraven ustanovením 114 trestního řádu. Znění zákona uvádí, že prohlídce těla je povinen podrobit se každý, je-li nezbytné zjistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo viditelné následky trestného činu. V případě znásilnění jsou prohlídkou těla zjišťovány především stopy násilí, zda na těle nejsou stopy shodné s místem činu, nebo stopy, které pocházejí od pachatele, například krev, sperma či částečky kůže. Je třeba se zaměřit na oblečení oběti tak, jak jej postupně svléká a pokračuje se dále k lidskému tělu. Důležitými mohou být veškeré škrábance, oděrky a podlitiny kdekoliv na lidském těle, které mohou mnoho napovědět, o způsobu jakým bylo znásilnění provedeno, nebo zda šlo o styk dobrovolný. Prohlídku většinou provádí 101 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s

43 praktický lékař či gynekolog zpravidla na žádost orgánů činných v trestním řízení. Pokud prohlídku neprovádí lékař, měla by prohlídku provádět osoba stejného pohlaví jako je oběť. V žádosti o prohlídku jsou položeny otázky, na které musí lékař po provedeném vyšetření odpovědět. Vyšetření je potřeba provést co nejdříve po trestném činu, aby se na oblečení či těle zachovalo co nejvíce stop a důkazů. To je ovšem v rozporu s pocitem většiny obětí znásilnění, které se cítí špinavé a chtějí se co nejdříve umýt. Také proto je velmi důležité, aby lékař navodil u oběti pocit důvěryhodnosti, bezpečnosti a intimity. 102 Při vyšetření by měl lékař postupovat dle Metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví České republiky pro postup lékařů při poskytování zdravotní péče osobám ohroženým domácím násilím vydaným v roce 2008, podle kterého lze postupovat i v případě vyšetření oběti znásilnění. 103 Prohlídka začíná otázkami na rodinnou a osobní anamnézu, pak lékař přistoupí k samotnému vyšetření, při kterém hledá stopy po souloži, stopy po násilí, především trhliny, tržné rány či podlitiny. Ty mohou napovědět, v jaké poloze se znásilnění odehrálo. Následuje prohlídka genitálu a odběry biologického materiálu. Lékař by měl dále doporučit kontrolní vyšetření po časovém odstupu a podrobně oběť poučit, případně předat kontakt na organizace, které se zabývají pomocí obětem trestného činu. Zjištěné a zadokumentované stopy na těle a oděvu oběti i pachatele mají značný taktický význam pro objasnění trestného činu, stejně jako zjištění neexistence těchto stop. 104 Prohlídkou těla se totiž dají odhalit falešná znásilnění, pokud si oběť sama způsobila nějaká poranění, protože ty se nacházejí pouze v oblasti těla, kam oběť dosáhne a také nejsou poranění tak hluboká Pátrání Pátrání je individuální postup při hledání pachatele, kterého oběť neznala. Teorie jej označuje jako specifickou metodu, představující systém koordinovaných úkonů a opatření, zaměřených na nalezení a zajištění hledaných objektů důležitých pro trestní 102 KOLIBA, P., KOVÁŘ, P. Role gynekologa při péči o oběti sexuální agrese. In: KOVÁŘ, P. Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Maxdorf. Praha, 2008, s Metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví pro postup lékařů při poskytování zdravotní péče osobám ohroženým domácím násilím. Věstník Ministerstva zdravotnictví České republiky [online] [cit ]. Dostupné z: KONRÁD, Z. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. 3. nezměněné vydání. Praha: Vydavatelství PA ČR, 1999, s

44 řízení. 105 Cílem je nalezení pachatele, kterého je možné od ostatních odlišit charakteristickými znaky. Pátrání provádí zejména Policie České republiky a využívá k tomu řadu pátracích prostředků, mezi které patří zejména informační systémy, technické prostředky, služební psi, vrtulníky a další pátrací pomůcky. 106 Je samozřejmé, že čím rychleji je znásilnění ohlášeno, tím větší šance je pachatele dopadnout. Se zásadou rychlosti souvisí zásada operativnosti, tzn. reakce na změny, které mohou v průběhu pátrání nastat. Na veřejnost se vyšetřovatelé obracejí prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, jestliže se vyšetřování ocitne v tzv. slepém bodě. Medializace může vyšetřování trestného činu znásilnění velmi uškodit, protože je třeba postupovat ohleduplně zejména kvůli oběti Zvláštnosti následných úkonů Výslech Metodou získávání výpovědi je výslech. Výslechem v kriminalistice rozumíme kriminalistickou metodu, kterou se na základě zákona získávají formou výpovědi kriminalisticky a právně významné informace z paměťových stop obsažených ve vědomí vyslýchaných osob, za přísného dodržení zákonem daných práv a povinností vyslýchaného a vyslýchajícího. 107 Jedná se o velice složitý úkon, neboť někdy při dokazování trestného činu znásilnění proti sobě stojí pouze dvě paměťové stopy, a to tvrzení oběti a tvrzení pachatele, jelikož oběť byla jediným svědkem a nemusí být k dispozici žádné materiální stopy. Vyslechnout lze kromě oběti a pachatele i svědka či znalce. Obecně tkví úspěšnost výslechu především v přípravě, kterou lze rozdělit na dvě fáze - analytickou a syntetickou. Analytická fáze se zabývá analýzou znalostí, schopností a psychického stavu vyslýchané osoby a analýzou dosud získaných informací. Analýza vyslýchaného slouží především k tomu, aby vyslýchající byl schopen navázat s vyslýchanou osobou kontakt a adekvátně vést výslech. 108 Syntetická fáze je fází navazující, při které si vyšetřující 105 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s MUSIL, J., M., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s MUSIL, J., M., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s

45 vytváří podmínky k provedení výslechu a tvoří si pravděpodobné varianty výslechu. Syntetická fáze se dále dělí na část obecnou a část zvláštní. 109 V obecné části se rozhoduje především o formě výslechu, jeho předmětu a cíli, při části zvláštní je vypracován plán výslechu. Samotný výslech se skládá ze tří základních částí, úvodní, monologické a dialogické. Úvodní část je věnována zejména procesním formalitám. Na začátku výslechu vyšetřující zjistí totožnost vyslýchané osoby a její poměr k okolnostem, které jsou předmětem výslechu, protože pro zvolení vhodné taktiky výslechu je třeba nejprve definovat vztah vyslýchané osoby k vlastní výpovědi. 110 Existují totiž osoby, u kterých se předpokládá, že budou mluvit pravdu, protože nemají důvod ani motivaci lhát, ale také osoby, jejichž výpověď může být citově zabarvená, a to jak pozitivně, tak negativně, od čehož se také odvíjí stanovení taktiky výslechu. Například u výslechu oběti může být oběť motivována dopadením pachatele a lze se setkat s negativním přibarvením celé události. Na úvodní část volně navazuje část monologická. Ta je odvozena od slova monolog, což je mluva jednotlivce. V tomto případě se jedná o výpověď pachatele, která by neměla být přerušována. Důležitost této fáze tkví především ve spontánnosti vypovídající osoby o tom, co si o události pamatuje. Pokud je vyslýchaný jedinec přesto přerušen, důvod přerušení by měl směřovat k detailizaci vypovídané věci, nebo vyslýchaný může být přerušen, když odbočuje od tématu či se naopak příliš vzdaluje. 111 Poslední částí je dialog, což je stádium otázek a odpovědí, ve které se výpověď pokládanými otázkami upřesňuje, případně se odstraňují rozpory. Kladené otázky by měly být jasné a stručně formulované. Výslech obviněného je při vyšetřování trestného činu znásilnění velmi specifický zejména s ohledem na intimní charakter pokládaných dotazů. 112 Obviněný odpovídá na dotazy ohledně vztahu mezi ním a poškozenou. Pokud mezi nimi žádný vztah nebyl, tak je dotazován na vznik jejich prvního kontaktu. Jestliže obviněný popírá sexuální 109 MUSIL, J., M., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s MUSIL, J., M., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s STRAUS, J. Kriminalistická taktika. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, s MUSIL, J., M., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s

46 styk, měl by se pokusit vysvětlit motivaci oběti, která vedla k jeho obvinění. 113 Také výslech oběti je velice intimní záležitostí a má svá specifika. Jak jsem již uvedla, podle zákona o obětech trestných činů je oběť znásilnění zvlášť zranitelnou obětí, a hned v úvodu by proto měla být náležitě poučena o právech s tím souvisejících. 114 Dle ustanovení 21 téhož zákona má oběť právo, aby ji k úkonům trestního řízení a k podání vysvětlení doprovázel důvěrník, což také nezřídka oběti využívají. Oddělený výslech oběti od pachatele při hlavním líčením by pak měl být podle mého názoru samozřejmostí, ne pouze na přání oběti dle ustanovení 17 zákona o obětech trestných činů. Tento zákon také upravuje rozlišnou metodiku pro podání vysvětlení a výslechu zvlášť zranitelných obětí. Ke každé z obětí by se mělo přistupovat individuálně a brát v úvahu její osobnost. Výslech provádí osoba k tomu vyškolená a vede jej tak, aby už nemusel být opakován. Pokud se přesto musí opakovat, oběť by měla být vyslýchána stejnou osobou. V českém právním řádu není zakotvena povinnost, aby byl u výslechu zvlášť zranitelné osoby přítomen psycholog. Z řízeného rozhovoru s kriminalisty vyplynulo, že jejich snahou je, aby ženskou oběť vyslýchala také žena, ale ve spisech, které jsem měla k dispozici, žena nikdy nevyslýchala. Specifičtější úpravu má výslech osob mladších osmnácti let. Trestní řád v ustanovení 101 odst. 1 stanoví, že je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let, je třeba ji poučit přiměřeně jejímu věku. V ustanovení 102 jsou obsažena další pravidla, která stanoví, že výslech osoby mladší než osmnáct let je třeba provádět zvlášť šetrně, pokud se má týkat okolností, jejichž oživování by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivnit duševní stav a mravní vývoj daného jedince. Základním požadavkem je respektování věku konkrétního dítěte či mladistvého, jeho duševní, sociální a fyzická zralost a celkový vývoj jeho osobnosti. 115 K výslechu by měl být přizván orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba se zkušenostmi s výchovou mládeže. Pokud dojde k opomenutí této povinnosti, jedná se o podstatnou vadu takového úkonu a činí výpověď nepoužitelnou k důkazu. 116 Trestní řád dále uvádí, že může-li být nápomocná přítomnost rodičů ke správnému výslechu, mohou být 113 KONRÁD, Z., PORADA, V., STRAUS, J., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika: kriminalistická taktika a metodiky vyšetřování. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., s Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. 115 SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Sexuální trestné činy včera a dnes. 1. vydání. Ostrava: Key Publishing, 2014, s PÚRY, F., Komentář k 102 In: ŠÁMAL, P. Trestní řád: komentář. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, 3 sv. Velké komentáře, s

47 přizváni, ale odborníci spíše doporučují vést výslech bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob, u kterých by hrozilo, že by pod jejich nátlakem mohl nezletilý lživě vypovídat. 117 Děti jsou totiž mnohem náchylnější k sugesci, jsou více ovlivnitelné a snaží se odhadnout a vycítit, co se od nich očekává. Jsou však schopny poskytnout spolehlivou výpověď, protože hlavně děti ve školním věku méně filtrují při vnímání a jsou schopni zaznamenat řadu drobných detailů. 118 Osoby, které takto byly přizvány, mohou navrhnout odložení úkonu nebo jeho přerušení či ukončení, pokud by úkon měl nepříznivý vliv na dětskou psychiku. Výslech má být opakován pouze v nejnutnějších případech Znalecký posudek Znalecký posudek je metoda vyšetřování, která se zabývá zkoumáním stavu jedince. Může být vypracován z mnoha oborů, pro vyšetřování trestného činu znásilnění jsou relevantní posudky z oborů psychologie, psychiatrie nebo sexuologie. Činnost znalců je upravena zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a jejich seznam je uložen u soudu. Znalec bývá přibrán opatřením podle ustanovení 116 trestního řádu, který ve svém prvním odstavci uvádí, že znalec z oboru psychiatrie je přibrán, je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného. V přípravném řízení přibírá znalce orgán činný v trestním řízení, který považuje znalecký posudek za nezbytný, ve fázi řízení před soudem pak předseda senátu. 119 Při vyšetřování trestného činu znásilnění je znalecký posudek z oboru psychologie nebo psychiatrie na pachatele vypracován téměř ve všech případech. Pro objasnění duševního stavu oběti je znalecký posudek vypracováván téměř vždy, neboť pro trestný čin znásilnění oznámený s delší prodlevou, je typické, že hlavním důkazním prostředkem jsou pouze protichůdné výpovědi jednotlivých stran. Soud se na základě znaleckého posudku snaží posoudit, zda je oběť věrohodná nebo zda má sklony ke konfabulaci, tedy ke lhavosti. Věrohodnost je rozlišována na věrohodnost, vztahující se k dané osobě, a věrohodnost, která náleží ke konkrétní výpovědi. Orgány činné v trestním řízení pokládají znalci soubor otázek, které je potřeba zodpovědět k tomu, aby mohl být jedinec správně posouzen. Podle 117 MUSIL, J., M., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Sexuální trestné činy včera a dnes. 1. vydání. Ostrava: Key Publishing, 2014, s odst. 1 zákona č. 141/1961, trestní řád. 47

48 Pavlovského směřuje tento úkon ke snaze získat co nejvíce informací ze života jedince na základě vlastních vzpomínek. Ty se získávají zpracováním anamnézy. 120 Při vyšetřování trestného činu znásilnění začínají znalecké posudky výpisem z vyšetřovacího spisu, kde jsou uvedeny úryvky z výpovědi pachatele a oběti, dále pak výpisem ze zdravotnické dokumentace dotyčného. Poslední částí je vlastní vyšetření, které zahrnuje několik oblastí. Úvod se věnuje zpravidla rodinné anamnéze, která zjišťuje tzv. psychiatrickou zátěž. 121 Znalec se doptává na výskyt duševních poruch v příbuzenstvu, zda někdo byl závislý na alkoholu nebo omamných a psychotropních látkách, a v neposlední řadě, zda byl někdo z příbuzných trestaný. Další částí je osobní anamnéza, která zahrnuje otázky na porod, vývoj v dětství, fázi dospívání, zjišťují se onemocnění, která jedinec prodělal od narození až do současnosti. Významný bývá pobyt v dětském domově nebo domově mládeže. 122 Podle mého empirického výzkumu, který byl učiněn na vzorku více než tří desítek pachatelů, si dovolím konstatovat, že většina z nich pochází z neúplné či nefunkční rodiny. V posudcích, které jsem měla možnost číst, se velmi často pachatelé s rodinou nestýkají, své rodiče neznají, případně prožili dětství v dětském domově. Další zkoumanou oblastí, které se posudky věnují, je předchozí trestná činnost. Zásadní je také sféra předchozího sexuálního života, latinsky označovaná jako vita seuxalis. I nepatrný detail může být důležitý pro zjištění důvodu nynější kriminality. Je třeba však brát zřetel na to, že tento popis není objektivní, znalec sice má možnost zeptat se na konkrétní záležitosti rodinných příslušníků, ale to se nestává, nebo pokud ano, není to v posudku zaznamenáno. Znalecký posudek je vypracován písemně a je součástí spisové matérie. Je doplněn poučením znalce a jeho vlastním razítkem. U hlavního líčení pak přibraný znalec okomentuje své závěry a odpovídá na dotazy vznášené stranami. Specifickým je znalecký posudek z oboru sexuologie. Stejně jako ostatní posudky, i tento začíná výpisem z trestního spisu, rodinnou anamnézou, dotazy na dosavadní sexuální vývoj a život. Jeho součástí je však speciální falometrické vyšetření, neboli penilní pletysmografie, literatura uvádí zkratku PPG, které diagnostikuje případnou 120 PAVLOVSKÝ, P. Soudní psychiatrie pro právníky, 2. vydání. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2010, s PAVLOVSKÝ, P. Soudní psychiatrie pro právníky, 2. vydání. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2010, s PAVLOVSKÝ, P. Soudní psychiatrie pro právníky, 2. vydání. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2010, s

49 sexuální deviaci. Jedinec má možnost toto vyšetření odmítnout vzhledem k tomu, že jde o velice intimní záležitost. Vyšetření se provádí za pomocí přístroje pletysmograf, který snímá velikost penisu a jeho prokrvení v závislosti na podnětech, které jsou jedinci promítány. Existují různé druhy přístroje a podle toho i různé metody zaznamenávání údajů a zpracování. V průběhu vyšetření je jedinci upevněn tento přístroj na penis a zaznamenává jeho reakci na podněty pomocí křivky, která se odchyluje od normálních hodnot. Fotografie jsou promítány prostřednictvím tzv. podnětové sady, což je sada snímků, optických stimulů, které vyobrazující sexuální objekty muže, ženy, malé chlapce, dívky, interakci mezi nimi, soulož, homosexuální styk nebo snímky násilného jednání. Tyto sady se mohou lišit i podle jednotlivých pracovišť, kde se toto vyšetření provádí, což s sebou nese spekulaci o rozdílných výsledcích, čímž argumentují zejména obhájci pachatelů. V teoretické rovině se objevují také spekulace, nakolik se toto vyšetření dá ovlivnit či se na něj připravit, protože je to v podstatě takový sexuální detektor lži. Na základě tohoto vyšetření je pachatelům se zjištěnou parafilií ukládáno ochranné sexuologické léčení, a to ve formě ústavní nebo ambulantní. Závěrem snad mohu jen dodat poznatek, který jsem zmínila již v předchozí kapitole, že znaleckým posudkům je při dokazování trestného činu znásilnění věnována velká váha a důležitost. Rozlišujeme znalecký posudek a odborné lékařské vyjádření. Odborné lékařské vyjádření se považuje za listinný důkaz, protože jde o písemné vyjádření znalce, které však nemá předepsanou formu. Společným znakem je zejména to, že se jimi objasňují odborné otázky, rozdílem je odlišná právní povaha těchto důkazních prostředků. 123 Odborné vyjádření také nemusí vydávat osoba zapsaná v seznamu znalců, ale osoby, které mají potřebné odborné znalosti. Pro potřeby soudního řízení při vyšetřování znásilnění považuji odborné vyjádření za nedostatečné vzhledem k závažnosti tohoto typu kriminality Rekognice Rekognice je velice často využívaný důkazní prostředek, a to převážně v případech, ve kterých bylo znásilnění spácháno neznámým pachatelem. Úpravu nalezneme v hierarchii trestního řádu hned za konfrontací, neboť patří do skupiny zvláštních způsobů dokazování. Rekognice je procesní úkon, který spočívá 123 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s

50 ve znovupoznání osob nebo věcí. Právní zakotvení je v ustanovení 104b trestního řádu a jedná se o úkon neopakovatelný. Neopakovatelnost tkví v tom, že pokud je tento důkazní prostředek proveden v přípravném řízení, nelze jej již opakovat v řízení před soudem. Na rozdíl od konfrontace, při rekognici pachatele s ním oběť nepřichází do přímého kontaktu, ale i přesto jde o úkon, který je enormně intimní a pro oběť velmi náročný. Z těchto důvodů je nutné tento úkon mimořádně organizačně zvládnout. Literatura uvádí, že jde o specifickou formu výslechu svědka, podezřelého nebo poškozeného, a výše zmíněné ustanovení stanovuje, že pro rekognici se použijí ustanovení o výpovědi obviněného a svědka. 124 Osoba, která poznává, musí být vyslechnuta před samotným znovupoznáním a i po něm. Provádění důkazu probíhá tak, že jedinec označí pachatele nebo věc mezi jinými, buď například podle fotografie, reprodukce nebo takzvaně in natura, tedy skrz jednosměrné průhledné sklo. V tom případě musí být objekty, mezi kterými je pachatel poznáván, velmi podobné. Je nezbytné, aby poznávaná osoba navíc byla ztotožňována mezi nejméně třemi dalšími osobami, které se výrazně neodlišují. Měla by být zachována stejná výška, přibližné stáří, barva pleti, ale i podobný typ oblečení. Pokud má pachatel jako jediný při rekognici například mikinu a ostatní jedinci pouze triko s krátkým rukávem, lze namítat, že jde o špatně provedenou rekognici. Dle trestního řádu se osoba, která má být poznávána, zařadí na libovolné místo mezi ukazované osoby. Pokud probíhá znovupoznání věci, ukáže se dotazovanému ve skupině věcí pokud možno téhož druhu. Věc navíc musí mít určitou individuální identifikaci, aby bylo možné konkrétní věc rozeznat od ostatních. 125 Zákon přímo neuvádí, mezi kolika věcmi musí být označena poznávaná věc, ale lze se domnívat, že se analogicky uplatní stejný počet jako při znovupoznání osob, což znamená nejméně tři. Při rekognici věci může být důležité například i osvětlení. Nejsou-li všechny objekty poznávání vyfocené pod stejným světlem, fotografie jsou pro rekognici nepoužitelné. Pokud by rekognice takto proběhla, mohlo by jít o podstatnou vadu řízení a rekognici by v takovém případě nebylo možné použít jako důkazní prostředek. K provádění rekognice se dle ustanovení 104b odst. 2 trestního řádu přibere vždy alespoň jedna osoba, která není na věci 124 PÚRY, F., Komentář k 104b In: ŠÁMAL, P. Trestní řád: komentář. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, 3 sv. Velké komentáře, s PÚRY, F., Komentář k 104b In: ŠÁMAL, P. Trestní řád: komentář. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, 3 sv. Velké komentáře, s

51 zúčastněna. Trestní řád také v ustanovení 55 odst. 3 stanovuje, že v protokolu sepsaném o rekognici se uvedou okolnosti, za nichž se rekognice prováděla, zejména pořadí, ve kterém byly osoby nebo věci ukazované a podmínky jejich pozorování. Zpravidla se pořizují také obrazové záznamy. Jsou ovšem i situace, kdy oběť na pachatele při znásilnění neviděla, nebo se snažila jeho podobu vytěsnit a při rekognici opravdového pachatele nepozná. Dovolím si tuto skutečnost demonstrovat na případu, kdy pachatel na území Prahy spáchal v krátké době tři znásilnění, dokonce v jedné ulici, a ze tří obětí pachatele poznala pouze oběť první, další dvě oběti označily jiného pachatele nebo si nebyly jisté Zvláštní způsoby dokazování Do skupiny zvláštních způsobů dokazování patří vyjma rekognice ještě rekonstrukce, prověrka na místě, vyšetřovací pokus a konfrontace. Vzhledem k tomu, že se s nimi při vyšetřování znásilnění lze setkat velmi zřídka, vysvětlím tuto problematiku v krátkosti a budu se více soustředit na důkazní prostředky, které jsou při vyšetřování používanější. To ovšem neznamená, že by tyto způsoby dokazování byly méně důležité. Konfrontace patří mezi zvláštní způsoby dokazování a její zákonnou úpravu nalezneme v ustanovení 104a a následujících trestního řádu. Konfrontace je specifickým důkazním prostředkem, kdy jsou proti sobě postavené dvě strany. Možnostmi jsou svědek-svědek, pachatel-svědek, pachatel-pachatel, a vzájemně se konfrontují jejich protichůdné názory. Ke konfrontaci by mělo být přistupováno výjimečně, a to jen v případech, kdy vzniklé rozpory nelze objasnit jiným způsobem." 127 Prameny i praxe ukazují, že se jedná o důkazní prostředek, který není při vyšetřování trestného činu znásilnění příliš využívaný. Také je třeba zdůraznit, že jej lze provádět pouze před soudem při hlavním líčení. Nevýhodou konfrontace totiž může být, že obviněný se jí sám domáhá, aby mohl oběť zastrašit, nebo aby na ní citově působil, pokud mezi nimi již byl předchozí vztah Trestní spis 50 T 15/ KONRÁD, Z. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. 3. nezměněné vydání. Praha: Vydavatelství PA ČR, 1999, s KONRÁD, Z. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. 3. nezměněné vydání. Praha: Vydavatelství PA ČR, 1999, s

52 V ustanovení 104c trestního řádu je zakotven další způsob dokazování, a to vyšetřovací pokus. Tím se zjišťuje, zda se určité skutečnosti mohly stát tak, jak jsou popsány. Probíhá v uměle vytvořených podmínkách, které jsou obměňovány, aby byly upřesněny zjištěné skutečnosti nebo byly zjištěny skutečnosti nové. V praxi to znamená, že se například ověřuje, zda určitá osoba mohla událost vidět nebo slyšet. 129 Žádný jedinec nemůže být k tomuto úkonu nucen. Rekonstrukce patří mezi zvláštní způsoby dokazování a její úpravu najdeme v trestním řádu v ustanovení 104d trestního řádu. Rekonstrukce se využívá v případech, kdy má být obnovena situace, za které byl trestný čin spáchán, prověřena výpověď obviněného, poškozeného, svědka, jestliže provedené důkazy nepostačují k objasnění činu. Rekonstrukce při vyšetřování sexuálních trestných činů se provádí pravidelně v případech, kdy došlo k usmrcení oběti. 130 Ze spisů, které jsem prostudovala, se rekonstrukce prováděla pouze v jediném případě, a to na návrh obhájce v kauze, ve které pachatel a oběť vypovídali rozdílně a pro stanovení vyšetřovací verze bylo nezbytné vytyčit cestu, kterou pachatel oběť táhnul od místa setkání na místo činu. Prověrka na místě se koná, je-li zapotřebí za osobní přítomnosti podezřelého, obviněného nebo svědka doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu. 131 Nezbytná je v tomto případě dobrovolnost konkrétního jedince jako účastníka. 5. VLASTNÍ EMPIRICKÝ VÝZKUM A PROBLÉMY SPOJENÉ S VYŠETŘOVÁNÍM 5.1. Statistické zpracování informací získaných z trestních spisů Jak jsem již zmiňovala v úvodu, v rámci diplomové práce jsem zpracovala vlastní empirický výzkum, při kterém jsem se snažila pečlivě projít celkem sedm spisů z Obvodního soudu pro Prahu 1, devatenáct spisů z Obvodního soudu pro Prahu 9, čtyři spisy z Obvodního soudu pro Prahu 10, čtyři spisy z Obvodního zastupitelství pro Prahu 7 a jeden z Okresního státního zastupitelství v Písku, celkem třicet pět spisů. Tyto spisy jsem důkladně celé pročetla a vybrala si informace, které jsem následně analyzovala. 129 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s Ustanovení 104e odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. 52

53 Zaměřila jsem se na věk oběti, věk pachatele, jaký byl mezi nimi vztah, dále zda bylo znásilnění spácháno uvnitř či venku, jakým způsobem anebo jaké důkazní prostředky byly využity. Je zřejmé, že reprezentativní vzorek není příliš veliký, ale výzkum mi pomohl udělat si představu, jakým způsobem a jak dlouho probíhá vyšetřování i následná fáze před soudem, která navazuje na fázi přípravnou Pachatel Nejprve jsem se soustředila na pachatele, kterých bylo ze znásilnění obžalováno celkem 38, neboť v jednom případě byli dva pachatelé a v jednom dokonce pachatelé tři. Zaměřila jsem se na jejich věk, národnost, vztah k oběti, a zda trpí parafilií. Národnostně převládají čeští občané. Cizinců bylo celkem osm, což není mnoho. Nejvíce páchali občané Ukrajiny, a to ve čtyřech případech, občané Slovenské republiky ve třech případech, v jednom případě občan Švýcarska a jeden pachatel pocházel z Demokratické republiky Kongo. Občanů České republiky bylo celkem 76 %, ale zde připomenu úvodní pasáže své práce a znovu zdůrazňuji, že toto číslo je charakteristické pro hlavní město, neboť se vyznačuje větším pohybem cizinců než v jiných oblastech České republiky. Pro srovnání uvedu, že v okresním městě Písku za posledních 6 let byli vyšetřováni pouze dva cizinci, jeden občas Ukrajiny a jeden občan Bulharska, ale v obou případech bylo vyšetřování ukončeno podle ustanovení 159a odst. 1 trestního řádu, tedy státní zástupce nebo policejní orgán věc usnesením odložil. Pachatelé dle státní příslušnosti 24% 76% Občan ČR Občan cizího státu Graf č. 3 - Rozdělení pachatelů dle státní příslušnosti Zdroj: vlastní analýza trestních spisů 53

54 Druhým zkoumaným údajem byl věk pachatele. V druhé kapitole jsem prezentovala teoretické závěry, že nejčastěji jsou pachatelé znásilnění ve věku do 50 let, což se výzkumem potvrdilo. Pachatelů starších 50 let bylo pouze 11 %, jak znázorňuje graf níže. Skupina pachatelů mezi čtyřicátým a padesátým rokem věku představuje 16 %. Skoro polovina pachatelů, 47 %, patří do věkové skupiny mezi třicátým a čtyřicátým rokem věku. A poslední skupina, pachatelé od osmnácti do třiceti let, tvořila 26 %. Nejmladšímu pachateli bylo v době páchání trestné činnosti 18 let a nejstaršímu 67 let. Pachatelé dle věku 16% 11% 26% 0% 47% Do 18 let let let let Nad 50 let Graf č. 4 - Rozdělení pachatelů dle věku Zdroj: vlastní analýza trestních spisů V nezanedbatelném množství případů byli pachatelé již v minulosti odsouzeni za trestnou činnost převážně majetkového typu. Tyto závěry se ostatně shodují s odbornými závěry i se statistikami. V České republice bylo v roce 2015 z 387 stíhaných pachatelů 160 recidivistů, což znamená, že trestnou minulost za sebou má skoro 42 % pachatelů. Z trestních spisů, které jsem měla k dispozici, již předtím páchalo trestnou činnost 19 pachatelů, takže celých 50 %. Tři pachatelé byli odsouzeni za stejnou nebo obdobnou činnost. Statistiky Policie České republiky se však nevěnují rozlišení konkrétního druhu páchané činnosti. Zajímavostí je, že ve dvou případech byl nynější pachatel již v minulosti zproštěn obžaloby za trestný čin znásilnění, a z toho jeden pachatel dokonce dodržel stejný modus operandi. Oslovil na nádraží ženu bez domova a nabídl jí nejdříve pozvání na teplý nápoj do restauračního zařízení a 54

55 v průběhu večera si ji odvedl na ubytovnu, kde ji měl znásilnit. Ráno žena odešla a znásilnění nahlásila na policii. 132 Pachatelé dle recidivy 50% 50% Netrestaný pachatel Pachatel recidivista Graf č. 5 - Rozdělení pachatelů dle recidivy Zdroj: vlastní analýza trestních spisů Deviantní pachatelé 16% 84% Nedeviantní pachatelé Deviantní pachatelé Graf č. 6 - Rozdělení pachatelů dle parafilie Zdroj: vlastní analýza trestních spisů Charakteristikou deviantních pachatelů jsem se již v této práci věnovala a na výše uvedeném grafu je znázorněno zastoupení těchto pachatelů. Jejich zastoupení bylo v pouhých 16 %, zatímco nedeviantních pachatelů bylo 84 %, což je zásadní rozdíl. Téměř u všech deviantních pachatelů se jednalo o formu patologické sexuální agresivity. 132 Trestní spis 21 T 17/

56 5.3. Oběť Pří analyzování dat souvisejících s obětí, jsem se zabývala stejnými údaji jako u pachatelů. Jejich počet je přirozeně vyšší než pachatelů, z 35 kauz vzešlo 47 obětí, protože není výjimečné, že pachatel znásilnil více obětí, v jednom případě bylo obětí dokonce 7. Jen pro upřesnění dodávám, že všechny oběti byly ženského pohlaví. Více než polovina obětí spadá do věkové skupiny do 30 let včetně, čímž se zcela naplnila teze prezentovaná v kapitole o oběti, kdy nejčastěji se obětí stávají ženy do 30 let věku. 133 Ženy nad padesát let se staly obětí pouze v 5 %. Oběti dle věku 15% 5% 13% 28% 39% Do 19 let let let let Nad 50 let Graf č. 7 - Rozdělení obětí dle věku Zdroj: vlastní analýza trestních spisů Další oblastí, kterou jsem zkoumala, byl vzájemný vztah mezi pachatelem a obětí. Vzhledem k tomu, že jsem chtěla zachovat relevantnost tohoto údaje, zahrnula jsem do výpočtu vždy pachatele a jednu oběť. Pro upřesnění dodávám, že ve výzkumu se vyskytl pachatel, tzv. tušér, o kterém jsem již psala v jiné části práce, a který zaútočil na celkem sedm obětí. Pokud bych jej zařadila do této statistiky, v takto malém rozsahu by celkem výrazně zasáhl do statistických dat a zkreslil by ji. Proto jsem se po zvážení rozhodla zařadit jej jako neznámého pachatele, který zaútočil na jednu oběť. Dle vyšetřovacích situací vytyčených dle kriminalistické teorie jsem rozdělila případy do třech skupin. První skupina představuje dlouhodobou známost, při které 133 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s

57 oběť s pachatelem pojí nějaký vztah. Těchto případů bylo celkem dvanáct a nejčastěji šlo o bývalé partnery, současné partnery, sousedy či přátele. V další skupině spojuje pachatele a oběť známost krátkodobá. Většinou šlo o seznámení v baru, v jednom případě o seznámení na inzerát a takových případů bylo dohromady třináct. Případů, kdy na oběť zaútočil úplně neznámý pachatel, bylo nejméně, přesněji deset. Lze si však povšimnout, že všechny skupiny jsou relativně vyrovnané. Vztah mezi obětí a pachatelem Dlouhobá známost Krátkodobá známost Neznámý pachatel Graf č. 8 - Rozdělení dle vzájemného vztahu mezi obětí a pachatelem Zdroj: vlastní analýza trestních spisů Dále jsem se zabývala tím, zda nějak souvisí věk oběti a věk pachatele, ale nepodařilo se mi zjistit žádnou souvislost. Starší pachatelé si vybírají ženy, které jsou mladší i ty, které jsou přibližně ve stejné věkové skupině, a naopak to platí i pro mladší pachatele. Není pravdou, že by se muži soustředili pouze na mladší oběti. Největší věkový rozdíl byl mezi sedmadvacetiletým pachatelem a jeho šedesátiletou obětí, invalidní důchodkyní, která trpěla lehkou mentální retardací. Pachatel k ní po dobu jednoho a půl roku chodil každý týden na návštěvu, kdy od ní požadoval orální sex až do vyvrcholení a také finanční hotovost Mýty o znásilnění Mezi nejčastější představy laické veřejnosti, když se řekne znásilnění, zřejmě patří situace, kdy mladá atraktivní žena jde parkem a zaútočí na ni sexuální deviant. Takovýchto kognitivních stereotypů existuje celá řada a mnoho z nich již bylo v této 134 Trestní spis 1 T 198/

58 práci uvedeno a snad i vyvráceno. Pokud začneme popisem oběti, ráda bych zmínila věk i její atraktivitu. Mýtem je, že znásilněna musí být jen mladá a krásná žena. Ve spisech, které jsem měla možnost prostudovat, šlo spíše o příležitost, která se pachateli naskytla. Pouze v jediném případě si pachatel mladou ženu vyhlédl na zastávce pro její atraktivitu a pronásledoval ji až k domu. 135 Ale to se týká jen naprostého minima žen. Jestliže jde o případ, kdy pachatel se s obětí nezná, jsou obětí častěji ženy, které se na místě objevily náhodně nebo které šly zrovna po ulici, kde se pachatel rozhodl zaútočit. S tím souvisí i další mýtus, že určitá skupina žen se nemůže stát obětí znásilnění. Myslí se tím například starší ženy, ženy, které se neoblékají vyzývavě nebo ženy, které se večer samy nepohybují venku. Znásilněna může být i žena pracující v sexuálním průmyslu, pokud ke styku došlo z její strany nedobrovolně. Mýtů, které obestírají pachatele, je celá řada. Společnost se domnívá, že pachatelem znásilnění je většinou sexuální maniak, deviant, který nemůže být nikdy vyléčen. 136 Tento názor se však objevuje nejen u veřejnosti, například Valerián se domnívá, že u tohoto typu trestné činnosti je typický výskyt patologických sexuálních preferencí, sexuálních úchylek či jiných chorobných změn osobnosti pachatele. 137 Dále Valerián píše, že při vyšetřování je třeba zjišťovat podíl ženy na spáchání, čímž jen potvrzuje další mýtus. Za jiný mýtus o znásilnění považuji názor většiny populace, že znásilnění se odehraje v temném zákoutí na nějakém vzdálenějším a odlehlejším místě formou přepadení. Záleží na tom, zda se pachatel s obětí zná či nikoliv. Jestliže oběť pachatele zná, tak se většina znásilnění odehraje v bytě oběti, protože z převážné většiny jde o znásilnění odehrávající se v sociální blízkosti. V mém empirickém výzkumu bylo z 35 případů pouze 10 pachatelů, které oběť neznala, a více než polovina všech znásilnění byla spáchána uvnitř, většinou v bytě. Část společnosti se také domnívá, že pokud oběť nemá vážná fyzická zranění, v podstatě se nic nestalo. 138 Oběti znásilnění však trpí zejména psychickými následky, 135 Trestní spis 3 T 80/ BOGLE, B., CHUMNEY, F. Development of the Sex Offender Attitude Scale (SOAS). Proceedings of The National Conference of Undergraduate Research (NCUR) [online] [cit ]. Dostupné zde: VALERIÁN, L. Mravnostní kriminalita z pohledu Policie ČR. In: KOVÁŘ, P. Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Maxdorf. Praha, 2008, s BECHHOFER, L., PARROT, A. Acquaintance rape: the hidden crime. New York: Wiley, c1991. Wiley series on personality processes, s

59 které lze rozdělit na bezprostřední a dlouhodobé. Mezi bezprostřední se řadí strach, úzkost, šok, pocit viny, ponížení. Oběť se znásilnění snaží vytěsnit anebo si jej přehrává. Dlouhodobě může oběť trpět poruchami spánku, depresemi nebo nenávistí. Často se také vyskytuje odmítání fyzického kontaktu a jakékoliv formy sexuality. 139 Přesně tyto mýty mohou přispět k tomu, že žena si může myslet, že to, co se jí stalo, ani znásilněním není nebo má strach z odsouzení společností a znásilnění nikdy neoznámí. 6. SPECIFICKÉ PROBLÉMY A NAVRHOVANÁ ŘEŠENÍ 6.1. Problematika sekundární viktimizace Před psaním této práce jsem si myslela, že problematika sekundární viktimizace se ve spisech bude vyskytovat pouze výjimečně a mým záměrem bylo pouze se o ní zmínit. Předpokládala jsem, že se objeví maximálně u 30 % případů, ale ukázalo se, že se jedná o jev velmi běžný a oběti se s ním setkávají často. Rozlišujeme viktimizaci primární, při které vzniká újma, kterou způsobil přímo pachatel, a sekundární. Sekundární, neboli druhotná, viktimizace je proces, ve kterém vzniká újma, která oběti byla způsobena následně až po spáchání trestného činu ze strany vyšetřovatelů, obhájců, ale i například ze strany lékařů nebo znalců. Pokud se s ní oběť setká, většinou vyvolá její následnou neochotu při spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Zákon o obětech trestných činů tuto újmu definuje jako újmu, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie České republiky, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci, poskytovatelů zdravotních služeb, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, znalců, tlumočníků, obhájců a sdělovacích prostředků. 140 Komentář k tomuto zákonu jako příklad uvádí situaci, kdy bulvární média zveřejní podrobnosti o znásilnění oběti nebo rodiče vytýkají znásilněné dívce její chování apod. 141 Dle Čírtkové vznikají oběti tzv. sekundární rány, které jsou výlučně psychického rázu KUTÁLKOVÁ, P., KOBOVÁ Ľ. Sexuální násilí: proč se nikdo neptá?. Praha: In Iustitia, 2014, s Ustanovení 2, odst. 5 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. 141 JELINEK, J. a kol. Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. 2. vydání, Praha: Leges, 2014, s ČÍRTKOVÁ, L. Viktimologie pro forenzní praxi. 1. vydání. Praha: Portál, 2014, s

60 Dle Kováře bývá za jednu z hlavních příčin sekundární viktimizace udáván přístup policistů v okamžiku oznámení trestného činu. 143 S tím si dovolím nesouhlasit. Mnohem více případů sekundární viktimizace jsem zaznamenala ve fázi řízení před soudem, a to zejména ze strany obhájců, a dokonce i znalců. Ke stejnému závěru dospělo i občanské sdružení Bílý kruh bezpečí, které poskytuje pomoc obětem trestných činů, a které provádělo výzkum se zaměřením na viktimizaci mezi lety 2004 až Celých 70 % obětí uvedlo, že sekundární viktimizací byly vystaveny ze strany znalce (zejména psychologové, psychiatři a gynekologové). Orgány činné v trestním řízení označilo jako zdroj sekundární viktimizace 30 % obětí a pouze 20 % obětí popisuje sekundární viktimizaci ze strany rodiny či blízkých osob. 144 Zde je třeba uvést, že oběť mohla určit více příčin viktimizace. Oběti jsou velmi často konfrontovány s názorem, že pokud se žena nebránila, zřejmě jí sexuální násilí nevadilo a se stykem souhlasila. Takovým smýšlením se vracíme na pomyslný začátek, do období feudalismu, o kterém jsem psala v úvodu diplomové práce. Oběti velmi často přímo ve výpovědích litují, že znásilnění nahlásily, vzhledem k událostem, které následovaly, a vyjadřují pochopení se ženami, které tak neučinily. 145 Podobnou situaci lze vyčíst z více než poloviny spisů, neboť to často bývá argumentace nejen obhájců obviněných, ale dokonce i soudních znalců, kteří byli přizváni pro svoji odbornost. V jednom z dalších spisů, který jsem si prostudovala, byla situace, kdy oběť byla znásilněna ve křoví před jedním z pražských hudebních klubů. Šlo o krátkou předchozí známost a pachatel po činu dívce odcizil telefon. Odborný znalec konstatoval, že sexuální polohu vleže, kdy dívka ležela na boku, lze provádět pouze se souhlasem ženy, a proto je zcela jasné, že v tomto případě byl styk dobrovolný, oběť si znásilnění vymyslela ze vzteku a pachatel se ničeho nedopustil. 146 Dokazování v tomto případě bylo velmi problematické, protože oběť i pachatel byli pod vlivem psychotropní látky, konkrétně pervitinu, a pachatel byl nakonec zproštěn obvinění. Připomínám, že odborný znalec by se měl soustředit pouze na otázky, které mu byly položeny soudem, a jeho úkolem není právně hodnotit skutkový stav případu. 143 KOVÁŘ, P. Sekundární viktimizace obětí při vyšetřování znásilněných a zneužívaných žen. In: KOVÁŘ, P. Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha: Maxdorf, 2008, s POLMOVÁ, O. Právo oběti trestné činnosti na citlivé zacházení. Trestněprávní revue 4/2009, s Trestní spis 21 T 69/ Trestní spis 3 T 59/

61 Dovolím si uvést další příklad sekundární viktimizace, které byla oběť vystavena. Obhájce pachatele při hlavním líčení argumentoval skutečností, že jeho mandant měl při páchání trestné činnosti na obličeji brýle, a jestliže se poškozená nesnažila nejprve mu brýle sundat nebo rozbít, je evidentní, že znásilnění se nestalo tak, jak oběť popisuje. Brýle znamenají, že jedinec má nějakou vadu a oběť měla při útoku automaticky nejdříve rozbít brýle, a tím pachatele paralyzovat. Na závěr obhájce předestřel tezi, že si oběť znásilnění vymyslela, že ze strany oběti šlo o zcela dobrovolné aktivity, což považuji za velmi nešťastnou formulaci a domnívám se, že předseda senátu měl zakročit. 147 Jako poslední uvedu k této problematice případ, kdy žena byla několik dní držena doma svým bývalým partnerem, který byl již odsouzen za trestný čin nebezpečného pronásledování. Nutil ji chodit po bytě nahou, spát nahou a několikrát na ní vykonal soulož proti její vůli. Obhájce při výslechu v přípravném řízení měl nejprve sérii nemístných a irelevantních dotazů na intimní život oběti a završil jej otázkou, zda a kolikrát měla oběť s pachatelem orgasmus za těch několik dní, kdy byla omezovaná na svobodě. V tomto okamžiku měl přítomný vyšetřovatel zasáhnout, neboť ustanovení 18 zákona o obětech trestných činů stanoví, že otázky směřující do intimní oblasti vyslýchané osoby lze klást jen tehdy, je-li to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestné řízení, což počet orgasmů jistě není Problematika falešných oznámení Další obtížnou situací při vyšetřování, se kterou se kriminalisté potýkají, jsou falešná oznámení. Falešná oznámení činí oběti, které si znásilnění vymyslely a obětí se ve skutečnosti nestaly, nebo se znásilnění neodehrálo tak, jak je tvrzeno. V odborné literatuře je tento pojem označován jako tzv. falešná viktimizace a uvádí se, že falešná oznámení se pohybují mezi 6 až 10 %. 149 Toto číslo by svědčilo o tom, že jde spíše o velmi vzácnou situaci, ale samotní vyšetřující kriminalisté se domnívají, že počet falešných oznámení se pohybuje nad hranicí 50 % ohlášených znásilnění. Ze spisů, které jsem procházela, byli pachatelé zproštěni obžaloby celkem osmkrát, především 147 Trestní spis 4 T 88/ Trestní spis 2 T 157/ ČÍRTKOVÁ, L. Oběti sexuálního násilí. In: KOVÁŘ, P. Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha: Maxdorf, 2008, s

62 z důvodu nedostatku důkazů, protože se nepodařilo prokázat, že se stal skutek, pro který byl obžalovaný stíhán. Pouze v jediném případě šlo bezpečně dovodit, že se jednalo o falešné oznámení. Dokazování v těchto případech má určitá specifika, neboť kriminalisté musí výslechem zjistit, zda se skutek opravdu stal, a v případě, že mají pochybnosti o tom, že oběť mluví pravdu, musí postupovat velmi opatrně a nesmí dát jakkoliv oběti najevo, že považují oznámení za smyšlené. První výslech oběti proto probíhá nepřerušovaně, kriminalista pouze poslouchá a nijak do vyprávění nezasahuje. Následují druhý, případně třetí a další výslechy, při kterých se kriminalista snaží odhalit rozpory ve výpovědích a soustředí se na detailní informace. Zakázány jsou sugestivní a kapciózní otázky, tedy otázky navádějící, a otázky, které skrývají odpověď. Ovšem mohu potvrdit, že se v přepisech výslechů často objevují. Když jde o znásilnění, ze kterého byl obviněn manžel, tak se kriminalisté v první řadě snaží zjistit, zda již nebyl jedním z manželů podán návrh na rozvod a obvinění ze znásilnění není jen manipulací ze strany ženy. Existuje řada pohnutek, které mohou vést k falešnému oznámení. Prvně to bývá poskytnutí vysvětlení určité události, tedy alibi například při pozdním příchodu domů. Existuje řada případů, kdy žena neví, jak vysvětlit mimomanželskou aféru a tak si znásilnění vymyslí. Dále se může jednat o pomstu, což je nejčastějším důvodem, jestliže je za pachatele označena osoba blízká, například manžel. Výše jsem zmínila jeden případ falešného oznámení. Šlo o případ ženy, která neunesla nezájem bratra svého partnera, a proto jej falešně obvinila ze znásilnění. Jinými příklady může být také pomsta za ukončení vztahu nebo snaha získat pozornost údajného pachatele. Literatura jako další pohnutku uvádí snahu o získání určitých materiálních či sociálních výhod s cílem zajistit si určitý prospěch. 150 Jsou ovšem i výjimky, kdy se vyplatí, že kriminalisté zůstanou pozorní a případ, který se zpočátku jeví jako jasné falešné oznámení, se nakonec ukáže jako skutečné znásilnění. Jako příklad z praxe poslouží případ, který se stal v jižních Čechách, kdy znásilnění přišla oznámit vdaná žena středního věku, která se v nedělních odpoledních hodinách vydala na procházku dlouhou zhruba 30 kilometrů. Po cestě se k ní připojil muž, který ji dle jejího tvrzení znásilnil v lese při odpočinku krátce poté, co dokouřili 150 ČÍRTKOVÁ, L. Oběti sexuálního násilí. In: KOVÁŘ, P. Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha: Maxdorf, 2008, s

63 krabičku cigaret. Kriminalisté nedali najevo nedůvěru a pochybnosti, které k výpovědi osobě poškozené měli, a jeli ohledat místo činu. Na nedopalcích cigaret, které na místě odebrali, skutečně našli DNA, která se jim v Národní databázi DNA spojila s již trestaným mužem, který se následně k činu doznal Problematika návykových látek Za velmi znepokojující fakt považuji, že ve velkém množství případů se objevuje spojení znásilnění a požití návykové látky. Tento vysoký počet mě překvapil a začala jsem se na problematiku soustředit. Návykovou látkou podle ustanovení 131 trestního zákona se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. S požitím se setkáváme jak na straně oběti, u které může snižovat schopnosti ubránit se případnému ataku, tak na straně pachatele, u kterého může zapříčinit eskalaci agresivity a vystupňovat násilnické sklony. Ovlivnění chování a jednání oběti i pachatele se může projevit i v mnoha jiných směrech změna kognitivních funkcí, zúžené vnímání, dezorientovanost, halucinace, amnézie, ale také odbrzdění kontrolních mechanismů dezinhibice parafilie. 151 Navíc reakce na návykovou látku je velmi individuální a neočekávaná. Stejně tak i rozličnost látek, které jsou k dostání - některé tlumí, jiné stimulují. V mém výzkumu byla návyková látka přítomna v nadpolovičním množství případů u pachatele, ať už v důsledku požití alkoholu nebo aplikací psychotropní látky. Přesněji ve 21 případech byl pachatel pod vlivem alkoholu nebo pod vlivem drog, což činí přesně 55 %. U obětí je procento nižší, ale nikoli zanedbatelné, protože pod vlivem drog nebo alkoholu byla oběť v 11 případech, což představuje 23 %. Brichcín a Spilková ve svém výzkumu shrnují, že v případě sexuálních deviantů požilo alkohol až 59 % pachatelů. 152 V mém výzkumu byli pachatelé sexuálními devianty pouze v 6 případech a ani jeden v době páchání trestné činnosti nebyl pod vlivem návykové látky. 151 KOVÁŘ, P. Vliv běžných léků a některých drog na sexuální chování a jednání. In: KOVÁŘ, P. Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha: Maxdorf, 2008, s BRICHCÍN, S.; SPILKOVÁ, J. Alkohol a jeho vztah k sexuální kriminalitě. Kriminalistika č.2/2002 [online] [cit ]. Dostupné z: aspx?q=Y2hudW09Ng%3d%3d. 63

64 Pachatel pod vlivem návykové látky 45% 55% Ano Ne Graf č. 9 - Rozdělení pachatelů pod vlivem návykových látek Zdroj: vlastní analýza trestních spisů Oběť pod vlivem návykové látky 23% 77% Ano Ne Graf č Rozdělení obětí pod vlivem návykových látek Zdroj: vlastní analýza trestních spisů 6.4. Otázka výše ukládaných trestů Jednou z věcí, kterou jsem zjistila až po bližším seznámení se s problematikou, je skutečná výše trestu, která je pachatelům ukládána. Pro základní skutkovou podstatu zákonodárce stanovil trest odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do pěti let. Ukládání podmíněných a nepodmíněných trestů je, dá se říci, v rovnováze. Samozřejmě největší měrou se na tom podílí osoba pachatele, což je potřeba zohlednit a nepřiklánět se k unáhleným závěrům o výši ukládaných trestů. V předchozí kapitole byl již zmíněn rozsáhlý průzkum pořádaný Institutem pro kriminologii a sexuální prevenci v říjnu roku S výrokem, že tresty pro pachatele sexuálně motivovaných trestných činů jsou v České republice příliš shovívavé, 64