Metodika vytváření školní preventivní strategie

Transkript

1 Metodika vytváření školní preventivní strategie Kolektiv autorů společnosti Scio 1

2 Tato publikace vnikla v rámci projektu Každý se cítí ve škole dobře klima školy, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.2.00/ Projekt byl financován prostřednictvím ESF a státního rozpočtu České republiky. Každá škola se může potýkat s různými projevy rizikového chování u svých žáků. Mezi nejčastější projevy rizikového chování patří šikana a kyberšikana, užívaní alkoholových a nealkolových drog, záškoláctví, vandalství, sprejerství, sexuálně rizikové chování, ale také příslušnost k různým subkulturám typu skinheads, hooligans apod. Nechceme vám předkládat jasný návod na to, jak s rizikovými jevy zacházet, protože k dobrému ošetření je nutné vycházet z lokálních podmínek, prostředí a znalosti konkrétních žáků. A to i přesto, že často slýcháme volání učitelů po jasných kuchařkách, které vysvětlí jak zacházet s tím kterým žákem a on se napraví. Bohužel to takto ve skutečném světě nefunguje. Vycházíme z bio psycho- socio-spiritiuálního modelu vzniku rizikových jevů. To znamená, že příčin vzniku může být celá řada (genetická dispozice, vliv rodiny, vrstevníků, temperament atd.), ty se navíc zpravidla kombinují mezi sebou a práce s jedincem znamená poznat nebo alespoň nahlédnout a vnímat tento jeho rámec. Pokud bychom používali pouze tu stejnou metodu dokola na každého, udělali bychom více škody než užitku. A kdosi moudrý již jednou napsal, že není nic horšího, než páchat dobro. To podstatné, co mohou učitelé v rámci snižování rizik nežádoucího chování činit, je mít skutečný zájem o každého žáka, být vnímavý k jeho potřebám, respektovat jeho jedinečnost, být vůči němu autentický a přistupovat k němu s respektem. Věříme, že většina žáků je ochotná akceptovat stanovisko učitele, respektovat jeho potřeby a být vstřícný vůči jeho oprávněným požadavkům. Učitelé by pro žáky měli být zejména autoritou, která si zasluhuje důvěru. Důležitou roli má tzv. skryté kurikulum, tedy to, co můžeme charakterizovat jako jakési prostředí školy, řekněme klima školy, ve kterém žáci jako houby nasávají to, jak se učitelé chovají k sobě navzájem, jak o sobě hovoří, jestli jsou spravedliví, jak komunikují se samotnými žáky a jejich rodiči. 2

3 Tato publikace tedy půjde spíše tímto směrem, protože věříme, že podstatná je změna postoje, tedy vůle a ochota žákům s problémy pomoci. Nikoliv správný technický postup, který zcela jistě selže při konfrontaci se skutečným světem. V této publikaci budeme hovořit především o primární a sekundární prevenci. Terciální prevencí se příliš zabývat nebudeme, protože podle našeho názoru by terciální prevenci pedagogičtí pracovníci vykonávat neměli. Při prokázaném výskytu závažného rizikového chování ve škole mají kontaktovat odborníky na danou problematiku. Primární prevence je taková, která se zaměřuje na celou skupinu, která rizikovým jevem dosud zasažená není. V našem případě tedy na všechny žáky. Jejím cílem je předcházet vzniku rizikového chování, popř. oddálit jeho počátek. Sekundární prevence je zaměřena na skupiny, které jsou rizikovým chováním více ohroženi. Ohroženým skupinám se budeme věnovat v první části práce. Terciální prevence se snaží napravit již vzniklé škody vzniklé rizikovým chováním. Pracuje tedy s jedinci, kteří jsou již přímo ohroženi. Dalším cílem terciální prevence může být snižování škod vzniklých rizikovým jednáním, zde hovoříme o tzv. harm reduction. 3

4 Příčiny rizikového chování, jejich projevy a subkultury rizikovým chováním ohrožené V první části se budeme věnovat seznámení s různými typy rizikového chování a subkulturám s nimi spojenými. Tuto kapitolu můžete brát jako jakýsi vstup do práce (kontaktu) s lidmi, kteří do těchto subkultur patří nebo s nimi sympatizují. Bezpochyby se s některými setkáváte u vás ve škole. Základní vhled vám umožní lépe pochopit motivy jejich jednání. Cílem této části je seznámit pedagogy s možnostmi práce s žáky, kterých se rizikové chování týká. Zejména na druhém stupni základních škol se učitelé setkávají s osobami, které různě bouřlivě prožívají své dospívání. Učitelé však bohužel na setkávání se a práci s dospívajícími nejsou nijak připraveni. Nemají na to žádné metodologické nástroje. Dospívání je období, ve kterém jedinec přechází z dětství do dospělosti. Dospívání označuje všechny změny (psychologické, sociální, sexuologické) v období přibližně mezi dvanáctým a dvacátým rokem života. Během dospívání se tělo mladého člověka výrazně proměňuje. Tato změna sebou přináší řadu nejistot, mění se dětská tělesnost, rozvíjejí se sekundární pohlavní znaky, tělo mění své proporce, při pohybu mnohdy neposlouchá, toto tělo může útočit na sebeúctu mladého člověka. To sebou může přinášet řadu problémů. Víme dobře, že pro mladého člověka je velmi důležité přijetí jeho referenční skupinou, mladý člověk se také snaží navazovat první sexuální kontakty. Snaží se být úspěšný u osob, které jej přitahují a to sebou může přinášet řadu rizik. Mladí lidé často přeceňují své možnosti, aby se předvedli, 4

5 experimentují s látkami se závislostním potenciálem, aby se uvolnili, ztratili zábrany. Výrazným fenoménem dospívajícího člověka je také nuda. Dospívající často touží po extrémních zážitcích, ještě si zdaleka neuvědomuje možná rizika. Dospívající má také potřebuje vymezovat se vůči autoritám, vůči rodičům i učitelům. Musí poznávat svět vlastní zkušeností, na vlastní kůži, nikoliv zprostředkovaně, sdělením. Mladý člověk si vytváří svůj autonomní svět, ve kterém si sám tvoří svůj systém hodnot, morálky. V mysli mu vyvstává mnoho pochybností o sobě i o světě rodičů. Hledá odpovědi na otázky smyslu bytí, řádu světa a svobody. Většinu volného času chce trávit v prostředí svých vrstevníků, během kterého čas ztrácí svůj ohraničený rozměr. Toto ještě není reálný svět, který ho bude čekat v dospělosti. Tento svět tvoří rámec jeho vrstevníků. Dospávající již není dítětem, ale také není dospělým. Vývoj jeho osobnosti určují tyto základní vývojové úkoly (Oetker a kol. 1987): - Akceptace tělesných změn - Osvojení si mužské nebo ženské role. Dospívající musí najít individuální řešení své sexuální role a jeho vlastního obrazu. - Získání emocionální nezávislosti na rodičích a jiných dospělých. - Osvojení nových vztahů k vrstevníkům (chlapcům i dívkám). - Příprava na profesní dráhu. - Příprava na partnerství a rodinný život. - Osvojení sociálně odpovědného chování. - Vytvoření vlastního hodnotového systému a osvojení etických pravidel jednání. Tyto úkoly mají u každého své vlastní načasování. Toto načasování manifestní propuknutí může provázet i krize, často velmi hluboká krize. S tím musí pedagogičtí pracovníci pracující s dospívajícími počítat. V souvislosti se sexuálním vývojem dospívajícího mohou přicházet krize, které vyústí do výrazně negativních jevů, jako je např. mentální anorexie a bulimie 5

6 (vyskytuje se mnohem častěji u dívek než u chlapců), rizikové sexuální chování, ale také může vést až k suicidiálnímu jednání. V dnešním světě se stává normou otevřená sexualita beze studu. Konfrontace s takovým obrazem se při probouzející se intimitě milostných vztahů může stát příčinou emocionálního zmatku a ohrožení sebeúcty mladého člověka. Každý pedagog musí reflektovat, že každý jedinec prochází svým vlastním vývojem, má jiné vlastní zkušenosti a jiný hodnotový systém vycházející z jeho rodinného prostředí. Toto uvědomování si může pedagogům pomáhat v tom, aby se vyvarovali banálním radám či hodnocením ba dokonce odsuzováním dospívajícího. V rámci vytváření si vlastní identity si mladý člověk často klade otázky typu: Kdo vlastně jsem? Jaké je mé místo ve světě? Jsem dobrý člověk? Co si o mně myslí druzí? Pochybnosti v těchto oblastech mohou vést až těžkým krizím vlastní hodnoty, v extrémním případě až v suicidiální jednání. Suicidiální jednání Při suicidiálním jednání musíme rozlišovat manifestní sebevražedný pokus, který neznamená nic jiného než zoufalou touhu po pozornosti, a pokus o skutečnou sebevraždu, kdy mladý člověk nevidí jiné východisko než dobrovolný odchod z tohoto světa. V období dospívání může být sebevražda až druhým nejčastějším způsobem úmrtí (Remschmidt, 1992). U dospívajících počet sebevražedných pokusů prudce stoupá kolem 15. roku věku. Vedle síly adolescentního prožívání vede mladé k přemýšlení o odchodu z tohoto světa také konfrontace s významem smrti a tabuizace smrti v dospělém světě. Četnost sebevražedného jednání vždy výrazně stoupá v období vysvědčení. Zde má výrazný vliv silný tlak na dobré výkony ze strany rodičů, Děti také takto někdy reagují na rodinné konflikty, berou na sebe vinu za to, že se rodiče hádají. Příčinou může být i sexuální zneužívání, týrání dítěte nebo nerozpoznaná deprese či šikanování. 6

7 Pokud se pedagogové setkají s nějakými slovními náznaky, vzkazy na sociálních sítí, popř. se na ně obrátí např. někdo z okolí mladého člověka, neměli by v žádném případě toto riziko bagatelizovat, podceňovat. Hlavní odpovědnost za dítě má rodič a právě toho by měl pedagog o svém podezření informovat. Samozřejmě, že při akutním riziku suicidiálního pokusu musí učitel jednat ihned a přivolat záchrannou službu a policii. Šikanování Častým rizikovým jednáním ve škole je problematika šikanování. Každá škola musí mít zpracovaný manuál postupu při výskytu šikanování. Z tohoto důvodu se této problematice v této práce věnovat nebudeme. Jen chceme pedagogy podpořit v jejich snaze tuto problematiku řešit. Výsledky dotazníkového šetření tohoto projektu dokazují, že žáci mají zájem a oceňují, když učitelé tyto jejich problémy řeší. V dotazníkovém šetření jsme se ptali, jak na výskyt takového problému učitel reaguje a nakolik tato jeho reakce pomůže či naopak situaci zhorší. V drtivé většině případů žáci uváděli, že pokud učitel situaci řeší, tak tato jeho reakce učiteli pomůže, pokud to nechá být (vzpomeňte, jak často někteří učitelé říkají, že si to děti mají vyřešit mezi sebou), tak situaci zpravidla zhorší. To je naprosto očekávané vnímání situace dítětem, protože pokud už učitel o problému ví, každé dítě očekává, že bude něco dělat. Z empirické zkušenosti můžeme říci, že se vyplácí dlouhodobá práce nejen s šikanovaným jedincem, ale také s agresorem, tedy tím, kdo šikanuje. Užívání alkoholu a nealkoholových drog Učitelé se mohou ve škole setkávat s žáky, kteří nadužívají alkohol, popř. s ním nějak výrazně rizikově experimentují. Bohužel jsme podle mezinárodních studií na prvním místě v žebříčku rizikového pití patnáctiletých. Nutno podotknout, že hlavní zodpovědnost za chování dítěte mají rodiče, nikoliv učitel a proto by 7

8 učitelé o rizikovém užívání alkoholu měli vždy především informovat rodiče. Samozřejmě platí zákonné povinnosti pedagogů (např. Zákon o sociálně právní ochraně dětí apod., které vymezují povinnosti školy v některých případech kontaktovat odbor sociálně právní ochrany dětí a mládeže. Užívání alkoholu se v České republice obecně často velmi podceňuje. Nejsou výjimečné případy, kdy učitelé na školních výletech tolerují pití alkoholu i čtrnáctiletým. To by se v žádném případě stávat nemělo. Mladí lidé jsou velmi citliví k různým zákazům a moralizování, toto na ně neplatí. Na druhou stranu jsou děti velmi vnímaví k jednání autorit. Z tohoto důvodu mají velmi těžkou úlohu zejména učitelé na malých městech a vesnicích, kteří jsou neustále na očích. Pedagog, kterého žáci vidí popíjet v místní restauraci, velmi brzy ztratí respekt, pokud bude chtít žákům vysvětlovat škodlivost alkoholu. Avšak i pedagog je jenom člověk se svými potřebami a má právo na zábavu stejně jako kdokoliv jiný. Podle našeho názoru je nejvhodnější pracovat (nebo navštěvovat zábavu) ve vedlejší vesnici nebo v jiné části města. Učitel by měl být stále žákům vzorem a neměl by se zapojovat do situací, kdy se např. žáci smějí tomu, že se někdo někde opil. Všichni žáci by měli mít jasno v tom, že pedagog popíjení alkoholu dětmi neschvaluje. Výrazný deficit však vnímáme především ve fungování naší vlády a státní správy, která si neumí poradit s tím, že prodejci nedodržují zákaz prodeje alkoholu mladistvým. Užívání nelegálních drog je velmi složitou otázkou, o které pojednává mnoho publikací. Podle našeho názoru by učitelé v žádném případě neměli tolerovat akutně intoxikované dítě ve vyučování. Učitelé často říkají, že s intoxikovaným dítětem nemohou nic dělat, protože záchranná služba odmítá přijet a rodič třeba nebere telefon. V tom případě učitelé uvádějí, že intoxikované dítě nechají sedět v poslední lavici a ostatním žákům řeknou, aby si jej nevšímalo. Jak se v takové situaci učí, je zřejmé. Škola má však povinnost ostatním žákům zajistit vyučování bez takových rušivých vlivů. 8

9 Pedagogové také často řeší otázku přípustnosti testování žáků na drogy ve škole. My v tomto případě zastáváme stanovisko, že takovým postupem škola ztrácí důvěru dítěte a tím i možnost dlouhodobější podporující práce s ním. Děti s klíčem na krku Dítě s klíčem na krku je dítě s malou podporou rodiny. Často se jedná o rodiny, které výchovu dítěte zanedbávají nebo je rodinná konstelace pro mladého člověka natolik tíživá, že rodinu raději opouští (ať už dočasně nebo trvale). Útěky z domova jsou velkou zátěží také pro pedagogy. Zde můžeme říci, že učitelé by rozhodně měli dodržovat svou povinnost informovat odbor sociálně právní ochrany dětí při větším počtu (10) neomluvených hodin. V žádném případě by neměli s dětmi uzavírat různé koalice, v tom smyslu, že budou děti krýt, protože chápou jejich těžkou situaci. Sem můžeme zařadit také děti, které z domova neutíkají, ale rodiče je zanedbávají v tom smyslu, že svým dětem neposkytují peníze na pomůcky, svačiny, neplatí jim obědy, školní výlety atp. V tomto případě se osvědčuje rodinu neodsuzovat, snažit se s nimi společně hledat zdroje, popř. nacházet nějaké jiné možnosti, aby situace na dítě měla co nejmenší vliv. Dítě by v těchto případech nemělo být trestáno. Můžeme doporučit kontakt s odborníky ze Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi, kteří jsou schopni pracovat s celým rodinným systémem a pomáhat rodinám zvládat nároky okolního světa, vč. školních povinností dítěte. Skejťáci Častým typem subkultury vyskytující se v našich školách jsou tzv. skejťáci. Skateboarding k nám přišel z USA již někdy v sedmdesátých letech. Tato subkultura je často spojena s dalšími subkulturami hip-hopovou, technařskou nebo marihuanovou, což sebou nese rizika experimentování s alkoholem a 9

10 nealkoholovými drogami. Základní idea skejťáků je slovo freestyle tedy svobodný styl. Takový je i jejich způsob života. Punkeři a anarchisté se často vyznačují spíše pasivním životním stylem bez akceptování povinností a často se spojuje s experimenty s alkoholem a nealkoholovými drogami. Stěžejním heslem punku je NO FUTURE! tedy žádná budoucnost. Tato skupina se často vyznačuje různými alternativními zábavami, např. divoká hudba, tanec a tzv. šokující móda. Anarchisté také často kritizují politický systém země, mají sklon bránit ekosystém Země, mohou se angažovat v hnutí typu Greenpease. Někdy také odmítají jíst maso, stávají se vegetariány. Při kontaktu s nimi by učitelé měli brát na vědomí, že příslušníci této subkultury programově odmítají autoritativní projevy vůči nim. Platí na ně spíše akceptující přístup, kdy s nimi pedagog jedná jako s rovnocennou osobou, která má právo určovat si vlastní životní styl a mladého jedince seznamuje s důsledky jeho počínání a se svým stanoviskem. Skinheads Poslední skupinou, kterou v této práci zmíníme, jsou příslušníci hnutí skinheads. Hnutí skinheads původně vzniklo na Jamajce a poté se rozšířilo do celého světa. Hlavní příčinou vzniku této skupiny byla nespokojenost s životem v městských aglomeracích, s nezaměstnaností a chudobou. Nejrizikovější skupinou skinheads jsou tzv. WHITE POWER SKINHEADS, kteří propagují rasovou nesnášenlivost, myšlenky nacismu a netoleranci, často se obracejí proti Rómům. Zde doporučujeme dávat žákům jasné odmítavé stanovisko k jakýmkoliv projevům netolerance, nacismu apod., avšak neodsuzování daného člověka jako takového. V případě, že školu navštěvují nějaké národnostní menšiny, např. Rómové, Vietnamci apod., musíme dbát zvýšené opatrnosti, aby nehrozilo žádné ohrožení jejich bezpečnosti. Vulgární nadávky, urážky, ponižování ani fyzické ataky bohužel u skinheadů nejsou výjimkou. 10

11 Věříme, že pochopením příslušnosti žáků k některým vyjmenovaným skupinám, si pedagogové zjednoduší práci s těmito jedinci, protože budou více vnímaví k jejich světonázoru, životnímu postoji. Znovu však důrazně apelujeme na pedagogy, aby nepřekračovali své hranice a nesnažili se řešit něco, co již patří do rukou odborníků. Podle našich zkušeností je vhodným nástrojem kontaktování terénních sociálních pracovníků, kteří zároveň realizují programy primární prevence na školách. Toto spojení je zejména vhodné pro to, že tito pracovníci mohou odhalit potenciální rizikové jedince, se kterými se poté mohou snažit navázat kontakt v jejich přirozeném prostředí a působit na ně mimo školu. 11

12 Problémoví žáci a problémoví rodiče Nyní se budeme věnovat vymezení pojmů problémový žák problémový rodič, ideální žák ideální rodič. Vycházíme zde ze současných poznatků a vlastních zkušeností. V případě projektování ideálu popisujeme kýžený stav, který bychom si jako pedagogové přáli. Je to první krok k tomu, abychom nastartovali uvažování co udělat proto, abychom dosáhli cíleného stavu. Poté následuje teorie z vývojové psychologie a rodičovských stylů výchovy. Zaměříme na sebepoznání jak si dokážeme poradit s problémovými žáky a rodiči. Využijeme metodu škálování. Následuje hledání zdrojů jak lépe či úspěšněji pracovat s problémovými žáky a rodiči. Součástí je nácvik naslouchání, kladení otázek, definování cílů v konfliktní komunikaci, zvládnutí techniky zdolávání námitek a získání zpětné vazby. Budeme se věnovat tvorbě pravidel úspěšného zvládnutí jak problémových žáků, tak problémových rodičů. Tato kapitola je zaměřena na oblast prevence a řešení problémových situací se žáky a rodiči. Nabízíme vám praktický přístup orientovaný na vztah učitel žák, učitel rodič. Chceme, aby učitelé získali schopnosti řešit problémové situace se žáky i s rodiči a také volit vhodnou strategii jednání a tím předcházet možným konfliktům. Čtenáři získají podněty k těmto otázkám: - Jak porozumět chování žáků? - Jak rozumět chování rodičů? - Jak aplikovat metody a techniky práce s problémovými žáky a rodiči tak, aby vedly k požadovanému výsledku? - Jak vést rozhovor na základě techniky přístupu vedoucímu k řešení? 12

13 Cvičení 1: Vymezení pojmů: Problémový žák Problémový rodič Ideální žák Ideální rodič Z čeho pramení odmítavé jednání rodičů či žáků? Napište tolik myšlenek, kolik vás napadne, zkuste to za 3 minuty: Rodiče Žáci 13

14 Charakteristické projevy dospívání: Oblast citů zvýšená emocionalita, projevy lability emocí, poslušnost střídaná s nedůtklivostí, přátelskost s urážlivostí až hrubostí Oblast Jáství nejistota projevu, společenskost se snahou po izolaci, labilita sebehodnocení, halasná předvádivost přehlušující pocity méněcennosti, nadšení střídané nezájmem až apatií Oblast vůle klackovité chování, nevyvážené reakce výkony, činorodost střídající se s leností. Fyzická disharmonie vede k fluktuaci = vlnění. Cvičení 3: Doplňte druhý konec vlny: Lenost Nedůtklivost Urážlivost Samotářství x x x x Cvičení 4: Porovnejte informace s prezentací problémový žák. Zapište si k sobě, projevy související s dospíváním: 14

15 Významným světlem v temnotách a nadějí všech vychovatelů je postupně se prohlubující vnitřní orientace na dospělost, která spočívá v úsilí o nové kvality sebepojetí, přispívající k vyšší integrovanosti osobnosti hlavnímu úkolu fáze dospívání. (Čačka, 2000) V této době máme na paměti, že: - individuální faktor převládá nad skupinovým, - není v ničem jistota, - dospívající cítí ze všech stran zodpovědnost, ale oni na to zatím nemají, - od 12,5 nastupuje fáze abstrakce, - mezi rokem rozvoj schopnosti pozorovat, fáze egocentrismu, nastávají depresivní stavy Cvičení 5: Napište možnosti nesprávného získávání autority ze strany rodičů 3 minuty, ve dvojici porovnejte své poznámky. Poté porovnáme s tím, co uvádějí odborné zdroje. Cvičení 6: Výchovné styly rodičů Doplňte chybějící typy výchovy rodičů. 15

16 Zanedbávající Autoritativní Autoritářský Shovívavý Chování dětí pod vlivem výchovného působení bývá nezávislé, sebeprosazující, kamarádské vůči vrstevníkům a spolupracující s rodiči. Děti můžou být nezralé, nemusejí umět ovládat své impulsy, postrádají společenskou odpovědnost a nejsou schopny spoléhat se sami na sebe. V určité míře se také může objevit sklon k agresivitě. Děti, jejichž rodiče uplatňují.. sklon výchovy, mívají sklon k náladovosti a také se objevuje nedostatek soustředění. Neovládají své impulsy a city. Nemají zájem o školní výuku, což vede k tomu, že chodí za školu a mohou mít i sklon k užívání drog. Dítě, které je pod vlivem stylu výchovy má často sklon k sociální izolaci. Dívky v takovém případě bývají závislé a chlapci zase můžou mít sklon k agresivitě vůči svým vrstevníkům Cvičení 7: Doplňte do strategií zvládání a jednání možnosti jak s danými typy jednat, zvažte např. vzdálenost, oční kontakt.. Rodičovský typ Nepřístupný typ Charakteristické znaky Kamenný výraz v obličeji, úšklebky, pohrdání, uhýbá pohledem, používá skepsi, ironii, je rozmrzelý, neřekne proč přišel, je negativistický, vyjadřuje se v narážkách Strategie zvládání a jednání 16

17 Histrionský typ Narcistně agresivní typ Úzkostně agresivní typ Přiběhne, přicupitá, upraví se, prudká gesta, používá živou mimiku, je to herec a režisér v jedné osobě, řeč postrádá logiku Má rád sám sebe, neustále se upravuje, smrká, čistí si nos, hraje si se slovy, vyžaduje nadstandardní obdiv. Bojovný pohled, působí ukřivděně, odmítá pomoc a péči, je jízlivý. Pedanterní typ Bezohledně agresivní typ Má rovné držení těla, dodržuje předpisy a usiluje o pořádek. Není kreativní. Není osobnostně problematický, chce jasné instrukce, lidé ho berou vážně. Robustní postava, podezíravý, hlučný, vztahovačný, vulgární, vyhrožuje, neuznává obecně platné hodnoty, ideály či zvyky. Principy přístupu orientovaného na řešení: Když to není rozbité, nespravuj to. Když to funguje, dělej toho víc. Když to nefunguje, dělej něco jiného. Malé kroky mohou vést k velkým změnám. Řešení se nutně nemusí vztahovat k problému. K žádným problémům nedochází neustále, vždy existují výjimky, které lze využít. Budoucnost lze vytvářet i o ní vyjednávat. 17

18 Cvičení 8: Na škálu od 0 po 10 si vyznačte, kde si myslíte, že se nacházíte při řešení problémových situací v jednání se žáky nebo rodiči. Pokud chcete, můžete si udělat dvě škály jednu pro žáky, druhou pro rodiče. 0 znamená: nedaří se mi vůbec, nemám zkušenosti, v jednání jsem spíše neúspěšný/á. 10 znamená: v jednání jsem úspěšný/á, jsem spokojený/á s výsledkem jednání s problémovými žáky, rodiči Podle čeho poznáte, že jste právě zde? Jak se vám to podařilo, že jste právě na této hodnotě? Po určení a popsání míry hodnoty na škále pokračujeme dále. Kam byste se chtěli posunout např. během příštího školního roku? Označte na škále. Napište si svůj cíl. 18

19 Na čem poznáte, že jste dosáhli svého cíle? V čem to bude jiné než nyní? Po projektování cíle se zaměříme na zdroje. Kdo nebo co mi může pomoci při plnění cíle? Po určení zdrojů čili možností, které nám pomohou dosáhnout cíle se zaměříme na konkrétní činnosti nebo kroky, které budeme dělat při plnění cíle. Napište první tři kroky, které uděláte směrem ke splnění cíle. Pokud jich budete mít více, může být. 1. krok 2. krok 3. krok 19

20 Metoda pro zjištění postojů a potřeb S - otázka na SITUACI Příklad: Jaký je Váš názor? Jak vidíte problém? Jak řešíte P - otázka na PROBLÉM Příklad: Mám rozumět tomu, že Vám nevyhovuje? I otázka na IMPLIKACI Příklad: Co navrhujete? Už jste přemýšlel o možnostech řešení? N - otázky na NEODKLADNÁ POTŘEBU Příklad: Rozumím dobře tomu, že očekáváte? Myslíte, že bychom to mohli takto vyřešit? Cvičení 9: Představte si nějakou konkrétní situaci při jednání s problémovými rodiči. Nejdříve si popište tuto situaci a pak ve dvojicích formulujte otázky dle metody SPIN: a) Profesní situace S P I N Cvičení 10: Zamyslete se nad častými námitkami, které slyšíte: 20

21 Pět rad k dosažení úspěchu 1. Mějte stále na paměti TYP komunikačního partnera 2. ČTĚTE jeho verbální a neverbální projevy, vyhodnoťte a zvolte správnou taktiku 3. Ovládejte ČAS a PROSTOR 4. Nenechejte se vyprovokovat volte vhodné FORMY OTÁZEK 5. NASLOUCHEJTE ANALYZUJTE - TAKTIZUJTE Uznání a vyvrácení námitky N A T Technika Taktika Jak na to Otupování hrotů Nepřete se Rozumím vašim argumentům Tlak na ješitnost Polichoťte (s citem) Máte vysoké požadavky, takže Respektování postavení Vyzvedněte zodpovědnost Jeden břeh Zapojení do odbourávání námitky Oponující podvědomí Souhlaste rozhodnutím s jeho Chápu, připravil/a jsem vám Rozumím vám, podívejme se (společně) na (proč, s jakým cílem) Já na vašem místě Asertivně otevřete dveře očekával jsem vaše rozhodnutí, nejednal bych jinak, Cvičení 11: Ve dvojicích. Připravte si reakci na některou z vašich výše uvedených častých námitek. 21

22 Poř. č. 1. Co chci použít? Stránka individuálního rozvoje Proč to udělám? Přínos motiv

23

24 Komunikace s rodiči Pokud se učitel vypořádává s rizikovým jednáním žáků ve škole, musí být především schopen otevřeně komunikovat se samotným žákem, ale i jeho rodiči. Nejprve se věnujeme svým vlastním stereotypům ve vnímání školy a rodiny. Tak se dokážeme lépe vcítit, jak do role učitele, tak do role rodiče, a účinněji na ně reagovat. CO ČEKÁME VE VZTAHU ŠKOLA RODIČE A RODIČE - ŠKOLA AKTIVITA 1: Jaké máme dosavadní zkušenosti - ve škole - v rodině Zkuste se zamyslet a popř. ve škole s kolegy při vhodné příležitosti diskutovat o tom, jaké s touto oblastí máte zkušenosti. Uvidíte, že zkušenosti budou velmi různé. Zkuste přemýšlet také nad tím, jaké požadavky na komunikaci se školou, máte nebo byste měli v roli rodiče. Co čeká škola od rodičů a naopak Někteří učitelé si stěžují, že rodiče jejich žáků jsou k dění ve škole dokonale lhostejní. Jiným naopak vadí, že se o výuku svého dítěte starají až příliš. Jaké je postavení rodičů ve vztahu k české škole? Vztah mezi rodiči a školami procházel v historii dosti kontrastním vývojem. Starší kolegové si jistě vzpomenou, že před několika desetiletími se u nás prosazovalo mínění o nutné spolupráci školy s rodinami žáků. Školští inspektoři vyzývali učitele, aby navštěvovali rodiny žáků, zejména těch problémových, snažili se poznávat podmínky jejich rodinného prostředí, pomáhali rodičům s výchovnými potížemi dětí atd. 24

25 Později se u nás od tohoto pojetí upustilo, a naopak se proklamoval názor o nevhodnosti zasahování rodičů do práce škol: Podle tohoto přístupu by se měla škola jakožto instituce s kvalifikovanými odborníky pro vzdělávací činnost sama umět postarat o veškerou přípravu dětí pro další vzdělávání. Měla by být přitom schopna zvládnout to v době vyučování tak, aby ani děti, ani rodiče nebyli doma příliš zatěžováni školními záležitostmi, což se týkalo i učení dětí doma. Druhou stranou tohoto názoru bylo, že rodiče jakožto pedagogičtí laici by neměli do práce školy příliš zasahovat a měli by přenechat vše, co souvisí se školní edukací, specializovaným profesionálům učitelům. Ani jeden z obou přístupů se u nás ve své extrémní podobě neprosadil. Mezitím se na Západě vyvíjel trend ve směru spíše k prvnímu z uvedených přístupů, tedy ke komunikaci a spolupráci mezi rodinami a školami. U nás je v současné době úroveň komunikace a spolupráce mezi školou a rodičovskou veřejností nepříliš uspokojivá. Bariéra v komunikaci mezi těmito dvěma institucemi je zaviněná zvláště nedostatkem vzájemné důvěry a respektu. Vzdělejte si své potomstvo Rodiče a školy přesto nežijí navzájem v izolaci. Určité vztahy, spoje, či dokonce závislosti mezi nimi vždy existují. Vývoj lidské civilizace pro rodiče postupně vymezil tři základní role: rodiče jakožto edukátoři tedy ti, kteří vzdělávají; rodiče jakožto klienti vzdělávacích institucí a konečně rodiče jakožto participanti v ovlivňování vzdělávacích institucí. Pokud jde o první roli, ta je zakotvena biologicky. Jak vysvětluje kulturní antropologie (Murphy, 1998), lidská kultura je mechanismus pro přežití a kultura jakožto soubor znalostí, technologií, společenských zvyklostí, norem aj. byla vždy předávána mladé generaci hlavně jejich rodiči, prostřednictvím určitých edukačních procedur. Základní sociální rolí rodičů je tedy to, že jsou edukátory (vzdělavateli). V moderní společnosti tím vzniká otázka o vztazích mezi rodičovskou edukací a školní edukací. Jak se nyní konstatuje v zahraničí, pominulo přesvědčení 25

26 rozšířené v 70. letech a dříve, že rodičovská edukace a školní edukace jsou zcela odlišné a nezávislé procesy. Dnes se naopak sdílí pojetí, podle něhož se oba druhy edukace vzájemně doplňují: Zejména u dětí v období povinné školní docházky se očekává, že edukační role rodičů je v některých směrech nenahraditelná, tj. nemůže být zvládnuta pouze školou (např. v předávání hodnotových vzorců či sociálních postojů aj.). Spolurozhodující klienti Role rodičů jakožto klientů vzdělávacích institucí začala být uvědomována až během posledních několika let, avšak nabývá na stále větší významnosti, a to zvláště v rámci snah o zkvalitnění a zprůhlednění činnosti škol. V zahraničí a nyní i u nás se prosazuje tzv. akontabilita ve vzdělávání, což znamená, že školy mají projevovat svou zodpovědnost vůči svým klientům, tj. především rodičům, kteří jim svěřují děti do edukační péče. I když toto pojetí, svým založením ekonomické, není dosud široce uplatňováno v běžném životě, je stále výrazněji proklamováno vládami, parlamenty a školskými politiky. Ti apelují na školský sektor především výzvami ke zkvalitňování práce a výstupů škol, což by mělo také informovat rodiče při jejich rozhodováních o volbě školy pro své děti. Třetí role rodičů jakožto participantů v ovlivňování škol je vlastně syntézou obou předchozích: Jde v ní o to, aby rodiče mohli využívat a skutečně využívali svá práva týkající se působení na školy a na lokální i státní školskou politiku. K tomu dnes většina zemí včetně České republiky vytvořila legislativní podmínky, zejména prostřednictvím zákonů či předpisů o školských radách. Také nadnárodní organizace a společenství se k těmto právům rodičů vyslovují. Základní premisou je v této oblasti kvalita vztahů mezi rodinami a školami. Dobrý vztah mezi rodinou a školou je dnes důležitým předpokladem úspěšnosti školní socializace dítěte a do značné míry i úspěšnosti jeho socializace vůbec. Samozřejmě tuto realizaci dobrých vztahů musí umožňovat vhodné legislativní podmínky. 26