Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Jméno konzultanta: Prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc. Jméno zpracovatele: Mgr. Markéta Menclerová Katedra občan

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Jméno konzultanta: Prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc. Jméno zpracovatele: Mgr. Markéta Menclerová Katedra občanského práva Únor 2009

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práce vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze dne podpis zpracovatele 2

3 4.1 ZPŮSOB PROKAZOVÁNÍ SMRTI ZŮSTAVITELE PŘEDPOKLADY DĚDĚNÍ Existence dědictví Zánik některých práv smrtí zůstavitele a přechod některých práv mimo dědické řízení Způsobilý dědic Titul k dědění Dědění ze závěti Dědění ze zákona Kombinace dědických titulů SPRÁVCE DĚDICTVÍ DLUHY ZŮSTAVITELE PŘIMĚŘENÉ NÁKLADY SPOJENÉ S POHŘBEM ZŮSTAVITELE PŘEDLUŽENÉ DĚDICTVÍ ZÁVĚŤ

4 8.2 FORMY ZÁVĚTI Závěť vlastnoruční, označovaná též jako závěť holografní Závěť se svědky, označovaná též jako alografní Závěť ve formě notářského zápisu NÁROKY NEOPOMENUTELNÝCH DĚDICŮ VYDĚDĚNÍ ZÁKLADNÍ ZÁSADY DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ PŘÍSLUŠNOST SOUDU USNESENÍ SOUDU Potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici Schválení dohody o vypořádání dědictví Potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů ADIČNÍ PRINCIP Základní předpoklady dědického nástupnictví Jednotlivé dědické skupiny ZÁSADA UNIVERZÁLNÍ SUKCESE A SINGULÁRNÍ SUKCESE ZÁSADA, ŽE NA DĚDICE PŘECHÁZEJÍ I ZŮSTAVITELOVY DLUHY ZÁSADA SVOBODNÉ VŮLE SPOJENÉ S NABYTÍM DĚDICTVÍ ZÁSADA TESTOVACÍ VOLNOSTI A OMEZENÉ TESTOVACÍ VOLNOSTI ZÁSADA INGERENCE STÁTU ZÁVĚR

5 14.1 PRÁVNÍ ÚPRAVA ZÁSADA PŘECHODU ZŮSTAVITELEM ZANECHANÉHO MAJETKU NA DĚDICE SMRTÍ ZŮSTAVITELE ZÁSADA UNIVERSÁLNÍ SUKCESE ZÁSADA SVOBODNÉ VŮLE SPOJENÉ S NABYTÍM DĚDICTVÍ ZÁSADA TESTOVACÍ VOLNOSTI A OMEZENÉ TESTOVACÍ VOLNOSTI ZÁSADA INGERENCE STÁTU ZÁVĚR ZÁSADA PŘECHODU ZŮSTAVITELEM ZANECHANÉHO MAJETKU NA DĚDICE SMRTÍ ZŮSTAVITELE Předpoklady dědění způsobilý dědic a dědická nezpůsobilost Titul k dědění Dědění ze zákona ZÁSADA UNIVERZÁLNÍ SUKCESE ZÁSADA, ŽE NA DĚDICE ZÁROVEŇ PŘECHÁZEJÍ I ZŮSTAVITELOVY DLUHY ZÁSADA SVOBODNÉ VŮLE SPOJENÉ S NABYTÍM DĚDICTVÍ ZÁSADA TESTOVACÍ VOLNOSTI A OMEZENÉ TESTOVACÍ VOLNOSTI Závěť Závěť holografní Závěť alografní Závěť se třemi svědky Závěť sepsaná ve formě notářského zápisu Nároky neopomenutelných dědiců Vydědění ZÁSADA INGERENCE STÁTU DO DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ

6 Cílem předkládané rigorózní práce je vystihnout a popsat zásady dědického práva. Je proto nutné na počátku práce stanovit, co vlastně dědické právo je a jak ho lze definovat. Pojem dědické právo je používán ve dvojím smyslu: objektivním a subjektivním. V objektivním smyslu představuje souhrn všech právních norem upravujících přechod práv a povinností zemřelého jedince na jeho právního nástupce. V subjektivním smyslu jde o souhrn práv a povinností svědčících již určité osobě, které tato práva a povinnosti přibudou podle objektivního dědického práva v důsledku smrti jejího předchůdce. Toto subjektivní dědické právo má absolutní povahu (erga omnes) a je proti každému prosaditelné. 1 Dědické právo je souhrnem právních norem především majetkového charakteru a obsahu, jehož účelem je přechod vlastnictví k věcem zůstavitele, jeho pohledávek a dluhů, které jeho smrtí nezanikly. Dalším účelem je především snaha soudu co nejrychleji a s taktem ukončit řízení o dědictví. V širším kontextu lze dědické právo vnímat jako významný faktor vlastnického práva jako takového, neboť je výrazem snahy o přesah majetkového stavu, který existuje v době smrti zůstavitele, je tedy snahou o kontinuitu. Zvláštností dědického práva je skutečnost, že aplikace norem tohoto práva je nutně spojena se smrtí fyzické osoby, a to osoby blízké či velmi blízké, neboť na základě zákonné posloupnosti dědí vždy nejbližší žijící příbuzní, a rovněž tak v případě, že zůstavitel pořídil závěť ve prospěch určité osoby, má závětní dědic k pořizovateli nepochybně blízký vztah. Proto je nezbytné, aby při samotném dědickém řízení bylo s těmito účastníky jednáno co nejohleduplněji. Zároveň je také zapotřebí při aplikaci těchto norem neopomíjet přirozenou úctu k zemřelému člověku a 1 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Svazek III. 4. aktualizované vydání. ASPI a.s., Praha, 2007, s

7 respektovat jeho přání. Dle mého názoru tedy spočívá nemalý význam dědického práva zejména v tom, že představuje okruh právních norem, s nimiž se v určité fázi svého života střetne téměř každý. Tato fakta podnítila už při studiu práv na vysoké škole můj zájem o dědické právo, se kterým jsem se blíže seznamovala při praxi v průběhu studií a zejména v rámci svých následných pracovních zkušeností v notářské kanceláři. Právě práce v notářské kanceláři mi umožnila zjistit, jak je oblast dědického práva mnohotvárnou a zajímavou oblastí, a přesvědčila mě, že právě dědické právo je ideálním tématem pro mou rigorózní práci. Jejím cílem je podat co nejucelenější obraz o problematice zásad dědického práva, o současném stavu právní úpravy, dále nastínit historické souvislosti, pokusit se o srovnání s jinými právními úpravami a rovněž upozornit na určité praktické problémy, se kterými se lze setkat při uplatňování jednotlivých zásad dědického práva v praxi. Text práce je rozdělen do čtyř částí. V první z nich se zabývám obecným přiblížením zásad dědického práva a v následujících kapitolách se zaobírám těmi zásadami dědického práva, které jsou obsaženy v současné právní úpravě platné v České republice. Druhá část práce je naopak věnována rozboru jednotlivých zásad, které byly na našem území uplatňovány na základě Obecného zákoníku občanského císařství Rakouského. Zároveň se přitom pokouším najít spojitosti a rozdíly mezi současnou úpravou a úpravou dle tohoto zákoníku. V následující části porovnávám úpravu dědického práva ve Spolkové republice Německo, která obsahuje zcela odlišné pojetí procesního práva dědického. Tuto zjevnou rozdílnost obou diskutovaných pojetí dědického práva považuji za inspirující jak k poznání rozdílů, tak i charakteristických rysů obou právních úprav. Konečně se v poslední části pokouším zhodnotit současnou úpravu jednotlivých zásad dědického práva, porovnat tuto úpravu s možnou budoucí právní úpravou tak, jak je navrhována v připravovaném občanském 7

8 zákoníku, dále pak přinést postřehy z právních úprav okolních států, například Slovenské republiky či Polska, které mohou přinést jistou inspiraci i pro českou úpravu. Klíčová slova: dědické právo, zásady dědického práva, zůstavitel 8

9 Na úvod své rigorózní práce bych chtěla obecně nastínit základní zásady dědického práva, které již se znamenitým přehledem a nadčasovostí před více než sto lety formuloval Prof. Dr. Emanuel Tilsch, z jehož vědecké práce jsem vycházela. 2 Myšlenka zachování hodnot pro budoucí generace je jednou ze základních myšlenek dědického práva. Zemře-li vlastník, je třeba vyřešit další osud jeho vlastnictví, neboť to, co mu patří, s ním není v našem civilizačním prostředí pohřbíváno nebo spalováno, jak tomu bylo u některých primitivních kmenů na nízkém stupni úrovni kultury, kdy byl mrtvý považován za majitele věcí, který by pomstou potrestal každého, kdo by těchto věcí užíval. Stejně tak se majitelovou smrtí nepřenechávají jeho věci k volné okupaci. Postupem doby tedy pieta ustoupila běžnému chodu věcí a zcela zákonitě začaly vyvstávat otázky: Co s věcmi? Komu patří? Právě na tyto otázky hledá odpověď dědické právo. Tyto otázky pak nabývají mnohem většího významu spolu s dalším vývojem hospodářského života, kdy se nejedná již jen o zůstavitelovy věci, ale také o hodnoty nejrůznějšího charakteru, které zůstavitel nabyl pro sebe, a také o hodnoty, jež náležející zůstavitelovým věřitelům. Tyto hodnoty nelze zůstavitelovým věřitelům odepřít tím, že by jeho dluhy jeho smrtí zanikly. Princip zachování hodnot tedy reflektuje především snahu zůstavitele udržet jím získané hodnoty do budoucnosti, manifestuje se jím kontinuita 2 Tilsch, E.: Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Sborník věd právních a státních, Praha,

10 lidstva jako jednoty, solidarita generací po sobě jdoucích, a tím i hospodářský a právní pořádek založený na soukromém vlastnictví. 3 Předpokládáme-li soukromé vlastnictví na straně zůstavitele, není tím ještě řečeno, že jmění po jeho smrti musí nutně opět přejít do rukou soukromníka. Shora uvedené hledisko zachování hodnot by bylo zcela jistě naplněno i při přechodu majetku na veřejnoprávní entitu, obec nebo stát, jejímž byl zůstavitel členem. Tomuto celku by pak případně mohlo být uloženo, aby tímto jměním nakládal způsobem, který by byl užitečný všem. 4 K takovému kolektivisticky pojatému dědickému právu s principielním zachováním individualistického pořádku přitom směřovaly různé socialistické zákoníky. Tyto zákoníky sice individualistický princip úplně nepopíraly, ale podstatně zúžily jeho uplatňování, a to například vyloučením určitých předmětů z vlastnictví soukromých osob vůbec, faktickým rozšířením přechodu pozůstalosti na stát cestou odúmrti, a to redukcí okruhu dědiců, jimž svědčí zákonná posloupnost, a také vyloučením úpravy privilegovaných testamentů. Individualistické pojetí dědického práva přitom vždy bylo předmětem diskusí periodicky vystupujících v různých dějinných vlnách (zejména od 18. století). Důvody přitom byly hlavně dva: individualisticky pojaté dědické právo podporuje hromadění bohatství, a tak znesnadňuje nabývání jmění osobami nemajetnými, čímž je udržována sociální nerovnost. Dalším důvodem pak je, že blahobyt je takto zajištěn náhodně prostřednictvím příslušnosti k rodu, tedy nikoliv na základě snahy jednotlivce, jedná se tak 3 Tilsch, E.: Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Sborník věd právních a státních, Praha, 1905, s Tilsch, E.: Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Sborník věd právních a státních, Praha, 1905, s

11 v podstatě o zisk bez práce. Zřetel je zde kladen zejména na nabyvatele, tedy na generaci budoucí. 5 Obránci individualistického dědického práva naproti tomu vycházejí ze stanoviska osoby zůstavitele, tedy generace přítomné. Vědomí zůstavitele, že nashromážděný majetek připadne po jeho smrti osobám jemu blízkým, dává smysl jeho péči o vlastní majetek, nabádá jej k produktivní činnosti a spořivosti, podporuje jeho starostlivost o rodinu. Opačná úprava by naopak vedla k lehkomyslnosti a utrácení veškerého majetku a místo všeobecného blahobytu by nakonec v důsledku mohla panovat i všeobecná chudoba. V českém právním řádu se uplatňuje individualistické pojetí dědického práva, kdy státu připadne pozůstalost teprve až jako odúmrť, není-li žádných dědiců ze zákona ani ze závěti. Pokud je tedy stanoveno, že hodnoty, které tvořily majetek zůstavitele, mají zůstat zachovány a že mají dále přejít na jednotlivce, je nezbytné rovněž odpovědět na otázku, kdo tito noví jednotlivci jsou pokud totiž nejsou stanovena pravidla pro jejich určení, neexistuje ani dědické právo. Při tomto určení proti sobě stojí dva principy starší, který se uplatňoval v primitivnějších dobách, princip nevyhnutelné posloupnosti členů rodiny, neboli princip objektivní, kdy testament dosud nebyl znám. Druhý princip přinesly pozdější doby spolu s rozmanitějším životem, jedná se o princip pořizovací volnosti, neboli subjektivní princip, ve kterém zákonné dědické právo zůstává v platnosti pouze pro případ, že zůstavitel o svém majetku nepořídil závěť. 6 5 Tilsch, E.: Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Sborník věd právních a státních, Praha, 1905, s Tamtéž, s

12 I proti principu volnosti zůstavitele ve volbě dědice, který v současné době platí v českém právním řádu, se uplatňují různé námitky. Z tzv. práva přirozeného pochází námitka, v níž se uvádí, že je tímto zůstavitelově vůli přiznána moc, která již v podstatě neexistuje, neboť spolu se smrtí zůstavitele zanikla i jeho vůle a moc nad jeho jměním. Na druhou stranu je ovšem pořizovací volnost pouze důsledkem práva vlastnického, kdy vlastník věci může tuto věc navždy zcizit či zničit a stejně tak ji může navždy i někomu odkázat. Z etického stanoviska lze pak dále namítat, že v testovací volnosti je možno spatřovat rozklad rodinného života, neboť se tak dává průchod pro případnou bezohlednost zůstavitele, který může svůj majetek odkázat komukoliv mimo rodinu, a tímto porušit dobré vztahy mezi generacemi po sobě jdoucími. Zcela naopak zase zastánci pořizovací volnosti vidí v jejím odnětí zárodek společenské dezorganizace, neboť pořizovací volnost nabádá ke starosti o uspořádání majetkových poměrů a zvyšuje pocit zodpovědnosti. 7 Nejvýznamnější argument hovořící ve prospěch zásady testovací volnosti spočívá v tom, že zůstavitel by měl mít možnost sám rozhodnout o tom, kdy má přednost posloupnost zákonná a jeho majetku má nabýt jeho rodina v tomto případě jednoduše žádnou závěť nepořídí, a kdy naopak má mít přednost dědic, kterého on sám určí. Jen on sám má totiž nejlepší znalost všech poměrů a nejlépe ví, kdo je nejschopnější s jeho majetkem hospodařit; tímto způsobem lze tedy nejlépe dostát principu zachování hodnot. Testovací volnost není zcela neomezená, v českém právním řádu existuje institut tzv. neopomenutelných dědiců, kterými jsou potomci zůstavitele; podobný institut se přitom vyskytuje i v jiných právních řádech, ve kterých mají kromě potomků zůstavitele právo na povinný díl například 7 Tilsch, E.: Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Sborník věd právních a státních, Praha, 1905, s

13 také manžel či rodiče zůstavitele (například v právním řádu Polské republiky). Princip rovnosti je výrazem novějších tendencí zejména v úpravě zákonné posloupnosti dědiců. Pozůstalost má být mezi dědice téže skupiny rozdělena rovnoměrně. Zákonná posloupnost tedy nepreferuje dědice podle pohlaví, prvorozenství, původu apod., jak to typicky bývalo u právních úprav středověkých. Opačný přístup (princip koncentrace) přitom sleduje soustředění zůstavitelova jmění v jedněch rukou, čímž pak nutně způsobuje nerovnost dědiců, neboť zde existují určité dědici privilegovaní; kriteriem pro toto privilegium bývá mužské pohlaví a stáří, prvorozenectví. 8 Princip rovnosti dědiců nikde neplatí absolutně, neboť je modifikován zásadou pořizovací volnosti, ve středoevropských právních systémech se však projevuje také v tom, že dědic je dědicem s týmž právním postavením, ať již je povolán závětí, smlouvou nebo zákonem. Zatímco princip rovnosti se vztahuje k osobám dědiců, princip univerzální sukcese se týká zůstavitelova jmění. Z římského práva byla přijata myšlenka, že celé pozůstalé jmění tvoří nerozlučný celek, jenž jako celek přechází na dědice. Tímto principem přitom není vyloučeno, aby majetek přecházel na více dědiců, avšak znamená, že pokud je dědiců více, majetek na ně přechází podle ideálních podílů. 9 Zvláštní důležitost má princip univerzální sukcese při nazírání na pasíva dědictví, neboť platí, že pokud přechází na dědice veškerý majetek zůstavitele, přechází na něj také veškeré zůstavitelovy dluhy. Toto pravidlo je různými způsoby zmírňováno, například v českém právním řádu 8 Tilsch, E.: Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Sborník věd právních a státních, Praha, 1905, s Tilsch, E.: Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Sborník věd právních a státních, Praha, 1905, s

14 platí, že dědici odpovídají za dluhy zůstavitele jen do výše zděděného majetku; rakouské právo zná tzv. podmíněnou přihlášku k dědictví neboli výhradu inventáře atp. Tato zásada je zcela zákonitě spojena se zásadou volnosti zůstavitele v určení dědice a se zásadou univerzální sukcese, včetně přechodu zůstavitelových dluhů, neboť by nebylo spravedlivé, aby za těchto pravidel osoba, jež je povolána za dědice, se tímto dědicem stala, i když ona sama jím být nechce. Obecný zákoník občanský císařství Rakouského vycházel z principu, že osoba přicházející v úvahu jako dědic, musela učinit výslovný projev vůle, a tímto výslovným projevem dědictví přijmout. Jde o tzv. princip adiční, ze kterého vyplývalo, že dědic, jenž se o dědictví nepřihlásil, pozůstalosti nenabyl. 10 Současná právní úprava, stejně jako například právní úprava francouzská či německá, sice vychází z jiné konstrukce, nicméně stále respektuje vůli dědice se rozhodnout, zda dědictví přijme. Vzhledem k tomu, že v praxi bývá mnohem častější, že dědic dědictví neodmítne, není praktické, aby podával dědickou přihlášku, pokud chce dědictví nabýt, nýbrž je mu poskytnuta lhůta, a pokud se v této lhůtě nevyjádří, že dědictví odmítá, má se za to, že dědictví neodmítá. Zásadu ingerence státu do dědického řízení můžeme najít ve všech právních řádech, ať už ve větší či v menší míře, přičemž její uplatnění je důležité zejména s ohledem na právní jistotu nejen dědiců, ale také například věřitelů zůstavitele apod. 10 Tilsch, E.: Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Sborník věd právních a státních, Praha, 1905, s

15 Tato zásada se poměrně v široké míře uplatňovala také za účinnosti Obecného zákoníku občanského císařství Rakouského, kdy každá pozůstalost, a to i bez jakéhokoli sporu, byla dědicem nabyta teprve v okamžiku, kdy mu byla soudem odevzdána. Úmrtím zůstavitele tedy dědic nenabyl ihned pozůstalosti, nejprve ji musel přijmout a na základě toho mu byla pozůstalost odevzdána soudem. 11 Dle současné naší právní úpravy sice platí zásada, že dědictví se nabývá již smrtí zůstavitele, avšak zásah státu je i dle této zásady nezbytný, neboť dědická agenda je bez výjimky agendou soudní a vyžaduje soudní rozhodnutí. 11 Tilsch, E.: Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Sborník věd právních a státních, Praha, 1905, s

16 Z hlediska teorie práva se za prameny práva považují formy, v nichž je právo obsaženo, v nichž je třeba hledat právní normy, a které jsou vlastně bezprostředním pramenem poznání práva. 12 Mezi prameny dědického práva, tj. právní předpisy (zákonné i podzákonné) obsahující úpravu dědického práva hmotného i procesního a další související instituty, můžeme v současnosti na prvním místě uvést Listinu základních práv a svobod vyhlášenou usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky, která v čl. 11 odst. 1 uvádí, že dědění se zaručuje. Dědické právo je pak upraveno dvěma základními právními normami, jednou hmotněprávní, druhou procesněprávní. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), především ve své sedmé části nazvané dědění ( ) uceleně upravuje dědické právo hmotné. Postupně je v této části obsaženo ustanovení o nabytí dědictví, dědické způsobilosti, o možnosti odmítnout dědictví, vydědění, přechodu dluhů, o předluženém dědictví, dále je zde podrobně upraveno dědění ze zákona i ze závěti a ochrana oprávněného dědice. I na dalších místech občanského zákoníku však najdeme ustanovení týkající se dědických právních vztahů. Jedná se především o ustanovení 7 (způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením a zaniká smrtí), 132 (vlastnické právo se nabývá mimo jiné děděním), (úprava společného jmění manželů), 151o (věcné břemeno vzniká mimo jiné též ze závěti nebo na základě schválené dohody dědiců), 579 (zánik závazků smrtí dlužníka nebo věřitele), (přechod nájmu bytu v případě smrti nájemce), ale i další ustanovení, která souvisejí s částí sedmou občanského zákoníku. 12 Boguszak, J., Čapek, J.: Teorie práva. Codex Bohemia, Praha, 1997, s

17 Procesní úpravu dědického práva obsahuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen o. s. ř. ), a to zejména jeho část třetí, hlava pátá, 175a 175 zd, upravující řízení o dědictví a činnost notářů v řízení o dědictví. Podrobnější právní úpravu pak obsahuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů a instrukce Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne , čj. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. Jelikož se dědického řízení účastní rovněž notáři jako soudní komisaři pověření soudem, kteří také sepisují závěti ve formě notářského zápisu, je rovněž důležitým právním předpisem zákon č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád), notářský kancelářský řád přijatý sněmem Notářské komory České republiky dle 37 odst. 3 písm. m) notářského řádu, vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví (notářský tarif) a předpis Notářské komory České republiky, kterým se stanoví postup při vedení, správě a provozu Centrální evidence závětí, přijatý sněmem Notářské komory České republiky dle 37 odst. 3 písm. o) notářského řádu. Pokud se v řízení o dědictví vyskytuje cizí prvek, postupuje se rovněž podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů a také podle 175z občanského soudního řádu. Daňové předpisy potom upravují daň dědickou a postup finančních orgánů při jejím vyměřování a vybírání. Jedná se o zákon č. 357/1992 Sb. o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Dílčí právní úprava je rovněž upravena v některých dalších právních předpisech, jako je zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, 17

18 o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a další. 18

19 Tuto zásadu výslovně stanoví 460 obč. zák. Z hlediska právního je smrt událostí, se kterou jsou spojeny právní důsledky, tzn. že majetek zůstavitele přechází na dědice přímo na základě této právní skutečnosti. Zůstavitelem zanechanému majetku se nepřiznává právní subjektivita jako za platnosti Obecného zákoníku občanského z roku 1811, kdy existoval institut tzv. ležící pozůstalosti. Dědic událostí zůstavitelovy smrti nevstupoval do postavení svého předchůdce, co se týkalo majetkových práv a povinností. Touto právní skutečností se pro něho zakládalo toliko dědické právo; dědické právo se mu tím nabízelo k přijetí. Dle tohoto zákoníku se úmrtím zůstavitele stávala pozůstalost (tj. souhrn práv a závazků s výjimkou práv a závazků vázaných k osobě zůstavitele) tzv. ležící pozůstalostí. Co se týče právní povahy této ležící pozůstalosti, převládal názor, že se nejedná o právnickou osobu. Jednalo se o samostatný majetkový soubor sui generis, právně nedělitelný v tom smyslu, že zahrnoval veškerý majetek, tedy majetek dědicům známý, o kterém se jednalo, i majetek, který se objeví v budoucnu. Tento majetkový soubor také sám odpovídal až do odevzdání dědicům za dluhy a odkazy. Pozůstalost zastupoval dědic, jakmile mu soud svěřil správu pozůstalosti, popřípadě opatrovník. Institut ležící pozůstalosti se tedy v současném právním řádu již nevyskytuje. 13 Je třeba dodat, že podle ustanovení 460 obč. zák. k dědění nedochází dnem smrti zůstavitele, nýbrž okamžikem jeho smrti. Výjimečně bude tedy třeba řešit, kdo v týž den zemřel dříve, tj. kdo je ke komu zůstavitelem a kdo je dědicem. Nelze-li to zjistit, vychází se ze skutkové domněnky, že všechny tyto osoby zemřely současně. Obvykle vůbec nebývá při smrti zůstavitele jisté, kdo vlastnictví a ke kterým věcem nabývá. To je jisté až vydáním usnesení o ukončení dědického řízení. Přesto nejde 13 Bílek, P. Šešina, M.: Dědické právo v předpisech let C. H. Beck, Praha, 2001, s

20 o nabytí dědictví vydáním tohoto usnesení, nýbrž o nabytí ze zákona, ex lege, a to už okamžikem smrti zůstavitele. V dědickém právu je smrt fyzické osoby prvním z nezbytných předpokladů realizace dědického práva. Fyzická osoba po smrti přestává být subjektem všech právních vztahů. Smrtí se podle 2 písm. e) zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), rozumí nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene. Smrt se zjišťuje prokázáním a) nevratné zástavy krevního oběhu, b) nevratné ztráty funkce celého mozku, včetně mozkového kmene v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle (smrt mozku). 14 Smrt fyzické osoby se prokazuje předepsaným způsobem, tj. úředním zjištěním smrti (prohlídkou mrtvého) a vydáním úmrtního listu. Po provedení prohlídky mrtvého lékař oznámí úmrtí příslušnému obecnímu úřadu pověřenému vedením matriky. Problematika matrik je upravena v zákoně č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů. Dle 1 tohoto zákona je matrika státní evidence narození, uzavření manželství a úmrtí fyzických osob na území České republiky a dále narození, uzavření manželství a úmrtí, k nimž došlo v cizině, jde-li o státní občany České republiky. Matrika se dělí na matriku narození, matriku manželství a matriku úmrtí, pro kterou se vede kniha úmrtí. Místně příslušným k zápisu úmrtí do matriční knihy je dle 10 výše uvedeného zákona obecní úřad (popřípadě městský úřad, úřad městské části či obvodu a újezdní úřad), v jehož správním obvodu osoba zemřela. Nezjistí-li se, kde došlo k úmrtí, provede zápis matriční úřad, v jehož správním obvodu byla zemřelá fyzická osoba nalezena. Zemře-li fyzická 14 Dvořák, J.: K aktuálním otázkám prohlášení občana za mrtvého. AD NOTAM. 2004, č. 6, s

21 osoba v dopravním prostředku, zapíše úmrtí matriční úřad, v jehož správním obvodu došlo k vyložení fyzické osoby z dopravního prostředku. K provedení zápisu rozhodnutí soudu o prohlášení fyzické osoby za mrtvou je příslušný Úřad městské části Praha 1. Matriční knihy, do kterých se zapisuje úmrtí občanů, kteří zemřeli v cizině, vede Úřad městské části Brnostřed. Občanský zákoník v 7 odst. 2 pamatuje i na případy, kdy smrt určité fyzické osoby není možno prokázat tímto obvyklým a předepsaným způsobem, ačkoli podle okolností konkrétního případu a obecných zkušeností nejsou pochyby o tom, že tato osoba zemřela (například je-li někdo nezvěstný delší dobu, stal-li se někdo obětí hromadné katastrofy, ale jeho tělo nebylo nalezeno apod.). V tomto případě soud fyzickou osobu svým rozhodnutím prohlásí za mrtvou. Řízení o prohlášení za mrtvého je upraveno v o. s. ř. a soud jej zahájí na návrh toho, kdo má na věci právní zájem (například pozůstalá manželka nezvěstného), je-li pravděpodobné, že nezvěstná osoba, se zřetelem ke všem okolnostem případu, již nežije. Pokud soud uzná, že jsou v konkrétním případě dány podmínky pro prohlášení nezvěstného za mrtvého, ustanoví nezvěstnému opatrovníka a vyhláškou nebo jiným vhodným způsobem nezvěstného vyzve, aby se do jednoho roku přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm v téže lhůtě podal zprávu. Zároveň soud provede všechna potřebná šetření o nezvěstném. Ve vyhlášce soud uvede podstatné okolnosti případu a oznámí, že po uplynutí lhůty uvedené ve vyhlášce rozhodne o prohlášení za mrtvého, jestliže se nezvěstný nepřihlásí nebo nedojde-li zpráva o tom, že je naživu. Lhůtu určí soud na jeden rok od uveřejnění vyhlášky. Ve vyhlášce je nutno uvést den, kdy tato lhůta končí. Zjistí-li soud během řízení, že nejsou splněny podmínky prohlášení za mrtvého, řízení zastaví. Po marném uplynutí lhůty určené ve vyhlášce soud vydá rozsudek o prohlášení za mrtvého, ve kterém uvede den, který platí za den smrti nezvěstného, případně den, který nezvěstný nepřežil. Zjistí-li soud, že ten, 21

22 kdo byl prohlášen za mrtvého, je naživu nebo žil v den, od kterého dosud neuplynula doba přiměřená k tomu, aby nezvěstný mohl být prohlášen za mrtvého, zruší své rozhodnutí. V takovém případě zruší soud také své návazné rozhodnutí o dědictví, které bylo v řízení o dědictví po takové osobě vydáno ( 175w o. s. ř.). Domnělí dědicové musí vydat vše, o co se takto bezdůvodně obohatili, a není-li to dobře možné, poskytnout náhradu v penězích. Právo domněle mrtvého vlastníka na vydání majetku na tom, kdo mu jej zadržuje, se nepromlčuje ( 100 odst. 2 obč. zák.). 15 Práva a povinnosti osoby prohlášené za mrtvou se obnovují ex tunc (zpětně), tj. tak, jako by k prohlášení za mrtvého vůbec nedošlo, přičemž tato osoba mohla nabývat práv a povinností taktéž v mezidobí. Výjimka v tomto případě platí dle 22 odst. 2 zákona o rodině, ve kterém je stanoveno, že manželství osoby prohlášené za mrtvou se již neobnoví, pokud manžel toho, kdo byl prohlášen za mrtvého, uzavřel manželství nové, a to ani v případě, že toto další manželství již zaniklo. Kromě situace, kterou jsem dosud rozebírala, a to, že je vzhledem ke všem okolnostem případu pravděpodobné, že nezvěstná osoba již nežije, může také dojít k situaci, kdy sice není možno zjistit smrt předepsaným způsobem, přesto je však jisto, že tato osoba zemřela, například při hromadném neštěstí, kdy se nepodaří nalézt a identifikovat všechny oběti apod. V těchto případech soud dle 200 o. s. ř. vydá rozhodnutí, kterým takovou osobu prohlásí za mrtvou, a současně také stanoví den její smrti. Jde o tzv. důkaz smrti. Prohlášení za mrtvého a důkaz smrti jsou co do právních důsledků stejné. Rozdíl spočívá v tom, že rozhodnutí o důkazu smrti je možno vydat pouze tehdy, je-li jisté, nikoli pravděpodobné, že nezvěstná osoba zemřela, a kterého dne se tak stalo. Nejde tedy o pouhou domněnku, a proto zde také není potřeba ani vyhlášky, ani jednoroční lhůty Mikeš, J.: Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Informatorium, Praha, 1993, s Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 5. vyd. Linde Praha, Praha, 2008, s

23 Rozhodnutí o prohlášení za mrtvého patří k rozhodnutím o osobním stavu, k tzv. statusovým věcem ( 80 písm. a) o. s. ř.), k jejichž řešení je povolán výlučně soud. Tímto rozhodnutím jsou všechny orgány vázány, a nepřichází tedy v úvahu, aby si v rámci svého řízení řešily tuto otázku jako otázku předběžnou ( 135 odst. 1 o. s. ř.). Kromě smrti fyzické osoby zůstavitele patří mezi předpoklady realizace dědického práva také existence dědictví, neboť dědické právo je právem majetkovým. Do dědictví náleží především věci, a to jak věci movité, tak věci nemovité, včetně jejich součástí a příslušenství. Byl-li zůstavitel jen podílovým spoluvlastníkem těchto věcí, je předmětem dědictví jeho spoluvlastnický podíl. Majetek tvořící podstatu dědictví zahrnuje i zůstavitelovy pohledávky, jestliže ovšem nebyly omezeny jen na jeho osobu, a nezanikly tak jeho smrtí, a další majetková práva jako například členský podíl v bytovém družstvu či vypořádací podíl v nebytovém družstvu, obchodní podíl v obchodní společnosti apod. a dále například práva autorská, práva z vynálezů a objevů atd. Předmětem dědění je také majetek, který souvisí s podnikáním. Podnik je věcí hromadnou ( 5 odst. 2 obch. zák.) a tvoří jej soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání; k podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit ( 5 odst. 1 obch. zák.). Tím je také dána odpověď na otázku, zda při vypořádání dědictví mohou být mezi dědice rozdělovány věci, které podnik tvoří: předmětem dědictví je podnik jako věc hromadná a nikoli jednotlivé věci (hmotné složky podnikání). Zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů je východiskem pro pořízení soupisu aktiv a pasív dědictví a pro určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů zůstavitele a čisté hodnoty dědictví. 23

24 Pro rozsah majetku a dluhů, ocenění majetku a stanovení výše pohledávek a dluhů je určující doba smrti zůstavitele. Dodržení této zásady někdy nebývá jednoduché. V otázce zařazení majetku a dluhů jde zejména o situace, kdy zůstavitel před úmrtím učinil právní úkon, jehož důsledkem má být vznik, změna nebo zánik nějakého práva nebo povinnosti, často vznik či zánik práva vlastnického, ale není zcela jasné, zda právní důsledky takového právního úkonu nastaly ještě za života zůstavitele. Především je třeba zmínit smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem. Vlastnické právo, popřípadě jiná věcná práva k nemovitostem, totiž vznikají až vkladem do katastru nemovitostí ( 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem ve znění pozdějších předpisů). Vklad do katastru nemovitostí má přitom zpětné účinky, které se váží ke dni, kdy byl katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad ( 2 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb.). Právní důsledky sledované právním úkonem zůstavitele, učiněným za jeho života, tj. vznik, změna nebo zánik vlastnického či jiného věcného práva k nemovitostem, tak mohou za jeho života nastat pouze v případě, že byl také ještě před úmrtím podán návrh na vklad do katastru nemovitostí a o tomto návrhu bylo následně kladně rozhodnuto. O vkladu do katastru přitom může být rozhodnuto i po úmrtí zůstavitele, a přesto, byl-li návrh na vklad podán před smrtí zůstavitele, budou účinky kladného rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu působit zpětně. 17 Zanechal-li zůstavitel kromě svého výlučného majetku i majetek patřící do společného jmění manželů ( 143 obč. zák.), případně měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem pouze majetek patřící do společného jmění manželů, je nutno v rámci dědického řízení provést vypořádání tohoto majetku ( 175l o. s. ř.). Vypořádáním společného jmění manželů se uspořádávají majetkové vztahy mezi manžely podle zásad uvedených 17 Eliáš, K. a kol: Občanský zákoník velký akademický komentář. 1. svazek. Linde Praha, Praha, 2008, s

25 v 149 odst. 2 a 3 obč. zák. Základní zásadou, ze které se při vypořádání vychází, je pravidlo, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění manželů, jsou stejné. Stejné jsou zásadně i podíly na závazcích, které tvoří součást společného jmění manželů, o těchto však budu hovořit později. Soudní komisař provede na základě shodných tvrzení účastníků úplný soupis majetku a závazků tvořících zaniklé společné jmění manželů. Na základě tohoto soupisu určí soud usnesením obvyklou cenu majetku ve společném jmění manželů v době smrti zůstavitele. Soud dále v usnesení podle zásad vedených výše určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Případný rozdíl v hodnotě podílů se vyrovnává pohledávkou, která se zařazuje do soupisu aktiv nebo pasív dědictví jako tzv. náhradová pohledávka zůstavitele nebo pozůstalého manžela. 18 Rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela může být vydáno v podobě samostatného usnesení, v praxi je však běžné, že za účelem rychlejšího a hospodárnějšího postupu v dědickém řízení, může být usnesení podle 175l o. s. ř. o vypořádání společného jmění manželů součástí usnesení o dědictví podle 175q o. s. ř. Může však dojít k situaci, že společné jmění manželů nezaniklo v důsledku úmrtí jednoho z manželů, ale v důsledku rozvodu manželství, kdy jeden z manželů zemřel sice po rozvodu manželů, ale v době, kdy společné jmění manželů ještě nebylo vypořádáno. Jelikož je třeba v dědickém řízení zjistit mj. rozsah zůstavitelova majetku a majetkových práv a dluhů, není možné dědické řízení skončit, dokud není společné jmění manželů, které měl zůstavitel a jeho bývalý manžel, vypořádáno, neboť 18 Drápal, J., Bílek, P., Jindřich, M., Wawerka, K.: Notářský řád a řízení o dědictví komentář. C. H. Beck, Praha, 2005, s

26 bez jeho vypořádání není možno zjistit zůstavitelův majetek a dluhy, a nelze tedy vydat usnesení o určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení v době smrti zůstavitele dle 175o odst. 1 o. s. ř. Společné jmění manželů lze po rozvodu manželství vypořádat dvěma způsoby; oba jsou uvedeny v 150 obč. zák.: 1. písemná dohoda o vypořádání společného jmění manželů ( 150 odst. 1 obč. zák.) uzavřená oběma manžely; 2. vypořádání společného jmění manželů soudem na návrh jednoho z manželů, nedošlo-li k vypořádání dle bodu 1. Zákon dále pamatuje na možnost, že společné jmění manželů není vypořádáno ani jedním ze shora uvedených způsobů, ale zákonnou fikcí dle 150 odst. 4 obč. zák. po marném uplynutí tříleté lhůty k uzavření dohody dle bodu 1., nebo k podání návrhu dle bodu 2. Nejjednodušším případem je uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že jeden z rozvedených manželů již nežije, musí takovou dohodu s bývalým zůstavitelovým manželem uzavřít právní nástupci zůstavitele, tj. všichni zůstavitelovi dědici, a není-li jich, pak stát. Složitějším případem bude, pokud u jedné ze stran není potřebná vůle k uzavření takové dohody. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Aktivně legitimován k podání žaloby je kterýkoliv z bývalých manželů, resp. pasivně legitimovaným je manžel druhý. V tomto případě na místě zemřelého manžela vystupují jeho dědici, případně stát. Je-li žalobcem přeživší manžel, pak žalovanými musí být všichni zůstavitelovi dědici, popřípadě stát. V opačném případě jsou všichni zůstavitelovi dědici na straně žalobce a žalovaným je přeživší manžel. Je tedy na zůstavitelových dědicích, zda se pokusí o uzavření dohody dle 150 odst. 1 obč. zák., či zda dají přednost postupu dle 150 odst. 3 obč. zák. Závěrem je nutno dodat, že podle platného práva bývalý 26

27 manžel není účastníkem dědického řízení, soud tedy v řízení o dědictví nemá pravomoc k vypořádání společného jmění manželů rozvedených manželů a tudíž výrok, kterým by se společné jmění manželů vypořádalo, nemůže být součástí usnesení o dědictví. 19 Na základě provedeného soupisu aktiv a pasív dědictví vydá soud usnesení, kterým určí obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele dle 175o odst. 1 obč. zák. Obvyklou cenou majetku patřícího do dědictví, je třeba rozumět cenu, za kterou bylo možno v době smrti zůstavitele tento majetek prodat, s dodržením případných cenových předpisů o regulaci cen platných v době smrti zůstavitele. 20 Nezanechal-li zůstavitel žádný majetek, není zde nic, co by mohlo být předmětem dědění, a soud dědické řízení zastaví dle 175h odst. 1 o. s. ř. Předmětem dědění může být i majetek nepatrný. Soud však může v tomto případě dědické řízení dle 175h odst. 2 o. s. ř. zastavit a nepatrný majetek vydat vypraviteli pohřbu, který ani nemusí být dědicem. K dědění pak rovněž nedojde. Některá práva a povinnosti jsou s ohledem na svou ryze osobní povahu a výlučnost neoddělitelně spjaty s osobou svého nositele, a to jak po dobu jeho života, tak v případě jeho smrti, v jejímž důsledku zanikají. Jde především o tzv. osobní práva a povinnosti vztahující se k hodnotě lidské osobnosti, tj. k její tělesné integritě, osobní svobodě, cti a důstojnosti, podobě, slovním projevům, osobnímu soukromí apod. ( 11 obč. zák.). 19 Klička, O.: Vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství a dědické řízení. AD NOTAM. 2006, č. 6, s Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář. 5. Vydání. C. H. Beck, Praha, 2001, s

28 Zásadní nemožnost přechodu těchto všeobecných osobnostních práv a povinností vylučuje, aby v případě smrti nositele vznikla přímo ze zákona některým osobám určitá osobní práva a povinnosti, které jsou obdobné právům a povinnostem zemřelého. Tak podle 15 obč. zák. po smrti občana přísluší uplatňovat právo na ochranu jeho osobnosti manželovi nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, pak rodičům. Přitom vznik těchto práv a povinností u osob odlišných od původního nositele nezávisí na tom, jsou-li tyto osoby povolány k dědictví po zemřelém občanovi, popřípadě připadne-li jim po něm zanechaný majetek či nikoli. 21 Další úprava je obsažena v zákoně č. 121/2000 Sb., autorský zákon, který rozlišuje tzv. výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková. Mezi osobnostní autorská práva patří právo autora rozhodnout o zveřejnění svého díla, právo osobovat si autorství, včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění díla. Dále sem patří právo na nedotknutelnost díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu. Užívá-li dílo jiná osoba, nesmí tak činit způsobem snižujícím hodnotu díla. Na to může autor dohlížet, jedná se o tzv. právo na autorský dohled. Podle 11 odst. 4 autorského zákona jsou osobnostní autorská práva nepřevoditelná a smrtí autora zanikají. Po smrti autora si nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu, dílo smí být užito jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu a musí být uveden autor díla, nejde-li o dílo anonymní. Ochrany se může dovolávat kterákoli z osob autorovi blízkých (příbuzní v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní). Této ochrany se může dále domáhat právnická osoba sdružující autory nebo příslušný kolektivní správce. 21 Mikeš, J.: Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Informatorium, Praha, 1993, s

29 V důsledku smrti občana také dochází k zániku práv a povinností vyplývajících z rodinně právních vztahů, jako je manželství, rodičovství, osvojení aj. Naproti tomu práva a povinnosti majetkové povahy úmrtím svého nositele zpravidla nepozbývají významu, ale přecházejí na jiné subjekty. Případy zániku majetkových práv a povinností občana jsou spíše výjimkou než pravidlem. Tak například smrtí dlužníka povinnost zanikne jen v případě, že jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno dlužníkem osobně, například zhotovení uměleckého díla, uskutečnění umělecké produkce, zhotovení literárního nebo vědeckého díla apod., tedy všude tam, kde plnění záleželo na individuálních vlastnostech nebo schopnostech určité osoby. Podle 579 obč. zák. zaniká smrtí věřitele právo, jehož plnění bylo omezeno jen na jeho osobu, například právo na výživné (s výjimkou do dne věřitelovy smrti splatných dávek), právo užívání, popřípadě právo požívání, právo předkupní aj. Smrtí zanikne i právo odpovídající věcnému břemeni, svědčí-li určité osobě jako osobě z tohoto břemena oprávněné. Smrtí zmocněnce nebo zmocnitele zaniká plná moc ( 33b odst. 1 písm. d) a odst. 6 obč. zák.). Zemře-li však zmocnitel, je zmocněnec povinen učinit vše, co nesnese odkladu, aby zmocnitel nebo jeho právní nástupce neutrpěl na svých právech újmu. Úkony takto učiněné mají stejné právní následky, jako kdyby zastoupení ještě trvalo, pokud neodporují tomu, co nařídil zmocnitel nebo jeho dědic. Povinnost ručitele spočívající v tom, že pohledávku věřitele uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník, smrtí ručitele zaniká, pokud ještě v době jeho života nenastal případ, kdy bylo na něm, aby namísto dlužníka splnil zajištěný závazek. Peněžité nároky zemřelého zaměstnance vůči zaměstnateli nezanikají, s výjimkou nároku na náhradu za bolestné a za ztížení společenské uplatnění, které smrtí zaměstnance zanikají. Toto odškodnění 29

30 je totiž chápáno jako zadostiučinění poskytované poškozenému za bolesti, které utrpěl, a za újmu, kterou má v dalším životě ve společenském uplatnění, a proto se na tato oprávnění nahlíží jako na práva spjatá výlučně s osobou poškozeného. Ostatní nároky, které smrtí zaměstnance nezanikají, ovšem nejsou předmětem dědictví, ale do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí přímo postupně na manžela, děti a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti. Pouze pokud není těchto osob, stávají se tyto nároky předmětem dědictví. Naopak peněžité nároky zaměstnavatele smrtí zaměstnance zanikají, s výjimkou nároků, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo které byly zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznány co do důvodu a výše a nároků na náhradu škody způsobené úmyslně. Takové peněžité nároky zaměstnavatele pak budou zařazeny do pasív dědictví. 22 U některých práv je pro případ smrti oprávněného upraven jejich přechod na jiné osoby zvláštními ustanoveními, které vylučují použití ustanovení 460 a násl. obč. zák. o dědění. Jde zejména o práva, která za života zůstavitele většinou sloužila k uspokojování jeho potřeb a spolu s ním i členů jeho domácnosti. V těchto případech je následovnictví upraveno jinak než v dědickém právu; práva, o která jde, nejsou předmětem projednání dědictví a nabyvatelé nemají odpovědnost za dědicovy závazky. K přechodu těchto práv zůstavitele mimo dědické řízení dochází přímo ze zákona, přičemž okruh osob, na které práva přecházejí, nemusí být vůbec shodný s okruhem dědiců. Pokud v konkrétním případě neexistují osoby, na které by práva a povinnosti přešly mimo dědictví, právo či povinnost buď zanikne, nebo se stane předmětem dědění. 23 Tímto způsobem je upraven zejména přechod následujících práv: peněžitých nároků z nemocenského pojištění, 22 Kučera, R.: Dědictví. Linde Praha, Praha, 2001, s Šopková, E.: Přechod práv jinak než děděním. AD NOTAM. 2001, č. 5-6, s

31 peněžitých nároků ze sociálního zabezpečení, plnění pojišťovny v případě pojištění pro případ smrti, práva chráněného nájmu bytu podle 706 a násl. obč. zák., nároků založených restitučními normami. Dědění je univerzální sukcese, při které dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele. Tím se univerzální sukcese liší od shora uvedených případů, při kterých jde o speciální sukcesi singulární. V rámci dědického singulární sukcese práva upravena není. Dalším předpokladem dědické sukcese je existence způsobilého dědice. Zatímco dědicem ze závěti může být osoba fyzická i právnická, včetně státu, zákonným dědicem může být pouze osoba fyzická. Jak fyzická, tak právnická osoba musí být k datu úmrtí zůstavitele způsobilá nabývat práva a povinnosti, tj. musí mít právní subjektivitu. Dle 7 obč. zák. vzniká způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti jejím narozením; fyzická osoba tedy musí být k datu úmrtí zůstavitele naživu, i když i zde existuje výjimka, neboť způsobilost být dědicem je přiznána i tzv. nasciturovi, tj. dítěti, které bylo v době smrti zůstavitele již počaté, avšak dosud nenarozené, a to pouze za předpokladu, že se narodí živé. Jelikož přechod zůstavitelova majetku nastává přímo ze zákona, aniž je k tomu zapotřebí nějakého právního úkonu ze strany dědice, nezáleží na tom, zda je dědic plně způsobilý k právním úkonům či nikoliv. Dědit tedy může i nezletilý či osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena rozhodnutím soudu. V řízení o dědictví pak za takového účastníka jedná jeho zákonný zástupce, případně opatrovník. Co se týká právnické osoby, má-li mít k datu úmrtí zůstavitele způsobilost mít práva a povinnosti, musí buď v době nápadu dědictví existovat (dle 19 odst. 2 obč. zák. vznikají právnické osoby dnem, kdy jsou zapsány do obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku, 31

32 pokud nestanoví zvláštní zákon jinak), anebo musí dojít k jejímu zřízení závětí zůstavitele, jak je jak je tomu v případě nadace. Kromě samotné existence právního nástupce v době smrti zůstavitele zákon klade na dědice fyzickou osobu ve shodě s morálkou ještě další požadavek, a to dědickou způsobilost. Vylučuje totiž z dědictví toho, kdo dal svým jednáním najevo, že nemá k zůstaviteli a jeho rodině patřičnou úctu a citový vztah. Tuto tzv. dědickou nezpůsobilost upravuje občanský zákoník v 469 občanského zákoníku. V tomto ustanovení zákonodárce zformuloval dva důvody dědické nezpůsobilosti, tj. případy, kdy se potenciální dědic dopustil natolik závadného chování, že ho zákon, a to dokonce bez vůle zůstavitele, vylučuje z dědického nástupnictví, a zbavuje ho tak možnosti získat dědictví. Jde v podstatě o jistou ochranu zůstavitele. Ustanovení o dědické nezpůsobilosti se vztahuje na všechny dědice bez rozdílu, nezáleží tedy na tom, zda se jedná o dědice ze zákona či ze závěti. K dědické nezpůsobilosti se přihlíží ze zákona, zákon nepožaduje, aby některý z účastníků dědického řízení tuto nezpůsobilost namítl. Soud k ní v souladu se zásadou oficiality přihlédne, jakmile se o ní dozví. V případě, že dědická nezpůsobilost vyjde najevo až po pravomocném skončení řízení o dědictví, nezbývá dědici než postupovat podle 485 a následujících obč. zák. o ochraně oprávněného dědice. Důvody dědické nezpůsobilosti lze po stránce skutkové zařadit do dvou skupin. Dle 469 obč. zák. nedědí ten, kdo se dopustil: Jedná se o taxativní výčet osob z řad nejbližšího příbuzenstva, který nelze žádným způsobem rozšiřovat, a to ani kdyby se jednalo o osobu zůstaviteli blízkou. Jednání musí naplňovat znaky úmyslného trestného činu; nedbalostní trestné činy nemají na dědickou způsobilost vliv. Nezáleží na tom, zda byl pachatel za tento trestný čin odsouzen nebo zda proti němu bylo alespoň zahájeno trestní stíhání. Jediným kritériem je skutečnost, že dotyčný se dopustil jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty 32

33 úmyslného trestného činu. Platí ovšem, že pokud byl pachatel za takovýto trestný čin pravomocně odsouzen, je soud projednávající dědictví vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. 24 Jestliže však takové rozhodnutí vydáno nebylo (například z důvodu amnestie, promlčení), řeší soud v dědickém řízení tuto otázku jako předběžnou ( 135 odst. 2 o. s. ř.). 25 Spáchání takového trestného činu přitom vede k dědické nezpůsobilosti pouze tehdy, jestliže k němu došlo ještě za života zůstavitele. Zákon sice pojem zavrženíhodného jednání blíže neupřesňuje, nicméně za takové jednání lze považovat jednání, kterým chce dědic zabránit tomu, aby se po smrti zůstavitele uplatnila jeho svobodná vůle. Toto jednání nemusí naplňovat znaky trestného činu, může k němu dojít například tak, že dědic zabrání zůstaviteli v pořízení závěti, nebo ho naopak k sepsání závěti donutí, nebo že vyhotovenou závěť zničí, zatají, zfalšuje apod. Projev poslední vůle v sobě přitom nezahrnuje pouze závěť, ale i listinu o vydědění, listinu o ustanovení správce dědictví apod. K jednání, které má za následek dědickou nezpůsobilost, může dojít i po zůstavitelově smrti. K závěru, zda se v konkrétním případě jedná o zavrženíhodné jednání, či nikoli, je často třeba dojít na základě soudcovské úvahy. V této souvislosti bych ráda zmínila rozsudek Krajského soudu v Brně, který judikoval, že za zavrženíhodné jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle, které by přivodilo dědickou nezpůsobilost dědice, nelze považovat jednání, kdy dědic v průběhu dědického řízení tvrdil, že předložená závěť zůstavitele je psána jeho vlastní rukou, ačkoliv v navazujícím soudním 24 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne , č.j. 24 Co 35/ Usnesení Městského soudu v Praze ze dne , sp.zn. 24 Co 315/97. 33