Bankovní institut vysoká škola Praha. Lidská práva v průběhu historie Bakalářská práce

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Lidská práva v průběhu historie Bakalářská práce Lucie Zlámalová 4/2011

2 Obsah OBSAH... 1 I. ÚVOD... 2 II. OBDOBÍ PŘED NAŠÍM LETOPOČTEM A PRÁVA ČLOVĚKA... 3 ARCHAICKÉ PRÁVO... 3 ANTICKÉ ŘECKO... 5 ŘÍMSKÉ PRÁVO... 7 III. OBDOBÍ STŘEDOVĚKU CHRISTIANIZACE PRÁVA V ŘÍMĚ A ROZŠÍŘENÍ CÍRKVE DO ZBYTKU EVROPY RANÝ STŘEDOVĚK TEMNÝ STŘEDOVĚK DOBA OBJEVŮ IV. DOBA OSVÍCENÍ PŘECHOD ABSOLUTNÍ MOCI K PARLAMETARISMU CESTA K OSVÍCENÍ PŘEDREVOLUČNÍ OBDOBÍ FRANCOUZSKÁ REVOLUCE AMERICKÁ VÁLKA O NEZÁVISLOST INDIÁNI POREVOLUČNÍ OBDOBÍ V. 20. STOLETÍ A SOUČASNOST NOVÁ EVROPA POVÁLEČNÁ EVROPA POVÁLEČNÁ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA VSTUP DO NOVÉHO TISÍCILETÍ ISLÁM VI. ZÁVĚR VII. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY: PUBLIKACE INTERNETOVÉ STRÁNKY

3 I. Úvod My lidé, jsme se do podoby, jakou máme dnes, vyvíjeli mnoho milionů let. Počátek člověka jako druhu, tedy Homo sapiens sapiens je datován 40 tisíc let př. n. l. Už v té době existovalo právo. V té době i v době dávno, dávno před tím, kdy ještě člověk nevypadal, tak jak vypadá dnes. Jednalo se především o právo silnějšího. To je dáno do vínku všem tvorům už od pradávna. To, čím se my lidé lišíme od ostatních zvířat, je schopnost mluvit a myslet. Dokážeme své myšlenky realizovat v činy, a tím zdokonalovat sebe sama i své okolí. Člověk je tvor společenský, proto lidé vždy žili a lovili ve smečkách. Zde je prvopočátek vývoje práva tzv. archaického práva, úplná kolébka právní vědy. Podle práva silnějšího byl volen vůdce smečky nebo kmene a ten na základě své moci mohl určovat pravidla chování ostatních členů. Ale mimo schopnosti myslet máme my lidé také schopnost uvědomovat si vlastní identitu a sebe jako samostatnou jednotku s vlastními názory, potřebami a pocity. Tato schopnost vlastní subjektivity je základem pro vznik přirozených práv člověka a možnost jejich uplatnění vůči okolí. Po celá staletí se lidé řídily zákonem předků, právo přecházelo postupně z generace na generaci. Přirozená práva, jako pojem, byla poprvé popsána ve starověkém Římě. Jedná se o právo od přírody nebo by se dalo nazvat i božím zákonem. Přirozené právo bylo nadřazeno psanému pozitivnímu právu, předcházelo mu a bylo jakýmsi nástrojem pro jeho tvorbu a dodávalo mu jeho legitimitu. Tato filosofie byla převzata křesťanským náboženstvím a v podobě božského práva byla prosazována. Jedním z hlavních představitelů prosazování přirozeného božského práva byl Tomáš Akvinský ( ). Tomáš Akvinský vycházel z Aristelova učení, podporoval feudalismus a hlásal hierarchii forem. Z toho vycházelo i jeho přesvědčení o nadřazenosti přirozeného práva tzv. božích zákonů nad pozitivním právem a světskými zákony. Z toho by se dalo usuzovat, že přirozené právo jako předchůdce lidských práv bylo nástrojem církve. Lidé dostali do vínku schopnost myslet, uvědomit svou subjektivitu, ale mimo to také vrozenou nespokojenost a vzpurnost. Právě uvědomování si sebe sama a nespokojenost se stávajícím stavem bylo hnacím motorem pro prosazení přirozených práv a následně i práv lidských. Jako jedna z kolébek lidských práv byla a je považována anglická listina Magna charta libertatum vydaná v Anglii v roce Tento dokument z větší části čerpal z listiny svobod (Charter of Liberties) z roku 1100, kterou napsal Jindřich I. Tyto dokumenty do určité míry omezovali moc panovníka a zajišťovali určitá práva pro šlechtu a církevní hodnostáře. 2

4 Lidská práva definovaná jako subjektivní veřejná práva, která jsou zaručena ústavou, se začala rodit až v druhé polovině 18. století. Mezníkem byla francouzská revoluce v Evropě a válka o nezávislost v USA. V průběhu těchto zlomových událostí v dějinách vznikly jedny z nejdůležitějších listin a to francouzská Deklarace práv člověka a občana a americká Deklarace nezávislosti. Dnes jsou lidská práva zakotvena do ústav většiny evropských států a to v podobě vycházející z Všeobecné deklarace základních práv a svobod. Narozdíl od USA, kde byla do ústavy zakotvena Deklarace nezávislosti, která se následně doplňovala a upravovala. V Evropě se Všeobecná deklarace základních práv a svobod začala stávat součástí ústav až po II. světové válce, v padesátých letech 20. století. Byla to reakce na zkušenosti s totalitními režimy a právě s již zmíněnou II. světovou válkou. Ale co to jsou vlastně lidská práva dnes tak často diskutovaná? Ačkoliv jsou lidská práva dnes tak ožehavým tématem, ačkoliv jsou zakotvena v ústavách jednotlivých států, stále je tvoří a prosazují lidé se subjektivními názory a s osobitým postojem ke společnosti, ve které žijí. Jedná se o to, že definice lidských práv hlásá, že práva jsou přisuzována každé lidské bytosti, ale je tomu skutečně tak? Například volební právo žen bylo prosazeno v mnoha státech až během 20. století. Základní lidská práva by měla být zajištěna ústavami všem bez rozdílu pohlaví, rasy, náboženského vyznání. Právo na život, svoboda vyznání, svoboda slova atd.. Přestože jsou tato práva součástí ústavních pořádků, podléhá jejich prosazování společnosti a jejím všeobecným názorům a společenským předsudkům. Tato práce by měla ukázat z jakého důvodu je prosazení individuálních lidských práv tak problematické. A co vše ovlivňuje jejich uplatnění v našich životech. II. Období před naším letopočtem a práva člověka 1 Archaické právo V dobách prvobytně pospolné společnosti, kdy začala vznikat potřeba usměrnit chování příslušníků kmene, se právo aplikovalo pouze ústně. Vznikaly formy patriarchátů, kdy vůdce byl hlavou kmene a zároveň soudcem a zákonodárcem. Jako porotu využíval tzv. rady starších. Pravidla, která určoval, byla znakem moci, kterou měl nad ostatními. Dalším 1 V kapitole II. bylo čerpáno z knihy Evropské dějiny práva, autor: Hans Hattenhauer, rok vydání 1998, nakladatelství: C. H. Beck, I. vydání, ISBN

5 aspektem při aplikaci práva bylo náboženství. Lidé se obávali pro ně v té době nevysvětlitelných úkazů a přisuzovali je bohům. Formami pokání bylo přinášení obětí. Na obětních místech umírali lidé i zvířata a ostatní doufali v boží smír a odpuštění. První psaný zákoník byl napsán v 22. století př. n. l. Vydal ho Umammue, sumerský král městského státu Uru. Zákoník je psaný pro nás velmi nemoderním způsobem. Jedná se o konkrétní výčet trestných činů a s tím i výčet následných trestů, které budou hříšníka čekat, pokud zákon poruší. Nicméně i tento zákoník zajišťoval občanům určitá práva, v té době se jednalo spíše o způsob satisfakce v podobě trestu, který následoval. V době sumerské kultury byly tresty velmi tvrdé. Dnes bychom řekli, že byly nelidské. Nejznámějším zákoníkem této doby je tzv. Chamurapiho zákoník. Král Chamurapi žil v letech př. n. l. a byl šestým králem starobabylónské říše. Níže je uvedena ukázka z Chamurapiho zákoníku 2 : Spravedlivé zákony, které Chamurapi, král mocný, pevně stanovil a zemi opatřil řádný mrav a dobré vedení ( ), aby spravedlnosti dal vzejít na zemi, aby vyhubil bezbožníky zlosyny, aby silný nekřivdil slabému ( ) Tedy: 1. Jestliže někdo někoho obvinil a uvrhl naň podezření z vraždy, avšak neusvědčil jej, bude ten, kdo ho obvinil, usmrcen. 16. Jestliže někdo ukryl ve svém domě buď otroka, nebo otrokyni, uprchlé z paláce nebo nevolníkovi, a na výzvu hlasatele je nevydá, tento majitel domu bude usmrcen. 22. Jestliže se někdo dopustil loupeže a bude dopaden, tento člověk bude usmrcen Jestliže šenkýřka, v jejímž domě se scházeli zločinci, tyto zločince nezadržela a do paláce nepřivedla, bude tato šenkýřka usmrcena Jestliže dítě udeřilo svého otce, uříznou mu jeho ruku Jestliže právoplatný občan vyrazil oko příslušníku plnoprávných občanů, vyrvou mu oko Jestliže zlomil kost plnoprávného občana, zlomí mu kost Jestliže vyrval oko nevolníka nebo zlomil kost nevolníka, zaplatí jednu minu stříbra Jestliže otrok jiné osoby udeřil příslušníka třídy plnoprávných občanů ve tvář, uříznou mu ucho

6 233. Jestliže stavitel postavil někomu dům a neudělal své dílo pevně a zeď spadne, tento stavitel pevně vystaví tuto zeď ze svých vlastních prostředků. Práva, která tento sumerský zákoník zajišťoval občanům, nebyla pro každého stejná. Tehdejší obyvatelstvo se dělilo dle společenského postavení. A toto společenské postavení bylo znakem pro práva, která svému nositeli zajistila. Zákoník dělil obyvatelstvo na 3 : 1. AWILY tj. plnoprávné občany, nejvyšší a nejbohatší vrstva v říši. Při jejich sporech se řešilo dle modelu oko za oko, zub za zub 2. MUŠKÉNY tj. svobodní lidé, ti byli ovšem ve svých právech a nárocích značně oproti AWILÚM oslabeni. V případě, že byli v nějaké věci poškozeni, platila se jim peněžitá náhrada. Pokud, ale oni způsobily škodu nebo jiným způsobem poškodily vyšší společenskou třídu tj. AWILY, následovala odplata formou oko za oko, zub za zub 3. WARDY tj. otroci, nevolníci náležící pánovi (který mohl být potrestán za jejich zmrzačení či zabití). V případě, že byli usmrceni nebo zmrzačeni jinou osobou, platila se finanční náhrada jejich majiteli. Tito lidé byli považováni za věc. Rozlišení, pro uplatnění nároků obyvatel podle jejich třídního zařazení, majetku nebo vlivu, je standardem pro dlouhá staletí a ani dnes není vždy evidentní, jestli osoba z vyššího postavení má stejná práva jako osoba ze slamu. Antické Řecko Řekové byli ti, kteří položili základy moderní právní vědě jako oboru. Právo jako vědní obor vzniklo z filosofie, tzv. všeobecné vědy. Nejdůležitějším přínosem Řeků evropskému právu je řecké městské zřízení zvané POLIS. POLIS bylo městské zřízení, kde se obyvatelé podíleli na řešení tzv. veřejných záležitostí. Veřejné záležitosti v Řecku se projednávaly na shromážděních, kterým se říkalo AGORA. AGORA byl sněm, kterému předsedali kmeti a urození. Sněm by se dal přirovnat k radě starších. Účastníci sněmu zasedali v kruhu na ozdobených kamenech. Okolo kruhu se shromažďovali ostatní občané POLIS. Účast v AGOŘE byla povinná, ale pouze pro plnoprávné občany mužského pohlaví. Ačkoliv 3 5

7 byla v městských zřízeních demokracie, řídila se přísnou hierarchií a to králem počínaje, přes urozené, méně urozené až po otroky, kteří byli bez jakýchkoliv práv. Otrok zde také nebyl brán jako člověk, nýbrž jako věc. Touto hierarchií se řídilo i jednání v AGOŘE, hlavní slovo měla rada kmetů. I když jsou Řekové velmi vášnivý a emotivní národ, snažila se rada kmetů hledat racionální a moudrá rozhodnutí, která mohli rozumově zdůvodnit. Přestože měli aristokraté díky svému původu právo prosazovat svůj názor mezi prvními, byli si vědomi, že bez dostatečné podpory AGORY se jejich rozhodnutí neshledá s úspěchem. Od těchto dob je známá zkušenost, že žádná veřejná záležitost se nedá řešit bez toho, aby se vládnoucí ucházeli o přízeň těch, kterým vládnou. Tento princip se stal jednou z hlavních a procesních zásad již před tím, než byl popsán řeckými filosofy ve stol. př. n. l. Hlavní představitelé AGORY sice nebyli právníky, ale byli za svá rozhodnutí odměňováni, respektive strana žalovaná i žalující vložily do kruhu, okolo kterého seděla rada starších, určený vklad (dva talenty zlata). Tento obnos připadl soudci, který nejlépe a nejrozumněji rozhodl a k jehož názoru se přiklonila většina AGORY. Stabilitu a řád dávaly řeckému systému do kamenných desek tesané zákony zvané NOMOSY. NOMOSY upravovaly průběh soudních procesů, procesní postupy a dále materiální právo. Zákonodárnou moc mělo v Řecku také shromáždění lidu, to navrhovalo a schvalovalo zákony (NOMOSY). Písemně a závazně začaly své právo Řekové uplatňovat v 7. století př. n. l. Přestože měli Řekové psané právní normy, neznali výklad zákonů ani soudní úvahu. NOMOSY měly absolutní přednost. V sankcích si Řekové brali do určité míry za vzor Starobabylónskou říši a její tresty ve stylu oko za oko, zub za zub. Pokud nebyl trest určen NOMOSEM, určovala trest AGORA. I zde se používal ordál, tedy boží soud. Slovo Ordál se poprvé objevilo v zákonících Starobabylónské říše. Termín ordál, tj. boží trest je germánského původu. Používal se v případech, kdy nebylo možno jednoznačně dokázat vinu nebo nevinu. K ordálu se většinou používaly přírodní živly, tedy oheň a voda, ale také souboj, požití některých tekutin nebo pokrmů. Účelem božího soudu bylo, že obžalovaný přežil vliv tzv. božího nástroje (voda, oheň) v případě, který by ho za normálních okolností zabil nebo poškodil. V té době lidé věřili, že viníka vidí boží oko a tímto způsobem bůh promlouvá a usvědčuje nebo osvobozuje od provinění. Ordál se jako způsob důkazního řízení používal do pozdního středověku, kdy ho pak nahradilo mučení u výslechu. Mučením se vynucovalo přiznání. Instituce, která těchto způsobů ráda používala, byla hlavně inkvizice při čarodějnických procesech. Za zavedení určité stability v zákonech vděčily např. Athény Solónovi. Jeho reformy obnášely např. zavedení správy financí, úřady pro správu městského majetku. Přestože je 6

8 mnohdy Řecko považováno za vzor demokracie, už Aristoteles napsal, že prvořadá je vyváženost. Každé zřízení, monarchie jako vláda krále, aristokracie jako vláda vznešených a demokracie jako vláda lidu, se může zvrhnout. Římské právo Římané se od Řeků liší svým neoblomným smyslem pro právo a svým disciplinovaným chováním. Řím byl původně městem rolníků a jejich smysl pro právo vznikal používáním selského rozumu, ctili hodnoty, které budovali, a praktické zkušenosti se staly postupně srozumitelnou právní morálkou a tu zarputile zachovávali. Římané měli přísné normativní vědomí se smyslem učit se novým a lepším způsobům, smysl pro povinnost a konzervativní smýšlení. Nadále se pěstovala druhová odlišnost mezi šlechtou a obyčejným lidem. Řím se obával degenerace demokracie v ochlokracii, proto byla rozhodující moc v rukách nejvyšších a nejzámožnějších vrstev. Příslušníci nejvlivnějších rodin byli držiteli úřadů a měli rozhodující pravomoci (Konsulové). Římané si byli také vědomi toho, že moc může pokazit morálku. Z toho důvodu byli voleni do kontrolních úřadů vedle konsulů i zástupci lidu tzv. TRIBUNOVÉ (tribuni plebis) a to vždy na jeden rok. Ti chránili lid před nezákonnými opatřeními magistrátů tedy držitelů úřadů svými zákroky. TRIBUNOVÉ měli právo svolávat shromáždění lidu. Rozhodnutí vzešlá ze shromáždění lidu nabyla právní platnosti v celém státě. Stát řídili dva konsulové, kteří byli podřízeni právu. Konsulům podřízený, nicméně disponující nejvyšší úřední mocí, byli preatoři. Úřad Preatora dosazoval soudce, tedy soukromé osoby. Od roku 367 př. n. l. vznikl úřad censorů. Censor byl strážcem mravů. Měl moc odnímat senátorské posty, pokud by byla porušena mos maiorum. V moci censora bylo také udělit kterémukoliv občanovi důtku. Důtka snižovala čest občana, který ji dostal, a podle toho se k němu zbytek společnosti choval. Základní konsensus římského právního systému byl: - fas (posvátné právo); - ius (právní příkaz); - mos maiorum (mravy otců); Řím také jako první rozdělil právo na soukromé a veřejné a dále pak soukromé na: Ius natural přirozené právo; 7

9 Ius genetium právo mezi národy, právo ostatních národů ve vztahu k římským občanům; Ius civil občanské právo, do určité doby se týkalo výhradně římských občanů; Jedním z hlavních pramenů římského práva byly zákony dvanácti tabulí. Tyto zákony byly sepsány 450 let př. n. l. Tyto zákony vytvořili lidé a lidé je také museli odsouhlasit. Zákony dvanácti tabulí byly garancí svobody, neustále zdůrazňovaly závaznost práva pro všechny i pro nejvyšší moc. Zákony měly všem zajistit právo. Byly vytvořeny ve spolupráci s Řeky, kteří sice byli v Římě jako otroci, nicméně Římané k nim vzhlíželi jako ke svým učitelům. Řekové učili Římany filosofii a jiným vědám, ve kterých vynikali. Římané se svým obdivem k řeckým znalostem netajili. Každá z tabulí obsahovala konkrétní téma. Tabule I. upravovala povinnost dostavit se k soudu. Byla zde popsána zastupitelnost tzv. vindex. Zástupce musel být rovný zastupovanému rodem či postavením. Soudní procesy se konaly pouze do západu slunce a měly spíše smírčí charakter. Měly rozsoudit, ale také smířit znesvářené strany. Tabule II. upravovala postupy soudních řízení. V Římě již existoval soudce. Byl to soudce z lidu. Spoluobčan znalý práva. Druhá tabule upravovala také soudní sázku tj. obnos, který obě strany při zahájení procesu složily. Vítězná strana dostala složený obnos zpět. Vklad poraženého propadl soudu. Platba neboli sázka byl nástroj, který měl zajistit, že soud bude opravdu poslední instancí. Tabule III. upravovala systém rozhodnutí. Upravovala postupy při nesplnění rozsudku. Trestem za nesplnění mohlo být i otroctví. Tabule IV. upravovala otcovskou moc. Hlava rodiny měla téměř absolutní moc nad ostatními členy domácnosti. Mantinelem měla být pouze otcovská náklonnost a dobré mravy. Dále zde byla úprava rozvodu manželství a vypořádání majetku. Tabule V. upravovala dědictví. To se řídilo rodovým svazkem. Dnes bychom řekli ze zákona. V případě existence závěti měla přednost vůle zůstavitele projevená v závěti. Tabule VI. upravovala majetkové pohyby, tedy koupě a ostatní převody majetku. 8

10 Převody majetku měly svá daná pravidla. Dále zde bylo upraveno vydržení a s tím související postavení manželky. Řím byl k ženám poměrně tolerantní a umožňoval jim právní svébytnost. Tabule VII. upravovala všechny sousedské vztahy. Tabule VIII. upravovala delikty, dnes bychom řekli trestní zákon. Bylo zde upraveno i zneužití práva soudcem. Sice z něj nebyly vyvozeny žádné právní důsledky, ale měla svou vážnost souvislosti s morálními zásadami. Boží soud v minulosti tak rozšířený se v Římě používal minimálně. Římské právo si zakládalo na rozumovém důkazním řízení. Tabule IX. upravovala velezradu. Dále pak ustanovení, že bez rozsudku nesmí být nikdo usmrcen. Tabule X. upravovala pohřbívání mrtvých. Například to, že nebožtíci nesmí být pohřbíváni ve městě. Tabule XI. a XII. upravovaly vztahy mezi otroky, společenskými třídami, přestupky otroků apod. Je evidentní, že římský systém byl první, který bral v úvahu přirozené právo, které je přisouzeno všem tvorům. Přestože nepožíval každý stejnou míru svobody a práv. Důležitým aspektem bylo postavení, majetek, ale také to jestli je občan rozený Říman nebo se do města přistěhoval, nebo žije v provincii. Přesto všechno zákon dvanácti tabulí, který v Římě byl, zajišťoval možnost získat svobodu a práva i otrokům, přestože tzv. pouze patřily k domu jako věci. Byli různými způsoby motivováni k získání svobody. Syn se mohl vyvázat s otcovy moci a stát se plnoprávným občanem. A ženy narozdíl od Řecka měli ze zákona mnohem více možností být svobodné a vyvázat se z područí manžela. Tabule VI. umožňovala ženám zachovat si svou samostatnost tzv. vydržením. Jednalo se to, že tři noci v roce žena nesetrvala v mužově domě a tím si zajistila právní svébytnost. Žena se mohla rozvést, mohla být vykázána z domu manžela. V takovém případě byla mužova povinnost dle zákona vrátit jejímu otci věno, které mu při uzavření manželství věnoval. Římané dbali, aby se neuzavíraly nerovné sňatky. Zákaz sňatků mezi plebeji a patriciji (conubium) byl součástí římského zákona, přestože byl záhy zrušen, byl dále striktně dodržován v rámci obyčeje. Řím zajistil svým občanům i občanům jednotlivých provincií svobodu a jejich práva, ale práva a svobody byly různé. Ačkoliv je ius civil základem pro svobodné právní systémy neznamenalo to, že každý občan v Římě, později v římských provinciích užíval plně práv a 9

11 svobod zněj vycházejících. Podstatným aspektem byl stále původ a postavení ve společnosti, ale také římské občanství. A pokud ho občan měl, lišila se práva pro občany, kteří měli občanství koupené, získané nebo byl občan narozen jako občan Říma. Vycházela jeho svoboda a právo z postavení hlavy rodiny nebo ji získal v průběhu života. III. Období středověku Christianizace práva v Římě a rozšíření církve do zbytku Evropy Christianizace si začala razit obrysy světového právního řádu od roku 313 n. l. Milánským tolerančním patentem. Tím nastal vzestup křesťanství na celoříšské náboženství. To bylo za vlády císaře Theodese ( n. l.). Církev disponovala přesvědčivým učením a byla schopna navázat na římské tradice. Právo se také muselo podřídit nové etice, to znamenalo milosrdenství, boží milost a lásku. Zbožnost a lásku hlásali Římané a Židé, přesto bylo psané právo závazné nadále pro všechny i pro křesťany. Během následujících století upevňovala vzniklá křesťanská církev své postavení a svůj vliv. Vzhledem k tomu, že stoupal počet těch, kteří se k nové víře hlásili, rostlo v církvi přesvědčení o jediné a správné víře a náboženství. Postupem času se církev dostala do postavení, kdy bděla nad světským právem, které mělo svůj původ v tradičním římském právu. Vštěpovala svým posluchačům mravní zásady, které hlásal Ježíš. Pod vlajkou kříže a s větou na rtech Bůh si to žádá měla rozpínavé tendence a i za cenu krveprolití své učení prosazovala. Dalo by se to přirovnat k velké monarchii s despotickými sklony, která pod hrozbou exkomunikace ovládala po dlouhá staletí všechny monarchy Evropy. Již Aristoteles hlásal, že každé zřízení se může zvrhnout. V tomto případě neplatilo, že demokracie, která vznikla v Řecku, se může zvrhnout ve vládu lůzy, nýbrž římská demokracie se přetransformovala v absolutní nadvládu církve ve jménu Krista. Bezhlavá důvěra v církev a v její kázání nemohla trvat věčně. Čím dál častěji se objevovali ti, kteří chtěli důkazy o tvrzení církve. A také ti, kteří s ní nesouhlasili. Z pochybností lidí se v 11. století zrodila vlna kacířství. Trestný čin z pohledu církve. Církev nepotřebovala zbytečné otázky a oponenty. Zpočátku církev trestala kacíře exkomunikací a vyhnanstvím. Procesní postupy se řídily dle světského práva, tedy v první řadě šlo o objasnění skutkové podstaty. Postupně začaly vznikat ze strany církve obavy, že trest exkomunikace 10

12 není dostačující a co víc, můžou se najít tací, kteří to nebudou považovat za trest nýbrž za čest. Přistoupilo se k trestu smrti. Jako důkazní materiál sloužilo svědectví nebo boží soud (ordál). Řešení ve věci kacířství měla na starosti inkvizice. Jednalo se o institut, který měl objasnit skutkové otázky. Jednalo-li se o kacířství, byla skutkovou otázkou pravověrnost. Inkviziční soudci dostali seznam otázek, na které měli zjistit odpovědi. Inkvizitory kladené otázky byly například, jestli měla podezřelá osoba styk s kacíři, jestli jim poskytla přístřešek, jestli se podrobila kacířskému křtu. Vedle obžalovaného bylo nutné vyslechnout tímto způsobem i svědky. Poté se přiznání a nepřímě důkazy musely zhodnotit. Vzhledem k rostoucímu počtu kacířů vypravila církev počátkem 12. století křižáckou výpravu proti kacířům. Ve jménu Krista bylo pár kacířů krvavě umlčeno. Výsledný efekt nebyl takový, jaký církev očekávala. Bylo nutné změnit postup a kacířství a procesní postupy s kacíři zahrnout do zákonů (procesní řád z Novary vydaný roku 1190). Kacíři byli nazýváni nepřátelé ústavy. Od počátku 13. století přijala církev právní zásady, které popisovaly důsledky a sankce pro kacíře. Církev došla k závěru, že pro efektivní potírání kacířů je potřeba mít lidi školené v oboru potírání a analyzování problému kacířství. Vznikl řád Dominikánů. Vzhledem k tomu, že kacíři byli často ze vzdělaných vrstev, zavedla církev opatření, která následně usvědčeného kacíře zbavila právní způsobilosti. Příkladem, kacíři nesměli vykonávat své povolání. Spolu s vysokými finančními sankcemi se snažila církev donutit kacíře k návratu k církvi, pokud to nedokázal jejich kazatel. Jestliže nebyl kacíř odsouzen k smrti, mohl být odsouzen k žaláři, službě ve svaté zemi (Jeruzalémě). Většinou se jednalo o křížovou výpravu, k nošení oděvů kajícníka apod. Raný Středověk Vzhledem k vlivu kacířů, kteří svými otázkami podrývali kázání církve o božím trestu, který bude následovat po porušení práva nebo po nedodržení slibu, začala vznikat potřeba úpravy práva. Jednalo se o 11. a 12. století, kdy začaly vznikat nové kodexy, které chápání spravedlnosti a právo i právo přirozené kladlo do úplně jiné úrovně. Dosud fungující pozůstatky archaického práva, jehož základem byla rodová hierarchie, kde byl důraz kladen na osobní svazky. Vlivem církve a světských přikázání, víra v tyto prastaré svazky slábla. Právo se začalo vynucovat silou, uplatňovalo se formou válek a osobních exekucí. 11

13 Po rozpadu římské říše se Evropa musela vzpamatovat a vykročit novou cestou. Začala zde vznikat města. Ta se zdaleka nepodobala antickým městům ve stylu Říma nebo Athén. Antická města byla především vojenskými základnami, které měly město chránit proti případným vpádům nepřátel. Středověkým městům vévodila katedrála tj. chrám páně. Peníze, které v římské říši běžně fungovaly, nahradil výměnný obchod BARTER. Středověká města vznikala většinou plánovaně. Zeměpán, s vidinou zisku z obchodu či jiných výhod, založil město a propůjčil mu určitá práva, např. právo k obchodování. Svobodná města neexistovala. Vždy byla podřízena nějaké vyšší moci. Mohl to být zeměpán nebo papež. Válečnými vpády a zábory území trpěli nejen sedláci, ale i poutníci a obchodníci. Nově příchozí páni požadovali cla a nové daně. To pro lid znamenalo neoprávněnou dávku, ale naopak pro pána jeho nezadatelné právo. Tato nesvoboda vyvolala v 11. století vzpoury měšťanů, kteří chtěli města převzít do svých rukou. Během 11. století byly tyto vzpoury zpravidla krvavě potlačeny. Proti soukromým exekucím mezi zeměpány protestovala církev i králové. Jediným východiskem se zdálo zřízení vrchní nadřazené moci státu. To ovšem nechtěli zemští páni připustit, protože soukromé války považovali za uplatnění vlastních práv a nároků. V Evropě začaly na popud soukromých exekucí vznikat tzv. Landfrídy např. v roce 1104 švábský provinční lanfríd. Jednalo se o nařízení panovníka, které chránilo určité skupiny obyvatel před exekucí knížat. Týkalo se to například žen, duchovních, obchodníků apod. Většina obyvatel si, ale svou kůži musela ochránit sama. Jedním z průkopníků byl Fridrich I. Barbarossa ( ), který vydal EDICTUM PACIS (příkaz k míru). Tento lanfríd měl váhu zákona, protože byl vydán z moci panovníka. Zákon měl již jasné obrysy právního předpisu, jenž prosazoval právo a ochranu obyvatel pod hrozbou trestu. Jednotnou teorii práva nabídla Evropě církev. Církevním učitelem ve věci práva byl Tomáš Akvinský ( ). Ve svém díle se nezaměřoval na světskou definici práva, podstatná pro něj byla zpětná vazba na boží spravedlnost. Začala vznikat hierarchie právních norem. Právu lidskému (ius humanum) bylo nadřazeno právo boží (ius divinum). Další právo, které u Tomáše mělo velkou váhu, bylo právo přírody (ius natura). Boží přikázání bylo závazné pro všechny bez rozdílu postavení. Hierarchie právních pramenů dle Tomáše Akvinského: ius divinum právo boží pozitivní boží přikázání ius natura právo přírody 12

14 ius humanum lidské právo právo smluvní zákonodárství Na základě přírodního práva vyvstala otázka, je-li dovoleno nějakou živou bytost usmrtit. Tomáš byl přesvědčen, že každý zásah musí být ospravedlněn. Zvířata a rostliny bylo možno užívat, ale ne zneužít. Tato filosofie je základem pro základní lidské právo na život. Toto právo je nyní základním kamenem většiny světových ústavních pořádků. I přes pokrokové názory Tomáše Akvinského platilo stále, že soudní procesy a s tím spojená nárokování práva ve 12. a 13. století se lišilo v případě králů a šlechty a v případě obyčejných lidí. V případě šlechty a panovníků se soud snažil spíše o smír. U obyčejných lidí vystupoval králem dosazený soudce s nárokem na absolutní poslušnost. Před rozšířením světského práva byli soudci příslušníci biskupského úřadu. O změny v právních systémech se přičinili i samotní panovníci. Zatímco francouzští králové, kteří při korunovaci v Remeši pouze přísahali, že budou dodržovat práva míru, nebyli nuceni vzdát se ani jen části své moci. Ostatní panovníci Evropy, museli absolvovat jednání s říšskými stavy o tom, která práva budou šlechtě garantovat. Výsledek takových dohod byl uveden v seznamu jednotlivých povinností tzv. volební kapitulace. Tyto akty získávaly postupem času jednotnou podobu. Po vyhlášení volební kapitulace souhlasily říšské stavy s korunovací a byly ochotny králi přísahat věrnost a poslušnost. Tento příslib se ovšem netýkal pouze světských pánů. I papežové museli skládat takový příslib a to kardinálskému kolegiu. Tyto přísliby ze strany panovníka ukazovaly na první formu teritoriálního státu, kdy moc se dělila do rukou panovníka a říšských stavů. Stavy organizovali vlastní korporace tzv. parlamenty. Stavovský stát byl, ale pouze novým výrazem pro starý hierarchický princip. Každý stav si byl vědom svého postavení, svých práv a povinností a komu projevit poslušnost. Je zde evidentní typická neměnnost sociálního zařazení. Díky nutnosti řešit nové problémy týkající se zejména vlády, dohodly se stavové s monarchou na tzv. zemských sněmech. Sněmy byly předchůdci dnešních demokratických parlamentů. Stavy nezastupovaly lid, byly lidem, zvlášť když byly s jejich vysokým postavením spjaty významné závazky. Nejdůležitějším počinem z hlediska ústavního vývoje Evropy byla Magna Charta Liberatum z roku Předcházely jí různá psaná privilegia, která při korunovaci udělovali panovníci šlechtě a tím přesouvali část moci do jejích rukou jako např. Štěpán z Blois (1136) nebo Jindřich II. (1154), který sepsal kodex, ze kterého tvůrci při tvorbě samotné Magny Charty vycházeli. Konflikt nastal za vlády Jana I. Bezzemka, který žádné prohlášení neučinil. 13

15 Moc velmožů tím byla oslabena. Vzhledem k nešťastně probíhajícímu konfliktu s Francií a ztrátě Normandie, byl král nucen spolupracovat s říšskými stavy. Ty využily příležitosti a vynutily si to, co král nechtěl dobrovolně poskytnout. Oporou se jim stala právě charta Jindřicha II. z roku Král písemně vydal privilegia. Tyto dokumenty byly následně součástí Magny Charty. Magny Charty Liberatum se ve vztahu k základním právům a svobodám dovolávají občané Anglie ještě dnes. Její znění nebylo nikdy zpochybněno, přestože Magna Charta nezaručovala původně právo a svobodu anglickému lidu, nýbrž pouze šlechtě a říšským stavům. Základní práva zde nebyla uvedena jako celek, ale byla v listině vyjmenována jednotlivě. Jedním z nejdůležitějších článků, byl čl. 12., který umožňoval stavům právo na určení veřejných poplatků. Dále pak čl. 39. Tento článek zajišťoval všem svobodným mužům tedy šlechticům, že budou souzeni pouze soudci ze stejného stavu, se stejnou urozeností. Nesměli je soudit královští úředníci, kteří jejich stavu nedosáhli. Dalšími právními dokumenty té doby byla např. Jutská právní kniha (JYSKE LOV) z roku 1241, která platila na území Dánska do roku 1863 a na území Německa dokonce do roku 899. Autorem byl král Waldemar II. Temný středověk Na počátku 15. století se začal měnit pohled na kacířství. Bylo to možná zapříčiněno morovými epidemiemi, které církev do určité míry přičítala právě nevěřícím a kacířům. Církev dospěla k názoru, že postupy při kacířských procesech nejsou dostatečně efektivní a hrozba exkomunikace není pro kacíře dostačující. Jedním z precedentů byl proces s Janou z Arku. Ta byla upálena Vzhledem k zavedeným procesním postupům ji církev nemohla obvinit z čarodějnictví a odsoudit k smrti. V kacířských procesech bylo podstatné svědectví a předložené důkazy. Pověst kacíře musela být veřejně známá a musela vzbuzovat všeobecné pohoršení. Tyto důkazy v tomto případě chyběly. Vzhledem k tomu, že zájem na smrti Jany z Arku byl především politický, byla nakonec lstí přinucena porušit danou přísahu. Příčinou k trestu smrti byla tedy křivá přísaha. 50. let po upálení Jany z Arku se honba za kacíři a čarodějnicemi stala pro církev prvořadou. Papež Inocenc VIII. přijal za své postupy inkvizice z Horního Německa při potírání kacířství. Předně pak Heinricha Insistorise ( ), autora díla Kladivo na čarodějnice. Tato kniha byla rozdělena na tři části. Autor zde popisuje znaky kacířů a čarodějnic, popsal skutky jimi páchané. Dále jsou pak v knize popsány postupy výslechů a praktiky, jimiž je možno dosáhnout přiznání. Jedním z hlavních 14

16 rozdílů bylo to, že obviněný neznal svědky, kteří proti němu vypovídali. Jednání byla neveřejná a princip celého procesu už z počátku zamítal možnost omilostnění. V čarodějnických procesech se útrpné právo prosazovalo velmi razantně. Při původních kacířských procesech bylo zakázáno opakované mučení. Kniha Kladivo na čarodějnice změnila pouze terminologii a mučení nebylo opakované, nýbrž pokračující. Kniha Kladivo na čarodějnice byla díky vynálezu knihtisku v roce 1455 rozšířena do celé Evropy. Toto dílo bylo příkladem toho, jak církev jedním dechem umí kázat o boží milosti a spravedlnosti. Tomáš Akvinský byl zastáncem přirozeného práva, práva přírody na život pro všechny boží bytosti, zatímco kniha Kladivo na čarodějnice, která vyšla právě z řad církve, byla návodem jak s patřičnou důsledností potírat veškerá lidská práva a s tím i to nejzákladnější právo, právo na život. Absolutně se vymykala přikázání dle bible. V Českých zemích podle této knihy probíhaly čarodějnické procesy ve Velkých Losinách o několik desítek let později. V čarodějnických procesech se odsouzenci na smrt automaticky zkonfiskoval veškerý majetek. Ten pak propadl vrchnosti a církvi. Vrchnost posléze ze zkonfiskovaného majetku hradila soudní výlohy a pochopitelně i se soudními výlohami související odměnu pro soudce. Celou Evropu ovládl strach z inkvizice. Brutální procesy začaly ustupovat až na přelomu 17. a 18. století. V 16. století se začalo rozšiřovat i světské právo a s tím i tresty za běžné světské prohřešky. I ve světském právu se hojně využívalo práva útrpného. Existovala možnost odsoudit k trestu smrti s konfiskací majetku i bez konfiskace. Dále zde byly různé formy mrzačení. Dalším možným trestem bylo vyhnanství. To mohlo být na dobu určitou nebo neurčitou. Od 15. století byla trestním činem i žebrota. Žebrák mohl být na několik dní uvězněn. V roce 1555 vynalezli v Anglii první káznici, předchůdkyni věznic. Důvod byl prostý, nastolit kázeň, bohulibou práci a potírání chudoby. Mezi hrdelní zločiny patřilo cizoložství, přestože tomuto sportu holdovali i králové a jiní mocnáři. Katu zpravidla propadly manželky, jak urozeného tak prostého původu. 15

17 Doba objevů 4 Dne vstoupil Kryštof Kolumbus na půdu Bahamského ostrova. Díky jeho původnímu záměru nalézt novou obchodní cestu do Indie byl objeven americký kontinent. Vliv nad novým světem si rozdělili tehdejší mořeplavecké velmoci. Jednalo se o Portugalsko a Španělsko, respektive portugalského krále Ferdinanda II. Aragonského ( ) a španělskou královnu Isabelu I. Kastilskou ( ). Vzhledem k tomu, že obě velmoci spolu soupeřily o vlastnictví Kolumbových objevů a nárokovali si výnosy, které z těchto objevů pramenily, požádali papeže Alexandra VI. ( ) o rozsouzení jejich sporu. V roce 1479 byla sice podepsaná mírová smlouva z Alcacovas, ta do určité míry dělila vliv velmocí, tím však soupeření království neskončilo. Nové Kolumbovy objevy přinášely i nové spory. Papež byl tedy požádán, aby spor definitivně vyřešil. Stalo se tak vydáním ediktu INTER CAETERA ( ), kde byla papežem určena demarkační čára od pólu k pólu, která dělila vliv nad územím. Španělsku patřil západ a Portugalsku východ nového světa. Svrchovanost těchto dvou velmocí trvala jedno století. Díky pozůstatkům středověkého práva na scénu vstoupily další velmoci a to Anglie, Nizozemí a Francie. Tyto země nehodlaly akceptovat nadvládu Španelska. Po dobu nadvlády Španělska a Portugalska byla situace v novém světě přísně hlídaná korunou. Bez jejího svolení nesměla žádná loď ani člověk vstoupit na půdu nového světa. Svoboda pohybu a obchodu nebyla povolena. Přísně hlídané konvoje se stávaly terčem pirátských útoků, protože skýtali velmi bohatou kořist. První cesty Krištofa Kolumba měly misijní charakter. Byl korunou a papežem pověřen přinést do nového světa křesťanské poselství. Ale samotní vládci měli spíše materiální cíle. Tím byly vysvětleny vysoké investice do výzbroje loďstva a vojsk. Investice by nebyly reálné bez hmatatelné vidiny vysokých zisků. S vidinou majetkových přínosů začalo také vraždění a olupování domorodých obyvatel. Dle informací od Kolumba byli domorodci nevýslovně pohostinní a štědří. Portugalští dobyvatelé vstoupili na půdu země bohaté na drahé kovy, nerosty a s vysoce vyvinutou městskou kulturou. Neptali se, komu to patří, jen brali. Nelidský přístup neměl v té době 4 V této kapitole bylo čerpáno z knihy Dějiny Spojených států amerických (4. opravené a doplněné vydání); z originálu přeložili: Alena Foltýnová, Irena Hauptvogelová, Alena Komárková, Markéta Macháčková, Martin Machovec, Svatava Raková, Ivo Šmoldas, Ivan Vomáčka, Eva Zajíčková; rok vydání: 2000; Nakladatelství Lidové noviny; ISBN:

18 žádné právní riziko. Dobyvatelé nutili domorodce, aby pro ně pracovali, vraždili a kradli. Během jedné generace bylo na Haiti vyvražděno téměř veškeré původní obyvatelstvo, milion indiánů. Díky intervencím misionářů u královny Isabely I. a krále Ferdinanda II. o nelidských postupech dobyvatelů, vyvstala otázka subjektivity indiánů. Jsou to lidé? Jsou svobodní nebo otroci? V roce 1503 zakázala královna Isabela I. chytat, hubit a prodávat indiány. Podle královny měli být obráceni na křesťanskou víru, byli svobodní. Indiáni mohli být nuceni pracovat pro španělské přistěhovalce, ale byla jim přiznána denní mzda. Ohlas nařízení královny, která byla tisíce mil vzdálená, byl nepatrný. Řád dominikánů se stal zastáncem práv indiánů. Dle rčení bible, obvinili Španěly z hříšného chování. Hlavním zastáncem byl z řad dominikánského řádu Bartolomé de Las Casas ( ), ten se snažil na svou stranu strhnout císaře Karla V. Ve věci práv indiánů měl u císaře větší úspěch až Juan Ginés de Sepulveda ( ), který hlásal rozdíl mezi lidskými rasami. Tento výklad lépe vyhovoval tehdejším konvencím a proto se císař Karel V. přiklonil spíše ke standardu té doby. Jako ospravedlnění jednání přistěhovalců z právního hlediska se naskytlo hned několik možností. Jednak to bylo právo válečné, právo na kořist. Tím ovšem vyvstala otázka, jestli byl majetek, který Španělé zabírali ve vlastnictví indiánů nebo se záborem nového území dostali do vlastnictví Španělů i samotní indiáni. Toto tvrzení ovšem protiřečilo kázání bible o lidských tvorech. Další verzí bylo kacířství. Indiáni byli nevěřící, uctívali modly místo jednoho pravého boha. Posupovalo-li by se v této věci jako s kacíři, bylo možné zkonfiskovat jejich majetek. To bylo možné jen po řádném soudu a rozsudku. Indiánům byla upřena právní způsobilost a to nekorespondovalo s řádným řízením u soudu ve věci kacířství. Bratru de Las Casase se podařilo pohnout císaře ke schválení nových zákonů na ochranu indiánů. Zákony jsou z roku Jejich hlavním cílem bylo ochránit tělesně slabé indiány před vyhlazením a přetěžováním prací. Účinek zákonů nebyl takový, jaký bratr de Las Casase očekával. Jeho jméno se začalo objevovat v souvislosti s prvními dokumenty na obchod s otroky. Na práci v novém světě byli použiti černoši zavlečeni z Afriky. Otrokářství v Africe má počátky v roce 1441, kdy byli zajati portugalským kapitánem dva otroci. Muž a žena. Otrokářství vzkvétalo hlavně díky pěstování cukrové třtiny, ale také díky tomu, že v africké společnosti šlo o běžnou záležitost. Portugalci tak získali mnoho obchodních partnerů např. v řadách Maurů nebo království Wolfu. V roce 1482 založili Portugalci pevnost ELMÍNU na Zlatém pobřeží, tím získali přímý přístup ke zlatu. Zlato z Afriky činilo třetinu příjmů koruny. Obchod s otroky ho předčil až v roce Zlato se kupovalo za otroky získané v jiné části afrického kontinentu. Dalším obchodním artiklem 17

19 byly palné zbraně. Ty zakázal papež z obavy, že by se jich mohli zmocnit muslimové. V roce 1500 začali Portugalci pěstovat cukrovou třtinu na ostrově sv. Tomáš. Otroky dováželi z Konga. Kongský panovník s nimi pravidelně a rád obchodoval. Díky odlivu pracovních sil, jednalo se o tisíce otroků ročně, se začal kongský lid zotročovat navzájem. Jedno z nejvýznamnějších středisek obchodu s otroky bylo Portugalci založeno v roce 1576 v Luandě. Od roku 1532 se začali afričtí otroci dovážet do Ameriky. Zde se od roku 1540, na území dnešní Brazílie, začala také pěstovat cukrová třtina. Je to čistá matematika. Milion haitských indiánů zavražděných španělskými a portugalskými dobyvateli muselo být nahrazeno jiným pracovním potencionálem. Evropské zdroje, vzhledem k právním systémům, nebyly na nevolníky tak bohaté. Nově vzniklé styky na africkém kontinentě poskytly bohaté zdroje pracovních sil. Černoši, stejně jako indiáni, jsou jiní než bílí Evropané. Mají jiné víry, jinou barvu kůže, jinou mentalitu. Podle nebiblických mýtů se věřilo, že černoši jsou potomci Kenana, syna Chémova jenž měl dle starého zákona po Noemově prokletí sloužit svým bratrům jako otrok. Rozšířený byl také mýtus, že černoši respektive barva jejich kůže je Kainovo znamení. Nesou tak prokletí, které spočívalo na Kainovi. Tyto mýty velmi dobře ospravedlňovali zotročování a xenofobii, která byla v té době naprosto přirozená. Bílý člověk, tedy Evropan neuznával jinou barvu, jiné vyznání. Vše jiné bylo špatné, nerovné. Všudypřítomné křesťanství poskytovalo půdu pro taková tvrzení, každý se snadno schoval za tvrzení, že jiné je hříšné a za znamení odporující bohu a církvi. Mezitím kdy v Africe a Americe čile kvetlo otrokářství, v Evropě řešili členové augustiniánů, profesor Martin Luther ( ) a Jan Kalvín ( ), nadvládu církve a vrchnosti. Jan Kalvín ve svých tezích hlásal, že každá forma vlády se může zvrhnout v tyranii. Nepoužíval sice slova demokracie a dělba moci nicméně oceňoval ty ústavy, kde většina státních orgánů vzájemně omezuje svou moc. Podporoval právo na odpor, které hlásal Tomáš Akvinský. Uvědomoval si, že toto právo nepříslušelo každému sedláku, nýbrž stavům a parlamentům. Byla to jejich povinnost využívat toto právo. 16. a 17. století bylo poskvrněno honbou církve za kacíři. Prodlouženou rukou církve, byla v těchto záležitostech inkvizice. Francouzští králové při korunovaci přísahali, že budou potírat kacíře a že zajistí čistotu vyznání, tedy jedinou pravou víru. Svoboda víry se začala rodit v polovině 16. století. Svatá říše římská nalezla kompromis až v augsburském náboženském míru z roku Ve Francii byl vydán edikt z Nantes, vydal ho roku 1598 Jindřich IV. V Anglii to byl spor Alžběty I. ukončený supermačním aktem (Act of Supremacy) z roku Evropa v tuto chvíli ještě nebyla připravena na svobodu víry, přesto 18

20 tyto dokumenty přinesly velký pokrok v přístupu k jinověrcům. Jinověrci, dle augsburského náboženského míru, již nebyli upalováni. Vzhledem k tomu, že je zeměpán na svém území nechtěl, dostali možnost vystěhovat se. Zákonem ius emigrandi bylo jinověrcům umožněno opustit zemi. V tomto případě se nejednalo o vyhnanství, poddaný měl možnost odejít s veškerým svým majetkem, musel zaplatit dávky určené zeměpánem. Výši dávek si určoval zeměpán sám, jelikož jejich výši římská říše záměrně neurčila. Pokrok je tedy vidět pouze ve faktu, že nevěřící nebo jinověrec zůstal naživu, ale bylo na zeměpánovi, jak se vůči těmto lidem zachová. Je evidentní, že konfiskace majetku nebyla problém, změnila se pouze terminologie. Ze zabrání majetku se stala povinná dávka pro vykoupení si možnosti odejít ze země. IV. Doba osvícení Přechod absolutní moci k parlametarismu 16. a 17. století probíhalo v Evropě, v duchu sporu o moc, mnoho občanských válek. Evropa se začala zabývat otázkou jak vládnout a jakým způsobem dělit moc. Jedním z průkopníků nového myšlení byl Angličan Thomas Hobbes ( ). Když pobýval ve francouzském exilu, vydal v roce 1642 pojednání De Cive, v překladu O občanovi. Krátce na to následoval spis Leviathan (1652). Obě práce vyvolaly velký ohlas po celé Evropě. Hobbes se zabýval ve svých dílech fungováním nových států, šlo mu o ukončení občanských válek a krveprolévání. Hobbes byl prvním teoretikem státu v duchu absolutistického věku. Dbal na upřednostnění realismu před utopií, o kterou v té době nebyla nouze. Nechápal člověka jako bytost dobrou od přirozenosti, ale spíše jako padlého tvora, kterému nic zlého není cizí. Dle rčení člověk člověku vlkem. Nový vzhled státu měl být dle Hobbese krotitelem zhýralého a hříšného člověka (občana). Měl ukáznit jeho charakter. Donucovacím nástrojem měl být právní systém. Nebyl ovšem kladen důraz na to, v jakých rukou je moc, jestli v rukou monarchy nebo parlamentu. Moc se předávala smlouvou. Dalším z průkopníků byl John Locke. V roce 1690 vydal Locke knihu s názvem Two Treatises of Government. Tato kniha v podstatě protiřečila teorii Hobbese. Locke stavěl hierarchii moci státu od zdola nahoru. Kladl důraz na to, že ten kdo vládne se musí zodpovídat poddaným. Absolutismus, který panoval v 16. a 17. století, spočíval v absolutní moci panovníka. Nejviditelnější byl tento systém ve Francii. Král Ludvík XIV. tzv. král slunce si svou pozici upevnil natolik, že po rozprášení frondy oklestil pravomoci soudů, šlechty a jiných úředníků a 19