Bankovní institut vysoká škola Praha. Druhy trestů, trestní sazby a efektivita jejich aplikace v praxi. Bakalářská práce

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Druhy trestů, trestní sazby a efektivita jejich aplikace v praxi Bakalářská práce Lucie Zlámalová 6/2010

2 Obsah OBSAH... 1 I. ÚVOD... 2 II. DRUHY TRESTŮ A TRESTNÍHO ŘÍZENÍ V HISTORII... 5 ARCHAICKÉ PRÁVO... 5 ANTICKÉ ŘECKO... 7 ŘÍMSKÉ PRÁVO... 8 CHRISTIANIZACE PRÁVA V ŘÍMĚ A ROZŠÍŘENÍ CÍRKVE DO ZBYTKU EVROPY STŘEDOVĚK TEMNÝ STŘEDOVĚK DOBA OSVÍCENÍ III. DRUHY TRESTŮ V MODERNÍ HISTORII ČESKOSLOVENSKÉHO NÁRODA VZNIK ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY TRESTNÍ ZÁKON PRVNÍ REPUBLIKY ROZDĚLENÍ TRESTNÝCH ČINŮ, TRESTY II. SVĚTOVÁ VÁLKA Norimberské zákony TRESTNÍ ZÁKON V ČSSR PO ROCE IV. ZÁSADNÍ ZMĚNY V TRESTNÍM ZÁKONĚ PO ROCE VZNIK DEMOKRATICKÉHO STÁTU ČSFR NOVELIZACE TRESTNÍHO ZÁKONA A TRESTNÍHO ŘÁDU PO ROCE POSLEDNÍ ÚPRAVA TRESTNÍHO ZÁKONA TJ. NOVÝ TRESTNÍ ZÁKON 40/2009 SB. Z ZMĚNY VE ZVLÁŠTNÍ ČÁSTI ZÁKONA 40/2009 SB DRUHY TRESTŮ V NOVÉM ZÁKONĚ 40/2009 SB V. VÝVOJ ALTERNATIVNÍCH DRUHŮ TRESTŮ OD ROKU 1989 DO SOUČASNOSTI VÝKON DOHLEDU NAD ODSOUZENÝMI PENĚŢITÝ TREST Pozitiva trestu Negativa trestu OBECNĚ PROSPĚŠNÉ PRÁCE A ZMĚNY OD Pozitiva trestu Negativa trestu DOMÁCÍ VĚZENÍ Pozitiva trestu Negativa trestu ZÁKAZ VSTUPU NA SPORTOVNÍ, KULTURNÍ A JINÉ SPOLEČENSKÉ AKCE Pozitiva trestu Negativa trestu VI. NOVÝ TRESTNÍ ZÁKON Z ROKU 2009, JEHO PŘÍNOSY PRO SPOLEČNOST VII. ZÁVĚR ANOTACE: ANNOTATION: PROHLÁŠENÍ: VIII. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY: Zákony Publikace Internetové stránky Přílohy

3 I. Úvod Člověk, jakým jsme dnes, se vyvíjel mnoho milionů let. Počátek člověka jako druhu, tedy Homo sapiens sapiens je datován od 40 tisíc let př. n. l. Uţ v té době existovalo právo. V té době i v době dávno, dávno před tím, kdy ještě člověk nevypadal, tak jak ho dnes známe. Právo silnějšího je dáno do vínku všem tvorům uţ od pradávna. To, čím se lišíme od ostatních zvířat, je schopnost mluvit a myslet, své myšlenky realizovat v činny, a tím zdokonalovat sebe sama i své okolí. Člověk je tvor společenský, proto vţdy ţil a lovil ve smečkách. Zde je prvopočátek vývoje práva tzv. archaického práva, úplná kolébka právní vědy. Podle páva silnějšího byl volen vůdce smečky nebo kmene a ten na základě své moci mohl určovat pravidla chování ostatních členů. V 5. tisíciletí př. n. l. začaly vznikat na východě Evropy první městské státy a zde byl také napsán první zákoník. Nejstarší psaný zákoník pochází z městského státu Uru a to konkrétně z 22. stol. př. n. l. Následoval vznik Starobabylónské říše. Zde, za vlády Chamurapiho v 18. stol. př. n. l., vznikl další psaný zákoník tzv. Chamurapiho zákoník. Vzhledem k vysoké koncentraci lidí v nově vznikajících městech začala být kodifikace pravidel chování nezbytnou součástí samotné existence společnosti. Bylo nutné stanovit závazná pravidla chování a s tím i sankce, které nastanou v případě, ţe budou pravidla porušena. Toto je jedním z důvodů vzniku právní vědy jako vědního oboru. Právo a trestní právo jako jeho součást potřebovalo několik tisíc let, aby získalo podobu, kterou známe dnes. Bylo třeba staletí zapisování jednotlivých aplikací práva v praxi a generování postupů samotné tvorby zákonů a norem. Otázkou je, jestli principy, vyvíjející se celá staletí, a právní normy, které na základě těchto principů vznikly, jsou pro společnost a jedince dostatečnou ochranou a pro ty, kteří mají potřebu nebo chuť tyto normy porušit je následná sankce, trest skutečným trestem v pravém slova smyslu a hříšník si následně opakované páchání trestné činnosti opravdu rozmyslí? Nejsou právní normy v trestním právu jen pouhou teoretickou ochranou, která v praxi pokulhává za psanou verzí, protoţe naráţí na lidský faktor a na tzv. úředního šimla v podobě byrokracie respektive nadměrná písemná dokumentace je upřednostněna před výkonem praktických zásahů? Říká se, ţe právní norma je dobrá, pokud se v ní neplýtvá slovy. To bylo důvodem, ţe se při tvorbě právních norem začaly pouţívat abstraktní pojmy. To znamená, ţe pod jeden abstraktní pojem se zahrne spousta výrazů, které jsou si podobné druhem, vlastnostmi apod. Problém je v tom, ţe abstraktní cítění je u kaţdého jiné, a to má za 2

4 následek, ţe se prezentace těchto pojmů můţe lišit. Vzniká tedy otázka, není abstrakce přespříliš? Jsou ještě právní normy jednoznačně pochopitelné pro všechny subjekty, které ji pouţívají? Splňují právní normy svou funkci? Tato práce se věnuje oblasti práva, která upravuje a kodifikuje trestné činy a stanoví sankce za porušení těchto pravidel. Tresty, které trestní právo pouţívá, se také vyvíjejí celá staletí. Tradice sankce ve stylu oko za oko, zub za zub, která má své kořeny v Babylónii, přeţila aţ do moderní historie. Mnoho národů po celém světě v této tradici stále pokračuje. Myslím tím země tzv. třetího světa a islámský svět. V Evropě se jiţ na konci 19. století začaly ozývat hlasy ţádající zrušení trestů smrti a jiných brutálních praktik, kterých se v exekuci uţívalo. Společnost vykročila cestou humanismu. Společenství národů, podpisem Všeobecné deklarace lidských práv a svobod, začala pomalu přijímat humánní postoje za své. Vznikem a následným rozšířením Evropské unie byla Všeobecná deklarace lidských práv a svobod ratifikována do legislativ všech členských států. Po přistoupení České republiky i do ústavy České republiky. Česká republika se snaţí od sametové revoluce v roce 1989 přiblíţit západnímu světu a to nejen západoevropským státům, ale i USA. Moliére řekl: Brát si někoho za vzor ještě neznamená kašlat a plivat jako on. Český národ se inspiruje při tvorbě své legislativy v západní Evropě, hlavně pak v sousedním Německu a v neposlední řadě také v USA. Respektive převzít určitou invenci, pouţít ji s veškerým úsilím a se snahou být lepší neţ ten, od koho invence pochází. Jen s jednou vadou. Právní normy, které lze pouţít ve vyspělých společnostech jakými jsou Německo, USA, Francie atd. nelze uplatnit v České republice. Je to prosté, výše psané státy mají pro legislativu uzpůsobenou i situaci společností. Celkový sytém fungování těchto zemí je uţ na takovvé úrovni, ţe společnost a jedinec je chráněna nejen právní normou, ale systémem samotným, který právní normy prosazuje, aplikuje v praxi a především je sám ctí. Humánní přístup k trestnímu právu začíná být problém, protoţe ovlivňuje jiţ nejmladší generaci. Tento problém se netýká pouze České republiky, ta jen převzala styl humánní výchovy ze západní Evropy a USA. Benevolence ve výchově, vliv médií, internetu a vliv společnosti jiţ začínají nést své ovoce. Rostoucí kriminalita mládeţe je velkým problémem, který nás trápí jiţ několik desítek let. Ale jaký člověk vyroste z dítěte, které nemá základy slušného vychování, správný náhled na ţivot, motivaci ke správnému a poctivému ţití, které nemůţe hledat vzor ve svých rodičích. Naši teenageři mají ve spoustě případech zvrácený smysl pro morální hodnoty, pokud ještě vůbec nějaké mají. 3

5 Humanita je velice chvályhodná vlastnost, ale nic by se nemělo přehánět, někdy totiţ méně, znamená více. Musíme si však uvědomit, ţe všichni lidé nepřemýšlí stejně a vţdy se najde někdo, kdo se bude snaţit nastavené benevolence v legislativě vyuţít ve svůj prospěch. To je dobře viditelné na některých soudních sporech, které byly medializovány. Náš trestněprávní systém v mnoha případech tváří tak, ţe ze soudního sporu vyjde viník relativně lépe neţ poškozený. Mohlo by vypadat, ţe trestáni jsou pak nakonec poškození a pozůstalí po obětech trestných činů. Trestní zákon a výsledný trestný postih, by měl u kaţdého občana vzbuzovat respekt a autoritu takovým způsobem, aby si potencionální pachatel svůj čin raději rozmyslel dřív, neţ ho uskuteční a zdrţel se tak protiprávního jednání a pokud se jedná o občana, který se jiţ protiprávního jednání dopustil, musí být trest takový, aby se stal jednak satisfakcí pro poškozené (alespoň do určité míry) a samozřejmě musí na odsouzeného působit takovým způsobem, aby mu příště nestálo za to znovu trest absolvovat. V České republice i po nabytí účinnosti nového Trestního zákona 40/2009 Sb. z je však situace taková, ţe mezi námi ţijí skupiny občanů, kteří páchají trestné činy i pro to, aby se úmyslně stali odsouzenými. Ideálním trestem se pak stává trest odnětí svobody. Tito lidé, jsou ve většině případů jiţ natolik zběhlí, ţe vědí naprosto přesně jaký trestný čin je třeba spáchat, aby trestní sazba byla podle jejich představ. Soud je odsoudí k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a oni si jsou vědomí, ţe stát je ze zákona povinen jim zajistit zdravotní péči, stravu a kulturní vyţití atd. Například dle zákona o výkonu trestu odnětí svobody 169/1999 Sb., 16, odst. 7 mají vězni, kteří nepracují a práci neodmítli bez uvedení váţných důvodu nebo nemohou pracovat ze zdravotních důvodů mají dokonce nárok na kapesné ve výši 100,- Kč za jeden kalendářní měsíc.náklady, které stát vynaloţil na uvěznění těchto osob odsouzených k odnětí svobody nepodmíněně, s největší pravděpodobností nikdy nedostane. Jedná se ve většině případů o sociálně velmi slabé jedince, kteří mají minimální příjmy (podporu v nezaměstnanosti, sociální příplatky) nebo nemají ţádné příjmy. Tyto osoby si z dluhu, který jim vznikl vůči státu nic nedělají a státem je dluh de facto nevymahatelný. Je sice pravdou, ţe se jedná o skupinu lidí na okraji společnosti, kterých není velké mnoţství, ale jsou! Nejde tak dost dobře o tyto lidi, ale o nás ostatní o zbytek standardní společnosti, která na tuto okrajovou skupinu doplácí a je úplně jedno jakým způsobem. Jestli doplácíme ve formě zvýšených daní nebo jako poškození, kterým zpravidla nezbude nic jiného neţ si vzniklou škodu nechat odstranit na vlastní náklady. 4

6 Starý Trestní zákon 140/1961 Sb. i nový zákon 40/2009 Sb. upravuje takzvané alternativní druhy trestů, které by měly být alternativou k trestu nepodmíněného odnětí svobody. Jak jsou to tresty? Jak jsou vyuţité a vyuţitelné? Jaké aspekty ovlivňují ukládání alternativních trestů a jejich následný výkon? II. Druhy trestů a trestního řízení v historii 1 Archaické právo V dobách prvobytně pospolných společností, kdy začala vznikat potřeba usměrnit chování příslušníků kmene, se právo aplikovalo pouze ústně. Vznikaly formy patriarchátů, kdy vůdce byl hlavou kmene a zároveň soudcem a zákonodárcem. Jako porotu vyuţíval tzv. rady starších. Pravidla, která určoval, byla znakem moci, kterou měl nad ostatními. Dalším aspektem při aplikaci práva bylo náboţenství. Lidé se obávali pro ně v té době nevysvětlitelných úkazů a přisuzovali je bohům. Formami pokání bylo přinášení obětí. Na obětních místech umírali lidé i zvířata a ostatní doufali v boţí smír a odpuštění. První psaný zákoník byl napsán v 22. století př. n. l. Vydal ho Umammue, sumerský král městského státu Uru. Zákoník je psaný pro nás velmi nemoderním způsobem. Jedná se o konkrétní výčet trestných činů a s tím i výčet následných trestů, které budou hříšníka čekat, pokud zákon poruší. V době sumerské kultury byly tresty velmi tvrdé. Dnes bychom řekli, ţe byly nelidské. Nejznámějším zákoníkem této doby je tzv. Chamurapiho zákoník. Král Chamurapi ţil v letech př. n. l. a byl šestým králem starobabylónské říše. Níže je uvedena ukázka z Chamurapiho zákoníku 2 : Spravedlivé zákony, které Chamurapi, král mocný, pevně stanovil a zemi opatřil řádný mrav a dobré vedení ( ), aby spravedlnosti dal vzejít na zemi, aby vyhubil bezboţníky zlosyny, aby silný nekřivdil slabému ( ) Tedy: 1 V kapitole II. bylo čerpáno z knihy Evropské dějiny práva, autor: Hans Hattenhauer, rok vydání 1998, nakladatelství: C.H.Beck, I.vydání, ISBN

7 1. Jestliţe někdo někoho obvinil a uvrhl naň podezření z vraţdy, avšak neusvědčil jej, bude ten, kdo ho obvinil, usmrcen. 16. Jestliţe někdo ukryl ve svém domě buď otroka, nebo otrokyni, uprchlé z paláce nebo nevolníkovi, a na výzvu hlasatele je nevydá, tento majitel domu bude usmrcen. 22. Jestliţe se někdo dopustil loupeţe a bude dopaden, tento člověk bude usmrcen Jestliţe šenkýřka, v jejímţ domě se scházeli zločinci, tyto zločince nezadrţela a do paláce nepřivedla, bude tato šenkýřka usmrcena Jestliţe dítě udeřilo svého otce, uříznou mu jeho ruku Jestliţe právoplatný občan vyrazil oko příslušníku plnoprávných občanů, vyrvou mu oko Jestliţe zlomil kost plnoprávného občana, zlomí mu kost Jestliţe vyrval oko nevolníka nebo zlomil kost nevolníka, zaplatí jednu minu stříbra Jestliţe otrok jiné osoby udeřil příslušníka třídy plnoprávných občanů ve tvář, uříznou mu ucho Jestliţe stavitel postavil někomu dům a neudělal své dílo pevně a zeď spadne, tento stavitel pevně vystaví tuto zeď ze svých vlastních prostředků. Ve dvou výše zmíněných psaných zákonících se poprvé objevil termín ordál, tj. boţí trest. Slovo ordál je germánského původu. Pouţíval se v případech, kdy nebylo moţno jednoznačně dokázat vinu nebo nevinu. K ordálu se většinou pouţívaly přírodní ţivly, tedy oheň a voda, ale také souboj, poţití některých tekutin nebo pokrmů. Účelem boţího soudu bylo, ţe obţalovaný přeţil vliv tzv. boţího nástroje (voda, oheň) v případě, který by ho za normálních okolností zabil nebo poškodil. V té době lidé věřili, ţe viníka vidí boţí oko a tímto způsobem bůh promlouvá a usvědčuje nebo osvobozuje od provinění. Ordál se jako způsob důkazního řízení pouţíval do pozdního středověku, kdy ho pak nahradilo mučení u výslechu. Mučením se vynucovalo přiznání. Instituce, která těchto způsobů ráda pouţívala, byla hlavně inkvizice při čarodějnických procesech. Starobabylónský panovník Chamurapi se zasadil mimo jiné o zavedení samosprávy, rozdělil zemi do administrativních jednotek, tj. krajů. 6

8 Antické Řecko Řekové byli ti, kteří poloţili základy moderní právní vědě jako oboru. Právo jako vědní obor vzniklo z filosofie, tzv. všeobecné vědy. Nejdůleţitějším přínosem Řeků evropskému právu je řecké městské zřízení zvané POLIS. Polis bylo městské zřízení, kde se obyvatelé podíleli na řešení tzv. veřejných záleţitostí. Veřejné záleţitosti v Řecku se projednávaly na shromáţděních, kterým se říkalo AGORA. Agora byl sněm, kterému předsedali kmeti a urození. Sněm by se dal přirovnat k radě starších. Účastníci sněmu zasedali v kruhu na ozdobených kamenech. Okolo kruhu se shromaţďovali ostatní občané Polis. Účast v Agoře byla povinná, ale pouze pro plnoprávné občany muţského pohlaví. Ačkoliv byla v městských zřízeních demokracie, řídila se přísnou hierarchií a to králem počínaje, přes urozené, méně urozené aţ po otroky, kteří byli bez jakýchkoliv práv. Otrok nebyl brán jako člověk, nýbrţ jako věc. Touto hierarchií se řídilo i jednání v Agoře, hlavní slovo měla rada kmetů. I kdyţ jsou Řekové velmi vášnivý a emotivní národ, snaţila se rada kmetů hledat racionální a moudrá rozhodnutí, která mohli rozumově zdůvodnit. Přestoţe měli aristokraté díky svému původu právo prosazovat svůj názor mezi prvními, byli si vědomi, ţe bez dostatečné podpory Agory se jejich rozhodnutí neshledá s úspěchem. Od těchto dob je známá zkušenost, ţe ţádná veřejná záleţitost se nedá řešit bez toho, aby se vládnoucí ucházeli o přízeň těch, kterým vládnou. Tento princip se stal jednou z hlavních a procesních zásad jiţ před tím, neţ byl popsán řeckými filosofy ve stol. př. n. l. Hlavní představitelé Agory sice nebyli právníky, ale byli za svá rozhodnutí odměňováni, respektive strana ţalovaná i ţalující vloţily do kruhu, okolo kterého seděla rada starších určenou částku (dva talenty zlata). Tento obnos připadl soudci, který nejlépe a nejrozumněji rozhodl a k jehoţ názoru se přiklonila většina Agory. Stabilitu a řád dávaly řeckému systému do kamenných desek tesané zákony zvané NOMOSY. Nomosy upravovaly průběh soudních procesů, procesní postupy a dále materiální právo. Zákonodárnou moc mělo v Řecku také shromáţdění lidu, to navrhovalo a schvalovalo zákony (Nomosy). Písemně a závazně začaly své právo Řekové uplatňovat v 7. století př. n. l. Přestoţe měli Řekové psané právní normy, neznali výklad zákonů ani soudní úvahu. Nomosy měly absolutní přednost. V sankcích si Řekové brali do určité míry za vzor Starobabylónskou říši a její tresty ve stylu oko za oko, zub za zub. Pokud nebyl trest určen Nomosem, určovala trest Agora. I zde se pouţíval ordál, tedy boţí soud. 7

9 Za zavedení určité stability v zákonech vděčily např. Athény Solónovi. Jeho reformy obnášely např. zavedení správy financí, úřady pro správu městského majetku. Přestoţe je mnohdy Řecko povaţováno za vzor demokracie, uţ Aristoteles napsal, ţe prvořadá je vyváţenost. Kaţdé zřízení, monarchie jako vláda krále, aristokracie jako vláda vznešených a demokracie jako vláda lidu, se můţe zvrhnout. Římské právo Římané se od Řeků liší svým neoblomným smyslem pro právo a svým disciplinovaným chováním. Řím byl původně městem rolníků a jejich smysl pro právo vznikal pouţíváním selského rozumu, ctili hodnoty, které budovali, a praktické zkušenosti se staly postupně srozumitelnou právní morálkou a tu zarputile zachovávali. Římané měli přísné normativní vědomí se smyslem učit se novým a lepším způsobům, smysl pro povinnost a konzervativní smýšlení. Nadále se pěstovala druhová odlišnost mezi šlechtou a obyčejným lidem. Základní konsensus byl: - fas (posvátné právo); - ius (právní příkaz); - mos maiorum (mravy otců); Jedním z hlavních pramenů římského práva byly zákony dvanácti tabulí. Tyto zákony byly sepsány 450 let př. n. l. Tyto zákony vytvořili lidé a lidé je také museli odsouhlasit. Zákony dvanácti tabulí byly garancí svobody, neustále zdůrazňovaly závaznost práva pro všechny i pro nejvyšší moc. Zákony měly všem zajistit právo. Byly vytvořeny ve spolupráci s Řeky, kteří sice byli v Římě jako otroci, nicméně Římané k nim vzhlíţeli jako ke svým učitelům. Řekové učili Římany filosofii a jiným vědám, ve kterých vynikali. Římané se svým obdivem k řeckým znalostem netajili. Kaţdá z tabulí obsahovala konkrétní téma. Tabule I. upravovala povinnost dostavit se k soudu. Byla zde popsána zastupitelnost tzv. vindex. Zástupce musel být rovný zastupovanému rodem či postavením. Soudní procesy se konaly pouze do západu slunce a měly spíše smírčí charakter. Měly rozsoudit, ale také smířit znesvářené strany. Tabule II. upravovala postupy soudních řízení. V Římě jiţ existoval soudce. Byl to soudce z lidu. Spoluobčan znalý práva. Druhá tabule upravovala také soudní sázku tj. obnos, který obě strany při zahájení procesu sloţily. 8

10 Vítězná strana dostala sloţený obnos zpět. Vklad poraţeného propadl soudu. Platba neboli sázka byl nástroj, který měl zajistit, ţe soud bude opravdu poslední instancí. Tabule III. upravovala systém rozhodnutí. Upravovala postupy při nesplnění rozsudku. Trestem za nesplnění mohlo být i otroctví. Tabule IV. upravovala otcovskou moc. Hlava rodiny měla téměř absolutní moc nad ostatními členy domácnosti. Mantinelem měla být pouze otcovská náklonnost a dobré mravy. Dále zde byla úprava rozvodu manţelství a vypořádání majetku. Tabule V. upravovala dědictví. To se řídilo rodovým svazkem. Dnes bychom řekli ze zákona. V případě existence závěti měla přednost vůle zůstavitele projevená v závěti. Tabule VI. upravovala majetkové pohyby, tedy koupě a ostatní převody majetku. Převody majetku měly svá daná pravidla. Dále zde bylo upraveno vydrţení a s tím související postavení manţelky. Řím byl k ţenám poměrně tolerantní a umoţňoval jim právní svébytnost. Tabule VII. upravovala všechny sousedské vztahy. Tabule VIII. upravovala delikty, dnes bychom řekli trestní zákon. Bylo zde upraveno i zneuţití práva soudcem. Sice z něj nebyly vyvozeny ţádné právní důsledky, ale měla svou váţnost souvislosti s morálními zásadami. Boţí soud v minulosti tak rozšířený se v Římě pouţíval minimálně. Římské právo si zakládalo na rozumovém důkazním řízení. Tabule IX. upravovala velezradu. Dále pak ustanovení, ţe bez rozsudku nesmí být nikdo usmrcen. Tabule X. upravovala pohřbívání mrtvých. Například to, ţe neboţtíci nesmí být pohřbíváni ve městě. Tabule XI. a XII. upravovaly vztahy mezi otroky, společenskými třídami, přestupky otroků apod. Římská republika byla konzervativní a budoucnosti otevřená i svou ústavou. Stát řídili dva konsulové, kteří byli podřízeni právu. Konsulům podřízený, nicméně disponující nejvyšší úřední mocí, byli preatoři. Preator dosazoval soudce, tedy soukromé osoby. Od roku 367 př. n. l. vznikl úřad censorů. Censor byl stráţcem mravů. Měl moc odejmout senátorský post, pokud by byla porušena mos maiorum. V moci censora bylo také udělit kterémukoliv občanovi důtku. Důtka sniţovala čest občana, který ji dostal, a podle toho se 9

11 k němu zbytek společnosti choval. Řím jako první rozdělil právo na soukromé a veřejné a dále pak soukromé na: Ius natural přirozené právo; Ius genetium právo mezi národy, právo ostatních národů ve vztahu k římským občanům; Ius civil občanské právo, do určité doby se týkalo výhradně římských občanů; Ačkoliv je ius civil základem pro svobodné právní systémy neznamenalo to, ţe kaţdý občan v Římě, později v římských provinciích uţíval plně práv a svobod zněj vycházejících. Podstatným aspektem byl stále původ a postavení ve společnosti. Christianizace práva v Římě a rozšíření církve do zbytku Evropy Christianizace si začala razit obrysy světového právního řádu od roku 313 n. l. Milánským tolerančním patentem. Tím nastal vzestup křesťanství na celoříšské náboţenství. To bylo za vlády císaře Theodeseus ( n. l.). Církev disponovala přesvědčivým učením a byla schopna navázat na římské tradice. Právo se také muselo podřídit nové etice, to znamenalo milosrdenství, boţí milost a lásku. Zboţnost a lásku hlásali Římané a Ţidé, přesto bylo psané právo závazné nadále pro všechny i pro křesťany. Během následujících století upevňovala vzniklá křesťanská církev své postavení a svůj vliv. Vzhledem k tomu, ţe stoupal počet těch, kteří se k nové víře hlásili, rostlo v církvi přesvědčení o jediné a správné víře a náboţenství. Postupem času se církev dostala do postavení, kdy bděla nad světským právem, které mělo svůj původ v tradičním římském právu. Vštěpovala svým posluchačům mravní zásady, které hlásal Jeţíš. Pod vlajkou kříţe a s větou na rtech Bůh si to ţádá měla rozpínavé tendence a i za cenu krveprolití své učení prosazovala. Dalo by se to přirovnat k velké monarchii s despotickými sklony, která pod hrozbou exkomunikace ovládala po dlouhá staletí všechny monarchy Evropy. Jiţ Aristoteles hlásal, ţe kaţdé zřízení se můţe zvrhnout. V tomto případě neplatilo, ţe demokracie, která vznikla v Řecku, se můţe zvrhnout ve vládu lůzy, nýbrţ římská demokracie se přetransformovala v absolutní nadvládu církve ve jménu Krista. Bezhlavá důvěra v církev a v její kázání nemohla trvat věčně. Čím dál častěji se objevovali ti, kteří chtěli důkazy o tvrzení církve. Také ti, kteří nesouhlasili. Z pochybností lidí se v 11. století zrodila vlna kacířství. Trestný čin z pohledu církve. Církev nepotřebovala zbytečné otázky a oponenty. Zpočátku církev trestala kacíře exkomunikací a 10

12 vyhnanstvím. Procesní postupy se řídily dle světského práva, tedy v první řadě šlo o objasnění skutkové podstaty. Postupně začaly vznikat ze strany církve obavy, ţe trest exkomunikace není dostačující a co víc, můţou se najít tací, kteří to nebudou povaţovat za trest nýbrţ za čest. Přistoupilo se k trestu smrti. Jako důkazní materiál slouţilo svědectví nebo boţí soud (ordál). Řešení ve věci kacířství měla na starosti inkvizice. Jednalo se o institut, který měl objasnit skutkové otázky. Jednalo-li se o kacířství, byla skutkovou otázkou pravověrnost. Inkviziční soudci dostali seznam otázek, na které měli zjistit odpovědi. Inkvizitory kladené otázky byly například, jestli měla podezřelá osoba styk s kacíři, jestli jim poskytla přístřešek, jestli se podrobila kacířskému křtu. Vedle obţalovaného bylo nutné vyslechnout tímto způsobem i svědky. Poté se přiznání a nepřímě důkazy musely zhodnotit. Vzhledem k rostoucímu počtu kacířů vypravila církev počátkem 12. století křiţáckou výpravu proti kacířům. Ve jménu Krista bylo pár kacířů krvavě umlčeno. Výsledný efekt nebyl takový, jaký církev očekávala. Bylo nutné změnit postup a kacířství a procesní postupy s kacíři zahrnout do zákonů (procesní řád z Novary vydaný roku 1190). Kacíři byli nazýváni nepřátelé ústavy. Od počátku 13. století přijala církev právní zásady, které popisovaly důsledky a sankce pro kacíře. Církev došla k závěru, ţe pro efektivní potírání kacířů je potřeba mít lidi školené v oboru potírání a analyzování problému kacířství. Vznikl řád Dominikánů. Vzhledem k tomu, ţe kacíři byli často ze vzdělaných vrstev, zavedla církev opatření, která následně usvědčeného kacíře zbavila právní způsobilosti. Příkladem, kacíři nesměli vykonávat své povolání. Spolu s vysokými finančními sankcemi se snaţila církev donutit kacíře k návratu k církvi, pokud to nedokázal jejich kazatel. Jestliţe nebyl kacíř odsouzen k smrti, mohl být odsouzen k ţaláři, sluţbě ve svaté zemi (Jeruzalémě). Většinou se jednalo o kříţovou výpravu, k nošení oděvů kajícníka apod. Středověk Po rozpadu římské říše se Evropa musela vzpamatovat a vykročit novou cestou. Začala zde vznikat města. Ta se zdaleka nepodobala antickým městům ve stylu Říma nebo Athén. Antická města byla především vojenskými základnami, které měly město chránit proti případným vpádům nepřátel. Středověkým městům vévodila katedrála tj. chrám páně. Peníze, které v římské říši běţně fungovaly, nahradil výměnný obchod BARTER. Středověká města vznikala většinou plánovaně. Zeměpán, s vidinou zisku z obchodu či 11

13 jiných výhod, zaloţil město a propůjčil mu určitá práva, např. právo k obchodování. Svobodná města neexistovala. Vţdy byla podřízena nějaké vyšší moci. Mohl to být zeměpán nebo papeţ. Tato nesvoboda vyvolala v 11. století vzpoury měšťanů, kteří chtěli města převzít do svých rukou. V 11. století byly tyto vzpoury zpravidla krvavě potlačeny. Další moţností k zaloţení města byla přísaha. Přísahu sloţily významné osoby spolu se zeměpánem. Tato přísaha zavazovala obě strany k právům i povinnostem z přísahy vyplývajících. Tento způsob se v Evropě zachoval aţ do 19. století. Později skládali přísahu sami občané, pokud chtěli získat občanství. Občan, který ţádal o občanství, respektive o moţnost usadit se v některém městě, musel sloţit přísahu, vytvořit soupis svého majetku a zaplatit určenou sumu. Se vznikem měst začalo vznikat také městské právo. To bylo zcela odlišné od práva zemského, které existovalo paralelně s městským právem. Od zeměpána byly určeny podmínky, které museli kupci i ostatní občané dodrţovat, např. poplatky za uţívání půdy, moţnost výroby aj. Města si při tvorbě pramenů práva brala za příklad Řím. Kupci, kteří město většinou ovládali, zasedali v úřadech a senátech. Právními akty se upravovaly práva a povinnosti občanů s přihlédnutím ke kupeckému a zvykovému právu. Kupecké, obchodní právo se začalo do Evropy šířit z Benátek ve 13. století. Začaly vznikat cechy, ty zaštítily konkrétní odvětví obchodu, ale také diktovaly pravidla obchodování včetně cen a mnoţství prodaného zboţí. Vše samozřejmě v souladu s jiţ daným městským právem. Spolu s vznikem středověkých měst začaly vznikat i školy. V prvopočátku byly pod patronátem církve. Vyučovala se zde rétorika, gramatika a dialektika tj. logika. Dalšími předměty byly geometrie, astronomie, aritmetika a muzika. I v předmětech, které se na těchto školách vyučovaly, bylo patrné, ţe se církev nechala inspirovat antickou kulturou. To platilo i u práva. Opět se objevily svitky z římského práva. Corpus iuris z Justiciánovy doby byl uloţen v knihovně Medicejských a to jako úplný opis. Na počátku 12. století vznikla Bolognská právní fakulta jako první v Evropě. Poté následovala další města, např. Heidelberg, Praha, Cambridge, Neapol, Orleans ad. Soudní procesy ve 12. a 13. století se lišily v případě králů a šlechty a v případě obyčejných lidí. V případě šlechty a panovníků se soud snaţil spíše o smír. U obyčejných lidí vystupoval králem dosazený soudce s nárokem na absolutní poslušnost. Před rozšířením světského práva byli soudci příslušníci biskupského úřadu. Od 12. století se začalo v trestním právu objevovat právo útrpné. Největší boom zaznamenalo aţ v 15. století, kdy vznikla většina mučicích nástrojů. Tělesné tresty se ve 12

14 13. století pouţívaly také v případě, kdy odsouzený neměl peníze na zaplacení pokuty. V tomto případě se soud řídil dle starého zákona z Bible, tj. oko za oko, zub za zub, jizva za jizvu atd. Temný středověk Na počátku 15. století se začal měnit pohled na kacířství. Bylo to moţná zapříčiněno morovými epidemiemi, které církev do určité míry přičítala právě nevěřícím a kacířům. Církev dospěla k názoru, ţe postupy při kacířských procesech nejsou dostatečně efektivní a hrozba exkomunikace není pro kacíře dostačující. Jedním z precedentů byl proces s Janou z Arku. Ta byla upálena Vzhledem k zavedeným procesním postupům ji církev nemohla obvinit z čarodějnictví a odsoudit k smrti. V kacířských procesech bylo podstatné svědectví a předloţené důkazy. Pověst kacíře musela být veřejně známá a musela vzbuzovat všeobecné pohoršení. Tyto důkazy v tomto případě chyběly. Vzhledem k tomu, ţe zájem na smrti Jany z Arku byl především politický, byla nakonec lstí přinucena porušit danou přísahu. Příčinou k trestu smrti byla tedy křivá přísaha. 50 let po upálení Jany z Arku se honba za kacíři a čarodějnicemi stala pro církev prvořadou. Papeţ Inocenc VIII. přijal za své postupy inkvizice z Horního Německa při potírání kacířství. Předně pak Heinricha Insistorise ( ), autora díla Kladivo na čarodějnice. Tato kniha byla rozdělena na tři části. Autor zde popisuje znaky kacířů a čarodějnic, popsal skutky jimi páchané. Dále jsou pak v knize popsány postupy výslechů a praktiky, jimiţ je moţno dosáhnout přiznání. Jedním z hlavních rozdílů bylo to, ţe obviněný neznal svědky, kteří proti němu vypovídali. Jednání byla neveřejná a princip celého procesu uţ z počátku zamítal moţnost omilostnění. V čarodějnických procesech se útrpné právo prosazovalo velmi razantně. Při původních kacířských procesech bylo zakázáno opakované mučení. Kniha Kladivo na čarodějnice změnila pouze terminologii a mučení nebylo opakované, nýbrţ pokračující. Kniha Kladivo na čarodějnice byla díky vynálezu knihtisku v roce 1455 rozšířena do celé Evropy. V Českých zemích podle této knihy probíhaly čarodějnické procesy ve Velkých Losinách o několik desítek let později. V čarodějnických procesech se odsouzenci na smrt automaticky zkonfiskoval veškerý majetek. Ten pak propadl vrchnosti a církvi. Vrchnost posléze ze zkonfiskovaného majetku hradila soudní výlohy a pochopitelně i se soudními výlohami související odměnu pro soudce. Celou Evropu ovládl strach z inkvizice. Brutální procesy začaly ustupovat aţ na přelomu 17. a 18. století. 13

15 V 16. století se začalo rozšiřovat i světské právo a s tím i tresty za běţné světské prohřešky. I ve světském právu se hojně vyuţívalo práva útrpného. Existovala moţnost odsoudit k trestu smrti s konfiskací majetku i bez konfiskace. Dále zde byly různé formy mrzačení. Dalším moţným trestem bylo vyhnanství. To mohlo být na dobu určitou nebo neurčitou. Od 15. století byla trestním činem i ţebrota. Ţebrák mohl být na několik dní uvězněn. V roce 1555 vynalezli v Anglii první káznici, předchůdkyni věznic. Důvod byl prostý, nastolit kázeň, bohulibou práci a potírání chudoby. Mezi hrdelní zločiny patřilo cizoloţství, přestoţe tomuto sportu holdovali i králové a jiní mocnáři. Katu zpravidla propadly manţelky, jak urozeného tak prostého původu. Doba osvícení V 19. století nastala velká snaha o kodifikaci právních norem a o sjednocení procesních postupů, o ustanovení jasných a přesných pravidel. K prvním velkým kodifikacím práva dal podnět pruský král Fridrich II Veliký. Jednalo se o Všeobecný soudní řád, který byl napsán v letech a Všeobecné zemské právo z roku TAto kodifikace se však neshledala s očekávanou akceptací ze strany obyvatel pruských zemí. Obyvatelé Porýní se řídili dle francouzského Code civil z roku Ten se také stal vzorem pro tvorbu dalších velkých právních kodexů. Všeobecné zemské právo přestalo platit aţ , kdy vešel v platnost Občanský zákoník německé říše (BGB). V roce 1811 byl vydán Všeobecný občanský zákoník pro dědičné země (ABGB). Tento kodex platí v Rakousku dodnes, samozřejmě ve znění pozdějších předpisů. V polovině 18 století začala emancipace a to s prvním titulem Mgr uděleného ţeně, s volebním právem v USA. Na konci 18 století se začaly upravovat pravidla pro věznice. V roce 1789 byla sepsána Všeobecná deklarace lidských práv a svobod, která se stala základem ústavní listiny spojených národů z roku Počátkem 19. století se začala Evropa zmítat v boji o přerozdělení zemí a území. V roce 1815 na konferenci ve Vídni se státy Evropy na nějakou dobu dohodly a nastal dočasný klid. Počátkem 19 století se zárukou svobody začal stávat porotní soud. Soudce byl neutrální, musel rozhodovat podle svého vědomí a svědomí a podle práva. V Anglii vznikl roku 1873 Supreme Court Judicature Act a tím se definitivně oddělila Anglie od staré Evropy a od kontinentálního práva. V roce 1889 se na kongresu v Bruselu dostaly do povědomí nové druhy trestů. Konkrétně se jednalo o podmínečné odsouzení, krátkodobé odnětí svobody, recidiva, nucená výchova a trestní právo pro mladistvé. 14

16 III. Druhy trestů v moderní historii Československého národa Vznik Československé republiky Na počátku 20. století se Evropa vedla spory o území, moc, trhy či odbytiště. Tyto spory vyvrcholily v roce 1914, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Důvodem byl atentát na rakouského císaře Františka Ferdinanda d Este. Tímto aktem začala první světová válka, která zachvátila Evropu, Afriku a Asii. Velmi důleţitým datem se stal 24. říjen 1918, kdy Italové nastoupili do rozhodující bitvy, ve které porazili vojska Rakouska. Prohra v této bitvě znamenala faktický zánik Rakousko-Uherska. Prakticky zaniklo Rakousko-Uhersko aţ abdikací císaře Karla I., který podepsal abdikaci dne Ten den podepsali příměří i Němci a tím se skončila první světová válka. Národy připojené k císařství se osamostatnily a vznikly nové státy. S nimi i Československo. Vznik Československého státu se datuje na , prezidentem byl zvolen T. G. Masaryk a předsedou vlády byl Karel Kramář. Nově vzniklý stát přijal provizorní ústavu a byl rozdělen na 5 samosprávných zemí, které si záleţitosti lokálního charakteru řešily samy. Mírová konference v Paříţi v roce 1919 uzavřela veškeré případné spory o území. Definitivně byly stanoveny hranice území států. Trestní zákon První republiky Československá republika pouţívala v trestním právu rakouský zákon 117/1852 ř. z. Zákon byl doplněný zákonem 562/1919 Sb., který upravoval podmínečné odsouzení a podmínečné propuštění z výkonu trestu. Další novelizaci přinesl rok 1929, trestní zákon byl novelizován zákonem 31/1929 Sb. V roce 1934 byl schválen zákon 91/1934 Sb. o ukládání trestu smrti a o doţivotních trestech. Rozdělení trestných činů, tresty Trestní zákon první republiky rozlišoval tři typy trestných činů a to: přestupky přečiny zločiny 15

17 Přestupky byly méně závaţným protiprávním jednáním, které výrazně neohroţovalo společnost a její zájem, anebo bylo toto chování označeno v zákoně jako přestupek. Přestupky se řešily převáţně finančním postihem nebo pokáráním. Přestupky, ač byly popsány v trestním zákoně, nespadají do trestního práva, jedná se o právo správní. Důvodem je, ţe řešení přestupků příslušelo městským úřadům, později Národním výborům a po roce 1989 opět Městské úřady a Magistráty. V historii byla moţnost tělesného trestu, ale ten byl v zákonech první republiky nepřípustný. Přečinem byl čin závaţnějšího charakteru neţ přestupek, ale méně závaţný neţ zločin, např. týrání zvěře. Přečiny jiţ projednával soud. Soudní proces byl jednodušší neţ u zločinu. Trestní sazby, které se udělovaly za spáchané přečiny, byly niţší. U přečinů mohl být pachatel odsouzen podmínečně s odkladem do pěti let. Další moţností bylo odsouzení k odnětí svobody do maximálně pěti let. V případě, ţe byl pachatel přečinu odsouzen k odnětí svobody, byl umístěn v trestnici s méně přísným reţimem. Vězeň nemusel být spoután v okovech a měl povolené návštěvy. Bylo dovoleno, aby se ve výkonu trestu věnoval práci nebo vzdělávání. V trestnicích byly k dispozici knihovny. Pokud se ovšem vězeň dopustil kázeňského přestupku proti řádu trestnice, byl potrestán. Bylo moţné, aby byl umístěn na separaci, bylo moţné nařídit mu půst nebo tvrdší lůţko. V případě, ţe byl vězeň potrestán půstem, byl mu příděl jídla stanoven na chléb s vodou a to jednou za dva dny, nejméně však 3 x týdně. 3 V případě přečinů mohla být vězni samozřejmě udělena i milost, nebo mohl být propuštěn podmínečně. Zločiny byly trestné činy zvlášť nebezpečné pro společnost a pro její zájmy, nebo byly jako zločiny specifikovány trestním zákonem. 4 Zločiny se dál rozlišovaly na méně závaţné a těţké zločiny a zvlášť těţké zločiny. Podle tohoto se také pachatel soudil. Trestní sazba pro zločiny s menší závažností byla v rozmezí 5 10 let. Jednalo se trestné činy: 1. Spoluvina na velezradě ( 60-61), úmyslné opomenutí, nezabránění nebo neoznámení jednání směřujícího k ublíţení císaři, násilné změny formy vlády nebo státní územní celistvosti; 2. pozdviţení ( 70); 3 čerpáno z str. 5-8, 4 čerpáno z: str

18 3. vzbouření ( 75); 4. veřejné násilí ( 77) proti veřejným institucím; 5. veřejné násilí ( 86), ohroţení zdraví nebo ţivota osob závaţným poškozením cizího majetku; 6. loupeţ lidí ( 91), zavlečení jednoho nebo více osob do zahraničí; 7. únos ( 97) dítěte do 14 let nebo ţeny proti její vůli; 8. zneuţití moci úřední ( 103); 9. rušení náboţenství ( 123); 10. násilné smilstvo ( 126) znásilnění ţeny bez ublíţení na zdraví; 11. zprznění ( 128); 12. zločiny smilstva proti přirozenosti ( ) pohlavní styk se zvířaty a osobami stejného pohlaví za zvlášť závaţných okolností; 13. vraţda prostá ( ); 14. pokus vraţdy úkladné, loupeţné zjednané na osobě příbuzné ( 138); 15. zabití prosté ( 142); 16. vyhnání cizího plodu ( 148); 17. odloţení dítěte ( 150) zanedbání péče s následkem smrti; 18. souboj ( 160); 19. krádeţ ( 179); 20. zpronevěra ( 182); 21. loupeţ ( 191); 22. podvod ( 203 a 205, odst. a,b); 23. utrhání na cti ( 210); 24. nadrţování zločincům ( 218); Těžké zločiny byly trestány v sazbě let nebo výjimečným trestem do 20 let. Zde se jednalo o následující trestné činy: 1. velezrada ( 59); 2. pobuřovatelé a náčelníci pozdviţení a vzbouření ( 70 a 75); 3. veřejné násilí ( 86); 4. loupeţ lidí ( 91); 5. násilné smilstvo ( 126) znásilnění ţeny s ublíţením na zdraví; 6. zprznění ( 128) spojené s těţkým ublíţením na zdraví; 7. vraţda úkladná ( ); 17

19 8. pokus vraţdy úkladné ( 138); 9. souboj ( 161) spojené s těţkým ublíţením na zdraví s následkem smrti; 10. zpronevěra ( 182), loupeţ ( 192) a podvod ( 204); Zvlášť těžké a nebezpečné zločiny byly trestány výjimečnou sazbou 20 let výše, ale bylo možno uložit i trest doživotního těžkého žaláře, popřípadě i trest smrti oběšením. Jednalo se o trestné činy: 1. velezrada ( 59); 2. pobuřovatelé a náčelníci vzbouření ( 75) organizování vzbouření; 3. veřejné násilí ( 86); 4. násilné smilstvo ( 126) znásilnění ţeny s následkem smrti; 5. pokus vraţdy úkladné ( 138), zvlášť zavrţeníhodné okolnosti; 6. loupeţ ( 195), podvod ( 204) sloţením křivé přísahy, při zavrţeníhodných okolnostech; V případě třetí kategorie zločinů, pokud nebyl pachateli udělen trest smrti a byl odsouzen k trestu odnětí svobody, byl umístěn v trestnici se zpřísněným reţimem. Výše psané typy zločinů byly přejaty z říšského zákona 117/1852 ř. z. Ten byl novelizován 50/1923 Sb. zákonem na ochranu republiky, kdy trestné činy proti císaři nahradily zákony na ochranu republiky. Další novelou byl zákon 31/1929 Sb., který zpřísnil postihy pachatelů trestných činů poškození cizího majetku ( 85 a 86), vraţda ( ), loupeţné zabití ( 141) a ţhářství ( ). Změna zákona přinesla vyšší trestní sazby pro pachatele trestných činů proti celku čili státu a společnosti. Za spáchání trestného činu vojenské zrady dle 6 za přitěţujících okolností hrozil pachateli trest let s moţností výjimečného trestu do 20 let a za trestný čin ţhářství dle 167, odst. b, c, d, mohl být uloţen trest doţivotního ţaláře 5. Další novelou Trestního zákona byl zákon 91/1934 Sb. o ukládání trestu smrti, který upravoval zmírnění trestu pro pachatele, kteří nedovršili 20 let věku. Takový pachatel nesměl být odsouzen k trestu smrti. Nejvyšším moţným trestem byl doţivotní trest odnětí svobody. Dále tento zákon upravoval zmírnění trestů pro osoby mladší 20 let i v ostatních trestních sazbách. V takovém případě měl soudce udělit pachateli trest o třídu mírnější 5 čerpáno z: str. 5-8, název: Kabinet dokumentace a historie vězeňské sluţby ČR, Eduard Vacek - redaktor 18

20 nebo jednalo-li se o trest odnětí svobody, mohl soud uloţit trest ve spodní hranici trestní sazby. Jedním z důvodů byla víra ve snazší resocializaci. Novela dále potvrdila moţnost zostření vazby v případě kázeňských přestupků spáchaných při výkonu trestu odnětí svobody a zároveň zrušila zákaz zostření vazby v případě doţivotních trestů. Zákaz zostření vazby pocházel z převzatého zákona 131/1867 ř. z. Rozdělení do disciplinárních tříd ve věznicích nadále zůstalo. Povinnost vězňů pro zvednutí jejich morálního cítění a pro jejich snazší resocializaci byla náboţenská výuka a bohosluţby dle vyznání vězně. Vězeň měl povinnost pracovat. O přidělení práce rozhodoval ředitel ústavu na základě úřednické konference. Výkon trestu měl vést k co nejefektivnější resocializaci a pracovní obor měl být dokonalou přípravou na řádný ţivot. V té době jiţ existovala moţnost podmínečného propuštění. Podmínečné propuštění mohlo být spojeno s ochranným dohledem a mohla být určena určitá omezení ve způsobu ţivota nebo místa pobytu, kterým byl povinen se podrobit ve zkušební době. Soud měl dále podmínečně odsouzenému uloţit, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu a aby dal zadostiučinění 6. Ochranný dozor nad odsouzenými vykonávaly okresní soudy dle místní příslušnosti odsouzených. Vlastním výkonem dozoru byl pověřen důvěrník tzv. ochranný dozorce. Pokud soud nenařídil ochranný dozor, mohl sám prověřovat po dobu trvání zkušební doby chování odsouzeného. Dalším nejpouţívanějším trestem, který byl vyuţíván byl trest odnětí svobody s podmínečným odkladem do pěti let. Dále pak peněţitý trest. Tento trest bylo za První republiky moţno také podmínečně odloţit. Podle statistických údajů z roku 1928, byly nejpočetnější skupinou trestných činů majetkové trestné činy (podvody, krádeţe apod.), další skupinou byly násilné trestné činy a na třetím místě byly zločiny proti lidskosti a důstojnosti. Trestné činy proti státu byly početně nevýznamnou skupinou. II. světová válka V letech byla ČSR v područí nacistického Německa podřízena zákonům německé říše. Hlavními a pro náš národ podstatnými právními normami byly Norimberské zákony o čistotě rasy a zákony proti ţidům. V případě soudních procesů se pachatel, který byl občanem ČSR ve většině případů, mohl připravit s největší pravděpodobností na trest smrti zastřelením nebo oběšením. V lepším případě byl deportován do pracovního tábora. Děti byly posílány na převýchovu do německých rodin, ale jen v tom případě, ţe splňovaly 6 Výzkum nově zavedených prvků probace do trestního práva v ČR 19