Aktuální Reportáž Reportáž: Týden španělsky psané literatury Reportáž: Týden španělsky psané literatury

Transkript

1 Aktuální Reportáž Reportáž: Týden španělsky psané literatury Reportáž: Týden španělsky psané literatury Proběhl Týden španělsky psané literatury. Diskutovalo se mimo jiné o povídce a románu, o fikčním prostoru v próze, o násilí, o strachu z poezie. Ale také o současném stavu knižního trhu u nás, o kvalitě překladu nebo o nakladatelské činnosti. Vše v prostorách pražského Institutu Cervantes. V pražském Institutu Cervantes proběhl ve dnech literární a kulturní program zvaný Týden španělsky psané literatury. Každý večer mohli návštěvníci přijít, ať už jako posluchači nebo jako tazatelé, na několik tematických debat, kterých se účastnili současní španělsky píšící spisovatelé. Pozvání přijala spisovatelka Cristina Fernández Cubas, účast v diskusi neodmítl ani držitel Evropské ceny za literaturu z roku 2016 Jesús Carrasco. Do Prahy dorazil původem baskický spisovatel Fernando Aramburu nebo argentinský spisovatel žijící v Barceloně Rodrigo Fresán. Pětici autorů uzavřel španělský spisovatel David Llorente, který již řadu let pobývá v Praze. Dva večery prodchnuté úvahami o literatuře doplnil večer třetí, kde se u kulatého stolu sešli přední čeští překladatelé a nakladatelé v následujícím složení: Anežka Charvátová, Blanka Stárková, Radovan Auer, Filip Tomáš a moderátorka Elena Buixaderas.

2 Foto: Instituto Cervantes Slavnostní zahájení proběhlo, tak jako následující dny, v pražském Institutu Cervantes, kde se chopil úvodního slova ředitel kmenového Institutu Cervantes v Madridu Juan Manuel Bonet, který vyzdvihl česko-španělskou spolupráci a připomenul přetrvávající tradici překladů českých básníků do španělštiny. Několik slov věnovala publiku dokonce v češtině ředitelka pražského Institut Cervantes Luisa Fernanda Garrido Ramos. Promluvil i španělský velvyslanec v Praze Pedro Calvo-Sotelo Ibáñez-Martín a navázal na předchozí slova, připomenul významnou překladatelskou osobnost Josefa Forbelského, který v předchozím roce získal Jungmannovu cenu za beletristický překlad, konkrétně Cervantesova díla Persiles (1617). Pedro Calvo-Sotelo Ibáñez-Martín v závěru své řeči ocitoval jednu pasáž zmíněné knihy a plynule předal slovo Anežce Charvátové, která následující debatu moderovala. Ke kulatému stolu společně s hispanistkou a překladatelkou Anežkou Charvátovou zasedli Cristina Fernández Cubas a Fernando Aramburu. Debata nazvaná,,mezi románem a povídkou (Entre la novela y el relato breve) kroužila kromě pokusů o definování povídky a románu, také kolem čtenáře a jeho preferencí. Na řadu se dostaly také osobní vzpomínky autorů na první kontakt s literaturou.

3 Opravdu zajímavé téma se rozvinulo v souvislosti s četbou povídkových knih. V obecné rovině se můžeme zamyslet nad tím, že zatímco v hispánském světě má povídka výsostné postavení, český čtenář raději sáhne po předem zkonstruovaném románovém příběhu, který mu nabídne nějaký více či méně ucelený fikční svět, do něhož se následně čtenář usadí a očekává úžasnou jízdu. Když po přečtení odkládá knihu, může se cítit spokojený, usmívá se a pro sebe si pobrukuje, jak to autor zase krásně vystihl. V této souvislosti se jak Cristina Fernández Cubas, tak Fernando Aramburu shodli na tom, že povídka je coby v nárocích na čtenáře mnohem náročnější žánr než román. Čtenář povídek na rozdíl od toho románového nemá rád, když se mu vše servíruje, raději je jakýmsi slovy Cristiny Cubas komplicem, který si po přečtení povídky mnohé věci domýšlí, jde za napsaná slova. Povídka je pak pro něj něco jako médium. V této souvislosti to můžeme chápat jako výzvu nejen pro českého čtenáře, aby se na okamžik vzdal tlustých a předem zkonstruovaných příběhů, ale především pro nakladatele, aby českému čtenáři dopřál kouzlo minimalistického povídkového příběhu, který se v mysli může proměnit v románový příběh každého jednotlivého čtenáře. Foto: Institut Cervantes

4 Oba autoři také zavzpomínali na své literární vzory a inspirace. Cristina Fernández Cubas například zmínila důležitou roli orální tradice ve svých povídkách. Jako malá totiž často poslouchala bratrova převypravování jako například Poeovy povídky Zánik domu Usherů. Až mnohem starší prý s údivem zjistila, že dům ze zmiňované povídky vůbec není takový, jak si ho představovala během bratrova vyprávění. Fernando Aramburu zase jako malý chlapec chodil každý týden s rodinou do kostela, během kázání se však nudil a prohlížel si přítomné. Kdo má jak velké uši, co asi budou odpoledne jíst atd. Sálem se během večera v četných intervalech ozýval smích přítomných posluchačů a přátelská atmosféra vytvořila ideální prostředí pro debatu připadající na další podzimní večer. Druhému večeru patřilo téma,,fikce a realita v literárním prostoru (Invención y realidad en los espacios de lo narrado), kterého se za přítomnosti hispanistky a literární historičky Dory Polákové zúčastnili tři spisovatelé: Jesús Carrasco, Rodrigo Fresán a David Llorente. Jak již vyplývá z názvu večera, Dora Poláková zahájila debatu otázkou související s literárním prostorem a jeho konkrétní realizací v dílech přizvaných autorů. Zatímco Jesús Carrasco ve svých románech vytváří jakési mytické místo spojené s venkovem vycházející dle jeho slov ze vzpomínek na vlastní dětství, jak Rodrigo Fresán, tak David Llorente zasazují své romány do městského prostředí, ať už s odkazy na konkrétní místo (Buenos Aires v případě Rodriga Fresána nebo madridská čtvrť Carabanchel v románu Davida Llorenta) nebo například na dystopickou městskou společnost v dalším díle Davida Llorenta. Kromě úvah o románu, který je pro všechny tři autory klíčovým žánrem, se úvahy stočily také k poezii. Zdá se, že téma poezie bylo všem třem spisovatelům nejvzdálenější. Žádný z přítomných oceňovaných prozaiků se nikdy nevěnoval poezii ve vlastní tvorbě, pokud nezapočítáme jedno haiku od Jesúse Carrasca, čímž chtěl spíše rozesmát přítomné obecenstvo, což se mu následně okamžitě podařilo. Rodrigo Fresán dokonce mluvil o poezii jako o něčem, co mu vlastně nahání strach, k čemuž se připojil Jesús Carrasco a výstižně diplomaticky debatu uzavřel slovy,,respeto la poesía (k poezii mám respekt).

5 Foto: Institut Cervantes Druhá debata tak v lecčems doplnila debatu první a společně předznamenaly některé aspekty, kterým se z jiného úhlu pohledu věnovali hosté během třetího večera. Závěrečný večer přinesl publiku pohled z druhé strany knižního procesu, a sice, u kulatého stolu tentokrát zasedli překladatelé a nakladatelé. Debatu na téma,,překladatelé a nakladatelé: šíření španělsky psané literatury v ČR (Traductores y editores: la difusión de la literatura española en la República Checa) vedla Elena Buixaderas společně se svými hosty, překladatelkami Anežkou Charvátovou a Blankou Stárkovou, s nakladatelem Filipem Tomášem a z pohledu marketingu s Radovanem Auerem. Debata byla co do témat opravdu hutná, diskutovalo se například o stavu překladatelské činnosti před a po roce 1989, který ve stručnosti představily Anežka Charvátová a Blanka Stárková. Jestliže v 60. letech obecně docházelo k jakémusi uvolnění také na poli překladů, bylo možné hojně překládat soudobé

6 latinskoamerické spisovatele. Normalizace pak ale s sebou přinesla opět cenzuru, která navázala na 50. léta. Pro překlady ze španělštiny do češtiny to ale v určité rovině mělo paradoxně pozitivní vliv. Blanka Stárková připomenula mnohočetné překlady ze starší španělské literatury, které pro tehdejší režim nebyla,,podezřelá. Díky tomu máme v českém překladu základní paletu klíčových děl takzvaného španělského,,zlatého věku. Anežka Charvátová pak stručně načrtla kontury překladatelské a editorské práce po roce Zmínila například zásadní problém vizualizace knižního prodeje, kdy mnohem více záleží na tom, zda obálka knihy a sám autor vypadají dobře než hodnota obsahu knížky. Do centra pozornosti se dostala také problematika již běžné praxe velkých nakladatelství, která dnes kupují práva knih, aniž někdo knihu četl a zvážil její možné přijetí v českém kontextu. Doporučením se stává už jen prodejnost na trhu, literární žebříčky nebo ocenění. Hosté si povídali také o dnešním stavu nakladatelské činnosti v České republice (v tuzemsku vychází ročně zhruba nových knih). Debata se však stočila také k preferenci českých čtenářů k románu. Vydávání poezie nebo povídkové tvorby se obecně věnují spíše menší nakladatelství, která pak ztrátu,,pokryjí jinou produkcí. Tím se diskuse napojila na jedno z mnohých témat prvního večera, kdy se debatovala o povídce a románu. V závěru diskuse se ozvaly hlasy španělských autorů sedících v první řadě, čímž se prakticky přesně uzavřelo ucelené povídání o knize probíhající během všech dnů kulturního programu. Publikum tak mělo možnost nahlédnout během Týdne španělských psané literatury do myšlenkového hnutí jednotlivých autorů, ale zároveň také na druhou stranu téže mince, tedy do procesu, při němž se postupně rýsují kontury jednotlivých knih od autora, přes překladatele, editora, grafika až po nakladatele. Pražský Institut Cervantes připravil pro širokou veřejnost tři dny prostoupené příjemnou a přátelskou atmosférou za přítomnosti současných španělských spisovatelů a předních českých překladatelů a odborníků, kteří se podílejí na tom, aby kniha doputovala do rukou dychtivého českého čtenáře. --- Cristina Fernández Cubas (1945) je španělská prozaička, která se věnuje především povídkové tvorbě. Vyšlo jí 6 povídkových knížek, například Moje sestra Elba nebo Všechny povídky, a několik románů. Za svoji tvorbu obdržela hned několik cen, mezi nimi prestižní španělskou Národní cenu za literaturu v roce Fernando Aramburu (1959) je španělský autor pocházející z Baskicka. Od roku 1985 však žije v Německu. Napsal několik oceňovaných románů a na kontě má i několik povídkových sbírek. Rok po Cristině Cubas, tedy v roce 2017, obdržel Národní cenu za literaturu za svůj román Vlast. Jesús Carrasco (1972) španělský prozaik žijící momentálně ve Skotsku má na kontě dva romány, oba přeloženy do češtiny. Debutoval románem Na útěku, který byl přeložen do 25 jazyků. Za druhý román Neznámý v zahradě obdržel Literární cenu Evropské unie za rok Rodrigo Fresán (1963) argentinský spisovatel, který od roku 1999 žije v Barceloně. Působí jako novinář a překladatel. Je autorem řady knih jako například Esperanto, Kensingtonovy zahrady, Vysněný příběh, aj. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků.

7 David Llorente (1973) je španělský spisovatel, dramatik a středoškolský pedagog žijící již od roku 2002 v Praze, kde založil divadelní uskupení Séptimo Miau. Jeho román Miluji tě, protože mě živíš se dostal do deseti nejlepších španělských knih roku Získal několik literárních ocenění (například Cenu Dashiell Hammett). Anežka Charvátová (1965) je významná česká překladatelka a hispanistka. Za své překlady románu Vypravěč od Maria Vargase Llosy získala v roce 2004 cenu Magnesia Litera. Je rovněž držitelkou ceny Josefa Jungmanna z roku 2013 za překlad 2666 od Roberta Bolaña. Blanka Stárková (1944) patří k předním českým překladatelkám, působí také jako knižní redaktorka a moderátorka Českého rozhlasu Vltava. Za překlady děl Javiera Maríase získala roku 2004 a 2009 cenu Josefa Jungmanna. Filip Tomáš (1977) bohemista a nakladatel (Akropolis). Radovan Auer (1975) od roku 2016 je ředitelem mezinárodního festivalu Svět knihy Praha. Dora Poláková (1978) hispanistka a literární historička. V roce 2017 jí vyšla monografie o nikaragujském básníkovi Rubénu Daríovi Mezi propastí a nebem. Elena Buixaderas (1969) vědecká pracovnice působící ve Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR je zároveň básnířkou a autorkou sbírek jako Koperníkovy hvězdy. Přeložila také několik českých autorů do španělštiny (Václav Hrabě, Radka Denemarková atd.).