Starověké právní dokumenty

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Starověké právní dokumenty Bakalářská práce Autor: Venuše Soukupová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Mgr. Jiří Řehák Praha Duben

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Bílině dne: Venuše Soukupová 2

3 Poděkování: Touto cestou bych ráda poděkovala Mgr. Jiřímu Řehákovi za vstřícný přístup, cenné připomínky a rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce. 3

4 Anotace: Bakalářská práce je zaměřena na nejznámější právní dokumenty spojené s obdobím starověku, které měly vliv na formování evropského kontinentálního práva. Součástí práce je seznámení s historickým vývojem, státním zřízením a právem starověkých států, rozdělených do dvou hlavních skupin, jednak na východní samovlády a jednak na antické státy. Annotation: This bachelor s work is focused on well known legal documentation related with antiquity era. This documentation influenced formation of European continental law. The part of this work consists of information about historical development, established system and law of ancient states divided to two main groups - Eastern autocracy and antique states. 4

5 Obsah: Úvod Starověk Východní samovlády Mezopotámie Historický přehled Státní zřízení Právo Urukaginovy reformy Urnammuův kodex Zákony Lipit Ištara Zákony z Ešnunny Chammurapiho zákoník Výběr některých článků zákoníku Chetitská říše Historický přehled Státní zřízení Chetitský zákoník Egypt Historický přehled Státní orgány Místní správa Egyptské právo Osm svitků hepu Doba Ptolemájská a princip personality Další právní památky Královské dekrety Izrael Historický přehled Státní zřízení Izraelské právo Kniha Genesis Kniha Exodus a některá její právní nařízení Kniha Leviticus a Numeri Kniha Deuteronomium Mišna Antické státy Starověké Řecko

6 Sparta Forma vlády Spartské právo Athény Státní zřízení Právo Gortýnské zákony Drakontovy zákony Solónovy zákony Kleisthenovy reformy Athény v 5. a 4. století př. n. l Řím Doba královská Společnost a forma vlády Reformy Servia Tullia Římská republika Základní prameny a normy práva za republiky Zákony XII desek Prétorský edikt Reformy bratří Gracchů Sullova diktatura Zánik římské republiky První triumvirát Druhý triumvirát Principát Prameny práva za principátu Dominát Základní prameny práva za domininátu Edict milánský Codex Theodosianus Corpus iuris civilus...51 Závěr...52 Seznam použité literatury a odkazy...54 Literatura:...54 Internet:...54 Seznam obrázků:

7 Úvod Pojem starověké právo si řada z nás spojuje s právem římským, popř. také s právem řeckým. Nejedná se však jen o tyto dva právní systémy. Musíme mít na mysli, ţe tyto právní systémy byly inspirovány jinými právními řády a právě tyto starší řády jim připravily cestu k jejich dokonalosti. Ze záliby v historii a ze snahy přiblíţit čtenáři daný pojem, jsem si v bakalářské práci stanovila, ţe: Cílem je seznámit s vývojem starověkých států, které měly vliv na formování evropského kontinentálního práva a jejich nejznámějšími právními dokumenty. Text bakalářské práce jsem rozčlenila do tří kapitol: Starověk, Východní samovlády a Antické státy. V první kapitole vymezuji období starověku a rozdělení států do dvou skupin - na východní samovlády a na antické státy. Druhá a třetí kapitola je zaměřena na konkrétní starověké a antické státy, u kterých se snaţím všeobecně charakterizovat jejich historický vývoj, státní zřízení, jejich právo a následně se věnuji nejznámějším právním dokumentům daného státu. Ze své práce jsem vynechala Indii a Čínu, rozhodně ne z důvodu nezajímavosti jejich právních dějin, ale protoţe indické ani čínské právo nemělo vliv na formování práva evropského. Postupovala jsem tak, ţe jsem se nejprve seznámila s historickým vývojem daných zemí. Tento vývoj jsem také načrtla ve své práci. Někde byly historické události pro vývoj právních norem přímo klíčové (např. v Římě), někde jsou zatlačeny poněkud do pozadí. Je to dáno nejspíše tím, ţe o některých kulturách se nedochovalo takové mnoţství zpráv, jako je tomu u antických států. Poté jsem studovala nejdůleţitější právní dokumenty daných států a analyzovala jejich text. Další metodou mojí práce je i pokus o komparaci těchto dokumentů. Záměrně píši pokus, protoţe některé právní normy jsou od sebe vzdálené i několik staletí. V závěru pak vyvozuji své poznatky z práce a snaţím se je reflektovat v současnosti. Vím, ţe kdybych se chtěla starověkému právu a jeho dokumentům věnovat podrobněji, vydalo by to na velmi rozsáhlou práci a to vzhledem k omezenému rozsahu bakalářské práce není moţné. Proto se jedná pouze o průřez tímto tématem a zabývám se opravdu tím nejpodstatnějším. 7

8 1. Starověk Pokud se podíváme na jednotlivá dějinná období lidské civilizace, tedy starověk, středověk, novověk atd., zjistíme, ţe právě starověké období je z nich nejdelší. Pravěk do tohoto výčtu záměrně nepočítám, protoţe ten není spojen s ţádnou civilizací, ale pouze s vývojem lidského druhu jako takového. Není to tedy tím, ţe by se nic nedělo, ale zejména nerovnoměrným vývojem v jednotlivých částech světa se shodnými znaky tohoto vývoje. Při pohledu na starověk si proto musíme povšimnout několika věcí, kterými se toto období značně odlišuje od etap pozdějších. Starověk není přesně časově vymezen jako období následující. Přestoţe pozdější epochy také nejsou přesně vymezeny, s dobou starověku je to mnohem sloţitější. Jeho počátek je spojen s rozvojem pouţívání písma a lze jej datovat do 4. tisíciletí před n. l. Je ale moţné, ţe s dalšími archeologickými nálezy bude tento údaj posunut hlouběji proti toku času. S koncem je to jiţ jednodušší, ten je většinou spojován se zánikem Římské říše, respektive její západní poloviny, a to do roku 476 n. l. Avšak ani zde se společnost nestane ze dne na den typicky středověkou, tento přerod můţeme pozorovat jiţ během posledních let existence Říma a dále. Je také nezbytně nutné si uvědomit, ţe v době, kdy v Mezopotámii, Indii, Egyptě a jinde existovaly mocné říše, v Řecku a Itálii, které máme my Evropané se starověkými civilizacemi spojeny, vlastně ještě ani ţádné civilizace neexistovaly. Stejně tak v době vrcholu Říma, tedy na začátku prvního tisíciletí za Limes Romanum hranicí říše také ţádné civilizace neexistovaly a obyvatelé mimo říši ţili ve znatelně horších podmínkách. Z toho vyplývá, ţe starověk byl mnohem více neţ jiné epochy, co se týče vývoje v různých částech světa, velmi nerovnoměrný a kaţdá z následujících epoch tyto rozdíly stírala. Dnes jsou prakticky zanedbatelné a většina světa ţije ve velmi podobném standardu. Ačkoli rozdíly stále přetrvávají, nejsou tak dramaticky propastné, jako ve starověku. V jednotlivých částech starověkého světa se také liší vývoj společnosti a její podoba. Dle stupně otrokářství lze starověké státy rozlišit do 2 skupin, kdy: niţší stupeň vedl k východním samovládám vyšší stupeň se vyvinul v antických státech 8

9 Ve státech tzv. úrodného půlměsíce nebo také východních samovlád Egypt, Blízký východ, Indie a také Čína - byla společnost silně svázána se zemědělstvím a se střídáním ročních období, u středomořských států (antických států) toto neplatilo. Co se týče formy vlády ve starověkých státech, státy úrodného půlměsíce byly ovládány jedním muţem, který poţíval boţských výsad, ve středomořských státech se na moci podílelo mnoho lidí v zastupitelských sborech. 2. Východní samovlády Východní samovlády byly první státní útvary v dějinách lidstva, které se vyvinuly přibliţně kolem 5. a 4. tisíciletí př. n. l. z kmenových svazů v oblasti tzv. úrodného půlměsíce, tedy v pásu zahrnující Egypt, Blízký východ, Indii a popř. také Čínu. V těchto státech můţeme nalézt pozůstatky rodového zřízení a jejich forma vlády je také specifická: ve většině případů se jedná o despocie ovládané jedním panovníkem, který má ve společnosti postavení boha, a od boţstev často odvozuje svůj původ. Mluvíme tedy o teokratické vládě. Velkou roli hrají pochopitelně také kněţí. Nejen východní samovlády, ale i antické státy jsou otrokářské, coţ velmi determinuje jejich právní předpisy. Otrok měl ve společnosti i před právem nerovné, horší postavení, neţ jiní plnoprávní lidé, či vyšší kasty společnosti Obrázek 1: Střední východ kolem roku 2000 př. n. l. 9

10 Státy jako Egypt, Mezopotámie a jiné (snad kromě Izraele) vznikly primárně za účelem organizace zemědělských prací v úrodných oblastech velkých řek - Nil, Eufrat, Tigris, Ganga, Indus, Ţlutá řeka. Nutná byla koordinace při výstavbě a údrţbě zavlaţovacích kanálu, na kterých byly tyto státy závislé. Pokud zanikl tento zdroj obţivy, zanikly většinou také státy. Z toho vyplývá obrovská závislost na zemědělské produkci a střídání ročních období. Co se týče práva, měly tyto státy jedno společné: neexistovala oddělenost moci soudní, zákonodárné a výkonné. Panovníci vykonávali všechny tyto tři funkce a jejich moc byla částečně omezena jen úřednictvem, popř. kněţími, kteří například v Egyptě hráli významnou úlohu. Nemůţeme zde hovořit ještě o zákonodárství, ale o sepisování práva jiţ existujícího, popřípadě o jeho kosmetických změnách. S rozvojem písma, které se v tomto období vyvíjí, je zapisováno právo jiţ existující, většinou takové, které je nejasného výkladu Mezopotámie Historický přehled Nejedná se o název jednotného státního útvaru, ale o území, kde vznikají první města a městské státy. Mezopotámie je vymezena řekami Eufrat a Tigris, a můţeme jí lokalizovat na území dnešního Iráku a Sýrie. Moc v této oblasti byla soustředěna do jednotlivých měst, která ovládala okolní území, především zavlaţovací kanály. Ani osídlení nebylo, co se původu obyvatel týče, jednotné. V Mezopotámii ţila spousta kmenů, nejznámější byly Sumerové a Akkadové, ale i další. Tyto kmeny začaly vytvářet první města, která se stala základním stavebním kamenem mezopotamské říše. Vznik těchto měst byl spjat výhradně se zemědělstvím, resp. s nutností výstavby a péče o zavlaţovací kanály, které byly pro obyvatelstvo ţivotně důleţité a tak zde vyvstala potřeba centralizace. K nejvýznamnějším patřilo město velkého politického významu Ur, dále Uruk, kde dle pověsti vládl hrdina Gilgameš, město Eridu, město Nippur s chrámem boha Enlila nebo město Lagaš. Typické pro ně byly stálé boje o hegemonii, kterou nakonec získalo město Lagaš, jenţ vedlo války se sousedními městy a podmanilo si rozsáhlá území. 1 1 ŢIDLICKÁ, Michaela; SCHELLE, Karel. Právní dějiny 1. starověk. 1. vyd. Brno, 1998, str. 67. ISBN , ISBN X 10

11 V Lagaši došlo ke sporům mezi mocnou vrstvou kněţstva, panovníkem, ale i svobodnými obyvateli, coţ vyvrcholilo převratem a na trůn dosedl král Urukagin. Za jeho poměrně krátké vlády (6 let) vrátil majetek chrámům, omezil práva vojenských velitelů a provedl řadu reforem. V roce sedmém vtrhl do Lagaše vládce Ummy a Urukagin je svrţen. Umma si podmaňila i další sumerská města. Kolem r př. n. l. dobyl kišský uzurpátor Sargon Akkadský sumerský jih a vznikla hegemonie akkadská. Tomuto vládci se podařilo vytvořit nezvykle velké vojsko, zavedl nové válečné taktiky, zdokonalil zavlaţování a upevňil obchod zavedením jednotné soustavy měr a vah atd. Ve 22. století př. n. l. tato hegemonie končí a to vpádem kmene Gutejců. Po jejich vypuzení, kolem r př. n. l. se chopil vlády Urnammu, panovník města Uru, ale ani tato říše neměla dlouhého trvání, neboť nevydrţela nápor kmene Amorejců. Amorejci svým střediskem moci učinili Babylon, nacházející se v samém srdci Mezopotámie. Pod vládou tzv. první babylonské dynastie ( Starobabylonské říše ) dochází k rozkvětu země, jehoţ vrchol je spojován s vládou krále Chammurapiho. Tato říše vydrţela cca 300 let. Jisté intermezzo představují vlády Kassitů na jihu a Churritů ve státě Mitanni na severu. 2 V polovině 2. tisíciletí př. n. l. vládu přebírají Asyřané a vytváří tak rozlehlé území, ţe je označováno první světovou říší v dějinách. Díky spojení Chaldejců s Médií se daří asyrskou říši porazit a dochází ke vzniku Druhé Babylonské říše ( Novobabylonská říše ) jejímţ největším panovníkem je Nebukadnesar. Tato říše opět nemá dlouhého trvání a r. 539 př. n. l. mizí pod náporem Perské říše Státní zřízení První mezopotamská města se vyvinula z občin, v jejichţ čele stáli představení a stařešinové. Ve městech pak moc získala kníţata (ensiové), avšak z těch se vyvinula moc jediného ensiho, který despoticky ovládal městský stát. Při podmaňování dalších měst, přijal ensi titul lugal, jako vládce nad celým svým územím a ensiové pak vládli v jednotlivých městech. 2 SELTENREICH, Radim a kol. Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. upravené vydání. Praha: Leges, 2010, str. 23. ISBN

12 Právo Mezopotamské právo bylo původně obyčejové a nepsané a vyvinulo se přirozenou cestou. Teprve s rozvojem písma, které vzniklo z důvodu záznamu obchodních transakcí a jiných hospodářských operací, byly právní normy zaznamenány v písemné podobě na hliněných tabulkách. První právní památky tak byly z veliké části pouze soupisem jiţ platných a fungujících norem. Jen v některých případech se panovník pouštěl do vytvoření nové právní normy, to bylo v případech, které dosavadní právo neupravovalo, anebo byl jeho výklad nejasný Urukaginovy reformy První písemnou právní památkou je soupis právních reforem Urukagina, vládce Lagaše. V tomto soupise je pojednáno o právech jednotlivce, Urukagina osvobodil obyvatele Lagaše od lichvy, zatěžujících kontrol, hladu, krádeží, vražd, a zabavování majetku... Vdovy a sirotci už nebyli ponecháni na milost mocných. 3 Dále se pak zákoník zabývá hospodářskými otázkami, resp. zabývá se jimi ještě před tímto ustanovením, avšak toto je z celého zákoníku nejdůleţitější, věnuje se totiţ právům jedince Urnammuův kodex Další písemnou právní památkou je kodex z města Ur, známý jako Urnammuův kodex, obsahující prolog a 31 článků. Zabývá se postavením otroků ve společnosti, ale řeší také násilné trestné činy a majetkové trestné činy. Co se týče zabití nebo krádeţe je předpis striktní, tyto přečiny mají být potrestány smrtí toho, kdo je spáchal. Ovšem u dalších přečinů, které můţeme nazvat dnešním termínem ublíţení na zdraví, např. vyraţení zubu, oka, useknutí končetiny a podobně, stanovuje přesné peněţní sankce, čili kolik musí násilník poškozenému vyplatit. Tak například za vyraţený zub musel útočník vyplatit dva šekely stříbra (tedy 22 gramů). Za useknutou končetinu pak deset šekelu stříbra (tedy 110 gramů). Dále trestal křivou výpověď svědka, kdy křivopříseţník musel zaplatit patnáct šekelů stříbra. Jako pozitivní na tomto kodexu spatřuji, ţe na rozdíl od pozdějšího zákoníku krále Chamurappiho, ten Urnammuův trestá ublíţení na jiném člověku peněţitým trestem, je moţná 3 World History Project: The Reforms of Urukagina, c , [cit ] Dostupný z WWW < > 12

13 náprava v případě omylu, kdy mohl soud rozhodnout špatně a odsoudil k zaplacení například nevinného člověka Zákony Lipit Ištara Zákony Lipit- Ištara, vládce Isinu, patří mezi nejvýznamnější sumersky psané zákony upevňující právní řád a spravedlnost. Obsahují prolog, 38 nebo 43 článků (záleţí na překladu) a epilog. Tyto zákony se zabývají především spornými otázkami rodinného, dědického a trestního práva. Zvláštní ochrany se díky nim dostává slepé nebo ochrnuté manţelce, kdy si manţel můţe vzít ţenu jinou, ale o tu postiţenou se musí postarat Zákony z Ešnunny Tyto zákony jsou nejstarším zákonodárným dílem psaným v akkadštině. Význam tohoto díla spočívá v tom, ţe je uspořádán jinak neţ ostatní právní památky. Obsahuje 58 článků a kaţdý začíná slovem kdyţ. Zákony upravují hospodářský ţivot a vztahy mezi svobodnými lidmi. Poprvé je zde zmíněna skupina polozávislých občanů, tzv. muškénum (čl. 12,13) Kromě právních ustanovení zde nalézáme první cenové, mzdové a nájemní tarify (čl. 1-4, 7,8) Článek 48 stanoví soudní příslušnost soudců a panovníka jako nejvyššího soudce Chammurapiho zákoník Je bezkonkurenčně nejznámější starověkou právní památkou u nejširší veřejnosti. Stéla s textem zákoníku byla objevena na začátku 20. století na území dnešního Íránu. Ačkoli v názvu tohoto oddílu uţívám slovo zákoník, o zákoník se ve skutečnosti nejedná (ale pro zjednodušení ho tak budu i v následujícím textu nazývat). Je to zápis pouze těch ustanovení, která se časem stala nějak sporná či nejasná, anebo ta, která vzhledem ke změněným společenským podmínkám musela být reformována. 5 Chammurapi sám a ani jeho předchůdci totiţ nebyli stvořiteli zákonů zákonodárci, ale pouze zapisovatelé toho práva, které jiţ lidé pouţívali, a které povaţovali za zapsáníhodné, práva nějakým způsobem sporného. 4 SELTENREICH, Radim a kol. Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. upravené vydání. Praha: Leges, 2010, str. 25. ISBN ŢIDLICKÁ, Michaela; SCHELLE, Karel. Právní dějiny 1. starověk. 1. vydání. Brno, 1998, str. 77. ISBN , ISBN X 13

14 Obrázek 2:Chammurapiho zákoník koník Zákoník je vytesán klínovým písmem do dvoumetrové čedičové stély, na jehoţ vrcholu je vyobrazen sám Chammurapi, jak se modlí k bohu Slunce a spravedlnosti Šamašovi, který mu symbolicky diktuje text zákoníku. Celkem se dělí na tři části: úvod, samotný zákoník, který má 282 článků, a závěr. Úvod ani závěr není pro zdůraznění homogenního celku oddělen od vlastních zákonů. V úvodu je Chammurapi představen jako vládce a velký důraz je kladen na jeho vazby s bohy. Je zde také uvedeno, ţe zákoník je vydán za účelem zavedení spravedlnosti v zemi. Nejdelší částí textu je pak samotný zákoník, který můţeme rozdělit na dvě části: články 1 aţ 41 články 42 aţ 282 Prvních 41 článků je věnováno veřejnému pořádku, správě atd. Zbylé články se týkají hospodářského ţivota a ţivota jako takového. Závěr textu je pak opět věnován Chammurapimu. Jsou zde vyjmenovány jeho zásluhy, zboţnost panovníka nebo také přivolání prokletí na toho, kdo by tento zákoník nezachovával či dokonce porušil. Nalezneme zde také odstavec, který říká, ţe toto vyryté právo by mělo platit i po Chammurapiho smrti. Tento zákoník rozděloval obyvatelstvo do 3 skupin: 1. avílum představovala nejbohatší a privilegovaná vrstva svobodných obyvatel. Přestupky vůči nim byly řešeny formou odplaty. 2. muškénum představovala neprivilegovaná vrstva svobodných obyvatel a přestupky vůči nim byly řešeny formou pokut. 3. vardum představovali otroci neboli nesvobodné obyvatelstvo. Přestupky proti otrokům byly řešeny opět formou pokuty, která se ale platila jejich pánovi. Je zde zdůrazněna zásada odplaty (talio), která z dnešního pohledu zabíhala často aţ do groteskností, např. jestliže stavitel postavil někomu dům, a tento dům spadne a usmrtí dítě majitele domu, bude usmrceno dítě tohoto stavitele (čl. 229,230). 6 Jednalo-li se o majetkové škody, upřednostňovala se naturální restituce, např. usmrcený otrok se pánovi nahradil 6 SELTENREICH, Radim a kol. Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. upravené vydání. Praha: Leges, 2010, str. 26. ISBN

15 otrokem jiným. Ale nejčastějšími tresty, které zákoník stanovoval, byly tresty smrti nebo tresty zmrzačující. Velmi důleţitý je fakt, ţe se snad jako první právní norma zabýval otázkou presumpce neviny. Chammurapiho zákoník byl doposud nejobsáhlejší mezopotamskou právní památkou, která byla archeology objevena. Jednotlivé články paragrafy jsou velmi stručné: nejprve je vyjmenován konkrétní přečin a ihned následuje vyměřený trest. Z dnešního pohledu ho lze zařadit mezi správní a občanské právo, ale dotýká se i jiných oblastí Výběr některých článků zákoníku 7 Prvních pět článků (aţ na druhý) řeší soudnictví: křivé obvinění z vraţdy ( 1) které bylo potrestáno smrtí, křivé svědectví ( 3 a 4) a také případy, kdy soudce změnil své jiţ vydané rozhodnutí ( 5) soudce byl pak zbaven moţnosti soudit a musel vyplatit dvacetinásobek hodnoty, o níţ se vedl spor. Tento článek si osobně vysvětluji (zákoník to nijak nerozvádí) tak, ţe řeší podplácení soudců jednou ze stran sporu. 6 aţ 14 řeší různé druhy krádeţí majetku. Následující články ( 15 aţ 41) se zabývají postavením otroků a vojáků ve společnosti a také jejich přečiny, např. 26 řeší dezerci vojáka, která je pochopitelně potrestána smrtí a ten, kdo tohoto vojáka udá, získá právo na veškerý jeho majetek. Následují paragrafy z druhé části textu zákonů. Veliká část ( 42 aţ 65) je věnována zemědělství, hospodaření s půdou, zavlaţovacími kanály a také pronájmu půdy. Zde se setkáváme s mírnějšími tresty, a to pouze peněţitými, které mají poškozenému nahradit škodu. Viník není v těchto paragrafech trestán nijak fyzicky. Články ( 66 aţ 100) jsou ze stély nečitelné a dochované pouze ve fragmentech přepisů. Z větší části se týkají půjčování peněz za úrok. Stejně tak články ( 101 aţ 126), které se navíc zabývají smlouvami a zástavním právem. V této části zákoníku jiţ také nalézáme potrestání viníka smrtí a to vedle peněţní náhrady škody. Články ( 127 aţ 194) pojednávají o rodinném právu, konkrétně o svatbě, nevěře, dědictví, ale také moţnosti rozvodu, pokud manţelka muţi není schopna porodit dítě ( 163). V tomto oddílu se setkáváme s krutými tělesnými tresty, i s trestem smrti. 7 KLÍMA, Josef. Nejstarší zákony lidstva. Chammurapi a jeho předchůdci. 1. vydání. Praha: Academia, 1979, str. 121 a následující. ISBN

16 Pak následuje část oko za oko, zub za zub, kde jsou vyjmenována všemoţná provinění s výměrou trestu. Zde však zákoník rozlišuje mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Tak například 197 říká, ţe pokud plnoprávný občan zlomí kost plnoprávnému občanu, bude mu také zlomena kost, ale hned následující 198 říká, ţe pokud ten samý plnoprávný občan učiní to samé muškénovi (tedy občanu neplnoprávnému) je povinen zaplatit jednu minu stříbra. To samé platí i v případě, kdyţ muškénovi vyrazí oko Chetitská říše Historický přehled Chetitský stát se rozkládal na území dnešního Turecka na maloasijské náhorní plošině podél řeky Halysu, kam se patrně na konci 3. tisíciletí dostávají Chetité, indoevropský kmen. Tato oblast nebyla vhodná k zemědělství stejného typu jako v Mezopotámii a Egyptě. Podmínky neumoţňovaly výstavbu zavlaţovacích kanálů a tak byla rostlinná výroba moţná pouze v úzkém okolí řeky. Tento fakt významně ovlivnil podobu pozdějšího chetitského státu, která se výrazně odlišovala od egyptských nebo mezopotamských despocií. Chetité se tedy ţivili převáţně pastevectvím, ale také obchodem, který díky výhodné poloze vzkvétal. V 18. století př. n. l. se z rozpadající rodové společnosti vytvořily kmenové svazy a vznikly tak první chetitské státy, které následně dobyl a sjednotil první chetitský král Anittaš a vytvořil tak nejstarší chetitský stát s hlavním městem Néšaš. V 17. století se hlavním městem stal Chattušaš a chetitský stát sílil. Za vlády krále Muršiliše I. se Chetité střetli s Babyloňany a zmocnili se jejich území. Král byl, po velkých nepokojích v zemi, zabit a nastal boj o jeho trůn. Chetitský stát ztratil dobytá teritoria a k jejich opětovnému obnovení došlo aţ počátkem 15. století př. n. l. díky válečné činnosti krále Šuppiluliumy. Brzy však vznikly spory mezi Chetity a Egyptem právě o tato nově získaná území, které vyvrcholily bitvou u města Kadeše. Jejím následkem došlo k vojenské a politické rovnováze Egypta a Chetitů v Sýrii a následně byla uzavřena první mezinárodní mírová a spojenecká smlouva mezi těmito státy. 16

17 Chattušiliš III. i jeho nástupci pokračovali v útočných výpravách, střetávali se s novými silami, kterým se postupem času nedokázali ubránit, a Chetitská říše zmizela zcela beze stopy Státní zřízení V čele státu stál král, který však na rozdíl od panovníků v Egyptě a Mezopotámii nemá absolutní moc, ta je, ač nevýrazně omezena vlivem šlechty. Panovník vykonával svou moc přímo pouze v hlavním městě říše a mimo něj vládl prostřednictvím místodrţících. Odlehlejší nebo strategicky významné území, zejména oblasti severní Sýrie, dával panovník do správy tzv. malým králům, především vlastním příbuzným, synům anebo švagrům, které si zavazoval smlouvami. 8 Později však tato správa přešla do rukou králem vybraných úředníků Chetitský zákoník Jediným uceleným právním dokumentem Chetitů je Chetitský zákoník, pocházející z 15. nebo 14. století. Byl přeloţen Bedřichem Hrozným, a to do francouzštiny v roce Zákoník vznikl jako dílo právní reformy, která odstranila takřka úplně někdejší kruté tresty (rozčtvrcení pachatele, upíchání včelami, bití oštěpem apod.). 9 Byl sepsán na dvě hliněné desky, má 200 článků a můţeme ho rozdělit na osm oddílů, kdy se kaţdý oddíl týká něčeho jiného: I. Násilné činy: články 1 aţ 24 II. Manţelství: články 26 aţ 38 III. Povinnosti: články 39 aţ 56 IV. Majetkové trestné činy: články 57 aţ 144 V. Smlouvy a ceny: články 145 aţ 161 VI. náboţenské právo: články 162 aţ 173 VII. Smlouvy a tarify: články 176 aţ 186 VIII. Sexuální vztahy: články 187 aţ ŢIDLICKÁ, Michaela; SCHELLE, Karel. Právní dějiny 1. starověk. 1. vydání. Brno, 1998, str. 86. ISBN , ISBN X 9 TRUNEČEK, Josef a kol. Světové dějiny státu a práva ve starověku. Praha: Orbis, 1963, str. 87. ISBN

18 Z dosud popisovaných je chetitský zákoník asi nejliberálnější a klade především důraz ne na potrestání, ale na nápravu do původního stavu, zatímco potrestání viníka stálo až na druhém místě, 10 ale i trest smrti se zde objevuje. Zákoník rozlišuje mezi svobodnými lidmi a otroky, ale jiţ nerozlišuje mezi muţi a ţenami; například za oslepení nebo vyraţení zubu jak muţi, tak ţeně, hrozí viníkovi zaplatit deset pološekelů stříbra. 11 Trestem smrti trestá chetitské právo pouze při ohroţení státního zřízení, ale také za sexuální delikty, znásilnění: muţům zakazuje styk s vlastními dcerami ( 188) a matkami ( 188), ovšem také s prasetem ( 199), psem ( 199) nebo krávou ( 187). Na druhou stranu sex s koněm ( 199) nebo mezkem ( 199) nezakazuje, stejně tak jako homosexuální styk ( 190) Mezinárodní mírová a spojenecká smlouva Obrázek 3: Záznam první mírové smlouvy v dějinách egyptsko-chetitské dohody po bitvě u Kadeše Ze styku Egypta a Chetitské říše vzešla první zachovaná mezinárodní mírová a spojenecká smlouva, kterou uzavřel egyptský král Ramesse II. a chetitský král Chattušiliš III. r př. n. l. po bitvě u Kadeše. V této smlouvě se obě strany zavázaly ţít ve věčném míru a vzájemně si pomáhat při útoku zvenčí, ale i při vzpouře proti králi a k vzájemné výměně politických uprchlíků. Byla zpracována v egyptštině, babylónštině a lze předpokládat, ţe existovala i v chetitštině. Zajímavé je, že tato smlouva byla úspěšná. Lze doložit, že ani Ramses II., ani jeho následovníci nepřekročili řeku Nahr el Kelb (vlévá se do moře nedaleko Bejrútu) a střední i severní Sýrie zůstala (dodnes) mimo zónu vlivu Egypta. 12 Tato smlouva byla doplněna opatřeními pro upevnění důvěry, jako např. sňatek dcery chetitského krále s egyptským faraonem, nebo o kontrolu plnění závazků, případně 10 TRUNEČEK, Josef a kol. Světové dějiny státu a práva ve starověku. Praha: Orbis, 1963, str. 92. ISBN Fordham University: The Code of the Nesilim, c BCE, c2011 [cit ] Dostupný z WWW < 12 Ministerstvo obrany České republiky: Historie mezinárodních bezpečnostních smluv, c [cit ] Dostupný z WWW < 18

19 postihování přestupků. Mírová a spojenecká smlouva poloţila základy mezinárodního práva a je velmi významnou právní památkou Egypt Historický přehled Stejně tak jako v Mezopotámii, je i v Egyptě spojen vznik civilizací s dostatkem vody pro rozvoj zemědělství a tedy sátu jako takového. V případě Egypta je to řeka Nil, která plní stejné funkce jako mezopotamské řeky Eufrat a Tigris. Vývoj státu je zde opět spjat s potřebou řízení zemědělství a péče o zavlaţování polí a můţeme ho datovat do stejného časového období, jako v Mezopotámii. K přechodu od rodového zřízení ke společnosti dochází dle archeologických nálezů v tzv. rané době předdynastické, ale teprve v třetí době předdynastické dochází ke vzniku společnosti s velkými majetkovými rozdíly. Kolem r př. n. l. vzniká, podrobením si Dolního Egypta, mocný stát. Prvním panovníkem byl král Hor-Aha, údajný zakladatel hlavního města Mennefer, pozdějšího Memfi. Toto období - Stará říše - je povaţováno za první vrcholné období rozvoje Egypta v letech př. n. l. Z této doby pochází např. pyramidy, přesně orientované ke světovým stranám nebo nejstarší kalendář světa s rokem o 365 dnech. Doloţena je i funkce vezíra vysokého hodnostáře, který vykonával post nejvyššího soudce a nejvyššího správního úředníka v zastoupení krále. Období vlády VII. XI. dynastie je známé jako první přechodná doba, ve které došlo k oslabení moci vlády. Vítězstvím Horního Egypta nad Dolním začíná období zvané Střední říše (cca př. n. l.), které je povaţováno za druhé vrcholné období. Hlavním městem jiţ není Memfi, ale Vaset (řecky Théby). Další úpadek moci představuje druhá přechodná doba ( př. n. l.), kdy pronikají do Egypta asijští nájezdníci a ovládají severní a střední část Egypta. Egypťané je nazývali Hyksósy. Dva poslední králové XVII. dynastie začali s osvobozováním, ale teprve Ahmósovi, zakladateli XVIII. dynastie, se podařilo Hyksósy porazit a vyhnat. 19

20 Počátek jeho vlády je počátkem období tzv. Nové říše ( př. n. l.), charakterizované četnými válkami s okolními kmeny, státy Přední Asie a s některými středomořskými národy, coţ mělo za následek velký příliv zajatců, kteří se stávali otroky. Za nové říše dosáhla egyptská kultura třetího vrcholu. Konec této říše je spojován s koncem vlády XX. dynastie, kdy došlo k úpadku královské moci a naopak roste moc Amónova kněţstva. Důsledkem těchto změn je odtrţení Horního Egypta, kde se vlády ujímají právě tito Amónovi velkoknězi. Tomuto období říkáme Pozdní doba ( př. n. l.) za vlády XXI. - XXX. dynastie. Ke znovusjednocení země dochází r. 730 př. n. l. núbijským králem Pianchi, který si Egypt podmaňuje. V této době dochází k úspěšným bojům s Asyřany, ale také k bojům s Peršany, kterým Egypt nakonec podléhá. Perské nadvlády zbavuje Egypt aţ makedonský vojevůdce Alexandr r př. n. l. a po jeho smrti zde vládnou potomci vojevůdce Ptolemaia = tzv. Ptolemaiovská doba ( př. n. l.) Egypt se dostává do řeckého vlivu, je uplatňován princip personality práva, coţ znamená, ţe jiným právem se řídí Egypťané a jiným Řekové. Následuje doba římská (30 př. n. l. 640 n. l.) kdy r. 30 př. n. l. dochází k obsazení Egypta Římem a ten se stává osobním vlastnictvím římských císařů. Po rozpadu římské říše přichází doba byzantská, kdy je zas Egypt dobyt vojsky chalífy Omara a dostává se do vlivu islámské kultury Státní orgány Absolutním vládcem a majitelem celého Egypta byl král, povaţovaný za vtělení boha Hóra a od V. dynastie synem boha slunce Réa Amenré. V období od Nové říše dále je označován pojmem per-ao (velký dům). Řekové tento název vyslovovali faraó, který se přenesl i do moderních světových jazyků. Faraón byl nejvyšším soudcem v zemi, rozhodoval o zahraniční politice státu a byl také pochopitelně nejvyšším vojenským velitelem. Jeho rukama procházela veškerá zahraniční korespondence a on sám na ni diktoval odpovědi. Postupem času neomezená moc krále slábla. K výraznému oslabení moci dochází za V. dynastie, kdy vznikají bohaté a mocné rody, které moc krále omezují. Správcové jednotlivých krajů vytváří malé dvory podobné těm královským a i kněţí se snaţí královu moc oslabit. 20

21 Zvláštního postavení se dostávalo královně. Neměla ţádná práva a svůj vliv uplatňovala pouze přes svého manţela. Z historie je však známo, ţe v čele státu několikrát stanula (např. Kleopatra). Jednalo se o dceru zemřelého krále, pokud nebylo muţského potomstva Místní správa Místní správa Egypta byla velmi propracovaná a hierarchicky členěna. Základem bylo rozdělení na kraje (nómy), které spravovali náčelníci kraje, ve Staré říši zvaní adţmerové. Jejich nejdůleţitějšími úkoly bylo řídit zavodňovací činnosti a hospodářství. V éře silné ústřední moci byli odpovědni za hospodaření krajů královští úředníci, tzv. správci krajů, jejichţ moc díky dědičnosti funkce rostla. Tito správci měli k výkonu své moci k dispozici policii. Vrcholem správní organizace byl první ministr vezír, který byl odpovědný pouze králi. Vykonával v zastoupení krále funkci nejvyššího soudce, úřední a finanční správu a správu státního hospodářství, tedy zemědělství a dobytkářství. V Nové říši nestačil první ministr vést státní správu sám, proto byli jmenováni ministři dva, jeden pro jiţní a druhý pro severní Egypt. Ti do jednotlivých krajů vysílali posly, kteří kraje kontrolovali a podávali zprávu Egyptské právo Nejvýznamnějšími prameny poznání staroegyptského práva jsou nápisy vytesané na hrobkách nebo namalované na omítkách hrobek, které informují o právních poměrech majitele hrobky a o poslední vůli zemřelého. Dalším pramenem pak jsou nápisy na papyrech představující přímo právní dokumenty. Všechny právní památky svědčí o vyspělosti právních odvětví v Egyptě. Za zákonodárce byl povaţován zakladatel I. dynastie Meni, dále pak Sasychis, Sesoósis, Bokchoris (Bekenrinef), který zrevidoval zákony týkající se státního a závazkového práva. Amasis (Ahmóse) tuto revizi doplnil po hospodářské stránce. Perský král Dáreios I. se účastnil v roce 525 př. n. l. taţení do Egypta a nechal staroegyptský zákoník opsat pro svou vlastní zemi. Toto je dosvědčeno textem na papyru č. 215 Démotická kronika, kdy egyptští učenci odjeli do Persie a tam zrevidovali a upravili egyptské zákony dle rozkazu perského krále, coţ trvalo celých 21 let a výsledkem byl zákoník nový, psaný v obou jazycích. 21

22 Osm svitků hepu S prvními psanými zákony se setkáváme jiţ ve Staré říši. Jde o osm svitků hepu, jejichţ existenci dokládá vyprávění v Leydenském papyru č nazvaném Napomenutí egyptského mudrce nebo také Ipuverovo líčení zkázy. Vypráví o lidové vzpouře, během níţ byly vyhozeny svitky zákonů ven ze soudních dvorů, šlapalo se po nich a chudí je trhali na kusy Doba Ptolemájská a princip personality V době Ptolemájské dochází k dalším změnám a to k principu personality práva. Řekové, kteří zde ţili, se při vzájemných jednáních řídili řeckými zákony a Egypťané staroegyptskými. Platily tedy zákony dva: 1. řecký politikoi nomoi 2. staroegyptský ho tés chorás nomos Řekům bylo dokonce umoţněno zaloţit si své město Naukratis, v němţ ţili dle svých zákonů a později také město Alexandrie a Ptolemais. Mezi těmito zákony docházelo k rozporům, které nebyl schopen vyřešit ani smíšený soud, proto Ptolemaios II. Eurgetés r. 118 př. n. l. vydal dekret, který je vyřešil takto: O aplikaci toho nebo onoho právního systému (staroegyptského nebo řeckého), a tím i příslušnosti k tomu nebo onomu soudu rozhoduje jazyk právního dokumentu. To jest, jestliže strany sepsaly smlouvu staroegyptsky (tj.démoticky, jak nazýváme tehdejší vývojové stadium staré egyptštiny), zavázaly se tím zároveň řídit se staroegyptskými (domácími) zákony, a naopak. 13 Díky ptolemaiovcům vzniklo nové odvětví zákonů, právo královské. Dále se vydávala nová nařízení, která se zabývala zejména právem veřejným např. nařízení o clech, daních a monopolech. U soudu byla vytvořená nová funkce zvláštního inspektora, bez kterého nebyl soud usnášeníschopný. Tento inspektor pouze dozoroval a jednání nemohl nijak ovlivňovat Další právní památky Další důleţitou dochovanou památkou, která přímo cituje některé zákony, je rodinný právní archiv z města Siovtu nebo také opis staroegyptského zákoníku z dob vlády Ptolemaia II. 13 TRUNEČEK, Josef a kol. Světové dějiny státu a práva ve starověku. Praha: Orbis, 1963, str. 31. ISBN

23 Filadelfa. Jeho začátek se zabývá zákony o drţení orné půdy a jejím pronájmu, další část pojednává o zástavě nemovitého majetku a jiných majetkových sporů, pokračuje řešením práva průchodu přes pozemek a poslední oddíl se věnuje právům nejstaršího syna a dědictví. Když někdo splodí nejdříve dcery a teprve později syny, pak nejstarší jeho dítě je z dětí mužského rodu. 14 Existují i památky jiné např. Text z Rechmirérovy hrobky o ceremoniálu uvedení prvního ministra v úřad, při kterém král říká zásady, kterými se ministr má řídit. Nebo také první mezinárodní mírová a spojenecká smlouva uzavřená mezi egyptským králem Ramessem II. a chetitským králem Chattušilišem III., kterou jsem zmiňovala výše Královské dekrety Kromě zákonů se v Egyptě vydávaly i královské dekrety, coţ byly příkazy krále mající charakter normativního nebo individuálního právního aktu. Nejstarší, které se dochovaly, pochází z V-VIII. dynastie a byly vytesány na kamenných deskách. Za nejdůleţitější je povaţován edikt posledního krále VI. dynastie Pjopeje II, který měl platnost zákonů. Jedním z nejstarších jsou tvz. Opatření krále Haremheba, dochované na kamenné desce chrámu v Karnaku. Tento edikt pojednává o zvůli státních úředníků při výběru daní a o loupeţích, kterých se dopouštěli vojáci. Pochází z 18 stol. př. n. l. a obsahuje velmi přísné tresty Izrael Historický přehled Izraelité byli, stejně tak jako severněji sídlící Chetité, pastevci. Poušť, která se v Izraeli nacházela, nedovolovala rozvoji rostlinné výroby a tak byli odkázáni na pastevectví. Pronikali na území Palestiny jako kočovníci, kteří poměrně dlouho ţili jen v rodech, tzn., ţe se jednalo o pokrevní příbuzné. Na rozdíl od ostatních států vynikají tím, ţe v jejich ţivotě hraje 14 TRUNEČEK, Josef a kol. Světové dějiny státu a práva ve starověku. Praha: Orbis, 1963, str. 32. ISBN

24 mnohem větší roli ţena matka, která např. dává jméno dítěti a začleňuje jej do své rodové skupiny. Postupem času toto mateřské právo potlačuje právo otcovské, dodnes ale matka hraje důleţitou úlohu v ţidovském náboţenství. Izraelité se postupně sdruţili v kmenech a následně v kmenových svazcích, v jejichţ čele stáli soudci. Přibliţně v 11. století upustili Izraelité od pasteveckého kočovného způsobu ţivota a začali se věnovat zemědělství. Usazení se vedlo ke vzniku jednotlivých izraelských států. Největším a nejdůleţitějším státem bylo království izraelské, v jehoţ čele stanul jako první král Saul, který významně rozšířil moc svého království díky boji s jinými kmeny hlavně s Filištíny a Kanaánci. Právě doba krále Saula, jeho zetě Davida a Davidova syna Šalamouna je označována jako období velikého rozkvětu izraelského království. Králi Davidovi se podařilo dobýt kanaánské město Jeruzalém, a učinil ho hlavním městem sjednoceného izraelského státu. 15 Podařilo se mu také sjednotit dva izraelské státy, severní Izrael a jiţní Judsko. Králi Šalamounovi se podařilo ještě více upevnit moc své země a výrazně ji zapojit do mezinárodních vztahů. Přes Izraelsko-Judské království vedly obchodní trasy z Damašku a Fénicie do Egypta. Severní část království Izrael - byla mnohem úrodnější a díky blízkosti Fénicie, Sýrie a Damašku a moţnosti obchodovat, byla také bohatší, neţ jiţní Judsko, ve kterém byli odkázáni zejména na pastevectví. Po Šalamounově smrti se začaly rozdíly zvětšovat a jednotné království se rozpadlo na judský stát s hlavním městem Jeruzalémem a izraelský stát s hlavním městem Samaří. V této době také nastal úpadek obou království. Severní Izrael byl definitivně zničen v roce 722 př. n. l. asyrským králem Sargonem II. a jeho obyvatelé byli přesídleni do Mezopotámie. Judské království bylo zničeno o 200 let později, v roce 586 př. n. l., babylonským králem Nabukandesarem II. Jeruzalémem a Ţidé byli odvlečeni do Babylonie. Kdyţ v roce 538 př. n. l. perský král Kýros dobyl Babylonii, dovolil ţidům návrat do vlasti a vytvoření si své samosprávy, ale pod správou své říše. Palestina byla v roce 332 př. n. l. dobyta vojsky Alexandra Makedonského, který byl k Ţidům velmi tolerantní. V letech 140 aţ 63 př. n. l. se podařilo Izraelcům obnovit nezávislost svého státu a poté se dostal do správy Říma jako protektorát. Po zániku západní části Říma byl Izrael spravován 15 ŢIDLICKÁ, Michaela; SCHELLE, Karel. Právní dějiny 1. starověk. 1. vydání. Brno, 1998, str. 93. ISBN , ISBN X 24

25 Byzantskou říší, následně Araby. V raném středověku se území pokusili dobýt křiţáci, kteří zde zakládali státy, které však neměly dlouhého trvání. Dále ovládl Palestinu Egypt a po něm Turci. Faktické nezávislosti se Izraeli dostalo aţ v roce 1948, kdy byl z britského protektorátu vytvořen ţidovský stát Státní zřízení Po vzniku státu stál v jeho čele král, jehoţ titul byl dědičný. Měl rozsáhlé aţ neomezené pravomoci a byl povaţován za boţího zástupce na zemi. Ve svých rukou drţel veškeré moci a byl tak vedle panovníka také soudcem, ale i nejvyšším knězem. Vedle krále měli moc také královští úředníci. Celé Izraelsko-judké království bylo za krále Šalamouna rozděleno na 12 částí, které vycházely z kmenového zřízení (původních izraelských kmenů bylo právě dvanáct). Tyto části spravovali zástupci krále Izraelské právo Jelikoţ byli izraelité nejmladším blízkovýchodním národem, bylo jejich právo výrazně ovlivněno právními dokumenty a myšlením Mezopotámie a také Egypta. Samo však mělo obrovský vliv na formování našeho současného právního systému, coţ je vlastně paradox národ, který nikdy nevytvořil velikou říši a jehoţ samotná existence byla jiţ od starověku vrtkavá, ovlivnil svým literárním odkazem naši současnost jako ţádný jiný. Izraelské zákonodárství rozdělovalo společnost do 3 skupin: Svobodní plnoprávní občané ve skutečnosti pouze muţi, neboť ţeny a děti měly podřízené postavení Cizinci nochré nemající vztah k ţádnému izraelskému rodu či kmeni anebo gér ţijící spolu s Izraelci v jejich kmenovém svazku Otroci Zvláštního postavení se dostávalo kněţím a po vzniku státu králi. Izraelské zákonodárství je spjato se jménem Mojţíše, který podle pověsti po odchodu Ţidů z Egypta zprostředkovával svému lidu právní normy dané bohem, ale z velké části je tvořeno i obyčeji. 25

26 Veškerá ustanovení byla přibliţně od 13. století sepisována do tóry, základního textu ţidovského národa a náboţenství. Obrázek 4: Socha Mojţíše od Michelangela Jedná se o pět knih Mojţíšových a to Genesis (první kniha Mojţíšova), Exodus (druhá kniha Mojţíšova), Leviticus (třetí kniha Mojţíšova), Numeri (čtvrtá kniha Mojţíšova) a Deuteronomium (pátá kniha Mojţíšova). V těchto knihách, zejména pak v knize Exodus, Leviticus a Deuteronomium, je obsaţeno největší mnoţství právních předpisů, ačkoliv i ve zbytku Starého zákona jsou další. Zde je však jejich hustota a hlavně význam největší Kniha Genesis Tuto knihu lze rozdělit do dvou částí, kdy: kapitola 1-11 popisuje stvoření světa a člověka kapitola vypráví příběhy praotců Izraele Bůh je zde představován jako svrchovaný Pán a Stvořitel všeho a který přes lidské hříchy člověka neopouští ve své věrnosti. Vyvolí si věrného Noeho,zakladatele nového lidského rodu, a uzavírá s ním smlouvu. Když i jeho potomci zklamali, vyvolí si Abrama- Abrhama a uzavírá smlouvu s ním Kniha Exodus a některá její právní nařízení Ústřední postavou knihy je Mojţíš, kterého Hospodin vysílá, ať vyvede izraelské kmeny z Egypta, kde je utlačují, přičemţ mu slibuje, ţe zůstane s ním a ţe potrestá faraóna (pravděpodobně Ramesse II.) za toto zotročování Ţidů deseti ranami, které dopadnou na egyptskou zemi a lid: zkaţení vody veškerá voda v Egyptě se změnila v krev, ryby v Nilu lekly, Nil páchl a nedalo se z něj pít 16 BIČ, Miloš a kol.; SOUČEK, Josef a kol.; Bible: Písmo svaté starého a nového zákona (včetně deuterokanonických knih). 7. přepracované vydání. Praha: Česká biblická společnost, 1996, Ge, str. 21. ISBN

27 ţáby se přemnoţily a suţovaly pak celou zemi komáři prach se změnil v komáry, kteří obtěţovali lidi i dobytek mouchy došlo k přemnoţení dotěrných much dobytčí mor egyptská stáda byla tímto morem postiţena, avšak stáda Izraelců nikoli vředy jak Egypťané, tak jejich dobytek byli napadeni vředy hnisajících neštovic krupobití zničilo úrodu a zabilo neschované lidi a dobytek kobylky zničily zbytky úrody v zemi tma trvající 3 dny smrt prvorozených jak lidí, tak dobytka Po těchto ranách je Mojţíšovi umoţněno, aby vyvedl Ţidy z Egypta. Faraon se ovšem za nimi vydal se svým vojskem, aby je přivedl zpět. Bůh poradil Mojţíšovi, aby vztáhl ruku na moře. On tak učinil, moře se před nimi rozestoupilo a Izraelci mohli projít. Poté se moře vrátilo zpět a přikrylo faraonovo vojsko, dokud všichni nezemřeli. Při putování do země zaslíbené uzavřel izraelský lid s Hospodinem smlouvu, kde mu byly předány zákony, podle kterých se má řídit. Prostředníkem mezi bohem a lidem byl právě Mojţíš. Asi nejznámějším právním textem z knihy Exodus je Desatero, které sdělil Hospodin, na dvou kamenných deskách Mojţíšovi na hoře Sinaj. V Desateru dostávají Izraelci směrnice pro nový ţivot v nové zemi. Dále následují jednotlivé právní normy, které svou jednoduchostí textu (tedy systémem vyjmenování zločinu a trestu) připomínají Chammurapiho zákoník. Nacházíme zde jak trestání smrtí, tak i materiální odškodnění postiţeného. Např. za zabití člověka byl pochopitelně trest smrti, který platil ovšem i za uhození svých rodičů a za obchod s lidmi či únos. Pokud někdo někomu ublíţil a ten pak měl trvalé následky, musel mu útočník vyplatit odškodnění. Za krádeţ musel viník vyplatit poškozeného. V Exodu je také kladen důraz na spravedlnost, zde bych vyzvedla tato ustanovení: Nepřidáš se k většině, páchá li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo. 17 V dalších ustanoveních se setkáváme s úplatkářstvím, se dnem odpočinku či výročními slavnostmi. 17 BIČ, Miloš a kol.; SOUČEK, Josef a kol.; Bible: Písmo svaté starého a nového zákona (včetně deuterokanonických knih). 7. přepracované vydání. Praha: Česká biblická společnost, 1996, Ex 23:8. ISBN

28 Kniha Leviticus a Numeri Kniha Leviticus obsahuje ustanovení týkající se zejména řádů o obětech bohu, jejich rozdělení a provádění. Dále pak kněţské řády, očišťovací řády, ustanovení o tom, jaké potraviny mohou Izraelci jíst a o způsobu poráţení zvířat. V devatenáctém oddílu se opět opakují jiţ jednou sepsaná pravidla o ctění rodičů, dnů odpočinku atd. Opět se zde objevuje důraz na spravedlnost. Ve třetí knize Mojţíšově se píše i o pravidlech pohlavního ţivota Izraelců. Je zde, tak jako v jiných právních textech, zapovězen incest a styk s dobytkem. Tyto činy se trestají smrtí. V následující knize Numeri nalezneme spíše vyprávění o putování pouští, poznamenané reptáním a vzpourou lidu, neţ souvislejší právní text. Ale i zde jsou ustanovena různá náboţenská pravidla Kniha Deuteronomium Mojţíš přivádí Ţidy na práh země zaslíbené, kde uzavírá opětovně smlouvu s Hospodinem, která však bude platit aţ vstupem do této země. Jemu samotnému není souzeno přejít přes řeku Jordán a umírá na hoře Nebó. Svým nástupcem učiní Jozua. Tuto knihu lze pochopit jako Mojţíšovu předsmrtnou řeč k Izraeli, ve které jsou opakována a zdůrazňována pravidla popisovaná v knize Exodu. Opakuje se zde desatero a jeho přikázání. Text je nesen spíše v důrazu na morálku, neţ jako soupis zákonů. Kniha obsahuje oddíl zvaný Deuteronomistický zákoník, který má základní význam pro vývoj izraelského náboženství. 18 Dále zde nalezneme náboţenská ustanovení, zákazy konání pohanských bohosluţeb a pojídání nečistých ţivočichů, různá správní ustanovení, levirátní zákon, ustanovení o soudcích, králi a kněţích. Např. král nesmí být cizincem a nesmí mít ani hodně koní (pravděpodobně nesmí být bohatý) a musí být vyvolen Hospodinem. Také je zde část, kterou bych nazvala sociálním zákonodárstvím. Např. Nebudeš utiskovat nádeníka, zchudlého a potřebného ze svých bratří ani ze svých hostí, kteří žijí v tvé zemi v tvých branách ŢIDLICKÁ, Michaela; SCHELLE, Karel. Právní dějiny 1. starověk. 1. vydání. Brno, 1998, str. 99. ISBN , ISBN X 19 BIČ, Miloš a kol.; SOUČEK, Josef a kol.; Bible: Písmo svaté starého a nového zákona (včetně deuterokanonických knih). 7. přepracované vydání. Praha: Česká biblická společnost, 1996, Dt 24:14. ISBN Bible: Dt 24:14 28

29 Mišna Dalším zdrojem izraelských právních norem jsou: Talmud rabínský výklad Mojţíšových zákonů a mišna, která je nejstarší autoritativní pobiblická sbírka a kodifikace židovské ústní tradice, systematicky kompilovaná více než dvě staletí. 20 Do písemné podoby byla sestavena rabím Nebudou ha-nasimem okolo roku 200 př. n. l. Obsahuje šest oddílu, které se dělí na 63 traktátů, ty následně na kapitoly a kapitoly na jednotlivé paragrafy. První oddíl Zra im obsahuje 11 traktátů týkajících se zejména zemědělství a odvádění dávek z úrody. Druhý oddíl - Moed se skládá z dvanácti traktátů a zabývá se náboţenskými svátky, dobou, kdy se mají slavit a jak se mají slavit. Třetí oddíl - Našim obsahuje 7 traktátů a ustanovení rodinného práva, především co se týče sňatku. Čtvrtý oddíl Nezikin se skládá s deseti traktátů, které obsahují paragrafy trestního a občanského práva a paragrafy o fungování soudu. Pátý oddíl Kodašim obsahuje 11 traktátů týkajících se náboţenských obřadů. Šestý oddíl Tohorot obsahuje 12 traktátů a týká se řešení nečistot, tedy rituálů jak např. nakládat s mrtvolou, malomocnými a podobně. 3. Antické státy Ačkoli je toto období zařazeno do starověku, jedná se o zvláštní epochu spjatou s dějinami starověkého Řecka a Říma. Tyto dva státy resp. jejich kultura, myšlení a písemné památky mají spolu s křesťansko-ţidovskou tradicí obrovský vliv na zformování současné západní civilizace. Tuto dobu můţeme vymezit obdobím od vzniku prvních států v oblasti dnešního Řecka, Malé Asie a přilehlých ostrovů (popř. ještě černomořské pobřeţí) aţ do pádu Říma. Časově se tedy jedná o epochu 900 let př. n. l. do roku 476. Svého vrcholu však antické období dosahuje ve 4. století př. n. l. za vlády Alexandra Velikého a za vzniku helénistického období, poté na přelomu letopočtu, kdy se jedná o vrcholné období římské republiky. 20 SELTENREICH, Radim a kol. Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. upravené vydání. Praha: Leges, 2010, str. 48. ISBN