Elektronické dokumenty v právní praxi

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Ústav práva a technologií Diplomová práce Elektronické dokumenty v právní praxi Kateřina Hýblová 2011/2012

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Elektronické dokumenty v právní praxi zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne

3 Na tomto místě bych ráda upřímně poděkovala JUDr. Radimu Polčákovi, Ph.D. za odborné vedení této práce a za cenné rady a připomínky, kterými přispěl k jejímu vypracování. Dále děkuji Mgr. Jiřímu Sedlickému za poskytnutí odborných rad a podkladů týkajících se dlouhodobé archivace a Mgr. Evě Kozojedové za odborné konzultace problematiky pojistných smluv. 3

4 Obsah Úvod Obecný úvod do problematiky elektronických dokumentů Úvodní poznámky Informace jako podstata elektronického dokumentu Typologie elektronických dokumentů Textové a dokumentové formáty Formáty bitmapové a vektorové grafiky Audio-vizuální záznamy a jejich formáty Tabulkové procesory a jejich formáty Elektronický dokument z pohledu české právní úpravy Úvodní poznámky Elektronické dokumenty v občanském právu hmotném Elektronické dokumenty v občanském právu procesním Podání učiněné elektronicky Doručování elektronických dokumentů Elektronické dokumenty v obchodním právu Elektronické dokumenty podle nové občanskoprávní úpravy Identifikace a autentizace elektronických dokumentů Jednoduchý elektronický podpis Zaručený elektronický podpis Uznávaný elektronický podpis Elektronická značka Časová razítka Dlouhodobá archivace elektronických dokumentů Úvodní poznámky Technické aspekty dlouhodobé archivace Právní aspekty dlouhodobé archivace Způsoby dlouhodobého uchovávání elektronických dokumentů

5 6 Konverze elektronických dokumentů a její druhy Využití elektronických dokumentů v pojišťovnictví Uzavírání pojistných smluv prostřednictvím internetu Cestovní pojištění sjednávané on-line Životní pojištění sjednávané on-line Závěr Resumé Seznam použité literatury

6 Seznam použitých zkratek ASCII American Standard Code for Information Interchange AVI Audio Video Interleave AZ zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů BMP Windows Bitmap CAD Computer-aided design CDR CorelDraw Drawing CD-R Compact Disk - Recordable ČAK Česká advokátní komora DVD Digital Versatile Disc FLAC Free Lossless Audio Codec GIF Graphics Interchange Format HTML Hypertext Markup Language IANA Internet Assigned Numbers Authority IT informační technologie IP informační protokol JPEG Joint Photographic Experts Group File Interchange Format MIME Multipurpose Internet Mail Extensions MPEG Motion Picture Experts Group MP3 MPEG ½ Audio Layer 3 NOZ zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ObčZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ObchZ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů OCR Optical Character Recognition ODF Open Document Format for Office Applications OSŘ zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. PIN Personal Identification Number PDF Portable Document Format PDZ poštovní datová zpráva PNG Portable Network Graphics RTF Rich Text Format SAN Storage Area Network 6

7 SVG TIFF TXT UEP WAV WMV XML ZEP ZEÚ Scalable Vector Graphics Tag Image File Format Text File uznávaný elektronický podpis Waveform Audio File Format Windows Media Video Extensible Markup Language zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů 7

8 Úvod Nové vynálezy a technologie otevírají lidstvu dříve netušené možnosti a nové cesty kulturního a společenského vývoje již celá tisíciletí. Zároveň tyto nové technologie zpětně utvářejí kulturu a podmiňují společnost, ze které vzešly. Je souhrou mnoha společenských a kulturních procesů, jaký výsledný dopad bude konkrétní vynález či nová technologie na společnost mít. Historie nabízí nemálo příkladů toho, že jeden a ten samý technický vynález může mít různé společenské dopady v závislosti na tom, do jakého kulturního prostředí je zasazen. Jedním z nich může být srovnání odlišných důsledků, jež přinesl vynález knihtisku kultuře čínské a evropské. Zatímco pro kulturu čínskou bylo svobodné šíření slova hrozbou a vedlo tak ke zpřísnění cenzury a zabavování tiskáren knih státem, pro Evropu se knihtisk stal nástrojem šíření nových myšlenek, což ve svém důsledku vedlo k dalšímu rozvoji vědy a poznání. Obdobně bychom mohli například na vynálezu štěpení atomu prokázat pravdivost myšlenky, že přínos nových technologií pro danou společnost bude vždy záležet na kontextu jejich využití. Z tohoto důvodu nemá smysl snažit se o hodnocení toho, zda jsou nové technologie a určitý technický rozvoj pro společnost dobré nebo špatné. Technologie jsou samy o sobě povahy neutrální, až jejich konkrétní využití může vést k důsledkům buď pozitivním, nebo negativním. Záleží vždy na tom, jak s nimi naloží společnost, v jejichž rukou se nacházejí. V ideálním případě vyspělé kultury je společnost schopna podchytit a eliminovat hraniční situace, ve kterých by použití konkrétní techniky či technologie mohlo vést k negativním důsledkům a naopak rozpoznat příležitosti, které jí daná technika nabízí a zodpovědně rozhodnout, jak s nimi naloží. Informační technologie, digitální média, Internet tyto technické objevy posledních desetiletí, které daly vzniknout zcela nové sociální realitě a nové kultuře, nemají, vzhledem k rozsahu svého vlivu na společnost a rychlosti svého celosvětového rozšíření, v historii lidstva obdoby. Kyberprostor 1 se stal symbolem kultury 20. a začátku 21. století. Americký antropolog David Hakken jej definoval jako sociální arénu, do níž vstupují všichni sociální aktéři, kteří používají ke vzájemné sociální interakci pokročilé informační technologie. Ve vztahu 1 Slovo kyberprostor poprvé použil v roce 1982 spisovatel William Gibson ve své sci-fi povídce Burning Chrome. Označil jím stav masové konsenzuální halucinace počítačových sítí. Tento termín pak ještě dále rozvedl ve svém románu Neuromancer. Slovo kyberprostor se následně začalo šířit v subkulturách spjatých s digitálními médii a později se z něj stal termín užívaný většinovou společností. Nutno však dodat, že původní význam slova se časem proměňoval. Nyní pod tímto pojmem, zjednodušeně řečeno, rozumíme virtuální svět, v němž dochází mezi jeho obyvateli - uživateli k výměně informací prostřednictvím sítě Internet. 8

9 k dřívějším životním stylům mají tyto nové styly, svázané s kulturním bytím vytvářeným prostřednictvím pokročilých informačních technologií, značný transformativní potenciál ve způsobech, jakými dochází k nakládání s informacemi. 2 Z tohoto nového životního stylu pak vzešla nová společenská realita, nová kultura tzv. kyberkultura 3. Tato se vyznačuje konstantním extrémně rychlým vývojem, který předhání možnosti nejen jednotlivců, ale celých společenských skupin, které nejsou schopny držet s ním krok. To vede u většiny populace k tomu, že techniku začne vnímat jako něco cizího, k čemu není šance se přiblížit a pochopit jí, neboť její dynamice běžný člověk nestačí. Pocit odcizení navíc vzrůstá s dělbou činností ve společnosti, vysoké profesní specializace a celkovou neprůhledností sociálních procesů. Jak uvádí profesor Pierre Lévy 4, jako obrana proti nepropustnému rozdělení aktivit, uzavřenosti a neprůhlednosti společenské organizace, působí vybudování a dynamické udržování společných pamětí a koordinované rozmístění rozhodovacích center, které nazýváme kolektivní inteligencí 5. Kolektivní inteligence tedy vytváří nový rámec fungování rozdrobené společnosti a vede jí k opětovné jednotě. Tuto myšlenku lze vztáhnout i na vzájemný vztah práva a kultury, resp. kyberkultury, protože je to právě právo, které má možnosti a prostředky kyberkulturu koordinovat a sjednocovat tím, že z postavení nadřazené autority stanoví hranice dovoleného chování a z pozice mocenské autority bude dodržování těchto hranic vynucovat. Jelikož kyberkultura, resp. kyberprostor je v konečném důsledku sociální realitou a sociálním prostorem stejně jako prostor reálný, tedy normovatelný a normami upravený. A každá společnost k tomu, aby náležitě fungovala, potřebuje regulaci společenských vztahů, která ji udržuje v rovnovážném homeostatickém stavu. 6 Na druhou stranu je však zřejmé, že v případě kyberkultury se nejedná o standardní kulturu, a že kyberprostor představuje prostředí velmi specifické a to i z hlediska jeho právní regulace. Dochází v něm ke vzniku jiných skutečností, často velmi odlišných od těch, jež zná právo z každodenního života, navíc v prostoru, v němž není možné jednoznačně vymezit hranice jurisdikcí jednotlivých států, což logicky snižuje míru právní jistoty a efektivitu působení 2 HAKKEN, David. cyberspace? : an ethnographer : looks to the future. New York : Routledge, s. ISBN Tato práce vychází z antropologického pojetí slova kyberkultura podle Artura Escobara. Ten pojmem kyberkultura označuje životní styly a kulturní praxe spojené se sférou počítačových a internetových technologií a biotechnologií. 4 LÉVY, Pierre. Kyberkultura: zpráva pro radu Evropy v rámci projektu "nové technologie: kulturní spolupráce a komunikace". Praha: Karolinum, s. 24. ISBN Inteligencí je zde myšlena schopnost vzájemně se učit jeden od druhého, uvádět v součinnost získané kompetence, schopnost inovovat a inovaci přijímat, schopnost žít ve vzájemné shodě. 6 KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C.H. Beck, s. 27. ISBN

10 práva. Objevují se nové objekty a předměty právních vztahů, odlišné od těch, kterými se právo zabývá mimo hranice kyberprostoru. Tyto objekty a předměty jsou ovšem existenčně spjaty s informačními technologiemi, které se velmi rychle mění, zastarávají a nové neustále vznikají. Neustálý vývoj je tak jedním z určujících znaků kyberprostoru. Také reálný společenský prostor prochází konstantním vývojem, ovšem ve srovnání s kyberprostorem je tento vývoj mnohem pomalejší a lépe předvídatelný. Právní regulace kyberprostoru představuje vzhledem k jeho složitosti, komplexnosti, rozsáhlým možnostem použití a zneužití skutečnou výzvu. Elektronické dokumenty jako nosiče dat a informací jsou významnou součástí kyberprostoru. Vznikaly však již s první, z dnešního pohledu primitivní, výpočetní technikou v dobách, kdy o kyberprostoru ještě nemohla být řeč. A pokud by došlo k zániku kyberprostoru, pak by automaticky nedošlo k zániku elektronických dokumentů, protože tyto nejsou na kyberprostoru existenčně závislé. Možnost jejich přenosu mezi uživateli prostřednictvím sítí však otevírá rozsáhlé možnosti jejich využití, které často přesahují možnosti použití dokumentů reálných. Uskutečnit takový přenos informací z jednoho konce světa na druhý přitom trvá jen zlomek sekundy. Zároveň jsou elektronické dokumenty prostřednictvím sítí velmi snadno a pohodlně dosažitelné pro velký počet lidí. Uchovávat data a informace ve formě elektronických dokumentů znamená obrovskou úsporu času i místa, které by nás stálo uchovávání stejných dokumentů ve formě listinné. Nadto je lze velmi snadno upravovat, rozšiřovat a aktualizovat. Nejen z těchto důvodů v posledních několika letech enormně narůstá počet elektronických dokumentů, a tím pádem i objem dat v nich uložených. Odhaduje se, že v současnosti až 90 % všech dokumentů existuje právě v elektronické podobě. 7 Běžně je využívají jak jednotlivci pro své osobní potřeby, tak právnické osoby, například za účelem obchodování, tak i státy v rámci výkonu státní správy. S masovým rozšířením používání elektronických dokumentů vznikla přirozeně potřeba stanovit podmínky jejich použití prostřednictvím právního systému. Příkladem jiného normativního systému, který reguluje kyberprostor, a tedy i elektronické dokumenty jako jeho součást, může být systém takzvaných definičních norem celosvětové informační sítě. Jejich užití ovšem není výsledkem stanovené povinnosti, ale kauzální nutnosti. 8 7 VAKOF, Peter. Catching up with electronic documents. CAmagazine. 2006, č. 8. Dostupné z: 8 Více k definičním normám viz POLČÁK, Radim; ŠKOP, Martin; MACEK, Jakub. Normativní systémy v kyberprostoru : Úvod do studia. Brno : Masarykova univerzita, s. 10

11 Ačkoliv právo není jediným normativním systémem působícím v oblasti kyberprostoru, má oproti ostatním výsadní postavení, jelikož je systémem univerzálním, jehož normy jsou absolutně závazné a jejichž dodržování je mocensky vynutitelné. Proto se tato práce zabývá elektronickými dokumenty právě z pohledu jejich aktuální právní regulace. Za svůj cíl si ve své obecné části klade provedení základní charakteristiky elektronického dokumentu a sestavení typologie jednotlivých druhů elektronických dokumentů na základě vybraných kritérií. Stěžejním úkolem této práce je zmapování současné právní úpravy elektronických dokumentů v České republice se zaměřením na soukromoprávní oblast a praxi soukromoprávních, především podnikatelských, subjektů. Detailnější rozbor bude věnován především elektronickému podepisování, konverzi a archivaci elektronických dokumentů. Ve vhodných případech bude provedena stručná komparace s právní úpravou jiných států. Zvláštní část práce se pak věnuje praktickým aspektům procesu elektronické kontraktace v oblasti pojišťovnictví. Za účelem splnění stanovených cílů bude použito metody obsahové analýzy odborné literatury, relevantních právních předpisů a judikatury. Na základě provedené analýzy a diskuse současné právní úpravy elektronických dokumentů bude v závěru práce provedeno její kritické zhodnocení a případná doporučení de lege ferenda. 11

12 1 Obecný úvod do problematiky elektronických dokumentů 1.1 Úvodní poznámky Dříve než provedeme rozbor elektronických dokumentů ve smyslu právním a technickém, zaměřme se na ně z hlediska jejich obecné povahy. Propojení elektronických dokumentů s technikou a IT technologiemi vyjadřuje v jejich názvu právě pojem elektronický. Ten nám říká, že se nejedná o dokument klasický, listinný, ale o dokument zaznamenaný digitálně na nějakém elektronickém nosiči či existující virtuálně v prostředí Internetu. Slovo dokument lze obecně definovat jako každý pramen informací zachycený na nějakém nosiči, který je uchovatelný v čase. Pro účely této práce postačí, když pojem pramen informací definujeme v zúženém smyslu jako písemnost. Tento pojem označuje trvalé zaznamenání informace na hmotném nosiči procesem zápisu. Tímto nosičem byl v minulosti téměř výhradně papír a hluboce se tak zažilo hovořit o dokumentech výhradně ve smyslu dokumentů listinných, tedy zachycených na papíře. I v současnosti je pojem dokument nejčastěji spojován právě s listinou, na které je uchována určitá informace. 9 Ačkoliv z minulosti stále převažuje představa, že dokument musí mít formu, jež umožňuje bezprostřední vizuální vnímání jeho obsahu (u většiny lidí stále přetrvává představa, že jediným důvěryhodným a spolehlivým nosičem informací je papír), v dnešní době už je naprostá většina informací uložena v digitální podobě na elektronických nosičích. V souvislosti s tímto jevem pak hovoříme o virtualizaci a dematerializaci dokumentů. Poprvé v dějinách se člověk ocitá v situaci, kdy mu k přečtení informace z dokumentu nestačí samotné smysly, ale je nutné mít i odpovídající technologie. Tyto technologie jsou zároveň nezbytné i k samotnému vytvoření elektronického dokumentu. Ten může být buď převeden z jiné klasické podoby do podoby elektronické, nebo může být ve formě elektronické přímo vytvořen a neexistuje tak jeho jiná neelektronická varianta. I primárně elektronický dokument lze různými způsoby převést na dokument listinný, jak bude vysvětleno později. 9 SMEJKAL, Vladimír. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2., aktualiz. a rozš. vyd. Praha : C.H. Beck, s. 72. ISBN

13 1.2 Informace jako podstata elektronického dokumentu Dokument je obecně možné označit jako objekt v určité formě, jehož podstatou jsou informace, které jsou v něm obsaženy. Forma dokumentu je neméně důležitá, jak bude rozebráno v následujících kapitolách, ovšem nyní se věnujme právě obsahu, který dokument nese, a tím jsou informace. Informace tvoří samotnou podstatu dokumentu, proto dokument, který žádné informace neobsahuje, přestává být v pravém slova smyslu dokumentem. Zůstává jen prázdným listem papíru nebo prázdnou stránkou otevřenou v textovém editoru. Definic pojmu informace existuje mnoho, jmenujme tedy alespoň ty z hlediska tématu této práce nejvíce relevantní. Pro Rainera Kuhlena, známého německého experta oboru informační vědy, je informace podmnožinou poznatků, použitou někým pro řešení problému v konkrétní situaci. 10 Klíčovou roli zde hraje užitečnost informace a možnost její následné aplikace na řešení problému, což je jednou z vlastností, která informaci utváří. Je však třeba mít na paměti, že to, co může pro jednoho člověka představovat vysoce užitečnou informaci, může mít pro druhého nulovou hodnotu, a tedy se pro něj subjektivně o informaci nejedná. Podle této definice je tedy existence informace vždy závislá na svém příjemci a jeho subjektivním vnímání. Podle Norberta Wienera, amerického matematika a zakladatele vědy kybernetiky, je informace název pro obsah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu přizpůsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním. Proces přijímání a využívání informací je podle této definice procesem lidského přizpůsobování se k nahodilostem vnějšího okolí a aktivního života v tomto prostředí. Norbert Wiener ve svém díle podrobně rozpracoval význam informace pro společnost. Vycházel z předpokladu, že společnost lze pochopit jedině prostřednictvím studia informace a příslušných sdělovacích prostředků. Zároveň vyslovil myšlenku, že budoucímu rozvoji těchto informací a sdělovacích prostředků mezi člověkem a strojem, mezi strojem a člověkem a mezi strojem a strojem je souzeno, aby měl stále větší a větší úlohu. 11 Jen pro zajímavost dodejme, že tuto tezi ve své práci rozpracoval již v roce 1950, tedy téměř 20 let před vznikem ARPANETU, předchůdce dnešní celosvětové sítě Internet. Vývoj, který následoval, předpověď Norberta Wienera o vzrůstající úloze sdělovacích prostředků a rozvoji informací beze zbytku potvrdil. Pravý význam informace podle něj spočívá v její schopnosti snižovat přirozenou tendenci systému podléhat entropii KUHLEN, R., Zur Theorie informationeller Mehrwerte. Konstanz : Universitätverlag Konstanz, s. 13 a následující. 11 WIENER, Norbert. Kybernetika a společnost. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, s Druhý zákon termodynamiky vyjadřuje přirozenou tendenci jakéhokoliv systému ztrácet postupem času svou organizovanost a rozkládat se, pakliže na něj nepůsobí vnější síly, které tomuto procesu zabrání. 13

14 Aplikujeme-li tuto myšlenku z pohledu práva, jakožto specifického informačního systému, pak docházíme k závěru, že normativní informace snižuje míru entropie systému společenského. 13 Přední český odborník na právo informačních technologií, profesor Vladimír Smejkal, pojímá informaci jako každé energetické sdělení, které může mít smysl buď pro toho, kdo je činí, nebo pro toho, kdo je přijímá, přičemž ovšem nemusí platit oboje současně. 14 Touto definicí v podstatě nepřímo navazuje na profesora Kuhlena, neboť i pro něj hraje klíčovou roli smysl informace, ačkoliv může být někdy velmi obtížné jej určit, protože vždy závisí na konkrétním příjemci, zda pro něj určitá informace smysl mít bude či nikoliv. Tak jedna a ta samá informace může pro jednoho příjemce mít význam zcela zásadní, zatímco pro jiného bude zcela bezvýznamná. Jedním ze základních znaků informace je její sdělitelnost, tedy existence informace v určité vnímatelné podobě. Jedině sdělitelná informace totiž může být přenosná. 15 V již neplatné vyhlášce Národního bezpečnostního úřadu č. 76/1999 Sb., o zajištění kryptografické ochrany utajovaných skutečností, byla dokonce informace přímo definována jako znalost, kterou je možno jakoukoliv formou sdělovat. Typicky je informace v dokumentu zaznamenána v podobě textu, obrazu, grafu, atp. Je tedy nezbytné si uvědomit, že nehmotná informace musí vždy existovat zachycena na nějakém hmotném substrátu, který nazýváme nosičem, aby mohlo docházet k jejímu dalšímu přenosu. Informace je na svém nosiči závislá, jelikož současně se zánikem nosiče, zaniká i ona samotná. Nosičů informací existuje mnoho druhů, pro tuto práci je však důležité z této množiny vydělit především nosiče elektronické (digitální) a listinné (ve smyslu papírové). Jakoukoliv informaci lze zakódovat převedením do počtů, například tak, že ke každému písmenu abecedy přiřadíme nějaké číslo. Tímto způsobem jsme schopni převést jakýkoliv text do čísel. Stejně jako text lze do čísel převést také obraz 16 nebo zvuk 17. Tento převod nazýváme digitalizací a obecně můžeme říci, že jakýkoliv typ informace, který lze měřit, lze zároveň také digitalizovat. Tímto způsobem zakódované informace lze dále téměř donekonečna přenášet a kopírovat, aniž by došlo k jejich ztrátě, neboť i když dojde přenosem 13 POLČÁK R., Právo a evropská informační společnost. Brno : Masarykova univerzita. 2009, s SMEJKAL, Vladimír. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha : C.H. Beck, s. 6-7, ISBN Tamtéž. 16 V bitmapové grafice je obraz rozložen na body (pixely), a každý z těchto bodů je popsán čísly stanovujícími jeho přesné souřadnice a intenzitu jeho barevných složek. 17 Zvuk je měřen v pravidelných intervalech (samplech), které jsou následně kódovány do čísel, popisujících jejich zvukový signál v okamžiku měření. 14

15 k částečnému poškození souboru a ztrátě jednotlivých dat, lze soubor a v něm obsaženou informaci jako celek opět obnovit. Následná rekonstrukce poškozené informace je možná díky použití dvou jasně oddělených hodnot záznamu. To neplatí v případě použití kódování analogového, u kterého k zachycení informace dochází kontinuálním sledem hodnot. Digitálně zakódované informace lze zpětně převést do takové podoby, ve které budou opět běžně vnímatelné, například jako texty nebo obrázky. Informace v digitální podobě jsou komunikovány prostorem otevřeným vzájemným globálním propojením počítačů a počítačových pamětí, který nazýváme kyberprostor. V důsledku masivní digitalizace informací se kyberprostor stal hlavním komunikačním kanálem dnešní doby LÉVY, Pierre. Kyberkultura: zpráva pro radu Evropy v rámci projektu "nové technologie: kulturní spolupráce a komunikace". Praha: Karolinum, s. 83. ISBN

16 2 Typologie elektronických dokumentů S ohledem na konstantní dynamický vývoj v oblasti informačních technologií, elektronické dokumenty nevyjímaje, by bylo provedení komplexní typologie elektronických dokumentů složité a vzhledem k předpokládanému rozsahu této práce i příliš obsáhlé. Kromě klasických dokumentů obsažených v datových souborech jsou totiž stále častěji využívány dokumenty bez fyzicky ohraničené struktury. Tyto například tvoří podstatu v současnosti velmi populárního cloud computingu. 19 Pro zájemce o podrobnější typologii formátů elektronických dokumentů alespoň zmiňme jednu z oficiálních kategorizací typu MIME, spravovanou organizací IANA 20. Ta definuje 548 samostatných typů souborů rozřazených do osmi hlavních kategorií 21, přičemž některé formáty se vyskytují ve více kategoriích (například formát RTF). 22 Z tohoto důvodu je nutné si před provedením samotné typologie určit kritéria, která zúží předmět našeho zkoumání a zároveň umožní vytvořit přehled relevantní k tématu této práce. Aby bylo možné elektronické dokumenty sdílet, musejí být vytvořeny podle některého z uživatelsky známých a rozšířených strukturálních schémat. Neméně důležitý je pak vhodně zvolený typ informačního protokolu (IP) a internetového standardu. Tyto standardy zajišťují všeobecnou přístupnost a přehlednost elektronických dokumentů v prostředí sítě Internet. 23 Pro úspěšný přenos dokumentu mezi dvěma subjekty je tedy nutné dodržení daných technických parametrů. Kromě pravidel pro přenos dokumentů určenými státy či mezinárodními oborovými autoritami (de jure standards), existují rovněž nepsaná pravidla, která se konstituovala na základě jejich praktického používání soukromoprávními subjekty (de facto standards). Oba typy pravidel jsou pro efektivní síťovou komunikaci nezbytné. Bude-li zavedených standardů příliš málo, dojde k omezení možností komunikace stejně, jako v případě, že jich bude existovat příliš velké množství. Je proto důležité jejich počet limitovat a volit takové, u kterých existuje vysoká pravděpodobnost, že bude výhledově možné je 19 POLČÁK, Radim. Praxe elektronických dokumentů. Bulletin advokacie. 2011, č. 7-8, s ISSN Internet Assigned Numebrs Authority. Oficiální stránky včetně uvedené kategorizace jsou dostupné z 21 Hlavními kategoriemi MIME jsou: aplikace, audio, obrázek, zpráva, model, multipart, text a video. 22 Projekt pracoviště pro dlouhodobé ukládání a zpřístupňování dokumentů v digitální podobě: Technologický projekt [online]. ICZ, a.s., 2008 [cit ]. Dostupné z: 23 Webové standardy navrhuje organizace The World Wide Web Consortium, jehož hlavním cílem je pomocí směrnic a protokolů zajistit dlouhodobý rozvoj a růst webu. Více viz 16

17 použít i za několik (desítek) let. 24 Uvážíme-li možnost použití elektronického dokumentu jako důkazního prostředku v soudním řízení, je tento požadavek nanejvýš pragmatický. Je důležité si uvědomit, že virtualizovaný dokument může být stejně reálným a spolehlivým důkazním prostředkem jako tradiční dokument listinný. Je však potřeba přistupovat k němu s ohledem na jeho specifickou povahu a zvolit jí odpovídající metody zpracování. 25 Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, význam elektronických dokumentů spočívá především v tom, že jejich prostřednictvím je možné přenášet informace jednoduše, efektivně a především velmi rychle. Při přenosech dokumentů, u nichž jsme si vědomi jejich důležitosti a potenciálního právního významu, budeme však ve zvýšené míře dbát na zachování jejich kvality a použitelnosti v dlouhodobém horizontu. Z tohoto důvodu bude následná typologie elektronických dokumentů provedena se zaměřením na fakt, zda se jedná o dokumenty, u nichž je možné předpokládat možnost jejich dlouhodobého užívání a pomalou tendenci k technologickému zastarávání. 26 Druhým východiskem provedené typologie bude četnost používání jednotlivých formátů dokumentů, jak soukromoprávními, tak veřejnoprávními subjekty. Následující přehled si tedy neklade si za cíl přinést vyčerpávající výčet všech druhů používaných elektronických dokumentů. Typologie je provedena na základě odlišných formátů přípon elektronických dokumentů 27 tak, jak rozlišují jednotlivé typy souborů nejrozšířenější operační systémy Windows. 28 Jako příklady k jednotlivým druhům dokumentů budou uvedeny nejčastěji využívané formáty a to především formáty tzv. otevřené typu. Tyto nepodléhají omezením plynoucím z majetkových práv jejich vlastníka a jím nastavených technických specifikací, které mohou uživatelům v budoucnu znemožnit přístup k informacím, které jsou v nich uloženy. 29 Proto jsou z hlediska dlouhodobého uchovávání a používání dokumentů otevřené formáty vhodnější než formáty 24 GLADNEY, Henry M. Preserving digital information. New York: Springer, s ISBN POLČÁK, Radim. Praxe elektronických dokumentů. Bulletin advokacie. 2011, č. 7-8, s ISSN Typologie vychází z knihy GLADNEY, Henry M. Preserving digital information. New York: Springer, s ISBN Rozsáhlou on-line databázi souborových formátů PRONOM spravuje The National Archives UK ( Databáze vznikla v rámci projektu zaměřeného na dlouhodobé uchovávání digitálních dokumentů. 28 Určování formátu souboru na základě jeho přípony využíval například také starší operační systém DOS. 29 Otevřené formáty dokumentů jsou obvykle udržovány neproprietárními standardizačními organizacemi (např. OASIS), zatímco proprietární uzavřené formáty jsou vlastnictvím soukromých korporací (např. Microsoft). 17

18 uzavřené. Softwarovou obdobou uzavřených a otevřených formátů jsou licencované proprietární programy a volně dostupné open-source programy. 30 Kromě patentové ochrany mohou být z hlediska dlouhodobého uchovávání problematické některé ochranné mechanismy (například DVD určené k přehrání jen v určité zóně). Dokumenty zaznamenané tímto způsobem nelze k dlouhodobé archivaci doporučit. Co naopak proces dlouhodobé archivace výrazně usnadňuje, je doplnění elektronických dokumentů o metadata popisující vznik a životní cyklus dokumentu. Ideálně by měla být metadata uchovávána společně s elektronickým dokumentem, například jejich přímým vložením do formátu dokumentu Textové a dokumentové formáty Textové a dokumentové soubory představují naprostou většinu všech právně relevantních elektronických dokumentů. Jsou vytvářeny v textových editorech, z nichž mezi nejznámější patří především komerční software Word obsažený v kancelářském balíku Microsoft Office a otevřený (open-source) software Writer kancelářského balíku OpenOffice.org. S ohledem na výše stanovená kritéria dlouhodobé použitelnosti a funkčnosti dokumentu lze doporučit dva následující formáty. Tím prvním je Portable Document Format (PDF) vyvinutý společností Adobe. Jeho nespornou výhodou je fakt, že umožňuje otevření dokumentu nezávisle na tom, v jakém softwarově-operačním či hardwarovém prostředí byl vytvořen. Textové dokumenty přitom zobrazuje v přesně takovém rozvržení a formátování, v jakém byly původně vytvořeny, (včetně vložených obrázků) a po vytvoření do něj již není možné zasahovat. Právě tato funkce odlišuje soubory typu PDF od ostatních, které jim v tomto prozatím nejsou schopny efektivně konkurovat. To dokazuje mimo jiné i fakt, že PDF soubory tvoří 9% veškerého obsahu sítě Internet. Vytvořit dokument ve formátu PDF (přípona *.pdf) lze v programu Adobe Acrobat, stejně jako ve většině nejrozšířenějších grafických programů a textových procesorů. Ke čtení pak slouží především oficiální bezplatný program Adobe Reader, ale také velké množství freewarových aplikací volně dostupných na internetu. Variantou souboru PDF vyvinutou speciálně pro účely dlouhodobé archivace je formát PDF/A. Oproti klasickému PDF formátu byly z PDF/A vypuštěny prvky, které mohou působit 30 Práce se přehledem přenosových protokolů a dalších webových standardů nezabývá, s ohledem na její rozsah a zaměření. 31 Projekt pracoviště pro dlouhodobé ukládání a zpřístupňování dokumentů v digitální podobě: Technologický projekt [online]. ICZ, a.s., 2008 [cit ]. Dostupné z: 18

19 problémy při dlouhodobé archivaci. 32 Vyhláška Ministerstva vnitra č. 194/2009 Sb., o stanovení podrobností užívání a provozování informačního systému datových schránek, uvádí PDF a PDF/A mezi přípustnými formáty datové zprávy dodávané do datové schránky. Výlučně ve formátu PDF se zakládají do sbírky listin obchodního rejstříku listiny, jimiž se nedokládají skutečnosti uvedené v návrhu na zápis nebo změnu či výmaz zápisu. 33 Především však je formát PDF/A jediným výstupním datovým formátem statických textových a kombinovaných textových a obrázkových dokumentů určeným k předávání elektronických dokumentů do digitálního archivu. 34 Vytváří-li tedy uživatel soubor určený k dlouhodobé archivaci, je tento, na platformě nezávislý formát, momentálně nejlepší možnou volbou. Jako alternativa ke komerčním uzavřeným formátům dokumentům pro kancelářské aplikace byl pod záštitou organizace OASIS 35 vyvinut Open Document Format for Office Applications, zkráceně OpenDocument či ODF. Kromě textových dokumentů (přípona *.odt) zahrnuje tento formát také grafy, prezentace a tabulky a jiné druhy dokumentů. ODF lze prohlížet mimo jiné v programu OpenOffice.org a dokonce i v Microsoft Office 2007 (po opravném balíčku SP2) a Microsoft Office Stejně jako PDF, i ODF jsou dokumenty otevřeného formátu. Jejich uživatelé tedy nejsou závislí na konkrétním dodavateli kancelářských aplikací a podmínkách, které jim stanoví k využití softwaru. To naopak neplatí v případě formátů vyvinutých společností Microsoft, především souborů s příponami *.doc a novější *.docx. O něco méně rozšířený je formát RTF (Rich Text Format s příponou *.rtf) rovněž v licenci Microsoftu. Jeho výhodou je, že obsažený text je čitelný i v prosté textové podobě. Díky tomu je vhodný pro přenášení dokumentů mezi různými programy pro zpracování textu. S ohledem na bezpečnost přenášených dokumentů a kompatibilitu s různými editory jej lze proto doporučit spíše, než formát *.doc nebo *.docx. 36 Nejjednodušší textový formát představují soubory s příponou *.txt, které slouží k uchovávání prostého neformátovaného textu kódovaného systémem ASCII znaků. Z tohoto důvodu jej přečte naprostá většina textových editorů a hodí se například pro psaní zdrojových kódů webových stránek. Naopak pro tvorbu běžných textových dokumentů tento formát příliš 32 Nesmí obsahovat audio a video, zakázány jsou javascripty a spustitelné soubory. 33 Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 562/2006 Sb., kterou se stanoví způsob převedení listin do elektronické podoby, způsob nakládání s převedenými listinami a obligatorní elektronická podoba listin (vyhláška o digitalizaci obchodního rejstříku) odst. 2 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 191/2009 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby. 35 OASIS (Organization for the Advancement of Structured Information Standards) je nezisková příspěvková organizace prosazující internetové standardy, bezpečnost a e-business. Více viz oficiální stránky 36 Formát RTF (*.rtf) je pro svou vyšší bezpečnost a kompatibilitu doporučen také pro podání k Ústavnímu soudu ČR (viz 19

20 vhodný není, protože neumožňuje dokument vnitřně strukturovat a výsledný text pak není pro uživatele přehledný a dobře čitelný. Klasickým editorem pro formát TXT je Microsoft Notepad (Poznámkový blok), ale vzhledem k jeho jednoduchému kódování je možné jej generovat z naprosté většiny textových editorů. Do kategorie textových souborů můžeme zařadit i webové stránky, protože jejich obsah vzniká v některém z textových editorů jako tzv. prostý text, psaný pomocí značkovacího jazyka HTML (Hypertext Markup Language). 37 Současnou podobu jazyka vyvinulo a pomocí webových standardů jej udržuje World Wide Web Consortium. 38 Vzniklý textový soubor se zdrojovým kódem je následně převeden do formátu hypertextového dokumentu HTML (přípona *.htm nebo *.html). Co jej odlišuje od běžného lineárně strukturovaného textového dokumentu, jsou především hypertextové odkazy (hyperlinky), které jednotlivé dokumenty vzájemně interaktivně propojují. K prohlížení HTML dokumentů slouží webové prohlížeče, které opět můžeme rozdělit na proprietární (Internet Explorer od společnosti Microsoft, Safari od Apple, Chrome od společnosti Google 39 ) a open-source s otevřeným zdrojovým kódem (Mozzila Firofox). Soubory typu HTML, stejně jako všechny výše uvedené formáty, je podle aktuálního znění vyhlášky č. 194/2009 Sb. možné dodávat do datových schránek. Společnost Microsoft a její kancelářské balíky Office mají v současnosti na trhu dominantní postavení, proto jsou soubory těchto formátů obvykle podporovány i ostatními výrobci softwaru. Na druhou stranu musejí uživatelé tohoto komerčního produktu počítat s výše uvedenými riziky plynoucími z licenčních práv společnosti Microsoft k tomuto softwaru. Diskutabilní je otázka bezpečnosti open-source softwaru ve srovnání se softwarem komerčním. Zdrojové kódy open-source produktů jsou, na rozdíl od produktů proprietárních, veřejně dostupné, což teoreticky usnadňuje práci hackerům, kteří používají chyby v kódech k průniku do programů a jejich narušení. Na druhou stranu je vzhledem k volné dostupnosti kódu zároveň větší pravděpodobnost, že na chybu přijdou sami uživatelé a opraví ji dříve, než dojde k nežádoucímu narušení ze strany hackerů. Zatímco tedy na bezpečnost komerčního software dohlíží omezená skupina placených odborníků, na zajištění bezpečnosti otevřeného software se může podílet celá jeho uživatelská základna. 37 Druhou možností tvorby HTML dokumentů jsou tzv. WYSIWYG editory ( What you see is what you get systems). Znalost znakovacího jazyka není v tomto případě nutná. Uživatel si webovou stránku v editoru poskládá a kód HTML je z ní pak následně vygenerován. 38 V roce 2000 byl jazyk HTML uznán za mezinárodní standard ISO/IEC 15445: Prohlížeč Chrome se řadí spíše k proprietárním prohlížečům, ačkoliv jeho zdrojový kód byl z velké části zpřístupněn uživatelské veřejnosti v rámci projektu Chromium. 20

21 2.2 Formáty bitmapové a vektorové grafiky Z právního pohledu relevantní informace mohou být obsaženy také v grafických souborech, běžně označovaných jako soubory typu obrázek. V počítačové grafice rozlišujeme dva základní principy tvorby objektů vektorovou a rastrovou (bitmapovou) grafiku. Zatímco vektorová grafika tvoří obrázky na základě jejich sestavování z geometrických dat, rastrová pracuje se sítí dvourozměrné matice bodů (pixelů). Na principu rastrů pracují například skenery a fotoaparáty pomocí nichž lze obrázek pořídit velmi jednoduše a rychle. Na druhou stranu použitím vektorové grafiky získáme obrázek s mnohem vyšším rozlišením, jehož výsledná paměťová náročnost je však obvykle nižší než u grafiky rastrové. Soubory obrázků vytvořených bitmapovou (rastrovou) grafikou jsou nejčastěji ve formátech JPEG (Joint Photographic Experts Group File Interchange Format, přípony *.jpg, *.jpeg), BMP (nekomprimovaný soubor Windows Bitmap, přípona *.bmp, *.dib, *.ddb), GIF (Graphics Interchange Format, přípona *.gif), TIFF (Tag Image File Format je neoficiálním standardem ukládání snímků pro tisk a faxování, přípona *.tif, *.tiff) a dalších. Použití formátu TIFF je vhodné z toho důvodu, že zmíněný formát je podporován celou řadou aplikací a konverzními nástroji. Jako jeden z mála grafických formátů navíc umožňuje tvořit vícestránkové soubory. 40 Vektorová grafika dříve využívala především formátu PostScript (*.eps), který byl později nahrazen již výše popsaným formátem PDF. Dále jsou využívány například souborové formáty CDR (CorelDraw Drawing, *.cdr) nebo SVG (Scalable Vector Graphics, přípony *.svg, *svgz). Právě poslední uvedený formát SVG je považován za budoucnost internetové grafiky. Jedná se o otevřený neproprietární vektorový formát používající značkovací jazyk XML 41. Spojuje v sobě tedy výhody souboru formátu otevřeného typu a zároveň kvalitu plynoucí z použití vektorové grafiky. Kromě toho umožňuje i zápis rastrové grafiky a je tedy vhodný pro zápis textů, grafických objektů, obrazů, ale i animace. Formáty CDR a SVG nejsou však bohužel přípustnými výstupními datovými formáty podle aktuálního znění vyhlášky č. 191/2009 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, nelze je tedy použít k uchování v digitálním archivu. Podle vyhlášky je možné předat statické obrazové dokumenty pouze ve formátu TIFF, JPEG, a PNG. Poslední zmiňovaný formát PNG (Portable Network Graphics, *.png) je sice méně známý než TIFF a JPEG, k uchování obrazových dokumentů jej lze ovšem zcela jistě doporučit. Jedná se 40 Projekt pracoviště pro dlouhodobé ukládání a zpřístupňování dokumentů v digitální podobě: Technologický projekt [online]. ICZ, a.s., 2008 [cit ]. Dostupné z: 41 Extensible Markup Language byl rovněž vyvinut konsorciem W3C (viz poznámka pod čarou č. 24). 21

22 o otevřený rozšiřitelný obrazový formát s bezztrátovou kompresí, vysokou kvalitou zobrazení a přesností barev. Patentově nezávislý formát má interně zabudované vzájemně nezávislé mechanizmy zachování integrity dokumentu. V průmyslových odvětvích jako je například strojírenství, stavebnictví či architektura jsou ve velkém využívány tzv. CAD (Computer-aided design) systémy. Jedná se o grafické programy určené mimo jiné k 2D a 3D projektování a modelování, z nichž nejznámějším je zřejmě AutoCAD (výstupními formáty tohoto programu jsou soubory typu DWG, DWF a DXF). 42 Výstupní návrhy vzniklé v těchto programech často podléhají právní ochraně v režimu práva duševního vlastnictví a mívají nemalou hodnotu. Snahy směřující k dlouhodobé ochraně souborů tohoto typu však prozatím nevedly ke vzniku efektivní úpravy, jako tomu bylo u výše popsaných textových a dokumentových souborů Audio-vizuální záznamy a jejich formáty V současnosti vznikají audio a video záznamy ve formě digitálních souborů, které je možné dlouhodobě chránit proti zastarání. To představovalo poměrně závažný problém u starších analogových formátů, které naopak zastarávaly povážlivě rychle a jejich převod na novější typy formátů se neobešel bez ztráty dat a tedy i kvality dokumentů. Naopak nové technologie používané ke vzájemným převodům různých digitálních formátů jsou nejenom natolik efektivní, že konverze nevede ke zhoršení kvality záznamu, ale často i natolik uživatelsky přívětivé, že ji zvládne provést i amatérský uživatel. Digitální audio i video formáty podléhají standardům, které zajišťují, že média nesoucí záznam bude možné přehrát na různých typech přehrávačů pocházejících od různých výrobců. Tyto standardy jsou natolik efektivní, že díky nim můžeme multimediální záznamy z dlouhodobého hlediska uchovávat bezpečně a ve vysoké kvalitě. 44 Mezi nejznámější zástupce digitálních audiovizuálních formátů patří soubory typu MPEG (Motion Picture Experts Group, přípony *.mpg, *.mpeg) a jeho standardizované kompresní formáty. Běžní uživatelé často zaměňují formát videa s jeho kodekem 45, což je konkrétní implementace daného formátu (standardu). Ze skupiny audio formátů jmenujme například 42 Dalšími často využívanými specializovanými CAD programy jsou např. ArchiCAD, CATIA, Inventor, SolidWorks, NX a ProEngineer. 43 Jedním ze standardů zaměřujících se na soubory tohoto typu je obecný ISO standard (ISO 10303) STEP (Standard for the Exchange of Product Model Data). 44 Více informací o uchovávání multimediálních digitálních souborů viz oficiální stránky Independent Media Arts Preservation ( 45 Mezi nejznámější kodeky patří DivX, Xvid (open-source kodek) nebo WMV (Windows Media Video). 22

23 WAV (Waveform Audio File Format, přípony *.wav nebo *.wave), FLAC (Free Lossless Audio Codec, přípona *.flac) nebo populární MP3 (MPEG ½ Audio Layer 3, přípona *.mp3). Audio i video formáty můžeme dále rozlišovat podle toho, zda u nich byl proveden nějaký druh komprese či nikoliv. Obecně rozlišujeme dva druhy komprese ztrátovou (je méně náročná na paměť, ale dochází při ní k nenávratné ztrátě některých dat) a bezztrátovou (záznam zůstává zachován v originální kvalitě, ale komprese je velmi náročná na paměťové prostředky). Rizikem ztrátové komprese je zhoršení kvality záznamu a nemožnost zpětně rekonstruovat záznam do původní kvality. Formátem nejlépe vyhovujícím potřebám spolehlivého ukládání elektronických dokumentů je formát MPEG-2. Ten se stal de-facto standardem pro vysílání a uchovávání digitálního videa a multimedia, neboť je stabilní, přináší vysokou kvalitu obrazu i zvuku, je široce rozšířen a všeobecně akceptován. Předání datového formátu zvukového dokumentu k uchování v digitálním archivu je však dle stávající úpravy možné pouze při použití kodeku MP2 (MPEG-1 Audio Layer 2) a MP3 (MPEG-1 Audio Layer 3). Za standard dlouhodobého ukládání digitálního zvuku pak můžeme označit formát WAV, který je široce používán v profesionálních programech pro práci s digitálním zvukem a nepodléhá žádným patentovým omezením. Navíc se jedná o výstupní datový formát pro předávání do digitálního archivu. Široce rozšířený formát AVI příliš vhodný není, jelikož se jedná o proprietární formát (byť patentově nezávislý) vyvinutý společností Microsoft, která oznámila, že podporu tohoto formátu končí. Bude tedy vhodné soubory AVI časem transformovat do jiného vhodného formátu Tabulkové procesory a jejich formáty Tištěné výstupy z programů, které obecně nazýváme tabulkovými procesory, jsou na první pohled velmi podobné těm z textových editorů. Tabulkové procesory slouží, jak již jejich název napovídá, k tvorbě tabulek dat. Takové tabulky je možné tvořit i v textových editorech popsaných výše. Přidaná hodnota tabulkových procesorů spočívá v jejich schopnosti data v tabulce aktivně zpracovávat na základě předem zadaných vzorců a příkazů. Práce s tabulkovými procesory je proto velmi efektivní, zároveň však uživatelsky nepříliš náročná. Zatímco při tvorbě tabulky v textovém editoru by musel matematické operace vyjadřující vztahy mezi buňkami tabulky zpracovat uživatel sám, tabulkový procesor toto zvládne za něj, čímž mu výrazně usnadní práci. 46 Projekt pracoviště pro dlouhodobé ukládání a zpřístupňování dokumentů v digitální podobě: Technologický projekt [online]. ICZ, a.s., 2008 [cit ]. Dostupné z: 23

24 Prvním známým tabulkovým procesorem byl program Lotus 1-2-3, který byl vyvinut již na počátku 80. let. Dva nejrozšířenější tabulkové procesory dneška jsou součástí kancelářských balíků programů Microsoft Office (program Excel tvořící soubory s příponami *.xls, *.xlsx a *.xlw) a OpenOffice.org (program Calc tvoří základní formáty souboru *.ods, ale podporuje také export do formátu *.xls). Všechny uvedené formáty jsou (s výjimkou souborů s příponou *.xlw) přípustné pro použití u zpráv dodávaných do datové schránky. Ani jeden z nich však není možné použít pro dokument předávaný k archivaci v digitálním archivu. Za tím účelem je proto nutný jejich převod do formátu PDF/A. Dalšími používanými procesory jsou například KSpread, Gnumeric nebo QuattroPro. Stejně jako u textových editorů obsažených v těchto balících, a v nich tvořených formátů souborů, můžeme i u tabulkových procesorů doporučit upřednostnění použití open-source software a otevřených formátů (OpenOffice.org Calc, Gnumeric, KSpread) před těmi proprietárními (Microsoft Excel, QuatroPro). 24

25 3 Elektronický dokument z pohledu české právní úpravy 3.1 Úvodní poznámky Jak již bylo zmíněno v úvodu práce, lidská kultura prošla v několika posledních desetiletích obrovským vývojem na poli technologií, jenž přinesl společnosti mimo jiné nové pojmy virtualizace a digitalizace. Tento vývoj dal vzniknout specifické kultuře dnešní doby, již jsme nazvali kyberkulturou, a tato kyberkultura byla živnou půdou pro vznik tzv. kolektivní inteligence. Kyberkultura a kolektivní inteligence se vzájemně podmiňují, což činí aktivní účast na kyberkultuře nezbytnou, nechceme-li se ocitnout mimo její proud a být vyřazeni z možnosti působit na její další vývoj, způsob jejího chápání a osvojování. 47 To beze zbytku platí i pro oblast práva, které na základě minulého společenského vývoje (zahrnující i vývoj technologický) vytváří závazné normy s cílem působit na společenský vývoj budoucí. I přes určitou míru předvídatelnosti tohoto vývoje je právo vždy o krok za ním. Tento obecný jev je pak v případě regulace vztahů souvisejících s informačními technologiemi zvýrazněn jejich extrémně rychlým vývojem. Kromě toho se právo musí potýkat s faktem, že v rámci kyberprostoru neexistují státní hranice, na které je uplatňování konkrétního právního řádu navázané. Stát tak ztrácí možnost kontroly nad velkou částí informačního toku, který proudí přes jeho hranice, což může vést k obcházení zákonů týkajících se informací a komunikací, ale také například autorských práv či cenzury. Elektronické dokumenty jsou významným stavebním článkem kyberprostoru a každodenně používaným nástrojem pro přenos a sdílení informací pro miliony lidí na celém světě. Postupem času nahradily klasické listinné dokumenty v naprosté většině způsobů jejich využití. Právo tento vývoj nemůže přehlížet, a proto právní řád České republiky zavedl úpravu zacházení s elektronickými dokumenty již před několika lety. 48 Ovšem i přes fakt, že k zásadní technologické změně, kdy přestala platit výhradnost zápisu na papír jakožto jediné formy trvalého uchování informace, došlo před mnoha lety, přetrvává do současnosti stav, 47 LÉVY, Pierre. Kyberkultura: zpráva pro radu Evropy v rámci projektu "nové technologie: kulturní spolupráce a komunikace". Praha: Karolinum, s. 27. ISBN SMEJKAL, Vladimír. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha : C.H. Beck, s. 64. ISBN

26 kdy se v právních textech klade rovnítko mezi pojmy písemnost a vyhotovení na papíru, tedy v listinné podobě. 49 Udělejme si tedy hned na začátek jasno v používaných pojmech a jejich významech. Východiskem nám bude obecná definice dokumentu obsažená v 2 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, která pojmem dokument rozumí každou písemnou, obrazovou, zvukovou nebo jinou zaznamenanou informaci. Vzhledem k tomu, že dokument tedy může nést i jinou informaci, než jen písemnou (například grafickou), můžeme jej nadřadit pojmu písemnost. Avšak s ohledem na fakt, že v právu je to až na zanedbatelné výjimky právě text, který je nosičem informací, můžeme tuto pojmovou rozdílnost považovat za zanedbatelnou. U pojmu listina vycházíme z předpokladu, že se může rovnat pojmu písemnosti, z toho ovšem automaticky nevyplývá, že písemnost musí být vždy zaznamenána pouze na papíru. Písemnost se může kromě papírové podoby vyskytovat i v podobě elektronické. Naproti tomu listinou rozumíme písemnost, zachycenou na papírovém nosiči. Z toho tedy vyplývá, že písemnost je pojmem významově širším než listina, a že každou listinu můžeme podřadit pod pojem písemnost, ovšem na každá písemnost je zároveň listinou. V minulosti bylo možné se v některých právních předpisech setkat s legislativně technickou chybou, kdy text zákona hovořil o možnosti učinit určitý úkon písemně nebo elektronicky, což je, jak z předchozího výkladu vyplývá, logická chyba, neboť elektronicky učiněný právní úkon je zároveň úkonem učiněným písemně. 50 Nutno ovšem dodat, že tuto nesprávnost bylo možno odstranit správnou gramatickou interpretací, a proto v praxi nepůsobila větší potíže. 51 I přes nepochybnou snahu tvůrců zákonů držet krok s technologickým vývojem, stále převažuje právní vymezení dokumentu jakožto listiny, v níž je pomocí písma nebo znaků úřední nebo právní formou zaznamenáno něco, co může být použito jako důkaz. Jedná se tedy o vymezení ve smyslu právního dokladu či dokladu svědčícího o určité skutečnosti. 52 Jedná se však o zastaralý přístup, který postrádá technologickou neutralitu. Před samotným výkladem právní úpravy elektronických dokumentů je nezbytné zdůraznit fakt, že podstata elektronického a listinného dokumentu pro účely práva zůstává nezměněna a že to, co se mění, je pouze jejich forma. Jak u elektronického, tak u listinného dokumentu se 49 SMEJKAL, Vladimír. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha : C.H. Beck, s. 73. ISBN Dříve jsme tuto nesprávnou formulaci mohli nalézt například v zákoně č. 13/1993 Sb., celní zákon. V současnosti tato legislativně technická chyba stále přetrvává v zákoně č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona o daních z příjmu. 51 POLČÁK, Radim. Praxe elektronických dokumentů. Bulletin advokacie. 2011, č. 7-8, s ISSN BLACK, H.C. Blackův právnický slovník. Praha: Victoria Publishing, s