Ekonomické. v Japonsku. Jan Sýkora

Rozměr: px

Začít zobrazení ze stránky:

Download "Ekonomické. v Japonsku. Jan Sýkora"

Marta Říhová
před 5 lety
Počet zobrazení:

1 Ekonomické myšlení v Japonsku Jan Sýkora filozofická fakulta univerzity karlovy, 2010

2 KATALOGIZACE V KNIZE NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Sýkora, Jan Ekonomické myšlení v Japonsku / Jan Sýkora. Vyd. 1. Praha : Filozofická Fakulta Univerzity Karlovy, s. (Fontes ; sv. 1) Anglické a japonské resumé ISBN (brož.) * (520) ekonomické teorie Japonsko stol. monografie Ekonomické teorie, doktríny, směry [4] Recenzovali prof. Ing. Hana Machková, CSc. prof. Mgr. Jana Benická, Ph.D. Jan Sýkora, 2010 Všechna práva vyhrazena ISBN

3 Obsah Úvod 7 Teoretická východiska ke studiu dějin ekonomického myšlení v Japonsku 17 Tokugawská společnost: Politický, ekonomický a intelektuální rámec 29 Počátky ekonomického myšlení v první třetině období Tokugawa 62 Rozvoj ekonomického myšlení ve středním období Tokugawa 97 Ekonomické myšlení v Japonsku na prahu modernizace 131 Závěr 169 Ediční poznámka 173 Bibliografie 174 Rejstřík 191 Resumé 197 5

4 Úvod Ekonomická činnost tvoří nedílnou součást života každé společnosti. Má li společnost zajistit svoji trvalou existenci, musí na jedné straně organizovat svůj produkční systém tak, aby byl schopen poskytovat dostatečné množství statků a služeb, na druhé straně pak uspořádat rozdělování vytvořeného produktu způsobem, který dokáže v dlouhodobém horizontu zaručit její reprodukci. Každá společnost tedy musí v každém okamžiku najít přijatelné řešení základního ekonomického problému co, komu a v jaké míře. Bez ohledu na časové, prostorové, kulturní a sociální rozdíly mezi jednotlivými společenskými systémy, hospodářské dějiny prokazují, že zmíněný ekonomický problém je v zásadě řešitelný pouze třemi způsoby, případně jejich vzájemnou kombinací, a to pomocí tradic, příkazů a zdánlivě neosobních tržních sil. 1 Systém řízený tradicemi je historicky nejstarší a v některých společenstvích dosud stále ještě nejosvědčenější způsob řešení základního ekonomického problému. Tradice neboli v dávné minulosti vytvořené a letitou zkušeností zdokonalené a prověřené postupy výroby a způsoby rozdělování sice umožňují základní reprodukci celého systému, ale cenou, kterou za ně společnost platí, je jeho statičnost a absence hospodářského pokroku. Ve srovnání s tradicemi, které jsou mocnou brzdou na cestě ke společenským změnám, představují politicky a ekonomicky motivované příkazy významný podnět, kterým lze tyto změny urychlit, a to nejen pozitivním, ale i negativním směrem. Direktivy, bez ohledu na jejich charakter a sílu, jsou totiž extrémním nástrojem ekonomické kontroly a z dlouhodobého hlediska připravují celý systém o jeho dynamiku. Ukazuje se tedy, že ač ne zcela dokonalé, tak zatím jediné funkční řešení základního ekonomického problému spočívá v relativně volné hře neosobních, nekontrolovatelných a spontánně působících tržních sil. 2 1 Zevrubnou charakteristiku systému řízeného tradicemi, systému založeného na autoritativních příkazech a systému řízeného tržním mechanismem podává např. Heilbroner (1993: 9 16). 2 Na tomto místě celý problém samozřejmě zjednodušuji a abstrahuji například od selhání trhu či externalit, tedy od situace, kdy systém soukromých trhů není schopen zajistit poskytování dostatečného množství některých statků a znemožňuje tak optimální úroveň spotřeby. 7

5 Společnost, která řeší svůj základní ekonomický problém převážně pomocí tržního mechanismu, nazývám v této práci společností ekonomickou (keizai šakai 経済社会 ). Ekonomická neboli tržní společnost je taková společnost, ve které se její členové chovají v zásadě ekonomicky. Ekonomické chování neznamená pouhou výrobu, rozdělování, směnu a spotřebu vytvořeného produktu, ale je to takový typ chování, při kterém ekonomické subjekty usilují, ať již vědomě či nevědomky, o dosažení maximálního užitku při současné minimalizaci nákladů. Za ekonomické chování tedy nelze označit například chování spotřebitele, který nakupuje zboží, aniž by při tom srovnával vědomě či podvědomě výši požadované ceny s cenou substitučních či komplementárních statků na trhu, jinými slovy, aniž by se ptal, zda cena, kterou musí zaplatit, je relativně vysoká či nízká. Má li ekonomické chování jednotlivých subjektů všeobecný charakter a stávají li se ekonomické hodnoty nedílnou součástí každodenního života, vzniká ekonomická společnost a začínají působit ekonomické zákony (Hajami, Mijamoto 1988: 14 16). Aby však ekonomická společnost mohla vůbec vzniknout, musí být splněny dva základní předpoklady. Na jedné straně musí být vytvořeny objektivní podmínky pro hospodářský rozvoj, tj. konsolidovaný politický systém, příznivý demografický vývoj, pokročilý stupeň společenské dělby práce, regionální specializace či rozvoj zbožně peněžních vztahů. Na druhé straně pak musí existovat ekonomický subjekt, který si uvědomuje význam ekonomických hodnot a jedná v souladu s ekonomickými zákony. Bez splnění jednoho či druhého předpokladu nemůže ekonomická společnost vzniknout, natož účinně fungovat. Je nezpochybnitelným faktem, že na prahu 20. století vykazovalo Japonsko všechny obecné rysy ekonomické společnosti a až do konce druhé světové války bylo jedinou zemí mimo západní kulturní okruh, která úspěšně prošla modernizací západního typu a zařadila se mezi světové mocnosti. Při analýze tohoto procesu se kromě obecných faktorů často zdůrazňuje i vysoká váha specificky japonských prvků, počínaje sociálními vztahy v rodině či v místní komunitě a konče ideologií národní pospolitosti (kokutai 国体 ). Hospodářské úspěchy Japonska v poválečném období pak dále živily 8 úvod

6 tyto představy o výlučnosti japonského etnika, 3 především v Japonsku samém, ale do jisté míry i v západním akademickém světě. Jen těžko bychom dnes hledali ve světě jiný národ, který je tak citlivý na vlastní identitu a tak urputně zdůrazňuje svoji odlišnost ve všech aspektech života. 4 Všechny tyto přístupy, ať už mají svůj původ v Japonsku nebo se zrodily v diskusích mezi západními odborníky, mají jedno společné zvláštní důraz kladou na adjektivum japonský. Při komparativní analýze hospodářských dějin Japonska a západního světa 5 však objevíme řadu nápadně shodných rysů. Jedním z nich je přítomnost výrazných protoindustriálních prvků, které se začínají objevovat v japonském hospodářství na přelomu 18. a 19. století a dokládají, že proces formování ekonomické společnosti započal v Japonsku podstatně dříve než s nástupem modernizace po restauraci císařské moci v roce Obdobně jako průmyslová revoluce v Anglii byla spíše bouřlivým vyvrcholením společenského kvasu, který propukl v období velkých zámořských výprav, je třeba hledat kořeny úspěšné modernizace Japonska v době, která předcházela vynucenému otevření země v polovině 19. století. 3 V odborné literatuře se pro tyto teorie obhajující jedinečné vlastnosti japonského etnika užívá souhrnného označení nihondžinron 日本人論. Vývoj těchto teorií od počátku modernizace do devadesátých let 20. století přehledně shrnuje Minami Hiroši (1994). 4 Například známý japonský spisovatel a esejista Šiba Rjótaró ( 司馬遼太朗, ) se ve většině svých historických románů systematicky snažil najít odpověď na existencionální otázku Kdo jsou to vlastně Japonci (nihondžin to wa nani ka 日本人とは何か ). 5 Na tomto místě abstrahuji od rozdílných modelů hospodářského vývoje v západní a východní Evropě, stejně tak jako od rozdílů mezi Evropou a USA. 6 Proces protoindustrializace je poměrně hojně diskutován v japonské i západní odborné literatuře už od poloviny padesátých let 20. století. Vedle dnes již klasických studií The Agrarian Origins of Modern Japan, jejímž autorem je Thomas C. Smith, či Economic Institutional Change in Tokugawa Japan: Ósaka and the Kinai Cotton Trade od Williama B. Hausera, má případný zájemce k dispozici pozoruhodnou komparativní analýzu Puroto kógjóka no džidai: Seijó to Nihon hikakuši z pera japonského historika Saitóa Osamua či studii Davida L. Howella Proto Industrial Origins of Japanese Capitalism, která přehledným způsobem shrnuje vývoj protoindustriálních prvků v periferních oblastech Japonska, především na Hokkaidu. Na rozdíl od Smitha a Howella však Saitó poukazuje spíše na rozdíly, kvůli kterým nelze mechanicky aplikovat evropský model industrializace na japonské podmínky. V prvé řadě je to nejasná hranice mezi čistě zemědělskými oblastmi a regiony s výraznými protoindustriálními rysy v předmoderním Japonsku, za druhé odlišný demografický model a konečně fakt, že v industrializovaných oblastech Japonska nebyla hustota osídlení o mnoho vyšší než v oblastech agrárních a rolnictvo nebylo vytěsňováno z venkova do měst, kde se mohlo stát předmětem proletarizace (Saitó 1985: ). 9

Podobné dokumenty

Vedoucí autorského kolektivu: Ing. Jana Soukupová, CSc. Tato publikace vychází s laskavým přispěním společnosti RWE Transgas, a. s.

Vedoucí autorského kolektivu: Ing. Jana Soukupová, CSc. Tato publikace vychází s laskavým přispěním společnosti RWE Transgas, a. s. Autoři kapitol: Doc. Ing. Bronislava Hořejší, CSc. (kapitoly 1, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 13, 14, 15, 16) Doc. PhDr. Libuše Macáková, CSc. (kapitoly 4, 17.6, 18, 19) Prof. Ing. Jindřich Soukup, CSc. (kapitoly