Velikonoční triduum v současné praxi chrámové hudby

Transkript

1 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra klávesových nástrojů Duchovní hudba Velikonoční triduum v současné praxi chrámové hudby Bakalářská práce Autor práce: Bc. Barbara Rosolová Vedoucí práce: MgA. Pavel Černý Oponent práce: ThLic. Petr Šikula Brno

2 Bibliografický záznam ROSOLOVÁ, Barbara. Velikonoční triduum v současné praxi chrámové hudby [Easter triduum in the contemporary praktice of the church music]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra klávesových nástrojů, s. Vedoucí diplomové práce MgA. Pavel Černý. Anotace Diplomová práce Velikonoční triduum v současné praxi chrámové hudby pojednává o vzniku a vývoji církevních obřadů v jeho jednotlivých dnech. Dále se zaměřuje na vhodný výběr lidových duchovních písní a liturgických zpěvů pro toto období. Annotation This diploma thesis Easter triduum in the contemporary practice of the church music deals at the origin and evolution of church ceremonies in its particular days. It aims at the suitable choise of the national sacred songs and liturgical singing for this season. Klíčová slova Postní doba, Popeleční středa, Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Velikonoční neděle, liturgie Keywords Period of Fasting, Ash Wednesday, Palm Sunday, Green Thursday, Great Friday, White Saturday, Easter Sunday, liturgy 2

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jsem uvedené informační zdroje. V Brně, dne 6. května 2011 Barbara Rosolová 3

4 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své bakalářské práce, MgA Pavlu Černému, za ochotu a jeho cenné připomínky. Dále děkuji rodině za podporu při studiu. 4

5 Obsah ÚVOD POSTNÍ DOBA POPELEČNÍ STŘEDA KVĚTNÁ NEDĚLE VELIKONOCE VELIKONOČNÍ TRIDUUM Večerní slavnost na Zelený čtvrtek Památka večeře Páně Liturgie Velkého pátku památka Umučení Páně Slavnost velikonoční noci Bílá sobota Velikonoční neděle VELIKONOČNÍ DOBA...29 ZÁVĚR...31 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE...32 SEZNAM ILUSTRACÍ

6 Předmluva Dříve než se vytvořily jednotlivé okruhy liturgického roku, křesťané již v apoštolské době slavili neděli. Byl to první sváteční den primordiali dies festus. Neděle se tak stala základním jádrem celého liturgického roku. Jako první liturgické období z velikonočního okruhu se objevily Velikonoce, které od 2. století existovaly jako jediná slavnost s následujícími padesáti dny. Později k tomuto období byla připojena příprava postní doba. Velikonoční triduum, velikonoční doba a postní doba spolu vytvářejí tzv. velikonoční okruh, který je v Církvi pro svůj obsah a význam zařazen na první místo v liturgickém roce. 6

7 Úvod Cílem této bakalářské práce je pojednání o vzniku a vývoji církevních obřadů v jeho jednotlivých dnech. V práci se dále zaměřuji na vhodný výběr lidových duchovních písní a liturgických zpěvů pro toto období. Liturgický rok je souhrnem svátků, které se opakují v ročním cyklu. Jsou pevně zasazeny do plynoucího času, který rozčleňují a utvářejí jeho strukturu. Tento čas je formován slavením. Střídají se v něm radost a veselí, ale i vážnost a pokání. Liturgický rok odlišuje neděli od ostatních dní v týdnu. Tím zabraňuje znehodnocení všedního dne a neděle tak dostává nový smysl a náplň. Kristovo velikonoční tajemství je připomínáno každý týden v neděli, a každým rokem o Velikonocích. 7

8 1. Postní doba Křesťané se ve 2. století na velikonoční slavnost připravovali dvoudenním smutečním postem, který se ve 3. století rozšířil na celý Svatý týden. Již v období prvního koncilu v Niceji byl čtyřicetidenní půst (Quadragesima Paschae) všeobecně známou a samozřejmou přípravou na Velikonoce. Úmyslem postu bylo napodobení Ježíše, který se po svém křtu v Jordánu 40 dní postil 1. Podle církevních Otců byl také jasným odkazem na čtyřicetidenní půst Mojžíše na Sinaji, stejně tak 40 let putování izraelského národa po poušti. Původně půst začínal šestou nedělí před Velikonocemi a trval do Zeleného čtvrtku, ve kterém byli kajícníci slavnostně přijati zpět k Církvi. Neděle nikdy nepatřila mezi postní dny, a proto se v 5. století hledal způsob, jak zvýšit počet dní skutečného postu na čtyřicet. Nejdřív se z velikonočního tridua vyčlenil Velký pátek a Bílá sobota, později se před první postní nedělí připojily ještě čtyři další všední dny. Tak se dospělo k Popeleční středě jako začátku postní doby. Půst byl založen na tom, že člověk během dne se spokojil pouze s jedním pokrmem, které se podle antického zvyku požívalo večer. K tomu se připojovala zdrženlivost od masitých pokrmů a vína, později i od mléčných produktů. Od vrcholného středověku tato přísná postní praxe byla postupně zmírňována. Charakter postní doby byl zároveň utvářen rekonciliací kajícníků 2 a přípravou katechumenů na přijetí iniciačních svátostí během velikonoční noci. Ostatní věřící se také snažili naplňovat požadavky Církve kladené na kajícníky a katechumeny. Podporovali je tak a vytvářeli atmosféru solidarity a vzájemnosti. V dnešní době jsou pro křesťany závazné pouze dva postní dny, a to Popeleční středa a Velký pátek. Smysl velikonoční přípravy je dnes rozšířen o větší otevřenost Božímu slovu, hojnější účast na bohoslužbách a aktivnější přístup k charitativním skutkům. Liturgie postní doby je tématicky zaměřena na pokání, křest a Kristovo umučení. Liturgická roucha mají fialovou barvu, vynechává se Gloria a Aleluja před evangeliem. 1 Mt 4, 2. Lk 4, 1 2 Veřejné církevní pokání 8

9 Gloria je pozůstatkem z literatury bohoslužebných zpěvů, které se vyvinuly po vzoru žalmu z biblických zpěvů, které však původně nepatřily k mešní liturgii. Ze začátku se chvalozpěv Gloria zpíval pouze při slavnostních příležitostech v papežské mši, později se ale jeho použití rozšířilo i na biskupské mše. Teprve koncem 11. století se Gloria mohlo používat i při mších slavnostního charakteru, které koncelebroval běžný kněz. Aleluja (chvalte Pána) tvoří spolu s připojeným veršem druhý mezizpěv, tj. zpěv po druhém čtení. Díky svému melodickému bohatství bylo Aleluja ve staré církvi velmi slavnostním prvkem římské mše. Na konci 4. století se v Římě Aleluja zpívalo i během smuteční mše, na přelomu 5. a 6. století bylo však z postních mší odstraněno. Na místo Aleluja byl vložen zpívaný text, tzv. Tractus. Skládal se z řady žalmových veršů, jejichž nápěvy byly poměrně prosté a nebyly ovlivněny pozdějším melismatickým zpěvem. Proto byl Tractus považován za vhodný zpěv pro postní dobu. Nový misál přihlíží k tomu, že druhý mezizpěv (zpěv před evangeliem) je přípravou na evangelium, a proto se v dnešní době používají texty z Nového zákona. Většina postních písní uvedených v kancionálu používá námět Velkého pátku. Méně je písní, které vyjadřují obrácení k Bohu. Prakticky neexistují písně, které by byly inspirovány biblickými čteními a modlitbami postních neděl. Dále chybí písně, které svým obsahem se blíže zaměřují na obnovu křestního vyznání. Při výběru písní pro první část postní doby by se mělo dávat přednost těm, které zdůrazňují kající charakter. Od Květné neděle je možno používat písně o Kristově utrpení. 1.1 Popeleční středa Popeleční středa se velmi brzy stala dnem veřejného církevního pokání pro všechny, kdo se provinili těžkým hříchem. Kajícníci se oblékali do kajícího roucha a posypávali se popelem. Zvyk oblékání do zvláštního roucha a sypání hlavy popelem na výraz smutku je znám již od dob Starého zákona a z pohanské antiky. Přestože se koncem prvního století veřejné církevní pokání vytrácelo, obřad sypání popelem se zachoval. Jedním z důvodů zachování toho obřadu bylo to, že se týkal všech věřících. Klerikům a laikům mužského pohlaví se popelec udílel posypáním na hlavu, ženám se pouze udělal popelem kříž na čele. Od 11. století je známa modlitba pro žehnání popela, ze 12. století pochází předpis o tom, že k získání popela se pálí palmové ratolesti z předešlého roku. Již od dob Starého zákona až do dnešní doby se 9

10 popel objevoval jako symbol pomíjivosti, smutku a pokání. Pro Popeleční středu je charakteristické udělování popelce a dodržování přísného postu. Žehnání popela následuje po homilii. Kněz pronese oraci, ve které je vyslovena prosba, aby všichni konali opravdové pokání po celou postní dobu. Potom kněz pokropí svěcenou vodou popel a označuje ním všechny přítomné. Při udělování popelce je možné použít slova Čiňte pokání a věřte evangeliu! nebo Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš. Během udělování popelce se zpívají antifony s kajícím 51. žalmem, responsorium nebo jiné vhodné zpěvy. Celý obřad uzavírají přímluvy. Úkon kajícnosti v této mši odpadá. Ve vstupní modlitbě se objevuje prosba o duchovní obnovu a také o sílu konat dobro. Obě čtení se charakterizují naléhavou výzvou k pokání a smíření. Aleluja po celou postní dobu odpadá. Evangelium 3 nás upozorňuje před znehodnocováním dobrých skutků, a to tím, že by byly prováděny pouze z egocentrických motivů. Preface jako jediná postní preface přímo mluví o tělesném postu. Poukazuje na to, že půst má sloužit vyšším cílům. Během bohoslužby se zpívají především písně a zpěvy kajícího charakteru. Ke mši je vhodná píseň č. 322 Před Tvou tváří stojím, Bože nebo píseň č. 301 Ach, můj nejsladší Ježíši. Při udělování popelce je možné zpívat písně č. 312 Nedejme se k spánku svésti, č. 319 Já chtěl bych, Bože můj nebo píseň č. 320 Attende Domine (O slyš a shlédni k nám). Jako kající zpěvy lze zařadit žalmy, které mají odpověď (responsum) uvedenou v kancionále, a to žalm č. 662 Pamatuj, Pane, na své milosrdenství a na svou věrnost, č. 665 Nevzpomínej, Pane, na naše hříchy, č. 669 U Pána je slitování, hojné je u něj vykoupení. Z Velikonočního graduálu lze ke vstupu použít vstupní antifonu 4 Slitováváš se nade všemi, Bože; responsoriální žalm po prvním čtení s kajícím charakterem Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili; při udělování popelce 5 antifonu Zahlaď, Bože, mou nepravost nebo responsorium 6 Napravme, co jsme zavinili ve své slabosti a hříšnosti. K přijímání je vhodná antifona 3 Mt 6, Mdr 11, Ž 51(50), 3 6 Bar 3, 2 10

11 čerpající námět z prvního žalmu s odpovědí: Kdo dnem i nocí rozjímá zákon Hospodinův, vydá ovoce, až přijde jeho čas. 1.2 Květná neděle Květná neděle, nazývaná také pašijová, zaujímá významné místo ve čtyřicetidenní postní době. V liturgii této neděle se prolínají dva významné aspekty, a to památka Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma a památka jeho umučení. Od 5. století se v Jeruzalémě na Olivové hoře shromažďovali křesťané k rozšířené bohoslužbě slova. Potom šli průvodem do města Jeruzaléma s palmovými ratolestmi v rukou. Tento obřad uznaly i církve z Východu a brzy jej začaly napodobovat. Na Západě kolem roku 600 existoval v Galii a ve Španělsku název Květná neděle, avšak ještě nebyl zaveden průvod s ratolestmi. Šestá postní neděle tam byla dnem předávání symbola 7 a dnem pomazání katechumenů. Evangelium pojednávalo o pomazání v Betanii a k němu se ještě četly verše o vjezdu do Jeruzaléma. Z toho neděle brzy přejala svůj název Květná neděle, i když se ještě nekonala oslava této památky. Od poloviny 8. století je doloženo používání a žehnání palmových ratolestí. Palmové ratolesti jsou k dispozici jen v jižních zemích, a proto se brzy začaly světit zimostrázové větvičky nebo vrbové proutky, u kterých již byly vyvinuty kočičky. V řeckých a latinských liturgických textech měly palmové ratolesti symbolický význam života, naděje a vítězství. Lidová víra jim brzy začala přisuzovat téměř magický účinek. Tato víra vycházela ze starých řeckých a římských pohanských zvyků. Větvím určitých stromů se připisovala apotropaická síla, která měla odvracet zlé duchy a ochránit dům, dvůr i pole. Tato víra se přenesla i do křesťanských národů, které se staly dědici antické kultury. K tomu se přidala velká úcta, kterou křesťanská lidová víra zahrnovala objekty úzce spjaty s křesťanským kultem. Proto také lidé připisovali palmám nebo jiným větvím blahodárný účinek, protože se v průvodu modliteb a zpěvů nesly ke cti Krista. Tento zvyk se později církevně legalizoval, avšak ochrana před zlem nebyla připisována palmám, ale žehnání, které se nad nimi vyslovovalo. 7 Vyznání víry 11

12 V dnešní době existují různé formy oslavy Kristova vjezdu do Jeruzaléma. Podle první formy se věřící shromáždí na vhodném místě před kostelem. Po úvodním zpěvu kněz oděný do červeného roucha pozdraví věřící. Krátce promluví o smyslu průvodu s ratolestmi a pomodlí se modlitbu k žehnání ratolesti. Ty jsou znamením života a vítězství, s nimi je oslavován Kristus, Král. Po pokropení svěcenou vodou se čte evangelium o vjezdu do Jeruzaléma. Potom vychází průvod s křížem v čele, s kadidelnicí a rozžatými svícemi. Za knězem a ministranty jdou věřící s požehnanými ratolestmi. Jako doprovodný zpěv slouží responzoriální zpěvy s antifonou Z Jeruzaléma vyšly zástupy naproti Pánu, případně se zpívají i jiné vhodné zpěvy. Po příchodu do kostela kněz pozdraví oltář políbením a modlí se vstupní modlitbu. Ostatní úvodní mešní obřady odpadají. U druhé formy je památka na slavný vjezd omezena jen na slavnostní vstup do kostela před hlavní bohoslužbou. Ratolesti jsou požehnány na vhodném místě mimo presbytář a čte se úryvek z evangelia. Kněz s doprovodem dojdou průvodem do presbytáře jako v prvním případě. Ve třetím případě je památka vjezdu do Jeruzaléma připomínána pouze obyčejným příchodem ke mši. Je přednesena odpovídající antifona nebo jiný vhodný zpěv. Vstupní obřady zůstávají zachovány. Je však doporučeno slavnostnějším způsobem zachovat památku Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Charakter Květné neděle je určen evangelijní perikopou, kterou tvoří zprávy o Kristově umučení podle sv. Matouše, Marka a Lukáše. Z pastoračních důvodů je také možné zvolit zkrácené znění evangelia. Téměř všechny části propria jsou tématicky ovlivněny Kristovým utrpením, pouze vstupní verš pojednává o Kristově vjezdu do Jeruzaléma. Čtení ze Starého zákona 8 vypráví o poslušnosti Hospodinova služebníka. Jako responsoriální zpěv slouží 22. žalm s opakujícím se veršem Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?. Novozákonní čtení 9 přináší zprávu o Ježíšově poslušnosti v utrpení, a to až k smrti na kříži. Jádro zpěvu před evangeliem tvoří Ježíšova poslušnost i Jeho vyvýšení na kříži. Stručná a pregnantní preface téměř ve 8 Iz 50, Fp 2,

13 velikonoční radosti popisuje Kristovo velikonoční tajemství. Vstupní a závěrečná modlitba odkazuje na Ježíšův spasný čin a vyprošuje nám jeho plody. Květnou neděli začíná Svatý týden, který vrcholí velikonočním triduem. Během provádění liturgické hudby v tomto období existuje pro varhaníky dvojí možnost. Jedná se o provádění zpěvů pouze z kancionálu, nebo používání i zhudebněných liturgických textů. Pokud je ve farnosti sbor nebo schola, je vhodné, aby se její členové provedli liturgické zpěvy, a to především Hosana Davidovu synu a zpěv před evangeliem, který lze použít i na Velký pátek. Z Velikonočního graduálu lze použít č Jsou to vhodné antifony a responsoria pro úvod na Květnou neděli: č. 14 antifona před svěcením ratolesti Hosana Davidovu synu, č. 15. antifona při průvodu Z Jeruzaléma vyšly zástupy naproti Pánu, č. 18 vstupní antifonu při jednoduchém vstupu Šest dní před velikonoční slavností. Graduál dále obsahuje vhodné liturgické zpěvy, mezi něž patří verš před evangeliem, antifona k obětování a k přijímání. Pokud se zpívá pouze z kancionálu, tak na úvod před žehnáním ratolesti je možno zpívat antifonu č. 631 Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus, Kristus, vládne všem. V případě nutnosti lze požít i píseň č. 315 Svatý Bože. V době průvodu a až do vstupní modlitby je vhodná píseň č. 318 Kriste Králi, dárce spásy. Jednou z možností provedení této písně je společný zpěv všech slok. Při dlouhém průvodu je možné zvolit první sloku jako refrén, který zpívá lid, další sloky pak zpívá schola nebo kantor. Pro hudební doplnění průvodu lze responsoriálním způsobem zpívat antifony a žalmy, které jsou uvedeny v misálu. Ke mši jsou vhodné písně s tématikou o utrpení Páně, a to č. 303 Duše věrné, č. 305 Již jsem dost pracoval, č. 308 Křesťanská duše, č. 310 Poděkujme, Kristu Pánu, k přijímání jako doplnění je vhodná píseň č. 307 Kristus, příklad pokory. Po ukončení bohoslužby lze zpívat písně č. 315 Svatý Bože, pokud však již zazněla při žehnání ratolesti, je možno zvolit č. 316 Svatý Bože, svatý Silný. 13

14 2. Velikonoce Tak jako neděle byla vždy dnem slavení památky smrti a zmrtvýchvstání Páně, velmi brzy se začala slavit židovská výroční památka Paschy. Spisy Nového zákona o tom nepodávají jednoznačnou zprávu. Apoštol Pavel ale v 1. listě Korintským nepochybuje o tom, že židovská slavnost Paschy dostala pro tehdejší křesťany nový rozměr. Kristus byl obětován jako velikonoční beránek, a všichni, kdo s ním byli spojeni, se zbavili starého kvasu. Došlo tak k naplnění židovské slavnosti novým smyslem. V nových obcích s židovsko-křesťanskými obyvateli však docházelo jen pozvolna k odpoutávání se od židovské Paschy jako památky události dějin spásy. Ve druhé polovině 2. století došlo ke sporu o určení správného data Velikonoc. Jádrem sporu byla otázka, zda se památka velikonočního tajemství má slavit nezávisle v kterémkoli dni 14. nisanu, nebo až v neděli po 14. nisanu. Den 14. nisanu je dnem prvního jarního úplňku měsíce. Prvnímu způsobu datování dávali přednost křesťané v Malé Asii a Sýrii, ostatní křesťanské obce dávaly přednost druhému způsobu. Sice obě slavnosti měly rozdílné datum, ale předmětem slavení všech křesťanů bylo velikonoční tajemství v jeho plném smyslu. Tuto slavnost předcházel půst, který byl ukončen slavnou eucharistickou hostinou. Spory ohledně data Velikonoc byly ukončeny ve 4. století, a to na prvním všeobecném koncilu v Niceji v roce 325. Byl přijat předpis, kterým bylo určeno slavení Velikonoc vždy v neděli po prvním jarním úplňku. Tímto předpisem došlo k časovému rozlišení křesťanské slavnosti od židovské Paschy. Kdyby 14. nisan připadl na neděli, přesto se Velikonoce slaví až v následující neděli. Největší nevýhodou toho lunárního počítání je kolísavý termín Velikonoc. Doba slavení těchto svátků kolísá v rozsahu pěti týdnů, a to od 22. března do 25. dubna, a proto Velikonoce patří mezi pohyblivé svátky. Donedávna byl rozšířen názor, že by bylo vhodné ustálit pro Velikonoce stálé datum. Tento názor se zakládal na úvaze, že Ježíšovo zmrtvýchvstání byla historická událost, a proto by se jeho památka měla slavit v konkrétním dni. K Velikonocům se pojí další významné svátky, z nichž některé připadají na pracovní den (Nanebevstoupení Páně, slavnost Těla a Krve Páně). Pro zastánce pevného data Velikonoc je důležité zodpovědět otázku, zda je možné stanovit přesné datum Kristova zmrtvýchvstání. Přes veškeré obtíže spojené 14

15 s chronologií Ježíšova života některé vědecké týmy došly k závěru, že nejpravděpodobnějším dnem Ježíšovy smrti byl pátek 7. dubna 30 roku. Následující neděle 9. dubna by tak byla dnem jeho zmrtvýchvstání. Toto datum se nachází přímo uprostřed dosavadního rozpětí pro datum Velikonoc (22. března do 25. dubna). Pro nové datování Velikonoc jsou nejčastěji navrženy neděle po druhé sobotě v dubnu (9.-15.) nebo druhá neděle v dubnu (8.-14.). Obě neděle odpovídají přesněji určenému datu Ježíšovy smrti. Pro název velikonočních svátků převzala latina aramejské a řecké slovo Pascha, odvozené z hebrejského slova pesach. V tento židovský svátek byl Ježíš ukřižován, pak jej Bůh vzkřísil z mrtvých a oslavil 10. Druhým vatikánským koncilem bývá toto spasitelné dílo označováno jako velikonoční tajemství (mysterium paschale). Pascha znamená přejití, projití; jako byli Izraelité zachránění z egyptského otroctví projitím Rudého moře, tak Kristus skrze prožité utrpení a smrt přivedl Boží lid do společenství s Otcem. Slovo tajemství neznamená skrytý obsah, ale Boží spasitelný čin v Ježíši Kristu. Latinské pojmenování se dodnes udrželo v holandštině nebo dánštině a v románských jazycích. 2.1 Velikonoční triduum Prvotní církev slavila svátek Paschy během jednoho dne, čili jedné velikonoční noci. Teprve až v průběhu prvních tří staletí se ustálil konečný obsah a smysl velikonočních svátků. Velikonoční slavnost je tedy kultovním zvěstováním a zpřítomněním Kristova výkupného činu ve smrti a oslavení Páně, překonání hříchu křížem, a tím smíření mezi Bohem a člověkem, a tak i založení církve, kterou vykoupila Kristova krev a kterou Duch Páně zasnoubil s jejím ženichem. Velikonoce jsou ovšem i slavností přechodu ze světa do božího života, vstupu vykoupeného lidstva do Božího království a věčného života u Boha. Velikonoce jsou kultovním mysteriem spasného díla, jež Bůh koná v Kristu na Církvi. Tak stojí Velikonoce právem ( ) ve středu 10 Fp 2,

16 roku, jenž ve svém oběhu zobrazuje rok kosmický, který je opět stvořeným obrazem Boží věčnosti. 11 Od 4. století začalo docházet k tomu, že se celý obsah této velikonoční slavnosti postupně rozčlenil a více se začaly zdůrazňovat jeho dílčí složky. Svatý Augustin charakterizoval slavnost velikonoční noci jako matku všech svatých vigilií. V té době trval půst a smutek nad Ježíšovou smrtí do půlnoci, pak nastala radost z jeho zmrtvýchvstání, a to vše během jednoho dne. Na základě historizujícího přístupu k velikonočním událostem a po rozdělení jeho jednotlivých součástí vzniklo ve 4. století nejsvětější triduum ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného Pána. Od té doby představují liturgické oslavy těchto tří dnů vlastní slavnost velikonočního tajemství. Začínají večerní mší svatou na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek, vrcholí velikonoční vigilií na Bílou sobotu a končí nešporami neděle Zmrtvýchvstání Páně. Ve velikonočním triduu spolu s Květnou nedělí se prolíná více témat slavný vjezd do Jeruzaléma, poslední večeře s ustanovením eucharistie, umučení a Kristovo vzkříšení. Po hudební stránce je Svatý týden taky velmi pestrý, a to z pohledu výběru, obsazení, charakteru a interpretace. Při vlastním výběru se uplatňují lidové duchovní písně, responsoriální žalmy i jiné zpěvy, příp. sbor s orchestrem. Je vhodné, aby farní sbor nastudoval veškeré liturgické texty, odpovědí, zvolání a písně, které se v triduu budou používat. Jednou z hlavních funkcí sboru kromě zkrášlení velikonoční liturgie je vedení lidového duchovního zpěvu. Hudební vsuvky by měly být omezeny na minimum Večerní slavnost na Zelený čtvrtek Památka večeře Páně V křesťanské liturgii se stále uplatňuje židovsko-antická představa pojetí času. Každý nový den začíná již předvečerem předchozího dne. V liturgii se tak hlavní svátky a neděle začínají slavit nešporami předešlého dne. Proto také večer Zeleného čtvrtku patří již k prvnímu dni velikonočního tridua, k Velkému pátku. Je to opodstatněno i obsahem, neboť Ježíšova Poslední večeře předvídá jeho oběť na kříži. 11 Cit. Adam, A.: Liturgický rok. Praha: Vyšehrad, ISBN , s

17 Umývání nohou apoštolům je znamením jeho oddané lásky. Oproti tomu zrazení, zatčení a následné vydání jeho nepřátelům je začátkem jeho velkého utrpení. Feria V in Cena Domini (tj. 5. den týdne o Večeři Páně) je latinský název pro Zelený čtvrtek, nebo je také používán název 5. den Svatého týdne. Český termín Zelený čtvrtek je odvozen z německého slova Gründonnerstag, který je lidovou etymologii spojen se zelenou barvou. Dalším označením je Svatý nebo Velký čtvrtek. Dopoledne slouží biskup s knězi ze své diecéze tzv. Missu chrismatis (mši křižma), při které se světí oleje 12 a všichni přítomní kněží obnovují své kněžské závazky. Mimo tuto biskupskou ranní mší se jiné mše nemají sloužit. Liturgie večerní mše svaté je vymezena vzpomínkou na Ježíšovu Poslední večeři, během které ustanovil eucharistii. Během liturgie se rovněž koná obřad umývání nohou, který je symbolem Ježíšovy služebné lásky. Vstupní verš plně obsahuje téma celého tridua: Naší jedinou chloubou je kříž našeho Pána Ježíše Krista: v něm je naše naděje, život a vzkříšení, skrze něj jsme spaseni a vysvobozeni. 13 Je zde vysloveno celé velikonoční tajemství v plném smyslu, od utrpení přes ukřižování až po slavné zmrtvýchvstání. Ke chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu zvoní veškeré zvony. Poté se varhany i zvony odmlčí, a to až do Gloria při sobotní slavnosti vzkříšení. Zvyk odmlky zvonů během velikonočního tridua sahá až do karolínské doby. Je výrazem pokorného napodobování Kristova ponížení. Dřevěné nástroje 14, které se používají během liturgie, lépe vyjadřují pokorné obětování Páně. Tak jako u zvonů, na stejnou dobu dochází ke zmlknutí varhan, které se od středověku staly důležitým bohoslužebným nástrojem. Vzhledem ke slavnostnímu charakteru obou nástrojů se hovoří o tzv. postu uší. Od Květné neděle do Velkého pátku jsou také zahaleny kříže, co je tzv. postem očí. Vstupní modlitba je zaměřena na ustanovení eucharistie jako oběti a hostiny lásky. Je zakončena prosbou, aby celá církev plněji žila z tohoto velkého tajemství. 12 Olej křtěnců, křižmo a olej nemocných 13 Ga 6,14 14 řehtačky a klapačky 17

18 Starozákonní čtení 15 pojednává o zabití a požívání velikonočního beránka. Jeho krví si Izraeliti potřeli zápraží domovních dveří a byli tak zachránění. Krev beránka se tak stala symbolem záchrany Izraele. Tato noční slavnostní hostina zahájila odchod Izraelitů z egyptského otroctví. Responzoriální žalm děkuje za záchranu izraelského národa, a prostřednictvím refrénu 16 se zaměřuje na kalich spásy. V Kalichu spásy došlo k naplnění starozákonního předobrazu beránka. Oním beránkem je Kristus, který byl zabit a snímá hříchy světa. Druhé čtení přináší zprávu o ustanovení eucharistie podle prvního listu Korintským. Zpěv před evangeliem předjímá samotné evangelium o umývání nohou, zároveň přináší nové přikázání: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. 17 Tento úryvek poukazuje na Ježíšův vnitřní postoj. Ježíš nechce vládnout, ale sloužit. Umývání nohou bylo povinností otroků vůči hostitelům domů. Umývání nohou se stalo jasným znamením pro učedníky. Ježíšova láska nemá hranic, Ježíš se obětoval až ke smrti na kříži. Od 4. století je na Západě znám obřad umývání nohou v rámci křestního ritu. Po jeho postupném vymizení se opět objevil až v klášterech, a to v podobě umývání nohou chudým a klášterním bratřím. Koncil v Toledu v 694 roce požadoval, aby se tento úkon konal na Zelený čtvrtek v kostelích ve Španělsku a v Galii. V Římě byl tento obřad zaznamenán od 12. století. Původně byl obřad umývání nohou zařazen na konci mše, po roce 1955 byl vykonáván po evangeliu a homilii. Během mytí nohou se můžou zpívat antifony nebo jiné vhodné písně. Credo se vynechává a následují ihned přímluvy. Během přípravy darů se věřící můžou zúčastnit obětního průvodu s dary pro chudé. K lásce k bližnímu vybízí hymnus Kristova láska nás spojila spolu s responzoriálním veršem: Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh. Preface je zaměřena na oslavu eucharistie, která byla ustanovena právě v tento den. Eucharistické modlitby pro tento večer obsahují vsuvky, ve kterých se poukazuje na Kristovo ustanovení eucharistie a jeho sebeobětování. 15 Ex 12, Kalich požehnání je společenství krve Kristovy 17 J 13, 34 18

19 Po závěrečné modlitbě se ve slavnostním průvodů přenášejí předem konsekrované dary do vedlejšího oltáře nebo kaple. Jsou připravené pro obřady Velkého pátku. Potom se odebírají plátna z oltáře (denudatio altaris) na znak Ježíšova obnažení a samoty. Později následuje adorace před Nejsvětější svátosti oltářní. Během večerní mše se zpívají eucharistické písně, ne však ty, které jsou spojené s eucharistickým požehnáním. Tématicky je nejvhodnější mešní píseň č. 717 Sióne, chval Spasitele nebo č. 710 K svátku tajemnému. Chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu je dobré uvést krátkým slavnostním preludiem, po ukončení chvalozpěvu se varhany odmlčí. K obětnímu průvodu je zpěv žalmu č. 681 Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh. K přijímání je dobré zvolit antifonu z Velikonočního graduálu č. 33 Toto je moje tělo. Jako duchovní píseň poslouží č. 712 Klaním se Ti vroucně, č. 714 Ó pokrme pocestných, č. 720 Útěcho duše mé, č. 721 Vítej nám, hoste přemilý, č. 724 Zde nebeská je mana, č. 725 Zdráv buď, Chlebe. Obnažování oltáře je beze zpěvu, k přenášení eucharistie se zpívá č. 704 Chvalte, ústa nebo č. 705 Pange, lingua s chorálním nápěvem. Je dobré, když soukromá adorace probíhá v tichu Liturgie Velkého pátku památka Umučení Páně Velký pátek je dnem Kristovy smrti, a proto je to den přísného postu. V době Ježíšova života se jeho slova o času, když se postili, vždy vztahovala na dny jeho smrti. V povědomí církve byl tento půst hluboce zakořeněn, jednou dobou byl dokonce přenesen na všechny pátky a soboty v roce. Již ve 2. století byl zaznamenán půst na Velký pátek a Bílou sobotu. Jednalo se o velmi přísný půst, během kterého se po dobu 40 hodin nesmělo nic jíst a ani pít. Výjimka existovala pro nemocné a pro těhotné ženy, kterým byl povolen chléb a voda. Na začátku 5. století papež Inocenc I. potvrzuje dvoudenní půst s odůvodněním, že už apoštolové drželi v tomto biduu smuteční půst. S ohledem na tuto bohatou tradici i dnešní církev zachovává Velký pátek jako den postu a zdrženlivosti. Během prvních staletí nebyly v církvi vytvořeny žádné zvláštní velkopáteční obřady. Teprve až ve 4. století se vytvořily různé formy neeucharistické bohoslužby. Kolem roku 400 se křesťané v Jeruzalémě začali scházet na Golgotě k uctívání Kristova kříže. Ježíšův kříž byl nalezen císařovnou Helenou v 320 roce. Později se k uctívání kříže připojila dopolední bohoslužba slova se čtením pašijí. Jeruzalémská bohoslužba ve Svatém týdnu se později stala vzorem pro celý Západ. 19

20 Ze začátku se na Západě velkopáteční obřady omezily na bohoslužbu slova, přičemž důležitou roli měly žalmy a pašijová zpráva o Kristově umučení. Tam, kde církve vlastnily relikvii svatého kříže, se brzy vyvinul obřad uctívání svatého kříže. Od 7. století je znám průběh římské velkopáteční bohoslužby. Papež nesl relikvii kříže z lateránské baziliky ke kostelu Svatého kříže v Jeruzalémě. Relikvii uctívali duchovní spolu s věřícími, během uctívání se četla dvě starozákonní čtení a pašije podle sv. Jana. Bohoslužbu původně uzavíraly přímluvy, později se připojilo i přijímání věřících. V průběhu středověku se z prostého obřadu přijímání věřících vyvinula missa praesantificatorum 18. Do ní byly vsunuty některé části mše, avšak bez eucharistické modlitby. Středověký zvyk ojedinělého přijímání vedl k tomu, že na Velký pátek přijímal pouze kněz. Tridentský misál tento zvyk převzal jako předpis a tím se stal platným téměř na 400 let. Po roce 1955 bylo zachováno tradiční dělení na tří části: bohoslužbu slova, uctívání kříže a přijímání. Zároveň byl zrušen zákaz přijímání věřících. Čas konání bohoslužby se od starověku až do vrcholného středověku řídil hodinou Kristovy smrti, tj. kolem třetí hodiny odpoledne. V pozdním středověku postupně docházelo k uvolňování postní praxe. Oficiálně se zachovávalo ustanovení o konání bohoslužby až po oficiu nóny 19, avšak nóna a celá velkopáteční liturgie byla přeložena na dopoledne. Po roce 1955 se bohoslužba vrátila na svou původní dobu, tj. na třetí hodinu odpoledne. Z pastoračních důvodů je dnes dovoleno zvolit i pozdější čas, avšak ne později než po šesté hodině večerní. Velkopáteční bohoslužba se původně slavila v černé, dnes se slaví v červené liturgické barvě. Je to barva mučedníků, kteří mají v Kristu předobraz a vzor k poslušnosti. Vstup kněze s ministranty probíhá v tichu, nic se nezpívá. Před pašijemi je vhodné zazpívat první dvě sloky písně č Poděkujme, Kristu Pánu. Pašije jsou částmi evangelia o utrpení Páně, na Velký pátek se každoročně čte pašije podle sv. Jana. Pašije se zpívají na chorální nápěv, ve kterém jsou interpreti nejčastěji rozděleni do čtyř skupin. Role Ježíše reprezentuje hluboký bas, který je označen +, písmenem C cantor je označen evangelista, písmenem S succentor se označuje střední hlas a 18 mše předposvěcených darů 19 tj hod. 20

21 přímé řeči všech ostatních, z partu succentora může být vyčleněna turba T, tzn. zástup židů nebo velekněží. Při liturgickém zpěvu je nejvhodnější, když všichni zpěváci zpívají z ambonu, turba - chorální schola na svém místě. Není vhodné, když jsou všichni zpěváci na kůru. Po slovech o smrti Páně následuje odmlka, ve které je místo na krátkou soukromou modlitbu. Potom pašije pokračují až do konce. Při uctívání kříže jsou tématicky vhodné písně č. 315 Svatý Bože, č 316 Svatý Bože, svatý Silný, nejvhodnější je č. 317 Svatý kříži, tebe ctíme. Při přijímání je vhodné zachovat ticho, není předepsán žádný liturgický zpěv. Pokud je nutné něco zpívat, tak píseň č. 301 Ach, můj nejsladší Ježíši nebo č. 307 Kristus příklad pokory. Po ukončení liturgie se nic nezpívá. Bohoslužba slova Kněz spolu s přisluhujícími přijdou ke zcela obnaženému oltáři, kněz padne na tvář (prostrace) a ostatní věřící pokleknou. Všichni setrvávají v tiché modlitbě. Prostrace byla převzata z byzantského císařského dvora. Existuje o ni zmínka i ve Starém zákoně. Po prostraci následuje krátká modlitba. První čtení podle Izajáše 20 je čtvrtou písní o Božím služebníku. V církvi bylo toto čtení vždy chápáno jako líčení Kristova utrpení. Žalm 31 není pouze výrazem nářku, ale i výrazem důvěry ve věrného Boha. Druhé čtení je z listu Židům 21. Charakterizuje Krista jako velekněze, který se všem, kdo ho poslouchají, stal průvodcem věčné spásy. Ve zpěvu před evangeliem je vyjádřena nejen Ježíšova poslušnost až k smrti, ale i jeho vyvýšení. Pašije podle sv. Jana se přenášejí bez svícnů a okuřování, bez pozdravení lidu a pokřižování knihy. Pašije při rozdělených rolích můžou číst nebo zpívat i laici, role Krista má být dle možnosti zachována knězi. Kněz je v církvi představitelem Krista. Po pašijích následuje krátké kázání, po kterém je vhodné zachovat chvíli tiché modlitby. Původní starokřesťanskou formou modlitby jsou tzv. Velké přímluvy, které se udržely až do dnes. Naproti tomu římské přímluvy, nazývané také všeobecnou modlitbou anebo modlitbou věřících upadly na dlouho do zapomnění. Byly obnoveny až po Druhém vatikánském koncilu. Jedná se o deset modliteb, které dodržují stejnou základní strukturu jako znovu zavedené přímluvy ve mši. Jsou to 20 Iz 52, 13-53, Žd 4, 14-16; 5,

22 modlitby za svatou církev, za papeže, za služebníky církve a za věřící, za katechumeny, za jednotu křesťanů, za Židy, za ty, kdo věří v Boha ale nevěří v Krista, za ty, kdo nevěří v Boha, za politiky a státníky, za ty, kdo trpí. Tyto přímluvy se vyznačují větší formální strohostí a ohleduplnějšími formulacemi v modlitbách za Židy, kteří již nejsou nazýváni heretiky a schizmatiky. U jednotlivých proseb kněz pronáší nebo zpívá výzvu k tiché modlitbě, ve které se vyjádři konkrétní úmysl. Po chvíli tiché modlitby kněz pronese oraci. Může se také dodržet starší zvyk, kdy věřící po výzvě k modlitbě na chvíli pokleknou a pak na jáhnovu výzvu opět povstanou. Uctívání kříže Před samotným obřadem uctívání kříže se kříž nejprve slavnostně pozvedne. Potom existují dva způsoby, kterými lze kříž uctívat. V prvním případě nese jeden z přisluhujících zahalený kříž k oltáři v doprovodu dvou ministrantů s hořícími svícemi. Kněz po obdržení kříže jej postupně třikrát odhaluje, přičemž pokaždé zanotuje zpěv k pozdvihnutí kříže: Ecce lignum crucis (Hle kříž, na kterém umřel Spasitel světa), pokaždé o tón výš. Věřící odpovídají: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a poklekají k tiché modlitbě. Odhalený kříž se pak postaví před oltářem nebo na jiném vhodném místě a začíná vlastní uctívání kříže. Při druhém způsobu uctívání kříže se kněz spolu s přisluhujícími odebere ke vchodu do kostela, obdrží nezahalený kříž a nese ho průvodem k oltáři. Během cesty zůstane třikrát stát a vždy zazpívá verš k pozdvihnutí kříže. Ostatní obřady zůstávají stejné jako u prvního způsobu. Během samotného uctívání kříže přistupují ke kříži kněží a věřící, projevují mu úctu třemi různými způsoby, a to pokleknutím, políbením Kristových ran nebo jiným znamením. Věřící nebo sbor zpívají zpěvy k uctívání kříže. Patří tam antifona Tvému kříži se klaníme, improperie, čili tzv. výčitky Páně: Lide můj, co jsem ti učinil a hymnus Pange lingua, gloriosi proelium certaminis s antifonou Crux fidelis. Přijímání Po ukončení obřadu uctívání kříže se oltář zakryje plátnem a položí se na něj misál a korporál. Z bočního oltáře se na hlavní oltář přenese Nejsvětější svátost a kněz ji uctí pokleknutím. Pak následuje modlitba Otčenáš s embolismem a aklamací lidu. Po krátké modlitbě pozdvihne kněz hostii a pronese: Hle, Beránek Boží a přijímá tělo 22

23 Páně, potom přijímají ostatní. Nádoba se zbylými hostiemi je odnesena zpátky do bočního oltáře nebo je vložena do svatostánku. Po chvíli tiché modlitby následuje závěrečná modlitba, ve které se děkuje za nový život, který nám byl darován smrtí a zmrtvýchvstáním Božího Syna. Během žehnací modlitby kněz vztahuje ruce nad věřící a všem vyprošuje odpuštění hříchů a věčnou spásu Slavnost velikonoční noci Bílá sobota Bílá sobota jako den spočinutí Krista v hrobě byla vždy aliturgickým dnem, tj. neměla vlastní liturgii. Byla dnem přísného smutečního postu, kdy se myšlenky věřících obracely na Kristovu smrt a jeho spočinutí v hrobě. První část velikonoční vigilie byla ve znamení smutku a postu, až druhá část se přeměnila v radost při slavení křtu a eucharistie. Na konci 4. století se velikonoční vigilie konala téměř celou noc, a proto se na Boží hod již neslavila žádná další bohoslužba. Ke konci 6. století velikonoční mše na Bílou sobotu končila před půlnoci, a proto o velikonoční neděli se konala další eucharistická slavnost. Kolem 8. století se liturgie vigilie postupně přesouvala na dřívější dobu. Mše tak mohla začínat již po objevení první hvězdy na obloze. V 9. století byla pro začátek vigilijní eucharistie určena nóna, tj. 15 hodin. Liturgické slavnosti, které předcházely mši, začínaly již kolem poledne. Na konci středověku docházelo k uvolňování postních ustanovení, církevní právo dovolovalo modlit se nónu již v ranních hodinách. Po modlitbách byla připojena postní mše. Tato úprava byla snad omylem přejata i pro velikonoční vigilii. V misálu papeže Pia V. z roku 1570 bylo toto pravidlo předepsáno. Tentýž papež v roce 1566 bullou Sanctissimus zakázal všechny večerní a půlnoční mše. Později došlo k tomu, že během ranní vigilijní mše byla zapálena velikonoční svíce a zaznělo slavnostní Aleluja. V prefaci bylo zvěstováno velikonoční poselství, ale postní doba končila až v poledne. V roce 1951 papež Pius XII. dovolil ad experimentum, tj. na zkoušku jednoho roku, přesunutí velikonoční vigilie opět na sobotní velikonoční noc. Učinil tak na prosbu některých biskupských konferencí a jiných grémií. Obřad byl částečně zkrácen a dostal novou podobu. V této podobě byl schválen a stal se všeobecně platným v celé římskokatolické liturgii. Existuje doporučení, aby velikonoční chvalozpěv zpíval zkušený zpěvák, pokud jím není kněz nebo jáhen, může ho zpívat i žena. Ke chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu je dobré opět připojit krátké slavnostní preludium, po kterém se normálně 23

24 pokračuje ve zpěvu. Před evangeliem lze z kancionálu vybrat č. 621 Aleluja, aleluja, aleluja. K litanii ke všem svatým lze vybrat č. 068, ovšem s připojením proseb pro křestní bohoslužbu. Při kropení křestní vodou je možno použít č. 511 Pojď, kajícníku, před oltář nebo jiný velikonoční zpěv, např. č. 401 Aleluja! Živ buď nad smrti slavný vítěz. K přípravě obětních darů a k přijímání je vhodné dále pokračovat ve zpěvu písně č. 401 Aleluja! Na závěr se zpívá celá píseň č. 407 Vesel se, nebes Královno. Liturgie velikonoční noci se skládá ze čtyř částí: slavnosti velikonoční svíce, bohoslužby slova, křestní bohoslužby a bohoslužby eucharistické. Slavnost velikonoční svíce Kněz spolu s ministranty přinášejí velikonoční svíci před kostel k ohni, kolem kterého se shromáždí i ostatní věřící. Po pozdravení a krátkém úvodu kněz požehná oheň a modlí se, aby Bůh rozpálil ve věřících touhu po nepomíjejícím světle. Původní římská liturgie žehnání ohně neznala, tento obřad je franckého původu. Ze začátku měl podobu svátostiny, jenž měla vytlačit pohanské ohně. Ty byly zapalovány k poctě pohanského božstva, které mělo zajistit bohatou úrodu. Velikonoční svíce (paškál) má svůj původ ve zvyku, který existoval v Římě i jinde na světě. Jednalo se o zvyk ozařovat velikonoční noc hojnými světly. Světlo symbolizovalo Ježíše vzkříšeného z noci smrti. Z původních dvou velkých svící se nakonec vyvinula jen jedna. Galikánská liturgie ji věnuje zvláštní žehnání a obohatila ji mnohými symbolickými prvky. Křesťanský obřad ponechává celebrantovi svobodnou vůli, zda a v jakém rozsahu začlení uvedené symboly do slavnosti velikonoční svíce. Na velikonoční svíci je znázorněn kříž, nad křížem je řecké písmeno alfa, pod křížem omega, mezi jednotlivými rameny kříže jsou číslice současného letopočtu. Kněz ostrým předmětem značí kříž a přitom říká: Kristus včera i dnes, začátek i konec. Nad křížem vyznačí písmena řecké abecedy a říká: alfa i omega. Se slovy Kristus je Pán všech věků, on vládne dějinám, jeho je království i moc i sláva po všechny věky věků. Amen píše jednotlivé číslice současného letopočtu mezi ramena kříže. Na jejich konce vsadí pět kadidlových zrn a přitom říká: Pro své slavné (1) svaté rány (2) kéž nás chrání (3) a zachrání (4) Kristus Pán ukřižovaný (5). Potom kněz zapálí svíci a říká: Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění. Pak takto 24

25 vyzdobenou svíci pozdvihne a zpívá: Světlo Kristovo a věřící odpovídají Sláva Tobě, Pane. Za jáhnem nebo knězem se utvoří průvod jdoucí do kostela. U vchodu nebo uprostřed lodi kostela se podruhé pozdvihne paškál a opakuje se zpěv Světlo Kristovo. Potom si od velikonoční svíce rozsvítí svíce všichni přítomní. Před oltářem se paškál pozdvihne potřetí a potřetí se opakuje zpěv Světlo Kristovo. Průvod za paškálem má v sobě hlubokou symboliku. Připomíná ohnivý sloup, v němž Jahve postupoval před Izraelity, kteří vycházeli z otroctví na cestu ke svobodě. Zároveň připomíná Ježíšova slova: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života 22. Paškál je vložen do připraveného svícnu a okouří se kadidlem. Následuje velikonoční chvalozpěv, nazývaný podle prvního latinského slova Exultet. Při tomto chvalozpěvu věřící stojí a drží si rozsvícené svíce. Tento chvalozpěv je anonymní, čerpá však z myšlenkového bohatství sv. Ambrože a Augustina, částečně sahá až k židovské paschální liturgii. Při svém vzniku mohl být ovlivněn i starokřesťanským rituálem každovečerního rozsvěcování a zdravení světla (lucernarium), který měl vzor v židovské a antické kultuře. Na začátku 7. století v oblasti galikánské liturgie vzniklo dnešní znění hymnu Exultet. Tento chvalozpěv se může přednášet v delší nebo zkrácené verzi, obec věřících jej může doprovázet aklamacemi. Začíná výzvou k jásavé radosti, která je adresována zástupům andělů, zemi, matce církvi, a později přechází do formy preface. V této formě oslavuje Kristův výkupný čin a radostně opěvuje velikou noc Kristova zmrtvýchvstání. Pak pokračuje popisem vykoupení izraelského národa z egyptského otroctví, dále zmiňuje převedení suchou nohou přes Rudé moře. Tento Boží čin se stává symbolem Kristova velikonočního tajemství, jehož oslava je opěvována stále novými obraty a obrazy, které se nakonec přerodí v pravý obdiv. Ó jak nedocenitelný to projev otcovské lásky Ó vpravdě nezbytný hřích Adamův Ó šťastná vina Ó vskutku blažená noc. Nakonec se hymnus obrací k paškálu jako symbolu neviditelného Krista, který se vrátil z říše zemřelých a svým světlem zazářil lidskému rodu. 22 J 8,12 25

26 Bohoslužba slova Během bohoslužby slova se čte celkem devatero biblických čtení, z toho dvě čtení jsou z Nového zákona (epištola a evangelium). Počet starozákonních čtení se může z pastoračních důvodů zkrátit až na dvě, ale vždy musí být zachováno čtení o přechodu přes Rudé moře. Toto čtení v sobě obsahuje předobraz velikonočního tajemství. Po každém starozákonním čtení následuje responsoriální žalm a orace. Po modlitbě po sedmém čtení se zapalují svíce na oltáři, kněz zanotuje Gloria a začnou vyzvánět zvony. Po sváteční oraci následuje epištola 23, v níž se pojednává o společenství s Kristem skrze křest. Po tomto čtení všichni povstanou a zazní slavné Aleluja. Následující 118. žalm s trojnásobným alelujovým refrénem se stává děkovnou písní za Kristovo zmrtvýchvstání: Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Evangelium se v jednotlivých ročních cyklech liší, postupně se uplatňují texty o zmrtvýchvstání od všech synoptiků 24. Po homilii následuje křestní bohoslužba. Bohoslužba křestní Velikonoční noc byla vždy oblíbeným církevním termínem pro křest. Dnes je také žádoucí, aby se v rámci sobotní křestní bohoslužby svátost křtu udílela. Pokud jsou přítomní katechumeni, jsou vyvoláni a představení všem věřícím. Po krátkém úvodu se zpívá litanie ke všem svatým, do které lze vložit invokaci k patronům kostela a ke křestním patronům katechumenů. Při svěcení křestní vody kněz ponoří paškál jednou nebo třikrát do křestní vody a přitom říká: Ať skrze Tvého Syna sestoupí do tohoto křestního pramene síla Ducha svatého. Po abrenunciaci (zřeknutí se Satana) a křestním vyznání víry následuje křest. Dospělým křtěncům uděluje kněz (pokud není přítomen biskup) také biřmování. Pokud se neudílí žádný křest a ani se nesvětí křestní voda, proběhne pouze svěcení vody (svěcená voda, velikonoční voda). Od roku 1951 se na tomto místě koná obnova křestního slibu, tzn. zřeknutí se zlého ducha a křestní vyznání víry. Věřící odpovídají na příslušné knězovy otázky Zříkám, Ano a Věřím. Následuje 23 Ř 6, Synoptická evangelia-říká se tak evangeliím sv. Matouše, Marka a Lukáše pro možnost porovnávat je ve sloupcích vedle sebe a obsáhnout je tak jedním pohledem. 26

27 pokropení věřících svěcenou vodou, při kterém se zpívá antifona Vidi aquam (Viděl jsem pramen vody) nebo jiný vhodný zpěv. Pokropení věřících křestní vodou je starou formou připomínky křtu, které se také udržely v nedělních Asperges (Pokrop mě, Pane). Křestní bohoslužbu velikonoční noci uzavírají přímluvy. Bohoslužba eucharistická K přípravě darů existuje doporučení, aby chléb a víno k oltáři přinesli novokřtěnci. Preface je oslavným chvalozpěvem za obětovaného velikonočního Beránka Ježíše Krista: On je ten Beránek, který byl zabit za hříchy světa; svou smrti nás přemohl a svým vzkříšením obnovil život. Do I-III eucharistické modlitby jsou vsunuty zvláštní velikonoční texty, které jsou použity v modlitbách až do Bílé neděle. Připomínají se v nich spasné velikonoční události, konají se přímluvy za ty, kdo se narodili z vody a z Ducha svatého a dostali odpuštění všech hříchů. K pozdravení pokoje se vzpomíná na pozdravení pokoje, které dal Ježíš svým učedníkům po svém zmrtvýchvstání. Závěrečné požehnání má slavnostní trojčlennou formu. Propouštěcí formule je obohacena dvojím aleluja a uzavírá slavnostní liturgii velikonoční noci. Tradice a symboly Boží hrob Od 10. století byl v chrámech zřizován symbolický hrob, do kterého byl po velkopátečních obřadech uložen kříž, později korpus. Kříž se vyzvedával před velikonočním matutinem. Vyzvednutí kříže bylo později spjato s velikonočními hrami, a postupem času se proměnilo ve slavnost vzkříšení. Od 16. století se v Božím hrobě vystavovala Nejsvětější svátost. Velikonoční svíce Na začátku obřadu Velké noci je žehnána svíce paškál. Je symbolem vzkříšeného Krista. Po dobu 50 dní velikonoční doby stojí v blízkosti oltáře a zapaluje se při každé bohoslužbě. Po ukončení velikonoční doby je umístěna u křtitelnice a rozsvěcuje se při slavnosti křtu nebo při pohřbu zemřelého. Žehnání pokrmů Dříve během postní doby se lidé postili nejen od masa, ale i od vajec a sýrů. Od 10. století byly tyto pokrmy při velikonoční bohoslužbě požehnány. Zároveň se staly znamením Kristova velikonočního vítězství a pozváním k bratrské hostině agapé. 27

28 Původně k žehnání docházelo v eucharistické modlitbě, nyní je žehnání zařazeno na konci bohoslužby. Velikonoční vejce Vejce je ve všech kulturách symbolem nového života, zde je znamením nového života ve zmrtvýchvstání. V minulosti byly Velikonoce časem pro vyrovnání dluhů, vejce byla přinášená pro ministranty a kostelníka. Velikonoční zajíc Zajíc nemá oční víčka a při spánku jenom otočí pupilu nahoru. Stal se rovněž symbolem vzkříšení. Kristus také nezůstal ve spánku smrti, ale zmrtvýchvstal Velikonoční neděle Jak již bylo zmíněno, velikonoční neděle původně neměla žádnou vlastní liturgii, protože bohoslužba velikonoční noci trvala až do časného rána. Po znovuzavedení slavnosti velikonoční noci je nutno uznávat vigilii velikonoční noci jako vlastní slavnostní mši velikonočního svátku, a to i v případě, že se slaví před půlnoci. V novém misálu se objevuje zmínka, že kdo se zúčastnil mše o velikonoční noci, může při druhé mši znovu přijímat. Stejné pravidlo platí i pro slavení mše. Slavení mše je prostoupeno dojetím a radostí ze zmrtvýchvstání. Jednotlivá čtení jsou ve všech třech cyklech nového řádu stejná. Vstupní verš nechává promluvit samotného Krista: Vstal jsem z mrtvých, a jsem stále z tebou. Aleluja. Radost se projevuje i v mezizpěvech. První sestává z veršů 118. žalmu s responsoriálním veršem Haec dies (Toto je den, který učinil Pán). Jako druhý zpěv je zařazena velikonoční sekvence Victime paschali laudes (Velikonoční oběti) s jejím vítězným velikonočním vyznáním: Víme, že Kristus z hrobu vstal, vpravdě byl vzkříšen světa král. Vítězný, korunovaný, smiluj se, Kriste, nad námi. Amen. Aleluja. V prvním čtení 25 ze Skutků apoštolů podává Petr svědectví o Kristově velikonočním tajemství. Pro druhé čtení jsou na výběr dva velikonoční texty. Oba texty vybízejí k vyvození mravních důsledků z účasti na Kristově smrti a zmrtvýchvstání. Evangelium podle sv. Jana přináší zprávu o zmrtvýchvstání. Vstupní modlitba v radosti z Kristova vzkříšení vyprošuje všem věřícím Boží obnovení Duchem 25 Sk 10, 34a

29 svatým a směřování do nebeské slávy. Modlitba po přijímání má formu prosby, aby Bůh neopouštěl svůj lid a dovedl jej do slávy vzkříšení. Někteří účastníci této mše se nezúčastňovali ostatních bohoslužeb velikonočního tridua. Je vhodné, aby se v homilii oživilo vědomí jednoty velikonočního tajemství, tj. smrti a zmrtvýchvstání jako celku. Tento celek vyjadřuje jak velikonoční preface, tak i verš k přijímání. Při této příležitosti se také může zdůraznit velikonoční noc a její význam jako vrchol celého liturgického roku. Nedoporučuje se však opakovat jednotlivé prvky sobotní vigilie ve slavné mši velikonoční neděle. V některých farnostech jsou hojně navštěvovány velikonoční nešpory, které tak vytváří slavnostní a důstojný závěr velikonočního tridua. Pokud se na začátku mše koná kropení svěcenou vodou, zpívá se píseň č. 510 Rač yzopem mě pokropit nebo č. 511 Pojď, kajícníku, před oltář. Jako responsoriální žalm se využívá č. 627 Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho. Před evangeliem je povinná sekvence Velikonoční oběti. Pokud není zazpívaná sborem nebo scholou, zpívá se její přepis, tzn. celá píseň č. 406 Velikonoční oběti před evangeliem. Není vhodné tuto píseň zpívat během mše. Jinak při mši využijeme vhodné velikonoční písně z oddílu Velikonoční doba Ze židovského kalendáře je známa zkušenost, že vrcholné slavnosti doznívají nějaký čas. Starokřesťanská praxe potvrzuje, že se Kristovo velikonoční tajemství slavilo i v následujících sedmi týdnech, resp. padesáti dnech 26. Toto období se charakterizovalo vděčnou radostí, častým Aleluja a zákazem postu a modlitby v kleče. Paškál jako symbol vzkříšeného Krista i dnes stojí během 50 dní v blízkosti oltáře, zapaluje se při bohoslužbách i v pracovních dnech. Prvních osm dní velikonoční doby tvoří velikonoční oktáv. Liturgie tohoto týdne se charakterizuje Kristovým velikonočním tajemstvím a ohledem na nově pokřtěné 27, kteří byli každodenní eucharistii hlouběji uváděni do tajemství víry a iniciačních svátosti. Tento týden se dříve nazýval Bílým týdnem neboli Týdnem bílých šatů. Původně 26 Pentekosté 27 neofyty 29