S e t k á n í č t v r t é T r p a s l í c i

Transkript

1 S e t k á n í č t v r t é T r p a s l í c i Utíkáš po trávě, studí tě do bosých nohou, prší a z dálky duní bouřka. Dům není daleko, když zrychlíš utečeš hromům za svými zády. Nechceš se otočit, ale dunění se blíží rychleji než jsi očekával. Klopýtneš a padáš k zemi. Bouře je přímo nad tebou, blesk za bleskem protíná tmavou oblohu. Sebereš odvahu a otočíš se čelem. Začínáš mít strach, takovou bouři jsi nikdy nezažil, rudá záře kolem tebe, zalila i vzdálené kopce, stromy kolem ohnuté vichrem, jsi ohlušen, na tváře ti dopadá sprška žáru. Strach tě přirazil k zemi, tlačíš se do ní zády se všech sil, křičíš hrůzou a neslyšíš sám sebe, jsi ohlušen tím strašlivým duněním... než tě přikryje.. osvobozující tma. Otevřeš oči. Škubne to s tebou. Žiješ. Dal by sis pár facek. To byl tedy nápad, jít přes louku do bouřky. Sakra, sakra.. myslel sis, že to stihneš. Teď se tady válíš, ohlušený, omráčený, zmáchaný mokrou trávou. Musíš se zvednout a dojít do domu pro láhve a vrátit se zpátky na oslavu. Čekají tě. Pomalu se zvedáš, trochu se ti točí hlava. Tolik si snad nevypil. A hele, trpaslík.. No to je dobrý, už vidíš trpaslíka.. Rozesměješ se sám sobě, trpaslík, trpajzlík, zašel si na hajzlík.hihňáš se, těch skleniček bylo asi víc. Otočíš se. Smích ti doznívá v uších. Znejistíš. Kudy jsi to vlastně šel? Cestičku k domu znáš jak své boty, pár desítek metrů lesem a loukou a jsi doma. chodíš tady každý den..jiná louka poblíž není, jen ta tvoje, včera posekaná s výhledem na skály, s výhledem z verandy domu, který... který tu prostě není... Promneš si oči. Rozkvetlá louka, hory na obzoru, les kolem dokola.. a místo domu ten trpaslík. Podíváš se pozorně. cítíš i na sobě upřený pohled. zvedá se mu hrudník. do sakra. on je živý. ježíši pane... skoro to zakřičíš... živý trpaslík jak vystřižený z bratří Grimmů. žádný liliput v džinsových gatích s laclem a tričku. Skutečný trpaslík, miniatura Viléma Tella křísnutého Robinem Hoodem. Vykročíš k němu. Kde je můj dům? Nic. Sakra, kde je můj dům. Už jsi zvýšil hlas a sekáš slova ostrým staccatem. Nejsi přeci opilý, nejsi ani blázen. Dojdeš skoro k němu, sahá ti s bídou k pasu i s tou legrační čepičkou. Kšiltovka do špičky, jen bambulka chybí. Natáhneš ruku a... sakra, au... co blbneš, prcku! Praštil tě holí. Bojovný trpaslík, trpaslík nindža, trpaslík rváč, trpaslík Chuck Norris. Kašleš na to, kašleš na trpaslíka, vrátíš se zpátky za chlapy. Než dojdeš k domům za lesem budeš střízlivý, budete se všichni smát. Jak tě vypekli. Viděli, že máš vypito, přistrčili tě jiným směrem, srandisti, to jim nedaruješ, to je bude stát nějakou tu láhev piva. Vyrazíš k lesu. Znejistíš a vztek tě přechází. Nějak jsi ztratil směr. To ta bouřka tě popletla. Už ani není vidět místo, kde jsi před chvílí ležel. Nikde slehlá tráva. Vlní se kolem tebe jak břišní tanečnice. Stříká po tobě kapky vody. Zebou tě nohy. Dojdeš ke kraji lesa. Zblízka je tmavý a hustý. Ohromné stromy. Kmen bys dokola neobjal. Větvě rozložené do široka. Listy jak mističky lidských dlaní. Mech a hlína. Chodíš sem a tam. Nikde volný prostor. Nikde pěšina, po které jsi přišel.

2 V tu chvíli jsi... naprosto střízlivý naprosto ztracený naprosto dezorientovaný Něco musíš udělat. Nemůžeš tu běhat na kraji lesa jak blázen. Vrátíš se na louku v marné naději že najdeš cestu, že uvidíš svůj dům, že se všechno vrátí tam kam patří. Rozhlížíš se kolem. Zaslechneš nějaké štěbetání. Zvedneš oči. Nevidíš žádné ptáky. Štěbetání zní z lesa, ze směru kam odkráčel ten divný trpaslík. Chvíli váháš, jen krátkou chvíli. Co jiného bys měl udělat, než se vydat tím směrem. Už tě nemá co překvapit. Jsi otupělý šoky předchozích chvil. Kam se sakra poděla realita? Pomalu vejdeš do lesa. Odvážný paprsek prorazil hradbu korun stromů a zatančil před tebou dovádivé flamengo. Slyšíš tlumené štěbetání, šustění. Vnímáš mihnutí na periferii vidění. A další a další. Prudce se otočíš. Nic. A za zády šum. Otočíš se. Nic. A znova. Pohyb a otočka, pohyb a otočka. Najednou tě to přestane bavit. Jsi unavený. Nějak tě přestalo zajímat, kdo se pohybuje v lese, nějak ti to začíná být ukradené. Najednou si uvědomíš, že jsi ztracený v prostoru něčeho tajemného. Najednou si uvědomíš, že zmizel tvůj svět. Najednou si uvědomíš, že jsi mimo své chápání. Mávneš rukou na znamení rezignace. Sedneš si k prvnímu stromu. Natáhneš nohy a opřeš se zády o kmen. Zavřeš oči. Zaslechneš jemný zvuk. Jak cinknutí trianglu. Zvoneček vánoční. Vůně štrůdlu, punče, vůně matčina parfému. Něžný dotek dětství tě zklidní a uvolní tvou mysl. Usínáš za bílého dne, usínáš při přemýšlení, zda slyšíš hovor, či hudbu, či jakýkoliv jiný zvuk. Sníš o domečku v údolí, o domečku s lesem za zády, o domečku s výhledem na hory šplhající vzhůru na hranici horizontu, o louce vonící lučními květy, o domečku zalitém sluncem. Vidíš se sedět na verandě, nohama ťukáš do podlahy z modřínových prken v rytmu hudby. PinkFloyd. Tvá krevní skupina. Ťukáš... ťukáš... ťuk...ťuk.. otevřeš oči. Pár vteřin trvá, než přepereš sílu spánku, sílu snu. Nevidíš výhled z oken svého domu, nevidíš pohled na hory, nevidíš dlouhé stíny západu slunce.. Už si vzpomínáš. Díváš se na trpaslíka z dnešního odpoledne. Legrační čepička do špičky, hůlkou tě ťuká do chodidel. Nazdar, kámo. Co chceš? Sotva rozlepíš rty. Už víš. Oslava narození kamarádova syna. Bujará a veselá. Tak bujará, že došlo pití. Nabídl ses dojít pro další. Vědom si zásobičky připravené na oslavu dostavby tvého domu. Domu, který zmizel v bouři. V bouři, která tě přenesla někam jinam. Na jiné místo. V bouři, která přinesla trpaslíka. Díváte se na sebe. Díváš se vzhůru na prcka s hůlkou v ruce. Zvedneš se do kleku. Srovnáš poměr sil. Kdyby byl v rozměrech člověka.. byl by docela pohledný. Rovná záda, pod halenou se rýsují svaly paží. Z pod té jeho legrační čapky spadají na ramena černé prameny vlasů. Stehna sportovce, vysoké botky do půl lýtek. Souměrné rysy. Černé oči pod ptačími křídly obočí.

3 Natáhneš ruku. Ahoj, jsem Jaris. Chvíli tě sleduje černýma očima. Pak se jemně dotkne tvé ruky. Mozol na jeho dlani tě bůhvíproč dojme. Usměješ se a on... on také! V tu chvíli, jak na znamení, jsi obklopen štěbetáním desítek jeho souputníku. Desítky Errolů Flynnů kolem tebe. Dotýkají se tě, zkoumají tvé vlasy, tvé džíny, tahají tě za uši. Začneš se bránit, už toho je moc. Rychle se postavíš. Ááááááááááááá zazní unisono. Sledují tě užaslá očička. Snad ještě nikdy neviděly normálně vzrostlého chlapa. Jsi hrdý na svých metr devadesát. Pomaličku od tebe ustupují. Snad. ještě. nikdy. neviděli. člověka?! Znovu si klekneš a prohlížíš si je také. Legrační človíčkové, ptačí štěbetavé hlásky, kabátky s knoflíky z ořechových skořápek, čepičky do špice s kšiltem nad obočím. Chichotají se pod tvými doteky, někteří ustoupí, jiní nastrkují hrudníčky na pošimrání. Jestli je tohle sen, tak krásný, úžasný, neuvěřitelný. Usmíváš se. Klid, kluci, za chvíli vypadnu. Za chvíli se probudím a každý budeme ve svém. Vy v lese a já doma, ve svém domečku vonícím novotou. Slunce se rozeběhlo k horám, stíny lesa se marně snaží dohonit poslední zbytky jasu a tepla. Prckové kolem začínají ubývat. Jdou asi domů. Sakra, ty chceš taky domů! Poslední zůstává tvůj první kontakt. Už jsi poznal, že bude asi šéf. Má jinou čepičku než ostatní. Plukovnické epolety. Možná generálské. Sleduje tě. Je vidět, že usilovně přemýšlí. Nad něčím váhá. Něco zvažuje. To napětí a souboj z něho přímo čiší. Přistoupí k tobě. Položí ti ruku na rameno a kývne. Kývne hlavou směrem do hlubin lesa. Zalapáš po dechu. To je pozvání. Jasné pozvání k němu domů. Nechceš být nezdvořilý. Ukážeš na sebe Jaris a ještě jednou Ja.. ris a ještě J a r i s. Snad pochopí. Snad ano. Ukáže na sebe a něco zacvrliká. Pak pomaličku opakuje a ty najednou rozumíš G r ó n, Grón. Uleví se ti, začneš se cítit tak nějak bezpečněji, když znáte svá jména. Už nejste cizí. Ukážeš na les a kývneš hlavou. Natáhneš ruce a otočíš je dlaněmi vzhůru. Po staletí gesto značící neozbrojení, gesto značící dobré úmysly. Kývne hlavou. Porozuměl. Musí být na vás úžasný pohled. Tvůj metrák vypracovaný tvrdou prací truhlařiny, on ohebný a pružný, zmenšenina člověka. Jen tvůj náznak bříška mu chybí. Je to jasné, v lese neznají pivo, kde by se vzal v lese pivovar. Směješ se té myšlence. Trpaslíci nechodí po práci posedět s kamarády. Skoro se směješ nahlas. Asi je hlídají trpaslice, asi je nepustí. V hlavě ti zazní myšlenka, jen takové pípnutí. Lehký dotek. Ti všichni kolem tebe byli chlapi. Kdepak jsou trpasličí ženy? A jak vypadají? Grón zrychluje krok, lehce mu stačíš, na jeho tři jeden tvůj. Stmívá se. Občas brkneš o kořen nebo kámen a jadrně zakleješ. Grón se pohybuje lehce, jako by se vznášel na zemí. Zná to tu, možná tu šel stokrát, tisíckrát. On tu je doma. Ty zatoulaný host. Snad se dozvíš, co ho přivedlo z hlubin lesa na otevřenou louku. Co ho přivedlo tě najít. Zaslechneš hlasy. Jako tlesknutím se stromy rozestoupí. Před tebou je rozlehlá paseka. Jak z disneyovské pohádky. Větve stromů postříbřené prvním náznakem měsíce. Ve zbytcích modře probleskují první hvězdy. Pod úkrytem větví se kupí stavby, kupolovité domečky s okénky, z otvorů na střechách vychází dým. Domečky vyrůstající z mechu a trávy jako jejich součást, jako jejich nadzemní pokračování. Z oken se šíří světlo. Zalévá paseku a ty už nemusíš zoufale sledovat nohy kam šlapou. Grón cosi zvolá. Jeho hlas už nezní jak ptačí štěbetání. Je cítit povelem a rozhodností. Všude kolem se vyrojí obyvatelé paseky. Některé poznáš ze setkání na kraji lesa. Přichází ženy v

4 suknicích, dlouhé vlasy stažené do ohonů a děti, spousta malilinkatých dětiček. Motají se kolem tvých kolen. Jsi celý ztuhlý obavou abys neublížil. Dotýkají se tě, v očích úžas. Někteří stojí opatrně stranou. Odvolávají děti z tvé blízkosti. Nevěří obrovi před svými domy. Grón zavelí a mávne rukou. Všichni se rozestoupí a ty si sedneš na bobek a pak klekneš. Rozhoří se oheň kýmsi zapálený. Ve svitu plamenů vidí zblízka tvou tvář. Je stejná jako jejich, jen větší. Jejich černé vlasy nahrazuje tvá medovina stažená do ohonu, stejného ohonu jejich žen. Fascinuje je tvé třídenní strniště. Dotýkají se tvé tváře. Hlavně děti se nemohou nabažit šimrání na svých dlaních. Copak neznají vousy? Trpaslíci přeci mají být zarostlí, mají mít vousy až po kolena zapletené do ozdobných cůpků. Každý správný trpaslík i jeho manželka. Zatím vypadáš jako trpaslík ty, hihňáš se v duchu při pomyšlení kdybys sundáš mikinu a triko. Kdyby spatřili tvůj chlupatý hrudník, tvé ruce a nohy plné narezlých chloupků. I když sis schrupnul na kraji lesa, začínáš pociťovat únavu. Únavu a hlad. Grón je snad jasnovidec. Na jeho pokyn ti přinesou nějaké bochánky. Jejich plná dlaň je půlka tvé. Bochánky voní chlebem a medem. Voní vůní lesa. Voní vánočním domovem tvého dětství. Stačí ti tři a jsi nasycen. Drobounká dívenka tě zatahá za nohavici. Jdeš za ní k lesní studánce, napiješ se z pramene horského křišťálu. Níž po potůčku si umyješ obličej a snažíš se pískem ze dna vydrbat nohy obarvené trávou a hlínou. Po chvíli to vzdáš. Copak na tom sejde?! Usadíš se pod kmenem stromu, blízko k ohni, aby ti prohřál vodou zkřehlá chodidla. Opřeš se zády o kmen. Pozoruješ vesničku před svýma očima. Děti se už nabažily pohledu na tebe, ženy se vrátily zpátky do svých domečků, muži nosí dříví k ohni. Za chvíli činorodý pohyb ustane. Postupně, jak přichází tma noci, zhasínají světla v okýnkách. Paseku ozařuje svit měsíčních paprsků, které tančí ve zbytku žhavých uhlíků. Usínáš opřen o kůru stromu, v kolíbce ze vzdutých kořenů. Probudí tě šimrání na nose. Nechceš otevřít oči. Cítíš se odpočatě a uvolněně. Kolem tebe se prolíná teplá vůně ranního lesa. Otevřeš oči. Ani nejsi překvapen pohledem na vesničku na lesní pasece zalité východem slunce. Dojdeš ke studánce. Prohlížíš si svou tvář v zrcadle vody. Pocítíš úlevu. Jsi stále stejný, nic se v noci nezměnilo. Poslechneš náhlé nutkání, sundáš ze sebe všechno a vstoupíš do malé tůňky, voda ti sahá ke stehnům, cákáš ji na sebe, sundáš gumičku a rozhodíš k vodě vlasy. Sedneš si do té ledové tříště, vykřikneš úlekem a pak už se jen směješ, rozhazuješ hrsti vody všude kolem, připadáš si jak vodník, vodník a trpaslíci, to jde k sobě. Po chvíli se nabažíš a vylezeš ven. Opatrně se rozhlédneš. Nevnímáš nikde pozorné oči. Vyklepeš džíny a triko, chvíli přemýšlíš a pak natáhneš slipy na oschlé tělo. Zítra si je vypereš. Už jsi přijal nečekanou skutečnost. Noc pod ochranou stromu tě naplnila klidem. Zítra si vypereš slipy, buď tady v potoce, nebo doma v koupelně. Jiná varianta není. Nebudeš přemýšlet a trápit se. Nikdy jsi neměl ve zvyku hloubat nad zákonitostmi světa. Měl jsi jednoduchý život. Jednoduchý život truhláře, s kamarády, s prací, která ti přinášela potěchu i výdělek. Jednoduchý život šťastného truhláře. Až do té bouřky. Nechápeš, jak může bouřka změnit svět. Ale stalo se to. Nějak se s tím musíš srovnat. A doufat v návrat zpět. Přijal jsi rozhodnutí. Odkývneš si ho sám sobě. Tak. Chvíli tu pobudeš s prcky a pak se uvidí. Vracíš se zpět na paseku. Cestou nasbíráš dříví a uložíš ho kousek od ohniště. Přichází Grón. Chytne tě za za ruku. Ukazuje na dříví a vrtí hlavou. Pak ukáže na ostatní. Aha, to je jejich práce. Děláš tu zmatky v kompetencích. Ale nedá ti to. Přeci se nebudeš dívat, jak se namáhají a sám jen

5 tak sedět. Dostaneš nápad. Ukážeš na pusu a pak na břicho. Pak zvedneš ruku ke své hlavě a dotkneš se jeho temene. Chvíli se dívá a pak pochopí. Sníš víc než ostatní. Chceš si odpracovat svůj díl jídla. Chvílí přemýšlí a pak kývne. To je čestná výměna. Pracuješ s muži v lese skoro celý den. A několik dalších dnů. Nemůžeš použít jejich drobné nářadí a tak lámeš větve, které jsou nad jejich síly. Jsi nosič nákladů. Práce ti přináší uspokojení a únavu. Únavu, abys večer usnul. Někteří muži odchází a vrací se až večer. S nimi nechodíš, pochopíš pokyn Gróna. Zůstáváš na mýtině. Další dny nosíš kameny na opravu zídek. Pomáháš i ženám nosit vodu. Hledáš si neustále nějakou činnost. Za pár dnů si už nepřipadáš jak obr. Za pár dnů už jim nepřipadáš jak obr. Už je začínáš rozlišovat. Už tě volají jménem. S legrační namáhavou výslovností, která se lepší každým zvoláním. Už ti nepřipadají všichni stejní. Už víš, který z nich je Drán, který Bril, který Dvir. Děvčata, která ti nosí jídlo, jsou Darta a Bóra. Opakují ti svá jména několikrát. Těžko rozumíš jejich řeči, ještě stále ti zní jako štěbetání ptáků v hnízdech. Ptáků... Kde jsou vlastně ptáci? Ještě jsi nezaslechl ptačí zpěv, nezahlédl žádného tvora, žádnou stopu v čerstvé hlíně, ani po zajíci, kterých je všude jinde plno. Jinde... jinde znamená tam někde.. tam někde doma. Ani jsi nepostřehl, že už se zase blíží soumrak. Sníš bochánky chleba a bloumáš krajem lesa. Ještě je brzo na spaní. Děti pobíhají mezi domky, muži sedí u ohně. Žádná elektrika, žádné telefony, televize.. sedí a povídají si, smějí se, mávají rukama, hluční v hovoru, hluční ve smíchu. Stejně tak sedáváš se svými kamarády Stejně tak jsi sedával se svými kamarády.. Dostihne tě smutek. Kamarádi. Poslední vzpomínka na ně stará jen pár dnů a už se začíná rozpíjet. Sedíte spolu na zahradě a zapíjíte syna jednoho z vás. Prvorozený syn. Všichni jste hluční, honosíte se, plácáte se po ramenou, jako by ten syn byl každého z vás. Jako by jeden jak druhý jste měli podíl a zásluhu na tom malém scvrklém balíčku, který vám byl předložen k pochválení a uložen zpátky do bezpečí postýlky. Tu postýlku jsi vyrobil ty. S péčí určenou pro tak významný úkol. Vidíš před očima překvapení nastávající maminky. Hladila dřevo a usmívala se potěšením nad nečekaným dárkem. Vycházela z ní tak silná záře tajemného očekávání, že jsi zůstal stát v oslnění. Probudíš se brzo ráno. Jako každý den. Jako každý den provedeš očistný rituál v tůňce pod studánkou. Slipy a tričko už jsi vypral několikrát. Drobounká Darta ti věnovala něco jako mýdlo. Až úzkostlivě se snažíš být stále čistý. Malí lidé už dávno neříkáš trpaslíci respektují tvá rána u potůčku. Ženy už nemusí chodit ke studánce. Vyhloubil jsi strouhu a přivedl vodu k vesničce. Kopal jsi ostrým kamenem jak pazourkem v pravěku. Trvalo ti to několik dnů. Zpevnilo se ti tělo. Náznak pivního bříška je pryč. Strouhu jsi vyložil placatými kameny. A dětem pro radost vyrobil vodní mlýnky. Zapomněl jsi počítat dny. Stal jsi se součásti mýtiny v lese. Spát chodíš ke stromu s kořeny zaťatými do země jak spáry draka. Každý večer se podivuješ zvláštní stavbě kmene, větvím rozloženým do šíře, listům jak mističky lidských dlaní. Opíráš se o hrubou kůru a cítíš, jak přichází úleva, ten strom tě uklidňuje, kořeny kolem tebe jak náruč matky. Někdy přichází Darta. Přináší ti drobné sladkosti. Opře se o tebe, oba tváře vzhůru k nebi, vyprávíš ji příběhy o hvězdách. Příběhy svého dětství, příběhy, které ti vyprávěla stará babička. Když Darta usíná, ukolébaná zpěvnými slovy kterým nerozumí, přikryješ ji mikinou jak malé dítě a dále sleduješ hvězdy. Snad uvidíš známé souhvězdí. Snad se ti vrátí naděje cesty domů.

6 Probudíš se. Darta je pryč. Mikinu máš položenou přes nohy. Na mýtině je nějaký neklid. Něco se chystá. Grón vydává pokyny řadě mužů. Na zádech mají uvázané batohy. Prohýbají se pod tíhou nákladu. Dvir s Brilem ti zamávají. Kam se chystají? Rozumíš několika pochyceným výrazům. Jdou vyměnit nasbírané kameny za jídlo? Asi špatně rozumíš. Kameny za jídlo? Přibíhá Dran, trochu nešikovný jako vždy. Upíná si batoh na záda a vysype několik kamínků. Chceš mu je podat a zarazíš se, to není kamínek, to je leštěný kámen, drahokam, snad polodrahokam. Krásný a ušlechtilý. Třpytí se v paprscích slunce. Jak slunce samo. Zelinkavý akvamarín, růženín, achát, jaspis, tygří oko, útržkové vzpomínky na hodiny přírodovědy ve škole. Usměješ se a nasypeš kamínky zpátky do batohu, už jsi pochopil nepřítomnost mužů, už jsi pochopil pilnou práci žen. Nedivíš se. Trpaslíci přeci vždycky kutali poklady v horách. Znáš to z pohádek. Mám jít s vámi, ptáš se Gróna. Rozumíte si každý ve své řeči. Ano, ať jde s námi, volá Bril. Je velký, může se hodit, směje se svému vtípku, směješ se s ním. Má pravdu. Jsi velký. Vezmeš si pár batohů. Darta ti přináší balíček jídla na cestu. Skloníš se a políbíš ji na čelo, jako dítě, jako dceru. Lituješ, že nejsi malým člověkem. Lituješ, že jsi obrem. Sakra, sakra, sakra.. tohle si nechtěl, tohle ne...tohle nemělo přijít.. Umíš si představit něžnou Dartu jako svou ženu. Umíš si představit něžnou Dartu jako matku svých dětí. Umíš si představit Dartu jako ženu vedle které zestárneš, zestárneš v domě s výhledem na hory zalité zapadajícím sluncem. Putujete lesem několik dnů. Jíte zásoby z domova, pijete vodu z potoků. Už tě bolí záda, jak se ohýbáš před větvemi roztaženými do široka. Najednou, jako když tleskne, vyjdete z lesa ven. Rozhlížíš se kolem. Před tebou moře vlnící se trávy. Grrr, grrr. Zvedneš hlavu. Na modrém nebi krouží hejno ptáků s dlouhými křídly. V dáli obrysy stromů, snad další les. A jezero. Úžasné jezero plné vln a barev. A za jezerem skály. Vysoké, impozantní. Skály plné barev. Jsi oslněn. Tohle jsi nečekal. Grón tě posílá zpět do lesa. Sedneš si a snažíš se být neviditelný. Moc se to ale nedaří. Nakonec stejně musíš přetrpět leknutí a údiv a zkusmé doteky. Směna probíhá rychle s občasnými pohledy tvým směrem. Žádné handrkování. Hned vidíš co myslel Bril, že se můžeš hodit. Jednání proběhne k oboustranné spokojenosti. Tvoji kameníci dostali dobrou cenu. Příchozí jsou také malí lidé. Jsou trochu jiní, barevnější. Bříška a usměvavé tváře, oblečení výrazných barev. Opálení. Je vidět, že se pohybují na slunci. Zemědělci a zahradníci. Pobaví tě ta přímá směna. Žádní obchodníci. Mohl by sis tu založit živnost a ušetřit jim cesty. A určitě je připravit o potěšení ze setkání. Chvíli přemýšlíš k čemu potřebují zemědělci kamínky. Asi na další směnu. Není to pro tebe důležité. Necháš je štěbetat a procházíš se kolem jezera. Jednu chvíli máš pocit, že jsi v dálce někoho zahlédl. Člověka ve skalách. Ale ne, to se ti určitě jen zazdálo. Ukazuješ na sebe a rukou kolem do kola. I oni vrtí hlavami. Ani oni nepotkali nikde obra. Vracíte se zpět. Sotva uneseš náklad. Svým způsobem jsi šťastný. Nebo aspoň uspokojený. Nejsi sám. Večer usínáš obklopen houfečkem drobotiny. Jsou stejní jako ty, jen menší, jen prostě poloviční. Snažíš se přijít na to, proč tě bouře přenesla sem. Jaký je tvůj osud. Jaká je tvá budoucnost. Bylo ti snad tohle určeno? A kým? A proč? Jaký může být osud obyčejného truhláře v příběhu o trpaslících. Přerostlík vykonávající těžké práce.

7 Dorážíte k večeru. Na pasece hoří oheň jako ukazatel cíle. Všichni jste unaveni z cesty a jdete brzo spát. Ukolébává tě klidný pohyb větví a jemná vůně. Vůně ze svazku květin, které někdo položil ke stromu, k tvému stromu. Usmíváš se. Květiny na přivítanou. Na přivítanou domů. Další dny ubíhají jeden za druhým. Nasbírané dřevo je vyrovnané kolem dokola. Díky tvé síle je ho tolik, že není další potřeba. Hledáš si další práci. Vyrobíš dětem houpačku a jednoduchý kolotoč. Střídají se,chvíli jezdí a chvíli točí. Díváš se, jak Darta brousí kameny. Používá k tomu zvláštní kámen, černý, hladký, nikdy jsi takový neviděl. Dotkneš se ho, drsný povrch, na jedné straně hrubší, na druhé jemnější. Zvláštní brousek. Darta pochopí tvůj němý dotaz. Ukáže směrem kterým odchází ráno muži do skal. K nalezišti drahých kamenů. Ale co by ses divil. Vždyť už tolik věcí jsi přijal za své. Bez divení a ptaní. Čemu ještě by se mohl divit obr v zemi trpaslíků. Darta skloní hlavu, leští kámen veliký jako její dlaň. Je nádherný, září jak západ slunce úchvatnou červení, prochází jím třpyt a lesk. Vzpomeneš si na obrázek v časopisu. Rubín. Kámen ohně. Kámen královských korun. Kámen ve tvaru srdce. Odcházíš a odnášíš si kapičku slzy na své dlani. Za pár dnů tě nebudí dotek slunce. Rozverná kapka vody se ti rozstříkne na nose. Asi podzim. Trochu znejistíš, to tě nenapadlo, že jsou i jiné než slunečné dny. Konec spaní v přívětivé náruči stromu. Budeš se muset postarat o nějaké přístřeší. Jen mlhavě si vzpomeneš na svůj dům. Čeká na tebe? Nebo už přijal jiného do své náruče? Dočkáš se někdy svého snu na život se ženou a dětmi? Asi ne. Kdyby nebylo té kapky vody a potřeba úkrytu před očekávanou nepřízní počasí. ani by sis už nevzpomněl. už sis zvykl na myšlenku, že zůstaneš.už sis zvykl na myšlenku, že jsi doma tady... Na mýtině je rozruch. Nikdo neodchází, všude je plno lidiček v pohybu. Vynášejí se stoly ven. Chystá se nějaká oslava. Dívky mají ve vlasech barevné stuhy. Ve vzduchu visí jakési očekávání. Napětí, které utišilo i křik dětí. Sedneš si stranou. Jen se díváš. Když se slunce prodere a zalije les známou a obvyklou září, začnou ženy nosit jídlo na stůl. Různé bochánky, koláčky, kaše, sladké jahody, borůvky a jiné plody, které ani neznáš. Jeden stůl zůstal prázdný. Dívky stojí, obklopeny ostatními ženami. Přichází Dril. Postaví se před tichou a klidnou Bóru. Ta natáhne ruku a položí do Drilovy ruky kámen. Drobný kamínek ve tvaru srdce. Dril si ji odvádí k dosud prázdnému stolu. Pochopíš. Svatební obřad. Trochu ti zatrne u srdce. V řadě dívek stojí i Darta. A pak si Bren odvádí Vrenu a Grel Krilu. I oni jsou obdarováni rudým kamenem. Už i Pran odvádí Sartu. Jen Darta zůstává. Drobná a něžná Darta. Poslední místo u svatebního stolu čeká. Vteřina naděje mizí. Přichází Grón. Náčelník. To on si vybral nejlepší ze všech dívek. Zavřeš oči. Nechceš vidět srdce položené do dlaně jiného muže. Úplně jsi zapomněl kdo jsi. Jak jen jsi mohl zapomenout. Zapomněl jsi na obra. Jak jen jsi mohl zapomenout. Zvedneš se aby sis to připomněl. Rychle. Aby tě udeřila větev do hlavy. Aby ses probral ze svého snění. Ze snění o lásce. Smějí se ti a ty se v slzách směješ s nimi. Vezmeš si koláček. Bril s Grelem hrají na jakési housličky. Všichni tančí. I Darta s Grónem. Najednou vypukne jakási rozmíška. Hádka v takovém veselí. Grón odchází urovnat spor. Darta stojí vedle tebe a lehce se dotkne tvé ruky. Do dlaně ti vklouzne malý balíček. Horký žárem pevného sevření. Grón se vrací. Chytré a vědoucí černé oči. Víš, že on ví. Možná ví i o balíčku v tvé dlani. Možná i proto odešel k drobnému sváru, který

8 skončil dřív než začal. Odejdeš stranou. Sundáš kousek látky. Do tvé dlaně vklouzne rubínový žár. Srdce které hasí slzy bolesti. Sevřeš dlaň a pochopíš. Pochopíš že musíš odejít. Nemůžeš tu dál zůstat. Memento nenaplnění. Byl jsi přijat s důvěrou a tu důvěru teď musíš vrátit. Nebudeš se loučit. Pomalu odcházíš. Všichni jsou v zajetí tance a veselí. Nikdo si nevšímá tvé postavy mizející v lese. Ani děti. Možná jen dva páry černých očí. Jsi už daleko, když tvrdě zahřmí. Asi se vrací déšť z rána. Přižene se vichr, který roztočí větve kolem tebe. I mohutné kmeny se ohýbají. Větve se lámou a padají všude kolem. Záplava vody tě skoro oslepí. Ve chvíli se ženou proudy kolem tvých kotníků. Cítíš nebezpečí. Musíš se vrátit na mýtinu, musíš jim pomoci, tahle bouře zničí jejich veselí. Tahle bouře může zničit celou vesničku. Obrátíš se a utíkáš zpět. Vrážíš do větví, vrážíš do stromů. Oslepen proudy vod. Oslepen blesky. Padáš k zemi a držíš si hlavu. Slyšíš se jak křičíš. Hromy přímo nad tebou tě ohlušují. Nemůžeš uvěřit, když to najednou skončí. Tiskneš se do země ve strachu. Teprve zahřmění v dáli tě ubezpečí, že se můžeš zvednout. Postavíš se, celý mokrý. Stojíš s hlavou skloněnou. Stojíš na louce. Díváš se na svůj dům. Jak prchá bouře zalévá se sluncem. Jdeš pomalu k němu. Jdeš pomalu k domu. Všechno je pryč. Les, mýtina, malí lidé, vše se rozplynulo ve vichru bouře. Měl bys cítit úlevu. Měl bys být šťastný. Jsi doma. Probudil jsi se ze sna. Tak proč ta bolest? Proč slzy? Proč to sevřené srdce? Proč stojíš před svým domem a nechceš vejít dovnitř? Proč nechceš skončit svůj sen... víš, že to nebyl sen. Otevřeš dlaň a necháš dopadnout slunce na kámen ve své dlani. Zář rubínu ti dopadne na tvář. Až se naplní tvůj osud, položíš ho do dívčí dlaně. Bouře odchází a bere si sebou i tvůj smutek. K o n e c

9