21 C 25/2016 (Okresní soud v Jihlavě) 54 Co 135/2018 (Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě)

Transkript

1 Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě tř. Legionářů 9a Jihlava V Praze dne Ke sp. zn. 21 C 25/2016 (Okresní soud v Jihlavě) 54 Co 135/2018 (Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě) Žalobce: statutární město Jihlava IČO , se sídlem Masarykovo náměstí 97/1, Jihlava zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, ev. č. ČAK 10878, se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno Žalovaný: Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko, svazek obcí IČO , se sídlem Žižkova 93, Jihlava zastoupen JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, ev. č. ČAK 01584, se sídlem Při Trati 1084/12 Michle Praha 4 O zaplacení částky ve výši ,20 Kč s příslušenstvím Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě č. j. 54 Co 135/ ze dne a návrh na odklad právní moci tohoto usnesení Prostřednictvím datové schránky Soudní poplatek bude uhrazen na výzvu soudu bankovním převodem Bez příloh

2 I. ÚVOD 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá vůči žalovanému zaplacení částky ,20 Kč s příslušenstvím, a to jako vypořádacího podílu žalobce na majetku nabytém žalovaným mimo území města vlastní činností a podílu ze zhodnocení majetku žalovaného mimo území žalobce v době od založení žalovaného do , na které mu údajně měl vzniknout nárok v souvislosti s vystoupením z žalovaného jako dobrovolného svazku obcí. 2. Dne Okresní soud v Jihlavě usnesením č. j. 21 C 25/ (dále jen Usnesení soudu prvního stupně ) rozhodl tak, že se řízení v celém rozsahu zastavuje (výrok I.), po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému úřadu Kraje Vysočina (výrok II.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), usnesení Okresního soudu v Jihlavě č. j. 21 C 25/ ze dne se zrušuje (výrok IV.) a žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši Kč (výrok V.). 3. Okresní soud v Jihlavě postavil své rozhodnutí na tom, že v souladu se závěry formulovanými v rozhodnutích zvláštního senátu rozhodujícího o některých kompetenčních sporech ve smyslu zákona č. 131/2002 Sb. a Nejvyššího správního soudu (jednotlivá rozhodnutí jsou v podrobnostech rozvedena v části IV. tohoto dovolání) je zakladatelská smlouva ze dne , kterou byl žalovaný založen jako zájmové sdružení právnických osob (dále jen Zakladatelská smlouva ), veřejnoprávní smlouvou a nároky uplatněné žalobcem jsou veřejnoprávní povahy, přičemž pravomoc o nich rozhodovat má podle 169 odst. 1 písm. b) správního řádu krajský úřad, kterému také věc postoupil. 4. Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě usnesením č. j. 54 Co 135/ ze dne (dále jen Usnesení odvolacího soudu ) Usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.), Usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku V. změnil tak, že se žalobci po právní moci tohoto usnesení vrací část zaplaceného soudního poplatku za řízení ve výši ,80 Kč (výrok II.) a nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.), přičemž se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o povaze Zakladatelského smlouvy a nároků uplatněných žalobcem a se závěrem, že pravomoc rozhodovat o těchto nárocích má krajský úřad. 5. Usnesení odvolacího soudu bylo žalovanému doručeno dne Žalovaný v zákonem stanovené lhůtě podává proti výroku I. Usnesení odvolacího soudu toto dovolání. Žalovaný doplňuje, že (z důvodů blíže rozvedených níže v tomto dovolání) nesouhlasí ani s výrokem III. Usnesení odvolacího soudu (jakož ani s výrokem II. Usnesení soudu prvního stupně), proti tomuto výroku nicméně své dovolání nesměřuje, neboť proti rozhodnutím o nákladech řízení je podle 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu dovolání nepřípustné. 2

3 II. SHRNUTÍ RELEVANTNÍCH SKUTKOVÝCH OKOLNOSTÍ A STAVU ŘÍZENÍ 7. Žalovaný byl založen jako zájmové sdružení právnických osob Zakladatelskou smlouvou podle 20a odst. 1 a 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, v tehdy účinném znění (dále jen Zákon o obcích 1990 ), a podle 20f a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen OZ 1964 ). Žalovaný je právnickou osobou, jež vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Právní osobnost (jazykem OZ 1964 právní subjektivitu) žalovaný nabyl zápisem do registru sdružení vedeného Okresním úřadem v Jihlavě ze dne , čj. R-5/93-ŽP.4513/93. Podrobnější úprava vnitřních vztahů a činností žalovaného je obsažena v jeho stanovách (dále jen Stanovy ). Důkazy: Zakladatelská smlouva žalovaného (již součástí spisu) Stanovy žalovaného (úplné znění) včetně příloh (již součástí spisu) 8. Žalovaný byl založen za účelem správy a rozvoje vodovodů a kanalizací a čistíren odpadních vod, které získal do svého výlučného vlastnictví v rámci privatizace, které nabyl do svého výlučného vlastnictví vlastní činností, případně které nabyl do vlastnictví od členských obcí. Příjmy žalovaného tvoří primárně nájemné, jež pobírá od provozovatele a nájemce vodohospodářské infrastruktury. Tyto příjmy žalovaný používá výlučně na správu, obnovu a rozvoj vodohospodářské infrastruktury ve svém vlastnictví či v právu hospodaření. Dalšími zdroji příjmů žalovaného jsou členské příspěvky členských obcí, státní a jiné dotace a další příjmy. 9. Žalobce začal účelově zpochybňovat své členství v žalovaném, samotnou existenci a řádné založení žalovaného a též závaznost Stanov, a to přestože se žalobce téměř 20 let choval jako člen žalovaného a využíval výhody plynoucí z členství v žalovaném, měl své zástupce v orgánech žalovaného a vystupoval v nich. V této souvislosti podal žalobce ke Krajskému úřadu Kraje Vysočina návrh na zahájení řízení o určení právního vztahu existence členství žalobce v žalovaném. Důkazy: Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru veřejné správy, dozoru a kontroly č. j. V /ODK-2015 ze dne (již součástí spisu) 10. Vystoupení žalobce ze žalovaného a související finanční a majetkoprávní vypořádání mezi žalovaným a žalobcem je řešeno komplexně v čl. 12.4, 12.6, 12.7 a 12.8 Stanov. Stanovy předpokládají, že mezi vystupující členskou obcí a žalovaným bude po zániku členství uzavřena smlouva o majetkovém a finančním vypořádání (čl Stanov). 11. Principem majetkového a finančního vypořádání podle Stanov je, že vystupující členské obci se vrací určitý majetek a vystupující obec je povinna žalovaného v souvislosti s tímto vrácením majetku finančně vypořádat (v podrobnostech viz čl. 12.6, 12.7 a 12.8 Stanov, které obsahují taxativní výčet vzájemných práv a povinností z vypořádání mezi žalovaným a vystupující členskou obcí). Zjednodušeně řečeno, podle Stanov žalovaný převede na vystupující obec majetek, který do něj 3

4 vložila, a vystupující obec zaplatí žalovanému částku odpovídající prostředkům, které žalovaný na daný majetek vynaložil nad rámec investic této vystupující obce. Cílem je, aby nedošlo k obohacení vystupující obce, ani žalovaného. Z popsaného mechanismu vypořádání vyplývá, že žalovaný v souladu se Stanovami nikdy nehradí vystupující členské obci jakékoliv finanční prostředky (pouze na ni bezúplatně převádí určitý vodohospodářský majetek; částku vypořádání naopak hradí vystupující obec žalovanému, pokud žalovaný za dobu členství obce v žalovaném investoval do převáděného majetku více prostředků, než obci dle stanov náleželo). 12. Přestože žalovaný žalobci předložil návrh smlouvy o majetkovém a finančním vypořádání a dohodu vlastníků provozně souvisejících vodovodů, čímž žalovaný dostál své povinnosti vyplývající z příslušných článků Stanov (viz výše), žalobce vypořádání odmítl a namísto toho, aby učinil vlastní návrh smlouvy nebo s žalovaným o vypořádání jinak jednal, se žalobce obrátil s žalobou na Okresní soud v Jihlavě. Důkazy: Doklad prokazující doručení návrhu smlouvy a dohody ze dne žalobci (již součástí spisu) III. PŘÍPUSTNOST DOVOLÁNÍ 13. Žalovaný má za to, že dovolání je přípustné v souladu s 237 občanského soudního řádu, neboť Usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud (explicitně) vyřešena. 14. Konkrétně nebyla dosud vyřešena otázka, zda zakladatelská smlouva, kterou se zakládá zájmové sdružení právnických osob svazek obcí, představuje veřejnoprávní smlouvu ve smyslu 159 správního řádu. 15. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že ohledně výše uvedené otázky již existuje ustálená rozhodovací praxe, jež řešila otázku pravomoci alespoň implicitně (tedy tak, že Nejvyšší soud v těchto typech sporů v minulosti rozhodoval, aniž by zpochybňoval pravomoc obecných soudů tyto věci projednávat a rozhodovat viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3122/2012 ze dne nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4243/2007 ze dne ), bylo by dovolání přípustné z toho důvodu, že odvolací soud se v tomto případě od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, když shledal, že pravomoc obecných soudů není dána. 1 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3122/2012 ze dne : Odvolací soud dovodil, že přiznaná částka je právním důsledkem ukončení členství žalované ve svazku obcí [ ], jenž vznikl za účelem výstavby vodovodního systému (zásobování) sdružených obcí okresů Šumperk, Olomouc a Prostějov... Připomenout je třeba též právní status žalobce jako právního subjektu. Jde o zájmové sdružení právnických osob podle 20f a následujících obč. zák. Ač je tato forma sdružení, známá z minulosti z hospodářského zákoníku, využívána převážně pro sdružení investic za účelem dosažení určitého ekonomického cíle (výstavba rozsáhlejšího charakteru), je její právní úprava, zahrnutá do občanského zákoníku, značně kusá (pět převážně stručných paragrafů) a pro průběh vztahů mezi partnery ve sdružení jsou takřka výhradně rozhodné stanovy - ty jsou skutečný lex contractus. 4

5 16. Je nicméně třeba poukázat i na tvrzení odvolacího soudu v Usnesení odvolacího soudu o tom, že rozhodovací praxe soudů je v otázce pravomoci rozhodovat o smlouvách zakládajících zájmová sdružení právnických osob a o souvisejících majetkových nárocích nejednotná a neustálená (viz body 28 a 34 Usnesení odvolacího soudu). IV. DOVOLACÍ DŮVODY 17. Odvolací soud se v Usnesení odvolacího soudu dopustil nesprávného právního posouzení, když uzavřel, že Zakladatelská smlouva je veřejnoprávní smlouvou ve smyslu 159 a násl. správního řádu. 18. Definice veřejnoprávních smluv je obsažena v 159 odst. 1 správního řádu, který za veřejnoprávní smlouvu prohlašuje dvoustranný nebo vícestranný úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Z hlediska nesprávného právního posouzení věci, k němuž došlo v této věci, je příznačné, že odvolací soud v části odůvodnění Usnesení odvolacího soudu obsahující samotné právní posouzení (body 14 a násl. Usnesení odvolacího soudu) 159 odst. 1 správního řádu dokonce vůbec nezmiňuje. A to i přesto, že předběžnou otázkou v řízení bylo právě posouzení povahy Zakladatelské smlouvy (tedy otázka, zda se jedná o veřejnoprávní smlouvu, či nikoliv) přičemž definiční znaky veřejnoprávních smluv jsou zakotveny jen a pouze v 159 odst. 1 správního řádu a žalovaný v odvolání tímto ustanovením (konkrétně tím, že Zakladatelskou smlouvu pod něj nelze podřadit) hojně argumentoval. 19. Odvolací soud opřel svůj závěr o tom, že Zakladatelská smlouva je veřejnoprávní smlouvou, výhradně o usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 31/ ze dne a o rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 269/ ze dne Usnesení zvláštního senátu čj. Konf 31/ se přitom týkalo posouzení zásadně odlišného smluvního ujednání. Civilní soudy navíc nejsou vázány rozhodnutími správních soudů a rozsudek Nejvyššího správního soudu je zjevně v přímém rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 20. V usnesení č. j. Konf 31/ se zvláštní senát zabýval posouzením povahy smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě ve smyslu 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v tehdy účinném znění. Rozhodnutí, že se jedná o veřejnoprávní smlouvu, zvláštní senát založil zejména na tom, že posuzovaná smlouva tu není úkonem, k němuž by se kraj svobodně rozhodl, aniž by jej k tomu cokoli nutilo, nýbrž daleko spíše alternativou autoritativního aktu, který je v podobných případech tradičním a převažujícím způsobem regulace vztahů. Zvláštní senát proto uzavřel, že [s]mlouva o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě je tak z důvodů shora uvedených smlouvou subordinační ve smyslu 161 odst. 1 správního řádu. 5

6 21. Na základě těchto kritérií však v žádném případě nelze jako veřejnoprávní smlouvu posoudit Zakladatelskou smlouvu, o které rozhodně neplatí, že by nebyla výsledkem svobodné vůle stran a/nebo že by fakticky nahrazovala autoritativní správní akt. 22. Jde-li o obecná kritéria posuzování veřejnoprávní povahy smluv vymezená v usnesení č. j. Konf 31/ , zvláštní senát především zdůraznil, že o veřejnoprávní či naopak soukromoprávní povaze smlouvy nic nevypovídá: - charakter činnosti, které se smlouva týká; - cíl, ke kterému má smlouva sloužit; - to, jaké subjekty jsou smluvními stranami; ani - to, podle jakých předpisů byla smlouva uzavřena. [ Jak správně poznamenává Ústecký kraj, povaha činnosti nevypovídá o tom, zda ve vztahu ze smlouvy převažují prvky veřejnoprávní, nebo soukromoprávní. Tím méně tak mohou činit její ekonomické důsledky, které ostatně nelze předem přesně stanovit, protože i do činnosti zajišťující naplňování určité veřejné potřeby mohou vstupovat tržní mechanismy ( ) Je tedy zřejmé, že dosud zmíněné znaky probíraného smluvního vztahu tedy kdo jsou smluvní strany a k jakému cíli má smlouva sloužit nepřinášejí kýžené řešení ( ) Spor nelze rozhodnout ani v závislosti na tom, podle jakých předpisů byla smlouva uzavřena. ]. 23. V souladu s názorem zvláštního senátu vysloveným v usnesení č. j. Konf 31/ může odpověď na otázku o povaze smlouvy přinést jen zkoumání obsahu smlouvy a jeho tvorby tedy práv a povinností smluvních stran a možnosti stran ovlivnit obsah smlouvy. I odvolací soud označil za klíčové pro posouzení povahy Zakladatelské smlouvy obsah této smlouvy a jeho tvorbu viz bod 20 Usnesení odvolacího soudu: Znaky smluvního vztahu, a sice, kdo jsou smluvní strany a k jakému cíli má smlouva sloužit, nemohou představovat v případě tzv. subordinačních veřejnoprávních smluv dostatečná kritéria pro posouzení otázky po povaze smlouvy. Spor nelze rozhodnout ani v závislosti na tom, podle jakých předpisů byla smlouva uzavřena. Sama smlouva totiž může odkazovat jak na předpis soukromoprávní, tak i veřejnoprávní. Odpověď na otázku po povaze smlouvy v případě smlouvy subordinační tak může přinést jen zkoumání obsahu smlouvy a jeho tvorby tedy práv a povinností smluvních stran a možnosti stran ovlivnit obsah smlouvy. 24. Odvolací soud však v konečném důsledku tyto prvky neřešil a svou argumentaci soustředil spíše na právní předpisy a povahu stran smlouvy (viz body 21 až 23 Usnesení odvolacího soudu). 6

7 Obsah Zakladatelské smlouvy práva a povinnosti smluvních stran 25. Zakladatelská smlouva má povahu zakladatelského jednání, jehož důsledkem je vznik právnické osoby dobrovolného svazku obcí, které je zároveň zájmovým sdružením právnických osob. Zakladatelské právní jednání v podobě vícestranného jednání (smlouvy) je přitom typickým soukromoprávním jednáním. 26. Zakladatelská smlouva zakládá právní osobnost, nikoliv práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Práva a povinnosti v oblasti veřejného práva vznikají případně až následně na základě zákona již vzniklé a existující právnické osobě a jsou spjata s její právní osobností. Účelem zakladatelské smlouvy je založení právnické osoby. Zákon může ukládat jednotlivým právnickým osobám v závislosti na jejich formě specifická práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Jsou to však předpisy práva soukromého, OZ 1964 a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ( OZ ), které upravují právnické osoby, jejich právní způsobilost, resp. právní osobnost. Vykonavatelé veřejné správy právní subjektivitu k výkonu veřejné správy nepotřebují. Právní osobnost je však nutná pro vstup do soukromoprávních vztahů. 27. Vznik právnických osob je upraven právem soukromým. To nevylučuje, aby zvláštní právní předpisy upravovaly zvláštní pravidla pro jednotlivé typy právnických osob. Z existence těchto pravidel však nelze dovozovat veřejnoprávní povahu Zakladatelské smlouvy. Různá veřejnoprávní práva a povinnosti byla a jsou stanovena zvláštními právními předpisy rovněž například pro obecně prospěšné společnosti, občanská sdružení, resp. spolky (např. omezení vyplývající z veřejné prospěšnosti), nadace a nadační fondy. 28. Lze uzavřít, že Zakladatelská smlouva nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva, nýbrž na jejím základě došlo podle Zákona o obcích 1990 a OZ 1964 k založení žalovaného jako právnické osoby. Zakladatelská smlouva tedy nenaplňuje obecnou definici veřejnoprávních smluv ve smyslu 159 odst. 1 správního řádu. 29. Odvolací soud však kvalifikaci Zakladatelské smlouvy z hlediska jejího obsahu a podřazení Zakladatelské smlouvy pod obecnou definici veřejnoprávních smluv podle 159 odst. 1 správního řádu vůbec neřešil. Tvorba Zakladatelské smlouvy možnost stran ovlivnit její obsah 30. Na tomto místě je předně třeba zdůraznit, že posouzení možnosti stran ovlivnit obsah smlouvy nelze bez dalšího ztotožňovat s posouzením, zda zákonná ustanovení, která daný druh smlouvy upravují, mají kogentní či dispozitivní povahu. Kogentní normy nejsou výsadou práva veřejného či právnických osob veřejného práva a nelze dovozovat, že jakákoliv kogentní norma je veřejnoprávní normou. I právo soukromé obsahuje normy kogentní. To platí zejména pro oblast zakládání a vzniku právnických osob. V této souvislosti lze poukázat např. na zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů ( ZOK ), který obsahuje četná kogentní ustanovení, zejména pokud jde o úpravu kapitálových obchodních společností, především akciové společnosti. 7

8 31. Kogentnost norem upravujících zakládání právnických osob a míra vázanosti zakladatelů zákonem tedy nevypovídá o tom, zda je právnická osoba právnickou osobou veřejného práva, a už vůbec nic o tom, jakou povahu má zakladatelské právní jednání takovéto právnické osoby. Porovnáním úpravy v ZOK s příslušnými ustanoveními zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) i Zákona o obcích 1990 lze dospět k jednoznačnému závěru, že smluvní volnost zakladatelů obchodních společností je daleko více omezena než smluvní volnost zakladatelů dobrovolných svazků obcí. 32. Zejména platí, že dobrovolný svazek obcí může být založen k široké škále činností včetně podnikání. Jeho smluvní volnost je tak v tomto ohledu vyšší, než například u veřejné obchodní společnosti či komanditní společnosti, které mohou být založeny výlučně za účelem podnikání nebo správy vlastního majetku, tj. jejichž předmět činnosti je vymezen taxativně. Přestože je smluvní volnost zakladatelů těchto osobních obchodních společností daleko více omezena než smluvní volnost zakladatelů dobrovolných svazků obcí, nikoho patrně ani nenapadne z tohoto důvodu uvažovat o zakladatelských smlouvách osobních obchodních společností jako o smlouvách veřejnoprávních. Námitka, že je tomu tak proto, že jejich stranami nejsou osoby veřejného práva, je přitom lichá. Jaké subjekty jsou smluvními stranami, totiž v souladu s usnesením zvláštního senátu č. j. Konf 31/ o soukromoprávní či veřejnoprávní povaze smlouvy vůbec nevypovídá. 33. Stejně tak jde-li o omezení činnosti dobrovolného svazku obcí pouze na vybrané oblasti samostatné působnosti obce uvedené v 14 Zákona o obcích 1990, a to ty, které nemají povahu výkonu veřejné moci, tj. vrchnostenské správy, lze poukázat na obdobné omezení pro občanská sdružení podle tehdy platného zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Podle 5 tohoto zákona občanská sdružení nesměla vykonávat funkci státních orgánů a nesměla řídit státní orgány a ukládat povinnosti občanům, kteří nejsou jejich členy. To, zda je toto omezení činnosti jednotlivých právnických osob provedeno taxativním vymezením toho, jaké činnosti některé právnické osoby vykonávat mohou, nebo taxativním vymezením toho, co činit nemohou, je otázkou legislativní techniky. Na povahu Zakladatelské smlouvy jako smlouvy soukromoprávní to však vliv nemá. 34. Dále je třeba poukázat na to, že když zvláštní senát v usnesení č. j. Konf 31/ hovořil o tvorbě smlouvy coby o jednom z kritérií rozlišení soukromoprávních a veřejnoprávních smluv, měl zejména na mysli otázku, zda se strany mohly svobodně rozhodnout, jestli do smluvního vztahu vstoupí a jaké budou konkrétní parametry tohoto vztahu (viz jeden z rozhodujících závěrů zvláštního senátu ohledně veřejnoprávní povahy smlouvy o závazku veřejné služby podle 19 zákona o silniční dopravě: [S]mlouva tu není úkonem, k němuž by se kraj svobodně rozhodl, aniž by jej k tomu cokoli nutilo, nýbrž daleko spíše alternativou autoritativního aktu, který je v podobných případech tradičním a převažujícím způsobem regulace vztahů. ). 8

9 35. Zakladatelská smlouva je výsledkem naprosto svobodné vůle stran (členských obcí) vytvořit předmětný dobrovolný svazek obcí. Stejně tak bylo na vůli stran, jaké konkrétní parametry Zakladatelská smlouva bude mít a jaká budou konkrétní ustanovení stanov žalovaného. Zakladatelská smlouva se v tomto ohledu nijak neliší od jiných soukromoprávních zakladatelských jednání, která dávají vzniknout právnickým osobám. 36. Žalovaný v odvolání argumentoval také tím, že strany (členské obce) mohly stejně tak (za zcela stejným účelem, tj. za účelem správy, obnovy a rozvoje vodovodů a kanalizací na svém území) založit například akciovou společnost. K tomu ostatně v 90. letech v souvislosti s privatizací vodovodů a kanalizací nezřídka docházelo. Společníky těchto akciových společností přitom mohly být také pouze obce. Vstup nových společníků a dispozice s akciemi bylo možné ve stanovách omezit a dosáhnout tak stejné situace jako u založení dobrovolného svazku obcí, a to rovněž při výkonu činností obce v samostatné působnosti (viz pro ilustraci článek 7 odst. 1 stanov společnosti Vodohospodářská zařízení Šumperk a.s., která je rovněž vlastníkem vodovodů a kanalizací na území obcí, jež jsou jejími akcionáři). Žalovaný má tedy za to, že neexistuje žádný rozumný důvod pro to, aby zakladatelská smlouva akciové společnosti byla považována za smlouvu soukromoprávní, zatímco zakladatelská smlouva dobrovolného svazku obcí za smlouvu veřejnoprávní; takové rozlišení by bylo zcela arbitrární. Důkaz: Stanovy akciové společnosti Vodohospodářská zařízení Šumperk, a.s. (již součástí spisu) 37. Vedle toho, že strany mohly místo založení dobrovolného svazku obcí Zakladatelskou smlouvou založit například akciovou společnost, mohly též dosáhnout založení dobrovolného svazku obcí schválením založení na ustavující členské schůzi. V tomto ohledu srov. 20g OZ 1964 ve znění účinném v době založení žalovaného: K založení sdružení se vyžaduje písemná zakladatelská smlouva uzavřená zakladateli, nebo schválení založení sdružení na ustavující členské schůzi. O založení sdružení na této schůzi se sepíše zápis obsahující seznam zakládajících členů sdružení s uvedením jejich jména (názvu) a bydliště (sídla) a podpisy členů. Ke smlouvě nebo zápisu o ustavující členské schůzi musí být přiloženy stanovy a určení osob oprávněných jednat jménem sdružení, jež schválí zakladatelé nebo ustavující schůze. Některé svazky obcí s obdobným předmětem činnosti jako v případě žalovaného přitom tímto způsobem opravdu postupovaly a na základě tohoto zakladatelského právního jednání pak byly příslušným okresním úřadem také zaregistrovány (viz např. stanovy dobrovolného svazku obcí VODOVODY A KANALIZACE). Uzavření Zakladatelské smlouvy tedy dokonce ani nebylo nezbytným předpokladem pro založení žalovaného. Tato skutečnost tak ještě více zdůrazňuje smluvní volnost při uzavírání této smlouvy. Důkaz: Stanovy dobrovolného svazku obcí VODOVODY A KANALIZACE (již součástí spisu) 9

10 38. Odvolací soud se však s těmito argumenty žalovaného (body 36 a 37 dovolání) řádně nevypořádal, když argumentaci žalovaného pouze označil za bezpředmětnou. Nadto odvolací soud dokonce uzavřel, že i zápis o ustavující členské schůzi by představoval veřejnoprávní smlouvu ve smyslu 159 správního řádu, což žalovaný pokládá za zcela absurdní. 39. Žalovaný uzavírá, že Zakladatelská smlouva má jednoznačně povahu soukromoprávního zakladatelského jednání. Smluvní strany nebyly při jejím uzavírání omezeny ve větší míře, než je tomu například u zakládání obchodních společností. Naopak smluvní svolnost stran byla v případě Zakladatelské smlouvy v řadě ohledu ještě větší. Vůlí stran Zakladatelské smlouvy nebylo uzavřít veřejnoprávní smlouvu 40. Nad rámec výše uvedeného žalovaný zdůrazňuje, že odvolací soud zcela pominul zkoumání faktoru, který je přitom při posuzování jakéhokoliv smluvního jednání nejdůležitější, a tím je vůle smluvních stran. 41. Žalovaný v odvolání rozsáhle argumentoval tím, že nejenom že vůlí stran Zakladatelské smlouvy zjevně nebylo uzavřít veřejnoprávní smlouvu, ale že to dokonce ani žádným myslitelným způsobem jejích vůlí být nemohlo, protože relevantní právní úprava tyto smlouvy za veřejnoprávní neoznačovala a ani jiným způsobem z ní údajný veřejnoprávní charakter těchto smluv nevyplýval. Tento argument odvolací soud přešel tvrzením, že Stejně tak (jak vysvětleno shora) bylo pro posouzení charakteru zde řešené zakladatelské smlouvy a stanov nezajímavé zjištění, že právní řád výslovně se zákonným pojmem veřejnoprávní smlouvy v roce vzniku žalovaného nepočítal, když i současná právní úprava v ustanovení 182 odst. 2 s. ř. se vznikem veřejnoprávních smluv i před datem počítá. (viz bod 25 Usnesení odvolacího soudu). 42. Žalovaný naproti tomu považuje za zcela absurdní, aby soud při posuzování vůle smluvních stran relevantní právní úpravu vůbec nezohlednil. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že strany (členské obce žalovaného) přistoupily k uzavření Zakladatelské smlouvy za účinnosti Zákona o obcích 1990, který pojem veřejnoprávní smlouva vůbec nezmiňoval, natož pak v souvislosti se založením dobrovolného svazku obcí. Co se týče vzniku dobrovolného svazku obcí, odkazoval Zákon o obcích 1990 v 20a odst. 1 na 20f OZ 1964, tedy na tehdy účinný soukromoprávní kodex. 43. Na okraj žalovaný dodává, že ani podle Obecního zřízení smlouva o vytvoření svazku obcí není veřejnoprávní smlouvou. Ze systematiky Obecního zřízení lze dovodit, že výčet veřejnoprávních smluv v Obecním zřízení je taxativní a smlouva o založení svazku obcí mezi ně nepatří (viz 63 a 66a Obecního zřízení). Úmysl zákonodárce lze dovodit i z nadpisu k 66c Obecního zřízení Společná ustanovení k veřejnoprávním smlouvám ( 63 a 66a). V tomto ustanovení je stanovena subsidiární aplikace správního řádu pouze na tyto veřejnoprávní smlouvy uvedené v 63 a 66a Obecního zřízení. Na smlouvu o vytvoření svazku obcí podle 49 a násl. 10

11 Obecního zřízení není v tomto ustanovení žádný odkaz. Tento legislativní postup, kdy jsou veřejnoprávní smlouvy jako veřejnoprávní výslovně označeny v právním předpisu, je zákonodárcem použit i v celé řadě jiných právních předpisů [např. 69 odst. 5, 78a, 116 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon); 9 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, atd.]. Tento postup zákonodárce odpovídá i zásadě předvídatelnosti a legitimního očekávání, kdy adresáti právních norem bez dalšího z textu právní normy vědí, zda se v daném případě jedná o smlouvu veřejnoprávní, či nikoliv. 44. Smluvní strany tedy přistoupily k ryze soukromoprávnímu úkonu zakladatelskému právnímu jednání s cílem založit právnickou osobu, přičemž relevantní právní předpis je při tomto postupu odkazoval na soukromoprávní kodex. Za těchto okolností je zcela vyloučeno, aby vůlí smluvních stran bylo uzavřít Zakladatelskou smlouvu jako smlouvu veřejnoprávní. Na této skutečnosti pak nemůže nic změnit odkaz odvolacího soudu na 182 odst. 2 správního řádu, který podle odvolacího soudu počítá se vznikem veřejnoprávních smluv i před datem Takovouto veřejnoprávní smlouvou existující před tímto datem mohly být právě veřejnoprávní smlouvy takto výslovně označené, tedy smlouvy uvedené v 63 a 66a Obecního zřízení, které byly do Obecního zřízení zavedeny novelou zákonem č. 313/2002 Sb. s účinností od Správní řád pak byl přijat v roce 2004 s účinností od Smluvní strany (členské obce) jednoznačně projevily vůli uzavřít soukromoprávní smlouvu. S tím je spojena též jejich implicitní vůle podřídit případné majetkoprávní spory z této smlouvy plynoucí či s ní související pravomoci obecných civilních soudů. Pokud nyní odvolací soud přichází s tvrzením, že s ohledem na 182 odst. 2 správního řádu, který nabyl účinnosti více než dvanáct let po uzavření Zakladatelské smlouvy, je třeba bez ohledu na zmíněnou vůli členských obcí posoudit Zakladatelskou smlouvu jako veřejnoprávní a spory z ní plynoucí podřídit pravomoci správních orgánů, nelze než uzavřít, že Usnesení odvolacího soudu zjevně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V. ZÁVĚREČNÝ NÁVRH 46. S přihlédnutím ke všemu shora uvedenému žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě č. j. 54 Co 135/ ze dne a podle 243e odst. 2 věty druhé též usnesení Okresního soudu v Jihlavě č. j. 21 C 25/ ze dne a věc vrátil Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení. 11

12 VI. NÁVRH NA ROZHODNUTÍ O ODKLADU PRÁVNÍ MOCI USNESENÍ ODVOLACÍHO SOUDU 47. V souladu s 243 písm. b) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Žalovaný má za to, že v této věci jsou podmínky pro rozhodnutí o odkladu právní moci napadeného Usnesení odvolacího soudu naplněny. 48. Usnesením odvolacího soudu ve spojení s Usnesením soudu prvního stupně došlo k zastavení řízení o nároku žalobce před civilními soudy a k postoupení věci Krajskému úřadu Kraje Vysočina, aby o věci rozhodl podle 169 odst. 1 písm. b) správního řádu ve sporném řízení správním ve smyslu 141 správního řádu. V souladu s 71 správního řádu je Krajský úřad Kraje Vysočina povinen rozhodnout o nároku žalobce bezodkladně, nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení (v tomto případě tedy od postoupení věci civilními soudy). Proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina přitom podle 169 odst. 2 správního řádu není přípustné odvolání. 49. Existuje tedy velmi reálná šance (hraničící s jistotou), že pokud nebude odložena právní moc napadeného Usnesení odvolacího soudu, Krajský úřad Kraje Vysočina rozhodne o nároku žalobce dlouho předtím, než se dovolací soud bude zabývat tímto dovoláním a s konečnou platností rozhodne, zda pravomoc rozhodovat o tomto nároku náleží soudům, nebo správním orgánům. Rozhodnutí krajského úřadu, proti němuž není přípustné odvolání (a případná správní žaloba nemá odkladný účinek), již tou dobou bude vykonatelné. Následně vydané rozhodnutí dovolacího soudu, jímž by bylo vyhověno dovolání žalovaného, by tak již mohlo být pouze akademické a neochránilo by účinně práva žalovaného (o němž, resp. o nároku proti němu uplatněnému, by již bylo pravomocně rozhodnuto orgánem, který však k vydání takového rozhodnutí neměl pravomoc). Takový stav by byl jednoznačně nežádoucí. 50. Platí tedy, že žalovaný je Usnesením odvolacího soudu (ve spojení s Usnesením soudu prvního stupně) závažně ohrožen ve svých právech, neboť tato rozhodnutí mohou vést k tomu, že o nároku uplatněnému proti žalovanému pravomocně rozhodne správní orgán, dříve než věc posoudí dovolací soud a rozhodne, že pravomoc náleží civilním soudům. Odklad právní moci se přitom žádným způsobem nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Negativně se odklad právní moci neprojeví ani v právní sféře žalobce, který má též zájem na tom, aby o jeho nároku rozhodl orgán, který k tomu má pravomoc tedy soud, u kterého ostatně podal žalobu, a nikoliv krajský úřad. 12

13 51. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhuje dovolacímu soudu, aby v souladu s 243 písm. b) o. s. ř. rozhodl o odkladu právní moci usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě č. j. 54 Co 135/ ze dne JUDr. Oldřicha Chudoba, advokát na základě plné moci za Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko 13