Urbanismus a rozvoj krajiny Z B Z 1 6 Z, l e t n í s e m e s t r / 1 9

Transkript

1 Č e s k á z e m ě d ě l s k á u n i v e r z i t a v P r a z e F a k u l t a ž i v o t n í h o p r o s t ř e d í K a t e d r a b i o t e c h n i c k ý c h ú p r a v k r a j i n y Urbanismus a rozvoj krajiny Z B Z 1 6 Z, l e t n í s e m e s t r / 1 9 KULTURNÍ A HISTORICKÉ HODNOTY KRAJINY Naše legislativa na ochranu krajiny a jejích hodnot není zanedbatelná, ale je roztříštěná do několika právních předpisů a několika resortů (kultury, ochrany přírody a krajiny, územního plánování, zemědělství), přičemž nejsou ojedinělé mezi jednotlivými resorty, zejména památkové péče a ochrany přírody, ani rozpory. Prvním krokem k jakékoli ochraně je podle známého hesla Poznej a chraň! pojmenování hodnot, které jsou přítomny, jejich zhodnocení a ocenění a zjištění, které mají být předmětem péče a ochrany. V krajině jsou dodnes patrné výsledky jejího vědomého a cíleného organizování. Rozdílné přírodní podmínky, různé archeologické kultury, které se na našem území střídaly, odlišné vnější vlivy i postupnost a nerovnoměrnost osidlování našeho území začaly již v nejstarším období lidských dějin vytvářet rozdíly mezi jednotlivými regiony našeho území. Další tisíciletý vývoj našich zemí pak zanechal v souvislosti s dobovou kulturou v krajině množství stop, dochovaných krajinných struktur, které dodnes dotváří kulturní a historickou charakteristiku krajiny a jedinečnost jednotlivých regionů našeho území odlišných rozdílnou ekonomickou orientací a dynamikou, sociální strukturou, lidnatostí a tempem růstu obyvatelstva. Jsou to stopy kulturního a historického vývoje, které hovoří o stavu a vyspělosti společnosti, kulturních tradicích, úrovni vzdělání, vývoji umění, filozofie a celkového pohledu na svět, o hospodářském a technologickém pokroku, v neposlední řadě pak o emocionálním vztahu ke krajině a vnímání její krásy. Kulturní krajina představuje jakýsi otisk či soubor otisků kultury, která jí obývá, které se vzájemně doplňují, překrývají, stírají či podporují. Při analýzách kulturní a historické stránky krajiny se můžeme setkat s několika skupinami znaků (prvků, struktur a jevů), z nichž většina je identifikovatelná i z archivních map. První skupinu tvoří dochované prvky, objekty a jejich soubory. Jedná se asi o nejtypičtější znaky kulturní a historické charakteristiky krajiny. Může jít o objekty chráněné jako kulturní či národní kulturní památky, ale i o objekty památkově nechráněné, přesto s výrazně dochovanými formami, detaily, tradičními materiály a regionálními znaky, o objekty lidové architektury i o stavby tzv. velké (vysoké, oficiální) architektury. Tyto dochované architektonické prvky a soubory od prehistorických po současné dokládají vývoj území a jsou odrazem místních přírodních, sociálních a kulturních podmínek (klimatické vlivy, úrodnost kraje, snadná dostupnost materiálu, vliv vyspělejšího prostředí), které dodaly stavbám jednotlivých regionů jejich osobitý výraz a zároveň je jasně odlišily a vymezily ve vztahu k regionům ostatním. Samotné dochované architektonicky cenné objekty a soubory, které jsou v krajině nejvýraznější, představují širokou škálu typů staveb všech historických období. Patří sem objekty spojené s životem šlechty a aristokracie (hrady, hradní areály, zříceniny, tvrze, areály tvrzí, zříceniny tvrzí, tvrziště, zámky, zámecké areály, zámečky, letohrádky, venkovské vily ), objekty sakrální architektury (kostely a kaple, poutní místa, špitály, kláštery a jejich areály, funerální architektura vč. hřbitovů, objekty navázané na poutní cesty, tj. zájezdní hostince, hospice, pobočná poutní místa apod.), tradiční hospodářské objekty (dvory, stodoly, sýpky, mlýny, hamry ad.), historická architektura měst (měšťanské domy, radnice, brány a opevnění, masné krámy ad.), objekty lidové architektury, tj. 1

2 stavby s dochovanou architektonickou formou, měřítkem, detaily, hmotami, tradičními materiály, ať už se jedná o objekty pro bydlení, hospodářské stavby či drobnou architekturu, objekty průmyslového dědictví (továrny, manufaktury, technologie ad.), technické památky (mosty, viadukty, těžební věže, přehrady ad.), objekty zahradní architektury (parky a zahrady), drobná sakrální architektura (kříže, křížky, sochy, morové sloupy, boží muka, kaple, kapličky, křížové cesty, smírčí kameny ad.) a další drobná architektura a topografické památky jako pomníky, hraniční kameny, mezníky či rozcestníky, triangulační a zeměpisné památky. V našem kulturním prostředí nelze opomenout památky židovské, synagógy a židovské hřbitovy. Forma těchto objektů (konstrukční, materiálové a architektonické ztvárnění) je, zejména v oblasti mimo vysokou architekturu, výrazně místně podmíněna a podílí se na rázovitosti a nezaměnitelném charakteru jednotlivých regionů České republiky Dalším významným jevem, opět výrazně regionálně podmíněným, je vedle samotných objektů a jejich souborů i struktura osídlení a dochovaná urbanistická struktura sídel. Každé sídlo má svou charakteristickou urbanistickou (prostorovou) strukturu, která zahrnuje kompozici prostorů, jejich orientaci, tvar, artikulaci a gradaci, hierarchizaci a dimenze. Jejím základem je půdorysná struktura sídla, tj. půdorysné linie náměstí, návsí, ulic a dalších komunikací, parcelace a půdorysná a hmotová skladba zástavby. Právě urbanistická struktura, která vykazuje výrazně větší stabilitu a setrvačnost než vlastní architektura, je mnohdy vůbec nejstarším hmotným dokladem existence sídla. Rozdílné klimatické a přírodní podmínky se výrazně podílely na výškovém i půdorysném uspořádání samotných sídel. Neméně důležitým činitelem, bezprostředně ovlivňujícím jejich urbanistickou podobu, byla doba jejich vzniku, průběh historického vývoje a rovněž i sociálního rozvrstvení. Výsledkem je neobyčejně hustá a bohatá síť našeho venkovského a městského osídlení středověkého původu, která byla v pozdějších obdobích spíše jen doplňována (až na výjimky podhorských a horských oblastí, kde převládá osídlení mladšího původu). Neopominutelné jsou i stopy zaniklých osad a krajinných struktur zejména v regionech, které byly postiženy poválečným odsunem německého obyvatelstva. V řadě těchto oblastí jsou dochované zbytky zaniklých sídel (ruiny, torza zástavby) a struktur (typická vegetace, cestní síť, krajinářské úpravy...). Všeobecné povědomí o ochraně historických děl v krajině a v sídlech, formované přibližně na přelomu 19. a 20. století, se postupně posunuje od jednotlivých stavebních památek přes památkové soubory až ke kulturní krajině a historickým objektům, které stavební památky doprovázejí, tj. zahradám, parkům, případně celým krajinným segmentům. Sama krajina totiž obsahuje velké množství historických struktur, od dochované cestní sítě přes historické hospodářské úpravy, dochované struktury zeleně, významné artefakty technické činnosti člověka a exploatace krajiny (studny, mlýnské náhony, lomy, haldy, pískovny, štěrkovny, umělé terénní útvary, těžební zařízení), dochovanou strukturu plužiny různých typů (se snosy, tarasy, zídkami z kamenů a doprovodnou vegetací), humna (kde byly umisťovány mimo jiné stodoly, stáje, špejchary, kůlny, seníky, sklepy, ploty, zídky, ohrady, zahrady, sady, záhumenky, políčka, louky, pastviny, vinice) až po stopy tradičních a regionálně podmíněných způsobů hospodaření (louky, ovocné sady, pastviny, zahrady, chmelnice, vinice či meze). Především pozemková struktura spolu s polními cestami vytváří systém krajinných linií utvářejících dynamiku a vzájemné estetické souvislosti v krajinné kompozici, počet a prostorové rozmístění pěstovaných plodin podmiňuje barevnost, tvarovost, měřítko a časovou proměnlivost krajinné skladby. K nejvýznamnějším krajinným strukturám pak patří dochované krajinářské kompozice (viz kap. 1) a hospodářské feudální celky. Jedná se o osobité typy kulturních krajin, jejichž celkové uspořádání 2

3 či upořádání jednotlivých částí bylo dáno na základě předem daného kompozičního (estetického) záměru, demonstrujícího postavení majitele ve společnosti, reprezentujícího jeho majetek nebo duchovní přesvědčení či filosofický postoj, stejně tak jako jeho estetický názor (touha panství logicky uspořádat), potřebu krásna či snahu o usměrnění okolní divoké přírody. Cílevědomou činností člověka tak vznikají sakrální, profánní či kombinované kompozice, které se v krajině dodnes výrazně uplatňují a podílejí se na jejím charakteru, přičemž na tuto oficiální mocenskou estetiku v krajině reagovalo i lidové krajinářství (aleje ovocných dřevin vedoucí k mlýnům, kovárnám, bělidlům a podobně). Většina dochovaných struktur a prvků totiž souvisí s běžným životem a hospodařením v daném regionu. Zemědělské využívání krajiny, struktura orné půdy, vinic, sadů, luk a pastvin, lesů a ladem ležících půd je místně ovlivněno klimatem, úrodností, dostupností a obdělatelností půdy, nadmořskou výškou a morfologií terénu, podmínkami demografickými a sociálními, lidnatostí, intenzitou využívání pozemků, vlastnickými poměry, velikostí a tvarem pozemků, ale i tradicemi a vnějšími vlivy. Některé regiony jsou proto historickými krajinářskými úpravami naprosto typické. Je evidentní, že vedle hmotných památek a dochovaných struktur existuje něco jako duchovní, nehmotná hodnota krajiny, paměť krajiny, význam místa. Jsou to místa s pozůstatky uzavřených částí dějin, představující nezaměnitelnou hodnotu, nesmazatelné znamení a pečeť historicky těmto místům vtisknutou. Velice často jsou tato místa doprovázena dalšími hodnotami hmotnými, památkovými, přírodními či estetickými. Podstata jejich cennosti a významu však tkví hlouběji než v těchto hmotných artefaktech. Jsou to nejčastěji místa spojená s mytologií a pověstmi, místa spojená s legendami, místa s duchovním významem, poutní místa, léčivé a zázračné prameny, místa spojená s historickými osobnostmi, místa spojená s literárními a uměleckými díly, s důležitými událostmi, místa mystická, památné kameny, místa spojená s místní historií, pověstmi či příběhy. Ochrana historických krajinných struktur Ochrana kulturní historické krajiny, která představuje skutečný kulturní kapitál národa, v současné praxi leckdy nedokáže odolat ekonomickým a leckdy i ekologickým tlakům. Prvním krokem k jakékoli ochraně je podle známého hesla Poznej a chraň! pojmenování hodnot, které jsou přítomny, jejich zhodnocení a ocenění a zjištění, která mají být předmětem péče a ochrany (kap. 3.5). Protože je ochrana přírodních prvků a hodnot v krajině poměrně dobře legislativou i správní praxí saturována a všeobecně přijímána a chápána nejen odbornou veřejností, je nutném stále více a důsledněji věnovat především hodnotám kulturním a historickým. Ačkoli jsou historické krajinné struktury chráněny i jinými zákony a resorty, a to především nástroji zavedenými státní ochranou přírody a krajiny (např. CHKO nebo přírodní park jistě zohledňují i zachování kulturní a historické složky krajiny včetně památek lidové architektury, kulturních dominant apod.), primární roli v ochraně historických krajinných struktur hraje (měla by hrát) státní památková péče. Předmětem zájmu památkové péče byly zprvu jednotlivé významné stavby. Poměrně záhy, a to i v evropském kontextu, se však předmětem památkové ochrany staly i historické městské celky (1950) a obecně prostředí památek, přičemž u řady z nich lze rozlišit i krajinný rozměr (například působení městských dominant v širším krajinném rámci či vysloveně krajinný kontext u samostatně v krajině stojících kostelů, hradů, ale i kaplí či soch). Logickým vyústěním širšího prostorového vnímání památkové ochrany se stal zájem o ochranu kulturní krajiny. Památková péče vstupovala do krajiny nejprve nepřímo, ochranou krajinných dominant (hrady, kostely), tedy jednotlivých staveb či jejich areálů, chráněných jako kulturní památky či národní 3

4 kulturní památky. Některé z nich získaly i ochranné pásmo, které ochraňuje právě nenarušené krajinné působení těchto prvků. Sem patří i plošná ochrana historických měst a vesnic formou památkových rezervací a zón, zvláště v těch případech, kdy má sídlo dominantní polohu a výraznou siluetu. Jinou formou vstupu památkové péče do krajiny byla například ochrana hradišť, které velmi často představují velmi výrazné krajinné prvky. Některá z nich se již v 60. letech 20. století stala archeologickými památkovými rezervacemi (Třísov, České Lhotice, Tašovice), jiná jsou chráněna jako kulturní památky, případně národní kulturní památky (hora Říp s rotundou sv. Jiří). Výrazné krajinné aspekty mají i chráněné zámecké parky (například Lednice, Valtice, Krásný Dvůr, Vlašim, Kačina a mnoho dalších) a obory (Chlumecká obora u Kněžiček, Jabkenická obora, obora s letohrádkem Libosad, obory v Horšově a Náměšti nad Oslavou, pražské obory Královská a Hvězda). Přímou součást krajiny tvoří aleje chráněné jako kulturní památky (poutní alej na Svatý Kopeček, Zámecká alej ve Slavkově u Brna, alej z Králík na Horu Matky Boží, hráz rybníka s alejí ve Vlhavech aj.). Obdobný charakter mají křížové cesty (Vlachovo Březí), zvlášt pokud spojují značně vzdálené památky (Staroboleslavská cesta z Prahy do Staré Boleslavi, Hájecká cesta z Prahy do Hájku). Jako kulturní památky jsou však chráněny i některé vysloveně přírodní prvky (průrva Ploučnice u Novin pod Ralskem). Poměrně častá je ochrana historických technických vodohospodářských děl, která dnes vnímáme také převážně jako přírodní prvky a každopádně jako důležité krajinné prvky. V první řadě jde o rybníky (Novozámecký rybník u Zahrádek, rybník Mrhal v Hlincové Hoře, rybník Bezdrev u Hluboké nad Vltavou, rybníky na Třeboňsku). Další významnou skupinou památek tohoto charakteru jsou vodní kanály (např. Zlatá stoka a Nová řeka na Třeboňsku). Vysloveně přírodní charakter mají jeskyně, důležité pro památkovou péči z archeologického hlediska (jeskyně Pekárna a Kůlna v Moravském krasu, Koda v Českém krasu, jeskyně Tří volů u Tmaně ad.). Obdobný charakter má i Býčí skála v Moravském krasu. Památkově chráněn je i umělý lom Bílý kámen u Sázavy. Předmětem památkové ochrany se již v minulosti staly i některé širší krajinné úseky (např. národní kulturní památka Babiččino údolí u České Skalice či památková rezervace Kuks s Betlémem). Skutečný koncepční zájem památkové péče o krajinu je však spojen až s novým zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který platí dodnes ve znění pozdějších změn (dále jen památkový zákon). Ten jako formu územní památkové ochrany zavedl kromě památkové rezervace i kategorii památkové zóny, kterou předchozí zákon neznal. Stanovil, že území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, může Ministerstvo kultury po projednání s krajským úřadem prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany. Krajinné památkové zóny již svým pojmenováním vyjadřují, že předmět památkové ochrany přesahuje rozměr jednotlivých sídel, jejichž památková hodnota nebyla hlavním důvodem pro prohlášení těchto zón. V následujícím období pak bylo prohlášeno celkem 25 krajinných památkových zón (stav 2016). Několik dalších krajinných památkových zón je nyní v procesu řízení o vydání opatření obecné povahy, kterým se památkové zóny v nynější době prohlašují. Ani tím však není potenciál hodnotných částí historické kulturní krajiny zdaleka vyčerpán. Již před delší dobou bylo zpracováno přibližně pět desítek dalších návrhů krajinných památkových zón. K jejich prohlášení z různých důvodů nedošlo. Některé z navržených území se překrývala (nebo byla zhruba totožná) s územími chráněnými podle zákona o ochraně přírody a krajiny (chráněné krajinné oblasti, přírodní parky) a nebylo mezioborově metodicky vyjasněno, zda je účelné zdvojovat zde územní ochranu ještě z titulu památkového zákona. Vedle 4

5 toho existují i další cenná území kulturní krajiny, kde by prohlášení krajinné památkové zóny zajistilo ochranu jejich hodnot, ať jde například o některá další bojiště či území s dochovanými plužinami. Ochrana kulturní krajiny získala v roce 2004 další podporu. Do českého právního řádu byla zařazena Evropská úmluva o krajině, přijatá v roce 2000 ve Florencii členskými státy Rady Evropy. Úmluva se obvykle vztahuje na celé území států a pokrývá přírodní, venkovské, městské a příměstské oblasti. Týká se jak krajin, které mohou být považovány za pozoruhodné, tak krajin běžných a narušených. Obsah Úmluvy je poměrně obecný a většinu bodů Česká republika již v minulosti naplnila. Úmluva je ovšem důležitá jako obecná deklarace zdůrazňující význam krajiny v kontextu ostatních zájmů člověka. Dílčím způsobem může být kulturní krajina chráněna v rámci ochranného pásma. Památkový zákon v 17 uvádí, že vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí, vymezí obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní památkové péče ochranné pásmo. Z povahy názvu vyplývá, že režim ochranného pásma má zajišťovat hodnoty vlastního chráněného území jeho vazby na okolí a naopak jeho uplatnění v rámci širšího celku. Režim ochranného pásma by proto neměl vlastní koncepční ochranu jednotlivých hodnot suplovat (byť se tak někdy může dít). Systém nástrojů státní památkové péče dané Památkovým zákonem, které jsou využitelné i při ochraně historických krajinných struktur vč. historických zahrad a parků, ukazuje následující přehled: A. Prohlášení za kulturní (nemovitou) památku dle 3 zákona příp. za národní kulturní památku dle 4 (KP prohlašuje MK ČR, NKP nařízení vlády ČR) zámecké parky, hradiště, obory, aleje, křížové cesty, vodohospodářská díla (NKP Rožmberská rybniční soustava), přírodní prvky, jeskyně i krajinné úseky (NKP Babiččino údolí) B. Prohlášení společně se stavebním objektem (zámek, palác, vila) za kulturní (nemovitou) památku dle 2 zákona (příp. národní kulturní památku dle 4) (KP prohlašuje MK ČR, NKP nařízení vlády ČR) v 2 se hovoří o souborech nemovitých věcí a o dokladech historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti C. Zahrnutí do ochranného pásma kulturní (nemovité) památky, národní kulturní památky, památkové zóny či památkové rezervace dle 17 odst. 1 (vymezuje OÚ ORP) v ochranném pásmu lze omezit nebo zakázat určitou činnost nebo učinit jiná vhodná opatření D. Ochrana v rámci památkové rezervace dle 5 (městské, vesnické, archeologické, ostatní) (prohlašuje nařízení vlády ČR) ochranné podmínky se vztahují i na objekty na území rezervace, které nejsou prohlášené památkami. E. Ochrana v rámci památkové zóny dle 6 (městské, vesnické, krajinné) (prohlašuje MK ČR) Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, může Ministerstvo kultury po projednání krajským úřadem prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany. ( 6, odst. 1) 5

6 Plán ochrany krajinných památkových zón Krajinných památkových zón sice dosud není příliš vysoký počet, zahrnují však často poměrně velká území. Spolu s ostatními typy památkových zón a také památkových rezervací se i krajinné památkové zóny podílejí na výrazném nárůstu administrativní zátěže jak pro výkonné orgány státní památkové péče, tak pro odbornou organizaci Národní památkový ústav. Platná právní úprava vyžaduje vedení správních řízení pro nejrůznější akce obnovy u všech nemovitostí v krajinných památkových zónách, přičemž závažnost posuzovaných akcí je v různých případech a různě památkově hodnotných staveb či částí krajiny mnohdy diametrálně odlišná. S cílem snížit počet správních řízení a zátěž pro vlastníky a správce nemovitostí v památkových územích byla v roce 2008 přijata novela památkového zákona, zavádějící institut tzv. Plánů ochrany, tedy dokumentů, které mají být základem zjednodušení výkonu státní správy. Pro zpřesnění obsahu těchto Plánů ochrany byla vydána i prováděcí vyhláška Ministerstva kultury České republiky č. 420/2008 Sb. (dále jen Vyhláška), kterou se stanoví náležitosti a obsah plánu ochrany památkových rezervací a památkových zón. V současnosti se připravuje certifikace metodiky pro krajinné památkové zóny, proto je dále popsán jen záměr, který dosud nebyl platně certifikován (zatím je to vize). Plán ochrany krajinné památkové zóny řeší definování míry ochrany jednotlivých nemovitostí na základě identifikace a klasifikace hodnot. Jevy, které jsou podstatou kulturních hodnot krajinné památkové zóny, mají různý odstupňovaný význam, kterým se podílejí na těchto hodnotách. Jejich význam je identifikován krajinářskou analýzou a míra jejich ochrany je v plánu ochrany definována. Plány ochrany zahrnují několik vzájemně souvisejících témat. Prvním identifikace dochovaných krajinných, urbanistických, architektonických, archeologických i historických hodnot, jejichž souhrnem je kulturní hodnota krajinné památkové zóny. Druhým tématem je zjednodušení úředních výkonů státní památkové péče eliminací agendy, která není pro uchování definovaných hodnot zásadní. Třetím tématem je formulace optimální cílové charakteristiky území spočívající mimo jiné v obnově zaniklých prvků historického uspořádání krajiny. Plán ochrany nemůže tuto obnovu nařizovat, může však stanovit její přípustnost z hlediska památkové péče. Smyslem plánu ochrany je na základě podrobné analýzy kulturně-historických, prostorových a přírodních hodnot krajiny (v zastavěném i nezastavěné území obcí) stanovit kategorizaci hodnot a způsob jejich ochrany z hlediska státní památkové péče, který bude zahrnovat též opatření pro potlačení rušivých jevů, které památkovou hodnotu snižují a potlačují kulturně-historický nebo vizuálně-prostorový význam takových hodnot. S tím souvisí též stanovení přípustnosti obnovy zaniklých prvků urbanistické a krajinné struktury, významných z hlediska památkových hodnot krajinné památkové zóny. Plán ochrany nemůže požadovat rehabilitaci znehodnocených nemovitostí, demolici staveb urbanisticky rušivých, zastavování proluk nebo obnovu zaniklých prvků struktury krajiny, může však stanovit přípustnost takových zásahů. Důsledným a systematickým vyjádřením přípustnosti (obnova ohrožených nebo zaniklých prvků krajiny, odstranění rušivých jevů) v plánu ochrany může již v opatření obecné povahy, kterým se plán ochrany vydává, zakotvit principy regenerace krajinné památkové zóny. Takto koncipovaný plán ochrany může být důležitým podkladem při pořízení územního nebo regulačního plánu a jeho změn, i pro posuzování dílčích investičních záměrů v území, které jsou v souladu s územním plánem. Plán ochrany má povahou sledovaných hodnot, měřítkem řešení problematiky a podrobností formulace zásad ochrany kulturních hodnot krajiny vzájemnou vazbu na nástroje územního plánování. Jedná se o vzájemnou vazbu na Územně analytické podklady obce podklad pro rozbor 6

7 udržitelného rozvoje území, na Zásady územního rozvoje, zejména na stanovení cílových kvalit krajiny, včetně územních podmínek pro jejich zachování nebo dosažení, a vazbu na územní plán, resp. na jeho urbanistickou koncepci a koncepci uspořádání krajiny a na stanovení podmínek pro využití ploch s rozdílným způsobem využití. Výstupy plánu péče mají mít vzájemnou vazbu též na požadavky na ochrany krajinného rázu, hájené podle zákona č. 114/1992 Sb. a v této souvislosti též na územně analytické podklady obcí (jev oblast krajinného rázu a její charakteristika a místo krajinného rázu a jeho charakteristika). Plán ochrany je opatřením obecné povahy o ochraně krajinné památkové zóny nebo jejich částí, které může vydat krajský úřad po projednání s ministerstvem kultury, orgánem územního plánování a příslušnou obcí (či obcemi) jako dotčenými orgány. Plány ochrany mají grafickou a textovou část. Současný stav KPZ: 1992 Lednicko-valtický areál Bojiště bitvy u Slavkova 1996 Osovsko Lembersko Zahrádecko Žehušicko Novohradsko Bojiště u H. Králové Římovsko Slatiňansko-Slavicko Orlicko Náměšťsko Libějovicko-Lomecko Valečsko Chudenicko Plassko Bojiště u Přestanova, Chlumce a Varvažova 2002 Vranovsko-Bítovsko Čimelicko-Rakovicko 2014 Bečovsko Hornická kulturní krajina Abertamy Horní Blatná Boží Dar Hornická kulturní krajina Jáchymov Hornická kulturní krajina Háj Kovářská Mědník Hornická kulturní krajina Krupka 2015 Kladrubské Polabí 7