ANNA NEUBERGOVÁ. Obor křesťanská výchova

Transkript

1 7 PASTORAČNÍ PÉČE CÍRKVE O UMÍRAJÍCÍ V DNEŠNÍ DOBĚ A HOSPICOVÁ PÉČE V ČESKÉ REPUBLICE ANNA NEUBERGOVÁ V. ročník - dálkové studium obor: křesťanská výchova U N I V E R Z I T A P A L A C K É H O V O L O M O U C I Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra liturgiky a pastorální teologie D i p l o m o v á p r á c e Vedoucí práce: Mgr. Josef Kořenek Olomouc 2000 Prohlašuji, že jsem uvedenou práci vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Josefa Kořenka. K práci jsem použila literatury a pramenů, uvedených v seznamu. V Napajedlech Děkuji vedoucímu práce Mgr. Kořenkovi za odborné vedení práce a cenné připomínky. Děkuji také Janě Gerlichové za překlad německého textu. Doc. ThDr. Pavlu Ambrosovi děkuji za zájem o mou práci. ANOTACE DIPLOMOVÉ PRÁCE Název: Pastorační péče církve o umírající v dnešní době a hospicová péče v České republice Jméno a příjmení: Anna Neubergová Katedra liturgiky a pastorální teologie Obor křesťanská výchova Vedoucí práce: Mgr. Josef Kořenek RESUMÉ : Diplomová práce je zaměřena na reflektování současného stavu pastorační péče o umírající a na prohloubení této péče, zejména s ohledem na nové možnosti, které nabízí hospic. Je zdokumentován pohled veřejnosti, kněží i bohoslovců na smrt a umírání v současné společnosti. Zvláštní pozornost je věnována celostní péči o umírajícího a všem možnostem, které konec jeho života učiní důstojným. OBSAH

2 8 Úvod FENOMÉN SMRTI A UTRPENÍ 1.1 Filozofický a teologický pohled Etický pohled Problém eutanázie, postoj církve a veřejnosti PASTORACE UMÍRAJÍCÍCH 2.1 Současná pastorační situace Doprovázení umírajících Spiritualita průvodce Kněz a laik slouží svátostmi - specifika jejich služby Pohled kněží a bohoslovců HOSPICOVÁ PÉČE V ČR A JEJÍ PŘÍNOS PRO PASTORACI 3.1 Paliativní medicína jako východisko hospicové péče Vznik a vývoj hospicové péče Aspekty hospicové péče a potřeby umírajících Shrnutí významu hospicové péče pro pastoraci umírajících Pastorační využití logoterapie Návrh nových pastoračních možností 57 Závěr.. 61 Přílohy : Hospice v ČR.. 63 Použité prameny a literatura.. 70 Seznam použitých zkratek.. 73 Smrt je odchod domů, ale lidé se bojí toho co příjde, a proto nechtějí zemřít. Je to také otázka svědomí : Mohl jsem to udělat lépe. Mnozí umírají, jak žili. Smrt není nic než pokračování života, jeho dovršení. Odevzdání lidského těla. Ale srdce a duše žijí věčně. Kdyby se správně vysvětlilo, že smrt není nic jiného než návrat domů k Bohu, neexistoval by strach. 1 Matka Tereza Úvod Mentalitou pastýře je láska 1 Své místo v dějinách viděla církev vždy v blízkosti trpícího člověka. Pověřena a povzbuzována slovy Kristova Blahoslavenství ujímala se nemocných a umírajících 1 Doig, D. Matka Tereza, Vyprávění o katolické misionářce. Praha, 1991, s Ambros, P. Kam směřuje česká katolická církev? Velehrad: Refugium Velehrad-Roma,1999, s.264.

3 9 s vědomím, že tím rozhoduje o jejich i svém věčném osudu. Ve službě trpícímu naplňovala své pastýřské poslání a připodobňovala se Ježíši, který přišel, aby sloužil (Mat 20,28). Církev pečovala o nemocné a umírající zejména v ošetřovatelských řádech, které zakládala od ranného středověku a v různých společenstvích s charitativním posláním. Křesťanství vždy vidělo člověka jako bytost nerozdělenou, jako jednotu těla a ducha a tak byla vedena i péče o nemocné. Per corpus ad animam - Tělem k duši - je heslo řádu Milosrdných bratří, jehož hlavním posláním se stala široce založená hospitální služba. Členové řádu byli většinou laici, jen někteří byli vysvěceni na kněze, aby mohli zaopatřovat nemocné svátostmi. Bez rozdílu všichni však uměli své pacienty obsluhovat a ošetřovat. 2 Řádové heslo vyjadřuje dokonale celostní pohled na člověka a snahu obsloužit jeho potřeby tělesné i duchovní. O totéž usilovali již v šestém století benediktýni, jejichž řádová pravidla spojovala zdraví tělesné a duševní a uváděla tak člověka do pevnějšího zdraví i větší svobody. 3 Nemoc neviděli jako nepřítele člověka, ale symbol, kterým duše vyjadřuje své potřeby. 4 S rozvojem přírodních věd počátkem novověku se nazírání na nemoc změnilo. Utrpení se stalo nepřítelem, kterého bylo nutno všemi prostředky potřít a pozbylo charakteru možného poselství. Na nemoc se zaútočilo pomocí antibiotik, chirurgie, chemoterapie a dalších zbraní. Mezi medicínu a náboženský pohled na člověka byl vražen klín a do popředí zájmu se dostala nemoc, nikoliv nemocná osoba. 5 Moderní medicína slaví velké úspěchy, ale zapomíná na duchovní rozměr člověka a na jeho potřeby, které se stávají naléhavějšími v situaci, kdy spěje ke smrti. Umírající člověk není hoden žádné velké pozornosti, je obluzen medikamenty, popřípadě připoután k lůžku a čeká se na smrt. Příbuzní jsou odesláni domů, protože tady se už nedá nic dělat. To je běžný obraz v našich nemocnicích, zvláště na odděleních LDN. Společnost se dívá na umírajícího podobně, pokud ho vůbec vidí. Nedbalému přístupu k těžce nemocnému jsme se naučili všichni. Utěšujeme naše nemocné, že to zase bude dobré. Ve chvíli, kdy vidíme, že to dobré nebude, odvracíme se. Nevíme, co říci, nemáme zájem pečovat o umírajícího a ani to dobře neumíme. V tu chvíli to neumí ani zdravotníci. Přesto je mnoho nemocných zcela zbytečně odesíláno zemřít do nemocnice, ačkoliv by s mnohem větším komfortem mohli v klidu zemřít doma, jak to bylo dřív běžné. Údajem z matriky města Napajedel dokládám, jak se změnil poměr místa úmrtí jeho obyvatel v odstupu padesáti let. V r zemřelo 13 osob v nemocnici a 57 doma. V r je tomu právě naopak. Doma umírá 18 a v nemocnici 53 osob. Vidím zde určitou souvislost s pohledem na umírání a smrt v dnešní době, jak jej reflektuje anketa mezi veřejností. 6 Když umírající odcházel k Bohu, měla hlubší smysl i péče o důstojnost jeho odchodu. Dnes odchází člověk do nicoty, proto je místo vedle něj prázdné. 7 Ve své práci chci říci, že potřeby umírajícího se nezměnily, i když na ně medicína zapomněla a začíná se jen pomalu k celostnímu pohledu na pacienta vracet. K tomuto pohledu se musí vrátit i církev, aby její služba byla věrohodná. Chci připomenout, že místo církve je stále vedle trpícího a po boku zdravotníků, kam donedávna nesměla. Pokouším se popsat všechny potřeby umírajícího v psychofyzické jednotě se zvláštním ohledem na potřeby spirituální, které může poskytnout právě pastorační péče církve v doprovázení těžce nemocných. Vyzdvihuji hospicovou péči, která uspokojuje všechny potřeby nemocného a chrání důstojnost jeho života až do posledního okamžiku. V této péči mají věřící zvláštní možnost vejít ve styk s umírajícím a naučit se mu sloužit, protože tu najdou odborné vedení. Ve své práci tvrdím, že tišení bolesti a láskyplná lidská přítomnost odstraňují strach ze smrti a snahy po eutanázii. 2 Svobodný,P., Hlaváčková,L. Pražské nemocnice a špitály. Praha,1999, s Grün, A., Dufner,M. Zdraví jako duchovní úkol.svitavy,1994, s.8. 4 Tamtéž, s Horáková, G., Role pastýře ve zdravotnickém zařízení. Písemná farářská práce z oboru pastorační péče, 1998, s.7. 6 Viz kapitola Srv. GS 36 když se zapomene na Boha, lze těžko pochopit tvora.

4 10 Zdůrazňuji, že pastoraci umírajících by měla být věnována větší pozornost. Chci poukázat v tom ohledu na důležitost laiků a jejich spolupráci s duchovními v pastoraci. Za cíl pastorace považuji návrat umírajícího do jeho rodiny. V popisu hospicové péče vycházím z vlastních praktických poznatků. Navštívila jsem hospic v Praze, v Plzni a v Červeném Kostelci a získala jsem rámcový pohled na jednotlivá zařízení a specifika jejich péče. (V příloze jsou představeny všechny hospice v České republice ). V Červeném Kostelci jsem pracovala u lůžka umírajících jako stážistka. To byly pozitivní zkušenosti, kdy jsem mohla vnímat umírání jako čas pokoje a důstojného života i v omezení. Zcela opačného druhu jsou zkušenosti z mé práce zdravotnice v nemocnici. Prioritu pastorační péče církve o umírající vidím v tom, že přichází za člověkem v situaci jeho velké nouze a mnohdy i ponížení. Slouží mu bratrskou láskou, evangeliem i svátostně. Uvádí ho opět do společenství s lidmi, ze kterého je svou nemocí izolován, uvádí jej tak i do mystického rozměru církve. Služba trpícímu je i velkým svědectvím pro svět, že je v něm Kristus stále přítomen. Církev v dnešní době hledá své místo ve společnosti, reálný prostor svého působení, kde je jí skutečně zapotřebí. 8 Jsem přesvědčená, že právě umírající je tím místem, neboť trpící člověk je cestou církve FENOMÉN SMRTI A UTRPENÍ V životě člověka přichází určité momenty, kdy si zvlášť intenzivně uvědomí svou existenci a dle svého zaměření (duchovní orientace) v nich vidí pouhou náhodu či nutnost, pouhou radostnou nebo tragickou událost, ale také tajemství, které ho přesahuje. Vedle početí a zrození nového lidského života je takovým okamžikem zcela jistě jeho definitivní pozemský konec - smrt Filozofický a teologický pohled Na fenomén smrti můžeme pohlížet v různých kontextech a významech. Medicína definuje smrt např. jako zánik organismu jako celku, trvalé a nezvratné poškození všeho dění [...] přirozený důsledek života. 1. Podobně biologie: Smrt znamená ukončení veškeré vitální aktivity, kterou se živý organizmus vyvíjí, udržuje a reprodukuje. Je přirozenou nutností, zákonem, který platí pro všechno živé. 2 8 Opatrný, A. Pastorační situace u nás. Kostelní Vydří, 1996, s Christifideles laici Malý encyklopedický slovník A-Ž, heslo Smrt. Praha, Ondok, J.P. Bioetika. Svitavy, 1999, s.133.

5 11 Filozofie mluví o podstatě smrti, kterou tvoří oddělení principu života, duše od těla, které již kvůli stáří, nemoci nebo zranění není schopno být nositelem života 3. Smrt se týká všech živých organismů, tedy i rostlin a zvířat. Avšak pouze lidská duše, která má na rozdíl od rostlin a zvířat duchovou podstatu, může existovat bez těla a proto může po smrti začínat svůj netělesný, nesmrtelný život. 4 Stejně popisuje smrt i křesťanská tradice - totiž jako odloučení těla a duše. 5 Ale především vyznává víru ve věčný život této duše a ve vzkříšení těla (Apoštolské vyznání víry). Nesmrtelnost se dle křesťanského učení týká celé lidské osoby, tedy celý člověk s duší i tělem je nesmrtelný. 6 Uvedené definice nevypovídají ale nic o tom, jak se vrcholná událost smrti dotýká člověka osobně. Co zakouší jeho tělo a jeho rozum, vůle a city v utrpení, které obvykle umírání a smrt provází. A jaký význam má pro něj mít informace o jeho vlastní nesmrtelné duši, která (prý) je schopna posmrtného života. Dnešní postmoderní člověk, ke kterému se pastorační péče církve má vztahovat, je možná věřící, ale spíše zpola věřící či nevěřící. Je pravdou, že ani nevěřící nemá zřetelné námitky proti věčnému životu, pokud na něco takového vůbec pomyslí. Teologická antropologie to vysvětluje tak, že v každé lidské bytosti je zakódovaná touha po osobní nesmrtelnosti. 7 Tato touha, ba dokonce živelná jistota 8 však nemá základ v rozumovém úsudku, nýbrž v samé lidské přirozenosti 9. Proto rozum si může toto instinktivní poznání neuvědomovat a dokonce může duši i nesmrtelnost popírat. 10 Člověk vidí především tělesný dopad smrti, který je patrný už v umírání (ochabující tělesné funkce) a je zřejmý z faktu, že lidské tělo patří do řádu přírody. Medicína registruje nezvratný funkční výpadek celého mozku 11 (smrt mozku), kterým veškeré tělesné funkce končí a následuje rozklad organismu. Duchovní dopad má více vrstev. Člověk jako jediný živý tvor ví, že zemře. A člověk se bojí smrti, snaží se prodloužit si život na smrt pokud možno nemyslí. To vše u vědomí, že smrt je všudypřítomná a může se stát realitou v každém okamžiku jeho života. I když se materialismus, oficiální ideologie minulých desetiletí, snaží vykládat smrt pouze jako přírodní nutnost 12 a miluje a doufá pouze v reálný život zde na zemi 13, lidský duch, celá lidská osoba se hrozí vyhlídky na definitivní zmar. Nemáme obavu jen z tělesné bolesti, která většinou umírání a smrt provází. Dominik Pecka zdůrazňuje, že člověk se bojí nejen něčeho, ale bojí se i o něco, bojí se o své bytí, o to, co tvoří obsah jeho duševního i duchovního života. Proto představa smrti je vždy úzkostná a bolestná. Smrt je odluka. A vstup do samoty. 14 V tom smyslu chápeme, že problém smrti je problém samoty. 15 Je to zrušení všech vazeb, tedy vlastně to, oč člověk svým odklonem od Boha usiloval. Eufemisticky vyjádřeno je smrt konec osobního životního příběhu 16 Může mít tento jedinečný osobní příběh nějakou budoucnost? Naše odpověď začne u nositele tohoto příběhu, kterým je lidská osoba. 3 Brugger, W. Filosofický slovník. s Rahner, K. Teologický slovník. s Tamtéž, s Pecka, D. Člověk. Filosofická antropologie. Sv. II. Řím, 1971, s Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha, 1999, s Pecka, D. Člověk. Filosofická antropologie. Sv. II. Řím, 1971, s Haškovcová, H. Rub života a líc smrti. Praha, 1975, s Pecka, D. Člověk. Filosofická antropologie. Sv. II. Řím, 1971, s Tamtéž, s Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha, 1999, s.87.

6 12 Charakteristikou lidské osoby je vedle schopnosti vědomého, svobodného jednání 1 7 i schopnost být ve vztahu k druhému člověku, ke světu, i k sobě. Osoba sebe samu chápe a rozumí si jen ve vztahu s jiným. 18 Člověk je bytost, která tíhne k setkání a sdílení s jinými lidskými bytostmi. Tento postoj vztahu a sdílení je jí vložen do srdce samotným Stvořitelem, neboť Bůh je společenství osob a člověka stvořil, aby byl jeho obrazem (Gn 1, 27). Adresátem pastorační práce je tento stvořený člověk a základní otázkou může být, jak jej v jeho nouzi oslovit. Předchozí výpovědí jsme se ocitli na půdě teologie. Ptejme se tedy na teologický základ stvořené osoby a jak tato realizuje své vztahy. Dle slovinského teologa M.I.Rupnika charakterizují osobu určité stálé rysy, z nichž si všimněme tří: sdílnosti, vztahovosti, tvořivosti. 19 Tyto rysy spolu souvisí a komunikují. Člověk se nemůže obejít bez [...] sdílení. V člověku je vnitřní síla, která ho táhne blíž k druhému. 20 Avšak jako první je to Bůh, který se sdílí, vytváří dialog. Člověk vzniká proto, že Bůh se k němu obrátil svým slovem. 21 Vztahovost: je to vlastně princip lásky, naprosto svobodné, kterým dává Bůh člověku účast na životě Trojice. Člověk může vnímat sám sebe jen ve vztazích, ať k Bohu, ať k člověku a tak prožívá i svá největší utrpení a smrt. 22 Tvořivost: Vše, co bude s láskou přijato a tím samým principem lásky předáno, bude zrozeno pro věčnost, neboť láska je věčná. Je to právě tento princip, jenž umožňuje chápání dogmatu vzkříšení těl. 23 Nějakým způsobem musí člověk tyto své rysy, tyto potřeby svého srdce realizovat již tady na zemi, má-li uchovat a rozvinout své poslání, totiž udělat ze sebe dar pro druhé (GS 24). Ve smrti může být tento vztah tvora ke svému Stvořiteli svobodným darováním se naplněn. Teologická výpověď o smrti má také začátek ve vztahovosti. Lidským životem se v teologické úvaze rozumí setkání s Bohem a zaujetí postoje k němu. 24 Smrt jako konec procesu umírání 25 je definitivní konec pozemského života 26, kdy je člověku dána možnost určit si svůj budoucí způsob existence konečným plně osobním rozhodnutím. 27 Výsledkem tohoto osobního rozhodnutí, které je neodvolatelné, je ve šťastném případě rozhodnutí pro Boha, které křesťané nazývají věčný život (Jan 11, 25), účast na smrti Pána a podíl na jeho vzkříšení (Řím 5,6). Smrt umožňuje duši nové vztahy, svobodnější a duchovnější. Smrt však má ještě další, hlubší rozměr. Je to nejen moment svobodného lidského rozhodnutí, ale též tvůrčí akt Boží. Ten, který uvedl člověka do života jej ze života odvolává 28 a nabízí mu svou milost - v okamžiku smrti jako v celém životě. Milostí jste spaseni! říká apoštol Pavel (Ef 2, 5n). Smrt nahlížena teologicky - moment mezi umíráním a dokonáním 29 - je moment plný napětí. Na jedné straně můžeme vidět umírající osobu jako pasivního účastníka, který smrt pouze bezmocně přijímá, z jehož těla odchází život. Tuto vrcholnou pasivitu v umírání ( pasio ) charakterizuje teolog také jako pokání, očistu, utrpení těla, úzkost duše, opouštění světa. 30 Zároveň je smrt událostí vysoce aktivní, jejíž povědomí nás provází po celý život a která by měla směřování našeho života určovat ( actio ). Sv. Pavel připomíná: Ambros, P. Křesťan a život ve světě. Olomouc, 1998, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž. 23 Tamtéž, s Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha, 1999, s Beynert, W. Slovník katolické dogmatiky, heslo Smrt. s Tamtéž, s Beneš, J. a kol. Naše víra. Praha, 1974, s Zvěřina, J. Teologie agapé. Sv. II. Praha, 1994, s

7 13 Každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu (1Kor 3, 8). Je to moment soukromého soudu: Každý člověk jednou umírá a potom bude soud. (Žid 9, 27). O našem dalším osudu rozhodujeme už za života tím, jak se v různých situacích přikláníme k Bohu. Poslední rozhodnutí, které nám Bůh dopřává svobodně učinit ve smrti je definitivní. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat (Jan 9, 8). Tuto šanci, setkat se osobně se svým Stvořitelem v okamžiku smrti, dostane každý člověk. Tedy i ten, kdo o Boha nikdy ve svém životě nestál, i ten, kdo z nějakých důvodů o Bohu nikdy neslyšel. Stejně jako duševně chorý člověk nebo dítě, třeba i nenarozené. 31 Ve smrti se člověk stává svobodným, vědomým a schopným činit konečné rozhodnutí. 32 Písmo svaté odhaluje postupně celé tajemství smrti a ukazuje především na Krista, který na kříži nad smrtí definitivně zvítězil. Základní výpověď je učiněna již v knize Genesis, kde smrt je přímým důsledkem hříchu prvního člověka. (Gn 2, 17). Smrt přišla, protože se člověk ve své pýše odvrátil od Boha, z něhož svůj život nutně čerpal a zvolil si vlastní nezávislost. Také sv. Pavel píše Římanům: Mzdou hříchu je smrt (Řím 6, 23). Smrt ve Starém zákoně patří k údělu člověka (Kaz 3, 20), je i důsledkem porušení řádu, odvrácení se od Boha, dárce života 33 (Gn 7, 4n). Mrtví sestupují do šeolu 34 (podsvětí), kde jsou odděleni od světa živých i od živého Boha (Ž 88, 7-19). V pojetí proroků nebyla smrt v původním stvořitelském Božím plánu (Ez 18, 23) a jsou to opět proroci (Iz 25, 8; Dan 12, 2; Oz 13, 4), kteří přinášejí naději na život po smrti. 35 Teologie smrti v Novém zákoně je kristocentrická. Především v pavlovských listech je tato teologie výrazně rozvedena. Již ve křtu dostáváme podíl na Kristu, tedy i na jeho smrti a zmrtvýchvstání. Křtem jsme byli zbaveni hříchu, vyvedeni ze smrti do života (Řím 6, 13), pokřtěni v jeho smrt (Řím 6,3) toto spojení s Kristem je sakramentální, ve smrti s ním budeme spojeni reálně. 36 Kristus svou smrtí naši smrt zrušil a vzkříšením obnovil život. (Preface velikonoční, I). Smrt pro starozákonního člověka znamenala jakési živoření, polospánek v podsvětí, v místě, kde nebyl Bůh přítomen. Nový zákon naopak vidí smrt jako okamžik bezprostředního setkání s Bohem, kdy předstupujeme před Jeho tvář. 37 R. Cantalamessa, františkánský kapucín, sleduje smrt ze dvou perspektiv. Ve Starém zákoně vidí sapienciální (poučný) pohled, v Novém zákoně pohled mysterický, kristologický a velikonoční. 38 V prvém případě je smrt pedagogem, v druhém je mystagogem. 39 Sapienciální pohled na smrt má svou důležitost i po Kristově příchodu, neboť nás udržuje ve střízlivosti vzhledem k posuzování věcí tohoto světa. Dívat se na život z pozorovatelny, jíž je smrt, je neobyčejně dobrou pomůckou, abychom dobře žili. 40 Velikonoční pohled nás uvádí do společenství s Kristem postupným stržením tří hradeb - přirozenosti, hříchu a smrti. Tyto hradby odstranil Kristus svým vtělením, smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním. 41 Skrze evangelium už nevidíme smrt jenom lidsky jako nešťastnou událost. Bůh je jediným zdrojem života a nestvořil nás pro umírání a rozpad, ale pro věčný život. Závěr toho, co bylo doposud řečeno: Ve smrti, která imanentně vždy zůstane bolestnou, obávanou a neznámou, nás Bůh nenechává osamocené, neničí to, co tvoří 31 Beneš, J. a kol. Naše víra. Praha, 1974, s Zvěřina, J. Teologie agapé. Sv. II. Praha, 1994, s Tamtéž, s Zvěřina, J. Teologie agapé. Sv. II. Praha, 1994, s Tamtéž, s Bloom, A. Čtyři kapitoly o smrti. přel. Juriga, R., místo vydání neuvedeno, 1996, s Cantalamessa, R. Sestra smrt. 1.vyd. Kostelní Vydří, 1997, s Tamtéž, s Tamtéž, s. 11.

8 14 jádro naší bytosti a co on sám do nás vložil. Schopnost duše komunikovat, milovat, odevzdat se. Říká se, že ve smrti zůstane každý osamocen, žádný člověk s námi nemůže vposledku naši smrt sdílet. Skutečně, člověk nikoli - ale Kristus ano! Jestliže umíráme s Kristem, neumíráme osamoceni (2Tim 2, 11). Zde je také odpověď na nejhlubší touhu člověka, aby jeho osobní příběh měl pokračování. Zmrtvýchvstání Ježíše je i naše zmrtvýchvstání. V něm Bůh definitivně a nezvratně zachrání celého člověka i s jeho konkrétním životním příběhem. Takovou jistotu nemůže dát člověku celý svět ani žádná filozofie. 42 Smrti předchází různě dlouhý proces umírání (processus lat. pokračující), neustále se měnící stav, či lépe dění v čase. 43 Elizabeth Kübler-Rossová, osobnost v této problematice, nazvala svou poslední knihu Umírání jako poslední stadium na cestě zrání. Míní tím zrání lidské osobnosti i zrání ve víře. Jaro Křivohlavý charakterizuje toto zrání jako těžký boj, který se týká celého člověka, jeho oblasti tělesné, duševní i duchovní. 44 V mohutnosti duchovní jde o poslední boj o víru, který člověk svým způsobem realizuje po celý svůj život. Tento boj, spojený s utrpením, podstoupil dobrovolně i Kristus jako vrcholný projev své spoluúčasti s těmi, kdo trpí a umírají, tedy s námi se všemi. 45 Kristův postoj k vlastnímu utrpení a jeho boj o víru - tedy poslušnost k Otci (Lk 22, 42) - dává naději, že se trpící člověk může k takovému postoji přiblížit. 45 Jde ovšem o vysoce individuální záležitost, neboť každý člověk je jinak disponován ke snášení utrpení. Přirozenou lidskou snahou je trpícímu co možná nejvíce odlehčit a zároveň mu pomoci, aby své utrpení nevnímal jako nesmyslné. Bolest nesená pouze tělesně a psychicky může zlomit člověka a odvrátit ho od jeho posledního cíle. Člověka nečiní skutečně nešťastným bolest a utrpení jako takové, nýbrž pochybnost o smysluplnosti dění, a tím vposledku selhání ve víře. 46 Je velmi důležité, aby trpící viděl aspoň nějaký smysl toho, co zakouší, protože utrpení ho ničí vnitřně a nadto je zcela bezmocný a cítí se být svému okolí na obtíž. Kristus neodpovídá přímo a teoreticky na otázku po smyslu utrpení. Člověk uslyší odpověď, když se zadívá na jeho kříž: Následuj mě! 47 Kristus zve člověka ke spoluúčasti na vykoupení světa, kde utrpení je surovinou, potřebnou pro tento nemocný svět. 48 Viditelným ovocem spolupráce s Kristem je vnitřní zralost a duchovní velikost trpícího, který, ač bezmocný, koná veliké dílo. Ti, kdo se trpícího ujímají, naplňují slova o Posledním soudu (Mat 25,34-36), že totiž se ujímají ve svém bližním samotného Krista. Tak zakouší trpící množství lásky, která vyzařuje jako pozitivní energie i do okolí a pomáhá měnit čistě lidský pohled na nesmyslnost utrpení. Vždy je však třeba respektovat, že v trpícím se objevuje obraz Ukřižovaného s celou hloubkou tajemství, které představuje jeho vlastní bolest, jeho vlastní jedinečná situace. V pastorační péči tedy reflektujeme vždy individuálně otázku, v čem spočívá dobro pro člověka v terminálním stádiu a jak ono dobro prokazovat. 4 2 Zulehner, P.M. aj. Sterben und sterben lassen. 1.vyd. Düsseldorf, 1991, s Křivohlavý, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha, Křivohlavý, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha, 1991, s. 79n. 45 Pospíšil, C. V., OF. Teologie kříže a tajemství trpícího člověka. Scripta Bioethica, č. 15/1995, s Rotter, H. Důstojnost lidského života. 1.vyd. Praha, 1999, s Salvifici doloris Quoist, M. Mezi člověkem a Bohem. přel. Rudolf, Vl. 1.vyd. Praha. 1969, s.138.

9 15 Považujeme za důležité zmínit ještě jednu skutečnost: že totiž neexistuje apriori rovnítko mezi křesťanským pohledem na smrt a způsobem, jakým příjme svou smrt ten který věřící člověk. Trvá, že křesťanský postoj k životu a ke smrti je aktivní a svobodný. Tuto pravdu vyjadřuje východní tradice tzv. synergismem: Člověk, který tvoří společně s Bohem svět, vytváří společně s Bohem i svou osobní spásu. 49 Nemůžeme proto souhlasit s Helenou Haškovcovou, když soudí, že víra vede k podceňování života 50, zamítá možnost uvažovat o smyslu života 51 a že ve smrti je člověk nesvobodný 52. Tyto názory prezentovala Haškovcová ve své populárně vědecké publikaci Rub života a líc smrti v r Ve své době to bylo dílo velmi ojedinělé v české literatuře, co do zvoleného tématu i šíře záběru, že v této podobě nemělo obdoby, jak konstatuje předmluva. 53 Autorka, tehdy osmadvacetiletá bioložka, se snaží s opravdovým soucítěním s těžce nemocnými a umírajícími, které zná ze své praxe, zodpovědět některé etické problémy pacienta a lékaře. O deset let později - již jako doktorka přírodních věd a filozofie - navázala na problematiku umírání a smrti rozsáhlejším dílem Spoutaný život. V obou jmenovaných dílech, eticky tenkrát i teď jistě podnětných, vychází striktně z materialistického výkladu smrti a nechce zůstat v zajetí náboženských předsudků 54, protože víra je ji vzdálená a cizí. 55 Helena Haškovcová však shora uvedenou skutečnost - že totiž v utrpení nejsou předem dané postoje - konstatuje také. Říká, že někteří nevěřící ve své bídě konvertují a lze také pozorovat opak - nesnesitelné utrpení se může projevit odpadem od víry. 56 Stejně vidí věc i psycholožka Marie de Hennezel, která již mnoho let doprovází své pacienty. Umírá člověk tak, jak žil? Nemám odpověď. Viděla jsem lidi, kteří o sobě tvrdili, že jsou věřící, a na prahu smrti ztratili víru, jiní, kteří víru neměli, ji nalezli. Nikdo není chráněn před okamžiky pochybnosti nebo vzpoury, i když se po celý život pokoušel smrt zvládnout. Naopak někteří, jejichž život byl peklem, znají skvělou smrt. Milost nemá nic společného se zásluhou. 57 Jiný názor vyslovuje již zmíněná E. Kübler-Rossová, totiž že kvalita života určuje i kvalitu smrti. 58 Tyto pohledy zůstávají otevřené a obohacují pastorační praxi Etický pohled V poslední fázi ohrožuje lidský život nejen postupující choroba, ale i možnost, že s tímto lidským životem nebude patřičně eticky zacházeno. Ve světě, který vyznává především kult zdravého těla, materiální úspěch a soutěž místo služby, se tato možnost stává rizikem. Moderní technika otevírá člověku nové možnosti biologické kontroly vlastní existence, ale přináší sebou také nová nebezpečí. Narušuje tradiční personální pojetí 49 Jan Pavel II. Překročit práh naděje. přel. Peprná, I. 1. vyd. Praha, 1995, s Haškovcová, H. Rub života a líc smrti. 1.vyd. Praha, 1975, s Tamtéž, s Haškovcová, H. Rub života a líc smrti. 1.vyd. Praha, 1975, s Tamtéž, s Haškovcová, H. Spoutaný život. 1.vyd. Praha,1985, s. 180 Pozn.: V r vydává u nás Haškovcová první učebnici lékařské etiky a od r.1996 působí jako profesorka na Husitské teologické fakultě. 56 Tamtéž, s Hennezel, de Marie. Smrt zblízka - umírající nás učí žít. Praha, 1997, s Kübler - Rossová, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. přel. Drábek, T. a kol. Praha,1995, s. 138.

10 16 života člověka a jeho úctu k životu. 59 Jako součást tradiční etiky vznikla v současné době bioetika, která se zabývá především novými problémy etického rozhodování, jak je přináší odosobněné pojetí života člověka v nynějším světě. 60 Bioetika (zdravotní etika) se opírá o morální teologii a je normativní etikou pro pastorální medicínu. 61 Její hlediska tedy plně akceptuje i pastorální péče o trpící a umírající. V umírání a smrti se stýkají a doplňují dva obory - medicína a teologie a oba vychází ze základního přesvědčení, že lidská bytost je tvořena jednotou těla a duše. 62 Důstojnost lidské osoby zakládá nárok na etické postoje a chování k celému člověku ve všech fázích jeho života. Lidská bytost je totiž jediným tvorem na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého. 63 Člověk tedy může věřit, že ho Bůh miluje, že je pro Boha důležitý a že jako Bohem stvořený je povolán k věčnému životu. Jsme přesvědčeni, že právě tento fakt má být vyslovován v dnešním sekularizovaném světě. Neboť hodnota lidského života, smrti i utrpení jsou denně devalvovány až na předmět komerční zábavy (TV seriály, akční filmy, počítačové hry). Je-li člověk pochopitelný pouze materialisticky, vyčerpává-li se v pozemské existenci, pak je hodnota tohoto člověka nízká, obzvláště tehdy, pokud již ztratil svou výkonnost a schopnost užívat života. 64 Humánně pečovat o člověka, který trpí a umírá, předpokládá nejprve poznat jeho potřeby. Každá lidská osoba má čtyři dimenze: tělesnou, psychickou, sociální a spirituální a ty také charakterizují každou lidskou potřebu a nelze je od sebe oddělovat. 65 Lékařská věda chápe ještě stále nemoc jako poruchu pouze tělesnou a duševní aspekt pomíjí. Benediktýn Anselm Grün si naopak stěžuje, že církev přenechala tělo medicíně až přespříliš. Starala se téměř výlučně o spásu duše, a ne o zdraví těla a duše [ ]. Dnes by mělo být opět úkolem církve hlásat a žít jednotu těla a duše. 66 Pastorální medicína opět vidí důležitost začlenění spirituálních potřeb člověka do celostní terapie. Naší snahou bude pojednat tyto potřeby neodděleně, i když teorie se určitému dělení nevyhne. Obecně máme stále na mysli, že každý moment péče, projevené v pravý čas, se dotýká celého člověka. Vzít trpícího za ruku a dát mu napít znamená zároveň obsloužit jeho duši. Eticky nesmírně cenné je kontinuální tišení bolesti umírajících (zvláště s nádorovým onemocněním), jak bude pojednáno v kapitole o hospicové péči. Zmírnění tělesných útrap je základní dobro, které jsme povinni poskytnout a přispívá opět psychice (tišení úzkosti a beznaděje). V poslední fázi života má člověk především potřebu nezůstat osamocen, potřebu pravdivého rozhovoru a potřebu, aby jeho život byl chráněn až do okamžiku přirozeného konce - opakem je eutanazie. Utrpení a smrt představují velké biosociální ohrožení soudobého člověka, ať už se jedná o proces nebo pouhou myšlenku. 67 Je proto snaha vytěsnit je z mysli i ze společenského života, aby nepřipomínaly nevyrovnanému člověku jeho vlastní konečnost. Výsledkem je stále větší izolovanost umírajících v různých léčebných zařízeních, kde je jen malá pravděpodobnost, že nezůstanou aspoň ve chvíli smrti osamoceni. 59 Ondok, J.P. Bioetika. Svitavy,1999, s. 13. Srv. Evangelium vitae, čl. 22: Člověk [ ] hledá všechny způsoby vědy a techniky, aby mohl plánovat, řídit a ovládat svoje narození a smrt Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s Charta pracovníků ve zdravotnictví. Dokument papežské rady mezi zdravotníky. přel.koláček, J. Praha, 1996, čl Tamtéž, čl Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha, 1999, s Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s Grün,A. OSB. Dufner, M. Zdraví jako duchovní úkol. přel.hermach, J. Svitavy, 1994, s Elias, N. O osamělosti umírajících v dnešních dnech. přel Bláhová, A. Praha, 1998, s. 15.

11 17 Ačkoliv statistiky uvádějí, že až 90% lidí si přeje zemřít doma, v prostředí a s lidmi dobře známými a milými, ve skutečnosti umírá u nás 70% i více lidí v nemocnici. 68 I když pověstná bílá plenta už není pravidlem, společnost odsunuje umírajícího do instituce a tam je profesionálně opět odsunut. Laiky snad uklidňuje tvrzení, že umírajícímu je v náručí profesionálů lépe [...]. Dnes si kolem umírání a smrti nejsme jisti ničím [...], my nevíme co dělat, jak se chovat, co říkat, 69 zdůrazňuje H. Haškovcová. Tato bezradnost škodí nejen umírajícímu, neboť ho izoluje fyzicky i duševně v kritických okamžicích. Trhá také vazby mezi jím a okolím, a tak škodí živým, neboť toto odcizení už nelze napravit a bývá později zdrojem výčitek ve svědomí. Co bylo zraněno na zemi, může být později vyléčeno, ale platí se léty bolesti a výčitek svědomí, pláčem a osaměním. 70 Bezradnost škodí i dětem, jejich přirozenému soucitu, vnímavosti k utrpení a dobrotě srdce. Když je izolujeme od jejich umírajících příbuzných v domnění, že to nemusí vidět a že tomu ještě nerozumí, zbavujeme je mimo jiné důležitého povědomí kontinuity lidského života. Jsme, hrubě řečeno, jakýmsi ovladačem knoflíku u televize, kterou vypneme v okamžiku, kdy se nám program přestal líbit. Co nechceme přijat a zpracovat v mysli skrze Boží moudrost, musíme z mysli odsunout a vytěsnit. Trapistický mnich a křesťanský myslitel Thomas Merton ( ) vzpomíná v autobiografickém románu Hora sedmi stupňů na vlastní dětskou zkušenost se smrtí své matky v nevěřící rodině:... když se blížil konec, jeli jsme do nemocnice. Jel jsem s nimi, ale do nemocnice mi vkročit nedovolili. Snad to bylo opravdu správné. K čemu by bylo dobré být svědkem tolika nezakrytého utrpení a pohnutlivých okamžiků bez jakékoliv modlitby, bez svátostí, s jejichž pomocí je možno dosáhnout uklidnění, uspořádat si v mysli celou situaci a trochu pochopit význam událostí [...]. Smrt v tomto případě byla jen hrozná věc, a jelikož to nemá žádný smysl, proč zatěžovat duši dítěte pohledem na ni? 71 Pokusme se tedy ve světle evangelia odpovědět, jak se eticky chovat a co říkat. V prvé řadě přistoupit k utrpení bližního, jak to učinil Samaritán (Lk 10,29), mít s ním soucit a konečně mu pomoci. 72 Být na blízku, neopouštět, projevovat citovou účast, úctu a respekt k jeho utrpení, k němu samému. Vstoupit s trpícím do společenství a pozorně mu naslouchat. Tím, že ze sebe nemocný vydá nějaké slovo, zbaví se také části svého zármutku, své duševní tísně, k tomu však potřebuje, aby se svými slovy dotkl nějakého společníka. 73 Heinrich Pera (katolický kněz) a Bernd Weinert (lékař) přirovnávají hovory s nemocnými třemi podobenstvími: podobenstvím rozhovoru jako vstupu do cizího bytu jsme tu poprvé, akceptujeme zařízení bytu, nic nehodnotíme, nerušíme klid a s případnými změnami počkáme, až budeme požádáni - třeba příště. Další podobenství vyražené dvéře jsou nepodařené rozhovory, kdy pomáhající má předem jasně vytvořenou představu, co nemocný potřebuje, místo naslouchání mu rozmlouvá jeho obavy ap. Třetí podobenství rozhovor jako proudící krev. Tento rozhovor, který se zříká všech rad, návrhů a poučných průpovědí, oživuje vzájemnou lásku a probouzí v nemocném schopnost přijat svůj změněný stav Křivohlavý, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha, 1991, s Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s Bloom, A. Čtyři kapitoly o smrti. přel. Juriga, R., místo vydání neuvedeno, 1996, s Merton, T. Hora sedmi stupňů. Řím, 1968, s. 26n. 72 SD, s Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s Tamtéž, s. 33n.

12 18 I když panuje shoda, že rozhovor je základní a snad nejdůležitější prostředek pomoci, který je možno umírajícímu nabídnout 75, je nutno vyzdvihnout i mlčení (součást rozhovoru) a dále neverbální komunikaci, která je málo doceněna. Naše mlčenlivá blízkost, která ale hluboce bere na vědomí trpícího bližního, se může podobat prodlévání u svatostánku. Bůh vstupuje do lidského života, do utrpení a smrti. Je třeba ponechat tam Bohu místo, nezaplnit to místo planými útěchami a tím, že z toho místa odejdeme - opustíme to místo, je třeba počkat tam v tichosti na Boha. 76 Potřeba pravdivého rozhovoru se týká zejména informace o zdravotním stavu nemocného - tedy o jeho diagnóze a prognóze. Dnes se všeobecně má za správné, sdělit vážně nemocnému pravdu o jeho stavu. Jde o vývoj v průběhu posledních desetiletí. Po druhé světové válce byl všude ve světě trend milosrdné lži. Týkal se zejména diagnóz zhoubných onemocnění, kde byla tenkrát prognóza vzhledem k možnostem medicíny vždy infaustní. 77 Paternalistický přístup lékaře k pacientovi trend pia fraus podporoval a ani pacient sám o pravdivé sdělení nestál. V polovině sedmdesátých let si přál slyšet pravdivou diagnózu pouze jeden pacient z osmi v naší republice. 78 Ale zároveň v té době už píše Haškovcová, že odhalená pravda může pacienta uklidnit, může ho povzbudit, může ho osvobodit. 79 Další vývoj tato slova plně potvrzuje. Možnosti léčby maligních onemocnění se výrazně zlepšily a pacient, který zná svou diagnózu, může účinněji na léčbě spolupracovat. Strategie pravdy je v korelaci s obecně přijímaným názorem, že člověk je odpovědný za svůj život a musí umět nést svůj kříž. 80 Povinnost lékaře pravdivě informovat je v současnosti zaručována mnoha etickými kodexy (Základní listina lidských práv a svobod, etický kodex Práva pacientů, Charta pracovníků ve zdravotnictví a další). Existuje právo osoby na to, aby byla informována o vlastním stavu života. Toto právo nemizí při diagnóze a prognóze nemoci, která vede ke smrti, ale nachází další zdůvodnění. Perspektiva smrti činí sdělení obtížným a dramatickým, ale nezprošťuje povinnosti říci pravdu. 81 K tomu podotýká profesor morální teologie Günter Virt, že podle novějších studií ještě stále značná část lékařů neinformuje pravdivě své pacienty o diagnóze. Lékaři považují tyto rozhovory za příliš časově náročné a mnozí za nejobtížnější část své lékařské praxe. 82 Ovzduší přetvářky zatěžuje psychicky nejen zdravotníky, ale také rodinné příslušníky a všechny, kdo se chtějí na podpoře umírajícího podílet. Nejvíce ale poškozuje pacienta, protože mu nedopřeje čas na uspořádání vlastních rodinných a profesních záležitostí a je-li věřící, přijat při plném vědomí svátosti nemocných. 83 Čas potřebují i ti, kteří o Boha v životě mnoho nestáli, ale v perspektivě blížící se smrti je naděje hovořit s nimi o přípravě na věčnost. Není tedy pochyb, že pravda by měla být sdělena, jde však vždy o rozlišování a lidský takt. 84 Co to znamená? Především rozlišit, kolik pravdy v dané chvíli nemocný 75 Opatrný, A. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Praha, Srv. Ambros, P. Kam směřuje česká katolická církev?velehrad, 1999, s Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s, Haškovcová, H. Rub života a líc smrti. Praha, 1975, s Tamtéž, s Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s, Charta pracovníků ve zdravotnictví. Dokument papežské rady mezi zdravotníky. přel.koláček, J. Praha, 1996, Virt, G. Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie. přel. Pohunková, D. Praha, 2000, s. 42. Pozn.: Prof.Thdr. G.Virt (1941) m.j. spolupracuje na tvorbě evropské zdravotnické legislativy a v České republice opakovaně přednášel na lékařských a interdisciplinárních fórech. 83 Sekretariát české liturgické komise.obřady pomazání nemocných. Praha, 1974, s Charta pracovníků ve zdravotnictví. Dokument papežské rady mezi zdravotníky. přel.koláček, J. Praha, 1996, čl. 126.

13 19 unese, tedy že není nutné sdělit vše najednou. Pravda nesmí nikdy vzít naději 85 a s pravdou nemá zůstat nemocný osamocen, je potřeba pokračovat s ním v dialogu. Rozlišme pravdu o diagnóze, kterou sděluje v našich podmínkách lékař (v některých zemích i psycholog, příp. kněz) 86 a další hovory, které na tuto sdělenou pravdu budou navazovat. Zde je třeba reagovat pravdivě na otázky nemocného, ale pravda nemá být postavena nemocnému do cesty jako zeď, má být spíše budována podél cesty. Pacient ji sice může vidět, ale také od ní může odvrátit pohled ve chvíli, kdy se jí zděsí. 87 Pro věřícího má otázka pravdivosti v poslední fázi života také eschatologický podtext. Jde opět o vztah, setkání. B. Weinert připomíná: S trpícím se opravdově můžeme setkat, jen když jeho utrpení můžeme pojmenovat. Pravdivé sdílení s milovanou osobou již představuje jakousi nepatrnou formu vykoupení, která se plně uskuteční v Kristu Problém eutanázie, postoj církve a veřejnosti Eutanázie je problém velmi aktuální v dnešní společnosti, ale neobjevuje se teprve v moderní době. Etymologicky znamená dobrou, pokojnou smrt ( řec. eu-thanatos), pojem je doložen od 5.století př.kristem. 89 Skutečně se také kdysi tohoto termínu užívalo pro pomoc umírajícímu člověku, zaměřenou na tišení bolestí a duševních úzkostí. 90 I dnes je možno termínu eutanázie v tomto pozitivním smyslu používat, ale všeobecně se dnes míní eutanázií záměrné ukončení života jednotlivců, kteří jsou beznadějně nemocni nebo poškozeni a to z důvodů milosrdenství. 91 Jiná definice rozumí eutanázií jednání, jehož záměrem je způsobit nebo urychlit smrt těžce nemocného člověka a ukončit jeho utrpení, a to na základě jeho žádosti nebo předpokladu, že by si to přál. 92 Diskuse o eutanázii se objevují již hluboko v historii. Aristoteles přijímal tuto praxi u deformovaných novorozenců, Platon ji připouštěl pro těžce nemocné dospělé. 93 Stejného mínění byl i Seneca, který své principy eutanázie rozvádí v listech Luciliovi a sám eutanázií vlastní rukou umírá. 94 Hippokratova přísaha ze 4. století př.kristem eutanázii absolutně zakazuje. 95 Křesťanství mělo přinést radikální změnu ve zvycích i smýšlení, ale nestalo se tak ihned. Sv. Tomáš Morus ve své Utopii mluví o čestné smrti, pro kterou se může rozhodnout nevyléčitelně nemocný na ostrově Utopia - vlastní rukou nebo rukou druhých. 96 Podle Martina Luthera existují ďáblem podstrčené děti, které by chtěl zprovodit za světa utopením. 97 V díle Francise Bacona O důstojnosti a pokroku věd (1605) se poprvé od starověku objevuje termín eutanázie. Rozlišuje vnější eutanázii, což je umění lékařů použité 85 Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha, 1995, s Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s Drbal, J. Etické aspekty v onkologii. SB, 1996, č. 13, s Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s. 148n. 89 Virt, G. Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie. přel. Pohunková, D. Praha, Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s Ondok, J.P. Bioetika. 1.vyd. Svitavy,1999, s Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s Laštovica, J. Eutanázie. SB 1996, č. 13, s Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha, 1999, s Tamtéž, s

14 20 k tomu, aby se umírajícímu odcházelo snadněji ze života a vnitřní eutanázii, připravující duši na smrt. 98 Názory jednotlivých zastánců a ojedinělá praxe maření lidských životů z libovůle silnějších vyvrcholila ve 20. století v německém programu eutanázie. Za jakousi přípravu a kultovní knihu eutanázie můžeme pokládat dílo K. Bindinga a A. Hocha : Svoboda k hubení života nehodného žití. Jeho rozsah a forma. (Lipsko 1920). 99 Právník Binding a psychiatr Hoche považují nevyléčitelně nemocné a slabomyslné za pouze balastní existence o jejichž usmrcení by mělo rozhodovat příslušné grémium. 100 Toto dílo připravilo cestu nacistické ideologii i praxi, která začala vyprazdňováním ústavů pro postižené děti, ústavů pro duševně choré a skončila vyhlazováním nearijské rasy v plynových komorách. Vlivem těchto zločinů bylo po druhé světové válce téma eutanázie dlouho tabu. Po odeznívání šoku se opět stává eutanázie tématem, o kterém se nejen mluví, ale také jedná s praktickými důsledky. Je známo, že existuje světová kampaň na podporu legalizace eutanázie a asistované sebevraždy. Prosazuje ji Světová federace Společností práva na smrt (World Federation of Right-to-Die Societes) 101 Viceprezident papežské akademie pro život arcibiskup Elio Sgreccia upozornil, že v posledních měsících byly další návrhy předloženy v Holandsku, Lucembursku, Belgii a Jižní Africe. Uvedl to na tiskové konferenci na Mezinárodním kongresu Zatmění života v Římě Nejrozvinutější proeutanázní politiku má Holandsko, které má uzákoněnou t.zv. beztrestnost eutanázie (tolerance eutanázie s podmínkou, že bude podléhat přísným směrnicím) již od roku Tato skutečnost podléhá stále novým právním úpravám. Éra veřejné eutanázie začala však v Holandsku již v r.1973, kdy byla podmíněně na jeden týden odsouzena jedna lékařka za zabití své matky, která si přála zemřít. 103 Proč právě Holanďané nastoupili tuto cestu, není známo ani jim samým - patrně jde o proměnu rigidní náboženské společnosti za společnost s pragmatickým pohledem na morální problémy, soudí dr. B. Pollard 104 Zajímavý postřeh podává v r.1968 náš psycholog Jiří Diamant, který do Holandska emigroval: Vztah dětí k rodičům, mladých ke starým a živých k mrtvým je zde často odtažitý, neosobní, až na způsob úklidu nepotřebného inventáře. 105 Ročně zde umírá prostřednictvím eutanázie kolem 4000 nevyléčitelných pacientů, dle oficiálních údajů. 106 Ve skutečnosti jde o číslo několikanásobně vyšší 107 V severní Austrálii platil od června 1996 zákon, umožňující aktivní eutanázii, ale v březnu 1997 byl tento zákon pozastaven. 108 V americkém státě Oregon voliči v roce 1994 vyjádřili souhlas s asistovanou sebevraždou pro dlouhodobě nemocné pacienty, kterým zbývá méně než šest měsíců života. Zákon byl po soudním jednání odsouhlasen v roce 1997, jako jediný svého druhu v USA Virt, G. Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie. přel. Pohunková, D. Praha, 2000, s Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha, 1999, s Tamtéž, s Pollard, B. Eutanázie - ano či ne. Praha, 1996, s Eutanázie-eufemismus pro odstranění chudých: Pollard, B. Eutanázie - ano či ne. Praha, 1996, s Tamtéž, s Diamant, J. Psychologické problémy emigrace. Olomouc, 1995, s Holanďané možná legalizují eutanázii B.Pollard uvádí v knize Eutanázie ano či ne? v r.1990 počet případů vyžádané i nevyžádané eutanázie v Holandsku. 108 Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s Holanďané možná legalizují eutanázii.

15 21 V České republice, stejně jako ve většině zemí světa, je eutanázie kvalifikována jako trestný čin. Ale i zde je předmětem diskusí, které jsou mnohdy velmi emotivní. Vyvolal je zejména návrh novely trestního zákona v roce 1995 tehdejším ministrem spravedlnosti Jiřím Novákem, který doporučil postupně převzít holandský systém. 110 K problému se však odpovědně vyjádřila Česká lékařské komora a celá řada církví. 111 Helena Haškovcová, která se jasně vyjádřila proti legislativnímu uznání aktivní eutanázie však upozorňuje, že jde o problém, který má více vrstev a je nutno se s ním blíže seznámit. Rozlišuje eutanázii aktivní, přímou: zabití na výslovné přání pacienta - tzv. strategie přeplněné stříkačky a eutanázii pasivní, nepřímou - tzv. strategie odkloněné stříkačky, též právo na přirozenou smrt, která bývá tolerována. 112 Zastánci eutanázie, kteří ji chtějí eticky obhájit, uvádějí kriteria dvojího druhu: 113 Subjektivní kriteria - lékař je povinen respektovat přání pacienta, u kómatických pacientů jeho předchozí postoj, který projevil dříve. Zde se namítá, že okolnosti tohoto přání nemusí být svobodné (deprese, nátlak) a dále, že splnění každého pacientova přání nemůže být vždy kriteriem jednání lékaře. 114 V tom případě by totiž musel lékař takovému přání vyhovět vždy, nejen v případě neléčitelné choroby. Objektivní kriteria - diagnóza a prognóza pacienta, jeho fyzické i psychické strádání, špatná kvalita života. Proti tomu se namítá, že dnešní medicína má účinné prostředky na zmírnění bolestí a že kvalitu života nelze objektivně stanovit. Např. u idiocie nebo Alzheimerovy choroby to obvykle není pacient, který strádá svou kvalitou života. Trpí příbuzní, emocionálně i fyzickou zátěží z péče o pacienta. Mělo by být tedy jasně řečeno, komu v tomto případě prospěje zabití z milosti. 115 Také katolická etika rozlišuje eutanázii přímou, aktivní, která spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízko smrti, ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv a prohlašuje ji za mravně nepřijatelnou. V určitých případech však se připouští eutanázie nepřímá, to jest odstoupení od léčby za každou cenu. 116 Účelem není přivodit smrt, ale nebránit smrti, dovolit zemřít (opakem je tzv. zadržená smrt neboli dystanazie). Stejně tak je pohlíženo na prostředky, používané k tišení bolesti umírajícího, které je nutno použít, i když ve velké míře vedou k ukrácení života ( tzv. princip dvojího účinku - principium duplicis effectus 117 ). Odstoupení od léčby znamená přerušení nákladných a mimořádných (extraordinárních) postupů léčby, které se v běžné praxi používají vyjímečně a nejsou běžně dostupné. 118 Existují ovšem případy nepřímé eutanázie, které nelze jednoznačně rozhodnout a musí být předmětem dalších diskusí: kdy ukončit umělou výživu pacienta, kdy nepoužít resuscitace v případě neodvratné smrti, zda udržovat na přístrojích tělo mrtvé těhotné ženy (smrt mozku ) při životě plodu aj. Haškovcová připomíná, že odborné hranice mezi aktivní a pasivní eutanázií jsou často velmi nezřetelné, proto je toto rozlišení opodstatněné pouze metodicky a současně se považuje jakákoliv forma eutanázie za neetický čin Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s Tamtéž, s Ondok, J.P. Bioetika. Svitavy,1999, s Virt, G. Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie. přel. Pohunková, D. Praha,2000, s Robert G.Coenen, Nesnadné téma, příspěvek do knihy E.Kubler-Rossové Opovědi na otázky o smrti a umírání, s.187). 116 Ondok, J.P. Bioetika. Svitavy,1999, s. 122n. 117 Skoblík, J. Přehled křesťanské etiky. Praha, 1997, s Ondok, J.P. Bioetika. Svitavy,1999, s. 123, srv. EV 4l Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 162.

16 22 Katolická církev se v tomto století mnohokrát k záměrné eutanázii vyjádřila v různých oficiálních projevech a prohlášeních. 120 Velmi důležitá je Deklarace o eutanázii Kongregace pro nauku víry (1980), která zavádí nové termíny a místo nepřímé eutanázie mluví raději o léčbě bolesti, která připouští ukrácení života jako nepřímý důsledek terapie. Vyhýbá se rozlišování eutanázie na aktivní a pasivní, protože to může vést ke dvojakosti. Odsouzení eutanázie v tomto dokumentu potvrzuje všechna předešlá vyjádření církevního magisteria i morální teologie. 121 Posledním a jistě nejzávaznějším dokumentem k eutanázii je encyklika Jana Pavla II. Evangelium vitae z Jde o výsledek koordinované činnosti všech katolických biskupů, které papež požádal o spolupráci. Encyklika ve své třetí kapitole přináší tři slavnostní prohlášení: proti zabití nevinné lidské osoby, proti dobrovolnému potratu a proti eutanázii. Zdůrazňuje, že lidský život je posvátný a nedotknutelný v kterémkoliv okamžiku své existence [ ]. 122 K tomu podotýkáme: Sekularizovaná společnost, která nectí ani zákony, které si sama vytvořila, stěží příjme argumentaci církve a zákony Boží. Člověk se [ ] může přiklonit k dobru jen svobodně. Tuto svobodu naši současníci vysoce cení a vášnivě o ni usilují, a to je správné. Často se však o ni zasazují špatným způsobem, jako o možnost dělat cokoli, i zlo (GS 17). Sekularizmus odmítá vliv víry v oblasti světské, tedy i v etice. Hledáme proto způsob, jak vyjádřit etické požadavky jazykem přijatelnějším pro současnou kulturu. Australský lékař Brian Pollard ve své knize Eutanázie ano či ne? předkládá následující stanoviska, která by měla dnešního člověka oslovit: - je morálně nepřípustné pokoušet se legalizovat odnětí života komukoliv, kdo nepředstavuje žádnou hrozbu jiné osobě, - každý zákon, který by to připouštěl by mohl být zneužit, - je politováníhodné a scestné takový zákon navrhovat, když je dnes moderní medicína schopna poskytnout při umírání lepší řešení, než je usmrcení. 123 Lepším řešením je míněna kvalitní paliativní péče, která vychází ze staronové specializace - paliativní medicíny. 124 Tato útěšná péče, která zabezpečuje všechny potřeby nemocného v terminálním stadiu jeho života včetně dostatečného tišení bolesti byla rozvinuta v šedesátých letech v hospicovém hnutí. Je to praktická odpověď na snahy po ukracování lidského života ve jménu zlidštění a humanizace smrti. Možnost eutanázie ničí vztahy mezi nemocným a lékařem, dokonce mezi nemocným a jeho rodinou, neboť ničí důvěru mezi oběma stranami. 125 Pozorování z Holandska jsou varovná, uvádí B. Pollard. Každý zkušený lékař dosvědčí, že existuje síla rodinného tlaku na pacienty a také na lékaře. 126 Skutečnou alternativou k eutanázii je poskytování odborné a všestranné láskyplné péče. Rakouský pastorální teolog Paul M. Zulehner (1939) se zamýšlí nad fenoménem strachu, který považuje za největší překážku pro obnovení kultury umírání a pohledu na život: Strach zasahuje hluboko do nitra naší bytosti. Potlačený strach ochromuje, vede k depresi či obranným reakcím, jako je soucit, nebo vede k panice (sebevražda, eutanázie). Naproti tomu přiznaný - přijatý strach může život obnovit, prohloubit, odstranit malichernosti. Staneme se možná zranitelnějšími, ale také nově a hlouběji solidární s trpícími Laštovica, J. Eutanázie. SB, 1996, č. 13, s. 17n. 121 Tamtéž, s Jan Pavel II. Evangelium vitae Pollard, B. Eutanázie - ano či ne? Praha, 1996, s Lékařské listy, příloha Zdravotnických novin, r 1999,č. 37. Vorlíček, J. Paliativní medicína, s Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s Pollard, B. Eutanázie - ano či ne? Praha, 1996, s Zulehner, P.M. aj. Sterben und sterben lassen. Düsseldorf, 1991, s. 57.

17 23 Považujeme tento postřeh za velmi důležitý, neboť pomáhá porozumět pohnutkám, které vedou lidi k preferování eutanázie. Pokud jde o postoje k eutanázii v naší republice, soudí Adolf Slabý, který přednáší pastorální medicínu na pražské UK, že situace není nikomu přesně známa. 128 Zastává názor, že aktivní eutanázie se uskuteční zcela vyjímečně. Připouští však možnost pasivní eutanázie, která se děje např. tak, že zdravotní sestry nedávají umírajícímu dostatečně napít - jde tedy o nedostatečnou péči. Jaké je u nás veřejné mínění o eutanázii? V r uveřejnil katolický měsíčník Anno Domini výsledky průzkumu veřejného mímění agentury DEMA z předešlého roku, dle něhož souhlasí 56% lidí v České republice s povolením eutanázie. Více se pro ni vyslovili muži, mladí a nevěřící. Bylo to o 14% více než v r Na sklonku r byla uspořádána anketa mezi veřejností k otázkám eutanázie pro potřeby této diplomové práce. Bylo osloveno 116 lidí, z tohoto počtu bylo 92% pokřtěných a z nich 36% praktikujících věřících. S uzákoněním eutanázie souhlasilo celkem 53% respondentů neví, jak se rozhodnout 28% neví, zda by žádali eutanázii pro sebe a své příbuzné v případě velkého utrpení 35% Z praktikujících věřících souhlasí s uzákoněním eutanázie 40% neví, jak se rozhodnout 12% neví, zda by žádali eutanázii pro sebe a své příbuzné v případě velkého utrpení 23% Výzkumy veřejného mínění jsou v demokracii regulérním způsobem, jak poznat, co si občané přejí a zároveň jsou politickými nástroji. 130 Eutanázie je problém v zásadě nikoliv politický, ale etický a proto na jeho řešení nelze dobře takový průzkum použít. 131 Platnost morálních zákonů nemůže být závislá na počtu lidí, kteří s nimi souhlasí, praxe je ovšem jiná. Problém eutanázie je v současnosti celosvětový a jako takový se bude připomínat i u nás. Je jen otázkou času, kdy a kým bude nastoleno řešení. Může to být veřejné mínění - plebiscit (viz Holandsko, USA, Austrálie), které rozhodne např. tak, že budeme usmrceni malou jehlou, na pozadí tlumených světel a tiše hrajícího Bacha. 132 A toto bude nazváno důstojnou smrtí. Slovo důstojnost, říká Brian Pollard, se v angličtině odvozuje přímo z latinského dignus, což je cena nebo hodnota. V umíraní projevíme člověku úctu k jeho důstojnosti, když ho neopustíme a zabezpečíme všechny jeho lidské potřeby. Takovým počínáním zároveň potvrzujeme svou vlastní lidskou důstojnost. 133 Problém eutanázie souvisí úzce s pastorační péčí církve o umírající v rovině hlásání i v rovině ortopraxe. Z ankety vyplývá znepokojující zjištění, že totiž více než třetina praktikujících věřících souhlasí s eutanázií a další třetina si s tímto fenoménem neví rady. 128 Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s Jandourek, J., Beránek, J. Žít, nebo nežít. Magazín AD, 1996, č. 10, s Pollard, B. Eutanázie - ano či ne? l. vyd. Praha: Dita, 1996, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s. 50.

18 24 Výsledek se neshoduje s tvrzením, že religiózní lidé chtějí prožít umírání [ ] vědomě, protože je to součást jejich života. 134 Je nanejvýš potřebné, aby církev opakovaně předkládala tyto problémy k promýšlení a vysvětlovala své postoje. Své stanovisko k eutanázii by církev neměla obhajovat pouze na nejvyšší úrovni - na mezinárodních konferencích a v papežských dokumentech. Tato slova se nedostanou k uchu a k srdci běžného věřícího, který si něco odnese z nedělního kázání, ale mezinárodní konference příliš nesleduje a encykliky nečte. Problém eutanázie by se měl objevovat jako téma promluv v našich kostelech alespoň v návaznosti na diskuse, otevřené sdělovacími prostředky. Problém by ovšem neměl být zúžen a argumentace vyčerpána jen poukazem na 5. přikázání Desatera. Duchovní by měli mít na zřeteli, že se mění složení lidí v kostele (vedle tradičních věřících přicházejí i hledající, kteří mají zájem o duchovní otázky, ale stojí mimo církev) a snažit se oslovit všechny přítomné. Tento požadavek patří do zvěstovatelské služby církve 135 a je obsažen v Kodexu kanonického práva (CIC, kán.769). Křesťanská nauka má být předkládána způsobem, který bere na zřetel schopnosti posluchačů a potřeby doby. Zvláštní pozornost je třeba věnovat otázkám, které jsou časově aktuální a vyžadují křesťanské řešení. Neznamená to však, že problém eutanázie lze správně nahlížet pouze optikou křesťanské víry. Církev má však spolupůsobit při nastolování mravních hodnot a otevírat prostor pravdy, v němž nachází své poslední založení důstojnost člověka. 136 Je nutno se všemi prostředky zasazovat o to, abychom odstranili utrpení samo, nikoliv člověka, který trpí. V praktické rovině se zde otevírá velmi aktuální prostor pro pastorační práci církve na poli hospicové péče, protože ta pečuje komplexně o umírajícího a chrání jej před eutanázií. 134 Zulehner, P.M. Církev je přístřeší duše. přel Jančařík, Z. Praha., 1997, s Górecki, E. Církev se uskutečňuje ve farnosti. Olomouc, 1996, s. 113n. 136 Roos, L. Evropa bez Boha. Teologické texty, 1998, č. 4, s. 112.

19 25 2. PASTORACE UMÍRAJÍCÍCH 2.1. Současná pastorační situace V teologickém a etickém pohledu na smrt jsme zahlédli bližního v jeho bídě i důstojnosti. Tento člověk se blíží k nejdůležitějšímu okamžiku svého života. Potřebuje správné chování svého okolí, které ho ujistí, že i v této chvíli je milovaný a důležitý. Jen tak mu pomůžeme pochopit, jak významná je poslední fáze jeho života. Umírání a smrt jsou témata, kterým se lidé dnes většinou vyhýbají. Umírání je nahlíženo jako absurdní období, zbavené smyslu a jako dobrou smrt vidí dnešní svět smrt náhlou, pokud možno neuvědomělou a rychlou, která co nejméně převrátí a naruší život pozůstalých. 1 To potvrzuje i naše anketa mezi veřejností. Na otázku, zda by si respondent přál zemřít náhle, nečekaně, nebo mít čas urovnat si své záležitosti a rozloučit se s rodinou, se 71% přiklání k náhlé smrti. V téže anketě si 76 % lidí přeje zemřít doma, mezi svými příbuznými. Většina lidí tedy s náhlou smrtí nepočítá, i když si ji přeje (v tom případě by jim bylo jedno, kde se tak stane) a také medicína se svými stále velkolepějšími možnostmi má snahu lidský život prodlužovat, mnohdy za cenu zbytečného utrpení umírajících. Jak říká Helena Haškovcová: Moderní člověk dnes stůně dlouho a umírá pomalu. 2 Již téměř zapomenutý domácí model umírání, jak je znám např. z románu B. Němcové Babička nebo J.Š. Baara Jan Cimbura byl důstojným způsobem, jakým mohl přijat fakt smrti umírající i jeho rodina včetně dětí. U nás i v okolní Evropě byl běžný ještě do druhé světové války. Umírající dožil ve svém prostředí a péči o něj převzali příbuzní a sousedé. Možná neprobíhalo vždy všechno ideálně, ale důležitý byl fakt, že umírající až do svého konce mohl cítit sounáležitost ke své vlastní rodině. Pro všechny zúčastněné byla péče o svého blízkého samozřejmá, protože věděli, že i oni budou takto jednou odcházet ze světa. 3 Generace si předávaly nejen zkušenost, jak pečovat, ale také prožitek, co je umírání a smrt zblízka. 4 Tento humánní model v posledních desetiletích postupně zmizel a byl nahrazen kolektivním umíráním v nemocničních zařízeních. Zde se pacientovi ulevuje od tělesné bolesti (ne vždy v té míře, jakou potřebuje), stává se ale pouze objektem profesionální péče. Zdravotnický personál není zatím veden k tomu, aby uměl projevit zájem o další 1 Hennezel, de Marie. Smrt zblízka - umírající nás učí žít. Praha, 1997, s Bobůrková, E. Člověka nic nezastaví. Rozhovor s H. Haškovcovou, MF Dnes, Blumenthal-Barby, K. aj. Kapitoly z thanatologie. přel. Škoda, C. Praha, 1987, s Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 156.

20 26 potřeby pacienta, aby o něj pečoval celostně. V nemocnici to není ani dost dobře možné. Tak člověk, ačkoliv obklopen lidmi, zakouší přece samotu a vlastní bezvýznamnost. Vytržen ze svého prostředí se obává projevit nějaké přání, položit otázku nebo dokonce oponovat všemocným lékařům a sestrám. Také rodina umírajícího mu stěží může poskytnout oporu a útěchu bez možnosti soukromí, v návštěvních hodinách. V nelehké situaci je i kněz, který přichází se svátostmi. A současně volají thanatologové, že pro umírajícího je dobré jen to nejlepší! 5 Žádají pro něj od ošetřujícího personálu maximální ohledy při tělesné péči, pravdivé informace a zlepšení komunikace. Zastávají názor, že v poslední fázi života by se mělo upustit od hospitalizace, zvláště když si nemocný přeje zemřít doma. 6 Etici říkají, že umírání musí opět získat sociální charakter. 7 Současný neutěšený stav navrhují změnit ritualizací smrti 8, která by měla odstranit úzkost z umírání. Avšak stále jim chybí základní model, který by dovolil umírajícímu se přiměřeně chovat a který by umožnil totéž všem okolo. 9 My jsme přesvědčeni, že umírající potřebuje kvalitní pastorační péči, kterou můžeme obecně nazvat doprovázením umírajícího 10. Zaopatřuje zmíněné potřeby tělesné i duševní a skrze církev nabízí i duchovní přípravu na smrt modlitby a svátosti. Doprovázení je veškerá prospěšná činnost, která proudí mezi nemocným a jeho doprovodem (jednotlivcem nebo více lidmi) a ve které se všechno děje s účastí a se souhlasem nemocného. Ředitel pražského Pastoračního střediska Aleš Opatrný rozumí pastorační péčí o umírající takové jednání s trpícím a umírajícím člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti a jako věřící křesťané ho doprovázíme v jeho nemoci, která vede ke smrti. 11 Snahou je všestranně mu ulevit, zbavit ho strachu z osamění a pomoci mu přijat sebe a své utrpení jako vykročení k věčnému životu s Kristem. Tato péče zahrnuje i okolí nemocného, zejména jeho rodinu, která potřebuje podporu a pomoc obvykle nejvíce v poslední fázi umírání a po smrti svého člena. Než se budeme věnovat podrobněji aspektům pastorační péče, je třeba vědět, jaké současné stanovisko k životu i ke smrti zastávají její adresáti, tedy k jakým lidem se církev obrací se svou nabídkou. Pro základní pohled jsme zvolili anonymní anketu mezi veřejností. Uskutečnila se od listopadu 1999 do poloviny ledna 2000, z menší části v Čechách (Praha a Třeboň), z větší části na jižní Moravě ve zlínském okrese. Oslovili jsme celkem 116 obyvatel ve věku let. Vzorek obyvatel byl náhodný, proto i konfesní složení je náhodné. Pastorace umírajících by se měla týkat všech potřebných, bez ohledu na jejich vyznání. Dvě otázky, týkající se víry, byly položeny za účelem srovnání některých postojů. Byli osloveni lidé, čekající u lékaře, zaměstnanci městského úřadu, zaměstnanci i někteří obyvatelé Domova důchodců a nahodile mladí lidé. Záměrně jsme neoslovili žádnou skupinu věřících z farnosti, aby se v tak malém počtu respondentů nezkreslil pojem veřejnost. Anketa měla za cíl zjistit: - jak je veřejnost seznámena s pojmem hospic, - jak lidé vnímají jistotu vlastní smrti, 5 Blumenthal-Barby, K. aj. Kapitoly z thanatologie. přel. Škoda, C. Praha, 1987, s Tamtéž, s Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s Tamtéž, s Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha,1995, s Opatrný, A. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Praha, 1995, s. 5.