Univerzita Karlova v Praze. Modlitba v islámu

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Husitská teologická fakulta Bakalářská práce Modlitba v islámu The Prayer in Islam Vedoucí práce: Prof. PhDr. Luboš Kropáček, Csc. Autor: Jan Auský Praha 2011

2 Na tomto místě bych rád poděkoval prof. PhDr. Luboši Kropáčkovi, Csc. za odborné vedení, cenné rady a trpělivou pomoc. Dále bych rád poděkoval RnDr. Vladimíru Sáňkovi za vstřícný přístup při návštěvách muslimské komunity v Praze.

3 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci s názvem Modlitba v islámu napsal samostatně a výhradně s použitím uvedených zdrojů. V Praze dne

4 Anotace: Cílem práce je poskytnout čtenáři východisko pro seznámení se s modlitbou v islámu. Text obsahuje nejenom popis modlitby salát, jak ji věřící v současné době praktikují, ale i řadu citací z Koránu a zvolené sbírky hadíthů, aby si čtenář mohl vytvořit povědomí o modlitbě v islámu bez nutnosti používat další literaturu. Práce rovněž uvádí některé další varianty modliteb, které z této pilířové modlitby vycházejí, a vedle odborných religionistických textů se místy opírá také o pohled autora muslimského původu. Annotation: This thesis attempts to provide the reader with background information concerning the prayer in Islam. Its content comprises not only of the description of current form of the prayer as it is being practised by Muslims today, but also of an amount of quotations from the Quran and the selected hadith collection. The aim here is to allow the reader to conceive the prayer in Islam without being obliged to use other resources. The thesis also incorporates some other variations of a prayer deriving from the pillar prayer in focus. Apart from the resources coming under the religious studies field, it also quotes an islamic author to cover his point of view. Klíčová slova: Modlitba, islám, muslim, Muhammad, Korán, sunna, salát Keywords: Prayer, Islam, Muslim, Muhammad, Quran, sunnah, salat

5 Obsah 1. Úvod Islám Vznik islámu Prostředí Muhammad Korán a sunna Korán Sunna Pět pilířů islámu Vyznání víry (šaháda) Povinná almužna (zakát) Půst (sawm) Pouť do Mekky (hadždž) Modlitba Modlitba salát Modlitba salát v Koránu Vývoj pojmu salát Modlitba obecně Rituální modlitba salát Modlitba salát v tradici Současná podoba modlitby salát Jiné rituální modlitby Závěr Použité prameny a literatura Prameny Literatura Summary... 36

6 1. Úvod Slovo islám, označující jedno ze tří abrahamovských náboženství, znamená odevzdání se ve smyslu odevzdání se do vůle Boží. Těžko lze najít charakterističtější projev tohoto fundamentu, než představuje právě rituální, každodenní modlitba salát. Jakožto kultická povinnost prolíná životem každého muslima a potažmo i celé muslimské obce, nabývaje tak povahy pravidelného zdroje duchovní potravy jednotlivce i jednotícího principu muslimského společenství. Úlohy základního projevu náboženského chování se modlitba v islámu ujímá již v době jeho vzniku, aby se později pečlivou prací islámských učenců rozvinula do podoby přísně formalizovaného rituálu s pevně stanovenými prvky. Její nezpochybnitelný význam v kontextu celého náboženského systému islámu potvrzuje mimo jiné i mimořádný rozsah, v němž se modlitbě věnuje islámské právo. Pro západního člověka, jehož kosmos je, jak píše Eliade, často desakralizován, se může uchopení podstaty modlitby v islámu zdát obtížné, žádá si totiž vhledu založeného na zkušenosti, kterou by mohl postrádat. Ve snaze docílit smysluplného obrazu modlitby salát je tedy třeba vyjít ponejprve ze studia islámských pramenů, konkrétně koránského textu a záznamů o životě proroka Muhammada dochovaných tradicí, a v některých případech rovněž i z pohledu zaujaté literatury. Srovnání Koránu s tradicí pak umožňuje pokusit se vysledovat určité charakteristiky vývoje modlitby do současné podoby, aby tuto bylo následně možné popsat z hlediska její vnější formy. 6

7 2. Islám 2.1. Vznik islámu Prostředí Z geografického hlediska je za místo vzniku islámu pokládán Arabský poloostrov. Obyvatelstvo v této oblasti se organizovalo převážně formou kmenů a kmenových společenství, za výchozí kritérium této soudržnosti tedy lze považovat rodovou (pokrevní) příslušnost. V čele kmene stál šejch, volený náčelník, jehož úloha však spočívala především ve vedení kmene v případě ozbrojeného konfliktu. Zásadní význam měla při rozhodování obvykle rada starších a v otázkách životních pravidel zvykové právo. Zmíněné kmeny získávaly obživu zejména pastevectvím a vyznačovaly se kočovným stylem života. Život usedlý se pak soustředil hlavně v oázách a městech, přičemž městský stát zůstával největší správní jednotkou v této oblasti (s výjimkou kmenových konfederací, které však autor nepovažuje za správní jednotku v plném slova smyslu). I zde hrálo v otázce moci velkou roli rodové zřízení, protože v čele jednotlivých měst stál obvykle jeden kmen. Ačkoli v některých městech vzkvétala řemesla i zemědělství, patrně největším zdrojem jejich příjmů byl obchod. Jedním z nejdůležitějších obchodních center se postupně stala i Mekka, kterou procházely karavany směřující do i z Jemenu, jež svou polohou u moře tvořil jakousi bránu obchodu s dalšími oblastmi na severu. V Mekce vládnoucí kmen, Kurajšovci, však netěžil pouze z obchodu, ale také z přílivu věřících, kteří navštěvovali tamní pohanské božiště Ka bu. V něm bychom nalezli kamenné modly, charakteristické pro v předislámské Arábii převažující podobu náboženství, tedy antropomorfní naturalismus 1 spojený s přinášením obětin těmto modlám. Naproti některým jiným polyteistickým zřízením bychom se však v tomto prostředí jen stěží setkali s organizovaným kněžským stavem. Kromě zmíněné polyteistické tradice se v prostředí Arabského poloostrova ujala i obě etablovaná monoteistická náboženství, tedy judaismus a křesťanství, jejichž vlivy se (spolu s vlivem dalších duchovních proudů) následně podepsaly i na podobě vznikajícího islámu. K doplnění stručného popisu prostředí je třeba dodat, že v době vzniku islámu (7. stol.. n. l.) začínal význam kmenového systému upadat na úkor významu jednotlivce. Mohl tak zaujmout výjimečnou pozici prvku jednotícího v tu chvíli poměrně roztříštěnou společnost. 1 Kropáček, L. Duchovní cesty islámu. 4. vyd. Praha: Vyšehrad, (dále jen jako Duchovní cesty islámu), str. 10 7

8 Muhammad Mimo jiné o zmíněné politické sjednocení později (a nutno říci, že úspěšně) usiloval i Muhammad ibn Abdulláh z rodu Hášimovců. Jeho největší význam z hlediska islámu však pochopitelně leží v jeho úloze posledního z proroků 2, jemuž byl zjeven Korán. Podle tradice se narodil v Mekce, a to do nepříliš příznivých podmínek jeho rod se v době jeho narození potýkal s neutěšenými finančními podmínkami, jeho otec zemřel ještě před Muhammadovým narozením a jeho matka pak 6 let po něm. Později jej vychovával jeho strýc Abú Tálib, který ho patrně zasvětil do tajů obchodu. Zřejmě díky těmto schopnostem se časem dostal do služeb bohaté vdovy Chadídžy, kterou posléze pojal za manželku. Její význam pro další prorokův život byl velký. Kromě přístupu k finančním prostředkům, který sňatkem získal, mu Chadídža poskytla podporu i ve chvíli, kdy se mu dostalo první vize. Soudobé prameny tuto první vizi datují do roku 610. Došlo k ní, když se Muhammad odebral mimo Mekku na nedalekou horu, aby se tam oddal myšlenkám, a zjevil se mu přitom anděl Džibríl (Gabriel). O obsahu vůbec prvního zjevení hovoří prvních pět veršů súry 96 (Kapka přilnavá): Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal. Džibríl tak Muhammadovi sdělil (škrtě jej zprvu hedvábným šátkem), že je prorokem Božím. Když po návratu sdělil svůj zážitek Chadídže, odebrala se za bratrancem Waraqou ibn Nawfalem (mužem vzdělaným v náboženských záležitostech, který však byl podle všeho sám křesťanem), aby se s ním poradila, a ten pak jejím prostřednictvím Muhammada v jeho prorockém poslání utvrdil. Veřejně se svým sdělením vystoupil Muhammad poprvé v roce Stejně jako jiné revoluční zvěsti (nejen na poli náboženství) se i ta jeho setkala zprvu s neúctou a později i s otevřeným odporem. Původní, pohanské náboženství Muhammad zavrhoval jako širk, tedy nepřípustné přidružování jiných božstev k Jedinému Bohu 4 a Mekkánce si znepřátelil také požadavky ve prospěch chudých a slabých, dotýkajícími se výsad boháčů 5. Prostředí jeho 2 Korán uznává ve skutečnosti mnoho proroků a často se o nich zmiňuje. Zjevení je tedy chápáno jako kontinuální proces završený právě Muhammadem, který je proto nazýván Pečetí proroků a zjevení jemu předané představuje finální podobu. Proroky v linii od Abrahama zmiňuje Korán zejm. v súře 6 (Dobytek), verše 84 86: A darovali jsme Abrahamovi Izáka a Jakuba a vedli jsme oba cestou pravou; a již předtím jsme tak vedli Noema a z potomstva jeho Davida, Šalamouna, Jóba, Josefa, Mojžíše a Áróna. A takto My odměňujeme ty, kdož dobré konají. A vedli jsme Zachariáše, Jana, Ježíše a Eliáše ti všichni patří k bohabojným, a Ismaela, Elišu, Jonáše a Lota a vyznamenali jsme všechny nad lidstvo veškeré.... Za prvního proroka vůbec je považován Adam. 3 Zjevení nicméně pokračovala až do prorokovy smrti v roce Duchovní cesty islámu, str Tamtéž, str. 15 8

9 rodného města se mu tak posléze stalo natolik nebezpečným, že jej byl nucen opustit a přijmout pozvání, aby se přestěhoval do nepříliš vzdáleného města Jathrib (to se na jeho počest později přejmenovalo na Madínat an Nabí, Město Prorokovo, z čehož vzniklo české Medína). 6 Toto přesídlení se nazývá hidžra a datuje se do roku 622. Nepřátelství mezi Muhammadem a Kurajšovci postupně přerostlo do podoby přetrvávajícího ozbrojeného konfliktu, který vyvrcholil roku 627 tzv. příkopovou válkou, kdy se Muhammadovi podařilo prostřednictvím takticky vybudovaného příkopu (odtud název příkopová válka ) ubránit Medínu proti velké přesile Kurajšovského vojska. V té době se již šíření islámu neomezovalo pouze na Mekku a probíhalo v širším měřítku i u jiných kmenů v oblasti. Zmíněné vítězství pak znamenalo významný milník, po němž se Muhammadovi postupně podařilo získat moc nejen nad Mekkou, ale i nad dalšími muslimskými kmeny, které se pak prostřednictvím islámu sjednotily do tzv. ummy. Tak vlastně vzniká jednotný arabský stát. 7 Muhammad je z hlediska islámu vskutku tou nejdůležitější postavou. O jeho významu svědčí mimořádný rozsah tradice (předávané formou hadíthů) věnované jeho osobě, životu a výrokům, jakož i mimořádná lidová zbožnost a úcta, která se s jeho osobou pojí Korán a sunna Korán Za důležitý důkaz božského původu Koránu považují muslimové skutečnost, že byl Muhammad negramotný a nemohl se tedy prostřednictvím četby seznámit s náboženskými texty křesťanství a judaismu. 8 Slovo Korán pochází z arabského kur an, neboli to, co má být 6 Tuto skutečnost v Koránu reflektuje dělení súr na mekkánské a medínské. 7 Soudržnost takového zřízení přirozeně nebylo v tu chvíli možné považovat za ideální. L. Kropáček k tomu dodává: Hloubka nové víry se ovšem různila. Jejím srdcem zůstávala Medína s okolním Hidžázem, zatímco některé kmeny se k islámu přihlásily jen z politického oportunismu, jak prokázala vlna pokusů o odpadlictví po Muhammadově smrti. (str. 21). 8 Otázka Muhammadovy negramotnosti je poměrně složitá. L. Kropáček k ní píše: Evropská věda zde výraz ummí (negramotný) chápe ve starém, původním smyslu jako neznalý svatého Písma a otázku Muhammadovy negramotnosti ponechává nerozhodnutou. (str. 13). V Koránu se pak o této problematice zmiňuje súra 7. (Rozpoznání) ve verši 158: Rci: Lidé, já věru jsem poslem Božím k vám všem vyslaným od toho, jemuž náleží království na nebesích i na zemi. Není božstva kromě Něho a On je ten, jenž život i smrt dává. Věřte tedy v Boha a Posla jeho, proroka neučeného, jenž věří v Boha a Jeho slova, a následujte jej snad se octnete na cestě správné. Ke kritickému slovu neučený pak komentář dodává: Výraz neučený ve vztahu k Prorokovi má zde... trojí význam: 1) Prorok nebyl vzdělán v lidských učeních. Přesto byl moudrý a znal předchozí svaté knihy. To bylo důkazem jeho vnuknutí, zázrakem nejvyššího stupně, znamením, jež může poznat kdokoli a kdykoli. 2) Veškeré lidské vědění má sklon zařadit se k některé z myšlenkových škol. Takového zatížení musel být nejvyšší učitel zbaven, právě tak jako je třeba, aby tabule, na níž má být napsáno 9

10 recitováno nebo hlasitě přednášeno 9, a Muhammad si zjevení nejprve pouze pamatoval. Později je pak sděloval svým druhům, kteří si je pamatovali a konečně také zapisovali. Kvůli vzrůstajícímu nebezpečí, že bude posvátný text zanesen nepřesnostmi, se podle tradice ujal jeho zapisování 10 Zajd ibn Thábit, Muhammadův tajemník. Ke kanonické redakci pak došlo za chalífy Uthmána (pod vedení výše zmíněného Zajd ibn Thábita) a datuje se do let Výsledná podoba Koránu má 114 súr řazených od nejkratší po nejdelší 11. Výjimku z tohoto řazení tvoří první súra, Otvíratelka knihy. Ta má velký význam i pro modlitbu a jako takové jí bude věnována pozornost dále. Jak již bylo řečeno, za první zjevené Boží slovo je pokládáno prvních pět veršů súry 96. Korán má v islámu zcela výsadní postavení. Ortodoxie jej vnímá jako přímé slovo Boží, nestvořené, a tedy existující od věčnosti 12. Má povahu hlavního opěrného bodu islámského práva (šarí a), je vnímán jako vzor krásy (a spisovné arabštiny), súry v kaligrafickém provedení se často používají k výzdobě, recitace Koránu je významnou součástí společenského života a muslim by jej měl brát do rukou pouze tehdy, je-li ve stavu rituální čistoty Sunna Druhým opěrným bodem šarí y a závazným zdrojem věrouky po Koránu je tzv. tradice, sunna 13. Jedná se o soubor záznamů prorokových činů a výroků, které mají pro věřícího sloužit jako modelové 14. Tyto záznamy byly zprvu předávány ústně a později uchovány i v písemné formě prostřednictvím sbírek. Základní jednotkou těchto sbírek jsou právě jednotlivé záznamy označované termínem hadíth. Ten by měl teoreticky sestávat ze dvou částí isnádu a matnu. Isnád představuje tzv. řetězec tradentů, tedy zápis osob, které si příslušné sdělení nebo výpověď o situaci (matn) předávali, a slouží jako důkaz o důvěryhodnosti hadíthu. Situaci samozřejmě komplikuje něco nového, byla čistá. 3) V 3:20 a 62:2 je tento přívlastek připisován pohanským Arabům, neboť do doby vzniku Islámu byli nevzdělaní. 9 Pavlincová, H. a kol. Slovník Judaismus, křesťanství, islám. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, (dále jen jako Slovník Judaismus, křesťanství, islám), heslo Korán, str Duchovní cesty islámu, str Toto řazení nicméně není zcela přesné, například tři poslední súry Upřímnost víry, Záře jitřní a Lidé mají v tomto pořadí 4, 5 a 6 veršů. 12 Duchovní cesty islámu, str. 28. Protikladnou tezi později formuloval myšlenkový směr mu tazila. 13 Slovem sunna se označuje také jeden ze dvou hlavních proudů islámu, přičemž sunnitští muslimové tvoří ve srovnání s druhým proudem, ší ou, skupinu nesrovnatelně větší. Šíitští muslimové sunnu ve smyslu souboru záznamů o prorokových činech uznávají jako zdroj práva také, v jejich pojetí však klade důraz na některé činy rodu Alího a o některých osobách se naopak vůbec nezmiňuje. 14 Korán tuto skutečnost zmiňuje v súře 33 (Spojenci), verš 21: A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná. 10

11 skutečnost, že se isnád v některých případech nedochoval v úplné podobě, i to, že po prorokově smrti vznikaly také hadíthy podvržené, které měly sloužit zájmům určitých skupin. Badatelé, kteří se zabývali jejich shromažďováním do sbírek, se tak museli probírat často až neuvěřitelně rozsáhlým množstvím hadíthů (v řádech desítek až stovek tisíc). Klasický islám uznává šest sbírek, jejichž autory byli al-buchárí ( ), Muslim (z. 875), Abú Dáwúd (z. 888), at-tirmizí (z. 892), Nasá í (z. 915) a Ibn-Mádža (z. 886). 15 Za nejvýznamnější pak lze považovat první dva z nich Pět pilířů islámu Jako pět pilířů islámu je označováno pět závazných povinností muslima vůči Bohu. Jedná se vlastně o hlavní projevy příslušnosti k islámu. Tvoří je následující: Vyznání víry (šaháda) Šahádu, resp. její vyřčení, lze považovat za základní znak příslušnosti k islámu. Člověk, který ji pronese, se z formálního hlediska stává muslimem. Vyznání víry sestává z částí dvou súr, 47 (Muhammad), verš 19 ( Věz tedy, že není božstva kromě Boha, a pros za odpuštění vin svých i vin mužů a žen věřících! Bůh dobře ví o přecházení vašem a zná i konečný příbytek váš. ) a 48 (Úspěch), verš 29 ( Muhammad je posel Boží; a ti, kdož jsou s ním, strašní jsou proti nevěřícím, však laskaví mezi sebou....). Text šahády tedy v překladu zní Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží Šaháda rovněž tvoří významnou součást modlitby (viz dále) a její opakování někdy používají dervíši k navození extatického stavu Povinná almužna (zakát) Z hlediska obecního blaha velmi zajímavý prvek islámu tvoří zakát. Nejedná se o ekvivalent státních daní, ale ani charitativního příspěvku. Muslimský autor Hammudah Abdalati o něm hovoří takto: Není to jen forma dobročinnosti nebo darování almužen nebo daň či desátek. Není to ani výraz vděčnosti... Není to jen odečtení jistých procent z majetku 15 Bearman, P. J. et al. (ed.). The Encyklopaedia of Islam Vol nd ed. Leiden: E. J. Brill, (dále jen jako Encyklopaedia of Islam) 16 Duchovní cesty islámu, str První část část šahády klade důraz na přísný monoteismus islámu a jasně popírá jakýkoli širk (polyteismus). V druhé části pak muslim uznává, že si Bůh jako proroka vyvolil Muhammada a zjevil mu Korán. 18 Slovník Judaismus, křesťanství, islám, heslo vyznání víry, str

12 jednotlivce, je to významné obohacení a duchovní investice. 19 Zdůrazňuje, že slouží nejen jako nástroj pro pomoc chudým nebo potřebným, ale také prostředek, jak očistit majetek od dílů, které mu nenáležejí 20. Minimální sazba zakátu je cca 2,5 % a platí se obvykle jednou za rok. 21 I když se v současnosti může skutečná podoba výběru zakátu i zacházení s prostředky takto získanými lišit od ideálního uspořádání, zakát si i nadále drží důležitou pozici jednoho z pilířů náboženství i zajímavého prvku solidarity ve společnosti Půst (sawm) Pojetím půstu se islám odlišuje od judaismu i křesťanství. Povinnost půstu se vztahuje na celý měsíc ramadán, platí nicméně pouze v době od rozbřesku do západu slunce. Muslim v tu dobu nesmí požívat žádné potraviny ani nápoje a musí se zdržet také intimního styku a kouření. Z povinnosti postit se jsou (podobně jako u některých jiných náboženských příkazů) vyňaty děti a duševně nemocní. Dále se v určenou dobu nemusí postit například kojící ženy (měl-li by půst ohrozit zdraví jejich či jejich dítěte), nemocní lidé či ženy během menstruace. Tito však musí půst nahradit později (metodou den za den ). Islám pochopitelně uznává i dobrovolný půst a v některých případech jej dokonce předepisuje jako očistný prostředek při některých proviněních Pouť do Mekky (hadždž) Každý muslim by měl alespoň jednou za život vykonat pouť do Mekky. 22 Tato povinnost se vztahuje opět pouze na duševně i tělesně zdravé jedince a jsou z ní vyňati muslimové, kteří nemají na cestu dostatek financí. Naopak bohatí nemocní za sebe mohou poslat náhradu. 23 Pouť je třeba vykonat v měsíci dhú-l-hidždža, posledním měsíci muslimského kalendáře Abdalati, H. Zaostřeno na islám., str Tamtéž. 21 Pokyny k placení zakátu, jak je definuje islámské právo, jsou velmi složité a podrobné a pro účely této práce zbytné. 22 K vykonání pouti přímo vybízí súra 3 (Rod Imránův), verše 96 a 97: A věru prvním chrámem, jenž pro lidstvo byl založen, byl ten, jenž v Bakce (podle komentářů patrně starší název pro Mekku) stojí, jenž požehnáním je i vedením správným pro lidstvo veškeré. A v něm jsou znamení jasná: místo Abrahamovo, a kdokoliv tam vstoupí, je v bezpečí. A Bůh uložil lidem pouť k chrámu tomuto pro toho, kdo k němu cestu může vykonat..... Náležité chování při pouti pak vymezují súry 2, 5, 9 a Duchovní cesty islámu, str Súra 2 (Kráva) hovoří ještě o tzv. malé pouti, nazývané umra. Ta narozdíl od hadždže není povinná a 12

13 Pouť tvoří významný jednotící prvek muslimské komunity. Hammudah Abdalati o ní píše: Je to ucelená názorná ukázka univerzality islámu a bratrství a rovnosti mezi muslimy. Muslimové nejrůznějšího věku, nejrůznějších povolání a tříd ze všech koutů zeměkoule se na pokyn Boží scházejí Mekce. Oblékají se všichni stejně jednoduše, dodržují stejná nařízení, pronášejí tatáž slova v jednu a touž chvíli jedním a týmž způsobem Modlitba Povinnost modlitby bývá ve výčtech pilířů uváděna zpravidla jako druhá a pro vnějšího pozorovatele je patrně tím nejvýraznějším znakem příslušnosti k islámu. Tento seznam ji však řadí jako poslední, protože jí bude věnována největší část této práce. lze ji vykonat i mimo dobu určenou pro hadždž. 13

14 3. Modlitba salát Jak již bylo řečeno, tvoří rituální modlitba salát jeden z pěti pilířů islámu a pro muslimy je patrně tím vůbec nejdůležitějším rituálem. V žádném jiném velkém náboženství není povinnost modlitby pro běžného věřícího zakotvena tak pevně jako v islámu. Bohabojný (a dospělý a duševně zdravý) muslim se musí modlit pětkrát denně a pokud tento předpis nedodržuje, je to považováno za závažný přestupek a ohavný hřích 25. Povinnost modlitby je splněna pouze tehdy, jestliže věřící dodrží příslušné rituální podmínky (viz dále) Modlitba salát v Koránu Vývoj pojmu salát Ačkoliv se Korán o modlitbě zmiňuje hojně, nejedná se pochopitelně ve všech případech o modlitbu salát v podobě, jak ji známe dnes. 26 Přesná podoba jejích náležitostí totiž Koránem dána nebyla a vznikla až v rané muslimské komunitě na základě prorokova příkladu, tedy tradice. Samo slovo salát pochází nejspíš z aramejského slotá, pojmu označujícího sehnutí se nebo klanění. 27 V předislámských zdrojích se s ním nesetkáme a Arabové jej patrně začali používat po vzoru křesťanů nebo židů v oblasti, na což by ukazovaly i některé náležitosti obřadu modlitby salát. 28 Obsah pojmu salát se postupně vyvíjel, dokonce už za prorokova života. V raných mekkánských súrách se s ním setkáme ve smyslu uctívání nebo modlitby obecně, 29 v 35. verši súry 8 (Kořist) pak dokonce popisuje modlitbu nevěřících Mekkánců: A modlitba nevěřících u chrámu sestává pouze z pískání a tleskání dlaněmi..... Zpočátku se tedy toto slovo vyznačovalo širším významem, který se postupně profiloval do užšího významu označujícího rituální modlitbu s pevně danými náležitostmi (zejm. v době zjevování medínských súr, kdy již docházelo k utváření islámu jakožto institucionálního náboženství 30 např. v súrách 2, 25 Abdalati, H. Zaostřeno na islám., str Jiným typům modliteb, než je salát, bude věnována pozornost později. 27 Jones, L. (ed.). Gale Encyklopedia of Religion Vol nd ed. Detroit: Thomson Gale, (dále jen jako Gale Encyklopedia of Religion), heslo Prayer, str Tamtéž. 29 Například v súrách 87 (Nejvyšší), verše ( Prospívat naopak bude ten, kdo je očištěn a jméno Pána svého vzpomíná a modlitbu koná. ) nebo 108 (Hojnost), verš 2 ( modli se proto ke svému Pánu a přinášej mu obětinu! ). 30 Gale Encyklopedia of Religion, heslo Prayer, str

15 4, 5, 9 a 14 se slovo salát vyskytuje cca čtyřikrát častěji než ve zbývajícím textu Koránu 31 ). Ačkoli je tedy při studiu výskytu pojmu salát v Koránu třeba brát v potaz uvedené informace, lze dodat, že v majoritě se toto slovo vyskytuje jako označení zmiňované rituální modlitby Modlitba obecně Korán klade velký důraz na modlitbu jako takovou. Samo slovo islám znamená podřízení se Bohu a toto podřízení se děje primárně prostřednictvím uctívání Boha. V tomto uctívání pak modlitba hraje zásadní roli. 32 V kontextu islámu lze dokonce říci, že je modlitba pro náboženství nezbytná, že je základním prvkem náboženského chování. Jak již bylo řečeno, Korán zmiňuje modlitbu i v jiných podobách, největší důraz však klade na takovou modlitbu, jejímž cílem je (obecně) chválit a velebit Boha: Prospívat naopak bude ten, kdo je očištěn a jméno Pána svého vzpomíná a modlitbu koná. (87: 14), Rci: Vzývejte Boha či vzývejte milosrdného, a ať již jej nazýváte jakýmkoliv jménem, Jemu náleží jména nejkrásnější 33. A při modlitbě své nemluv ani příliš nahlas, ani příliš potichu, nýbrž hledej mezi obojím cestu střední. (17: 110), Dodržujte modlitbu, rozdávejte almužnu a sklánějte se s těmi, kdož se sklánějí 34! nebo Synáčku, dodržuj modlitbu, přikazuj vhodné a zakazuj zavrženíhodné! Buď trpělivý vůči tomu, co tě postihne, neboť to patří k podstatě věci! (31: 17). Poslední dva z uvedených veršů navíc patrně zdůrazňují potřebu modlit se pravidelně. Korán se také zmiňuje o tom, kdy je modlitba hodnotná a kdy je pro Boha přijatelná. Například v 50. verši súry 40 (Odpouštějící) zaznívá věta A prosba nevěřících není než bloudění., kterou snad lze považovat za diskvalifikaci pohanských modliteb. Naopak prosebné modlitby muslimů Bůh slibuje vyslyšet: Když se tě zeptají služebníci Moji na Mne, věz, že jsem blízko a že odpovím na prosbu prosícího, když mne poprosí. Nechť však na výzvu Mou odpoví a nechť ve Mne věří snad půjdou cestou správnou!. Rovněž zde nalezneme doporučení, jak k modlitbě přistupovat Vzývejte Pána svého pokorně a skrytě Encyklopaedia of Islam, heslo Salat, str Podle muslimů však Bůh modlitbu nenařizuje kvůli sobě, ale kvůli lidem samotným: Vždy bychom měli pamatovat na to, že Bůh lidskou modlitbu nepotřebuje, protože On žádné potřeby nemá. Bůh se zajímá jen o naše celkové blaho a prospěch. Když Bůh nutnost modlitby zdůrazňuje a ukládá nám ji za povinnost, chce nám pomoci; protože všechno dobré, jež činíme, je v náš prospěch, a každý přestupek, jehož se dopustíme, je přestupkem proti naší duši. (Abdalati, H. Zaostřeno na islám., str. 37) 33 Tato súra se zmiňuje i o jménech Božích, kterých je podle tradice obvykle uváděno Zde se patrně myslí sklánět se před Bohem. V komentáři (není-li uvedeno jinak, pocházejí citace komentářů i poznámkového aparátu vždy z vydání Koránu uvedeného v pramenech) k tomuto verši se píše: Výzva je určena především židům, ale má všeobecnou platnost, stejně jako celé učení Koránu. Hlavním projevem židovské bohoslužby bylo a je sklonění hlavy.. 35 Komentář v této části vykládá toto sdělení následujícím způsobem: Při modlitbě se musíme vyvarovat jakékoli okázalosti, povýšenosti a hlasitého projevu. Je-li odsuzován jakýkoli výstřelek, pak dvojnásobně zavrženíhodným je, když v pokoře předstupujeme před našeho Pána my, ubohé bytosti, tváří v tvář 15

16 vždyť on věru nemiluje přestupníky! nebo varování před opomíjením modlitby (a úcty vůči Bohu jako takové): I pravil Pán váš: Vzývejte Mne a já vás vyslyším! Ti, kdo se pyšně povyšují nad uctívání, ti věru vejdou do pekla, kde budou poníženi.. V souvislosti s modlitbou hovoří Korán často i o jiných osobách než o muslimech a Muhammadovi, což demonstruje obecnou platnost modlitby jako zásadního prvku víry. Například verš A Bůh uvádí těm, kdož uvěřili, příklad ženy Faraónovy, když zvolala: Pane můj, postav pro mne u Sebe v ráji příbytek a zachraň mne před Faraónem a jeho skutky a zachraň mne před lidem nespravedlivým! (66: 11) předkládá modlitbu Ásiji, kterou tradice považuje za jednu ze čtyř dokonalých žen. Pozornost věnuje také modlitbám jiných pro muslimy významných postav, jako jsou Abrahám nebo Mojžíš. Abrahám se snaží vyprosit si u Boha správné vedení, promlouvaje k němu: Pane, daruj mi moudrost a připoj mě k bezúhonným a učiň mě pro pokolení budoucí jazykem pravdomluvným a dej, ať jsem jedním z dědiců zahrady slastí, a odpusť otci mému, že patřil mezi bloudící, a nezahanbi mě v den, kdy nikomu ani majetek, ani synové neprospějí kromě těch, kdož se srdcem upřímným k Bohu přijdou, (26: 81 89). Dále pak Boha prosí i o dar modlitby pro další z jeho rodu: Pane můj, učiň, abych modlitbu dodržoval já i potomstvo mé a vyslyš, Pane náš, mé volání.. Mojžíšovu modlitbu lze rovněž považovat za prosebnou 36, přidává však i prvek velebení Boha: I řekl Mojžíš: Pane, mou hruď mi rozevři a mé dílo mi usnadni a uzel na mém jazyku uvolni, aby porozuměli mé řeči! A dej mi z rodiny mé pomocníka, Áróna, mého bratra,... abychom mohli Tebe často slavit a hojně Tě vzpomínat, vždyť věru nad námi jsi jasnozřivý! (20: 25 35). Modlí se dokonce i Ti, kteří dosáhli ráje Ty pak, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, ty povede Pán jejich ve víře jejich a pod nimi potekou řeky v zahradách blaženosti, v nichž voláním jejich bude: Sláva Tobě, Bože veliký! a přivítáním pozdrav: Mír s vámi! a koncem zvolání jejich: Chvála Bohu, Pána lidstva veškerého! (10: 9,10) Rituální modlitba salát Důležitost rituální modlitby úkonu složeného z kodifikovaného souboru slov a pohybů prostupuje prakticky celým textem Koránu. Význam modlitby dokládá i skutečnost, že je v rámci každé rak y 37 odříkávána súra Fátiha 38, Otvíratelka Knihy, umístěná v Koránu jako Všemohoucímu, který ví vše. Na první pohled je vidět, jak velký význam tu modlitba má jako výraz úcty vůči Bohu. 36 Z citovaných súr je patrné, že mezi jinými typy modliteb, než je rituální salát, převládají modlitby prosebné. Prosebné modlitbě v islámu bude věnována samostatná část. 37 Základní jednotka modlitby, v rámci které muslim provádí příslušný sled pohybů (viz dále) od prvního vzpřímeného postoje až po závěrečnou druhou prostraci. Modlitba sestává z více rak, jejich počet se může lišit podle záměru věřícího. Termín rak a se v Koránu nevyskytuje. 16

17 první (mimo rámec řazení podle počtu veršů). Dále jej pak vyzdvihují například následující verše: Toto Písmo, o němž pochyby není, je vedením pro bohabojné, kteří v nepoznatelné věří, modlitbu dodržují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají, (2: 2,3). Jak již bylo uvedeno, současná podoba modlitby byla ustavena spíše tradicí. Přesto se určité zmínky o jejích náležitostech vyskytují už v Koránu. Jedním z nejvýznačnějších rysů modlitby a povinným prvkem, který je třeba dodržovat, jsou modlitební časy. O nich nevypovídají pouze verše, v nichž se slovo salát přímo vyskytuje, ale i ty, které hovoří o společných modlitbách Muhammadových učedníků nebo o modlitebních zvycích proroka samotného, 39 protože modlitba salát jakožto pilíř islámu vychází z jeho osobních modliteb. Například verš Modli se v noci, kromě chvíle malé (73: 2) mu nařizuje noční modlitbu, zatímco verše... A oslavuj chválu Pána svého, když vstáváš, a za noci i při hvězd odchodu Jej oslavuj! (52: 48,49) přidávají i modlitbu za rozbřesku. Ve verších Jména Pána svého za jitra a za večera vzpomínej, i v části noci! A před Ním na zem padej a za noci dlouho Jeho slávu pěj! (76: 25,26) a Snášej trpělivě jejich řeči a před slunce východem a západem oslavuj chválu svého Pána a v noci též Jej oslavuj i na konci každého padnutí na zem! se pak hovoří o modlitbách za úsvitu a na konci dne (první z nich) a před východem a po západu slunce (druhý). Verše se v příkazech částečně překrývají, z uvedených tedy lze vyčíst tři základní časy modlitby dva ohraničující den, tedy za úsvitu a při západu slunce, a třetí v noci. K nim se posléze přidává ještě čas čtvrtý, poledne: Pronášejte slávu Bohu, když večer zastihne vás a když ráno procitáte a Jemu patří chvála na nebesích i na zemi a když večer se sklání a když poledne máte. (30: 17,18). 40 Dalším důležitým nařízením, které musí věřící v souvislosti s modlitbou dodržet, je zaujetí správného směru, označovaného slovem qibla. Zaujetí správného směru znamená, že je věřící při modlitbě otočen tváří ke svatyni Ka ba v Mekce. V Koránu je qible věnováno hned několik veršů súry 2. O svatyni Ka ba se mluví ve verši 144 ( Vídáme tě často obracet tvář svou k nebi sem a tam a obrátíme tě proto ke qible, jež se ti bude líbit. Obrať tedy svou tvář směrem k Mešitě posvátné! A kdekoliv budete, obracejte tvář svou ve směru jejím!... ), přičemž tento pokyn ( obracej tvář svou směrem k Mešitě posvátné ) se opakuje také ve 38 V poznámkovém aparátu Koránu v úvodu k této súře se píše: Učí nás dokonalé modlitbě. Modlit se správně znamená mít nějaké znalosti o Bohu a Jeho vlastnostech, Jeho vztahu k nám a Jeho tvůrčím aktu, jenž zahrnuje nás samé. (str. 17 ). Samotná súra pak zní Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého, milosrdnému, slitovnému, vládci dne soudného, Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme, veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou!. 39 Encyklopaedia of Islam, heslo Salat, str To, že je tento čas novější než ostatní tři, údajně dosvědčuje 238. verš súry 2 (Kráva): Dodržujte modlitby a modlitbu prostřední a stůjte před Bohem, pokorně mu oddáni!. (Encyklopaedia of Islam, heslo Salat, str. 926). 17

18 verších 149 a 150. Verše 142 ( Budou říkat hlupáci mezi lidmi: Co odvrátilo je od qibly jejich, k níž dříve se obraceli?... ), 143 (... A ustanovili jsme qiblu, k níž až dosud jste se obraceli, jedině proto, abychom rozeznali ty, kdož následují posla, od těch, kdož odvracejí se od stop jeho.... ) spolu s již uvedeným 144. veršem jasně naznačují dřívější existenci jiného směru, tedy, jak se prameny shodují, směrem k Jeruzalému, a věřícím nařizují tuto původní qiblu změnit a nahradit tou k Mekce. Bylo by nicméně chybou se domnívat, že hlavní příčinou této změny byl posvátný status Mekky. Sami muslimové (alespoň podle poznámkového aparátu Koránu) vnímají dodržování jednotného modlitebního směr spíš jako důkaz podřízení se vůli Boží: Modlitební směr na Jeruzalém by sám o sobě mohl připadat Arabům zvláštní, a stejně tak jeho změna na Ka bu, pokud by si mezitím zvykli na jiný. Ve skutečnosti ten či onen směr, na východ či na západ, sám o sobě nehrál roli. Důležitý byl smysl pro kázeň, na který Islám klade velký důraz.... (kom. 145). Z pohledu západní vědy snad lze vykládat tuto změnu spíše jako nástroj, jak odlišit nově vznikající náboženství od těch etablovaných, konkrétně židovství, jehož stoupenci své modlitby směřovali právě k Jeruzalému. O podmínce rituální čistoty (tahára) se Korán zmiňuje v osmi případech, z nichž za nejdůležitější lze považovat verše 4: 43 ( Vy, kteří věříte! Nepřibližujte se k modlitbě, jste-li opilí, dokud nebudete vědět, co říkáte; a nekonejte ji, jste-li znečištěni polucí leda jste-li na cestě dokud jste se neumyli! A jste-li nemocní nebo na cestách či někdo z vás přišel ze záchodu či měl styk se ženami, a nenaleznete-li vodu, omývejte se čistým pískem a otřete si jim obličeje i ruce své! A Bůh je věru promíjející a odpouštějící. ) a 5: 6 ( Vy, kteří věříte! Když se chystáte k modlitbě, umyjte si obličeje i ruce své až k loktům a otřete si hlavy své a nohy své až ke kotníkům! A jste-li potřísněni, očistěte se!... Verš následně pokračuje ve velmi podobném duchu jako 4: 43), které jasně vymezují hlavní podmínky 41, při nichž dochází ke znečištění, a rovněž uvádějí prostředky nápravy, tedy buď omytí rukou nohou až k loktům a kolenům, nebo koupel (tu patrně zmiňuje ono očistěte se ). Nemá-li muslim k dispozici dostatečné množství vody, může jako její náhražku použít písek. Tato praktika se nazývá tajammum. S přesnou sekvencí pohybů, které tvoří rak u, se v Koránu nesetkáme, opakovaně se v něm však mluví o sklánění se (např. 5: 55: Vaším přítelem je jedině Bůh a Jeho posel a ti, kdož věří, dodržují modlitbu, dávají almužnu a sklánějí se. ) a prostraci (např. 22: 77: Vy, 41 Ve výčtu těchto podmínek uvedeném těmito verši schází jedna poměrně důležitá, menstruace, o níž se zmiňuje verš 2: 222: A dotazují se tě na menstruaci. Rci: To je neduh; zdržujte se tedy žen svých po dobu menstruace a nepřibližujte se k nim, dokud se neočistí. A když se očistí, přicházejte k nim tak, jak Bůh vám to přikázal. A bůh věru miluje ty, kdož se kají, a miluje ty, kdož se očišťují!. 18

19 kteří věříte! Klaňte se, padejte na zem a uctívejte Pána svého. Konejte dobré, snad budete blaženi! ). Z povahy těchto pohybů je zjevné, že vhodně reprezentují úctu vůči Bohu, nicméně o přímé souvislosti mezi nimi a modlitbou salát se v Koránu nemluví. 42 O dalších podmínkách modlitby se již Korán konkrétně nezmiňuje Modlitba salát v tradici 43 Jestliže Korán věnuje modlitbě velkou pozornost a řadí ji k zásadním stavebním kamenům islámu (a potažmo snad i náboženství jako takového), pak se tradice v tomto směru nijak neodlišuje v obou nejdůležitější sbírkách hadíthů (již o nich byla řeč) zabírají pasáže o modlitbě největší část 44 prostoru určeného pěti pilířům islámu a jsou umístěny ihned za část týkající se vyznání víry (počítáme-li mezi ně i hadíthy o rituální čistotě, jejíž dosažení je základním předpokladem pro úspěšné vykonání modlitby). Nařízení týkající se náležitostí 45 rituální modlitby salát byla v době, kdy tyto sbírky vznikaly (9. stol.), již vymezena, a to díky učencům, kteří se touto problematikou zabývali ve století osmém v rámci snah vtisknout šarí e organizovanou podobu. Ačkoli část věnovaná Koránu zmiňuje podmínku rituální čistoty až v závěru, zde se práce hodlá přidržet řazení používaného sbírkou Sahíh al-buchárí a pohovořit o tomto nezbytném předpokladu již v úvodu. Al-Buchárího sbírka sdružuje hadíthy věnované rituální čistotě a tomu, jak ji dosáhnout, tři knihy (4 Omývání se, 5 Koupel a 7 Očista rukou a nohou zeminou), čtvrtý svazek (6 Menstruační periody) se pak zaměřuje na menstruaci. O tom, jak postupovat při umývání (wudú ), hovoří například hadíth 142, kniha 4., svazek 1.: Ibn Abbás se očišťoval a omýval si tvář (následujícím způsobem): Nabral do dlaně vody, vypláchl s ní ústa a vymyl si nos tak, že jej ponořil do vody a vodu pak vydechl. Následně nabral do dlaně (vodu) znovu a činil takto (gestikulace), spojiv při tom obě ruce, pak si omyl tvář, znovu nabral vodu do dlaně a omyl si pravé předloktí. Pak znovu nabral vodu a omyl si levé předloktí, přetřel si rukama ještě 42 Encyklopaedia of Islam, heslo Salat, str Tato práce používá v souvislosti s tradicí sbírku Sahíh al-buchárí, která je všeobecně považována za nejsprávnější, a to v anglickém překladu (viz prameny). V českém překladu tato sbírka není k dispozici, i když lze český překlad některých hadíthů vyhledat na webu islámské nadace (islamweb.cz). Není-li tedy uvedeno jinak, jedná se v případě citací z této sbírky spíše než o doslovný překlad z angličtiny o interpretaci smyslu sdělení autorem této práce. 44 Sbírka al-buchárího se modlitbou a souvisejícími nařízeními zaobírá v rozsahu cca 200 stránek z celkového počtu asi 350 věnovaných pilířům. 45 Ve sbírce Sahíh al-buchárí jsou jim věnovány knihy

20 mokrýma hlavu a pak nabral znovu vodu do dlaně a přelil jí svou pravou nohu až ke kotníkům a pak ji důkladně omyl. Pak, stejně jako prve, nabral znovu vodu do dlaně a důkladně omyl svou levou nohu (až ke kotníkům) a pravil: Viděl jsem Posla Božího, jak se omývá tímto způsobem.. Je patrné, že tradice na tomto místě již poskytuje velmi zevrubný popis, jak očistu provést, a závěrečný výrok dokládá předchozí premisu, že se značná pokynů ohledně modlitby řídí prorokovým příkladem. Situaci nicméně komplikuje to, že se některé hadíthy v určitých informacích rozcházejí. Zatímco například hadíth 159 (z téže knihy) udává, že si prorok při očistě omýval části těla pouze jednou, hned následující hadíth toto tvrzení vyvrací s tím, že tak činil dvakrát. Právě podobné problémy museli učenci při stanovování závazných pravidel řešit. Pomůckou jim v takovou chvíli mohl být patrně isnád (viz výše), popřípadě srovnání s jinými hadíthy nebo konsenzus. O koupeli (ghusl), tedy celkovém omytí, hovoří například hadíth 273 (kniha 5, svazek 1): Vyprávěla Maimuna. Po džanabě (intimní styk nebo poluce) byla před proroka postavena voda k očistě. Nalil si vodu pravou rukou dvakrát nebo třikrát přes levou ruku a pak si omyl intimní partie. Pak ruku dvakrát nebo třikrát otřel o zeď a vypláchl si ústa, vymyl si nos tak, že do něj nabral vodu a pak ji vydechl, pak si omyl tvář a předloktí, skropil vodou hlavu a omyl si tělo. Potom z toho místa odešel a omyl si nohy. Přinesla jsem mu kus látky, ale on ji nevzal a stopy vody z těla odstranil rukou. Ghusl je vyžadován vždy, když přijde věřící do kontaktu s nečistým (sem kromě pohlavních sekretů spadají také např. psí sliny, fekálie, zvratky atp.). Některé z jeho součástí mohou připomínat wudú, nicméně nakonec dochází k omytí celého těla. Pasáže týkající se odcházení z místa, kde se Muhammad myje, aby si mohl omýt nohy, a s odmítáním látky k usušení se vyskytují i v řadě dalších hadíthů. Prvně jmenovaný návyk lze pochopit celkem snadno, nicméně druhý se autorovi této práce nijak uspokojivě vysvětlit nepodařilo 46. V části věnované modlitbě v Koránu se tato práce v souvislosti s modlitebními časy zmiňuje vlastně také o tom, kolikrát během dne se má muslim modlit. Jak si ukážeme v souhrnné části o současné podobě modlitby, je muslimovi předepsáno modlit se během dne pětkrát. K tomuto počtu dospívá tradice zejména v popisu Muhammadova vzestupu do nebes označovaného jako mi rádž. Tomu předcházela zázračná cesta do Jeruzaléma (tzv. isrá, dohromady tvoří tzv. Noční cestu, kterou měl prorok podniknout někdy kolem roku 621), během níž Bůh pomohl prorokovi v okamžení překonat vzdálenost (od mešity v Mekce na 46 Je však třeba dodat, že u hadíthů, které o tomto zvyku hovoří, je vypravěčem (nakolik se autorovi podařilo zjistit) vždy právě Maimuna, jedna z Muhammadových žen. 20

21 Chrámovou horu), která karavaně trvala celé dny. 47 Když mu pak Kurajšovci nevěřili, oponoval jim popisem Jeruzaléma (jak tom hovoří hadíth 226, kniha 58, svazek 5: Vyprávěl Džábir bin Abdullah: Vypověděl, že slyšel, jak Posel Boží říká: Když mi Kurajšovci nevěřili (tzn. příběhu o Noční cestě), vystoupil jsem na al-hidžr a Alláh přede mne rozprostřel Jeruzalém. Začal jsem jim ho popisovat, jak jsem ho viděl. ). O vzestupu na nebesa hovoří hadíth 345, kniha 8, svazek 1. Nejprve popisuje, jak probíhala cesta na nebesa a s jakými osobnostmi měl prorok příležitost se setkat (mj. Abrahám, Ježíš a Mojžíš). Z hlediska této práce, resp. stanovení počtu modliteb, je však nejdůležitější až jeho třetí část:... Ibn Hazm a Anas bin Málik vypověděli: Prorok pravil: Pak Alláh mým následovníkům uložil padesát modliteb. Když jsem se s tímto příkazem vracel, prošel jsem okolo Mojžíše, který se mě zeptal: Co přikázal Alláh tvým následovníkům? Uložil jim padesát modliteb, odpověděl jsem. Mojžíš pravil: Vrať se ke svému Pánu (a pros za zmírnění příkazu), neboť to tví následovníci nevydrží. (Vrátil jsem se tedy k Alláhovi a prosil za zmírnění) a On příkaz zmírnil na polovic. Když jsem šel okolo Mojžíše znovu a pověděl jsem mu o tom, pravil: Vrať se ke svému Pánu, neboť to tví následovníci nevydrží. Vrátil jsem se tedy k Alláhovi a prosil za další zmírnění a příkaz byl zmírněn o polovinu. 48 Znovu jsem procházel kolem Mojžíše a on pravil: Vrať se ke svému Pánu, neboť to tví následovníci nevydrží. Vrátil jsem se tedy k Alláhovi a On řekl, Těchto modliteb jest pět a ty vydají za padesát, neb Mé Slovo je neměnné. Vrátil jsem se k Mojžíšovi a on mne opět poslal zpátky. Odpověděl jsem: Nyní se již stydím prosit svého Pána znovu..... Existuje nicméně také hadíth, který nabízí odlišné vysvětlení ohledně ustavení časů modliteb. Jedná se o hadíth 500, kniha 10, svazek 1, podle nějž k Muhammadovi pětkrát sestoupil anděl Gabriel, aby jej vybídl k modlitbě, a to vždy v předepsaný čas 49 (zde se tento hadíth od popisu mi rádže liší tím, že přímo uvádí i časy modliteb, nikoli pouze počet na jeden den). V hadíthu bezprostředně následujícím (č. 501) pak z úst prorokových zaznívá výčet 4 povolených a 4 zakázaných věcí, z nichž druhá je právě povinnost modlit se pětkrát denně v náležitých časech. 50 O tom, že má modlitba obligatorní charakter, se hadíthy zmiňují na 47 Korán o této cestě krátce hovoří v súře 17 (Noční cesta), verš 1: Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá svá znamení Zjevný početní problém je zde zcela opominut. 49 Časy budou uvedeny v souhrnné části věnované současné podobě modlitby. 50 První nařízení zjevně připomíná šahádu: Věřit v Alláha. (Pak jim vysvětlil, že to znamená) dosvědčit, že úcta (worship) náleží jen Alláhu a (Muhammadovi,) jeho proroku.. Ve třetím se pak hovoří o zakátu, o němž se spolu s modlitbou hovoří na mnoha místech jak v Koránu, tak v hadíthech. Zdá se tedy, že mezi těmito dvěma kultickými příkazy existuje úzká souvislost a že byly (spolu s vyznáním víry v jediného Boha) zřejmě dodržovány dříve (a pro rozvíjející se islám měly větší význam), než zbývající dva pilíře, tedy půst 21

22 mnoha místech a tato skutečnost prolíná všude, kde se o modlitbě hovoří. Jak již bylo řečeno, při modlitbě salát je třeba dodržet modlitební směr k mešitě v Mekce, tzv. qiblu. O ustavení tohoto směru pojednává např. hadíth 391, kniha 8, svazek 1: Vyprávěl Ibn Abbás: Když Prorok vstoupil do Ka by, vzýval Alláha u každé z jejích stěn a nemodlil se, dokud z ní nevyšel ven, a tváří ke Ka bě se pomodlil modlitbu o dvou rak ách a řekl, Toto je qibla... O tom, nakolik je při povinné modlitbě qibla závazná, vypovídá vynikajícím způsobem například následující hadíth (č. 393, kniha 8, svazek 1): Vyprávěl Džábir: Posel Boží se modlíval (nepovinné modlitby) při jízdě na své velbloudici (Rahila), kamkoli se obrátila, a kdykoli se chtěl pomodlit modlitbu povinnou, sesedl a modlil se podle qibly.. Qibla má bezpochyby posvátný charakter, což dosvědčuje mj. několikrát opakované pravidlo, že je tváří k Mekce zakázáno vykonávat potřebu (tzn. nejspíše ani jinou činnost, jejímž důsledkem je nečistota ve smyslu opaku rituální čistoty) Vyprávěl Abú Ajjúb al- Ansárí: Posel Boží řekl, Pokud se kdokoli z vás vydá ven, aby vykonal potřebu, nesmí se při tom obracet tváří ani zády podle qibly; musí být obrácen tváří k východu nebo západu... V textu výše se hovoří o několika rituálních podmínkách modlitby, jak je zmiňuje tradice, tedy o čistotě, časech a zaujetí správného směru. K dalším podmínkám patří správné odění. Platí, že muslim, který se chce modlit, musí mít zakryty stydké partie, respektive tělo od kolen k pupku (u žen pak celé tělo s výjimkou obličeje, dlaní a chodidel). 51 V tradici se nicméně často hovoří zejména o tom, že se prorok modlil zahalen do jednoho kusu oděvu (např. hadíth 350, kniha 8, svazek 1: Vyprávěl Umar bin Abí Saláma: Prorok se modlil v jednom kusu oděvu 52 a překřížil jeho konce. ). Vzhledem k tomu, že šel Muhammad patrně již tehdy příkladem vznikající komunitě, měl tento zvyk zřejmě materiální opodstatnění, jak by mohl dokládat následující hadíth (č kniha 8, svazek 1): Vyprávěl Abú Hurajra: Kdosi se Posla Božího ptal ohledně modlení se v jednom kusu oděvu. Posel boží odvětil, Má snad každý z vás dva kusy oděvu?. Tento kus oděvu by měl zakrývat ramena (hadíth 355, kniha 8, svazek 1: Vyprávěl Abú Hurajra: Prorok řekl, Nikdo z vás by se neměl modlit v jednom kusu oděvu, který nezakrývá ramena.. ), což je s výše uvedenou podmínkou v rozporu. Odkud přesně nařízení týkající se zakrytí stydkých partií pochází se autorovi této práce zjistit nepodařilo. Lze připustit, že se jedná o výsledek práce právních škol. Kromě podmínek ( zbožné předsevzetí autor jakožto obtížně zkoumatelný fenomén opomíjí) je vhodné zmínit ještě jednu instituci související s modlitbou, tedy volání k modlitbě. a pouť do Mekky. 51 Duchovní cesty islámu, str Otázkou je, co přesně se zde výrazem garment míní. Podle názoru autora se jedná o obdélníkovitý kus tkaniny, do nějž se lze zavinout. 22

23 Jedná se vlastně o signál k modlitbě, který tvoří nedílnou součást islámského koloritu každou z pěti modliteb ohlašuje z minaretu muezzin melodickým prozpěvováním, v němž chválí Boha a vyzývá k modlitbě. Stejně jako qiblou se islám adhánem odlišil od jiných náboženských skupin, což je patrné i z hadíthu, který pojednává o ustavení této instituce: Vyprávěl Ibn Umar: Když muslimové přišli do Medíny, shromažďovali se k modlitbám a čas k modlitbě odhadovali. V té době nebylo praktikování adhánu k modlitbě doposud zavedeno. Jednou o problému volání k modlitbě diskutovali. Někteří lidé navrhovali používat zvon jako křesťané, jiní doporučovali troubu podobnou rohu, který používají židé, Umar byl však první, kdo navrhl, že by měl k modlitbě svolávat člověk; Posel Boží tedy pověřil Bilála, aby vstal a odříkával adhán k modlitbě. (č. 578, kniha 11, svazek 1). V hadíthu (č. 577), který výše uvedenému předchází, je pak naznačena podoba tohoto volání:... Pak bylo Bilálovi přikázáno pronášet adhán k modlitbě tak, že dvakrát odříká jeho slova, a ikámu (volání k tomu, aby se věřící postavili do řad při modlitbách v řadách) tak, že odříká její slova jednou (ikáma 53 se pronáší, když jsou lidé připraveni k modlitbě). Z hadíthu 577 je patrné, že má volání k modlitbě dvě části jednou je zmíněný adhán, druhou pak ikáma, která adhán následuje po uplynutí určitého času. K doplnění obrazu modlitby v tradici je třeba alespoň v krátkosti zmínit, jak tradice hovoří o společné modlitbě salát al-džum a. Jedná se o zvláštní variantu běžné modlitby salát, kterou se muslimové modlí v pátek v poledne společně (nejlépe v mešitě). 54 Účast na ní je povinná pro všechny dospělé zdravé muže. 55 Svým způsobem tak připomíná nedělní křesťanskou bohoslužbu a je rovněž doplněna o kázání. Tradice klade na její význam mimořádný důraz. Například v hadíthu 466, kniha 8, svazek 1, se píše následující: Vyprávěl Abú Hurajra: Prorok pravil, Společná modlitba je 25krát lepší (odměnou) než modlitba o samotě doma nebo na tržišti, neboť provede-li člověk očistu a vykoná-li ji správně a vydá se do mešity za jediným účelem, modlit se, pak s každým krokem směrem k mešitě povyšuje ho Alláh za odměnu o stupeň a (odpouští) škrtá hříchy, jichž se dopouští před vstupem do mešity. Po vstupu do mešity pak je pak považován za modlícího se, dokud na modlitbu čeká, a andělé prosí u Alláha za to, aby mu odpustil, a opakují: Ó Bože, budiž k němu milosrdný, Ó Bože! Odpusť mu, dokud sedí v místě modliteb a nepouští větry.. 56 Neúčast na této 53 Viz dále. 54 V ČR se společné modlitby může badatel zúčastnit v pozici zúčastněného pozorovatele v mešitě v Praze na Černém mostě nebo v modlitebně u Václavského náměstí. Místní muslimská obec je v tomto směru velmi otevřená a návštěvám se nijak nebrání, což může autor této práce dosvědčit z vlastní zkušenosti. 55 Duchovní cesty islámu, str Při výkladu tohoto hadíthu lze jistě narazit na řadu nejasností, například proč má takový význam zmíněné čekání na modlitbu ( povyšování o stupeň se vztahuje k pozici v ráji). Hodnota společné modlitby z něj nicméně plyne jasně. 23