Právo soukromé. 1 Základní zásady soukromého práva HLAVA IV.

Transkript

1 HLAVA IV. Právo soukromé 46 1 Základní zásady soukromého práva Základní zásadou soukromého práva je již výše (hlava třetí 2) zmíněná zásada rovnosti subjektů, která je výrazem nejen rovnosti občanské, ale především tržních vztahů ovládaných principem ekonomické ekvivalence, jejichž většinu soukromé právo upravuje. Tato zásada se v soukromém právu projevuje v reciprocitě vnitřní struktury právních vztahů, která se vyjadřuje čtveřicí vzájemnosti práv a povinností pocházející již z římského práva, totiž: do ut des (dávám, abys mi za to něco dal), do ut facias (dávám, abys za to pro mne něco učinil, tj. něco jiného než dání něčeho), facio ut des (činím něco, abys mi za to něco dal), facio ut facias (činím něco, abys za to něco učinil pro mne). V zásadě rovnosti stran je rovněž implikována již výše zmíněná zásada, že nikdo nemůže být soudcem ve své vlastní věci (hlava třetí 2). Zásada rovnosti stran implikuje další významnou zásadu soukromého práva, tj. zásadu autonomie vůle subjektů. Tato zásada se projevuje v právní úpravě v tom, že většina norem soukromého práva má dispozitivní charakter. To znamená, že subjekty mohou vstupovat svobodně ze své vůle, iniciativy a rozhodnutí do soukromoprávních vztahů a stanovit si svá práva a své povinnosti, pokud v tom nejsou v moderní společnosti omezeny normami kogentního charakteru. Tato soukromoprávní zásada autonomie vůle subjektů má své různé specifické projevy.

2 HLAVA IV. PRÁVO SOUKROMÉ Jde o autonomii vlastnickou, tj. mít majetek, užívat jej a brát z něj užitky (srov. čl. 11 Listiny, 123 ObčZ), zejména autonomii smluvní, která znamená volnost uzavírání smluv, volnost výběru jejich typů, volnost výběru spolukontrahentů, volnost utváření smluvního obsahu (ať již formou přímého anebo nepřímého ujednání, jako jsou např. smluvní podmínky, volnost určení formy). Jde i o autonomii testovací, tj. o volnost pořídit o svém majetku pro případ smrti závěť, a tak při současném respektování práv tzv. neopomenutelných dědiců ( 479) vyloučit zákonnou posloupnost atd. Jde rovněž o autonomii rozvíjet osobnost člověka fyzické osoby (srov. čl. 10 Listiny, 11 n. ObčZ aj.), právě tak jako rozvíjet tvůrčí duševní činnost člověka fyzické osoby (čl. 34 Listiny, 2 n. AZ). Kromě toho se právě v soukromém právu výrazně uplatňují i některé další zásady jako zejména: pacta sunt servanda, která byla a je někdy částí literatury považována za nejvyšší, resp. nejobecnější zásadu právní. Tato zásada znamená, že již uzavřené smlouvy (ať pojmenované či nepojmenované 51 anebo spíše 491 odst. 1) mají být dodržovány; z této zásady dále důsledně vyplývá, že porušení smlouvy je porušením práva, které s sebou nese odpovědnost toho, kdo právo porušil (význam a úlohu této zásady v oblasti soukromého práva zdůrazňuje ve svých nálezech i Ústavní soud České republiky (jako např. ve svém nálezu ze dne sp. zn. IV US 201/96). Tato zásada však neznamená, že by nebylo možno jednostranně odstoupit od smlouvy zejména v těch případech, kdy tak stanoví zákon 48 odst. 1 (např. jako sankci za vadné plnění 622 odst. 1, 2 nebo sankci za prodlení dlužníka 517 odst. 1). Tato zásada rovněž nebrání odstoupení od smlouvy tam, kde rozhodnutí o setrvání v právním vztahu je podle zákona ve výlučné dispozici pouze jedné ze smluvních stran (popř. kterékoli z nich), jako je tomu např. při odvolání zmocnění [ 33b odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3], při ukončení smlouvy o úschově ( 749 odst. 2, 750) apod. Na možnosti jednostranného odstoupení od smlouvy se mohou strany též dohodnout 48 odst. 1 (v takovém případě odstoupení od smlouvy umožňuje shodná vůle stran); neminem laedere, tj. nikoho nepoškozovat, ať na jeho osobnosti či majetku, a to nejen porušením smluvní povinnosti (smluvního závazku), ale ani jiné mimosmluvní zákonné právní povinnosti, jak je to vyjádřeno v 415. Je to rovněž obecná právní zásada, která je v občanském zákoníku konkretizována vedle již citovaného ustanovení 415 např. i v dalších ustanoveních, jako např. 420 odst. 1 a 13 odst. 1; prevence, tj. předcházení ohrožování či porušování práv z občanskoprávních vztahů ( 3 odst. 2, 4, 6, 11 n., 43, 415, 417 až 419) a v případech, 47

3 DÍL PRVNÍ: OBECNÁ ČÁST kdy k ohrožení či porušení těchto práv již došlo, zabezpečit co nejúplnější nápravu způsobené újmy, ať již formou náhrady (reparace) peněžní či naturální ( 442 n.), anebo zmírnění formou zadostiučinění satisfakce (např. 13, 444). Se dvěma předchozími zásadami souvisí zásada: neminem laedit, qui iure suo utitur (nikomu neškodí ten, kdo vykonává své právo 3 odst. 1). To znamená, že vykonává-li (užívá-li) někdo své subjektivní právo, nelze to z hlediska objektivního práva kvalifikovat jako působení škody, a to ani tehdy, zasahuje-li tento výkon do osobnostní či majetkové sféry jiného subjektu práva. Tak např. domáhá-li se někdo svého práva např. za pomoci soudního výkonu (exekuce), nejde o působení škody, byť to s sebou objektivně nese majetkový úbytek na straně povinného. Rovněž tak po právu nepůsobí škodu ten, kdo na základě oprávnění z věcného břemene čerpá vodu ze sousedovy studny anebo chodí či jezdí přes jeho pozemek. Vzpomenutá zásada však nepřipouští šikanózní výkon práva, tj. výkon práva učiněný nikoli za účelem uspokojení vlastních potřeb, ale záměrně za účelem poškození jiného. Zákaz šikany lze kromě z obecných právně-filozofických zásad odvodit i z již citovaného 3 odst. 1. Ten stanoví, že výkon práv a povinností nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Tento zákaz lze např. dovodit i z 424 zakazujícího způsobení škody úmyslně proti dobrým mravům; ochrana dobré víry (bona fides) subjektů subjektivních soukromých práv, zejména jejich práv ze smlouvy. Tato významná zásada znamená, že zákon má být vždy vykládán tak, aby nebyl poškozen ten, kdo sám jednal v oprávněné dobré víře, že jedná po právu, resp. ten, kdo oprávněně důvěřuje v to, že po právu jedná někdo jiný (srov. např. 35 odst. 3, 33b odst. 4, 42a odst. 2, 56 odst. 1, 458 odst. 2); nemo turpitudinem suam alegare potest, tj. že nikdo nemůže mít prospěch ze zneužití práva či z porušení práva anebo z toho, že sám nejednal v dobré víře (např. 36 odst. 3 a 4, 40a, 49a, 130, 134). Obdobnou myšlenku vyjadřují rovněž zásady: ius ex iniuria non oritur (z bezpráví nevznikne právo); ochrana slabší strany. Tato zásada nabývá na své důležitosti v moderním vývoji práva zejména v souvislosti s existencí ekonomicky silných, leckdy trh ovládajících, nadnárodních obchodních společností. Je významná obzvláště pro smluvní vztahy mezi zmíněnými obchodními společnostmi právnickými osobami a osobami fyzickými. Pokud jde o konkrétní realizaci této zásady v platné právní úpravě, lze v oblasti smluvní poukázat zejména 48

4 HLAVA IV. PRÁVO SOUKROMÉ na úpravu spotřebitelských smluv v občanském zákoníku ( 52 n.). Tak např. 55 stanoví, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a že spotřebitel se nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, popř. jinak zhoršit své smluvní postavení. Spotřebitelské smlouvy nesmějí rovněž obsahovat ujednání (klauzule) označované jako zneužívající, resp. nekalé (unfair contract terms), která by v rozporu s požadavkem dobré víry přivodila značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele ( 56 odst. 1). Pokud jde o oblast deliktní, kde stanovením přísné objektivní odpovědnosti (strict liability) výrobce výrobku sleduje zajištění zvýšené ochrany spotřebitelů, lze poukázat např. na zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobků (č. 59/1998 Sb., ve znění zákona č. 209/2000 Sb.); V obchodním právu je třeba upozornit na 262 odst. 4 ObchZ, který zajišťuje i v této oblasti ochranu spotřebitele. nemo plus iuris (ad alium) transferre potest, quam ipse habet. Tato zásada znamená, že nikdo nemůže (na jiného) převést více práv, nežli sám má. Tato zásada platí obecně, nicméně nejvýrazněji se projevuje při převodech vlastnického práva; výjimku z této zásady tvoří případy nabytí vlastnictví od nevlastníka ( 486; širší pojetí však srov. 446 ObchZ); iura quaesita, tj. respektování v minulosti nabytých práv novou právní úpravou. S touto zásadou souvisí zásada, že zákon nemá být retroaktivní, tj. že nemá působit zpětně 854 (srov. k tomu podrobněji hlava devátá 4); neznalost zákona neomlouvá (ignorantia legis non excusat). Bez této zásady se právo obejít nemůže, protože jinak by to znamenalo individuálně zkoumat subjektivní stav vědomí jednotlivců; zákaz odepření výkonu spravedlnosti (denegationis iustitiae). Jde o zásadu uplatňující se především v oblasti procesního práva, nicméně však hraje významnou roli i při aplikaci hmotného práva (srov. hlava první 4). Odepření výkonu spravedlnosti se příkře rozchází s principy právního státu. 2 Struktura soukromého práva Soukromé právo se skládá z několika právních odvětví, resp. částí, které lze co do základu seskupit do tří skupin: a) obecné právo soukromé, jímž je právo občanské. Jeho základním legislativním pramenem je občanský zákoník č. 40/1964 Sb., 49

5 DÍL PRVNÍ: OBECNÁ ČÁST b) zvláštní (speciální) soukromá práva, tj. práva, která platí jen pro určité skupiny osob či jen pro zvláštní vztahy určitých oblastí společenského života. Těmi jsou zejména: právo obchodní, jehož základním legislativním pramenem je obchodní zákoník č. 513/1991 Sb., pracovní právo, jehož základním legislativním pramenem je zákoník práce č. 262/2006 Sb., právo rodinné, jehož základním legislativním pramenem je zákon o rodině č. 94/1963 Sb., c) mezinárodní právo soukromé zhruba řečeno upravuje soukromoprávní vztahy s cizím, tj. zahraničním prvkem. Jeho základním legislativním pramenem je zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb. Obecnost občanského práva se ve vztahu ke speciálním právním odvětvím (částem) uvedeným výše sub b) projevuje podpůrností (subsidiaritou) občanského práva ve vztahu k nim. To znamená, že všude tam, kde některou speciální soukromoprávní ať osobní či majetkovou otázku spadající do právních odvětví uvedených sub b) neřeší speciální právní předpis onoho právního odvětví, použije se k jejímu řešení podpůrně (subsidiárně) obecný předpis práva občanského. Výslovně je to vyjádřeno v 1 odst. 2 obchodního zákoníku, kde se praví: Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení (viz podle ustanovení obchodního zákoníku), řeší se podle předpisů práva občanského. Rovněž 104 ZoR stanoví, že ustanovení občanského zákoníku se používají tehdy, nestanoví-li tento zákon (viz zákon o rodině) něco jiného. Případy podpůrného (subsidiárního) použití (aplikace) obecných norem občanského práva nastávají především tehdy, kdy určitý speciální soukromoprávní předpis (např. obchodní zákoník, zákon o rodině) nějakou otázku záměrně neřeší a ponechává ji (ať zcela či zčásti) obecnému režimu občanskoprávnímu; obdobně je tomu i tehdy, jestliže speciální soukromoprávní předpis má nezamýšlenou mezeru (tzv. mezeru v zákoně). Obecnost občanského práva se ve vztahu ke speciálním soukromoprávním odvětvím (částem) projevuje i tím, že vyvolává-li nějaké ustanovení speciálního soukromoprávního předpisu pochybnost, kterou je třeba odstranit výkladem (interpretací), lze k jeho výkladu použít podobného ustanovení občanského zákoníku, resp. jiného občanskoprávního předpisu (např. ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, lze jako speciální soukromoprávní předpis interpretovat obdobně podle obecného občanskoprávního ustanovení). 50

6 3 Občanské právo hmotné jako obecné soukromé právo HLAVA IV. PRÁVO SOUKROMÉ 1. Občanské právo jako obecné právo soukromé je vymezeno především předmětem své úpravy. Tento předmět úpravy lze v podstatných znacích dovodit přímo z občanského zákoníku. Občanský zákoník předmět své úpravy sám legálně explikuje v ustanovení 1 odst. 2, kde se stanoví: Občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osobnosti, pokud tyto vztahy neupravují jiné zákony. Toto vymezení lze rozšířit na občanské právo vůbec, a to s doplněním, že občanský zákoník, popř. jiné občanskoprávní předpisy upravují i některé další vztahy, které jsou majetkovým vztahům upraveným občanským zákoníkem podobné nebo jsou s nimi souvislé. Takovými vztahy jsou konkrétně vztahy vyplývající z výsledků tvořivé duševní činnosti, tj. vztahy duševního vlastnictví jako vztahy autorskoprávní, vztahy týkající se výkonu výkonných umělců, vztahy průmyslového vlastnictví. Jejich úpravu 1 odst. 3 sice odkazuje zvláštním zákonům, zároveň však již svým systematickým zařazením dává zřetelně najevo, že je považuje za předmět občanského práva. Ustanovení 2 odst. 2 obsahuje důležité omezení majetkových a osobnostních vztahů, které jsou předmětem občanského práva. Podle citovaného ustanovení se jedná jen o takové vztahy, v nichž mají účastníci rovné postavení. Předmětem občanského práva je tedy např. úplatná dispozice s majetkem, ke které dochází smlouvou (např. kupní smlouvou). Není jím však např. placení daní, ani placení pokuty uložené správním úřadem či placení peněžitého trestu uloženého trestním soudem. Z toho je patrno, že předmět občanského práva je tak vymezen jednak pozitivně svým předmětem, jednak negativně tím, že není upraven jinými předpisy soukromoprávními. V těchto mezích platí normy občanskoprávních předpisů přímo. V oblasti upravené jinými soukromoprávními předpisy platí, jak bylo uvedeno již výše, pouze podpůrně (subsidiárně), pokud ovšem dotyčný právní předpis jejich aplikaci nevylučuje úplně. V naposled uvedeném případě nepřestávají mít občanskoprávní předpisy charakter předpisu obecného a podpůrného subsidiárního, i když jejich subsidiarita je in concreto nulová. 2. Občanské právo samo se vnitřně ze systematického hlediska člení na několik částí, které nebývají (a nejsou ani u nás) zcela shodné s vnitřním členěním občanského zákoníku (hlava osmá 4). 51

7 DÍL PRVNÍ: OBECNÁ ČÁST Podle obvyklého třídění se občanské právo skládá z pěti základních částí, jimiž jsou: a) práva věcná (iura in rem), zejména právo vlastnické jako základní (mateřské) věcné právo, věcná práva k věci cizí (iura in re aliena), b) právo závazkové, do něhož náleží právo smluvní, tj. závazky vznikající ze smluv (ex contractu), jakož i závazky vznikající z porušení smluv, právo mimosmluvní (deliktní), jehož obsahem jsou závazky vznikající z porušení práva, zejména ze způsobení škody (ex delicto), c) právo dědické, d) právo na ochranu osobnosti neboli práva ryze osobní, resp. všeobecná práva osobnostní, tj. taková, která příslušejí bez rozdílu každé fyzické osobě. Zahrnují zejména právo na život, zdraví, svobodu, jméno, soukromí, čest a důstojnost, ale i právo na zachování různých profesních tajemství, která přímo souvisejí s právy uvedenými v čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (srov. např. zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů), e) práva duševního (intelektuálního) vlastnictví včetně práv průmyslového vlastnictví, u nichž se úzce kombinují práva osobní, resp. osobnostní, a práva majetková. Jsou jimi: práva k individuálním výsledkům tvůrčí činnosti (právo autorské, právo k výkonu výkonného umělce), práva průmyslová k výsledkům tvůrčí činnosti postrádající individuální povahu (práva k vynálezům, průmyslovým právům a zlepšovacím návrhům, ochrana průmyslového vzoru, ochrana topografií polovodičových výrobků a ochrana práv k novým odrůdám rostlin a plemenům zvířat). Práva sub d) a sub e)jsou v části literatury (srov. Práva k nehmotným statkům. Praha : Codex, 1994) spolu s dalšími majetkovými právy k nehmotným statkům, jako jsou ochranné známky, označení původu, obchodní jméno označována široce jako práva k nehmotným statkům. V platném soukromoprávním řádu jsou práva uvedená sub a) až d) upravena přímo v občanském zákoníku. Společenské vztahy, které vyplývají z práv uvedených sub e), jsou ve smyslu 1 odst. 3 naopak již tradičně vyhrazeny zvláštním zákonům (autorské právo včetně práv k výkonu výkonného umělce je upraveno zákonem č. 121/2000 Sb., zatímco práva průmyslová jsou upravena zákonem č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, dále ochrana průmyslových vzorů je upravena v zákoně č. 207/2000 Sb., 52

8 HLAVA IV. PRÁVO SOUKROMÉ ochrana topografií polovodičových výrobků v zákoně č. 529/1991 Sb., ochrana práv k odrůdám rostlin v zákoně č. 408/2000 Sb. atd.). Kromě částí občanského práva výše uvedených zná teorie i platný občanský zákoník jinou část občanského práva označovanou jako část obecnou. Ta se svou vysokou mírou abstrakce obsahuje normy všem částem občanského práva, a vzhledem k ústřednímu postavení občanského práva v systému soukromého práva, i všem odvětvím soukromého práva společné (např. normy o subjektech občanského práva, o právních úkonech, o zastoupení, o promlčení). V některých ustanoveních obsahuje obecná část občanského zákoníku normy dokonce společné pro celý právní řád, tj. i pro právo veřejné (např. normy o fyzických a právnických osobách). Z nejobecnějšího pohledu lze systematiku občanského práva stanovit takto. I. Obecná část Jde o ustanovení společná pro celé občanské právo, popř. jej přesahující: zejména předmět úpravy, právní skutečnosti (především právní úkony), občanskoprávní vztah a jeho prvky, tj. subjekty včetně zastoupení, objekt a obsah, jakož i promlčení II. Absolutní práva majetková, tj. právo vlastnické, věcná práva k věci cizí III. Relativní práva majetková, tj. závazková práva obecná ustanovení o závazcích (pojem, vznik, změna, zajištění a zánik závazku), závazkové právo smluvní (kontraktní), závazkové právo deliktní odpovědnost za porušení mimosmluvní povinnost IV. Právo na ochranu osobnosti V. Práva duševního vlastnictví VI. Dědické právo Připravený návrh nového občanského zákoníku vychází z tradičního členění soukromých práv na osobní (osobnostní) a majetkové, čemuž odpovídá i vnitřní členění zákoníku. Osobním právům se věnuje zejména prvá a druhá část zákoníku (druhou část tvoří nově rodinné právo), zatímco majetkovým právům hlavně část třetí (věcná práva) a část čtvrtá (závazková práva). Část občanskoprávní teorie však vychází z toho, že rodinné právo tvoří pro svou povahu smíšené právo (komplex jak osobních osobnostních práv, která převažují, tak majetkových práv), což by se mělo odrazit i v jeho systematickém řazení. 53

9 DÍL PRVNÍ: OBECNÁ ČÁST Spolu s dědickým právem by měly být řazeny na závěr systematicky občanského práva. 4 Občanské právo procesní Občanskému hmotnému právu slouží občanské (civilní) právo procesní (civilní proces). Činí tak tím, že upravuje postup soudu i jiných subjektů řízení (zejména účastníků řízení) při realizaci a ochraně subjektivních občanských hmotných práv. Za tím účelem upravuje procesněprávní vztahy s procesními právy a povinnostmi, které mezi těmito subjekty řízení vznikají a jež jsou odlišné od občanských hmotněprávních vztahů (např. právo, resp. povinnost vyjádřit se na výzvu soudu k věci nebo povinnost vypovídat před soudem jako svědek nebo povinnost platit náklady řízení nebo povinnost strpět nucený výkon rozhodnutí atd.). Tím, kdo ochranu subjektivním občanským hmotným právům poskytuje, jsou zásadně soudy. Každý má právo dovolat se ochrany u soudu, není-li zcela výjimečně k ochraně povolán jiný orgán (srov. 4 ObčZ, 3 OSŘ; čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny). Soustavu soudů v České republice tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní soudy (počtem dva), krajské soudy (osm), okresní soudy (sedmdesát pět). V hlavním městě je deset obvodních soudů (s funkcí okresního soudu) a Městský soud v Praze (s funkcí krajského soudu). Všechny uvedené soudy, s výjimkou Nejvyššího správního soudu, rozhodují jak v občanskoprávním (civilním) řízení, tak v trestním řízení. Základním předpisem upravujícím postup soudů v občanském soudním řízení neboli základním předpisem občanského práva procesního je občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.). Občanský soudní řád je v současnosti jedním z nejčastěji novelizovaných zákonů. Již tím byla nejednou naru šena jeho vnitřní vyváženost a celková koncepce. I když jeho jednotlivé změny byly potřebné k tomu, aby se docílilo návratu k demokratickým institucím dříve potlačeným totalitním režimem a zároveň přiblížení ke standardu právní ochrany v současném demokratickém světě, je zřejmé, že občanský soudní řád ve své současné podobě není vnitřně souladným a jasnou koncepcí vybaveným základním procesním předpisem. Nová kodifikace občanského procesního práva, se proto zdá být jediným východiskem. 54

10 HLAVA IV. PRÁVO SOUKROMÉ A. Vztah občanského práva hmotného a občanského práva procesního Vztah občanského práva hmotného a občanského práva procesního je dán tím, že hmotné právo upravuje kromě okruhu svých subjektů vznik, změnu, zajištění a zánik osobních, majetkových (věcných, závazkových a dědických subjektivních práv a povinností), kdežto občanské právo procesní zabezpečuje způsoby jejich ochrany, realizace a nuceného vymáhání pomocí státní moci. Občanské právo procesní se tak stává zásadně formou (způsobem) realizace občanského práva hmotného. Proto je též nazýváno právem formálním. Realizace občanského práva hmotného má v procesním civilním právu různé podoby. To plyne z toho, že civilní procesní právo je vnitřně diferencované a samo se člení na stadia (fáze) a druhy procesu. Tato stadia a druhy procesu nejsou dány samoúčelně procesem samým, nýbrž jsou určovány požadavky, které na realizaci každého právního předpisu, tedy i občanského soudního řádu, jsou kladeny. Stadia procesu jsou proces (řízení) nalézací a proces (řízení) vykonávací. V řízení nalézacím se soud zabývá otázkou quid iuris neboli nalézá právo v jednotlivém případě a zpravidla je vyslovuje formou rozsudku. Rozsudek je po nabytí právní moci pro účastníky závazný. Zpravidla se však nerozhoduje pouze v jednom stupni: procesní právo zná tzv. opravné prostředky, přičemž řízení o nich patří rovněž do nalézacího řízení. O druhém stadiu, tj. o řízení vykonávacím srov. dále. B. Základní druhy civilního procesu Základními druhy civilního procesu jsou řízení sporné a řízení nesporné. V řízení sporném jde o ochranu hmotného práva, které zpravidla existovalo již před podáním žaloby, tj. před zahájením řízení. Soud v tomto řízení jen autoritativně potvrdí existenci tohoto práva a tomu odpovídající povinnosti. Proto rozhodnutí v těchto řízeních (sporech) mají většinou deklaratorní povahu. Charakteristickým rysem sporného řízení je to, že v něm stojí proti sobě dvě sporné strany, tj. žalobce (např. věřitel) a žalovaný (např. dlužník). Mezi nimi existuje tzv. spor o právo. Sporné řízení je žalobní řízení, tj. zahajuje se vždy na návrh (k žalobě) toho, kdo se ochrany před soudem domáhá. Řízení sporné je plně ovládáno zásadou dispoziční. To znamená, že je v zásadě na vůli stran sporu, zda spor vůbec proběhne a zda skončí meritorním rozhodnutím; účastníci sporu se mohou dohodnout i jinak. 55

11 DÍL PRVNÍ: OBECNÁ ČÁST V řízení nesporném se neřeší spor o právo, nýbrž se v něm upravují právní vztahy účastníků, a to zpravidla pro budoucno. Patří sem předně některé otázky osobního stavu, řízení ve věcech péče o nezletilé, o způsobilosti k právním úkonům, řízení o osvojení dítěte, řízení o prohlášení za mrtvého. Z majetkových otázek sem patří řízení o dědictví, řízení o úschovách, řízení o umoření listin atd. Rozhodnutí vydaná v nesporném řízení (ať rozsudky nebo usnesení) mají zásadně pravotvornou (konstitutivní) povahu. Řízení se podle povahy věci zahajuje buď na návrh účastníka, anebo může být zahájeno i bez návrhu rozhodnutím soudu (ex offo). Účastníci nesporného řízení nemají postavení stran sporu, tj. postavení vzájemných odpůrců; účastník řízení může být třeba jen jeden. Soud je oprávněn více do řízení zasahovat v zájmu ochrany některých osob (např. nezletilých dětí), popř. v zájmu obecném. Vedle sporného a nesporného řízení jako základních druhů procesu se rozlišuje ještě řízení zajišťovací. Jeho účelem je předběžná ochrana práv, poskytovaná soudem ještě dříve, než je zahájeno řízení ve věci samé anebo na samém počátku řízení. V zajišťovacím řízení jde o to, aby se zabránilo nepříznivým majetkovým i osobním následkům, které by mohly nastat či prohlubovat se v době, než soud dospěje k meritornímu rozhodnutí. V zajišťovacím řízení lze vydat i tzv. předběžné opatření. Tím se např. uloží žalovanému, aby se prozatím zdržel nějakého jednání do doby, než bude rozhodnuto o vlastnickém právu, aby odevzdal dítě do péče druhého z rodičů do doby, než bude rozhodnuto o jeho výchově apod. V zajišťovacím řízení lze též zajistit důkaz, je-li obava, že později jej nebude možno provést vůbec, nebo jen s velkými obtížemi. 56 C. Zvláštní druhy řízení V občanském a vůbec v soukromém právu jde o velmi různorodé vztahy. Tomu v právu procesním odpovídá nejen základní členění procesu na sporný proces a nesporný proces, ale též existence některých dílčích, samostatně upravených, speciálních řízení. I když jsou tato speciální řízení někdy upravena samostatnými zákony, platí pro ně podpůrně (subsidiárně) občanský soudní řád, takže celkově patří do rámce občanského procesního práva. Sem lze řadit: insolvenční (konkurzní a vyrovnací) řízení; V současnosti je upraveno zákonem č. 186/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Jde o zvláštní soudní řízení, v němž mají být uspořádány majetkové poměry dlužníka, který je v úpadku, tj. který