MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti Ornitofauna Cvilínského Předního a Zadního kopce u Krnova a její ochrana BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2016/2017 Václav Čermák

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci Ornitofauna Cvilínského Předního a Zadního kopce u Krnova a její ochrana vypracoval samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědom, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Krnově dne

3 Poděkování Děkuji vedoucímu mé bakalářské práce panu doc. Ing. Petru Čermákovi, PhD. za veškerý jeho věnovaný čas a za odborné vedení mé práce. Také velmi děkuji svým rodičům a celé mé rodině za jejich velkou podporu po celou dobu mého studia, zvláště pak mým prarodičům za jejich modlitbu a mé sestře Mgr. Veronice Chlubné za korekturu textu a za pomoc s překladem. Dále chci poděkovat kamarádce Kateřině Laštůvkové za pomoc při sběru dat v terénu a spolužákům Pavlu Tylšovi a Michalu Ferdusovi za jejich motivaci a pomoc během studia a při sepisování této práce. V neposlední řadě bych chtěl také poděkovat mé spolužačce a vážené kamarádce Evičce Kútné za veškerou její pomoc a přátelství, které mi bylo oporou během studia na této škole.

4 Abstrakt Václav Čermák Ornitofauna Cvilínského Předního a Zadního kopce u Krnova a její ochrana Tato bakalářská práce se zabývá aktuálním druhovým zastoupením ornitofauny Předního a Zadního Cvilínského kopce u Krnova a výskytem doupných stromů vhodných pro hnízdění dutinových druhů ptáků v této lokalitě. Výsledky práce se dále snaží vztahovat do souvislostí a porovnat je se stavem ornitofauny z roku Pro monitoring ornitofauny byla použita bodová metoda a metoda prostých pochůzek. Monitoring doupných stromů byl prováděn přímým pozorováním v terénu. Ve sledované lokalitě bylo zjištěno celkem 51 druhů ptáků. Z toho jich je 25 hnízdících a 13 chráněných zákonem. Dále bylo na lokalitě zjištěno 109 doupných stromů. Práce dále obsahuje hodnocení výskytu dutinových druhů ptáků a navrhuje rámcové zásady péče pro hospodaření v těchto lesích s cílem podpory místní ornitofauny. Klíčová slova ornitofauna Krnov Cvilín bodová metoda pozorování doupné stromy dutinové druhy ptáků

5 Abstract Václav Čermák Ornithofauna of Přední a Zadní Cvilínský kopec hills near Krnov and its protection This bachelor thesis deals with the current species representation of ornithofauna of Přední a Zadní Cvilínský kopec hills near Krnov and the occurrence of hollow-bearing trees suitable for hollow-nesting birds in this locality. The results of the thesis also try to find the link between the conditions of the ornithofauna of For the monitoring of ornithofauna, a census method and a walking method were used. The monitoring of the hollow-bearing trees was carried out by direct field observation. A total of 51 species of birds were found in the monitored locality. Of these, there are 25 nesting and 13 protected by law. In addition, 109 hollow-bearing trees were found in that locality. The work also contains an assessment of the occurrence of hollow-nesting bird species and a framework of the forestry management support of the local ornithofauna. Key words Ornithofauna Krnov Cvilin Census method of observation Hollow-bearing trees Hollow-nesting birds

6 Obsah 1. Úvod Cíl práce Literární přehled Monitoring avifauny Doupné stromy Dutinové druhy ptáků Charakteristika dutinových ptáků dříve zaznamenaných ve sledované lokalitě Charakteristika území Historie oblasti Lokalizace Geomorfologie Geologické a pedologické podmínky Klimatické podmínky Biocenóza Charakteristika jednotlivých pozorovacích stanovišť Metodika Metodika sledování výskytu druhů Metodika sledování výskytu druhů pochůzkovou metodou Metodika sledování výskytu druhů bodovou metodou Metodika monitoringu doupných stromů Výsledky Výsledky terénních prací sledování výskytu druhů Výsledky terénních prací sledování výskytu druhů pochůzkovou metodou Výsledky terénních prací sledování výskytu druhů bodovou metodou Hodnocení prezence doupných stromů Vztah výskytu dutinových druhů k výskytu doupných stromů Diskuze Celkový soupis zjištěných druhů a srovnání s předchozími průzkumy Hodnocení stavu doupných stromů a dutinových druhů ptáků Závěr Summary Seznam použité literatury Knižní zdroje Online zdroje Seznam tabulek a obrázků Seznam tabulek Seznam obrázků Přílohy... 64

7 1. Úvod V šedesátých letech vynikla v počtu nových chráněných území velmi pestrá geologická a geomorfologická struktura krajiny okresu (Bruntál). Teprve intenzifikace zemědělství s rozsáhlým scelováním pozemků, ničením remízků, rozoráváním luk a systematickým odvodňováním krajiny, včetně pramenišť, obrátila pozornost správy ochrany přírody k vyhledávání zbytků květnatých porostů luk, rašelinišť v nižších polohách a všem typům mokřadů. Na postupné vyhlašování nových maloplodých chráněných území navazovala správa ochrany přírody v sedmdesátých letech 20. století budováním naučných stezek (Weissmannová a kol., 2004). Jedním takovým místem je i lokalita Předního a Zadního Cvilínského kopce, která je předmětem zájmu přírodovědců už mnoho let. Může za to především pozice samotného Krnovska na rozhraní Slezské nížiny, Hrubého a Nízkého Jeseníku s rozdílnými přírodními poměry, ale také lokální rozmanitost prostředí, která je ovlivňována mimo jiné přítomností řek Opavy a Opavice, Petrova rybníka, Hájnického rybníka, různým působením člověka na krajinu, ať už nyní, nebo v historii, nebo naopak jeho malým zásahem do přirozeného vývoje prostředí. O tom svědčí také zařazení oblasti do ÚSES (územní systém ekologické stability), kde je Přední Cvilínský kopec začleněn do sítě nadregionálních biokoridorů a stanoveno nadregionální biocentrum NRBC 67 Cvilín s plochou 1000 ha, do kterého spadá i celá plocha Zadního Cvilínského kopce. Česká část Slezska je poměrně velké a rozmanité území a podle toho vypadá i složení místní avifauny. Celkově bylo ve Slezsku od roku 1950 zaznamenáno 327 druhů ptáků. Z celkového počtu bylo během posledního mapování hnízdního rozšíření ptáků v ČR v letech a pozdějších zpráv prokázáno nebo pravděpodobně doloženo hnízdění u 187 druhů (Roháček a kol., 2013). V roce 2001 byl v hnízdním období proveden ornitologický průzkum Cvilínského kopce u Krnova. Jeho cílem bylo zjištění všech ptačích druhů z hlediska kvalitativního a semikvantitativního. Byla zkoumána vazba ptačích druhů na jednotlivé části lokality a jejich význam pro zkoumané území, jednotlivé body, které byly zastoupeny rozdílnými biotopy, byly porovnány z hlediska podobnosti (Kočvara a Adamík, 2007). Ve své práci budu tedy vycházet nejen z mého vlastního pozorování, jež bylo prováděno v současné době, ale také z ornitologického průzkumu, který zde probíhal před šestnácti lety a ze vzájemného porovnání obou souborů zjištěných dat. 1

8 Ornitologické průzkumy v lesních oblastech a podpora mnohých druhů může být podstatnou složkou celkové péče o zdraví lesa a jeho hospodaření. Mnohé druhy totiž účinně regulují různé druhy škůdců např. sýkory vyhledávají larvy škůdců v lesích, semenožravé druhy sbírají semena plevelů a dravci loví přemnožené hlodavce. Některé ptačí druhy jsou šiřiteli rostlin, keřů a dřevin. Hlavně drozdovití ptáci zanášejí svým trusem na paseky jeřáby nebo do podrostu bez černý, brslen, hloh, kalinu, šípek nebo ptačí zob. Sojky a ořešníci bezděčně rozšiřují žaludy a bukvice, křivky semena smrků a modřínů a hýli semena jasanů (Fric, 1956). Nedá se sice tvrdit, že by ptáci mohli mít rozhodující vliv na likvidaci kalamitního přemnožení některého hmyzího škůdce, ale svoji nezastupitelnou roli v těchto případech mají (Doležal, 2010) Cíl práce Cílem mé práce je popis sledované oblasti z pohledu kvality biotopů pro ptačí populace, zjištění aktuální druhové skladby ornitofauny a porovnání mých výsledků s průzkumem realizovaným v roce 2001 Radimem Kočvarou a Peterem Adamíkem. Pomocí výsledků pak také zhodnotit význam jednotlivých ptačích populací, specifikovat jejich případné ohrožení a navrhnout rámcové zásady lesnického hospodaření pro podporu klíčových druhů. Dále je mým cílem popis četnosti, parametrů a rozmístění doupných stromů ve zkoumané oblasti a porovnání jejich stavu k biodiverzitě dutinových druhů ptáků. 2

9 2. Literární přehled 2.1. Monitoring avifauny V současné době se kvantitativní výzkum ptáků zaměřuje zhruba na tři okruhy problémů: a) tzv. základní výzkum zabývá se strukturou a početností ptačích společenstev v jednotlivých typech biotopů, sukcesí atd.; b) velkoplošný výzkum, při kterém jsou zpracovány větší plochy nebo oblasti, převážně s cílem získat výsledky využitelné pro krajinné plánování a ochranu přírody; c) monitorovací programy jde o dlouhodobá sledování vývoje početnosti ptačích populací, která jsou důležitá pro podchycení zákonitostí, jimiž se kolísání početnosti řídí (Janda, 1986). Ptáci totiž mohou sloužit jako velice kvalitní bioindikační živočichové. Bioindikátory jsou ty druhy rostlin nebo živočichů, jejichž výskyt, přítomnost nebo nepřítomnost, popřípadě početnost mohou být ukazatelem určitých abiotických faktorů v krajině. Běžně se používá např. bioindikační využití bylin v lesnictví, kdy přítomnost určitých druhů signalizuje vodní, půdní a jiné poměry stanoviště. V současné době se do popředí zájmu dostává indikace změn působených v krajině lidskou činností. Pozornost se zaměřuje především na ty druhy nebo živočišné skupiny, jejichž přítomnost, popřípadě početnost je indikátorem určitého stupně zatížení krajiny činností člověka. Používají se jednak nejrůznější skupiny bezobratlých a z obratlovců nejčastěji právě ptáci. Ptáci jsou jako bioindikátory vhodní především proto, že: a) v našich zeměpisných šířkách jsou druhově nejbohatší skupinou obratlovců; b) Potravně nejsou tak specializovaní, jako jsou jiné třídy obratlovců. Snadno tak překonávají menší změny v ekosystémech a jejich počty nemají výrazná kolísání mezi jednotlivými roky. Je tedy relativně snadné rozeznat dlouhodobé trendy vývoje jejich početnosti; c) mnoho druhů ptáků má terminální postavení v potravních řetězcích, takže se změny v biocenózách při vlivu na ně sčítají a kumulují; d) ve většině ekosystémů, především v těch, které jsou typické pro kulturní krajinu, mají ptáci postavení významné složky biomasy konzumentů; e) mnoho menších druhů má velký roční přírůstek populace, takže se výrazné jednorázové změny početnosti relativně rychle vyrovnávají; f) mají velmi variabilní a přizpůsobivé chování, rychle se vyrovnají se změnami krajiny, ale naopak mají i určitý konzervatismus, který je vede k tomu, aby i po výrazných změnách setrvali v krajině, pokud jejich chování je jen trochu schopno přizpůsobit se novému stavu; 3

10 g) velká pohyblivost umožňuje ptákům variabilní využívání zdrojů potravy a různých prostorů v krajině v průběhu roku; h) ekologie většiny ptačích druhů je dostatečně známa a prostudována (Janda, 1986). Pro monitoring avifauny se v dnešní době využívá velké množství různých metod, často různým způsobem modifikovaných. Uvedené metody jsou jen výčtem nejpoužívanějších z jinak širokého spektra možností. Metoda mapování hnízdních okrsků: Metoda spočívá v provedení většího počtu kontrol na vymezené ploše v průběhu hnízdního období. Při každé kontrole do schematické mapky plochy jsou smluvenými značkami zaznamenány pozice všech pozorovaných ptáků. Zvláštní důraz se klade na zpívající samce a na jedince s chováním svědčícím o obhajobě hnízdního okrsku. Při vyhodnocování se zjištěné údaje o jednom druhu ze všech kontrol překreslí do společné mapky. Jedinci obsahující hnízdní okrsek se budou opakovaně vyskytovat v jednom úseku plochy, takže záznamy o jejich pozorování z různých dat vytvoří jakýsi shluk bodů, který ukazuje na obsazení hnízdního okrsku. Sečtením všech těchto shluků je možno získat počet okrsků obsazených daným druhem. Podobně jsou zpracovány všechny druhy vyskytující se na ploše a díky tomu je výsledkem přehled kvalitativního i kvantitativního složení ptačího společenstva (Janda, 1986). Liniové metody: Liniové metody dovolují sčítat ptáky po jedné nebo obou stranách vytyčeného transektu (linie) v jednom nebo více biotopech. Ve většině případů jsou ptáci sčítáni v pásu určité šířky nebo je měřena jejich vzdálenost od linie a početnost je odhadována podle této vzdálenosti. Dlouhá tradice liniového sčítání způsobila, že bylo vypracováno takřka nepřehledné množství nejrůznějších modifikací (Janda, 1986). Bodové metody: Při bodovém sčítání jsou zaznamenáváni ptáci na určitém počtu pevně stanovených bodů po určitou dobu. Na těchto tzv. sčítacích bodech můžeme buď počítat všechny pozorované jedince (metoda I.P.A.), nebo je možné registrovat pouze výskyt jednotlivých ptačích druhů a na jejich početnost usuzovat z frekvence (metoda E.F.P.). Obě metody jsou určeny pro sledování ptáků v hnízdním období. Bodové sčítání je ovšem možné použít i v ostatních obdobích roku. V těchto případech se nejčastěji používá metoda nazývaná bodový transekt (Janda, 1986). Metoda přímého vyhledávání hnízd: Tato metoda patří k nejstarším kvantitativním metodám používaným v hnízdním období. Početnost zkoumaných ptačích druhů je zjišťována podle počtu nalezených hnízd. Cílem této metody je zjistit všechna hnízda ptáků vyskytujících 4

11 se a hnízdících na sledované ploše. Metoda bývá považována za jednu z nejpřesnějších kvantitativních metod, ale současně i za metodu nejnáročnější (Janda, 1986). Metoda zpětných odchytů: Vychází z předpokladu, že se část populace, která je v první části práce odchycena a označena, po opětovném vypuštění rovnoměrně rozptýlí v populaci a při dalších odchytech bude poměr označených a neoznačených jedinců stejný, jako je poměr mezi počtem původně označených a celou populací (tzv. Lincolnův index) (Janda, 1986) Doupné stromy Nejen pro mnohé druhy ptáků jsou domovem doupné stromy. Stromy s dobře vyvinutými přírodními dutinami obývají také někteří drobní savci, plazi nebo také obojživelníci a bezobratlí. Dostatek doupných stromů je v dnešní době pouze v lesích ponechaných přirozenému vývoji, protože se většinou jedná o staré stromy, ale také o stromy odumírající nebo mrtvé. Dutiny vznikají nejčastěji na místě odlomených větví či dalších zranění stromu, a to vydlabáním zejména datlovitými ptáky, kteří svými silnými zobáky vyklovávají úkryty pro jejich hnízda či cestu k potravě podkornímu hmyzu. Také otvory po odpadlých větvích vyhnijí při narušení jádrového dřeva hnilobou a zůstane dutina s menším otvorem, vhodným například pro pěvce. Samovolný vznik dutiny trvá mnoho let. Podle druhu dřeviny se dutina formuje obvykle ve věku 80 až 200 let (Kajzarová, 2012). Množství stromů s dutinami má podle dlouhodobějšího pozorování přímý vliv na početnosti ptáků hnízdících v dané lokalitě. Hnízdění v dutinách stromů je pro ptáky výhodné, protože je bezpečnější pro jejich vejce a mláďata než otevřená hnízda mimo dutiny. Jsou méně nápadná a mnohým predátorům často velice obtížně přístupná. V případě hospodářských lesů je z důvodu nedostatku doupných stromů nutné vyvěšovat ptačí budky. Hospodářský les je totiž lesníky v České republice obnovován nejčastěji zhruba po 100 letech a dutiny se ve stromech nestačí přirozeně vytvořit. Ale i na tento problém se dnes v lesním hospodářství při těžebních zásazích myslí a určitý počet doupných stromů je v porostu záměrně ponecháván. I při hojném vyvěšování ptačích budek a jejich pravidelném čištění totiž není možné přirozeně vzniklé dutiny zcela nahradit. Nedostatek hnízdních možností, potravních zdrojů a úkrytů může být závažný nejen pro ptáky. Řada lesních druhů se proto stala vzácnými a ohroženými (Kajzarová, 2012). 5

12 2.3. Dutinové druhy ptáků Za doupné neboli dutinové druhy ptáků považujeme ty, které hnízdí v dutinách. Nejčastěji se jedná o dutiny stromové (Kodet a spol., 2007). Přestože je běžné dutinové druhy rozdělovat na otevřeně a dutinově hnízdící, odlišení obou těchto skupin není snadné. Nelze totiž jednoznačně vymezit, co je ještě dutina a co již otevřený prostor. Mezi těmito krajními možnostmi je totiž plynulý přechod. Pro zjednodušení jej ovšem lze znázornit sledem kategorií dutina-polodutina-výklenek-otevřený prostor. Postavení jednotlivých druhů na tomto gradientu je do určité míry specifické, avšak existuje také vnitrodruhová variabilita. Lejsek šedý (Muscicapa striata) např. osídluje dutiny (zejména výklenky) i otevřený prostor, zatímco brhlík lesní (Sitta europaea) obývá výhradně uzavřené dutiny, které navíc ještě více uzavírá oblepováním otvoru hlínou. Určení mezníku mezi dutinou a otevřeným prostorem, a tedy i rozdělení druhů na dutinově a otevřeně hnízdící proto v některých případech záleží jen na úhlu pohledu, neboť přirozená kritéria neexistují (Paclík a Reif, 2005). Většina odborníků se však shoduje na zásadním rozdělení dutinových ptáků na dvě skupiny. První tvoří tzv. primární druhy dutinových ptáků, které dutiny přímo vytváří. Jsou to hlavně šplhavci, kteří díky své stavbě těla a zobáku dokážou vytesat i v tvrdých dřevinách prostorné hnízdní dutiny. Páry šplhavců během námluv často vysekávají i několik úplných hnízdních dutin a několik dalších naznačí a nedokončí. Samička si poté vybírá jedinou z nich. Ostatní dutiny následně slouží buď k přespávání dalšího z páru, nebo jsou často upravovány a obsazovány jinými druhy ptáků a živočichů. Kromě řádu šplhavců můžeme mezi primární dutinové ptáky zařadit i některé druhy pěvců, kteří si dokážou dutinu v příznivých podmínkách sami vysekat. Většinou k tomu využívají praskliny, nebo hnilobu ve stromě, v jiných případech pěvci dokončují dutinu započatou některým ze šplhavců. Mezi tyto druhy v našich lesích patří většina sýkor, kterým vyhovuje i malá dutina a vletový otvor. Primární dutinoví ptáci hrají v lesním ekosystému důležitou roli. Vysekáváním dutin vytvářejí dlouhodobé úkryty nejen pro sebe, ale také pro další živočichy. Tím výrazně zvyšují biodiverzitu a hnízdní možnosti v daném prostředí (Paclík a Reif, 2005). Jen někteří ptáci si však dokáží dutinu sami vytesat, a proto řada z nich zůstává odkázána na výskyt doupných stromů (Kodet a spol., 2007). Tito ptáci se pak řadí do skupiny sekundárních dutinových ptáků. Přehled dutinových druhů ptáků hnízdících v ČR podává 6

13 následující tabulka. Informace v ní obsažené jsou kompilátem z více zdrojů (autor, 2017; Kodet a spol., 2007; Příroda Vysočiny [online], 2015). Tab 1: Seznam dutinových ptáků hnízdících v ČR Název Hnízdiči Prostředí Typ V český latinský P S L J D 1 /2 brhlík lesní Sitta europaea X X X X X datel černý Dryocopus martius X X X X datlík tříprstý Picoides tridactylus X X X dudek chocholatý Upupa epops X X X X hohol severní Bucephala clangula X X X holub doupňák Columba oenas X X X kavka obecná Corvus monedula X X X krutihlav obecný Jynx torquilla X X X X kulíšek nejmenší Glaucidium passerinum X X X lejsek bělokrký Ficedula albicollis X X X X lejsek černohlavý Ficedula hypoleuca X X X X lejsek malý Ficedula parva X X X X lejsek šedý Muscicapa striata X X X X X morčák velký Mergus merganser X X X puštík bělavý Strix uralensis X X X puštík obecný Strix aluco X X X rehek zahradní Phoenicurus phoenicurus X X X X X strakapoud bělohřbetý Dendrocopos leucotos X X X strakapoud jižní Dendrocopos syriacus X X X X strakapoud malý Dendrocopos minor X X X X X strakapoud prostřední Dendrocopos medius X X X strakapoud velký Dendrocopos major X X X X X sýc rousný Aegolius funereus X X X sýček obecný Athene noctua X X X sýkora babka Parus palustris X X X X X X sýkora koňadra Parus major X X X X X sýkora lužní Parus montanus X X X X sýkora modřinka Parus caeruleus X X X X X sýkora parukářka Parus cristatus X X X X X sýkora uhelníček Parus ater X X X X X šoupálek dlouhoprstý Certhia familiaris X X X X X šoupálek krátkoprstý Certhia brachydactyla X X X X špaček obecný Sturnus vulgaris X X X X X výreček malý Otus scops X X X žluna šedá Picus canus X X X X žluna zelená Picus viridis X X X X X Legenda: V vyskytující se dříve na lokalitě (podle Kočvara a Adamík, 2007), P primární, S sekundární (je-li druh sekundární, ale občas si dutinu vytváří sám, jsou zaznačeny obě možnosti), L lesní, J jiné, D dutinoví, 1 /2 polodutinoví, O otevřený prostor 7

14 2.4. Charakteristika dutinových ptáků dříve zaznamenaných ve sledované lokalitě Brhlík lesní (Sitta europaea) Brhlík dosahuje zhruba velikosti vrabce. Má krátký ocas a velkou plochou hlavu nesoucí dlouhý široký zobák. Svrchu je šedomodrý, naspodu světle žlutohnědý. Přes oko se mu táhne výrazná černá páska. Jeho krátké a silné nohy jsou vhodně přizpůsobeny ke šplhání po kmenech stromů. Dokáže lézt po kůře stromu všemi směry, dokonce i hlavou dolů, což zvládá jako jediný ze všech našich vyskytujících se ptáků. Jeho rychlý a obratný let je ploše vlnkovitý (Bejček a spol., 1995). Brhlík lesní je především lesním druhem. Upřednostňuje lesy listnaté a smíšené, řidčeji žije v lesích jehličnatých, zejména v borech. Vyskytuje se však i v zahradách a parcích. Hnízdí v přirozených stromových dutinách i budkách. Dutiny obsazené brhlíkem je jednoduché rozlišit, neboť si sám vletový otvor zmenšuje. Stavebním materiálem je mu přitom hlína promíchaná se slinami. Kromě toho samička v budce vymaže i všechny spáry. Hnízdo v dutině většinou tvoří vysoká vrstva úlomků borové, řidčeji modřínové či březové kůry. Existují i méně obvyklé způsoby hnízdění jako ve skalních dutinách, v pískovcových skalách, ve větracím otvoru spižírny v panelovém domě nebo v polystyrénovém zateplení domu. Hnízdí většinou jen jednou do roka, od konce března do června. Potravní spektrum brhlíka lesního je neobyčejně široké. Zejména ve vegetačním období převládá hmyz, který dlouhým zobákem vytahuje ze štěrbin v kůře stromů, ale dovede jej i vytesat ze dřeva. Hmyz hledá i pod volnými kousky kůry, které odlupuje. Od podzimu se hlavní složkou potravy stávají semena. Hnízdní hustota brhlíka lesního sice může podléhat značným výkyvům, ale celkově z Jednotného programu sčítání ptáků v ČR vyplývá, že stavy od r mírně rostou (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006). Přesto byly celkové počty v letech odhadnuty na 600 tisíc až 1,2 milionu párů, tedy stejně jako v období (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006). Datel černý (Dryocopus martius) Je celý černý s červeným temenem u samce a jen červenou skvrnou v týle u samice. Na rozdíl od ostatních šplhavců nelétá vlnovitě, ale přímo. Poměrně širokými křídly připomíná v letu sojku. I v zimě se za letu ozývá hrčivým krykrykrykry (Bejček a spol., 1995). Datel černý obsazuje především souvislejší lesní celky v nížinách i v horách, dává přednost lesům jehličnatým a smíšeným, je však schopen hnízdit i v lesích listnatých, někdy 8

15 dokonce i v lesích lužních. Může ovšem hnízdit i v malých izolovaných lesích v otevřené krajině, pokud prostředí disponuje vhodnými typy porostu. Hnízdní dutinu vysekává obvykle ve stromě narušeném uvnitř (např. hnilobou), někdy ji pár používá řadu let, jindy tesá každoročně novou. Datel černý je klíčovým druhem evropských lesů, protože je jediným šplhavcem, který vytváří hnízdní možnosti pro jiné velké dutinové hnízdiče, jako jsou hohol severní, holub doupňák, sýc rousný a kavka obecná (Johnson a kol., 1993 podle Šťastný a kol., 2006). Potrava datla je téměř výhradně živočišná. Živí se hlavně ve dřevě žijícími brouky, jejich larvami a také mravenci, jejichž kupovitá hnízda navštěvuje hlavně v zimě. Nárůst početnosti v ČR dokumentují i výsledky monitoringu ptačích populací v letech Početnost datla černého podle nich narůstá zvláště od počátku 90. let, a to průměrně o 3,05 % ročně. Celkový početní stav datla černého v ČR byl v letech odhadnut na 3 tisíce až 6 tisíc párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006), v období jeho početnost vzrostla na 4 8 tisíce párů. V navrhovaném Červeném seznamu z 80. let patřil datel černý do kategorie LC druh málo dotčený. V této kategorii zůstal i v novém Červeném seznamu (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006). Krutihlav obecný (Jynx torquilla) Krutihlav obecný může být občas zaměňován s větším pěvcem. Má totiž zcela jinou stavbu těla, zbarvení i chování než ostatní naši zástupci datlovitých. Nešplhá jako oni, zdržuje se spíše ve větvích stromů a potravu sbírá často na zemi, kde poskakuje s pozdviženým dlouhým ocasem. Je dosti obtížné ho spatřit v korunách stromů, jeho zbarvení je totiž velmi nenápadné, převážně šedohnědé s příčným i podélným čárováním a vlnkováním. Na jaře ovšem na sebe upozorňuje charakteristickým opakovaným naříkavým voláním kje-kje-kjekje. Krutihlav obecný sbírá potravu převážně na zemi, živí se hlavně mravenci (dospělci i jejich larvami), a tak vyžaduje jen řídkou a krátkou vegetaci či obnaženou zem. Má rád suchá a osluněná místa, obývá proto otevřenou, extenzivně zemědělsky využívanou krajinu s remízky, skupinami stromů, alejemi a dalšími typy strukturální zeleně, řídké listnaté a smíšené lesy, vzácněji i lesy borové či smrkoborové, především jejich okraje a paseky. Rád vyhledává i staré sady, zahrady a parky, které mu poskytují dostatek hnízdních dutin. Ochotně obsazuje i vyvěšené budky. V ČR obýval suché smrkové porosty v pohraničních oblastech zasažených průmyslovými imisemi. Snižování početnosti patrné ve většině Evropy se částečně projevilo i u nás. Výrazný pokles, průměrně o 3,80 % ročně, byl zaznamenán i ve výsledcích monitoringu ptačích populací v ČR v letech (sledováno na 9

16 84 lokalitách). Celkový stav krutihlava obecného v ČR v období byl odhadnut na 2,5 5 tisíc párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006), v letech se snížil na 2 4 tisíce párů. V navrhovaném Červeném seznamu z 80. let minulého století byl tento druh vzhledem ke snižování početnosti řazen do kategorie VU zranitelný druh. I přes další úbytek se v této kategorii udržel i nadále (Šťastný a kol., 2006). Lejsek bělokrký (Ficedula albicollis) Samec lejska bělokrkého má v době hnízdění výrazně černobílé zbarvení. Svrchu je černý, až na bílé čelo, límec a dvě zrcátka v křídlech. Spodina je čistě bílá. Prostý šat samců je méně výrazný a je podobný šedohnědě zbarvené samičce nebo mladým ptákům. Velmi nesnadné je rozlišení podobně zbarvených samic obou blízkých druhů, lejska bělokrkého a černohlavého. Důležitým rozlišovacím znakem lejska bělokrkého je dlouhé a ostré vábení síp,síp, které je zcela jiné než u lejska černohlavého. Lejska bělokrkého v době hnízdění přitahují starší listnaté a smíšené lesy, parky a hráze rybníků se starými doupnými stromy. V případě dostatečné nabídky hnízdních možností, např. díky vyvěšeným budkám, proniká na jižní Moravě i do borů s ojedinělými listnatými stromy. Hnízdo staví pravidelně v dutině, ať již přirozené či v ptačí budce. Hnízdí jen jednou ročně od konce dubna do začátku června. Drobný hmyz, který tvoří podstatnou část jeho jídelníčku, loví nejčastěji ve vzduchu, ale také na větvích i listech v korunách stromů. Pro období byl stav v ČR odhadnut na tisíc hnízdících párů, v letech na tisíc párů. Tento vzrůstající trend je potvrzen i výsledky Jednotného programu sčítání ptáků v ČR v letech , které rovněž prokázaly rostoucí početnost (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006) s průměrným ročním navýšením 4,16 % (100 sledovaných lokalit). V aktuálním Červeném seznamu ptáků ČR je lejsek bělokrký zařazen do kategorie druhů téměř ohrožených NT (Šťastný, Bejček, 2003 podle Šťastný a kol., 2006). Lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca) Lejsek černohlavý je stejně velký jako lejsek bělokrký a také je mu velmi podobný. Ve svatebním šatu se samec od něho liší především tím, že nemá bílý límeček. Na řadě míst ve střední Evropě včetně ČR však mají samci svrchní stranu těla šedohnědou a jsou tak do značné míry podobní samicím. Krátké a rychle se opakující vábení lze přepsat jako bit bit bit. Zpěv trochu připomíná vábení rehka zahradního, obsahuje motivy vutivutivuti. Lejsek černohlavý hnízdí ve starých listnatých a smíšených lesích s dostatkem dutin, tedy v prostředí 10

17 velice podobném jako u lejska bělokrkého. Do mladších porostů je možné jej přilákat vyvěšením budek. Kromě lesů žije i v parcích, zahradách, pásech stromů a kolem vod. Hnízda si staví v přirozených i umělých dutinách. Hnízdí pouze jednou do roka, v květnu až červnu. Jeho potravu tvoří především dvoukřídlý hmyz a drobní motýli včetně jejich larev. Potravu loví ve vzduchu, ale i ve větvích a na listech. Za deště a chladna pak loví i na zemi (Šťastný a kol. 2006). Početnost hnízdních populací lejska černohlavého byla v letech stanovena na tisíc párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006). V období posledního mapování byla odhadnuta na tisíc párů. V červeném seznamu ptáků ČR z počátku tisíciletí spadá lejsek černohlavý nově do kategorie druhů téměř ohrožených NT (Šťastný, Bejček, 2003 podle Šťastný a kol., 2006). Lejsek šedý (Muscicapa striata) Lejsek šedý je o něco menší než vrabec. Je nenápadně zbarvený, svrchu je šedý s nádechem do hněda, zespodu světleji šedavý. Jeho čelo, hrdlo a prsa jsou pokryty tmavými čárkami. Nohy má krátké a slabé. Svou přítomnost prozradí nejčastěji ostrým vábením pst či tak-tak doprovází jej nervózním škubáním křídly a ocasem. Zpěv znějící jako sip-sipsih-ici-sih-sihi je velmi tichý a velmi lehce přeslechnutelný. Lejsek šedý obývá aleje starých stromů a pásy stromů podél vodních toků. Pravidelně se vyskytuje i v rozvolněných starých lesích, častěji listnatých než jehličnatých, zarostlých hřbitovech, parcích, sadech a zahradách. Hnízdo si staví na podložce, kdy alespoň jednou stranou bývá opřeno. Může jít např. o výklenky budov či polodutiny stromů a paždí větví. Hnízdí jednou až dvakrát ročně od počátku května do počátku července. Jeho potravu tvoří převážně dospělý létající hmyz, podstatně méně i jeho larvy. Nejčastěji jde o dvoukřídlé a motýly. V deštivých dnech, kdy je snížená letová aktivita hmyzu, sbírá potravu z listů, větví i kůry stromů (Šťastný a kol., 2006). Početnost lejska šedého v ČR během mapování byla stanovena na 30 tisíc až 60 tisíc párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006). Z výsledků Jednotného programu sčítání ptáků vyplývá, že od r s výraznějším akcentem od počátku 90. let došlo ke zřetelnému růstu početnosti (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006). To byl hlavní důvod, proč byl odhad jeho stavů v letech posledního mapování povýšen na 40 tisíc až 80 tisíc párů. V Červeném seznamu ohrožených druhů ptáků ČR navrženém na konci 80. let i v aktuálním je lejsek šedý zařazen v kategorii druhů málo dotčených LC (Šťastný a kol., 2006). 11

18 Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) Je menší než vrabec a v každém šatě má rezavý ocásek. Samec je pestře zbarven s nápadně rezavou hrudí, která je však po pelichání bělavě skvrněná a tím nevýrazná (Bejček a spol., 1995). Hnízdním prostředím rehka zahradního jsou světlejší lesy různého typu, lesní okraje a zahrady, u nás od nížin až vysoko do hor. Jeho potrava je z jara výlučně živočišná, tvoří ji různí drobní bezobratlí, hlavně hmyz, ale i pavouci, měkkýši a žížaly. Koncem léta a na podzim žere i bobule a různé další plody. Potravu sbírá na zemi, ve větvích, nebo z vyvýšených míst nalétává na prolétající kořist. Celkový hnízdní stav rehka zahradního v ČR v letech činil 40 tisíc až 80 tisíc párů. To je proti početnosti k r zvýšení o 33 %. V Červeném seznamu (Šťastný, Bejček, 2003) není proto již rehek zahradní zařazen, ačkoliv ještě na konci 80. let byl navržen mezi druhy málo dotčené LC (Šťastný a kol., 2006). Strakapoud malý (Dendrocopos minor) Strakapoud malý dosahuje pouze velikosti vrabce. Jeho hřbet a křídla jsou hustě černobíle příčně pruhovaná. Samec má červené temeno, samice bělavé. Po celý rok volá vysokým kikikiki, které připomíná krutihlava (Bejček a spol., 1995). Strakapoud malý obývá nejraději malé nebo řídké listnaté lesy, lužní doubravy, bučiny i smíšené porosty se značným podílem mrtvých stromů, a to hlavně v nížinách a pahorkatinách. Hnízdí i ve stromových lemech různých vod, ve velkých parcích, sadech a zahradách se starými stromy. Na ně je vázán hnízdně, dutinu si totiž téměř vždy vysekává ve ztrouchnivělých nebo jinak narušených kmenech a silných větvích listnatých stromů. Potrava je po celý rok živočišná (někdy hledá potravu i na stoncích silných bylin), jen v zimě konzumuje v menší míře i semena. V období byl početní stav strakapouda malého v ČR odhadnut na 2 4 tisíce párů (Šťastný, Bejček 1993). V letech se jeho početnost zvýšila na 2,5 5 tisíc párů. Obsazenost území se v jednotlivých mapovacích obdobích postupně zvyšovala z 58 % v letech až na 79 % při mapování posledním. V 80. letech minulého století byl strakapoud malý navržen v Červeném seznamu mezi druhy téměř ohrožené (kategorie NT). Na počátku nového tisíciletí mu však byla přisouzena kategorie vyšší, VU druh zranitelný (Šťastný a kol., 2006). 12

19 Strakapoud velký (Dendrocopos major) Strakapoud velký je bílo-černo-červeně zbarvený šplhavec. Samec má v týle červenou skvrnu. Od strakapouda prostředního je rozpoznatelný podle sytě červených podocasních krovek. I v zimě se ozývá krátkým, ostrým kik. Už od února velmi často bubnuje na suché větve (Bejček a spol., 1995). Hnízdní prostředí strakapouda velkého je velice různorodé. Obývá lesy všeho druhu od nížin až po horní hranici lesa, polní lesíky i další typy zeleně, parky, zahrady a hřbitovy. Hnízdo si staví vždy ve stromové dutině, kterou si sám vysekává, a to obvykle v narušeném kmenu či větvi. Někdy se vrací i do v minulých letech vysekaných dutin. Potrava se skládá z části živočišné (především hmyz a jeho larvy) a rostlinné (hlavně semena jehličnanů, ale i listnáčů a různé plody). V období byl celkový početní stav strakapouda velkého v ČR odhadnut na tisíc párů, v letech se poněkud zvýšil na tisíc párů (Šťastný a kol., 2006). Sýkora babka (Parus palustris) Sýkoru babku je značně obtížné rozlišit od blízce příbuzné sýkory lužní. Jedním z nejspolehlivějších terénních rozlišovacích znaků je pak jejich zcela odlišné vábení. Sýkora babka vábí pronikavým pistjé-cié nebo jen vinvin. Z vizuálních znaků je zase nejnápadnější černá lesklá čepička sahající až do týla a černá skvrna na hrdle (Bejček a spol., 1995). Tři ekologické rysy sýkory babky mají zásadní dopad na její rozšíření dostatečná nabídka hnízdních dutin, aby se uplatnila i v konkurenci dominantnějších druhů, rozsáhlé teritorium o velikosti asi 4-5 ha ve víceméně souvislém stromovém porostu a silná usedlost. Sýkora babka obývá starší rozvolněné listnaté a smíšené lesy, parky a zahrady se starými stromy a také pásy vzrostlých stromů při březích tekoucích a stojatých vod. Hnízdo si umisťuje do dutin stromů ne příliš vysoko nad zemí, méně často v ptačích budkách. Dutiny si sama buduje méně často než sýkora lužní. Hnízdí jednou až dvakrát do roka, od poloviny dubna do začátku července. V potravním spektru je zastoupena jak živočišná, tak i rostlinná složka. Potravu tvoří vývojová stádia hmyzu a pavouci, semena dřevin i bylin. Z výsledků jednotného sčítání ptáků vyplývá, že stavy sýkory babky od roku 1982 klesají (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006) s průměrnou roční změnou početnosti zhruba 4 %. Zhruba od poloviny 90. let je však patrný mírný nárůst. V letech byla kvantita pro ČR 13

20 odhadnuta na tisíc hnízdících párů (Šťastný, Bejček 1993), v letech byla poněkud nižší tisíc párů. (Šťastný a kol., 2006). Sýkora koňadra (Parus major) Sýkora koňadra je největší z našich sýkor. Má nápadnou kresbu na hlavě, která je černá se zářivě bílými tvářemi. Černá barva přechází na náprsenku a pokračuje pruhem až na břicho. Spodina těla je žlutá, hřbet zelený (Bejček a spol., 1995). Sýkora koňadra je jedním z nejpočetnějších ptáků v Evropě nejspíše díky její velice lehké přizpůsobivosti. Je schopna bez jakýchkoli problémů žít v nejrůznějších typech prostředí, ráda obývá vyvěšené budky, a navíc kromě klasické stravy využívá i různé umělé potravní zdroje nacházející se v blízkosti člověka (především v zimě). Obývá velmi pestrou škálu prostředí, kde jsou stromy. Z lesů preferuje listnaté a smíšené, běžná je v zeleni v blízkosti člověka včetně vysloveně vnitřní městské výstavby. Hnízda umisťuje do nejrůznějších dutin, které jsou k dispozici kromě stromových dutin a budek i poštovní schránky, zemní díry, shora otevřené kovové trubky atd. Nejdůležitějším stavebním materiálem jí je mech. Hluboká hnízdní jamka je navíc vystlána srstí a peřím. Hnízdí jednou až dvakrát do roka, od dubna do poloviny července. V hnízdní době je v potravním spektru zastoupen hlavně hmyz a jeho vývojová stádia, které sbírá především na větvích dřevin a na zemi. Na podzim a v zimě jsou to navíc různé plody a olejná semena. V letech byl početní stav na území ČR odhadnut na 3 6 milionů hnízdících párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006) a tento odhad zůstal v období beze změn, a to i přesto, že výsledky Jednotného programu sčítání ptáků na území ČR za posledních více než 20 let (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006) naznačují velmi mírný pokles (Šťastný a kol., 2006). Sýkora lužní (Parus montanus) Nápadně se podobá sýkoře babce, se kterou bývá často zaměňována. Čepička na hlavě je matně černá a sahá až na šíji. Černá skvrna na bradě sahá dospělcům až na horní část volete. Bělavé lemy loketních letek vytvářejí na křídle nepříliš výraznou podélnou bělavou pásku. Bezpečně lze sýkoru lužní v zimě určit podle charakteristického nosově znějícího vábení čéčé-čé-čé (Bejček a spol., 1995). Sýkora lužní žije v jehličnatých lesích středních až vysokých poloh a v níže položených vlhkých listnatých a smíšených lesích. Pravidelně se také vyskytuje v břehových porostech dřevin a v prostředí lemujícím rašeliniště. Hnízdí v dutinách ve ztrouchnivělých částech 14

21 stromů či v pařezech. Většinou je samička sama vydlabává, což jí může trvat až čtyři týdny. Obvykle hnízdí jen jednou ročně, od dubna do června. Jídelníček sýkory lužní i způsob získávání potravy je u ní velmi podobný jako u sýkory babky. Výsledky jednotného programu sčítání ptáků naznačují, že v posledních více než 20 letech jsou stavy sýkory lužní v ČR stabilní (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006). V období byla početnost stanovena na tisíc hnízdících párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006) a stejný odhad platí i pro období (Šťastný a kol., 2006). Sýkora modřinka (Parus caeruleus) Je podstatně menší než vrabec. Nejnápadnější je její modré temeno. Bílé tváře má od žluté spodiny odděleny černým proužkem. Hřbet je zelený, křídelní krovky, lemy letek i ocas modré. Modřinka je velmi čilý pták, který létá vlnkovitě. Varuje ostrým cerrretetet (Bejček a spol., 1995). Sýkora modřinka se vyskytuje všude, kde jsou stromy s vhodnými dutinami. Žije ve světlých listnatých i smíšených lesích, remízkách, zahradách a parcích, zarostlých hřbitovech, alejích a pásech stromů v blízkosti vod. Ve městech je jedním z nejběžněji hnízdících ptáků. V biotopech, o které se musí dělit s konkurenčně silnější sýkorou koňadrou, je její hnízdní hustota nižší. Hnízdí dvakrát ročně, v dubnu až červnu. Využívá nejrůznější dutiny včetně vyvěšených budek a různých děr, v poslední době i díry v polystyrénovém obložení domů. Stavebním materiálem jí je tráva a mech, hnízdní kotlinu navíc jemně vystlává srstí a peřím. V jídelníčku je převážně zastoupen různý hmyz a pavouci, které hledá obratným šplháním na koncových větévkách dřevin, dále i nektar a květy. Konzumuje i různá olejnatá semena a v malé míře ozobává zralé ovoce. V letech na území ČR hnízdilo 800 tisíc až 1,6 milionů párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006), v období zůstal odhad stejný. To bylo potvrzeno i výsledky Jednotného programu sčítání ptáků v ČR za posledních více než 20 let, kdy se stavy jeví jako stabilní (Šťastný a kol., 2006). Sýkora parukářka (Parus cristatus) Je málo zaměnitelná, především díky nápadné chocholce na temeni, tvořené černými, bíle lemovanými pírky. Bílé tváře jsou dole ohraničené černou bradou a hrdlem. Přes oko se táhne černý proužek. Spodina těla je šedobéžová, vrch těla šedohnědý, křídla a ocas tmavé. V zimě se vyskytuje v malých skupinách, jenom někdy s jinými druhy sýkor a s králíčky. Velmi 15

22 dobrým rozlišovacím znakem je její hlasité vábení, které zní jako yrrrrrr (Bejček a spol., 1995). Sýkora parukářka je úzce vázána na starší jehličnaté porosty, především borové, jedlové a smrkové. Smíšené lesy akceptuje jen v případě, že převažují jehličnany. Ve městech využívá jen příměstské jehličnaté a smíšené lesy a rozsáhlejší parky v okrajových čtvrtích, do vlastního městského prostředí většinou neproniká. Hnízdo si staví převážně v hotových stromových dutinách nevysoko nad zemí z mechů, lišejníků a suché trávy. Výstelku její hnízdní kotliny tvoří savčí srst. Sýkora parukářka někdy obývá vyvěšené budky a občas si dutinu ve ztrouchnivělém dřevě vybuduje i sama. Hnízdí jednou až dvakrát do roka, od konce března do konce června. Její potravu tvoří jak hmyz, jeho larvy a vajíčka, tak pavouci a semena jehličnatých stromů. V mapovacím období v letech byla početnost sýkory parukářky v ČR stanovena na 80 tisíc až 160 tisíc hnízdících párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006). Obdobný odhad platí i pro poslední mapovací období v letech V Červeném seznamu ptáků ČR byla sýkora parukářka nově zařazena do kategorie druhů málo dotčených LC (Šťastný, Bejček, 2003 podle Šťastný a kol., 2006). Sýkora uhelníček (Parus ater) Je velká zhruba jako sýkora modřinka, nápadná je její černá hlava s bílými tvářemi a ostře ohraničenou podélnou bílou skvrnou v týle. Bělavé lemy tmavě šedých křídelních krovek tvoří v křídle dva pásky. V zimě se skupiny uhelníčků přidávají k jiným sýkorám a tehdy je můžeme zastihnout i mimo jehličnaté lesy. Vábí vysokým sisi nebo výraznějším týji (Bejček a spol., 1995). Sýkora uhelníček žije ve starších jehličnatých lesích od nížin až po nejvyšší polohy. Ve smíšených porostech vyhledává ostrůvky jehličnanů. Stejné podmínky vyhledává i v městském prostředí, kde obsazuje okrajové lesy, parky a zahrady pouze v případě alespoň většinového zastoupení jehličnatých stromů. Hnízdo si umisťuje do stromových dutin, ale i do skalních štěrbin či děr v zemi. Hnízdí jednou až dvakrát do roka, od počátku dubna do počátku července. Živí se jednak hmyzem a jinými členovci, jednak semeny jehličnatých stromů. V letech žilo na území ČR tisíc párů (Šťastný, Bejček 1993). Stejně jako v Krkonoších i v celé ČR z výsledků monitoringu ptačích populací vyplývá, že stavy posledních více než 20 let stále mírně stoupají (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006) s průměrnou změnou početnosti za rok 1,9 %. Odhad stavu v letech odpovídá 500 tisícům až 1 milionu párů (Šťastný a kol., 2006). 16

23 Šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris) Šoupálek dlouhoprstý je svrchu hnědý, naspodu pak krémově bílý. Vábí vysokým tenounkým srí nebo krátkým tyt (Bejček a spol., 1995). Šoupálek dlouhoprstý je obyvatelem hustějších lesů, poněkud častěji jehličnatých, ale vyskytuje se i ve smíšených a listnatých lesích. Mimo souvislý les žije i ve starých parcích a na jiných místech se starými stromy, včetně břehových porostů potoků či rybničních hrází. Ve městech je vzácnější než šoupálek krátkoprstý. Hnízdo si staví ve stromových puklinách, pod odchlíplou kůrou, v hromadách dřeva, pod střechami krmelců a na jiných podobných místech v různé výšce nad zemí. Nedělá mu problém osidlovat i speciální budky. Hnízdo staví z tenkých větviček, mechu a trávy. Jeho hnízdní kotlinka je měkce vystlána srstí a peřím. Hnízdí dvakrát ročně, od dubna do června. Potravu sbírá ve štěrbinách kůry a různých skulinách. Tvoří ji především hmyz, jeho larvy, vajíčka a poměrně často i pavouci. Občas žere i semena jehličnatých stromů. V letech byly stavy šoupálka dlouhoprstého v ČR odhadnuty na 300 tisíc až 600 tisíc párů (Šťastný, Bejček 1993 podle Šťastný a kol, 2006). Výsledky jednotného programu sčítání ptáků naznačují od roku 1982 nepatrný nárůst průměrně o 1,29 % za rok (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006). Odhad početnosti v letech zůstal stejný. Při hodnocení výsledků mapování je však zapotřebí počítat i s tím, že oba druhy mohly být zaměněny (s šoupálkem krátkoprstým). Některé jedince nelze totiž rozlišit ani při odchytu a také hlas může mít v místech společného výskytu smíšený charakter, ptáci se mohou napodobovat a také se připouští možnost ojedinělého křížení obou druhů (Šťastný a kol., 2006). Špaček obecný (Sturnus vulgaris) Za letu jsou dobře patrná jeho typická, ostře trojúhelníkovitá křídla a krátký vykrojený ocas. V zimním období se špačci chovají poměrně tiše, jen občas, zejména v letu, se ozývají hlasem, který lze přepsat jako šérr (Bejček a spol., 1995). Špaček obecný obývá otevřenou krajinu s pastvinami a loukami, která navazuje na remízky či stromové pásy s dostatkem dutin. Běžně hnízdí i v parcích a zahradách a často obsazuje i vyvěšené budky. Často obývá i díry ve zdech a větrací otvory. V provozních prostorech povrchových dolů na Mostecku s oblibou obsazoval lampy osvětlení s poškozenými kryty. Ve městech často hnízdí v dutinách polystyrénového zateplení domů vysekaných většinou strakapoudy. Rozsáhlejším lesům se většinou vyhýbá a najdeme jej hlavně na lesních okrajích. Za potravou vylétá do otevřených okolních prostor typu luk a polí. 17

24 Po vyhnízdění se sdružuje do hejn, která se pohybují krajinou mezi sady, poli a vinicemi. Potravní spektrum špačka obecného je různé podle sezónních změn. Během prvního hnízdění jednoznačně převládá živočišná složka, zejména hmyz, ale i plži. Počátkem léta nabývají na významu různé dužnaté plody, které se v potravě mláďat objevují ve druhém hnízdění. Doba hnízdění se tedy protahuje od počátku dubna do června. Mezi roky a se početnost špačka obecného viditelně snížila. V konci tohoto období byl však již patrný nárůst. V letech byl celkový počet v ČR odhadnut na 800 tisíc až 1,6 milionu párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006), v letech došlo k navýšení na 900 tisíc až 1,8 milionu hnízdících párů. To potvrzují i výsledky monitorování populací ptáků v ČR v letech s průměrným ročním nárůstem 1,83 % (Šťastný a kol., 2006). Žluna zelená (Picus viridis) Žluna zelená je celá zelenavá a obě pohlaví mají na hlavě červené temeno. Její černý vous je podstatně širší než u žluny šedé (Bejček a spol., 1995). Žluna zelená obsazuje širokou škálu prostředí, nejčastěji krajinu s řídkými stromovými porosty, ale vždy se starými či přestárlými listnatými stromy nabízejícími hnízdní možnosti, a to blízkosti travnatých území s množstvím hmyzu žijícího na zemi. Zvláště důležitá je přítomnost všech vývojových stadií mravenců tvořících hlavní součást potravy. Žluna zelená se zobákem dobývá do mravenišť v zemi i do kupovitých mravenčích hnízd, kde hloubí až 75 cm dlouhé díry. Ze dřeva vysekává potravu jen zřídka. Uzavřeným lesním komplexům se vyhýbá, jen vzácně zahnízdí v jehličnatých porostech. Dobře se však adaptovala na život v remízcích, parcích, sadech a velkých zahradách. Hnízdní dutinu vydlabává v suchých, ztrouchnivělých či nahnilých kmenech. V období bylo v ČR evidováno 9 18 tisíc párů. Tento stav zůstal platný i pro období , a to i přesto, že výsledky Jednotného sčítání ptáků v ČR naznačují zvyšování početnosti dokonce o 4,10 % ročně (sledováno na 152 lokalitách). Důvodem je pravděpodobné nadhodnocení stavu v letech druhého mapování ( ). V 80. letech minulého století byla žluna zelená v navrženém Červeném seznamu zařazena do kategorie LC druh málo dotčený. Do této kategorie spadá i nadále (Šťastný a kol., 2006). 18

25 3. Charakteristika území 3.1. Historie oblasti Cvilínský hřbet jako celek leží na samém severovýchodním okraji Brantické vrchoviny. Je výraznou a do značné míry izolovanou terénní dominantou. Z východní, nížinné strany, je jeho převýšení až 100 i více metrů a svou výškou zakrývá i další vrcholky Brantické vrchoviny na jihozápadě a západě. Jako takový budil pozornost již v pravěku a pozůstatky jeho pravěkého osídlení zase pozornost místní populace již hluboko v 19. stol. Pochází odtud velké množství pravěkých i středověkých nálezů (Janák, 2012). Přímo nad městem, na vrchu Cvilíně, zůstaly skrovné zbytky prehistorického valu, v němž bylo obětiště a posvátná studánka sloužící kdysi pohanskému kultu (Blucha, 1969). Krajina Cvilínských kopců prošla během posledních stovek let mnoha změnami, které měly vliv i na druhovou skladbu zdejších rostlin, živočichů, výrazně pak na rozmanitost místní ornitofauny. Lesnaté plochy jsou pro tuto oblast v pojetí času spíše novinkou. Z historických fotek je totiž patrné, že dnešnímu různorodému prostředí předcházely dříve ve velké většině louky, jež byly využívány pro zemědělství a pastevectví (viz historické fotografie v příloze). V dnešní době je však ráz zkoumané oblasti mnohem pestřejší. Cvilínský kopec poskytuje útočiště hned několika ohroženým druhům rostlin, pyšní se dvěma původními ekotypy významných dřevin (cvilínská borovice lesní a jesenický modřín evropský) a díky své rozmanitosti se stává domovem ornitofauny, jež je výrazná jak svou početností, tak i svým širokým druhovým bohatstvím. Cvilín a jeho oba vrchy jsou s mým životem spjaty už od útlého dětství. Již jako malý kluk jsem trávil s rodinou prázdniny a víkendy u mé tety, která měla dům hned pod Předním Cvilínským vrchem. V lesích jsme si velmi často hrávali a studovanou oblast tedy dobře znám. Výhodou je mi také to, že v době základního a středoškolského studia jsem oblast Cvilínských kopců rovněž hojně navštěvoval, a proto při zpracovávání mé bakalářské práce nemusím vycházet jen z výsledků měření a monitoringu, ale také z mé vlastní dlouhodobé zkušenosti s touto lokalitou. 19

26 3.2. Lokalizace Zkoumaná oblast Předního a Zadního Cvilínského kopce se nachází na území města Krnova, ležícího na severovýchodním úpatí Nízkého Jeseníku v blízkosti polských hranic a v průměrné nadmořské výšce 316 m n. m. Cvilín je dvouvrcholový kopec nacházející se vedle města Krnova v okrese Bruntál v Moravskoslezském kraji, a to ve vzdálenosti zhruba 1,4 kilometrů jihovýchodním směrem od centra města. Jeho tvar je protáhlý ve směru od severu k jihu. Skrz oba kopce prochází zelená turistická trasa, Zadním Cvilínským kopcem pak navíc i Naučná stezka Cvilín. Obr 1: Lokalizace studovaného území (podklad Severní hranici tvoří okrajové části města Krnov, na východě je lokalita ohraničena silnicí vedoucí z Krnova do Opavy. Z jihu ohraničuje území Hájnický potok. Západní část lokality je 20

27 vymezena silnicí v oblasti Mariánského pole a bezejmenným přítokem Hájnického potoka (Kočvara a Adamík, 2007). První část Přední Cvilínský kopec (nebo též Hradisko), jehož nejvyšší bod se nachází ve výšce 411 m, leží městu blíže. Jeho dominantou jsou poutní kostel Sedmibolestné Panny Marie a kamenná rozhledna, díky nimž je tato část velmi turisticky atraktivní a poznamenaná antropogenním vlivem. V těsné blízkosti zároveň sousedí zahrádkářské oblasti a místo je trvale obydleno. Lesy pod správou Lesů města Krnova jsou zde formovány do parkového charakteru, což poskytuje vhodné podmínky druhům synantropním a přestárlé stromy druhům dutinovým. Druhá část Zadní Cvilínský kopec (nebo též Šelemburk či Šelenburk) se nachází jižně od Předního Cvilínského kopce. Jeho výška je 423 m n. m. a na jeho vrcholku stojí zřícenina hradu Šelemburk (nebo též Lobenštejn), kulturní památka ČR. Tato část území, spadající pod správu LČR, má ráz hospodářského lesa. Díky větší odlehlosti a hustšímu porostu je tato plocha zase oporou druhům, kterým vyhovuje lesní prostředí bez většího vlivu člověka Geomorfologie Z geomorfologického hlediska náleží katastrální území Krnova provincii Česká vysočina, soustavě Krkonošsko-jesenická soustava, podsoustavě Jesenická podsoustava, celku Zlatohorská vrchovina, podcelku Jindřichovská pahorkatina, okrsku Opavická niva. Město Krnov se nachází v protáhlé depresi (kotlině), založené v kulmských horninách zaklesnutých podél okrajového zlomu Nízkého Jeseníku (opavické zóny) a rozčleněné řadou příčných zlomů směrů severozápadně jihovýchodních a severovýchodně jihozápadních. Dominantním geomorfologickým znakem krajiny v okolí města Krnova je krajina modelovaná pleistocénním zaledněním s charakteristickými glaciálními formami reliéfu. Centrální část katastru Krnova (krnovské kotliny) tvoří typ reliéfu akumulačního, okrajové území na severu, západě a jihu tvoří typy reliéfu erozně denudačního (Galgánek a Kypúsová, 2005). Tvarově ploché sedimenty přinesené na Krnovsko v pleistocenním glaciálu jsou plošně rozsáhlé a dodnes se v terénu projevují morfologicky výrazně svými zarovnávacími účinky. Ve výrazném nakupení byly zaznamenány v katastru Krnova např. na pravém břehu řeky Opavy. Jako zvláště zajímavá lokalita výskytu morénových štěrků se uvádí cvilínská pískovna jihovýchodně od Krnova (Zapletal, 1969). 21

28 Území Krnova přísluší k té nevelké části Československa, kterou charakterizují nejmocnější kvartérní pokryvy; oblast s tak mocným kvartérním překryvem vymezuje zhruba trojúhelník Krnov Nový Jičín Český Těšín. Krnov je na západním okraji této oblasti; v jeho katastru bylo v pleistocénu zaledněno asi 39 km 2 a pouze 5 km 2 nebylo překryto ledovcem. Nad hladinou ledovce v době jeho největšího rozšíření čnělo asi 23 ha území jakožto nunatanky (Zapletal, 1969). Nejrozsáhlejší z nich tvořil dnešní Kostelecký vrch a nejznámější je bývalý nunatank Cvilín, který čněl jako izolovaný kulmský hřbet preglaciálního terénu Krnovska v krajině tehdy stejně výrazně jako dnes, kdy už není horskou hradbou ledovce. Je protáhlý ve směru od severozápadu k jihovýchodu a má na severní náporové straně ledovce svah mnohem příkřejší než na straně protilehlé, což odpovídá zákonitostem modelace terénu ledovcem. Ani na náporové straně se mi však nepodařilo přestože jsem hledal velmi důkladně i na nejstrmějších částech skalního podkladu najít přímé znaky glaciální extrakce, ledové rýhy a šrámy (Zapletal, 1969) Geologické a pedologické podmínky V oblasti Jindřichovské pahorkatiny zájmového území jsou zastoupeny hnědozemě, hnědozemě slabě oglejené a hnědozemě oglejené, velmi hluboké, v malém rozsahu se vyskytují i půdy mělké. V oblasti údolní nivy Opavice jsou v zájmovém území zastoupeny nivní půdy a nivní půdy glejové. Tyto půdy jsou středně hluboké až velmi hluboké (Galgánek a Kypúsová, 2005). Podle půdních map České geologické služby, které jsou dostupné online na internetu, se ve sledované oblasti nachází kambizem mesobazická, kambizem modální a kambizem rankerová (viz mapy v příloze). Území Krnova tvoří paleozoické horniny spodního karbonu (kulmu), reprezentované zde flyšovitými souvrstvími se střídavou převahou buď břidlic, nebo drob a drobových pískovců. Katastr Krnova lze přibližně rozdělit severojižní čarou procházející poblíž městského koupaliště na dvě rozdílné části: V zadní zcela převládají tzv. benešovské vrstvy reprezentované zde flyšovým souvrstvím s převahou drob, drobových pískovců a slepenců; tyto vrstvy patří staršímu období spodního karbonu, zvanému tournai. V této části území jsou kromě uvedených, zcela rozlohou převládajících benešovských vrstev, i tři ostrůvky flyšovitých souvrství moravických. A ve východní polovině převládají tzv. moravické vrstvy, 22

29 reprezentované flyšovitým souvrstvím s převahou břidlic; tyto vrstvy patří mladšímu období spodního karbonu, zvanému visé. V tomto území jsou kromě převládajících moravických vrstev i benešovské vrstvy, v jejichž flyšovitých souvrstvích převládají břidlice, droby a drobové pískovce (Zapletal, 1969) Klimatické podmínky Podle dlouhodobých pozorování (za období ) je v Krnově průměrná roční teplota vzduchu 7,8 C. S průměrem 17 C je červenec nejteplejším měsícem roku, nejchladnějším měsícem je leden s průměrnou teplotou -2,3 C (Lipina, 2005). V Krnově se průměrně vyskytují minimálně čtyři tropické dny (dny s maximální teplotou vzduchu 30 C a více). Průměrně se vyskytuje 34 letních dnů (maximální teplota vzduchu 25 C a více). V jednom roce je průměrně zaznamenáno 113 mrazových dnů (den s minimální teplotou vzduchu nižší než 0 C). Průměrně zaznamenáváme 38 ledových dnů, tj. dnů kdy je maximální teplota vzduchu nižní než 0 C. Za dva roky se v Krnově vyskytnou průměrně tři arktické dny, tj. dny s maximální teplotou vzduchu nižší nebo rovnou -10 C. Průměrný nástup prvních mrazů v Krnově je okolo 14. října a průměrné datum posledního mrazu je 28. dubna (Lipina, 2005). Průměrná roční relativní vlhkost vzduchu je 82,4 %. Průměrně nejnižší je relativní vlhkost vzduchu v dubnu (76 %) a nejvyšší v prosinci (88 %) (Lipina, 2005). V Krnově spadne průměrně za rok 617 mm srážek. Je to téměř přesně o 200 mm méně, než je srážkový normál pro Moravskoslezský kraj. Srážkový normál pro okres Bruntál je o 150 mm vyšší. Nižší srážkové úhrny této části Moravskoslezského kraje má jen Opava a okolí. Za rok je průměrně zaznamenáno 134 dnů se srážkami (Lipina, 2005). Průměrně je v Krnově naměřeno 90 cm nového sněhu za rok. Průměrně je v Krnově zaznamenáno 44 dnů se sněžením a 46 dnů se sněhovou pokrývkou 1 a více cm. (Lipina, 2005) Průměrná roční rychlost větru je v Krnově 2,6 m/s. Nejvíce fouká vítr v lednu (3,2 m/s), nejméně v srpnu (2,1 m/s). Převládajícím směrem větru je směr západní, pak směr jižní, jihozápadní a severozápadní. I když se v Krnově nikdy neměřila délka trvání slunečního svitu, dá se říci na základě měření okolních stanic, že v Krnově slunce svítí průměrně 1530 hodin ročně. Nejvíce svítí slunce v červenci (více než 200 hodin), naopak nejméně svítí slunce v prosinci, průměrně 43 hodin (Lipina, 2005). 23

30 Průměrně se v Krnově vyskytuje 280 dnů se slunečním svitem. Nejvíce těchto dnů je v červenci a srpnu, průměrně více než 28 za měsíc, nejméně v prosinci, kdy je to méně než 16 dnů v měsíci (Lipina, 2005). Podle velmi používané klasifikace klimatu od Quitta, patří město Krnov do oblasti MT9 (dlouhé, teplé, suché až mírně suché léto, přechodné období s mírným až mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem, krátká, mírná a suchá zima s krátkým trváním sněhové pokrývky) (Lipina, 2005). Podle informací na webu Meteoblue jsou klimatické charakteristiky pro město Krnov za období následující. Obr 2: Graf průměrných teplot, úhrnu srážek a rychlosti větru během roku (zdroj 24

31 Obr 3: Graf průměrného počtu oblačných, slunečných a deštivých dní během roku (zdroj Obr 4: Graf průměru teplot během roku (zdroj 25

32 Obr 5: Graf průměrného množství srážek během roku (zdroj Obr 6: Graf průměrné rychlosti větru během roku (zdroj 26

33 3.6. Biocenóza Na Krnovsku se stýkají tři tzv. přírodní lesní oblasti Nízký Jeseník, Předhůří Hrubého Jeseníku (hranici tvoří řeka Opava nad Krnovem) a Slezská nížina (nivy kolem řeky Opavy pod Krnovem). Z hlediska vegetační stupňovitosti je převážná část lesů v dubobukovém a bukovém lesním vegetačním stupni (LVS), ale v údolních nivách se vyskytují i porosty v dubovém a bukodubovém LVS (Košulič, 2005). Z pohledu fytogeografie je pro okres Bruntál významná také přítomnost autochtonní cvilínské borovice u Krnova a dlouhodobě diskutovaného autochtonního jesenického modřínu, který by podle současných taxonomických poznatků odpovídal spíše poddruhu Larix decidua subsp. polonica (Weissmannová a kol., 2004). Převážná část lokality se skládá z listnatých a smíšených lesních porostů, v severní části lokality jsou součástí území také zastavěné plochy s rodinnými domy a kosené i nekosené louky s roztroušenými keři. Ve východní části lokality se nalézají polní monokultury (Kočvara a Adamík, 2007). V květnu na pahorku pod kapličkami rozkvétají ve Slezsku vzácné teplomilné pampelišky, slezská (Taraxacum parnassicum) a skandinávská (Taraxacum scanicum). Spolu s nimi je zde hojný planě rostoucí kmín kořenný (Carum carvi), nápadná teplomilná mochna sedmilistá (Potentilla heptaphylla) a drobná hluchavkovitá rostlina s hroznem modrofialových květů pamětník rolní (Acinos arvensis). Cestou od kostela k rozhledně se na okrajích lesa vyskytuje lilie zlatohlávek (Lilium martagon), chráněný lesní druh vyskytující se na celém Cvilínském kopci pouze na severním svahu Předního vrchu. V okolí rozhledny se dále vyskytuje teplomilný javor babyka (Acer campestre) a u paty věže ječmen myší (Hordeum murinum) (Rollerová, 2005). Mimoto zde kvete křivatec luční (Gagea pratensis). Turistická cesta k Šelenburku pokračuje lesem a křovinatou strání s čilimníkem nízkým (Chamaecytisus supinus), čilimníkovcem černajícím (Cytisus nigricans), kručinkou barvířskou (Genista tinctoria) a kručinkou německou (Genista germanica) (Rollerová, 2005). V okolí Krnova patří mezi nejzajímavější rody ostružník (Rubus). Z dvaceti tří druhů zjištěných na cvilínském kopci je jich osm považováno za ohrožené rostliny květeny ČR. Tři druhy známé ze Cvilína patří mezi nedávno rozlišené a dosud nepopsané druhy. Mezi ně patří ostružník statný (Rubus perrobustus), který má zatím ve Slezsku jedinou lokalitu, 27

34 a to na Předním Cvilínském vrchu. Dále pak ostružník blýskavý (Rubus micans), který je v ČR znám pouze z šesti lokalit na území severozápadní Moravy a Slezska (Rollerová, 2005). Zřícenina hradu je tvořena zbytky obvodového zdiva, věže a hradních příkopů. Jeho nejbližší okolí bylo v roce 1999 odlesněno, což podpořilo růst světlomilných druhů, omezených svým výskytem přímo na hradby. Tyto odlesněné plochy, zejména hradní příkop rychle obsadily statné ruderální byliny. Jsou to divizna hustokvětá (Verbascum densiflorum), blín černý (Hyoscyamus niger) a statná miříkovitá rostlina bolehlav plamatý (Conium maculatum) (Rollerová, 2005). Hradby jsou jediným místem na Cvilínském kopci, kde se vyskytuje ve Slezsku velmi vzácná kapradina vratička měsíční (Botrychium lunaria), dále statná miříkovitá rostlina žebřice pyrenejská (Libanotis pyrenaica), strdivka sedmihradská (Melica transsilvanica) a huseník chlupatý (Arabis hirsuta). Zastíněné vlhké stěny jsou porostlé trsy kapradin puchýřníku křehkého (Cystopteris fragilis), sleziníku routičky (Asplenium ruta-muraria) a sleziníku červeného (Asplenium trichomanes). K dalším atraktivním druhům rostoucím na zřícenině Šelenburku patří pamětník rolní (Acinos arvensis) a tařinka kališní (Alyssum alyssoides) (Rollerová, 2005). Uvedený výčet je jen malou ukázkou ze 607 druhů tvořících květenu lokality, jsou mezi nimi i druhy chráněné, silně i kriticky ohrožené, například bříza tmavá (Betula obscura), kruštík polabský (Epipactis albensis), rozrazil polní (Veronica agrestis) či večernice lesní (Hesperis sylvestris) (Rollerová, 2005) Charakteristika jednotlivých pozorovacích stanovišť Avifauna studované oblasti byla zkoumána mimo jiné bodovou metodou. Pozorovací stanoviště byla zhotovena přibližně na stejných místech jako při monitoringu v roce 2001 prováděným Radimem Kočvarou a Peterem Adamíkem (Kočvara a Adamík, Ornitologický průzkum Cvilínského kopce u Krnova). Charakteristika jednotlivých pozorovacích stanovišť je následující. 1. Křižovatka: Druhá křižovatka v kopci na trase vedoucí k cvilínským schodům. Jedná se o zastavěný obývaný prostor. Vyskytují se zde jednopatrové rodinné domy s přilehlými zahradami a malou loukou, z V strany pak mladý smrkový les (Picea abies). V malém množství zde roste bez černý (Sambucus nigra), v zahradách pak ovocné stromy. 28

35 GPS N ', E '; 339 m n. m.; sklonitost cca 7 ; orientace S a SZ 2. U kapličky: Stanoviště u kapličky zhruba v polovině schodů vedoucích ke kostelu. Jedná se o starou lipovou alej, na jejíž SV straně je les zastoupen hlavně douglaskou tisolistou (Pseudotsuga menziesii) a borovicí lesní (Pinus sylvestris). Dále se zde vyskytuje ve velkém množství samotná lípa srdčitá (Tilia cordata) a javor mléč (Acer platanoides). GPS N ', E '; 402 m n. m.; sklonitost cca 15 ; orientace SZ 3. Skalka: Nejsevernější část Předního Cvilínského kopce kde nastupuje strmé klesání. Na povrch zde výrazně vystupuje hornina (jílovitá břidlice, droba prachovec). Ve velkém množství zde roste borovice lesní, habr obecný (Carpinus betulus) a javor mléč. Ostatními dřevinami jsou dub letní (Quercus robur), jasany a lípa srdčitá. GPS N ', E '; 393 m n. m.; sklonitost až 22 ; orientace SZ, S a V 4. Lesní loučka: Malá kosená mezifilní loučka ve svahu při lesní stezce a okružní cestě kolem kostela s přiléhajícím starším lesem a řídkým lesem parkového charakteru. Ve velkém množství zde roste dub letní a smrk ztepilý, dále pak javor mléč, lípa srdčitá, borovice lesní a habr obecný. GPS N ', E '; 414 m n. m.; sklonitost cca 20 ; orientace V 5. Mezofilní louka: Větší louka v blízkosti kostela s přiléhající zahradou, rodinným domem a alejí starých lip u vrcholku Předního Cvilínského kopce. Louka nebývá kosena tak intenzivně, rostou zde hojně šípkové keře. Alej je osazena lípou srdčitou. GPS N ', E '; 436 m n. m.; sklonitost cca 7 ; orientace JZ 6. U půdní sondy: Rozmezí nekosené zarostlé stráně s šípkovými keři, divokou třešní a jabloní a lesa na zelené turistické trase se zastoupením douglasky tisolisté a javoru mléče. Dále se zde vyskytuje smrk, bříza bělokorá (Betula pendula), dub a jasan. GPS N ', E '; 408 m n. m.; sklonitost cca 15 ; orientace JV 7. U penzionu: Stanoviště výrazně poznamenané antropogenním vlivem, neboť se zde nachází penzion Šelemburk a křižovatka turistických tras. Jako hlavní se zde vyskytuje 29

36 borovice lesní, dub letní a habr obecný s javorem mléčem a javorem klenem (Acer pseudoplatanus). Dále pak douglaska tisolistá, třešeň ptačí (prunus avium) a lípa srdčitá. GPS N ', E '; 387 m n. m.; sklonitost cca 6 ; orientace sedlo mezi Předním a Zadním Cvilínským kopcem 8. Roklinka: Křižovatka lesních stezek při cestě ke zřícenině hradu Šelemburk na zeleně značené turistické trase. Poblíž se vyskytuje malá roklinka, na jejímž dně se zdržuje voda, kterou zvěř a ptáci využívají jako napajedlo. Roste zde hlavně smrk ztepilý a javor klen. Dále pak modřín opadavý (Larix decidua) a habr obecný. GPS N ', E '; 373 m n. m.; sklonitost cca 12 ; orientace V 9. Zřícenina: Prosvětlené a kosené okolí starého hradu Šelemburk a lesa na zelené turistické trase. Porost zde tvoří hlavně borovice lesní a javor klen. Dalšími dřevinami jsou modřín opadavý a lípa srdčitá. GPS N ', E '; 404 m n. m.; sklonitost a orientace vrcholová část Zadního Cvilínského kopce 10. Sedlo: Malé sedlo mezi dvěma vrcholy zadního Cvilínského kopce v hustém lese na zeleně značené turistické trase. Zastoupena je zde hlavně borovice lesní, habr obecný, dub letní, buk lesní (Fagus sylvatica) a lípa srdčitá. Z ostatních dřevin pak javor, bez černý a třešeň ptačí. GPS N ', E '; 391 m n. m.; sklonitost a orientace menší sedlo mezi zříceninou a menším vrcholkem kopce 11. Pod pevností: Hustý les s četnými křovinami na V straně od turistické trasy pod zbytky bývalé předsunuté pevnosti ze 17. století. Mimo borovici lesní a habr obecný zde rostou také modříny a lípy. GPS N ', E '; 365 m n. m.; sklonitost cca 8 ; orientace J 12. Cesta: Stanoviště je na místě, kde turistická trasa vyúsťuje na zpevněnou lesní cestu kousek nad křižovatkou lesních cest. Roste zde hojně dub letní, dub červený (Quercus rubra) a habr obecný. Dále pak borovice a lípa. GPS N ', E '; 333 m n. m.; sklonitost cca 15 ; orientace J a JZ 30

37 13. U propustě: Ohyb zpevněné lesní cesty v příkrém svahu, kde pod cestou vede široký trubní propustek pro odvod dešťové vody. Okolní les je složen z dubu letního, habru obecného, jasanu ztepilého (Fraxilus excelsior), smrku ztepilého a buku lesního. Místy se vyskytuje i modřín. GPS N ', E '; 359 m n. m.; sklonitost cca 10 ; orientace Z a JZ 14. Odpočívadlo: Stanoviště na zpevněné lesní cestě v místě Poštůvkovy vyhlídky, kde dříve stálo odpočívadlo pro turisty. Okolí je heterogenní, sestávající z pasek, mladého porostu složeného z javoru klenu, javoru mléče, habru obecného a borovice lesní a ze smrkového lesa. V menším božství se zde vyskytuje také lípa, dub a jasan. GPS N ', E '; 371 m n. m.; sklonitost předěl cca 5 a cca 23 ; orientace Z a JZ 15. Závora: Místo leží při vjezdu do lesa na zpevněné lesní cestě u závory. Ze S strany sousedí s velkou zahradou, mezofilní loukou a polem. Zhruba 50 m východním směrem se v porostu nachází krmelec pro zvěř, který je hojně navštěvován i ptáky. GPS N ', E '; 379 m n. m.; sklonitost cca 6 ; orientace JZ 16. Mariánské pole: Stanoviště je situováno na hranici velkého Mariánského pole a lesa. Jednu část tvoří porost starý, složený hlavně z dubu zimního, javoru mléče s příměsí borovice. Hranici tohoto porostu s polem tvoří stará alej lip. Porost na východní straně Mariánského pole s alejí bříz je podobného charakteru, ovšem s větším zastoupením buku lesního a mladými porosty smrku ztepilého a borovice lesní. GPS N ', E '; 363 m n. m.; sklonitost cca 6 ; orientace S a SZ 31

38 Obr 7: Mapa zájmového území s rozmístěním pozorovacích stanovišť (Kočvara, R., Adamík, P., 2007, Ornitologický průzkum Cvilínského kopce u Krnova) 32

39 4. Metodika 4.1. Metodika sledování výskytu druhů Metodika sledování výskytu druhů pochůzkovou metodou Jako nápomocná byla k monitoringu výskytu druhů použita nekvantitativní metoda prostými pochůzkami, jednou v měsíci dubnu ( ) a dvakrát v měsíci květnu ( a ). Ač byla tato metoda použita jen pro přední Cvilínský kopec, do značné míry obohacuje kvalitativní pohled na bohatství místí avifauny. Pochůzky byly uskutečňovány vždy v ranních hodinách od 6:00 tak, aby délka pochůzek trvala maximálně do 10:00. Předlohou pro monitoring tímto způsobem mi do značné míry byla liniová metoda monitoringu druhů podle Jandy a Řepy (1986). Období výzkumu závisí především na cíli práce. Nejlepší dobou pro sčítání hnízdních ptáků je několik týdnů po jejich příletu na hnízdiště, kdy už jsou nehnízdící migranti z velké části přesunuti dále na sever a ptáci jsou poměrně vysoce aktivní. Ideální je sčítání za dobré viditelnosti (bez mlhy), za bezvětří nebo jen slabého větru, pokud nejsou žádné srážky. Drobný teplý déšť však někdy naopak aktivitu ptáků stimuluje. Pozorovatel by měl procházet po linii pomalu a klidně. Jsou dobré občasné zastávky pro pozorování a zapisování (Janda a Řepa, 1986). Během monitoringu jsem se pohyboval hlavně po lesních a zvířecích stezkách, abych co nejméně ptáků vyrušil svým pohybem, a tak zahlédl co nejvíce přítomných druhů. Trasu pochůzek jsem se následně snažil co nejvěrněji zaznamenat do mapy. 33

40 Tab 2: Legenda k mapě (Obr. 8) Datum pochůzky Doba monitoringu Barevné značení trasy Od 6:30 do 9: Od 6:30 do 8: Od 8:30 do 10:00 Obr. 8: Mapa tras pochůzek při pochůzkové metodě monitoringu (podklad Sledována byla vizuálně (dalekohledem SPECTRUM 8 40) přítomnost, hlasová aktivita i hnízdění. Všechny zjištěné druhy byly zapisovány do ornitologického deníku, při jehož 34

41 sestavování jsem vycházel z dříve zpracované předlohy (Obhlídal, 1997). Ornitologický deník obsahuje: 1. datum pozorování 2. čas pozorování 3. místo pozorování 4. druh pozorovaného ptáka (v případě, že byl bezpečně zjištěn), jinak jeho popis nebo jednoduchý nákres 5. počet pozorovaných exemplářů v číslech, alespoň přibližný počet 6. hlasový projev pomocí jednoduchých značek popisujících délku, intenzitu a melodii zpěvu nebo zápis slovy (dle Obhlídal, 1977) Dle poznámek v ornitologickém deníku byly záznamy (oproti předlohy Obhlídal, 1997) zpětně obohaceny také o bod 7: 7. Mezinárodní kód stupně a kategorie průkaznosti druhu Mezinárodní kódy obsahují následující kritéria: Stupně průkaznosti: A = předpokládané hnízdění B = možné hnízdění C = pravděpodobné hnízdění D = prokázané hnízdění Stupně průkaznosti jsou následně členěny na kategorie: Stupeň Kategorie A 0 Druh pozorovaný v době hnízdění ( ). B 1 Druh pozorovaný v době hnízdění ve vhodném hnízdním prostředí. 2 Pozorování zpívajícího samce anebo zaslechnutí hlasů souvisejících s hnízděním v hnízdním období. C 3 Pár pozorovaný ve vhodném hnízdním prostředí v době hnízdění. 4 Stálý okrsek předpokládaný na základě pozorovaného teritoriálního chování. 5 Pozorování toku a imponování nebo páření. 6 Hledání pravděpodobných hnízdišť. 7 Vzrušené chování a varování starých ptáků nejspíše v blízkosti hnízda, či mláďat. 8 Přítomnost hnízdních nažin u chycených starých ptáků. 35

42 9 Staří ptáci pozorovaní při stavbě hnízda nebo dlabání hnízdní dutiny. D 10 Odpoutávání pozornosti od hnízda nebo mláďat a předstírání zranění. 11 Nález použitého hnízda (obydleného či opuštěného během pozorování) či zbytků vaječných skořápek. 12 Nález čerstvě vylétaných mláďat, nebo mláďat v prachovém peří. 13 Pozorování starých ptáků přelétajících na hnízdiště či opouštějících je za okolností, které nasvědčují přítomnosti obsazeného hnízda, či pozorování starých ptáků vysazujících snůšky. 14 Pozorování starých ptáků při odnášení trusu od hnízda, nebo při přinášení potravy mláďatům. 15 Nález hnízda s vejci. 16 Nález hnízda s mláďaty (viděnými nebo slyšenými). (Šťastný a kol., 2006) Po sběru dat v terénu následovalo porovnání získaných informací a nákresů s informacemi zjištěnými na internetu, nebo v ornitologických atlasech, zvláště pak s klíčem k určování druhů (Bezzel, 2013) Metodika sledování výskytu druhů bodovou metodou Lokalita byla navštívena několikrát, a to v měsících září, říjen, listopad, prosinec, leden, únor, březen a srpen roku 2015/2016 (viz tabulka níže). Na sledovaném území Předního a Zadního Cvilínského kopce bylo rozmístěno celkem šestnáct pozorovacích stanovišť zhruba v místech, která ke svému monitoringu v roce 2001 použili a detailně popsali Kočvara a Adamík. Z těchto míst a jejich nejbližšího okolí probíhal monitoring ptačích druhů pomocí modifikované bodové metody, a to vždy v ranních hodinách od 6:00, maximálně do 10:30, kdy ptáci intenzívně zpívají za příznivých klimatických podmínek, tj. mírného, bezvětrného a bezdeštného počasí. Na každém stanovišti jsem setrval 5 20 minut. Během této doby byli ptáci sledováni vizuálně s pomocí dalekohledu SPECTRUM 8 40 i akusticky. Veškeré druhy zjištěné vizuálně i akusticky (zároveň s jejich počty) byly zapisovány do ornitologického deníku naprosto totožným způsobem jako při monitoringu pochůzkovou metodou. 36

43 Tab. 3: Termíny monitoringu druhů na jednotlivých stanovištích rok měsíc stan. XI XII I II III IV V VI VII VIII IX X XI , , , , , 23., 24., , , , , , Metodika monitoringu doupných stromů Monitoring doupných stromů byl prováděn podle metodiky Jaroslava Kolečeka a spolupracovníků (Koleček. Metodická doporučení pro mapování a značení doupných a odumírajících stromů v hospodářských lesích [online]. Praha: Český svaz ochránců přírody, 2011, Sledování probíhalo v měsících lednu, únoru a březnu v době před plným olistěním stromů, kdy listy větví nebrání ve výhledu na kmeny. Vyhledávány byly zvláště staré stromy. Pozornost byla věnována nejen stromům s dutinami, ale také stromům s počínající hnilobou, v nichž se dutina teprve začíná tvořit, odumřelým stromům, pahýlům a spadlým kmenům. (Koleček a kol., 2011). Zjišťovány byly mimo jiné i konkrétní souřadnice jednotlivých stromů pomocí GPS přístroje. Dále všechny ostatní údaje dle vzorové metodiky kromě velikosti dutiny (šířky vletového otvoru), jež byla stanovována odhadem v centimetrech. 37

44 K. ú. katastrální území obce, v níž mapování probíhá Číslo dílce v porostní mapě velkými písmeny, uvádíme spolu s číslem oddělení (303G aj.) Č. stromu číslo stromu v porostu (v jednotlivých dílcích číslujeme vždy znovu od jedničky) Stáří porostu stáří porostu v porostní mapě (uvedeno v desítkách let) Druh druh stromu Počet dutin počet dutinových otvorů Velikost dutiny V (velká = datlí), S (žluní, strakapoudí), P (přirozená = nevydlabaná) Výška dutiny přibližná výška dutiny nad zemí Orientace dutiny orientace dutiny ke světovým stranám Obvod stromu obvod stromu v prsní výšce (cca 130 cm nad zemí) Poznámka např. druh živočicha, který dutinu obsadil (Koleček a kol., 2011) Nejprve byl pomocí porostních map, ze kterých bylo zároveň zjištěno stáří porostu, zvolen určitý dílec, který se následně procházel v pruzích širokých m. Dutinové stromy byly vyhledávány přímo vizuálně, nebo pomocí dalekohledu SPECTRUM Obvod stromu v prsní výšce byl měřen pomocí krejčovského metru a orientace k světovým stranám byla zjišťována pomocí příručního kompasu. Na závěr se díky GPS přístroji GARMIN DAKOTA 20 určily přesné souřadnice stromu. Všechny zjištěné hodnoty se uváděly do vzorové tabulky pro zaznamenávání zjištěných hodnot doupných stromů (viz příloha). 38

45 5. Výsledky 5.1. Výsledky terénních prací sledování výskytu druhů Výsledky terénních prací sledování výskytu druhů pochůzkovou metodou Pochůzkovou metodou byly na Předním Cvilínském kopci v termínu zjištěny tyto druhy: Tab. 4: Přítomnost druhů zjištěných pochůzkovou metodou Název Prezence (podle Šťastný a kol., 2006) Kolikrát byl druh zaznamenán český latinský brhlík lesní Sitta europaea D16 12 budníček menší Phylloscopus collybita B2 16 červenka obecná Erithacus rubecula B1 12 drozd zpěvný Turdus philomelos B2 8 holub hřivnáč Columba palumbus C5 7 hrdlička zahradní Streptopelia decaocto B1 5 kos černý Turdus merula D16 19 lejsek bělokrký Ficedula albicollis B1 2 mlynařík dlouhoocasý Aegithalos caudatus A0 3 pěnice černohlavá Sylvia atricapilla B2 17 pěnkava obecná Fringilla coelebs C3 14 rehek zahradní Phoenicurus phoenicurus D14 1 sojka obecná Garrulus glandarius A0 3 strakapoud velký Dendrocopos major D14 15 strnad obecný Emberiza citrinella A0 5 sýkora koňadra Parus major B2 27 sýkora modřinka Cyanistes caeruleus C6 10 šoupálek dlouhoprstý Certhia familiaris A0 1 špaček obecný Strunus vulgaris C6 18 vrabec domácí Passer domesticus A0 17 Hnízdění: A předpokládané, B možné, C pravděpodobné, D prokázané 39

46 Výsledky terénních prací sledování výskytu druhů bodovou metodou Bodovou metodou byly na Předním Cvilínském kopci v termínu zjištěny tyto druhy: Tab. 5: Přítomnost druhů zjištěných bodovou metodou Název Prezence (podle Šťastný a kol., 2006) Kolikrát byl druh celkově zaznamenán český latinský bažant obecný Phasianus colchicus 0 4 brhlík lesní Sitta europaea C5 55 budníček lesní Phylloscopus sibilatrix B2 2 budníček menší Phylloscopus collybita B2 15 budníček větší Phylloscopus trochilus B2 2 červenka obecná Erithacus rubecula C9 8 čížek lesní Carduelis spinus 0 1 datel černý Dryocopus martius C9 2 dlask tlustozobý C. coccothraustes 0 11 drozd zpěvný Erithacus rubecula C5 3 holub hřivnáč Columba palumbus C5 13 hrdlička zahradní Streptopelia decaocto B1 5 hýl obecný Pyrrhula pyrrhula 0 33 jestřáb lesní Accipiter gentilis 0 3 jiřička obecná Delichon urbica 0 45 káně lesní Bueto bueto 0 2 konopka obecná Cardeuleris cannabina 0 17 kos černý Turdus merula D16 38 krahujec obecný Accipiter nisus 0 6 králíček obecný Regulus regulus 0 6 krutihlav obecný Jynx torquilla 0 1 lejsek černohlavý Ficedula hypoleuca B2 2 mlynařík dlouhoocasý Aegithalos caudatus 0 7 pěnice černohlavá Sylvia atricapilla B2 9 pěnkava jíkavec Fringilla montifringilla 0 38 pěnkava obecná Fringilla coelebs D14 10 poštolka obecná Falco tinnunculus D11 3 rehek domácí Phoenicurus ochruros D14 2 rorýs obecný Apus apus 0 5 sojka obecná Garrulus glandarius A0 38 stehlík obecný Carduelis carduelis 0 1 straka obecná Pica pica 0 1 strakapoud malý Dendrocopos minor 0 1 strakapoud velký Dendrocopos major D14 81 strnad obecný Emberiza citrinella

47 sýkora babka Parus palustris 0 15 sýkora koňadra Parus major C7 222 sýkora lužní Parus montanus 0 3 sýkora modřinka Cyanistes caeruleus C9 46 sýkora uhelníček Parus ater 0 6 šoupálek dlouhoprstý Certhia familiaris C3 11 špaček obecný Strunus vulgaris C9 2 ťuhýk obecný Lanius collurio D14 4 vrabec domácí Passer domesticus 0 8 vrabec polní Passer montanus 0 16 vrána šedá Corvus cornix 0 4 zvonek zelený Carduelis chloris 0 2 zvonohlík zahradní Serinus serinus 0 2 žluna zelená Picus viridis C6 9 Hnízdění: A předpokládané, B možné, C pravděpodobné, D prokázané, 0 nepotvrzené (jen přelet, nebo nenalezení známek hnízdění); pozn. doba hnízdění zde není uvažována dle vzoru (Šťastný a kol., 2006), ale z informací o hnízdění uvedených v atlasu pro jednotlivé ptáky zvlášť (Bezzel, 2013) Hnízdících druhů bylo na Předním a Zadním Cvilínském kopci zjištěno celkem 28 (Obr. 9). Prokazatelné (C a D) je hnízdění u 9 dutinových a 8 nedutinových druhů. Méně prokazatelné (A a B) je hnízdění u 2 dutinových a 9 nedutinových druhů ptáků hnízdící dutinoví A a B hnízdící nedutinoví A a B hnízdící dutinoví C a D hnízdící nedutinoví C a D Obr. 9: Graf zastoupení dutinových a nedutinových hnízdících druhů 41

48 5.2. Hodnocení prezence doupných stromů Na Předním a Zadním Cvilínském kopci bylo celkem zjištěno 109 doupných stromů (Obr. 9, 10 a 11). 70 se jich vyskytuje na Předním Cvilínském kopci, na Zadním Cvilínském kopci jich je 39. Největší koncentrace výskytu doupných stromů lze rozdělit do čtyř skupin. První skupina většího počtu je na SV svazích Předního Cvilínského kopce ve starých porostech ( let) v těsném kontaktu se zastavěnou oblastí. Druhá skupina shluku doupných stromů se vyskytuje v severní oblasti kopce v příkrých svazích převážně borového porostu. Třetí část většího výskytu je v dolní polovině svahu tohoto kopce s převahou dubových a bukových porostů. Poslední (čtvrtá) část se vyskytuje v severní části Zadního Cvilínského kopce. Ostatní doupné stromy jsou rozmístěny nerovnoměrně po celé ploše zkoumaného území a netvoří žádné shluky. Obr 10: Výskyt doupných stromů na Předním Cvilínském kopci (podklad 42

49 Obr 11: Výskyt doupných stromů na Zadním Cvilínském kopci severní část (podklad Obr 12: Výskyt doupných stromů na Zadním Cvilínském kopci jižní část (podklad 43

50 počet stromů Ze získaných dat (Obr. 12) lze usuzovat, že na lokalitě Předního a Zadního Cvilínského kopce se z celkově 109 zjištěných doupných stromů vyskytuje více listnatých (78) než jehličnatých (31). Z jehličnatých dřevin jsou nejčastěji zastoupeny dřeviny rodu borovice (Pinus) (28), z listnatých pak lípa (Tilia) (39). Dalšími výrazně zastoupenými rody doupných stromů je dub (Quercus) (13) a buk (Fagus) (13) Jír JV DB BR LP JS BK AK BO DG MD druh stromu Obr. 13: Graf početnosti druhů doupných stromů na sledované lokalitě Legenda: Jír jírovec, JV javor, DB dub, BR bříza, LP lípa, JS jasan, BK buk, AK akát, BO borovice, DG douglastka, MD modřín Stáří doupných stromů na studované lokalitě bylo zjištěno nejčastěji v rozpětí 41 až 120 let (Obr. 13). V rozpětích 91 až 100 let (32) a 111 až 120 let (43) bylo zastoupení doupných stromů nejpočetnější. Z toho lze usuzovat, že nejčastěji se věk doupných stromů v zájmové lokalitě pohybuje v rozmezí 91 až 120 let. Doupnou dřevinou, která se na lokalitě vyskytuje nejvíce ve všech věkových kategoriích, je jednoznačně lípa (LP). Ta je dutinovými druhy využívána nejvíce ve věku let (15). Využití borovice (BO) dutinovými druhy ptáků nastupuje mnohem později ve věku let (21), ojediněle i dříve. Výskyt dubu (DB) a buku (BK) je pak rovnoměrně zastoupen v rozpětí let. Ostatní dřeviny se jako doupné stromy vyskytují na studované lokalitě méně a jejich využití dutinovými druhy nastupuje až na pár výjimek v pozdějším věku let. 44

51 počet stromů věkové rozpětí LP BO DB BK ostatní Obr. 14: Graf zastoupení doupných stromů ve věkových kategoriích na sledované lokalitě Dutiny (vletové otvory) doupných stromů byly nejčastěji orientovány východním (25), jižním (27) a západním (22) směrem (Obr. 14). Výrazný byl také počet dutin orientovaných JV směrem (19). Počet ostatních dutin orientovaných S, SV, JZ a SZ směrem se pohyboval v rozpětí 11 až 16 stromů. Z SZ S SV 25 V JZ 27 JV J Obr. 15: Graf orientace dutin doupných stromů ke světovým stranám na sledované lokalitě Na sledované lokalitě je obvod doupných stromů ve výšce 130 cm od paty kmene nejčastěji v rozmezí 91 až 210 cm (Obr. 15). Nejvíce stromů (44) má obvod mezi 131 až 170 cm. Další výrazný počet doupných stromů má obvod v rozmezí 91 až 130 cm (34) a 171 až 210 cm (24). 45

52 počet počet stromů obvod stromu (cm) Obr. 16: Graf obvodu doupných stromů v 1,3 m na sledované lokalitě 5.3. Vztah výskytu dutinových druhů k výskytu doupných stromů V rámci všech zjištěných druhů ve zkoumané lokalitě pomocí bodové metody byla vyčleněna zvlášť skupina dutinových druhů vyskytujících se na jednotlivých lokalitách, zároveň s počtem jejich pozorování. Dále byly na pozorovacích stanovištích stanoveny perimetry rozhledu o poloměru 100 m. Podle těchto hodnot lze zhodnotit vztah závislosti mezi počtem dutinových druhů a počtem doupných stromů (Obr. 16) číslo stanoviště počet dutinových ptáků počet doupných stromů Obr. 17: Graf hodnotící vztah výskytu dutinových druhů a doupných stromů 46

53 6. Diskuze 6.1. Celkový soupis zjištěných druhů a srovnání s předchozími průzkumy Na Cvilínském kopci u Krnova byl v roce 2015/2016 proveden ornitologický průzkum. V části plochy byl celkem třikrát proveden monitoring pochůzkovou metodou v termínu , dále byly druhy zjišťovány bodovou metodou pozorování a to během 4 8 návštěv každého z šestnácti stanovišť v termínech a Výsledky byly pak porovnávány s průzkumem z roku 2001 (Kočvara, Adamík, 2007), který tehdy probíhal monitoringem ze stejných stanovišť během sedmi návštěv v termínech 1. 4., , , 1. 5., 8. 5., a Mým průzkumem bylo zjištěno 51 druhů ptáků. To je v porovnání s průzkumem provedeným v roce 2001 o 31 původních druhů méně a o 2 nové druhy více. Dále bylo zjištěno celkem 25 druhů, které lze považovat za hnízdící, což je o 43 druhů méně oproti předchozímu průzkumu. Ze všech druhů je pravděpodobné nebo prokázané hnízdění (C a D) u 9 dutinových a 8 nedutinových druhů ptáků. Předpokládané nebo možné hnízdění (A a B) je pak u 2 dutinových a 9 nedutinových druhů. Celkem pět druhů je uvedeno ve Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. Silně ohrožené jsou dva, krahujec obecný (Accipiter nisus) a krutihlav obecný (Jynx torquilla). Tři jsou pak uvedeny jako druhy ohrožené se zástupci jestřáb lesní (Accipiter gentilis), rorýs obecný (Apus apus) a ťuhýk obecný (Lanius collurio). Jedenáct druhů je uvedeno v Červeném seznamu. Zranitelné druhy jsou jestřáb lesní (Accipiter gentilis), krahujec obecný (Accipiter nisus), strakapoud malý (Dendrocopos minor) a krutihlav obecný (Jynx torquilla). Téměř ohroženými druhy jsou vrána šedá (Corvus cornix), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca) a ťuhýk obecný (Lanius collurio). Málo dotčenými jsou pak druhy vrabec domácí (Passer domesticus), vrabec polní (Passer montanus) a žluna zelená (Picus viridis). Tři druhy jsou uvedeny ve Směrnici o ptácích č. 79/409/EHS. Jedná se o druhy datel černý (Dryocopus martius), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis) a ťuhýk obecný (Lanius collurio). V porovnání s průzkumem, který zde proběhl v roce 2001 (Tab. 6) byly zaznamenány dva nové druhy. Jedná se o pěnkavu jíkavce (Fringilla montifringilla) a straku obecnou (Pica 47

54 pica). Jejich výskyt však není ničím neobvyklým. Straka obecná se totiž hojně vyskytuje v Krnovské městské zástavbě a její výskyt na Předním Cvilínském kopci, který je centru města blízko, je proto předpokládatelný. Početní stavy straky obecné navíc v ČR podle dlouhodobého pozorování ČSO mají stoupající tendenci (Jednotný program sčítání ptáků, 2008) a průběžné výsledky Atlasu hnízdního rozšíření ptáků (Hnízdní atlas , 2014) zase uvádějí pro kvadrát č. 5972, ve kterém se studovaná lokalita nachází, a pro období její možné hnízdění. V roce 2015 dokonce kategorie průkaznosti straky dosahovala až hodnoty C15 hnízdo s vejci. Pěnkava jíkavec je zase naším zimním hostem, a proto také její výskyt v početných hejnech v tomto období je možný. U 29 druhů, které nebyly vůbec zaznamenány, je vysvětlení jejich absence různé. To, že během průzkumu nebyly spatřeny, však nutně nemusí znamenat, že se na lokalitě už vůbec nevyskytují. Absence v aktuálním seznamu zjištěných druhů může být způsobena například poklesem početnosti zdejší populace, skrytým způsobem života, jen okrajovým využíváním lesního komplexu pro život daného druhu (náhodně zahlédnuté druhy) apod. Jako vysvětlení je pak možné uvést i fakt, že doba a počty návštěv jednotlivých pozorovacích stanovišť není totožná s termíny návštěv průzkumu realizovaného v roce První skupinou jsou druhy (celkem 9), které na lokalitě nehnízdí, ale mohou se v ní vyskytovat, anebo zde dříve hnízdily, ale jen díky sousedství s jejich přirozenějším biotopem. Jejich biotopem totiž nejsou lesy nebo louky, ale spíše otevřené vodní plochy nebo okolí řek a menších vodních toků. Dřívější výskyt lze tedy vysvětlit přítomností nedalekého Petrova rybníka nebo řeky Opavy (viz obr. 1), které se zájmovou lokalitou na jejím východním okraji sousedí, nebo sousedstvím s Hájnickým rybníkem a blízkých potoků, který je na lokalitu těsně napojen při jejím jihozápadním okraji. Jedná se o druhy břehule říční (Bombycilla garrulus), cvrčilka říční (Locustella fluviatilis), čáp bílý (Ciconia ciconia), konipas bílý (Motacilla alba), racek chechtavý (Larus ridibundus), rákosník zpěvný (Acrocephalus palustris), vlaštovka obecná (Hirundo rustica), volavka popelavá (Ardea cinerea) a žluva hajní (Oriolus oriolus). V případě této první skupiny se projevuje tzv. okrajový efekt (edge effect), který zmiňuje Janda (1986). Druhou skupinou jsou druhy (3), které v současnosti nebyly zaznamenány, ale jejich hnízdění v roce 2001 nebylo nijak prokázáno, a proto není překvapivá ani současná absence jejich výskytu. Jsou to druhy brkoslav severní (Bombycilla garrulus), drozd cvrčala (Turdus iliacus) a holub domácí (Columba livia f. domestica). Brkoslavi se v ČR totiž objevují jen příležitostně v zimním období, holubi domácí žijí ve městech a do lesních okrajů jen náhodně 48

55 zalétávají a drozd cvrčala se na našem území objevuje jen v zimním období, přičemž u nás hnízdí jen nepravidelně několik párů. Druhy, jejichž absenci lze vysvětlit přeměnou místního biotopu, jsou skupinou třetí (8). Jedná se o drozda kvíčalu (Turdus pilaris), koroptev polní (Perdix perdix), lejska šedého (Muscicapa striata), pěnici hnědokřídlou (Sylvia communis), pěnici pokřovní (Sylvia curruca), pěnici slavíkovou (Sylvia borin), skřivana polního (Alauda arvensis) a strnada lučního (Miliaria calandra). Tyto druhy jsou totiž vázány spíše na otevřenou polní a luční krajinu s dostatkem keřů vhodných k hnízdění, nebo maximálně na okraje lesů. V oblasti Cvilínského kopce a v jeho těsném sousedství však v posledních letech dochází k výstavbě nových domů a zahrad, které zabírají místo dříve původních udržovaných nebo nekosených luk a díky tomu druhy, které jsou na ně vázány, jsou nuceny si vyhledávat hnízdiště dále od zkoumané lokality. Posledním útočištěm se pak těmto druhům stávají malé plošky parkového charakteru na vrcholu Předního Cvilínského kopce a větší oblast v okolí Mariánského pole při jeho úpatí. Neprůkaznost druhu koroptve polní, pěnice slavíkové a skřivana polního pak může být podpořena navíc tím, že se jejich početní stavy podle dlouhodobého pozorování České společnosti ornitologické v České republice v posledních letech snižují. Další druhy, jejichž početnost se podle pozorování ČSO snižuje, tvoří skupinu čtvrtou (5). Patří mezi ně hrdlička divoká (Streptopelia turtur), kukačka obecná (Cuculus canorus), linduška lesní (Anthus trivialis), pěvuška modrá (Prunella modularis) a sedmihlásek hajní (Hippolais icterina). Jejich obecně se snižující početnost tak může být vysvětlením toho, proč nebyly během mého průzkumu zaznamenány. Pátou skupinou jsou pak druhy (3), které byly dříve na lokalitě zaznamenány, hnízdily zde, ale dle charakteristik Šťastného a kol. (2006) bylo jejich hnízdění pouze možné (B1-2). Díky malé průkaznosti hnízdění je proto jejich absence možná. Jedná se o krkavce velkého (Corvus corax), slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) a sýkoru parukářku (Parus cristatus). Poslední šestou skupinou jsou pak druhy, jejichž absence je obtížněji vysvětlitelná (4). V případě drozda brávníka (Turdus viscivorus) to může být z důvodu záměny za drozda zpěvného (Erithacus rubecula), který se na lokalitě hojně vyskytuje a prokazatelně hnízdí. K tomuto vysvětlení se přikláním, protože tyto druhy mají podobné požadavky na své životní prostředí a ani jejich početní stavy z průzkumů ČSO nevykazují v předchozích letech žádný pokles. Druhou variantou pak ale může být fakt, že drozd brávník není u nás příliš početným druhem, a proto se tedy na lokalitě nyní skutečně vyskytovat nemusí. V případě králíčka 49

56 ohnivého (Regulus ignicapillus) a střízlíka obecného (Troglodytes troglodytes) se zase může jednat o jejich skrytý způsob života a malé rozměry, které mohou být důsledkem jejich přehlédnutí v terénu. Jejich úplná absence by byla těžko vysvětlitelná už jen kvůli tomu, že jejich početnost se v posledních deseti letech zvyšuje a na studované ploše dle mého názoru nedošlo v posledních patnácti letech k žádným změnám, které by ohrozily jejich životní prostředí. Tab. 6: Celkový seznam zjištěných druhů a porovnání s průzkumem Kočvara, Adamík (2007) Český název Latinský název /16 bažant obecný Phasianus colchicus C3 0 brhlík lesní Sitta europaea D16 C5 brkoslav severní Bombycilla garrulus 0 X břehule říční Riparia riparia 0 X budníček lesní Phylloscopus sibilatrix C4 B2 budníček menší Phylloscopus collybita C4 B2 budníček větší Phylloscopus trochilus C4 B2 cvrčilka říční Locustella fluviatilis B2 X čáp bílý Ciconia ciconia 0 X červenka obecná Erithacus rubecula C4 C9 čížek lesní Carduelis spinus 0 0 datel černý Dryocopus martius B2 C9 dlask tlustozobý C. coccothraustes C4 0 drozd brávník Turdus viscivorus C4 X drozd cvrčala Turdus iliacus 0 X drozd kvíčala Turdus pilaris D12 X drozd zpěvný Erithacus rubecula D15 C5 holub domácí Columba livia f. domestica 0 X holub hřivnáč Columba palumbus C4 C5 hrdlička divoká Streptopelia turtur C4 X hrdlička zahradní Streptopelia decaocto D15 B1 hýl obecný Pyrrhula pyrrhula 0 0 jestřáb lesní Accipiter gentilis B1 0 jiřička obecná Delichon urbica 0 0 káně lesní Bueto bueto B1 0 konipas bílý Motacilla alba C3 X konopka obecná Cardeuleris cannabina C4 0 koroptev polní Perdix perdix C4 X 50

57 kos černý Turdus merula D15 D16 krahujec obecný Accipiter nisus B1 0 králíček obecný Regulus regulus C4 0 králíček ohnivý Regulus ignicapillus C4 X krkavec velký Corvus corax B1 X krutihlav obecný Jynx torquilla C4 0 kukačka obecná Cuculus canorus C4 X lejsek bělokrký Ficedula albicollis C4 B1 lejsek černohlavý Ficedula hypoleuca C4 B2 lejsek šedý Muscicapa striata C4 X linduška lesní Anthus trivialis C4 X mlynařík dlouhoocasý Aegithalos caudatus C4 0 pěnice černohlavá Sylvia atricapilla D15 B2 pěnice hnědokřídlá Sylvia communis D13 X pěnice pokřovní Sylvia curruca C4 X pěnice slavíková Sylvia borin C4 X pěnkava jíkavec Fringilla montifringilla X 0 pěnkava obecná Fringilla coelebs C4 D14 pěvuška modrá Prunella modularis C4 X poštolka obecná Falco tinnunculus D13 D11 racek chechtavý Larus ridibundus 0 X rákosník zpěvný Acrocephalus palustris C4 X rehek domácí Phoenicurus ochruros C4 D14 rehek zahradní Phoenicurus phoenicurus D14 D14 rorýs obecný Apus apus 0 0 sedmihlásek hajní Hippolais icterina C4 X skřivan polní Alauda arvensis C4 X slavík obecný Luscinia megarhynchos B2 X sojka obecná Garrulus glandarius C4 A0 stehlík obecný Carduelis carduelis C4 0 straka obecná Pica pica X 0 strakapoud malý Dendrocopos minor C4 0 strakapoud velký Dendrocopos major C4 D14 strnad luční Miliaria calandra C4 X strnad obecný Emberiza citrinella D13 0 střízlík obecný Troglodytes troglodytes C4 X sýkora babka Parus palustris C4 0 sýkora koňadra Parus major D13 C7 sýkora lužní Parus montanus C4 0 sýkora modřinka Cyanistes caeruleus D13 C9 51

58 sýkora parukářka Parus cristatus B1 X sýkora uhelníček Parus ater C4 0 šoupálek dlouhoprstý Certhia familiaris C4 C3 špaček obecný Strunus vulgaris D14 C9 ťuhýk obecný Lanius collurio D12 D14 vlaštovka obecná Hirundo rustica 0 X volavka popelavá Ardeacinerea 0 X vrabec domácí Passer domesticus D14 0 vrabec polní Passer montanus D14 0 vrána šedá Corvus cornix C4 0 zvonek zelený Carduelis chloris C4 0 zvonohlík zahradní Serinus serinus C4 0 žluna zelená Picus viridis B1 C6 žluva hajní Oriolus oriolus C4 X Hnízdění: A předpokládané, B možné, C pravděpodobné, D prokázané, 0 nepotvrzené (jen přelet, nebo nenalezení známek hnízdění), X druh nezaznamenán 52

59 6.2. Hodnocení stavu doupných stromů a dutinových druhů ptáků Ve zkoumané lokalitě bylo celkem nalezeno 109 doupných stromů. 70 se jich vyskytuje na Předním Cvilínském kopci, 39 pak na Zadním Cvilínském kopci. Větší koncentrace výskytu doupných stromů svědčí i o větší pravděpodobnosti výskytu dutinových druhů ptáků na Předním Cvilínském kopci. Dle mého názoru je tedy patrné, že dutinovým druhům ptáků vyhovují spíše porosty parkového charakteru a také těsné sousedství s lidskými obydlími. Přední Cvilínský kopec je totiž udržován ve stavu vyhovujícím zájmům zdejší turistiky. Na lokalitě se lesnicky nehospodaří, staré porosty se často ponechávají jejich vlastnímu rozpadu a porosty (zvláště ve vrcholových částech kopce) jsou výrazně prosvětlovány. Díky tomu vznikají malé paloučky a plochy s velmi malým zakmeněním, které vyhovují i druhům, jež by se na lokalitě jinak vůbec nevyskytovaly. Na Zadním Cvilínském kopci není turistický tlak tak velký, a proto se s porosty hospodaří intenzivněji. Tím pádem ale už lokalita neposkytuje tolik možností k vzniku a fungování rozdílných biotopů jako v předchozím případě. Na zkoumané lokalitě jsou doupnými stromy nejčastěji lípy, borovice, méně pak duby a buky. Lípa je ptáky využívána nejčastěji a také v celém jejím věkovém rozpětí let, ve kterém se na lokalitě vyskytuje. To z ní dělá nejvyužívanější dřevinu ke hnízdění dutinových druhů. Dle mého názoru je to způsobeno hlavně tím, že je to dřevina s měkkým dřevem, a proto nabízí dutinovým druhům jednodušší možnost k vybudování dutiny. Lípy jsou navíc v pozdějším věku často napadány houbovými chorobami, které způsobují vnitřní destrukci dřeva a často i úplné vykotlání kmene. Toto vysvětlení je dle mého názoru podpořeno i studiemi uváděnými Paclíkem (2005). Primární dutinohnízdiči se obecně při dlabání dutiny potýkají s fyzikálními vlastnostmi dřeva. Datlové v Arizoně si k tesání dutin v místních topolech osikovitých (Populus tremuloides) vybírali kmeny nebo určitá místa na kmeni s měkčím dřevem, přičemž důvodem takového chování jsou zřejmě úspory energie (Scheps et al podle Paclík 2005). Nejspíše ze stejného důvodu dlabali norští datli černí své dutiny převážně v mrtvých stromech (Rolstad et al podle Paclík 2005). Borovice začíná být dutinovými druhy ke hnízdění využívána až v pozdějším věku, a to ve svých letech. To může být vysvětleno nejspíše tím, že teprve v tomto věku začíná mít kmen borovice vhodnou tloušťku k vykotlání dutiny požadovaných rozměrů. Dalším důvodem může být odlomení starších a silnějších větví z kmene stromu jako místa průniku hniloby a jejím narušováním i nabytí vhodných fyzikálních vlastností dřeva pro vydlabávání 53

60 dutiny (viz výše). Co se velikosti kmenů obecně týče, na lokalitě se vyskytují doupné stromy s obvodem cm. Nejčastěji jsou však obsazovány stromy s obvodem cm. Otvory jsou nejčastěji orientovány jižním až východním směrem, výrazněji pak i západním. Dle Paclíka (2005) se na nasměrování vletového otvoru mohou podílet povětrnostní vlivy daného prostředí. U několika sekundárních dutinových hnízdičů v Německu, kde měli ptáci na výběr z osmi budek umístěných kolem jednoho kmene, upřednostňovali ptáci přibližně východní orientaci, která v daných podmínkách znamená právě nejmenší vliv větru a deště (Gaedecke a Winkel 2005 podle Paclík 2005). V porovnání s větrnou růžicí ukazující převažující směr větrů v Krnově (obr. VI) však tento aspekt nemá na orientaci dutin žádný vliv. Na základě získaných dat nebyl potvrzen žádný vztah závislosti výskytu doupných stromů a počtu dutinových druhů ptáků na jednotlivých stanovištích. 54

61 7. Závěr Tato práce se zabývá ornitofaunou Předního a Zadního Cvilínského kopce poblíž města Krnova. Tato lokalita je v zájmu veřejnosti již dlouhou dobu díky své přírodní rozmanitosti podporující výskyt různých a často i vzácných druhů rostlin, hmyzu a živočichů. Jedním tímto aspektem je i rozmanitá ornitofauna oblasti, která je v této práci rozebírána. Podrobněji pak byla pozornost zaměřena na zastoupení dutinových druhů ptáků a jejich výskyt a bližší charakteristiku doupných stromů následně porovnávaných v jejich vzájemném vztahu. Kromě pochůzkové metody byli ptáci pozorováni na celkem šestnácti lokalitách bodovou metodou. Byly zjišťovány druhy ptáků zároveň s jejich početností. Monitoring doupných stromů byl zajištěn pochůzkou po lokalitě a podrobným změřením každého nalezeného jedince. Seznam zjištěných druhů byl porovnáván s průzkumem, který zde probíhal v roce Vyčleněná skupina dutinových druhů ptáků pak byla hodnocena zvlášť a porovnávána se zpracovanými a vytříděnými daty zjištěných doupných stromů. Ve sledované lokalitě bylo zjištěno celkem 51 druhů ptáků. Z toho jich je 25 hnízdících a 13 chráněných zákonem. Dále bylo na lokalitě zjištěno 109 doupných stromů s převahou výskytu na Předním Cvilínském kopci. Nejčastějším doupným stromem je lípa, která je k hnízdění využívána v celém věkovém rozpětí, v němž se na lokalitě nachází. Dále jsou doupnými stromy velmi často borovice, duby a buky. Orientace dutin je nejčastěji na J-V a na Z. Nejčastější obvod doupných stromů je cm. Pro hospodaření v lokalitě Předního Cvilínského kopce, kde je většina porostů zařazena do kategorie lesa zvláštního určení se zvýšenou rekreační funkcí, bych doporučil setrvat v současné snaze Lesní správy města Krnova vytvořit ve vrcholových částech kopce les parkového charakteru, omezit hospodářské využití a posílit funkce rekreační. Na Zadním Cvilínském kopci, kde se nachází porosty hospodářské, pak doporučuji zachovat ne příliš intenzivní lesní hospodaření. Podpory zdejší ornitofauny by se pak dle mého názoru mělo v lokalitě Předního a Zadního Cvilínského kopce dosáhnout především zachováním souvisejících malých luk a remízků, které zajišťují rozmanitou strukturu zdejší biocenózy, ponecháváním starých a ztrouchnivělých stromů poskytujících hnízdní možnosti dutinovým druhům ptáků, ponecháváním mrtvého a odumírajícího dřeva, které jim zajišťuje vhodné potravní možnosti a ochranou navazujících větších nekosených luk zarostlých keři, které poskytují hnízdní možnosti a životní prostředí druhům, kterých na lokalitě v poslední době ubývá. 55

62 Samotná struktura porostu má dle mého názoru pozitivní vliv na variabilitu životního prostředí, která přispívá k rozmanitosti zdejší ornitofauny. Na Předním Cvilínském kopci se kromě smíšených a často starých doupných porostů borovice, dubu, buku a lípy ve spodních částech kopce vyskytují i vrcholové prosvětlené plochy. Ty poskytují prostor nekoseným loukám a keřovému zápoji vyhovujícímu spíše lučním druhům a těm, které hnízdí na okrajích lesů. Plocha Zadního Cvilínského kopce s převahou borovice, dubu a habru pak poskytuje životní prostředí druhům, které jsou vázány spíše na starší hospodářsky využívané lesy s habrovým a jiným keřovým podrostem. Pozitivní je i výskyt hustých mlazin a tyčkovin, které zde vznikají v důsledku těžby a následného zalesňování. Tato práce a informace v ní zjištěné mohou posloužit k lepší informovanosti o místním druhovém bohatství ptactva. Dále může práce posloužit při podpoře zde se vyskytujících druhů ptáků, zvláště pak k ochraně jejich životního prostředí, které je dle mého názoru v poslední době mírně ohrožováno. Také informace o doupných stromech mohou být nápomocné při plánování lesního hospodaření v této oblasti s důrazem na ochranu a podporu místní populace dutinových druhů ptáků. 56

63 8. Summary This work deals with ornithofauna of Přední a Zadní Cvilínský kopec hills near Krnov. The public is interested in this locality thanks to its natural diversity, supporting the occurrence of various and often rare species of plants, insects and animals. The diverse ornithofauna of this area is being analyzed in this work. The main attention was focused on the representation of the hollow-nesting birds and their occurrence and the more detailed characteristics of the hollow-bearing trees subsequently compared in their mutual relationship. Birds were observed using the walking method and the census method (sixteen localities). Bird species were identified at the same time as their number. The monitoring of the hollow-bearing trees was ensured by the location and detailed measurement of each individual found. A list of all detected species was compared with the research realized here in The allocated group of hollow-nesting birds was evaluated separately and compared with the processed and sorted data of the hollow-bearing trees found. A total of 51 species of birds were found in the monitored locality. Of these, there are 25 nesting species and 13 species protected by law. Furthermore, 109 hollow-bearing trees were found at the site, with predominant presence on Přední Cvilínský kopec hill. The most common hollow-bearing trees are linden, that are used for nesting throughout the age range. Furthermore, the hollow-bearing trees are also very often pine, oak and beech. The tree hollows are most often oriented to the south-east and west. The most frequent circumference of hollow-bearing trees is cm. The most of the forest stands of Přední Cvilínský kopec hill are classified as a special purpose forest with increased recreational function. I think that the current forest management realized by the Forest Administration of the town of Krnov, in the top parts of the hills is suitable. The management contents the creation of park forests, the restriction of economic use and the support of recreational functions. On Zadní Cvilínský kopec hill where the commercial forest stands are located, I recommend to maintain not too intensive forest management. The support of the local ornithofauna should be attained in the locality of Přední a Zadní Cvilínský kopec hills in some ways. By preserving the associated small meadows and branches, that ensure the diverse structure of local biocenosis. By leaving old and obsolete trees providing nesting possibilities for hollow-nesting bird species. By leaving dead and dying wood, which provides them suitable food choices. By the protection of the adjoining 57

64 larger non-shrubs with overgrown bushes that provide nesting opportunities and the environment for species that are in decline in the area recently. In my opinion, the tree structure has a positive effect on the variability of the environment, which contributes to the diversity of the local ornithofauna. Přední Cvilínský kopec hill is covered with the mixed and often old hollow-bearing undergrowth of pine, oak, beech and linden in the lower parts. There are also sparsely stocked stands and non-stocked forest land with unrestrained meadows and shrubs. These are suitable for meadow species and those nesting on the periphery of the forests. Zadní Cvilínský kopec hill is dominated by pine, oak and hornbeam. It provides the environment to species that are tied to older, economically exploited forests with hornbeam and other bushes. The presence of closed stake forests that are generated here as a result of mining and subsequent afforestation are also positive. This work can help to increase the foreknowledge about the local bird community. In addition, the work can be used to support the bird species here, especially to protect their environment, which is, in my view, slightly threatened. The information about hollow-bearing trees can also be helpful in forest management planning in this area, especially for protecting and supporting the local hollow-nesting bird population. 58

65 9. Seznam použité literatury 9.1. Knižní zdroje BEJČEK, Vladimír, Karel ŠŤASTNÝ a Karel HUDEC. Atlas zimního rozšíření ptáků v České republice vyd 1. Praha: H & H, 1995, 270 s. ISBN BLUCHA, Vladimír. Historie města Krnova. 1. vyd. Krnov: Městský národní výbor v Krnově, 1969, 64 s. FRIC, František. Význam ptactva pro zemědělství a lesnictví. 1. vyd. Praha: SZN, 1956, 102 s. GALGÁNEK, Jan a Jana KYPÚSOVÁ. Přírodní poměry širšího okolí. In: KYPÚSOVÁ Jana a kol. Zelené město Krnov po deseti letech: zpráva o životním prostředí města Krnova. vyd. 1. Krnov: Iniciační skupina Místní agendy (MA) 21 pro Krnov, 2005, s JANÁK, Vratiskav. Starobronzový depot ze Zadního Cvilínského kopce u Krnova. In: KUJOVSKÝ, Rudolf a Vladimír MITÁŠ. Václav Furmánek a doba bronzová: Zborník k 70. narodeninám. Vyd. 1. Nitra: Archeologický ústav SAV, 2012, s ISBN JANDA, Jiří a Pavel ŘEPA. Metody kvantitativního výzkumu v ornitologii. vyd. 1. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1986, 158 s. KAJZAROVÁ, Eva. Mrtvé dřevo živý les. 1. vyd. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2012, 40 s. ISBN KOČVARA, R., ADAMÍK, P., 2007: Ornitologický průzkum Cvilínského kopce u Krnova (Česká republika). Časopis Slezského Muzea. Opava (A), 56: KOLEČEK, Jaroslav. Nebojte se mapovat doupné stromy. Krása našeho domova. 2011, roč. 11, č. 53, s KOŠULIČ, Milan. Lesy. In: KYPÚSOVÁ Jana a kol. Zelené město Krnov po deseti letech: zpráva o životním prostředí města Krnova. vyd. 1. Krnov: Iniciační skupina Místní agendy (MA) 21 pro Krnov, 2005, s

66 LIPINA, Pavel. Podnebí Krnova a okolí. In: KYPÚSOVÁ Jana a kol. Zelené město Krnov po deseti letech: zpráva o životním prostředí města Krnova. vyd. 1. Krnov: Iniciační skupina Místní agendy (MA) 21 pro Krnov, 2005, s LUPAČ, Miroslav. Zpráva o stavu životního prostředí Krnovska. vyd. 1. Krnov: Městský úřad Krnov, 2012, 71 s. OBHLÍDAL, František. Ornitologická příručka. vyd. 1. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1977, 297 s. PACLÍK, Martin a Jiří REIF, 2005: Hnízdění ptáků v dutinách (Česká republika). Sylvia. 41: 1-15 ROHÁČEK, Jindřich, Jan ŠEVČÍK a Petr VLK. Příroda Slezska. 1. vyd. Opava: Slezské zemské muzeum, 2013, 480 s. ISBN ROLLEROVÁ, Rostislava. Botanické zajímavosti. In: KYPÚSOVÁ Jana a kol. Zelené město Krnov po deseti letech: zpráva o životním prostředí města Krnova. vyd. 1. Krnov: Iniciační skupina Místní agendy (MA) 21 pro Krnov, 2005, s ŠŤASTNÝ, Karel, Vladimír BEJČEK a Karel HUDEC. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice vyd. 1. Praha: Aventinum, 2006, 463 s. ISBN WEISSMANNOVÁ H. a spol.. Ostravsko. In: MACKOVČIN P. A SEDLÁČEK M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek X. vyd. 1. Praha: Agentura ochrany a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, 2004, 456 s. ISBN ZAPLETAL, Ladislav. Geografie města Krnova. 1. vyd. Krnov: Městský národní výbor v Krnově, 1969, 181 s. 60

67 9.2. Online zdroje DOLEŽAL, Robert. Ptáci našich lesů. Lesnická práce [online]. 2010, roč. 89, č. 12/10, [cit ]. Dostupné na www: < Fotohistorie.cz, [online], citováno dne 11. března Dostupné na www: < _Selenburk/Default.aspx> Geoportal.cuzk.cz, [online], citováno dne 9. března Dostupné na www: < KODET, Vojtěch a spol.. Dutinoví ptáci v lesích. In: Česká společnost ornitologická [online]. Jihlava: Pobočka České společnosti ornitologické na Vysočině, 2007, [cit ]. Dostupné z: < KOLEČEK, Jaroslav a spol.. Metodická doporučení pro mapování a značení doupných a odumírajících stromů v hospodářských lesích [online]. Praha: Český svaz ochránců přírody, 2011, [cit ]. Dostupné z: < Mapy.cz, [online], citováno dne 9. března Dostupné na www: < Mapy.geology.cz, [online], citováno dne 11. března Dostupné na www: < Meteoblue.com, [online], citováno dne 19. března Dostupné na www: F/modelclimate/krnov_%C4%8Cesk%C3%A1-republika_ Parostroj.cz, [online], citováno dne 11. března Dostupné na www: < 61

68 Příroda Vysočiny [online]. Jihlava: Pobočka České společnosti ornitologické na Vysočině, 2015, [cit ]. Dostupné z: < 62

69 10. Seznam tabulek a obrázků Seznam tabulek 1. Seznam dutinových ptáků hnízdících v ČR Legenda k mapě Termíny monitoringu druhů na jednotlivých stanovištích Přítomnost druhů zjištěných pochůzkovou metodou Přítomnost druhů zjištěných bodovou metodou Celkový seznam zjištěných druhů a porovnání s průzkumem Kočvara, Adamík (2007) I. Tabulka pro zaznamenávání zjištěných hodnot doupných stromů...přílohy Seznam obrázků 1. Lokalizace studovaného území Graf průměrných teplot, úhrnu srážek a rychlosti větru během roku Graf průměrného počtu oblačných, slunečných a deštivých dní během roku Graf průměru teplot během roku Graf průměrného množství srážek během roku Graf průměrné rychlosti větru během roku Mapa zájmového území s rozmístěním pozorovacích stanovišť Mapa tras pochůzek při pochůzkové metodě monitoringu Graf zastoupení dutinových a nedutinových hnízdících druhů Výskyt doupných stromů na Předním Cvilínském kopci Výskyt doupných stromů na Zadním Cvilínském kopci severní část Výskyt doupných stromů na Zadním Cvilínském kopci jižní část Graf početnosti druhů doupných stromů na sledované lokalitě Graf zastoupení doupných stromů ve věkových kategoriích na sledované lokalitě Graf orientace dutin doupných stromů ke světovým stranám na sledované lokalitě Graf obvodu doupných stromů v 1,3 m na sledované lokalitě Graf hodnotící vztah výskytu dutinových druhů a doupných stromů I. Fotografie Zadního Cvilínského kopce s hradem Šelenburk z roku Přílohy II. Fotografie Předního Cvilínského kopce z roku Přílohy III. Půdní mapa studované oblasti...přílohy IV. Legenda k půdní mapě...přílohy V. Použité pomůcky pro monitoring doupných stromů...přílohy VI. Větrná růžice převažujících směrů větrů v Krnově...Přílohy 63

70 11. Přílohy Obr I: Fotografie Zadního Cvilínského kopce s hradem Šelenburk z roku 1901 (Fotohistorie.cz, [online], citováno dne 11. března 2017) Obr II: Fotografie Předního Cvilínského kopce z roku 1895 (Parostroj.cz, [online], citováno dne 11. března 2017) 64

71 Obr III: Půdní mapa studované oblasti (Mapy.geology.cz, [online], citováno dne 11. března 2017) 65

72 Obr IV: Legenda k půdní mapě (Mapy.geology.cz, [online], citováno dne 11. března Dostupné na www) Obr V: Použité pomůcky pro monitoring doupných stromů (foto autor) 66