KONEC VÁLKY VE ZLÍNĚ

Transkript

1 KONEC VÁLKY VE ZLÍNĚ K tomu, že jsem byl po čtyřměsíčním věznění spolu s ing. Z. Pitrou propuštěn, přispěl i vývoj na frontě, kde Němci utrpěli těžkou porážku u Stalingradu. Kromě toho k jejich částečnému zkrotnutí přispěly i stále drtivější nálety spojenců. Na podzim roku 1944 to už byly každodenní přelety amerických bombardérů z Itálie přes Maďarsko na polskou průmyslovou pánev, při kterých se už po ránu vyhlašoval poplach a evakuovala se celá továrna do okolních lesů, takže ani při velkém náletu na Zlín v listopadu nebyly větší ztráty na životech. Samozřejmě se přitom zcela rozvrátila pracovní morálka, zvláště po zničujícím náletu na továrnu, kdy už nikdo neměl zájem na její další funkci a začalo se všeobecné rozchvacování všeho, co v dílnách a ve skladech zbylo. Mnozí se už zcela otevřeně chlubili, co se jim podařilo z továrny vynést. Děvčata z punčocháren předstírala těhotenství, jak pod šaty vynášela punčochy, z gumáren se vynášela naveliko krepa z přírodního kaučuku, která tam ještě po náletu zbyla, a podlepovali jsme si s ní svoje prošoupané podrážky. Jeden kolega si vynesl po částech celou elektrickou 69

2 VZPOMÍNKY chladničku. Pomocný dělník Ševčík z mého oddělení si vynášel v kalhotách velký elektromotor, zavěšený na drátu kolem krku, ale při průchodu bránou se v bezvědomí zhroutil. V nemocnici ho vzkřísili, když našli kolem krku utažený drát vedoucí k motoru v kalhotách. Vedoucí našeho ústavu doc. Landa dal odkudsi přivézt obrovskou roli podšívkové látky, ze které jsme si po desítkách metrů odstřihovali. S blížící se frontou se zcela změnil program ústavu, zvláště když došly zprávy, že ustupující vojska přinesla na Vizovicko se svým zavšivením i rozmáhající se skvrnitý tyf. Tehdy jsme se právě dověděli o zázračném prostředku DDT proti hmyzu. Landa vyhlásil, že všichni mají všeho nechat a že mají všemi dostupnými prostředky, bez ohledu na případné škody vyrábět DDT. Dal jsem si ze skladu vyvalit na dvůr dva velké barely s alkoholem a zaváděl jsem do nich širokou hadicí kapalný chlor. Velká část sice vydestilovala do vzduchu, ale chlorace proběhla až do konce, což se projevilo tím, že přebytečný chlor plechové sudy proděravěl. Vzácný produkt se nám podařilo převážně zachránit a mnohonásobnými destilacemi získat základní surovinu pro syntézu DDT, trichloracetaldehyd (chloral). Ten jsme postupně kondenzovali s chlorbenzenem a získali tak rekordní množství krystalického produktu, který nám v gumárnách rozmíchali s mastkem, aby se dal účelně aplikovat. Hned se roznášel po okolních vesnicích a tyfová epidemie se skutečně zastavila. Počítali jsme s tím, že ustupující Němci budou všechno ničit. Abychom zachránili vzácné vybavení laboratoří, vytáhli jsme nákladním výtahem dvě obrovské ocelové láhve s kapalným kysličníkem siřičitým do nejvyššího patra a postavili je ventilem dolů. byli jsme připraveni hned po evakuaci továrny při ohlášeném frontovém poplachu otevřít 70

3 KONEC VÁLKY VE ZLÍNĚ ventily a zamořit ústav, aby se dovnitř nikdo nedostal. Nakonec se však fronta přihnala tak rychle, že Němci měli co dělat se svým útěkem a na organizované ničení jim nezbývalo času. Výzkumná činnost ustávala už několik měsíců před těmito událostmi. Živě se diskutovalo, co a jak po skončené válce. Už během války připravoval Landa s námi projekt poválečného výzkumu u firmy i v celé osvobozené republice. Účastnili jsme se v té době též velkého semináře o podílu firmy na kříšení a rozvoji vysokých škol a o školství vůbec. K tomuto semináři sezval tehdy do své vily jeden z ředitelů firmy, Hugo Vavrečka, asi dvacet protektorátem vyřazených představitelů školského a kulturního českého života. Volně se zde diskutovalo o předpokládaných poválečných problémech, nejen o školství, ale i o ediční činnosti. Přitom zvláště Landa vystupoval až divoce protiněmecky, ba přímo nacionalisticky. Po válce byl Landa ze Zlína doslova vyštván a skvělá organizace zlínského výzkumu se rozpadla. Pokládal jsem za nutné vyjádřit uznání Landovi ve své první poválečné publikaci (s J. Hofmanem). To vyvolalo u nového vedení zbytku ústavu ve Zlíně téměř zuřivost (Hanč, Bílek) a tato reakce byla pravděpodobně kromě zcela osobních zaujetí hlavní příčinou, proč firma ihned po válce odmítla mou nabídku na bezplatné konzultantské služby, kterou jsem učinil písemně v září

4 SPOLUPRÁCE S CHEMICKÝM PRŮMYSLEM Po zániku firmy Baťa během prvních let po revoluci došlo k politickému prokletí všeho, co se skvělou organizací to - hoto podniku souviselo. Na troskách zlínského závodu vzniklo na dvacet více méně nezávislých podniků, které neměly koordinovanou spolupráci, už také proto, že měly vazbu na různá ministerstva. V malém se tento rozpad původně společného úsilí pro - jevil ve zlínské chemii. Ve výzkumném ústavu se vyštváním docenta Landy zbavili vynikajícího organizátora a zkušeného vedoucího. Mezi těmi, kteří se se mnou účastnili vý - zkumu polyamidového hedvábí, stáli teď proti sobě ing. Novotný a ing. Jan Moravec, ve snaze vyloučit ze slibně rozvinutého projektu jeden druhého. Společně měli jen snahu vyloučit každého dalšího a z toho vyplynulo, že výzkumný ústav odmítl mou nabídku další bezplatné spolupráce na projektu. Ukázalo se, že za tímto odmítnutím stál především Novotný, který mi sám řekl, že si nepřeje, aby mu nějaký docent mluvil do polyamidů a aby mi on dělal poskoka. Své stanovisko k tomuto neslýchanému postupu 72

5 SPOLUPRÁCE S CHEMICKÝM PRŮMYSLEM jsem vyjádřil v listopadu 1945 dopisem představenstvu tehdy ještě formálně existující firmy Baťa, ve kterém jsem žádal o uvolnění ze soutěžní doložky, abych mohl navázat spojení s jinými firmami. Ještě před svým návratem na vysokou školu a několik měsíců před roztržkou s firmou jsem osobně A. Novotnému předal podrobné připomínky k dalšímu výzkumu polyamidového hedvábí. Naléhavě jsem mu doporučoval, aby těsně spolupracoval s Moravcem, který se zájmem od samého začátku sledoval moje pokusy a souhlasil s mou koncepcí, kterou jsem měl doloženou fungující aparaturou pro kontinuální polymerizaci laktamu s navazujícím nepřetržitým spřádáním a dloužením vlákna. Při svých občasných návštěvách Zlína jsem pak s Moravcem konzultoval, jak dále na této aparatuře pokračovat. Novotný na to reagoval tím, že prototyp mé aparatury dal zlikvidovat, aby mne a Moravce za soutěže vyloučil. Za těchto okolností jsem usoudil, že nemá smysl pokoušet se dál o mou účast ve Zlíně, a začal jsem hledat zájemce o realizace všech mých výsledků od chemie až po spřádání vláken. Mezitím si Moravec podle mých zápisů začal sám, nezávisle na Novotném, vyrábět malá množství kaprolaktamu a s E. Němcem pokračoval ve směru, který jsem u Novotného marně prosazoval. Jak se dalo očekávat, dosáhl v krátké době necelých dvou let dobrých výsledků zejména s poměrně jednoduchou verzí jednofibrilkového punčochového hedvábí. I když jeho pokusy nebyly ještě zdaleka dotaženy do provozního řešení, spojil se Moravec s reportérem Rudého práva T. Svatoplukem, který publikoval v Rudém právu oslavný článek, v němž byl Moravec vylíčen jako jediný, geniální vynálezce silonového hedvábí a ve kterém bylo zcela zamlčeno, že všechno 73

6 VZPOMÍNKY podstatné jsme vypracovali ještě před Moravcem ve Zlíně za války. Zjevným motivem tohoto článku a obdobných článků v komunistickém tisku bylo exponovat celou věc jako poválečný výsledek straníků-stachanovců a zamlčet jakoukoliv účast nestraníků. Novotný na to reagoval tím, že zaslal redakci Svobodných novin průkazné dokumenty o skutečném stavu věcí. To vyvolalo článek Edvarda Valenty v těchto novinách ze dne , který byl politicky zabarven v opačném smyslu, ale který přitom obsahoval věcné informace o skutečných prioritách Wichterla, Novotného a Procházky. Rozpoutala se nechutná žurnalistická kampaň. Z článků v Tepu nového Zlína a v Nedělních novinách si ale mohl soudný čtenář snadno odvodit, co je pravda a co pouhá propaganda. Věci samé se tím vším ale rozhodně nepomohlo. Naopak do celého dalšího vývoje této technologie se na řadu let promítala tato žabomyší válka mezi novináři. Hned po oficiálním přerušení mých styků se zbytkem zlínského výzkumného ústavu a po uvolnění ze soutěžní doložky, která byla součástí všech mých pracovních smluv, začal jsem hledat závod, který by realizoval naše plány lépe a rychleji než rozvrácený zlínský závod. Perspektiva syntetických vláken nebyla v té době ani zdaleka vyjasněna. Textilní výroba navyklá na klasické suroviny neměla jasnou představu o vlastnostech polyamidového vlákna, o kterých se pořád mluvilo jen jako o méněcenných náhražkách. Také strojní průmysl tehdy teprve začínal zcela nesměle s aplikacemi nekovových materiálů. Kdo ale s tímto novým materiálem přicházel do styku, mohl jeho možnosti lépe odhadnout. Brno bylo střediskem textilního průmyslu, přiměl jsem proto funkcionáře brněnské odbočky Obchodní a průmyslové komory, aby uspořádali moji 74

7 SPOLUPRÁCE S CHEMICKÝM PRŮMYSLEM přednášku pro představitele textilního průmyslu. Na přednášce, která se konala , jsem textilákům předvedl vlastnosti vlákna jako takového, i celý soubor výrobků, které jsem připravil už během války, především úplety (ponožky a dámské punčochy), ale také improvizovaně připravenou polyamidovou střiž, dokonce kadeřenou. V následující dosti živé diskusi jsem měl co činit s převažujícím konzervativismem výrobců, kteří sice připouštěli uplatnění polyamidů v punčochářské výrobě, ale ne pro tkaniny, nebo jen jako malé množství k dosažení optických efektů v šatovkách. Shodovali se na tom, že maximální spotřeba polyamidů ani v daleké budoucnosti nepřesáhne 500 tun za rok. Nepodařilo se mi tedy přimět potenciální spotřebitele k tomu, aby na chemii vyvíjeli tlak na urychlenou realizaci výroby syntetických vláken. To značně ztížilo propagaci jejich výroby v našem chemickém průmyslu. Moje cesta k chemickému průmyslu vedla nejdříve k největšímu chemickému koncernu v Čechách, tj. ke Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Jeho generálním ředitelem byl tehdy dr. Viktor Ettl, který na mou nabídku spolupráce reagoval velmi odměřeně, protože nevěřil mému tvrzení, že náš způsob se nedotýká patentových práv firmy Du Pont. Byl stále přesvědčen, že Američané mají bez jakékoliv výjimky monopolně chráněno vše, co nějak souvisí s polyamidy. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že naše výsledky jsou dokumentovány asi pětašedesáti patentovými přihláškami, podanými námi za války, a to že nám dává právo vyrábět polykaprolaktamové vlákno, aniž bychom museli sjednávat licenční dohodu s Du Pontem, i když tento balík patentů pro nás nepředstavuje licenční fond, který bychom mohli sami prodávat, protože tyto patenty vznikly za protektorátu, který byl součástí německé říše a jako takové byly všechny 75

8 VZPOMÍNKY prohlášeny mírovými smlouvami za propadlé spojencům, a tudíž měly už jen cenu publikací. To nám ale dávalo právo vyrábět polyamidy bez Američanů, kteří si naše vynálezy už nemohli přisvojit, protože byly předuveřejněny. Byl jsem velmi zklamán nezájmem Ettla a Spolku a již jsem se hodlal vzdát, když jsem nepochodil ani u nejmocnější organizace našeho chemického průmyslu, od které jsem si nejvíc sliboval. Koncem roku 1946 se mi ale se zájmem o polyamidy přihlásil poněkud groteskním způsobem malý soukromý podnik Baklax. Bylo to tak: Dr. M. Hudlický, který se mnou tehdy vedl laboratoře posluchačů 2. ročníku v Horské ulici č. 3, přišel za mnou s tím, že student jménem Milan Adámek by chtěl, abych mu dával kondice z organické chemie. Samozřejmě jsem to okamžitě odmítl. Na to tento podivný student vzkázal, že by mi za hodinu dával 500 až 1000 korun, což bylo tehdy mnoho peněz. To jsem už pokládal za příznak nějaké vážnější zvláštní úchylky. Řekl jsem Hudlickému, že to sice stejně nepřichází v úvahu, ale že bych chtěl poznat, co je on zač. Dostavil se sebevědomý mladý muž, ze kterého hned vylezlo, že chtěl touto cestou zprostředkovat mou vědecko-technickou spolupráci s malým podnikem, který vyráběl bakelitové gramofonové desky, melaninové pryskyřice a aminoplasty v Praze na Balabence a který patřil jakémusi JUDr. Hořákovi. Adámkovi, který tam fungoval jako vedoucí malé výzkumné laboratoře, jsem tedy vysvětlil, že ze soukromých hodin chemie nebude nic, ale že bych se docela rád seznámil s Hořákovým Baklaxem. To se také stalo a na místě jsem zjistil, že v tomto zřejmě dobře prosperujícím podničku by se patrně s velkou chutí pustili do výroby kaprolaktamu, jeho polymerizace a nakonec i do spřádání vláken. 76