Mendelova univerzita v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici, Ústav biotechniky zeleně Oborová terminologie z oblasti dendrologie a použití rostlin

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici, Ústav biotechniky zeleně Oborová terminologie z oblasti dendrologie a použití rostlin Bakalářská práce Vedoucí práce Ing. Michal Richter Autorka práce Sisková Vendula Lednice 2013

2

3

4 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Oborová dendrologická terminologie a použití rostlin vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne. Podpis vedoucího práce.

5 Poděkování Poděkování patří především vedoucímu mé bakalářské práce Ing. Michalu Richterovi, za odborné vedení mé práce, cenné rady a informace v průběhu konzultací. Poděkovat bych chtěla také paní knihovnici Evě Flajšingerové a Aleně Galbavé za pomoc při hledání materiálů v Lednické knihovně. Zvláštní poděkování patří i mé rodině, mému příteli, mé spolubydlící, a to za podporu během vypracovávání této práce. Všem zmíněným mnohokrát děkuji.

6 Obsah 1. Úvod Cíl práce Současný stav řešené problematiky Přehled základní literatury v oblasti kompozičních vlastnosti dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Přehled základní literatury v oblasti ekologicko-pěstitelských nároky dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Přehled základní literatury v oblasti použití dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Vlastnosti dřevin významné pro zahradní a krajinářskou tvorbu Kompoziční vlastnosti dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Kategorizace kompozičních vlastností podle jednotlivých autorů Souhrn kompozičních vlastností Velikost Tvar Textura Vztah textury a vzdálenosti Struktura Barva Proměnlivost Délka života Rychlost růstu Vzhledově zajímavé části Vůně Zvuk Socio-kulturní význam Zhodnocení Ekologicko-pěstitelské nároky dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Výčet nejvýznamnějších pěstitelských vlastností Výčet nejvýznamnějších ekologických vlastností Zhodnocení Použití dřevin... 32

7 7.1. Stručná charakteristika jednotlivých funkčních typů Lesní dřeviny Meliorační dřeviny Sadovnické včetně krajinářských dřevin Ostatní dřeviny a jejich porosty Prostorově funkční členění dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Vymezení časoprostorových funkcí dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Dočasné dřeviny Přípravné dřeviny Výplňové dřeviny Sloužící dřeviny Dřeviny cílové Základní dřeviny Doplňkové dřeviny Podrostové dřeviny Křoviny Pokryvné dřeviny Použití dřevin jako tvarované vegetační prvky v sadovnické a krajinářské tvorbě Stručný slovníkový přehled z oblasti vybraných tvarovaných vegetačních prvků Zhodnocení Závěr a diskuse literární rešerše Metodika praktické části Metodika obrázkového atlasu kompozičních vlastností Metodika obrázkového atlasu tvarovaných vegetačních prvků Výsledky praktické části Závěr a diskuze k praktické části Souhrn a Resume Zdroje Přílohy Seznam příloh v textové části Seznam příloh... 59

8 14.3. Obrázkový komentovaný atlas... 61

9 1. Úvod Tato práce je zaměřená na vlastnosti dřevin významné pro zahradní a krajinářskou tvorbu, přesněji pak na vybranou terminologii v oblasti použití dřevin, kompozičních vlastností a pak také ekologicko-pěstitelské nároky dřevin. Důležité bylo shromáždit dostupnou literaturu a ostatní možné zdroje, týkající se témat kompozičních vlastností, ekologicko-pěstitelských nároků a také použití dřevin, jejich prostudování, srovnání a následné zhodnocení. praktickou. Práce je rozdělena na dvě části, a to část první teoretickou a část druhou, V teoretické části jsou popsány základní údaje týkající se terminologie v oblasti kompozičních vlastností dřevin a jejich ekologicko-pěstitelské nároky a vybraná terminologie z okruhu použití rostlin. V praktické části je vytvořený obrázkový atlas jednotlivých kompozičních vlastností dřevin a také použití dřevin, se zaměřením se na tvarované vegetační prvky. Obrázkový atlas je přiložen jako součást této práce v přílohách. Jako další příloha je zde CD-ROM, na němž je vytvořený obrázkový atlas v elektronické podobě, pro možnost zapojení do e-learningu. 9

10 2. Cíl práce Cílem této bakalářské práce bylo zhodnotit především kompoziční vlastnosti dřevin, na které jsem se měla po dohodě s vedoucím bakalářské práce zaměřit nejvíce. Dále pak na ekologicko-pěstitelské nároky a použití dřevin. Jelikož téma použití dřevin je velmi rozsáhlé, po domluvě s vedoucím bakalářské práce jsem se soustředila pouze na okruh tvarovaných vegetačních prvků, k němuž jsem vytvořila stručný slovníkový přehled. Dalším cílem bylo vytvořit stručný obrázkový atlas kompozičních vlastností a také použití dřevin, se zaměřením se na tvarované vegetační prvky. Tento obrázkový atlas je zpracován v elektronické podobě, pro možnost zapojení do e-learningu jako výukové materiály do předmětu dendrologie. 10

11 3. Současný stav řešené problematiky 3.1. Přehled základní literatury v oblasti kompozičních vlastnosti dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Literatura a její autoři, kteří se zabývají kompozičními vlastnostmi dřevin, je poměrně dobře zastoupená. Autoři, kteří se tímto tématem zabývají, jsou MACHOVEC (1982), PEJCHAL (2012), WAGNER (1983), OTRUBA (2002), KAVKA (1970), HURYCH (1984). Každý autor však uvádí za základ kompozičních vlastností něco jiného, což blíže popisuji v v celkovém shrnutí v přehledu literatury a kategorizace kompozičních vlastností podle jednotlivých autorů Přehled základní literatury v oblasti ekologicko-pěstitelských nároky dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Literatura, která byla použita k tomuto tématu je především od PEJCHAL (2010, 2011). Dále pak MACHOVEC (1982) a BÄRTELS (2011). Tito autoři pojednávají o ekologicko pěstitelských vlastnostech rostlin, každý se však tímto tématem zabývá z jiného úhlu pohledu Přehled základní literatury v oblasti použití dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Co se týče použití rostlin, velmi podrobně se tímto tématem ve své práci zabývá PEJCHAL (2012), který toto téma nazývá jako Časoprostorové funkční kategorie dřevin. Další autoři literatury, zabývající se touto tématikou, jsou například MACHOVEC (1982), V oblasti tvarovaných vegetačních prvků se jejich terminologií zabývají tito autoři BELTZ (2008), KALUSOK (2004), KOLB (2008), ZATLOUKAL (rok neuveden), MAREČEK (1994, 1997, 1999, 2001), PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ (1999), PEJCHAL (2006), ŠIMEK (2007). Každý autor však uvádí jiný souhrn 11

12 tvarovaných vegetačních prvků a však pokud uvádějí stejný termín, jeho výklad je velmi podobný či totožný. 12

13 4. Vlastnosti dřevin významné pro zahradní a krajinářskou tvorbu Dendrolog sadovník a krajinář hodnotí především velikost, tvar, texturu, barvu, proměnlivost dřeviny jak v každoročním vegetačním, tak i v celoživotním vývojovém cyklu, schopnost dřeviny existovat v určitém prostředí a snášet potřebné pěstitelské a formovací zásahy a další charakteristické vlastnosti a znaky, které umožňují hodnotit dřevinu jako základní sadovnický a krajinářský prvek a možnostmi uplatnění v daném, ekologickém i kompozičním prostředí (MACHOVEC, 1982). Vlastnosti dřevin, které jsou významné pro zahradní a krajinářskou architekturu můžeme rozdělit například do těchto skupin dle PEJCHAL (2012): kompoziční vlastnosti ekologické vlastnosti pěstitelské vlastnosti Tyto vlastnosti jsou podmíněny geneticky a vnějším prostředím včetně záměrného i nezáměrného působení člověka (PEJCHAL, 2012). Každá z těchto vlastností je dále probírána v následujících kapitolách. 5. Kompoziční vlastnosti dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Kompoziční vlastnosti dřevin jsou pro nás naprosto nepostradatelné, chceme-li, aby dílo tvořilo harmonický celek ve všech směrech a aby se k jeho kompozici přistupovalo s určitým obdivem. Důležité je si také uvědomit, že základem všech úprav, ať už se jedná o ty parkové, či o úpravy krajinářské nebo snad jakékoliv jiné, vždy by měly být základem všech těchto úprav samotné stromy. Jak uvádí OTRUBA (2002) Stromy jsou hlavními kompozičními prvky krajinářské architektury, a to svou architekturou, ale i životem v čase. Jsou vlastní skladební hmotou, s níž krajinářský architekt pracuje, vytváří své 13

14 dílo. Neboť strom jako jedinec či součást společenství, a dokonce jeho jednotlivé části, je tím základním co máme ke stavbě svého díla. Vše ostatní jsou prvky sloužící a doprovodné Kategorizace kompozičních vlastností podle jednotlivých autorů Kategorizace kompozičních vlastností je nejednotná, jelikož každý autor uvádí odlišné třídění. Kompoziční vlastnosti dle MACHOVEC (1982) jsou velikost, tvar, textura (stavba, skladba), barva, proměnlivost v průběhu roku (tj. proměnlivost v průběhu jednoho vegetačního období), proměnlivost v průběhu celoživotního vývoje dřeviny (MACHOVEC, 1982). V sadovnické kompozici dle WAGNER (1983) se uplatňují tyto prvky kompozičních vlastností: velikost, tvar, textura, a jejich barevnost (WAGNER, 1983). OTRUBA (2002) posuzuje stromy jako architektonický prvek s vlastnostmi jako jsou velikost ( hmotnost ), tvar (habitus), povrch (texturu), členění (strukturu), barvu a s tím uvědoměním, že většina těchto hodnot je proměnlivá v čase, tudíž jako kompoziční vlastnost uvádí i proměnlivost (OTRUBA, 2002). KAVKA (1970) zmiňuje pouze jakési vlastnosti dřevin, které neoznačuje přímo za kompoziční vlastnosti. Jsou to tyto vlastnosti dřevin výška, tvar, barva, struktura, habitus, textura, způsob větvení a proměnlivost (KAVKA 1970). Tyto vlastnosti i přes to, že je sám autor nejmenuje jako kompoziční vlastnosti dřevin, bezpochyby kompozičními vlastnostmi jsou. HURYCH (1884) posuzuje stromy z hlediska výtvarného, jako objemové prvky s různými vnějšími znaky a to především velikostí, tvarem, strukturou, texturou a barvou. Nejvíce kompozičních vlastností uvádí PEJCHAL (2012) a to délku života, rychlost růstu, architektura/struktura, velikost, tvar, textura, barva, vzhledově zajímavé části, vůně, zvuk, socio-kulturní význam a proměnlivost (PEJCHAL, 2012). 14

15 Souhrn kompozičních vlastností Pokud provedeme výčet a sumarizaci všech uvedených kompozičních vlastností, které jednotliví autoři uvádějí, dostaneme třináct kompozičních vlastností. Jsou to tyto: 1. velikost, 2. tvar, 3. textura/povrch, 4. struktura/členění/architektura, 5. barva, 6. proměnlivost v průběhu roku (t. j. proměnlivost v průběhu jednoho vegetačního období), 7. proměnlivost v průběhu celoživotního vývoje dřeviny, 8. délka života, 9. rychlost růstu, 10. vzhledově zajímavé části, 11. vůně, 12. zvuk, 13. socio-kulturní význam, Pokud se zamyslíme nad jednotlivými vlastnostmi, je logické, že jedna vlastnost navazuje a je třeba i částečně slučitelná či závislá na druhé. Například velikost rostliny je ovlivňována jak jejích tvarem, tak i texturou (vzhledově, ne růstově). Výraz textury je vždy podmíněn barvou olistění, větví, květů, plodů atd. Barva, resp. její odstín a výraz je podmíněn stavem a pokročilostí vegetace atd. Tvar je ovlivňován rychlostí vývoje jedince a z toho vyplývá změnou vzájemných proporcí jednotlivých částí dřeviny i změnou jejich textury a pod Analogicky z toho vyplývá, že každá z uvedených hodnocených vlastností je dialekticky propojena s vlastnostmi dalšími, které se vzájemně ovlivňují a podmiňují. Nelze proto žádnou podstatnou vlastnost dřevin hodnotit jako věc samu o sobě, ale vždy jen ve vzájemných souvislostech 15

16 a podmíněnostech, i když pro objasnění a vysvětlení jsou jednotlivé hodnoty probírány postupně (MACHOVEC). Někteří autoři zmiňují také pojem habitus. PEJCHAL (2012) zahrnuje do tohoto pojmu vybrané kompoziční vlastnosti architektura/struktura, velikost, tvar, textura, barva a vzhledově zajímavé části dřevin. MACHOVEC (1982) definici habitu uvádí následovně Pod tímto termínem se zpravidla myslí celkový vzhled dřeviny, zahrnující jak texturu, tak tvar i barvu a do určité míry i velikost daného druhu či odrůdy. V podstatě tu jde o jakýsi portrét dřeviny, resp. charakteristiku vlastností, které je možno součastně postihnout, a které pozorovanou dřevinu odlišují od ostatních Velikost Velikost je vlastnost, o které se zmiňuje většina autorů. Je to vlastnost, která upoutá a uvědomí si jí snad každý člověk, od naprostého laika, malého dítěte, tak také dospělého člověka, studenta zahradní a krajinářské architektury až po odborníky, kteří je tomuto umění a dovednostem učí. Velikost je často ztotožňována s výškou, ta ale vyjadřuje pouze jeden rozměr prostoru, který dřevina zaujímá (stejně vysoký solitérní smrk a dub mají velmi rozdílný objem). Proto je účelné oba pojmy rozlišovat a velikost chápat jako výslednici výšky, šířky a tvaru jedince (PEJCHAL, 2012). Pro vlastní sadovnickou tvorbu není důležitá jen optimální, resp. maximální velikost dřeviny, dosahovaná často až ve velmi pokročilém stáří, ale velikost dosahovaná v jednotlivých obdobích vývoje dřeviny, především v časovém rozmezí souměřitelném s věkem. Vzhledem k těmto velkým časovým odstupům je třeba chápat tvrzení, které praví, že sadovník si neodpočinul ve stínu toho parku, který sám zakládal (MACHOVEC, 1982). Pro praxi je důležité znát tzv. růstovou křivku, která vyjadřuje hodnoty veličin výšky a šířky jedinců, během celého života dřeviny (PEJCHAL, 2012). Velikostí většinou rozumíme maximální rozměr, kterého je daná dřevina schopna dosáhnout, věk dosažení tohoto rozměru je různý, jelikož jednotlivé rody a druhy, případně i nižší kvalifikační jednotky dosahují největších rozměrů v různém věku (MACHOVEC, 1982). 16

17 Rozměry, tudíž velikost nebo výška dřeviny je důležitým atributem, jelikož v prostoru by měly být předměty uspořádány tak, aby menší byly před většími a byly tak i prvky s menší velikostí dobře viditelné. Tuto zásadu bychom měli uplatňovat u prvků neprůhledných a u těch, na které pozorovatel nahlíží z jednoho konkrétního bodu. Při průchodu kompozicí se výškové poměry samozřejmě mění, stejně tak jako předešlá zásada, používáme-li do kompozice dřeviny s průhlednými korunami, skrz ně můžeme pozorovat i prvky s menšími rozměry (WAGNER, 1983). A však právě výška je ten podstatný atribut, podle něj jsou stromy nejčastěji kategorizovány, jelikož toto třídění je pro praxi nejjednodušší (PEJCHAL, 2012). Jedna z možných klasifikací (PEJCHAL, 2012): stromy vysoké nad 20 m stromy středně vysoké do 20 m stromy nízké do 10 m keře vysoké do 6(8) m keře středně vysoké do 3 m keře nízké do 1 m keříčky, kříčky do 0,3 m Obr. č. 1, Ukázka velikosti, náčrt výšky a šířky vybraných dřevin, Sisková V.,

18 5.3. Tvar Tvary dřevin, jakožto stromů i keřů, jsou téměř vždy charakteristické pro daný rod či druh. Lze jej charakterizovat jako základní obrys pozorovaný z různých stran, jako poměr mezi výškou a šířkou, jako jakousi linii obrysu, jeho strohost či naopak členitost, tvar lze charakterizovat jako jakousi siluetu celé dřeviny (MACHOVEC, 1982). Dle WAGNERA (1983) chápání tvaru spočívá především v množství jedinců a vzdálenost pozorovaného předmětu. Množství jedinců v kompozici tvar podstatně ovlivňuje. Nejvíce vyniká u solitérní výsadby, neboť jasně vidíme výšku, šířku i obrysovou linii. U rozvolněné skupiny několika jedinců se uplatňuje ještě obrysová linie, ale celkový dojem vytváří již hmota skupiny. U kompaktního porostu z celého tvaru zbývá jen horizontální linie (WAGNER, 1983). Každá dřevina má předurčený svůj základní tvar, kterým by měla vyplňovat danou kompozici, tento tvar si dřevina drží díky své genetické výbavě. Tvar však může být narušen a to především díky narušení nežádoucími vlivy, kterými může být blesk, námraza, větší množství sněhu, špatná péče, čímž mám na mysli především špatně či nekvalitně provedené řezy, anebo může být pozměněn díky špatným umístěním dřeviny, ať už na přímé slunce, kde může trpět úpalem či naopak umístění rostliny do stínu, kde se jí nedaří růst, tak jak by měla (WAGNER, 1983; PEJCHAL, 2012). MACHOVEC (1982) rozděluje stromy na základě systému větvení. Poukazuje na to, že zcela jinak se projevují dřeviny větvícím především monopodiálním systémem větvené, kam patří naprostá většina dřevin jehličnatých; a zcela jinak dřeviny s jiným charakteristickým větvením tzn. sympodiálním, kam patří podstatná většina opadavých listnáčů. MACHOVEC (1992) dělí všechny tvary stromovitých dřevin tvarově rozdělit do dvou základních kategorií a to: Stromy se zaoblenou korunou, zpravidla širokou, bez výrazného modelování dílčích částí koruny. Větší diferenciace a rozvolnění základního tvaru se objevuje až ve vyšším stádiu. (Především listnaté dřeviny.) oválný 18

19 úzce či vysoce oválný široce oválný Stromy s kuželovitou korunou. Veškerá hmota těchto tvarů je uspořádána převážně vertikálně a všechny obrysové linie směřují výrazně k vrcholu. (Především jehličnaté dřeviny) kuželovitý široce kuželovitý úzce kuželovitý Pro běžnou praxi má však asi největší význam jednoduché třídění dřevin dle jejich základních obrysových tvarů. Toto dělení dřevin uvádí MACHOVEC (1982): dřeviny s vzpřímeným vzrůstem dřeviny s převislým vzrůstem dřeviny s kulovitým vzrůstem dřeviny s bizardním vzrůstem dřeviny se zakrslým či kompaktním vzrůstem Další možné dělení dle PEJCHAL (2012) dle tvaru a poměru výšky ku šířce koruny stromovitých dřevin. Tab. č. 1. Základní tvar stromovitých dřevin dle PEJCHAL (2012) Oválný / zaoblený Výška: šířce koruny 2:1 - vyšší 2:1-5:4 5:4-4:5 4:5-1:2 1:2 - nižší Tvar úzce elipčitá elipčitá kulovitá ploše kulovitá deštníkovitá úzce vejčitá vejčitá široce vejčitá polokulovitá úzce opak vejčitá opakvejčitá široce opakvejčitá velmi široce nálevkovitá nepravidelně nálevkovitá široce nálevkovitá nepravidelně -úzce elipčitá nepravidelně nepravidelně -ploše kulovitá -úzce vejčitá -elipčitá -kulovitá -polokulovitá -úzce opakvejčitá - vejčitá -široce vejčitá kaskádovitě kaskádovitě opakvejčitá -široce opakvejčitá -ploše kulovitá -úzce elipčitá kaskádovitě kaskádovitě -polokulovitá -úzce vejčitá -elipčitá -kupkovitá -vejčitá -široce vejčitá 19

20 Kuželovitý a sloupovitý Výška: šířce koruny 3:1 - vyšší 3:1-3:2 3:2 - nižší Tvar Nálevkovitý a vázovitý úzce kuželovitá kuželovitá široce kuželovitá úzce sloupovitá sloupovitá široce sloupovitá nepravidelná nepravidelně nepravidelně -úzce kuželovitá -kuželovitá -široce kuželovitá -úzce sloupovitá -sloupovitá -široce sloupovitá kaskádovitě kaskádovitě kaskádovitě -úzce kuželovitá -kuželovitá -široce kuželovitá Výška: šířce koruny 3:1 - vyšší 3:1-3:2 3:2 - nižší úzce nálevkovitý nálevkovitý široce nálevkovitý Tvar úzce vázovitý vázovitý široce vázovitý uzavřený Obrys základního tvaru otevřený 5.4. Textura Texturu můžeme zjednodušeně chápat a vnímat jako viditelné uspořádání povrchu u dřeviny. U dřevin je jako textura, jinak také skladba či stavba chápána vzhledová výslednice tvarů a velikostí listů, jejich povrchu, uspořádání na větvích, uspořádání větvích samých, v časových závislostech pak i uspořádání květů, plodů a jejich povrchů, popřípadě i dalších nejmenovaných vlastností. I na poměrně malé části koruny, bez ohledu na to, zdá se jedná o dřevinu mladou či starou, o dřevinu tvarově typickou nebo vlivem vnějších vlivů silně poškozenou, rostoucí jak v optimálních podmínkách, tak i na hranici své existence, je prakticky vždy možno pozorovat charakteristickou texturu druhu, resp. i kultivaru (MACHOVEC, 1982). Samotná textura je tedy odvislá od vlastností listového aparátu, květu či plodů a uspořádáním větvení. Výrazně texturu doprovází také odstín olistění, zda jsou listy světlé či tmavé. I když tento prvek sám o sobě texturu nevytváří, charakter textury však ovlivňuje (PEJCHAL, 2012; MACHOVEC, 1982). Jak již uvádí MACHOVEC (1982) Žádná všeobecně platná kategorizace textur dřevin neexistuje. Přesto je však možno na základě dosavadních znalostí a zkušeností vymezit čtyři základní hlavní kategorie textur dřevin. 20

21 Základní skupiny uvádí MACHOVEC (1982): hrubá (pevná, tvrdá) jemná (měkká, neurčitá) těžká (stěsnaná, nahuštěná) lehká (volná, rozházená) Kombinací mezi typy textury vznikají vzájemné kombinace, které přesněji vystihují charakter textury dané dřeviny. Pak tedy dále rozeznáváme ještě tyto typy textur MACHOVEC (1982): hrubou a těžkou hrubou a lehkou jemnou a těžkou jemnou a lehkou Vztah textury a vzdálenosti Velmi zajímavým faktem je vztah textury a vzdálenosti. Tímto tématem se ve svém díle zajímá pouze MACHOVEC (1982) a WAGNER (1983). Pokud se na strom pozorovatel dívá z několika málo metrů, zřetelně může rozeznat jednotlivé listy či jehlice a popřípadě i jejich detaily. Při střední vzdálenosti, čímž je myšleno několik desítek metrů, již pozorovatel nerozezná jednotlivé jehlice a listy, ale vnímá tyto celkové soubory, které jsou tvořené drobnějšími větévkami. Ty spolu s daným olistěním vytváří texturu příslušného jedince. Ve vzdálenosti např. stovek metru, se vytrácí patrná textura jednotlivých souborů, ale vyniká charakteristická stavba celých souborů větví. V tomto pohledu z větších vzdáleností se již uplatňuje tvar a habitus dřeviny. (MACHOVEC, 1982) Rozhodující je také doba pozorování, neboť jemných detailů si můžeme všimnout až za delší dobu a musíme se přiblížit na určitou vzdálenost (WAGNER, 1983). 21

22 5.5. Struktura Struktura je systém větví, čili stavba, která je zřetelná hlavně v bezlistém stavu (MACHOVEC, 1982). Tato vlastnost je dána architekturou dřeviny, jejím větvením, orientací jejich stonku a diferenciací. S věkem se architektura, struktura mění a je ovlivněná také řadou dalších faktorů. Můžeme zde zařadit faktory, jakými jsou např. způsob množení a následné pěstování sazenic či působení stanoviště na danou rostlinu a to jak působení biotické, tak abiotické. Struktura dřevin je důležitou vlastností, díky níž můžeme zhodnotit vitalitu dřeviny a má uplatnění také v následném použití dřeviny v zahradněarchitektonické a krajinářské kompozici. (PEJCHAL, 2012) PEJCHAL (2012) uvádí tyto typy struktur: vertikální, svislá vzpřímená, šikmo vzpřímená, vystoupavá, překloněná, převislá, vodorovná, horizontální, bizardní, malebná, neurčitá, indiferentní 5.6. Barva Jedná se o vzhledovou vlastnost, která je patrná na první pohled a jednu z vlastností nejnápadnějších. Nejzastoupenější barvou je bezpochyby barva zelená ve všech svých odstínech, které se v průběhu vegetačního obdoby mění. Barva je velmi efektní prvkem převážně v podzimním období, kdy se dřeviny zabarvují do různého odstínu žluté, červené či např. hnědé. Velmi nápadná je barevná škála, co se týče v době kvetení a barvě květu (MACHOVEC, 1982). Vhodným uspořádáním barevnosti jednotlivých prvků, může celkovou kompozici vylepšit, ale také je zde možnost, že špatné uspořádání by mohlo vést k rozpadu celkové kompozice (WAGNER, 1983). 22

23 Barevnost v sadovnických úpravách často doplňují květinové výsadby. Nejčastěji letničkové záhony s výrazně kvetoucími letničkami (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ, 2006). Ke květinovým výsadbám se ovšem dají použít i jiné skupiny rostlin, než pouze letničky a to např. dvouletky, cibulnaté a hliznaté rostliny a také trvalky. (MACHOVEC, 1982) Proměnlivost Proměnlivost je specifická vlastnost dřevin, s kterou by měl sadovník a krajinář počítat do budoucna a umět s ní pracovat. Proměnlivé jsou především vzhledové vlastnosti jednotlivých vegetačních prvků a to v prostoru a čase (MACHOVEC, 1982). především: Proměnlivost v čase můžeme posuzovat ve třech časových rovinách a to Proměnlivost v denním cyklu Proměnlivost v průběhu každoroční vegetace Proměnlivost v celoživotním růstu a vývoji (MACHOVEC, 1982; PEJCHAL, 2012) Proměnlivost v denním cyklu většinou nebývá tak patrná. Tuto proměnlivost můžeme rozdělit na aktivní a pasivní. Ty aktivní proměny mají za následek otvírání a zavírání květů či třeba sklápění listů. Pasivní proměny jsou vyvolány měnícím se počasím, jako je např. déšť, vítr a osvětlení (PEJCHAL, 2012). Proměnlivost v průběhu každoroční vegetace souvisejí se střídáním ročních období a fenofázemi jednotlivých druhů dřevin. Tato proměnlivost bývá pravidelná, po roce se vždy celý cyklus proměnlivosti uzavírá a poté začíná znovu, takže vzhled jednotlivých prvků nabývá opět původních hodnot, jako např. barvy a textury. Přitom tvar a velikost se v každoroční proměnlivosti změnily jen nepatrně. Proměnlivost v celoživotním růstu a vývoji je typem proměnlivosti, která je spojená s vývojem jedince. Nejvýraznějším je zde právě proměna velikosti a u některých taxonů i proměna tvaru a struktury. Je zde možná také změna barvy, která mnohdy souvisí s věkem. Jedná se např. o změnu barvy kůry či borky, nástup kvetení a následné plodnosti (MACHOVEC, 1982; PEJCHAL, 2012). 23

24 5.8. Délka života O této vlastnosti, jako o vlastnosti kompoziční, se zmiňuje pouze PEJCHAL (2012). Tato vlastnost je důležitá především pro možnosti použití daných taxonu, jejich setrvání a úroveň funkce. PEJCHAL (2012) rozděluje dřeviny dle věku, kterého se v ČR dřeviny v optimálních podmínkách dožívají následovně: velmi dlouhověké dlouhověké středověké krátkověké velmi krátkověké nad 500 let 200 až 500 let 100 až 200 let 50 až 100 let do 50 let Tab. č. 2, Délka života, dle PEJCHAL (2012) Dlouhověké Středněvěké Krátkověké Velmi krátkověké Věk 200 až 500 let 100 až 200 let 50 až 100 let do 50 let Acer Acer campestre Acer negundo pseudoplatanus Stromy Fagus sylvatica Carpinus Betula pendula listnaté betulus Tilia cordata Quercus rubra Salix alba Abies alba Abies gracilis Abies concolor Stromy jehličnaté Larix decidua Juniperus virginiana Chamaecyparis lawsoniana Pinus cembra Pinus sylvestris Thuja occidentalis Keře listnaté Keře jehličnaté Juniperus communis Corylus avellana Syringa vulgaris Lavandula angustifolia Caryopterisx clandonensis 24

25 Pinus mugo Liány Hedera helix 5.9. Rychlost růstu O této vlastnosti, jako o vlastnosti kompoziční, se zmiňuje pouze PEJCHAL (2012). Tato vlastnost je důležitá pro možnosti použití daných taxonu, pro nástup jejich prakticky významné funkčnosti. V našem oboru se vztahuje nejčastěji k výšce, dále pak k šířce, tloušťce kmenu, popřípadě i biomase dřeviny. Mění se v závislosti na vývojových fázích jedince a je v různém věku rozdílná. Nejobjektivnějším ukazatelem pro srovnávání této veličiny mezi jednotlivými taxony jsou roční přírůsty ve fázi nejintenzivnějšího růstu. (PEJCHAL, 2012) Podle velikosti těchto ročních přírůstů do výšky na u nás optimálním stanovišti lze dřeviny rozdělit dle PEJCHAL (2012) na: velmi rychle rostoucí rychle rostoucí středně rychle rostoucí pomalu rostoucí velmi pomalu rostoucí nad 1 m za rok do 1 m do 0,5-0,6 m do 0,25-0,3 m do 0,1-0,15 m Tab. č. 3, Rychlost růstu, dle PEJCHAL (2012) Roční přírůstky Stromy listnaté Velmi rychle rostoucí nad 1 m za rok Ailanthus altisima Salix alba Rychle rostoucí Středně rychle rostoucí Pomalu rostoucí do 1 m do 0,5-0,6 m Do 0,25-0,3 m Acer Aesculus Acer negundo hippocastanum palmatum Betula pendula Carpinus betulus Pyrus salicifolia Velmi pomalu rostoucí do 0,1-0,15 m zakrslé odrůdy dřevin, např. Picea abies 25

26 Paulownia tomentosa Juglans nigra Abies alba Tilia cordata Sorbus aria 'Pumila', Berberic Chamaecypari s lawsoniana Juniperus chinensis thumbergii 'Nana' Stromy jehličnaté Larix decidua Pinus nigra Pinus cembra Pinus sylvestris Tsuga canadensis Taxus baccata Keře listnaté Buddleja davidii Salix viminalis Corylus avellana Sambuscus nigra Cornus mas Eonymus europaeus Hamamelis japonica Potentilla fruticosa Keře jehličnaté Juniperus sabina Microbiota decussata Vzhledově zajímavé části Jako vzhledově zajímavé části uvádí květy, plody, pupeny, listy, trny, ostny, kůru a borka (PEJCHAL 2012). Právě tyto vlastnosti zaujmou na první pohled širokou veřejnost a odborníkům často slouží jako rozeznávací znaky jednotlivých rodů Vůně Vůni ovšem vnímá každý člověk jinak, tudíž by se s touto vlastností mělo pracovat opatrně. Vůně, pachy a zápachy se šíří samovolně, anebo jsou uvolňovány například po rozemnutí, či jiném narušení povrchu vonné části rostliny (PEJCHAL, 2012). Aromatické rostliny je vhodné umísťovat poblíž pěších zón, aby byla tato vlastnost doceněná, jelikož vonící dřevinu uprostřed louky by byla v podstatě bezvýznamná z pohledu vůně. Tab. č. 4. Vůně, dle PEJCHAL (2012) Vůně Pronikavá, někdy až nepříjemná vůně Vonné nebo aromatické plody 26 Aromatický nebo vonný list Pronikavě, někdy nepříjemně aromatický nebo vonný list

27 Eleagnus angustifilia Lonicera maackii Magnolia v druzích a odrůdách Ribes alpinum Rosa v odrůdách Cornus alternifolia Prunus padus Berberis v druzích a odrůdách Perovskia abrotaniodes Pyracantha hybridy Chaenomeles v druzích a odrůdách Gaultheria procumbers Gingko biloba Juniperus v druzích a odrůdách Cercidiphyllum japonicum Gaultheria procumbens Rhododendron v druzích a odrůdách Rosa rubiginosa Ailanthus altissima Juglans regia Buxus sempervirens v odrůdách Perovskia abrotaniodes Ribes sanguineum Zvuk Zvuk mohou vydávat jednotlivé části rostliny, většinou za pomocí větru. Zvuk způsobuje například šum listí a chřestění suchých plodů, jako např. Gleditsia triacanthos (PEJCHAL, 2012) Socio-kulturní význam Dřeviny jsou nositelé symbolů, což si mnohdy ani neuvědomujeme, jako například strom jako symbol národů a států, či symbol života, slávy, síly, stálosti. Současná většinová společnost ztratila povědomí o symbolice dřevin. Jsou ovšem výjimky, jako jsou dřeviny spjaté s církevními svátky a to Vánoce a Velikonoce, dřeviny používané na hřbitovech (PEJCHAL, 2012). Záměrné využívání symboliky dřevin (rostlin) by mohlo být jistým impulsem pro tvorbu zahrad a parků, pravděpodobně však i do budoucna omezeným na relativně malý okruh víceméně zasvěcených tvůrců a uživatelů těchto objektů (PEJCHAL, 2012). 27

28 5.14. Zhodnocení Někteří autoři se ve svém díle o tématu KV zmíní pouze okrajově, jiní mají tuto tématiku, podrobně rozpracovanou. Dle mého úsudku nejlépe propracované téma kompozičních vlastností uvádí PEJCHAL (2012) a dále také MACHOVEC (1982). MACHOVEC (1982) má problematiku kompozičních vlastností velmi dobře zpracovanou a vysvětlenou, oproti tomu PEJCHAL (2012) uvádí největší výčet kompozičních vlastností, s tím že například v tématice kompoziční vlastnosti - barva se odkazuje přímo na MACHOVEC (1982). PEJCHAL (2012) OTRUBA (2002) kompoziční vlastnosti dřevin zmiňuje ale pouze v jakémsi celkovém shrnutí, ale podrobněji se jimi nezaobírá. WAGNER (1983) a HURYCH (1984) uvádí pouze omezený výčet kompozičních vlastností, které mají shrnuté v několika málo odstavcích. 28

29 6. Pojmy z oblasti ekologicko-pěstitelské nároků dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Znalosti o ekologicko-pěstitelských nárocích dřevin jsou základním stavebním kamenem jak pro projektování a realizaci díla sadovníka či krajináře, tak také pro údržbu daných sadovnických či krajinářských úprav. Nedostatky ve znalosti těchto vlastností se bohužel neprojevují ihned po výsadbě či v blízké době, ale většinou až v delším časovém horizontu. Chyby se zpravidla projeví až tehdy, kdy je projektant již prakticky nepostižitelný, přitom chyby vzniklé nedbalostí či ještě hůř neznalostí, zůstávají. Kvalitu u takových to úprav ihned po výsadbě, či v blízké době po ní, je schopen posoudit pouze zkušený odborník (MACHOVEC, 1982). Znalost sadovnického materiálu je pro každého sadovníka a krajináře ne méně důležitá, jako znalost stavebního materiálu pro architekta (MACHOVEC, 1982). Podmínky pro uplatnění dřevin na našem území jsou velmi rozmanité a různorodé, potenciálně lze však dřeviny pěstovat téměř kdekoliv s výjimkou vyloženě extrémních stanovišť. Ekologicko-pěstitelské požadavky rostlin ovlivňují jejich možné použití na dané stanoviště. Velmi důležitou roli, pro výběr dřeviny hrají právě stanovištní podmínky, které jsou podmíněny geologicky a hydrologicky. Rostliny mají specifické požadavky, a proto by se měli vysazovat v co největším souladu se stanovištními podmínkami. Mezi nároky rostlin patří nároky na klima, půdu, na světlo, na čistotu ovzduší, dále pak fytocenologické požadavky. (HURYCH 1985; MACHOVEC, 1982) Jediným skutečně nezaměnitelným faktorem je orientace vůči světovým stranám, ostatní faktory stanoviště se dají upravit, či zcela pozměnit. Nejvhodnější je však volit takový rostlinný materiál, který odpovídá přirozeným podmínkám stanoviště a tudíž využít jeho předností. (BÄRTELS, 2011) Čím lépe je dřevina přizpůsobena jejímu budoucímu stanovišti, tím má obvykle menší nároky na výsadbu a následné pěstování. Někdy může dojít k situaci, že je-li rostlina opravdu výborně přizpůsobena, může dokonce působit obtíže svým nežádoucím samovolným šířením (PEJCHAL, 2011) 29

30 6.2. Výčet nejvýznamnějších pěstitelských vlastností Pěstitelské vlastnosti jsou vlastnosti dřevin, které se uplatňují při výsadbě nebo výsevu dřevin na daném stanovišti a při jejich následném pěstování (PEJCHAL, 2011). K nejvýznamnějším vlastnostem patří dle PEJCHAL (2011): Přesazovatelnost (schopnost zakořenit a pokračovat v růstu i po přesazení) Výmladnost (schopnost vytvářet ze spících, tzv. preventivních, a náhradních, tzv. adventivních, pupenů nové výhony, které se označují jako výmladky či vlky) Odnožování (vznik odnoží v části tzv. kořenový krček) Poškozování zvěří (Poškozování nejčastěji kusem, vytloukání paroží či hnízděním) Odolnost vůči chorobám a škůdcům (dřeviny jsou různě tolerantní či rezistentní vůči jednotlivým chorobám a škůdcům) 6.3. Výčet nejvýznamnějších ekologických vlastností Ekologickými vlastnostmi se rozumí vztah dřevin k jejich prostředí, tj. souhrnu jevů, struktur, energie, živin a organismů obklopující dřeviny a působících na ně v průběhu života, vývoje a rozmnožování (PEJCHAL, 2011). Prostředí můžeme rozdělit na jednotlivé složky, faktory, a to na abiotické a biotické. Možné dělení složek prostředí dle PEJCHAL (2011): Abiotické klimatické orografické (reliéf) edafické (půdní; zčásti bez biotické složky) Biotické fytogenní přímé 30

31 mechanické (škrtící účinek ovíjivých lián, vzájemné ošlehávání sousedních dřevin) fyziologické (symbióza s mikroorganismy, poloparazitismus, parazitismus, srůstání kořenů) nepřímé (modifikace abiotických faktorů:stínění, odebírání vody a živin z půdy) zoogenní (opylování, šíření semen, pořez a jiné mechanické poškozování) Antropické (sběr plodů, vypalování, pastva, orba, kosení, hnojení, odvodňování, zavodňování, obhospořadování lesů, imise atd ) 6.4. Zhodnocení Téma ekologicko-pěstitelských nároků je téma velmi rozsáhlé a postačilo by, jako samostatné téma pro celou práci, proto je zde uveden pouze základní výčet těchto vlastností dřevin. Většina dostupné literatury uvádí jako nároky dřevin pouze základní nároky na světlo, vodu, půdu atd. což považuji za samozřejmost, a proto jsem se rozhodla uvést ekologicko-pěstitelské nároky dle PEJCHAL (2011), který je má velmi dobře popsány. Ekologicko pěstitelské vlastnosti jsou důležité především pro praxi v zahradní a krajinné architektuře. 31

32 7. Použití dřevin Tak, jak člověk dřeviny a jejich prosty postupně využíval pro své potřeby, měnil a přizpůsoboval i jejich skladbu a charakter. S rozvojem lidské společnosti narůstala i různorodá a stále rozmanitější funkčnost dřevin a jejich porostů pro různé účely (MACHOVEC, 1982). Dle převažujícího poslání a funkce lze dnes veškeré porosty dřevin rozdělit dle MACHOVEC (1982) následovně: Lesní dřeviny Meliorační dřeviny Sadovnické vč. krajinářských dřevin Ostatní dřeviny a jejich porosty Většinu porostu v těchto vymezených kategoriích tvoří totožné druhy, které se však zásadně liší způsobem uplatnění a rozdílnými pěstitelskými zásahy (MACHOVEC, 1982) Stručná charakteristika jednotlivých funkčních typů Skutečnost, že jeden a tentýž druh může být použit různým způsobem je dána především tím, že dřeviny pod vlivem různých způsobů a systémů výsadeb, specifických pěstitelských a výchovných postupů se utvářejí velmi rozdílně (MACHOVEC, 1982) Lesní dřeviny Za dřeviny lesnického použití považujeme především takové, jejíž hlavním posláním je produkce kvalitní dřevní hmoty. Bližší informace o tomto tématu jsou uvedeny ve skriptech Lení hospodářství (MACHOVEC, 1982). 32

33 Meliorační dřeviny Hlavní funkcí těchto dřevin je plnit celou škálu melioračních funkcí díky svým vlastnostem. Především fixace půdního povrchu, svahů a břehů, tudíž úprava vodohospodářských poměrů, také ovlivňování klimatologických podmínek, ať už mikro, mezo nebo makro (MACHOVEC, 1982) Sadovnické včetně krajinářských dřevin Posláním této skupiny dřevin je zabezpečit optimální hygienické, bioklimatické, psychologické, esteticko-architektonické i ochranné funkce (MACHOVEC, 1982). Tato skupina dřevin je skupina dalšího zájmu v následující kapitole Ostatní dřeviny a jejich porosty Jedná se především o dřeviny s jinou funkcí, než bylo uvedeno v předchozích skupinách. Může se jednat např. o dřeviny s funkcí užitkových ovocných dřevin (MACHOVEC, 1982) Prostorově funkční členění dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě Dřeviny lze chápat jako nejdůležitější přírodní prvek, s nímž lze v zahradní a krajinářské architektuře pracovat. Lze díky nim ztvárňovat a organizovat prostor, přičemž hraje zásadní roli čas, který lze chápat jako jakýsi čtvrtý rozměr prostoru (PEJCHAL, 2011). Důležité je pochopit významové funkce jednotlivých dřevin, aby i nově zakládané sadovnické a krajinářské úpravy nepostrádaly stabilitu v prostorovém a funkčním uspořádání. Prostorotvorné funkce všech hlavních sadovnických prvků, především stromů, by měli být patrné, aby bylo umožněno správně a kvalifikovaně zasáhnout ve všech etapách vývoje (MACHOVEC, 1982). 33

34 Je nezbytné volit vždy takové druhy dřevin, které jsou pro danou sadovnickou úpravu nejvhodnější (MACHOVEC, 1982) Vymezení časoprostorových funkcí dřevin v sadovnické a krajinářské tvorbě PEJCHAL (2011) vymezuje časoprostorové funkční kategorie dřevin do dvou základních skupin a to: Dočasné dřeviny Cílové dřeviny Tyto skupiny se poté dále dělí do jednotlivých podskupin podle hlavního funkčního typu použitých dřevin. Dřeviny dočasné lze dále rozdělit dle PEJCHAL (2011) na skupiny dřevin: Přípravné dřeviny Výplňové dřeviny Sloužící dřeviny Do skupin dřevin cílových dle PEJCHAL (2011) patří dřeviny následovné: Základní dřeviny Doplňkové dřeviny Podrostové dřeviny Každá z uvedených kategorií dřevin má v sadovnické a krajinářské tvorbě své vymezené poslání (MACHOVEC, 1982). Nesprávné pochopení funkce jednotlivých kategorií může mnohdy vést k tomu, že daná úprava není dostatečně spolehlivá jak v prostoru, tak v čase a není tudíž tak hodnotná, jak její autor jistě zamýšlel (MACHOVEC, 1982). 34

35 7.3. Dočasné dřeviny Tyto dřeviny, jak již z jejich označení vyplývá, jsou na svém stanovišti pouze omezenou dobu své existence. Mezi tyto dřeviny řadíme dřeviny s funkcí přípravnou, výplňovou a sloužící (PEJCHAL, 2011) Přípravné dřeviny Hlavním posláním dřevin použitých v této skupině je především zlepšení pěstebních podmínek pro dřeviny cílové. Zlepšují především půdní a mikroklimatické podmínky, anebo mohou mít také meliorační účinek (PEJCHAL, 2011). Pojem dočasná/výplňová dřevina je obsažen také v normě ČSN , která jako základní (kosterní) dřevinu definuje následovně: nenáročná, zpravidla rychle rostoucí krátkověká dřevina, dobře rostoucí i ve ztížených podmínkách dané lokality a tím připravující podmínky vhodné pro růst dřevin cílových (ČSN ) Výplňové dřeviny Tyto dřeviny bývají často označovány jak dřeviny dočasné, či jako sadovnická vata (HURYCH, 1985; MACHOVEC, 1982). Hlavní funkcí těchto dřevin, je v co nejkratším čase zaplnit funkční kostru prostoru, vytvořit zelenou živou hmotu a vyplnit s ní požadovaný prostor, než tuto schopnost převezmou dřeviny cílové, které mají většinou pomalejší vývoj. Z tohoto vyplývá, že důležitou vlastností dřevin je rychlý růst, nejlépe v mladém věku, tudíž bezprostředně po výsadbě. Na to navazující optimální a uspokojivé dosažení velikosti, předpokládá se její dosažení, že v co nejkratší době. Důležitá, i když ne tolik jako u dřevin cílových je alespoň částečná přizpůsobivost k daným klimatickým a půdním podmínkám a základní odolnost vůči chorobám a škůdcům. Velmi důležitý je fakt, že tyto dřeviny musí být v pravou chvíli z porostu odstraněny, jelikož při jejich setrvání na stanovišti by bránili dobrému vývoji dřevin cílových. Proto je důležitou vlastností i snadná odstranitelnost, kterou je možno realizovat jako postupné probírky nebo jednorázově (MACHOVEC, 1982; HURYCH, 1985; PEJCHAL 2011). 35

36 Požadované vlastností na tyto dřeviny se liší prakticky ve všech bodech s dřevinami cílovými, tyto vlastnosti formuloval MACHOVEC (1982): a) alespoň částečná přizpůsobivost k daným klimatickým podmínkám, resp. i půdním b) krátká doba celkového vývoje, s důrazem na nejrychlejší vývoj bezprostředně po výsadbě, proto se také většinou jedná o krátkověké dřeviny c) uspokojivá velikost, při co nejkratší době potřebné k jejímu dosažení, v některých případech je možno použít i rychle rostoucí keře d) alespoň takový vzhled, který umožní rychle vytvořit funkční zelenou hmotu a vyplnit tak požadovaný prostor, e) základní odolnost vůči chorobám a škůdcům V některých případech, zvláště tam, kde sadovnické úpravy nemohou mít dlouhého trvání už vzhledem k charakteru a poslání upravovaného prostoru ( ve výstavbě s předpokládanou krátkou životností), zůstávají tyto dřeviny jedinými cílovými dřevinami daného prostoru. Je to dáno časovými dimensemi možné funkční účinnosti (MACHOVEC, 1982). Pojem dočasná/výplňová dřevina je obsažen také v normě ČSN , která jako základní (kosterní) dřevinu definuje následovně: rychle rostoucí, levná dřevina, která slouží k rychlému zformování prostoru a zlepšení porostního mikroklimatu; je ji nutno včas odstranit, aby byl zaručen zdárný vývoj dřevin cílových (ČSN ) Sloužící dřeviny Tato skupina dřevin slouží k rychlému vytvoření zápoje v přízemní vrstvě mezi cílovými dřevinami. Později jsou tyto dřeviny postupně vytlačovány konkurenčním tlakem dřevin z ostatních kategorií, čímž odpadá nutnost pozdější probírky a redukce. Tyto dřeviny, by však neměli růst rychleji, než dřeviny cílové, které by jinak potlačovali. Sloužící dřeviny mají příznivý vliv také na potlačování plevelů (PEJCHAL, 2011). 36

37 7.4. Dřeviny cílové Dřeviny cílové, jsou nejpodstatnějšími prvky v celé kompozici. Jsou to dřeviny, které určují základní kostru, kterou by měli dlouhodobě podržet, což znamená nutnost dlouhověkosti dřevin přímo úměrné požadované délce životnosti dané výsadby. Dřeviny cílové jsou obsaženy také v normě ČSN Cílová dřevina je dřevina určená k dosažení cílové kompozice - nemusí být dřevinou základní (ČSN ) Základní dřeviny Tato skupina dřevin se nazývá také jako dřeviny cílové či kosterní. Jejich hlavním posláním je tvořit či formovat prostor. Jedná se o dřeviny dlouhověké, alespoň tak, jak je zamýšleno setrvání celkové sadovnické nebo krajinářské kompozice. Použité druhy pro tuto funkci musí být naprosto spolehlivé a tudíž absolutně vhodné pro dané stanoviště, tzn. jak vhodnost jejich prostorových dimenzí, tak také již zmiňovaná dlouhověkost. Kosterní dřeviny je nutno vybírat s ohledem na konkrétní stanoviště MACHOVEC, 1982; HURYCH, 1985; PEJCHAL 2011). Požadované vlastností na tyto dřeviny formuloval MACHOVEC (1982): a) dokonalé přizpůsobení daným stanovištním podmínkám (především klimatickým a půdním) b) dlouhověkost c) mohutný vzrůst a pevnost d) vzhled odpovídající předpokládanému sadovnickému použití e) dokonalá odolnost vůči chorobám a škůdcům Absence kterékoliv z uvedené vlastnosti prakticky vylučuje uvažovaný druh z použití. Nejsou-li požadované vlastnosti dřevin v plném rozsahu respektovány, může během existence sadovnických úprav dojít k tomu, že se nedosáhne ani zamýšlených prostorových proporcí a funkčnosti navrhovaných porostů, ale naproti tomu může dojít k jejich významnému narušení (MACHOVEC, 1982). 37

38 Pojem základní dřevina je obsažen také v normě ČSN , která jako základní (kosterní) dřevinu definuje následovně: dřevina, která vytváří dlouhodobý základ (kostru) kompozice; je obzvlášť vhodná pro dané stanovištní podmínky; je dlouhověká, pevná, odolná vůči chorobám a škůdcům; nevyžaduje zvláštní pěstitelské zásahy a mimořádnou péči (ČSN ) Doplňkové dřeviny Dřeviny v této skupině nedotvářejí, ale pouze doplňují hlavní sadovnický prostor. Mají vytvářet jakýsi doplněk kosterním dřevinám, a to hlavně po estetické stránce, dále pak zajišťují dostatečnou proměnlivost a atraktivitu kompozice. Nejčastěji se jedná o druhy, které z nějakého důvodu nesplňují požadavky na dřeviny kosterní (např. dlouhověkost), a proto jsou uplatněny v této skupině. Jejich narušení nebo dokonce výpadek nesmí nijak pozměnit ani v proporcích a ani v působení zamýšlenou kompozici. Může ji pouze výrazně ochudit. Lze tedy uvažovat o použití dřevin, jejíž dlouhověkostí si nejsme doposud zcela jistí (MACHOVEC, 1982; HURYCH, 1985; PEJCHAL 2011). Pro srovnání s dřevinami kosterními, formuloval MACHOVEC (1982) přesné požadavky vlastností na tyto dřeviny: a) dobrou přizpůsobivost k daným klimatickým i půdním podmínkám b) uspokojivou dlouhověkost, není zde tedy třeba používat dřeviny nejvyšších věkových parametrů c) stromovitý vzrůst, není však potřeba, aby byly dřeviny dorůstající nejvyššího stromovitého patra d) vzhledové vlastnosti odpovídající estetickým záměrům zamýšlené sadovnické kompozice e) dobrou odolnost vůči chorobám a škůdcům, nemusí však jít o dřeviny v daných podmínkách nejodolnější V této skupině mohou být právě uplatněny dřeviny cizího původu, které jsou schopny uspokojivě vegetovat v daných klimatických a půdních podmínkách. 38

39 Cizokrajné dřeviny přinášejí nové, neokoukané a tudíž zajímavé vzhledové prvky do prostoru sadovnické kompozice. Také se zde dají použít dřeviny, které jsou sice perfektně přizpůsobeny konkrétním stanovištním podmínkám, ale například dorůstají menšího vzrůstu. Dále pak některé krátkověké dřeviny, které jsou ovšem jinak po estetické stránce nenahraditelné. Pojem doplňková dřevina je obsažen také v normě ČSN , která jí definuje následovně: dřevina vhodná a spolehlivá pro dané klimatické podmínky, která však v některých vlastnostech nedosahuje parametrů dřevin základních (např. dlouhověkost); svými vzhledovými vlastnostmi doplňuje a zvýrazňuje kompozici (ČSN ) Podrostové dřeviny Posláním podrostových dřevin je především dotvářet vnitřní prostor výsadeb. Tato skupina je velmi podobná, dá se říct, že i v mnoha směrech stená jako skupina dřevin doplňkových, liší se však jednou zásadní věcí a to schopností dlouhodobě vegetovat pod krytem horního patra základních porostů a snášet tak konkurenční boj o světlo a vodu. Jejich poškození nemá na kompozici viditelný vliv, jejich absence však ano. Může narušit ekologicko-pěstitelské podmínky daného prostředí kompozice. (MACHOVEC, 1982; HURYCH, 1985; PEJCHAL 2011). Požadované vlastností na tyto dřeviny formuloval MACHOVEC (1982): a) uspokojivou přizpůsobivost k daným klimatickým i půdním podmínkám b) uspokojivou dlouhověkost c) dosahovaná velikost dřevin není pro různé způsoby použití rozhodující, musí to však být dřeviny snášející dlouhodobě buď úplný, nebo alespoň částečný stín d) takový vzhled, aby s přihlédnutím k tomu, že se jedná téměř výhradně o zastíněné partie, byly dostatečně působivé e) dobrou odolnost vůči chorobám a škůdcům 39

40 Jelikož se jedná o nejspodnější patro dřevin, můžeme zde použít keře stejně tak jako dřeviny stromovitého vzrůstu, které ovšem dosahují menších rozměrů. Kryt z horního patra vytvořený z opadu listí a jehličin, může sloužit jako izolace méně odolným dřevinám v chladném období (MACHOVEC, 1982). Pojem podrostová dřevina je obsažen také v normě ČSN , která jí definuje následovně: dřevina schopná dlouhodobě snášet zastínění vyššího patra porostu (ČSN ) Křoviny Tato kategorie je rovněž podobná jako kategorie dřevin doplňkových, má však své podstatné zastoupení jako samostatná skupina, jelikož celá řada vlastností volně rostoucích keřů je nezastupitelná (MACHOVEC, 1982; PEJCHAL, 2011). Je to především nápadnost a působivost květů, výrazná textura, a barevnost listů i nápadnost a barevnost plodů (MACHOVEC, 1982). V parcích není možné, aby křoviny plnily hlavní funkci, kvůli jejich poměrně malých rozměrů, toto však neplatí v rodinných zahradách, atriích či nádvořích, kde kvůli menším rozměrům křoviny získávají nepostradatelnou úlohu. Požadované vlastnosti křovin formuloval MACHOVEC (1982): a) dobrá přizpůsobivost k daným klimatickým a půdním podmínkám b) uspokojivou dlouhověkost c) jakoukoliv velikost pod velikost hranici dřevin stromovitých d) takové vzhledové vlastnosti, které alespoň v některém směru přinášejí odlišnou estetickou, případně i jinou funkční hodnotu e) spolehlivou odolnost vůči chorobám a škůdcům V této skupině je možno samostatně vyčlenit podskupinu dřevin pokryvných, které mají velmi dobré uplatnění v praxi (HURYCH, 2003) 40

41 Pokryvné dřeviny Jedná se o nižší druhy keřů, jak listnatých tak také jehličnatých, které jsou schopny vytvořit hustý půdní kryt, což je vlastnost, kterou vyšší keře postrádají. Jako půdopokryvné se osvědčili také druhy plazivé, popínavé a otáčivé. Jakmile vytvoří hustý půdní kryt, jsou velmi těžko přístupné plevelnatým rostlinám. Používají se také jako náhrada trávníků na místech, která by byla těžko dostupná a tudíž nelehko udržovatelná, jako můžou být např. svahy Použití dřevin jako tvarované vegetační prvky v sadovnické a krajinářské tvorbě Předchozí kapitoly pojednávají o použití dřevin z pohledu obecného (ekologického), v této kapitole je uveden příklad použití dřevin s ohledem na použití dřevinných vegetačních prvků (dále jen DVP) s ohledem na konkrétní prvky v kompozici zahradní a krajinářské tvorby. Vegetační prvek je základní prostorotvorná složka díla zahradní či krajinářské tvorby. Vegetační prvek je určen fyziognomií (vzhledem), prostorovým uspořádáním rostlin a způsobem pěstování (ŠIMEK, 2007). Tvarované vegetační prvky mají své nezastupitelné místo hlavně v historických zahradách. Ovšem také v dnešní době se pro ně najde velmi dobré uplatnění jak v soukromých prostorech, tak ve veřejných, kdy se nejčastěji využívá např. tvarovaného živého plotu či živé stěny, či figur, které mnohdy vídáme ve formálních uvítacích částech zahrad. V krajině se s nimi setkáváme jen výjimečně. Jejich používání se datuje do dávné historie především v památkách zahradního umění. Tvarované vegetační prvky jsou používány pro jejich různorodost a funkčnost. Jsou velmi náročné na péči a údržbu, která by měla být pravidelná. Jednou z funkcí tvarovaných vegetačních prvků je vytváření podmínek pro určitou programovou náplň objektu (PEJCHAL, 2006). 41