Borek u Českých Budějovic 30.listopadu 2008

Transkript

1 2009

2 Takhle suverénně jsem se tvářil přesně do chvíle, kdy mi cestu začali křižovat kajmani, zjistil jsem, že ty kořeny u břehu jsou jejich živí kámoši a pod náma jsou tisíce hladových piraní. Tak propocenou košili jsem v životě neměl (jistě to bylo fyzickou námahou). Prostě žádná Vltava... Ležím u moře na dovolené na Krétě a přemítám o tom, jak jsem si vloni na sebe upletl pěkný bič s kalendářem. Dostal jsem totiž mnoho děkovných zpráv a telefonátů, až jsem byl někdy z toho docela v rozpacích. Zvláště pak úvodní text vzbudil vcelku pozitivní reakci, což přičítám několika věcem. Zaprvé jsem se v něm docela obnažil a prostě napsal, co cítím. Zadruhé mi korekturu dělala má žena a dle mého názoru nejlepší část upravila právě ona. A zatřetí ti, kterým se kalendář nelíbil, či se snad dávili závistí nad četností našeho cestování, se mi jednoduše nebudou obtěžovat sdělovat své negativní pocity. Takže jsem si chvilku vychutnával líbezný pocit z dobře vykonané práce a z toho, že jsem pár lidiček možná potěšil. To vše ovšem trvalo jen do té doby, než mě napadlo, že by bylo vhodné celý projekt zopakovat, neboť jak známo, kalendáře se vydávají každým rokem. A zvolna se do mě začal vkrádat tísnivý pocit, jak to udělat, jaký použít další fotomateriál, jak se neopakovat a vůbec... Nejsem přece schopen každý rok procestovat tolik nových zemí a navíc ještě z nich dovážet potraviny. A aby to bylo ještě těžší, tak je má manželka Kristina právě v radostném očekávání, takže o cestách do opravdových divočin si asi můžeme nějakou dobu nechat zdát. Budu tedy muset zase lovit v mém fotoarchivu, případně opět požádat o výpomoc našeho grafika Ondru Čecha, jako na loňském kalendáři. Jediné pozitivum vidím v tom, že je na vše ještě půl roku času a tudíž se mi možná podaří k některým z navštívených zemí připojit i příslušný průvodní text. No, uvidíme... Kréta 26. června 2008 Tak s tím časem to dopadlo zase klasicky. Je přelom listopadu a prosince, za tři dny jdou kalendáře do tisku a já smolím příslušné texty zase na poslední chvíli. Pracovní hektika na konci roku doplněná téměř nepřestávajícím křikem našeho malého prďouse Adriana, který se narodil 26.září, si vybírá svou daň v podobě chronické únavy. Nicméně každodenní sledování zázračného vzniku nového života mi dává v pohodě zapomenout na neutuchající touhu po cestování. A rozhodně nejsilnějším mým životním zážitkem nebyla žádná z mých cest, ale 17 hodin strávených na porodním sále a první minuty s dalším novorozeným obyvatelem naší planety. Prostě dokonalé Boží dílo se promítá nejen v překrásné nedotčené přírodě, ale pochopitelně též v zázraku zrození jako součásti tajemství zvaného život. Až teprve nad výběrem vhodných fotek do kalendáře cítím opět ten známý pocit jakési vnitřní vibrace, znovu ožívají ty chvíle naplněné poznáním, úžasem a pokorou nad malostí lidského jedince. A toto je pro mě asi to vůbec nejcennější na cestování. Že krásně prožité okamžiky v tajemných zákoutích naší Země, Vám již nikdo nikdy nemůže vzít. Tento poklad si nesete v sobě až do posledních dnů Vašeho života a kdo ví, třeba i déle. Velice bych si přál, aby toto naše minidílko potěšilo v možná velice dramatickém roce 2009 co nejširší škálu lidiček. Například ty, kteří cestují podobně jako my a na řadě míst byli anebo právě ty, kteří ze zdravotních či ekonomických důvodů nemohli prožít to, co my. Anebo třeba ty, kteří si zalezou nejraději na pec a jsou nejšťastnější ve svém útulném domečku a neznají ten pocit, který nás cvoky žene opakovaně do neznáma. Proto buďte prosím šťastní a v pohodě, ať jste, kde jste možná projít tím následujícím rokem 2009 nebude vůbec pro řadu z nás jednoduché. Borek u Českých Budějovic 30.listopadu 2008 Na tomto místě bych rád poděkoval Ondrovi Čechovi za grafické ztvárnění celého kalendáře a za poskytnutí některých fotografií zejména z Maroka, kde jsem vůbec nebyl nebo ze Slovenska, kde mi pršelo a také z České republiky, kde moc nefotím. Také jsem se pokusil napsat o některých zemích své krátké postřehy, které přikládám dále. Pochopitelně jsou to mé osobní názory a můžu se tudíž v objektivní realitě značně mýlit, to by člověk musel v každé dané zemi žít několik let. Z časových důvodů a obsáhlosti již sepsaného jsem vybral Mauricius, Francii a Brazílii, ostatní dá-li Bůh, tak v dalším kalendáři. MAURICIUS (leden, červen, září) Uprostřed korálových lagun v Indickém oceánu se nalézá tento malý sopečný ostrov, který se asi nejvíce proslavil nejvzácnější poštovní známkou na světě Modrým Mauritiem. Většina ostrova je pokryta plantážemi cukrové třtiny, což byl také důvod mé první návštěvy a již před lety jsem se stal prvním českým dovozcem třtinového cukru z Mauricia do České republiky. Samotný ostrov mě učaroval a navštívil jsem jej od té doby pětkrát, dokonce jsme na něm byli s manželkou oddáni. Nicméně téměř desetiprocentní meziroční nárůst turistů, kteří častokrát nemilosrdně plundrují zdejší moře pro své osobní zážitky, vykonává své a je možné, že za několik let přijdeme o další z posledních tropických rájů naší planety. Například první kolonizátoři vykáceli většinu ostrova, takže z původních mauricijských lesů zůstalo necelé procento, poté se Holanďanům podařilo za pouhých 30 let vyhubit a sníst blbouna nejapného, známého všude na Mauriciu jako ptáka dodo. A nyní turisté dokonávají dílo zkázy na překrásném korálovém pobřeží ostrova za mohutné podpory místní vlády umožňující extrémní rozvoj turistického ruchu. Ale takový je dnešní svět, hamižný, globalizační a krutý. Bohužel v zapomnění zůstává rčení severoamerických indiánů, že tato zem není naše, ale půjčily nám ji naše děti. Přesto však rozhodně Mauricius pořád stojí zato navštívit pro svou neopakovatelnou atmosféru, obrovskou náboženskou toleranci a velice příjemné tropické podnebí a mnoho dalších zážitků. Fotografie na třech stránkách našeho kalendáře jsou běžné výjevy z Mauricia, ale rád bych se zastavil zejména u měsíce června, neboť zobrazené fotky nejsou moje, ale dcery Markéty. Je to takové malé překvapení pro ni, neboť mi jednou věnovala asi 1000 fotek z Mauricia, její první návštěvy tropů, kde zcela okouzlena nádhernými zážitky, fotila jako divá. O tom, že použiji její fotomateriál, jsem jí pochopitelně neřekl. Je naprosto patrné, že jablko nepadá daleko od stromu. Dokonce jsou tací, kteří tvrdí, že se jedná o nejkrásnější list v kalendáři. Ta opice je opravdu úžasná, Market! FRANCIE (srpen) Tak to je moje srdeční záležitost a velká životní láska! Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem tuto pro mě nejkrásnější zemi Evropy navštívil, snad třicetkrát, čtyřicetkrát? Já totiž miluji křik cikád na Azurovém pobřeží a poklidné horské vesničky v Provence, kavárničky a neopakovatelnou atmosféru Paříže, posmutnělou tvář Bretagne, tajuplnost menhirů v Carnacu, noblesní zámky na Loiře, duchovní sílu katedrály v Chartres, zelené vinice v okolí Saint Emilionu, majestátnost Mont Blancu, nádheru opatství Mont Saint Michel, sebevědomost kraje Champagne, atd. A k tomu všemu přistupuje duše Francie všude přítomné gastronomické kulinářství, vůně levandule, bylinek, moře a hor, někdy až nepochopitelná pohoda Francouzů a duchovní moudrost vetkaná do mnoha kulturních míst této země. Výborně své pocity vyjádřila má žena Kristina, která mě několikrát do Francie doprovázela, že prostě Francie není laciná žena, ale je to noblesní dáma, která nabídne každému vnímavému člověku ten správný zážitek, po kterém touží. Já bych se možná chtěl v příštím životě narodit jako Francouz, ale jako Francouz, který si pamatuje, že kdysi žil v tak malé a po staletí utlačované zemi jako Čechy, takže by pro něj nebylo třeba problém mluvit jinou řečí než francouzštinou a nemyslet si, že jediný národ na světě jsou jen a pouze Francouzi. Vrátím-li se ke kalendáři, tak v horní části měsíce srpna je zobrazen romantický vodní zámek Chenonceau, jehož krása se umocňuje odrazem v klidných vodách řeky Cher. Ve spodní části jsou dvě fotografie pohádkového města Carcassonne v provincii Languedoc Roussillon, ze které dovážíme výborná červená vína. O Réunionu jako kousku Francie v tropech se zmíním možná v dalším kalendáři. BRAZÍLIE (prosinec) Brazílie se vepsala do našich srdcí velice silně, neboť se nám předvedla v celé své kráse. Na některé okamžiky prostě nedokážu zapomenout a dokonce si troufám tvrdit, že z určitého úhlu pohledu se jednalo o zážitky patřící mezi nejkrásnější, co jsme kdy na našich cestách prožili. Naprosto nás vzal pohled z Corcovada (od sochy Krista) dolů na Rio de Janeiro a okolní zátoky. To se prostě nedá popsat, to se musí vidět. Dalším úžasným zážitkem byly Iguacu vodopády, ležící na hranici mezi Brazílií a Argentinou uprostřed zelené džungle (viz foto nahoře). Někde jsem četl, že jsou vyšší než Viktoriiny vodopády, širší než Niagarské a krásnější než oboje. To je asi trošku nadnesené tvrzení, ale opravdu se jedná o nádherný přírodní skvost. My jsme naštěstí na doporučení přespali v jediném hotelu nedaleko vodopádů, takže jsme si tu nádheru pěkně večer a ráno vychutnali téměř sami, bez návalu turistů. Představte si, že jste v džungli, okolo Vás létají zelení papoušci a tukani a před Vámi se valí do údolí v délce téměř 3 km obrovská masa vody. Dalším naprosto nečekaným zážitkem byl západ slunce v Pantanalu, což je rozsáhlé území bažin a močálů uprostřed Brazílie. Viděl jsem mnoho západů slunce, ale to, co se dělo tenkrát v Pantanalu jsem nikdy nezažil. Nevím, jestli se celý západ slunce odrážel od okolních mokřadů, ale najednou naprosto celá obloha začala postupně měnit barvu od růžové, přes červenou až k fialové. Do naprostého ticha se ozývaly pouze zvuky živočichů lebedících si v této bezútěšné a přesto něčím zvláštně nádherné krajině. Obrovské množství kajmanů, kapybar, opic, ptáků, ještěrů a pochopitelně komárů dokreslilo náš pobyt v Pantanalu v jeden z nejúžasnějších cestovatelských zážitků. Také nesmím zapomenout na kešu (obrázek dole vlevo), neboť takové kešu ořechy, byť pražené na rezavém barelu v prachu cesty, jsem zatím nikde nejedl. Obrovské a výborné. Takže jestli budete moci někdy vyrazit do Brazílie, tak cestujte napříč celou touto nádhernou, obrovskou zemí, je to opravdový zážitek. Na závěr bych Vám rád popřál s celou naší rodinou i Ondrou Čechem mnoho krásných cestovatelských i jiných chvil. Tomáš Aubrecht