Filozofie pro pomáhající profese. doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc. Studijní text

Transkript

1 Filozofie pro pomáhající profese doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc. Studijní text Akademický rok 2014/2015

2 Filozofie pro pomáhající profese Autor: Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc. Neprošlo jazykovou korekturou. Zpracováno dle: BLECHA, Ivan. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, ISBN RICKEN Friedo. Antická filozofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc ISBN STÖRIG, Hans. Joachim, Malé dějiny filozofie. 5. vydání, Praha: ZVON, 1996, 559 s. ISBN X

3 Obsah Obsah... 3 Osnova... 5 Význam grafických symbolů... 6 Literatura Filozofie jako vědní disciplína, význam pro metaparadigma ošetřovatelství Filozofie ve východních kulturách a význam pro současné myšlení Filozofie staré Indie Buddhismus Filozofie staré Číny Konfucius Lao-c ' Filozofie v řecké a helénistické kultuře. Hippokratovská filozofie zdraví Milétští přírodní filozofové Pythagoras Eleaté Xenofanés z Kolofónu Herakleitos z Efezu Demokritos z Abdéry Vrcholné období řecké filozofie Sofisté Sokrates, Platón Aristoteles Filozofie zdraví Hippokratova přísaha a hippokratovská tradice Hippokrates Corpus Hippocraticum Hippokratova přísaha Středověká filozofie Scholastika Vrcholná scholastika Německá mystika Filozofie renesance a humanismu Období baroka Německá filozofie Anglická filozofie Filozofie osvícenství Montesquieu a Voltaire Encyklopedie věd, umění a řemesel ( ) Jean Jaques Rousseau... Chyba! Záložka není definována. 6 Novověká filozofie Immanuel Kant Německá filozofie Fridrich Schiller ( ) Johann Gottfried Herder ( ) Johann Gotlieb Fichte ( ) Friedrich Wilhelm Joseph Schelling ( ) Georg Wilhelm Fridrich Hegel ( ) Ludwig Feuerbach ( ) Arthur Schopenhauer ( ) Friedrich Nietsche ( )... 61

4 7 Filozofie bytí. Existencialismus, hermeneutika, fenomenologie Martin Heidegger ( ) Heigeggerova fenomenologie Fenomenologický výzkum Hermeneutická metoda Filozofie existence Soren Aabye Kierkegaard ( ) Martin Buber ( ) Karl Jaspers ( ) Gabriel Marcel ( ) Jean-Paul Sartre ( ) Albert Camus ( ) Hermeneutika Hans Georg Gadamer ( ) Pozitivizmus Auguste Comte ( ) Sociologie, její geneze Bertrand Russel ( ) Ludwig Wittgenstein ( ) Česká filozofie Bernard Bolzano ( ) Augustin Smetana ( ) Tomáš Garrigue Masaryk ( ) Emanuel Rádl ( ) Jan Patočka ( ) Filozofie úcty k životu a důstojnosti člověka. Fenomény důstojného umírání 76

5 Osnova 1) Filozofie jako vědní disciplína, význam pro metaparadigma ošetřovatelství. 2) Filozofie ve východních kulturách a význam pro současné myšlení. 3) Filozofie v řecké a helénistické kultuře. Hippokratovská filozofie zdraví. 4) Středověká filozofie (Descartes, Spinoza). 5) Filozofie osvícenství. 6) Novověká filozofie (Kant). Německá filozofie. 7) Filozofie bytí. Existencialismus, hermeneutika, fenomenologie (Gadamer, Husserl, Heidegger). 8) Pozitivismus 9) Česká filozofie 19. a 20. stol. a její odkaz pro současné pojímání metaparadigmatu ošetřovatelství. 10) Filozofie úcty k životu a důstojnosti člověka.

6 Význam grafických symbolů Průvodce studiem Shrnutí Literatura K zapamatování Otázky k zamyšlení Studijní cíle Rozšiřující text Korespondenční úkoly Klíčová slova

7 Cíl Cílem studia disciplíny Filozofie pro ošetřovatelství a Filozofie pro zdravotně sociální práci je získat ucelený přehled o vývoji filozofie od starověku po současnost. Pozornost je zaměřena na stěžejní osobnosti filozofie, které ovlivnily další vývoj a na ty pilíře filozofie, které se zabývaly postavením člověka, jeho bytím i jsoucnem. Filozofie je zvláštní myšlenkové úsilí, které si klade za cíl zkoumat jednotlivá jsoucna nikoli jako ostatní vědy v jejich dílčích projevech, ale z hlediska jejich bytí. Filozofovat znamená přemýšlet, hloubat. Klíčová slova Filozofie, bytí, člověk, příroda, hodnota, vůle Čas k prostudování Čas k prostudování nelze přesně stanovit, ale obecně lze konstatovat, že časově se jedná o náročnou disciplínu, kdy nezbytný základ musí být uveden v širším kontextu. V průměru je nutno počítat na každou kapitolu asi 5 hodin, někdy více, někdy méně.

8 Literatura BLECHA, IVAN, Filozofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s.277, 4.vyd. ISBN BLECHA, I. Filosofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 551 s ISBN Coreth, E., Ehlen, P., Haeffner, G., Ricken, F. Filozofie 20.století. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s.r.o. 2006, ISBN Edwards, Steven, D. Philosophy of nursing: an introduction. Basingstoke (Anglie), Palgrave, vyd., s.212, ISBN X (brož) HORYNA, B.; ŠTĚPÁN, J.; BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník. 2. rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s. ISBN McGREAL,Ian,P. Velké postavy Východního myšlení. Slovník myslitelů. Praha: Prostor, ISBN McGREAL,Ian,P. Velké postavy západního myšlení. Slovník myslitelů. Praha: Prostor, ISBN SCHOTT, H. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print ISBN STÖRIG, Hans, Joachim, Malé dějiny filozofie. 5. vydání, Praha: ZVON, 1996, 559 s. ISBN X TRETERA, I. Nástin dějin evropského myšlení: od Thaleta k Rousseauovi. 4. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, s. ISBN X

9 1 Filozofie jako vědní disciplína, význam pro metaparadigma ošetřovatelství Studijní cíle Ať chce nebo nechce, musí člověk své bytí vést, rozhodovat se, jednat a nést za svá jednání odpovědnost. Filozofie je humanistickou vědou, protože je vědou o společnosti a je současně individuální záležitostí jednotlivce. Filozofie je pro každodenní život velice významná, protože nám dává základ pro chápání našeho bytí a smyslu našeho bytí v individuálním projevu každého jednotlivce. Ptát se po tom, co je filozofie, ještě neznamená filozofovat. Literatura BLECHA, IVAN, Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s.277, 4.vyd. ISBN BLECHA, I. Filosofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 551 s ISBN HORYNA, B.; ŠTĚPÁN, J.; BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník. 2. rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s. ISBN McGREAL,Ian,P. Velké postavy západního myšlení. Slovník myslitelů. Praha: Prostor, ISBN SCHOTT, H. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print ISBN STÖRIG, Hans, Joachim, Malé dějiny filozofie. 5. vydání, Praha: ZVON, 1996, 559 s. ISBN X TRETERA, I. Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. 4. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, s. ISBN X K zapamatování Filozofie Univerzální nauka o celku všeho jsoucího, o bytí světa a existenci člověka, o jeho poznávání pravdy a mravním jednání. Je to základní a nejobecnější pojetí vývojových zákonitostí v určité oblasti lidského poznání nebo činnosti (filozofie: práva, dějin, náboženství, kultury, medicíny, člověka, atd.). Filozofie je životní názor. Pod pojmem filozofie shrnujeme určité problémy, které se vynořily při vývoji lidského ducha, a pokusy o jejich řešení. Proniknout do nich a učinit si o nich

10 představu lze jen tak, že si je zpřítomníme v jejich dějinném vzniku. To znamená, že filozofii nelze studovat bez dějin filozofie. Filozofie vždy odráží myšlení určité doby. Žádný filozof nemůže přemýšlet odlišně od způsobu myšlení své doby. Immanuel Kant ve vysokém věku napsal, že chtěl dát odpověď na tři otázky. Formuloval je takto: Co můžeme vědět? Co máme dělat? V co smíme věřit? První otázka se týká lidského poznání. Jaký je svět a jak si ho máme představovat? Co o něm mohu vědět? Kant klade důraz na to, co mohu o něm vůbec vědět jistého. Druhá otázka se týká lidského jednání. Jak mám vést svůj život? O co mohu rozumně usilovat a o co usilovat mám. Jak se mám chovat ke svým bližním a jak k lidské společnosti? Třetí otázka se týká lidské víry. Ptá se po věcech, o nichž se nic neví, zda lze o nich zjistit něco přesného, které na nás nicméně neustále doléhají, pokud Dělení filozofie V tradičním dělení se za důležité části filozofie považují: Metafyzika zabývá se celkem světa tím, co je smyslově nepřístupné Ontologie zabývá se bytím v jeho celku. Metafyzika a ontologie se překrývají. Logika nauka o správném myšlení a o pravdě. Etika nauka o správném chování, teorie poznání a poznávání a jeho hranicích Estetika - nauka o kráse Filozofie přírody pojednává o přírodě Existují filozofie státu, práva, řeči, dějin, techniky, peněz, medicíny, ošetřovatelství atd. Předmět filozofie Co je předmětem filozofie? Jestliže tuto otázku položíme různým filozofům, dostaneme různé odpovědi. Předmětem filozofie bylo v minulosti snad vše: od vzniku a stavby světa až po správné každodenní chování, od nejvyšších otázek po svobodě, smrti, nesmrtelnosti až po jídlo a pití. Všechno se může stát předmětem filozofické reflexe. Specifická filozofická metoda Jestliže se filozofie zabývá týmiž předměty jako speciální vědy, ale přesto se od nich odlišuje, pak se jimi musí zabývat specifickým způsobem, který přísluší jenom jí. Tím vzniká otázka po specifické filozofické metodě. V jednotlivých vědních oborech se také používají metody, které původně vznikly ve filozofii a naopak používá metody různých speciálních věd. Rozdílem je, že pouze filozofie zkoumá celkovou souvislost bytí. Rozdíl mezi filozofii a jednotlivými vědami Co filozofii odlišuje od jednotlivých věd? Zatímco jednotlivé vědy si kladou za úkol prozkoumat a vyložit určitý ohraničený obor jevů, filozofie se snaží zařadit jednotlivé životní jevy do velké, všeobjímající souvislosti, nalézt jejich společný smysl a také spojit výsledky jednotlivých věd v jednotný obraz.

11 Filozofii a její předmět nelze přesně vymezit nějakou definicí už jen proto, že filozofie není abstraktní pojem, který by bylo možno jednou provždy stanovit, nýbrž pojem dějinně vzniklý a neustále se vyvíjející. Filozofie ošetřovatelství Filozofie ošetřovatelství obsahujete tyto filozofické disciplíny: Ontologie studuje povahu ošetřovatelství, Epistemologie je teorie poznání a aplikovaná na ošetřovatelství studuje nové ošetřovatelské poznatky. Otázky k zamyšlení 1. Zamyslete se, zda jste ve svém životě zažili událost, která vás přiměla změnit životní hodnoty? 2. Uveď knihu nebo film, který vás vedl k zamyšlení o smyslu života a změnil Váš pohled na vaše bytí. 3. Máte svou filozofii života? Popište?

12 2 Filozofie ve východních kulturách a význam pro současné myšlení Průvodce studiem Evropská kultura považuje za zdroj svého myšlení řeckou a helénistickou filozofii, ale ve stejné době jako u řeckých filozofů se otázka po tom, co je základem všeho jsoucího objevuje také v Indii a Číně. Řecká filozofie vznikla v 6.st. před n.l. v Milétu, řecké maloasijské osadě, významném přístavu, kde končily karavanní stezky z východu. Zde docházelo nejen k výměně zboží, ale i myšlenek, proto je důležité věnovat pozornost i filozofii ve východních kulturách. Omezíme se na buddhismus a konfucianismus, protože přetrvaly do současnosti a také měly vliv na postoj člověka ke zdraví. Literatura BLECHA, IVAN, Filozofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s.277, 4.vyd. ISBN BLECHA, I. Filosofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 551 s ISBN HORYNA, B.; ŠTĚPÁN, J.; BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník. 2. rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s. ISBN McGREAL,Ian,P. Velké postavy Východního myšlení. Slovník myslitelů. Praha: Prostor, ISBN SCHOTT, H. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print ISBN STÖRIG, Hans, Joachim, Malé dějiny filozofie. 5. vydání, Praha: ZVON, 1996, 559 s. ISBN X WERNER, K. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, ISBN Filozofie staré Indie Průvodce studiem Z hlediska zeměpisného, ale také v duchovním smyslu je Indie svět sám pro sebe. Dějiny Indie jsou stejně staré jako dějiny Egypta. Dějiny indické filozofie je obtížné rozčlenit do zřetelně vymezených období, souvisí to se specifickou vlastností indického ducha, který odedávna směřoval spíše k věcem věčným než

13 k časovým. Filozofie Indů se podobá moři, vnoříme-li se do něho, těžko v něm hledáme nějaké orientační body. U většiny děl indické filozofie je těžké stanovit i dobu vzniku. Na rozdíl od evropského světa, v němž jsou všechna období a zvraty vymezeny jasně, ustupují v Indii jednotliví autoři za svá díla. Počátky staroindického myšlení jsou zachyceny v rozsáhlém souboru mytického a náboženského vědění, v tzv. védách (datují se od období př.n.l.) K zapamatování Počátky staroindického myšlení jsou zachyceny v rozsáhlém souboru mytického a náboženského vědění, v tzv. védách (datují se od období př.n.l.) První období můžeme klást přibližně do doby př.n.l. a lze je podle souboru spisů - védy, kterým vděčíme za znalosti o této době, označit jako védské. Nejde přitom o jednu knihu, nýbrž o celou literaturu vytvořenou v různých dobách mnoha neznámými autory. Véd znamená náboženské, teologické vědění, což v nejstarších dobách znamenalo soubor takového vědění, které musí být zapsáno. Rozsahem jsou védy asi šestkrát větší než Bible. Nejzajímavější část tvoří tzv. upanišady, které pomohly formulovat pozdější základní filozofický okruh uvažování, které se opírá o učení o brahmanu a átmanu a o tzv.karmanovém zákonu. Proroci, kteří šiřili toto učení, se nazývají bráhmani. V průběhu staletí a také podle místních podmínek se ovšem výklad véd proměňoval a vytvářel různorodé proudy a variace. Obvykle je celý tento myšlenkový směr nazýván bráhmanismem, v novější době hinduismem. Pochopení života jako strasti, je základním motivem indického myšlení. Všechny směry indického filozofického myšlení preferují askezi jako únik před trýznivou skutečností a stupňovitou cestu k ní, která se rovná stupňům tajného zasvěcování, jehož vrchol je dopřán jen vyvoleným Buddhismus Průvodce studiem Buddhismus je jedním z nejvýznamnějších systémů indické filozofie je to neortodoxní systém indické filozofie Budha (asi př.n.l.) Budha - vlastním jménem Siddhártha Gautama. Byl synem krále v Kapilavastu, hlavním městě země ležící na jižním úpatí Himaláje. Král se jmenoval

14 Suddhádhana, byl z roku Šákjů a jeho příjmení znělo Gautama. Syn byl pojmenován Siddártha, tj. Ten, který dosáhl cíle. Jméno Buddha, Probuzený, používal sám, ovšem teprve po osvícení. Rozšiřující text Životopisné údaje Buddhův život je obestřen bohatě vyšperkovanými legendami. V buddhistické tradici početí a zrození Buddhovo začíná vyprávěním o zázračném a prorockém snu jeho královské matky. Zdálo se jí, že ji unesli čtyři králové, přivedli do zlatého paláce na stříbrné hoře, kde ji třikrát obkroužil slon nesoucí ve svém chobotu lotosový květ a pravým bokem vešel do jejího lůna. Král povolal čtyřiašedesát moudrým bráhmanů, aby mu podali výklad tohoto snu. Vyložili jej tak, že královna porodí chlapce, který se stane, zůstane-li doma, králem a vládcem světa, opustí-li však dům svého otce, stane se osvíceným, jenž sejme ze světa závoj nevědomosti. Král chtěl, aby syn byl raději jeho nástupcem než mudrcem odvráceným od světa. Nechal jej tedy vychovávat v přepychu a bohatství a snažil se jej odvracet od toho, co by dospívajícího mladíka mohlo upozornit na bídu světa. Jednou však, když se Buddha vezl do zahrady, spatřil vetchého, třesoucího se starce, při druhé vyjížďce pak nemocného, kterým lomcovala horečka, potřetí rozkládající se mrtvolu. Naposled uviděl mnicha, v jehož rysech se zračil jasný pokoj, povznesený nad všechnu bídu světa. Obrazy stáří, nemoci, utrpení a smrti se nesmazatelně vryly do mladíkovy duše. Buddhy se zmocnila hluboká nespokojenost, odpor k jeho přepychovému prostředí. Rozhodl se vzdát majetku i práva na vladařský trůn. V noci opustil spící choť a svého právě narozeného syna a jako asketa a hledač spasení z bídy světa se odebral do samoty. Opustil říši svých otců, putoval dál a usadil se v cizí zemi v místě zvaném Uruvéla, kde se oddal nejpřísnější askezi a soustředění. Svá pokání vykonával s nesmírnou horlivostí, vyhubl na kost a křehké vlasy mu vypadávaly v chomáčích z těla. Když však došel až na samu možnou mez trýznění, poznal, že toto není cesta k pravému poznání, a askeze se vzdal. Upustil od askeze a usadil se ve stínu stromu pevně odhodlán toto místo neopustit do doby, dokud mu nevzejde pravé poznání. A zde se stalo, že v nadlidském vidění uzřel věčný koloběh, v němž se všechny bytosti rodí, umírají a znovu rodí. Sama sebe se tázal, proč proud utrpení se stále znovu obnovuje v ustavičném zřetězení stále nových zrodů. Později po svém probuzení navštívil zem a palác svého otce, kde požehnal své ženě, která mu po celou dobu zachovala věrnost, přijal do svého úřadu svého syna a zase odešel. Až do smrti žil Buddha životem putujícího kazatele, učitele a pomocníka lidí. Prošel celou severovýchodní Indií, shromažďoval kolem sebe žáky, učence a sláva jeho moudrosti se šířila. Zemřel v náručí svého oblíbeného žáka Ánandy a podle legendy přitom z nebe pršely květiny a ozývala se nebeská hudba. Buddhismus je náboženství bez boha, je to ateistické náboženství, ve své

15 původní podobě bylo. V pozdějším vývoji buddhistického náboženství se dostalo i Buddhovi božského uctívání. Buddhovo učení K zapamatování Po dny a noci trvajícím úporném zápasu o prozření mu vytanula jednoduchá formule O čtyřech ušlechtilých pravdách, která se pak stala základem celého jeho učení. Tak se Siddhárta po sedmiletém hledání a uvažování stal Buddhou, Probuzeným, který se vydal sdělit své poznání lidem. O čtyřech ušlechtilých pravdách 1) Všechno žití je strast. 2) Všechna strast má příčinu v žádosti žízni. 3) Odstranění této žádosti vede k odstranění utrpení, k přerušení řetězu nových zrodů. 4) Cestou k tomuto osvobození je ušlechtilá osmidílná stezka. Ušlechtilá osmidílná stezka 1) Stezka prvé víry. 2) Stezka pravého myšlení. 3) Stezka pravého mluvení. 4) Stezka pravého jednání. 5) Stezka pravého života. 6) Stezka pravého snažení. 7) Stezka pravé bdělosti. 8) Stezka pravého soustředění. Buddhistické myšlení je jednou velkou negací: neexistuje žádný bůh, žádný tvůrce, žádné stvoření, žádné já, žádné trvající bytí, žádná nesmrtelná duše, tedy žádná substance, žádné trvání, žádná blaženost. Blažeností je přitom třeba rozumět pozitivní štěstí. Zjevně nemůže existovat žádná věčná blaženost nebo jiný pozitivní stav štěstí, neboť neexistují ani věčná duše, ani nebesa, ani peklo. Čeho bychom tedy dosáhli? Nirvány. Nirvána Doslova přeloženo to znamená stav plamene, který vyhasl. Co však zbývá z plamene, který vyhasl? Nic! Proto bývá pojem nirvány často opisován výrazem nic. Pro Buddhu samého ovšem nirvána znamenala stav, v němž vyhasla všechna sobecká žádostivost, a člověk se tím vyprostil z řetězu znovuzrození. Nirvána je cosi, o čem nelze naprosto nic vypovídat, co se vymyká všem slovům a pojmům. Pak ovšem není možné beze zbytku objasnit to, co pro buddhisty znamená

16 nirvána, byť bychom přitom použili nespočet výrazů. Nýbrž lze to, jako v podstatě každou indickou moudrost, poznat jen vcítěním a pohroužením. Praktická etika Když byl Buddha požádán, aby stručně vyložil své pojetí správného života vedoucího ke spáse, vyslovil následujících pět příkazů. 1) Nezabíjej živé. 2) Neber, co ti nedávají. 3) Nemluv nepravdu. 4) Nepij opojné nápoje. 5) Nebuď necudný. Shrnutí Z Indie se buddhismus rozšířil téměř do celého zbývajícího asijského světa. Přizpůsoboval se samozřejmě národnímu charakteru a proměňoval se podle jinak zaměřených směrů, které zde panovaly. Dnes má asi 150 miliónů stoupenců. Existuje také několik systémů buddhistické filozofie. Pozoruhodnou vlastností indických myslitelů je jejich velkorysá tolerance. Ve společnosti ovládané knězi se mohly rozvíjet materialistické, skeptické a ateistické nauky. Dochované zprávy mluví sice o sporech, polemikách a duchovních zápoleních, avšak skoro nikdy o urážkách, potlačování anebo fyzickém pronásledování. Za zmínku také stojí zjevný sklon k podceňování pozemských věcí.

17 Filozofie staré Číny Klíčová slova Čína je vedle Indie druhým kulturním okruhem, z něhož se nám dochovaly dokumenty filozofického myšlení přibližně stejného stáří. Pozdější filozofové přirovnávali vývoj čínské filozofie k duchovní symfonii o třech větách. Duchovní symfonie o třech větách V první větě zní tři hlavní témata: konfucionismus, taoismus, mohismus 1, a vedle nich čtyři témata vedlejší: sofistika, legismus, neomohismus a učení jin a jang. V druhé větě se sbíhají do středověké čínské filozofie, jehož kontrapunktem je buddhismus přicházející z Indie. Třetí etapa sahá do současnosti a představuje syntézu (sjednocení) rozmanitých prvků Konfucius Konfucius byl nejvlivnějším čínským myslitelem. Je dle tradice Číny považován za prvního filozofa a největšího mudrce všech dob. Jeho filozofické učení o přírodních vztazích a zákonitostech se stalo Východiskem klasického čínského lékařství. Životopisné údaje Konfucius vlastním jménem Kchung Čchiou ( př.n.l.) se narodil ve státečku Lu v dnešní šantunské provincii. Pocházel ze starého šlechtického rodu Kchung, jehož potomci žijí dosud. Jeho čínské jméno zní Kchung-fu-ć, což znamená Mistr z rodu Kchung. Konfucius je latinská forma tohoto jména, kterou 1 Mohismus je třetím velkým filosofickým systémem starověké Číny. Jeho název odvozujeme od filosofa Muo Ti (Mo-c'; př. n. l). Mohismus je praktickou filosofií zaměřenou na prospěch. Každou teorii a každé praktické opatření je třeba budovat podle toho, zda napomáhá blahobytu a populačnímu růstu. Z toho vyplynul mimořádně silný odpor vůči válce, který vedl až k odzbrojovacím kampaním. Hlavním mottem mohismu je: Napomáhat všeobecnému blahu a bojovat proti zlu. Mohismus zdůrazňuje při vytváření filozofie její podrobení praktické životní zkušenosti. Teorie musí: mít prověřený základ, či je v souladu s harmonií nebes a starých vládců, být ověřená zkušeností, být aplikovatelná. Pozoruhodný se však opět stává fenomén lásky k bližnímu, který najdeme i v myšlení Muo Tia. Jedná se o všeobecnou lásku k lidem, kdy zacházíme s druhými jako se sebou samým. To má být zárukou všeobecného

18 zavedli Evropané. Konfucius již v mládí zařídil svůj dům jako školu a vyučoval žáky, kteří se kolem něho shromáždili dějinám, básnickému umění a formám slušného chování. V padesáti letech se stal ministrem spravedlnosti a dosahoval přitom mimořádných úspěchů. Traduje se, že sám jeho nástup do úřadu stačil k tomu, že se zločinci sami rozprchli a lid usiloval o správný život. Vládce sousedního státu začal státu Lu závidět jeho rozkvět. Poslal tedy jeho knížeti darem družinu mladých zpěvaček a tanečnic a krásné koně. Tím dosáhl, že vládce se oddal radovánkám a odvrátil se od Konfuciových zásad. Zklamaný Konfucius odstoupil ze svého úřadu a rodnou zemi opustil. Po třináctiletém putování byl s úctou povolán nazpět do vlasti, kde se v posledních letech svého života věnoval shromažďování a vydávání dochovaných písemných památek a psal kroniku své rodné země. Veřejný úřad již žádný nepřijal. Po smrti, kterou si sám předpověděl, byl s velkou okázalostí pochován svými žáky. Sám se však rozloučil se životem zklamán tím, že žádný z vládců nedbá jeho učení a nechce uskutečňovat jeho zásady. Netušil, jaký trvalý úspěch je souzen jeho myšlenkám. Konfuciovo učení Konfucius vypracoval velice složitý systém předpisů a pravidel, jak postupovat v různých situacích. Úkolem bylo, disciplinovaně se jich držet. Hlásal potřebu řádu, jenž by podobně jako řád vesmírný prolínal celou společností a upravoval vztahy mezi lidmi. Lidskost a dobro se podle něj měly stát vrcholným principem lidského jednání, znemožňujícím zvůli mocných. Jeho výroky posbírali po Konfuciově smrti jeho žáci a vydali jako Vybraná rčení. Konfucionismus se stal oficiální ideologií čínské říše a výrazně ovlivnil i valnou část staré čínské literatury. Konfucius měl také vynikající žáky. Např. Mencius vypracoval konkrétní teorii lidské povahy a vynikl jako politický myslitel. Česky vydal Konfuciovy Rozpravy, hovory a komentáře český sinolog Jaroslav Průšek ( ). Praktická etika Základem Konfuciovy etiky bylo: Co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ani ty jim! Konfucius věřil, že dosáhne-li člověk Dobra, může nabýt zázračné ctnosti panovnické, jež mu umožní nastolit mír a řád na světě. Devět klasických knih Vedle vypracovávání vlastní filozofie, kterou však sám nikdy nevydával za původní výtvor, nýbrž ji vždy označoval za pouhé sdělení toho, čemu se naučil od bájných císařů nejstarší doby, je Konfuciovou velkou zásluhou, že shromáždil nejstarší podání čínské kultury a zachoval je potomstvu. Z pěti vzniklých kanonických knih ting, pocházejí první čtyři se značnou jistotou od Konfucia a v páté jsou jeho dílem některé části.

19 Jin a jang v pojímání zdraví člověka Konfuciues hledal analogie mezi přírodními a společenskými jevy a vyjádřil je jako bytí jin a jang. Těmto prasilám jin a jang byla přiřazena všechna tělesa a jevy v přírodě. Jin znamenal původně temnotu, tj. noc. Jin byl obrazem a principem tělesnosti. Této síle byla přiřazena země, žena, pasivita. Jang znamenal sluncem ozářenou stranu pahorku a byl obrazem funkční aktivity a činnosti. Této síle byly přiřazeny nebe, muž, aktivita. Harmonický vztah obou protikladných sil byl výrazem zdraví. Nadbytek nebo nedostatek jedné z obou stran vede k onemocnění. V lékařských spisech byly do skupin jin a jang rozděleny všechny části a orgány lidského těla i všechny tehdy poznané druhy konkrétních nemocí. Špatný způsob života vede k poruchám rovnováhy jin a jang a tím k onemocnění. Takové poruchy mohly být odstraněny akupunkturou a moxou (požehování zapálenými smotky). Vedle duálního vyjádření shody protikladů a rovnováhy principů jin a jang se ve 3 st.př.n.l. rozšířilo učení o proměnách, které všechny jevy v přírodě vyjádřilo změnami v rovnováze pěti základních elementů: Pět základních elementů 1) dřevo 2) oheň 3) země 4) kov 5) voda Uvedené elementy se mění, vzájemně do sebe vplývají a mohou se vzájemně nahrazovat v pěti různých proměnách. Rozdělení vnitřních orgánů lidského těla Pět zásobních orgánů játra srdce slezina plíce ledviny Šest palácových orgánů žlučník tenké střevo žaludek tlusté střevo močový měchýř osrdečník Jednotlivé orgány byly spojeny kanály a drahami. Tradiční čínská medicína usilovala o odstranění a napětí v jednotlivých orgánech, které způsobovaly překážky (blokády) ve vzájemném spojení.

20 Čchi Systém dvou základních principů jin a jang doplňovalo v klasické čínské medicíně ještě učení o čchi o dechu života. Toto učení vycházelo z přesvědčení, že všechnu živou a neživou přírodu prostupuje a naplňuje síla, esence, která všechno objímá. Pojem čchi byl spojován s výrazy dech, vítr, oblak. Zmíněná síla obíhala v lidském těle v celém systému vymezených drah. Význačným rysem Konfuciovy filozofie, a vlastně základním rysem veškerého čínského filozofování, je příklon k člověku a praktickému životu. Proto také nepředkládá žádný propracovaný systém etiky, logiky, nebo metafyziky. Urozeného člověka představuje ustavičná sebevýchova, mravní vážnost ve všem konání a upřímnost v jednání s bližními. Postavením ani hmotnými statky nepohrdá, ale vždy je ochoten se jich vzdát v zájmu svých mravních principů Lao-c Lao-c byl druhým nejvýznamnějším čínským myslitelem, je jednou z nejvýraznějších postav čínské filozofie, jejíž historická existence je ovšem nejasná. Legendární zakladatel filozofického směru, který dostal název taoismus. Životopisné údaje Lao-c ( př.n.l.) je jako historická osobnost problematický. Žil dlouhá léta v Čou a byl historikem státního archívu v Čou. Viděl pád města Čou a odešel odtud. Nikdo neví, jak skončil jeho život. Dílo Kniha Tao Te Ťang, tj. Kanonická kniha o Cestě a její síle Lao-c si hleděl tao, což znamená: 1) za prvé: cestu, tok, koloběh, ale též původní bytí, přírodu. 2) za druhé: rozum a ctnosti. Tao znamená cestu. Ideálem vyznavačů taoismu je splynout s taem, oprostit se od věcí tohoto světa, pohroužit se do vlastního nitra, a tak dosáhnout ztotožnění s všehomírem. Zásadou taoismu bylo do ničeho nezasahovat, neboť moudrý poznává svět, aniž vyjde ze svého domu, rozlišuje věci, aniž je vidí, uskutečňuje vše, aniž jedná. Ideálem byl mudrc, který se v ústraní, v samotě hor oddává rozjímání. Lao-c věří, že člověk osobnostně zralý má cit pro to, co je správné a dobré. Proto mu ponechává plnou míru svobody jednat moudře a laskavě podle vlastního uvážení.

21 Myšlenky taoismu působily na utváření čínské mentality. Myšlení Lao-c e jde ve srovnání s Konfuciem metafyzickým směrem. Tao se skrývá v bezejmení. Tao je neuchopitelné a nepojmenovatelné, je věčné a nemá žádné jméno, tím naše poznání může nanejvýš dospět k jistotě našeho nevědění: Vědět, že nevím, to je nade vše. Klíčem k etice obsažené v tao je prostota. Prostý život nedbá o zisk, chytrost, obratnost, egoismus a smělá přání. Dokonalý člověk si přeje být prost všech přání. Shrnutí Charakter a význam čínské filozofie Základem filozofického myšlení Číňanů bylo usilování o harmonii. Toto usilování vedlo ve všech čínských filozofických školách k myšlence souladu člověka s přírodou, s veškerenstvem. Čínská filozofie pohlíží na člověka nejen v jeho začlenění do přírody, nýbrž vždy také jako na součást rodiny, společnosti a státu. Je současně politikou a sociální filozofií. Čínské myšlení se vyznačovalo světonázorovou tolerancí. V Číně žila vedle sebe tři náboženství: konfucianismus, taoismus a buddhismus. Čínské myšlení mělo světský charakter. Podle Lao-c e dokonalého života se dosahuje splynutím s přírodou a dodržováním jejích zákonů, zatímco podle Konfucia k tomuto cíli vede plné rozvíjení člověka samého. Čínská filozofie byla humanistická. Konfucianismus i taoismus svůj hlavní zájem věnovaly lidskému života jeho správnému utváření. Podle čínského nazírání jsou pro lidské štěstí nepostradatelné střídmost, uměřenost, vnitřní vyrovnanost a duševní klid. V etice platilo Východisko, že člověk je dobrý. Čínská filozofie vidí svůj konečný cíl v návodu k správnému chování a jednání, je proto v zásadě etikou. A konečně je čínskému myšlení stejně jako celé čínské kultuře vlastní určitá izolace a sebeuspokojení. Až do počátku novověku byl buddhismus jediné nečínské duchovní hnutí, které dokázalo v Číně natrvalo zakotvit. Znalost čínské filozofie pronikla do Evropy teprve koncem 13. století a přinesli ji benátští kupci. Když Marco Polo podával zprávu o této vzdálené říši a její rozkvétající kultuře, bylo to považováno za fantastické chvástání blázna. Prvním významným evropským myslitelem, který si uvědomoval velikost a kulturní vyspělost tohoto vzdáleného světa byl německý filozof Gottfried Wilhelm Leibniz ( ). V 18. století, kdy vzrůstá zájem o čínské zahradní umění, porcelán, nábytek, atd., se do Evropy dostává také důkladnější znalost čínského filozofického myšlení. Významní filozofové a učenci jako Denis Diderot ( ), Voltaire (vlastním jménem François Marie Arouet, ( ), Johann Wolfgang von Goethe ( ) patřili k těm, kteří studovali a obdivovali čínskou filozofii.

22 Otázky k zamyšlení 1. Přijali jste někdy myšlenky východní filozofie, aniž byste si uvědomili, že jsou mimoevropské? 2. Přišli jste již v praktickém životě do kontaktu s východními filozofiemi a jejich konkrétními projevy? Uveďte.

23 3. 3 Filozofie v řecké a helénistické kultuře. Hippokratovská filozofie zdraví Klíčová slova Zakladatelé řecké filozofie jsou zároveň praotci naší vlastní filozofie. Dějiny řecké a římské filozofie, kterou lze považovat za jejího potomka, zabírají období celého jednoho tisíciletí. Začínají v 6.st.př.n.l. a končí v polovině 6.st.n.l. Řecká filozofie se vedle křesťanství stala druhým základním pilířem evropské kultury. Periodizace Nejstarší období, 6.st.př.n.l. - 4.st.n.l., se nazývá obdobím přírodní filozofie nebo také období filozofie předsokratiků, protože působili před vystoupením Sokrata. Na prahu mezi prvním a druhým obdobím stojí řečtí sofisté, kteří odkrývají rozpory v dosavadním filozofickém myšlení a ukazují jeho nedostatky. Připravují zároveň cestu třem největším myslitelům: Sokratovi, Platónovi, Aristotelovi, kteří představují vrcholné období řecké filozofie. Toto vlastní období rozkvětu mělo své centrum v Aténách a tato filozofie se nazývána atickou. Začíná vystoupením sofistů zhruba v polovině 5.st.př.n.l. a sahá až po smrt Aristotelovu roku 322 př.n.l. Třetí nejdelší období zahrnuje dobu od Aristotelovy smrti až ke konečnému rozkladu v prvních stoletích našeho věku. Vyznačuje se tím, že ustupuje smysl pro přírodní bádání. Školy, které v tomto období vládnou, stoikové a epikurejci, zaměřují svůj zájem hlavně na člověka a etiku. Současně s nimi se objevují i skeptici. Ze smíšení těchto a předchozích systémů vznikl eklekticismus. 3.1 Milétští přírodní filozofové Na pobřeží západního okraje Malé Asie podél Egejského moře, založili Iónové dvanáct vzkvétajících měst. Zde končily hlavní stezky karavan, které vedly z vnitrozemí asijského kontinentu, zde bylo přivezené zboží překládáno na lodě a dopravováno do Řecka. Touto cestou přicházely k Řekům z Východu i poznatky

24 o mnoha kulturních vymoženostech asijských národů. Astronomie a kalendář, mince a závaží, snad i písmo dorazily z Východu nejprve k maloasijským Iónům a ti je předávali ostatním Řekům. Nejjižnější z dvanácti iónských měst byl Milét. V 6.st.př.n.l. významný obchodní přístav a snad nejbohatší město tehdejšího řeckého světa. Toto místo, v němž se setkávaly rasy, jazyky i náboženství, je rodištěm řecké a tím i západní filozofie. Thales (asi př.n.l) Je považován za zakladatele řecké filozofie. První z milétských přírodních filozofů. Byl to velmi zcestovalý kupec, který procestoval i Egypt. Byl také státníkem a všestranným přírodovědcem. Seznámil se s astronomickými poznatky Východu a k úžasu svých současníků správně předpověděl zatmění Slunce. Zabýval se magnetismem, zjistil výšku egyptských pyramid tím, že v určitou dobu změřil jejich stín. Objevil řadu známých matematických základních pouček, z nichž jedna dosud nese jeho jméno. První Řek, který si osvojil orientální vědění v oboru matematiky a astronomie a samostatně je rozpracoval. Podle antické tradice odpověděl na otázky: Co je nejobtížnější ze všech věcí? Znát sebe sama. Co je nejsnadnější? Poradit druhým. Co je Bůh? To, co nemá ani počátek, ani konec. Jak lze žít v dokonalém souladu se ctností? Tak, že nikdy nečiníme to, co odsuzujeme u druhých. Základní myšlenka jeho přírodní filozofie: Voda je pralátkou, z níž všechno vzešlo. Anaximandros (asi př.n.l.) Občan Milétu a Thaletův současník. Své názory uložil v nedochovaném spise O přírodě. Původním principem světa a příčinou všeho bytí je pro něho neurčité a neomezené řecky apeiron, z něhož vyděluje studené a teplé, suché a vlhké. Svou myšlenkou, že Země - kterou si představujeme jako volně se vznášející v prostoru byla nejprve v kapalném stavu a při postupném vysoušení dala vznik živočichům, kteří nejprve žili ve vodě a později přesídlili na zem, předznamenal zčásti moderní vývojovou teorii. Svou nauku, že ohnivý prstenec, který původně obklopoval Zemi, po svém roztříštění obíhá okolo Země a vyzařuje oheň, se poprvé pokouší o fyzikální vysvětlení pohybu hvězd. Anaximenés O jeho životě není nic známo. Současník předcházejícího Anaximandrose, třetí milétský přírodní filozof. Také o jeho díle víme málo. Považoval za pralátku vzduch, ovšem nikoliv v doslovném smyslu, neboť jím rozumí i duši. I on hlásal periodické střídání vzniku a zániků světa. 3.2 Pythagoras Pythagoras ( ), matematik, astronom a filozof. Narodil se na ostrově Samos. Po dlouhých letech putování, které ho prý dovedlo i do Egypta a Orientu se stal učitelem a zakladatelem náboženského řádu v Krótonu (dnešním Crotone v jižní Itálii). Pythagoras se zabýval matematikou účelově. Nauku o číslech postavil do středu filozofie.

25 Byl prý první, kdo použil slovo filozofie v našem dnešním slova smyslu. Filosofos byl přítelem či milovníkem moudrosti. V číslech spatřuje pythagorejská nauka vlastní tajemství a stavební prvky světa. Každé z čísel od 1 do 10 má zvláštní moc a význam, především však je dokonalá a úplná desítka. Svět nazval kosmem. Harmonie světa spočívá v tom, že je v něm vše uspořádáno dle číselných vztahů. Důkazem toho je hudba. Hudební harmonii nalézá i ve stavbě vesmíru. Tajemství světa nehledá v nějaké pralátce, nýbrž v prazákonu, totiž v neměnných číselných vztazích mezi jednotlivými součástmi našeho světa. S naukou čísel spojuje hluboké náboženské a mystické ideje, patrně orientálního původu, zvláště víru ve stěhování duší. Podle ní prochází nesmrtelná lidská duše dlouhým procesem očišťování ve stále nových vtěleních, v nichž může přijímat i podobu zvířete. S tím souvisí stejně jako v Indii zákaz zabít nebo obětovat zvíře a požívat jeho maso. Cílem života je vysvobodit duši čistotou a zbožností z koloběhu nových a nových zrození. Pythagorejská etika vyžaduje: disciplínu, střídmost a zdrženlivost. Tím se podobá etice indické. Řada přísných pravidel učinila z náboženského spolku založeného Pythagorem společenství navenek uzavřené, střežící svá tajemství. Spolek přijímal i ženy a pythagorejské ženy, vzdělány ve filozofii, literatuře, v ženských a domácích dovednostech, byly prý ve starověku uctívány jako nejvyšší typ ženství, jaký kdy Řecko zplodilo. Členové spolku byli zavázáni k bezpodmínečné poslušnosti a mlčenlivosti. Předepsáno bylo absolvovat pětileté studium při dodržování přísné mlčenlivosti. Vzdělání ve vědách (filozofii) si pythagorejci vysoce vážili a vedle hudby, gymnastiky a lékařství ho velmi podporovali. Při přijetí museli slíbit, že: budou žít zdrženlivě a skromně, neusmrtí zvíře, které nenapadá člověka, každý večer budou zpytovat své svědomí a zkoumat, jakých se dopustili chyb, které příkazy zanedbali. 3.3 Eleaté Elejská Elejská škola (vnikla v5.-6.st.př. n.l.) patří do předsokratovské filozofie. Elea ležela jižně od dnešního Salerna. Zde asi ve stejné době jako pythagorejský spolek vznikla filozofická škola, která se nazývala elejská. Má tři nejvýznamnější zástupce, kteří na sebe myšlenkově navazují. Za jejího předchůdce je považován Xenofanés z Kolofónu a zakladatelem je jeho žák Parmenidés Xenofanés z Kolofónu Xenofanés z Kolofónu ( př.n.l.), pocházel ze západního pobřeží Malé Asie, osídleného Řeky. Hodně cestoval po řeckých městech jako putující básník a pěvec, až se nakonec usadil v Eleji.

26 Xenofannés je první řecký filozof, který jako střízlivý logik vytáhl do boje proti tradičnímu náboženství, dále proti každému druhu pověry a proti víře v zázraky i proti nauce o putování duší. Tím, že ztotožnil nejvyšší bytost s jednotou celku světa, stal se zároveň zakladatelem nauky o věčném, neproměnlivém bytí. Kritizoval staré řecké náboženství. Zdá se mu, že bozi jeho doby, kteří mají příliš mnoho lidských vlastností a rysů, nejsou hodni jména Bůh. Vyčítá Homérovi a Hesiodovi, že bohům přisoudili činy, které mezi lidmi platí za hanebné, jako krádež, podvod a cizoložství. Zesměšňuje zlidštěnou (antropomorfní) představu o bozích. Podle něj si lidé namlouvají, že bozi se rodí jako oni, že mají lidskou podobu, pohybují se z místa na místo, nosí oděv, apod. Kdyby ale voli, koně a lvi měli ruce a mohli by jimi zhotovit obrazy nebo sochy svých bohů, bezpochyby by jim dali podobu volů, koní a lvů, tak jako lidé svým bohům dávají podobu lidskou. Černoši své bohy tvoří černé, Thrákové modrooké a rezavé. Ve skutečnosti lidé o bozích nikdy nic jistého nevěděli a nikdy také vědět nebudou. Jen jedno je pro Xenofana jisté, nemůže být množství bohů. To, co je nejvyšší a nejlepší může být jen jedno. Tento Bůh je všudypřítomný a jeho podobu ani jeho myšlení nelze srovnávat se smrtelníky. Nejvyšší Bůh je pro Xenofana zároveň identický s jednotou celku světa, takže jeho nauka může být nazvána panteistickou. Parmenidés ( př.n.l) Žák Xenofantův, narodil se v Eleji, kde byl později ctěným občanem, stal se nejvýznamnějším filozofem elejské školy. Ve starověku byl jedním z nejváženějších filozofů vůbec a Platón jej pokládal za otce filozofie. Byl prvním filozofem, který soustavně pochyboval o smyslovém poznání a věnoval se otázce bytí. Přijel Xenofantovu myšlenku o neproměnlivém jsoucnu a systematicky se jí věnoval. Postavil proti sobě pravdu a vědění na jedné straně a zdání a mínění na straně druhé. Pravého vědění se dosahuje čistým rozumovým poznáním. Učí, že může být jen bytí a nikoliv nejsoucno. Je jen jsoucno a to je to, co vyplňuje prázdný prostor, tedy nic. Zenón z Eleje (asi př.n.l.) Obdivoval a hájil Parmenidovo učení, které popírá jakoukoliv změnu, a přitom vyvinul důvtipné a rafinované umění důkazu. Bývá považován za zakladatele dialektiky, která později dosáhla v Řecku neobyčejného rozkvětu. Zenón se snaží dokázat, že přijetí mnohosti jsoucna a reality vede k neřešitelným rozporům. Jako příklad argumentace dva z jeho důkazů.

27 V závodě Achilla s želvou, při kterém by želva měla jen sebemenší náskok, by ji Achilles nemohl nikdy dohonit. Neboť v okamžiku, kdy Achilles dosáhne určitého bodu A, v němž se bezprostředně předtím nacházela želva, želva se přesunula dále k bodu B, dosáhne-li Achilles bodu B, želva ho již opustila a přesunula se k bodu C atd. Achilles tedy může náskok zmenšovat, ale nikdy želvu nedohoní. Letící šíp, pozorován v kterémkoliv jednotlivém momentě svého letu, se nalézá na určitém místě v prostoru, v němž je v tomto okamžiku v klidu. Když je v každém okamžiku svého letu v klidu, pak je v klidu i v celém čase. To znamená, že se letící šíp nepohybuje, že v prostoru není žádný pohyb. Přirozeně nelze předpokládat, že Zenón byl vážně přesvědčen o tom, že želvu nelze dohonit. Jeho důkazy byly již ve starém Řecku velmi populární. 3.4 Herakleitos z Efezu Efez byl ve starém Řecku kvetoucím městem, kde byl postaven také jeden ze sedmi divů světa (Artemidin chrám). Zde vzniklo fizolofické učení Herakleitovo, kterého nelze pro jeho originalitu zařadit do některé filozofické školy. Herakleitos z Efezu ( př.n.l.) Předsokratovský filozof. O jeho životě víme málo a část informací je zřejmě smyšlená. Narodil se ve vznešené rodině, byl samotář - potomci mu dali přídomek temný. Je charakterizován jako tupitel davu a nepřítel demokracie. Ve vysokém věku se údajně odloučil od lidí a žil jako poustevník v horách, kde se živil rostlinami. Pravděpodobně byl prvním známým poustevníkem. V životě i myšlení hledal vlastní, dosud neznámé cesty. Své myšlenky uložil ve spise O přírodě. Myšlenky - výroky Množství neformuje ducha. Nelze dvakrát vstoupit do jedné řeky. Mezitím přitekla jiná voda a my jsme také již jiní. Vše plyne, nic netrvá. Herakleitos pro vznik světa předpokládal jednu substanci, ale nikoliv jako Miléťané vodu nebo vzduch. Mluví o praohni, z něhož podle věčného zákona jeho vzplanutím a uhasínáním vystupuje svět se svými protiklady a opět se do něho navrací. Patrně ohněm myslí nějakou pra-energii. Jednota protikladů Hovoří o jednotě protikladů. Veškerý vývoj se odehrává v polární souhře protikladných sil. Bůh je den i noc, zima i léto, boj i mír, nasycení i hlad. V boji ideje s ideou, člověka s člověkem, muže se ženou, třídy s třídou, národa s národem se utváří harmonická celistvost světa. Každá věc potřebuje k svému bytí svůj protiklad. Pomine-li tvůrčí napětí, zavládne naprostý klid, nastane smrt. Proto by pro člověka nebylo dobré, kdyby dospěl k cíli všech svých přání. Neboť

28 je to nemoc, která činí zdraví příjemným, jen ve srovnání se zlem se ukáže dobro, jen vzhledem k hladu nasycení, jen vzhledem k námaze klid. Touto naukou o sounáležitosti a spolupůsobení protikladů vytvořil Herakleitos model dialektického učení o vývoji, které po více než dvou tisíci letech od jeho smrti znovu ožilo u Hegela. Logos Pro zákon světa Herakleitos poprvé používá slova logos, které v řečtině znamená slovo, rozumnou řeč, vůbec rozum. Úkolem člověka je, aby poznal logos, světový rozum, který vším vládne. Hodnocení Učení Herakleita z Efezu představuje první obsáhlý filozofický systém na řecké půdě. Nezkoumá jen látkový svět, ale obrací svou pozornost také do propastí duše. 3.5 Demokritos z Abdéry Pocházel z Abdéry ležící v Thrákii na severním pobřeží Egejského moře a žil prý 109 let. Zdědil velký majetek, který použil na cestování do Persie, Indie, Egypta. Po návratu žil skromně ve svém rodném městě. Stranil se veřejných rozprav a nezaložil ani žádnou školu. Zavedl a použil pojem atom neviditelné a nepoužitelné částice. Byl velmi všestranný, studoval podle antických pramenů matematiku, fyziku, astronomii, navigaci, geografii, anatomii, fyziologii, psychologii, lékařství, hudbu a filozofii. Prohlásil prý o sobě: Já jsem mezi svými vrstevníky prochodil nejvíce zemí, zkoumaje největší věci a uviděl jsem nejvíc podnebí a krajů, vyslechl jsem nejvíce učených lidí. Myšlenky Ani jedna věc nevzniká bez příčiny, ale vše vzniká z nějakého důvodu a nutnosti. To je jasná formulace kauzality. Atomy: Tvoří je nespočetná nepatrná tělíska, která pro jejich malé rozměry nevnímáme. Nejsou také dělitelná, a proto se nazývají atomy. Nespočetné atomy se pohybují v nekonečném prostoru podle zákona tíže. Duše člověka: Člověk, jeho tělo a duše, se skládá z atomů. Duše je tudíž něco tělesného, i když je tělem velmi jemným. Po smrti se atomy duše rozptýlí. Etika - blaženost, které může člověk dosáhnout, spočívá v radostné spokojenosti mysli (řecky ataraxia). Vede k ní umírněnost, pohrdání smyslovými požitky a především vysoké hodnocení duchovních statků. Tělesná síla je dobrá u tažných zvířat, ale člověka šlechtí jeho síla duševní. 3.6 Vrcholné období řecké filozofie Sofisté Vrcholné období řecké filozofie představují sofisté. Řecké slovo sofistai znamená učitele moudrosti. Sofisté vyučovali nejrůznějším uměním a dovednostem, zvláště výmluvnosti. Nebyli to tedy filozofové ve vlastním slova smyslu, nýbrž praktici a jako všichni praktici nepřikládali velký význam teoretickému poznání. Většina

29 sofistů si brzy osvojila názor, že objektivní poznání není vůbec možné. Své východisko formulovali: Neexistuje-li žádná objektivní míra, která by umožnila rozhodnout, kdo má v určité otázce pravdu, půjde právě o to, komu je za pravdu dáno. Tedy za pravdu je dáno tomu, kdo umí své stanovisko nejobratněji prosadit. Význam sofistiky tkví: Sofisté poprvé v řecké filozofii odvrátili pohled od přírody a zaměřili se na člověka. Předmětem bádání učinili myšlení a začali s kritikou jeho možností a hranic. Etická měřítka podrobili výlučně rozumovému zkoumání a otevřeli tím možnost zabývat se etikou vědecky a důsledněji ji začlenit do filozofického systému. Prótagorás z Abdéry ( př.n.l) byl rétor, moderně řečeno advokát a při svých cestách po Řecku, Itálii a Sicílii vyučoval a za vysoké honoráře vystupoval u soudu. V Athénách založil filozofickou školu. Přátelil se s Periklem 2, s nímž diskutoval o právních otázkách. Později byl pro bezbožnost z Athén vypovězen. Utonul na cestě do vyhnanství na Sicílii. Ve spise O bozích tvrdil, že nemůžeme vědět, zda jsou nebo nejsou. Uznával pouze užitečnost náboženství pro společnost. Učil přesvědčivě prosazovat svou věc, získal tím v zvláště Athénách slávu a bohatství. Jeho nejslavnější výrok zní: Člověk je mírou všech věcí jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou. Tím je řečeno, že neexistuje žádná absolutní pravda, nýbrž jen pravda relativní, není ani objektivní pravda, nýbrž jenom pravda subjektivní. Jedna a tatáž věta může být jednou pravdivá a jednou nepravdivá podle toho kým a za jakých okolností je vyslovena Sokrates, Platón, Aristoteles Trojice filozofů Sokrates, Platón, Aristoteles představují vrcholné období řecké filozofie a představují základ, na němž vyrůstá evropská kultura. Starší byl vždy učitelem mladšího, tedy Sokrates byl učitelem Platóna a ten učitelem Aristotela. Sokrates ( př.n.l.) Je považován za jednu z nejvýznamnějších postav evropské filozofie, jeho zájem se soustředil na záležitosti člověka a společnosti. Cicero ( př.n.l.) 3 řekl, že snesl filozofii z nebe na zem. Svou dialektickou metodou položil základy západního kritického myšlení. Životopisné údaje Narodil se v Athénách, otec byl sochař a matka porodní bába. Své rodné město opouštěl jen tehdy, když se zúčastnil polních tažení. Vyučil se povolání svého otce, tj. sochařství. Téměř legendárními se staly výčitky jeho ženy Xantipy. 2 Periklés ( př. n. l.) byl starověký řecký athénský demokratický státník a politik. 3 Marcus Tullius Cicero, římský řečník, politik, filozof. Řada jeho spisů je psána formou dialogu podle Platónových Dialogů.

30 Nestaral se prý o rodinu a nuzně oblečen se procházel každý den po athénských ulicích a náměstích. Obklopoval ho pestrý průvod žáků mezi nimi i mnoho mladíků z předních rodin města. Vyučoval bezplatně a byl živ z pohostinnosti svých žáků a přátel. Když v Athénách došlo po peloponéské válce ( př.n.l.) k svržení demokracie, byl Sokrates postaven neoprávněně před soud kvůli bezbožnosti. Byl odsouzen k smrti a musel vypít pohár jedu. Jeho smělá obhajoba se nám dochovala v Platónově pojednání. Sokrates nezanechal nic písemného, obraz o jeho filozofii máme ze zpráv Platónových, Xenofantových a Aristotelových. Delfská věštírna ho označila za nejmoudřejšího Řeka. Sókratovská=maieutická metoda Největším přínosem západnímu myšlení je Sókratova dialogická metoda tázání, která se nazývá sókratovská či maieutická. Jde o negativní metodu vylučování hypotéz, kdy lepší hypotézy jsou zastávány a horší vylučovány. Název maieutická metoda či maieutika pochází ze samotné metody, která přivádí na svět implicitní názory tázaného, kterým pak sám lépe porozumí (řecké maieutria znamená porodní bába). Vyučování Vyučování tvořil pouze rozhovor hra otázek a odpovědí. Sokrates se neobracel jen na své na žáky, ale rád oslovoval i nahodilé kolemjdoucí, příslušníky všech vrstev. Začínal zpravidla nevinnými otázkami, které stále prohluboval a nepolevil, dokud rozhovor nepřivedl k obecným filozofickým otázkám. Např.: Co je to zdatnost? Jak se dobereme pravdy? Která ústava je nejlepší? Říkal, že jeho úkolem není moudrost rodit, ale pomáhat při zrození myšlenek druhým. Se sofisty má společné to, že jeho zájem se obrací výhradně k člověku a pomíjí spekulaci o přírodě. Vyslovil slavnou větu: Vím, že nic nevím Význam Sokratův Sokratův význam spočívá spíše v jeho jedinečné osobnosti, která nám může být lidsky blízká ještě i po tisíciletích, než v jeho učení. Se Sokratem vstoupilo do dějin něco, z čeho se postupně stávala důležitá kulturní síla - sokratovské evangelium, vnitřně svobodný člověk, který koná dobro kvůli němu samé

31 Rozšiřující text Sokratova smrt Líčení Sokratovy smrti je v Platónově Faidónu. Odmítl prosit o milost. Odmítl i útěk, k němuž mu byla poskytnuta příležitost. Bylo mu 70 roků. Zdálo se mu nesmyslné opustit Athény a žít v exilu. Ani nechtěl uprchnout svému osudu. Čekali jsme tehdy a rozmlouvali sami mezi sebou o tom, co se mluvilo, a zkoumali to; hned zase jsme rozjímali, jak veliké neštěstí nás stihlo, soudíce, že zrovna tak, jako bychom pozbyli otce, budeme od té doby žít osiřelí. Když se umyl, byly k němu přivedeny jeho děti, měl dva malé chlapce a jednoho velkého, a také přišly příbuzné ženy; promluvil s nimi před Kritónem a uložil jim, co chtěl, potom kázal ženám a dětem odejít a sám přišel k nám. Bylo již blízko západu slunce, neboť strávil dlouhý čas tam uvnitř. Když přišel, posadil se umyt a potom již mnoho s námi nemluvil. Přišel zřízenec jedenácti, stanuv vedle něho pravil: Sokrate, od tebe se mi nestane, co se mi stává od jiných, že se na mne zlobí a proklínají mě, když je na rozkaz úřadu vybídnu vypít jed. Ale tebe jsem já i jinak poznal v tomto čase jako nejhodnějšího a nejvlídnějšího a nejlepšího muže ze všech, co sem kdy přišli a také nyní dobře vím, že se nehněváš na mne, nýbrž na ty, vždyť znáš, kdo tím jsou vinni. Nyní tedy, vždyť víš, co jsem ti přišel říci, měj se dobře a pokoušej se co nejsnáze nést, co je nutné. Přitom zaslzel, obrátil se a odcházel. Sokrates, pohleděv na něj, řekl: I ty se měj dobře a já to udělám. Zároveň řekl nám: Jak slušný je ten člověk! Po celý ten čas ke mně přicházel, leckdy se mnou hovořil, byl velmi milý a nyní jak ušlechtile pro mne pláče! Nuže tedy, Kritóne, poslechněme ho a ať někdo přinese ten jed, je-li utřen; pakli ne, ať jej ten člověk utře. Kritón řekl: Sokrate, já myslím, že na horách je ještě slunce, že ještě nezapadlo. A také vím, že i jiní pijí velmi pozdě potom, co dostanou rozkaz. Napřed se ještě dobře najedí a napijí a někteří si i dopřejí styku s tím, po kom právě touží. Jen nic nespěchej, neboť ještě je čas! Sokrates řekl: Přirozeně, Kritóne, dělají tyhle věci ti, o kterých mluvíš, myslí totiž, že z toho mají zisk, když to udělají, a já to přirozeně neudělám. Myslím, že když vypiji jed o něco později, nebudu z toho mít nic jiného, než že se stanu směšným sám u sebe, že lpím na životě a šetřím ho, když už žádný nezbývá. Než jdi, poslechni, jak já pravím. Kritón po těch slovech pokynul sluhovi stojícímu nablízku. Sluha vyšel ven a zdržel se tam dlouhý čas, přišel spolu s tím, který měl dát jed, ten jej nesl utřený v číši. Sokrates, spatřiv toho člověka, řekl: Nuže, příteli, ty jsi přece znalec těchto věcí, co se má dělat? Nic jiného, odpověděl, než vypít to a pak se procházet, až se ti dostane do nohou těžkost, potom si lehnout, a pak to bude už samo působit. Zároveň podal číši Sokratovi. A ten ji vzal, nic se nezachvěl a nezměnil ani barvy, ani rysů obličeje, nýbrž jak měl ve zvyku, upřel své velké oči na toho člověka a docela klidně se zeptal: Co říkáš, jak je to s tímhle nápojem, když

32 se chce někomu ulít za oběť? Smí se to nebo ne? Jen tolik, Sokrate, třeme, kolik si myslíme, že náleží vypít. Rozumím, řekl Sokrates, ale pomodlit se k bohům, to smím i musím, aby to přestěhování odsud na onen svět bylo šťastné, za to se modlím a nechť se tak stane! Zároveň s těmito slovy dal číši k ústům a zcela lehce a klidně ji vypil. Z nás mnozí až potud dost dobře dovedli se zdržovat, aby neslzeli, ale jak jsme uviděli, že pije a vypil, již to nebylo možno; přemohlo mě to a mně samému proudem tekly slzy. Zahalil jsem si obličej, plakal jsem sám nad sebou, nad ním jistě ne, nýbrž nad svým vlastním osudem, jakého přítele jsem zbaven. Kritón ještě přede mnou, když nemohl zadržet slzy, vstal a odešel. Apollodoros již dříve bez ustání slzel, tehdy však dal se do takového nářku z hoře a rozčilení, že nabylo mezi přítomnými nikoho, komu by nebylo pukalo srdce, kromě samého Sokrata. Ten řekl: Co to děláte, bláhoví? Vždyť jsem právě proto poslal ženy pryč, aby neudělaly takové zbytečné věci; vždyť jsem slýchal, že se má umírat v tichu. Nuže zachovejte klid a buďte silní! My jsme se po těch slovech zastyděli a zdrželi jsme se pláče. On pak se procházel, a když cítil tíhu v nohou, lehl si naznak, tak totiž mu poručil ten člověk a ten, který mu podal jed. Po chvíli mu zkoušel nohy dole i nahoře a pak mu stisknul silně chodidlo a ptal se, zda to cítí, on řekl, že ne. Potom zase lýtka; a takto postupuje vzhůru, ukazoval nám, že chladne a tuhne. Sám se ho dotýkal a řekl, že až se mu to dostane k srdci, tehdy že skoná. Tu mu již chladlo tělo tak asi kolem života; on se odkryl, ležel totiž přikryt, a řekl, to byla jeho poslední slova: Kritóne, Asklépiovi 4 jsme dlužni kohouta. Dejte mu ho, nezapomeňte! Ano, stane se tak, řekl Kritón, ale hleď, zdali chceš říci něco jiného. Na tuto otázku již nic neodpověděl, ale po krátké chvíli sebou škubl a ten člověk ho odkryl, měl oči obráceny v sloup. Kritón mu zavřel oči i ústa. Takto nám skonal náš nejlepší přítel. Muž, mohli bychom říci, ze všech lidí své doby, které jsme poznali, nejlepší, nejrozumnější a nejspravedlivější. (Jazykově upraveno.) Platón ( ) Platónovo dílo je velmi úctyhodné, jeho díla mají vesměs formu dialogu. V prvních dialozích sepsaných brzy po Sokratově smrti, vystupuje Sokrates jako hlavní postava. Téměř ve všech pozdějších spisech hraje vůdčí roli, je obtížné rozlišit, kolik z toho, co zde Sokrates říká, pochází z jeho výroků, a nakolik Platón používá postavu, aby vyslovil své myšlenky. Životopisné údaje Pocházel z přední athénské rodiny. Bylo mu 20 roků, když jeho cestu zkřížil Sokrates a rozhodujícím způsobem ho navždy ovlivnil. Vzdal se svých literárních pokusů a obrátil se k filozofii. Osm roků byl Sokratovým žákem. Pod dojmem Sokratova odsouzení a jeho popravy své rodné město opustil a odešel do Megary 5. Uskutečnil rozsáhlé cesty: do Egypta, Indie, byl delší dobu v řeckých koloniích v jižní Itálii a na Sicílii, kde navázal úzké vztahy s pythagorejskou školou a kde 4 Asklépios byl řeckým léčitelem, v 5.st.př.n.l. se stal v Řecku velmi populárním božstvem. Podle pověsti se Sokrates s Asklépiem při jedné události vsadil o kohouta. 5 Jedno z nejstarobylejších měst v Řecku, leží asi 35 km od Athén.

33 získal rozhodující podněty pro své pozdější myšlení. Nějaký čas se zdržoval v Syrakusách na dvoře tyrana Dióna, kterého se snažil, nakonec bezvýsledně, získat pro své ideje. Roku 387 př.n.l. otevřel na své zahradě v Athénách školu, která ještě celá staletí po jeho smrti existovala jako platónská Akademie. Zde vyučoval bezplatně a žil touto činností, kterou přerušoval jen příležitostnými a marnými cestami do Syrakus. Dosáhl věku 80 let a zemřel uprostřed práce. Nejdůležitější Platonova díla Obrana Sokratova - přebásnění Sokratovy obhajoby v soudním procesu proti němu Protagoras - konfrontace se sofistickými názory o zdatnosti = ctnosti. Faidon - O nesmrtelnosti, počátek formování Platónské nauky o idejích. Ústava - nejrozsáhlejší a obsahově nejbohatší Platónovo dílo. Dialog přechází od problematiky jednotlivce k nauce o společnosti a zahrnuje všechny oblasti Platónovy filozofie. Tiamos - Platónova přírodní filozofie. Zákony - Platónovo poslední velké dílo, které již nedokončil. Platónovo učení Eros: K poznání idejí se může povznést jen ten, kdo má filozofický pud. Tento pud nazývá eros. Eros je snahou přejít od smyslového k duchovnímu. Nazírání krásy je přípravou, avšak vlastním prostředkem k poznání idejí je pojmové, nebo jak ho nazývá Platón, dialektické myšlení. Dialektika je umění proniknout společným hledáním v rozhovoru k tomu, co je všeobecně platné. Dialektické myšlení jednak stoupá od jednotlivého k všeobecnému, od podmíněného k nepodmíněnému, jednak sestupuje všemi mezičleny od všeobecného k jednotlivému. Duše člověka má podle Platona tři části: myšlení, vůli a žádostivost. Myšlení má své sídlo v hlavě, cit v hrudi, žádostivost v podbřišku. Myšlení, rozum je jedinou nesmrtelnou částí duše, která se při vstupu do těla spojuje s ostatními částmi. Nesmrtelná duše nemá začátek ani konec a je svou podstatou stejná jako duše světa. Všechno naše poznání je vzpomínkou na to, co duše vnímala v předchozích stavech a vtěleních. Význam Vliv Platónovy filozofie je nedozírný. Prvního obnovení se dočkala v novoplatonismu, který byl po několik staletí hlavním filozofickým systémem pozdní antiky. Ve středověku se stala nejsilnějším spojencem rozvíjející se křesťanské teologie a filozofie. Filozofický zájem se k ní obrací stále a stále znovu. Platónova velikost spočívá v pronikavosti jeho psychologického pohledu, předjímal mnohé poznatky moderní hlubinné psychologie. Je zakladatelem

34 idealistické filozofie, bojovníkem za vládu ducha v životě, je jedním z největších vychovatelů lidstva. Platónův život Tenkrát, když jsem byl mlád, bylo to se mnou zrovna tak jako s mnoha jinými, myslil jsem si, že jakmile se stanu svéprávným, hned se oddám politické činnosti. A tu jsem zažil takovéto zvláštní události politického života. Protože bylo tehdejší ústavě mnohými mnoho vytýkáno, nastal převrat a v čelo nového zřízení se postavila vláda jedenapadesáti mužů a třicetičlenná vláda se ujala neomezené moci. Tu byli někteří z těchto moji příbuzní a známí a hned mě vybízeli k veřejné činnosti. Myslil jsem totiž, že budou spravovat obec tím způsobem, aby ji vyvedli z nespravedlivého života k spravedlivému jednání, a proto jsem napjatě pozoroval, co budou dělat. Když jsem ovšem viděl, že zásluhou těchto mužů se v krátkém čase zdála dřívější ústava zlatou proti nynější. Mezi jiným také povolali mého staršího přítele Sokrata, o němž bych snad bez ostychu mohl říci, že byl nejspravedlivější muž své doby, a poslali spolu s jinými pro kteréhosi občana, aby jej násilím přivedli na popravu, patrně za tím účelem, aby byl zapleten do jejich počínání. On neposlechl a raději podstoupil nebezpečenství nejhoršího stíhání, než aby se stal společníkem jejich nešlechetných skutků. Když jsem tedy viděl všechno to i jiné takové věci, pocítil jsem odpor a odvrátil jsem se od tehdejších špatností. Za nedlouhý čas padla vláda třicítky a spolu s ní celá tehdejší ústava. Tu opět, sice už méně prudce, ale přece mě táhla touha po veřejné a politické činnosti. Zvláštním dopuštěním osudu pohnali někteří mocní lidé zase toho našeho nešťastného druha Sokrata na soud, uvalivše naň nejnespravedlivější žalobu, jaká byla právě pro Sokrata nejméně vhodná. Jedni totiž jej pohnali, druzí odsoudili a usmrtili jako bezbožného. Muže, který se tenkrát nechtěl zúčastnit nespravedlivého zatčení jednoho z přátel tehdejších vyhnanců. Jak jsem tak pozoroval ty věci i lidi činné v politickém životě i zákony a občanskou mravnost, čím lépe jsem do toho viděl a věkem byl pokročilejší, tím obtížnější se mi jevilo správně řídit veřejné věci. Neboť ta činnost, jak jsem viděl, nebyla možná bez přátel a věrných druhů. Také psané zákony i mravy se kazily udivujícím způsobem. Neustal jsem uvažovat, jakým způsobem by asi bylo možno napravit toto i všechen ústavní život, ale čekal jsem na příhodnou dobu k činnosti. Konečně jsem však usoudil o všech nynějších státech, že všechny jsou spravovány špatně, neboť stav jejich zákonů je téměř nezhojitelný bez nějakého neobyčejného opatření provázeného štěstím. Byl jsem přinucen říci ke chvále filozofie, že jen z jejího hlediska je možno spatřit, v čem záleží spravedlnost jak ve státě, tak v soukromém životě, že tedy lidské pokolení nevyjde z běd, dokud se buď stav

35 pravých a opravdových filozofů neujme politické vlády, anebo dokud se třída držitelů vládní moci nějakým božským řízením neoddá vážně filozofii. (Jazykově upraveno, J.K.) Aristoteles ze Stageiry 6 ( př.n.l.) Platónův největší žák a odpůrce. Životopisné údaje Pocházel z rodiny lékaře. Narodil se v Thrákii, dnešním severním Řecku. Ve 20 letech přišel do Athén a byl žákem Platónovy Akademie. Byl vychovatelem Alexandra Makedonského 7. Když se Alexandr ujal vlády, odešel Aristoteles do Athén a otevřel zde vlastní školu zvanou Lyceum. V Athénách rozvinul rozsáhlou badatelskou a pedagogickou činnost. Kromě vlastního majetku měl pravděpodobně k dispozici rozsáhlé prostředky, které dostal od Alexandra Velikého. Aristoteles si založil velkou soukromou knihovnu a přírodovědeckou sbírku rostlin a zvířat z celého tehdy známého světa. Alexandr údajně svým zahradníkům, lovcům a rybářům přikázal, aby Aristotelovi zaslali vzorky všech vyskytujících se druhů rostlin a živočichů. Za účelem srovnání pořídil také sbírku tehdy všech známých ústav. Shromáždil jich 158. Po Alexandrově smrti ho čekal stejný osud jako Sokrata, odešel do exilu (Chalkida, asi 60 km na severovýchod od Atén), kde za rok zemřel. Zachovala se jeho závěť s přáním, aby byl pochován vedle své ženy. Aristotelovo dílo Jeho spisy jsou velmi rozsáhlé a jsou rozděleny podle obsahu do skupin: Spisy o logice Spisy přírodovědecké Spisy metafyzické Spisy etické Spisy politické Spisy o literatuře Shrnutí Za základní životní jevy považovali Řekové biologické procesy oplodnění, narození, stárnutí a smrt. Proto již neodvozovali vznik světa od mytologické hádky bohů, ale uvažovali v analogiích s narozením a úmrtím živých bytostí o teoretických pojmech vzniku a vývoje až k zániku. Takové úvahy předpokládaly 6 Osada Stageira na dnešním poloostrově Chalkidiké v Makedonii 7 Alexandr Makedonský ( př.n.l.), syn Filipa Makedonského a jeho druhé ženy Olympie

36 poměrně vysokou schopnost abstrakce, která se pak projevovala v různých oblastech hmotné a duchovní kultury, v každodenním životě i v umělecké a řemeslnické práci. Nejdůležitějším výsledkem řecké filozofie 6.-5.st.př.n.l. bylo nové chápání pojmu přírody, která byla všemocná a určovala vznik, vývoj i zánik všech pozorovatelných jevů. Všechny jevy tedy Řekové vysvětlovali racionálně jako jevy přírodní a svým způsobem i přirozené. Takový způsob myšlení a poznávání způsobil, že medicína byla přímo prostoupena filozofií a představou o pomíjející přírodě. 3.7 Filozofie zdraví Cílem lékařů bylo poznat příčiny a důsledky působení přírodních zákonů na člověka, snažit se léčbou o obnovení ideálního souladu, který onemocnění porušovala. Řecká medicína dala světu Hippokrata (5.st.př.n.l.) a Polyba 8, který napsal spis O podstatě člověka. Polybos vycházel z úvahy, že všechno v přírodě závisí na vzájemném poměru a působení různých faktorů, které nazval kvalitami. Takovými kvalitami byly například teplo a chlad, sucho a vlhko. Základ lidského organismu tvořily čtyři tělesné skupiny: krev, hlen, žlutá a černá žluč. Jejich vzájemná vyváženost byla podmínkou zdraví, poruchy byly potom příčinou vnitřních nemocí. Zdravý organismus musel být naplněn tekutinami symetricky, potom bylo tělo v harmonii, která mu dodávala sílu. Polybos však vzájemné poměry tělesných tekutin nijak nestanovil. Klíčová slova Hippokratova přísaha, paternalistický vztah, nemoc, zdraví 3.8 Hippokratova přísaha a hippokratovská tradice Hippokrates Životopisné údaje Hippokrates ( př.n.l.), starořecký lékař, který pocházel z ostrova Kos. Do lékařského povolání zasvětil Hippokrata v rodinné tradici již v útlém věku jeho otec Herakleidas. Hippokrates hodně cestoval po Malé Asii a Řecku, na ostrov Kos se vrátil jako uznávaný lékař a žil zde až do své smrti. Stáří prožil v Larise, kde se dochoval jeho náhrobní kámen. Tradici Hippokratovy lékařské rodiny později úspěšně rozvíjeli jeho synové Drakon, Thessalos a Polybos, tak 8 Polybos, zeť Hippokrata, napsal spis De natura hominis O podstatě člověk

37 vznikla na ostrově Kos samostatná lékařská škola. Hippokrates se stal po smrti Héroem a byl kultovně uctíván Corpus Hippocraticum Corpus Hippocraticum obsahuje asi šedesát spisů, které vznikly ještě za života Hippokratova nebo dokonce o něco dříve. Dílo představuje ucelený a systematický výsledek jedné z nejstarších lékařských škol starověku. Hippokratův soubor byl přepisován, rozšiřován a doplňován až do 2.století našeho letopočtu. Takzvaná Hippokratova přísaha tvoří dodnes základ zdravotnické etiky. Pravděpodobně tato část proslulého souboru Corpus Hippocraticum nebyla vlastním Hippokratovým dílem, vyjadřuje však jeho morální zásady. Ve vědách o člověku se traduje Hippokratova teorie temperamentů, která lidi rozděluje na flegmatiky, sangviniky, choleriky a melancholiky. Hippokrates velmi oceňoval význam pozorování a komplexního vyšetření osobnosti pacienta. Tímto systematickým přístupem oddělil natrvalo medicínu od náboženství a odstranil z diagnózy spojení léčby s vírou a léčebnou mocí nadpřirozených sil. Není shoda v názorech, kolik pojednání souboru Corpus Hippocraticum bylo napsáno Hippokratem a existují i názory, že ona známá přísaha nepochází z jeho pera. Datum jejího vzniku není možné přesně určit. Někteří je kladou do 6.st.př.n.l., jiní do začátku období křesťanského. Nejuznávanější je názor, že jejím autorem byl někdo, kdo byl stoupencem učení starověkého filozofa Pythagora ( př.n.l.) Hippokratova přísaha Podle Hippokratovy přísahy lékař ctí svého učitele za vědomosti, které od něho při studiu získal. Lékař má závazek vůči svému učiteli a jeho rodině, bude si učitele vážit stejně, jako si váží svých rodičů. Přísaha lékaři dále ukládá povinnost předávat získané vědomosti a zkušenosti žákům, kteří se chtějí věnovat umění lékařskému - ars medici. Výuku poskytuje zdarma a bez smlouvy. Lékaři je uloženo, aby zasvětil svůj život prospěchu nemocných s tou výhradou, že míra tohoto zasvěcení je ponechána na lékaři samotném, neboť lékař má pracovat podle svých sil a svědomí, ať již jde o léčení nemocného, či o jeho ochranu před úhonou a bezprávím. Přísaha obsahuje zásady chování lékaře při návštěvě v bytě nemocného. Klade důraz na to, aby se lékař choval k pacientovi slušně a s respektem, aby vstupoval do bytu nebo domu pouze s čistým úmyslem pacientovi pomoci a ulevit mu od bolesti, popřípadě si lékař může promluvit s pacientem o jeho problémech, ať už jde o problémy soukromé nebo zdravotní. Velice důležitá je pasáž týkající se profesionální mlčenlivosti nebo, jak bychom řekli dnes, povinné mlčenlivosti zdravotnického pracovníka. Lékař se zavazuje, že pokud uvidí nebo uslyší při své lékařské praxi něco, co by mělo být utajeno, bude to považovat za tajemství, protože kdyby nějakou informaci vyzradil někomu třetímu, ten by ji mohl využít ve svůj prospěch a poškodilo by to nejen pacienta, ale i lékaře, který by se musel vzdát svého lékařského umění. Dodržování přísahy bude odměňováno tím, že se k lékaři budou všichni lidé chovat slušně a s úctou, nedovolí na něm páchat

38 bezpráví, bude mu dopřáno žít navždy šťastně a těšit se z výsledků svého umění. Lékaři, který si dovolí přísahu neplnit či dokonce zneužívat se pak stane opak. Řecký filozof Platón ( př.l.) zařadil Hippokratovy spisy do systému přírodní filozofie, protože Hippokrates tvrdil, že každý lékař musí znát celou přírodu dříve, než začne s léčbou pacienta. Lékař měl léčit na základě pečlivého pozorování projevů zdraví a nemocí. K pochopení vlastních příčin nemoci, se musel naučit zkoumat jednotlivé elementy, jejichž harmonie je základem zdraví. Porušením vyváženosti vzniká nemoc, vlastní léčba měla obnovit původní přírodní harmonii. Pro léčbu měly podle jeho názoru význam i geografické, klimatické a meteorologické podmínky prostředí, v kterých lidé žili. Na nemoc působila různě čtyři roční období a jejich průběh významně ovlivňovaly různé typy pacientů. Hippokratova přísaha - text ( st.př.n.l.) Přísahám při lékaři Apollónovi a Asklepiovi a Hygieii a Panaceii 9 a při všech bozích a bohyních, jež beru za svědky, že budu plnit podle svých schopností a podle svého úsudku tuto přísahu a smlouvu: Budu považovat toho, který mě naučil tomuto umění za rovnocenného svým rodičům a budu žít svůj život v partnerství s ním; bude-li mít potřebu peněz, rozdělím se s ním o svůj díl, budu se dívat na jeho potomky tak jako na své bratry v mužské linii a budu je učit tomuto umění, budou-li si přát být tomuto učeni, a to bez odměny a bez smluvní listiny. Podělím se o předpisy, ústní instrukce a o všechny vědomosti se svými syny a se syny toho, který mě učil, a s žáky, kteří podepsali závazek a složili přísahu dle lékařského zákona, ale s nikým jiným. Budu aplikovat dietetická opatření pro dobro nemocných podle svých schopností a podle svého úsudku; budu je chránit před poškozením a před křivdou. Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost 9 Apollón: Syn nejvyššího boha Dia a jeho milenky Léty, bůh světla a slunce, ochránce života a pořádku, neomylný střelec a věštec. Asklépios: Syn boha Apollóna a jeho milenky Korónidy, slavný lékař a později bůh lékařství. Z Homérových básní ho známe jen jako vynikajícího lékaře. Jako boha ho začali Řekové uctívat teprve od st.př.n.l. Podle mýtů se vyučil lékařskému umění u kentaura Cheiróna na hoře Péliu, a to tak dokonale, že dovedl léčit všechny nemoci a zranění, dokonce křísit i mrtvé. Příliš rozsáhlá praxe tohoto druhu se mu stala osudnou, protože nikdo neumíral, podal si na něho bůh smrti Thanatos stížnost k nejvyššímu bohu Diovi a ten ho jako narušitele světového řádu usmrtil bleskem. Božský původ Asklépia a jeho prastarý původně mytický symbol hada, tedy symbol náboženského spojení s hlubinami země, poznáním tajemství a dosahováním moudrosti a nesmrtelnosti, mají zaručit vysokou úroveň léčitelského umění. Hygieia: Dcera boha lékařství Asklépia, zosobněné zdraví. V mýtech nehrála významnou úlohu, ale antičtí umělci ji často zobrazovali, a to jako mladou ženu, která napájí hada z misky. Tento symbol se udržel ve zdravotnictví dodnes, stejně jako její jméno v kmeni slova hygiena a v jeho odvozeninách. Panaceia: Dcera boha lékařství Asklépia, představovala léčení (byla tedy všeléčitelkou).

39 nenavrhnu. Podobně nepodám ženě abortivní prostředek. V čistotě a v posvátnosti budu střežit svůj život a své umění. Nepoužiji nože, dokonce ani ne u lidí trpících kameny, ale ustoupím ve prospěch těch, kteří se zabývají touto prací. Navštívím-li kterýkoliv dům, přijdu pro blaho nemocného a budu prost jakékoliv záměrné nepravosti, veškeré zlomyslnosti a obzvláště sexuálních vztahů ať se ženami nebo s muži, ať se svobodnými nebo otroky. Cokoliv uvidím nebo uslyším v průběhu léčení nebo dokonce mimo léčení v pohledu na život lidí, to se v žádném případě nesmí šířit mimo dům, vše si nechám pro sebe, vždyť bych se musel stydět o tom mluvit. Jestli-že splním tuto přísahu a neporuším ji, mohu mít zaručeno, že se budu radovat ze života a z umění, a že budu ctěn a proslulý mezi všemi lidmi na všechny časy, které přijdou, jestliže ji však poruším a budu přísahat falešně, ať je opak toho všeho mým údělem. 1. Zkuste vysvětlit rozdíl mezi pojmy bytí a jsoucno? 2. Co ze svého pohledu považujete v Hippokratově přísaze za významné? 3. Čím je tato přísaha aktuální i v současnosti? Co je naopak v současnosti překonané? 4. Víte, koho znázorňuje uprostřed své fresky Athénská škola italský renesanční malíř Rafteaelo Santi? 5. Co Vás na řecké a helénistické filozofii nejvíce zaujalo?

40 4 Středověká filozofie PIEPER, Josef. Scholastika. Praha: Vyšehrad, ISBN DE VRIES, Josef. Základní pojmy scholastiky. Praha: Rezek, ISBN Scholastika Pojem scholastika vychází z latinského základu scholasticus, což znamená školský. Představuje období st. Scholastika byla zejména rozvíjena na univerzitách západní Evropy. Raná scholastika je datována stoletím. Nejvýznamnější představitelé: Anselm z Canterbury, Piérre Abélard. Vrcholná scholastika je datována 13.stoletím. Nejvýznamnější představitelé: Robert Bacon, Albert Veliký, Tomáš Akvinský Pozdní scholastika je datována stoletím, ale časovou hranici, která odděluje vrcholnou a pozdní scholastiku, nelze přesně určit. Nejvýznamnější představitelé: John Duns Scotus, William Ockham Vrcholná scholastika Svět ovládl Aristoteles. Od 12. století jeho dílo platilo za nepřekonatelnou sumu veškeré světské moudrosti, za vzor pravdy. Aristotelovská filozofie se ujala vlády nad světem a tato vláda trvala až do 16. století. Nejvýznamnější představitelé scholastiky jsou Albert Veliký a Tomáš Akvinský. Tomáš byl Albertovým žákem. Albert své vědění nepodal v systematickém souhrnu, pouze shromáždil a uspořádal obrovské množství materiálu, které Tomáš využil. Tomáš Akvinský, který, jak se říká, stojí na ramenou Albertových, vytvořil největší naukový systém středověku. Albert byl orientován přírodovědně, Tomáš byl orientován duchovně Albert Veliký (1193 nebo 1206/ ) Jeden z nejvýznamnějších středověkých učenců. Pocházel ze šlechtického rodu. Studoval na univerzitě tzv. svobodná umění, přírodovědu, medicínu a Aristotelovu filozofii. Působil na řadě evropských univerzit, včetně pařížské, která byla nazývána zářivé slunce středověké křesťanské učenosti. Zanechal rozsáhlé dílo. Jeho sebrané spisy představují 21 svazků. Věnoval se filozofii, metafyzice, logice, etice, právní vědě a přírodovědným oborům. Pro svou filozofii využíval Aristotelovo dílo.

41 4.1.2 Tomáš Akvinský ( ) Životopisné údaje Narodil se v Itálii jako syn Ladulfa z Aquina příbuzného hohenstaufské císařské rodiny. Jako pětiletý byl dán na vychování k benediktýnům a ještě jako chlapec odešel na univerzitu v Neapoli, aby studoval svobodná umění. V sedmnácti letech vstoupil do dominikánského řádu. Ten jej vyslal ke zdokonalení vzdělání do Paříže a tam se stal žákem Alberta Velikého, kterého Tomáš ctil po celý život. Albert ho po tříletém studiu v Paříži vzal s sebou do Kolína nad Rýnem, kde Tomáš studoval další čtyři roky. Roku 1252 se vrátil opět do Paříže, aby tam zahájil svou akademickou činnost. Věnoval se jí s plnou oddaností. Dílo Jeho dílo je stejně úžasné a rozsáhlé jako dílo jeho učitele Alberta. První souborné vydání vyšlo v Benátkách koncem 16.století. Má 25 svazků a francouzské vydání z konce 19.století 34 svazků. Ve svém díle vychází z Aristotela. Díla se vyznačují přehledným členěním. Je pro něho charakteristické úsilí o jednoznačnost a přesný výraz. V oblasti vědění je přesvědčen: Existuje zákonitě uspořádaná říše skutečnosti a můžeme ji poznat. Trvá na možnosti pravdivého, objektivního poznání a odmítá veškerou filozofii, která skutečnost pokládá jen za myšlenkový výtvor lidského ducha. Ducha chce omezit na poznávání vlastních forem. I když je naše poznání objektivní a pravdivé, přece to ještě nestačí. Nad říší poznání filozofického, metafyzického se klene říše nadpřirozené pravdy. Do této říše nelze proniknout pouhou schopností myšlení. Tvrdí, že pravda může být jen jedna. Jeho poznání pravdy je silně teologické. Podobně jako Aristoteles vidí člověka veskrze začleněného do společnosti a státu. Člověk je pro Tomáše Akvinského stejně jako pro Aristotela zóon politikon, živočich společenský. Jestliže-li je tedy pro člověka přirozený život ve společenství s ostatními, pak také musí mezi lidmi existovat něco, čím je toto množství řízeno. Při tak velkém počtu lidí a při snaze jednotlivce jednat egoisticky pro svůj soukromý zájem, by se lidská společnost rozpadla, pokud by nebylo nikoho, kdo by se staral o společné dobro společnosti právě tak, jako by se muselo rozpadnout lidské tělo a vůbec každá lidská bytost, kdyby nebylo v těle nějaké společné řídící síly, která je zaměřena na společné dobro všech údů. Tak je Tomášem odůvodněna nutnost sociální autority. Učení Tomáše Akvinského (tomismus) vychází ze skutečnosti, že odpovědi na všechny otázky, které zajímají filozofii, jsou obsaženy v Bibli. Úlohou filozofů je, aby pochopili tyto odpovědi a přivedli k nim lidský rozum, ten přijímá nadpřirozené jako nadrozumovou pravdu, kterou lze postihnout jen pomocí náboženské víry. Roku 1322 byl prohlášen za svatého.

42 4.1.3 Roger Bacon ( ) Charakteristika Baconova učení Významný představitel vrcholné scholastiky, i když svým dílem podkopal její základy. Osvojil si důkladnou znalost matematiky, medicíny, teologie a filozofie v Oxfordu a potom v Paříži. Vědec, který značně překročil svou dobu, který nejen že napadá tomismus, nýbrž otřásá principy scholastiky vůbec. Za největší filozofy všech dob považoval Aristotela, Avicennu 10 a Averroa 11, kteří nebyli křesťany. Tomáši Akvinskému se vysmíval za jeho neznalost řečtiny a kritizoval ho za to, že psal o Aristotelovi, aniž by znal jazyk, kterým sepsal svá díla. Dále vytýkal scholastikům, že jsou málo znalí matematiky, která je podle něho základem všech věd. Bacon, stejně jako ostatní vůdčí myslitelé pozdní scholastiky, patří k františkánskému řádu, v němž tomistická filozofie od počátku narážela na odpor. Dílo Jeho spisy se nazývají: Větší dílo, Menší dílo, Třetí dílo, O užitečnosti věd. Scholastice vytýká její vědeckou metodu, která řešila všechny otázky tak, že se odvolala na to, co říká příslušná autorita (Bible, Aristoteles) a z toho pak vyvozovala závěry logickou dedukcí. Bacon naproti tomu požaduje návrat k bezprostřední zkušenosti, k pozorování a dotazování přírody prostřednictvím experimentu, ve kterém spatřuje pramen veškerého pravého vědění o světě. 4.2 Německá mystika Mistr Eckhart ( ) Pocházel z rytířské rodiny, získal vynikající teologické 12 a filozofické vzdělání. Byl asi Albertovým žákem v době jeho působení v Kolíně nad Rýnem. Ovládal Aristotela a scholastiku. Jeho dílo je velmi teologické. Dle Eckharta mystika jako duchovní postoj není časově vázána. V každé epoše a v každém okamžiku svého života má člověk možnost zavřít oči, nehledět na svět a hledět do vlastního nitra. Nepodává propracovaný systém, ve kterém má všechno své místo, nestará se o jednotlivosti světa a přírody, nýbrž krouží výhradně okolo věčných pólů mystiky tj. boha a duše. Na Eckharta pak výslovně navazovali tak rozmanití myslitelé, jako byl Wilhelm Friedrich Hegel, Friedrich Wilhelm Schelling, Heidegger a Erich Fromm. 4.3 Filozofie renesance a humanismu Nová evropská situace (např. dobytí Cařihradu Turky, luterská reformace, začíná se hroutit poměrně stabilní společenská struktura středověku) vyžadovala zcela nové právní a státnické myšlení. Zájem o antiku, ve filozofii běžný již dříve, byl 10 Avicenna ( ) neboli Ibn Síná, celým jménem Abú Alí al-husajn ibn Abdulláh ibn Síná. Byl středověký perský učenec, lékař a básník. Je považován za otce moderní medicíny a za nejvýznamnější postavu arabské středověké filozofie. 11 Averroes, nebo také Ibn Rušd, ( , Marrákeš) byl arabský filozof. 12 Mistr Eckhart byl mimo jiné v dominikánském řádu generálním vikýřem pro české kláštery.

43 ve 14. století oživen a prohlouben zcela novým způsobem. Humanismus se neomezoval jen na literaturu, nýbrž zasáhl do všech oborů duchovního života. Ve filozofii humanisté podnikli řadu pokusů probudit k novému životu antické systémy v jejich pravé podobě, tj. scholastickým výkladem neovlivněné. Pro filozofii humanismu je důležitý postoj, který vychází z uznané hodnoty každého lidského života. Renesanční člověk se vymaňuje ze středověkého způsobu myšlení, zájem se od Boha obrací směrem k člověku samému. K významným renesančním myslitelům patřili: Francesco Petrarca ( ) Mikuláš Kubánský ( ) Erasmus Rotterdamský ( ) Niccolo Machiavelli ( ) Thomas More ( ) a další Niccolo Machiavelli ( ) Machiavelliho 13 nejvýznamnějším spisem je Vladař, za hlavní princip politického jednání považuje sebezachování státu a stupňování jeho moci. Machiavelli je hluboký znalec lidské psychiky a slabostí člověka, kterých politik musí využívat: státník musí mít na paměti, že všichni lidé jsou špatní a většina je ještě také hloupá. Chválí rychlé bezohledné jednání. Právu důvěřuje jen velmi rezervovaně. Jeho kritikové poznamenali: Tento muž, zrozený a vychovaný pro diplomacii, měl odvahu sobě i celému světu přiznat to, co diplomaté všech dob prozrazovali jen svým jednáním. 4.4 Období baroka Obsáhlé filozofické systémy vytvořilo teprve období od baroka až po 19. století. Filozofie 17. století se vyznačuje relativní jednotností a plynulostí vývoje. Jestliže máme v matematice metodu neotřesitelných důkazů, pak vznikla otázka, proč by nebylo možné založit podobným způsobem veškeré lidské vědění, tedy všechny vědy a především filozofii. Filozofii tohoto období nelze oddělit od matematiky. Filozofové byli geniálními matematiky. S tím velmi úzce souvisí další zvláštnost, totiž snaha o přehledné uspořádání, harmonickou stavbu, vyváženost všech částí celku. Výraz této snahy nalézáme nejen ve filozofii, nýbrž ve všech oblastech kulturního života. Podstatné problémy období vrcholného 13 Machiavelli, významný florentský myslitel, který byl prodchnut myšlenkou národní jednoty a velikosti roztříštěné Itálie pokud možno pod vedením rodného města Florencie. Byl plný nenávisti vůči papežovi, kterého považoval za překážku takového procesu.

44 středověku nalézáme ve filozofickém systému Descartově, Spinozově a Leibnizově René Descartes ( ) Descartes chtěl filozofii přetvořit v univerzální matematiku, vědu, ve které je všechno získáno přesnou dedukcí z nejjednodušších základních principů. Životopisné údaje Narodil se roku 1596 ve francouzské šlechtické rodině. Vzdělání získal u jezuitů. Odsud si odnesl zálibu v matematice spojenou se skepsí ke všem ostatním vědám. V jeho dalším životě se střídají období, kdy žije v naprostém ústraní a soustředění, a období nestálého a dobrodružného života. Po krátké době, kdy se zúčastnil života pařížské společnosti, jako to bylo v jeho společenské vrstvě běžné, se v Paříži na dva roky uchýlil do ústraní (jeho bydliště neznalo ani pět jeho nejbližších přátel a věnoval se studiu matematiky). Potom se jako voják zúčastnil třicetileté války, protože chtěl důkladně poznat svět. Život u vojska vystřídalo několik let cestování. Pak opět následovalo období života v ústraní. Žil tehdy v Amsterodamu. Se světem byl v kontaktu jen prostřednictvím jednoho francouzského přítele. Švédská královna Kristýna I., která studovala jeho díla a přála si, aby jí některé otázky vysvětlil, jej v roce 1649 pozvala za velice výhodných a lichotivých podmínek do Švédska, kde ovšem následujícího roku zemřel následkem špatného klimatu. Dílo Všechna jeho díla byla sepsaná v Holandsku. Svět, první dílo, když bylo téměř dokončeno, dozvěděl se Descartes o odsouzení Galilea Galileiho (1633) a pod dojmem této zprávy svůj spis zničil, protože se chtěl vyhnout podobnému konfliktu. Rozprava o metodě, jak vést správně rozum a jak hledat pravdu ve vědách - nejprve vydal anonymně. Meditace o první filozofii (tj. o metafyzice), 1641 vydal své hlavní dílo, kde dokazuje boží existenci a rozdíl mezi lidským duchem a tělem. Descartes spis věnoval teologické fakultě pařížské univerzity, nikoli aby se chránil před osočováním ze strany církve, byl přesvědčen, že svými myšlenkami věci náboženství prokáže službu. Přesto byly jeho knihy později zařazeny mezi zakázané a zatraceny jak protestantskou církví, tak i státem. Principia Philosophiae (1644) systematický výklad myšlenek. Dopisy o lidském štěstí a Vášně duše, oba spisy byly napsány pro falckou hraběnku Alžbětu, kterou Descartes poznal v holandském exilu. Myslím, tedy jsem. - Cogito ergo sum.

45 Říká: Má-li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je jisté? Abych mohl bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat za jisté nic. Budu pochybovat o všem, abych zajistil, co obstojí před touto radikální pochybností. Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, nýbrž i o tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je - vždyť vím, že člověk je často obětí mnohých smyslových klamů. A pochybovat musím rovněž o tom, co se zdá vůbec nejjistější, o principech matematiky, protože je možné, že náš lidský rozum nedostačuje k poznání pravdy a trvale nás uvádí v omyl. Začnu-li však filozofovat tím, že všechno uvedu v pochybnost, je zde něco, o čem nejen pochybovat nemohu, totiž prostý fakt, že teď v tomto okamžiku myslím. Myslím tedy jsem. Za plnohodnotné pokládá pouze poznání, jež myslící rozvažování může vyjádřit ve zcela průzračných, rozumových, matematických pojmech. Descartovo dílo mělo mimořádně významný dějinný vliv. Je považován za otce moderní filozofie. Jeho dílo je velmi náročné a složité, principy přírody vykládá z mechanického a matematického hlediska, jeho dílo je empiristické a Východiskem jeho myšlení je zkušenost a pojmové myšlení, které později uvedl do pravého a správného vztahu Kant Spinoza ( ) Spinoza, vlastním jménem Baruch De Spinoza vytvořil dílo, jež hloubkou a velkolepou sevřeností má v dějinách filozofie jen málo sobě rovných. Spinozova filozofie je zaměřena především eticky. Vystihují to jeho slova: Když mne zkušenost poučila, že všechno to, co tak často poskytuje obyčejný život, je plané a nicotné, a když jsem spatřil, že vše čeho jsem se bál a co se bálo mne, obsahuje dobro a zlo jen potud, pokud je to pohnutkou mysli, rozhodl jsem se prozkoumat, zda existuje nějaké pravé dobro, které může sdělit duchu svou dobrotu samo o sobě, bez příměsi ostatních věcí, ano, zda existuje něco takového, čeho nalezení a dosažení může poskytnout stálou a nejvyšší radost pravdy. Životopisné údaje Narodil se v židovské rodině, která pocházela ze Španělska. Po vyhnání Arabů ze Španělska byli židé pronásledováni jak katolickou církví, tak i španělským státem a stanuli před volbou: podřídit se křesťanskému prostředí nebo odejít. Velká většina dala přednost druhé možnosti. V době, kdy se Spinoza narodil, existovala v Amsterodamu vzkvétající židovská obec. Spinoza prokázal v dětství vynikající nadání a byl svým otcem určen pro dráhu rabína. Jako mladík studoval Bibli, Talmud (dílo židovského náboženství, které obsahuje komentáře a výklad k pěti knihám Mojžíšovým), středověkou židovskou filozofii, naučil se latinsky, studoval středověkou scholastiku a jejím prostřednictvím řeckou filozofii, dále

46 studoval Descarta. Dostal se do ostrého sporu se svými souvěrci. Nebylo mu ještě 24 let a ještě nezveřejnil žádný spis, když byl na základě ústních projevů obžalován z kacířství a vyloučen z židovské obce. Pro žida, který žil uprostřed cizího národa, pro kterého židovská obec nebyla jen náboženskou oporou, ale představovala skutečnou vlast, byla exkomunikace zvlášť těžkou ránou. Spinoza měl sice daleko k tomu, aby si zoufal, ale důsledky této události znamenají jednak bezmeznou osamocenost, která byla teprve později zmírňována korespondencí s významnými osobnostmi, jednak vnitřní nezávislost a osvobození od předsudků, jakého vůbec dosáhlo jen málo lidí. Spinoza žil po celý život velmi osamoceně a skromně na různých místech v Holandsku. Ačkoliv ze základních spisů, v nichž je vyloženo jeho vlastní myšlení, vyšel za jeho života pouze jeden, rozšířila se jeho sláva po celé Evropě, zčásti díky styku s přáteli a zčásti díky korespondenci s významnými osobnostmi. V roce 1673 dostal nabídku, aby vyučoval filozofii na univerzitě v Heidelbergu. Odmítl. V mládí se při studiu naučil brousit optická skla, židovská tradice totiž žádala, aby učenec ovládal nějaké řemeslo. Touto činností si vydělával na živobytí a ta také zavinila jeho předčasnou smrt na tuberkulózu plic. Zemřel v pouhých 44 letech. Dílo Spinoza vycházel z toho, že Bible nebyla zjevena pouze několika vyvoleným, ale celému národu, případně celému lidstvu. To znamenalo, že jazyk Bible musel být přizpůsoben chápavosti prostého lidu, který tvoří většina lidstva. Širokou masu neoslovíme apelem na rozum, nýbrž tím, že podnítíme její obraznost. Písmo Svaté se musí tedy chápat a vykládat ve dvojím smyslu. Má jakýsi povrch, který je určený pro lid, uspokojuje jeho potřebu náboženství vyzdobeného obrazy a zázraky. Pod tímto povrchem však filozof nalézá, neboť dokáže v povrchu objevit rozpory a omyly, hluboké věčné myšlenky velkých duchovních tvůrců. Žádá, aby postava Ježíše byla oproštěna od dogmat, která ji obklopují a vedla pouze ke sporům a nesnášenlivosti. Spinoza nepovažuje Krista za Božího syna, nýbrž za největšího a nejušlechtilejšího ze všech lidí. V následování takto pochopeného Spasitele a jeho učení se budou moci sejít nejen židé s křesťany, nýbrž v jeho jménu by se mohly sjednotit všechny národy. Teologicko-politický traktát. To co je v něm řečeno o náboženství, se nám nebude zdát příliš kacířské a revoluční, avšak ve věku náboženských válek to stačilo k rozpoutání bouře, která Spinozovi definitivně vzala chuť a snad i praktickou možnost, aby dále publikoval. Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii leželo až do konce jeho života uzamčeno v psacím pultu a Spinoza žil v posledních letech života v neustálém strachu, že by se kniha po jeho smrti mohla ztratit. Ve skutečnosti byla však jeho přáteli vydána ještě v roce jeho úmrtí a dosáhla vlivu, který lze jen stěží dohlédnout. Etika Spinozovu Etiku lze studovat jen s hlubokou znalostí filozofie a geometrie. Východiskem jeho učení je substance. Slovo má mnoho významů, nejen hmotu v dnešním slova smyslu. Spinoza tímto myslí také nekonečno. Substance je věčná, nekonečná, existuje sama za sebe. Není nic mimo ni. Protějškem pojmu substance

47 je pojem modus-to je svět věcí v nejširším smyslu. Nekonečná substance neboli Bůh má dvě vlastnosti: myšlení a rozlehlost. Bůh je jednak nekonečná rozlehlost, jednak nekonečné myšlení, tedy nikoliv určité čili omezené myšlení. Věnuje se také otázce svobodné vůle a dospívá k závěru, že člověk si namlouvá, že může svobodně volit, rozhodovat a srovnává ho s kamenem vrženým do vzduchu, který padá zpět dolů a přitom si myslí, že sám určuje svou dráhu a místo dopadu. Naše jednání se řídí stejnými železnými zákony jako všechno přírodní dění. Neexistují ani všeobecně platné pojmy dobra a zla. Co podporuje zachování jednotlivé bytosti je dobro, co brání zachování bytosti, se nazývá zlo. Musíme se ptát, kde je vlastně v takovém světě místo pro etiku, která přece chce vyložit obecně platný princip lidského chování. Má vůbec smysl, pokoušet se o etiku ve světě, kde se každá jednotlivá bytost nutně řídí zákonem, z něhož vzešla, tj. podle Spinozy zákonem sebezáchovy, a kde svoboda náleží jen nejvyšší, všeobjímající bytosti? Celek je větší než jeho část Podstatou všeho jsoucna je snaha zachovat sama sebe. To platí i pro člověka: Protože rozum neukládá nic, co by odporovalo naší přirozenosti, žádá nás, aby každý miloval sám sebe, vyhledával to, co je nám skutečně užitečné, a směřoval k tomu, co člověka vede skutečně k větší dokonalosti. A vůbec, aby se každý pokud je sám sebou, snažil zachovávat své vlastní bytí. A to je pravdivé se stejnou nutností, jako celek je větší než jeho část. Ctnost, přirozené právo člověka, vlastní přirozenost Ctnost je schopnost člověka prosadit své snažení. Ctnost je tudíž totéž co moc a přesně tam, kam až sahá tato moc, sahá i přirozené právo člověka. Neboť přirozeným právem lze rozumět přírodní zákony neboli moc přírody konat podle vlastní přirozenosti. Co však je vlastní přirozenost člověka? Člověk je podle své přirozenosti rozumná bytost. Jedná podle své přirozenosti tehdy, když usiluje o svůj vlastní užitek pod vedením rozumu. Člověk jako rozumová bytost Člověk ovšem není jen rozumovou bytostí, je také ovládán a zmítán instinkty, pudy a vášněmi. Jaký je vztah rozumu k vášním? Spinoza je natolik důkladný znalec lidské přirozenosti, že nemůže prostě žádat, aby rozum vášně zkrotil a potlačil. Co tedy zmůže rozum? Něco přece. Jednotlivé vášně mají tu zvláštnost, že každá usiluje o úplné uspokojení bez ohledu na ostatní vášně a na blaho celé osoby. Ve vášni se člověk zcela oddává okamžiku na to, co se může stát. Jestliže se jí beze všeho oddáme, nesloužíme vlastnímu, správně chápanému užitku. Teprve rozum poukazuje mimo prchavý okamžik ke vzdáleným budoucím následkům současného jednání, a tím nám pomáhá získat celkový přehled a správně jednat. Pudy tedy potřebujeme jako hnací sílu, jako motor života. Rozum nás poučuje, abychom pudy, působící proti sobě navzájem, koordinovali, uváděli v rovnováhu a takto jich využívali k pravému užitku pro celou harmonickou osobnost. Bez vášní lidé nemohou být. Ale vášně mají být uspořádány a vedeny světlem rozumu. Spinozův vliv na pozdější myšlení se nezačal uplatňovat hned po jeho smrti, i po smrti byl stejně jako za svého života nenáviděn a zakazován. Židovská obec

48 ho exkomunikovala, katolická církev zařadila jeho díla do indexu zakázaných knih. V Německu mu první veřejně vzdal hold Gottfried Wilhelm Leibniz ( ), následovali ho Johann Gottfried Herder ( ) a Wolfgang Goethe ( ), který se k jeho učení hrdě hlásil. Mezi filozofy, které ovlivňovaly jeho myšlenky, patří také Arthur Schopenhauer ( ), Fridrich Nietsche ( ), Henri Bergson ( ) a další. 1. Vidíte rozdíl Boha mezi katolicismem a jinými náboženstvími? 2. Vysvětlete Spinozovo učení celek je větší než jeho část? 4.5 Německá filozofie Gottfried Wilhelm Leibniz ( ) Zakladatel německé filozofie, která později zaznamenala mohutný rozmach. Jeho mnohostrannost ve všech oborech vědění nemá v německých duchovních dějinách obdoby. Spolu s René Descartem a Baruchem Spinozou byl jedním ze tří největších racionalistů 17. století. Jeho filozofie však zároveň odkazovala na scholastickou tradici. Životopisné údaje Narodil se v Lipsku v roce 1646, krátce před uzavřením vestfálského míru, brzy osiřel, již v dětství si osvojil rozsáhlé vzdělání, které mu umožnilo vstoupit v patnácti letech na univerzitu, v sedmnácti se stal bakalářem, doktorem ve dvaceti. Bylo mu ihned nabídnuto místo vysokoškolského pedagoga, odmítl jej a nikdy v životě se pedagogické činnosti nevěnoval. Ve službách mohučského kurfiřta odešel do Paříže se samostatně vypracovaným plánem odvrátit jiným směrem výbojnost francouzského krále Ludvíka XIV. Leibniz navrhoval, aby státy křesťanské Evropy neplýtvaly už svými silami v boji mezi sebou, ale aby se společně obrátily proti nekřesťanskému světu. Doporučoval, aby Francie obsadila Egypt, jak to později učinil Napoleon I. Neměl však úspěch. Bylo mu naznačeno, že křížové výpravy vyšly z módy. V Paříži navázal kontakt s mnoha významnými osobnostmi tehdejší vědy. Při zpáteční cestě navštívil Spinozu. Roku 1676 odešel, jako vévodský knihovník a duchovní rádce, do Hannoveru. Z jeho podnětu byla v roce 1700 založena Berlínská akademie věd. Navázal také kontakt s ruským carem Petrem Velikým. Ke konci života upadl v nemilost a zemřel osaměle. Dílo Jeho filozofické myšlenky jsou rozptýleny v četných dopisech a menších pojednáních.

49 Teodicea (O Boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla). Spis vznikl z rozmluv s pruskou královnou. Nejvýznamnějším spis. Učení o monádách Monády jsou body. To znamená, že vlastní prazáklad jsoucna jsou bodové substance. Monády jsou síly, silová centra. Těleso není podle Leibnize nic jiného než komplex bodových silových center. Monády jsou duše. Nižší monády jsou jakoby ve stavu snu či omámení. Mají temné, neuvědomělé představy. Vyšší monády jako je lidská duše, mají vědomí. Nejvyšší monáda je Bůh, má nekonečné vědomí, je vševědoucí. Monády jsou individua. Nejsou dvě stejné monády. V této koncepci se v pozměněné podobě Leibnizovi vrací problém, který zaměstnával již jeho předchůdce. Descartes znal dvě substance: myšlení a rozlehlost. Jejich vzájemný vztah, především v člověku, dokázal však vyložit pouze s nesmírnými obtížemi. Pro Leibnize existuje nekonečně mnoho substancí, právě monády. Každá monáda má svůj vlastní svět představ. Celý svět se skládá z monád a jejich představ. Všechny monády spolu tvoří harmonický celek světa. Základní myšlenky, na nichž spočívá Leibnizův systém, a které zaujímají důležité postavení ve vývoji filozofie po Leibnizovi, jsou tyto: Myšlenka dokonalé rozumnosti univerza, to je myšlenka jeho logické zákonitosti Myšlenka samostatného významu individuality ve vesmíru Myšlenka harmonie všech věcí Myšlenka kvantitativní a kvalitativní nekonečnosti univerza. Myšlenka mechanického výkladu přírody Christian Wolf ( ) Profesor v Halle a Magdeburgu. Uvedl Leibnizovy myšlenky v propracovaný systém a seznámil s ním široký okruh veřejnosti. Vznikl tzv. leibnizovowolfovský systém, který je jeho dílem. Stal se základem německé filozofie až do doby filozofie Immanuela Kanta ( ). 4.6 Anglická filozofie Francis Bacon ( ) Je považován za zakladatele empirismu. Vytvořil program obnovy lidského vědění, jehož základem bude výlučně experiment a zkušenost, a cílem praktické ovládnutí přírody člověkem

50 4.6.2 Isaac Newtona ( ) Fyzik, matematik, filozof. Tvrdil, že čím hlouběji člověk nahlíží do tajemství přírody, tím se stává pokornějším a skromnějším. Newton si až do konce života uvědomoval, že lidský duch může postihnout jen zlomek pravdy. Své životní vědecké dílo uzavřel slovy: Bytí a vědění je moře bez břehů. Čím dále pronikáme, tím nezměrněji se rozprostírá to, co ještě leží před námi, každý triumf vědění v sobě zahrnuje sterý poznatek o nevědění John Locke ( ) Životopisné údaje Studoval přírodní vědy, lékařství a státovědu. Seznámil se s lordem Ashleyem 14 a zůstal svázán s několika generacemi jeho rodiny jako domácí učitel, rádce a lékař. Podílel se na proměnlivé státnické dráze svého příznivce. Když Shaftesbury vykonával úřad lorda kancléře, dostalo se i jemu státního úřadu, který však po pádu svého ochránce ztratil. Po čtyřletém pobytu v jižní Francii v letech se vrátil do Anglie spolu se Shaftesburym, který byl mezitím znovu povolán do čela kabinetu. Ani toto období však netrvalo dlouho. Po novém pádu svého ochránce odešel Locke do Holandska, kde se od roku 1683 do roku 1688 skrýval, protože mu hrozilo politické pronásledování. Když v roce 1689 usedl na anglický trůn Vilém Oranžský, následoval jej do Anglie i Locke, vykonával úřad komisaře pro obchod a kolonie. Roku 1700 odešel na odpočinek a poslední čtyři léta strávil v ústraní na statku svého šlechtického přítele. Dílo Jeho hlavní dílo se jmenuje Esej o lidském rozumu. Navenek se vyznačuje srozumitelným jazykem i obsahem. Východiskem jeho filozofie je stejně jako u Descarta pochybnost. Základem Lockova díla je nauka o poznání. Významné jsou i jeho myšlenky o výchově, názory politické, nábožensko-filozofické a etické George Berkley ( ) Životopisné údaje Byl Ir, studoval v Dublinu. Hodně cestoval, poznal na svých cestách celou Evropu, několik let strávil na Bermudách. Dílo Své hlavní dílo Pojednání o základech lidského poznání vydal v pětadvaceti letech. Později podal populární výklad své filozofie formou dialogu. Navazuje na Locka a všímá si v jeho myšlenkách dvou nedůsledností, které mají týž kořen. První nedůslednost: Smyslově vnímatelné kvality zraku, sluchu, čichu a chuti chápal Locke jako subjektivní, a proto je označoval jako sekundární. Druhá nedůslednost: Naproti tomu rozlohu, pevnost a pohyb, ačkoliv je vnímáme také smyslově, totiž hmatem, postavil jako primární kvality před kvality sekundární a vyslovil hypotézu, že jejich původem je určitá skutečnost, která přesně odpovídá našemu vjemu. 14 Anthony Ashley Cooper, hrabě ze Shaftesbury ( ), anglický politik.

51 Tyto rozpory odstranil Berkley tak, že se přidržel principu, podle kterého vše, co vnímáme a poznáváme, ať prostřednictvím vnějšího nebo vnitřního vnímání, ať jako primární nebo sekundární vlastnost, ať jako jednoduché nebo složené ideje, je nám vždy dáno jen jako fenomén našeho vědomí, jako stav našeho ducha David Hume ( ) Životopisné údaje Pocházel ze Skotska, narodil se v Edinburghu. Jeho život byl bohatý na úspěchy a vnější pocty. Jako vyslanecký sekretář pobýval v Paříži, zde se seznámil s francouzskými osvícenci, zejména s Rousseauem. Poslední léta života strávil jako bohatý a nezávislý muž v kruhu svých přátel. Dílo Pojednání o lidské přirozenosti Zkoumání lidského rozumu. Dějiny Anglie. Toto dílo mu přineslo slávu a hmotný zisk. Ve své teorii navazuje na Locka. Složené ideje jsou vytvořeny v rozumu kombinací jednoduchých elementů. Paměť a představivost, na nichž spočívá celý vyšší duchovní život, jsou totiž bohužel uzpůsobeny tak, že při sdružování představ se mohou velmi snadno mýlit. 1. Jaký význam měla anglická filozofie pro další filozofický vývoj? 2. Evropské myšlení není jednolitým celkem. Můžeme mu porozumět? 3. Můžeme porozumět myšlení tak odlišnému, jaké je ve střední a východní Asii? 4. Jaké zdroje poznání považují středověcí myslitelé za základní a v čem se liší?

52 5 Filozofie osvícenství Osvícenství je evropské intelektuální hnutí, životní postoj a filozofický směr, který znamenal převrat ve vývoji evropského myšlení. Národní povaha a historické podmínky vtiskly přirozeně osvícenství každého velkého národa vlastní tvář. Druhá polovina 17. století je ve Francii vyplněna vládou Ludvíka XIV., kdy dochází ke společenskému a duchovnímu rozkvětu, který ji staví do čela vývoje v Evropě. Mimo jiné Francouzi začali studovat anglickou ústavu a společenský systém, anglickou přírodovědu a filozofii. Počali si uvědomovat, že Anglie ve svém duchovním vývoji již uskutečnila mnohé z toho, co ve Francii na svou realizaci teprve čeká a do Francie začal proudit široký tok myšlenek, které zrodila Anglie. Z Francie se tyto myšlenky přelévaly do celé západní Evropy. O zprostředkování anglických myšlenek Francouzům se zasloužili především Montesquieu a Voltaire. Pro celé myšlení osvícenské doby je charakteristické ztotožnění rozumu a přírody reprezentované Rousseauem. Osvícenství bylo završeno v roce 1781, kdy vyšlo Kantovo hlavní dílo Kritika čistého rozumu. 5.1 Montesquieu a Voltaire Charles de Montesquieu ( ) Celým jménem: Charles de Sécondat, baron de la Bréde et de Montesquieu Roku 1721 vyšly v Paříži Perské listy, v nichž se líčí cesta dvou mladých Peršanů po Francií. Ti ve svých dopisech domů studují a kritizují společenské, státní a církevní poměry. Dílo jako celek bylo skvělou satirou na státní absolutismus, církevní nesnášenlivost a všeobecné mravní uvolnění mravů v tehdejší Francii. Kniha, která zprvu nebyla brána vážně, se pro svou duchaplnou formu brzy stala slavnou. Po svém pobytu v Anglii napsal svá dvě hlavní díla Úvahy o příčinách velikosti a pádu Římanů a Duch zákona. Na obsáhlém historickém materiálu dokládají obě díla v zásadě stejnou myšlenku: Rozhodujícím momentem dějin, na němž závisí štěstí i neštěstí národů, není vůle či svévole vládců, nýbrž celková povaha společenských a státních poměrů. Stát a zákon nejsou vytvořeny libovolně, nelze je libovolně měnit, vyrůstají z přírodních a historických podmínek, jako je ráz krajiny, podnebí, mravy, vzdělanost, náboženství. Správný zákon je ten, jenž je nejlépe přizpůsoben charakteru a stupni historického vývoje daného národa. Proto neexistuje žádný abstraktní a univerzální ideál či schéma nejlepšího státu Voltaire ( ) Vlastním jménem Francois Marie Arouet Jeho dílo má 99 svazků Přistoupíme-li k němu s otázkou, jakými novými a původními myšlenkami obohatil filozofii, sotva v nich nalezneme něco nového. Nenajdeme však jiného myslitele, který by

53 to vyslovil tak dobře jako on, a především nikoho, kdo by to vyslovil tak vášnivě, tak vytrvale a s tak pronikavým úspěchem. Proto mu patří čestné místo v dějinách filozofie. Životopisné údaje Narodil se jako syn zámožného notáře, v 21 letech přišel do Paříže, kde si záhy získal pověst stejně duchaplného jako lehkomyslného posměváčka. Když regent, vládnoucí Francii po smrti Ludvíka XIV, prodal z úsporných důvodů polovinu koní z královských stájí, koloval po Paříži výrok připisovaný Voltairovi, že by bylo bývalo lepší prodat polovinu oslů, jimiž se hemží královský dvůr. Tento i jiné vtipy připisované Voltairovi mu právem i neprávem způsobily jeho střetnutí s královskou mocí. Regent ho dal uvěznit v Bastile, ale brzy jej zase propustil. Svou první tragédii Oidipus, která byla krátce na to uvedena, položil Voltaire základ ke svému jmění, které dokázal po celý svůj život udržovat s pozoruhodnou obratností, ale s bohatstvím rostla i jeho štědrost. Druhé střetnutí s vládnoucí mocí mělo osudovější důsledky. Při jedné společenské konverzaci odpověděl Voltaire jistému šlechtici podle tehdejších měřítek velmi smělou replikou. Šlechtic dal Voltaira v noci přepadnout najatými ničemy a zbít. Voltaire jej vyzval na souboj. Místo souboje byl na příkaz policejního ministra, který byl příbuzným jeho protivníka, znovu uvržen do Bastily a propuštěn pouze pod podmínkou, že odejde do Anglie. Do roka se nejen naučil anglicky, ale beznámil se i s nejvýznamnější anglickou literaturou té doby. Byl také dva roky hostem pruského krále Fridricha II., potom mezi nimi došlo k roztržce a nakonec se uchýlil do Švýcarska do města Ferney. Dílo Filozofické listy o Angličanech, zde postavil anglickou svobodu velmi ostře proti zkorumpované vládě šlechty a s ní spojeným duchovenstvem ve Francii. Esej o mravech a duchu národů, publikoval v Berlíně. Voltaire chtěl psát dějiny, které by objasnily, jak lidé žili v kruhu své rodiny a jaká umění společně pěstovali. Voltairovo dílo charakterizuje do té doby neznámá šíře rozhledu, velkorysost v pojednáních o cizích kulturách a náboženstvích. Byl jedním z prvních, kdo pochopili velikost a bohatství vzdálených světů, Persie, Indie a Číny. Evropa už není svět, nýbrž jeden duchovní svět vedle rovnocenných jiných. Židovství a křesťanství jsou náboženství jako každé jiné tím ovšem ztrácejí svou absolutní platnost. Právě tím jeho dílo pohoršovalo. Příspěvky do Encyklopedie mají zásadní význam. Filozofický slovník, navazuje na práci pro Encyklopedii. Pojednání o snášenlivosti, zde se zamýšlí nad náboženskou tolerancí 5.2 Encyklopedie věd, umění a řemesel ( )

54 Základní dílo osvícenské doby. Věk náboženství a filozofie ustoupil století vědy. Tato hrdá věta stojí v úvodu k Encyklopedii věd, umění a řemesel, která v 28 svazcích vycházela od roku 1751 do roku Měla uspořádat veškeré vědění té doby. Vzdor opakovaným zákazům se Encyklopedie šířila v desetitisících exemplářích a brzy byla přeložena do několika cizích jazyků a měla značný vliv na obecný způsob myšlení. Aniž bychom snižovali zásluhy jiných spolupracovníků, lze říci, že Encyklopedie jako celek byla především dílem dvou mužů: Diderota a d Álemberta Denis Diderot ( ) Proslavil se jako vedoucí osobnost kolektivu (asi 200 autorů), který pracoval na Encyklopedii věd, umění a řemesel. Diderot napsal asi přes tisíc hesel. Diderot žil i po vydání Encyklopedie nuzně. Když chtěl prodat svou knihovnu, dozvěděla se o tom i ruská carevna Kateřina II., tak mu za ni zaplatila franků a přidala roční rentu. Diderot ji z vděčnosti navštívil v Petrohradě, kde se zůstal několik let a těšil se zde velké úctě. Ve Francii se mu dostalo uznání až po smrti. Filozofické myšlenky (1746), v nich se názorově shoduje s Voltairem. Jean d Alambert ( ) Všestranně vzdělaný filozof, literát, matematik, který byl druhým vydavatelem Encyklopedie. Napsal úvod k celému dílu, v němž je vyloženo stanovisko a cíl Encyklopedie. Pod tlakem státních a církevních úřadů proti tomuto dílu se stáhl do ústraní a v práci pokračoval Diderot sám Jean Jaques Rousseau ( ) Jeden z významných učenců a pilířů francouzského osvícenství. Životopisné údaje Svůj život vylíčil s neslýchanou otevřeností ve svých vyznáních (Confessions, vydáno posmrtně 1781). Je to život člověka zmítaného rozpory, vnitřními zápasy a vášnivými city, člověka věčně nestálého, hluboce nešťastného, se silně psychopatickými rysy. Narodil se v roce 1712 v Ženevě, v šestnácti letech utekl z učení a zamiloval se do ženy o mnoho let starší, která se mu stala matkou i milenkou. Žil zčásti v Paříži, zčásti na jiných místech Francie, dále žil v Ženevě, v Anglii, znovu ve Francii. Zemřel v Paříži Dílo V roce 1749 vypsala Akademie v Dijonu jako námět rozprav o její cenu otázku Zda pokrok věd a umění od renesance přispěl ke zlepšení mravů? Toto téma bylo jiskrou, která naráz zažehla v Rousseauovi všechno to, co v sobě nashromáždil hloubáním ve své venkovské samotě. Po domluvě s Diderotem odpověděl spisem Rozprava o vědách a umění (1750). Spis byl poctěn cenou a rázem učinil autora oslavovaným spisovatelem. Rousseau dal zadané otázce obecnou podobu, zda umění a vědy jsou užitečné pro mravnost a lidské štěstí. Odpověděl na ni rozhodným nikoli. Rousseaův spis a diskuze, která se rozvinula, přiměly Akademii k vypsání druhé soutěžní otázky: Jak vznikla nerovnost mezi lidmi? Rousseau odpověděl Rozpravou o původu a základech nerovnosti mezi lidmi (1753). Rozlišuje mezi přirozenou čili fyzickou nerovností, přirozené rozdíly způsobené stářím, tělesnými silami a duševními

55 vlohami, nerovností mravní čili politickou. Základní myšlenka, prostupující celým Rousseauovým dílem, že člověk vychází z rukou přírody a teprve společnost jej kazí, ukazuje, jak mimořádnou důležitost musel Rousseau přikládat výchově a také ukazuje kam má výchova směřovat Émile, román o výchově. Když si Voltaire přečetl Rozpravu o nerovnosti, napsal Rousseauvi: Právě jsem dostal, vážený pane, vaši novou knihu proti lidskému pokolení. Nikdo nikdy nevynaložil tolik důvtipu, aby z nás udělal zvířata. Když člověk čte Vaše dílo, dostává chuť lézt po čtyřech. Ale protože jsem tomu více než před šedesáti lety odvykl, cítím bohužel, že je nemožné abych tomu zase přivykl. Protikladnost obou myslitelů se projevila ještě po zemětřesení v Lisabonu 15, kdy Rousseau napsal: Lidé jsou sami vinni! Kdybychom místo ve městech bydleli v polích, nemohli bychom být masově usmrcováni, kdybychom neobývali domy, ale přebývali pod širým nebem, nemohly se nám zřítit střechy nad hlavou. 1. V čem vidíte přínos osvícenství pro současnost? 2. Má osvícenství význam pro pojímání zdraví? 15 Ničivé zemětřesení v Lisabonu v roce 1755, mrtvých.

56 6 Novověká filozofie 6.1 Immanuel Kant ( ), Immanuel Kant jeden z nejvýznamnějších filozofů v dějinách. Jeho filozofie je dualistická. Člověk je občanem dvou světů. Existuje svět jevů a věcí o sobě. Životopisné údaje Narodil se v Královci 16 ve východním Prusku jako syn sedláře. V šestnácti letech v roce 1740 začal studovat na univerzitě svého rodného města nejprve teologii, kterou však opustil, a věnoval se filozofii a přírodním vědám. Devět let pak působil jako domácí učitel na šlechtických statcích v okolí Královce. Roku 1775 promoval a zůstal na univerzitě jako soukromý docent. Za dalších patnáct let (1790) získal profesuru logiky a metafyziky, kterou si podržel až do konce svého života. Přednášel více než čtyřicet let logiku, metafyziku, matematickou fyziku, zeměpis, antropologii, přirozenou teologii, morálku a přirozené právo. Byl oblíbeným a inspirujícím učitelem. Německý filozof Johann Gottfried von Herder, který studoval v Královci v prvních letech Kantova docentského působení, jej chválí v jednom dopise, že ve svém kvetoucím věku se radoval jako veselý mladík, jeho široké k myšlení vybudované čelo bylo sídlem nezničitelného veselí a radosti, řeč překypující myšlenkami plynula z jeho rtů. Žert, vtip a rozmar měl pohotově a jeho poučná přednáška byla skvělou zábavou. Povzbuzoval a příjemně nutil k samostatnému myšlení. Právě tak živě jako o filozofických problémech uměl Kant vykládat ve svých zeměpisných přednáškách o cizích zemích a národech, ačkoliv nikdy neopustil Královec a jeho okolí. Kantův život byl velmi chudý na vnější události a vyznačuje se velkou stálostí. Souvisí to patrně s tím, že jeho zdraví bylo od narození podlomeno. Byl malý, slabý a nesouměrné postavy, protože měl jedno rameno o něco výše než druhé. Sám si zvolil přísná pravidla k udržení zdraví, která dodržoval se železnou kázní a dožil se vysokého věku. Dílo Kritika čistého rozumu, 1781, 1787 Kritika praktického rozumu, 1788 Prologomena ke každé příští metafyzice, 1783 Základy metafyziky mravů, 1785,1786 Náboženství v mezích pouhého rozumu, dnes Kaliningrad

57 Kritika čistého rozumu Kantovo nejvýznamnější dílo. Zde píše, že všechno poznání začíná zkušeností. Jak bychom mohli poznávat, kdyby se předměty nedotýkaly našich smyslů a neuváděly naši rozvažující činnost do pohybu? Zkušenost předchází časově každému poznání. Tím ovšem není řečeno, že každé poznání pochází ze zkušenosti. Lidský rozum má zvláštní osud, doléhají na něj otázky, kterých se nemůžeme zbavit, neboť jsou mu dány jeho vlastní povahou, rozum však na ně nemůže odpovědět. Člověk je poznávající bytost, jako takový používá svůj rozum teoreticky. Člověk je stejnou měrou bytost jednající. Jako takový používá svůj rozum prakticky. Některé základní pojmy Autonomie a heteronomie Jak máme jednat? Čím má být určována naše vůle? Jsou dvě možnosti. Buď je naše vůle určována zákony, které jsou v nás samých, v našem rozumu. V tomto případě bude rozum autonomní, bude si sám dávat zákony, nebo je naše vůle určována něčím, co je mimo nás, mimo náš rozum. Pak je naše vůle určována cizím zákonem, heteronomie. Maxima a zákony Maximou nazývá Kant zásadu, která má platit jen pro jednání jednotlivého člověka. Jestli-že se rozhodnu, že již nebudu kouřit, týká se to jenom mne, zda ostatní kouří, nehraje žádnou roli. Hypotetický imperativ Jsou to věty, které platí všeobecně, ale jenom podmíněně. Vedle toho existují Kategorický imperativ Jsou to věty, které platí všeobecně, ale nepodmíněně. Je zřejmé, že etika, která má platit všeobecně a nepodmíněně, může být založena jen na kategorickém imperativu. Chce-li člověk dosáhnout vysokého věku, musíš pečovat o své zdraví. Platí to pro každého člověka. Škodí-li svému zdraví, onemocní, zemře. Tento příkaz pro platí ovšem jen tehdy, že člověku vůbec záleží na tom, aby dosáhl vysokého věku. Dobro a zlo Jak se má jednat neplyne z toho, co je dobré, nýbrž z mravního zákona, který říká, jak se má jednat a z toho plyne, co je dobré. Dobrá je mravní vůle. Kant říká, že ve světě, ba ani mimo něj, není myslitelné vůbec nic, co by bylo možno bez omezení považovat za dobré, kromě dobré vůle. Záleží na vnitřním postoji. Ten, kdo pomáhá druhému, protože ho má rád nebo protože si myslí, že to společnost očekává, ten sice (navenek) koná to, co žádá mravní zákon. Jeho jednání má legalitu. Nevykonává-li to však z povinnosti, nýbrž z jiných motivů a takovému jednání chybí mravnost. Soudnost Pouze díky soudnosti jsme s to se orientovat ve světě. Soudnost je jednotící člen mezi teoretickým a praktickým rozumem. Soudnost posiluje v člověku sféru praktickou před teoretickou. V soudnosti má kořen intuice a genialita. Soudnost uzavírá propast mezi dvěma světy přírodou a svobodou. Princip

58 soudnosti pochází také z nás samých. Nemůžeme věci poznávat jako účelné, musíme je podřizovat příslušnému posouzení. Nauka o ctnosti Část nauky o ctnosti pojednává o povinnostech člověka k sobě samému. Pojem povinnost obsahuje moment nucení. K tomu nutně náleží subjekt, který zavazuje a subjekt, který je zavazován. Protože člověk je na jedné straně smyslová bytost (čistě přírodní bytost) na druhé straně rozumová bytost, nadaná mravní svobodou (člověk o sobě), povinnost k sobě znamená, že člověk jako mravně svobodný dává zákon sám sobě jako bytosti smyslové. Člověk má povinnosti k sobě jako k morální bytosti: nazývají se pravdivost a sebeúcta. Jejich protikladem je lež a skrblictví ovšem nikoli ve smyslu chamtivosti nebo skouposti, nýbrž jako zanedbávání sebe sama pod míru vlastních přirozených potřeb a falešná pokora (podlézavost). Člověk má povinnost k sobě jako přirozenému soudci sebe sama, k vlastnímu svědomí: Poznej sám sebe! Nikoliv co do své fyzické dokonalosti, nýbrž co do mravní dokonalosti ve vztahu k své povinnosti svému srdci, zda je dobré nebo zlé. 6.2 Německá filozofie Fridrich Schiller ( ) Schiller spojoval básnické nadání s filozofickým. Byl žákem I.Kanta a rozvinul jeho teorii. V jeho životě však filozofický zájem zvolna ustupoval do pozadí či spíše filozofické myšlenky plně vplynuly do jeho básnické tvorby. Schiller rozpracovává především Kantovu etiku a estetiku. Umění a kráse přisuzuje důležitou úlohu ve výchově celého lidského rodu. Dílo Nejdůležitějšími Schillerovými filozofickými spisy jsou: Filozofické listy O půvabu a důstojnosti Listy o estetické výchově lidského rodu Johann Gottfried Herder ( ) Herder pocházel také z východního Pruska. Podobně jako Schiller spojoval v sobě Herder básnické nadání s filozofickým, ale na rozdíl od Schillera nevtělil svou filozofii do básnických děl, nýbrž filozofický záměr v jeho životě nakonec převážil. Herder nebyl tak kritický a systematický jako Kant. Dokázal však postihnout zvláštnosti v duchu, dějinách a jazyku národů, individuální odlišnosti a ducha národa. Dílo Ideje k filozofii dějin lidstva Dopisy na podporu lidskosti Rozvažování a skutečnosti, rozum a jazyk, metakritika ke kritice rozumu.

59 6.2.3 Johann Gotlieb Fichte ( ) Fichte pocházel z Horní Lužice z velmi chudé rodiny, jen díky bohatému mecenáši mohl studovat. Když příznivec zemřel, protloukal se několik let jako domácí učitel. Byl vynikajícím řečníkem. Podílel se na založení berlínské univerzity. Filozofii si volíme takovou, jací jsme sami. Podle soudu vrstevníků byl Fichte posedlý šílenou vírou v tvůrčí moc vůle. Sám často říkával, že zná jedinou potřebu, potřebu jednat a působit mimo sebe. Tvrdil, že filozofie zkoumá samo vědění, proto je vědou o ostatních vědách a před nimi, je vědoslovím. Počátkem filozofie musí být myslící subjekt. Dílo O pojmu vědosloví neboli takzvané filosofie Základ veškerého vědosloví Friedrich Wilhelm Joseph Schelling ( ) Narodil se ve Švábsku, již v 15 letech uzavřel přátelství s Hegelem. Vycházel z Fichtovy filozofie. Představitel idealismu. Jeho systém se nazývá filozofie identity. Podle něj nebyla příroda nic samostatného, nýbrž byla produktem Já, vytvořeného proto, aby Já mohlo uskutečňovat samo sebe. Dílo Filozofická bádání o podstatě lidské svobody Georg Wilhelm Fridrich Hegel ( ) Narodil se ve Stuttgartu. Choval velký obdiv k řecké kultuře. Stal se pruským státním filozofem a uznávanou hlavou německé filozofie, jeho přednášky na Berlínské univerzitě se těšily velkému zájmu a pozornosti i od předních činitelů státu, i když nebyl vynikající řečník a dokonce zadrhával. Jeho díla patří ve filozofické kultuře k nejobtížnějším. Kritika o nich napsala Jsou to mistrovská díla nesrozumitelnosti, znejasněná abstraktním a úsporným stylem, nešťastnou terminologii a přehnaně obezřetným vymezováním všech tezí bezmála gotickou přemírou omezujících klauzulí. Je zakladatelem moderní dialektiky. Vychází z Herakleitovy nauky o jednotě protikladů. Dílo Věda o logice Encyklopedie filozofických věd Fenomenologie ducha Ludwig Feuerbach ( ) Životopisné údaje Narodil se v bavorském městě Landshutu v rodině významného německého právníka. Nejprve začal studovat teologii v Heidelberku, po roce studia utekl do Berlína, kde navštěvoval Hegelovy přednášky. Tehdy psal v dopise otci, že kdyby měl zůstat u studia teologie, stal by se ze svobodného člověka otrokem.

60 Po vystudování filozofie působil několik let jako soukromý docent v Erlangenu, ale protože nedosáhl profesury, uchýlil se na venkov. Tam psal všechny filozofické práce. Dílo Postupně se vzdaloval od Hegelova učení, až se s ním definitivně rozešel a odmítl celý hegelovský idealismus. Soustředil se na kritiku náboženství. Za základní pojmy filozofie považoval přírodu a člověka. Vytýkal Hegelovi, že převrátil poměr ideje a světa, ducha a těla. Proti tomu stavěl materialistický názor o prvotnosti přírody, o člověku jako její součásti, o jednotě fyzického a psychického, duchovního a tělesného. Obdobně kritizoval náboženství za převrácení vztahu mezi bohem a světem, přírodou a člověkem. Základní Feuerbachova myšlenka je, že nikoli Bůh stvořil člověka, ale naopak člověk stvořil Boha. Představa Boha jako předpokladu člověka a tvůrce světa je pouze personifikovanou podstatou člověka. Zdůrazňoval nutnost spojení filozofie s přírodními vědami, zejména s antropologií, proto hlavním principem jeho filozofie je antropologický princip. Feurbachův materialismus je označován jako antropologický materialismus. Fyzické jevy jsou základem psychických jevů. Myšlení je vlastností hmoty - mozku. Absolutním zdrojem všeho je příroda, z které postupně vzniklo duševno. Člověk je přírodní bytost, podléhající týmž zákonům jako celá příroda. Duše není nesmrtelná. Vymanit se z kruhu myšlení, kde i bytí je jen myšlenkovým bytím, nám umožňuje smyslové bytí. Láska člověka k člověku je podle něho nejvyšším a skutečným projevem lidskosti. Jde ještě dále a tuto humanitu povyšuje nad jakési nové náboženství. Podstata křesťanství (1841) Ke kritice Hegelovy filozofie (1839) Podstata náboženství (1845) Přednášky o podstatě náboženství (1851) Arthur Schopenhauer ( ) Teoretické základy jeho díla tvoří klasická idealistická filozofie, zejména Kantova, sám sebe považoval za pokračovatele a dovršitele jeho filozofie. Velmi na něho působilo studium Platóna, indické filozofie a buddhismu.ve shodě s Kantem rozeznává nepoznatelnou věc o sobě a jev. Poznání je buď bezprostřední - intuitivní, anebo abstraktní - reflexivní, tj.poznání rozumem. Za hlavní poznání považuje poznání intuitivní. Základní vlastností vůle je neutuchající nespokojenost, která žene svět k neustále změně.vyvolává střetání protichůdných sil nálad a tím působí strast a bolest. Tento svět pokládá Schopenhauer za nejhorší ze všech možných, neboť lidský život je neustálé chtění, které je utrpením, a splnění přání vede buď k novému chtění, anebo k nudě. Smysl Schopenhauerovy filozofie spočívá v hledání odpovědí na problémy lidského života. Dílo Svět jako vůle a představa.

61 6.2.8 Friedrich Nietsche ( ) Působil jako profesor klasické filologie v Basileji. Nevěřil v poznávací schopnost rozumu. Pramenem pravého poznání je intuice, kterou člověk postihuje základní princip života, jimž je vůle k moci a ta je základní lidskou vlastností. Nietscheismus je filozofie zaměřená k problémům lidské existence. Umožňuje všem, kdož nejsou schopni racionálně pochopit absurdnost světa, iracionální útěk do individuálního světa nadlidí. Dílo Tak pravil Zarathustra Kantovy myšlenky významně ovlivnily následný vývoje filozofie. Uveďte které? 17 Zarathustra žil asi v letech př.n.l. Byl to staroperský společenský a náboženský reformátor. Nietschovy filozofické názory nemají nic společného s původním Zarathustrovým učením ani s jeho osobou.

62 7 Filozofie bytí. Existencialismus, hermeneutika, fenomenologie 7.1 Martin Heidegger ( ) Je pokládán za jednu z nejvýznamnějších osobností filozofie 20.století. Německý filozof, který vycházel z fenomenologie Heideggerova fenomenologie Ve svých raných spisech měl mnoho společného s Kierkegardem - úzkost jako základní fakt. Později vtiskl fenomenologii specifický ráz (fundamentální ontologie). Do centra Husserlova zájmu se dostala otázka po smyslu bytí. Tradiční metafyzice vytýkal, že nedovedla otázku po bytí správně položit, neboť nerespektovala tzv. ontologickou diferenci, tj. rozdíl jsoucna a bytí. Ten, kdo se táže po jednotlivém jsoucnu, prokazuje, že již předem rozumí bytí samému. Tak se právě tázající lidská bytost stává oním specifickým jsoucnem, jehož rozbor nás může k pojmu bytí a jeho smyslu dovést. Nejdůležitější součástí Heideggerovy fundamentální ontologie je proto analýza způsobu lidské existence. Fundamentem (základem), z něhož lze bytí odkrýt, musí být takové jsoucno, které samo, ve způsobech jakými existuje, na bytí odkazuje. Takovým jsoucnem je lidská existence, neboť jí jde vždy o její vlastní bytí a tak mu současně předem rozumí. Protože bytí a jeho smysl nejsou předmětně tematizovatelné, ale mohou být pouze odkrývány, je hlavní metodou fundamentální ontologie fenomenologie Fenomenologický výzkum Fenomenologický výzkum má u Heideggera trojí podobu : fenomenologické redukce: sestup od běžného pojetí jsoucna k porozumění bytí tohoto jsoucna, fenomenologická konstrukce: pozitivní rozvrh bytí, fenomenologická destrukce: kritika dosavadního ontologického pojmosloví až k etymologii jednotlivých pojmů Hermeneutická metoda Pro vlastní popis způsobů, jakými člověk ve své existenci rozumí bytí, je nutno používat ještě hermetickou metodu. V celkovém pohledu je lidská existence místo: v němž se zjevuje bytí, kde vystupuje ze své skrytosti, kde může být odhaleno ve své pravdě. Velký podíl na neautentickém pobývání mezi věcmi světa přičítal Heidegger novodobé vědě a technice, které činí ze světa pouhý obraz a změť spočitatelných a objednatelných položek. Významné byly jeho přednášky o filozofii F. Nietscheho a četné často sporné komentáře k antické filozofii, v jejímž presdokratovském období spatřoval projev filozofování, spjatý ještě s původním porozuměním bytí. Dílo

63 Bytí a čas O pravdě a bytí Konec filozofie a úkol myšlení 7.2 Filozofie existence Za prvního představitele filozofie existence je pokládán Soren Aabye Kierkegaard. Hlavními představiteli této filozofie byli v Německu Martin Buber a Karl Jaspers a ve Francii Gabriel Marcel, Jean-Paul Sartre a Albert Camus Soren Aabye Kierkegaard ( ) Dánský filozof, teolog a spisovatel. Za svého života byl Kierkegaard téměř neznámý. Pro myšlení 20.století ho objevil německý filozof K.Jaspers. Lidská existence se dle něj vyznačuje radikální osamoceností a nutností volit, při čemž nemá oporu v ničem, čím by si mohla své počínání předem vysvětlit. Jejím faktickým údělem je tedy prodleva na hranicích nejsitoty, z toho plynoucí stavy úzkosti a možného rozčarování. Záchranou může být víra v Boha, chápaného ovšem v radikální transcendenci (jež nepotřebuje zprostředkování církevní dogmatikou), která je ve své neuchopitelnosti dosažitelná pouze skokem. Takovému skoku je člověk nejblíže, projde-li třemi základními životními stádii: Estetické stadium: odbývá se ve smyslových požitcích a hrozícím rozčarování. Etické stadium: znamená odpovědné přitakání povinnosti volit. Je provázeno trvalou úzkostí v rozporu konečného a nekonečného. Náboženské stadium: dokáže překonat úzkost odevzdáním se milosti transcendentní bytosti. Dílo Bázeň a chvění Buď anebo Filosofické drobky aneb Drobátko filosofie Pojetí úzkosti Stadia na cestě životem Martin Buber ( ) Představitel filozofie dialogu. Vyšel z humanistického přesvědčení, že k nalezení společenství vede cesta prostřednictvím dialogu, cesta prožitků sdílnosti bytostných vztahů. Základním slovem Já - Ty je ustanoven náš svět vztahů. Slovo Já - Ono vymezuje svět jako zkušenost. Řekneme-li Ono, současně vyslovujeme dvojici Já - Ono. Pojmem vztah rozumí vzájemnost a uvádí tři sféry, v nichž je budován náš svět vztahu: život s přírodou život s lidmi život s duchovními jsoucny Podle Bubera existuje každé Já pouze ve vztahu k Ono nebo k Ty. Vazba Já - Ono činí z Já pohou věc mezi věcmi, prosté individuum, nevyžaduje vzájemné

64 účastenství. Teprve vztah k Ty činí z Já osobnost a vyžaduje žitou spoluúčast, vzájemnost a odpovědnost. Věcné Ty je Bůh. I ve vztahu k Bohu platí rovnocenná vzájemnost. Proto je možno i nutno chápat komunikaci s Bohem jako vzájemné oslovování (dialog), nikoli jako jednostrannou výpověď o neprožitelném a nakonec nutně zpředmětněném božství. Na principu dialogu je založen již starozákonní poměr člověka a Boha. Dialogický vztah ke sféře Ty, jenž pomáhá potlačovat nároky vzrůstající vlády Ono. Dílo Já a Ty (1923) Karl Jaspers ( ) Vyšel z psychologických a psychopatologických výzkumů. Ovlivněn Kierkegaardem a částečně fenomenologií dospěl k zájmu o povahu lidské existence. Z hlediska celkového členění své koncepce chápe filozofii jako tázání se po celku jsoucího, jehož jsou schopny jednotlivé vědy jen nepřímo. Ty, podle Jasperse, připravují půdu budováním dílčí orientace ve světě. Tázání po celku jsoucího je možné až postupným prosvětlováním naší vlastní existence, jejích stavů a prožitků. Kromě četných studií z dějin filozofie je autorem polemických spisů, jež se zabývají celkovou duchovní situací současnosti Gabriel Marcel ( ) Byl představitelem křesťansky orientovaného existencialismu. Člověk je podle Marcela situován v rozporné pozici mezi stavem jmění (vlastnění) a bytí. Původnější je bytí, nelze je však tématizovat tradičně jako určitý problém. Musí zůstat mystériem - tajemstvím, na němž máme živoucí účast, především prostřednictvím základní existenciální naděje, jejímž centrálním vztazným pólem je absolutní Ty. Marcel ovlivnil pozdější filozofii dialogu. Dílo K filozofii naděje (česky 1970) Jean-Paul Sartre ( ) Filozof a spisovatel, který se metodicky opíral o fenomenologii. Naše existence je podle Sartra svobodná, ale k této svobodě zárověň odsouzena, nemůže nevolit, neboť i rezignace na volbu je volbou, takže je radikálně odpovědná a to za sebe i za jiné. Všechny tyto náležitosti se nejzřetelněji projevují v extrémních situacích. V nich se zpravidla dostaví pocit nečekaného vytržení, nálady jako nevolnost, nuda, úzkost a následně povinnost jednat vzdor tomu, že dosavadní běžně uplatňované nortmy selhávají. Ovlivněn vlastní zkušeností z německé okupace Francie a angažován v poválečné francouzské i mezinárodní politice, věnoval se rovněž analýzám současné situace. Kromě vlastní literární tvorby (romány, eseje, dramata) věnoval pozornost problémům estetiky a zvláště literatury (studie o Baudelairovy aj.). Dílo Bytí a nicota ( 1943 )

65 7.2.6 Albert Camus ( ) Spisovatel a filozof, hledal východisko z odcizení současného člověka a spatřoval je v revoltě pocitu absurdity 18, který se člověka zmocňuje při náhlé reflexi - odrazu světa a svého dosavadního postavení v něm. Absurdita se stává znakem lidského postavení ve světě v okamžiku, kdy člověk nečekaně nahlédne smysl světa odlišný od dosavadních výkladů. Nemá-li být východiskem z absurdní situace sebevražda, je třeba ji umět zvládnout, což je možné revoltou. Znamená to s absudrní situací nesouhlasit, ale neutíkat před ní. Revolta podle Camuse obnaží čistý plamen života, který už neklade otázky a který ted, když už na ničem nezáleží, teprve člověku plně patří. Dílo Cizinec (1942) Pro existencialismus je rozhodující rozdíl mezi objektivní a subjektivní reflexí, mezi objektivitou a existencí. Jde zde o filozofování, které nás vyzývá, abychom opravdově existovali. Existencialisté kladou před člověkua jeho vlastní Já jako svobodu, jako volbu, jako možnost. Tato výzva, abychom realizovali své nejvlastnější bytí, je základním prakticko-etickým požadavkem. Člověk je volán ze svého sebezapomenutí a v každodenním bytí na světě je konfrontován se svou odpovědností jako svobodná existence. Je vrhán do starostí, strachu, zoufalství vyvolaných absurditou existence, perspektivou neodvratného ztroskotání a smrti. Existencialisté rozhánějí mlhu každodennosti, konzumní mentality a průměrné bezmyšlenkovitosti, která zahaluje existenci, a bezohledně odkrývají problematiku smyslu lidského bytí. Tato problematika smyslu je ovšem různě interpretována. Kierkegaard viděl jedinou možnost jak překonat zoufalství v existenciální vazbě člověka a Boha. Stejně tak pro Marcela znamená pravé existování podíl na božském bytí v lásce, naději a věrnosti. Jaspers vidí v mezních situacích a posléze ve smrti poslední ztroskotání šifry Boha, jejichž smysl máme odhalit. Pro Sartra je Bůh jako poslední základ a smysl vyloučen. Z toho pro něho vyplývá základní absurdita existence, kterou má člověk přestát a v ní vytrvat. Existencialismus je filozofií, která je orientována antropocentricky, soustřeďuje se na problémy člověka. Nechce být výpovědí o světě, systémem poznatků či světovým názorem. Předmětem filozofování je subjektivně prožívaná individuální reakce lidské existence na svět a jiné lidi. Existencialismus je produktem určitých podmínek společnosti 20.století. Vyjadřuje obavu intelektuálů z technizace člověka, z prohlubujícího se odcizování člověka od produktů jeho práce. Je pokusem o vyjádření protestu proti konformismu.tento protest však často končí v rezignaci. Hlavními stanovisky existenciální filozofie jsou: 18 z lat. absurdus - sluchu nepříjemný, nevhodný, nesmyslný

66 Skutečným zdrojem poznání je reálý, konkrétně existující člověk. Jen v hraničních existenciálních situacích jeko jsou úzkost, hrůza, strach, zoufalství, utrpení, naděje je východisko pro poznání základů bytí. Vědecké poznání je jen jednou z cest k pravdivému poznání. 7.3 Hermeneutika Klíčové slovo Hermeneutika: od Hermés, posel bohů. Původně umění zvěstovat, tlumočit a vykládat. Hermeneus = řecky Herold, tlumočník. Když se snažíme vyložit, pochopit a interpretovat texty, nauky, události, fakta a umělecká díla, jde vždy o něco více než o pouhou reprodukci. Porozumění je možné jen tak, že ten kdo se snaží porozumět, vnáší do toho své vlastní předpoklady. Předpokladem porozumění je tedy vždy určité předporozumění. S tímto předporozuměním přistupujeme k tomu, čemu chceme porozumět a vnášíme toto předporozumění do porozumění. Každé porozumění je ovlivněno předporozuměním toho, kdo se snaží porozumět. Jestliže chci toto předporozumění reflexivně osvětlit, pak to činím opět v určitém předporozumění, které je neosvětleným předpokladem. V této souvislosti se mluví o hermetickém kruhu. Ústřední význam zde má jazyk. Určitý živý jazyk je výrazem společného předporozumění. Aktualizuje se v komunikaci. Svět je vždy komunikativně prožívaný a jazykově odhalovaný. Už jazyk je pro každého, kdo jím mluví, určitý způsob předporozumění a potud ovlivnňuje každé porozumění. Hermeneutika má velký význam pro moderní chápání duchovních věd Hans Georg Gadamer ( ) Německý filozof, hlavní představitel hermeneutiky. Nejprve se zabýval dějinami filozofie, zejména Platónem, jeho etikou a povahou jeho dialogů. Uvědomuje si, že myšlení je v nich pojímáno jako rozmluva, tedy především jako umění tázat se a vyvolávat další otázky. Byl ovlivněn fenomenologií a zejména tzv. hermeneutikou fakticity. Ve filozofii M. Heideggera to byl výklad způsobů, jakými se lidová existence nalézá ve světě). Gadamer navazoval na Heideggerovu myšlenku apriority předreflexního rozumění bytí (apriorní znamená ve filozofii jakoby daný před zkušeností ). Hovoří o tzv. přeporozumění, do jehož rámce je každý výklad nutně již zařazen a z něhož musí být pojímán.

67 1. Které pojmy existencionalismu se odrazily v ošetřovatelství? V čem vidíte spojení filozofie a ošetřovatelství.

68 8 Pozitivizmus Jedním z nejrozšířenějších a nevlivnějších směrů filozofie 19. a 20.století je pozitivizmus. Někdy se setkáváme s názvem novopozitivizmus nebo logický pozitivizmus. Vyjadřuje význam v moderní společnosti a reaguje na její problémy. Nevytvořil ucelený filozofický systém, spíše se soustřeďuje na některé vybrané problémy, především metodologii. Ke kladným rysům pozitivizmu patří: důraz na racionální prvky poznávacího procesu obrácení pozornosti filozofů ke struktuře vědeckého poznání. Podle novopozitivistů podstata světa není záležitostí filozofie, ale fyziky. Vědomí je záležitostí psychologie. Otázkou je, co bude předmětem filozofie. Odpověď zní: to, co je společné všem vědám, tj. metody poznání, způsob myšlení, verifikace vědeckých poznatků neboli metodologie vědecké práce, včetně problematiky vědeckého jazyka. Analýza jazyka vědy vedla k zájmu o logiku a k vytvoření novodobé logiky. Tu vytvořili právě novopozitivisté. Bez ní by nebyla kybernetika, počítače atd. Tady je zásluha novopozitivistů nepopíratelná. První období pozitivizmu se datuje od druhé poloviny 19. století., nejvýznamnější představitelem je francouzský filozof a zakladatel sociologie Auguste Comte. 8.1 Auguste Comte ( ) Podle Comteho musejí všechny vědy projít třemi vývojovými stádii: teologické stadium, který události vysvětluje zásahem bohů nebo jediného boha; metafyzické stadium,, které pracuje s obecnými bytostnými pojmy a přírodními silami; pozitivní stadium, které se omezuje na popis faktů a jejich zákonitostí Sociologie, její geneze 1. stadium: Pozitivní stadium je výsledkem pokroku lidstva. Teprve zde lidstvo překonalo náboženské a metafyzické pověry a dosáhlo stupně vědeckosti. Pozitivizmus vznikl jako pozitivní filozofie, tj. filozofie orientující se na to, co je dáno, co je faktické, a odmítající všechno nadpřirozené nebo vyspekulované. Vědu prohlašuje za jediný prostředek poznání. Filozofie je pozitivním životním postojem. Comte přišel s myšlenkou, že společenské vědy zaostávají za přírodními. Mělo by se v nich přestat s planou spekulací a začít pracovat matodologií přírodních věd (fyziky, biologie). Přírodní vědy si již vypracovaly účinnou vědeckou metodologii, k níž především patří shromažďování vědeckých faktů, později jejich třídění a klasifikace. V případě, že společenské vědy budou pracovat tímto způsobem, dostanou se do pozitního stádia. Takto nově koncipované vědě o společnosti dává Comte název sociologie. V sociologii se pozitivizmus projevuje výrazným empirismem, snahou o matematizaci a formalizaci vědecké práce.

69 2. stadium Druhé stadium pozitivizmu - mechanismus a empiriokriticismus - je spojeno především s pracemi rakouského filozofa působícího na pražské německé univerzitě Ernesta Macha ( ), švýcarského filozofa Richarda Avenaria a s pracemi některých fyziků jako byl např. němec Herman Helmhotz ( ). Je to období konce 19. a začátku 20. století. Empiriokriticismus se omezuje především na gnoseologickou problematiku. 3.stadium Třetí stadium představuje novopozitivizmus (od 20.let 20.století). Vyrůstá z úsilí řešit problémy matematické a formalizované vědy rozvinuté v industriální společnosti. Zabývá se problémy moderní logiky, jazyka a struktury vědeckého poznání, sbližuje se s matematikou. 8.2 Bertrand Russel ( ) Anglický filozof a matematik, významný představitele novopozitivizmu. Významná osobnost mírového hnutí 20.století 8.3 Ludwig Wittgenstein ( ) Narodil se ve Vídni v bohaté rodině, byl nejmladší z osmi dětí. Rakouský filozof působící ve Velké Británii, přátelil se s Bertrandem Russelem. Jedno životní období působil v Olomouci. Další významný představitel novopozitivizmu. Dílo Zabýval se analytickou filozofii a filozofii jazyka, vztah jazyka ke skutečnosti a předpoklady jeho smysluplnosti. Důsledky koncepce jazyka mají dát odpovědi na otázku po funkcích a úloze filozofie v poznání světa a mají být podnětem pro zhodnocení postavení metafyziky a etiky. Tractatus Logico-Philosophicus Filosofická zkoumání úzkost ) a následně povinnost jednat vzdor tomu, že dosavadní běžně uplatňované nortmy selhávají. Ovlivněn vlastní zkušeností z německé okupace Francie ( a angažován v poválečné francouzské i mezinárodní politice ) věnoval se Sartre rovněž analýzám současné situace. Kromě vlastní literární tvorby ( romány, eseje, dramata) věnoval pozornost problémům estetiky a zvláště literatury ( studie o Baudelairovy aj.). Dílo : Bytí a nicota ( 1943 ) 1. Proč se sociologie oddělila od filozofie?

70 9 Česká filozofie Česká filozofie vždy doháněla evropský filozofický vývoj. Vždy jsme byli minimálně o generaci pozadu. 9.1 Bernard Bolzano ( ) Životopisné údaje Narodil se jako syn obchodníka italského původu s uměleckými předměty a pražské rodačky německého původu. Celý život prožil v Praze a jejím okolí. Byl vychován v duchu myšlenek josefínského osvícení. Bez náboženské motivace na přání matky a v duchu josefínského pojetí kněžského povolání - jako nejvhodnější mravní působiště mezi lidem - začal roku 1800 studovat teologii. Roku 1806 se stal na pražské univerzitě profesorem stolice náboženské nauky. Ta byla zřízena vládou, aby se čelilo pokrokovým myšlenkám revolučního osvícení. Bolzano však svou činnost naplnil úplně jiným obsahem. Josefinismus měl původně tendenci racionalisticky podepřít byrokratický stát. U Bolzana se však stal z velké části kritikou statu quo. Za svého působení na univerzitě vychoval řadu generací svobodomyslného kněžstva, které později hrálo důležitou úlohu v českém národním obrození. Byl obviněn z podvratné činnosti. Ačkoliv josefínsky smýšlející úředníci a část šlechty Bolzana podporovali, rozhodl císař na základě denunciace (udání) v prosinci 1819, aby byl s pokáráním a bez penze propuštěn. V českém prostředí vyvolal Bolzanův proces reminiscence na Husa a husitství. Dílo Dostatek volného času po propuštění z univerzity mu umožnil věnovat se vědecké práci. Athanasia aneb Důvody pro nesmrtelnost duše (1827) Nauka o funkcích (1830) Vědosloví (1830, vydaná 1837) V díle Athanasia aneb Důvody pro nesmrtelnost duše se zabýval ontologickými otázkami (ontologie je nauka o bytí, jsoucnu. Vědosloví mělo být součástí obecné společenské reformy. Věda, uložená v dokonale zpracovaných pojmech, měla přispět k duševnímu vzestupu a blahu všech. Vědosloví mělo být reformou celé filozofie, jejím povýšením na stupeň skutečné vědy. Jeho výklady obsahují důvtipnou kritiku skoro všech klasických filozofických nauk a hluboké poznatky o nejdůležitějších filozofických kategoriích. Mezi pravdy o sobě počítal nejvyšší mravní zákon: Jednej tak, abys, uvážíš-li všechny možné následky svého chování, prospěl co nejvíce celku, ať už v kterýchkoli jeho částech.

71 Bolzano patřil k vědeckým a filozofickým osobnostem 19. století. Jeho význam tkví především v analýze vědy, jejích postupů a vnitřní výstavby. Bolzano nebyl Čechem, po otci Ital, po matce Němec, bylo jeho dílo poznamenáno českým prostředím, kde vznikalo. Náleží mu důležité místo v dějinách českého filozofického myšlení. 9.2 Augustin Smetana ( ) Vedle Bolzana nejvýznamnější filozof české společnosti 19. století. Životopisné údaje Působil na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V revolučním roce 1848 se stal děkanem Filozofické fakulty UK, stál na straně revoluce a vyzýval studenty, aby se chopili zbraní a bojovali za svobodu. V roce 1850 vystoupil veřejně z církve, dodatečně byl exkomunikován a až do své smrti byl pronásledován církví a rakouskými úřady. Smetana se vyvíjel od ortodoxně věřícího příslušníka křížovnického řádu až k bezvěrci a ateistovi, který se veřejně zříká náboženské víry a demonstrativně vystupuje z katolické církve. Jeho filozofickou orientaci ovlivnila v roce 1842zvláště studijní cesta po Německu, kde poslouchal přednášky na univerzitách v Lipsku, Halle a v Berlíně. Výsledkem byly jeho přednášky z dějin filozofie, v nichž poprvé uvedl v celé šíři na univerzitu německou pokantovskou filozofii, zvláště Hegela a jeho logiku. Dílo Pokusil se o syntézu toho nejcennějšího, co přinesl vývoj filozofie Význam současného věku (1848) Obrat a vyústění dějin filozofie (1850). Vznik a zánik ducha (1856) Smetana doufal, že nová společnost přijde s osvobozením lidského vědomí. Věřil, že zvláštní úlohu při tom sehraje slovanský národ, který má spojit politické svobody Francouzů s německou vzdělaností a dále je zušlechtit uměleckou činností Slovanů. 9.3 Tomáš Garrigue Masaryk ( )

72 Významný český filozof, politik, státník, první prezident Československé republiky ( ). Životopisné údaje Narodil se v Hodoníně. Na univerzitě ve Vídni studoval filozofii, estetiku a psychologii. Studium ukončil doktorátem filozofie. V Lipsku, kde se připravoval na docenturu, se seznámil se svou budoucí ženou Charlottou Garrigueovou, která zde studovala hudbu. Habilitoval se spisem o sebevraždě. V letech přednášel ve Vídni. V roce 1882 přešel na pražskou univerzitu jako profesor filozofie. Dílo Sebevražda (1881) Základy konkrétní logiky (1885) Počet pravděpodobnosti Humova skepse (1883) Rukověť sociologie (1901) Česká otázka (1885) Karel Havlíček (1896) Jan Hus (1896) Palackého idea národa českého (1898) Moderní člověk a náboženství (1898) Ideály humanitní (1901) Otázka sociální (1898) Světová revoluce (1925) Cesta demokracie (1934) atd. Do české filozofie vnesl světový vzhled. Její smysl neviděl pouze v teoretické činnosti, nýbrž v řešení praktických otázek. Hlavními tématy jeho filozofie jsou otázky dějin, morálky a politiky. Mezi ně patří zejména otázka smyslu českých dějin, kterou Masaryk položil v souvislosti s otázkou politického programu českého národa. Dále to byl např. problém krize moderního člověka, etické otázky demokracie, náboženství a etika, problémy společenského vývoje apod. Svou filozofii a politickou koncepci označil jako realismus. Byl přesvědčen o autoritě vědeckého poznání a podřizoval mu i další oblasti teoretické i praktické činnosti člověka. Požadoval, aby náboženství nebylo v rozporu s nároky vědy. Byl přesvědčen, že demokracie se musí opírat o vědecké poznání. Ve filozofii dějin vyšel Masaryk z koncepce Palackého, avšak interpretoval ji tak, že vůdčí ideou českých dějin je náboženská otázka. České dějiny byly poznamenány úsilím o čistší křesťanství, které se v českých i evropských dějinách projevuje střetem zkaženého katolicismu s reformačním protestantismem. V Čechách se projevilo

73 vystoupením Jana Husa a náboženskými myšlenkami jednoty bratrské, v ní viděl rozhodující přínos českého ducha dějinám (spojení humanity a náboženství). Evropské dějiny se Masarykovi jevily jako vývoj od středověké teokracie k novověké demokracii, od aristokratismu k uskutečňování humanitních ideálů. Takto chápal i první světovou válku jako boj teokracie s demokracií. Zvláštní místo v Masarykově filozofii má problém humanity. Humanitní ideál, čistou člověckost postuloval jako program bratrské lásky a vztahu člověka k člověku, začlenil do něj i řešení sociální otázky. Tu však nechápal jako dělnickou, nýbrž jako mravní otázku. Jde o to zjednávat v celé naší společnosti cit pro spravedlnost. V tomto smyslu má být etika základem utváření demokratické společnosti. Sociologický výzkum sebevražednosti, téma jeho habilitační práce, ho přivedl k problematice krize moderního člověka. Příčinou krize je ztráta jednotného a světového názoru Ta byla způsobena deformací křesťanství katolicismem, jenž vyústil v teokracii, a vědeckým poznáním, které narušilo tradiční víru. Projevem krize je podle něho rozpolcenost společnosti, duchovní anarchie, přílišný individualismus a subjektivismus, nedostatek harmonie duševních a tělesných sil. Nápravu hledal Masaryk ve vytvoření nového náboženství, které by sjednotilo humanitní ideály s reformou společnosti, mravní hodnoty s demokratickou organizací společnosti. Jeho krédem bylo: být objektivní, tolerantní, ale pevný a důsledný. Masaryk požadoval smír vědy a náboženství, pokorné sklonění se nespolehlivému rozumu před jistotou víry. Doporučoval věřit v Boha, neboť náboženství poskytuje klid duše. Ve svých základních spisech reagoval pružně na všechny základní ideové problémy své doby. Masarykova filozofie spojovala požadavek empirického bádání a racionalistické kritiky s uznáním role emocionálních a volních postojů člověka ke světu s požadavkem zkoumat metafyzické problémy, zvláště otázky smyslu světa a života člověka. Masaryk tím zdůraznil antropologické, etické a praktické (životní) poslání filozofie. Posiloval vlivy anglosaského myšlení, oslaboval působení německé, zvláště hegelovské, filozofie a marxismu. Masarykovy historické podněty měly ve spojení s velkou společenskopolitickou autoritou jeho osobnosti silný vliv na české filozofické myšlení, na českou sociologii a na ideologii české sociální demokracie. Měl vliv na Emanuela Rádla a řadu dalších filozofů a sociologů. 9.4 Emanuel Rádl ( ) Životopisné údaje Byl profesorem na Karlově univerzitě v Praze, představitelem Masarykova filozofického realismu v období mezi dvěma válkami a jednou z nejvýznamnějších osobností českého filozofického života. Byl redaktorem

74 vědeckých časopisů Nové Atheneum a Křesťanská revoluce, předsedou Jednoty filozofické, členem redakce České mysli. Původním vzděláním byl biolog, Před první světovou válkou publikoval práce z biologie a z přírodovědeckého východiska, na rozdíl od sociologicky orientovaného Masaryka, rozvíjel všechna základní témata Masarykovy filozofie. Dílo Dějiny vývoje teorií v biologii Úvahy vědecké a filozofické (1914. Moderní věda (1926) Filozofie a teologie ( ) Dějiny filozofie I.-II. ( ) četné studie o náboženství a politice, o vztahu Východu a Západu, o německém problému, o filozofii českých dějin. Řešil problémy předmětu a metod moderní vědy, dospěl až k přísně vymezené podřízenosti vědy filozofii a filozofie teologii. Propracoval se k syntetickému pohledu na dějiny filozofie. Rádl měl silný vliv na protestantské kruhy. Jeho jediným skutečným myšlenkovým nástupcem byl Jan Patočka. 9.5 Jan Patočka ( ) Životopisné údaje Přednášel dějiny filozofie na Karlově univerzitě. V letech studoval ve Francii, kde poprvé slyšel Husserla přednášet. Byl jedním z jeho posledních žáků. V roce studoval v Berlíně a Freiburgu u Husserla a Heideggera. Později přispěl k tomu, že Husserl přednášel i v Praze - přednáška Krize evropských věd, která byla jádrem jeho nedokončeného posledního díla. V roce 1936 se Patočka habilitoval. V roce 1949 musel z univerzity odejít. Vrátil se tam jako profesor až v roce 1968 a v roce 1972 musel znovu odejít. Na pravidelných soukromých seminářích seznamoval posluchače s problematikou fenomenologické filozofie. Na sklonku života se stal jedním z hlavních iniciátorů a prvních mluvčích Charty 77. Přirozený svět

75 Ve své první knize Přirozený svět jako filozofický problém řešil otázku smyslu filozofie, její vztah k vědě a její poslání v životě člověka vůbec. Smysl filozofie viděl v úsilí o vytvoření uceleného, jednotného obrazu o světě a v hledání místa lidského bytí v tomto světě. Jeho výklad přirozeného světa není výkladem věcí, s nimiž se setkáváme, nýbrž analyzuje to, díky čemu věcem rozumíme, což je svět v původním významu slova. Zkoumat přirozený svět znamená zachytit to, co nějak podstatně patří ke všem způsobům lidského života, co je všem společné. Přirozený svět je třeba pochopit, jako základ všech možností naší existence. Patočkova filozofie přirozeného světa jako pohybu lidské existence je fenomenologie dovedená od Husserla přes Heideggera až do naší doby. Dílo Přirozený svět jako filozofický problém (1936), habilitační spis J. A. Komenský Nástin života a díla (1957) Bolzanovo místo v dějinách filozofie (1958) Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové (1964). Přeložil Hegelův spis Fenomenologie ducha (1960). Úvod do Husserlovy fenomenologie (1965 Filozofický časopise č. 5) Kacířské eseje o filozofii dějin (1990) Z let po druhé světové válce pocházejí především jeho studie komeniologické, bolzanovské a práce z dějin antické a novověké filozofie. Spolu s J. Kopeckým a J. Kyráškem vydal knihu J. A. Komenský Nástin života a díla. Vrcholem jeho filozofického uvažování jsou Kacířské eseje o filozofii dějin, které představují nejdůležitější výtěžek o jeho filozofii dějin, v němž pokračoval po druhém nuceném odchodu z filozofické fakulty. 1. Čím přispěla česká filozofie světové filozofii? 2. Který z českých filozofů dosáhl světového významu? Zdůvodněte.

76 10 Filozofie úcty k životu a důstojnosti člověka. Fenomény důstojného umírání Nikdo neví, co je smrt a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem; třeba je pro člověka největším dobrem. [Platón ( př.n.l.) ] Pojetím obsahu důstojné umírání se zabývají filozofové, psychologové, zdravotníci, teologové a další. Filozofii úcty k životu rozpracoval ve svém filozofickém díle Kultura a Etika Albert Schweitzer. Pro mnohé lidi splývá strach ze smrti se strachem z umírání, které je spojováno s obavou z utrpení a bolesti, s bezmocí, izolací a prožívanou osamělostí, závislostí a ztrátou osobní identity a důstojnosti. Strach ze smrti je jevem všeobecně lidským. Každý chce žít v pravém slova smyslu do okamžiku smrti. Záleží na každém z nás, co uděláme pro to, aby lidé umírali pokojně a důstojně. Strach ze smrti je fenomén, s kterým se běžně setkáváme, považujeme jej za něco biologicky daného, nutného a zcela přirozeného, projevem je úzkost. Jeho hlavním zdrojem je uvědomění si vlastní konečnosti. Strach je daní za lidskou individualitu a autonomii, které bývají doprovázené prožitkem osamělosti v hraničních životních situacích. Představa smrti je něčím zcela nepatřičným, protože přichází příliš brzy. Z trochu jiného hlediska je nepřiměřený strach ze smrti dán i jejím tabuizováním. Jedinec pak nemá možnost se na ni vnitřně připravovat. 19 Klíčová slova Autonomie, důstojnost, jedinečnost, odpovědnost, respekt, strach, smrt, Filozofie důstojnosti lidské osoby Důstojnost lidské osoby spočívá v nedotknutelném právu každého člověka. Práva člověka jsou společná všem lidem a platí i pro ty, kteří jsou slabí a jsou závislí na druhých lidech. Jenže umírající člověk se mnohdy stává vyloučeným, opuštěným, vyhnaným ve společnosti, kde vedle sebe stojí izolovaně jednotlivec. Rodina se vytrácí a jednotlivec mnohdy ztrácí smysl pro povinnost vůči druhému člověku. Dokladem toho je stále více chybějící pocit sounáležitosti se slabšími členy společnosti - včetně starých a umírajících. 20 V mnoha historických kulturách bylo stáří obdařeno důstojností a provázeno úctou. Lidé 19 Vymětal, 2003, s Taylor Ch.,2001, s.34

77 starší věkem byli uznávání pro svou moudrost, zkušenost a vnímáni jako nenahraditelné dědictví každé rodiny a rodu. V důsledku různých ekonomických, sociálních a lékařských vymožeností vystoupila v dnešní společnosti do popředí kultura mladých. Představy stáří a umírání působí bizarně a nepřirozeně, nikoli jako nevyhnutelná a očekávaná část našeho života. 21 Současná moderní společnost téměř vytěsnila smrt jako přirozenou součást z každodenního života rodin a komunit. Ta je dnes brána více méně jako selhání medicíny. S tím souvisí i představy o stáří a o umírání, které působí bizarně a nepřirozeně, nikoli jako nevyhnutelná a očekávaná část našeho života. Jsou kultury, které nepěstují kult mládí. Stárnutí, nemoc a smrt mají v těchto společenstvích své přirozené místo. Za těchto podmínek člověk dokáže s daleko větší pravděpodobností chápat smrt jako něco, co lze očekávat, jakkoli je to bolestné a nevítané S tímto postojem je spojeno i vnímání smrti okolím, které může žal mnohem lépe přijmout a pochopit. 22 Důstojnost člověka, hodnota života Zdraví zahrnuje aspekty fyziologické, psychologické, interpersonální a sociální, které jsou v každém člověku neoddělitelně spojeny. Umírání není nemoc, také to není zdraví. Je součástí života. Je tedy otázkou, jak přijmout umírání? Z pohledu druhého, který se tu vynořuje jako někdo, kdo je konfrontován s umíráním se můžeme a musíme zaměřit na jeho postoj k umírajícímu a jeho jednání v situaci umírání. V každé situaci je mravní jednání definováno v termínu jeho záměru a jeho přiměřenosti ke kontextu osoby a její situace. V ošetřovatelství je zachování důstojnosti člověka v posledních chvílích života jedním z nejdůležitějších úkolů. Důstojnost je zdůrazňována nejen v právech pacientů a ve všech etických kodexech, ale musí být realizována hlavně ve vzájemném vztahu dvou osob v procesu péče. Jak chápat důstojnost člověka? Důstojnost lidské osoby spočívá v nedotknutelném právu každého člověka na život.nedůstojné je takové jednání, které je proti životu. Nedůstojné je vše, co uráží samu podstatu lidského života. Důstojnost člověka je v jeho existenci, v jeho životě a život je dobro, to je zdůrazňováno již v Bibli. Důstojnost člověka je nejvíce ohrožena v situaci, kdy je nejkřehčí a nemá žádnou možnost se bránit. Nebezpečí narušení důstojnosti člověka hrozí tam, kde jsou nevyléčitelně nemocní a umírající. V sociálním a kulturním kontextu dnešní doby, kdy se obtížněji přijímá a snáší utrpení, jsou lidé spíše pokoušeni k tomu, aby zcela odstranili problém utrpení tím, že ho prostě vyloučí a tabuizují. Utrpení neohrožuje důstojnost člověka. Utrpení patří do života, i když silné prožívání utrpení zvyšuje pocit úzkosti a neštěstí, někdy dokonce zoufalství. 23 Role sestry V procesu umírání je jedinec, zvláště chronicky nemocný, odkázán na podporu profesionálních zdravotnických skupin. Sestra je tím profesionálem, který s umírajícím tráví nejvíce času, samozřejmě pokud je hospitalizován ve zdravotnickém zařízení. Od sestry se tedy očekává, že poskytne žádoucí odbornou podporu nemocným v terminálním stádiu tak, aby respektovala pacientovu důstojnost. Respektování a zachování důstojnosti je možné jen 21 DiGulio, 1997, s DiGulio, 1997, s Evangelium Vitae, část 15

78 ve spojení s dalšími fenomény, kterými jsou úcta k člověku, spravedlnost, autonomie, prospěšnost, důvěrnost atd. Úcta S důstojností člověka se nejúžeji pojí úcta k člověku. U ošetřujícího personálu je to úcta k sobě samému a úcta k jiným lidem. Úctou k sobě ukazujeme, nakolik si ceníme sebe a úctou k ostatním zase vyjadřujeme, jakou hodnotu vidíme v nich. To, jak člověk vnímá sám sebe, jaké má sebehodnocení a sebeúctu se odráží v zacházení s jinými lidmi. Umět s druhým zacházet s úctou může být v praxi velmi obtížné, zvláště když se jedná například o sociálně problémové skupiny. Každý člověk si zaslouží úctu, to znamená, že máme na zřeteli jeho cíle, kterých chce dosáhnout a ty bychom mu také měli pomoci naplnit. Autonomie Úcta k člověku je velmi úzce propojena s etickým principem respektu k autonomii. Autonomní osoba je ta, která je schopna uvažovat o osobních cílech a na základě takových úvah jednat. Každý jedinec je nejlepším strážcem svých zájmů, proto bychom ho měli (vzhledem k jeho zdravotnímu stavu) zapojovat do rozhodování o sobě a o všem co se ho týká. Autonomie je schopnost řídit, zvládat a ovlivňovat způsob každodenního života podle určitých pravidel a představ. Člověk nabývá pocitu zachování nezávislosti, což je pro něj projevem důstojnosti: Moje rozhodnutí jsou především moje. Svoboda rozhodování patří k hlavním zdrojům lidské důstojnosti. Zásada důstojnosti se vztahuje i na lidi, kteří již nejsou schopni vlastního rozhodnutí. Být autonomní znamená řídit se vlastními pravidly (autos-samo, nomos-pravidla, vláda-zákon). Základem autonomie je svoboda a schopnost jednání (schopnost záměrné činnosti) Princip respektu k autonomii spočívá v uznání práva člověka na to mít vlastní názor, dělat rozumná rozhodnutí, jednat na základě osobních hodnot a přesvědčení. Porušit autonomii člověka znamená zacházet s ním jako s prostředkem tj. v souladu s cíli jiných, bez ohledu na cíle tohoto člověka. Princip respektu k autonomii spočívá v uznání práva druhého na vlastní názor, tj. činit rozhodnutí a jednat na základě osobních hodnot a přesvědčení s respektem k hodnotám a přesvědčením druhého, pomoci lidem v dosažení jejich cílů a posilování jejich vlastní kapacity jako jednajících. Autonomie je úzce propojena s principem beneficence. Splnění respektu k autonomii pacientů vyžaduje, abychom jim pomohli v překonání jejich závislosti na druhých. Na naše jednání působí nejrůznější faktory osobní, společenské kulturní politické, které jsou součástí naší podmíněnosti. I když o nich vědomě nepřemýšlíme, neseme si v sobě hodnoty a představy svého okolí, ať už se jich chceme držet nebo se proti nim vědomě bouříme. 24 Autonomie neznamená libovůli, je výsledkem tvořivého nakládání s tím, co máme k dispozici. Abychom mohli realizovat svou autonomii, potřebujeme dostatečnou svobodu jednat, ale také musíme být připraveni převzít za své jednání odpovědnost. Projevem vnitřní svobody je odpovědnost. Být odpovědný není totéž jako být poslušný. 25 Spravedlnost (Ekvita) Spravedlnost jako jediná z oblasti ctností je dobrem druhého, protože se vztahuje na druhého, uskutečňuje totiž to, co prospívá druhému. Filozofie úcty 24 Beauchamp, Childress, 2001, s Thompson, 2004, s. 31

79 k životu předpokládá porovnání toho co je, s tím co má být a to nejenom ve smyslu události, ale také činů jako události způsobené někým. Kromě toho je potřeba porovnat to, co je s tím, co by mohlo být a to v podobě činů osob s intencí konat dobro. 26 Otázkou je, proč by někdo způsoboval zlo druhému, většinou proto, aby činil dobro sobě samému. Každý člověk má právo na spravedlivé zacházení, které znamená: nezaujaté zacházení, dostupnost odborné pomoci, podání informací, zdvořilý a uctivý přístup, právo na soukromí, důvěrnost, zachování anonymity, prospěšnost. Prospěšnost (beneficence) Princip beneficence vyjadřuje morální povinnost jednat ve prospěch druhého, podporovat jeho sebejistotu a legitimní zájmy. Prospívat druhým je považováno za aspekt lidské přirozenosti, který nás motivuje jednat v zájmu druhých. Příklady pravidel beneficence v nejobecnější formě jsou: Ochraňuj a braň práva druhých. Předcházej poškození druhých. Odstraňuj okolnosti, které způsobují poškození druhých. Pomáhej postiženým osobám. Zachraň osoby v nebezpečí 27 Abychom mohli realizovat svou autonomii, potřebujeme dostatečnou svobodu jednat, ale také musíme být připraveni převzít za své jednání odpovědnost. Projevem vnitřní svobody je odpovědnost. Být odpovědný není totéž jako být poslušný. 28 Důvěrnost (confidentiality) Důvěrnost je nejčastěji definována jako zajištění, že informace jsou přístupné nebo sděleny pouze těm, kteří jsou k tomu oprávněni. O nežádoucím zpřístupnění určitých informací se proto hovoří jako o narušení důvěrnosti. Důvěrnost je také pojmenování vztahu mezi pacientem a zdravotníkem, kdy obě strany věří v nezpochybnitelnou pravdivost předávaných informací. Empatie Empatie je komunikační dovednost. Schopnost vcítění, vžití se do situace druhého je základem správného chování lidí k sobě navzájem, proto empatie nemůže absentovat. Empatický zájem o člověka znamená také myslet na blaho jiných osob a chovat se způsobem, který přináší prospěch. Respektování hodnot Lidé touží po mnoha různých hodnotách zároveň, jejich potřeby a přání mohou být tedy v dané situaci v rozporu. Respektování hodnot je vyústěním principu důstojnosti člověka a platí i v procesu umírání a je součástí všech výše charakterizovaných principů. 26 Wolff in Švec, 2006, s Beauchamp, Childress, 2001, s Thompson, 2004, s. 31

80 Pokud chtějí zdravotníci pomáhat pacientům, musejí přijmout vztah člověka k člověku a musejí sami sobě rozumět jako člověku, musejí sami sebe chápat jako člověka, který pečuje o sebe sama a má určité představy o tom kam tím směřuje. Obecně je úroveň této starosti o sebe sama (sebepéče) vázána na vývoj jedince v dané společnosti, jeho hodnotový systém a charakterové vlastnosti každého jedince. Člověk tak, jak o sebe pečuje, tím vyjadřuje chápání svoji existence, svůj rozvrh, který si stanovil, a který je i jeho směřováním do budoucnosti. Do tohoto rozvrhu je včleněno i jedincovo pojetí sebepéče. Vědomým jednáním ve smyslu sebepéče je jedinec schopen uskutečňovat svůj vlastní vývoj, podporovat pocit pohody stejně jako i svého zdraví případně důstojného umírání. Toto jednání je uskutečňováno jedincem v souladu s jeho chápáním vlastního bytí a je projevem jeho autonomní volby. 29 Umírající má právo na všechny požadavky života. Žije do svého posledního dechu a jeho nevysloveným požadavkem je zvládnout poslední úkol svého života důstojně a ve společenském komfortu a to je imperativ pro zdravotníky, pokud je umírající ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení, a měl by být imperativem také pro rodinu a v tom je úkol společnosti - kultivovat celou společnost tak, aby tento imperativ přijala. Důstojnost lidskému životu bychom měli projevit především v závěru života, kdy sám člověk hodnotí svůj vlastní život a kdy prostřednictvím projevů důstojnosti respektujeme a uznáváme jeho životní příběh. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Rezek, Praha 1996 BEAUCHAMP, T. L., CHILDRESS, J. F. Principles of biomedical ethics. Oxford: Oxford University Press, s. ISBN CALLANOVÁ, M, KELLEYOVÁ, P. Poslední dary. Praha: Vyšehrad, Cesta domů ISBN DiGIULIO, R; KRANZOVÁ, R. O smrti. Praha: Lidové noviny ISBN HALMO R., ŠIMEK J. Determinovanost vztahu pacient lékař. In Sociokulturní, právní, ekonomické a politické determinanty v ošetřovatelství a porodní asistenci, Olomouc: VUP, 2008, ISBN HALMO R., ŠIMEK, J. Odvrácená strana vztahu s pacientem. In: Důstojné umíráni, Olomouc ISBN HALMO, R. Sebepéče jako vědomé jednání člověk v procesu péče a její filosoficko etická východiska. Praha: Univerzita Karlova.1.lékařská fakulta. Ústav pro humanitní studia v lékařství. Disertační práce. rkp.práce JAN PAVEL II. Encyklika O životě, který je nedotknutelné dobro. Evangelium Vitae. Praha: Zvon, ISBN Halmo, 2009