REŽIE: JAN MIKULÁŠEK

Transkript

1 DIRECTED BY JAN MIKULÁŠEK REŽIE: JAN MIKULÁŠEK

2 Jan Mikulášek (1978) pochází z herecké rodiny, jeho dědeček Oldřich byl významným básníkem. Jan Mikulášek po necelých třech letech opustil studium režie na JAMU a vzápětí se stal uměleckým šéfem brněnského divadla pro děti Polárka, na které režisér vzpomíná s respektem: Polárka byla vyčerpávající. Je to divadlo, kde se nejspíš dodnes pracuje od rána do večera, a někdy se hrají až čtyři představení za den. Sílu na práci asi všem dává to, že se tu můžou věnovat autorské tvorbě. Naučil jsem se tam velice rychle pracovat, což se mi potom hodilo třeba u Bezručů, kde toho času na zkoušení taky moc není. V Polárce jsem poprvé pochopil, že šéfování a režírování zároveň není něco, čemu se mohu se svou povahou dlouhodobě věnovat. Pro mě jsou to dvě neslučitelná povolání 1 a hluboce obdivuju ty, kteří to zvládají s elegancí. Post uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče zaujímal od roku 2005 a spolu s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou ho proměnil v progresivní a reprezentativní scénu. Od roku 2007 je na volné noze a hostuje v řadě převážně moravských scén. Mikulášek patří k nejvytíženějším a nejplodnějším režisérům v českém divadelním prostředí. Dosud realizované inscenace (od roku 2003): Divadlo Petra Bezruče 2005: Story (Crimp), 2006: Tři sestry (Čechov), Zběsilost v srdci (Lynch), 2007: Evžen Oněgin (Puškin), 2008: Noc bláznů (Nowra), 2009: Divoká kachna (Ibsen), 1984 (Orwell), 2012: Na větrné hůrce (Brontëová) Národní divadlo moravskoslezské 2003: Caligula (Camus), 2004: Herkules a Augiášův chlév (Dürrenmatt), 2005: Královna Margot (Dumas), 2006: Sladký život (Fellini), 2007: Fantom Morrisvillu, 2008: Heda Gablerová (Ibsen), 2009: Král Oidipus (Sofokles), 2011: Gottland (Szczygieł) Národní divadlo Brno 2004: Past na myši (Christie), 2007: Krvavá svatba (Lorca), 2010: Elementární částice (Houellebecq), Korespondence V+W (Viceníková), 2011: Europeana (Ouředník) Divadlo Husa na provázku 2009: Hamlet (Shakespeare), 2011: Trapná muka (Čapek), To léto (Novotný), 2012: Doktor Faustus (Mann) Městské divadlo Zlín 2008: Chaplin ve světlech moderní doby (Fekar Mikulášek) Divadlo v Dlouhé 2010: Macbeth (Shakespeare), Láska a peníze (Kelly).

3

4 Vedle toho patří k režisérům z nejoceňovanějších hned dvě inscenace se objevily v desítce nejlepších počinů loňského roku v anketě Divadelních novin a zároveň nejdiskutovanějších. Jeho režie mnohdy kritickou i diváckou obec rozdělují, což lze vnímat jako ocenění samo o sobě. V čem vidí původ svého úspěchu sám autor? Kdybych to měl říct prostě, tak myslím, že beru divadlo smrtelně vážně a že mám kolem sebe šikovné lidi. Taky jsem se časem pár věcí lépe naučil. Při výběru divadla, textu a obsazení jsem přestal dělat kompromisy. Divadla mají své specifické provozně/dramaturgicko/politické potřeby a od vás se vlastně žádá, abyste jim vyšel vstříc. To už nedělám, není to k ničemu, říká Mikulášek a dodává: Během zkoušení se naopak snažím být maximálně otevřený, když někdo přijde se zajímavým řešením, vyzkoušíme to. I kdyby to byl nápad uklizečky. Nicméně když se podívám na současnou úroveň českého divadla ve srovnání s Polskem, Německem, Maďarskem, tak být v tomto kontextu titulován jako oceňovaný český režisér není žádným vyznamenáním, spíš naopak. 2 Mikuláškův přístup je charakteristický důrazem na stylizaci, fascinací žánrovými pravidly a dále silnou vírou v příběh. Vychází z podrobného čtení situací a charakterů, aby se následně osvobodil a prudce odrazil od zatěžkávacího realistického vidění. Ruší snahu o psychologický realismus a na jeho místo dosazuje hyperbolu, nadsázku, stylizaci. Význam textu podporuje či převrací zvnějšku: dekonstrukcí fyzického jednání herců a stylizovanou artikulací. Vyhrocená formálnost, techničnost, to mě jako fenomén zajímá, svěřuje se režisér a dodává: V poslední době už na tak důslednou přesnost v projevu herců a v práci s ostatními složkami inscenace nekladu takový důraz. 2 Divadlo pro něj není jen platforma k hlásání velkých myšlenek, ale kolbiště, ve kterém každá postava musí obhajovat svůj názor. I významově upozaděné postavy s sebou nesou téma, čímž se struktura textu obohacuje, vrásní, témata přinášená figurami se zmnožují a vztahy znesnadňují. To, že naše inscenace vyvolávají někdy velice ostré reakce, je pro mě jasný komentář k tomu, v jaké situaci české divadlo je. Já si nepřipadám, že bych dělal provokativní avantgardu, dělám svým způsobem konzervativní divadlo. A jestli tohle vyvolává nějaké bouře, tak si myslím, že stačí malinko a skandál v Čechách určitě není problém. Asi jsme víc měšťáci, než si myslíme. 2 Mikuláškova režie je výrazně ovlivněna filmovými postupy kromě toho, že ve výčtu jeho práce nalezneme řadu filmových přepisů, jsou

5 prvky filmové řeči přítomné i na scéně. Pracuje se střihem, s detailem, s opakováním, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Při práci cítím nutkání k přesné rytmizaci a opakující se motivy mi v tom pomáhají. Snažím se divadelní tvar co nejvíce vzdálit od všednosti a zřetelný temporytmus někdy dokáže v běžných věcech odkrýt poezii, nečekanou dynamiku. Opakování je pro mě také výrazem určité absurdity a grotesknosti lidského jednání ne náhodou je každý gag založen právě na opakování a rozvíjení nějakého motivu. 2 Mikuláškovou metodou, ač to u tak oslavovaného a progresivního režiséra může znít paradoxně, je ilustrace. Co se řekne, se taky zahraje, dosloví, případně doplní výmluvnou rekvizitou. Tento v zásadě naivistický postup však režisér umí obvykle užít se značnou nadsázkou a invencí vyváří tak nový svět. Vojtěch Varyš, Týden

6 Druhou výraznou inspirací je výtvarné umění, ze kterého přebírá důraz na mizanscénu a svícení. Tvar Mikuláškových inscenací je nepřehlédnutelný a specifický, přičemž však forma nedusí obsah. Mikulášek dokazuje, že přísně stylizovaný herecký projev je nositelem nuancí a obsahu mnohem naléhavěji než ona rozšířená tendence k psychologickému prožitku.4 Mnohými kritiky mu přesto bývá ještě vyčítáno, že s herci na scéně zachází jako s loutkami, což zásadně odmítá: Ono to tak možná v těch inscenacích nevypadá a z mnoha stran jsme obviňováni, že je to až loutkoherectví, ale už jenom tím, že moji rodiče byli herci a že jsem s nimi strávil polovinu svého dospívání ve zlínském divadle, mám k náročné herecké práci přirozený respekt. Nedovedu si představit, že bych pracoval v rozporu s herci. Potřebuju s nimi být během zkoušení v souznění a potřebuju, aby koncepci, se kterou přicházím, maximálně přijali. Aby jí porozuměli, aby je bavilo ji naplňovat a aby pro ně byla zároveň i vodítkem ke konkrétnímu, třeba stylizovanému projevu. Takže herec je pro mě naprosto zásadní a dominantní složkou inscenace. 2 Mikuláškovy inscenace jakoby měly svoji partituru, ve které je zapsán každý pohyb, každé gesto, každá intonace, každá rekvizita a její použití, přičemž vše je dopracováno do posledního detailu. Takový postup s sebou nese jistá rizika, pokud si herci neporozumí s režisérem. Ladislav Vrchovský, ČRo 3 Vltava Měl jsem určitě na setkání s ním velké štěstí. Myslím, že jsem v něm objevil svého generačního režiséra, jestli to tak mohu říci. Jakkoli jsme se na škole nepotkali. Vnímám ty inscenace jako opravdovou spolupráci, která směřuje odněkud někam. rozhovor s Jiřím Vyorálkem, Divadelní noviny Překvapivý výklad textu, který často rozrušuje jeho tradiční chápání a téměř vždy boří zažité konvence a nefunkční klišé, opírá Jan Mikulášek o výraznou scénografii Marka Cpina, svého stálého spolupracovníka už od angažmá v Polárce. Jejich jedinečné a v českém prostředí ojedinělé tvůrčí spojenectví je podepsáno pod více než přes dvacítkou pozoruhodných děl: Naše představy se shodují absolutně, říká Cpin, od začátku se o nich bavíme, přijdeme s prázdnými hlavami, do ničeho se vzájemně nenutíme. Líbí se nám stejné věci, máme shodný pohled na

7 divadlo. Úplně nejlepší na naší spolupráci je, že předem tuším, jak Honza inscenaci pojme. Proto snad umím udělat scénu tak, aby splňovala jeho představy. Často ani nemusím dělat návrhy na první schůzky, vidíme ji stejně. Ovlivňujeme se navzájem. Snaží se moje nápady vždy využít a já samozřejmě respektuji jeho vnímání. Je to nejpropojenější spolupráce, jakou jsem kdy zažil. Jako kdyby vše vytvářel 3 jeden člověk. Cpinovy výrazné kostýmy se i v současných hrách vyznačují důslednou stylizací, je to scénograf zásadního jevištního gesta, které z výpravy činí klíčový element. Estetizace však nikdy není samoúčelná, spíš dává celku další pro diváka nečekaný rozměr. Marek je pro mě zásadní. Kromě toho, že má vkus, humor a talent, se nepohybuje od rána do večera v divadelním prostředí, což je důležité. Vedle scénografie má ještě jinou práci, takže má od divadla zdravý odstup, který zas poněkud 2 schází mně. Jan Mikulášek je také poučený v žánrech, inklinuje ke groteskní stylizaci, pro kterou nachází prostor i ve velkých dramatech. Hledat všeprostupující téma v jeho režiích je svízelné, neboť volba titulů zahrnuje

8 jak klasická dramata (Hamlet, Heda Gablerová, Krvavá svatba, Tři sestry), tak i populární kusy (Charlie ve světlech moderní doby, Fantom z Morrisvillu). Jedním z mnoha témat, která se v jeho tvorbě znatelněji rýsují, je situace člověka, který se ocitá před zásadní volbou prožívá jistou nespokojenost se stávajícím řádem věcí a zároveň i strach ze změny. Člověk ničený konvencemi a dusící morálkou, který ať už se pokusí o realizaci vnitřní revolty či ne, končí tragicky. Nejvíc mě asi zajímá, jak se člověk chová v mezních situacích, kdy je okolnostmi přinucen odhodit veškeré společenské masky, kdy se zjevuje v celé své nahotě, vysvětluje Mikulášek. A zároveň mě baví sledovat to každodenní neumětelské předstírání, lež, pokrytectví, křeč a s tím vším 1 spojenou trapnost. Trapnost mě fascinuje, trapnost jako úděl člověka. Rok režiséra Festival Divadelní Flora představuje tvorbu Jana Mikuláška pravidelně už od roku 2006, kdy uvedl jeho ceněný debut s ansámblem Divadla Petra Bezruče, drama Martina Crimpa Story. Bezruči se festivalu účastnili i v následujících letech: v roce 2008 se vrátili s adaptací Puškinova Evžena Oněgina, oceněnou Nadací Českého literárního fondu, v roce 2009 pak s přepisem Orwellova románu 1984 a rok nato s Ibsenovou Divokou kachnou. Posledně jmenovaný titul spolu Mikuláškovým Hamletem z Divadla Husa na provázku skvěle zapadl do tématu festivalu DF 2010 Nová klasika. Loňská Divadelní Flora nabídla také dvě Mikuláškovy inscenace: s Macbethem přijelo Divadlo v Dlouhé Praha a vůbec poprvé se festivalovému publiku představilo Divadlo Reduta Brno s představením Korespondence V+W, které posbíralo řadu ocenění (Cena Divadelních novin, Cena Nadace Českého literárního fondu a druhá příčka v anketě kritiků Ceny Alfréda Radoka). Letošní ročník festivalu Divadelní Flora dává ve své sekci Režie: Jan Mikulášek jedinečnou možnost nejen v uceleném profilu vidět inscenace jednoho z nejtalentovanějších českých režisérů, ale zároveň také sledovat rok režiséra od premiéry v lednu 2011 po premiéru v dubnu 2012, 15měsíční období práce, vznik pěti různorodých děl, vytvořených s týmž scénografem. Z nabídky pěti festivalových inscenací hned čtyři tvoří původní dramatizace, které Mikulášek napsal sám, či ve spolupráci s místními dramaturgy (Marek Pivovar, Dora Viceníková, Marta Ljubková a Barbara Gregorová), všechny na moravské půdě. Nabízí se otázka, proč dává

9 režisér přednost vlastním dramatizacím před divadelními hrami? To je velice prozaické. Já totiž, musím se přiznat, moc neumím číst hry. Mně sebelepší hra začne po osmi stránkách nudit. Nevím, jak to vzniklo Možná na škole, kde jsme museli každý den přečíst snad dvě hry, čímž jsem si vytvořil totální odpor ke čtení dramatických textů. A druhá věc je, že román většinou nabízí možnost výraznějšího autorského vkladu už při dramatizaci. Já bych vlastně nejradši dělal autorské divadlo. To bych ale musel umět psát, což bohužel neumím, takže je pro mě nejlepší vyjít z nějakého většího materiálu, což skýtá třeba román, a selekcí se k tomu 1 textu a tématu nějak autorsky vyjádřit. V lednu 2011 měla premiéru dramatizace knihy reportáží polského publicisty Mariusze Szczygieła, ke které Jan Mikulášek přistoupil v tandemu s dramaturgem Markem Pivovarem. Už během minulé spolupráce v Národním divadle moravskoslezském si prý oba navzájem půjčovali knihy a Gottland byl mezi nimi. Myšlenka inscenovat Gottland tak nějak vířila kolem více divadel. Poprvé jsem ten nápad slyšel z úst Martina Františáka, myslím, že Jirka Havelka zamýšlel divadelně zpracovat příběh sochaře Švece atd. Nejprve jsem vyjednával s Provázkem, pak 2 jsem titul navrhl v Ostravě, popisuje režisér. Jeho samotného se přitom nejvíce dotknul osud sochaře Otakara Ševce, autora Stalinova pomníku na Letné, protože jde o nesmírně tragický a v mnohém i groteskní příběh, v němž se odráží osud Československa po druhé světové válce. A taky s sebou nese téma ztracené paměti národa, když Mariusz Szczygieł zoufale pátrá po pamětnících a svědcích těch tragických situací. Když už někoho najde, ten si nevzpomíná, nebo vlastně nechce na nic vzpomínat. K bolestným 6 věcem se neradi vracíme, nejen my Češi. Po režiséru Vladimíru Morávkovi, jenž ve své scénické koláži Cirkus Havel v Huse na provázku volně použil Szczygiełovu reportáž o Martě Kubišové, se bestselleru Gottland dostalo tentokrát kompaktnějšího zpracování. Mikulášek se poté v Divadle Husa na provázku (CED) zapojil do projektu Jirka Kniha hledá autora Kde Shakespeare můj? Cyklus scénických čtení představil sedm současných českých textů v režii sedmi režisérů. Mikuláškova jedna sedmina, hra Ondřeje Novotného To léto, se stala součástí repertoáru. V dubnu 2011 pak Mikulášek opět na Provázku představil svou další dramatizaci Trapná muka, jež vznikla na základě dvou raných povídkových knížek K. Čapka Boží muka a Trapné povídky.

10 Dnes už radši hledám humor ve vážnějších věcech, než abych hledal něco vážného v komických situacích. Současné texty a dramatizace a nejlépe dramatizace současných textů dovolují autorský vklad 5 už při upravování samém. O čem jiném hrát, než o tom, co se děje teď? vysvětluje Mikulášek, jemuž se dalším zdrojem inspirace stala Europeana, útlá knížka esejisty a překladatele Patrika Ouředníka. Opět šlo o text nedivadelní, dosud divadelně nezpracovaným a tím pro divadelníka provokativní: Je to text složitý a netypický pro divadelní zpracování, proto jsem si jej vybral. Neměl jsem direktivní představu, výsledný tvar inscenace vznikal intuitivně, z podnětů herců i improvizací. 7 Já jsem pak tyto impulsy dotáhl do jednoho celku, říká o práci na další dramatizaci režisér Jan Mikulášek, jenž se tak jako v případě Gottlandu dobrovolně zřekl práce s klasickou narací a musel hledat jiné jevištní postupy. Zkoušeli jsme nové výrazové prostředky, především v úvodu inscenace (Gottland, pozn.) a ve druhé polovině. Šlo jen o takové náznaky, ke skutečnému naplnění některých nových principů došlo až v inscenaci Europeana. Východiskem je nedialogický text, kolektivní herectví. To obě inscenace sbližuje, jinak v nich je pro mě osobně obrovský rozdíl práce na Gottlandu probíhala v duchu naprostého

11 neporozumění, Europeana byla radostným a tvůrčím setkáním s lidmi, 2 kteří jsou mi blízcí, svěřuje se režisér. Po Elementárních částicích a Korespondenci V+W šlo v tomto případě o třetí úspěšnou spolupráci s dramaturgyní Dorou Viceníkovou v Divadle Reduta Brno, za niž si Mikulášek vysloužil dokonce post Osobnost měsíce Divadelních novin 13/2011. Zdůvodnění v mnohém předeslalo budoucí úspěchy Europeany v Cenách Alfréda Radoka (2. místo) a v Cenách Divadelních novin (4. místo): Režisér Jan Mikulášek už několik sezon odevzdává jednu pozoruhodnou inscenaci za druhou. Zejména jeho práce v brněnské Redutě oprávněně budí pozornost diváků a odborné veřejnosti. Poslední inscenační počin Europeana je dílem velké režijní imaginace, která se spolu s herci úspěšně poprala s tragikomickým tématem 20. století. Sám Mikulášek v souvislosti s uvedením Gottlandu a Europeany poodhalil své možné budoucí směřování: Vyhovuje mi, že jde o projekty, ve kterých nevycházím z pevných, tradičních textů. Myslím, že i do budoucna budu víc směřovat tímhle směrem, a rád bych se časem možná úplně osamostatnil od ansámblových divadel a dělal projekty, kde si vyberu kompletní tým nezávisle na dramaturgii divadla. To je 1 takový můj sen Naproti tomu výběr titulu Láska a peníze anglického dramatika Dennise Kellyho v jistém ohledu provází dvojí atypičnost jde o nemilosrdnou komedii ze současnosti, která jak pro Divadlo v Dlouhé, tak pro Mikuláška znamená vybočení z řady. Pražské divadlo je známé klasickými tituly či oprašováním pozapomenutých dramat a režisér Mikulášek, jak přiznal, dává v poslední době přednost dramatizacím knižních předloh před hotovou divadelní hrou. Téma a styl Kellyho tragikomedie si jej však získaly: Kdybych měl nějak banálně shrnout náladu nebo téma textu, tak pro mě spočívá v tom, že současná společnost sama na sebe vytváří tlak, jemuž jednotlivci nejsou schopni čelit, tvrdí Mikulášek. Naše psychika není uzpůsobena tomu, jaké struktury jsme si v 21. století nastavili a musíme v nich žít. V textu sledujeme skupinu postav, které se tváří, že tomuto tlaku jsou schopny odolávat, že jsou naprosto v pořádku, že jsou normální a korektní. My ovšem vidíme, že tomu tak není, že jsou to postavy, které prošly hlubokou deziluzí a životníma prohrami. Jediný způsob, jak se dokáží realizovat, je skrze násilí, výbuch agrese, skrze nějakou destrukci vztahů nebo předmětů. To zní temně, ale Kelly je velice ironický autor a jeho hlavní vlastnost je pro mě potměšilost. Nejen

12 ve výběru témat, v tom, jak odkrývá jednotlivé figury, ale i ve struktuře textu. Musím říct, že jsem se s něčím podobným zatím nesetkal. Text je členěn na jednotlivé výstupy a každý z nich má svůj specifický tvar. Někdy jde o monolog, jindy je to klasický dialog, některé texty jsou adresovány přímo divákům. Napětí mezi až klasickou konverzační břitkou komedií 5 a jistou experimentální formou je pro mě hrozně zajímavé. Po rozpačitě přijatém Macbethovi v roce 2010 (pražský debut režiséra jinak veskrze pracujícího na moravských scénách) tak Mikuláškův návrat do Divadla v Dlouhé v listopadu 2011 znamenal senzaci a režisér se stal podruhé v krátké době Osobností měsíce Divadelních novin, které o něm napsaly: Přestože se jedná o teprve druhé setkání Jana Mikuláška s hereckým souborem Dlouhé, spolupráce jim prospívá. Kellyho důmyslně komponovaného a jazykově lakonického textu se zmocňují s ironickým nadhledem, který drsné poselství hry staví do zneklidňující roviny: opravdu se dokážeme zasmát i tak odpudivě krutým detailům? 10 Režisérova obrazivost a herecká tvořivost dokázaly, že to možné je. První Mikuláškova inscenace premiérovaná v roce 2012 Na větrné hůrce je hned dvojím návratem jednak se Mikulášek vrací po dvou sezónách do Divadla Petra Bezruče, své někdejší domovské scény, jednak je to inscenační návrat ke klasickému dílu, i když v druhém případě je to zdánlivé. Jak sám Mikulášek podotýká, román Brontëové je nejen v českém prostředí nedoceněný, ale především po desetiletí špatně interpretovaný: Byl jsem překvapený tím, jaký rozpor je mezi obecnou představou o tomto románu a skutečností. Hůrka je přes všechny dobové nánosy vším jenom ne červenou knihovnou. Je výpovědí o bezvýchodnosti lidských vztahů, krutosti, sobectví, sebestřednosti, slabosti, agresi. Násilí tu hraje důležitou roli, jako nejzazší a nejjednodušší řešení složitých lidských situací. A kolem nic než vichr a zdivočelí 8 psi. Současně nazřený klasický titul kritičce Lence Dombrovské připomněl legendární představení Evžen Oněgin, které Mikulášek u Bezručů realizoval v roce 2007: Poetika Jana Mikuláška samozřejmě prošla vývojem a v inscenaci Na větrné hůrce se stylizované herectví projevuje jinak. V Evženu Oněginovi to byly pomalé, ladné pohyby a pózy. Dnes jde spíše o divokou expresivitu, která působí méně důsledně, avšak 11 stejně efektně. Zatím posledním, ještě čerstvým počinem Jana Mikuláška je zpracování vrcholného filosofického románu Thomase Manna Doktor Faustus

13 v Divadle Husa na provázku, které mělo premiéru v dubnu Ačkoli si Mikulášek hudební doprovod ke svým inscenacím vybírá či dokonce komponuje nezřídka sám, protentokrát scénickou hudbu svěřil skladateli Petru Hromádkovi. Příběh o geniálním skladateli Leverkühnovi bývá označován jako hudební román. Původní záměr byl nechat se vést strukturou klasické symfonie, jejími větami. Myslím si ale, že se nám záměr trochu rozpadl pod rukama stejně jako se rozpadá společnost, o které Mann vypráví. Konec měšťanské epochy. Proto jsme strukturu 9 nechali volnější, vysvětluje Mikulášek. Rozsáhlá šestisetstránková předloha v sobě skýtá stovky témat, nejen to v názvu proklamované faustovské, jak režisér dodává: Mannův román nemá menší ambice než být románem své doby. I když vypadá zdánlivě nedramaticky, nedivadelně, tak v sobě má desítky až stovky témat. Je to inspirativní materiál. Říká se, že inspiraci pro hlavní postavu si bral nejen ze Schönberga, ale i z jiných autorů tzv. nové hudby, jíž paradoxně opovrhoval. V tom se projevuje určitá dvojznačnost tohoho románu totiž že hlavní postavě, kterou Mann ve svých denících popisuje jako svou postavu nejzamilovanější, dává roli narušitele sta-

14 9 rých pořádků. Ze všech festivalových titulů Jana Mikuláška je přesahem k neustále skloňované širokospektrální krizi poslední titul nejzávažnější, výstražný a současně deziluzivní. Jan Mikulášek v současné době režíruje v Divadle Reduta Nenápadný půvab buržoazie podle slavného filmu Luise Buñuela a J.-C. Carrièra (premiéra ). Satirický příběh o skupince přátel z vyšší společnosti, jejichž pokusy sejít se ke společnému obědu, večeři nebo čaji vždy končí neúspěchem, zapříčiněným až absurdními 4 okolnostmi. Jídla se bude týkat i další titul v Redutě zamýšlený na červen 2013 autorská inscenace Gurmáni, jež zpracovává téma jezení, pití, stolování, tloustnutí z nejrůznějších úhlů s důrazem na nesmyslnost, vyprázdněnost, surreálnost toho počínání. Skutečnou otázkou od počátku života až do současnosti totiž není, zda být či nebýt, ale zda sežrat, nebo být 4 sežrán. Mikulášek tak naznačuje, že se ve své tvorbě hodlá nadále soustředit na dramatizace textů a směřovat k autorským inscenacím. A k čemu by podle něj mělo směřovat současné divadlo? Já si myslím, že by divadlo mělo směřovat především ke kultivaci společnosti. A nejenom ve výběru témat, ale i v tom, že bude pracovat s nějakou estetickou kvalitou představení, se strukturou inscenace, s jakousi harmonií celku. I když to téma třeba nebude prudce aktuální, tak může kultivovat vnímání diváků, říká Mikulášek. Myslím, že máme vlivem socialistického realismu pokřivený vkus. Na tom, že je divadlo třeba jen krásné, není nic špatného. Myslím si, že naše kritika vnímá divadlo hodně literárně, ale vizualita je výraznou složkou divadla a tvar, který je esteticky vytříbený a má svou pevnou stavbu, může povznášet a odkazovat k nějakému vyššímu řádu. V době efektivity, produktivity a racionalizace je podle mě potřeba, aby divadlo v lidech provokovalo jejich vlastní imaginaci, znejistilo jejich přísně rozumové vnímání reality, možná aby je i trochu zmátlo. Věřím, že jenom přes určitý rozklad 1 a znejištění může dojít k určitému posunu ve vnímání a cítění.

15 Jan Mikulášek (b. 1978) After the unfinished course in direction at JAMU Academy Brno, Jan Mikulášek became the artistic director of the children's theatre Polárka in Brno. From 2005 to 2007, he was the artistic head of the Petr Bezruč Theatre. There he made a number of successful productions 2005: Story (Crimp), 2006: Three Sisters (Chekhov), Wild at Heart (Lynch).He has continued to work with the company as a guest director 2007: Eugene Onegin (Pushkin), 2008: Cosi (Nowra) 2009: The Wild Duck (Ibsen) and 1984 (Orwell), 2012: Wuthering Heights (Brontë). He also works regularly with the National Moravian-Silesian Theatre 2003: Caligula (Camus), 2004: Hercules in the Augean Stables (Dürrenmatt), 2005: Queen Margot (Dumas), 2006: La Dolce Vita (Fellini), 2007: Phantom of Morrisville, 2008: Hedda Gabler (Ibsen), 2009: Oedipus the King (Sophocles), 2011: Gottland (Szczygieł) and with other prominent Czech theatres National Theatre in Brno and Reduta Theatre 2004: The Mousetrap (Christie), 2007: Blood Wedding (Lorca), 2010: The Elementary Particles, (Houellebecq), Correspondence V+W (Viceníková), 2011: Europeana (Ouředník), Goose on a String Theatre 2009: Hamlet (Shakespeare), 2011: The Embarrassing Shrine (Čapek), That Summer (Novotný), 2012: Doctor Faustus (Mann), Městské Divadlo Zlín theatre 2008: Chaplin in the Lights of Modern Times, Divadlo v Dlouhé theatre 2010: Macbeth (Shakespeare), Love and Money (Kelly) and others. Mikulášek ranks among the most productive, highly regarded and much discussed theatre artists of the Czech theatre scene. His directions have been winning critical and audience acclaim, chiefly thanks to highly stylized acting, grotesque overstatement and excellent work with visual and music elements. His directorial style reveals his inspiration in the world of cinema and film narration; he leans toward grotesque stylization that he introduces even to serious drama. Mikulášek also composes stage music and has created music for over twenty productions. During his studies, he started to work with the stage designer Marek Cpin, with whom he has continued to form a unique creative partnership until now. Our conceptions are absolutely identical. We talk about them from the very beginning; we come with clear heads and do not push each other anywhere. We like the same things, we share the point of view on theatre, says Marek Cpin. We influence each other. He always tries to make use of my ideas and

16 I respect his perception. It is the most perfect work connection I have ever experienced. As if it all was created by one person, comments the stage designer Cpin on his cooperation with Mikulášek. One of the many themes that recur in Mikulášek's work is a situation of a man standing before a fundamental choice he goes through some kind of discontentment with the current order but at the same time is afraid to change anything. A man who is being destroyed by conventions, choking morals, and who comes to his tragic end even if he executes his revolt or not. What fascinates me the most is to see how people behave when the crunch comes, when the circumstances force them to throw off the mask; when they appear in their naked truth. At the same time, I like to watch the everyday clumsy pretending, lying, hypocrisy and the awkwardness of human behaviour. Awkwardness fascinates me, awkwardness as the human destiny, admits Mikulášek. The year of the Director The Flora Theatre Festival has presented works by Jan Mikulášek regularly since 2006 when he produced his highly regarded debut production with Petr Bezruč Theatre Story written by Martin Crimp. Petr Bezruč Theatre appeared at the festival in 2008 with Mikulášek's production Eugene Onegin, in 2009 with adaptation of Orwell's novel 1984 and a year later with Ibsen's Wild Duck. The last mentioned and Mikulášek's Hamlet were great representatives of the theme New Classics of the festival in Last year's festival hosted another two of his productions: Macbeth by Divadlo v Dlouhé theatre from Prague and actually for the first time visiting Reduta Theatre from Brno with Correspondence V+W. This year, the festival section Directed by Jan Mikulášek offers a great and compact view on his work. You can thus see the latest productions (premiered from January 2011 to April 2012) of one of the most talented contemporary Czech directors. From the five featured productions, 4 are his own dramatizations of literary works: production Wuthering Heights based on the novel by Emily Brontë, adaptation of reportages by Mariusz Szczygieł Gottland, stage collage Europeana based on Patrik Ouředník's novel and finally the dramatization of novel by Thomas Mann Doctor Faustus. Mikulášek explains that novels provide him with the chance of bigger authorial input and that is why he prefers them to plays. His fifth production staged

17 at the festival Love and Money, a play written by Dennis Kelly is thus an attractive exception to this rule. And what does the director actually think about theatre and its current message? I think that the theatre should head towards refinement of our society. Not only by the choice of topics but also by working on aesthetic quality of the production, its structure and certain harmony of the whole, Mikulášek claims. At the times of effectivity, productivity, and rationalization, it is necessary that the theatre provokes people to use their imagination, shakes their strict rational approach to reality, and may be even confuses them a little bit. I believe that only through some kind of decomposition and destabilization we can make a shift in the process of our perception and emotional approach. Citované zdroje: Vzdálit se všednosti. Sadařský rozhovor s Janem Mikuláškem. In: Svět a divadlo 2010, č. 5, s Divadlo beru smrtelně vážně. Rozhovor s Janem Mikuláškem. In: OST-RA-VAR 2011, č. 2, s Scénograf Marek Cpin: Neexistuje dobrá scéna a špatné představení, jen celek má smysl. Rozhovor s Markem Cpinem. In: Nekultura.cz, Tiskové zprávy Divadla Reduta k inscenacím Jana Mikuláška. 5 Tiskové zprávy Divadla v Dlouhé k inscenacím Jana Mikuláška. 6 Rozhovor Marka Pivovara s Janem Mikuláškem. In: Časopis NDM 2011, č. 3, s Stulírová, Markéta: Europeana: dějiny vyprávěné s ironií a vtipem. Brněnský deník, Rozhovor s Janem Mikuláškem. In: Bulletin DPB 2012, č Divadlo žije! magazín České televize, vysílán Divadelní noviny 21/ Divadelní noviny 5/