Konstruktivismus a energetická bezpečnost v mezinárodních vztazích

Transkript

1 Konstruktivismus a energetická bezpečnost v mezinárodních vztazích PETR OCELÍK FILIP ČERNOCH Aktualizované vydání

2

3 KONSTRUKTIVISMUS A ENERGETICKÁ BEZPEČNOST V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH Petr Ocelík Filip Černoch Masarykova univerzita Brno 2014

4 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Vědecká redakce Masarykovy univerzity: prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc. prof. RNDr. Zuzana Došlá, DSc. Ing. Radmila Droběnová, Ph.D. Mgr. Michaela Hanousková doc. PhDr. Jana Chamonikolasová, Ph.D. doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D. Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D. prof. PhDr. Petr Macek, CSc. PhDr. Alena Mizerová doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D. doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D. Mgr. David Povolný Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D. prof. MUDr. Anna Vašků, CSc. prof. PhDr. Marie Vítková, CSc. Mgr. Iva Zlatušková doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D. Recenzoval: Mgr. et Mgr. Martin Hrabálek, Ph.D. 2012, 2014 Petr Ocelík, Filip Černoch 2012, 2014 Masarykova univerzita ISBN ISBN (1. vyd.) DOI: /CZ.MUNI.M

5 OBSAH 5 Obsah Seznam tabulek... 6 Abstrakt... 7 Úvod Energetická bezpečnost mezi geopolitikou a trhy Konstruktivismus v mezinárodních vztazích Vědně-filosofické ukotvení konstruktivismu a základní teoretické předpoklady Historie konstruktivistického přístupu v disciplíně mezinárodních vztahů Konstruktivistické přístupy ke studiu mezinárodních vztahů Systémový konstruktivismus Alexandra Wendta Konstruktivismus druhého obrazu Holistický konstruktivismus Anglická škola Kodaňská škola Shrnutí Konceptualizace bezpečnosti v konstruktivistickém přístupu Kulturalismus Kodaňská škola Energetická bezpečnost v konstruktivistickém přístupu Anglická škola: model energetické společnosti Pami Aalta a Dicle Korkmazové Strategická kultura a energetická bezpečnost Strategická kultura Venezuely: Harold Trinkunas Kodaňská škola a energetická bezpečnost Kodaňská škola: energeticko-bezpečnostní komplex Mikko Palonkorpiho Shrnutí...69 Literatura...71 Jmenný rejstřík...79

6 6 KONSTRUKTIVISMUS A ENERGETICKÁ BEZPEČNOST V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH Seznam tabulek Tabulka č. 1: Rozšiřování a prohlubování konceptu bezpečnosti v mezinárodních vztazích...15 Tabulka č. 2: Strategický a tržní přístup k energetické bezpečnosti...19 Tabulka č. 3: Argumentační schémata diskursů energetické bezpečnosti...22 Tabulka č. 4: Typologie sociálních reprezentací energetické bezpečnosti...23 Tabulka č. 5: Kontextualizace reprezentací energetické bezpečnosti...25 Tabulka č. 6: Vědně-filosofické pozice konstruktivistických přístupů v mezinárodních vztazích...41 Tabulka č. 7: Rozšířený koncept bezpečnosti dle Kodaňské školy...52 Tabulka č. 8: Hlavní koncepty Kodaňské školy...53

7 1. ABSTRACT 7 Abstract This book draws the basic assumptions of the constructivist approach in the field of international politics. The introductory part is framed by the debate between the strategic and market understanding of the energy security, which are related to each other by a line of mutual metatheoretical (rationalistic) assumptions. Constructivism offers the alternative view by putting the emphases on immaterial factors, intersubjective character of the social reality and mutually constitutive relations between actor and structure. The attention is further devoted to the main theoretical foundations of the particular variants of constructivism and to the conceptualization of security as suggested by culturalism and the Copenhagen school. The selected texts laying their focus on the energy security problem are presented in the concluding part.

8

9 2. ÚVOD 9 Úvod Energetická bezpečnost se v uplynulé dekádě stala, ať už v důsledku zvyšujícího se napětí na ropném trhu, nebo kvůli zvyšující se importní závislosti většiny velkých spotřebitelů, zhusta užívaným pojmem. Téma energetické bezpečnosti je nyní nedílnou součástí denního zpravodajství, politické i veřejné debaty. Toto zvýšení zájmu ovšem nebylo, alespoň v disciplíně mezinárodních vztahů, spojeno s odpovídající konceptuální analýzou energetické bezpečnosti. Jinými slovy, s pojmem energetické bezpečnosti bylo a dosud je zacházeno spíše vágně, intuitivně a mnohdy účelově. V akademické sféře není situace o mnoho příznivější někteří autoři poukazují na nejednoznačnost a mnohovýznamovost tohoto pojmu (Chester, 2009; Ciutä, 2008), riziko banalizace způsobené jeho nadužíváním (Ciutä, 2010) a jeho omezenou uplatnitelnost jak v případě výzkumu, tak v případě tvorby politik (Ciutä, 2008; Winzer, 2011). Průvodním jevem je nedostatek definičních spojení mezi teoriemi mezinárodních vztahů a koncepty energetické bezpečnosti. Jinak řečeno, etablování energetické bezpečnosti coby výzkumného programu nebylo dosud adekvátně provázeno jeho konceptuálním ukotvením v teoriích mezinárodních vztahů, což značně snižuje možnosti explanatorního výzkumu, který je ve většině případů omezen na analýzu prostřednictvím konstrukce ideálních typů. Přestože zmíněné výtky, s výjimkou nedostatku definičních spojení, nejsou spojovány pouze s problematikou energetické bezpečnosti a v různé míře je lze vznést proti všem společenskovědním pojmům, konceptuální reflexe zůstává nezbytným předpokladem rigorózního výzkumu, stejně jako rozvinuté a kultivované veřejné debaty. Zatímco teorie nám umožňují srozumitelný výklad okolního světa prostřednictvím abstrakce a identifikace kauzálních vztahů, koncepty jsou základními stavebními kameny teorií v tom smyslu, že zajišťují propojení mezi teorií, tedy racionálním konstruktem, a empirickými daty. V závislosti na žánru výzkumu mohou být koncepty chápány jako kategorie identifikující základní rysy daného sociálního fenoménu, nástroje, které umožňují strukturaci a měření daného fenoménu, mohou poskytovat prvotní intuici, která nás provází daty, na základě jejichž analýzy koncept dále rozvíjíme a zpřesňujeme, mohou být rovněž odvozeny od každodenně užívaných pojmů, prostřednictvím kterých lze daným sociálním fenoménům, při použití analogie, metafory apod., lépe porozumět (Blaikie, 2011, stránky ). Ať už zvolíme kterýkoli z těchto přístupů, specifická konceptualizace daného fenoménu je ve své podstatě vždy návodem k tomu, jak určité aspekty reality zdůraznit, zviditelnit, a jiné naopak zanedbat. Platí tedy, že každý způsob, jak něco vidět, je současně i způsobem, jak něco nevidět. Tato ontologická redukce umožňující systematické poznání je tedy vždy provázena nesamozřejmými předpoklady (jako je například dokonalá racionalita aktéra nebo existence konstitutivních vztahů), které zásadním způsobem ovlivňují percepci a interpretaci daného fenoménu. Odtud je již velmi blízko k normativním důsledkům přesahujícím hranice akademické obce, neboť sociálněvědní koncepty a teorie pronikají mj. do decizní, politické sféry (detailněji viz kap. 3). Vysvětlujeme-li tak chování mezinárodněpolitických aktérů prostřednictvím tržního mechanismu, vytvoříme si o dané situaci patrně jiný obrázek, než když budeme jejich chování vysvětlovat na základě maximalizace relativních zisků. Zatímco v prvním případě dostatečný přísun energetických surovin zajistíme prostřednictvím liberalizací trhů, v druhém případě je důležitá kontrola zdrojových oblastí a přepravních cest. Podobně označení určité entity za referenční objekt může mít netriviální důsledky, jak tomu bylo například v případě klimatického systému. Konceptuální reflexe tedy není orientována pouze na precizaci analytického aparátu, ale slouží rovněž pro explikaci a zdůvodnění výchozích předpokladů a z nich plynoucích analytických voleb, které jsou spojeny s normativními důsledky.

10 10 KONSTRUKTIVISMUS A ENERGETICKÁ BEZPEČNOST V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH Současná debata o energetické bezpečnosti je rámována dvěma konkurenčními přístupy, strategickým a tržním. Zatímco v prvním případě je klíčová role politické autority, státu, který aktivně zabezpečuje stabilní přísun fyzických dodávek a rozhoduje se na základě kalkulace relativního zisku, v druhém případě má výsadní postavení tržní mechanismus a aktéři rozhodující se na základě absolutních zisků, přičemž fyzická bezpečnost dodávek je vedlejším produktem jeho alokační efektivity. Převážná část akademické (viz např. Carter & Nivola, 2009; Clements, 2003; Klare, 2005; Korin & Luft, 2009; Moran & Russell, 2009) i veřejné debaty je vedena právě v tomto racionalistickém rámci, kde je dichotomie stát trh hlavním nástrojem interpretace. Konstruktivistický přístup nabízí alternativní pohled, který tuto dichotomii překračuje. Motivace, preference a chování aktérů přitom nejsou dedukovány z axiomů, jak je tomu v případě teorie racionální volby (RCT), 1 ale jsou určovány intersubjektivně utvářenou identitou aktérů. 2 Konstruktivismus je v porovnání s RCT vůči komplexitě sociálních vztahů výrazně citlivější a umožňuje lépe porozumět tomu, jakým způsobem k vytváření identit a preferencí aktérů dochází. Neukončenost, nedefinitivnost tohoto procesu poté jednak znamená to, že konstruktivistická analýza je spojena s menší mírou předjímání empirických zjištění 3 a rovněž se značným emancipačním potenciálem. Z výše uvedených důvodů může konstruktivismus studium energetické bezpečnosti v mezinárodních vztazích obohatit o řadu cenných vhledů a poznatků. Ať už se jedná o problematiku vztahu producent spotřebitel a odlišné percepce energetické bezpečnosti ze strany jednotlivých aktérů, význam dichotomie závislost nezávislost pro utváření energetické a zahraniční politiky, sociální konstrukci tzv. ropné zbraně, diskursy a argumentační schémata zastánců a odpůrců klimatické změny atd. Důležité je také narušení dosavadní dominance strategicko-tržního rámování debaty a obecně prohloubení kritické sebe-reflexe tohoto nového výzkumného programu. 4 Následující text je členěn do pěti hlavních kapitol, jejichž rozvržení nepředpokládá obeznámenost čtenáře s problematikou sociálního konstruktivismu. Naproti tomu předpokládá základní znalost problematiky energetické bezpečnosti v mezinárodních vztazích, stejně jako obeznámenost s teoriemi mezinárodních vztahů. Třetí kapitola stručně shrnuje dosavadní vývoj konceptualizace bezpečnosti v mezinárodních vztazích, popisuje východiska strategického a tržního pojetí energetické bezpečnosti a v této souvislosti nastiňuje potenciál konstruktivistického přístupu. Čtvrtá kapitola představuje filosoficko-vědní základy konstruktivismu. Pozornost je věnována především idealistické ontologii konstruktivismu a jejím klíčovým debatám (slabý vs. silný konstruktivismus a vztah aktérství a struktury) a konceptům, jako jsou kolektivní intencionalita nebo konstitutivní vztahy. Výklad je založen především na teorii konstrukce sociální reality Johna Searla (1995). Pátá kapitola stručně uvádí hlavní konstruktivistické přístupy v teoriích mezinárodních vztahů. Autoři zde vycházejí z klasifikace Christiana Reus-Smita (2005), rozlišujícího mezi systémovým konstruktivismem, konstruktivismem druhého obrazu a holistickým konstruktivismem. Nejvíce prostoru zde dostává v disciplíně mezinárodních vztahů nejvlivnější konstruktivistický text Social Theory of International Politics (1999) Alexandra Wendta. Zahrnuta je také, spíše z didaktických důvodů, Anglická škola, která je mnohými autory považována za variantu proto-konstruktivismu. Šestá kapitola je zaměřena na konstruktivistické konceptualizace bezpečnosti v mezinárodních vztazích. Představen je tak kulturalismus a jeho jednotlivé varianty, tak jak je rozlišil Michael Desch (1998) a Kodaňská škola, kde se autoři opírají o knihu Bezpečnost: nový rámec pro analýzu (2005) autorské trojice Buzan, Waever, de Wilde. Sedmá kapitola poté kriticky shrnuje vybrané texty, které téma energetické bezpečnosti 1 Rational choice theory. 2 Samozřejmě také konstruktivismus spočívá na určitých postulovaných předpokladech, které si přiblížíme v kapitole 4. 3 Druhou stranou mince je omezená predikční kapacita. 4 Zde se dostáváme k otázce pozice energetické bezpečnosti v rámci společenskovědní sféry. Zdá se, že spíše než o etablovaný obor s distinktivní oblastí studia a vlastním teoreticko-analytickým aparátem se jedná o inter-disciplinární výzkumný program, jehož jednotícím prvkem je studium souvislosti mezi bezpečností a energetickými tématy v sociálních vztazích, k němuž lze (z definice) přistupovat z více perspektiv; v našem případě jsou mateřskou disciplínou mezinárodní vztahy.

11 2. ÚVOD 11 zpracovávají prostřednictvím konstruktivistických konceptů. Konkrétně je reprezentována Anglická škola (text Dicle Korkmazové a Pamiho Aalta), kulturalismus (text Harolda Trinkunase) a Kodaňská škola (text Mikko Palonkorpiho). Ambicí tohoto textu není nabídnout vyčerpávající shrnutí literatury, která byla k tématu dosud vydána. Cílem není ani konceptuální analýza, kde by byly jednotlivé koncepty hodnoceny a srovnávány na základě předem stanovených kritérií. Cílem autorů je poukázat na možnost alternativního konstruktivistického pohledu na energetickou bezpečnost překračujícího zmiňovanou dichotomii strategického a tržního přístupu. Text je přitom koncipován tak, že nepředpokládá obeznámenost čtenářů s konstruktivismem v mezinárodních vztazích. Výkladu hlavních (meta)teoretických předpokladů tohoto přístupu a jeho jednotlivých variant je proto věnován značný prostor. Tento text je primárně určen studentům oborů mezinárodní vztahy a energetická bezpečnost, mezinárodní vztahy, evropská studia a poté všem ostatním se zájmem o tuto problematiku.

12

13 3. ENERGETICKÁ BEZPEČNOST MEZI GEOPOLITIKOU A TRHY Energetická bezpečnost mezi geopolitikou a trhy Pojem energetické bezpečnosti vstoupil do širšího povědomí veřejnosti, obdobně jako akademické obce, v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy především v souvislosti s důsledky ropných krizí, strukturálních změn světové ekonomiky a vzedmutím neomalthusiánských obav z blížícího se vyčerpání zásob fosilních paliv. Po uvolnění, následujícím v druhé polovině let osmdesátých a druhé zlaté éře levné ropy let devadesátých, se začaly objevovat nové hrozby, jako jsou blackouty, útoky na energetickou infrastrukturu, globální klimatické změny, extrémní volatilita cen ropy nebo politicky motivované přerušení dodávek energetických surovin. Energetická bezpečnost se tak opět stala prominentním politickým i akademickým tématem. Tento obnovený zájem o energetickou bezpečnost je provázen pokusy o její nové konceptuální uchopení (bylo by zarážející, pokud by tomu tak nebylo), jejichž ambicí je překročit úzce vymezené pojetí ze sedmdesátých let a lépe postihnout charakter současných hrozeb (Sovacool, 2011). Jinými slovy, význam(y) energetické bezpečnosti se změnil(y). Tyto změny se přitom týkají především prvního ze dvou konstitutivních pojmů, tj. bezpečnosti. Zatímco energii lze jednoznačně definovat jako fyzikální veličinu, 5 energetiku jako sektor ekonomiky, který obstarává produkci, transformaci a distribuci energie (jak uvidíme dále, různé definice energetické bezpečnosti zahrnují různé kategorizace energetiky, především jde-li o distinkci referenční objekt/nástroj bezpečnosti), bezpečnost je výrazně problematičtější koncept, který, na rozdíl od předchozí dvou konceptů, neodkazuje na fyzicky existující entitu, ale je vyjádřením stavu referenčního objektu. 6 Je přitom zřejmé, že re-konceptualizace energetické bezpečnosti nejsou pouze odrazem změn vnější empirické reality, 7 ale jsou určovány rovněž teoretickým vývojem disciplíny mezinárodních vztahů a sociálních věd obecně. Platí tedy, že období následující po konci studené války je spojeno s posilováním důležitosti hrozeb nevojenského a nepolitického charakteru, na druhou stranu je patrný posun v konceptuálním uchopení bezpečnosti, který umožňuje tyto změny vidět a rámovat 8 jako bezpečnostní problémy. Protože na těchto redefinicích bezpečnosti nepřevládla v akademické komunitě shoda, mluvíme v této souvislosti o debatě 5 Felix Ciutä (2010) upozorňuje na to, že energie má výjimečné vlastnosti; je to prvotní hybatel, komplexní a současně totální fenomén (nic neexistuje vně či bez přičinění energie). Totální charakter energie je spojen s rizikem vyprázdnění konceptu energetické bezpečnosti (viz dále). Nabízí se proto otázka, zda dává smysl v souvislosti s energií či energetikou hovořit o bezpečnosti. 6 Mnoho autorů, od neorealismu po Kodaňskou školu, argumentuje, že tímto základem bezpečnosti je přežití. Jak však ukazuje Ken Booth (2007, stránky ), dovedeme-li tento předpoklad do extrému, ukáže se, že samo přežití je pouze nutnou, ale nikoli dostačující podmínkou bezpečnosti. Navíc, přežití je možno považovat za nutnou podmínku jakéhokoli sociálně definovaného pojmu (přežití proto stejně tak dobře můžeme považovat za nutnou podmínku výkonu moci, socializace atd. atp.). Je proto otázkou, zda přežití současně není podmínkou triviální (jakou je například přítomnost dýchatelné atmosféry). Booth dále uvádí, že zatímco absolutní bezpečnosti není možné dosáhnout, situace absolutní nebezpečnosti možná je jedná se právě o situaci, kde daný subjekt pouze přežívá. Booth rovněž argumentuje, že situace, kde je garantováno pouze samo přežití, je z definice situací ne-bezpečí, protože přežití jednak nevylučuje přítomnost hrozeb a konvenční (common-sensical) chápání bezpečnosti je vždy spojeno se situací (Booth se zde odkazuje na antropologickou literaturu), která přesahuje pouhé přežití. Samo přežití se tedy, sensu stricto, vůči přítomnosti/nepřítomnosti hrozeb nevztahuje, protože je existenčním stavem (daná entita existuje/žije, nebo ne bez ohledu na ne/přítomnost hrozeb). Navíc, pokud by bylo možné bezpečnost v její minimální definici ztotožnit s přežitím, stal by se (tento) koncept bezpečnosti nadbytečným. Zdá se proto, že smysluplná je pouze konceptualizace bezpečnosti, která koncept přežití přesahuje (Booth proto o bezpečnosti hovoří jako o konceptu survival-plus). 7 Po dobu devadesátých let, charakteristických nízkými cenami energií a posilováním role finančních i komoditních trhů, lze totiž sledovat hegemonii tržního diskursu, kde je geopolitika (v souvislosti s energetickou bezpečností) vnímána jako prázdná fráze anebo středověká mystická hra (Youngs, 2009). 8 Tematizací či (synonymicky) rámováním (framing) se zpravidla rozumí proces zdůrazňování určitých aspektů reality v daném diskursu tak, že je tím prosazována specifická definice daného problému, jeho kauzální interpretace, jeho morální hodnocení a jeho doporučené řešení (Fairclough, 2000).

14 14 KONSTRUKTIVISMUS A ENERGETICKÁ BEZPEČNOST V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH mezi tradicionalisty na straně jedné a tzv. rozšiřovateli (wideners) a prohlubovateli (deepeners) na straně druhé (např. Hough, 2008; Terry, 1999; shrnutí debat viz tab. 1). Zatímco rozšiřování konceptu bezpečnosti se vztahuje k zahrnutí nových hrozeb, tedy hrozeb nevojenského charakteru, jakými jsou kupříkladu ekonomické, energetické, environmentální, sociální či kybernetické a další hrozby, jeho prohlubování je spojeno se zmnožením referenčních objektů. Oproti tradičnímu pojetí bezpečnosti, tak jak jej v teoriích mezinárodních vztahů reprezentují především neorealisté jako Kenneth Waltz, Stephen Walt nebo John Mearsheimer, zaměřujícímu se na vojenské hrozby namířené proti národnímu státu, prohlubovatelé do pozice referenčních objektů staví, mimo jiné, mezinárodní organizace, etnické skupiny nebo také marginalizované skupiny obyvatelstva (underclass), 9 a vposledku rovněž jednotlivce, lidstvo jako celek, ekosystémy a přírodu (biosféru) jako takovou. Oba tyto trendy jsou patrné v případě Kodaňské školy (viz kap. 5.2). Zatímco rozšiřování bezpečnosti lze chápat jako konceptuální reflexi proměňujícího se mezinárodního prostředí, v němž dle zastánců tohoto přístupu vojenská moc již nadále nemá výsostné postavení, prohlubování bezpečnosti bylo spíše projevem emancipace nezápadních teoretiků (typicky Mohammed Ayoob, 1997), jejichž pozornost je upřena na problémy třetího světa. Diagnóza těchto problémů přitom nerespektuje tradiční představu o fungování mezinárodního systému, kde je vše důležité výsledkem interakcí suverénních států. Ukazuje například na provázanost lokálních aktérů, jako jsou domácí byrokratické a politické elity, a transnacionálních aktérů, jako jsou nadnárodní korporace, výsledkem jejichž preference krátkodobých zisků, tj. dobývání renty či jiných klientelistických a korupčních praktik, je ekonomické zaostávání a podvyvinutost hostitelského státu. Radikální prohloubení bezpečnosti přináší tzv. lidská bezpečnost (human security). Hlavním referenčním objektem zde není stát nebo jiní kolektivní aktéři, ale jednotlivec. Analytický důraz je tedy analogicky kladen nikoli na hypertrofovanou národní bezpečnost, ale na omezování nebezpečí, které je v konkrétních situacích specificky zakoušeno jednotlivci i sociálními skupinami (Hough, 2008). Pozornost je tak třeba věnovat, mimo jiné, potravinové bezpečnosti, environmentální bezpečnosti, zdravotní péči, zaměstnanosti, bezpečnosti pracovních podmínek a podobně. Posílení bezpečnosti jednotlivce přitom znamená také posílení bezpečnosti kolektivních aktérů včetně národního státu (viz Waisová, 2006). Dalším posunem je zahrnutí více úrovní analýzy, a tedy odmítnutí výsadního postavení úrovně mezinárodního systému. Kupříkladu kulturalistické přístupy, jinak státocentrické a zaměřené na vojenské hrozby, tak prostřednictvím analýzy domácích podmínek korigují strukturalistická, systémová vysvětlení (viz kap. 5.1). Zařazení domácí, regionální či transnacionální úrovně, typické například pro liberální teorie (viz Keohane & Nye, 1977) zase odráží snahu zachytit zvyšující se komplexitu mezinárodního prostředí, které již není udržitelné pojímat pouze prostřednictvím mezistátních interakcí. Důraz na globální úroveň analýzy je pak motivován normativními úvahami, neboť v globalizovaném světě lze lidské bezpečnosti dosáhnout jen prostřednictvím adekvátního, tj. netechnicistního, neekonomizujícího, etického a solidárního, globálního vládnutí (viz Hough, 2008). Tímto způsobem je tedy možné vypořádat se s v rámci fragmentovaného vestfálského systému jinak neřešitelnými globálními problémy, jako jsou chudoba třetího světa nebo změna klimatu. 9 Sociální skupina či třída, která je v dané populaci strukturálně, ekonomicky i sociálně znevýhodněna, typicky dlouhodobě nezaměstnaní či nezaměstnatelní, s nízkým sociálním kapitálem i statutem, nacházející se na dně společenské hierarchie.

15 3. ENERGETICKÁ BEZPEČNOST MEZI GEOPOLITIKOU A TRHY 15 Tabulka č. 1: Rozšiřování a prohlubování konceptu bezpečnosti v mezinárodních vztazích prohlubování: referenční objekt (preferovaná úroveň analýzy) národní stát (úroveň mezinárodního systému) + substátní, nestátní kolektivní aktéři (+ mezinárodní, regionální, domácí, transnacionální úroveň) + jednotlivci, lidstvo, biosféra (+ globální úroveň) rozšiřování: charakter hrozby vojenské hrozby (neo)realismus, geopolitika, strategický přístup kulturalismus vojenské a nevojenské hrozby Kodaňská škola liberalismus (teorie komplexní interdependence), tržní přístup, Kodaňská škola - kritické přístupy, lidská bezpečnost Přibližně v témže období, tedy v průběhu osmdesátých a především devadesátých let, se významně proměnila rovněž pozice konstruktivismu, který se posunul do centra teoretické debaty a zpochybnil dominantní postavení neorealismu a neoliberalismu. Robert Keohane (1988) tyto dva proudy teoretizování pojmenoval jako racionalismus a refl ektivismus. Racionalismus zahrnuje teorie sdružené v tzv. interparadigmatické debatě (viz Waever, 1996), tedy realismus, liberalismus a marxismus (respektive jejich neovarianty), jejichž společným jmenovatelem je užití teorie racionální volby, 10 která mimo jiné předpokládá fixní identitu a vnějškově dané preference aktéra. Reflektivismus je poté obdobně střechovým označením pro množinu různorodých přístupů, 11 které se vůči meta-teoretickým východiskům racionalismu (tj. teorii racionální volby) vymezují (Keohane, 1988). Nejvýznamnější postavení mezi nimi, zejména v průběhu devadesátých let, získal konstruktivismus. Jeffrey Checkel (1998) tak ve svém textu z konce dekády hovoří o konstruktivistickém obratu, který je charakterizován upřením pozornosti na racionalisty opomíjená témata, jako jsou zdroje a obsah chování mezinárodněpolitických aktérů a obecně pak předivo sociálního světa a způsoby jeho utváření. Konstruktivisté tedy odmítají (1) materialistickou ontologii 12 a (2) metodologický individualismus racionalismu, 13 když zdůrazňují jednak (1) konstitutivní roli norem a nemateriálních faktorů obecně a rovněž (2) konstitutivní význam těchto sociálních struktur pro formování identit aktérů (Checkel, 1998, stránky ). 10 Základním předpokladem je, že aktéři jsou nadáni instrumentální racionalitou. Znamená to, že mají externě dané preference, s nimiž nespojují normativní soudy a na jejichž základě poté volí nejvíce preferované alternativy (Quackenbush, 2004, str. 95). Jádrem teorie racionální volby (TRC) je aktér, definovaný jako entita činící volby. Kydd (2008, stránky ) uvádí dalších šest definičních znaků TRC, které ji odlišují od jiných meta-teoretických přístupů. Aktér (goal-seeking agent) je tedy charakterizován: 1) racionálním rozhodováním (racionalitou); 2) fixní identitou; 3) existencí fixních preferencí, které přisuzuje různým výstupům příslušných rozhodnutí. Aktér dále 4) svá přesvědčení o světě a dalších aktérech racionálně odvozuje z nových informací; 5) odhlíží od normativních úvah (přestože i ty mohou být vyjádřeny prostřednictvím preferencí, je-li třeba); a 6) čelí fixnímu a známému (uzavřenému) souboru možností (tj. výstupů) svého rozhodování. Tyto okolnosti jsou dané a nejsou předmětem racionální kalkulace (srov. Simon, 1955, str. 100). 11 Pod pojem reflektivismus jsou zpravidla zahrnovány konstruktivismus, feminismus, post-strukturalismus, kritická teorie a normativní teorie. 12 Předpoklad, že příčiny chování společenských aktérů mají materiální charakter, ať už na úrovni struktury (distribuce moci v systému), nebo na úrovni aktérů (vnějškově dané, fixní zájmy), není v rozporu s ontologickým materialismem, který předpokládá, že veškerá realita, včetně jevů, jako je například lidské vědomí, má na fundamentální úrovni materiální charakter. 13 Metodologický individualismus spočívá na předpokladu, že primárními aktéry jsou lidé (jednotlivci), přičemž vysvětlení jejich chování (mikro-úroveň) je nezbytné k vysvětlení širších společenských fenoménů (makro-úroveň), jako je například válka.

16 16 KONSTRUKTIVISMUS A ENERGETICKÁ BEZPEČNOST V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH Přestože pozici konstruktivismu v mezinárodních vztazích lze považovat již za mainstreamovou, 14 v případě konceptualizací energetické bezpečnosti je zřejmé přetrvávání dominance strategického přístupu vycházejícího z realistické tradice výzkumu mezinárodních vztahů. Lze spekulovat, že důvodem této setrvačnosti může být (1) převládající tematizace energetiky coby strategického odvětví, kterému náleží výlučné postavení, a také (2) značná provázanost konceptuální reflexe energetické bezpečnosti s provozem energetického sektoru. Tato objektivně daná kvalitativní odlišnost hrozeb, aktérů, referenčních objektů atd. je přitom jedním z předpokladů strategického přístupu. V praxi je poté možné na základě tohoto předpokladu legitimizovat preferenční postavení energetického sektoru a jeho aktérů. (Neo)realistické teorie v tomto ohledu sdílejí několik klíčových předpokladů. Hlavními aktéry a současně referenčními objekty jsou národní státy, jejichž cílem je maximalizace moci či přežití; zdroje moci, stejně jako struktury ovlivňující chování států, mají materiální charakter. 15 Protože dostupnost energie je nezbytnou podmínkou fungování ekonomického i vojenského sektoru, tedy sektorů tvořících dvě hlavní složky tzv. tvrdé moci (viz Nye, 2005), jsou energetické zdroje, přinejmenším od počátku průmyslové revoluce, nedílnou součástí mocenských kapacit národních států (Yergin, 1991). Důležitost energetických zdrojů spojená s jejich omezenou dostupností a relativní distribucí pak státy motivuje k soupeření o tyto zdroje (ať už jsou tyto pobídky produktem distribuce moci na systémové úrovni, nebo percepcí státníků), což je spojeno se státními ingerencemi (politicky motivovaná embarga, vlastnická a manažerská přítomnost státu v energetickém sektoru, energetická diplomacie atd.) a militarizací energetického sektoru. Spolu s Felixem Ciutou (2010) tedy můžeme shrnout, že mezi hlavní předpoklady strategického přístupu patří: (1) státocentrismus, přičemž hlavním cílem státu je (2) přežití. (3) Interakce v mezinárodním systému (včetně energetických vztahů), který je nejdůležitější rovinou vysvětlení, jsou charakterizovány (4) relativní distribucí zisků (Ciutä, 2010, stránky , srov. Dannreuther, 2010, stránky 2 5). Energie je důležitým (5) zdrojem mocenských kapacit jednotlivých národních států a energetické zdroje přitom mohou být současně (6) nástrojem i příčinou války (viz např. Klare 2005, 2008; Korin & Luft, 2009). Lze přitom rozlišovat, zda jsou energetické zdroje považovány za primární, nebo sekundární příčinu konfliktu. V druhém případě je soupeření o energetické zdroje součástí běžného soupeření o jiné vzácné statky. Energie je jedním z vícera témat (zdrojů moci) velmocenských sporů, a ztrácí tím svoje distinktivní charakteristiky. Problémem tak není samo téma energie, ale jeho vliv na dění v mezinárodní politice. V prvním případě jsou energetické zdroje naopak hlavní příčinou velmocenského konfliktu (viz Ciutä, 2010, stránky ). Neoklasická geopolitika (viz Taliaferro, 2000, 2006), která s realismem sdílí řadu základních předpokladů, jakými jsou priorita vojenské moci, státocentrismus, koncept mocenské rovnováhy atd., pak do strategického přístupu vnáší důraz na geografické faktory (např. problematiku přepravních tras a uzlů, tzv. chokepoints, kontrolu produkčních oblastí, pipeline policy producentských a spotřebitelských států apod.). Někteří autoři (jako např. Youngs, 2009) proto užívají označení geopolitický přístup. Tržní přístup se coby alternativní konceptualizace energetické bezpečnosti etabloval v osmdesátých a devadesátých letech, kdy značně postoupila integrace a financializace energetických trhů (viz např. Fattouh, 2012); s volně-tržní argumentací se ovšem setkáme i dříve (viz např. Adelman, 1973). Přestože tržní přístup, obdobně jako přístup strategický, vychází z racionalistického (meta-teoretického) základu, jeho teoretické předpoklady jsou v mnoha ohledech protikladné. Na rozdíl od strategického přístupu nejsou 14 Představitelé tohoto proudu, jako jsou Alexander Wendt, Barry Buzan, Ole Waever, Peter Katzenstein, Jeffrey Checkel, Friedrich Kratochwil, John Ruggie nebo Nicholas Onuf, jsou mnohdy považováni za nejvlivnější teoretiky posledních dekád. 15 Realismus zde chápeme jako rodinu teorií, přičemž jednotlivé teorie se v některých důležitých předpokladech, jako jsou například úroveň vysvětlení (klasický realismus vs. neorealismus), účinky anarchie mezinárodního systému (defenzivní neorealismus vs. ofenzivní neorealismus) nebo role jednotlivců (decision-makerů), zásadně liší (Česnakas, 2010; Taliaferro, 2000, 2006).

17 3. ENERGETICKÁ BEZPEČNOST MEZI GEOPOLITIKOU A TRHY 17 energetické zdroje považovány za kvalitativně odlišné, 16 a energetický sektor tak nemá výlučné postavení. Hlavním organizačním principem je trh, který efektivně alokuje (energetické) zdroje. Státní intervence proto není potřebná a naopak zpravidla snižuje tuto alokační efektivitu. Morris Adelman (1973) v této souvislosti kritizoval obavy z omezeného přístupu k dodávkám ropy, blížícího se vyčerpání fosilních zdrojů a s tím souvisejících politických intervencí na ropném trhu. Zásoby (energetických) surovin jsou zde funkcí ceny a dostupné technologie. K jejich úplnému vyčerpání tak nemůže dojít, protože příslušné průmyslové odvětví zanikne dříve, než bude vytěžen poslední barel ropy či poslední kubík zemního plynu. Současně obavy z politického omezování produkce jsou neopodstatněné, neboť dodavatelé své produkty prodají vždy, když budou mít nabídku ekonomické ceny, tj. ceny, která bude vyšší než náklady produkce poslední mezní jednotky. Adelman k tomu dodává, že tržní pobídky jsou jednoznačně silnější a důležitější než mezinárodněpolitické faktory. Liberální teorie mezinárodních vztahů se poté obecně vymezují vůči pesimistické politické antropologii realismu, když aktéra definují jako maximalizátora absolutních zisků. 17 Společensky optimálních výsledků je proto možné dosáhnout i v podmínkách anarchie. Liberalismus tak v porovnání s realismem předpokládá významně vyšší úroveň kooperace. Hlavním referenčním objektem zůstává národní stát, který ovšem ztrácí svůj ontologický status a stává se schránkou obsahující konglomerát individuálních i kolektivních aktérů a jimi vytvářených institucí. Liberální teorie totiž výrazně oslabují státocentrický předpoklad 18, když stát pojímají jako nástroj určité podmnožiny domácí společnosti. Stát proto není aktérem per se, ale je institucí, která podléhá vlivům různých koalicí společenských aktérů (viz Moravcsik, 1997, stránky , 2001, stránky 4 7). Definice referenčního objektu proto není tak jednoznačná jako v případě strategického přístupu. Ciutä (2010, stránky ) za referenční objekt v tržním přístupu považuje ekonomický systém, který zaručuje udržení životní úrovně jeho účastníků (Ciutä v této souvislosti hovoří o logic of subsistence). Potřeba energetické bezpečnosti proto není dána přežitím, ale funkčními požadavky různých sektorů lidských aktivit; absence bezpečnosti proto neznamená zánik, ale dysfunkci (Tamtéž, str. 132). Oproti strategickému přístupu se rovněž výrazně zvyšuje počet relevantních aktérů, mezi něž patří politické instituce, mezinárodní organizace, sociální hnutí, NGO 19 atd. Mezinárodní/systémová úroveň vysvětlení rovněž v důsledku této disagregace státu a zmnožení aktérů přestává být jedinou úrovní vysvětlení. Základní předpoklady tržního přístupu tak lze shrnout do následujících bodů: (1) sociální interakce (včetně 16 Sůl je dobrým příkladem komodity, která ztratila svůj strategický význam. Sůl byla využívána jako platidlo a rovněž ke konzervaci masa. Konzervace masa byla důležitá jednak kvůli nerozvinuté dopravní infrastruktuře a rovněž v případech přesunů armád. Kontrole solných dolů a obchodních cest byl proto přisuzován strategický význam. Klimatické podmínky Švédska (nutnost skladovat více masa kvůli delšímu zimnímu období) vedly k tomu, že Švédsko bylo nuceno dovážet velké objemy soli; v roce 1559 to bylo 25 % objemu celkového importu. To přimělo Švédsko ke kontrole obchodních cest v Baltském moři. Obchod se solí měl ovšem strategický význam i pro exportéry soli. V rakouské monarchii, podobně jako v Bavorsku, existoval státní monopol na produkci a export soli (Salzmonopol), přičemž daňové výnosy ze soli činily kolem roku 1700 asi 10 % všech státních příjmů. Ferdinand II. po pražské defenestraci z roku 1618 zastavil své příjmy ze soli, aby těmito penězi poté financoval katolickou armádu, která o dva roky později zvítězila na Bílé hoře (Cowen, 1999). Sůl pozici strategické komodity ztratila až v souvislosti s rozvojem nových technologií skladování potravin v 19. století. 17 Jednotícím prvkem posledních dvou přístupů je možnost odvození zásad organizace lidské společnosti bez ohledu na existující institucionální uspořádání (Barry, 1986, str. 15). Tato možnost je dána objektivní moralitou, jejímž předpokladem je univerzální racionalita. Jinými slovy, pravidla lidského chování je možno formulovat prostřednictvím rozumem všeobecně rozpoznatelných principů, které předcházejí jakýmkoli partikulárním odlišnostem (v kultuře, politickém uspořádání apod.). Zatímco v případě utilitaristické varianty liberalismu je nutnou podmínkou maximalizace užitku plynoucí z takového uspořádání, v případě kantovského liberalismu je to jeho zevšeobecnitelné ospravedlnění. 18 To platí jen do omezené míry v případě institucionálního neoliberalismu Roberta Keohanea a Josepha Nye (1977). Ti předpokládají, že podmínky komplexní interdependence, kde výsadní postavení státu eroduje, nejsou vždy přítomny, a v těchto případech nadále platí realistické premisy (Keohane & Nye, 1977, stránky 20 21). 19 Nevládní organizace (non-governmental organizations).

18 18 KONSTRUKTIVISMUS A ENERGETICKÁ BEZPEČNOST V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH energetických vztahů) jsou na všech úrovních vysvětlení charakterizovány (2) absolutní distribucí zisků. Energie je považována za (3) veřejný statek, který (4) pluralitě aktérů umožňuje prosazovat jejich (5) zájmy spojené s obecným cílem (6) udržování/zvyšování jejich životní úrovně (Tamtéž, stránky ). Lze shrnout, že strategický a tržní přístup lze poměrně zřetelně rozlišit (viz tab. 2) na základě jejich odlišného teoretického ukotvení, kde prvně jmenovaný přístup navazuje na realistickou tradici, zatímco druhý přístup čerpá z tradice liberální. Z těchto, mnohdy pouze implicitně přítomných, teoretických předpokladů pak vyplývají další definiční znaky obou přístupů. Strategický přístup je definován důrazem na materiální faktory posilující mocenský potenciál státu, kam mimo vojenských prostředků patří také geografické podmínky nebo zásoby nerostných a energetických komodit. Logika mocenského (geopolitického) soupeření je spojena se státocentrismem a určující rolí relativních zisků (či ztrát). Trh je jedním ze zdrojů státní moci; jeho fungování tak musí být podřízeno zájmům státu. Státy proto, v závislosti na jejich pozici v dodávkovém řetězci, volí ekonomické strategie zdrojového nacionalismu, resp. merkantilismu. Zatímco první strategie je spojena se státní kontrolou domácích energetických zdrojů, které jsou využívány nejen k uspokojení ekonomických potřeb, ale také pro domácí i zahraniční politické účely, druhá strategie se pojí se snahou získat exkluzivní, tj. trhem neprostředkovaný, přístup k energetickým zdrojům v zahraničí. Preferovaným modelem spolupráce jsou tak bilaterální vztahy (typicky pipeline diplomacy), 20 prostřednictvím nichž lze exkluzivní přístup zajistit. Energetické komodity jsou ve srovnání s běžnými, tržními komoditami považovány za kvalitativně odlišné. Důvodem jsou jejich omezené zásoby, jejich nerovnoměrná geografická distribuce a z hlediska chodu ekonomiky (a státu) vitální důležitost. Přístup k energetickým zdrojům má proto charakter hry s nulovým součtem; zisk jedné strany znamená ztrátu druhé. Optimálním řešením je dosažení energetické nezávislosti státu, tj. schopnosti pokrýt vlastní energetické potřeby bez ohledu na vnější okolnosti. Protože dosažení tohoto stavu je spíše teoretickou možností, alternativní strategii ve světě definovaném relativními zisky představuje expanze zaručující větší podíl na celkovém (a konečném) energetickém bohatství. V těchto podmínkách se tak zvyšuje riziko konfliktu o zdroje. Tržní přístup je eponymně definován ústředním postavením tržního mechanismu. Dominantní je tedy ekonomická logika spojená s efektivní (re)alokací zdrojů, kterou zaručuje konkurenční trh, a z toho plynoucí určující role absolutních zisků. Stát, či politická autorita obecně, je důležitý pouze z hlediska zajištění základních podmínek nutných pro fungování tržního mechanismu (např. garance vlastnických práv). Energetická bezpečnost je zde vedlejším, nezamýšleným výstupem tržních interakcí množství státních i nestátních aktérů. Stát tím ztrácí postavení výsadního aktéra (poskytovatele bezpečnosti) i referenčního objektu; stále ovšem plní důležitou roli regulátora (v minimalistickém pojetí), stejně jako nositele ostatních základních funkcí politické organizace společnosti (jako např. garance bezpečnosti obyvatel, právního rámce atd.). Objem zásob energetických komodit je určen kombinací tržní ceny a dostupné technologie. Přístup k energetickým zdrojům má proto charakter hry s nenulovým součtem; zisk jednoho tedy nemusí znamenat ztrátu druhého. V podmínkách liberalizovaného trhu se rovněž vytrácí důležitost geografické distribuce a specifického užití jednotlivých komodit. Energetické komodity jsou tak pojímány jako běžné komodity podléhající pravidlům tržního mechanismu. Zájmy jednotlivých aktérů, státních i nestátních, jsou v optimální situaci naplňovány prostřednictvím tržní směny; v tomto smyslu jsou na sobě závislé. Nikoli ovšem ve smyslu závislosti jako dependence (Keohane & Nye, 1977) nebo dependency (Caporaso, 1978). Preferovanou ekonomickou strategií je proto liberalizace, tj. odstraňování překážek obchodu a státních intervencí, posilující nezávislé postavení, a konsekventně efektivitu, trhu, stejně jako propojenost (interconnectedness; viz Keohane & Nye, 1977) jednotlivých účastníků trhu. Preferovaným modelem 20 Pojem pipeline diplomacy se zpravidla vztahuje k politickému vyjednávání a soupeření, které se týká plánování a budování energetické potrubní infrastruktury; v širším smyslu rovněž k uplatňování vlivu a projektování moci prostřednictvím energetické potrubní infrastruktury, nejviditelněji skrze přerušení dodávek. Přestože pipeline diplomacy nemusí mít nutně bilaterální charakter, v praxi k podobnému postupu často dochází, neboť tento přístup zvýhodňuje silnější stranu.

19 3. ENERGETICKÁ BEZPEČNOST MEZI GEOPOLITIKOU A TRHY 19 spolupráce je multilateralismus prostředkovaný buď trhy, nebo mezinárodními institucemi. V těchto podmínkách se tedy riziko konfliktu o zdroje snižuje. Tabulka č. 2: Strategický a tržní přístup k energetické bezpečnosti 21 teoretické ukotvení dominantní rámování distribuce zisků / ztrát povaha hry státocentrismus role trhu ekonomická strategie model spolupráce energetické komodity optimální řešení strategický realistická tradice, neoklasická geopolitika geopolitika relativní hra s nulovým součtem (omezené zásoby komodit) silný tržní liberální tradice, neoklasická ekonomie ekonomika absolutní hra s nenulovým součtem (zásoby jako funkce technologie a ceny) slabý trh jako prostředek posilování státní moci trh jako nezávislý mechanismus efektivní (státní kontrola nezbytná) alokace statků (minimum státní regulace) zdrojový nacionalismus / merkantilismus liberalizace trhu bilaterální vztahy suverénních států strategický význam (kvalitativně odlišné od tržních komodit) nezávislost (expanze) multilateralismus, mezinárodní instituce a režimy tržní komodity vzájemná závislost prostředkovaná trhem (propojenost) Problematika energetické bezpečnosti v mezinárodních vztazích byla dosud pojímána především na základě těchto dvou racionalistických 22 přístupů, tedy strategického a tržního. Postupně se ovšem začínají objevovat také pokusy o neracionalistická konceptuální a teoretická uchopení tohoto tématu (např. Best, 2006; Ciutä & Klinke, 2010; Korkmaz & Aalto, 2010; Palonkorpi, 2008 ad.). Jedním z jednotících znaků těchto přístupů je odmítnutí priority materiálních faktorů pro porozumění či vysvětlení sociálních interakcí. Klíčovou roli zde mají tedy ideje, normy, instituce, prostřednictvím nichž jednotliví individuální či kolektivní aktéři rozumějí okolnímu světu a své pozici v něm. 23 Věta anarchy is what states make of it Alexandra Wendta (1992, str. 394) je kvintesencí tohoto způsobu uvažování o mezinárodních vztazích. Základním předpokladem tohoto zásadního textu je, že svépomocná povaha mezinárodní anarchie je výsledkem interakce jeho jednotek (národních států), nikoli její příčinou (viz Wendt, 1992, stránky ). 21 Rozšířeno z (Koďousková, Kuchyňková & Leshchenko, 2012). 22 V případě Anglické školy je pojem racionalismus spojen s grotiovskou tradicí, a je proto pojímán jako jakási střední cesta mezi realismem a idealismem (či synonymicky revolucionismem). Aktérství zde tedy není spojeno ani s instrumentální racionalitou teorie racionální volby, ani s pesimistickou, či optimistickou politickou antropologií realismu, respektive idealismu (revolucionismu). Toto pojetí na jednu stranu umožňuje kultivaci mezinárodní anarchie, na druhou stranu nevytěsňuje klíčové postavení národních států a trvalou hrozbu konfliktu. 23 Toto rozlišení není vhodné chápat dogmaticky, mezi realisty (např. Dessler, 1999) i liberály (např. Moravcsik, 1997) se najdou autoři, kteří přikládají významnou roli idejím, stejně tak někteří konstruktivisté přiznávají důležitost i materiálním faktorům (typicky Wendt, 1999). Důležitá je přitom meta-teoretická pozice nemateriálních faktorů, tj. zda mají konstitutivní charakter, nebo představují pouze jeden z mnoha faktorů, prostřednictvím nichž mezinárodněpolitické události vysvětlujeme.

20 20 KONSTRUKTIVISMUS A ENERGETICKÁ BEZPEČNOST V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH Wendt poukazuje na určující roli identity jednotlivých aktérů pro definici jejich zájmů, a tím i jejich postavení v systému. Jako příklad uvádí vztah Kanady a Kuby vůči USA, jejichž vojenské kapacity jsou vnímány zásadně odlišně navzdory tomu, že zaujímají obdobnou strukturální pozici. Podobně svépomoc je specifickou institucí, která ovlivňuje chování států v anarchickém systému. Přestanou-li státy sledovat tuto logiku chování, promění se tím jejich intersubjektivní (sdílené) chápání fungování mezinárodního systému. Tímto způsobem konstruktivisté pohlížejí také na všechny ostatní společenské fenomény. Znamená to rovněž, že koncepty, jako jsou moc nebo bezpečnost, nelze, na rozdíl od předchozích dvou přístupů, dedukovat z (meta)teoretických východisek. Kupříkladu neorealismus tak bezpečnost chápe jako minimalizaci hrozeb přežití dané politické jednotky, státu. Tyto hrozby mají převážně vojenský charakter a jsou důsledkem specifické distribuce moci v systému; relativní zvýšení mocenské kapacity pak zvyšuje bezpečnost státu (viz Waltz, 1979; Chatterjee, 2003). Ještě předtím, než se začneme zabývat konkrétním problémem, známe referenční objekt (národní stát), charakter hrozby (ozbrojený konflikt) a mechanismus jejího přenosu (změna distribuce moci v systému). V případě konstruktivismu takto postupovat nelze, neboť koncept bezpečnosti je zde chápán procesuálně a jeho jednotlivé dimenze je možné určit až v závislosti na daném kontextu. Hrozba cíleného politicky motivovaného omezování produkce tak může být produktem sdílené interpretace kartelu OPEC 24 ze strany spotřebitelů OECD 25 jako revizionistické organizace primárně sledující politické cíle, k jejichž naplňování využívá importní závislosti ostatních účastníků trhu. Změní-li se ovšem rámování OPEC ze strany OECD a kartel začne být chápán jako nezbytný nástroj stabilizace cen umožňující udržitelný rozvoj sektoru, hrozba embarga zmizí, přestože strukturální pozice obou bloků se nezmění. Odlišné vnímání hrozby je zde způsobeno proměnou identity 26 aktérů (země OECD), která je tvořena také jejich vztahem vůči OPEC. Jinými slovy, otázka Kdo jsou oni? je nerozlučně spjata s otázkou Kdo jsme my? a naopak (viz Musílek, 2011). 27 Preference a chování jednotlivých aktérů jsou posléze utvářeny právě na základě tohoto porozumění. Tato nestálost a trvalá otevřenost identit a sociálních kategorií poté principiálně umožňuje pod hlavičku (energetické) bezpečnosti zahrnout cokoli. 28 Felix Ciutä (2010) v této souvislosti upozorňuje na riziko totálnosti energetické bezpečnosti, které ve svém důsledku přináší vyprázdnění a banalizaci tohoto konceptu nemůžeme totiž jednoznačně určit, které případy sem spadají a které nikoli (rozlišení tzv. case/non-case). Pluralita aktérů, referenčních objektů a hrozeb je zde dohnána do extrému. Referenčním objektem mohou být zásoby energetických surovin, specifické vzorce spotřeby, produkční kapacity, přepravní sítě, domácnosti, konkurenceschopnost ekonomiky nebo akceschopnost armády, či klimatický systém. Tyto referenční objekty pak mohou čelit nekonečné řadě hrozeb, ať už se jedná o přírodní katastrofy, vyčerpání zásob, politicky motivované přerušení dodávek, terorismus, nebo emise skleníkových plynů. Z těchto důvodů rovněž není možné identifikovat privilegované roviny analýzy, jak tomu je v případě předchozích dvou přístupů (Ciutä, 2010, stránky ). 24 Organization of the Petroleum Exporting Countries. 25 Organization for Economic Co-operation and Development. 26 Konstruktivistický pohled na identitu je relační. Identitou jsou myšleny způsoby, kterými jsou jednotlivci a kolektivity odlišováni ve svých vztazích k jiným jednotlivcům a kolektivitám (Jenkins, 2008, cit. dle Musílek, 2011, str. 17). Identita přitom není statickou kategorií, ale je kontinuálně reprodukována a znovu-vynalézána (k relačnímu pojetí identity viz Musílek, 2011). 27 Identita se tedy nenachází uvnitř jednotlivých osob/aktérů, ale je produkována mezi osobami/aktéry v jejich sociálních vztazích (Lawler, 2008, str. 8, cit. dle Musílek, 2011, str. 17). 28 Ciutä (2010, str. 135) ukazuje, jak energie může koncept bezpečnosti modulovat a brát jej všude s sebou.