Polský královský titul Vratislava II. (tradice, kontinuita a inovace v 11. století) 1

Transkript

1 Vratislav Vaníček Polský královský titul Vratislava II. (tradice, kontinuita a inovace v 11. století) 1 Titul rex Poloniae se objevuje v roce 1085 celkem jako čtvrtý v pořadí u Vratislava II., který získal zároveň první český královský titul 2. Nepochybně měl tento Přemyslovec leccos společného s Polskem, přinejmenším piastovskou manželku Svatavu, ale sám v Polsku nepanoval 3 a o přímou vládu zřejmě ani neusiloval. Jak si však můžeme pro pořádek připomenout, šestý polský královský titul nesl od roku 1300 Václav II., který byl již zároveň šestým králem českým; posledním českým vládcem s titulem krále polského byl Jan Lucemburský (jenž se stal dědicem piastovského Vratislavska). Ačkoli je polský královský titul Vratislava II. doložen pouze epizodicky, bývá někdy zpochybňován jako Kosmova fikce 4 a působí spíše efemérním dojmem, přesto se stává díky své exkluzivitě a již naznačenému dlouhodobému dějinnému kontextu průsečíkem obecnějších interpretačních teorií, které se vynořují v polské, české a německé medievistice. Podněty nejnovější literatury je třeba srovnávat komparativním způsobem, abychom docílili komplexnějšího pohledu na historický vývoj středovýchodní Evropy jako osobitého regionu. Problematika souvislostí titulu z roku 1085 je proto poměrně obsáhlá; zahrnuje obecně řečeno otázku role literárních tradic a politických inovací v 11. století. Pokusím se přiblížit a vyjasnit tuto tématiku v šesti bodech: - stručná charakteristika doby Vratislava II., - nové názory o vztahu královského titulu českého i polského ke koruně Sclaviniae a o polském tributu, - další historické inspirace koruny (Velká Morava) a nedoceněné královské aspekty nástupu Boleslava Chrabrého v Čechách (1003), - strukturální zázemí Vratislavovy panovnické politiky, 1 Referát z konference konané června 2011 v Hnězdně; byl otištěn ve sborníku Gnieźnieńskie koronacje królewskie i ich środkowoeuropejskie konteksty, Gniezno 2011, s Pro vydání v Česku jsem na základě další diskuse přepracoval partii na téma kopí svatého Václava, pro lepší přehlednost jsem oddělil jednotlivé části mezititulky a připojil krátký závěr. 2 Podle českých zvyklostí by měl být označen v hodnosti krále jako Vratislav I., ale z praktických důvodů (zatím nenastoupil žádný další král Vratislav) se ponechává knížecí číslovka (jinak je to u českých Vladislavů). Stěží lze však Vratislava zařadit do soupisu polských panovníků. 3 Nyní se diskutuje hypotéza, zda případná Vratislavova sestra nebyla manželkou Boleslava II. Smělého; T. Jurek, Agnes Regina, Roczniki Historyczne 122, 2006, s ; K. Benyszkiewicz, W kręgu Bolesława Szczodrego i Władysława Hermanna, Wrocław 2010, s ; T. Jurek, recenze této práce, Roczniki Historyczne 76, 2010, s Přehled názorů polských a německých historiků J. Sochacki, Stosunki publicznoprawne między państwem polskim a cesarstwem rzymskim w latach , Słupsk-Gdańsk 2003, s. 11, pozn. 13.

2 2 - paradoxy vztahů mezi Vratislavem II. a Boleslavem II. Smělým, - vlastní souvislosti Vratislavova polského královského titulu za Vladislava Heřmana. Vratislav II. byl výjimečnou panovnickou osobností v době perspektivních evropských proměn v druhé polovině 11. století. Polský kronikář Wincenty jej označil s odstupem času za českého lva (Bohemicus leo) 5, s konotací, že lev rozhodně neznamená nějaké přítulné zvíře. Respekt vůči tomuto vládci spatřujeme u reformního papeže Řehoře VII., stejně jako u konzervativního císaře Jindřicha IV., který Vratislavovi poskytl na synodě v Mohuči bez jakýchkoli podmínek královskou korunu, tedy v jasném rozporu s politikou Říše, jak byla vedena vůči jejím sousedům předchozími císaři. Jak ukázal Tilman Struve při rehabilitaci osobnosti a díla významné a angažované osobnosti kronikáře a opata Lamperta z Hersfeldu, v Říši tehdy nastupoval nový čas, tempora moderna, tempora nostra, které tento kronikář vnímal jako ohrožení starých jistot a celé budoucnosti 6. Lampert tedy nebyl uvědomělý gregorián, nýbrž pohoršený odpůrce svévolného mladíka Jindřicha IV. a jeho povýšeneckých milců 7. Staré dobré časy Lampertovy se příliš neliší od pojetí pražského kanovníka a kronikáře Kosmy ideálem obou je charismatický vládce, který není žádným světským reformátorem, ale moudrým obhájcem státu i církevních institucí. Za vzor takového panovníka pokládal Lampert císaře Jindřicha III., Kosmas zase starší Přemyslovce 8, ale i Břetislava I. a zejména Spytihněva II., staršího Vratislavova bratra. Nepochybně noví panovníci, Vratislav II. ( ) či Jindřich IV. ( ), ale i jejich současník, polský kníže a král Boleslav II. Smělý ( /82), stáli na starých základech rozsáhlé či alespoň svébytné územní a národně - státní moci, a sjednocovali vůdčím způsobem různé společenské vrstvy a síly 9. Inovační vlivy či vstupy lze pociťovat v celé * 5 Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum, ed. M. Plezia, MPH NS 11, Kraków 1994, II.,18, s T. Struve, Lampert von Hersfeld (Dissertation), Tübingen 1970, např. schéma na s G. Tellenbach, Der Charakter Kaiser Heinrichs IV. Zugleich ein Versuch über die Erkennbarkeit menschlicher Individualität im hohen Mittelter, in: Person und Gemeinschaft im Mittelalter, Sigmaringen 1988, s Samozřejmě s výjimkou knížete Boleslava I. Ukrutného, kterého Kosmas vnímá schematicky negativně; edice Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, MGH SRG Nova series II., ed. B. Bretholz, Berlin 1923; český překlad Kosmova kronika česká, překlad K. Hrdina a M. Bláhová, Praha Z nových monografií vládců E. Boshof, Heinrich IV., Göttingen-Zürich-Frankfurt 1979; T. Grudziński, Bolesław Śmiały-Szczedry i biskup Stanisław. Dzieje konfliktu, Warszawa 1982; J. Powierski, Kryzys rządów Bolesława Śmiałego, Gdańsk 1992; V. Vaníček, Vratislav II. (I.), Praha 2004; K. Benyskiewicz, Mieszko Bolesławowic ( ), Kraków 2005; G. Althoff, Heinrich IV., Darmstadt 2006; P. Wiszewski, Domus Bolezlai, Wrocław 2008; A. Pleszczyński, Niemcy wobec pierwszej monarchii piastowskiej ( ). Narodziny stereotypu. Postrzeganie i cywilizacyjna klasyfikacja władców Polski i ich kraju, Lublin 2008; K. Benyskiewicz, Książę Polski Władysław I Herman ( ), Zielena Góra 2010.

3 3 Evropě 10, pochopitelně s různých formách a intenzitě vzhledem k místním podmínkám (ke komplexní středověké modernizaci došlo sice ve střední Evropě až ve století, ale změny v 11. století tyto perspektivy zakládaly). Starší česká historiografie dlouho nevnímala podstatnější rozdíly mezi ideologií krále a knížete v raném středověku, podcenila evropské změny životního stylu a sociální kontexty událostí, které vytvářely nový rozměr (od císařského sestřihu Jaromíra až po založení Vyšehradské kapituly) Vratislavovy doby 11. Pražský kanovník a kronikář Kosmas sice uznává Vratislavovu královskou slávu (gloria), ale hodnost krále pokládá v principu za nebezpečnou, neboť králové mají zvyk vždy něco nového přidávati k předešlému právu protože právo, jak se obecně říká, má nos z vosku a král /ač správce práva!/ má ruku železnou; nadto prý král často (tyranským způsobem) nedodržuje ani ty zákony, které sám ustanovil 12. Typického krále spatřuje Kosmas v Říši, ale také Vratislav chce jako král panovati, dokládá při svém nesouhlasu s druhým obnovením olomouckého biskupství (v roce 1090) 13. Přesto i Kosmas, který nastoupení Vratislava označil za špatnou zprávu 14, uznává, že jeho smrt ukončila období vnitřního míru a stability, a byla tedy rovněž zlou zprávou 15. Královská koruna tedy přichází jako něco rizikového. To je ale třeba lépe vysvětlit. Slovanská hodnost kníže není pouhý latinský princeps nebo dux, má nejen etymologicky mnohem blíže k německému König; kníže je komplexním vládcem, drží panovnický bann. Naproti tomu titul rex či král mohl být spojován s titulem Kristovým (christus Domini) 16, což poskytovalo jeho nositeli v křesťanské a feudální společnosti výjimečnou autoritu (alter Christus), a 10 K diskusi o strukturálních proměnách vlády v souvislosti s feudální revolucí v rámci evropských monarchií v 11. století G. Myśliwski, Feudalizm rewolucja feudalna kryzysy władzy w Polsce XI początku XII w. Punkt widzenia mediewistyki anglojęzycznej, Przegląd historyczny 93, 2002, s V. Novotný, České dějiny I/2, Praha 1913; Novotného dílo je z hlediska kritické analýzy pramenů a dobové literatury stále závazné; po letech stagnace shrnutí práce archeologů a historiků v syntéze J. Žemlička, Čechy v době knížecí, Praha 1997 (2. doplněné vydání 2007), nezdá se však být dosti přínosné (srov. P. Černý, Kodex vyšehradský, korunovační charakter jeho iluminované výzdoby a některé aspekty politické teologie 11. století, in: Královský Vyšehrad II., Praha 2001, s. 49, pozn. 8), jeho dělení na Čechy knížecí a královské bylo spíše populární; popisněji Marie Bláhová v syntéze M. Bláhová J. Frolík N. Profantová, Velké dějiny zemí Koruny české I (do roku 1197), Praha Litomyšl 1999, s Kosmova kronika česká, II. 8, s. 89; Regibus hic mos est semper aliquid novi legi addere Nam quia lex, ut aiunt vulgo, cereum habet nasum et rex ferream manum, Cosmae Pragensis Chronica, s Kosmova kronika česká, II. 41, s. 127; vult quasi rex dominari, Cosmae Pragensis Chronica, s. 146; obnova olomouckého biskupství omezovala příjmy a vliv pražského biskupství i její kapituly. 14 zlí zůstávají a dobří /tj. Spytihněv II., předchůdce Vratislava/ nám bývají vzati ; Kosmova kronika česká II. 17, s. 100; Cosmae Pragensis Chronica, s Mezitím zlá zpráva šlehla v náš sluch, že se král Vratislav dne 14. ledna odebral ke Kristu ; Kosmova kronika česká II. 50, s. 138; Cosmae Pragensis Chronica, s. 157 (parafráze Vergilia, uvádí editor). 16 E. Boshof, Die Vorstellung vom sakralen Königtum in karolingisch-ottonischer Zeit, in: Das frühmittelalterliche Königtum, Berlin New York 2005, s. 353.

4 4 vynucovalo si záhy zvláštní korunovační ordo. Charismatický a právní potenciál krále se stále proměňoval jako normativní vzor po celý středověk 17. Polský královský titul Vratislava II. býval v literatuře 19. století často spojován s existencí tributu, ale sotva to mohl býti jediný důvod jeho užití, uvádí Václav Novotný. Zatímco starší polská literatura měla tendenci předpokládat dalekosáhlé expanzivní polské plány Vratislava II. (spolu s jeho bratrem, biskupem Jaromírem) 18, realistický V. Novotný v podstatě zachycuje, že Vratislav aktivní východní politiku nevedl, a vidí zde spíše obecnější propagandistickou motivaci říšského prostředí (ve smyslu: i Polsko může být království, pokud jedná v souladu s pravidly Říše) 19. * (soudobá diskuse: koruna, tribut, Sclavinia) Hodnost krále přináší jistou revoluci, všímá si zase nejnovější literatura, a ta se má odehrávat v rovině symbolů mezi archaickými a moderními (tj. královskými) atributy. Odbojný Vratislavův syn Břetislav II. ( ) je u Lukáše Reitingera konstruován jako ideový odpůrce království. Koruna měla být po jeho nástupu k vládě odmrštěna až za české hranice ne do rukou císaře, nýbrž na dvůr provdané Vratislavovy dcery Jitky do Grojče; tato Jitka Mladší, dcera Piastovny Svatavy, totiž věnovala v červenci 1096 na svatojakubský oltář v Grojči svou blíže neznámou korunu, za přítomnosti několika biskupů a metropolity, při vysvěcení klášterního chrámu. Nakonec však v českém státě idea království zvítězí a počátkem 13. století měl být rozkotán údajně dehonestující archaický kamenný stolec na Pražském hradě 20. I když nám takový nástin českých dějin poněkud připomíná schéma boje pokroku s reakcí, nového se starým, jak to ještě někteří pamatujeme z dob 17 Zásadní práce M. Bloch, Les Rois thaumaturges, Paris 1924 (Králové divotvůrci, Praha 2004); E. H. Kantorowicz, The King s Two Bodies, Princeton 1957 (Die zwei Körper des Königs, München 1990); P. E. Schramm, Kaiser, Könige und Päpste I.-IV., Stuttgart ; T. Struve, Die Entwicklung der organologischen Staatsauffassung im Mittelalter, Stuttgart 1978; G. Duby, Les trois ordres ou l imaginaire du féodalisme, Paris 1978 (Tři řády, Praha 2008); ve vztahu k ikonografii otónského a sálského období přehledně L. Körntgen, Königsherrschaft und Gottes Gnade, Berlin 2001; F.-R. Erkens, Vicarius Christi sancratissimus legislatur sacra majestas. Religiöse Herrschaftslegitimierung im Mittelalter, in: Zeitschrift der Savigny für Rechtsgeschichte, KA 89, 2003, s T. Wojciechowski, Szkice historyczne XI wieku, Poznań 2004 (první vydání 1904, cituji vydání: Warszawa 1970); K. Maleczyński, Bolesław III Krzywousty, Kraków s.d. (2. vyd. Warszawa 1975); T. Grudziński, Bolesław Szczodry. Zarys dziejów panowania, Toruń V. Novotný, České dějiny I/2, s Zde parafrázuji magisterskou diplomovou práci, L. Reitinger, Přemyslovci mezi královskou korunou a knížecím stolcem, Brno 2008, která je k dispozici na internetu; tiskem vyšla její část, Census de terra Polonie a přemyslovská svrchovanost nad Polskem, Časopis Matice moravské 128, 2009, s Zmíněná koruna Jitky Mladší mohla být spíš součástí reprezentačního věna; přítomní preláti více oceňovali nádherný královský ornát Jitky a münsterský biskup Burchard za něj vyplatil 40 hřiven stříbra; H. Patze, Die Pegauer Annalen, die Königserhebung Wratislaws von Bőhmen und die Anfänge der Stadt Pegau, JfGMOD 12, 1963, s. 1-62, zde s. 33 n. Alternativa, že manželé z Grojče získali Vratislavovy královské insignie, je však zajímavá a mohli by k nim přijít nejspíš ještě za epizodické doby vlády Konráda I. Brněnského (který neměl královské ambice). Odlišně M. Starý, K právním aspektům nástupnictví na knížecí stolec a královský trůn v Čechách za vlády Přemyslovců, Právněhistorické studie 37, 2005, s (kamenný stolec zůstal zachován nejspíš až do 14. století).

5 5 dogmatismu, nepochybně bylo zapotřebí dále rozšiřovat výkladový prostor. Kosmas ale neví, můžeme dodat, o dehonestaci koruny za Břetislava II. Nový kníže byl přijat v bráně Pražského hradu biskupem, který ho obřadně s procesím dovedl ke kamennému stolci, a zde proběhla intronizace secundum ritum terre ab comitibus et satrapis 21. Pohanská tradice byla tedy naopak zmodernizována zavedením procesí a omezením elitní intronizační skupiny. Břetislav si záhy našel jako užšího spojence krále uherského Kolomana a ostřihomský arcibiskup Serafín konsekroval v roce 1099 pražského biskupa (místo metropolity mohučského). To vše typově připomíná začátky vlády jeho otce Vratislava 22. Perspektivní ale nebyla pouze koruna, nýbrž také její údajně retardační protipól, familia sancti Wenceslaui. Pro českou státnost je typická poměrně výrazná dichotomie vládce a společenství Čechů (šlechty i kléru), jak to symbolizují aversní a reversní strany panovnických mincí a pečetí již od 11. století 23. Královská hodnost je přesto stále obvykle vnímána schematickým způsobem, bez strukturálních kontextů, jen jako posílení moci panovníka vůči šlechtě a jako zajištění primogenitury. Soudobé bádání se znovu zaměřilo na historické kořeny polského královského titulu Vratislava II. Již Rostislav Nový a někteří další autoři pokládali téměř za jisté, že Vratislav se začleňoval ideově do rámce Sclaviniae, jak ji známe (ovšem geograficky dost nepřesně) z éry Otónů. Příslušnost do Sclaviniae prý vysvětluje, proč dosavadní dux Bohemorum mohl být akceptován v Říši jako rex. Vratislavův druhý titul krále Polska má zde být historickou stopou vedoucí do Hnězdna (roku 1000) a ke králi Boleslavovi Chrabrému 24. Detailnější řešení navrhl Martin Wihoda na základě teze, že v roce 1085 při předkorunovaci Vratislava na krále v Mohuči mohl použít císař Jindřich IV. starší polskou korunu, která se dostala do Říše v důsledku neúspěchu vlády krále Měška II. Přitom se snad ještě mohlo jednat o propůjčenou korunu císaře Oty III. z Hnězdna z roku 1000, tedy vlastně o císařský diadém, který by byl jistě použit (pokud nevznikly nové insignie) v roce 1025, po smrti císaře Jindřicha II. ( ), ke královské korunovaci Boleslava Chrabrého a jeho syna Měška II. 25 I když tento experimentálně formulovaný článek odiózně napadl Josef Žemlička (Gall si prý jen vymýšlí, koruna Měška II. odvezená do Říše měla být dehonestující) 26, ve skutečnosti můžeme ve Wihodově pokusu spatřovat i vazbu k závěru V. Novotného (polské království bylo pro část německé aristokracie únosné, jak to dokazuje kodex Matyldy Švábské). 21 Kosmova kronika česká II. 50, s. 139; Cosmae Pragensis Chronica, s Politika Přemyslovců v období po Vratislavovi V. Vaníček, Soběslav I. Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech , Praha Litomyšl V. Vaníček, Vratislav II. (I.), s. 190 n. 24 R. Nový, Český král Vratislav II., in: Královský Vyšehrad (I.), Praha 1992, s M. Wihoda, Polská koruna českých králů, ČČH 102, 2004, s J. Žemlička, Polská koruna Vratislava II. aneb čím ho (ne)mohl obdařit Jindřich IV., ČČH 104, 2006, s. 1-46; ke stylu Žemličkovy polemiky oprávněně kriticky W. Mischke, Polska korona królów czeskich, Studia Źródloznawcze 44, 2006, s

6 6 Ať však již byla Vratislavova koruna jakákoli, odkazují se mnohé dnešní výklady ke konceptu Sclaviniae chápané téměř až jako kvaziimpérium zahrnující všechny Slovany ve svazku s Říší, na základě dohod mezi císařem Otou III. a knížetem Boleslavem Chrabrým, manifestovaných v Hnězdně roku V tomto specifickém pojetí Sclaviniae se stává nejen Boleslav Chrabrý potenciálně pánem nad Čechami, ale ve stejné logice (jako případný držitel koruny téže Sclaviniae) zase Vratislav polským králem. Podobný koncept rezonuje částečně u Galla Anonyma 27, ovšem jednostranným způsobem. Pouze Polsko je nositelem imperiálně pojaté Sclaviniae a jeho vládci údajně dosazují okolní panovníky, jako římsko-němečtí císařové. Tento dojem nadřazenosti Piastovců vůči sousedům dále rozvíjeli mistr Wincenty, ale také někteří historici. Český stát je tak občas vykreslován jako labilní dynastický útvar, v něm jsou vládnoucí senior a junioři 28 závislí na politické přízni velkých polských Boleslavů. Ambiciózní postoje Gallovy mohly být kompenzační literární nadsázkou románského (spíše než německého) 29 intelektuála v zrcadlové reakci na říšské nároky Jindřicha V. vůči libertas Polska. Možná ale byly rovněž odpovědí na snahy českých Přemyslovců, kteří si občas vynucovali vůči Polsku hegemonii, území na Odře a odvádění tributu. Jak připomněl Martin Wihoda, stopy určitého protektorského postoje Čech vůči Polsku zachycují říšské diplomy obnovující královské hodnosti Přemyslovcům v roce a v roce Polský královský titul Vratislava II. může tedy vyjadřovat právě tento hegemonismus, spojený podle výkladu Lukáše Reitingera s nároky na tribut (k dílčím aspektům tributu i koruny se blíže vrátíme). Pražský kapitulní děkan Kosmas prý polské sousedy nesnášel ještě více, než krále Vratislava, jehož polský titul právě proto neopomněl zdůraznit. To mělo mít historické důvody. Podle nyní převládajících představ byla česká společnost traumatizovaná úspěchy Polska v roce 1000, kdy neuspěla s vlastními projekty na arcibiskupství a království (je ovšem otázka, zda je tehdy naopak neodmítala!), a nadto ztratila svůj Krakov 32. Historické křivdy se prý v následujících generacích snažili kompenzovat buď politicky Přemyslovci, nebo ideologicky kronikáři, jak to má dokumentovat odvezení martyrů Břetislavem I. z Hnězdna, polský královský 27 Používám zde vydání Galli Anonymi Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum, ed. K. Maleczyński, MPH NS 2, Kraków Tento zjednodušující termín česká historiografie neužívá. 29 D. Borowska, Gall Anonim czy Italus Anonim, PH 56, 1965, s ; T. Jasiński, O pochodzeniu Galla Anonima, Kraków 2008; D. Bagi, Królowie węgierscy w Kronice Galla Anonima, Kraków 2008, s ; J. Fried, Kam der Gallus Anonymus aus Bamberg? Deutsches Archiv 65, 2009, s ; širší tematická diskuse více autorů Frühmittelalterlichen Studien 43, 2009, s Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (CDB) I., č. 180, s CDB II., č. 96, s ; M. Wihoda, Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti, Praha K dataci nejnověji W. Mischke, Tradycje stołeczności Krakowa. Glos w dyskusji, in: Kraków stołeczny, Kraków 2010, s

7 7 titul Vratislava II. nebo pozdější nároky českých vládců vůči Polsku (potvrzené v diplomech z roku 1158 a 1212) 33. Kosmova protipolská tendenčnost je však prezentována v české historiografii až příliš jednostranně 34. Přitom např. polský kníže Boleslav III. Křivoústý, po dlouhá léta rival českého knížete Vladislava I. (v období, kdy Kosmas kroniku psal), je uváděn v Kosmově kronice s vysokým panovnickým respektem. Jediný dehonestující paušální výrok o Polácích (a zároveň další o Maďarech) je literátskou frází (ve smyslu, že neumějí správně mluvit, chybí jim kurtoasie) a není vlastně zacílen na sousedy, nýbrž to je glosa pro domo sua (proti narušení domácí politické kultury v roce 1107) 35. Zmínky o pomstě za pobití Čechů v Krakově a za oslepení Boleslava III. se zdají být literární rétorikou u Galla i Kosmy 36. Tažení polského knížete Boleslava III. a Přemyslovce Soběslava do Čech v roce 1010 je Kosmou líčeno realisticky, s uznáním pro polské bojovníky (bez rétorických kleteb, které doprovází paralelní výklad neméně precizně obeznámeného Galla Anonyma) 37. Pokud by se Vratislavova autorita odvozovala od předchozích polských korun, nebo od otónské vize staré Sclavinie, jistě by taková představa byla v zájmu legitimity panovníka zmiňována a předváděna. To platí především pro korunu, kdyby měla v tomto období takovou symbolickou hodnotu, jaká se jí občas přikládá. Král Měšek II. má ve svém vyobrazení na dedikačním listu kodexu vévodkyně Matyldy na hlavě dosti schematickou korunu, která odpovídá 33 M. Wihoda, První česká království, (in:) Stát, státnost a rituály přemyslovského věku, Brno 2006, s ; M. Wihoda, Pražské arcibiskupství svatého Vojtěcha, in: Kościoł w monarchiach Przemyślidów i Piastów, red. J. Dobosz, Poznań 2009, s Typický je výrok J. Žemličky: Soběslav se spolčoval účelově i s Poláky, pro něž neměl kronikář Kosmas jediného slova uznání, jen výsměch a uštěpačné pohrdání", v knize Přemyslovci. Jak žili, vládli a umírali, Praha 2005, s. 223 (Soběslav nalezl u svého bratrance Boleslava víceletý velkorysý azyl, Kosmas to nijak nesnižoval). 35 Z toho se těšili panonští sýčkové, v tom si lebedili polští otrapové s neobřezanými pysky, Kosmova kronika III. 20, s. 163; Cosmae Pragensis Chronica, s Vládychtivý Svatopluk se ovšem krátce předtím snažil získat právě podporu Boleslava III. a Kolomana Svatého; V. Vaníček, Soběslav I., s. 89 n. 36 Gall tvrdí, že Čechové se pomstili na Měškovi jakousi kastrací, Galli Anonymi Cronicae I. 17, s. 40; Kosmas zase, že Břetislav využil příležitost pomstít se na nepřátelích a za příkoří na Češích, Cosmae Pragensis Chronica II. 2, s. 83; tímto příkořím však nebyl vznik arcibiskupství v Hnězdně. Události roku 1039 vnímá Kosmas nikoli jako pokus o napravení strašného omylu, nýbrž domácích vlastních křivd vůči spravedlivému řádu. 37 K tendencím těchto kronikářů B. Krzemieńska, Polska i Polacy w opinii czeskiego kronikarza Kosmasa, Zeszyty Naukowe Uniwersitetu Łodzkiego, ser. I, z. 15, 1960, s ; J. Bujnoch, Gallus Anonymus und Cosmas von Prag, in: Osteuropa in Geschichte und Gegenwart, Köln-Wien 1977, s ; M. Matla - Kozłowska, Kwestia zależności polskiego i czeskiego rocznikarstwa (od drugiej połowy XI do połowy XIII wieku), SŹ - Commentationes 43, 2005, s ; A. Plassmann, Origo gentis, Berlin 2006, zejm. s ; P. Kopal, Politické hry v Kosmově kronice, in: Pierwsze polsko czeskie forum młodych mediewistów, Poznań 2007, s ; V. Vaníček, Interpretace vztahů mezi a Piastovci a Přemyslovci v díle Galla Anonyma, Wincenty Kadłubka, a jejich širší historický kontext, in: Onus Athlantum. Studia nad Kroniką biskupa Wincentego, red. A. Dąbrówka, W. Wojtowicz, Warszawa 2009, s ; M. Matla-Kozłowska W. Baran- Kozłowski, Gall i Kosmas o wydarzeniach końca lat 30. XI wieku w Polsce: wyprawa Brzetysława w wersji polskiej i czeskiej, in: Wielkopolska Polska Czechy, Poznań 2009, s ; E. Skibiński, Przemiany władzy. Narracyjna koncepcja tzw. Galla i jej podstawy, Poznań 2009.

8 8 jihoněmeckým tradicím. Otázkou je, jak hodnotit Vratislavovu korunu z přemyslovského cyklu nástěnných maleb v rotundě ve Znojmě (z r. 1134) 38. Obraz Vratislava v rotundě je (pochopitelně) idealizovaný, na rozdíl od portrétního pojetí osoby knížete ze Svatovítské apokalypsy, který pochází z Vratislavovy doby a odpovídá antropologické rekonstrukci tehdejších Přemyslovců 39. Na korunovačním denáru Vratislava II. je vyobrazena z frontálního pohledu koruna nikoli s lilií, nýbrž s křížkem, a lze předpokládat jeho polohu nad křížením kamar. Následující typ královského denáru (do 1092) zdůrazňuje velikost koruny z profilu (křížek je zastíněn), přičemž tvář vládce rovněž odpovídá antropologické rekonstrukci. Oba typy mincí připravil v Praze jeden umělec, který nepochybně korunu i panovníka dobře znal 40. Žánrově odlišným dokladem pro kontinuitu slovanské koruny by mohl být ještě výrok Wiprechta z Grojče 41, důvěrného přítele Vratislava II., který přemlouval Vratislava k dosažení koruny. Jak zapsal kronikář Pegavského kláštera, Wiprecht připomněl Vratislavi, že jeden jeho předchůdce jménem Bougo si podřídil knížata a markrabata, a přijal poté královskou korunu. Radil Vratislavovi, aby sám vystoupil s podobným požadavkem vůči Jindřichovi IV., neboť by tím prý upevnil svou vládu nad zpupnými českými velmoži 42. Wojciech Mischke upřesnil, že Wiprecht měl v rozhovoru s Vratislavem nejspíš na mysli památku Boleslava Chrabrého (nikoli českého knížete Boleslava II.) 43, což ukazuje na zajímavý projev kontinuity znalostí ve válečnických kruzích. To neznamená, že by Vratislav začal usilovat o korunu až na základě tohoto Wiprechtova sdělení, ale spíše avizuje, že o možnostech jeho koruny se nejen v Čechách diskutovalo. Zvažoval se zde nikoli projekt separátní slovanské říše, nýbrž nadnárodního království (jazykově česko německého, Polsko nemuselo být vyloučeno), v širším geopolitickém rámci imperia. V případě vyprávění o Bougovi se setkáváme s pověstí. Wiprechtův rod byl v rámci jiné ságy přesvědčen, že patří k potomkům starých saských králů. 38 Výklady s reprodukcemi zejm. A. Friedl, Přemyslovci ve Znojmě, Praha 1966; B. Krzemieńska Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Ostrava 1985; A. Merhautová Livorová, Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu, Umění 31, 1983, s ; J. Bažant, Umění českého středověku a antika, Praha 2000; L. J. Konečný, Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a architektury, Brno Podle názoru W. Mischkeho (připravovaná kniha) je tato koruna dosti specifická a vykazuje rysy starší tradice. 39 E. Vlček, Tělesný zjev knížete Břetislava I. a jeho synů, Numismatické listy 43, 1988, s ; určitou podobu je možno ještě spatřovat u císaře Karla IV. 40 J. Hásková, K ikonografii českých mincí Vratislava II., Královský Vyšehrad (I.), 1992, s Korunu s křížkem odevzdává na tzv. korunovačním denáru také (k roku 1158) císař Vladislavovi II. (I.); na reversu je zde kníže Václav s kopím a korouhví. 41 Wiprecht byl vlastně jen pán ze saského vznešeného rodu, ale usiloval o titul hraběte a dosáhl nakonec knížecího léna. Grojčský rod se povznesl ve službách českým vládcům, böhm. Einfluß se prosadil i ve výstavbě jeho rodového sídla (viz heslo Groitzsch, in: Lexikon des Mittelalters IV., 1989, ). 42 D. Třeštík, Gloria regni Vratislava II. Hymnus Versus post missam a kronikář Kosmas, in: Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám, red. M. Nodl, P. Sommer, E. Doležalová, Praha 2004, s W. Mischke, Polska korona królów czeskich, s. 157.

9 9 Ostatně historizující postoj Vratislava k samotné hodnosti rex mohl být motivován také z neslovanských rodových vazeb. Tuto možnost literatura ještě nezvažovala. Vratislav měl dobrý vztah ke své matce, Jitce (Judytě) z rodu franských Babenberků, na rozdíl od svého staršího bratra Spytihněva, který nechal vyhnat ze země abatyši Svatojiřského kláštera, patrně Jitčinu přítelkyni. Kosmas uvádí, že abatyše pocházela z rodu Brunonů 44, který byl spřízněn (stejně jako Babenberkové) s Liudolfovci, a vystoupil později za boje o investituru s královskými ambicemi (Ekbert, zároveň Vratislavův rival v Míšni). Stará saská královská tradice mohla rovněž ovlivňovat exkluzivní přátelství Vratislava (urozenost po matce) a Wiprechta (urozená sága). Královské ambice se dále přičítají Vratislavovu otci, knížeti Břetislavovi I., který se nezapsal zrovna pozitivně do česko polských vztahů. Břetislav mohl pomýšlet na korunu již jako vládce Moravy, kde původně vládl (nejspíš od 1019) samostatně a nezávisle na Říši (zajímavý ideový program měly jeho mince). Jak prokázala B. Krzemieńska, Břetislav původně ani nesložil v Říši lenní hold císaři Konrádovi 45. Podstatné bylo tehdy uzavření smlouvy o společném tažení císaře Konráda II. a nového českého knížete proti Luticům, což otevíralo severní politiku Přemyslovců 46. Břetislav využil situace v roce 1039 k vyloupení Polska a k přenesení ostatků světců spojených s arcibiskupstvím. Nelze myslím popřít aktivitu biskupa Šebíře, který usiloval o dosažení pallia. To mohlo být odůvodněno faktickým zánikem arcibiskupství 47 a rozpadem polské církevní provincie. Pokud by však Břetislav sledoval tradici slovanské nebo polské koruny spojené s památkou Boleslava Chrabrého, pak by spíše Hnězdno okupoval a nechal se provolat za krále tam. Místo pomoci polskému křesťanství však Hnězdno a další sídla zničil. Rovněž není doložena konstruktivní politika vůči Krakovu, pokud by o něj skutečně Přemyslovci tak usilovali. Když se kronikář Kosmas přiblížil ve svém výkladu až k životnímu finále Břetislavovy vlády, uvedl k roku 1055 vzletně: Slavný kníže Břetislav národu českého perla, když si s pomocí Boží podrobil celé Polsko a když se odhodlal, dvakrát byv vítězem, již potřetí napadnout Panonii, byl na hradě Chrudimi zachvácen těžkou nemocí. Jak zde interpretovat obrat totam sibi subiugasset Poloniam? Václav Novotný mu nevěnoval pozornost, protože krátce předtím Kosmas k roku 1054 uvedl: Kníže Břetislav vrátil Polákům hrad Vratislav (urbs Wratizlau) a jiné 44 Bližší genealogické zapojení je v tomto případě ovšem velmi ztíženo, neznáme ani vlastní jméno abatyše, stěží šlo však o rodově nevýznamnou osobu, proto uvádí Kosmas i s odstupem rodové zařazení. 45 Annales Altahenses maiores, MGH SRG, 1891, a. a. 1035, s B. Krzemieńska, Boj knížete Břetislava o upevnění českého státu ( ), Praha 1979; táž, Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století, Praha T. Jurek, Losy arcybiskupstwa gnieźnieńskiego w XI wieku, in: 1000 lat Archidiecezji Gniźnieńskiej, red. J. Strzelczyk, J. Górny, Gniezno 2000, s

10 10 hrady s tou podmínkou, že budou platit pět set hřiven stříbra a třicet hřiven zlata ročně jak jemu, tak jeho nástupcům 48. Kosmas nezmínil nebo již nevěděl, že se zde jednalo o smírčí výrok císaře Jindřicha III. z Quedlinburku z roku 1054 vynesený za přítomnosti obou západoslovanských panovníků 49. Literatura však předpokládala, že obrat subiugasset se vztahuje retrospektivně na předchozí období, kdy se Břetislav mohl pokládat za pána Polska na základě vojenských intervencí. Naproti tomu Lukáš Reitinger poukazuje na to, že ujařmení Polska spojuje Kosmas jako novum až se zavedením tributu v roce Mimochodem řečeno, prestiž oblíbeného knížete byla v těchto partiích opět kronikářem poměřována srovnáváním s Poláky a Uhry. Ale také Gall představuje vzorového vládce Boleslava Chrabrého v podobné zkratce, na příkladě ujařmení Čech a Moravy (Morauiam et Bohemiam subiugavit) 51. Svědčí snad toto převážně literární vzájemné ujařmování Polska a Čech o politickém nebo nacionálním antagonismu? Tento dojem je třeba upřesnit. Domnívám se, že oba politické národy, Bohemi 52 a Poloni 53, nebyly ani tak feindliche Schwesterstämme 54, jak zdůrazňuje občas německá literatura, nýbrž spíše eifersüchtige Schwesterstämme 55. Nevede se boj o vzájemné podmanění, nýbrž o prestiž a respekt 56. To bylo patrné právě v 11. a 12. století, kdy si Přemyslovci vyhrazovali na veřejnosti Říše hierarchicky přednostní postavení ve srovnání s ostatními německými sousedy (ale postupně i před německými knížaty) 57. Kazimír již v roce 1042 vyslal místo sebe na setkání s Jindřichem III. do Goslaru jen poselstvo a v následujícím roce ujistil krále dodržováním přísahy věrnosti 58. V roce 1050 se ocitl na okraji války s Říši. Quedlinburské rozhodnutí o tributu knížete Kazimíra se v těchto souvislostech nejeví jen jako ekonomicky výhodné ukončení válek (dosavadní český pohled), či pouhé odškodnění českého vládce (literatura polská), ale také vyjadřovalo prestižní hierarchii vztahů mezi vládci ve střední Evropě. 48 Kosmova kronika II. 8, s. 95; Cosmae Pragensis Chronica, s Tributy mají biblickou konotaci; to se zřejmě týká poplatku jinak neověřených 50 talentů zlata (král izraelský platil asyrskému velkokráli 300 talentů stříbra a 50 talentů zlata; II. kniha královská 18, 16). 49 V. Novotný, České dějiny I/2, s L. Reitinger, Census de terra Polonie, s. 479 n. 51 Galli Anonymi Cronica I. 6, s Na veřejné moci se podílela od dob Břetislava I. také elita z Moravy. 53 Termíny Bohemi, Poloni, Hungari, Teutoni označovaly svrchovanou strukturu veřejné moci, i když se jistě jednalo o strukturálně různě rozvinuté sociální systémy. 54 Dojem německé literatury, citace z Bretholzovy edice Kosmovy kroniky, s. 141, pozn V. Vaníček, Bohemi, infestissimi Polonorum inimici? In: Klio viae et invia. Opuscula Marco Cetwiński dedicata, red. A. Odrzywolska-Kidawa, Warszawa 2010, s I když je třeba také doceňovat jistě lákavé finanční příjmy z obchodní tranzitní cesty přes Vratislav. 57 Ukazuje to např. ceremonie v Merseburku za Lothara III.; Z. Dalewski, Zjazd w Merseburgu w 1135 roku, in: Ludzie, Kościoł, wierzenia. Studia z dziejów kultury i społeczeństwa Europy Środkowej (średniowiecze wczesna epoka nowożytna), Warszawa 2001, s ; V. Vaníček, Soběslav I., s V. Novotný, České dějiny I/2, s. 59 n.; další aspekty S. Kętrzyński, Kazimierz Odnowiciel, s , 466 n.; J. Sochacki, Stosunki publicznoprawne, s. 109 n.

11 11 Lukáš Reitinger se domnívá, že tribut dohodnutý v roce 1054 byl původně odváděn pouze za Vratislavsko 59, ale po jeho obnovení Vratislavem II. (kolem roku 1080) byl prý falešně reinterpretován z české strany tak, že se celé Polsko stalo poplatnou zemí (a tuto tradici pak převzal v citované formulaci o ujařmění Kosmas). Ustanovení o tributu se ale od počátku v zásadě týkalo polského knížete, který přebíral trvalý závazek vůči Čechám. To zřejmě odpovídalo trendu říšské politiky a širším souvislostem dohody z Quedlinburku, připouští Jarosław Sochacki 60. Letopisec niederaltašský sice jen zcela povšechně zmiňuje, že císař zařídil pro oba vládce mír 61, ale ten byl ve skutečnosti vynucen, jak to naznačuje sled informací z těchto análů, na Kazimírovi (který patrně již Vratislavsko ovládal). Toto prestižní a finančně výhodné řešení ve prospěch české strany ale nelze spojovat s narušením nezávislosti Polska (ačkoli Kosmas označuje Poláky ve válečné řeči knížete Vladislava I. v r. 1100, tedy ryze rétoricky, za tributarii) 62. (historická tradice slovanského královského titulu: Mojmírovci, první Přemyslovci a první Piastovci; Hnězdno r a Praha r. 1003) Vraťme se však zatím v této části referátu k předchozím projevům královských ambicí u Přemyslovců. Jejich vysoký statut v 10. století dokládají sňatky se západními princeznami (Adiva, Emma). Z nich Enma regina, perla ženského pohlaví, byla identifikována na základě numismatického a písemného materiálu jako burgundská princezna a francouzská královna-vdova, která se dostala do Čech prostřednictvím bavorského vévody Jindřicha Svárlivého (manžela Gisely Burgundské) a razila vlastní mince v Mělníce 63. I když je sporné, zda byla matkou Jaromíra a Oldřicha (kronikář Dětmar jejich matku neuvádí jménem), a v Kosmově době se asi již nevědělo, jak k titulu královny přišla, byl pokládána za prababičku Vratislava II. Nelze konečně ani pominout nejstarší kořeny idejí království a arcibiskupství či politiky mezi císařskou a papežskou autoritou u Mojmírovců, těchto řekl bych v komparativní nadsázce Merovejců středovýchodní Evropy jako specifického evropského regionu. Příkladem těchto regionálních tradic může být záhada sedmi sufragánů. Kristiánova legenda (či spíše kronika) dedikovaná biskupu Vojtěchovi uvádí tento počet Metodějových * 59 L. Reitinger, Census de terra Polonie, s. 478 n. Já jsem uvažoval o možnosti, že byl z Vratislavi poplatek přímo organizován jako jisté condominium; V. Vaníček, Vratislav II. (I.), s. 40; tato varianta je ale příliš umělá. 60 G. Grawert-May, Das staatsrechtliche Verhältnis Schlesien zu Polen, Böhmen und dem Reich während des Mittelalters (Anfang des 10. Jahrhunderts bis 1526), Aalen 1971, s. 52 n.; J. Sochacki, Stosunki publicznoprawne, s. 121 n. Slezsko jako politické teritorium ještě neexistovalo a nemohlo být ani lénem. 61 Annales Altahenses maiores, a. a. 1054, s Cosmae Pragensis Chronica, III. 36, s W. Hahn, BIAGOTA CONIUNX und EMMA REGINA einige Randbemerkungen zu den ältesten böhmischen Herzogsmünzen, Jahrbuch für Numismatik und Geldgeschichte 28/29, 1978/1979, s ; Emma Regina. Civitas Melnic, sborník příspěvků, Mělník 2008; L. Polanský, Spory o původ české kněžny Emmy, manželky Boleslava II., in: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s ,

12 12 sufragánů, který byl nejspíš převzat z pasovské falzátorské dílny biskupa Pelhřima ( ) 64. Pelhřimova falza uvádějí, že ještě před Metodějem 65 existovalo arcibiskupství se sídlem v Lorchu se sedmi sufragány na jihovýchodě střední Evropy (počet nejspíš odpovídá sedmi církvím v Apokalypse). Pasov se tím chtěl pasovat v konkurenci se snahami Prahy (za Boleslava I.) jako údajný dědic Lorchu do role jižního Magdeburku a expandovat do oblasti Moravy a Uher. Schéma sedmi sufragánů se vynořuje znovu v souvislostech založení arcibiskupství svatého Vojtěcha v Hnězdně v roce 1000, či při pokusu Břetislava I. obnovit toto arcibiskupství v Praze 66. Kristián podle výkladu Dušana Třeštíka sleduje při pozitivní prezentaci velkomoravského křesťanství také královské uznání pro přemyslovskou rodinu 67. Známá sentence z jeho díla o křtu Bořivoje, že Přemyslovec se stane pánem pánů svých 68, se vztahovala na Svatopluka (který zřejmě užíval i slovanský termín král) 69. Kristián označuje již jeho strýce Rastislava (jméno nezná) principis vel regis religionis 70 a kronika opata Regina z Prüm uvádí (např. k roku 890), že Arnulfus rex concessit Zuendibolch Marahensium Sclavorum regi ducatum Behemensium 71. Zde nám jde především o tradici: podle tehdejších znalostí byl Svatopluk křesťanským králem a Čechy vévodstvím. Pokud tedy vyjednával od 60. let 10. století český kníže Boleslav I. s papeži o obnově církevní organizace, mohl mít na mysli také své povznesení 64 J. Kadlec, Die sieben Suffragene des hl. Methodius in der Legende des sogennaten Christian, in: Methodiana 9, Wien-Köln-Graz 1976, s ; D. Třeštík, Sv. Vojtěch a formování střední Evropy, in: Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, Praha 1998, s ; D. Kalhous, Záhadné počátky pražského biskupství, in: Evropa a Čechy na konci středověku, Praha 2004, s Metoděj byl původně titulárně arcibiskup panonský; faktickou translaci pro Moravu potvrdil papež Jan VIII. v roce 879; CDB I., č. 22, s Jedná se o interpretaci zápisu v Análech hildesheimských; základní komparativní práce K. Görich, Ein Erzbistum in Prag oder in Gnesen? Zeitschrift für Ostforschung 40, 1991, s D. Třeštík, Slovanská liturgie a písemnictví v Čechách 10. století, in: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, Praha 2006, s Kristiánova legenda, ed. J. Ludvíkovský, Praha 1976, s Mojmírovci svou prestiž teprve budovali, na pomezí bavorsko-franských, italských a řeckých vlivů; titul rex v listě papeže Štěpána V. z roku 885, CDB č. 26, s. 23 (regi Sclavorum); F. Graus, Rex dux Moraviae, in: SPFFBU IX, C 7, 1960, s ; G. Labuda, Rozprzestrzenia się tytulu króla wśrod Slowian, in: Wieky średnie Medium aevum, Warszawa 1962, s ; I. Panic, Ostatnie lata Wielkych Moraw, Katowice Svatopluk byl stěží na krále pomazán, protože tato ceremonie nebyla ani ve východofranské říši zavedená, jistě však při svátcích užíval byzantské panovnické symboly, které již dříve přebírali Karlovci (korunovace, intronizace, oblečení; Lexikon des Mittelalters V, 1302). Domnívám se, že nemohl přímo opustit hodnost кънедэь (?), to byl základ jeho charismatu, ale nechal se za krále titulovat na základě nových pravomocí (latinský systém královských hodností se teprve formoval). P. Boroń, Kniaziowie, królowie, carowie, Katowice 2010, s. 116 n., s , nedoceňuje kvalitativně jedinečný význam Svatopluka mezi slovanskými vládci (jeho podíl na rozvoji Metodějova arcibiskupství, styky s Karlovci srov. jméno krále Zwentibolda v Lotrinsku). Označení král bylo aktuálně prestižní právě v této době (vyrovnávání s reges Francorum Karlomanem a Karlem III.), tituly císař a král zmíněné v Životě Metodějově měly nutně inovační ráz. Boroń jistě správně na závěr své knihy (s. 231) soudí, že tvořící se państwowości słowiańskie szukały nowej ideologii, symboliki energiczni władcy wprowadzali nowe nazwy jest tu rola Symeona bułgarskiego, polskiego Bolesława Chrobrego, ale kreativní obrat proběhl na Velké Moravě o dvě generace před Symeonem, jak to také zhodnotil pro další tradici přibližně deset let před synodou hnězdenskou mnich Kristián (ocenil i vytvoření slovanské liturgie a písma, které mnoho duší ve slovanských zemí se tím Kristu získává, s ). 70 Kristiánova legenda, s Reginonis abbatis Prumiensis Chronicon, MGH SRG (50), 1890, s. 889.

13 13 na Svatoplukův stupeň. Idea translace koruny z Moravy do Čech se prosadila znovu literárně v Kronice Dalimilově, ale byla tak vnímána i v rámci slovanofilního historismu ve 14. století, u císaře Karla IV. 72 Do tohoto starého kontaktního pásma spadaly rovněž polské země. Německá autorka Charlotte Warnke předpokládá, že také aktivita Měška I. byla inspirována královským vzorem Svatoplukovým, za prostředkování Slavníkovcem Vojtěchem 73. Tento výklad podporuje Dušan Třeštík 74 : zatímco Přemyslovec Kristián ještě např. vyzval biskupa Vojtěcha k opravení textu své legendy, po roce 990 přechází Vojtěch za pobytu v Itálii do přátelského vztahu se zástupci Měška a předává mu koncept translace historických a uprázdněných institucí z Moravy. Tato tradice byla u sousedů překvapivě silná, ještě kronikář Dětmar Merseburský vzpomíná na dobu, kdy za knížete Svatopluka Čechové byli našimi pány (tj. region Srbů) a ví, že Svatopluk sídlil na Moravě a měl tam své biskupy; o to vše přišli Čechové podle Dětmara díky své pyšné povaze 75. Na pomezí narací a skutečných projektů, možných idejí a prokázaných činů, leží také otázka povýšení Boleslava Chrabrého v Hnězdně v roce 1000, za krátké synody (sjezdu), která je popsána odlišným způsobem v díle Dětmara Merseburského (vznik metropolitní provincie pro Radima) a u pozdějšího Galla Anonyma (povýšení na krále a spoluvládce). Nejnovější diskuse 76 se zaměřila mj. na otázku, zda se v roce 1000 přece jen neobjevila idea krále, či dokonce imperátora Sclaviniae, všech Slovanů, na jejímž základě mohl být Boleslav Chrabrý přijat jako vládce v Praze v roce 1002, ale případně také v Kyjevě. V kritické komparaci se jedná především o to porozumět podstatě a vzájemnosti vývoje v souvislostech středovýchodní Evropy. Ukazuje se přitom, že kvalitativní trend kolem roku 1000 směřoval úplně jinam, než ke Sclavinii, totiž od kmenových Slovanů ke genezi nadkmenového polského 72 D. Třeštík, Velehradská legenda a otázka centra Velké Moravy, in: Otázky ateistické výchovy a propagandy v současném ideologickém zápase, Gottwaldov 1987, s ; M. Bláhová, kako jest koruna z Moravy vyšla Translatio regni ve Staročeské kronice tzv. Dalimila, in: Mediaevalia historica Bohemica 3, 1993, s ; M. Wihoda, Morava v době knížecí, Praha 2010, s. 75 n. 73 Ch. Warnke, Ursachen und Vorausetzungen der Schenkung Polens an den Heiligen Petrus, in: Europa Slavica Europa Orientalis, Berlin 1980, s D. Třeštík, Sv. Vojtěch, s. 88 n. 75 Dětmar z Merseburka, Kronika, Praha 2008, VI. 99, s. 213; Thietmari Mersenburgensis episcopi Chronicon, ed. R. Holtzmann (MGH SRG NS 9, Berlin 1935), doplněné vysvětlivky (spolu s překladem do němčiny) W. Trillmich, Darmstadt 1957, s Z obsáhlé literatury J. Fried, Otto III. und Boleslav Chrobry. Das Widmungsbild des Aachener Evangeliars, der Akt von Gnesen und das frühe polnische und ungarische Königtum, Stuttgart 1989 (2. vydání 2001); J. Strzelczyk, Naukowe pokłosie millenium zjazdu gnieźnieńskiego, Roczniky Historyczne 68, 2002, s ; G. Althoff, Symbolische Kommunikation zwischen Piasten und Ottonen, in: Polen und Deutschland vor 1000 Jahren. Die Berliner Tagung über Akt von Gnesen, Berlin 2002, s ; R. Michałowski, Zjazd gnieźnieński, Wrocław 2005; J. Banaszkiewicz, Gall jako historyk powaźny, czyli dlaczego dzieje i Bolesława Chrobrego, i Bolesława Krzywoustego są prawdziwe i niegroteskowe, Przegląd Historyczny 99, 2008, s ; E. Mühle, Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum. Neue Forschungen zum so genannten Gallus Anonymus, Deutsches Archiv 65, 2009, s

14 14 národa (Poloni) a piastovské státnosti, podobně jako se formovala nadkmenová uskupení se stabilními centry, s biskupy a světci na Rusi, či ve Skandinávii. Pro území Čech v 10. století je třeba poznamenat, že obvykle nebylo řazeno do schématického okruhu barbari 77, podstatný zde byl politický termín Bohemia. Zvláštní postavení Bohemiae je třeba vysvětlit jejím starším zařazením do systému Říše v karlovském období jednak zájmově jako tributárního území k roku 805 (odvádění tributu bylo ukončeno asi za Spytihněva II.), jednak při oddělení již christianizovaných Čech od Velké Moravy v roce 895, kdy se dostaly pod patronaci Karlovců a významné řezenské diecéze 78. České země tedy nespadaly do geopolitické Sclaviniae, i když Bohemia byla ovšem také označována kronikáři za slovanskou zemi (např. italský hagiograf a pozdější arcibiskup z Amalfi Vavřinec kolem roku 1030 píše, že v Germánii je kraj, jehož obyvatelé nazývají Sclavonia, a v tom kraji leží město Praha, které hodíc se za královské, bývá obýváno vladaři oněch končin ) 79. Pokud zmiňují kronikáři, že císař Ota III. během své cesty z Řezna (termínově zacílené do Magdeburku) vstoupil roku 1000 jako poutník Sclaviam, měli tím formulačně na mysli jen jedno slovanské území, oblast vlády Boleslava Chrabrého, která ještě neměla zcela zažité nové uznávací teritoriální jméno (Polonia). Čechám se cestou z Řezna do Hnězdna Ota III. vyhnul, formování státnosti Polonorum se již delší dobu odehrávalo na účet Přemyslovců. Císaři Otovi III. a Slavníkovcům ale původně, i na základě dohod v Římě, nejspíš nešlo o polskou státnost, nýbrž o arcibiskupství na východě, k němuž pravděpodobně zvažoval Radim připojit i biskupství pražské. Radim však s tímto záměrem narazil na odpor v Čechách i v Říši. Mohučský metropolita totiž nápadně usiloval ještě za Vojtěchova života o zajištění pražské diecéze a rovněž česká elita těmto plánům zjevně nedůvěřovala (zřejmě nechtěla být zatlačena do otónsko-piastovsko-slavníkovského politického konceptu, v němž by nebyla zajištěna její nezávislost) 80. Boleslav jistě šířil křesťanství a pokládal se v širším smyslu za příslušníka imperia, chápaného ovšem spíše jako křesťanská organizace světa pod hegemonií Otonů 81. Pokud by se však v Hnězdně uskutečnilo povýšení 77 Widukindi monachi Corbeiensis rerum gestarum Saxonicarum libri tres, MGH SRG, Hannover 1935 (4. vydání), s. 68, ediční pozn D. Třeštík, Počátky Přemyslovců, Praha 1997; Z. Měřínský, České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. II., Praha Český překlad Z. Kalista, Laurentius Montecassinský, Utrpení svatého Václava, in: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, vydal O. Králík, Praha 1969, s , zde s. 90; edice Laurentius monachus Casinensis, archiepiscopus Amalfitanus opera, ed. F. Newton, Weimar O významu svrchovanosti a vlastní vlády se občas zmiňují doboví kronikáři (např. Dětmar Merseburský je chválí v případě Sasů a vysvětluje přízní svatého Víta, cizí vláda je pohana). 81 K charakteru německé státnosti neortodoxně G. Althoff H. Keller, Heinrich I. und Otto der Große. Neubeginn auf karolingischen Erbe, Göttingen 1985; H. K. Schulze, Hegemoniales Kaisertum. Ottonen und Salier, Berlin 1991; E. Eickhoff, Kaiser Otto III., Stuttgart 1999; G. Althoff, Die Ottonen. Königsherrschaft ohne Staat, 2005 (2. vyd.); E. Müller-Merstens, Römische Reich im Frühmittelalter: kaiserlich päpstliches Kondominat, salischer Herrschaftsverband, HZ 288, 2009, s

15 15 Boleslava na krále, nepochybně by to kroniky v Německu komentovaly. V Hnězdně se přesto něco událo, Chrabrý se stal z poplatníka pánem (na úrovni vévodských vládců), dosáhl (zejm. díky ostatkům sv. Vojtěcha) nevídané slávy a lesku (gloria et splendor) a možná dostal od císaře kopí svatého Mořice (k dalšímu šíření víry). Jak ale přišel Boleslav Chrabrý k vládě v Bohemii, když byla v zásadě oddělená? Autorům mnohdy jakoby uniká (snad pod sugestivním vlivem protičeské rétoriky Galla Anonyma), že tento nesporně veliký Polák nesl přemyslovské jméno, byl synem české princezny, znal asi české modlitby a převzal do svých služeb družinu Slavníkovců. Pro české velmože byl zároveň pravnukem svaté Ludmily, tedy legitimním kandidátem na český stolec v případě vymření Přemyslovců, či alespoň ochráncem české země. Rodina Přemyslovců procházela tehdy hlubokou krizí v důsledku zdravotního kolapsu Boleslava II. a rozporů mezi jeho syny, Boleslavem III. z prvního a Jaromírem (a Oldřichem ) z druhého manželství. V Čechách po ztrátě Krakovska neprobíhal územní rozvrat, nýbrž naopak konsolidační trend rané šlechty, jenž omezoval moc panovníka. Paradoxem bylo, že slavníkovská politika slavila úspěchy v Římě a na císařském dvoře, zatímco nový vládce Boleslav III. Ryšavý, pochmurná postava na českém stolci 82 (který zemřel oslepen a všemi zapomenut v polském zajetí, podle Kosmy údajně v roce 1035) se dostal do sporů s novým pražským biskupem a domácí šlechtou. Pražským biskupem se stal lékař jeho otce, corvejský mnich Thidag, který uměl slovanský jazyk, ale též holdoval nemírnému pití. Konflikt mezi knížetem a biskupem řešil markrabě Ekhart, jenž při tom učinil Boleslava svým militem 83. Toto zjevně osobní a svévolné vazalství vůči Ekhartovi trvající několik měsíců ale stěží můžeme chápat tak, že by se Čechy staly lénem či doménou míšeňského markrabství 84. Ostatně, např. uherský král Petr se stal vazalem českého knížete Břetislava za podobných okolností v roce Kníže Boleslav III. byl ohrožen doma sesazením (podobně jako král Petr), hledal oporu zprvu v Ekhartovi, později u Jindřicha z Nordgau (který ho však uvěznil), a nakonec u svého bratrance Boleslava Chrabrého (ad amicum familiarem) V. Novotný, České dějiny I/1, s. 666; D. Kalhous, Boleslav III.: kníže na konci časů?, in: Ad vitam et honorem, red. T. Borovský, L. Jan, M. Wihoda, Brno 2003, s Dětmar z Merseburka, Kronika, V. 7, s. 137; Thietmari Mersenburgensis episcopi Chronicon, s Tak např. J. Mularczyk, Od Bolesława Chrobrego do Bolesława Rogatki (studia polemiczne), Wrocław 1994, s Nemá žádnou oporu ani názor, že by Čechy měly mít v rámci Říše nějakého strážníka v podobě míšeňského markraběte. Setkáváme se i s bagatelizací samostatnosti Čech, např. pod dojmem německé literatury italská autorka Giulia Barone (v polském překladu: Czechy nie osiąnęły wyraźnej autonomii wobec Cesarstwa. Słusznie w moim przekonaniu Dirk Alvermann uważa ten kraj za część Cesarstwa); G. Barone, Wkład Sylwestra II w spotkanienie gnieźnieńskie (9 marca 1000), in: Millenium synodu zjazdu Gnieźnieńskiego, Lublin 2001, s (zde s. 66). 85 Boemico etiam duci, suo seniori, id est nostro regi repugnanti, Annales Altahenses maiores, a.a. 1041, s. 25. MGH SRG, Hannover 1891, s A. Pleszczyński, Amicitia a sprawa polska, in: Ad fontes. O naturze źrodła historycznego, red. S. Rosik, P. Wiszewski, Wrocław 2004, s. 58; obecněji k termínu V. Epp, Amicitia, Stuttgart 1999.

16 16 Neméně zmateně si počínal na domácí scéně provdal svou dceru mocným Vršovcům, čímž jim dal nástroj k panovnickým ambicím, ale na hostině (v roce 1002) osobně zavraždil svého zetě a nechal pobít řadu dalších hostů. Ale ještě předtím, v roce 1001, za věznění Boleslava III. v Nordgau, se v Čechách posadila propolská politika, nutně jako výsledek postoje domácí šlechty, když byl na kamenný trůn v Praze povolán z Polska jako consanguineus Přemyslovců Vladivoj, mimochodem další těžký alkoholik 87. V Čechách tak na krátkou dobu vládli polský kníže a saský biskup, přičemž, jak uvedl klasicky Václav Novotný, kníže byl neustále opilý a biskup málokdy střízlivý. Vladivoj však nevystupuje jako amicus nebo miles Chrabrého, nýbrž přijal lenní korouhev od nového římsko-německého krále Jindřicha II. Snad to bylo poprvé, starší udělení léna není vůbec doloženo, ale svědčí to rovněž proti hypotéze o koruně Sclaviniae, vůči níž by byly Čechy nějak podřízeny 88. Když se Vladivoj v roce 1002 definitivně upil a Boleslav III. byl na žádost šlechty Boleslavem Chrabrým de facto zlikvidován (mezitím, po Vladivojově smrti, se snažil získat uznání Jaromír, ale Chrabrý svým zásahem vrátil krátce na trůn Ryšavého, to vše se odehrálo v hektickém roce 1002), nastala zvláštní situace Chrabrý byl předáky povolán do země, ale legitimita jeho vlády je sporná (ačkoli převzal moc nad Čechami, tj. přísahu věrnosti od většiny předáků) 89. Tuto nejistotu bych vysvětloval tím, že tehdy usiloval ve spojitosti s Čechami (event. moravskou tradicí) o královskou korunu. Dětmar komentuje situaci tak, že Jindřich byl ochoten dočasně obětovat Přemyslovce v emigraci, když Boleslav přijme Čechy v léno 90, stejně jako předtím Vladivoj. Již krátce předtím ale dostal od papeže skutečnou královskou korunu Arpádovec Štěpán I.; bylo to i v zájmu katolické církve na Balkáně. Nemalé zásluhy o christianizaci měl však rovněž Boleslav Chrabrý, který připravil v roce 1003 dary pro papeže, aby také dosáhl koruny 91. V reakci na smrt Oty III. přijal v roce 1003 nadto italskou železnou korunu (s hřebem) Arduin Ivrejský. Ve srovnání s původními kořeny těchto tří nových králů (Jindřicha II, Štěpána a Arduina) měl však nyní Chrabrý větší přímou moc přesahující dokonce svým vlivem i do Německa (jak se toho obával kronikář Dětmar Merseburský). Při ověřování polské stopy koruny Vratislava II. se paradoxně dostáváme zpět do českých zemí, do momentu jejich panovnické rekonstrukce 87 Dětmar z Merseburka, Kronika, V. 23, s. 146; Thietmari Mersenburgensis episcopi Chronicon, s Můžeme sice namítnout, že Vladivoj byl přesto loutkou v rukou Chrabrého, a že si držel pro svou knížecí hodnost dvě želízka v ohni, ale zvláštní status Čech ve vztahu k Říši byl oproti minulosti jen posílen. 89 Z. Petráň, První české mince, Praha 1998, s. 185 n. 90 Dětmar z Merseburka, Kronika, V. 31, s. 150; Thietmari Mersenburgensis episcopi Chronicon, s V. Novotný, České dějiny I./1, s ; J. Botor, Św. Piotr Damian: Żiwot świętego Romualda, Kraków 1991; A. Pleszczyński, Bolesław Chrobry konfratrem emeritów św. Romualda w Międzyrzeczu, Kwartalnik Historyczny 103, 1996, s

17 17 Boleslavem Chrabrým (v letech ) 92. S Prahou pokládanou za metropoli Slovanů a s Moravou, jejíž královská a křesťanská tradice byla ještě povědomá i v Říši (viz Dětmar), se dostával Boleslav na úroveň starší tradice; nebyl tedy vládcem bez tradic, jak jeho image obvykle vnímají němečtí historici. Mohl pro sebe aktualizovat slovanský (moravský, panonský) titul král, stejně jako ho asi již dříve užíval uherský Štěpán (király) 93. Chrabrý měl tedy více podnětů k překonání (jinak dosti svrchovaného) knížecího stupně (gloria a patrně kopí v Hnězdně roku 1000, biskupové, obě české země). Boleslavův projekt královské koruny z roku 1003 byl vlastně vyvrcholením, posledním slovem, či nejspíš překonáním piastovsko-otónsko-slavníkovského konceptu 94. Jak by asi zněl titul Chrabrého, kdyby kolem roku 1003 skutečně korunu z Říma obdržel? Byl by králem omnes Slavorum, totii Sclaviniae, nebo rex Polonorum, anebo rex Bohemiae, Moraviae et Poloniae? Královské spojení Polska a Čech však Říše nechtěla připustit 95, požadovala oddělený lenní status Bohemiae, a Jindřich II. proto podpořil mladší Přemyslovce. Rovněž Bohemi, jak je zřejmé, usuzovali, že Chrabrý ani jako případný král nebude vyjadřovat jejich zájmy a tradice. Ale nedařilo se také římskému mnichovi Radimovi v Hnězdně. Éra mimořádných šancí pro středovýchodní Evropu vyšlapaná kdysi v Římě Mladou a Vojtěchem končila. * (Spytihněv II. a Vratislav II., inovace a historismus) Přejděme nyní k analýze reálné cesty za královskou korunou v Čechách v druhé polovině 11. století. Mnoho se změnilo. Obnovený vzestup Čech a Polska patřil podle Lamperta k negativním novotám. Novou politiku prokrálovským směrem zahájil starší bratr Vratislava II., kníže Spytihněv II. ( ). Ten ovšem, jak víme, nechal vypudit z Čech slovanské mnichy ze 92 Novější postřehy D. Kalhous, Boleslav III.: kníže na konci časů? (2003); A. Pleszczyński, Bolesław Chrobry v Czechach. Realizacja idei Sklawinii czy zwykla ekspansja?, in: Polacy v Czechach. Czesi w Polsce X XVIII wieku, Lublin 2004, s Možnost kontinuity s Moravou či Svatoplukem strikně odmítá nejnověji pro titul király P. Boroń, Kniaziowie, např. s. 129; je ale obtížné si představit, že by se dostal do maďarštiny ze Západu až při příležitosti povýšení Štěpána na krále papežem (s čímž Karel Veliký či Karlovci navíc neměli nic společného). Maďarský jazyk převzal po ovládnutí části území Velkomoravské říše (na počátku 10. století) řadu termínů ze slovanštiny, a to se týkalo i organizace dvora (nádvorní župan - nadorispan - palatin). Jedním z ohnisek sídelní a správní kontinuity byla slovenská Nitra (v 9. století sídlo knížectví a pak biskupství, za Štěpána centrum údělného vévodství Arpádovců, klášter na Zoboru spojený s pověstí o králi Svatoplukovi ). Termín král se však nejspíš neformálně prosazoval již na přechodu 8. a 9. století u sousedů říše Karla Velikého, patrně mj. spolu se zavedením tributů (zpravidla dobytka a stříbra); s novými pravomoci domácích vládců (křesťanský rex) jej pro budoucnost personifikoval nepochybně Svatopluk (i když obrat nastal již za knížete či krále Rastislava). 94 Slovo koncept je zde zkratkovitým pracovním označením, lépe by bylo asi říci orientace ; jde o politiku od počátku 90. let 10. století, která se v rámci středovýchodní Evropy odchýlila od dříve určující politiky českých Boleslavů ; ideově spojující a politicky rozdělující postavou v tomto vývoji byl biskup Vojtěch Slavníkovec (Ch. Warnke, D. Třeštík). Samozřejmě je dosti sporné (spíše vyloučené), že by toto politické vyústění, tj. západní expanzi Boleslava Chrabrého a úsilí o dosažení koruny, ještě respektoval císař Ota III. 95 K. Görich, Eine Wende im Osten: Heinrich II. und Boleslaw Chrobry, in: Otto III. Heinrich II. Eine Wende? Sigmaringen 1997, s ; S. Weinfurter, Heinrich II., Regensburg 1999, s. 212 n.

18 18 Sázavského kláštera, ale také vystoupil proti Němcům a nechal je prý vyhnat ze země. Kromě toho Spytihněv zbavil vlády na Moravě tehdy ještě zánovní údělníky, své bratry, z nichž Vratislav emigroval do Uher. Zároveň se Spytihněv orientoval na reformní papežství, které se od poloviny století postupnými kroky emancipovalo vůči císařství. Tato situace byla usnadněna tím, že v Říši byl předtím prohlášen za krále nezletilý Jindřich IV. (narozen 1050) a vládu převzala v roce 1056 regentka Agnes Akvitánská. Papež Mikuláš II. hned v prvním roce svého pontifikátu (mezi ) udělil Spytihněvovi na jeho předchozí žádost právo nosit jako insignii mitru 96, spojené s odváděním poplatku 100 hřiven stříbra. Tento zvláštní svazek byl vytvářen bez ohledu na postoje říšského dvora, či přímo proti jeho tradiční politice. Mitru poté obdržel od dalších reformních papežů Alexandra II. 97 a Řehoře VII. (v roce 1073) kníže Vratislav. Pro české vládce v období let mitra nepochybně imitovala královskou hodnost. Ale nebylo to asi proto, že by údajně pražská knížata musela nepříjemně pociťovat své nižší postavení vůči Polsku 98. Královský ideál se stále vrací do evropských zemí s novým formováním veřejnosti a kultury, zejména v severnějších oblastech Evropy 99. Kronikář Kosmas uvádí, že krásný Spytihněv vystupoval v biskupským kožíšku, soudil dopoledne věci církevní, odpoledne pak světské. Církevní charisma posiloval společnými modlitbami s mnichy nebo kanovníky 100. Nejedná se zde o schémata literární, nýbrž sociální, která se rozvíjela kreativně v oblasti severní Francie (a působila také v Říši); vládce vystupuje jako princeps - iudex, i jako orator za svůj lid, zemi 101. Vnitřní oporou Spytihněvovy politiky se stává sílící kult světců Václava, Vojtěcha a Víta, jak to dokládá výstavba nové baziliky v Praze. Také Vratislav II. začíná svou vládu jako kníže s mitrou, ale od první chvíle ve zcela odlišném stylu, jako kreativní osobnost. To se projevuje hned na počátku vlády, kdy založil olomoucké biskupství, aniž by se ohlížel po říšském dvoru 102, nebo po arcibiskupovi mohučském jako metropolitovi. Pro tuto úvodní fázi Vratislavovy vlády je možno zvažovat existenci plánu na arcibiskupství i království 103. Zdálo by se, že Vratislav přímo navazuje na 10., event. 9. století. Ale to nelze výrazněji doložit; je pravděpodobnější, že se jeho politika odvíjela 96 V. Novotný, České dějiny I./2, s. 103 n. K insigniím celkově Z. Piech, Strój, insygnia i atrybuty książat piastowskich do końca XIV w., Kwartalnik Historii Kultury Materialnej 1990, s ; P. Černý, Evangeliář zábrdovický a Svatovítská apokalypsa, Praha V. Novotný, České dějiny I./2, s A. Pleszczyński, Vyšehrad rezidence českých panovníků, Praha 2002 (orig. Przestrzeń i polityka, Lublin 2000), s Georges Duby poukazuje, že království mezitím zmizelo v Itálii a jižní Francii, tedy na území se silnou urbánní tradicí; Věk katedrál ( ), Praha 2002 (Paris 1976) s ; tam se však záhy vytvářela nová teorie státu, která ovlivnila pozdější profilace království (od 13. století). 100 Obecněji J. Fleckenstein, Rex canonicus, in: FS Percy Ernst Schramm, Wiesbaden 1964, s G. Duby, Tři řády, s V. Vaníček, Vratislav II. (I.), s. 58 n. 103 M. Wihoda, Morava, s. 250

19 19 pod vlivem vzorů uherského dvora. Vratislav totiž původně uprchl před Spytihněvem na dvůr krále Ondřeje I. Zde se Vratislav oženil s jeho dcerou Adlétou a díky hrozbě z Uher mu Spytihněv přenechal vládu na Moravě. Vratislavova prokrálovská politika je nyní vykreslována jako zcela revoluční, zacílená proti tradici zemských elit a kamenného stolce. Proto prý také skončila v zásadě neúspěchem (opozice jeho syna Břetislava). Takové pohledy se však mohou opírat jen o dílčí výkladové momenty. Za Vratislavem až do konce jeho vlády stála vysoká a zkušená elita, v roce 1091 episcopus Cosmas /nikoli náš kronikář!/ et prepositi ecclesiarum omnesque terre magnates 104, a opozice měla tehdy generační ráz (etas iuvenum) 105. Výrazné svědectví o strukturální stabilitě Vratislavova státu nám přibližuje ideový program jeho mincí 106. Všech deset typů jeho denárů má striktně určený a označený prostor pro Vratislava na aversu a pro světce Václava na reversu. Oba tito Přemyslovci si často vzájemně střídají insignie, především kopí s korouhví a mitru s přívěsky. Vládce zpočátku drží kopí a ojediněle meč, ještě před korunovací však usedá na trůn a nakonec je ozdoben korunou. Svatý Václav se od zobrazení s křížkem objevuje stále častěji s kopím v roli svatého vládce, až posléze václavský revers symbolizuje legitimitu krále z boží vůle. Na známém výjevu z korunovačního evangelistáře (tzv. Vyšehradský kodex) je Václav vymalován jako trůnící kníže s kožešinovou čepicí (nebyla původní českou insignií), s kopím s korouhví v levici a pod žehnající rukou boží označující světce (v kříži) 107. Zdá se, že tato elastická dichotomie (kdy sv. Václav symbolizuje řád země, tedy i šlechty) umožnila povznést panovnickou Vratislavovu moc jako královskou. Vratislav nepochybně prosazoval inovační politiku, ale nelze popírat ani jeho archaické zájmy, které bych vnímal spíše jako historizující kulturní politiku. Po nástupu vlády v Čechách povolal totiž zpět na Sázavu slovanský konvent vedený opatem Vítem, který mezitím rovněž přebýval v Uhrách, pravděpodobně s podporou uherské královny Anastázie, dcery ruského knížete Jaroslava Moudrého. Sázavský klášter udržoval literární styky s Ruskem a těšil se určitému zájmu veřejnosti. Měla však tato staroslověnská tradice propagovat ideologii arcibiskupství a koruny? Jak víme, sázavský opat Božetěch vsadil jednou Vratislavovi o svátcích v roce 1091 na hlavu královskou korunu 108, jak si na to stěžoval nový pražský biskup. Tehdy byl však Vratislav již dlouho králem 104 Cosmae Pragensis Chronica, II. 47, s Za mladíky mohli být ovšem označováni i milites před svým otcovstvím a zaujetím sociální pozice. K odpůrcům Vratislava ovšem patřili také velmožové pobývající v Polsku v emigraci (Vršovci). Je třeba poznamenat, že Vratislav nevedl vůči nim žádnou vendetu, respektoval etiku elity. K tématu mladých družin (event. vatah) a jejich vůdců P. Żmudzki, Władca i wojownicy, Wrocław 2009, např. s Monograficky J. Hásková, K ikonografii; řazení typů po sobě je ovšem někdy diskusní. 107 A. Merhautová P. Spunar, Kodex vyšehradský, Praha 2006, s. 157 n.; P. Černý, Zobrazení sv. Václava v Kodexu vyšehradském, in: Královský Vyšehrad III., Praha Kostelní Vydří 2007, s Sázavský dodatek, edice Cosmae Pragensis Chronica, Anhang I., s. 250.

20 20 a slovanský opat byl králův přítel. Řekl bych, že Vratislav prostě v případě Sázavy prezentoval starobylost a specifičnost českého křesťanství. Bylo by však zkreslené domnívat se, že se Vratislavova církevní politika opírala o slovanskou ideologii. Hlavní oporou byl pro něj Břevnovský klášter, založený Vojtěchem Slavníkovcem, který byl již od roku 993 pod papežskou protekcí. Z Břevnova osadil Vratislav biskupství olomoucké i Opatovický klášter, ale nepochybně si přál (asi rovněž velmožové), aby v zemi působily také další slovanské kostely. Důležitou akcí byla výstavba kamenných staveb na Vyšehradě a založení kapituly sv. Petra (kolem roku 1070) 109. Údaje o tomto druhém svatém hradu Čechů (Kosmas) královského typu doplňuje samotný vyšehradský kronikář z 12. století 110. Andrzej Pleszczyński prokázal komparací evropských center (Řezno, Kolín nad Rýnem, Merseburk, Magdeburk, Řím, Santiago de Compostela, Hereford) koncepční typologický profil přestavby Vyšehradu jako špičkového panovnického centra, lze říci českého Lateránu. Vyšehrad byl znám i v Německu jako urbs metropolis Bohemiae 111, ale z toho nemůže vyplývat, že by se Vratislav mohl vážně zabývat myšlenkou založit na Vyšehradě arcibiskupství (a tím méně Boleslav Chrabrý za svého pobytu v Čechách v letech ) 112. Nadřazení kapituly všem ostatním chrámům v Čechách, jak to uvádí fiktivní privilegium papeže Alexandra (sacrosanctam ecclesiam totius provincie caput) 113, opět vysvětlil Pleszczyński (také chrám v římském Lateránu, nebo sv. Jana Křtitele v Merseburku byly označeny jako caput et vertex, matrix ecclesiarum). Stěží si lze z hlediska církevních zvyklostí představit, že by případné arcibiskupství mohlo vzniknout někde jinde, než nad hroby svatého Václava a Vojtěcha, tedy v Praze Výsledky mnohaletého archeologického výzkumu shrnují práce B. Nechvátal, Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, Praha 2004 (a odborné exkurzy); B. Nechvátal a kol., Rotunda sv. Martina a bazilika sv. Vavřince na Vyšehradě, Praha 2009; dále Z. Všetečková, Sarkofág krále Vratislava II. v kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě?, in: Královský Vyšehrad III., s Z další literatury J. Psíková, Příspěvky k diplomatice vyšehradských listin, in: Archivum Trebonense 1973, s. 1-43; A. Pleszczyński, Vyšehrad; Bláhová, Založení Vyšehradské kapituly ve středověké historiografii, in: Královský Vyšehrad II, Praha 2001, s ; V. Vaníček, Sakralita české panovnické hodnosti, dynastie Přemyslovců a Vyšehradu v proměnách christianizace a středověké modernizace, in: Královský Vyšehrad III., Kostelní Vydří Praha 2007, s Kronika Kanovníka vyšehradského, FRB II./2, Praha 1974, s M. Bláhová, Založení, s T. Wasilewski, Czescy sufragani Bolesława Chrobrego a zagadnienia jego drugiej metropolii kościelnej, in: Społeczdeństwo Polski średniowiecznej 5, red. S. K. Kuczyński, Warszawa 1992, s CDB I., č. 384, s M. Wihoda, Pražské arcibiskupství, s. 214, jistě správně poukazuje na to, že v Kosmově kronice není zmínka o Vratislavově Sázavě, mitře, Šebířových arcibiskupských ambicích či říšském kopí od Flarchheimu, a vysvětluje to tím, že Vratislav chtěl nové české arcibiskupství spojit s Vyšehradskou kapitulou. Ale je třeba hledat vždy dobově nejbližší vysvětlení zdá se, že v době, kdy Kosmas svou kroniku psal, tedy za knížete Vladislava I., nebyly tyto již některé události dostatečně známé či ceněné, na rozdíl od královské korunovace (ta významově překryla mitru i svaté kopí, Šebířovy arcibiskupské ambice nebyly uskutečněny a slovanská Sázava již byla rozehnána Kosmovým oblíbeným knížetem, Břetislavem II.).