Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici TRVANLIVOST ROSTLINNÉHO MATERIÁLU VE SVATEBNÍ FLORISTICE Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce Ing. Jiří Martínek, Ph.D. Lednice 2012 Vypracovala Hradská Lucie

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma,,trvanlivost rostlinného materiálu ve svatební floristice vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne 8. května 2012 Hradská Lucie

3 Poděkování Touto cestou bych velmi ráda poděkovala Ing. Jiřímu Martínkovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a konzultace při zpracování bakalářské práce, dále bych chtěla poděkovat firmě Florasis spol. s.r.o. za ochotné podání informací k danému tématu a materiály ke zpracování, velký dík patří firmě Vonekl s.r.o. za poskytnutí květin na pokus. A nakonec děkuji za pomoc při výběru literatury Ing. Jarmile Neugebauerové, Ph.D. a p. Jarmile Turečkové.

4 Obsah 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Svatební floristika Úvod Historie svatební floristiky Techniky aranžování Přípravné techniky Hlavní techniky Speciální technologie jednotlivých druhů květin Alstroemeria L Bouvardia Salisb Cymbidium Sw Dendrobium Sw Dianthus L Freesia Klatt Chrysanthemum L Phalaenopsis Blume Rosa L Zantedeschia Spreng Přípravky pro prodloužení uchovatelnosti řezaných květů MATERIÁL A METODIKA Materiál Pokusný rostlinný materiál Chemický materiál přípravky

5 4.2 Metodika VÝSLEDKY DISKUSE ZÁVĚR SOUHRN, RESUME A KLÍČOVÁ SLOVA SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Tištěné publikace Internetové odkazy PŘÍLOHY Seznam příloh

6 1 ÚVOD,, Kdo nevstoupí do manželství, užívá života jen z poloviny. německé přísloví Květiny nás provázejí po celý život. Jsou symbolem citu, úcty a přátelství. Nesmí chybět při našich jmeninách, narozeninách, výročích a hlavně při svatbách. Se samozřejmostí se tak květiny zařadily do moderního životního stylu a jsou součástí velkého dne pro každou nevěstu. Obklopujeme se jimi, aby nám dělaly radost a cítíme se šťastnější. V dnešní době se snaží pěstitelé květin vyhovět v maximální míře požadavkům zákazníků na trvanlivost nabízených květů. U nás se dosud nevěnuje dostatečná pozornost posklizňovému ošetřování a uchovatelnosti řezaných květů. V zahradnicky vyspělých zemích jako je Holandsko, Německo a Polsko se věnuje uchovatelnosti řezaných květin velká pozornost. Tato práce se zabývá trvanlivostí květin ve svatební floristice. Zaměřuje se na nejrozšířenější rostlinný materiál používaný ve svatební floristice a porovnává ho v odlišných teplotách jako je tomu i ve skutečnosti u svateb v jakémkoliv ročním období a prostředí. Zkoumá použití různých technik ve svatebních aranžmá a jejich vliv na trvanlivost řezaných květin, potažmo celých svatebních kytic či dekorací. 6

7 2 CÍL PRÁCE Cílem práce je shromáždění a prostudování literatury zabývající se svatební floristikou. Dále zaměření se zejména na rostlinný materiál v ní využívaný, především na jeho trvanlivost. Dalšími úkolem bylo detailní prostudování floristických technik v současnosti používaných pro tvorbu svatební kytic a dekorací a následné vytvoření metodiky pokusu se zaměřením na trvanlivost řezaných květin, které byly upraveny vybranými floristickými technikami. Součástí práce bylo vytvořit příkladové aranžmá s využitím soudobých technik, popsat je a zdokumentovat jejich tvorbu metodou stepby-step. K celé práci bylo potřebné vytvoření vhodné obrazové dokumentace k řešené problematice. 7

8 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Svatební floristika Úvod Svatební floristika je vyžadovanou a velmi náročnou floristickou disciplínou. K jejímu zvládnutí je potřeba si osvojit mnoho znalostí, ale především mít jistou dávku zručnosti a trpělivosti. Během toho, jak se vyvíjelo vše kolem nás, měnily se i techniky používané ve floristice. Před několika desítkami let by tehdejší vazači považovali některé dnes běžné techniky, za zcela nesmyslné. Časem se také měnily nároky na trvanlivost svatebních vazeb. Zrychlení dnešní doby ovlivnilo svatební floristiku na tolik, že nároky na trvanlivost nejsou tak vysoké. Floristé tím pádem používají větší sortiment rostlinného materiálu. Tím se změnil pohled na svatební kytice, kde tradiční vázaná či vypichovaná kytice je ovlivněna novými technikami. Kytice jsou nahrazovány novými typy květinových aranžmá, které nazýváme dekoracemi pro nevěstu. Přinášejí nejen nové tvary, ale i jiný způsob uchopení květinového aranžmá či práci s novým materiálem (Kopáč, 2007) Historie svatební floristiky Svatba byla v celé historii lidstva vždy jedním z nejslavnějších dnů v životě člověka, a proto byla také vždy příležitostí pro velké a bohaté květinové dekorace. V průběhu staletí se některé zvyky vytratily, jiné se ustálily a mají význam dodnes (Homola, 1993) Historie svatební floristiky ve světě Od pradávna, pokud lidská paměť sahá, byl svatební den pro ženicha a nevěstu nejvýznamnějším, nejradostnějším a nejpamátnějším dnem v životě. Není proto divu, že i dnes prožíváme tento den způsobem nejslavnostnějším. Vedle obvyklé hostiny na počest novomanželů hrají hlavní úlohu jednotlivé květy především volně držené v ruce nevěsty, které se časem upravovaly do vkusně vázaných kytic (Baborová, 2001). Již od Antického Řecka a Říma si nevěsty zdobily vlasy věnci z rostlin, jako je Rosa sp., Hyacinthus sp. a Lilium sp., doplněné Laurus sp., Myrthus sp. a Helix sp. (Bittnerová, 2007). Květinový věnec znázorňoval kruh bez začátku a konce, zobrazuje snubní prsten a nekonečnou lásku a věrnost (Theobald, 2005). 8

9 Ve středověku byly květiny spojovány s něčím pohanským. Symbolizovaly zmar a pomíjivost lidského života (Stará, 1995). Gotika je spojena se symbolikou, například Lilium sp. symbolizuje čistotu, Rosa sp. je symbolem lásky. V této době se zdobily při svatebních obřadech oltáře a kostely, které se vždy se svatbou pojily (Stará, 1995). Objevovaly se girlandy, věnce a volně vkládané květy do užitkových nádob. Květiny, které se používaly v této době, byly Lilium sp., Iris sp., Aquilegia sp., Viola sp. a další (Baborová, 2001). Nevěsty v těchto dobách začaly používat při svatbách věnečky a závoje ve vlasech. Věneček symbolizoval čistotu, nevinnost a neposkvrněnost. Z věnečku se postupem času vyvíjely korunky a diadémy, ale také prosté zelené pásky vpletené do závoje (Baborová, 2001). V době renesance se u květin začalo hledět i na estetický význam. Obnovují se staré aranžérské techniky, dováží se velké množství nových a neznámých rostlinných druhů. Důraz se kladl na pestrost a barevnost aranžmá (Stará, 1995). Na konci tohoto období se začaly objevovat vázané kytice, ale na svatebních obřadech se tyto květiny ještě nevyskytovaly. Svatební kytice se objevila až v době, kdy vládl Napoleon Bonaparte, na přelomu 18. a 19. století. V renesanci se používaly například tyto květiny: Dianthus sp., Chrysanthemum sp., Lathyrus sp., Centaurea sp., Aquilegia sp., Tulipa sp. a jiné cibuloviny (Baborová, 2001). Podle vzoru královny Viktorie se v 19. století začaly nevěsty zdobit bílými květy a květy Citrus sp. Tyto květy symbolizovaly plodnost a štěstí v manželství. Dováželo se množství exotických květin, například Azalea sp., Gladiolus sp., Rosa sp. (Hillier, 2000). V období baroka a rokoka se kladl důraz u zdobení nevěsty na věnečky do vlasů, které byly jak z živých, tak z umělých květů. Na výzdobu se používaly stuhy s navazovanými květinami, ze kterých se tvořily květinové vodopády. Na konci se vázaly uzlíky jako symbol svazku muže a ženy, jež nosí v manželství štěstí. Po obřadu se stříhaly a dávaly jako upomínka na svatbu (Baborová, 2001). Zdobily se šaty, kloboukové krempy, vozy. Nosily se náhrdelníky z květů na krku a také náramky na paži (Holl, 2007). Základními tvary v aranžování byly koule, kužel a ovál, v nichž květiny byly soustředěny v pastelových barvách. Tyto prvky dále ovlivnily období jako empír, klasicismus a secesi (Stará, 1995). Využívaly se květiny, jako jsou Lilium sp. a Zantedeschia sp. a další (Baborová, 2001). Dalším stylem, který velmi ovlivnil svatební floristiku, byl Biedermeier. 9

10 Biedermeierovská kytice se rozvíjela hlavně ve Vídni a německy mluvících zemích (Baborová, 2001). Technika kytice je komplikovanější, s krátkými stonky. Skládá se ze středového květu a soustředných kruhů střídajících se barev. Je zakončena látkovou či papírovou manžetou. Má polokulovitý profil (Bittnerová, 2007). Nevěsta v této době držela biedermeierovskou kytici, na hlavě měla myrtový věneček se závojem. Používaly se květy jako Camellia sp., Dianthus sp., Dendrobium sp., Convallaria sp., Rosa sp. a květy čeledi Orchidaceae (Baborová, 2001). Druhá polovina 19. století byla obdobou předchozího stylu. Nevěsty se zdobily věnečky, korunkami a držely kytice. Věnečky byly z drobných květů různých barev, prokládané zelení. Květy ve svatební kytici se drátovaly. Pro konec 19. století bylo charakteristické využívání výhradně bílých květů pro vázání svatebních kytic. V této době se objevila rovněž první zmínka o převislých kyticích, které vytvářely dojem, že padají nevěstě přes ruku (Baborová, 2001). Ve Francii se začaly používat exotické květy například Canna sp., Protea sp. a čeleď Orchidaceae. V kyticích se využívaly techniky vatičkování a drátkování rostlinného materiálu. Kladl se důraz na eleganci, dokonalé doplnění kytice k svatebním šatům nevěsty (Baborová, 2001). Na počátku 20. století se začaly zdobit svatební vozy. Používaly se girlandy s květy. Zdobení vozů bylo velmi náročné a tedy jen pro zručné floristy (Baborová, 2001). V 20. století se prostřídalo několik pohledů na svatební kytici. Ve 20. a 30. letech kladly nevěsty důraz na jednoduché kytice z jednoho druhu květů, jako byla Zantedeschia sp. V době mezi světovými válkami převládala také jednoduchost a to převážně u menších kytic. K používání většího množství materiálu došlo ke konci 20. století, kdy se kytice vyznačovaly velkým množstvím květů, hlavně v bílé barvě. Používaly se myrtové věnečky a manžety z krepového papíru (Baborová, 2001). V dnešní době již existuje velká rozmanitost druhů květů a materiálů. Svatební floristika se velmi rozvíjí díky dovozu květin z celého světa, moderním technikám a pěstebním metodám. Z toho vyplývá, že je dnes velké množství druhů kytic a svatebních dekorací, které si nevěsta může pro svůj Velký den vybrat. Jednou z nejvýznamnějších floristek v dnešní době, která se touto problematikou se zabývá je Wally Klett. Jsou známy její knihy s tématem svatební floristiky. 10

11 Historie svatební floristiky u nás První kroky v aranžování u nás začaly již ve středověku, kdy se objevily kytice nebo jednotlivé květiny jako motivy v lidovém umění. Zdobil se jimi nábytek, dekorační tkaniny a oděvy na lidových krojích. Aranžmá se zhotovovala u příležitosti oslav, svateb a jiných církevních či světských svátků (Stará, 1995). Obor jako je zahradnictví vznikl postupem času a vývoje technik. Ve spojitosti s tímto vývojem vznikli specialisté pro aranžování a vazbu květin (Pokorný, 1971). U nás se poprvé objevily svatební kytice v polovině 19. století. Předtím se nevěsty oblékaly do krojů a na hlavu si dávaly korunky, věnečky zdobené květinami, stuhami a perličkami. Prvním květinovým doplňkem, použitým na svatbě, byly vonné kytičky připevněné na šatech nevěsty. Oblíbené byly Lavandula sp., Rosmarinum sp a Thymus sp. (Baborová, 2001). Původ svatebních kytic začal v době biedermeieru v první polovině 19. století. Kytice měla polokulatý nebo homolovitý tvar, květy se soustřeďovaly do kruhů s jedním centrálním květem. Kytice byly menších rozměrů zakončeny látkovými či papírovými manžetami. Na přelomu 19. a 20. století nastává období secese, které bylo charakteristické lineárností, plošností a stylizací. Květinové aranžmá bylo vkládáno do skleněných nádob, kytice působily jednoduše a elegantně. Nepoužívaly se u nich manžety (Bittnerová, 2007). Okolo roku 1900 se objevil nový styl svatebních kytic takzvaný svatební puget. Šlo o soubor květů navázaných na drát, rovných od středu kolem dokola, ukončených krajkovým nebo papírovým límečkem. Nevěsta tuto kytici držela v rukou tak, aby uspořádání květin šlo vidět. V této době si taky nevěsta mohla nechat uvázat takzvanou pražskou svatební kytici. Byla to kytice jednostranná, se zeleným podkladem bez manžety. Po stranách byla zploštělá. Kytice se v této době vytvářely například z těchto druhů: Asparagus densiflorus, Hyacinthus sp., Myrtus sp. a Rosa sp. (Baborová, 2001). V první polovině 20. století se aranžováním začínají více zabývat i naši zahradníci, kteří se snaží pěstovat květy na řez (Stará, 1995). Po 1. světové válce byly hlavními znaky rovnost, hladkost, jednoduché linie. V této době ale nevěsty většinou na kytice neměly a proto si půjčovaly umělé. Později se tvořilo z obyčejných zahradních květin, jako byl Narcissus sp. a Tulipa sp. Po určitém čase se vracelo ke stylu biedermeier z různých květů (Baborová, 2001). 11

12 Velký rozvoj svatebních kytic nastal mezi světovými válkami. Kytice byly jednostranné, opět převládala bílá barva. Z rostlinného materiálu se používal Helleborus sp., Rosa sp. (Baborová, 2001). V době 2. světové války a po ní došlo k velkému poklesu zájmu o květiny. V této době byla zrušena soukromá zahradnictví, která zásobovala květy náš stát. Důsledkem toho tento obor ustupuje do pozadí a tím upadá i vazba květin (Stará, 1995). Do 60. let 20. století se vázaly bohaté, převislé kytice se zelení doplněny manžetou. Z používaných květů to byly například Cyclamen sp., Rosa sp., Zantedeschia sp. Od 60. let se pěstovaly Gerbera sp. a americké Dianthus sp.. Kytice se zhotovovaly jednobarevné, v pravidelném či nepravidelném trojúhelníku. Kytice byly menší, vzdušné a doplněny zelení jako byl například Asparagus densiflorus (Baborová, 2001). Nástupem 70. let došlo k rozvoji floristiky a to díky nově založeným vazačsko - aranžérským školám v Praze a v Brně. Vyučování probíhalo v rámci předmětu květinářství a později samostatného předmětu (Bittnerová, 2007). V 80. a 90. letech se už objevily různé druhy kytic jak vázaná kulatá, tak i převislá. V tomto období se rovněž začíná více projevovat fantazie jednotlivých aranžérů květin, a to především díky používání nových pomůcek, např. různých držáků, drátků a pásek (Baborová, 2001). Dnes jsou kytice lehké, vzdušné. Používají se rozmanité barvy i tvary kytic. Využívá se různých nových prvků např. mušliček, různých konstrukcí, zeleniny a ovoce. Kromě svatebních kytic se vytvářejí i dekorace pro nevěstu, kde se využívá mnoho nových a propracovanějších technik (Baborová, 2001). 12

13 3.2 Techniky aranžování Přípravné techniky K přípravným technikám patří takové techniky, kterými si používaný materiál připravíme k další práci. Pomocí těchto technik vytváříme různé opěrné a doplňkové konstrukce k dalšímu aranžování (Kuťková, 2007). Před začátkem práce na těchto technikách je důležité si připravit rostlinný materiál. Ze stonku v jedné třetině délky odstraníme listy, trny a možné boční výhonky. Ve zbývajících dvou třetinách zbavíme rostliny poškozených listů, nevyvinutých poupat a spodních listů (Barnett, 1997). Do těchto technik patří ohýbání, nalamování, navazování, prodlužování přirozených stonků, vyztužování, vatičkování, začišťování páskou, voskování, lepení a laminování. Pod slovem ohýbání myslíme usměrnění linií a tvarů hlavně u stonků. Při aranžování je snaha ponechat rostliny v přirozeném směru růstu. Ne vždy nám podoba a směr růstu rostliny vyhovuje pro naše aranžmá, proto ji musíme usměrnit do požadovaného tvaru. Ohýbání a tvarování provádíme ručně. K této práci je důležitý cit a trpělivost. Díky této technice lze dosáhnout určitého tvaru bez pomoci drátku. Tuto techniku využíváme u tvarování určitých rostlin, jako jsou Zantedeschia sp., Anthurium sp., Allium sp. a listy některých druhů rodu Philodendron sp. Pokud chceme ohýbat a tvarovat suché rostliny, je vhodné je namočit do horké vody. Stonky se stávají měkčími a dají se lépe formovat do určitého tvaru (Kuťková, 2007). Nalomení je speciální technika, jíž se tvarují větve. Jedná se o nalomení větví, kdy praskne pokožka a vrchní vrstva dřeva. Rostlina je nadále dobře zásobena vodou a je dostatečně pevná. Postup při práci je podobný jako při tvarování. Působíme prsty do té doby, než se větev nalomí (Kuťková, 2007). Navazování je metoda, kterou využíváme u rostlinných druhů, které nemají svůj přirozený stonek. Mohou to být listy, šišky, plody a jiné. Lze si tímto způsobem přichystat rostlinný materiál k další práci, např. navazování do kytiček, svazkování. Obdobně je možné připravit i doplňkový materiál jako je lýko, stuhy aj. Při navazování používáme vazačský drát, který má určitou sílu podle použitého rostlinného materiálu. Některé plody nelze navazovat přímo na drát, ale vytvoříme si pomocí drátku očko, které přilepíme tavnou pistolí k plodu. Takto můžeme připevnit 13

14 třeba ořechy, žaludy, kaštany aj. Některé materiály lze připevnit pouhým zapíchnutím drátu, který má na špičce trochu lepidla z pistole pro tavné lepení, zabráníme tímto uvolnění drátu z plodu (Kuťková, 2007). Prodlužování přirozených stonků neboli drátování se provádí u rostlinného materiálu, který má přirozený stonek krátký a není možné ho uchopit do ruky (Matuška, 2004). Lze využít dvou metod, jak stonek zpevnit a prodloužit. Používáme vazačský drát, který vytvarujeme do písmene U a přiložíme k rostlině paralelně a delším koncem drátku omotáme kolem krátkého stonku. Druhým způsobem je drát protáhnout květem o vhodné síle a druhým drátem omotat okolo něj. Při použití živých rostlin dbáme na dobré nasátí vodou před prodloužením, nebo navatičkováním rostlin. Upravené stonky začistíme aranžérskou páskou (Barnett, 1997). Vyztužení představuje zpevnění stonku rostliny pomocí drátku o vhodné síle. Známe několik druhů vyztužení: ovinutí stonku rostliny drátkem spirálovitě, vyztužení části stonku nebo listu na dvě nožky, vyztužení pomocí dlahy či vedení drátu vnitřkem lodyhy (Kuťková, 2007). Jedním ze způsobů je možnost drát zasunout semeníkem nebo květním lůžkem o vhodné síle, zachytit ho co nejblíže a nejvýše květu pomocí očka. Dále drát přikládat vedle stonku, aby se tvořila spirála, vyhýbáme se listům a výhonům. Je vhodné ovinout stonek plastovou či papírovou páskou (Haake, 2010). Vyztužit můžeme různý rostlinný materiál a pomocný materiál jako jsou například mašle. Následně se jimi v aranžmá lépe manipuluje (Holl, 2007). Vatičkování používáme při navazování a prodlužování stonků. Úkolem vatičkování je zásobení rostliny vodou, i když její stonek není ve vodě či aranžovací hmotě. S touto technikou se nejvíce setkáme právě ve svatební floristice při vázaní svatební kytice (Kuťková, 2007). Květiny seřízneme a konec obtočíme vatou, kterou namočíme do vody. Vybereme si vhodnou tloušťku drátu a navážeme na stonek. Obtočíme páskou, aby se voda udržela ve vatě. Vata nám slouží jako zásobárna vody (Haake, 2010). Máme několik typů začisťovacích pásek - gutaperčová, papírová a jiné, kterými ovíjíme stonky, vlivem tepla ruky se natahují. Toto umožňuje dokonalé přilnutí ke stonku či jiné zapracované části (Matuška, 2004). Práci s gutaperčovou páskou zakončíme odstřihnutím a vložením nad plamének svíčky. Páska obsahuje lepidlo, které teplem okamžité lepí (Haake, 2010). Aranžérskou pásku využíváme ze tří důvodů. Používáme k začistění míst, kde jsme použili drát ať na prodloužení, navazování či u vatičkování. Za druhé 14

15 při ovinování už nedochází k úniku vody, která v rostlině zůstala. Třetím důvodem je zpevnění stonku a zamezení posouvání materiálu směrem dovnitř kytice. Slouží k tomu několik typů pásek různých barev a šířek. U svatební floristiky je vhodné použít pásku bílou (Barnett, 1997). V dnešní době patří technika voskování k nejpoužívanějším technikám vůbec. Voskování je určitou náhradou pracného vatičkování. Technika však není vhodná pro všechen rostlinný materiál, jako je Rosa sp. Voskování se také dělí podle způsobu voskování na máčení celých rostlin do vosku, potírání voskem či zalití rostlin voskem (Kuťková, 2007). Konec květních stonků a další rostlinný materiál zavoskujeme, aby se zabránil únik vody pomocí výparu a tím prodloužili životnost aranžmá. Vosk musí být tekutý, nesmí vařit. Stonek ponoříme zhruba až do hloubky 0,015 m. (Klett, 2007) Lepení vstoupilo do obchodů s květinami v 80. letech 20. století a umožnilo vytvářet nové a neobvyklé tvary svatebních aranžmá. Touto technikou vznikla nečekaná revoluce, která jednu dobu málem vytlačila klasické techniky (Kamp, 2010). Pomocí lepení lze vytvořit mnoho originálních konstrukcí nebo doplňků do aranžmá. Lepidla rozdělujeme podle druhu materiálu, který lepíme - lepidla na živé květiny a lepidla na suchý rostlinný materiál. Materiál jako je sušina a různé doplňky, lze lepit pomocí tavné pistole. Na trhu je mnoho lepidel, jednak ve sprejích, ale také v tubách (Kuťková, 2007). Laminování je speciální technikou úpravy rostlinného materiálu. Vylisovaný rostlinný materiál se při této technice umisťuje mezi dvě laminovací fólie, které se prostřednictvím vysokých teplot při průchodu laminovacím strojem pevně spojí. Zpracované rostliny by neměly obsahovat vodu a měly by být, co nejtenčí (Kuťková, 2007) Hlavní techniky Pomocí těchto technik vytváříme aranžmá. Mezi hlavní techniky ve floristice patří volné vkládání do nádob, vázání, vypichování, skobičkování, lepení, navazování a navlékání na dekorační drátek, omotávání či proplétání a sesazování (Kuťková, 2007). S ohledem na téma bakalářské práce není v dalším textu rozvedena technika sesazování. Volné vkládání do nádob patří k nejjednodušším technikám zpracování rostlin. Využíváme k tomuto vázy, košíčky a různé misky. Používáme dva protikladné materiály, výplňový, který je rozvětvený a působí načepýřeně, a hlavní, který působí 15

16 rovně a upraveně. Lze použít materiál k zatížení, který udržuje květy v rovnováze a tím i nádobu, např. kameny, mušličky, drátky a další. Při výběru rostlinného materiálu musíme posoudit, jestli v nádobě bude voda nebo bude bez vody. K tomu se dále přiklání i výběr zátěžového materiálu, který ve vodě nebude zahnívat nebo pouštět barvu (Kuťková, 2007). Technika, která se nejvíce využívá ve svatební floristice, je technika vázání. Nejprve si připravíme rostlinný materiál, stonky zeleně i květů očistíme do jedné třetiny. Listy ani květy by neměly bránit v čistém úvazku. Jedním z požadavků při vázání kytice je volba lichého počtu květů (Kubíčková, 1978). U rostlinného materiálu používáme přirozený stonek, který z jedné třetiny zbavíme listů a trnů. Při vázání do spirály dodržujeme jednotný směr. U praváků květiny držíme v levé ruce a přikládáme pravou rukou tak, aby spodní část směřovala z dlaně, u leváků je to naopak (Kuťková, 2007). Další přikládané květiny přidržujeme prsty, až vznikne spirála stonků. Během přikládání si kytice otáčíme v ruce a přidáme další květiny až do konečného tvaru kytice. Nakonec ovineme lýkem (Haake, 2010). Úvazek by měl být pevný a ne příliš široký. Kytici svazujeme vždy v ruce a nepokládáme ji. Kytice by po uvázání neměla změnit tvar. Používáme umělé či přírodní lýko, stuhu nebo jiný pevný materiál. U délky stonků pod úvazkem bychom se měli řídit zlatým řezem. Stonky seřízneme šikmo nebo kolmo (Kuťková, 2007). Vypichování je technikou, při které používáme aranžovací hmotu. Podle zvoleného rostlinného materiálu se dělí aranžovací hmota na hmotu zelenou pro živé květy a hmotu šedou pro sušené rostliny. Na trhu je velký výběr hmot různých barev a tvarů, které působí i esteticky (Kubíčková, 1978). Pro svatební kytici je vhodné využít při této technice tzv. držák. Je vyroben z plastu, spodní část slouží k uchopení kytice a je podle druhu šroubovací, vrchní část je polokulatá a uvnitř je vložená aranžovací hmota. Tyto držáky lze zakoupit jak v různých typech, např. nakloněný pro převislé kytice, tak v různých velikostech (Homola, 1993). Aranžovací hmotu pro živé rostliny nejprve vložíme na hladinu vody a ponecháme nasát. Není vhodné hmotu do vody tlačit, vytváří se tak vzduchové bubliny a hmota není dobře nasátá. Aranžovací hmotu lze vytvarovat do potřebné velikosti nožem. S šedou hmotou pro sušený materiál pracujeme podobným způsobem, jen hmotu do vody nedáváme (Kuťková, 2007). Příprava materiálu spočívá v odstranění přebytečných listů, trnů, ostnů a jiných nerovností. Důležité je pevné zapíchnutí stonku do aranžovací hmoty tak, aby rostlinný 16

17 materiál uvnitř dobře držel a byl dostatečně hluboko upevněný. Každý vpich musí být dobře promyšlen, není vhodné vpichovat několikrát po sobě stejný stonek. Hmota tím ztrácí na pevnosti a rostlina na příjmu vody. Aranžovací hmota má technickou funkci, neměla by proto být ve výsledném aranžmá vidět. Lze k zamaskování hmoty použít listy, výhonky nebo různorodé dekorativní materiály hned na začátku nebo na konci práce. První je vhodné si stanovit výšku a šířku aranžmá pomocí základního rostlinného materiálu. Dále pak vyplňujeme doplňujícím materiálem (Haake, 2010). Skobičkování je technikou, při které se připevňuje různý materiál k podkladu pomocí skobiček ve tvaru písmene U. Pracujeme se silnějšími aranžérskými dráty, které jsou zakončeny na konci hroty pro lepší zapíchnutí do podložky. Touto technikou aranžujeme především různorodé typy věnců na podložky z různých materiálů. Jako alternativu za skobičky lze použít ozdobné špendlíky (Kuťková, 2007). Lepení je důležitou technikou vyžadující preciznost a čistotu práce. Rozlišujeme lepení živých rostlin a sušených rostlin. Ve svatební floristice využíváme hlavně lepení živých květů, na které používáme tekuté lepidlo Oasis Floral Adhezive. Lepidlo je určeno pro lepení okvětních lístků, drobných květů či na přilepení drobných dekorativních materiálů. Můžeme tuto techniku využít u dekorací pro nevěstu a při vytváření různých ozdob, jako jsou šperky nebo korsáže (Kuťková, 2007). Navlékání a navazování je nestarší technikou aranžování květin vůbec. Už ve starověku se navlékaly květy jako girlandy a řetězy, které zdobily ulice a lidská obydlí. Obyvatelé tichomoří dodnes navlékají tropické květiny a zdobí jimi své návštěvníky jako znak radosti a veselí. Navlékaní můžeme také obměnit navazováním různých materiálů na dekorační drátek. Ve svatební floristice se setkáváme s navlékáním u extravagantních kytic, kde je převis tvořen touto technikou. Tato práce vyžaduje velkou mírou zručnost a čistotu provedení (Kuťková, 2007). V dnešní floristice pracujeme s mnoha konstrukcemi, které jsou tvořeny šlahouny, pedigem, různými drátky atd. Využívají se zde techniky omotávání a proplétání, které jsou velmi podobné. Omotávání znamená obtáčení materiálu kolem nachystané konstrukce nebo podkladu. Omotávání lze použít i jako hlavní techniku, kterou vznikne už hotové aranžmá jako je koule a kužel. Proplétáním zhotovujeme korpusy pro věnce, při tvoření konstrukcí pro kytice a dekorace. Tuto techniku lze použít při tvorbě florálních objektů (Kuťková, 2007). 17

18 3.3 Speciální technologie jednotlivých druhů květin Podle Wally Klett je Rosa sp. absolutně klasickou svatební květinou a je zároveň preferována ve svatební floristice. Hodí se téměř vždycky a skvěle padne v podstatě každé nevěstě. Další nezastupitelné místo ve svatební floristice mají Alstroemeria sp., Bouvardia sp., Cymbidium sp., Dendrobium sp., Dianthus sp., Freesia sp., Chrysanthemum sp., Phalaenopsis sp., Zantedeschia sp. (Klett, 2009). V této kapitole jsou uvedeny technologické parametry výše uvedených řezaných květin a zároveň jsou zde vypsány minimální požadavky pro I. jakostní třídu Alstroemeria L. Vytrvalá bylina vysoká 1 až 1,5 m s větvenými podzemními oddenky a hlízkovitě ztlustlými křehkými kořeny a dlouhými, úzkými listy. Květy jsou sestaveny v okolíku, v pastelových barvách s více nebo méně výraznou kresbou (Vít, 1994) Ve váze vydrží až 3 týdny. Množíme dělením oddenků (Unar, 1989). Technologické požadavky viz. Tab. 11. Moderním druhem vyšlechtěným pro řez je Alstroemeria aurantiaca D. Don. (Vít, 1994). U jakosti se hodnotí minimální požadavky, délka stonku, květenství (0,7 0,8 m) a počet postranních výhonů. Jakost ohrožuje opad květů a žloutnutí listů (Kopec, 1998). Citlivost se objevuje u květů a to na etylén. Citlivost závisí na odrůdě alstromerií. Poškození se projevuje rychlým vadnutím, mohou taky tmavnout korunní plátky. Chladový stres se může projevit také u květů (Nowak, 1990). Listy jsou citlivé na ztrátu chlorofylu a poškození způsobené mechanizací. Jsou také velmi křehké a snadno se lámou (Kopec, 1998). Optimální termín řezu je fáze kvetení. V této době je prvých 4 až 5 květů v květenství otevřených a vybarvených (Nowak, 1990). Další fází je, když 1/3 květů vykvétá. Tato sklizeň je určena pro přímý prodej, je méně vhodná pro transport. Nevyvinutá poupata již nedokvetou do dostatečné fáze a květina je neprodejná (Kopec, 1998). Květy sklízíme v ranních hodinách, kdy květní stonky jsou vzpřímené a svěží. Po sklizni musíme vložit opět do vody (Skalská, 1992). Po sklizni se provádí třídění květů, které se svazkují po 5 nebo 10 kusech. Dále je vhodné vložit stonky nejprve do teplé vody nebo do ochranného roztoku, pak rychle zchladit a dát do roztoku s antietylénovým účinkem. Při vyšší teplotě květina produkuje 18

19 více etylénu než přívod roztoku stonkem a účinnost se neprojeví. Na burzách je toto ošetření povinné (Skalská, 1992). Skladování květů je vždy ve vodě nebo v roztoku s dezinfekčním a antietylenovým účinkem. Optimální teplota by měla dosáhnout kolem 10 ⁰C. Skladování na mokro by mělo probíhat maximálně 3 4 dny. Květy pátý den začnou opadávat a listy žloutnout. Proti žloutnutí se doporučuje červené světlo s vlnovou délkou 660 nm. Červené světlo podporuje tvorbu chlorofylu. Některé květy nevykvétají vůbec. Výjimečně lze skladovat i na suchu a to při teplotách kolem 4 ⁰C. Životnost je pak kratší (Kopec, 1998). Nakvétání u alstroemerie není potřebné (Kopec, 1998). Přeprava by měla být co nejrychlejší. Teplota během ní do 10 ⁰C. Po transportu do prodejny se provádí obnovovací řez a stonky se vloží do nádob s vodou nebo kondičním roztokem. Uchováváme při teplotě 10 ⁰C. Pokud by transport měl být proveden na sucho, květy se musí nechat napít vodou po dobu 4 až 6 hodin před transportem (Skalská, 1988). Čerstvě sklizené květy mají životnost velmi dobrou, která bohužel rychle klesá. Při neošetřených květech jde o 3 až 4 dny, maximálně může jít o 7 až 10 dní. U květů v ochranném roztoku se životnost prodlouží až na 14 až 21 dnů (Kopec, 1998). Ochranné přípravky napomáhají dobrému nakvétání alstromerií. Květy mají intenzivní zbarvení. Listy vždy žloutnou dříve než květy (Kopec, 1998). Vhodné přípravky jsou Alstroflor, Chrysal-SVB, Flora 2000, Rosal atd. (Nowak, 1990) Bouvardia Salisb. Tento rod pochází se Střední Ameriky a z Mexika. Jedná se o keřovité až polokeřovité rostliny s koncovými vrcholičnatými květenstvími čtyřčetných květů s dlouhou trubkou (Vít, 1994). Technologické požadavky viz. Tab. 12. Původním druhem je Bouvardia longiflora (Cav.) Kunth s velkými bílými květy (Vít, 1994). Požadavky na jakost ovlivňuje počet květů či vybraných poupat (8-12). Z nich musí být nakveteny alespoň 4 květy a délka výhonu s květy musí dosahovat od 0,35 do 0,5 m. Jakost dále můžeme určit i podle tloušťky stonku, průměru soukvětí, velikosti květenství, velikosti petalů,vyrovnanosti květů a přímosti stonku (Kopec, 1998). 19

20 Květ má velkou citlivost na etylén. Chladový stres je jeden z pramenů citlivost, kritická teplota je 12 ⁰C. Hnědé skvrny se mohou objevit po 24 hodinách, když jsou květy v teplotě kolem 4 ⁰C. Květy často vadnou. Je nutné je uchovávat ve vodě (Kopec, 1998). Pokud jsou květy bez vody či roztoku déle než 10 minut dochází k ireversibilnímu vadnutí (Nowak, 1990). Jsou citlivé na průvan. Rovněž vyšší koncentrace kondičního roztoku může poškodit rostlinu (Kopec, 1998). Řez provádíme tehdy, když 1 až 2 jednotlivé květy v květenství jsou plně otevřené. Pokud je v květenství více než 6 otevřených květů zkracuje se životnost ve váze. Stonky se při sklizni řežou nebo odlamují. Ihned po řezu vkládáme do vody či roztoku. Vše se zchladí na teplotu kolem 2 ⁰C (Kopec, 1998). Po sklizni stonky zbavíme listů do výšky 0,15 m. Stonky ostrým nožem seřežeme a vložíme do roztoku. Roztok musí být vždy dobře rozpuštěný, v zimě používáme poloviční dávku koncentrace, jelikož by mohlo dojít k poškození listů. Na zahraničních burzách je povinné ošetřit květy roztokem (Skalská, 1992). Skladování je za mokra ve vodě nebo v ochranném roztoku při teplotě 8 až 12 ⁰C. Větráme jen velmi slabě. Květy nesnášejí průvan. Je doporučeno použít osvětlení o intenzitě světelného toku 1000 Lx. Skladování je možné po dobu 5 až 7 dní (Kopec, 1998). Nakvétání u bouvardie neprovádíme (Kopec, 1998). Před transportem vychladíme na 2 ⁰C a ošetříme kondičním roztokem (Kopec, 1998). Životnost květů v roztoku je 3 až 4 týdny, ve vodě pouze několik dní (Kopec, 1998). Ochranné přípravky ovlivňují jak životnost ve váze, tak vývoj velikosti a zbarvení květů. Vhodné přípravky: AAdural P, Flora 2000, Proflovit, Rosal atd. (Kopec, 1998) Cymbidium Sw. Jsou to rostliny terestrické, epifytické i poloterestrické. Vytvářejí poměrně velké robustní trsy s mnoha pahlízami. Ty jsou vejčité, o velikosti 0,04 0,1 m. Listy kožovité, pevné, sytě zelené, obloukovitě zahnuté a dlouhé. Tvoří listovou růžici rozloženou do dvou stran. Kořeny jsou silnější, bílé, větvené a dlouhé. Květenství nejčastěji s 5 až 35 květy vyrůstají od báze pahlíz. Květy vykvétají postupně odspoda k vrcholu květenství (Zoun, 2008). Technologické požadavky viz. Tab

21 Používaným druhem jsou Cymbidium - hybridy. Kromě minimálních požadavků na jakost se hodnotí průměr květů a šířka květního plátku (Kopec, 1998). Cymbidium sp. nakvétá postupně zdola nahoru, starší květy jsou citlivé na poškození a vadnutí. Na etylén je citlivost velmi silná. Poškození etylénem se projevuje rychlým vadnutím, tmavnutím květů, zhoršením jakosti a zkrácením životnosti ve váze (Kopec, 1998). Termín řezu je 3 až 4 dny po otevření poupat. Během vegetace je nutné chránit rostlinu před opylením (Kopec, 1998). Po sklizni se vkládají rostliny do vody a zchladí se, aby se omezil výdej etylénu. Postupně se odstraňují poškozené a stárnoucí květy, které vytváří více etylénu. Ošetříme ochranným roztokem. Nesvazkuje se (Kopec, 1998). Skladujeme na mokro při teplotách -0,5 ⁰C až 4 ⁰C po dobu 14 dnů. Delší skladování zkracuje životnost rostliny (Kopec, 1998). Nakvétání není potřebné (Kopec, 1998). Přeprava spočívá v zabalení květů v kartonových krabicích po 6, 8 nebo po 12 kusech. V prodejně se provede obnovovací řez a květy se vloží do vody či roztoku (Kopec, 1998). Životnost rozlišujeme podle 3 skupin genotypů. Trvanlivost se pohybuje od 6 do 35 dnů (Kopec, 1998). Ochranné přípravky používáme např. Chrysal, který působí zvláště u málo uchovatelných odrůd. Na burzách je použití přípravku povinné (Kopec, 1998) Dendrobium Sw. Jsou to převážně epifytické rostliny, případně i litofyty sympodiálního typu. Mají válcovité pahlízy nesoucí tuhé kožovité listy. Kořeny jsou slabší, drátovité, se zelenou kořenovou špičkou. Kořeny se snadno lámou, ale dobře regenerují. Květní stvol se tvoří z pupenů na pahlízách. Květy nejčastěji bílé barvy (Zoun, 2008). Technologické požadavky viz. Tab. 14. Používaným druhem je Dendrobium. phalaenopsis. U jakosti jsou minimální požadavky. Hodnotí se průměr květů od 0,06 do 0,08 m (Kopec, 1998). Velká citlivost je na etylén, když květy rychle vadnou (Nowak, 1990). Květy trpí chladovým stresem, který je zvýšený (Kopec, 1998). Termín řezu je, když všechny květy jsou v plném květu (Nowak, 1990). 21

22 Ošetření po sklizni prodlouží životnost vložením stonků do horké až vroucí vody na 30 sekund (Nowak, 1990). Květy se nesvazují (Kopec, 1998). Skladování na mokro se provádí při teplotách 5 až 7 ⁰C, kdy můžeme uchovávat po dobu 10 až 14 dnů (Kopec, 1998). Nakvétání zde není nutné (Kopec, 1998). Transport využíváme za mokra v normálních kartónových obalech o rozměru 0,75 x 0,25 x 0,175 m (Nowak, 1990). Přípravky na ochranu nepřináší zásadní prodloužení životnosti ve váze. Např.: Floralife, Oasis nebo směs 8-HQC a cukru (Nowak, 1990) Dianthus L. Jsou to vytrvalé byliny s článkovanou lodyhou, vstřícnými, kopinatými listy. Mají velké plné květy. Odrůdy kvetou v odstínech červené, růžové, žluté, bílé, oranžové a fialové a mohou být žíhané (Unar, 1989). Technologické požadavky viz. Tab. 15. Mezi používané druhy patří Dianthus barbatus L., Dianthus caryophyllus L., Dianthus plumarius L., D. caryophyllus L. x D. plumarius L. Druh D. plumarius L. je v ČR chráněný, nesmí se v přírodě sbírat (Kopec, 1998). Technologie uvedené dále se týkají zejména středomořského druhu D. caryophyllus L., od kterého je mnoho druhů odvozeno (Vít, 1994). Jsou zde minimální požadavky na jakost. Hlavním požadavkem je průměr květu, který by měl být u drobnokvětých 0,04 až 0,05 m a u velkokvětých 0,07 až 0,09 m. Průměr květů se hodnotí u velkokvětých odrůd v době plného kvetení, ale nemusí být dosažen v době prodeje. Definují se 3 jakostní třídy podle norem ECE (Kopec, 1998). Citlivost u poupat je slabá u poškození mechanizací, zvyšuje se u plně kvetoucích rostlin (Kopec, 1997). Velmi silně citlivá je na etylén (Nowak, 1990). K rychlému vadnutí a zkroucení okvětních lístků dochází u velkokvětých druhů. U některých odrůd etylén způsobuje i změnu barvy. Pokud se u drobnokvětých odrůd neotevírají poupata a vykvetlé květy rychle vadnou, je také příčinou etylén. Některé odrůdy jsou citlivé na delší působení vyšších koncentrací stříbra. Doporučuje se roztok bez stříbra (Kopec, 1998). Termín řezu je ve večerních hodinách, kdy květy mají nejlepší životnost. Bohužel se tím ale oslabuje kultura a snižuje výnos. V letních měsících je proto lépe sklízet v ranních hodinách, kdy květy trpí méně stresem. U velkokvětých odrůd je sklizeň určena dle účelu prodeje. Pro skladování 22

23 na sucho se sklízí květy ve fázi poupěte (Kopec, 1998). Pro standardní prodej a přepravu sklízíme ve fázi štětce, pro přímý prodej ve fázi plného květu (Nowak, 1990). K plnému rozvinutí poupat používáme nakvétající roztok. Sklizeň v plném květu je možná, ale zkrátí se životnost ve váze. Nové odrůdy sklízíme v plném květu, protože jsou odolné vůči fuzarióze. Přezrálé květy po sklizni rychleji odkvétají a vadnou. V zimních měsících sklízíme ve vyšší fázi vývoje, jelikož je menší obsah zásoby cukru a živin. Životnost se zkracuje, když obsah cukru klesne pod 10 %. Velkokvěté D. caryophyllus L. musí mít na stonku 2 plně rozvinuté květy (Kopec, 1998). Po sklizni třídíme podle velikosti a jakosti květů. Květy svazujeme podle různých hledisek. Skládáme je do vějířů, do kruhu nebo se vrství do třech pater nad sebou. Drobnokvěté Dianthus caryophyllus L. se distribuují ve svazku po 10 kusech, u velkokvětých odrůd se svazkuje po 20 kusech. Stonky jsou zarovnané (Skalská, 1992). Květy ve svazcích se vkládají po vody či ochranného roztoku. Zchladí se na 4 až 5 ⁰C na dobu 4 hodin. Při skladování bez vody se zkracuje životnost o 2 až 3 dny. Je možné použít jednorázové ošetření, které musí obsahovat jak složku dezinfekční, tak antietylénovou a samozřejmě i cukr (Skalská, 1988). Dianthus caryophyllus L. se skladuje v kondičním roztoku při teplotách 4 až 6 ⁰C po dobu 6 dnů, skladování na sucho lze maximálně 2 dny (Kopec, 1998). Skladování ve fázi štětce se týká pouze velkokvětých odrůd. Ošetření antietylénovým roztokem provádíme po třídění a svazkování. Poté namáčíme stonky do nakvétajícího roztoku. V nakvétajícím roztoku jsou květiny uchovány při teplotách 3 až 4 ⁰C a za vlhkosti 90 až 95 % po dobu 14 až 28 dnů. Postupně vyzrálé květy se vybírají na prodej. Ve váze mají životnost 7 až 14 dnů (Kopec, 1998). Krátkodobé skladování poupat: Květy se sklízí ve fázi hvězdičky. Seříznuté stonky vložíme svisle do jednorázového roztoku po třídění a svazkování po 20 ks. V roztoku se nechají při 4 ⁰C po dobu 4 hodin. Poté vložíme do dezinfekčního roztoku a dáme do chladírny, kde se skladují po dobu 21 dní. Postupně aklimatizujeme a obnovíme řez. Květy nakvétají při 22 ⁰C a osvětlení 3000 lx v nakvétacím roztoku. Nakvétání probíhá 3 až 5 dnů (Kopec, 1998). Dlouhodobé skladování poupat: Je možno použít skladování karafiátů nasucho v parotěsném balení. Sklizeň probíhá ve fázi hvězdičky, kde je už rozeznatelná barva květu. Květy jsou citlivé na etylén. Jejich odolnost je vůči mechanickému poškození. 23

24 Poupata nesmí vykazovat žádné známky nemocí. Vhodnější pro toto skladování jsou bílé, růžové a červené odrůdy (Kopec, 1998). Proti houbovým hnilobám se poupata ošetřují přípravkem Rovral po třídění a svazkování v intervalu 10 sekund. Osušíme a zchladíme na 3 až 4 hodiny. Poté vložíme do kondičního roztoku, ale předem obnovíme řez. Kondiční roztok by měl mít 40 ⁰C a výška hladiny by měla mít aspoň 0,03 m. Květy po ošetření vložíme do chladírny s teplotou od 1 do 2 ⁰C, chladíme ve tmě po dobu 24 hodin. Po naskladnění se balí květy jednotlivě do papíru, lze balit i po 3 až 4 květech. Vše se ukládá do chladírny pouze ve dvou vrstvách, skladuje se při teplotách 0 až 0,5 ⁰C na dobu 40 až 70 dní. Vyšší teplota než 4 ⁰C může vést ke zkáze květů za méně než 3 týdny (Kopec, 1998). Nakvétání využíváme při likvidaci porostů u poupat či méně vyvinutých květů. Zvýšíme tím jakost. Méně nakvetená poupata potřebuji delší dobu působení nakvétacího roztoku. Pokud se nakvétací doba zkrátí, prodloužíme životnost ve váze (Kopec, 1998). Je doporučeno vložit květy do jednorázového antietylénového roztoku se sacharózou a předtím obnovíme řez. Nelze ani přechodně ukládat do vody. Pokud nevkládáme přímo do roztoku, rostliny pak uložíme nasucho v chladírně při teplotách 1 až 4 ⁰C a vlhkosti více než 80 % po dobu maximálně 1 dne (Kopec, 1998). Nakvétací roztok má být umístěn v nízkých nádobách, květy vloženy svisle. Musí být dostatečný přístup světla. Výška hladiny 0,03 až 0,05 m, spotřeba 10 ml roztoku na 1 květ. Doporučená teplota: ve dne 20 až 23 ⁰C, v noci 18 až 20 ⁰C. Relativní vlhkost více než 80 %. Zasychání a odbarvení květních plátků u červených odrůd může způsobit vyšší teplota. Požadavek na osvětlení: denní nebo umělé světlo 2000 až 3000 lx, 12 až 16 h. d ¹. Délka osvětlení závisí na velikosti poupat. Ochranu před vadnutím nám poskytne pórofólie. V průběhu procesu je vhodné využívat protietylénové opatření jako je větrání, absorpce etylénu aj. (Kopec, 1998). Nakvétání při teplotách 13 až 15 ⁰C probíhá 12 dnů. U vyšší teploty kolem 23 ⁰C dochází k nakvétání již za 3 až 5 dní. Květy, které do 5 dne nenakvetou, zasychají a ztrácí kvalitu. Po celém procesu se květy třídí a svazkují (Kopec, 1998). Před transportem by měly být květy zchlazeny. Nasucho se přepravuje při teplotách méně než 10 ⁰C. Transport je v kartónových krabicích obvyklých rozměrů 24

25 po 800 kusech. Namokro se přepravují květy pouze na větší vzdálenost. Po transportu se provádí obnovovací řez a květy se vkládají do vody a ukládají v chladírně při teplotách pod 5 ⁰C po dobu 4 hodin (Skalská, 1988). Životnost prodlužuje obnovovací řez na stonku, odstraníme dolní listy a poté vkládáme do kondičního roztoku. Květy jsou náchylné na ektogenní etylén, což je etylén produkovaný ovocem, zeleninou a cigaretovým kouřem (Kopec, 1998). Životnost ve váze je 6 až 7 dní, u antietylénového roztoku se prodlužuje na 11 až 14 dnů. Prodloužit životnost můžeme také okyselením vody (Kopec, 1998). Používáme přípravky antimikrobiální např. Septonex, Chloramin aj. Důležitá antietylénová složka vyhovuje 8-HQC, 8-HQS či AOA. Dále používáme přípravky jako je: Chrysal AVB, který omezí rozvoj bakterií, Proflovit 81-P, který podporuje nakvétání poupat při skladování, AAdural AK, což je nakvétací roztok, Floralife kondiční roztok, Floravit S, což je kondiční a antietylénový roztok a další přípravky jsou Proflovit - univerzal, Flora 2000, Phylo 2000, Everbloom, Oasis aj. (Nowak, 1990) Freesia Klatt Jsou to vytrvalé byliny s podlouhlou hlízou. Listy mají úzké, rozvětvený stonek nese klasovité květenství s nálevkovitými květy ve všech barvách (Unar, 1989). Na vzniku velkého množství odrůd se podílely dva jihoafrické druhy, které daly vzniknout kulturním odrůdám označujícím se jako Freesia Klatt x hybridy (Vít, 1994). Technologické požadavky viz. Tab. 16. U jakosti hodnotíme počet květů a poupat, průměr prvních dvou květů a délku stonku k bázi prvního květu (Kopec, 1998). Citlivost se projevuje hlavně na mechanické poškození (Kopec, 1998). Střední citlivost je na etylén a na plesnivění květů (Nowak, 1990). Může se objevit citlivost na nedostatek cukrů v pletivech. Je vhodné používat roztoku se sacharózou (Kopec, 1998). Termín sklizně se provádí, když první poupě se začíná otevírat a ostatní poupata jsou zbarvená do barev odrůdy. Měla by být dobře vyvinutá. Nakvétací roztok používáme při předčasné sklizni. Sklízet můžeme až od plně kvetoucího prvního květu. Zde dochází k poškození během přepravy. Řez provádíme s co nejdelším stonkem nožem či nůžkami (Kopec, 1998). 25

26 Při ošetření po sklizni se květy třídí dle velikosti a jakosti květů, poté se svazkují. Zde je velké riziko poškození květů. Odstraňují se zdřevnatělé stonky, které omezují přístup vody do stonku a květů. Odstraňují se spodní listy a svazkují se po 5 až po 10 kusech u velkokvětých odrůd. U drobnokvětých druhů po 20 kusech. Nakonec se stonky zarovnají. Použití dezinfekčního, cukernatého, kondičního a nakvétacího roztoku. Hladina roztoku by měla být kolem 0,05 m (Skalská, 1992). Obvykle skladujeme nasucho při teplotách 0 až 0,5 ⁰C po dobu 7 dnů nebo při 9 až 10 C po dobu 5 dnů (Nowak, 1990). Doporučeno je však skladovat květy namokro při teplotách 0 až 1 ⁰C po dobu 10 dnů, či při teplotách 3 až 4 ⁰C po dobu 5 dnů. Delší skladování je rizikem, že se poupata nevyvinou. Je možné použít nakvétací roztok (Kopec, 1998). U nakvétání udržujeme teploty při 18 až 20 ⁰C, osvětlení by mělo být 1000 lx. Květy vložíme jednorázově do roztoku na dobu 20 hodin, což prodlouží životnost ve váze. Ošetříme nakvétacím roztokem, teplotou ovlivníme rychlost nakvétání. Květy za teploty 17 ⁰C jsou vykvetlé za pouhý 1 den, při snížení teploty okolo 9 ⁰C se nakvétání prodlouží na 4 dny (Kopec, 1998). Před transportem obnovíme řez a zchladíme na 4 ⁰C. Pro delší přepravu je vhodné vložit květy do dezinfekčního roztoku a chladit po dobu 3 hodin. Transport je zamokra. Při dovozu je doporučen obnovovací řez a vložení do teplé vody či roztoku (Kopec 1998). Trvanlivost při použití roztoku činí 7 až 18 dnů. Bez roztoku se životnost zkrátí na 3 až 4 dny (Kopec, 1998). Ochranné přípravky: Chrysal, Floral 2000, Floralife, Phylo 2000, Tupil - Chrysal aj. (Nowak, 1990) Chrysanthemum L. Rod Chrysanthemum sp. je poměrně bohatý na druhy. Má dnes ve světě okolo 200 druhů. Patří do čeledi Asteraceae. Zastoupeny jsou jednoletky, trvalky i polokeře. Rostliny mají výšku od 0,2 až do 1,5 m. Listy na stonku jsou střídavé, různého tvaru. Nejčastější jsou celokrajné nebo zoubkaté. Úbory soukvětí - jsou z chocholíků. Mají ploché nebo vypouklé lůžko. Okrajové květní úbory jsou zpravidla jazýčkovité, ale někdy mohou být trubkovité. Střed květu je trubkovitý a tvoří terč. Plod je nažka, křídlatá trojhranná (Kočí, 1974). Technologické požadavky viz. Tab

27 Mezi používané druhy patří: Chrysanthemum carinatum Schousb., Chrysanthemum coccineum Willd., Chrysanthemum morifolium Ramat., Chrysanthemum leucanthemum L., Chrysanthemum maximum Ramond, Chrysanthemum segetum L. (Kopec, 1998). Technologie uvedené dále se týkají všech výše uvedených druhů. U jakosti hodnotíme délku stonku, průměr květů a počet květů na stonku (Kopec, 1998). Citlivost na etylén je minimální. Reakce na etylén je při více než 100 ppm. Může se projevit vadnutím (Kopec, 1998). Náchylnost na plesnivění a poškození může být u některých odrůd. Můžeme i krátkodobě skladovat bez vody. Hůře přijímají vodu stonky dřevnaté. Citlivost je velká na plíseň šedou. Odolnost se zvyšuje nadměrným přehnojením dusíkem. Střední až vyšší citlivost je na bakterie. Citlivost na cukr je vyšší, pokud jsou rostliny v roztoku delší dobu, květy snesou jednorázový roztok s obsahem až 30 % (Nowak, 1990). Ideální termín sklizně je v 3. až 5. fázi kvetení u jednokvětých odrůd. Bez chlorofylu musí být středy květů. První tři řady soukvětí by měly být rozkvetlé a postranní poupata otevřená až rozkvetlá u drobnokvětých odrůd. U velkokvětých jsou pouze vnitřní plátky nevyvinuté. Pozdější sklizeň u plně vyvinutých květů je spojena se špatnou přepravou a zkracuje se životnost. Sklízíme řezem asi 10 mm nad půdou. Můžeme i více, pokud je stonek dřevnatý. Zdřevnatělé stonky špatně přijímají vodu (Kopec, 1998). Ošetřujeme odstraněním dřevnatých stonků. Z jedné třetiny (cca 0,1 m) stonku odstraníme listy (Nowak, 1990). Třídíme podle jakosti. Svazkujeme po 20 kusech u drobnokvětých odrůd. Stonky se ve svazku zařežou do jedné délky. Před vadnutím se stonky máčí v horké vodě na dobu 60 sekund. Dále vkládáme do vody filtrované, odvzdušněné, neionizované a s vhodným biocidem. Je možné použít jednorázový roztok s obsahem sacharózy a septonexu. Při kondičním roztoku by koncentrace cukru neměla přesáhnout 2 % (Skalská, 1992). Doba skladování závisí na vlastnostech druhu a odrůdy. Chrysanthemum maximum Ramond při teplotě 4 ⁰C ve vodě či parotěsném obalu vydrží až 7 dní (Nowak 1990). Chrysanthemum morifolium Ramat. je možné skladovat nasucho při teplotách maximálně 4 ⁰C, ale trvanlivost je pouze 2 až 3 dny. Výhodnější skladování je ve vodě 27

28 s dezinfekčním činidlem a po obnovovacím řezu. Hladina roztoku by měla být maximálně 0,1 m a květy by se měly ihned zchladit v chladírně na teplotu kolem 4 ⁰C. Životnost se zvýší na 6 dnů a lze prodloužit osvětlením. U květů sklizených v rané fázi je možné prodloužení skladování. Ranou fází je myšlena doba poupěte. Ošetřujeme fungicidy před tím, než balíme květy. Květy zchlazujeme na 1 ⁰C a balíme do papíru. Květy se zabalí do hermetických polyetylénových folií a vloží se do kartonových krabic. Po celém zabalení vrátíme do chladírny, kde je teplota kolem 0 až 0,7 ⁰C a doba je v rozmezí 21 až 42 dní. Po vyjmutí z chladírny se květy aklimatizují na 8 až 10 ⁰C asi 3 hodiny. Provádíme obnovovací řez a květy při pokojových teplotách vložíme do nakvétacího roztoku. Delší doba skladování způsobuje nevykvetení a zmenšení průměru květů (Kopec, 1998). Nakvétání provádíme pouze při nutnosti sklízet poupata. Ošetří se jednorázovým roztokem sacharózy. Poté použijeme nakvétací roztok. Při podmínkách: teplota ⁰C, relativní vlhkost %, osvětlení lx. Složení nakvétacích roztoků např.:dusičnan stříbrný, kyselina citrónová, Floravit S, sacharóza a další. U nakvetených květů je lepší jakost než u květů kvetených na rostlině (Kopec, 1998). Před transportem květy ošetřujeme proti plísním a vložíme do ochranného roztoku při teplotě 21 ⁰C po dobu 16 hodin (Nowak, 1990). Velkokvěté odrůdy balíme po jednom do papíru či folie proti mechanickému poškození. Transport je v parotěsných kartonových obalech. Při přepravě nesmí teplota stoupnout nad 10 ⁰C a měla by být co nejkratší, aby nedošlo k zbytečnému zkrácení životnosti ve váze (Skalská, 1988). Po transportu do prodejny se provádí ošetření, obnovovací řez, stonky vložíme do dezinfekčního roztoku na dobu 3 až 4 hodiny při teplotě 15 až 20 ⁰C. Výška hladiny by měla být minimálně 0,1 m (Skalská, 1992). Životnost ovlivňuje mnoho okolností a to je druh, odrůda a typ pěstování. Trvanlivost je od 8 do 11 dní, pokud použijeme dezinfekční roztok, trvanlivost prodloužíme až na 15 a více dnů (Kopec, 1998). Ochranné přípravky: AAdural P, Flora 2000, Floral, Floron 6, Chrysal OVB, Chrysal-RVB, Oasis, Floral a další (Nowak, 1990) Phalaenopsis Blume Jedná se o rostliny většinou epifytické, rostoucí v půdním humus, některé však i na skalách. Nesnáší přímé slunce a vyhovuje jim růst v rozptýleném světle. Jsou monopodiálního typu, mají velmi zkrácený stonek, z něhož vyrůstají větší masité, 28