Vědecký výbor veterinární

Transkript

1 Vědecký výbor veterinární Klasifikace: Draft Pro vnitřní potřebu VVV Oponovaný draft Pro vnitřní potřebu VVV Finální dokument X Pro oficiální použití Deklasifikovaný dokument Pro veřejné použití BLUETONGUE A JEHO MOŢNÝ VLIV NA PRODUKCI A KVALITU POTRAVIN ŢIVOČIŠNÉHO PŮVODU Garant studie : Doc. MVDr. Dagmar Zendulková, CSc. Spoluautoři studie: Prof. MVDr. Zdeněk Pospíšil, DrSc. Listopad 2007 Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, Palackého 1/3, Brno tel.: / fax , URL: Výzkumný ústav veterinárního lékařství v.v.i., Hudcova 70, , Brno Tel / fax , URL:

2 Obsah 1. ÚVOD CHARAKTERISTIKA VIRU ZDROJE A CESTY ŠÍŘENÍ VIRŮ BT GEOGRAFICKÝ VÝSKYT BTV SEROTYPŮ V EVROPĚ A JEJICH PŮVOD PATOGENEZE KLINICKÉ PŘÍZNAKY PATOLOGICKÁ MORFOLOGIE TERAPIE IMUNOPROFYLAXE PREVENTIVNÍ A ERADIKAČNÍ OPATŘENÍ BLUETONGUE A JEHO NEBEZPEČÍ PRO JINÉ ZVÍŘECÍ HOSTITELE BLUETONGUE A JEHO NEBEZPEČÍ PRO ČLOVĚKA FINANČNÍ NÁKLADY SPOJENÉ S VÝSKYTEM BT VLIV BLUETONGUE NA OBJEM A KVALITU PRODUKCE POTRAVIN ŽIVOČIŠNÉHO PŮVODU SOUHRN POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE INFORMACÍ... 18

3 1. Úvod Bluetongue neboli katarální horečka ovcí je infekční, nekontagiózní onemocnění virového původu, přenášené pakomárky (nověji tiplíky) z rodu Culicoides. Patří mezi velmi nebezpečné nákazy listu A OIE a Přílohy 1 Zákona 166/ 1999 Sb. Postihuje domácí i volně ţijící přeţvýkavce, klinicky však obvykle onemocní jen určitá plemena ovcí a některé druhy jelenovitých. Bluetongue doprovází nejčastěji vysoká horečka, celková slabost, laminitida, ulcerace a cyanóza sliznic, hyperémie, hemoragie, edémy a torticollis. Nákaza byla poprvé popsána v jiţní Africe u ovcí plemene merino, které tam byly importovány na konci 18. století z Evropy. Dlouho se věřilo, ţe bluetongue je nákazou pouze afrického kontinentu. Později došlo k jeho postupnému rozvlékání a za místo tradičního výskytu je nyní povaţována oblast přibliţně mezi 35. stupněm jiţní zeměpisné šířky aţ 44. stupněm severní zeměpisné šířky, kde se přirozeně vyskytují určité druhy tiplíků klasičtí vektoři tohoto onemocnění. První výskyt nákazy mimo africký kontinent byl potvrzen v roce 1924 na Kypru. Bluetongue je zjišťován všude tam, kde se vnímavá zvířata dostávají do kontaktu s cirkulujícími kmeny viru, nebo kde virulentní kmeny viru překročí jejich dosavadní geografickou působnost a uplatní se v populacích přeţvýkavců, které nikdy předtím nepřišly do styku s touto nákazou. Běţně se objevuje v Africe, na Středním Východě, americkém kontinentě, v Karibské oblasti, Asii a v Austrálii. Avšak v nedávné době začal bluetongue překračovat své tradiční geografické hranice. Aţ do roku 1998 se totiţ jen zřídka vyskytoval v Evropě, nyní je ale v zemích jiţní Evropy zjišťován téměř pravidelně. Naprosto nečekaně udeřil v létě 2006 v zemích severní Evropy (Holandsko, Belgie, Německo a Francie). Byl zde identifikován serotyp 8, který ještě nikdy předtím nebyl v Evropě diagnostikován a který je obvykle zjišťován jen v Keni, Nigérii, ve státech jiţní Afriky či ve Střední a Jiţní Americe. Zmíněný serotyp v západní Evropě navíc vyvolával závaţné klinické projevy onemocnění, a to nejen u ovcí, ale i u skotu. V zimě 2007 pak bluetongue zasáhl poprvé Lucembursko a na podzim roku 2007 Velká Británii, Dánsko a Švýcarsko. Bluetongue se tak připojil ke skupině nákaz, které jsou označovány jako emerging disease (nově se objevivší nákaza), případně re-emerging disease v oblastech či zemích, kde se začal po určité době opět vyskytovat. Zdroj infekce v zemích severní Evropy je zatím nejasný. Předpokládá se, ţe virus mohl být do těchto míst zavlečen infikovanými importovanými zvířaty ve stadiu virémie a ţe se při šíření infekce uplatnily i jiné druhy tiplíků. Někteří autoři nevylučují ani vliv postupného globálního oteplování

4 a s tím související jednak posun tiplíků do severněji poloţených oblastí a jednak vyšší vnímavost domácích druhů tiplíků k cirkulujícímu viru. Další z uvaţovaných moţností je nedávno prokázaný overwintering mechanismus (viz. Kap. Zdroje a cesty šíření BT), díky jemuţ můţe mít virus schopnost přeţít chladná zimní období. 2. Charakteristika viru Původcem bluetongue je virus (BTV) z čeledi Reoviridae a rodu Orbivirus. V rámci této čeledi bylo dosud popsáno 12 rodů, které v sobě zahrnují patogeny rostlin, korýšů, ryb, hmyzu, obojţivelníků a savců, včetně člověka. Rod Orbivirus obsahuje 14 seroskupin, které je moţné navzájem odlišit serologickými metodami. BTV reprezentuje prototypový virus zmíněného rodu. Má sférickou morfologii, měří nm v průměru a vykazuje ikosaedrální symetrii (obr. 1). Jeho genom je tvořen dvouřetězcovou RNA (ds RNA) a skládá se z 10 segmentů, které kódují celkem 7 strukturálních proteinů (VP1 VP7) a 4 nestrukturální proteiny (NS1 NS3 a NS3A). Virovou partikuli tvoří tři vrstvy. Vnější vrstva obsahuje dva proteiny - VP2 a VP5. VP2 je hlavním neutralizačním antigenem a determinuje serotypovou specifitu. Je rovněţ zodpovědný za hemaglutinační aktivitu viru a za jeho navázání se na savčí buňku. VP5 se také podílí na neutralizačních schopnostech viru a byla potvrzena jeho úloha při kříţových reakcích mezi jednotlivými zástupci rodu Orbivirus. Prostřední vrstva virové partikule je dvojvrstevná a skládá se ze dvou hlavních proteinů VP7 a VP3, tří menších proteinů VP1, VP4 a VP6 a z deseti segmentů dvouřetězcové RNA. VP7 je hlavní determinantou seroskupinové specifity a epitopovým místem vyuţívaným v kompetitivnímu ELISA testu (celisa) detekujícím anti-btv protilátky. VP7 můţe rovněţ zprostředkovávat kontakt BTV s hmyzí hostitelskou buňkou. Po stránce imunologické je BTV velmi heterogenní, aţ dosud bylo v rámci BTV seroskupiny identifikováno 24 serotypů, označovaných jako BTV 1 BTV 24, z toho dvacet z nich je zjišťováno v jiţní Africe. Všechny serotypy mají společný skupinový antigen, ale lze je vzájemně odlišit pomocí serotypově specifických virus neutralizačních testů (VNT). Existuje však značná variabilita mezi terénními kmeny BTV, a to dokonce i mezi kmeny stejného serotypu, coţ je odrazem rozdílných sekvencí nukleotidů kaţdého z deseti odlišných segmetů dsrna genomu BTV. Geneticky jsou terénní kmeny BTV rovněţ značně variabilní. Příčinou jsou genetické drifty a shifty. K shiftům dochází v důsledku reassortmentu (výměny) mezi segmenty virů, pokud jsou přeţvýkavci nebo vektoři současně infikováni více neţ jedním kmenem viru. Situace je o to komplikovanější, ţe biologický cyklus BTV probíhá jak

5 v buňkách hmyzího vektora, tak přeţvýkavce a dochází tak prakticky k nepřetrţitému genetickému vývoji kmenů BTV. Virulence jednotlivých serotypů i kmenů v rámci serotypu se rovněţ výrazně liší. Pokud se týče tenacity virů BT, jsou citlivé vůči kyselinám, 3% NaOH a organickým jódovým sloučeninám. Inaktivuje je ph niţší jak 6. Obr. č. 1 Schéma viru Zdroj: ac.uk 3. Zdroje a cesty šíření virů BT BTV se vyskytuje a šíří pouze v těch lokalitách, kde je přítomen příslušný hmyzí vektor a současně vnímavá populace přeţvýkavců (viz kap. Úvod). Rod Culicoides je početně velmi rozsáhlý a zahrnuje asi popsaných druhů. Skutečným či potenciálním vektorem BTV je však nanejvýš dvacet z nich. Všichni příslušníci toho rodu jsou velmi drobní, dosahují délky přibliţně 1 mm a jejich štípnutí je pro všechny hostitele velmi bolestivé (obr. č. 2). Na přenos infekce mají velký vliv i podmínky vnějšího prostředí, a to především dešťové sráţky, teplota a vlhko. V řadě oblastí má proto onemocnění pouze sezónní charakter, protoţe tiplíky ničí jiţ první silný mráz. V USA je nejvýznamnějším vektorem BTV Culicoides sonorensis (= C. variipenis) a v Austrálii C. brevitarsis. Za klasického vektora bluetongue Starého světa je povaţován C. imicola, který se běţně vyskytuje v Africe, na Středním Východě, v jiţní Asii, v Portugalsku, v jihovýchodním Španělsku a na Kanárských ostrovech; dále na řeckých

6 ostrovech, částečně i na řecké pevnině, na Korsice, Sicílii a Sardinii a v oblasti jiţní a střední Itálie. Jeho akční radius se sice postupně a pomalu rozšiřuje severním a západním směrem, nicméně stále zůstává vázán na jiţní oblasti Evropy (obr. č. 3). Je to teplomilný druh, který ke své existenci vyţaduje dlouhodobě průměrnou teplotu prostředí nad 12 C a pro pomnoţení viru v jeho organismu nad 15 C. Nejvyšší aktivitu vykazuje v teplotním rozmezí C. C. imicola se, vzhledem k zeměpisné poloze a odpovídajícím teplotním podmínkám prostředí, na území severní Evropy, včetně České republiky nevyskytuje. Na našem území však hojně ţijí jiné, studenomilné druhy tiplíků, rovněţ schopné případného přenosu, např. C. obsoletus, C. pulicaris, C. impunctatus, C. punctatus a další (tab. č. 1). Tyto druhy tiplíků začínají být aktivní uţ při teplotě +8 C. V sousedících státech byl zjištěn ještě další studenomilný tiplík C. de Wulfi, pro kterého zmíněný teplotní limit neplatí a který se, narozdíl od výše jmenovaných druhů, nevyhýbá ani stájovým prostorám, kde vyhledává vhodného vnímavého hostitele. Přenos onemocnění prostřednictvím C. obsoletus byl potvrzen při epizootii bluetongue v letech 2006 a 2007 v Německu, vyvolané BTV serotypem 8. Úloha tohoto vektora zde mohla být vyšší díky zvláštnostem v jeho ţivotním cyklu. Aktivní období tohoto druhu se v Německu pohybuje od března do konce října, v průběhu zmíněné epizootie však byly samičky C. obsoletus odchyceny ještě koncem prosince. Tento druh obvykle neţije déle neţ 1 měsíc, experimentálně však bylo zjištěno, ţe někteří jedinci se doţili aţ 3,5 měsíce stáří. Nelze proto vyloučit, ţe C. obsoletus by se v blízké budoucnosti mohl stát nejvýznamnějším vektorem BTV v mírném pásmu. K infekci jsou vnímaví domácí i volně ţijící přeţvýkavci, ale závaţnost průběhu se liší v závislosti na individuální vnímavosti zvířete, jeho imunitním stavu a virulenci daného kmene. Za přirozených podmínek nastává infekce u ovcí a skotu, dále u losů, jelenců virginských, vidlorohů amerických, velbloudů a dalších volně ţijících přeţvýkavců, např. slonů. Jen zřídka dojde k přirozené infekci u koz. BTV vyvolává závaţné klinické příznaky většinou jen u ovcí. Skot obvykle neonemocní, ale můţe slouţit jako významný a dlouhodobý rezervoár viru (aţ 100 dnů) a hraje tak důleţitou úlohu v šíření infekce. Tiplíci totiţ preferenčně vyhledávají skot jako zdroj krve. Sají však pouze samičky, které pro zdárné dokončení reprodukčního cyklu (dozrání vajíček před nakladením), nutně potřebují savčí krev a vlhké prostředí, kde se můţe vyvinout další generace. Její vývoj probíhá přes vajíčko, larvu a kuklu a podle podmínek trvá aţ šest týdnů. Samičky neţijí déle jak dva týdny, během kterých vyhledávají hostitele kaţdý 2. aţ 3. den. Aktivně se pohybují do vzdálenosti maximálně dvou kilometrů. Tiplíci se infikují sáním krve z těla infikovaných přeţvýkavců.

7 V jejich zaţívacím traktu se virus mnoţí. Replikační cyklus trvá přibliţně 6-8 dnů a poté se virus objevuje ve slinných ţlázách. Infekce vektora je celoţivotní. Transovariální přenos u tiplíků však nebyl zatím prokázán. K infekci vnímavých hostitelů dochází nejčastěji prostřednictvím infikovaných tiplíků při sání krve. Mechanický přenos viru jinými druhy krev sajícího hmyzu je povaţován za zanedbatelný. Velký význam při šíření infekce je však přisuzován větrné činnosti, kdy mohou být infikovaní tiplíci v příhodném terénu transportováni větrem aţ na vzdálenost 100 km. Další moţností šíření je přenos semenem býků ve stádiu virémie či transplacentární cestou. Určité riziko mohou představovat i ţivé atenuované vakcíny při ochranném očkování zvířat (viz Kap. Imunoprofylaxe). Zcela novým poznatkem je jiţ zmíněný overwintering mechanismus, coţ znamená přeţívání viru v období mezi dvěma po sobě následujícími vektorovými sezónami. Bylo zjištěno, ţe BTV můţe přeţít 9 12 měsíců, především v zimním období, bez účasti dospělého vektora a bez příznaků klinického onemocnění u infikovaného zvířete. Podstatou tohoto mechanismu je perzistentní infekce γδ T buněk virem BT. Obr. č. 2 Tiplík Zdroj:

8 Obr. č. 3 Mapa tradičního geografického výskytu Culicoides imicola Zdroj:

9 Tab. 1 Přehled tiplíků ţijících na území České republiky Zdroj: Prof. RNDr. Petr Volf, CSc. a RNDr. Jan Votýpka, Ph.D. 4. Geografický výskyt BTV serotypů v Evropě a jejich původ Díky vytvoření molekulárně epidemiologické databáze, obsahující údaje o sekvenci velkého počtu BTV izolátů, mohla být provedena sekvenační analýza a porovnání jejich genomu v segmetu 2. Získané výsledky umoţnily jednak přesné určení serotypu, ale i původu jednotlivých kmenů BTV. Jejich analýzou bylo zjištěno, ţe od roku 1998 se na evropském území objevilo šest serotypů (1, 2, 4, 8, 9, a 16) (obr. č. 4). Pokud se týče jejich původu, prozatím byly prokázány čtyři cesty zavlečení na evropský kontinent: z východu přes Turecko či Kypr; ze severní Afriky (Alţírsko, Tunis) do Itálie a na východní ostrovy Středomoří; z Maroka do jiţního Španělska a Portugalska a dosud neznámým způsobem do severní Evropy. Aktuální výskyt BT v evropských zemích znázorňuje obr. č. 5.

10 V Izraeli byl v roce 2006 zjištěn serotyp BTV- 15, jehoţ původ je také stále nejasný a který by mohl do budoucna představovat další případnou hrozbu pro Evropu. Spektrum výše uvedených kmenů bylo nechtěně rozšířeno ještě o vakcinační kmeny pocházející z ţivých vakcín proti BT, které byly pouţity v některých oblastech jiţní Evropy při ochranném očkování. V nedávné době bylo prokázáno, ţe se jiţ uskutečnil reassortment mezi výše uvedenými vakcinačními kmeny a terénními kmeny. Obr. č. 4 Geografické rozšíření jednotlivých BTV serotypů Zdroj:

11 Obr. č. 5 Mapa současného výskytu BT v Evropě Zdroj: 5. Patogeneze Po bodnutí zvířete infikovaným hmyzem dochází nejprve k replikaci viru v regionálních mízních uzlinách. Krevním a lymfatickým řečištěm je virus následně zanesen do sekundárních míst replikace, zvláště do dalších lymfatických uzlin, sleziny, plic a na endoteliální výstelku cév. Cirkulující virus se váţe na krevní buněčné elementy a touto cestou nastává jeho šíření v organismu hostitele. Poškození endoteliálních buněk má za následek hemoragie a edémy - typické projevy BT. Patogeneze BT u skotu se, ve srovnání s ovcemi, pravděpodobně poněkud liší a spočívá v bezprostřední IgE hypersenzitivní reakci.

12 Mezi různými serotypy BTV existují výrazné rozdíly ve virulenci. Pokud se týče délky trvání virémie, ovce zůstávají viremické 8 aţ 15 dnů, skot 1 aţ 2 měsíce, někdy však i déle. 6. Klinické příznaky Většina BTV infekcí probíhá subklinicky. Pokud se však klinické příznaky rozvinou, mohou být velmi závaţné. U ovcí inkubační doba trvá obvykle pět aţ deset dnů. Nejčastěji onemocní vysoce šlechtěná plemena. Je u nich pozorována horečka (40-41 C), nechutenství, zvýšená dechová frekvence, výtok z nozder, slzení, salivace, strnulý postoj, koronitída a laminitída. V dutině ústní jsou zjišťovány edémy a hyperémie sliznice, ulcerace na jazyku, pyscích, tvrdém patře a zubním lůţku. V důsledku těchto změn kolem sebe postiţená zvířata šíří smrdutý zápach. Můţe být zjišťována torticollis a edém a cyanóza jazyka. Ovce často po prodělaném onemocnění trpí částečnou nebo úplnou ztrátou rouna. U skotu ke vzniku klinických příznaků obvykle nedochází, pokud se objeví, mají podobný průběh jako u ovcí. Je popisována ulcerativní dermatitída, koronitída a někdy i hemoragická diarea. Nápadný je pokles mléčné produkce. Na mléčné ţláze se objevují edémy a hyperémie, především na strucích; později se tvoří i na vemeni. Podobně jako na mulci a kolem nozder, jsou i zde pozorovány eroze a krusty. Infekce gravidních zvířat můţe mít za následek aborty, malformace plodů (hydrocefalus, mikrocefalus, deformity končetin nebo čelistí, slepotu, ataxii) či porody mláďat se sníţenou ţivotností. Morbidita i mortalita je v enzooticky zamořených oblastech většinou nízká. U ovcí závaţnost průběhu závisí na plemeni, kmeni viru a vlivu prostředí. V oblastech nového výskytu můţe však morbidita místy dosahovat aţ 100% a úroveň mortality můţe oscilovat mezi 0 30%; u vysoce vnímavých ovcí můţe dojít k nárůstu aţ na 70%. U skotu můţe klinicky onemocnět aţ 5% infikovaných zvířat, úhyny jsou však poměrně vzácné. Onemocnění u všech postiţených zvířat způsobuje dlouhou rekonvalescenci, sníţenou kondici, niţší přírůstky na váze a sníţenou produkci mléka. Po prodělaní nemoci zvířata získávají silnou imunitu pouze proti kmeni viru, který infekci vyvolal, byla ale prokázána částečná kříţová protektivita i proti jiným serotypům a kmenům BTV.

13 7. Patologická morfologie Patologicko morfologický nález souvisí s poškozením cévního endotelu, coţ následně vede ke změnám permeability drobných cév a k jejich fragilitě. Jsou zjišťovány intravaskulární sraţeniny a nekrózy tkání zásobovaných poškozenými kapilárami. V důsledku těchto změn jsou pozorovány edémy, hyperémie, hemoragie, záněty a nekrózy v řadě tkání. Nejčastějším nálezem jsou hyperémie, edémy a ulcerace na sliznici dutiny ústní. V dutině hrudní a břišní bývá přítomno velké mnoţství naţloutlého serózního výpotku. Objevuje se koronitída a laminitída. Dále mohou být pozorovány rozsáhlé degenerativní léze gastrointestinálního traktu, zvětšené a hemoragické lymfatické uzliny, nekrózy v kosterní svalovině, hemoragie ve slezině a ledvinách a sekundární pneumonie.u ovcí poměrně často dochází k hemoragiím na endokardu, zvláště v místě výstupu plicní artérie. U kongenitálně infikovaných zvířat jsou nalézány různé abnormality hydrocefalus, ataxie, artrogrypóza, skolióza a krvácivé stavy. U skotu s rozvinutými klinickými příznaky jsou zjišťovány změny na mléčné ţláze. Struky jsou hyperemické a edematózní, u laktujících zvířat dochází k odlupování epidermis a na povrchu struků se vytvářejí krusty. Při histologickém vyšetření slizničních lézí jsou nalézány infiltrace mononukleárů a degenerace a nekrózy epiteliálních buněk. Postiţená svalovina je edematózní a hemoragická. Často je popisována hyalinní degenerace a nekróza svalové tkáně. 8. Terapie V případě BT neexistuje účinná terapie. Postiţeným zvířatům by však měla být poskytnuta podpůrná, symptomatická léčba a měla by být neprodleně přemístěna z pastevních ploch do stájí či přístřešků. 9. Imunoprofylaxe Vakcinace proti BT se jeví jako jediné moţné účinné opatření v ochraně před touto nákazou. Eradikace BT cestou vakcinace však můţe být dosaţeno pouze za současného příznivého působení geoklimatických podmínek. Tyto podmínky omezují nebo zabraňují aktivitám vektorů, a tím brání cirkulaci BT viru v prostředí. Celá tato strategie je však vystavěna na předpokladu, ţe v hmyzím vektoru neprobíhá vertikální přenos viru. Aţ donedávna byly komerčně dostupné pouze ţivé atenuované vakcíny. Původně byly připraveny jen za účelem jejich pouţití v enzooticky zamořených oblastech, kde se současně

14 vyskytuje mnoho různých serotypů BTV (např. jiţní Afrika). Cílem bylo spíše chránit ovce před vznikem onemocnění, neţ zabránit přenosu viru. V těchto oblastech se provádí vakcinace sdruţenou ţivou atenuovanou vakcínou, obsahující nejdůleţitější sérotypy vyskytující se v daném regionu. Vakcinují se pouze ovce, protoţe skot v těchto oblastech obvykle neonemocní. Ovce je nezbytné kaţdoročně revakcinovat. Ţivé atenuované vakcíny jsou dostatečně imunogenní i schopné navodit silnou protektivní imunitu. Nesou s sebou však řadu nepříznivých vedlejších účinků a rizik. U některých zvířat mohou vyvolat klinické příznaky onemocnění - horečku, edémy hlavy či laminitídu. U laktujících zvířat můţe dojít k poklesu mléčné produkce a gravidní zvířata mohou zmetat. Vakcína můţe mít také teratogenní efekt pro fétus, nedoporučuje se proto vakcinovat březí zvířata. U beranů můţe vyvolat dočasnou neplodnost, aby se tomuto jevu zabránilo, doporučuje se vakcinovat berany vţdy nejpozději šest týdnů před zahájením připouštěcího období. Po imunizaci těmito vakcínami cirkuluje atenuovaný virus po určitou dobu v krevním řečišti zvířete, které se tak můţe stát potenciálním zdrojem viru pro kompetentní vektory. Z těchto důvodů by proto vakcinace měla probíhat pouze v chladnějších měsících, kdy populace tiplíků a jejich aktivity jsou na nejniţší úrovni. V neposlední řadě ţivý atenuovaný virus můţe zmutovat do plně virulentní podoby a být tak schopen způsobit onemocnění. Tyto typy vakcín byly sice v omezeném rozsahu po roce 1998 v některých oblastech jiţní Evropy pouţity, ale nyní nejsou v rámci EU povoleny. Prvními inaktivovanými vakcínami, které byly vyvinuty a pouţity v terénu po vzplanutí BT v Evropě v roce 1998, byla monovalentní vakcína proti serotypu BTV-2, následovala vakcína proti BTV-4 a bivalentní proti BTV-2 a BTV-4. V současné době stále ještě není k dispozici inaktivovaná vakcína proti evropskému BTV-8. Její uvedení na trh se předpokládá v létě příštího roku. Výše uvedené inaktivované vakcíny proti BTV, obsahující celý virus, jsou bezpečné a jsou povaţovány za vysoce účinné. Nevýhodou těchto typů vakcín je jejich vysoká výrobní cena a nutnost revakcinovat, protoţe navozují pouze krátkodobou a nízkou úroveň imunity. Velké naděje jsou vkládány do přípravy rekombinantních vakcín. Některé z nich by kromě rychlého nástupu imunity, naprosté bezpečnosti z hlediska přenosu viru a moţnosti konstruovat je jako polyvalentní vakcíny, mohly fungovat i jako tzv. markerové vakcíny. Bylo by tak moţné odlišit zvířata vakcinovaná od přirozeně infikovaných. Zatím jsou ale všechy ve stádiu vývoje.

15 10. Preventivní a eradikační opatření Prvořadým preventivním opatřením je zákaz dovozu zvířat z rizikových oblastí. K dalším patří monitoring prováděný v chovech skotu a ovcí, který zahrnuje klinické vyšetření zvířat, odběr krve k sérologickému a virologickému vyšetření a entomologické sledování tiplíků. Sérologické vyšetření se provádí i u odlovených volně ţijících přeţvýkavců i u přeţvýkavců z faremních chovů. V České republice sérologické a virologické vyšetření zajišťuje Státní veterinární ústav v Jihlavě. Diferenciální diagnostiku (slintavka a kulhavka) provádí Státní veterinární ústav v Praze a entomologické vyšetření zabezpečuje Veterinární a farmaceutická univerzita Brno nebo Ústav parazitologie České akademie věd. Součástí preventivních opatření u pastevně odchovávaných zvířat je regulace doby jejich pobytu na pastvě. Zavírají se do stájí hodinu před západem slunce a vyhánějí na pastvu hodinu po východu slunce, aby se riziko kontaktu s kompetentními vektory sníţilo na minimum. V oblastech, kde se vyskytuje C. de Wulfi, je nezbytné předtím dezinsikovat stáj, aby se zabránilo případnému přenosu nákazy. Dezinsekce patří k velmi důleţitým preventivním opatřením v ochraně před touto nákazou. Naopak dezinfekce v případě BT nemá, vzhledem k charakteru této nákazy, ţádný praktický význam. Existuje řada schválených repelentních přípravků, které je moţné pouţít přímo na zvířata či ve stájovém prostředí. U některých z nich, např. u deltamethrinu, je však nutné dodrţet předepsanou ochrannou lhůtu na maso v délce 18 dnů.. Povinností chovatele je provádět i desinsekci dopravních prostředků před transportem zvířat, jak ukládá Nařízení Komise (ES) č. 1266/2007 ze dne Optimální by byla i ochrana venkovního prostředí před vektory, v praxi je to však velmi obtíţně řešitelné a téměř neproveditelné. Svůj význam mají proto meliorační zásahy, především vysušování půdy, případně sprayování chovatelsky vyuţívaných ploch. Při výskytu nákazy jsou uplatňována přísná opatření. Dochází k vymezení ohniska o poloměru 20 km a vymezení ochranných pásem (obr. č. 6), která se od sebe liší opatřeními, která specifikují podmínky, za jakých je moţné obchodovat se zvířaty a uskutečňovat jejich přesuny (Nařízení Komise [ES] č. 1266/2007 ze dne ). Provádí se pravidelné klinické vyšetřování vnímavých zvířat a jsou jim odebírány vzorky pro laboratorní vyšetření. V závaţnějších případech se zvířata utrácejí a kadávery se přemísťují do asanačních podniků.

16 Obr. č. 6 Ochranná pásma vymezená při výskytu BT v Německu v září 2007 Zdroj: Bluetongue a jeho nebezpečí pro jiné zvířecí hostitele V minulosti byla provedena řada studií s cílem experimentálně infikovat různé savce virem BT (králíci, kočky a psi). Ani v jediném případě se však nepodařilo potvrdit, ţe by tyto druhy zvířat mohly slouţit jako rezervoár infekce. Je proto velmi nepravděpodobné, ţe by BTV mohl přeţít v jiných hostitelích neţ v přeţvýkavcích. Nicméně literární údaje zmiňují průkaz specifických protilátek proti bluetongue u velkých šelem ţijících v Africe. V USA se zase vyskytl bluetongue u psů po aplikaci vakcíny kontaminované virem BT, byly v této souvislosti popsány aborty a úhyny gravidních fen. 12. Bluetongue a jeho nebezpečí pro člověka Tiplíci napadají celou řadu hostitelských druhů, včetně člověka. Sají krev nejčastěji během pozdního odpoledne či v noci. Nebylo však prokázáno, ţe by bluetongue představoval zdravotní riziko pro člověka. BTV se nešíří masem, ani mlékem ani jinými mléčnými produkty. Z dostupných literárních zdrojů je však znám zatím jediný případ onemocnění člověka, kdy došlo k infekci laboratorního pracovníka. Lze proto doporučit zvýšenou opatrnost a dodrţování zásad hygieny a bezpečnosti práce při manipulaci s původcem této nákazy.

17 13. Finanční náklady spojené s výskytem BT Na základě dostupných informací jsou celosvětové ztráty způsobené BTV odhadovány na 3 miliardy dolarů ročně. Jednoznačně nejvyšší ztráty jsou hlášeny ze zemí, které exportují ţivá zvířata, embrya, sperma či jiné biologické produkty, jako je např. bovinní fetální sérum. Příčinou je jednak zákaz obchodování s těmito komoditami v případě výskytu BT a jednak náklady vynaloţené na kontrolu zdraví zvířat v postiţených oblastech. V zemích s enzootickým výskytem BT, např. jiţní Afrika či některé státy v USA, tvoří významnou poloţku finančních nákladů ochranná vakcinace vnímavých zvířat. 14. Vliv bluetongue na objem a kvalitu produkce potravin ţivočišného původu Bluetongue představuje především závaţný ekonomický problém. Patří k nákazám Listu A OIE, a to hlavně kvůli dramatickému průběhu onemocnění, které se vyskytlo v roce 1943 na Kypru a v roce 1956 v Portugalsku a Španělsku. Za epizootii na Kypru byl zodpovědný vysoce virulentní virus, který usmrtil 60-70% infikovaných zvířat. Vzplanutí nákazy na Iberijském poloostrově bylo rovněţ děsivé. Během prvních čtyř měsíců uhynulo v Portugalsku ovcí a ve Španělsku. Přesné údaje, vypovídající o dopadu BT na produkci potravin ţivočišného původu, spojené s výskytem BT na evropském kontinentě po roce 1998, však chybí a nebyly zatím ani vyčísleny. Z dosavadních informací je však zřejmé, ţe počet ohnisek evidovaných v Evropě od roku 1998 představuje nejrozsáhlejší epizootii této nákazy, která kdy byla zaznamenána. Morbidita v některých oblastech dosahovala aţ 18% a mortalita 3,4%. Bluetongue je povaţován za potenciální biologickou zbraň a jeho rozšíření by mohlo mít za následek velké ekonomické ztráty dané zákazem obchodování s embryi, spermatem a produkty ţivočišného původu. Zmíněné skutečnosti by proto mohly mít velmi nepříznivý dopad na zásobování trhu potravinami ţivočišného původu, především pokud se týče objemu produkce. 15. Souhrn V předkládané práci byly popsány obecné otázky nebezpečné nákazy zahrnuté v Listu A OIE a Přílohy 1 Zákona 166.Sb. / katarální horečky ovcí neboli bluetongue. Hlavní pozornost však byla zaměřena na nedávný a nečekaný výskyt BTV serotypu 8 ve státech severní Evropy a na zvláštnosti spojené s průběhem tohoto onemocnění v uvedeném regionu.

18 Je podán přehled o zdrojích a cestách šíření této nákazy, o moţnostech přeţívání původce v hostiteli či vývojových stádiích vektora, o hostitelském spektru a o geografickém výskytu nákazy, která v posledních letech výrazně překračuje dosavadní známé hranice. Jsou diskutovány moţnosti prevence, imunoprofylaxe i eradikace BT na zasaţeném území. V souvislosti s hostitelským spektrem viru BT jsou zvaţovány i jiné druhy zvířat. Na základě dostupných literárních zdrojů se zdá, ţe BTV není pro člověka v přirozených podmínkách nebezpečný. Dále se práce věnuje rozsahu ekonomických ztrát v důsledku výskytu BT ve světě a nákladům spojeným s prevencí či tlumením nákazy, vlivu na bezpečnost potravin ţivočišného původu, jejich kvalitu i objem produkce. 16. Summary General issues of bluetongue (BT) disease, an infection involved in OIE List A and in the Annex No 1 of the Veterinary Act No 166/1999, are described in the present study. The main attention was focused on the recent and unexpected onset of BT caused by serotype 8 virus in North European countries. The peculiarities of the course of this disease in that geographical region are also mentioned. This paper provides an overview of the sources and ways of BT spreading, conditions for virus survival in a sensitive host or life stages of a vector (Culicoides biting midges), lists sensitive animal species and discusses the geographical onset of BT as the disease that, in the last years, has overstepped the previously known borders. The options for prevention, vaccination and eradication in affected areas are discussed. In relation to the host species sensitive to BT virus, other animal species are also considered. The literature sources available up to now suggest that, under natural conditions, BT virus is not dangerous for humans. In addition, this study deals with the extent of financial losses due to BT onsets all over the world and the costs connected with prevention of this disease or efforts aimed at its eradication. Much attention is paid to a potential influence of BT virus on the safety of foodstuffs of animal origin, their quality and the capacity of their production 17. Pouţitá literatura a zdroje informací Alexander, K. A., MacLachlan, N. J., Kat, P. W. et al. (1994) Evidence of natural bluetongue virus infection among African carnivores. Am. J. Trop. Med. Hyg., 51,

19 Bluetongue. In: The Merck Veterinary Manual (2005), 9th edition, ed. C. M. Kahn, Merck and Co., Inc., White ouse Station, N. J., USA, DEFRA, Technical Review Bluetongue: The virus, Hosts and Vectors, 2002, Version 1.5, 25 p Melhorn, H., Walldorf, V., Klimper, S., Jahn, B., Jaeger, F., Eschweiler, J., Hoffmann B., Beer, M (2007): First occurrence of Culicoides obsoletus- transmitted Bluetongue virus epidemic in Central Europe. Parasitol. Res. 101 (1), Nařízení Komise (ES) č. 1266/207 ze dne o prováděcích předpisech ke směrnici Rady 2000/75/ES, co se týče tlumení, sledování, dozoru a omezení přesunů některých zvířat vnímavých druhů ve vztahu ke katarální horečce ovcí Radostits, O. M., Blood, D. C. and Gay, C. C. Bluetongue. Veterinary Medicine. A Textbook of the Diseases of Cattle, Sheep, Pigs, Goats and Horses. WB Saunders Company Ltd. 8th edition, 1994, Roberts, D. H., Lucas, M. H., Bell, R. A. ( 1993): Animal and animal product importation and the assesment of risk from bluetongue and other ruminant orbiviruses. Br. Vet. J.149, Savini, G., MacLachlan, N. J., Calistri, P., J.M. Sanchez-Vizcaino, Zientara, S. (2007): Vaccines against bluetongue in Europe. Comp. Immunol. Microbiol. Infect. Dis. Doi: /j.cimid Takamatsu, H., Mellor, P. S., Mertens, P. C., Kirkham, P. A., Burroughs, J. N., Parkhouse, R. M. E. (2003): A possible overwintering mechanism for bluetongue virus in the absence of the insect vector. J. Gen. Virol., 84, White, D. M.., Wilson, W. C., Blair, C. D., Beaty, B. J. (2005): Studies on overwintering of bluetongue viruses in insects. J. Gen. Virol., 86,

20 Wilbur, L. A., Evermann, J. F., Levings R. L., Stoll, I. R., Starling, D. E., Spillers, C. A., Gustafson, G. A., McKeiran, A. J. (1994): Abortion and death in pregnant bitches associated with a canine vaccine contaminated with bluetongue virus. J. Am. Vet. Med. Assoc. 204, Zientara, S., Sailleau, C., Breard, E. : Epidemiology and diagnostics of bluetongue in Europe. Proc. of World Buiatrics Congress, Nice, France, 2006, p