Použití dřevin v zahradní a krajinářské architektuře za první republiky

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta Použití dřevin v zahradní a krajinářské architektuře za první republiky Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Vypracovala: doc. Ing. Miloš Pejchal, CSc. Bc. Kateřina Sapáková Lednice 2013

2

3

4 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Použití dřevin v zahradní a krajinářské architektuře za první republiky vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Souhlasím, aby byla práce uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne Bc. Kateřina Sapáková

5 PODĚKOVÁNÍ Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu diplomové práce doc. Ing. Miloši Pejchalovi, CSc. za odborné rady při konzultacích. Také bych chtěla poděkovat všem lidem, kteří byli nápomocni ke zdárnému vytvoření diplomové práce, od doc. Ing. Marcela Honzy, Dr. z Ústavu biologie obratlovců AV ČR, přes konzultanty Petru Hlaváčkovou z Projektu architektonických stezek, Ing. Petra Fencla z Národního zemědělského muzea, Soňu Druskovou z Muzea hlavního města Prahy a Ing. Romana Zámečníka za odborné konzultace vztahující se k tomuto období. V neposlední řadě děkuji za podporu své rodině.

6 OBSAH: 1. ÚVOD CÍL PRÁCE METODIKA PRÁCE LITERÁRNÍ REŠERŠE Vymezení základních pojmů Společenská a kulturní východiska ovlivňující zahradní a krajinářskou architekturu období první republiky Krajinářská škola Základy moderní zahrady Arts and crafts Období přírodní zahrady v Německu Zahrada symbolismu Secesní umění Peter Behrens a období začátku 20. století Kubistická zahrada Zahradní města a kolonie Období individualistické moderny Nástin společensko - hospodářské situace v první polovině 20. století Společensko - hospodářské situace v první polovině 20. století Umělecké dění v první polovině 20. století Významní zahradní architekti období první republiky František Thomayer ( ) Josef Vaněk ( ) Josef Kumpán ( ) Otokar Fierlinger ( ) Použití dřevin v období první republiky Živé ploty Bodové tvarované prvky Popínavé rostliny Solitérní stromy a keře Skupiny stromů a keřů Stromořadí Zeleň v nádobách Záhony růží Předzahrádky Vila a vilová zahrada Vila v období první republiky Vilová zahrada období první republiky Cíle a principy péče o památky zahradní a krajinářské architektury Historické zahrady cíle a specifika Autenticita druhové skladby Údržba, konzervace, restaurování a restituce Fáze obnovy památek zahradní a krajinářské architektury VÝSLEDKY Rozbor dochovaných objektů období první republiky Vila Tugendhat v Brně Müllerova vila v Praze Vila Stiassni v Brně Vila Čerych v České Skalici Návrh obnovy zahrady Bulínovy vily v Brně Základní informace Přírodní poměry Stavebně historický průzkum Rozbor původní kompozice zahrady Rozbor současné kompozice zahrady Vyhodnocení dendrologického potenciálu a historické hodnoty dřevin Zhodnocení celkové péče o objekt Památkový záměr Návrh obnovy DISKUZE ZÁVĚR SOUHRN A RESUME SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ

7 1. ÚVOD Zahrady byly zakládány již od dávné minulosti, vlivem historických událostí však často procházely obdobími rozmachu a naopak úplného úpadku. Jednotlivé etapy vývoje zahradní a krajinářské architektury reagovaly na aktuální situaci ve společnosti a postupně se vyvíjely a vzájemně ovlivňovaly. Pokud popisujeme konkrétní úsek vývoje zahradní a krajinářské architektury, musíme se mu proto snažit porozumět v delším časovém období a ve vztahu ke společenským, politickým a kulturním změnám. Diplomová práce se zabývá tématem Použití dřevin v zahradní a krajinářské architektuře za první republiky, tudíž je nutné toto období pochopit v širším kontextu historických souvislostí než jen v časovém úseku mezi rokem 1918 a Do současnosti se na území České republiky dochovalo množství objektů pocházejících z tohoto období, z nichž některé patří mezi cenné památky zahradní a krajinářské architektury. Patří sem zámecké zahrady a parky, sady, sadovnické úpravy významných budov, botanické zahrady a arboreta nebo hřbitovy. Zahrady soukromých vil a domů jsou další neméně významnou kategorií objektů. Památky zahradní a krajinářské architektury jsou specifickým typem, u kterého významnou úlohu hraje proměnlivost v čase i prostoru. Hlavní roli zde mají rostliny, resp. dřeviny, které se podílejí na kompozici obvykle největší měrou. 2. CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce je analyzovat problematiku období první republiky - stav, ve kterém se zahradní a krajinářská architektura v dané době nacházela, a zásady, jež byly používány. Pro popsání tehdejších zvyklostí je také zapotřebí charakterizovat tvorbu významných českých zahradních architektů z období první republiky. Jedním z cílů práce je popsat tehdejší způsoby použití dřevin ve vybraném typu objektů, představit v obecné rovině přehled charakteristických vegetačních prvků v daném období a uvést používané sortimenty. Důležité je i představení zvolené kategorie, na kterou bude práce zaměřena vily a vilové zahrady, jako významný úsek vývoje zahradní a krajinářské architektury. Dalším cílem je přiblížit tvorbu tohoto období popsáním a rozborem několika alespoň částečně dochovaných objektů zahradní a krajinářské architektury. Ten bude zaměřen na program, provoz a kompozici zahrady a těžiště bude mít v analýze a hodnocení dobového použití rostlin v objektu a zhodnocení autentičnosti stávajících rostlinných prvků. Hlavním cílem diplomové práce je vypracovat u jedné vilové zahrady památkový záměr a navrhnout její obnovu, a to na základě podkladů z literární rešerše a informací získaných při terénním průzkumu. Návrh bude mít povahu studie. 3. METODIKA PRÁCE Práce je standardně strukturována do jednotlivých kapitol podle zadání a zaměření diplomového projektu. Ze zadaného tématu je zřejmé, že práce bude doplněna velkým množstvím obrazové dokumentace. Literární rešerše Problematika diplomové práce si žádá potřebné prostudování literárních a archivních pramenů týkajících se situace v českých zemích v období první republiky a s tím souvisejících východisek, které měly zásadní vliv na zahradní a krajinářskou architekturu daného období u nás zahrnující v nezbytném rozsahu i širší mezinárodní kontext. Z nashromážděných podkladů bude vypracována literární rešerše. Nejdříve se bude zabývat vymezením základních pojmů, dále společenskými, kulturními a hospodářskými východisky, jež ovlivňovaly zahradní a krajinářskou architekturu období první republiky, situací v první polovině 20. století a významnými zahradními architekty. Následně bude literární rešerše popisovat použití dřevin v období první republiky, stručně charakterizovat vilu a vilovou zahradu a péči o památky zahradní a krajinářské architektury. Pro následnou obnovu je nutné se seznámit s mezinárodními dokumenty o ochraně kulturního dědictví a vymezit cíle a principy současné péče o památky zahradní a krajinářské architektury obsažené v těchto dokumentech. Informace budou čerpány z knižních publikací, časopisů, internetových zdrojů, diplomových prací a odborných článků. Ze zaměření práce vyplývá, že bude nutné využít velké množství historických materiálů, tudíž navštívit Moravskou zemskou knihovnu v Brně, Muzeum hlavního města Prahy, Národní památkový ústav, knihovnu Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně a knihovnu Zahradní fakulty v Lednici. V kapitole použití dřevin v období první republiky bude převzata metodika kategorizace vegetačních prvků z přednášek doc. Ing. Pavla Šimka, Ph.D. (Šimek, 2007). Informace o sortimentech dřevin budou pocházet z ceníků a katalogů školkařských firem, např. firma Späth Berlín (1920), z publikace Okrasné dřeviny a byliny průhonických zahrad (Domin, 1928) a z disertační práce zabývající se tématem Použití dřevin ve vybrané etapě vývoje zahradního umění přelom 19. a 20.- století na 6

8 území východních Čech (Ottomanská, 2011). Výstupem budou přehledy typických dřevinných vegetačních prvků pro dané období doplněné o výběr nejběžněji používaných druhů dřevin a tabulka se sortimentem dřevin daného období. Rozbor dochovaných objektů období první republiky Práce navazuje kapitolou výsledky, která se zabývá modelovými objekty vil a vilových zahrad z období první republiky. Ty budou vybrány tak, aby odpovídaly cílům diplomové práce. Podmínkou je, aby založení zvoleného objektu odpovídalo období první republiky, a současně aby byly alespoň částečně dochované do současnosti. S kontaktními osobami jednotlivých objektů budou domluveny konzultace a návštěvy jejich zahrad. Kapitola výsledky bude členěna na část přípravnou a projekční. V přípravné fázi je nutné prostudovat veškeré možné podklady týkající se modelových objektů. Analýzy budou vypracovány na základě materiálů z předchozích kapitol, podkladů z příslušných institucí každého zvoleného objektu a informací získaných při terénním šetření. Průzkumy a rozbory se budou soustředit na způsob využití zahrady, její program, provoz a kompozici. A těžiště budou mít v analýze a hodnocení dobového použití rostlin. Nejdříve se budou zabývat základními údaji, přírodními podmínkami, stavebně historickým průzkumem, původní kompozicí a následně současným stavem a hodnocením stávajících rostlinných prvků. Výsledkem průzkumů a rozborů budou výtvarně architektonické analýzy doplněné o stručný komentář. V rámci této části je nutno u jednoho modelového objektu zpracovat inventarizaci dřevinných vegetačních prvků dle zjednodušené metodiky doc. Ing. Pavla Šimka, Ph.D. (Šimek, 2008; Příloha č. 2). Další částí se stane vyhodnocení historické hodnoty zahrady a autentičnosti rostlinných prvků (metodika viz. Příloha č. 2). Návrh obnovy zahrady U jednoho zvoleného modelového objektu na průzkumy a rozbory naváže část projekční, a to vypracování památkového záměru a obnovy objektu. Návrh bude vycházet z aplikace všech získaných informací a jejich převedení do praxe. Samotný návrh obnovy zahrady bude mít povahu studie, která bude obsahovat základní koncept řešení, návrh řešení v situaci, což budou doplňovat perspektivní pohledy jednotlivých částí zahrady, řezopohledy a axonometrie celého objektu zahrady Bulínovy vily, případně detaily řešení. 4. LITERÁRNÍ REŠERŠE 4.1 Vymezení základních pojmů Problematika diplomové práce vyžaduje definování základních pojmů, se kterými se bude dále pracovat. období první republiky - označení pro období od vyhlášení samostatné Československé republiky 28. října 1918 do Mnichovské dohody 29. září roku 1938 (První republika, 2001) vila představuje individuální rodinné bydlení ve větším volně stojícím domě, obklopeném architektonicky upravenou zahradou (Sedlák, 2006) soukromá zahrada zahrady zámecké, vilové, u venkovských sídel, domácí zahrady, předzahrádky, užitkové, tovární a nádvoří (Škrobánek, 1925) vilová zahrada označení prostoru, který vilu bezprostředně obklopuje a vytváří s ní jeden vzájemně neodlučitelný, provázaný a harmonický celek (Zámečník, 2012) historická zahrada - architektonická a vegetační kompozice, jež je z hlediska dějin nebo umění celospolečensky významná, její materiál je především rostlinný, tudíž živý a jako takový pomíjející a obnovitelný. Označení historická zahrada náleží stejně tak malým, drobným zahradám jako rozsáhlým tvarovaným nebo krajinářským parkům. Historická zahrada, ať již je či není připojena k budově - v kladném případě je jejím neoddělitelným doplňkem (Florentská charta, 2001) 7

9 4.2 Společenská a kulturní východiska ovlivňující zahradní a krajinářskou architekturu období první republiky Krajinářská škola Na přelomu 19. a 20. století je v českých zemích stále znatelné doznívání éry krajinářského stylu, který přetrvával v Evropě od konce 18. století. Ten u nás během 19. století pozměnil většinu barokních a renesančních zahrad do podoby krajinářského parku (obr. 1, Příl. č. 1-obr. 1). Důvodem nebyl jen módní trend doby, ale také ekonomická situace majitelů. Údržba ornamentálních záhonů a tvarovaných keřů byla finančně velmi náročná. V krajinářských zahradách se v druhé polovině 19. století rozmáhá použití exotických rostlin. Hobhouse (1999) popisuje, že subtropické rostliny jsou vysazovány po vzoru pařížské Parc Monceau nebo slavné Battersea Park v Londýně, mnozí Američané vnímají rody Canna, Caladium, Dracaena, Tritonia, Wigandia a různé palmy, banánovníky, stromové kapradiny a podobné exotické rostliny na trávníku jako doposud neznámý symbol elegance. Díky rozvoji skleníkových konstrukcí ze železa a skla je možno přezimovat, ale také kultivovat mnoho cizokrajných druhů i v našem prostředí. V souvislosti s tímto se rozvíjí trend sbírkaření. (Žaláková, 1992) Období konce 19. a začátku 20. století nepřineslo evropské zahradě nic nového, rozvoj nových myšlenek stagnuje, vyskytují se pouze marné pokusy a snahy o nový styl. Nejčastěji se objevují díla, která jsou kombinací slohových prvků. Největší zhoršení zahradní formy se ale dostavuje v době, kdy se styl stává pojmem bez obsahu a kdy jeho diktát ubíjí uměleckou myšlenku, jak píše Wirth (1911) ve své Evropské zahradě: V této poslední době nejedná se o zahradu jako umělecké dílo, ale vedou se diskuse o tom, který sloh je nejpřiměřenější pro ten který druh zahrady, nejde např. o zásadní přípustnost květinového koberce uprostřed starého empirového parku, ale o vzorec k jeho ornamentům, zda lidový či renesanční. I opětovného návratu Chambersovské zahrady v novém dobovém zabarvení, s terakotovými laněmi a trpaslíky, s litinovými můstky a s bludnými balvany a zkrácenými dubovými kmeny z cementu dožil se konec 19. století a tato fáze znamená nejhlubší úpadek zahradní architektury. Současně tu vyvrcholila tendence celého století, v němž vytlačoval a přírodní park bez architektonické formy to přímo podporoval praktický zahradník stále více architekta; na konci století je zahrada ve svém založení produktem libovůle formální, bez logiky dobré architektuře vlastní i bez účelnosti. (Wirth, 1911) Obr. 1 Krajinářská scenérie (Fierlinger, 1938) Základy moderní zahrady Od konce 19. století se vilové bydlení stalo fenoménem, který podporoval objevení tradice maloměstského a venkovského domu se zahradou. Ten se stal ideálem pro střední vrstvy a začaly tak vznikat nové úřednické čtvrti. Přestalo nekonečné období opakování stylových forem a v této době byly položeny základy moderní zahrady. Ty spočívaly v principech, že zahrada je pokračováním domu. Prvně byl zájem orientován na venkov. Účelnou formu zahrad diktoval malý plošný rozsah a nový obsah techniky bydlení. Wirth (1911) uvádí: Hygiena, sport, změněný způsob zaměstnání a dokonalejší využití všech částí obydlí dávali záruku, že se ani z počátku, kdy se hledaly vzory ve starších uměleckých formách, neupadlo v pouhou kopii symetrických dispozic, ať renesančních či římských vzorů. Předpoklad, že zahrada jako dílo architekta musí mít architektonické formy, vedl k ryze geometrické zahradě. Mimo jiné k tomu také přispěl půdorys anglické vily. Jako první dal podnět k této zahradě Morrisův kruh v 60. letech 19. století, teoretickou základnu tvořily díla Garden Craft a The Formal Garden in England. (Žaláková, 1992) Arts and crafts Koncem 19. století vzniklo v Anglii navzdory průmyslové revoluci hnutí Arts and Crafts v čele s Wiliamem Morrisem. Jejich činnost významně ovlivnila i zahradní a krajinářskou architekturu ve 20. století: secesi, klasickou modernu, tak i umění Bauhausu. Stavěli se proti 8

10 nelogickému používání historizujících slohů a bohatě zdobených spotřebních předmětů. Podporovali řemeslnou výrobu, jež mohla vdechnout věcem život, oproti předmětům sériově vyráběným v továrně. Vedle ručních výrobků prosazovali použití místních druhů rostlin a navrácení vesnické zahrady cottage garden. Stoupenkyní Wiliama Morrise byla malířka Gertrude Jekyll, jež se taktéž zabývala uměleckým řemeslem. Její tvorba je charakteristická specifickou prací s barvou v trvalkových záhonech a používáním přírodních materiálů (Příl. č. 1-obr. 2,3). Gertrude Jekyll úzce spolupracovala s architektem Edwinem Lutyensem. Jejich díla obsahovaly zahrady dělené na dvě části, pravidelnou vysoce udržovanou část v blízkosti domu a navazující extenzivní lesní partie. Geometrie záhonu, dlouhé pohledové osy a stříhané živé ploty Gertrude Jekyll a Edwina Lutyense se staly inspirací zahradní a krajinářské architektury na počátku 20. století. (Knotková, 2006; Ottomanská, 2011) Období přírodní zahrady v Německu Z Německa se k nám šířil výrazný obdiv přírodní zahrady, jejíž výraznou osobností se stal Willy Lange (Příl. č. 1-obr. 4). Myšlenky přírodní zahrady rozvíjel nezávisle na Gertrude Jekyll a Williamu Robinsonovi (Knotková 2006) a vkládá je do svého díla Gartengestaltung der Neuzeit (1907). Anglické označení Wild Garden pozměňuje německým termínem Naturgarten. Willy Lange ve svém postoji vychází z teorií botanika Ernsta Haeckela (Knotková, 2006), který prohlašoval, že příroda byla vyrovnaná člověku, a proto by se člověk neměl nad ni nadřazovat, zahrada by měla být součástí krajiny a hranice mezi nimi má být nerozpoznatelná, stromy a keře by neměly být stříhány a zahrada by neměla mít architektonickou formu, upouští tak od geometrického pojetí. Reakcí na tento přístup je používání rostlin danému stanovišti odpovídajících, tzv. přírodní zahrady. Zahrady Willyho Langa měly neurčité hranice, rostliny byly nepravidelně rozmístěné a cibuloviny rostly volně pod stromy podél cest, popisuje Knotková (2006). (Knotková, 2006; Ottomanská, 2011) Zahrada symbolismu Zahrada symbolismu byla podnícena silným literárním hnutím, kdy vnější svět byl chápán jako zahrada symbolů (Pacáková, 2004). Geniálním příkladem je část parku Chotkových sadů od Františka Thomayera z let (Příl. č. 1- obr. 5). Scenérie jezírka s vodním příkopem, dřevěnými mostky a kamennými přechody byla později završena romantickým pomníkem básníka Julia Zeyera. (Pacáková, 2004) Secesní umění Na přelomu 19. a 20. století se začal Evropou šířit nový umělecký směr - secese. Jejím typickým prvkem jsou rostlinné ornamenty a používání nových materiálů. Ornament na budovách neplnil funkci pouze dekorativní, ale také symbolickou. Secese usilovala o jednotu architektonického díla a životního stylu, zahrnovala umělecké řemeslo i průmyslové výrobky. Zabývala se vzhledem staveb, interiérem a jeho vybavením, ale na prostorové problémy se nezaměřovala. Použití skla, keramiky nebo kovu vedlo k docílení expresivního výrazu. Šíření secesního umění výrazně ovlivnil žák Otto Wagnera Adolf Loos. Ten svým dílem Ornament a zločin (1908) vyvolal na začátku 20. století v uměleckých kruzích vlnu purismu. Secese se v zahradní tvorbě vyznačovala přísně geometrickou kompozicí, ornamentálností a používáním linií. Důležité bylo, aby základní rozvržení zahrady korespondovalo se stavbou vily nebo rodinného domu. V odborné literatuře se pojem secesní zahrada neobjevuje téměř vůbec. Jiří Mareček (1992) ji jako jeden z mála autorů popisuje, uvádí charakteristické rostliny, malé stromkové formy a např. převisle rostoucí dřeviny, zejména vrby, břízy, magnólie, dále lilie, lekníny nebo charakteristická zvířata, např. labutě a pávy. Typické je začlenění prvků drobné architektury (altán, pergola, bazén, nádrž) a umístění uměleckých předmětů v zahradě. Významnou stavbou secesního období na našem území je vila Primavesi v Olomouci od Franze von Krausse a Josefa Tölka (Příl. č. 1- obr. 6). Mezi nejznámější úpravu zahrad v duchu secesního slohu lze považovat zahradu zámku v Novém Městě nad Metují od Dušana Jurkoviče. (Žaláková, 1992; Ottomanská, 2011) Peter Behrens a období začátku 20. století Další silnou osobností doby byl Peter Behrens. Mnoha výstavami svých zahrad vzbudil v uměleckých kruzích zájem o zahradu jako o umělecké dílo a podílel se na ukončení nekonečného opakování historických slohů. Peter Behrens předznamenal zahradní a krajinářskou architekturu klasické moderny, Bauhausu a současně byl člen německého Werkbundu. Při své tvorbě používá rozdělení na 4 pravidelné části volbou cest. Vytvoření dálkových pohledů bylo převzato z italské školy zahradní a krajinářské architektury. Kontrastujícím prvkem pro čtvercové záhony jsou 9

11 oblouky, loubí nebo pergoly. Typická bílá barva byla doplněna stromky s vysokými kmínky a zastřiženými korunami. Zahrada tak vyvolávala dojem čistého a hygienického životního prostředí. Peter Behrens (Kalusok, 2004) srovnává:,,podle mého názoru je zahrada právě tak důležitou částí bytu jako koupelna, neboť jen jejím prostřednictvím, pokud je nám přenechána do vlastnictví nebo ji aspoň delší dobu můžeme volně užívat, najdeme duševní souznění s přírodou. Se svým názorem se přidává i zahradní architekt Josef Kumpán (Žaláková, 1992), který říká:,,zahradníci podle šablon kopírují přírodní scenérie v malém, aniž by plnily svůj účel, vedou nesmyslné cesty, pohledy nikam nevedou a zahradu naplňují sochy srnek a zajíců. Měli bychom ale s inspirací cizích národů postupovat sami dál, měli bychom se vyvíjet a pracovat individuálně a tvořit něco nového odpovídajícího požadavkům dané doby. Kromě děl Thomayera se nedá o moderním sadovnictví mluviti. (Žaláková, 1992) Na začátku 20. století díky snahám o zlepšení sadovnických poměrů začalo vznikat několik publikací a časopisů zabývajících se touto tématikou, jako např. Československé zahradnické listy nebo časopis Krása našeho domova. Jako povzbuzení zahradnické tvorby vycházejí v roce 1920 díla J. Vaňka České zahrady a Kumpána Novodobá zahrada s podtitulem Hlavní zásady při zakládání nebo přeměňování zahrad domácích. Jsou to jedny z prvních děl v češtině, které se zabývají danou problematikou. Jedná se o díla, jejichž záměrem je nabádat majitele k zamyšlení a změně postoje. (Žaláková, 1992; Ottomanská, 2011) Kubistická zahrada Zahradní města a kolonie Další reakcí na hospodářské a společenské změny byl vznik zahradních měst. Podnětem pro jejich stavby byly špatné hygienické podmínky nových továrních bytů, nedostatek slunce a zeleně v průmyslových městech. Přeskupení obyvatelstva z venkova do města ale neutlumilo jeho potřeby, v novém městském obyvateli stále přetrvává touha po přírodě. Původ zahradních měst sahal do konce 19. století do Anglie. Kniha Ebenezera Howarda Tommorow se stala inspirací pro hnutí Garden City Pioneer Company, které založilo první zahradní město Letchworth (Příl. č. 1- obr. 8). V první polovině 20. století se vlna zájmu rozšířila celou Evropou. Pacáková (2004) popisuje, že dům se zahrádkou se stal ideálem střední vrstvy, a v českých a moravských zemích se začaly stavět úřednické čtvrti typu pražské Ořechovky nebo sídliště Bába. U nás byl však rozvoj těchto myšlenek o něco pomalejší než v ostatních evropských zemích. Snahy českých architektů byly završeny činností ve Zlíně, především spoluprácí Františka Lydie Gahury s Le Corbusierem. (Ottomanská, 2011; Kalusok, 2004; Pacáková, 2004) Obdobou zahradních měst jsou zahradní kolonie. Příkladem ve střední Evropě v Německu je Schrebergarten, o které se zasloužil Dr. Schreber. Jednalo se o pozemky, jež byly pronajímány občanům za mírný poplatek. Pozemky byly na pravoúhlých parcelách, cesta byla upravena pro jízdu povozu a zahrada oplocena. Do středu zahrady byla situována besídka. Společné prostory doplňovalo dětské hřiště, studny s pitnou vodou a prostory pro výstavy a slavnosti. Hlavní funkcí bylo uspokojování rekreačních potřeb v relativně zdravém prostředí doplněné spolkovou činností. Účelem zeleně je nejen doplnit volné místo, ale také dotvořit jeho architekturu. (Žaláková, 1992) Pro vývoj české architektury za první republiky byl kubismus velmi důležitý. Odstartoval novou éru, osvobodil se od secesního dekorativismu a připravil architekty na příchod funkcionalismu. V zahradní a krajinářské architektuře jen málo příkladů dosáhlo dokonalé realizace tohoto typu zahrady. Jedním z nich byla zahrada rodinného domu pod Vyšehradem (Příl. č. 1- obr. 7). Josef Chochol vytvořil v letech zahradu ostroúhlých tvarů faset v duchu kubismu. Tímto způsobem jsou pojaty nejen travnaté plochy ve svažitém terénu, ale také jejich lemování. (Pacáková, 2004) Období individualistické moderny Otokar Fierlinger (Žaláková, 1992) upozorňuje na nové tendence sociální potřeby a snahy uplatnit přírodu v prostředí města. Rekreace ve městě, tedy zahrada sociálního účelu. Vývoj architektury a stavebnictví prospívá i vývoji zahradní a krajinářské architektury. Zahrada s domem je charakterizovaná jako obytný prostor, přičemž obě části musí být spolu v harmonii. Novým typem bydlení ve městě se tak stávají soukromé vily. Ty měly zásadní vliv na architekturu období první republiky. Jednalo se především o výstavbu bytových vil kolem centrálního parkového prostoru, např. výstavba kolem Türkenschanzparku ve Vídni. Myšlenka se u nás nejvíce rozvinula ve 20. a 30. letech 20. století ve velkých městech. Výstavba vil a dotváření jejich zahrad se 10

12 postupně stává trendem doby. Tyto tendence jsou dílem několika velmi významných architektů, prvním je F. L. Wright, následuje Adolf Loos, Le Corbusier a Mies van der Rohe. (Žaláková, 1992; Ottomanská, 2011) Vůdčí osobností a velkou inspirací se na několik let stal americký architekt F. L. Wright. Jednota jeho řešení vnitřních a vnějších prostorů se stala na dlouhou dobu ideálem bydlení. Vila se zahradou se vzájemně prostupovaly a navazovaly na sebe. Přímé spojení vnitřního a venkovního prostoru tvořily otevřené a kryté terasy, velká okna a kontrastující volný trávník. F. L. Wright ukázal jaké jsou nové možnosti v Pensylvánii na Kaufmannově domě nad vodopádem (obr. 2). Při strohosti a hladkosti venkovních ploch, uplatňovala se příroda v mnohem větší míře ve svých strukturálních a barevnostních vlastnostech. Skupiny stálezelených keřů u fasády nebo u terasy přecházely v trávník zakončený masivem stromů, pergoly porůstaly popínavé rostliny a propojovaly dům s garáží. (Žaláková 1992; Kalusok, 2004) Le Corbusier vytvořil obecnější základnu pojetí individualistické moderny. Ač rodinný dům nebyl jeho hlavním zájmem, zasloužil se o vytvoření pěti bodů moderní architektury, které byly zásadami pro navrhování soukromých vil: 1. Využitím rovné střechy mohly vznikat střešní zahrady, jež nahradily a znovuzískaly zastavěnou plochu budov. 2. Stavba domů na sloupech vrátila přízemí pro zeleň a pohyb. 3. Uvolnění podlaží umožnilo jeho členění nenosnými příčkami. 4. Díky sloupům vznikla příležitost propojení přízemí s okolní zahradou dlouhými pásovými okny a 5. konzolovité řešení stropů uvolnilo průčelí. (Kalusok, 2004; Pacáková, 1996) Mies van der Rohe jako další významný architekt sumarizoval své zásady a vytvořil tak funkcionalistický program. Funkcionalismus se podle hesla,,forma následuje funkci snažil o tvaroslovné zjednodušení. Cílem bylo obnovení vztahů mezi člověkem a přírodou a vzájemné prolínání jednotlivých prostorů. Příkladem geniálního řešení je stavba německého pavilonu na mezinárodní výstavě v Barceloně nebo Vila Tugendhat postavená roku 1930 v Brně. Nový stavební sloh přinesl zahradní a krajinářské architektuře nové možnosti, a to především díky oproštění od používání dekorativních motivů. Funkcionalistická zahrada, jako další odlišný typ zahrad období první republiky, doposud však v odborné literatuře nebyla dostatečně zmapována a popsána. (Kalusok, 2004; Pacáková, 1996) V duchu moderny se na počátku 20. století vyvíjela architektura i v našich zemích. Začala se tak formovat nová generace, jednalo se zejména o žáky Otto Wagnera - Jan Kotěra, Josef Gočár, Leopold Bauer a Otakar Novotný. (Kalusok, 2004) 4.3 Nástin společensko - hospodářské situace v první polovině 20. století Obr. 2 Dům nad vodopádem - F.L. Wright (Pacáková, 2004) Představy Adolfa Loose se od jeho současníků odlišovaly. Stejně jako oni bojuje proti ornamentu a dekorativismu, např. dílem Ornament a zločin (1908), ve svých představách však upřednostňuje hlavně funkční využitelnost a vlastní interiér domu, jemuž je věnovaná veškerá pozornost, oproti exteriéru, který označuje pouze jako jeho slupku. Mezi nejvýznamnější díla autora patří, vila Tristana Tzary v Paříži nebo Müllerova vila v Praze. (Pacáková, 1996) Podrobněji se tvorbou Adolfa Loose zabývá kapitola Müllerova vila Společensko - hospodářské situace v první polovině 20. století Začátek 20. století jako období technické vyspělosti, tzv. 2. průmyslové revoluce, zlepšilo hospodářskou situaci po předchozí několikaleté krizi. Jedná se o dobu velkých změn v mnoha oborech, jako jsou vědecké objevy a technické vynálezy. Začaly se používat stroje v zemědělství, nové typy paliv, ale zlomovým bodem bylo především využívání elektřiny. Většina těchto událostí se týkala prvotně zemí technicky vyspělejších. Průmyslová výstava v Praze roku 1891 však ukázala, jak české země drží tempo s Evropskými velmocemi. Rozvoj však nebyl trvalý. Období bylo prolínáno mnoha hospodářskými otřesy a společenskými rozpory. Události let , tedy 11

13 období 1. světové války a poválečný stav po mírových jednáních ve Versailles, změnily naprosto chod hospodářsko politického dění nejen v Evropě, ale i ve světě. Listopad 1918 přinesl první československou vládu s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Jednalo se o čas plný anarchie a nezaměstnanosti. Nelze opomenout důsledky války - nestejnoměrné národnostní rozvrstvení, poválečná bída a především obrovské oběti na životech. Toto období bylo plné zmatků, které doprovázelo rozpolcení zemědělství a průmyslová krize. Ta se postupem času začala vzpamatovávat z otřesů války, když v letech přišla další krize. Následné období bylo ale charakteristické průmyslovým rozkvětem, rozvojem automobilismu, elektřiny a bydlení. Konečně byl překonán předválečný stav. To trvalo až do roku 1929, kdy přišla krize další a ještě hlubší než předchozí. Zasáhla celé hospodářství natolik, že došlo znovu k poklesu až na předválečný stav. Výrazně se prohloubil rozdíl mezi městem a vesnicí. Souběžně celá Evropa prochází řadou změn v rozvrstvení obyvatelstva. V roce 1933, kdy se v Německu k moci dostala Hitlerova nacistická strana, bylo zřejmé ohrožení naší státnosti. V letech došlo k prohloubení hospodářské krize, zvýšila se nezaměstnanost a došlo ke stagnaci stavební činnosti. V roce 1935 byl dosavadní prezident Tomáš Garrigue Masaryk nahrazen Edvardem Benešem a 29. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda o postoupení pohraničí Německu, což ukončilo období první republiky. (Žaláková, 1992; Ottomanská, 2011) Umělecké dění v první polovině 20. století Začátek 20. století v umění je obdobím hledání nových směrů a cest. Proto je toto období prolínáno téměř současně několika uměleckými proudy. Z Francie se Evropou rozšířil nový směr s citlivým přístupem k přírodě - impresionismus. Impresionisté zachycovali realitu, jen kladli větší důraz na subjektivní složku, kterou vnášel do díla umělec. U nás se impresionismus projevil především v malířství, a to v období od konce 19. století téměř až do poloviny 20. století. Bauer (2007) za zakladatele českého impresionismu považuje Antonína Slavíčka. Jeho nejznámější obrazy U nás v Kameničkách a Silnice v kameničkách, které vznikají na počátku 20. století, vykreslují krásu Českomoravské vysočiny. Mezi další zástupce patří František Kaván, Václav Radimský, Otakar Lebeda, Ludvík Kuba a Antonín Hudeček. Vedle impresionismu vznikal další směr - symbolismus. Ten realitu ve svých dílech zobrazoval formou symbolu. Užití znaku nebo symbolu se objevovalo v umění po celou dobu lidské historie, ale na začátku 20. století povýšilo na umělecký směr. Nejvýznamnějším představitelem v české malbě byl Jan Preisler se svými díly Jaro, Milenci u Černého jezera nebo Černé jezero. K malířství symbolismu se dále přikláněl Max Švabinský a Jan Zrzavý, k sochařství např. František Bílek a Bohumil Kafka, který vytvářel secesně symbolistní díla. Dalším uměleckým směrem vznikajícím na konci 19. století je vídeňská secese. V období, které chtělo skoncovat s historizujícími ornamentálními motivy, přišel nový směr, který vnesl secesní rostlinné tvary. Princip používání rostlinného vzoru se od architektury rozšířil na veškeré umění, včetně uměleckých řemesel. Mezi její nejvýznamnější evropské osobnosti patří malíř Alfons Mucha (Slovanská epopej) a sochaři Stanislav Sucharda (pomník Františka Palackého v Praze) a Ladislav Šaloun (pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze). Hledání nových cest započaté již před 1. světovou válkou stále přetrvávalo. Ludmila Žaláková (1992) popisuje: Mladí výtvarní umělci se zasloužili o vytvoření spolku Mánes, který byl založen v roce 1887 a vydával časopisy Volné směry ( ), Styl ( a ) a různé umělecké publikace a pořádal výstavy. Mezi nejvýznamnější události patří výstava soch Augusta Rodina v létě roku 1902 a výstava maleb Edvarda Muncha v roce Díky ní se expresionismus šíří i českými zeměmi. Mezi první autory patří Emil Filla se svým dílem Čtenář Dostojevského z roku Čeští představitelé se seskupují v hnutí Tvrdošíjní nebo Osma, ze kterého se později stane Skupina výtvarných umělců. Mezi představitele patří Josef Váchal, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Otakar Kubín a Václav Špála. Pro české umění období první republiky byl důležitý i kubismus. Na rozdíl od francouzského pojetí se u nás projevil ve všech oblastech výtvarného umění. V sochařství se prosadil Jan Štursa s dílem Dar nebes a země a Otto Gutfreund se svým kubistickým dílem Celista. Jeho portrét Úzkost a Don Quijote se naopak řadí k tvorbě expresionistické. Do kubistického hnutí se taktéž zapojuje skupina Osma a Skupina výtvarných umělců Emil Filla, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka i skupina Tvrdošíjní s Václavem Špálou a Josefem Čapkem. Jejich cílem bylo sblížení umění se životem, jak popisuje Felix Haas (1980). Dalším proudem, který se do českých zemí dostal byl futurismus, jehož vliv se projevil v dílech Otty Gutfreunda a Bohumila Kubišty v pojetí tzv. civilismu. Jedná se o českou variantu futuristických snah. Mezi výrazné myšlenkové proudy patřil také surrealismus, o jehož rozšíření se zasloužili především Jindřich Štýrský a Toyen. Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, se svými obrazy 12

14 plnými přeludů, monster a příznaků stává jednou z nejvýznamnějších představitelek ve světě. Surrealismu je blízká tvorba i Františka Muziky a Josefa Šímy. Dalším významným odvětvím je stále pokračující realismus. Často sem patří členové Umělecké besedy, např. Václav Rabas, Karel Holan, Vincenc Beneš, Vojtěch Sedláček a Vlastimil Rada. (Ottomanská, 2011; Bauer, 2007; Haas, 1980) 4.4 Významní zahradní architekti období první republiky František Thomayer ( ) Narodil se 3. března 1856 v Trhanově u Domažlic v zahradnické rodině. I on se vyučil ve stejném oboru a absolvoval na pomologickém ústavu v Praze a následně odešel do zahraničí. Získal praxi ve Frankfurtu, Stuttgartu a Bockenheimu, kde se setkal s krajinářským řešením parků, jež razil Pückler. Následně se František Thomayer usadil ve Vídni, kde vystudoval na Gartenbauschule a zabýval se úpravami Rothschildových zahrad. V roce 1878 odchází za další praxí a poznáním do Francie, kde nastupuje jako projektant u E. F. Andréa v Paříži. Svou prací dosáhl vedoucího místa a řídil řadu velkých projektů. Naučil se zde výbornému výtvarnému projevu, získal zkušenosti s modelováním rovinných terénů, navrhováním okrasných květinových záhonů, budováním cest a vytvářením vodních prvků. Roku 1884 se František Thomayer vrací do Prahy, kde nastupuje na místo ředitele pražských sadů. Hned na počátku se zapojil do přepracování Karlova náměstí. Zasáhl také do dokončovacích prací Velkého městského parku a pro Malý městský park vypracoval rekonstrukční plán. Zasloužil se o vybudování Rajské zahrady, jež sloužila jako zásobní pro pražské sady, dále o rekonstrukci severní části Žofínského ostrova nebo Chotkových sadů a mnoha dalších. Současně s činností ředitele byl František Thomayer neustále činný i ve své soukromé projektantské činnosti. Od počátku 90. let neustále rostl rozpor s obcí, popisuje Steinová (2008). Roku 1891 se podílí na Zemské jubilejní výstavě v Královské oboře a projektuje velkolepé sadovnické úpravy. Mezi jeho soukromé projekty patřily návrhy na parky baronů Leitenbergových, zahradu průmyslníka Gottwalda, Fitze v Libušině, Klími v Petrohradě, Formánky v Kolíně a spousty dalších. František Thomayer musel neustále čelit kritice ze strany svých kolegů. Výtky se týkaly používání nevhodných dřevin a provozování soukromé činnosti na úkor obce. Po dlouholetém odolávání nakonec z funkce odešel a následně si otevřel soukromou projekční kancelář. Obesílal zahradnické výstavy a sklízel uznání. Zasloužil se o projekt v Mariánských Lázních nebo rozkvět okrasných školek v Říčanech u Prahy, kterému se věnoval osobně. Na přelomu století se stal široce známý a projektoval desítky zámeckých parků, veřejných prostorů měst, zahrady vil a výsadby továren. Až první světová válka přerušila jeho činnost. Usídlil se do svých školek v Říčanech, které vedl. Jednou z jeho posledních realizací byla zahrada při vile Marie na Královských Vinohradech. Jeho činnost byla postupně zastavena zhoršující se nemocí. František Thomayer se stal členem ovocnářského spolku, patřil mezi zakladatele zahradnického spolku a byl členem Rakousko uherské dendrologické společnosti. Z vlastního nákladu začal s M. Fulínem vydávat Časopis českých zahradníků. Přispíval články o květinových skupinách a doprovázel je kresbami. Ovládal plynně tři jazyky, proto mohl psát i do zahraničních rubrik, ale také překládat pro české časopisy. Dalším literárním dílem bylo České ovoce. Popisovalo nejvhodnější odrůdy spolu s obrazovou dokumentací. František Thomayer tak stál u základů české zahradnické literatury. Jak napsal Josef Vaněk (Fingerová, 2011):,,Jest to muž vynikajících vědomostí a svojí činností získal si velkých zásluh o povznesení zahradnictví a jeho jméno jest též v cizině velmi chvalně známo. V československém zahradnictvu není populárnější osoby nad Thomayera a každý zahradník vyslovuje jméno jeho s úctou. (Fingerová, 2011; Žaláková, 1992; Ottomanská, 2011; Steinová, 2008) Charakteristika zahradně architektonické tvorby Hlavní tvůrčí činnost spadá do období secese, období první republiky František Thomayer ovlivnil pouze okrajově. Jeho odkaz byl pro jeho následníky ale zcela nesporný. Secesní období se projevilo v dílech tendencí k ornamentálnosti, přičemž ornament byl přímou součástí, nikoliv pouze doplňkem. Ornament souvisel s používáním linií a plošností jako symbol pohybu v ploše. Doplňkem atmosféry byla barva. Reakcí secese na historické zahrady je používání přírodních tvarů listů a květů. Zcela jasně u Františka Thomayera převládá krajinářský styl, pravidelná část zahrady se omezuje pouze na zahloubený parter bez přísně geometrických tvarů, ale s bohatým květinovým vzorem (Příl. č. 1-obr. 10, 11). Žaláková (1992) popisuje práci s českým ornamentem v jeho výsadbách. To bylo novinkou oproti dřívějšímu používání vzorů vesměs cizích. Nutno upozornit, že používání přešlo do období výstřednosti a ornamenty nacházely se i na místech, kde se nehodily. Kromě ornamentu byl parter tvořen zvlněnou travnatou plochou, případně několika keři či stromy. 13

15 Vodní prvky situoval v krajinářských částech a charakterizoval je měkkými liniemi. Často ve svých realizacích používal exotické druhy rostlin, o které byl v dané době obrovský zájem. Tuto oblibu k dovezeným rostlinám mnoha barev a odstínů k nám přivezl z Francie. Jeho osoba výrazně ovlivnila postoje jeho následníků. Postoj Františka Thomayera byl poměrně blízký i dnešní době, pokud pomineme bohaté používání ornamentů. Dokázal dokonale pracovat s terénem, dřevinami a vodou. Pracoval, jak bychom dnes řekli, s dřevinami výplňovými, vytvářel skupiny stromů uplatňující se obrysem nebo dřeviny významné celoroční rozmanitostí. Navrhoval spíše větší zahrady, ale do jeho tvorby patřily i zahrady soukromé. Ale i ty působily spíše dojmem parků, bylo to dáno finanční situací majitelů. Thomayerova díla se vyznačují hlavně velkorysostí, přehledností a volnými prostory se stromovými skupinami, hodnotí Ludmila Žaláková (1992). (Fingerová, 2011; Žaláková, 1992; Ottomanská, 2011; Steinová, 2008) Obr. 3 Chotkovy sady od Františka Thomayera (Steinová, 2008) Josef Vaněk ( ) Narodil se v Bukovině u Hradce Králové, kde žil v rodině rolníka na venkově. Od dětství pomáhal otci v sadě a tak rostla jeho láska k zahradničení. Studoval na Pomologickém ústavu v Praze v Tróji, později v Reutlingenu a nakonec v Proskavě. Při studiu v Proskavě se hodně zajímal o odbornou literaturu a postupně začal psát pro České zahradnické listy. Mimo studium jezdil Vaněk navštěvovat do okolních měst závody a městské sady. Jeho velkým vzorem bylo především zahradnictví německé. V době studia se zasloužil o základ městské knihovny v Chrudimi. Po neshodách s vedením ze školy odešel a stal se správcem zahrad ve Velkém Kamíně. Staral se zde o park, ovocnou zahradu a velkou šparglovnu. Zasloužil se o rozšíření expedice ovocných plodů, díky které se stal odborným poradcem. Josef Vaněk byl stále plný ambicí a po návratu domů do Chrudimi se začal zabývat psaním jako hlavní redaktor Českých zahradnických listů. Začal publikovat rubriku nazvanou Co kvete v pražských sadech, vydal Skupiny květinové a dále Latinskočeský slovník. Ve volném čase vedl schůze českých zahradníků a byl jmenován jednatelem pražského odboru a jednatelem ústředního výboru. Josef Vaněk věděl, že pro psaní je nutná neustálá pěstitelská činnost a orientace v zahrádkářském dění, proto po vzoru zahraničí zakládá školkařský a květinářský závod. B. Chalupníková (2011) popisuje, jak Chrudim s dlouholetou zahrádkářskou tradicí byla pro jeho úmysl optimálním místem. Pěstovalo se zde velké množství odolných kultivarů stromků a rostlin. Mimo jiné Josef Vaněk propagoval mezi veřejností zákrsky a další rozmanité tvary. Významný podíl na tom nese výzkumná činnost, která je také součástí závodu. Chrudimské kultivary si tak časem vydobyly jedinečnou pověst. Za první republiky se závod dočkal velkého vzestupu a Vaňkův podnik tak byl v našem státě jedinečný. Velkou výhodou bylo, že v sobě slučoval všechna odvětví zahradnictví. Postupem let si vysloužil několik ocenění, jako např. druhé místo na vídeňské soutěži za nejlépe navrženou zahradu. Spolu se závodem se rozvíjela i zahradní a krajinářská architektura, která měla v závodu také své zástupce. Josef Vaněk se snažil po dlouhá léta přesvědčit lidi, že pro založení zahrady je potřeba plánu, což nebylo ale jednoduché. Uvědomoval si, že jsou používány záhony, které nemají žádnou formu ani výtvarné pojetí. Studoval cizokrajnou literaturu a sám si prověřoval složitost zahradní a krajinářské architektury. Dlouho se hledaly cesty a vypracovávaly plány než byl zhotoven řádný projekt. Až po několika nákladných vzorových realizacích se začínaly jeho návrhy ujímat. Myšlenky potřeby architektonických plánů zahrad se tak začaly rozšiřovat mezi širokou veřejnost. Zaměstnanci závodu navrhovali projekty zahrad domácích, vilových, školních, veřejných sadů, hřbitovů, střešních a mnoha dalších. Za necelých 40 let bylo v závodu vyprojektováno na 4000 plánů, popisuje Žaláková (1992). Po druhé světové válce rozdělil Vaněk závod mezi své dva syny. V zápětí byl však znárodněn a dostal se pod národní správu. Postupně tak začal chátrat a ztratil svůj význam, až roku 1993 byl vrácen zpět rodině Vaňkových. 14

16 Po celý svůj život se Vaněk snažil své vědomosti předávat veřejnosti, a to ať přednáškovou, výstavní nebo publikační činností. Kladl také důraz na kontakt s pěstiteli a jinými odborníky. V neposlední řadě byl členem a také zakladatelem mnoha spolků, např. Spolek absolventů pomologického ústavu nebo Společnost pěstitelů a milovníků peren. Vaňkovy snahy o zlepšení prakticky neexistující odborné zahradnické literatury byly obrovské. Položil tak základy moderní české zahradnické literatuře. Po již zmíněních Českých zahradnických listech vydával časopis Zahradnická burza nebo Mladý zahradník určený pro zahradnickou mládež. Vydavatelská činnost Josefa Vaňka byla prvně realizována pod záhlavím časopisu Zahrada, vlastním nákladem začal vydávat až po okupaci. Mezi nejvýznamnější tituly patří Botanický zahradnický slovník naučný, Pěstování rostlin nebo České zahrady I. a II. Josef Vaněk se snažil psát stručně a věcně, jeho díla byla ale stále na vysoké odborné úrovni. Cílem bylo co nejširší veřejnosti poskytnout co nejvíce informací o zahradě užitkové i okrasné. Zajisté lze ocenit jeho knihy doplněné velkým množstvím obrazové dokumentace, která byla cenným přínosem. (Příl. č. 1-obr. 12) (Žaláková, 1992; Ottomanská, 2011; Chalupníková, 2011; Fingerová, 2012; Zámečník, 2012) Parter je plošně členěn záhony, plochou trávníku, cestami a bazény, výškově pak plůtky zimostrázu a ptačího zobu, stříhanými plůtky a růžemi. Okolo parteru se v pravidelném intervalu vysazovaly stromky. Pro Josefa Vaňka je typické používání zákrsků, což umožnilo vkládání stromů i do zahrad menšího měřítka. Dalším charakteristickým znakem pro jeho tvorbu je vysazování jehlancovitých a stříhaných dřevin. V nejstarších zahradách Josefa Vaňka z let můžeme nalézt i květinový ornament v trávníku, jež je charakteristický pro tvorbu Františka Thomayera. Později od něj při svých realizacích však ustupuje. Stranou parteru se nacházely přírodní partie s obloukovitými cestami, v jejichž křížení byly vysazovány stromy. Vymezovaly tak travnatou plochu se solitérami nebo skupinkami stromů či keřů. V zahradách Josefa Vaňka se pravidelně objevují bílé pergoly, jež tvoří laťové špalíry vytvářející pozadí uměleckého díla nebo pohledovou uzávěru. Často navazuje besídka (obr.4). Žaláková (1992) usuzuje, že není možné nalézt Vaňkem projektovanou zahradu bez pergoly, besídky nebo alespoň ovocného loubí. Charakteristika zahradně architektonické tvorby Vaňkův styl ovlivnila světová tvorba, především architekt Peter Behrens. Z realizací Josefa Vaňka je zřetelné členění zahrady na jednotlivé funkční části, zahradu okrasnou, užitkovou a přírodní. Ta se vyskytuje pouze u větších zahrad. Ústředním bodem jeho pravidelné kompozice byl dům. Jeho protiváhou byla pergola nebo pavilon na opačné straně osy. Chybí-li v zahradě vila či dům, odvíjí se program zahrady od besídky nebo pergoly. (Příl. č. 1-obr ) Významnou částí zahrady je zahloubený parter doplněný stříhaným plůtkem ze zimostrázu, lemovaný skupinami červených pelargónií Meteor nebo trvalkovými či letničkovými rabaty se stromkovými růžemi. Jejich propojení vytvářely girlandy z pnoucích růží. Tyto partie zahrad jsou přísně osové. Stejně tak bazén čtvercového, obdélníkového nebo kruhového půdorysu se nachází v hlavní ose. Často ho doplňují figurální sošky výhradně v bílých barvách, aby vyznívaly na pozadí tmavých jehličnatých dřevin. Dalším vodním prvkem byl nástěnný bazén, často byl lokalizován stranou parteru v nějakém klidném zákoutí. Osový pohled od domu byl zakončen soustavou pergol, někdy vyvýšeným pavilonem pro výhled na zahradu z jiné výškové úrovně. Hlavním účinkem parteru byla přehlednost, plošnost a uzavřenost do sebe, jak popisuje Ludmila Žaláková (1992). Obr. 4 Zahradní besídka při domě pana B. Klenky (Vaněk, 1920) 15

17 Josef Vaněk používá velmi pestrou kombinaci vegetace. Od nejsvětlejších po nejtmavší odstíny barev, od letniček, přes pereny až po velmi oblíbené růže. Barevnost zahrady podporovaly aleje z hlohu (Crateagus oxyacantha), šeříku, mandloní nebo konifery jako Juniperus hybernica. Snažil se vždy o barevné a tvarové efekty v zahradě, což u některých menších rozměrů nakonec působilo až přeplněně. Význam jeho celoživotní práce je ale pro zahradnictví nesporný. Odborně založená zahrada se díky jeho zásluhám jistě dostala do povědomí široké veřejnosti. Ze studia prací Josefa Vaňka ve srovnání s dalšími architekty je patrné, že při tvorbě jeho zahrad převládala jistá estetičnost, což zajisté ovlivnily požadavky a nároky dané doby. Zahrady sloužily spíše jen pro procházky a posezení, jejich užitková hodnota byla však velmi nízká. Situace se zlepšovala až u větších zahrad. (Žaláková, 1992; Ottomanská, 2011; Chalupníková, 2011; Fingerová, 2012; Zámečník, 2012) Obr. 5 Plán zahrady pana Jos Veselého (Vaněk, 1920) Josef Kumpán ( ) Narodil se v Mladé Boleslavi v rodině chudého zahradníka. Absolvoval vyšší školu ovocnářskou a zahradnickou v Lednici. Následně začal pracovat u firem Köhler a Koch. Nejcennější zkušenosti získal jako vedoucí botanické zahrady v Berlíně a následně v pěstitelských závodech pařížských. Během pobytu v Paříži se seznamoval a studoval díla Ándré Le Notra. Proto snad v jeho projektech převládá pravidelný sloh. Od roku 1923 pracoval jako samostatný zahradní architekt v Praze. V jeho ateliéru vzniklo na 1500 návrhů zeleně. Převažující byly plány okrasných zahrad. Výraznou hodnotou Josefa Kumpána byly jeho kresebné schopnosti. Jeho práce byly oceňovány doma i v zahraničí. V německých kruzích byl ohodnocen takto:,,poráží v okruhu své působnosti svým zdatným dílem profesionální i laickou sentimentálnost. Návrhy Kumpánovy jsou uměleckým vyjádřením myšlenky obytné zahrady a novým názorem na zahrady vůbec (Žaláková, 1992). Byl jmenován státním zkušebním komisařem pro učitele vyšších škol zahradnických, stal se členem Československé akademie, Československé Národní společnosti zahradnické, Deutsche gartenkunstgesellschaft in Frankfurt a Main a Castler gartenbaugesellschaft ve Vídni. Až do druhé světové války jeho díla jen vzkvétala, avšak po znárodňování jeho zahrady postupně mizely. Nastěhovali se do nich totiž lidé bez vztahu k domu a s jiným způsobem společenského života než pro který byla Kumpánova díla navrhována. Josef Kumpán byl dalším autorem, který se významně podílel na rozvoji českého sadovnictví v období první republiky. Přispíval články do Československých zahradnických listů. Podílel se na vydávání časopisu Naše zahrádka, jež byl praktickým rádcem pro majitele zahrad. Pracoval v Ústředí svazu okrašlovacích spolků, kde se stal redaktorem Krásy našeho domova. V roce 1920 vydal knihu Novodobá zahrada s podtitulem Hlavní zásady při zakládání nebo přeměňování zahrad domácích. Byl spoluautorem i publikace Domácí zahradnictví. A v roce 1930 vydal knihu Před založením zahrady a v roce 1934 rozsáhlejší titul Novodobé zahrady. Zobrazuje příklady realizací, kde ukazuje vkusnou úpravu zahrady, které by měly být klíčem a návodem, jak k ní přistupovat. Na konci 30. let přidává další dvě publikace, Zahradní besídky a jejich rostlinná výzdoba a Sadová úprava vesnice zahrady na venkově. Svou činností se podílel na úpravě zahrad Pražského hradu, Památníku bitvy u Lipan, navrhoval lidový sportovní sad v Kolíně nebo růžový sad na Petříně. Zasloužil se také o rekonstrukci Fürstenberské zahrady. (Žaláková, 1992; Fingerová, 2011; Zámečník, 2012) Charakteristika zahradně architektonické tvorby Největším zdrojem poznání o jeho tvorbě je kniha Novodobé zahrady z roku Josef Kumpán považuje dřívější zahrady za snůšku rozličného botanického materiálu, proto se má zahradní a krajinářská architektura naopak zmocňovat přírody a vnášet do ní pořádek a rytmus. 16

18 Spojuje proto v zahradě nejdůležitější prvky: rostlinstvo, vodu a architekturu k jednotnému architektonickému celku. V knize Novodobé zahrady se Josef Kumpán zabývá dobou, jež je charakteristická návratem k přírodě a potřebou rekreace. Zdůrazňuje oproti dekorativismu praktické využití všech zahradních ploch, jež slouží k osvěžení těla a sportovním výkonům. Z hlediska terminologie našeho oboru rozlišoval mezi zahradním uměním a zahradní architekturou. Do zahradního umění řadil projekty domácích a vilových zahrad, parků, veřejných sadů a promenád, novodobých hřbitovů, urnových hájů a hrobek, sadů pro uctěni padlých vojínů, zahrad při nemocnicích, lázeňských sadů, zahradních kolonii a zahradních měst, botanických a zoologických zahrad, sportovních a zábavních sadů, hřišť, sokolských cvičišť, restauračních a střešních zahrad, výstavišť, přírodních divadel a školních zahrad. K pojmu zahradní architektura zařazoval návrhy na besídky (obr. 6) a pavilony, pergoly a oblouky, špalíry, zahradní nábytek, zahradní vchody a ploty, kuželníky a houpačky, bazény a vodotrysky, dekorativní vázy a květinové kbelíky, skleníky. (Fingerová, 2011) Obr. 6 Zahradní úprava s besídkou (Kumpán, 1920) Ve svých projektech rodinných zahrad dává přednost pravidelnému pojetí a používání linií (obr. 7, Příl. č. 1-obr. 16, 17). Rovná cesta vede totiž přímo k nejkrásnějším vyhlídkám, partiím a průhledům. Linie a pravidelné tvary navíc šetří i místem. Josef Kumpán při svých realizacích vytváří co největší travnaté plochy, jež nemají být tříštěny skupinami keřů. Květinové záhony lokalizuje poblíž domu, a to podle výšky, doby a barvy květu s cílem jejich celoročního působení. Před záhony kombinovanými preferuje záhony jednobarevné. Žaláková (1992) popisuje: dříve bylo zvykem vytvářet z různých druhů křovin tzv. křovinné skupiny, v nichž se charakteristické druhy jako jednotlivé rostliny vůbec neuplatnily, vhodnější je vysadit šeřík, čilimník, kalinu, ozdobná jablka, slívy a třesně ve skupinách vedle sebe v množství, docílí se tak v době květu výrazných barevných efektů. Stejně tak skupiny stromů z jednoho druhu uskupené v háji např. z červenolistých javorů nebo stříbrnolistých lip působí velkolepěji než jako pozadí keřových skupin. Josef Kumpán stejně tak jako Josef Vaněk funkčně člení zahrady na několik částí, okrasnou, užitkovou a přírodní. Jeho pojetí parteru se od Vaňkova ale odlišovalo. Josef Kumpán jím zdůrazňoval osovost, kdežto u Vaňka byl parter náplní sám o sobě. Proto vnitřní prostor byl tvořen trávníkem nebo bazénem. Lemován byl sloupovitými rostlinami po stranách, případně květinovými rabaty se stromkovými růžemi. Často používal prvek girland z růží či jiných popínavých rostlin nebo besídku doplněnou vegetací. Ta ale postupně z jeho realizací ustupuje, někdy ji nahrazuje pergolou. Podle Josefa Kumpána by neměla v žádné zahradě chybět užitková část s ovocným sadem. U větších projektů navrhuje také nepravidelné krajinářské části zahrady blízké přírodě. Byly málo členěné cestami, nebyly tříštěny solitérami a jejich hlavní částí byl trávník. Postupně u Kumpánovy tvorby docházelo k půdorysnému zjednodušování a snižování vertikální členitosti. Bazény byly stejných tvarů jako u Vaňkových návrhů, čtvercové, obdélníkové nebo kruhové. Na rozdíl od Vaňka však ustupoval od používání figurálních sošek a pracoval s jejich použitím opatrněji, pouze v případě nástěnných bazénů, ty byly stále velmi oblíbené. Používal růže a loubí obdobně jako Vaněk. Oproti němu Josef Kumpán v pozdějších letech své tvorby však navrhuje aplikovat i barev pestrých - modré, červené nebo žluté. Sama bílá je prý studená. Vzhledem k tomu, že Josef Kumpán byl současníkem Josefa Vaňka, jejich díla nesla obdobný umělecký výraz. Zřejmá byla společná myšlenka osy dům pergola. Josef Kumpán však během své tvorby dospěl k jistému zjednodušení, především ve formě pravidelného parteru. Vyhýbal se častému používání dekorativních prvků, stříhaných keřů a stromů. Používal rabatové záhony jako významný prvek v kompozici, ty se ale vyskytovaly na terasách, vyhlídkách nebo jako součást parteru. (Žaláková, 1992; Fingerová, 2011; Zámečník, 2012) 17

19 Svými příspěvky přispíval do denního tisku i architektonických periodik, např. Styl a Architekt. Roku 1932 vychází významné urbanistické dílo Město a upravovací plán. Vrcholem jeho zahradnické činnosti se stala samostatná publikace Zahrada a obydlí vydaná roku Popsal v ní moderní trendy a představil vlastní pojetí zahradní a sadové architektury. Ve 30. letech Fierlinger navrhl a realizoval také soukromé zahrady v Praze, Jevanech, Strančicích a Nových Hradech. Během své tvorby se věnoval i rekonstrukcím historických zahrad, např. zahrada Černínského paláce nebo Královská zahrada u Belvedéru. Podílel se rovněž na urbanistickém začlenění sídliště Baba v Dejvicích do komplexu zeleně. Při projektování bratrova letního domu se Otokar Fierlinger nechal inspirovat stylem venkovských domů Jana Kotěry. Vila sice nedosahuje jejich kvality, ale svým pojetím a organickým propojením s okolní přírodou náleží k významným dílům meziválečné tvorby. Díky politické kariéře svého bratra Zdeňka Fierlingera se Otokar dostal i k navrhování přestaveb vil a zahrad několika českých diplomatů. Jeho vrcholným dílem se pak staly práce pro prezidenta Edvarda Beneše v Sezimově Ústí. Pracoval na tomto díle po celá 30. léta, obdobné pojetí tak získávají i sousední zahrady Ludvíka Strimpla a bratra Zdeňka. Otokar Fierlinger byl jedním ze zakladatelů moderní české zahradní architektury, ale také urbanista, jež stál u počátků Obr. 7 Zahrada p. M. Tylové od J. Kumpána (Škrobánek, 1925) Otokar Fierlinger ( ) Otokar Fierlinger se narodil roku 1888 v Olomouci jako syn učitele francouzštiny a angličtiny. Učil se na německé reálce v Olomouci, následně ve Vídni studoval Vysokou školu technickou se zaměřením na pozemní stavitelství a absolvoval praxi v několika architektonických kancelářích. V letech 1913 začal pracovat ve státní službě na brněnském místodržitelství. Roku 1919 nastoupil na ministerstvo veřejných prací, kde působil téměř dvacet let. Po několika letech se stal přednostou oddělení pro plánování a výstavbu měst. Absolvoval stáž v USA, na univerzitách v Michiganu a na Harvardu. Během svého pobytu v USA ho ovlivnila práce Franka Lloyda Wrighta. Po návratu začal Fierlinger prosazovat anglickou a americkou krajinářskou školu. V letech 1930 se stal docentem nauky o stavbě měst na Akademii výtvarných umění v Praze. Zabýval se především problematikou rekreačních veřejných ploch ve městech, zahradní i krajinářskou architekturou a regulačními i regionálními plány. (Dostalík, 2013) českého územního plánování. Jeho vědomosti a zkušenosti položily základ plánování našich měst a obcí při mnoha schvalovacích řízeních upravovacích plánů. (Žaláková, 1992; Mičola, 2012; Zámečník, 2012) Charakteristika zahradně architektonické tvorby Otokar Fierlinger popsal své názory na soukromou zahradu v článku v časopise Volné směry 1929/1930 (Žaláková, 1992): Projektování zahrad jest sice nejmenším krajinářským úkolem. Obtížnost úkolu spočívá v tom, že projektant musí docílit na malé ploše různých účinů, aniž by se tyto rušily. Vedle toho jest projektant nucen vyhověti zvláštním přáním majitele, jež se často nekryjí s uměleckou myšlenkou kompozice. Denní potřeby obyvatele domu a funkce domu určují především rozsah zahrady, pod tímto zorným úhlem nabývá zahrada významu obývacích prostorů v přírodě (obr. 8). Podobně jako půdorys domu, rozpadává se taky půdorys zahrady na určité části, jsa spjat s funkcí obydlí. První veřejná část před obydlím jest příchodem a vstupem do domu a proto více neb méně formálně vysázená způsobem odpovídajícímu charakteru průčelí. Druhá část při obývacím pokoji zaujímá obyčejně květinovou zahradu s barevnými efekty. Třetí užitková, nachází se při kuchyni a zaujímá zelinářskou plochu, dvůr a různé hospodářské přístavby. Vnitřní část zahrady za obydlím má býti místem volného a nerušeného pobytu v zahradě. Funkcí zahrady jsou určeny 18

20 podrobnosti a povaha úpravy jednotlivých částí. Poloprivátní část má být uspořádána tak, aby poskytla formální pohledy z oken ve hlavní ose a byla oživena barevnou perspektivou. Výzdoba a uspořádání květin má se však vyhnouti ostrým a nápadným barvám v popředí. Zadní část co nejjednodušší, ježto má umožniti volný pohyb na trávníku a pod stromy. Jednotnost všech částí musí býti pozorovatelem pociťována z více pohledů. Zahrada nesmí též buditi pocit uzavřenosti. I fasádu jest spojiti se zahradou např. jest využití její součásti pro ukončení pohledu ze zahrady. Zahrada nesmí býti panoptikem různých výzdob, umělých alpin, bazénů a cizokrajných rostlin různých efektů. Věcnost jest první její podmínkou jejího rozvrhu, vyrovnanost nejvyšším cílem i při nejchudších prostředcích. Dekorativní snahy a úmysly jest vždy podříditi účelu. Dispozice zahrady vyvíjí se tedy z půdorysu domu, na kterých jest vázáno rozdělení, tvar, barva, struktura rostlin, plasticita terénu, dispozice cest a t.p. Terasy jest zřizovati jen na slunečné straně v dostatečných rozměrech. Upotřebiti jest především domácích druhů stromů, keřů a květeny. Přístup Otakara Fierlingera k zahradní tvorbě je výrazně ovlivněn jeho urbanistickou tvorbou a rozvojem funkcionalistické architektury. Nové myšlení mění jeho pohled i na zahradní a krajinářskou architekturu. Subtilní ocelové konstrukce, velké prosklené plochy a hladké fasády jsou typickými znaky. Mezi interiérem domu a okolím se výrazně projevuje pohledové propojení. Provázání domu se zahradou podporuje použití krytých teras, schodišť, suchých zídek nebo loubí. Kryté terasy rozšiřují vnitřní obývací prostor domu a tvoří přechodový bod do zahrady. Pro Otakara Fierlingera byla orientace domu, půdorys a jeho členitost velmi důležitá, dokládají to jeho názory v knize Zahrada a obydlí (Fierlinger, 1938): Všechny součásti musí být spjaty jednotící myšlenkou tak, aby zahrada působila soudržností a zároveň svojí rozmanitostí. Zahrada se tak oprostila od používání nelogických dekorativních prvků a rostlina se stává hlavní estetickou složkou, jež vytváří při pohledu z domu mnoho živých neustále se proměňujících obrazů. Jejich atraktivita je podporována použitím vodních prvků, modelací terénu, použitím soklů, teras nebo dalších objektů. Jednotlivost je zdůrazněna zvýrazněním určitého prvku, např. změnou měřítka, struktury, barvy nebo formy. Světlo a stíny dodávají obrazu živost a plastiku. Trávníky, vodní prvky a cesty jsou plochy světlé, naopak skupiny stromů vytvářejí stín. Charakteru obrazu je docíleno optimálním střídáním obrysových linií, pohyblivostí masivů a rozprostřením světla a stínu. Kontrastů dosahuje se též střídáním povahy vegetace husté, lehčí, rozložité a štíhlé. I barva záhonů je sama o sobě prvkem, jež vyvolává akcent, proto je umísťujeme do zvláštních významových míst. Shrnout zásadní prvky tvorby Otakara Fierlingera je možné v několika bodech. Osobitost zahrady není vytvářena používáním pravidelných tvarů, ale spíše vytvářením pohledů. Ludmila Žaláková (1992) konstatuje, že u Otakara Fierlingera se oproti jeho kolegům pravidelný obdélníkový parter před domem nevyskytuje vůbec. Geometrické členění se objevovalo pouze v bezprostřední blízkosti stavby ve formě teras nebo vymezených travnatých ploch. Tyto objekty se tak staly přechodnými částmi mezi domem a zahradou. I když byl Otakar Fierlinger současníkem Josefa Vaňka či Josefa Kumpána, jeho práce se od jejich výrazně odlišovaly. Svým pojetím je mnohem bližší současnému pojetí zahrad, ať převahou přírodních částí, používáním měkkých linií nebo střízlivostí jeho realizací. Jeho tvorba se vyznačovala volností, lehkostí a používáním přechodných barev, nikoliv ostrých kontrastů. (Příl. č. 1-obr. 18,19) (Žaláková, 1992; Mičola, 2012; Fierlinger, 1938; Zámečník, 2012) Obr. 8 Kryté sezení na zahradě v Praze (Mičola, 2012) 19

21 Výstupem této části práce jsou přehledy typických dřevinných vegetačních prvků pro dané období, které jsou doplněny o výběr nejběžněji používaných druhů dřevin, a sortiment dřevin daného období v tabulce Přílohy č. 4. Rostliny jsou uváděny podle tehdejší nomenklatury Živé ploty Jedná se o primární složený vegetační prvek, který patří mezi liniové vegetační prvky. Živé ploty se vytvářejí převážně z dřeviny s dobrým prostorovým zápojem a dobrou obnovovací funkcí, jež se váže na opakovaný tvarovací řez. S tím souvisí i zvýšená následná péče při jejich údržbě. Hlavní funkcí živých plotů v zahradních úpravách je členění prostoru, oddělování jeho jednotlivých 4.5 Použití dřevin v období první republiky Obr. 9 Zahrada právníka Antonína Schauera od O. Fierlingera (Mičola, 2012) Pro popsání používání dřevin v období první republiky je třeba nejprve definovat pojem vegetační prvek. Jako vegetační prvek označujeme základní prostorotvornou složku díla zahradní či krajinářské tvorby. Vegetační prvek je určen fyziognomií, prostorovým uspořádáním rostlin a způsobem pěstování. Vzhled rostliny je dán především životní formou, která úzce souvisí s životním cyklem. (Šimek, 2007). Z prostorotvorného hlediska vegetační prvky řadíme do kategorií bod, linie nebo plocha. Z hlediska různých autorů se způsob použití vegetačních prvků liší, proto popis používaných vegetačních prvků je víceméně obecný. Specifika výrazové tvorby jednotlivých autorů jsou popsány v kapitolách s charakteristikou jejich zahradně architektonické tvorby. Obecně lze říci, že pro období první republiky byly nejvíce specifické tvarované vegetační prvky, popínavé rostliny a časté používání růží. Použitím dřevin v období první republiky se zabýval Leopold Batěk (1922) ve svém díle Zakládání a vysazování zahrad okrasných. V roce 1922 byla v Průhonicích založena československá dendrologická společnost, která vydala publikaci Okrasné dřeviny a byliny Průhonických zahrad (Domin, 1925). Toto dílo se zabývá více než 1500 taxony, avšak v Průhonicích pěstované jehličnaté dřeviny neobsahuje. Těm se věnuje Arnošt Silva-Tarouca (1909) v díle Průhonický park. Blíže se problematikou zabývá Ludmila Ottomanská (2011) ve své disertační práci Použití dřevin ve vybrané etapě vývoje zahradního umění. částí, vymezování výhledů nebo doplnění oplocení zahrady (obr. 10). Jsou jedním z typických znaků geometrického slohu, kdy k jejich vytvoření bylo nejběžněji používáno rodu Buxus (Batěk, 1922). Živé plůtky často doplňují květinové záhony. Např. Adolf Loos (Ondřejová, 2002) si představuje, že zahrada bude pokračováním obytného prostoru domu a jedním z prvků nahrazujících jeho stěny jsou tvarované živé ploty, vymezují tak jednotlivé funkčně odlišené prostory. K vytvoření živého plotu se nejčastěji používalo stálezelených rostlin rod Buxus, Picea, Thuja, Taxus apod., případně listnatých rod Carpinus, Ulmus, Crateagus, Ligustrum, Lonicera, Sambucus a jiných (Batěk, 1922). Josef Vaněk často tvořil ve svých návrzích živé ploty vysázené rody Thuja, Carpinus, Spiraea, Philadelphus, Ligustrum, Cornus a Taxus. Obr. 10 Použití živých plotů a popínavých rostlin - J. Kumpán (Miniberger, 1934) 20

22 4.5.2 Bodové tvarované prvky Tato tvarovaná vegetace je bodového charakteru. Hlavní funkcí je rytmizování pravidelných parterů (obr. 11). Často byly doplňkem, jež zvýrazňoval významná místa v zahradě nebo tvořil kulisu uměleckým prvkům. Běžně se užívaly u vstupů, schodišť nebo cest (Zámečník, 2012). Pravidelnost zahrady bývá rozrušena buď uměleckou výzdobou, tvarovanými jehlany nebo koulemi rostlinnými. Takto se nejčastěji používal Buxus nebo kvetoucí určitým způsobem zajímavé keře nebo stromky - Magnólia, Rhododendron, jehličnaté dřeviny nebo Quercus, Ulmus apod. (Batěk, 1922) Popínavé rostliny Jedná se o primární jednoduchý nebo složený vegetační prvek liniového nebo plošného charakteru. Použití popínavých vegetačních prvků je úzce vázáno na určité konstrukce. Popínavé rostliny jsou jedním z nejcharakterističtějších vegetačních prvků pro dané období jak u stylu pravidelného geometrického, tak i volného. Byly prvkem, který propojoval technický objekt jako je např. stavba s přírodou a jejím okolím. Běžně byly uplatňovány popínavé růže nebo dřevinné liány, jež se situovaly na terasu k pilířům, loubím nebo arkýřům (obr. 12). Mezi používané dřeviny v daném období patří Actinidia arguta a Actinidia chinensis, Ampelopsis Grebnerii, Ampelopsis Quinquefolia, Ampelopsis Veitchii, Clematis vitalba, Clematis viticella, Clematis Jackmani, Clematis Sipho, Forsythia superba, Hedera, Lonicera caprifolium, Polygonum baldschuanicum, Vitis anusensis, Vitis Labrusca a Wistaria a mnoho druhů popínavých růží. Ty se nejlépe hodí na loubí pilíře nebo užší plochy. Z bíle kvetoucích Belleda Baltimore nebo White Dorothy, z růžově Dorothy Perkins, Tausendshön, nebo Hraběnka Chotková. Červeně kvetoucí růže jsou Crimson Rambler, Flosser of Fairfield nebo Ondřej Hober a žlutě Source d Or a Maréchal Niel. (Batěk, 1922) K. Domin (1925) v publikaci Okrasné dřeviny a byliny Průhonických zahrad potvrzuje užívání rodů Actinidia, Clematis, Hedera, Lonicera a Polygonum, navíc uvádí rody Aristolochia, Berchemia, Celastrus, Decumaria, Periploca nebo Parthenocissus. Ottomanská (2011) přehled rozšiřuje o rody Akebia, Cebatha, Menispermum, Schisandra, Solanum a Tecoma. Obr. 11 Použití bodových tvarovaných prvků - zahrada p. Fišera od J. Vaňka (Vaněk, 1920) Další typem tvarované vegetace jsou tvarované stromy a stromořadí ze stromů s tvarovanými korunami. Ty slouží pro vedení pohledů k významným místům nebo pro zvýraznění cesty. Např. Zámečník (2011) popisuje lipovou alej v zahradě vily Stiassni, která je tvarovaná hlavovým řezem. Vytváří tak monumentální působení hlavního vstupu a dlážděné cesty na nádvoří vily. (Zámečník, 2012) Obr. 12 Použití popínavých rostlin (Grimme, 1931) 21

23 K popínavým rostlinám řadíme i girlandy, které sloužily pro zdůraznění vjezdů a vstupů. Šlo hlavně o růže nebo jiné pnoucí dřeviny, jež byly vyvazovány na kmeny a mezi nimi spouštěny v obloucích Solitérní stromy a keře Jsou to primární jednoduché vegetační prvky bodového charakteru. Do této skupiny patří stromy a keře všech výškových kategorií - listnaté, stálezelené i jehličnaté. Pro soliterní prvky je důležitý především kompoziční záměr. Byly často využívány pro zdůraznění významných míst u vstupů nebo vjezdů do zahrady. Často jsou lokalizovány tak, aby usměrňovaly pohledy na zahradní objekty, výtvarná díla nebo do okolní krajiny. Přehledem stromů a keřů vhodných pro soliterní výsadby se zabývá L. Ottomanská (2011) ve své disertační práci Použití dřevin ve vybrané etapě vývoje zahradního umění. Mezi takové dřeviny patří např. Acanthopanax ricinifolium, Acanthopanax spinosum, Acer Negundo variegatum, Aesculus lutea, Aesculus glabra, Aesculus Pavia, Aralia spinosa, Aronia arbutifolia, Aucuba japonica, Berberis virescens, Berberis vulgaris atropurpurea, Betula pendula pyramidalis, Betula pendula elegans, Betula nigra, Broussonetia papyrifera, Buxus sempervirens arborescens, Calycanthus floridus, Carpinus Betulus pyramidalis, Cercidiphyllum japonicum, Chaenomeles japonica, Chionanthus virginica, Cladrastis lutea, Cornus candidissima, Cornus florida, Cotoneaster multiflora, Cotoneaster nigra a další. Přehledy podle specifických vlastností se dále zabývá Leopold Batěk (1922) ve své publikaci Zakládání a vysazování zahrad okrasných Skupiny stromů a keřů Soubor stromů nebo keřů je primárním složeným vegetačním prvkem, který je charakteristický plošným uspořádáním. Můžeme je rozdělit podle zápoje na skupiny zapojené a rozvolněné. Běžně jsou používány jako pozadí nižších výsadeb nebo zahradních objektů. Mohou být ale také použity jako izolační clona, netvarované živé ploty nebo jako skupiny přírodního charakteru. Pro výsadbu do zahrad se z listnatých dřevin hodí např: Acer Acer campestre, Aesculus glabra, Aesculus Pavia, Alnus glutinosa, Alnus glutinosa imperialis, Alnus incana, Amelanchier alnifolia, Amelanchier canadensis, Betula alba pubescens, Buxus sempervirens arborescens, Caragana arborescens, Castanea pumila, Cercidiphylulum japonicum, Cercis Siliquastrum, Chionanthus virginica, Cornus mas, Corylus Avellana, Corylus Colurna, Crataegus Crus-Galli, Cydonia vulgaris, Elaeagnus angustifolia, Elaeagnus umbellatta, Evonymus europaea, Fraxinus excelsior atrovirens, Hahmia Hostii, Hippophäe salicifolia, Ilex Aquifolium, Koelreuteria paniculata, Laburnum alpinum, Malus baccata, Malus prunifolia, Malus spectabilis, Mespilus germanica, Phellodendron amurense,, Pirus elaegnifolia, Platanus orientalis undulata, Prunus acida, Prunus acida semperflorens, Prunus cerasifera atropurpurea (Pissardi), Rhamnus cathartica, Rhamnus Frangula, Rhamnus Purshsiana, Rhus typhina, Salix alba vitellina, Sorbus sambucifolia, Syringa japonica, Syringa vulgaris, Viburnum Lantana a Viburnum Lentago. Mezi vhodné jehličnaté dřeviny patří např. Abies alba, Abies balsamea, Abies cephalonica, Abies concolor, Abies nordmanniana, Ginkgo biloba, Chamaecyparis lawsoniana, Juniperus sabina, Juniperus communis, Juniperus chinensis, Juniperus virginiana, Larix decidua, Picea abies, Picea omorika, Picea pungens, Pinus banksiana, Pinus strobus, Pinus sylvestris, Pseudotsuga Douglasii, Taxus baccata, Taxus cuspidata, Taxus brevifolia, Thuja occidentalis, Thuja pliccata nebo Tsuga canadensis (Ottomanská, 2011). Ottomanská (2011) uvádí také výběr vhodných keřů o velikost od 1m do 2,5m: např. Aesculus parviflora, Amelanchier rotundifolia, Betula intermedia, Calycanthus floridus, Caragana frutescens, Cotoneaster vulgaris, Crataegus sanguinea, Diervilla florida, Diervilla japonica, Elaeagnus argentea, Exochorda Alberti, Exochorda grandiflora, Fontanesia Fortunei, Fontanesia Hedysarum multijugum, Hibiscus syriacus, Kerria japonica flore pleno, Ligustrum brachystachyum Lonicera parvifolia, Philadelphus tomentosus, Physocarpus amurensis, Prunus armeniaca dasycarpa, Prunus monticola Rhodotypus kerrioides, Ribes alpinum, Ribes Ribes nigrum, Ribes rubrum, Rubus phoeniculasius, Sambucus racemosa plumosa, Spiraea Vanhouttei, Symphoricarpus racemosus, Syringa amurensis, Syringa dubia, Viburnum tomentosum. Přehledy podle specifických vlastností se dále zabývá Leopold Batěk (1922) ve své publikaci Zakládání a vysazování zahrad okrasných Stromořadí Jedná se o primární liniový prostorový prvek uspořádaný z několika stromových jedinců. Stromy ve stromořadí jsou charakteristické jednotnou funkcí a jednotným kompozičním cílem, např. vedením pohledů, zvýrazněním cesty nebo odcloněním od okolí. 22

24 Ottomanská (2011) dělí alejové stromy podle velikosti do tří skupin: Do skupiny největších stromů patří Acer californicum, Acer dasycarpum, Acer platanoides, Acer pseudoplatanus, Acer pseudoplatanus acuminatum, Acer pseudoplatanus purpurascens, Aesculus Hippocastanum, Aesculus Hippocastanum flore pleno, Fraxinus excelsior, Platanus occidentalis, Platanus orientalis, Populus alba, Populus alba pyramidalis, Populus alba nivea, Populus angulata serotina, Populus canadensis, Populus nigra, Populus Simonii, Quercus Cerris, Quercus palustris, Quercus rubra, Quercus tinctoria, Ulmus glabra vegeta, Ulmus scabra, Ulmus scabra macrophylla, Ulmus pedunculata. V druhé skupině se nacházejí Ailanthus glanduosa, Fraxinus americana, Fraxinus pubescens, Gleditschia triacanthos, Liriodendron tulipifera, Quercus alba elongata, Quercus coccinea, Quercus conferta, Robinia Pseudoacacia, Sophora japonica, Tilia alba, Tilia cordata, Tilia rubra euchlora, Tilia tomentosa, Tilia vulgaris a ve třetí s nejmenšími jedinci jsou Acer platanoides globosum, Acer rubrum, Aesculus carnea, Celtis occidentalis, Quercus pedunculata fastigiata, Sorbus aucuparia, Sorbus hybrida, Ulmus scabra pyramidalis. Ottomanská (2011) se navíc zabývala přehledy podle specifických vlastností, blíže uvedeno v tab. 1. Alejové stromy ozdobné (atraktivní) květem Aesculus carnea, Aesculus Hippocastanum, Aesculus Hippocastanum flore pleno, Aesculus lutea, Crataegus monogyna splendens, Fraxinus Ornus, Liriodendron tulipifera, Robinia Pseudoacacia Alejové stromy atraktivní plodem Acer Pseudoplatanus acuminatum, Sorbus aucuparia, Sorbus aucuparia moravica, Sorbus hybrida Alejové stromy plodící užitkové Castanea sativa, Juglans regia, Sorbus aucuparia moravica Alejové stromy poskytující značný stín Aesculus Hippocastanum, Ailanthus glandulosa, Catalpa speciosa, Liriodendron tulipifera, Platanus occidentalis, Platanus orientalis Tab. 1 Alejové stromy podle specifických vlastností Zeleň v nádobách Jedná se o primární jednoduchý, kombinovaný nebo složený vegetační prvek. Mezi dřeviny vhodné pro konzoly, visací nádoby, stojany a stolky se řadí např. Ficus repens, Ficus stipulata, Fuchsia procumbens, Hedera Helix marmorata nebo Vitis heterophylla elegans (tricolor), popisuje Ottomanská (2011). Speciálním typem tohoto prvku je zeleň přenosná. Použití exotických rostlin v nádobách je typické pro dané období, jedná se o rostliny, které vyžadují jistou část roku pěstování v interiéru. Ottomanská (2011) uvádí: Alsophila australis, Araucaria excelsa, Araucaria imbricata, Citrus Bigaradia, Citrus chinensis, Cycas revoluta, Evonymus japonica, Jasminum officnale, Laurus nobilis, Myrtus communis, Nerium odorum, Nerium Oleander, Pandanus utilis, Philodendron bipinnatifidum, Philodendron pertusum, Pittospoorum Tobira, Punica Grantaum, Ruscus aculeatus, Skimmia japonica, Viburnum Tinus (Laurus Tinus) Záhony růží Jedná se o primární kombinovaný nebo složený vegetační prvek. Záhony růží jsou pro pravidelné kompozice období první republiky velmi typický a často používaný prvek. Mezi druhy růží vhodné pro obruby a do kobercových záhonů řadíme polyanthky - Bébé Leroux, Blanche Rebatel, Colibri, Etoil d or, Etoil de Mai, Gipsy, Gloire des Charpennes, Gloire des Polyantha, Käthe Schultheis, Kleine Prinzess, Liliput, Mlle. Fernande Dupuy, Mignonette, Miniature, Paquerette, Perle des rouges, Perle d or, Petite Leonie, Petite Madeleine, Schneewittchen, Sisi Ketten; bengálky - Cramoisi superieure, La neige, Mad. Laurette Messimy, Werners Liebling a miniaturní růže - Gloire de Laurentia, Popmon de Paris. (Ottomanská, 2011) Ottomanská (2011) ve své práci Použití dřevin ve vybrané etapě vývoje zahradního umění dělí růže navíc podle použití pro větší a menší skupiny. Mezi růže do větších skupin patří Baronne de Rochetaillé, Catherine Mermet, Kaiserin Augusta Victoria, Lady Mary Fitzwilliam, Scipion Cochet, Souv. de William Wood, Souv. du Dr. Jamain nebo Susanna Rodocanachi. Mezi růže pro menší skupiny řadí např. Ada Carmody, Beauté inconstante, Clara Watson, Distinction, Le Bourgignon, Leonie Lamesch, Hardon, Pauls Early blush, Princesse de Béarn, Susanna Rodocanachi, Van Houtte. (Ottomanská, 2011) Předzahrádky Předzahrádky jsou menší vegetací upravené plochy u obytných souborů zpravidla mezi chodníkem a budovou. Díky nevelké výměře plochy, jsou u předzahrádek použity různorodé kombinace velkého množství dřevinných i nedřevinných vegetačních a technických prvků. Předzahrádky jsou dalším fenoménem dané doby. (Ottomanská, 2011) 23

25 4.6 Vila a vilová zahrada Vila v období první republiky Pojem vila villa rustica, villa urbana a villa suburbana se objevil již v antice, ale také v renesanci, kdy představovaly vily formy individuálního bydlení na předměstí, na venkově nebo ve volné krajině. James S. Ackermann (Zámečník, 2012) ve svém díle Vila z roku 1990 pracuje s myšlenkou, že na vzniku vilové architektury se podílela vilová ideologie. Jedná se o víru, že pro městského člověka je jediná možnost regenerace a odpočinku na venkově a uprostřed přírody. (Zámečník, 2012). K rozšíření této myšlenky došlo v 18. a 19. století v Evropě, v Čechách bylo bydlení ve vile až do 70. let 19. století neznámým pojmem (Zeman, 2010). Ve feudální epoše představovala vila venkovský zámek s parkem, zatímco buržoazní vila je skromnější stavba se zahradou, zpravidla architektonicky upravenou s ohledem na širší okolí, často se sdružující se sousedními zahradami do rozsáhlejších, souvislých urbánních celků, což vytvářelo charakteristický ráz městských vilových čtvrtí (Zámečník, 2012). Rozvoj vilových staveb podpořila také průmyslová revoluce a rozvoj nových technologických možností. Rozšiřují se tak společností a dostávají do středních společenských vrstev. Staly se ideálem bydlení po celou první polovinu minulého století. Běžně jsou stavěny menší stavby na hustěji členěných parcelách, např. osada Baba v Praze (Příl. č. 1- obr. 20). Společným znakem je umístění domu v zahradě, což ukazuje snahu obyvatel o soužití v přírodě a vnesení volnosti do jejich života. Vedle základních obytných potřeb vila zastupuje i společenskou, pracovní a obslužnou funkci. Stává se tak reprezentativním místem, které musí obsahovat společenské prostory a pokoje pro hosty. Pracovní funkci zastávají kanceláře, pracovny a ateliéry a provozní složku místnosti pro správce, zahradníka nebo služebnou. (Sedlák, 2006; Zámečník, 2012) Později ve 30. letech 20. století se začal prosazovat specifický typ funkcionalistická vila, která je charakteristická zejména svým vzhledem a funkčním členěním vnitřních a vnějších prostor. Takové budovy si stavěli především průmyslníci, později architekti, učitelé a umělci. J. E. Koula (Zámečník, 2012) popisuje, jak vnímal nový typ architektury: V sousedství nových racionálních architektur se může vegetace uplatnit ještě lépe než kde jinde, neboť na nových fasádách není již květinových vlysů, ani historických festonů a girland nebo secesních štukových slunečnic. V nové architektuře se uplatnila vegetace všestranněji, nejen kolem staveb, ale i na nich, ve střešních zahradách, na verandách, na balkonech a v pokojích. (Zámečník, 2012). Obr. 13 Vila Tugendhat (Ksandr, 2003) Vilová zahrada období první republiky Zahradně upravené dispozice se nacházely již u nejstarších vilových staveb a stejně tak tomu bylo po celou historii vilové architektury. S vývojem vily v novodobém pojetí, tedy od druhé poloviny 19. století, se začíná ustalovat termín vilová zahrada jako jednoznačné označení prostoru, který vilu bezprostředně obklopuje a vytváří s ní jeden vzájemně neodlučitelný, provázaný a harmonický celek (Zámečník, 2012; Příl. č. 1-obr ). K proměně názoru na bydlení ve střední Evropě na přelomu 18. a 19. století přispělo dílo německého architekta Hermanna Muthesie Das englische Haus. Tématem vily a vilové architektury se v období první poloviny 20. století zabývaly publikace Dům a zahrada od Mackaye Hugha Bailliete Scotta (1910) a Malý dům na venkově od Hermanna Muthesia. Z českých děl je potřebné zmínit Domácí zahradu od Martina Fulína (1891), Malý dům a zahrada od Zdeňka Wirtha a časopis Styl, na němž se také významně podílel Zdeněk Wirth. Bližším studiem historických souvislostí vilové zahrady se zabývá i diplomová práce Zahradně architektonická tvorba v meziválečném období (Zámečník, 2012). Na přelomu 19. a 20. století se objevuje otázka, zda zahrada ponese styl geometrický nebo volný (Příl. č. 1-obr. 25,26). V období první republiky se zpočátku tvořily zahrady převážně formálně pojaté, pravidelné, geometricky řešené, dle rozlohy doplněné o krajinářské úpravy. Geometrické kompozice se vyznačovaly pravidelným členěním funkčně odlišných částí na jednotlivé segmenty. Taková tvorba je charakteristická např. pro Josefa Vaňka a Josefa Kumpána. Vývoj ve 30. letech 20. století a rozvoj funkcionalismu přinesl zahradní úpravy volného stylu přírodě blízkého charakteru. Ty se vyznačovaly nepravidelným vedením cest v travnatých plochách doplněných skupinami stromů. Takovou tvorbou se prosazoval např. Otokar Fierlinger nebo Albert 24

26 Esch. Josef Miniberger (1923), další zahradní architekt období první republiky, popisuje svůj názor v časopise Naše zahrádka: Střízlivé linie moderních staveb mají vliv i na úpravu zahrad, u malých je zřejmé, že zahrada bude podléhat pravidelnosti domu a pozemku, u rozsáhlejších je to však složitější. Vliv domu bude patrný vždy v jeho těsné blízkosti, kde bude pravidelná geometrická část různého rozsahu, zbytek zahrady bude slohu volného s prvkem průhledů do okolí. Každá zahrada je však individuální a mnohé se odvíjí od finančních prostředků majitele (plocha trávníku, množství květinových záhonů nebo tvarovaných keřů) (Zámečník, 2012). U vilových zahrad vidíme spojení vkusu stavební a zahradní architektury, zde spojují se v jeden celek myšlenky praktické, umělecké a užitečné. Zde uplatňuje se prostorové umění zahradnické. Vilová zahrada hledí se upraviti tak, aby blíže domu bylo lze spatřiti části okrasné, květinové a růžové, v zakrytém místě pak je část užitková. Jenom důstojně odpovídající zahradní architektury jako: pergoly, loubí, besídky, růžové oblouky, květ. vázy, plastiky, vodotrysky a nástěnné studně a mnoho odpočívadel má býti umístěno na odpovídajících místech. (Škrobánek, 1925) V odborné literatuře objevuje se také pojem zahrada domácí. František Škrobánek (1925) vysvětluje: Od zahrad vilových se odlišuje tím, že obyčejně jsou založeny na úzce ohraničeném pozemku, přesto však musí odpovídati všem požadavkům okrasným, užitečným i praktickým. Zelené plochy, květinová výzdoba, stinná místa, jakož i hřiště pro děti musí býti tak, aby celek činil dojemný obraz. Čistota, pořádek a odborné ošetřování projevuje charakter majitelův. Totéž platí o společných domácích zahradách. Zde méně se upotřebuje květinové výzdoby, zato jsou tu společné cesty, zelené plochy a stinná místa. Leopold Batěk (1922) popisuje, jak volba pozemku je pro zahradu velmi důležitá, optimální je zvolit jižní stranu s příznivými světelnými podmínkami, dům postavit na nejvyšší místo pozemku a obytné místnosti lokalizovat směrem do zahrady. Samotná stavba a její přímé linie mají vliv na úpravu zahrady, rozdílný však dle pojetí jednotlivých architektů. Přechodový prvek mezi domem a zahradou tvoří často terasa, jež obě části navzájem propojuje. Významně se u vilových zahrad také projevuje pohledové propojení a existence průhledů v zahradě. Scott (1910) popisuje, že zahradní průhledy by měly být podpořeny liniovými cestami a místa zvláštní pozornosti zdůrazněna, např. besídkou. Součástí každé zahrady je travnatá plocha, ta se často zakládá pro sportovní vyžití, ale také pro její estetické působení. Trávník je členěn stezkami, které mají naznačovat co nejkratší cesty a mělo by jich být co nejméně. 4.7 Cíle a principy péče o památky zahradní a krajinářské architektury Historické zahrady cíle a specifika Historické zahrady, které jsou z hlediska dějin nebo umění celospolečensky významné, považujeme za památky zahradní a krajinářské architektury. Označení historická zahrada náleží stejně tak malým, drobným zahradám jako rozsáhlým krajinářským parkům. Podmínkou pro označení objektu jako historická památka je dochování alespoň části historické substance do současnosti. Článek 17. (Florentská charta, 2001) popisuje: Pokud zahrada úplně zanikla nebo pokud máme k dispozici jen hypotetické prvky z jejího postupného vývoje, pak nelze realizovat rekonstrukci zahrady a zároveň pro ni nadále využívat pojem historická zahrada. Dnes jsou historické zahrady a parky předmětem komplexní ochrany a údržby, a to ve stejné míře jako památkové objekty, v jejichž bezprostřední blízkosti byly zakládány, rozvíjeny, udržovány a proměňovány, popisuje Zámečník (2010). Cílem památkové péče je zachovat od předků zděděná umělecká díla pro následující generace. K jeho naplnění je třeba co nejvíce znalostí jak o vlastním objektu, tak o příslušných historických obdobích, a přistupovat k příslušné památce a jejím tvůrcům s dostatečným respektem (Pejchal, 2010). Památky zahradní a krajinářské architektury jsou ve srovnání s ostatními uměleckými památkami však velmi ojedinělé svojí proměnlivostí v čase. Materiál zahradní kompozice je totiž rostlinný, tudíž živý a jako takový pomíjivý a obnovitelný. Pejchal (2010) popisuje, že originální substance, rostliny z doby založení, nemohou být proto základním předpokladem jejich památkové podstaty, tím je zachování principu v této substanci, který může být potom naplňován stále novými generacemi rostlin. Podle článku 4. Florentské charty do architektonické kompozice historické zahrady patří její půdorys a různé profily jejího terénu, její rostlinná hmota, stavební či dekorativní prvky a její tekoucí i stojaté vody s příslušným zrcadlením. Je potřebné řešit půdorysné a plošné uspořádání biotických a abiotických prvků, do něhož logicky zapadají i všechny pohledy, výhledy a průhledy, prostorové rozmístění hmot, v nichž převažují porosty, dále vzhledové vlastnosti rozhodujících scenérií a volit takové sortimenty rostlin, které umožňují splnit předcházející požadavky (Machovec, 2010). Jako památka musí být historická zahrada chráněna v duchu Benátské charty (1964), nicméně jako živá památka spadá pod ochranu podle specifických pravidel, které obsahuje Florentská charta (2001). Benátská charta směřuje k zachování historické hodnoty památky a nese úctu ke staré podstatě. Zabezpečení je možné provést všemi moderními technikami metodou 25

27 konzervace. Florentská charta, Charta ochrany historických zahrad, je jedním z mezinárodních dokumentů ICOMOS o ochraně kulturního dědictví. Předkládá definici historických zahrad a parků, formuluje zásady jejich údržby, konzervace, restaurování a restituce, konkretizuje možnosti jejich využití a definuje jejich právní a správní ochranu. (Machovec, 2010) Autenticita druhové skladby Na základě existence Athénské charty z roku 1931, Benátské z 1964 a Florentské charty z 1981 si památková péče vybudovala v českých zemích své místo. Volba přístupu je dnes založena na průzkumu a poznání individuálních hodnot památky a individuálnímu přístupu zohledňujícím i její současnou funkci. Myšlenky všech tří dokumentů směřují k zachování hodnoty historické zahrady v co nejvěrnější podobě, v některých případech však doporučují využití moderních materiálů, technik a poznatků. Pacáková popisuje: Jeden z největších předpokladů životnosti památky tkví v neporušenosti její originality a historicity. Autenticita je potvrzením její pravdivosti. Největší důraz na ni klade Florentská charta v čl. 9: Autenticita historické zahrady se týká stejně tak její koncepce a objemu jejích částí jako její výzdoby nebo výběru vegetace či nerostů, které ji vytvářejí. Dosažení co nejlepší autenticity památkově obnovovaného prostoru je chápáno jako soubor dílčích zásahů, před nimiž je nutno specifikovat záměr, cíl a způsob památkové obnovy (Machovec, 2010). Autenticitu druhové skladby dřevin vytváří především vlastní skladebné prvky, jejich vlastnosti, uspořádání a atmosféra objektu, která je výslednicí především předchozích faktorů (Pejchal, 2010). Ta je pro památkovou péči ideálem, ke kterému se je možno většinou pouze více nebo méně přiblížit. Nesnadnost tohoto úkolu spočívá v obtížnosti stanovit autentický sortiment v konkrétním objektu, v existenci celé řady faktorů vyvolávajících požadavky na změnu druhové skladby dřevin a v dopadu případných změn na památkovou podstatu objektu. Naznačená komplikovanost problematiky proto vyžaduje, aby přijaté řešení bylo, pokud možno, vždy výsledkem předcházející diskuse a konfrontace názorů více odborníků. (Pejchal, 2010) Již zmíněné charty a mezinárodní dokumenty se vážou především k zahradě jako celku, ale pro práci s rostlinami jsou nedostačujícím vodítkem. Proto chybí dostatečně propracovaná teorie památkové podstaty rostlinných prvků a zásady její aplikace v praxi. Některé výše uvedené zásady, platné pro celý objekt a prvky z neživých materiálů, prostě nelze u prvků rostlinných využít. (Pejchal, 2010) Údržba, konzervace, restaurování a restituce Ochrana památkových objektů vyžaduje diferencované postupy jako údržbu, konzervaci a restaurování. Údržba historických zahrad je prvořadou činností, která je kontinuálního charakteru. Vzhledem k tomu, že rostliny jsou hlavním materiálem, dílčí náhrady a cyklická obnova nám umožní držet zahrady v dobrém stavu po co nejdelší dobu. (Článek 11. Florentské charty, 2001) Rozhodnutí o výběru druhů stromů, keřů, rostlin, květin, jež mají být periodicky nahrazovány, musí přihlížet ke stanoveným zvyklostem, platným pro jednotlivé botanické a kulturní oblasti, ve snaze udržet, resp. vyhledat původní druhy, popisuje Florentská charta. Časový rozdíl mezi výsadbou a plnou funkčností části rostlinných prvků, stejně tak i další aspekty jejich proměnlivosti, společenské změny a působení vyšší moci jsou velkou výzvou, aby se péče neomezila jen na prostou údržbu, ale stala se kreativním procesem, respekt k myšlenkám jeho autora je však základní podmínkou.. (Pejchal, 2010). Součástí historické zahrady jsou také zdobné prvky jako architektonická a sochařská díla. Proto všechny činnosti související s údržbou, konzervací, restaurováním nebo restitucí historické zahrady nebo některé z její části musí ke všem prvkům přihlížet. Z jejich nerespektování by vyplývalo narušení vztahů, které je spojují. (Florentská charta, 2001) Jakékoli restaurování, a tím spíše jakoukoli restituci historické zahrady nelze zahájit bez vypracování důkladné studie, vycházející z průzkumu, eventuálně i z archeologického výkopu a ze zhodnocení všech shromážděných dokumentů, týkajících se dané zahrady a obdobných zahrad, aby byl po všech stránkách zajištěn vědecký charakter návrhu (Florentská charta, 2001). Restaurátorská akce musí respektovat vývoj příslušné zahrady a respektovat její vícevrstevnatost. Nemělo by docházet k privilegování jednoho slohového období na úkor druhého, výjimku tvoří situace, kdy chátrání nebo odumírání některých částí může být mimořádnou příležitostí pro restituci. Ta vychází z dochovaných pozůstatků původní koncepce nebo z dokonalé dokumentace. Eventuální restituce si může vzít za cíl ty části zahrady, jež jsou v těsné blízkosti budovy, aby se tak zdůraznila jejich návaznost. Pokud zahrada úplně zanikla nebo pokud máme k dispozici jen hypotetické prvky o jejím postupném vývoji, pak nelze realizovat restituci, jež by navazovala na pojem historické zahrady. (Florentská charta, 2001) 26

28 4.7.4 Fáze obnovy památek zahradní a krajinářské architektury Charakter obnovy se vždy odvíjí od konkrétního případu, lze však obecně konstatovat, že u pravidelné geometrické zahrady jsou striktnější dogmata a zásady než u volných krajinářských zahrad, jež jsou částečně proměnlivé. A to ať v půdorysném a prostorovém uspořádání, kde jsou pravidelné zahrady neměnné a krajinářské rámcově dané, proměnlivé v detailech. Obdobně situace platí pro návaznost na architekturu, použitý sortiment nebo obnovné zásahy. Z předcházejícího vyplývá i náročnost péče, která je u pravidelných geometrických zahrad vysoká, jelikož zabezpečuje přesné vymezení všech prvků, u krajinářských je péče diferencovaná dle povahy a funkce použitých taxonů. (Machovec, 2010) Přípravná fáze Prvním krokem na úvod přípravné fáze je stavebně-historický a vegetační průzkum (Jančo, 2009). Kvůli získání informací k objektu je potřebné prostudovat související archiválie. Další částí je zahradní archeologický výzkum. Měl by předcházet každé zamýšlené a připravované rekonstrukci historické zahrady a parku, jelikož poskytuje informace, které nelze získat jiným způsobem. Zahradní archeologický výzkum hraje důležitou roli při ověření pravdivosti a věrohodnosti navrhované kompozice. Zjištěné informace jsou také důležité pro stanovení podmínek péče. Skládá se z nedestruktivní části a v případě potřeby na ni navazujících vykopávek. Základem nedestruktivní části je povrchový průzkum antropogenních tvarů reliéfu spočívající ve vizuálním průzkumu, geodeticko-topografickém průzkumu za využití dostupných obrazových podkladů a plošné nivelaci. Navazuje geobotanická indikace, identifikace ukazatelů dřívějších zahradních úprav. Často objevenými jevy jsou prohlubně a příkopy, které identifikují bazény, kašny a fontány, cesty nebo i stromy. Vizuální průzkum v zahradách odhaluje linie dřívějších záhonů a jejich ohraničení. Povrchový průzkum ukončuje sběr movitých archeologických nálezů. Důležité jsou úlomky stavebních materiálů, cihel, kamenů, části keramiky nebo jiného vybavení zahrady. Dalším krokem je dálkový průzkum, který identifikuje a přesně lokalizuje dřívější pěšiny, aleje, záhony, vodní kaskády, bazény a další zahradní stavby. Po vyhodnocení nedestruktivní fáze průzkumu následují v případě nutnosti vykopávky. Provádějí se buď plošně nebo cíleně. Plošnými vykopávkami získáme podklady pro plošnou rekonstrukci historické zahrady, cílenou sondáží docílíme informací jednotlivých částí zahrad. Touto metodou je možné identifikovat jednotlivé záhony a pěšiny, jejich vedení a povrchovou úpravu. Zjištěné údaje umožňují rekonstrukci původních úrovní terénu i sledováni změn ve využívání historických zahrad. Kromě nemovitých nálezů jsou součástí vykopávek i movité (keramika, sklo, dřevo, kovy a další). Poslední částí průzkumu je odběr vzorků pro pylovou analýzu potvrzující výskyt daného rodu nebo druhu v zahradě. (Jančo, 2009) Následuje rozbor kompozice a vizuální posouzení stávající historické vegetace. Prostudování stávajících dřevinných vegetačních prvků často ukáže například na způsob tvarování, zapěstování a s tím související funkci daného vegetačního prvku v historické zahradě, popisuje Zámečník (2010). Výsledkem přípravné fáze je vyhodnocení vrstev vzniklých v historickém vývoji objektu, stanovení jejich vzájemného vztahu a posouzení historické a umělecké hodnoty. Ta ukazuje, jakou měrou je posuzovaný prvek historicky autentický, a jak nese princip obsažený v původní kompozici (Jančo, 2009). Projekční fáze Na přípravnou fázi a všechny získané podklady navazuje vypracování studie, která je posléze rozpracována do potřebného stupně prováděcí dokumentace. Projekt a jeho realizování je možné rozdělit do jednotlivých etap dle časových a finančních možností. Během vypracovávání vlastní dokumentace a ve všech fázích realizace jednotlivých dílčích kroků jsou důležité i neustálé konzultace s vlastníkem či jeho oprávněným zástupcem a se zástupci památkové péče. Již v době realizace obnovy musí být stanoveno jak bude prováděna následná údržba památky zahradní a krajinářské architektury. Tyto návazné a průběžné práce jsou nezbytné k udržení dosažených obnovných cílů a není možné je zanedbat nebo zcela pominout. Předem je také důležité stanovit využití kulturní památky (odborné, kulturní a volba vhodných návštěvnických aktivit). 27

29 5. VÝSLEDKY 5.1 Rozbor dochovaných objektů období první republiky Vila Tugendhat v Brně Výstavba vily Tugendhat započala na začátku 20. století v návaznosti na bourání brněnských hradeb. V jejich místech se začaly rozvíjet stavební aktivity a vznikat nové vilové čtvrti. Brno se tak začalo měnit na moderní velkoměsto. Prostor mezi ulicemi Drobného a Černopolní patřil až do druhé poloviny 19. století k Lužáneckému parku a pozvolna přecházel v zahrádky rodinných domů. Na vinicích nad Lužánkami byla postupně založena první vilová čtvrť Černá pole. Ty se postupně díky individuální a družstevní rodinné výstavbě staly jednou z nejprestižnějších brněnských rezidenčních čtvrtí (Vila Tugendhat, 2013). Volně stojící vila na vrcholu svažitého terénu, jež byla dokončena roku 1930, je ojedinělým dílem tehdy novátorského řešení. Mies van der Rohe nebyl jen autorem domu, ale také velké části nábytku. Vila Tugendhat patří k ikonám brněnského funkcionalismu, ale řadí se také mezi špičky evropské moderní architektury. V roce 2001 byla zapsána do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Hodnotou tohoto díla je bezesporu jeho nadčasovost a vysoký technický standart. Bylo to poprvé, kdy byla u soukromého rodinného domu použita ocelová konstrukce v podobě subtilních sloupů, čímž chtěl autor docílit co největší redukce architektonických hmot. Pečlivě řešil všechny proporce jednotlivých prostorů domu, začlenění do okolí, propojení se zahradou a ojedinělost stavby podtrhl i volbou netradičních materiálů, jako je italský travertin, onyx z Atlasu ze severního Maroka, palisandr, nebo makassarský eben z jihovýchodní Asie. Tugendhatovi v domě ale nestrávili mnoho času, pod hrozbou války odjeli do Švýcarska a později do Venezuely. V roce 1938 vilu zabralo gestapo. Po válce byla vila majetkem státu a od roku 1952 sloužila pro léčebný tělocvik nedaleké Fakultní dětské nemocnici. V 60. létech se spolu s Markétou Roderovou Müllerovou projednávala regenerace zahrady, po okupaci roku 1968 se ale situace výrazně změnila. K obnově došlo až v letech , jednalo se především o drobnější opravy, dům totiž žádnými vážnými problémy netrpěl. Poslední obnova vily i zahrady proběhla v letech , kdy byla vila opět otevřena veřejnosti. (Příl. č. 1-obr. 27,28) (Novák, 2011; Černá, 2009) Obr. 14 Zahrada vily Tugendhat (Budík, 1958 a Zavadil 2012) Zahrada vily Parcela zahrady úzce sousedí s vilou rodičů Grety, kteří jim pozemek darovali jako svatební dar. Zahrada nebyla projektována, jak je běžné. Byla vytvářena a upravována z původního starého parku, který v době výstavby ještě existoval. Umístění ústřední obytné místnosti do jihovýchodního rohu budovy bylo zřejmě voleno cíleně kvůli vyhlídce, jež se zde dříve nacházela. Dokládá to překrytí plánů vily z roku 1930 a zakreslení před výstavbou. (Ksandr, 2003; obr. 15) Obr. 15 Překrytí starého zaměření pozemku a plánu obytného prostoru, plán zahrady vily Tugendhat (Ksandr, 2003) Podoba zahrady je v současnosti téměř stejná jako ve 30. letech. Zahrada vily Tugendhat tvoří se zahradou Löw-Beerovy vily jeden celek, kompozičně však propojeny nejsou. Okružní cestní síť, spojnici mezi budovami a některé dřeviny jako např. smuteční vrbu si Mies van der Rohe navrhl sám. Přičemž smuteční vrba stejně jako javor u rohu domu a některé další dřeviny existovaly již při výstavbě. Při návrhu zahrady vily Tugendhat navíc spolupracoval se zahradní architektkou Markétou Roderovou-Müllerovou. Půdorys vznikal pod myšlenkou tzv. zdůrazněné prázdnoty. 28

30 Jeho cílem bylo především oproštění se od zbytečných dekorací. Velké travnaté plochy kontrastovaly s vegetací na jejich okraji a měly tak sloužit především dětem pro jejich hry ať v létě či zimě. Takové utváření kompozice bylo pro tvorbu prvorepublikových zahrad volného stylu typické. Původní výsadba dřevin na západním i východním okraji pozemku plní funkci odclonění od sousedů. Dům byl navržen v duchu jednoduchosti, aby mohla vyniknout samotná zeleň v jeho okolí. Již v Miesových skicách je zřejmá snaha o redukci architektonické hmoty a její rozpuštění v zeleni. Fasádu domu porůstá nově obnovená popínavá zeleň, charakteristický vegetační prvek období první republiky, jež skrývá hmoty stavby a dovršuje tak propojení s okolím z vnějšího pohledu. Nejvýznamnější je odclonění spodního podlaží směrem od zahrady, ale tento princip se původně opakoval i na severovýchodní části domu otočené k ulici Černopolní a také na jihovýchodní fasádě budovy. Historické fotografie dokládají na fasádách a konstrukcích druhy Ficus, Polygonum, Parthenocissus a Pelargonium (Ksandr, 2003). Díky pásovému oknu je dům pohledově propojen nejen s okolní zahradou, ale nabízí se také výhled na střed Brna a jeho dominanty. Zahrada a její kompozice tak hraje významnou roli při vymezování jednotlivých pohledů. Nabízí se průhled na Špilberk, kostel sv. Petra a Pavla, kostel sv. Tomáše nebo další brněnské dominanty. Celý obytný prostor působí jako prodloužení venkovní zahrady, obzvláště když se zapustí skleněné tabule. Nejvíce se propojení promítlo v jídelně. Jednalo se o hlavní prostor domu, který pozvolna přecházel v terasu. Pokud však sestoupíme na terasu o patro níže, nacházíme se v soukromém prostoru odcloněném skupinami stromů po bocích zahrady (Ksandr, 2003; obr. 16). Provázanost domu s vegetací byla dovršena zimní zahradou, která se stala doplněním vnitřních prostorů. Původně se jednalo o jednoduchou kompozici s jezírkem, vodními rostlinami a květináči s rostlinami na parapetech. Pozvolný přechod domu v zahradu vytváří obnovené suché zídky z volně ložených kamenů, které jsou osázeny trvalkami a tvoří optickou podnož budovy. Navíc zdůrazňují lineární charakter vily. Kompoziční návaznosti jsou zřejmé i v ose protínající prostor jídelny a letního posezení pod smuteční vrbou. Půlkruhová terasa byla pravděpodobně odrazem půlkruhovitého půdorysu jídelny (Ksandr, 2003). S terasou a domem na jihozápadní straně sousedí čtvercový prostor vymezený živým plůtkem, což byl charakteristický vegetační prvek pro období první republiky. Jedná se o uzavřený prostor s pravidelným vnitřním uspořádáním. Na jihovýchodní straně se nachází schodiště přecházející v obdélníkovou travnatou plochu doplněnou po okraji cestičkou ze šlapáků z lomového kamene. Tyto dvě formálně řešené plochy hrají významnou úlohu ve vztahu domu a zahrady, neboť jsou volným přechodem půdorysu domu do členění zahrady (Ksandr, 2003). Doplňkem zahradního prostoru byly vegetační prvky v nádobách, stály jak ve vstupní části z ulice Černopolní, tak i na zahradní terase. Osobním prvkem paní domu byly růže, které byly vysázené ve velkých plochách nebo pruzích kolem domu. Záhony s růžemi jsou doloženy na několika rodinných fotografiích (obr. 17). Obr. 16 Pohled z horní a spodní zahradní terasy (Ksandr, 2003) Obr. 17 Záhony s růžemi na dobových rodinných fotografiích z 30. let (Ksandr, 2003) Obnova zahrady Obnova zahrady v letech vycházela z archivních materiálů a fotografií z 30. let. Zahrada tak získala nazpět podobu, kterou měla v období svého vzniku. Byly pečlivě prostudovány a identifikovány všechny typy interiérové a exteriérové zeleně. Nejvýznamnější byl původní sortiment z roku 1930, jako např. vzrostlá vrba na jižní straně před jídelnou. Bylo provedeno odstranění nepůvodních dřevin a dosadba chybějících odumřelých jedinců novými. Taktéž došlo k obnovení cestní sítě elipsovitého tvaru, propojovací cesty mezi oběma domy a opěrných zídek. (Ksandr, 2003; Novák, 2011) 29

31 5.1.2 Müllerova vila v Praze Müllerova vila byla postavena v letech jako dílo Adolfa Loose za spolupráce s Karlem Lhotou. Jedná se o ojedinělou koncepci, jež byla roku 1995 prohlášena vládou České republiky za národní kulturní památku. Je situována v Praze mezi ulicemi Střešovickou a Nad Hradním vodojemem, kde se rozkládá na přibližně 550 m 2. Pozemek je svažitého charakteru. Tato nevýhoda byla koncepcí návrhu přeměněna v jeho výhodu. Vila je pravoúhlých tvarů jednoduchého charakteru hladkých stěn s malými okny. Strohé fasády jsou pro stavby Adolfa Loose typické. Architektura domu není projektována v plochách, ale v prostorech. Všechny jsou propojeny a kontinuálně na sebe navazují. Každý pokoj má jinou úroveň, díky tomu neexistují patra. Loosova ojedinělá koncepce raumplan uspořádává jednotlivé místnosti kolem ústředního schodiště a vytváří tak dojem prostorové iluze. Barevnost hrála při navrhování domu významnou roli jak v interiéru, tak v exteriéru. Nejednalo se ale o estetický prvek, barva vždy odpovídala určité funkci, např. žlutá okna doplněná žlutými záclonkami symbolizovala sluneční světlo. Ty potom akcentují přísně bílé fasádě vily. Stejně tak geometrické tvary podporovaly vlastní účelnost interiéru. Je zajímavé, že stavba nebyla projektována tak, aby byla vizuálně propojena se zahradou, jako je tomu u jiných dobových staveb, např. u vily Tugendhat. Novák (2011) však usuzuje, vzhledem k myšlence Camilia Schneidera, že zahrada je rozšířením obydlí, nepřímý vztah mezi domem a zahradou přece existuje. Podporuje to i umístění teras a celkové umístění vily. Dvě terasy a dva balkóny navíc nabízí monumentální výhled do okolí. Zarámovaný pohled z horní terasy ukazuje Hradčany nebo Svatovítský chrám i šternberský zámek v Tróji. (Novák, 2011) Dům se ihned po výstavbě stal místem setkávání pražské elity. V roce 1948 se z rodinné vily stala činžovní s nájemníky. Roku 1951 František Müller umírá a jeho žena obývá pouze jednu místnost a to až do své smrti. Dům se následně dostává do majetku státu až do 1989, kdy ho vrací jejich dceři, která ho odprodává městu Praze. V letech proběhla celková obnova vily i zahrady. (Příl. č. 1-obr. 29,30) (Pacáková, 1996; Novák, 2011; Ksandr, Ulrich, 2000) Obr. 18 Müllerova vila (Ksandr, 2003) Zahrada vily Zahrada byla projektována současně se stavbou vily. Na její tvorbě se podíleli tři významní zahradní architekti Camillo Schneider, Karl Förster a Hermann Mattern. V pozůstalosti Milady Mülerové byly nalezeny i původní plány zahrady. Při jejich studiu objevila Ing. Božena Pacáková Hošťálková analogii mezi postupy užitými při řešení obytného prostoru zahrady a prostoru obytné haly v domě, jež se projevuje zejména opakující se barevností. Ing. Pacáková Hošťálková konstatuje: Zelený mramor hlavní haly nahradila venku tmavě zelená tisová stěna. Pestrost kavkazských, perských a afgánských koberců květinový záhon. Fialovou barvu pohovky měly venku květy kosatců a floxů, barvu červeného brokátu dvojsedadla květy pivoněk, růžovou barvu křesla květy aster, šedozelenou barvu druhého křesla dužnaté listy rozchodníků, potah třetího křesla s květinovým motivem na světlém podkladu ztělesňovala pestrost záhonu obecně. (Müllerova vila, 2012) Vlastní dům je obehnán zahradou ze všech čtyř stran. Ta má v současnosti podobu původní kompozice z 30. let 20. století. Zahrada se rozkládá na parcele severní orientace, kde se člení na několik částí. Je zřejmé, že zahrada, její terasování a rozmístění kosterních dřevin bylo navrženo současně s projektem domu (obr. 19) Prostor soukromé zahrady odděluje od ulice Nad hradním 30

32 vodojemem zídka porostlá břečťanem, od ulice Střešovické je to živý plot z tisu a habru. Odclonění pozemku od sousedů zastává plot popnutý ostružiníkem (Rubus sp.). Fugenso (Prunus serrulata Fugenso ). Jako jeden z mála nepůvodních prvků byl při nedávné obnově zahrady zachován jedinec tisu, jež byl několikrát redukčně seřezán. Severní svahovitá část je tvořena terasovitým terénem. Velké převýšení, jako největší komplikace při tvorbě zahrady, bylo překonáno zřízením teras s opěrnými zídkami (obr. 20). Horní hrana je tvořena živým plotem z tisu. Erozní ochranu zabezpečují původní kamenné bloky v kosočtverečných tvarech, osázeny nízkými dřevinami. Terén dělí na dvě části úzká terasa z kamenných desek. Ta je ukončena živým plotem z habru (Carpinus betulus), jež plní funkci zábradlí. V horní části se jedná o nízké poléhavé dřeviny (Cotoneaster dammeri, Juniperus sabina Tamariscifolia a Juniperus horizontalis), ve spodní o popínavé růže a plošně rostoucí trvalky (Paronychia argentea a capitata, Sedum hybridum, S. spurium Album Superbum a Rosum Superbum). Obr. 19 Návrh Müllerovy vily od A. Loose (Ksandr, 2003) Vstupní prostor v místě naproti vjezdové bráně oživuje záhon s květinami a keři před opěrnou zídkou (obr. 20). U budovy je vytvořeno boční vyrovnávací schodiště ke vstupním dveřím. Z úzkého záhonu podél plotu vyrůstá břečťan popínající zídku. Jihozápadní roh zahrady dotváří jedinec hortenzie (Hydrangea petiolaris), několik pěnišníků a rododendrony (Rhododendron catawbiense a hybridum). Navazující travnatá část je nejvýznamnější částí zahrady, jedná se totiž o její ústřední obytný prostor. Schodiště ze vstupního prostoru do této části zahrady je doplněno zídkami osázenými skalničkami. Prostor geometrických tvarů schodiště akcentují exempláře břečťanu a jalovce bizarního tvaru. Základem je travnatá plocha, kterou protíná šlapáková cesta propojující schodiště se vstupní částí. Na severní straně trávníku se nachází bastionový uzávěr v podobě květnatého záhonu (Iris, Phlox, Chrysanthemum a Helenium). Na něj navazuje záhon, jehož náplní jsou rody Panonia a Echinacea. Ze severu jsou záhony lemovány živým plotem z tisu, jež jako specifický dobový prvek zastupuje roli stěn domu. Výsadba přísavníku (Parthenocissus tricuspidata Veitchii ) pokrývá budovu zelení, což je pro období první republiky také velmi typické. Jejím hlavním úkolem je změkčení formy fasády. Prostor akcentuje soliterní sakura pilovitá ve formě Obr. 20 Vstupní a svahovitá část zahrady Müllerovy vily (foto: Kateřina Sapáková; Müllerova vila, 2012) V západní části se nachází minimum vegetačních prvků, jedná se pouze o několik drobných objektů - tvarované dřeviny na fasádě domu a záhon s pěnišníkem u západního oplocení zahrady. Byly zde znovu vysazeny ovocné stromy tvarované do ploché stěny, jabloně (Malus sp.) a hrušně (Pyrus sp.). Jedná se o ovocné dřeviny typické pro zahrady 30. let.,,sortiment rostlin byl volen s ohledem na vlastnosti stanoviště. Na slunce byly voleny rostliny spíše suchomilné (Sedum, Iris, Gypsophilla), ve stínu rostliny stín snášející (Astilbe, Anemone japonica). Vesměs však jde o rostliny odolné a v období první republiky vcelku běžně používané. Zajímavé je vysoké zastoupení žlutě kvetoucích květin (Doronicum, Helenium, 31

33 Solidago, Rudbeckia neumannii, Heliopsis, Helianthus, Trollius, Achillea, Forsythia) (Novák, 2011). Z dřevinných prvků sortiment doplňuje Potentila fruticosa, Rosa sp. (popínající svah), Cotoneaster a Juniperus v živých plotech, Carpinus betulus a Taxus baccata nebo Hedera helix a Parthenocissus tricuspidata jako popínavá rostlina. (Novák, 2011) výsadbami ovlivněn ústřední prostor zahrady, jež měl být tvaroslovnou i barevnostní odezvou obytné haly domu. Původní volnost prostoru se vytrácela a pohledové vazby byly přerušeny. Velkou otázkou obnovy bylo, zda obnovit původní výsadbu z 30. let nebo navázat na výsadby mladších dřevin. Poměrně velká část zachovalých technických prvků hovořila pro obnovu původní kompozice, naopak proti ní stál respekt vůči vzrostlým dřevinám, i když později vysázeným. Jejich nevelké uplatnění v budoucnosti však rozhodlo. Zahrada byla rehabilitována podle původních plánů. Po obnově zpevňujících prvků přišlo na řadu osázení. Některé odrůdy se však už nepěstují, proto byly nahrazeny odrůdami novějšími, ale stejného charakteru. Přísně se dbalo na zachování barvy, výšky vzrůstu i doby květu. Sortiment rostlin na záhonu v zásadě odpovídá výběru dokumentovanému detailním návrhem z roku 1932, který na základě staršího návrhu Camilla Schneidera modifikovali Karel Foerster a Hermann Matern. Na základě průzkumů se původní dřeviny zachovaly, doplnily a velká část mladších dřevin odstranila. Také pohledové clony zachycené v původních plánech byly obnoveny. (Pacáková, 1996; Novák, 2011; Ksandr, Ulrich, 2000) Obr. 21 Ukázka osazovacího plánu obnovy zahrady (Ksandr, 2000) Obnova zahrady O obnovu zahrady, která se uskutečnila na začátku 21. století, se starala Ing. Vítězslava Ondřejová. Rehabilitace Müllerovy vily zahrnovala úpravy přilehlé zahrady a bezprostředního okolí. Podobně jako při obnově vily byly respektovány původní materiály a prvky. Při průzkumech v rámci přípravných prací rehabilitace zahrady bylo zjištěno, že modelace terénu včetně opěrných zdí a schodišť byla dochována až do současnosti (obr. 22). Zpevnění severního svahu v kosočtvercích bylo zakonzervováno pod několika vrstvami zeminy. Zahrada před obnovou byla hojně zarostlá mladšími dřevinnými jedinci. Ing. Ondřejová identifikovala dřeviny z původní výsadby, které se zachovaly. Jednalo se o Pinus nigra v severovýchodním rohu zahrady, Quercus robur Fastigiata u severního rohu domu, Juniperus virginiana Tripartita u paty schodiště ze vstupního do hlavního prostoru zahrady a unikátní Hedera helix u schodiště. Nejvíce byl mladšími Obr. 22 Horní část svahu zahrady Müllerovy vily před a po obnově v roce 1999 (Ksandr, 2000) Vila Stiassni v Brně Vila podle návrhu Ernsta Wiesnera byla postavena roku Nechali ji postavit manželé Hermina a Alfréd Stiassni. Oba dva pocházeli z rodin významných židovských průmyslníků, po nichž získala svoje jméno. Známější je však stavba pod názvem vládní vila. Majitelé si pro svůj dům vyhlédli rozlehlý pozemek v brněnských Pisárkách, jež byly v té době prestižní zónou města. Původně se na místě pozemku vily nacházely sady a louky. Patrový objekt na půdorysu převráceného písmene L stojí hluboko ve svažité zahradě, kde k němu náleží navíc samostatně stojící přízemní trakt s garážemi. Vzniklo tak rozsáhlé nádvoří. Stavba byla charakteristická svojí 32

34 strohou puristickou úpravou, oproti tomu byl však interiér vily vybaven zcela konvenčně. Hmota domu byla horizontálně vymezena předsazenou střešní římsou se stylizovanými vnitřními metopami, plochy fasád tektonicky člení pouze předsazené okenní a vstupní šambrány. Vnitřní prostory domu jsou důrazně rozděleny na obytnou a obslužnou část. Hlavní obytné prostory přízemí, orientované směrem k jihu, kumulují funkci společenskou a reprezentativní. V obslužných prostorech v kratším křídle domu se nacházela kuchyně, přípravna, spíž, lednice a pokoje služebnictva. Obytné prostory majitelů byly v patře koncipovány do podoby trojprostorových apartmánů. Složeny jsou vždy z šatny, koupelny a ložnice, ložnice Alfreda a Herminne jsou vzájemně propojeny dvoukřídlými dveřmi. Skrze malou předsíň byl propojen rovněž apartmán Herminne s pokoji dcery Susanne. (Vila Stiassni, 2013) Díky logickému rozdělení domu nebyly soukromé zájmy majitelů narušovány provozními činnostmi. Rodina Stiassni byla další židovskou rodinou, jež roku 1938 opustila svůj dům v Brně a odjela do Ameriky, kde manželé žili až do své smrti v 60. letech. Od okupace ve vile sídlilo gestapo, ruští kozáci a následně se dům stal ubytováním politiků a prominentů tehdejšího režimu a místem důležitých setkání. Několik dní zde strávil i prezident Edward Beneš. Odtud pochází název vládní vila. Roku 1982 byl objekt se zahradou zapsán do seznamu nemovitých kulturních památek. Své obnovy se vila dočkala až nyní, podařilo se vytvořit projekt, který by měl být realizován od roku (Příl. č. 1-obr. 31,32) Zahrada vily Z prvního vyobrazení vily se zahradou pocházejícího z roku 1927 je zřejmá kompoziční podoba zahrady (obr. 23). Původní plány se zatím však neobjevily, za jejího autora se ale považuje Albert Esch. Tomuto názoru nasvědčuje dobová literatura a Eschova propojenost s jinými Wiesnerovými vilami (Zámečník, 2010). Obr. 23 Vyobrazení vily Stiassni z roku 1927 (Sedlák, 2007) Princip pravidelných zahrad dělených na jednotlivé funkční části byl v této vile překonán, všechny byly spojeny v jeden harmonický celek. Přispělo k tomu realizování zahrady současně s tvorbou vily. Ta tak obklopuje budovu ze všech čtyř stran. Její rozložení umožnilo rozdělení zahrady na část reprezentativní, obytnou, rekreační a užitkovou. V případě vily Stiassni sice už nehovoříme o základním členění jako tomu bylo dříve, ale i tak všechny tyto prvky nalezneme. "Vzhled zahrady vykazuje spíše podobnost s realizacemi Otakara Fierlingera, u jehož realizovaných, plošně rozsáhlých zahrad je patrná, stejně jako u zahrady Stiassni, plynulá provázanost odlišných funkčních částí s poměrně pravidelným členěním zahrady v nejbližším okolí budovy" (Zámečník, 2011). Hlavní vstup do zahrady z ulice Hroznové je doplněn o budovu správce. Cesta vede přímo na ústřední nádvoří vily a je lemovaná tvarovanou lipovou alejí, jež byla pro období 20. a 30. let typická. Nádvoří je uzavřeno domem zahradníka s garážemi. Na nich jako na ploše výrazně pohledově exponované se dříve nacházel vegetační kryt s vysázenými rostlinami (Zámečník, 2010). Ze severní strany je nádvoří odděleno opěrnou zdí. Reprezentativní část zahrady je tvořena terasami, lodžií a travnatou plochou v jižní části (obr. 24). Obytná terasa je přístupná přímo ze salónu v přízemí. Původně ji doplňovaly pravidelné květinové záhony, které se nacházely na ploše výškově oddělené od hlavní obytné terasy. Prostory členily kamenné zídky o výšce 0,7 m (Zámečník, 2010). Použití těchto pravidelných úprav v místech nejblíže budovy bylo pro tvorbu období první republiky velmi typické. Na jihu zahrady se rozprostírá rozsáhlá travnatá část, která byla původně členěna cestní sítí, pozdější úpravy však tuto kompozici překryly. Trávník pozvolna přechází v podrostová společenstva a je obehnán vzrostlými stromy s několika soliterními keři. Nad nimi se naskýtá možnost výhledu na obzor. Vilu nacházející se téměř ve středu zahrady je možno pozorovat z mnoha míst zahrady, ale současně i ona sama je výchozím bodem mnoha pohledových vazeb směrem ven. Funguje zde pohledové propojení jak z terasy v prvním patře, tak i ze spodní terasy před obytnými místnostmi domu nebo z lodžie. Ta se nachází na východní straně domu, původně byla ze tří stran otevřena do zahrady a měla velmi impozantní charakter. Ten byl následně popřen druhotným zasklením, jež znemožnilo propojení interiéru se zahradou. V blízkosti lodžie se nacházela štěrková plocha sloužící pro pořádání společenských večerů, v 80. letech byla částečně vydlážděna. Další pohledová osa z lodžie směrem na východ je zdůrazněna výsadbou katalpy nádherné. Po obou stranách ji lemují trvalkové záhony, jež jsou členěny živými plůtky z Buxusu. Zakončení tvoří půlkruhový altán porostlý popínavými dřevinami. Propojení vily se zahradou dotvářejí popínavé rostliny i na fasádě budovy 33

35 (Parthenocissus tricuspidata, Hedera helix, Wistaria sinensis, Vitis sp.). Ty byly charakteristickým vegetačním prvkem dané doby a proměňovaly vzhled vily během různých ročních období. Prostory teras a blízkého okolí domu doplňovaly umělecké prvky, některé z nich byly v současnosti obnoveny. Jednalo se o sedací mobiliář, osvětlení a různé nádoby na květiny, např. váza u hlavního vstupu do budovy (obr. 25) Obr. 25 Hlavní vstup do budovy a vila Stiassni (Buchert, Adlová, 2010) Obnova zahrady Vila Stiassni se zahradou je ojedinělou památkou meziválečné zahradní a krajinářské Obr. 24 Pohled na vilu Stiassni z let 20. století (Zámečník, 2011 a 2010) Východní terasu dotváří monumentální schodiště po obou jejích stranách, které vede k rekreačním místům v zahradě. Na jedné klesá k hřišti, na druhé stoupá na terasu s plaveckým bazénem. Ten se nacházel na takovém místě, aby byl dostatečně osluněn ze všech stran. Hřiště je lokalizované ve vzrostlém lesíku tak, aby se nacházelo mimo pohledově exponované plochy zahrady. Bazén, tenisový kurt a v domě tělocvična dokazují, že rodina Stiassni byla sportovně založená. Na sever od východní terasy se rozprostírá užitková část zahrady. Květinové louky se skupinami stromů volně přecházejí v ovocný sad, jehož použití v zahradě bylo pro danou dobu specifické. Nejsevernější část byla určena samostatnému hospodářství (vytápěnému skleníku, pařeništi, hospodářské budově a plochám pro zemědělské plodiny). Od okolních částí byla užitková zahrada vymezena cestou po obvodu. Izolační plášť zahrady tvoří přírodně krajinářská část, která ji odcloňuje od okolí a orientuje oko pozorovatele na okolní lesnatou krajinu. Kombinace skupin starých stromů rozličných druhů kontrastuje s travnatými plochami. Takové zahradní úpravy byly typické i pro tvorbu Otokara Fierlingera. Kompozice se skládá z dřevin jehličnatých (Picea, Abies, Pinus, Taxus, Juniperus) a listnatých (Aesculus, Quercus, Fagus, Populus, a Tilia). Barevnolisté kultivary červenolistých buků a javorů akcentují nad zelenými borovicemi a modříny. Světlost do kompozice zase vnáší bělokoré břízy v kontrastu s tmavými hustými keřovými a stromovými skupinami. architektury s vysokým dendrologickým potenciálem dřevin. Po dlouhá léta její hodnotu snižovala nedostatečná údržba, toto období však na začátku 21. století ukončuje schválený projekt Obnova zahrady u vily Stiassni. O projekt se stará firma Ing. Pavel Šimek Florart, projekční a poradenská kancelář pro zahradní a krajinářskou tvorbu. Projekt obsahuje všechny podstatné skutečnosti vztahující se k historickému vývoji zahrady a jejímu současnému stavu. Přestože nebyly nalezeny původní plány zahrady, po předchozím historickém průzkumu a prostudování mnoha souvisejících historických podkladů se podařilo stanovit podobu, kterou zahrada měla ve 30. letech 20. století. (Zámečník, 2010 a 2011; Buchert, Adlová, 2010) Obr. 26 Návrh obnovy zahrady vily Stiassni (Zámečník, 2011) 34

36 5.1.4 Vila Čerych v České Skalici Vila Čerych je dalším příkladem české architektury období první republiky. Dům dostala Marie Bartoňová Čerychová se svým mužem Jiřím Čerychem jako svatební dar od svého strýčka továrníka Ladislava Bartoně z Dobenína. Jednalo se o podsklepený dvoupatrový dům s podkrovím a rozsáhlou zahradou nedaleko centra České Skalice, který navrhl přední český architekt Otokar Novotný. Jako žák Jana Kotěry navazuje na jeho tvorbu charakteristickou jemnou profilací říms a racionálním rozvržením ploch (Vila Čerych, 2013). Jako novinku použil dekadentní pojetí oblouků typické pro rondokubismus a art deco. Vila byla postavena jako reprezentativní sídlo s vysokými estetickými i technickými nároky. To se ukázalo ve vnitřním i vnějším pojetí domu i zahrady. Vnější vzhled byl charakteristický západoevropským vlivem, jež se projevil v režné cihelné architektuře z bílých cihel s kubistickým tvaroslovím. Budova je řešena organickým rozdělením na tři části reprezentativní obytnou, ložnice v patře a hospodářskou část. Hlavní vstup do domu je ze strany severní. Středobodem vily je centrální hala navržená přes výšku obou pater orientovaná do zahrady. V jižní části přiléhá k hale reprezentativní jídelna a pánský pokoj. Významným prvkem propojujícím vilu se zahradou je soukromá slunná terasa s monumentálním schodištěm. V patře se nacházejí ložnice, pracovny a pokoje pro hosty. Ložnice jsou propojeny balkónem nad jižní terasou s výhledem do zahrady. Balkon se nachází na horní části portiku se třemi oblouky, jež se tyčí na soukromé terase. Hospodářské místnosti se nacházejí v přízemí a ve sklepních prostorech, kde je lokalizována kotelna se zázemím, prádelna a malý byt pro služebnou. Rodina Čerychových zde bydlela od poloviny 20. let 20. století až do roku 1948, kdy byla vila zkonfiskována a rodina musela dům opustit. O té doby byla využívána jako sídlo krajské politické školy Svazu československé mládeže, později jako zdravotnické středisko Ústavu národního zdraví. Tato doba poznamenala interiér i exteriér vily velmi necitlivými zásahy. V restitucích byla budova v 90. letech 20. století navrácena synům Marie Čerychové. Ti se podíleli na snahách o její obnovu a v roce 2001 vilu věnovali Nadaci rozvoje občanské společnosti. Již roku 1958 byl objekt zanesen do seznamu chráněných kulturních památek. (Příl. č. 1-obr. 33,34) (Vila Čerych, 2013; Ležovičová, Kudrnáč, Kábrt, 2012; Ulrich, 2008) Zahrada vily Zahrada se rozprostírá ze všech čtyř stran okolo domu na pozemku o rozloze přibližně 1,33 ha. Autorem zahradní kompozice pocházející z roku 1925 byl český zahradní architekt Josef Kumpán. Realizaci výsadeb provedla firma Václava Hedrlína. Na dodatečných úpravách anglického parku ve 30. letech 20. století se podílel i Otokar Fierlinger (Ležovičová, Kábrt, Kudrnáč, 2012). Původní kompoziční podoba zahrady je známa z autorova půdorysného a prostorového vyobrazení z 20. let 20. století (obr. 27). Objekt se nachází na spojnici náměstí a Bartoňovy textilní továrny. Vila je přístupná příjezdovou komunikací z jihozápadní strany od továrny, park navíc i malou brankou ze severu od náměstí. Autor zahradu rozdělil na několik částí, jež na sebe navzájem navazují a doplňují se v jeden kompoziční celek. Část nejblíže domu byla pravidelné reprezentativní kompozice, dále část obytná soukromá, užitková s ovocným sadem a část volně řešená pro hry a rekreaci. (Zámečník, 2012) Obr. 27 Vyobrazení zahrady p. Čerycha od J. Kumpána (Ležovičová, Kudrnáč, Kábrt, 2012) Vstupní průčelí a severní část zahrady je řešena reprezentativně. Z příjezdové cesty před domem se nabízí možnost sestoupit po několika schodech na travnatou plochu. Tento ústřední prvek doplňuje krajinářsky řešené území. Netradiční stromové kultivary působily v historické kompozici jako dominanty platan, červenolistý buk, duby a další. Reprezentativně je řešena i jižní pravidelná část zahrady, která má charakteristickou podobu prvorepublikových zahrad. Osa vychází z vlastní vily přes terasu se schodištěm, prochází dekorativním bazénem a na opačné straně ji zakončuje altán s postranními pergolami. Ten původně spolu se sloupovitými topoly pohledově uzavíral reprezentativní část. Uprostřed altánu se nachází lavice, jež nabízí pohled přes bazén zpět na vilu. Atmosféru dotvářelo pískovcové sousoší představující Tři putti nesoucí nad hlavami vázu pro květiny (obr. 28). Dominantou prostoru se stal dekorativní obdélníkový bazén, který původně zdůrazňovaly podélné záhony s trvalkami, 35

37 letničkami a girlandami z růží a v jeho rozích sošky žab, které plnily funkci chrliče vody. Působnost bazénu byla navíc podpořena velkolepým vodotryskem a skupinami kvetoucích leknínů (obr. 29). Parter byl od sousedního ovocného sadu i krajinářského parku oddělen stěnou z červenolistých javorů. (Vízková, 2002) Obr. 28 Sousoší Tři putti a původní rosárium, foto ze 40. let (Ležovičová, Kudrnáč, Kábrt, 2012) bazén pro plavání. V nejjižnější části zahrady se nacházel hospodářský dvorek s domácími zvířaty, pohledově byl oddělen živým plotem. Dnes se zde nachází pouze střípky této kompozice v podobě několika stromů a pozůstatku hospodářských staveb. V jihozápadní části se nachází soukromá obytná zahrada. Jak bylo pro tvorbu Josefa Kumpána a období první republiky typické, byla zde navržena kašna a dřevená zahradní besídka bílé barvy. Tyto objekty se částečně dochovaly do dnešní kompozice. Jsou situovány na vedlejší ose zahrady, která taktéž vychází z vily. Původně zde existovalo i rosárium, které bylo během poválečných let zničeno (obr. 28). Objekt kašny objímaly obloukovité treláže s pnoucími růžemi, které byly specifickými vegetačními prvky daného období. Jejich působení umocňoval čtvercový půdorys a lem z živých plotů a keřových skupin, které odcloňovaly soukromou zahradu od příjezdové cesty. Svým působením měla tato část charakter giardina segreta, výhradně soukromé zahrady (Vízková, 2002). Protější východní část byla a stále je tvořena krajinářskými partiemi s nepravidelně vedenými cestami. Prostor utváří skupiny listnatých stromů (duby, břízy a další) doplněné o kultivary jehličnatých druhů (smrky). Celou zahradní úpravu dříve doplňovaly drobné stavební objekty umělecké prvky, lavičky a osvětlení. Obnova zahrady Volba druhové skladby byla v zahradě velmi různorodá, každé místo však mělo své odůvodnění, popisuje Zámečník (2012). Postupem času se však květinové záhony změnily v trávník a mnoho cenných dřevinných jedinců bylo poškozeno. Po celé roky, kdy byl dům a zahrada v majetku kraje, spěl ke svému zániku. Téměř nulová údržba a zarůstání zahrady náletovými druhy změnilo její charakter. Bazén, treláže a další prvky postupně chátraly a růžová zahrada se zcela ztratila. Popis zahrady se proto věnuje především její původní podobě, z níž zůstaly do současnosti jen části. Např. altán a besídka jako cenná architektonická díla Josefa Kumpána se podařily zachránit v jejich autentické podobě. Situaci alespoň částečně zachránil zahradník Jan Fetter, který Obr. 29 Zahrada p. Čerycha od J. Kumpána (Miniberger, 1934; Ležovičová, Kudrnáč, Kábrt, 2012; Ulrich, 2008) Na západní straně se rozprostíral prostor s ovocným sadem a užitkovou zahradou v nejjižnější části. Umístění a řešení jednotlivých ploch bylo natolik promyšlené, že jejich působení nenarušovalo sousední reprezentativní prostor. Ovocný sad, jehož použití bylo pro období první republiky běžné, byl navržen v pravidelném rastru. V roce 1935 byl do kompozice začleněn úzký věděl o Kumpánových plánech. Obnovil cesty, založil záhony růží před hlavním vchodem a chtěl obnovit i rozárium, na to ale nebyly finance. Pod dohledem pražské architektky Zuzany Rákosníkové probíhá od roku 2005 postupná obnova za podpory Královehradeckého kraje (obr. 30). Od roku 2010 se realizuje tzv. zážitková zahrada. Měla by nabídnout ekovýchovné, osvětové i relaxační aktivity v prostředí místní obnovené zahrady. (Ležovičová, Kudrnáč, Kábrt, 2012) 36

38 Obr. 30 Zahrada Čerychovy vily v současnosti (Ležovičová, Kudrnáč, Kábrt, 2012) 5.2 Návrh obnovy zahrady Bulínovy vily v Brně Základní informace Bulínova vila se nachází na katastrálním území Brno Pisárky, okres Brno město na ulici Květná 170/8, parcela č. 430, 431, 518/4 a 518/5. Majitelem objektu je Ústav biologie obratlovců AV ČR. Výměra pozemku je přibližně 0,8 ha. Území se nachází v mírném svahu jižní orientace s výškovým rozdílem necelých 10 metrů. Objekt se podle zákona č. 20/1987, Sb., O státní památkové péči stal nemovitou kulturní památkou, evidovanou v Ústředním seznamu kulturních památek pod pořadovým č (obr ) Obr. 33 Lokalizace Bulínovy vily v Brně Pisárkách (mapy.cz) Obr. 34 Vymezení hranic objektu Bulínovy vily a širší vztahy (mapy.cz) Obr. 31 Bulínova vila v Brně (Sedlák, 2007) Obr. 32 Bulínova vila (foto: Kateřina Sapáková) 37

39 5.2.2 Přírodní poměry Biogeografické členění Zvolené území se nachází v Brněnském bioregionu, který patří pod hercynskou podprovincii. Bioregion je tvořen soustavou granodioritových hřbetů a prolomů se sprašemi. Převládajícím vegetačním stupněm ve zvolené oblasti je 2. buko-dubový stupeň. (Culek, 2005) Klima Modelové území leží v teplé klimatické oblasti T2 (Quitt, 1970), klima je teplé a poměrně suché (Brno 9 C). Nejchladnějším měsícem je leden s průměrnou teplotou -2 až 3 C a naopak nejteplejším červenec, kdy teplota vzduchu dosahuje C. Srážkový úhrn ve vegetačním období činí mm, v zimním období pouze mm. Během roku se zde vyskytuje dní se sněhovou pokrývkou, zamračených dní a letních dní. (ARCH.DESIGN, s.r.o., 2005) Typy potenciální přirozené vegetace Modelové území se nachází v oblasti 7. Černýšova dubohabřina (Melampyro nemorosi - Carpinetum). Dominuje zde dub zimní (Quercus petraea) s příměsí lípy srdčité (Tilia cordata), dubu letního (Quercus robur) a náročnějších listnáčů jako jsou javor mléč (Acer platanoides), třešeň ptačí (Prunus avium), apod. Bylinné patro tvoří mezofilní druhy -jaterník podléška (Hepatica nobilis), černýš hajní (Melampyrum nemorosum), řidčeji trávy - lipnice hajní (Poa nemoralis). Jednotka se vyznačuje značnou ekologickou variabilitou a převládá ve výškách m n. m. Černýšová dubohabřina představuje plošně nejrozsáhlejší společenstvo dubohabřin v ČR. (Neuhäuslová, 1998) Horniny V okolí modelového objektu se nacházejí především kvartérní sedimenty (spraše a sprašové hlíny, písky). V průběhu pleistocénu se zde ukládala souvrství vápnitých spraší proložená horizonty fosilních půd. Výskyt spraší je právě zde vázán na návětrné části brněnského masívu. (ARCH.DESIGN, s.r.o., 2005) Půdy Na území se rozkládají především černozemě. Půdní pokryv je ovlivněn geologickým podložím s dalšími vnějšími vlivy. Půdotvorným substrátem černozemí jsou hlavně spraše, v menší míře slínité sedimenty a místně písčité sedimenty mořského neogénu. Ve svažitých polohách dochází k narušení půdotvorného procesu v důsledku eroze, sprašovitý materiál je totiž snadno erodovatelný. Černozemě se vytvořily v nejteplejší a nejsušší oblasti a to v rovinném a mírně zvlněném reliéfu v nadmořské výšce od 194 m.n.m. do 325 m n.m. Přičemž modelový objekt se nachází v teplé klimatické oblasti T2 (Quitt, 1970) a v nadmořské výšce přibližně 235 m.n.m. (ARCH.DESIGN, s.r.o., 2005) Stavebně historický průzkum JuDr. Hynek Bulín si nechal roku 1924 postavit velkorysou vilu s rozsáhlou zahradou v tehdy prestižní čtvrti brněnských Pisárek. Rozsáhlý pozemek s vinicí, který se nachází mezi ulicemi Květnou a Neumannovou, zakoupil majitel již roku Dům čp: 715 byl dokončen roku Vstupní průčelí třípodlažní vily je orientováno do ulice Květné. Stavbu akcentuje vysoký portikus s podjezdem a balkonem s plastikami od sochaře Václava H. Macha na jižní i severní straně. Dům je obdélníkového půdorysu s jednoramenným kamenným a dvouramenným dřevěným schodištěm. Autorem vily je architekt Vladimír Fischer, k jehož nejznámějším brněnským dílům patří Švédský nájemní dům na Botanické ulici (1910), Cyrilometodějská záložna na Zelném trhu ( ) a kostel sv. Augustina na Kraví hoře ( ). Zjištění autora bylo malým objevem, doposud však zůstává ještě nerozluštěná zoomorfní ikonografie. Ta se objevuje v dekoru schodišťového zábradlí v hale či ve výmalbě klenby v kapli. JUDr. Hynek Bulín ( ), jako přední brněnský advokát, byl významnou osobností zdejšího politického života. Jeho společenské postavení upevnila jeho svatba se Zdenkou Fillovou z Chropyně, která byla sestrou malíře Emila Filly. Manželé žili v domě společně se synem Hynkem. Prostory domu byly rozděleny na obytné a obslužné části. Obytné se nacházejí ve zvýšeném přízemí, kde jsou dva pětipokojové byty, a v patře. Tam má velký byt majitel domu. K balkónu přiléhá jídelna a k ní dva salóny s pokojem pro hosty, letním pokojem, soukromou kaplí a verandou. Ve sníženém přízemí byly lokalizovány prostory obslužné - byty domovníka a zahradníka s provozním zázemím (sklepy, prádelna s žehlírnou, kotelna a garáž). Hynek Bulín byl činný v Sokole, hrál divadlo a publikoval i jako beletrista. Jeho syn prof. JUDr. Hynek Bulín ml. ( ) se věnoval dějinám práva a rané historii polabských a pobaltských Slovanů. Byl také vynikajícím pianistou a přítelem Rudolfa Firkušného. (Sedlák, 2007) 38

40 JuDr. Hynek Bulín se už od mládí zapojoval do kulturního, vědeckého i politického života Československa, často se konaly setkání přímo u něj ve vile. Věhlasné byly taktéž pravidelné domácí koncerty smyčcového kvarteta, ve kterém mladý Hynek jako zdatný pianista často vystupoval. Roku 1967 svou vilu včetně rozsáhlého parku věnoval Akademii věd, jež se zasloužila o stavební úpravy Dodnes je jejím majitelem Ústav biologie obratlovců AV ČR. (Sedlák, 2007) Rozbor původní kompozice zahrady Podklad pro vybudování zahrady od Josefa Kumpána, který je jejím autorem, je hlavním zdrojem informací o původní zahradní kompozici. Plán z roku 1924 (Kumpán, 1924; obr. 35) dokládá podobu vilové zahrady, jež je charakteristickým příkladem zahradní tvorby období první republiky. Velkoryse pojatou vilu obklopovala zahrada ze všech stran. Byla rozdělená na část vstupní, soukromou obytnou, krajinářskou a užitkovou. Náplní vstupní části byla funkce reprezentativní a společenská, soukromá i krajinářská část byla navržena pro relaxaci a užitková pro funkci hospodářskou. Zmínku o původní zahradě uvádí Jan Sedlák (2007) v publikaci Slavné vily Jihomoravského kraje: Kolem domu byla založena velká zahrada s ozdobným bazénem a trávníkovými plochami s pruhy květin před hlavním průčelím. K západnímu průčelí přiléhala dřevěná krytá pergola, která ohraničovala plochu pro antickou skulpturu. Reprezentativní vstupní prostor byl pravidelný a osovitý. Osa vycházela z budovy, přes reprezentativní vstupní schodiště umocněné výsadbou po jeho bocích, přes několik schodišťových stupňů, bazén, travnatou plochu až ke konci pozemku. Osa byla vedena takovým způsobem, aby byl pohled kolemjdoucího směřován na vilu. Jako ústřední prvek působil dekorativní bazén s lekníny. Jeho působnost dotvářela obruba čtvercového tvaru. Vnitřní byla tvořena živým plotem z Buxusu, vnější z Taxusu a navíc prostor doplňovaly tvarované Buxusy po jeho bocích, jako charakteristické prvky období první republiky. Podle plánu měly být na jižních rozích pravidelného parteru vysazeny vysokokmeny Prunus triloba, jejich výsadba však není doložená. Na příčné ose u bazénu se nacházely dvě odpočinkové lavice. Pravidelná kompozice byla navržena takovým způsobem, aby svažitá plocha a schodišťové stupně vyrovnávaly převýšení terénu směrem k budově. Okolo geometrického parteru byla navržena pravidelná cestní síť. Po bocích této části se nacházela stromořadí z kulovitých javorů, dále smíšené keřové skupiny a soliterní Tsugy canadensis nebo Juglans. Na východě zahradu od sousedního pozemku oddělovalo stromořadí z pyramidálních topolů. Úzký průchod mezi vstupní reprezentativní částí a soukromou zahradou doplňovala solitera Platanus acerifolia. Tento prostor je taktéž osovitý, jeho charakter zcela odpovídal realizacím soukromých částí zahrad období první republiky. Osa vedla z domu pravidelnou částí s dekorativní studnou směrem na západ. Čtvercový parter byl modelací zahlouben do terénu. Rámovaly ho živé ploty z nízkých růží, které byly pro dané období velmi typické. Po bocích soukromé zahrady se nacházely pergoly porostlé popínavými rostlinami Polygonum Hubertii a pnoucími růžemi - Dorothy Perkins, Irier a Tisícokrásná. Tuto část měly pohledově oddělovat od sousedů a okolních částí zahrady dřeviny Prunus pissardii, Pirus malus, Rhodotypos scandens a Hydrangea Panicul Grandies a stromořadí vysokokmenných dřevin, pro jejich existenci však neexistují žádné doklady. Na severní pergolu navazovala krajinářská část nepravidelných dispozic s romantickou vodní plochou. Významným prvkem západní části byla vyvýšená vyhlídka s besídkou pro posezení, jako specifický prvek tvorby Josefa Kumpána. Působení bílé besídky umocňovaly dřeviny v jejím pozadí. V jižnější části krajinářské zahrady bylo vytvořeno alpinum a paludárium. Vyvýšené alpinum bylo doplněno jehličnatými dřevinami a vodním kanálkem propojeno s paludáriem, které dotvářela výsadba v jeho okolí. Tyto romantické prvky se staly dominantami zahrady. Travnaté plochy doplňovaly soliterní dřeviny a skupiny dřevin po okrajích kompozice. Přes travnatou plochu bylo navrženo několik pohledových propojení, mezi vilou a besídkou nebo mezi vilou a paludáriem. Podle leteckého snímkování z roku 1953 (obr. 36) je zřejmé, že krajinářská část zahrady nebyla zrealizována přesně podle plánu z roku 1924 (Kumpán, 1924), spíše byly použity pouze navržené objekty (např. besídka v severní části), ale půdorysné rozmístění bylo pozměněno. Letecké snímkování (1953) dokládá výsadbu zapojených skupin po okrajích pozemku a rozvolněných skupin dřevin ve středu zahrady. Dominantami původní kompozice se stalo několik soliter červenolistý buk, smuteční bříza, lípa, Liquidendron tulipefera, Acer negundo, Sophora japonica a Quercus palustris. Z jehličnatých druhů kompozici doplňovaly druhy Pseudotsuga douglasii Glauca, Pinus strobus, Picea orientalis nebo Abies Nordmanniana a Pinus cembra. Severní část zahrady byla navržena jako užitková. Nacházelo se zde několik záhonků, pařníky, skleník a ovocné stromy. Prostory sloužily pro pěstování zeleniny, jahod, rybízu a angreštu. Pohledově byla tato část ale oddělena pohledovou clonou z živého plotu. 39

41 40 Obr. 35 Původní návrh zahrady Bulínovy vily z roku 1924 od Josefa Kumpána (Kumpán, 1924)

42 Atmosféra prostoru je také potlačena umístěním parkovacích ploch do vstupního reprezentativního prostoru přímo před vchod do vily. Obr. 36 Letecké snímkování z roku 1953 (kontaminace.cz) Obr. 37 Vstupní reprezentativní část zahrady Bulínovy vily (foto: Kateřina Sapáková) Rozbor současné kompozice zahrady I v současnosti jsou v zahradě zřetelné pozůstatky kompozice Josefa Kumpána. Po necelém století je členění na pravidelnou vstupní, soukromou, krajinářskou a užitkovou část stále zřejmé. K půdorysným změnám oproti původnímu návrhu došlo především v severní části, kde byly krajinářské úpravy částečně pozměněny. Náplní zahrady je i v současnosti funkce reprezentativní a relaxační. Nejvíce se zachovala vstupní reprezentativní část (obr. 37), především vstupní schodiště, schodišťové stupně a dekorativní bazén. Vstupní schodiště je doplňováno dvěma jedinci Ilex aquifolium po jeho stranách, kteří podle jejich stáří pocházejí pravděpodobně ještě z původní kompozice. Dekorativní bazén je i v současnosti v poměrně dobrém stavu, avšak okolní úpravy téměř zanikly. Neexistuje žádná cestní síť, živý plot z Taxusu, žádné bodové tvarované dřeviny ani vysokokmeny. Zachovala se pouze vnitřní obruba z Buxusu sempervirens a soliterní jedinci z Taxusu baccata po bocích schodiště. Původní stromořadí z kulovitých javorů ani soliterní Juglans u jižního oplocení neexistují. Dnes prostor utváří výsadba několika soliterních převážně jehličnatých jedinců - Picea pungens Glauca, Taxus baccata a Syringa vulgaris, kompoziční princip je však zachován. Obdobně dnes již neexistuje stromořadí z pyramidálních topolů na hranici pozemku, které nahradil živý plot z rodu Chamaecyparis lawsoniana. Jedním z pozůstatků kompozice z roku 1924 je vzrostlá solitera Platanus acerifolia, jež je i v současnosti dominantou prostoru. Původní pohledové propojení, především pohled směrem na vilu je narušen výsadbou jedince Tamarix tetrandra. Stav západní soukromé zahrady je poněkud horší (obr. 38), z původní kompozice nám zůstaly jen střípky. Obdobně jako ve vstupní reprezentativní části se zachovaly pouze pozůstatky vodního prvku, který byl dominantou prostoru. Ten je ale nefunkční a celkově ve velmi špatném stavu. Dále se zachovaly části konstrukcí jedné z pergol a stále existuje vhloubená část zahrady. V současnosti je prostor především travnatý. Okolní výsadby živých plotů, cestní síť a celé rosárium zaniklo. Vyskytuje se zde pouze necelistvý živý plot z Hibiscus syriacus a ojedinělá výsadba několika růží. Dále byli v kompozici nevhodně vysazeni jedinci Salix matsudana 'Tortuosa' a Ailanthus altissima. Z původní kompozice se pravděpodobně zachovala částečně zapojená skupina keřů po obvodu zahrady (Rhodotypos scandens, Spiraea vanhouttei), skupina stromů v západním rohu (Taxus baccata, Ulmus laevis a Prunus domestica) a soliterní Magnolia sp., která je dominantou prostoru. Obr. 38 Západní soukromá část zahrady Bulínovy vily (foto: Kateřina Sapáková) 41

43 Obr. 39 Analýza současné kompozice Obr. 40 Provozní a funkční analýza 42

44 Obr. 41 Rozbor typů vegetačních prvků - aktuální a návrhový stav 43

45 U krajinářské části došlo k zásadnímu pozměnění jejího charakteru. Původně několik soliterních dřevin na travnatých plochách se změnilo v rozvolněnou skupinu vzrostlých stromů. Pohledová propojení zanikla. Dochovaná původní vyhlídka s besídkou je dnes viditelná pouze částečně, jelikož pohled na ni zakrývají dřeviny v popředí. Stále se ale z ní nabízí výhled do okolní krajiny. Původní dřevěná besídka se nachází ve velmi dobrém stavu, jen její zbarvení je dnes tmavě hnědé. U západní hranice chybí zapojená dřevinná clona, která se zde dříve nacházela (letecké snímkování, 1953), a výhled do okolí mění atmosféru místa. Cestní síť v zahradě byla částečně pozměněna. Některé úseky se zachovaly, některé vznikly nově a jiné zanikly. Provozní analýza dokládá využití jednotlivých částí cestní sítě (obr. 40). Materiálem je v současnosti k období první republiky neadekvátní násyp oblázků. Částečně dochované alpinum uvnitř krajinářské části je propojené s paludáriem, které také stále existuje. Tyto objekty jsou i v současnosti ústředními prvky krajinářské části (obr. 42). Výběr cenných původních jedinců dřevin podle evidenčního listu nemovité kulturní památky uvádí tab. 2. Kompozice krajinářské části je doplněna sedacími prvky a osvětlením různorodé a neadekvátní formy Vyhodnocení dendrologického potenciálu a historické hodnoty dřevin Přímo v práci uvádím stručné zhodnocení dřevinných vegetačních prvků (tab. 3), podrobné údaje jsou uvedeny v Příloze č. 2. Byla zde použita zjednodušená metodika hodnocení dendrologického potenciálu (Šimek, 2008). Celkový dendrologický potenciál Sadovnická hodnota Věkové stádium Vyhodnocení dendrologického potenciálu počet vysoký DP bez rozhodujícího vlivu na aktuální kompozici 62 vysoký DP, přímý vliv na aktuální kompozici 20 nízký DP, nedostatky v pěstební péči 6 nízký DP, aktuální rozpad kompozice 13 Tab. 3 Vyhodnocení dendrologického potenciálu dřevin Obr. 42 Severní krajinářská část zahrady Bulínovy vily (foto: Kateřina Sapáková) Užitková část dnes neplní zcela svoji funkci. Záhony se přestaly užívat, z pařenišť zůstaly už pouze zbytky, jen skleník je stále funkční. Nenachází se však ve zcela dobrém stavu. Cenné původní dřeviny podle evidenčního listu nemovité kulturní památky č 7054 Pseudotsuga douglasii Argenthea Acer platanoides Schwedleri Juniperus virginalis tripartita Acer negundo Variegatum Ilex aquifolium Cotoneaster horizontalis Ginkgo biloba Liliodendron tulipifera Magnolia sp. Paeonia fruticosa Picea pungens Argenthea Pinus cembra Picea orientalis Pinus strobus Platanus acerifolia Prunus padus Laburnum anagyroides Rhododendron sp. Rhodotypos kerrioides Sorbus aria Viburnum fragrans Viburnum utile Taxus baccata Tsuga canadense Tab. 2 Cenné původní dřeviny (Novák, 1992) Z porovnání zastoupení jednotlivých taxonů vyplývá, že se v objektu zahrady Bulínovy vily nenacházejí druhy výrazněji zastoupené než ostatní. I zastoupení jehličnatých a listnatých druhů je poměrně vyrovnané. Z tabulek hodnocení věkových stádií ve zvoleném objektu plyne největší procentuelní podíl 3. věkového stádia, tzn. dospívající jedinci s typickými znaky pro daný taxon, kteří se na utváření kompozice zasluhují nejvíce. Významné procento ale zaujímají také jedinci 2. a 4. věkového stádia. Při znázornění sadovnických hodnot vegetačních prvků výrazně převažuje sadovnická hodnota 3. průměrně hodnotný strom, u kterého je předpokládaná střední až dlouhodobá existence. Výrazný podíl mají také jedinci s 2. sadovnickou hodnotou nadprůměrně hodnotný strom a 4. sadovnickou hodnotou podprůměrně hodnotný strom. Ostatní sadovnické hodnoty jsou zastoupeny pouze minimálně. Z vyhodnocení těchto charakteristik vegetačních prvků ve zvoleném území vyplývá celkový dendrologický potenciál. Nejdůležitější je hodnocení věkového stádia se sadovnickou hodnotou. V objektu převažují jedinci s vysokým dendrologickým potenciálem. Největší podíl tvoří mladí 44

46 jedinci s vysokou sadovnickou hodnotou, kteří na aktuální kompozici nemají vliv. Významnou částí jsou však jedinci s vysokým dendrologickým potenciálem a přímým vlivem na současnou kompozici, jež v současnosti tvoří základ zahrady. Problém ale způsobují dospělé dřeviny s nízkou sadovnickou hodnotou, díky nimž by mohlo dojít k rozpadu kompozice dříve než jejich roli zastoupí mladí perspektivní jedinci s vysokým dendrologickým potenciálem. Mladé dřeviny s nízkým potenciálem se objevují pouze výjimečně. Z posuzování původnosti dřevin vyplynulo, že se v zahradě vyskytuje významná část vzrostlých jedinců ve vysokém věkovém stádiu, kteří pocházejí z původní kompozice určitě nebo alespoň pravděpodobně. Největší podíl však mají mladé dřeviny, které jsou určitě nepůvodní. Co se týče historické hodnoty, tak převážná většina jedinců má hodnotu kladnou, ať už jsou to původní dřeviny nebo nově vysazení jedinci vhodně kompozičně umístění. Dřevin s historickou hodnotou zápornou je v zahradě naprosté minimum Zhodnocení celkové péče o objekt V současnosti Bulínovu vilu a přilehlou zahradu vlastní Ústav biologie obratlovců AV ČR. Zahrada slouží této instituci jako reprezentativní a odpočinkový prostor. Obdobně jako při jejím vzniku je veřejnosti nepřístupná. Původní kompozice je částečně dochovaná jak původním půdorysným řešením, tak cennou dendrologickou skladbou porostů. Momentálně zahrada spadá pod ochranu památkové péče dle evidenčního listu nemovité kulturní památky č Aktuální stav zahradní kompozice není optimální, ale při adekvátní odborné péči a údržbě, vzhledem k prvkům s vysokou uměleckou a historickou hodnotou a cenným dřevinným jedincům, má zahrada vysoký potenciál do budoucna, i díky péči vlastního zahradníka Památkový záměr Stanovení památkového záměru navazuje na důkladné zhodnocení historické a současné kompozice. Předmětem památkové ochrany je zachování významného objektu zahrady Bulínovy vily z období první republiky adekvátními úpravami. Památkový záměr se týká především kompoziční podoby zahrady a definuje, které stavební, umělecké a přírodní prvky je nutné chránit. Dále se podrobněji zabývá i jednotlivými objekty, jejich původností a případnou ochranou. Zahrada Bulínovy vily je dokladem tvorby Josefa Kumpána a současně typickým příkladem pravidelného typu zahrad období první republiky. Výraznou hodnotu pro zahradu má množství dochovaných původních dřevin, které utvářejí současnou kompozici, jako např. Platanus acerifolia, Acer platanoides, Pseudotsuga douglasii 'Glauca' nebo Pinus strobus. Je důležité je zachovat a ochraňovat, dokud to jen bude na základě bezpečnostních parametrů možné. Velmi hodnotná je také částečně dochovaná pravidelná kompozice ve vstupní a soukromé části zahrady. Ceněny jsou i stavební objekty, jež se významně podílejí na utváření atmosféry Kumpánovy tvorby a kompozice z období první republiky. Besídka, pergola, ale také alpinum a paludárium jsou cennými hodnotami objektu a měly by být zachovány. Velmi významné jsou také vodní prvky, pergoly a rosárium v soukromé části zahrady, jež v průběhu jejího vývoje téměř zanikly. Tyto objekty jsou pro kompozici Josefa Kumpána natolik hodnotné a specifické, že by měly být opět obnoveny. Dřeviny Hmoty dřevin budou upravovány podle původních kompozičních záměrů. Podkladem pro posouzení dřevinných prvků bude vyhodnocení dendrologického potenciálu (Příloha č. 2). Prvotní zásahy budou spočívat v odstranění náletových a nevhodných jedinců a zabezpečení původních vzrostlých dřevin. Důležité je jejich zachování a následná ochrana. Velké množství dochovaných dřevinných prvků z původní kompozice je totiž významnou hodnotou zahrady Bulínovy vily. Dalším krokem bude dosadba chybějících dřevin. Ta musí respektovat původní sortiment a kompoziční záměry. Je žádoucí dodržovat původní strukturu rozvržení výsadeb. Trávníky Travnaté plochy je nutné udržovat kosením. Plochy budou řešeny ve 2 stupních údržby, parterový a parkový trávník. Trávníky reprezentativní a soukromé části zahrady budou mít charakter parterového typu. Ten se kosí x během sezóny. Trávníky v krajinářských partiích budou mít povahu parkovou, jež je potřebné kosit 4 6 x za sezónu. Zpevněné plochy Ve vstupní a soukromé části zahrady bude zachován stávající stav příjezdové komunikace a cestních sítí. Odstraněny ale budou parkovací plochy před jižním průčelím vily a v části soukromé zahrady, jejichž lokalizace v reprezentativních prostorech je zcela nevhodná. U krajinářské části bude cestní síť částečně obnovována podle původních záměrů z plánu zahrady z roku

47 (Kumpán, 1924). Cesty dostanou nový mlatový povrch, který více odpovídá charakteru zahrad z období první republiky. Drobné stavby Současně bude probíhat i obnova původních technických prvků jako je pergola v soukromé části zahrady a besídka v krajinářské části. Vzhledem k tomu, že neexistují téměř žádné podklady sdělující jejich přesnou podobu, objekty budou obnoveny podle obdobných prvků Kumpánovy tvorby Návrh obnovy Návrh zahrady Bulínovy vily bude spočívat v obnovení původních kompozičních záměrů podle plánů Josefa Kumpána z roku 1924 (Kumpán, 1924) s přihlédnutím k současnému využití objektu. Cílem je navrácení atmosféry, která byla vytvořena za období první republiky, z tohoto důvodu je volen i způsob grafického vyobrazení. Zahrada bude mít i nadále funkci reprezentativní, relaxační, příležitostně náplň společenskou. Návrh bude vycházet z vyhodnocení dendrologického potenciálu, historické hodnoty a rozboru typů vegetačních prvků (obr. 41). Vodní prvky Vodní prvky v objektu je potřebné opět zprovoznit vzhledem k jejich významu pro kompozici. Betonový bazén a fontána vyžadují technickou kontrolu a opravu. Obdobně je potřebné přistupovat i u paludária v krajinářských partiích. Mobiliář Zahrada bude vybavena novým mobiliářem, který bude nahrazovat stávající zcela nevhodné sedací prvky. Vstupní část bude ponechána pouze pohledové reprezentativní funkci, mobiliář zde nebude. V soukromé části a krajinářských partiích bude mobiliář volně rozmístěn podél cest a v okolí významných objektů, jako je zahradní besídka. Bude se jednat o dřevěné lavice odpovídající charakteru Kumpánovy prvorepublikové tvorby. Osvětlení Ve vstupní reprezentativní části je zahrada vybavena osvětlením, které má adekvátní podobu pro tento typ objektu. Osvětlení v krajinářské části by mělo mít vhodnější formu. Režim užívání Důležité je brát v potaz i současné využití zahrady. Bulínova vila jako sídlo Ústavu biologie a obratlovců nijak nekoliduje s původním rozvržením a funkční náplní zahrady, z čehož vyplývá i zachování členění zahrady. Vstupní část zůstane reprezentační, ostatní části budou mít funkci především relaxační, příležitostně doplněnou o funkci společenskou. Obr. 43 Axonometrické vyobrazení návrhu objektu Bulínovy vily v Brně 46

48 47 Obr. 44 Situace - 1. etapa obnovy zahrady Bulínovy vily

49 Cílem návrhu obnovy je zachovat pravidelnou kompozici vstupní části, otevřít ji pro pohled na vilu a obnovit osu vedoucí z domu přes dekorativní bazén. Proto je nutné odstranit Tamarix tetrandra vysazený v místě osy. Tu by měl naopak i nadále podporovat živý plot z Buxusu sempervirens po stranách bazénu, který je charakteristickým vegetačním prvkem období první republiky. Vzhledem k tomu, že tato část je koncipovaná především pro pohledovou a reprezentativní funkci, následuje obnova travního koberce do podoby parterového trávníku, rekonstrukce reprezentativního bazénu, schodiště a dosadba dřevinných prvků podle původních kompozičních záměrů soliterní Juglans regia v jihozápadním rohu zahrady. Jedinec Platanus acerifolia jako dochovaná původní dominanta prostoru bude zachován spolu s dalšími soliterami na parteru. Stejně tak tomu bude i s izolační clonou při západní hranici pozemku (Corylus avellana), také by měla být do budoucna zachována. Původní cestní síť obnovována nebude, jelikož záměr, ke kterému byla navržena, dnes již není aktuální. Návrh počítá také s očištěním zahradních úprav od nevhodných zásahů v průběhu jejího vývoje, např. zrušení nesprávně lokalizovaného parkoviště v reprezentativním prostoru objektu. (obr. 45) Soukromá zahrada (obr. 46) je v současnosti nejméně dochovaná část. Zůstalo zde pouze několik původních dřevin, které potřebují ochranu a následnou péči, např. Magnolia sp. u západního průčelí vily, která je v současnosti dominantou prostoru. Rekonstrukcí a obnovením funkčnosti částečně dochované fontány se znovu stane jejím ústředním prvkem. Její podoba bude vycházet z příčného řezu západní částí zahrady (Kumpán, 1924), případně z referenčních příkladů tvorby Josefa Kumpána. Současně obnovení pergol podle původních plánů a referenčních příkladů spolu s dosadbou popínavých rostlin významně přiblíží původní charakter kompozice období první republiky. Neexistují k nim žádné plány, jejich vzhled popisuje pouze příčný řez západní částí zahrady (Kumpán, 1924). Charakter navržené dřevěné pergoly popisuje obr. 51. Obnova rozária podle původních plánů zahrady Bulínovy vily by měla podpořit působení pravidelného čtvercového půdorysu. Nevhodně lokalizované dřeviny budou odstraněny (Salix tortuosa makoyana a Ailanthus altissima) a výsadby po okrajích doplněny, aby mohly vzniknout zapojené skupiny dřevin pro odclonění prostoru od okolí (Rhodotypos scandens, Spiraea vanhouttei). Skupina dřevin v jihozápadním rohu soukromé zahrady (Taxus baccata, Ulmus laevis a Prunus domestica) by měla být zachována i nadále. Doplněním mobiliáře bude podpořena relaxační a společenská funkce této části zahrady. Obr. 45 Vyobrazení návrhu vstupní reprezentativní části zahrady Bulínovy (1) 48

50 Obr. 46 Vyobrazení návrhu soukromé části zahrady Bulínovy vily (2) 49

51 Základem krajinářských úprav je množství dochovaných původních dřevinných prvků, které musí být zachovány a měly by podléhat následné pravidelné péči (např. Acer platanoides, Pseudotsuga douglasii 'Glauca', Pinus strobus a další). V krajinářských partiích je důležité vyčištění průhledů a obnovení pohledových vazeb mezi vilou a besídkou a mezi vilou a paludáriem. Zvolené dřeviny by tak měly být odstraněny, případně po dožití znovu nevysazeny. Návrh počítá také se zachováním významných prvků a jejich případnou obnovou besídka, alpinum a paludárium. Obnova vyhlídky a besídky do původní podoby je další částí návrhu, kdy bude řešen technický stav objektu a besídka natřena do původní barevnosti bílé. Specifickou podobu tohoto charakteristického Kumpánova prvku dokládají i referenční příklady, např. besídka v zahradě vily Čerych. Pro podpoření atmosféry by měla být obnovena izolační clona při západní hranici zahrady a pohledově skryty nové provozní stavby. Návrh cestní sítě vychází z původní kompozice s přihlédnutím k současnému využití na základě provozní analýzy. Relaxační a odpočinková funkce by měla být zachována, obnovou jednotlivých částí a doplněním mobiliáře podpořena a zahrada tím ještě více zobytněna (obr. 47,48 a 49). Podoba navržených laviček odpovídá prvorepublikové tvorbě Josefa Kumpána, tudíž budou dřevěné a natřené na bílo (obr. 50). Obr. 48 Vyobrazení návrhu krajinářské části zahrady Bulínovy vily besídka (4) Obr. 49 Vyobrazení návrhu krajinářské části zahrady Bulínovy vily paludárium (5) Obr. 47 Vyobrazení návrhu krajinářské části zahrady Bulínovy vily alpinum (3) 50