Ochrana před hlukem a vibracemi z pohledu práva

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Barbora Dolejší Ochrana před hlukem a vibracemi z pohledu práva Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Michal Sobotka, Ph.D. Katedra: Katedra práva životního prostředí Datum vypracování práce:

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem v ní vyznačila všechny prameny, z nichž jsem čerpala, způsobem ve vědecké práci obvyklým. V Českých Budějovicích dne Barbora Dolejší 2

3 Poděkování Děkuji panu JUDr. Michalu Sobotkovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování. V Českých Budějovicích dne Barbora Dolejší 3

4 OBSAH ÚVOD DEFINICE POJMŮ HLUK A VIBRACE A JEJICH POJETÍ V RÁMCI OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ HLUK VIBRACE HLUK A VIBRACE V ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA OCHRANY PŘED HLUKEM A VIBRACEMI A JEJÍ POČÁTKY POČÁTKY PRÁVNÍ ÚPRAVY OCHRANY PŘED HLUKEM A VIBRACEMI POČÁTKY KOMUNITÁRNÍ ÚPRAVY OCHRANY PŘED HLUKEM A JEJÍ SOUČASNÝ STAV POČÁTKY VNITROSTÁTNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY A JEJÍ SOUČASNÝ STAV HLUKOVÉ IMISE, HLUKOVÉ EMISE A VIBRACE HLUKOVÉ IMISE Maximální přípustné hlukové limity Chráněný vnitřní prostor Chráněný venkovní prostor staveb a chráněný venkovní prostor HLUKOVÉ EMISE VIBRACE Hygienické limity vibrací ZPŮSOB MĚŘENÍ HLUKU A VIBRACÍ, SUBJEKTY OPRÁVNĚNÉ K MĚŘENÍ POVOLENÍ NADLIMITNÍHO ZDROJE HLUKU A VIBRACÍ SPRÁVNÍ ORGÁNY OCHRANY VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ HLUK Z POZEMNÍCH KOMUNIKACÍ, LETECKÉ DOPRAVY, Z VEŘEJNÉ PRODUKCE HUDBY A Z PROVOZOVEN SLUŽEB HLUK Z POZEMNÍCH KOMUNIKACÍ Podmínky pro stávající pozemní komunikace Podmínky pro povolení výstavby nové pozemní komunikace Odpovědnost za hluk z pozemních komunikací Stará hluková zátěž HLUK Z LETECKÉ DOPRAVY Podmínky stanovené pro výstavbu nového letiště Podmínky provozu letišť z hlediska hlukové zátěže HLUK Z VEŘEJNÝCH PRODUKCÍ HUDBY A Z PROVOZOVEN SLUŽEB VÝZNAMNÉ VEŘEJNOPRÁVNÍ NÁSTROJE OCHRANY PŘED HLUKEM A VIBRACEMI ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ JAKO NÁSTROJ PRÁVNÍ OCHRANY PŘED HLUKEM A VIBRACEMI STAVEBNÍ POVOLENÍ A STAVEBNÍ OHLÁŠENÍ OBECNĚ ZÁVAZNÉ VYHLÁŠKY ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ STRATEGICKÉ HLUKOVÉ MAPY A AKČNÍ PLÁNY Strategické hlukové mapy Akční plány SOUKROMOPRÁVNÍ NÁSTROJE OCHRANY PŘED HLUKEM A VIBRACEMI SOUSEDSKÁ ŽALOBA ŽALOBA NA OCHRANU OSOBNOSTI ŽALOBA NA NÁHRADU ŠKODY PREVENČNÍ ŽALOBA ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ABSTRACT

5 Úvod Hluk a vibrace jsou škodliviny, se kterými se majorita současné lidské populace setkává téměř každý den a takřka kdekoliv. Lze je označit za fenomén především posledních desetiletí, přičemž je prokázáno, že se jejich množství v životním prostředí neustále zvyšuje, což mimo jiné souvisí s nárůstem nových technologií, nástrojů či přístrojů ve společnosti. V současnosti může už jen málokdo konstatovat, že nikdy nepociťoval vystavení nadměrné hlukové zátěži či vibracím. Vystavení osob nadměrné zátěži hluku nebo vibrací má mimo jiné za následek nárůst právních sporů mezi osobami obtěžovanými hlukem či vibracemi na jedné straně, a osobami produkujícími hluk nebo vibrace v důsledku své činnosti na straně druhé. V takovýchto sporech se pak střetávají práva na ochranu zdraví či životního prostředí s právem na podnikání či snahou o hospodářský pokrok a vývoj společnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že z důvodu konkurence těchto chráněných zájmů je třeba nabídnout právním řádem takové právní nástroje, aby na jejich základě bylo dosaženo vyvážené ochrany všech dotčených a navzájem si konkurujících práv. I z toho důvodu představuje právní úprava ochrany před hlukem a vibracemi významnou část právního řádu České republiky. V této diplomové práci bych se ráda zabývala současným stavem právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi, a to včetně vývoje, který jí předcházel, tak aby bylo možno zhodnotit, zda současná právní úprava problematiky ochrany před hlukem a vibracemi umožňuje chránit všechna s touto oblastí spojená a dotčená práva. 5

6 1. Definice pojmů hluk a vibrace a jejich pojetí v rámci ochrany životního prostředí 1.1. Hluk Hluk je škodlivina negativně ovlivňující životní prostředí. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v ustanovení 30 odst. 2 hluk definuje jako zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Jiná definice hluku, než je výše zmíněná, by mohla znít tak, že hluk je nežádoucí, rušivý nebo pro člověka škodlivý akustický signál (zvuk), přičemž zvuk lze definovat jako mechanické kmitání pružného prostředí ve frekvenčním rozsahu 20 až kmitů za sekundu, které se šíří konečnou rychlostí určitým prostředím. 1 Zjednodušeně může být zvuk zobrazen jako vlna, postupující od zdroje do okolí. Tato akustická vlna se ve vzduchu pohybuje rychlostí cca 340 m/s, ve vodě je pak její rychlost vyšší, a to 1500 m/s. Akustické vlny, které je člověk schopen slyšet jako zvuk, se pohybují ve frekvenci v rozsahu přibližně Hz, přičemž neslyšitelný zvuk o frekvenci nižší než 16 Hz se označuje jako infrazvuk a neslyšitelný zvuk o frekvenci vyšší jak Hz jako ultrazvuk. Zvuk se může šířit jak v plynech, tak v kapalinách a v pevných látkách, a to ve formě již zmíněného akustického vlnění. Jediné prostředí, ve kterém se zvuk nešíří, je vakuum. Základem, který určuje účinek zvuku, resp. hluku na člověka je jeho intenzita, udávaná v decibelech (db), která se dá vyjádřit také jako velikost kolísání tlaku vzduchu způsobeného šířením zvukové vlny. 2 Pro představu, 0 db lze považovat za práh slyšitelnosti, tikot hodin odpovídá asi 30dB, šepot z 10 centimetrů asi 50 db. Při 130 db se projevují bolestivé účinky hluku na sluchový orgán, přičemž k protržení bubínku dochází cca při 160 db. Například hladina cca 190 db odpovídá vzletu tryskového letadla. V současnosti se v technické literatuře uvádí, že hlučnost v našem životním prostředí se zvyšuje v průměru o cca 1 db za rok, což je nárůst enormní. 3 Zatímco fyzikálně lze zvuk, resp. hluk, definovat přesně, definice toho, jak jej vnímá člověk, je velmi obtížná. Snášenlivost k hluku je velmi individuální, každý jedinec má jinou toleranci k rušivému účinku hluku, přesto u zhruba 60 80% populace platí závislost míry 1 Nový, R., Hluk a chvění, Vydavatelství ČVUT, Praha 2000, str Viz cit. sub 1, str Viz cit. sub 1, str. 15 6

7 obtěžování na velikosti hlukové zátěže. 4 Zbytek populace lze považovat za osoby jednak velice tolerantní k nadměrnému hluku (například osoby se sníženou schopností slyšet) nebo za osoby přecitlivělé na hluk a jiné zvukové signály. V minulosti již bylo vypracováno mnoho studií dokazujících, že hluk je jedním z nejvýznamnějších zdrojů obtěžování lidského života a často také bezprostředním rizikem pro lidské zdraví. Je prokázáno, že nadměrný hluk negativně ovlivňuje kardiovaskulární a imunitní systém, poškozuje sluchové orgány, snižuje obecnou odolnost vůči zátěži, ale taktéž ovlivňuje pracovní výkon a způsobuje rozmrzelost či zhoršuje komunikaci mezi lidmi. 5 Přesto však po dlouhou dobu zůstávala problematika hluku mimo hlavní zájmy ochrany životního prostředí, a to dle mého názoru především z toho důvodu, že na rozdíl od jiných škodlivin se působení hluku neprojevuje většinou žádnou bolestí ani jinou okamžitou poruchou sluchu. Nejčastější reakce na hlukovou zátěž bývá pocit obtěžování hlukem tedy pocit psychologický. Hluk v tomto případě pak způsobuje mnoho negativních emočních stavů, mezi něž patří pocity rozmrzelosti, nespokojenosti a špatné nálady, deprese či pocity vyčerpání. Dalším faktorem ovlivňujícím nebezpečnost hluku pro člověka je také to, že lidský organismus nedisponuje žádnými obrannými funkcemi, které by účinky hluku mohly eliminovat. Při ostrém světle může člověk zavřít oči, uši bohužel zavřít žádným návratným způsobem nelze Vibrace Za vibrace se v technické literatuře považuje pohyb pružného tělesa nebo prostředí, jehož jednotlivé body kmitají kolem své rovnovážné polohy. 6 Definice vibrací, kterou obsahuje zákon o ochraně veřejného zdraví v 30 odst. 2, se zabývá především škodlivým účinkem vibrací na člověka, jelikož vibrace definuje následovně: Vibracemi se rozumí vibrace přenášené pevnými tělesy na lidské tělo, které mohou být škodlivé pro zdraví a jejichž hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Vibrace se nešíří, na rozdíl od hluku, vzduchem, ale především prostřednictvím pevných konstrukcí. Zdroje vibrací můžeme dle typu signálu rozdělit na stacionární a 4 Liberko, M. Hluk v prostředí. Praha : Ministerstvo životního prostředí, 2004, str. 7 5 Viz cit. sub 4, str. 7 6 Smetana, C. a kol. Hluk a vibrace. 1. vydání. Praha : Sdělovací technika, 1998, str. 45 7

8 nestacionární. Stacionární lze pak dále dělit na deterministické (periodické) a náhodné. 7 Za stacionární deterministický signál můžeme považovat například vibrace pocházející z průmyslové výroby, ze strojů, které tyto vibrace produkují. Stacionární náhodný signál může být občasný průjezd vlaku kolem lidského obydlí, přičemž tento průjezd se v určitých časových intervalech opakuje. Právě tyto dva typy jsou významné pro ochranu člověka před nepříznivými účinky vibrací. Třetí typ nestacionární signál většinou z hlediska ochrany před vibracemi nezkoumáme, patří sem totiž náhodné signály způsobující vibrace, mezi něž můžeme řadit zemětřesení nebo vibrace způsobené sousedem zatloukajícím obrázek do zdi. Nárůst vibrací, stejně jako hluku, úzce souvisí s nárůstem průmyslové výroby, stále náročnějších strojů a zařízení. Vibrace však nejsou tak častou škodlivinou jako hluk a většinou se s nimi setkáváme právě v souvislosti s nadměrným hlukem. Ale i vibrace vyvolávají v lidském organismu negativní reakce a lze říci, že se podílejí na vzniku stejných onemocnění jako hluk. V kombinaci s hlukem se pak ještě zvýrazňuje jejich negativní působení Hluk a vibrace v životním prostředí Z výše uvedeného vyplývá, že právní předpisy České republiky hluk a vibrace upravují především v souvislosti s ochranou lidského zdraví, a naopak dopady hluku a vibrací na životní prostředí (vyjma ochrany člověka) nejsou z hlediska právní ochrany před hlukem a vibracemi legislativou posuzovány ve srovnatelně obsáhlé míře, jako je tomu u právní úpravy ochrany lidského zdraví ohroženého nadměrnou expozicí hluku či vibrací. Právní ochranu životního prostředí však dle mého názoru nelze zcela oddělit od právní úpravy ochrany lidského zdraví, jelikož lidské zdraví je odvislé od stavu životního prostředí. Lze konstatovat, že kvalita životního prostředí může výrazně ovlivňovat kvalitu lidského zdraví. 8 Právo životního prostředí lze označit v této souvislosti za soubor norem, které bezprostředně nebo zprostředkovaně slouží k ochraně zdraví člověka. 9 Z toho vyplývá, že ač je v současnosti v rámci ochrany před hlukem a vibracemi kladen právní úpravou důraz na ochranu lidského zdraví, nelze opominout jeho úzkou provázanost s životním prostředím jako celkem, jehož stav dle mého názoru lidské zdraví výrazně ovlivňuje. 7 Smetana, C. a kol. Hluk a vibrace. 1. vydání. Praha : Sdělovací technika, 1998, str Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, str Viz cit. sub 8, str

9 Ač by se tedy na první pohled mohlo zdát, že právní úprava ochrany před hlukem a vibracemi se zabývá pouze ochranou lidského zdraví, není tomu dle mého názoru tak. Právní úprava pouze reflektuje úzkou provázanost právní úpravy lidského zdraví s právní úpravou ochrany životního prostředí jako celku, které spolu velmi úzce souvisí. 9

10 2. Současná právní úprava ochrany před hlukem a vibracemi a její počátky 2.1. Počátky právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi Problémy s hlukem znali lidé jistě již od počátku věků. Na velmi vyspělé úrovni začali mít lidé znalosti o zvucích (a s tím souvisejícím hlukem) již v době antické, což dodnes dokládají vynikající akustické vlastnosti řady dochovaných antických divadel. Avšak o rozsáhlejším obtěžování hlukem a vibracemi lze ve zvýšené míře hovořit až od 19. století, a to v souvislosti s nástupem průmyslové revoluce. Přibližně ve stejné době se začínala rozvíjet akustika, vědní obor, zabývající se komplexně zvukem od jeho vzniku, přenosu prostorem až po jeho vnímání lidskými smysly. 10 Tehdy ještě tato věda nezkoumala hluk, ale spíše zvuky vydávané hudebními nástroji, které jsou většině lidí příjemné. Až později se vědci začali také zabývat nepříjemným zvukem tedy hlukem. V souvislosti s tím, jak přibýval počet přístrojů, které člověku v mnohém usnadňovaly práci, jako byl vynález automobilu, lodě poháněné motorem, vlaku, ale taktéž s příchodem automatizovaných výrobních linek, tím přímo úměrně narůstalo množství hluku a vibrací v životním prostředí a potřeba nastalou situaci řešit. Brzy se také objevovaly první snahy o právní ochranu před vzrůstajícím hlukem a vibracemi, a to především na vnitrostátní úrovni. Na mezinárodní úrovni byla, a dodnes je, tato otázka řešena poněkud skromně, a to také z toho důvodu, že hluk a vibrace lze řadit spíše mezi lokální, než mezi globální problémy. Pro doložení skromných počátků právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi na počátku 20. století bych ráda zmínila ustanovení článku 1 obsažené v Mezinárodní smlouvě ze dne 11. října 1909 o jízdě automobily nazvané Podmínky pro připuštění automobilů k jízdě na veřejných cestách, které však, na rozdíl od pozdějších předpisů upravujících tuto problematiku, nezabývá ochranou člověka před nadměrným hlukem, nýbrž jeho cílem je ochrana zvířat, a to výslovně zvířat jízdních a tažných. 11 Důvodem takovéto úpravy je dle Mezinárodní smlouva o jízdě automobily publikovaná pod č. 505/1921 Sb. V Článku 1 této smlouvy je mimo jiné stanoveno: Aby automobil připuštěn byl v mezinárodním styku k jízdě na veřejných cestách, musí se podrobiti zkoušce u příslušného úřadu nebo u spolku ustanoveného tímto úřadem, který rozhodne o jeho způsobilosti k jízdě, nebo musí se úplně shodovat s typem již takto schváleným. Zkouška musí se týkati zejména těchto bodů: 1. Zařízení automobilu musí býti spolehlivé a musí býti provedeno tak, aby zamezilo, pokud jest možno, každé nebezpečí ohně nebo výbuchu, nesmí plašiti svým hlukem zvířata jízdná neb tažná, nesmí způsobovati žádné jiné nebezpečí pro silniční vozbu a obtěžovati dýmem nebo parou příliš mimojdoucí. 10

11 mého názoru tehdy ještě převažující doprava nikoli automobilová, nýbrž taková, která byla odkázaná na zvířecí sílu. A právě z tohoto důvodu bylo třeba eliminovat dopad hluku na zvířata, jelikož hlukem vyplašené zvíře mohlo být pro provoz na pozemních komunikacích velmi nebezpečné Počátky komunitární úpravy ochrany před hlukem a její současný stav Pokud přihlédnu k počátkům právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi na komunitární úrovni, lze hovořit o široké škále sekundární legislativy týkající se této problematiky, přičemž důležitým mezníkem v komunitární ochraně před hlukem a vibracemi se stalo zařazení tohoto problému do Druhého a Čtvrtého akčního programu. 12 Druhý akční program ochrany životního prostředí byl přijat roku 1977 na období let 1977 až 1981, Čtvrtý akční program ochrany životního prostředí vznikl v Evropském roce životního prostředí, kterým byl rok 1987, a to pro léta 1987 až 1992, avšak ani jeden z obou zmíněných programů neposkytl komplexní právní řešení problematiky před hlukem a vibracemi. 13 Zásadním dokumentem z hlediska ochrany před negativními účinky hluku na lidské zdraví je tzv. Zelená kniha o budoucí politice v ochraně proti hluku Evropské komise z roku 1996, která uvádí, že kolem 20% populace Evropské Unie (přibližně 80 milionů lidí) je obtěžováno nadměrným hlukem. 14 V Zelené knize je stanoveno, že hluk je jedním ze základních lokálních problémů. Současně stanovila nutnost tento problém účinně řešit. Ze Zelené knihy a dále z doporučených hodnot Světové zdravotnické organizace vychází současná právní úprava hygienických limitů hluku a vibrací pro komunální prostředí. Na počátku právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi v rámci Evropských společenství byla snaha vytvořit jednotné hlukové limity v rámci Společenství, přičemž hlavní pozornost se v rámci legislativního procesu obrátila především na stanovení jednotných hlukových limitů pro výrobky či zařízení, které byly určené pro vnitřní trh Společenství, z těchto pak především na dopravní prostředky a zařízení používaná ve venkovním prostoru. 15 Středem pozornosti legislativního procesu tedy byly hlukové emise. Na rozdíl od hlukových emisí byla problematika hlukových imisí v rámci komunitárního práva velmi dlouhou dobu poněkud opomíjena. Za průlom v oblasti právní 12 Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, str Viz cit. sub Viz cit. sub 12, str

12 úpravy problematiky hlukových imisí v rámci evropských společenství lze označit až přijetí směrnice 2002/49/ES o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí. Co se týče pramenů právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi na úrovni Evropských společenství v současné době, jsou z hlediska předmětu této diplomové práce relevantní primární i sekundární prameny práva Evropských společenství. Z primárních pramenů komunitárního práva týkajících se problematiky ochrany před hlukem a vibracemi lze zmínit například Smlouvu o založení Evropského společenství, která určuje cíle politiky životního prostředí a taktéž základní zásady, na kterých je ochrana životního prostředí v ES založena, jako je zásada obezřetnosti, zásada, že škody na životním prostředí mají být přednostně napravovány u zdroje nebo princip znečišťovatel platí. V rámci sekundárních předpisů komunitárního práva po dlouhou dobu převažovala úprava hlukových emisí a stanovení jejich limitů. Především se jednalo o dopravní prostředky a zařízení používaná ve venkovním prostoru. Pro představu lze uvést směrnici 70/175/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se přípustné hladiny akustického tlaku a výfukového systému motorových vozidel a směrnici 2000/14/ES o sbližování právních předpisů členských států týkajících se emisí hluku zařízení, která jsou určena k použití ve venkovním prostoru do okolního prostředí. 16 Druhá zmíněná směrnice zavedla jednotnou právní úpravu pro hlukové emise produkované určenými zařízeními. Transpozicí této směrnice je v českém právním řádu nařízení vlády č. 9/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku, které bylo vydáno k provedení zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky. Oblast hlukových imisí, která po dlouhou dobu byla komunitární legislativou opomíjena, je upravena především ve výše zmíněné směrnici 2002/49/ES o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí. Tato směrnice byla přijata na základě usnesení Evropského Parlamentu ze dne k Zelené knize Evropské Komise. 17 Mezi základní cíle této směrnice lze řadit především určení míry expozice hluku ve venkovním prostředí prostřednictvím hlukového mapování, zpřístupnění informací o hluku ve venkovním prostředí a jeho účincích veřejnosti a na základě hlukového mapování přijetí akčních plánů členskými státy s cílem prevence a snižování hluku ve venkovním prostředí. 16 Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, str Viz cit. sub 16, str

13 2.3. Počátky vnitrostátní právní úpravy a její současný stav Skromné počátky vnitrostátní právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi sahají do počátku 20. století. V této době se objevují první soudní spory, týkající se hlukové problematiky na území dnešní České republiky. Zmínila bych například rozhodnutí tehdejšího Nejvyššího správního soudu, které se týkalo sporu, k němuž došlo dne 29. března Tohoto dne nejmenovaná dáma křikem, hlukem a láním ve svém bytě, odděleném pouze prkennou stěnou od úřadovny veřejně přístupné, porušovala slušnost, a vzhledem k tomu, že toto její neslušné chování do prostoru veřejné místnosti zasahovalo a budilo tam pohoršení, dopustila se přestupku 1. věty patentu z 20. dubna 1854 č. 96 říšského zákona. 18 Tímto skutkem byla dotyčná dáma odsouzena k pokutě 100,- Kč a pro případ nedobytnosti k 7 dennímu vězení. Ačkoliv tento případ nedokládá problematiku nadměrného hluku jako takovou, lze na jeho podkladě doložit skutečnost, že hluk, který někomu připadá jako obtěžování (v tomto případě hlučné nadávky), může být pro jiného jen obvyklým stavem, kdy vyjadřuje své názory (jedinec s výraznějším a pronikavějším hlasem), který mu vůbec jako hlučný nemusí připadat. Pak je třeba hledat optimální řešení takovéto problematiky, které pozdější legislativa nalezla mimo jiné například ve stanovení maximálních přípustných limitů hluku a vibrací. Počátkem 20. století se však ještě nedalo mluvit o komplexní právní úpravě před hlukem a vibracemi. Dlouhou dobu v České republice (resp. dřívější ČSR, ČSSR, ČSFR) neexistoval žádný právní předpis, který by se zabýval problematikou hluku a vibrací jako takovou a komplexně ji upravoval. O významnější právní úpravě ochrany před hlukem a vibracemi na území dnešní České republiky lze hovořit až v souvislosti se zákonem o péči o zdraví lidu (zákon č. 20/1966 Sb.), který dále konkretizovala vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 45/1966 Sb., o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek. Tato vyhláška ve svém Oddílu 4 nazvaném Vytváření a ochrana zdravého stavu území a sídlišť obsahuje ustanovení o ochraně sídlišť mimo jiné před hlukem, otřesy a jinými škodlivými vlivy. Kusá ustanovení o ochraně před hlukem a vibracemi dále obsahoval zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a zákon č. 83/1976 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu, který obsahoval v 8 odst. 2 toto ustanovení: Negativní účinky a vlivy staveb a jejich zařízení, zejména škodlivé exhalace, hluk, teplo, otřesy, vibrace, prach, zápach, znečišťování vod, oslňování a zastínění nesmí zhoršovat životní prostředí ve 18 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Československé republiky, SJS 18829/30 13

14 stavbách a v okolí jejich dosahu nad přípustnou míru. Splnění těchto požadavků se prokazuje výsledky měření. Poměrně celistvou úpravu ochrany před hlukem pak obsahovala Vyhláška ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky ze dne 31. ledna 1977 č. 13/1977 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, která při ochraně před hlukem a vibracemi stanovila povinnosti jak organizacím, občanům a státním orgánům, tak také stavebním a projektovým organizacím a výrobním, dodavatelským a dovozním organizacím. Upravovala jak ochranu občanů, tak také pracovníků. Na tuto vyhlášku dále navazovaly směrnice hlavního hygienika ČSR, a to HE43/77, jíž se stanoví způsob měření a hodnocení hluku ve stavbách pro bydlení, ve stavbách občanského vybavení a ve venkovním prostoru a dále směrnice HE 44/77, jíž se stanoví způsob měření a hodnocení hluku z leteckého provozu. V současné době je ochrana před hlukem a vibracemi upravena ve velkém množství právních předpisů počínaje Listinou základních práv a svobod a prováděcími právními předpisy konče. Jako první z pramenů týkajících se ochrany před hlukem a vibracemi bych zmínila Listinu základních práv a svobod České republiky (zákon č. 23/1991 Sb.), která v článku 35 odst. 1 zakotvuje právo každého na příznivé životní prostředí. Subjektem, odpovědným za naplňování tohoto práva je zde míněn především stát (nikoli tedy přímo jednotlivec), který má přijmout taková opatření, jimiž by svým orgánům, ale i jiným subjektům práva stanovil povinnosti k ochraně životního prostředí, a současně vytyčil fyzickým a právnickým osobám omezení jejich hospodářské činnosti. 19 Nelze však opomenout ani ustanovení článku 31 Listiny upravující právo každého na ochranu lidského zdraví, jelikož ochrana lidského zdraví je jedním ze základních cílů právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi. Jedním z nejdůležitějších právních předpisů v ochraně před hlukem a vibracemi je pak zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který ve svém 30 stanovuje základní podmínky ochrany zdraví osob v komunálním prostředí před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a to povinnosti osoby, která používá, resp. provozuje zdroj hluku a dále povinnosti provozovatelů letišť, vlastníků a správců pozemních komunikací, železnic a dalších objektů, jejichž provozem vzniká hluk. Dle Důvodové zprávy vydané k návrhu tohoto zákona vychází tato právní úprava ze Zelené knihy Evropské komise ze dne Pavlíček, V. a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. Část 2. Praha : Linde, 2004, str

15 K provedení zákona o ochraně veřejného zdraví bylo vydáno několik prováděcích právních předpisů týkajících se ochrany před hlukem a vibracemi, mezi něž patří nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, které nahradilo stávající nařízení vlády č. 502/2000 Sb., dále vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 523/2006 Sb., kterou se stanoví mezní hodnoty hlukových ukazatelů, jejich výpočet, základní požadavky na obsah strategických hlukových map a akčních plánů a podmínky účasti veřejnosti na jejich přípravě (vyhláška o hlukovém mapování) a vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 561/2006 Sb., o stanovení seznamu aglomerací pro účely hodnocení a snižování hluku. Z dalších právních předpisů týkajících se problematiky hluku a vibrací bych ráda uvedla Metodický návod ministerstva zdravotnictví, hlavního hygienika ČR HEM pro měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí ze dne , který byl vydán ke sjednocení postupu orgánů a zařízení ochrany veřejného zdraví při měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí. Tento Metodický návod stanovuje jaké přístrojové vybavení je třeba k měření hluku použít, kdy a jak dlouho je třeba měřit, náležitosti obsahu protokolu a mnohé další technické požadavky týkající se měření hluku a vibrací. Na závěr je třeba, jako jeden z důležitých předpisů využívaných v rámci ochrany před hlukem a vibracemi, zmínit občanský zákoník, a to především ustanovení 127 odst. 1 občanského zákoníku, zabývající se tzv. sousedskou žalobou. Neopomenutelné je dále ustanovení v 415 občanského zákoníku, týkající se prevence, která spočívá v povinnosti každého počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí. 15

16 3. Hlukové imise, hlukové emise a vibrace Hlukové emise a imise jsou velmi důležitými pojmy vztahující se k problematice hluku. Základem pro jejich rozlišení je otázka, zda má hluk vazbu ke zdroji, který ho vyvolává, či k místu jeho příjmu. Jinak řečeno, hlukové emise se vztahují na výrobky či činnosti, které jsou příčinou hluku, zatímco hlukové imise ukazují, jaký vliv má hluk z určitého zdroje na dané konkrétní prostředí. Zatímco emise jsou nezávislé na okolním prostředí, o imisích toto neplatí a jejich množství lze v životním prostředí snižovat, například s pomocí akustických oken, či akustických zástěn, kterými lze ve vnitřním prostoru budov dosáhnout nižších hodnot hluku. Z tohoto důvodu český právní řád obsahuje maximální přípustné hlukové limity, jakožto hodnoty nejvyšší přípustné hlukové expozice ve stanovených místech. V této kapitole bych se ráda zabývala problematikou hlukových emisí i imisí a taktéž problematikou právní úpravy vibrací Hlukové imise Maximální přípustné hlukové limity Hygienické limity hluku stanovují hranici pro intenzitu a míru hlukového znečištění v konkrétním prostředí. Jsou upraveny v nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, které rozlišuje hygienické limity hluku pro chráněný vnitřní prostor staveb, chráněný venkovní prostor staveb a chráněný venkovní prostor. Co lze rozumět pod těmito pojmy definuje zákon o ochraně veřejného zdraví, a to ve svém 30 odst. 3. Zde je stanoveno, že chráněným vnitřním prostorem staveb jsou obytné a pobytové místnosti, s výjimkou místností ve stavbách pro individuální rekreaci a ve stavbách pro výrobu a skladování. Jinak řečeno, předmětem ochrany před hlukem jsou dle tohoto ustanovení obytné místnosti, na rozdíl od například chodeb či sklepů, které obytný charakter postrádají. Jiný hlukový limit je tedy stanoven pro chodbu a jiný pro ložnici, ačkoliv oba tyto prostory jsou součástí jedné a téže bytové jednotky. Současně jsou stanoveny jiné limity pro budovy určené pro trvalé bydlení a jiné pro víkendové chalupy, kde zákonodárce nepovažuje stejně přísné hlukové limity za nutné. Chráněný venkovní prostor staveb je definován jako prostor do 2 m okolo bytových domů, rodinných domů, staveb pro školní a předškolní výchovu a pro zdravotní a sociální 16

17 účely, jakož i funkčně obdobných staveb. Toto ustanovení dále rozšiřuje ochranu vnitřního prostoru staveb o ochranu venkovního prostoru, ale pouze do vzdálenosti 2 m od fasády. A konečně chráněným venkovním prostorem se rozumí nezastavěné pozemky, které jsou užívány k rekreaci, sportu, léčení a výuce, s výjimkou lesnických a zemědělských pozemků a venkovních pracovišť. Hodnoty hygienických limitů hluku v chráněném vnitřním prostoru staveb, v chráněném venkovním prostoru staveb a chráněném venkovním prostoru jsou pak stanoveny v nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a to v jeho části třetí, přičemž za hygienický limit lze dle tohoto právního předpisu považovat nejvyšší přípustnou hodnotu hluku nebo vibrací stanovenou pro místa pobytu osob, a to z důvodu ochrany jejich zdraví před nepříznivými účinky hluku nebo vibrací. 20 Obecně lze maximální přípustné limity, ať již ve venkovním či vnitřním prostoru, považovat taktéž za objektivní hodnoty, které se nemění v závislosti na konkrétním jedinci vystaveném nadměrnému hluku. Otázkou však zůstává, zda není potřeba přihlížet ke každému jednotlivci individuálně, jelikož každý se v citlivosti na nadměrnou hlukovou zátěž liší, někdo je na hluk více citlivý a život mu obtěžují i zvuky hluboko pod stanoveným limitem, někdo je na hluk a vibrace naopak citlivý méně. V této souvislosti bych ráda zmínila ustanovení občanského zákoníku 127 odst. 1, kde je stanoveno, že vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv (pod toto ustanovení lze podřadit problematiku ochrany před hlukem). Určení, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, nechává občanský zákoník plně na soudcovském uvážení. Platí tedy, že ačkoliv obtěžování hlukem nepřekračuje stanovené hygienické limity, je na soudním zvážení, zda tato hluková expozice překračuje či nepřekračuje míru přiměřenou poměrům. Obecně lze tedy stanovit, že díky tomuto neurčitému právnímu pojmu lze zajistit ochranu před hlukem, ačkoli k překročení stanoveného limitu vůbec nedošlo, a to pokud by to okolnosti daného případu vyžadovaly. Na tomto místě této práce bych ráda uvedla právní názor Nejvyššího soudu České republiky vyslovený v rozsudku ze dne , sp. zn. 22 Cdo 223/2005, kde je stanoveno, že právně významným obtěžováním může být i takové obtěžování, které sice nepřekračuje

18 limity stanovené obecně závazným právním předpisem, ale překračuje míru obvyklou v daném místě, a to s přihlédnutím k míře dané v jiných obdobných místech Chráněný vnitřní prostor Hygienický limit hluku v chráněném vnitřním prostoru, tj. v obytných a občanských stavbách, je stanoven v 10 nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Toto nařízení vlády současně stanoví, že hodnoty hlukové zátěže se pro denní dobu stanoví pro osm souvislých a na sebe navazujících nejhlučnějších hodin. V noční době pak pro jednu nejhlučnější hodinu. Zmíněné nařízení současně rozlišuje hygienický limit hluku v chráněném vnitřním prostoru na hluk pronikající vzduchem zvenčí a hluk ze stavební činnosti uvnitř objektu, kterými se zabývá v 10 odst. 2, a na hluk šířící se ze zdrojů uvnitř objektu stanovený v 10 odst. 3. Základním hygienickým limitem pro hluk v chráněném vnitřním prostoru je hladina 40 db ve dne, tj. mezi 6:00 a 22:00, a 30 db v noci, tj. mezi 22:00 a 6:00. K těmto základním hodnotám pak lze přičíst stanovené hodnoty, tzv. korekce, které se používají například pro zdravotnická zařízení, veřejné budovy, či pro hluk z hudby, zpěvu a řeči. Tyto hodnoty mohou modifikovat výši hygienického limitu v konkrétním případě, a to z důvodu přísnějších či naopak mírnějších požadavků při ochraně před hlukem v určitých stanovených situacích. Lze zmínit například hluk mající původ v hudbě či zpěvu. Tyto původce hluku označuje nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací jako hluk s tónovými složkami. Řeč je považována za hluk, který má výrazně informační charakter. V obou případech se připočte k základním hodnotám hygienického limitu hluku korekce 5 db. Z tohoto vyplývá, že za základní hygienický limit například pro hluk z hudby, zpěvu nebo řeči v chráněném vnitřním prostoru je třeba v době denní považovat 35 db a v době noční pak 25 db. Potřeba korekcí používaných v souvislosti s hlukem z lidské řeči či zpěvu vznikla dle mého názoru díky jejich specifickým akustickým vlastnostem, na jejichž základě jsou řeč i zpěv velmi výraznými zvuky (tj. taktéž hluky) a tudíž je třeba jejich množství v životním prostředí účinněji regulovat. 21 Uvedený rozsudek je dostupný v elektronické databázi Nejvyššího soudu České republiky nacházející se na internetové adrese Více k této otázce bude pojednáno v kapitole Soukromoprávní nástroje ochrany před hlukem a vibracemi této diplomové práce 18

19 Za zmínku dále stojí limity pro hluk ze stavební činnosti v objektu. V těchto případech se k základnímu hygienickému limitu hluku přičte v pracovních dnech pro dobu mezi 7. a 21. hodinou korekce + 15 db. Způsob vypočtení hygienického limitu v chráněném vnitřním prostoru pro hluk ze stavební činnosti v pracovních dnech pro dobu kratší než 14 hodin je pak uveden v příloze č. 2 ke zmíněnému nařízení. Další korekce jsou dále rozebrány v příloze č. 2 k výše uvedenému nařízení, která stanovuje, že pro hotelové pokoje je v době mezi 6:00 a 22:00 stanovena korekce + 10 db, z čehož vyplývá, že pro tyto pokoje platí limit 50 db, tedy je zde možná vyšší přípustná míra hluku než u lidského obydlí (jako je byt, rodinný dům, atd.), zatímco v době mezi 22:00 a 6:00 je korekce 0 db, takže zde se hlukový limit oproti základnímu hlukovému limitu nemění Chráněný venkovní prostor staveb a chráněný venkovní prostor Hygienické limity hluku v chráněném venkovním prostoru staveb a v chráněném venkovním prostoru jsou upraveny v 11 nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Hodnoty hluku v chráněném venkovním prostoru se stanovují v době denní pro osm souvislých a na sebe navazujících nejhlučnějších hodin a v době noční pro nehlučnější hodinu. To ale neplatí pro hluk z dopravy na pozemních komunikacích (s výjimkou účelových komunikací), dráhách a pro hluk z leteckého provozu, kde se tato hodnota stanoví pro celou denní a pro celou noční dobu. Nejvyšší přípustný limit hluku pro vnější prostor a vnější venkovní prostor (s výjimkou hluku z leteckého provozu a vysokoenergetického impulsního hluku) je stanoven součtem základní hladiny hluku, která se rovná 50 db a korekcí dle přílohy 3 ke zmíněnému nařízení, přičemž pro vysoce impulsní hluk se připočte další korekce 12 db a pokud hluk obsahuje tónové složky nebo má-li výrazně informační charakter, přičte se další korekce -5 db. Za vysoce impulsní hluk lze považovat například impulsy vznikající při střelbě z lehkých zbraní. 22 Dále k maximálním hlukovým limitům viz 19

20 3.2. Hlukové emise Úprava problematiky hlukových emisí se vztahuje na výrobky, které produkují hluk. Hlukové emise jsou upraveny především v zákoně č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, který je proveden nařízením vlády č. 9/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku. 23 Nařízení je transpozicí komunitární směrnice 2000/14/ES o sbližování právních předpisů členských států týkajících se emisí hluku zařízení, která jsou určena k použití ve venkovním prostoru, do okolního prostředí. Tato směrnice má v rámci Evropských společenství zajistit ochranu lidského zdraví před nepříznivými účinky hluku a současně zavést jednotnou právní regulaci týkající se hluku produkovaného předmětnými zařízeními. 24 Právní úprava v České republice je reprezentována především zmíněným nařízením vlády, kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku, které se vztahuje na zařízení používaná ve venkovním prostoru, vyjmenovaná v příloze č. 1 a příloze č. 2 k tomuto nařízení vlády, a spotřebiče pro domácnost. Mezi zařízení, na která se toto nařízení vlády vztahuje, lze demonstrativně řadit například travní sekačky, motorové pily či myčky na nádobí. U určených typů zařízení má výrobce, popřípadě jeho zplnomocněný zástupce, povinnost zajistit před uvedením konkrétního zařízení na trh posouzení shody v souladu s požadavky nařízení, kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku. Pokud se prokáže, že dané zařízení splňuje nařízením stanovení technické požadavky, je třeba zařízení opatřit symbolem dokládajícím evropskou kvalitu výrobků CE Vibrace Vibrace představují pohyb pružného tělesa nebo prostředí, jehož body mechanicky kmitají. Od hluku se z hlediska právní ochrany liší především tím, že hluk postihuje životní prostředí jako celek, čili šíří se jakýmkoliv prostředím, tedy vodou, vzduchem, pevnými konstrukcemi, atd. (kromě vakua), ale u vibrací toto neplatí. Vibrace se šíří pouze skrze pevné konstrukce, ať jsou to budovy, různé přístroje či automobily. Tomu taktéž odpovídá zákonná 23 Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, str Viz cit. sub 23, str Viz cit. sub 23, str

21 definice vibrací stanovená v 30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, kde je stanoveno, že je třeba zabránit nadlimitnímu přenosu vibrací na lidské osoby. Konkrétněji se pak vibracemi zabývá nařízení vlády o ochraně před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Předmětem úpravy tohoto nařízení je ochrana před vibracemi na pracovištích a v chráněných vnitřních prostorech staveb. Nadlimitní vibrace se v těchto prostorech mohou projevit například díky projíždějícímu metru. Vzhledem k faktu, že se vibrace šíří prostřednictvím pevných konstrukcí (čili skrze konstrukce domu a konstrukce tunelu metra, ve kterém projíždějící soupravy metra, které vibrace způsobují), mohou se takto přenést až na člověka. Dalšími zdroji vibrací mohou nejčastěji být různé pracovní nástroje (sekačka na trávu, motorová pila, a mnohé další), či dopravní prostředky (automobily, vlaky, lodě, atd.). Nařízení vlády však, na rozdíl od úpravy ochrany před hlukem, nepoužívá v souvislosti s vibracemi pojmy chráněný vnější prostor staveb a chráněný vnější prostor, jimiž se nezabývá, neboť jsou, z hlediska fyzikálních vlastností vibrací (šíření pouze skrze pevné konstrukce), bezdůvodné Hygienické limity vibrací S vibracemi a jejich negativními vlivy na lidský organismus se většinou setkáváme v oblasti pracovního prostředí, čemuž taktéž odpovídá současná česká právní úprava, jež se zabývá téměř bezvýhradně hygienickými limity vibrací na pracovištích. Důvodem je především skutečnost, že vibrace se na člověka nejčastěji přenášejí z vibrujících částí nářadí, strojů, dopravních prostředků a mnohých dalších nástrojů, tedy z takových strojů a zařízení, se kterými se lidé setkávají především při výkonu pracovní činnosti (pracovník se sbíječkou, horník, traktorista, atd.). Vibrace v pracovním prostředí však přesahují tematický rozsah této práce, proto bych se dále ráda zabývala vibracemi a jejich negativními dopady na životní prostředí jako celek a dále dopady vibrací na zdraví jednotlivců. Lze konstatovat, že právní úprava ochrany životního prostředí před vibracemi je v českém právním řádu téměř nulová, avšak ani úprava ochrany lidského zdraví (vyjma pracovního prostředí), kterou lze považovat za součást práva životního prostředí, jelikož kvalita lidského zdraví je stavem životního prostředí výrazně ovlivněna, není upravena příliš výrazně. Chybějící právní úprava ochrany životního prostředí jako celku před negativními účinky vibrací je dle mého názoru způsobena především specifickými fyzikálními vlastnostmi 21

22 vibrací, jejichž negativní účinky ovlivňují nejvýrazněji lidské zdraví. O dopadu negativních účinků vibrací na životní prostředí jako celek se lze domnívat, že takové negativní následky existují, přesto v současné době nestojí v popředí odborného zájmu o vibrace a o ochranu před touto škodlivinou. Domnívám se, že tato skutečnost má za následek, že právní úprava ochrany životního prostředí před negativním dopadem vibrací téměř zcela chybí. Nyní bych se ráda zabývala právní úpravou problematiky ochrany před vibracemi obecně, tedy bez přihlédnutí k tomu, zda je dané ustanovení určeno k ochraně lidského zdraví či životního prostředí jako celku, a to s výjimkou ochrany před vibracemi v pracovním prostředí. Obecně je problematika hygienických limitů vibrací dle mého názoru upravena v českém právním řádu poněkud nesystematicky. Stručné ustanovení o hygienických limitech vibrací obsahuje zákon o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně ve svém 33. Zde je stanoveno, že v chráněných vnitřních prostorech nesmí být instalovány stroje a zařízení o základním kmitočtu od 4 do 8 Hz. Zákon se dále zmiňuje o okolí bytových domů, rodinných domů, staveb pro školní a předškolní výchovu a staveb pro zdravotní a sociální účely, jakož i o funkčně obdobných stavbách, kde lze zmíněné stroje instalovat, ale jen pokud je na základě studie o přenosu vibrací příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví prokázáno, že nedojde k nadlimitnímu přenosu vibrací na fyzické osoby ve zmíněných stavbách. Dle Důvodové zprávy k návrhu zákona o ochraně veřejného zdraví vychází tato úprava ze skutečnosti, že provoz těchto strojů by mohl způsobit vážné poškození zdraví. Avšak zařazení zmíněného ustanovení do zákona, který v ostatních otázkách týkajících se problematiky vibrací odkazuje na prováděcí právní předpis, a nikoliv přímo do prováděcího právního předpisu, je dle mého názoru pro každého, kdo by se rád s touto problematikou seznámil, poněkud zavádějící. Domnívám se, že nesystematičnost úpravy limitů vibrací se dále projevuje přímo v samotném nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (tedy zmíněném prováděcímu předpisu k zákonu o ochraně veřejného zdraví), které se zabývá především hygienickými limity vibrací na pracovištích a jen velmi okrajově obsahuje úpravu hygienických limitů vibrací v chráněných vnitřních prostorech staveb (o ochraně životního prostředí jako celku zmíněné nařízení mlčí). Současně je však problematika hygienických limitů vibrací v chráněných vnitřních prostorech staveb dle mého názoru naprosto nelogicky a nepřehledně zařazena do části nazvané Vibrace na pracovištích. 22

23 Pokud přihlédnu k hygienickým limitům vibrací v chráněných vnitřních prostorech staveb dle nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, lze konstatovat, že se dané nařízení vztahuje jak na horizontální, tak vertikální vibrace (čili na všechny osy působení vibrací) v místě pobytu osob. Základní hygienický limit vibrací za dobu jejich působení v chráněných vnitřních prostorech staveb vyjádřený průměrnou váženou hladinou zrychlení vibrací se rovná 71 db, nebo hodnotou zrychlení se rovná 0,0036m/s 2. I zde jsou pak stanoveny korekce základního hygienického limitu, které jsou pak upraveny v Příloze č. 4 k tomuto nařízení Způsob měření hluku a vibrací, subjekty oprávněné k měření V rámci stanovení jednotného postupu k měření a vyhodnocení hygienických limitů hluku je do nařízení vlády č. 148/2006 Sb. zahrnuta část pátá, nazvaná Způsob měření a hodnocení hluku a vibrací. Tuto problematiku však upravuje velmi stručně, a proto je třeba konkrétní požadavky kladené na měření a s ním související vyhodnocování hygienických limitů, vyhledat v ustanoveních Metodického návodu Ministerstva zdravotnictví HEM pro měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí (dále jen Metodický návod ). Výjimkou je způsob měření a hodnocení hluku z leteckého provozu, který je obsažen v samostatném metodickém návodu. Metodický návod pod pojmem mimopracovní zahrnuje stavby pro bydlení, stavby občanského vybavení a venkovní prostor. Dále obsahuje mimo jiné úpravu požadovaného přístrojového vybavení pro měření hluku, pravidel stanovených pro měření hluku či povinné náležitosti obsahu protokolu o měření. Poněkud problematická je otázka, jaký subjekt je oprávněn normami stanovené hygienické limity měřit a hodnotit. Český právní řád nevylučuje, aby si jakákoliv osoba kdekoli umístila měřicí přístroj a vyhodnotila, zda hluk v jejím bytě je nadlimitní či nikoliv. Avšak z hlediska předmětu této diplomové práce jsou relevantní osoby, které jsou pověřené k měření a následnému vyhodnocení měřením získaných hodnot ze zákona. Domnívám se, že právě při určení těchto pověřených osob je však česká právní úprava poněkud sporná, a to z důvodu toho, že se v pravomoci udělit oprávnění takovýmto subjektům střetávají kompetence dvou ministerstev, a to Ministerstva zdravotnictví a dále Ministerstva průmyslu a obchodu. 23

24 Pravomoc Ministerstva zdravotnictví je podložena zákonem o ochraně veřejného zdraví, a to v 80 odst. 1 písm. m). V tomto ustanovení je upraveno oprávnění udělovat a zrušovat pověření k provádění autorizace, jež zahrnuje mimo jiné dle 83a odst. 1 písm. g) tohoto zákona měření intenzit hluku, vibrací a neionizujícího záření v komunálním a pracovním prostředí. Na základě tohoto ustanovení mohou být udělena oprávnění k měření intenzit hluku tzv. autorizovaným osobám. Oproti tomu byla Českou republikou, zastoupenou Ministerstvem průmyslu a obchodu, založena obecně prospěšná společnost s názvem Český institut pro akreditaci, jež poskytuje veřejnosti akreditaci mimo jiné taktéž pro měření hluku. Otázkou pak zůstává vztah mezi subjekty s akreditací a mezi subjekty s autorizací (zda jsou oba subjekty oprávněny měřit a hodnotit hluk a vibrace ve všech právními normami předpokládaných situacích, zda je jejich oprávnění k měření omezeno na situace pouze některé či zda tyto subjekty mají mezi sebou postavení hierarchické či rovnoprávné). Zákon o ochraně veřejného zdraví na tyto otázky odpověď nedává, jelikož v 32a pouze stanovuje, že měření hluku v životním prostředí člověka podle tohoto zákona může provádět pouze držitel osvědčení o akreditaci nebo držitel autorizace. Částečně lze odpověď na zmíněné otázky dohledat v Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 756/2008 ze dne 9. července 2008, kterým se stanoví požadavky na akreditaci a dozor nad trhem týkající se uvádění výrobků na trh. Jedním z několika důvodů přijetí této novelizace byla nutnost stanovit celkový rámec pro pravidla a zásady týkající se akreditace a dozoru nad trhem 26, jelikož dle zmíněného Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES), kterým se stanoví požadavky na akreditaci a dozor nad trhem týkající se uvádění výrobků na trh, akreditace, třebaže zatím není právně upravena na úrovni Společenství, se uskutečňuje ve všech členských státech. Neexistence společných pravidel pro uvedenou činnost vedla k různým přístupům a odlišným systémům ve Společenství, což mělo za následek, že stupeň přísnosti uplatňovaný při výkonu akreditace se v členských státech lišil. Je proto nezbytné vytvořit ucelený rámec pro akreditaci a stanovit na úrovni Společenství zásady jejího fungování a organizace. 27 V článku 4 nazvaného Obecného zásady tohoto Nařízení je dále stanoveno, že povinností každého členského státu je vytvořit jediný akreditační orgán. 26 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 765/2008 ze dne 9. července 2008, kterým se stanoví požadavky na akreditaci a dozor nad trhem týkající se uvádění výrobků na trh 27 Viz cit. sub 26 24

25 Ačkoliv se toto nařízení zabývá pouze hlukovými emisemi, tj. ochrany před hlukem působeným výrobky či zařízeními, lze dle mého názoru potřebu stanovení jednotného akreditačního orgánu vztáhnout na celou oblast ochrany před hlukem a vibracemi Povolení nadlimitního zdroje hluku a vibrací Současná právní úprava v České republice dává majiteli či provozovateli zdroje hluku či vibrací, jež překračuje stanovené maximální přípustné limity hluku či vibrací, možnost, jak i přes nedodržení stanovených limitů tento zdroj provozovat. Uvedená eventualita je zakotvena v 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Důvodem pro odlišné nakládání s určitými zdroji hluku a vibrací je dle důvodové zprávy k návrhu zákona o ochraně veřejného zdraví potřeba u takových zdrojů hluku a vibrací, u kterých nelze technicky zajistit, aby tyto limity nebyly překračovány, stanovit podmínky jejich provozu. Pro provoz takovýchto zdrojů hluku a vibrací je třeba povolení, které vydává místně příslušná krajská hygienická stanice. 28 Avšak aby povolení bylo provozovateli dotčeným správním orgánem ve správním řízení vydáno, je třeba splnit několik podmínek. První podmínkou je skutečnost, že stanovené hygienické limity nelze dodržet ze závažných důvodů. Zákon však ve svých ustanoveních dále nerozvádí, které důvody lze pod slovní spojení závažné důvody zařadit, čímž je správním orgánům poskytnuta poměrně široká možnost tento neurčitý právní pojem vykládat s ohledem na konkrétní okolnosti případného nadlimitního zdroje hluku či vibrací. Druhou podmínkou je omezení hluku a vibrací na rozumně dosažitelnou míru. Předpokladem pro splnění tohoto předpokladu je srovnání nákladů na protihluková nebo antivibrační opatření, které by provozovatel dotčeného zdroje hluku či vibrací musel vynaložit, vzhledem k přínosu snížení hlukové nebo vibrační zátěže osob, jež budou nadlimitními hluku či vibracím tohoto zdroje vystaveny. 29 Nezanedbatelným předpokladem a další podmínkou umožňující vydání povolení k provozu nadlimitního zdroje hluku či vibrací je stanovení doby, na kterou má být povolení vydáno, jelikož zákon stanoví, že povolení je možno vydat pouze na časově omezenou dobu, čili nelze ho vydat na dobu neurčitou. 28 Viz 82 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví 29 Viz 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví 25