Se slovenštinou po Kyrgyzstánu

Transkript

1 Se slovenštinou po Kyrgyzstánu Richard Slabý Zážitky z projektu národní inventarizace přírodních zdrojů v Kyrgyzstánu. Upozornění - neprošlo jazykovou, ani žádnou jinou korekturou - 1 -

2 Řím, Biškek 9. března 25. dubna 2008 Jistě všichni znáte s nadsázkou citované pravidlo - když něco neumíš dělat, běž to řídit a když to neumíš ani řídit, běž to učit Ladně přeskočeje poslední bod jsem se ocitl, coby mezinárodní konzultant, v polovině března ve střední Asii, konkrétně v hlavním městě Kyrgyzstánu, v Biškeku. Jak se to vše schumelilo? Jeden rok v OSN - jeden rok v ráji jménem Ženeva. Po Londýně v letech 2004 a 2005 jste mnozí dostávali obrázky ze Ženevy. Říká se, že je důležité být ve správný čas na správném místě. V druhé polovině roku 2005 se obrátil Dřevařský výbor Evropské hospodářská komise OSN (UNECE) se sídlem v Ženevě, společně s kanceláří 5. Ministerské konference o ochraně lesů ve Varšavě na Českou republiku a na Norsko, aby pomohly při sestavování zprávy o stavu evropských lesů z pohledu ukazatelů trvale udržitelného rozvoje, která se měla pro tuto konferenci v listopadu 2007 připravit. Po různých průtazích jsem se osudu hrou šalebnou, sice půl roku po kolegovi z Norska, ale přece jen 1. října 2006 objevil na 13 měsíců v Ženevě. Již titulek této kapitoly napovídá, že mé vzpomínky na toto období jsou a navždy budou jen a jen kladné. To neznamená, že by se nějaká ta stinná místa nenašla, ale kladné zážitky, jako že v objektu, který OSN zdědila po Společnosti národů, kde je přes 40 výtahů, na jehož projití z jednoho konce na druhý potřebujete dobře přes 15 minut, kde pracuje přes 3000 lidí a který je největším kongresovým centrem na světě, nedostanete od kanceláře klíče, jednoduše proto, že neexistují prostě nejsou potřeba, jednoznačně převyšují. Mohl bych pokračovat příjemnými lidmi kolem a to jak v OSN, tak na našem ženevském zastupitelském úřadu, který je zde právě při OSN, kulinářskými zážitky v restauracích a v kantýně OSN, kde k nepřebernému množství výborných pochutin za přijatelné ceny máte ještě výhled přes jezero na Mt. Blanc, až po vůbec příjemné prostředí vlastní Ženevy. Navštívil jsem známý Ženský autosalon, poznal jsem tu jak vypadá a chutná kilový biftek z brazilského skotu a rozdíl mezi vínem za 30 Kč a 30 EUR, učil se poznávat a rozumět různým kulturám mezi kolegy z celého světa Nejsilnější zážitky jsou pro mne ale samozřejmě z přírody. Krom vlastního města jsem poznal bezprostřední okolí Ženevského jezera s Lousane, kde sídlí MOV, Vevey v jejímž okolí jsou vinice, právě v době mé přítomnosti vyhlášené za světové dědictví pod ochranou UNESCO a Montreux, kde žilo a každý kdo zde byl chápe proč, mnoho známých osobností a kde vznikla při jednom z požárů slavná píseň Smoke on the water. Navštívil jsem Lucern, Bern, Zurich, Schaffhausen se známými vodopády i italský kanton Ticino, takové jiné Švýcarsko. Na doporučení pana Vladimíra Koreluse z Viktorie v Bristské Kolumbii, jsem si dojednal návštěvu výběrných lesů kantonu Neuschatel, kde působil na konci 19. a na začátku 20. století i u nás za studií vzpomínaný Henry Biolley a v jehož tradici zde pokračují. Několikrát mne cesta zavedla do Chamomix pod střechu Evropy a pod magický Matterhorn, ale i do míst, kam běžný turista nemající mnoho času a dychtící po slavných a známých míst nezavítá. Navždy ve mně zůstanou vzpomínky na krásná údolí kantonu Valis a savojské části Francie, která ostatně celou Ženevu obklopuje, s malebnými vesničkami plných starých dřevěných domů, ale i domů moderních plných barevných květin, ale i moderní lyžařská střediska, bez tradičního osídlení, postavená zejména ve francouzské části Alp na zelené louce, mimo sezonu až překvapivě opuštěná. Prostřednictvím powerpointů jste se mohli alespoň v přeneseném slova smyslu vydat v různých ročních obdobích na virtuální procházku jak Ženevou, tak jejím bezprostředním i poněkud vzdálenějším okolím. V jednom případě to bylo i na skok do skotského Edinbughu se vzpomínkou na Ernesta Foresta, díky kterému byla do Evropy přivezena valná většina himálajských rododendronů, kam jsem se dostal v rámci výročního setkání národních korespondentů pro informace o lesích organizovaných kanceláří v Ženevě. Doufám, že podobné prohlídky i z jiných cest budou možné v historicky dohledné době i v podobě postupně se rodících webových stránek. V Ženevě je kromě již zmíněného Dřevařského výboru UNECE také kancelář FAO a dá se říci, že spolupráce obou organizací je velmi úzká. První kontrola a základní zpracování dodaných podkladů od národních korespondentů probíhalo v Ženevě, některá data se vkládala do databáze po internetu také v Ženevě, některá ve Varšavě, sehrávání a logické kontroly databází probíhaly v centrále FAO v Římě, následné hledání nesrovnalostí ve výstupních souborech opět v Ženevě. Již během tohoto roku se ke mně dostalo několik možností účastnit se výběru na pracovní pozice ve FAO, či UNECE. Mnoho povolaných, málo vyvolených Výběrová řízení jsou otevřená, přístupná na stránkách OSN celému světu. Na podobná místa je obvykle údajně kolem

3 zájemců z celého světa, u kterých jsou předpokladem perfektní profesionální znalosti a samozřejmostí vznikající znalosti několika jazyků. Oficielně rozhoduje také národnostní rozložení a poměr mužů a žen. To o čem se příliš nemluví jsou vlivy jednotlivých zemí, resortů a dalších faktorů Dá se obecně říci, že jelikož jsem v tomto ohledu realista, vyplňování různých dotazníků a psaní aplikačních dopisů jsem bral zejména jako dobré cvičení z angličtiny. Jedna z nabídek se drobně lišila a byla na pozici mezinárodního konzultanta pro projekt národní inventarizace a rozvoje lesního hospodářství do Kyrgyzstánu. Původně jsem jí nevěnoval až takovou pozornost a poslal s krátkým vysvětlením podklady, které jsem posílal na předešlé pozice. Sotva jsem se po návratu v listopadu rozkoukal a plně zapojil do dění v ústavu, začal organizovat možnosti získání financí na lesní poradenství z mezinárodních fondů přes Českou lesnickou společnost a připravovat volné pokračování semináře lesnické společnosti na téma České lesnictví ve světě, včetně zajištění plakety předávané v rámci semináře za rozvoj této části lesního hospodářství, tentokráte panu profesoru Ročkovi, dostal jsem v druhé polovině února z FAO stručný s otázkou, že jsem byl vybrán a zda mohu být začátkem března v Biškeku. V tomto mezidobí byly i dvě velmi příjemná setkání. Před Vánocemi jsme zorganizovali v ústředí v Brandýse seminář na téma rozdílu našeho lesnictví s lesnictvím v Utahu. Tonda Kusbach se s českou obcí typologů přišel rozdělit o své zkušenosti s více již dvouletým působením na universitě v Loganu a rozhodně bylo co srovnávat. Jelikož jsme stejný ročník, zbyl i čas na oslavu padesátin. Těsně před mým odjezdem potom přijel na několik dní Martin, také nastávající jubilant a spolužák ze základky, nyní žijící v Kalifornii, s kterým jsem se naposledy viděl v Londýně. Po několik večerů jsme se při toulkách i jeho rodným městem Prahou - snažili dohnat to, o co nás rozdělený svět za posledních 40 let ochudil. Cesta do neznáma. Začátek března se mi podařilo posunout na 9., ale i tak zmatky s doděláním a předisponováním všech věcí včetně dokoupení výbavy a tak podobně, se dají jen těžko vylíčit. Toto je nesdělitelné, to se musí zažít a asi to neodmyslitelně patří k věci i když se tomu vždy snažíte vyhnout. Navíc jsem si ještě vymyslel koupi kamery, jelikož bych chtěl z projektu za pomoci Ládi Moulise udělat podobný dokument, jaký vznikl z Kamčatky, nebo jaký udělal Tonda z projektu v Britské Kolumbii. Jelikož se od doby koupě kamery pro Kamčatku mnohé změnilo a vše je v podstatě jinak, obrátil jsem při hledání vhodného typu na Láďu. Je to ale jako se vším. Když je něčeho málo, nebo to není vůbec, to si ještě mi starší pamatujeme, je to špatné. Když je něčeho přehršel, dělá to také starosti. To byl při prohlídce internetu a posléze i kamenných obchodů přesně i můj případ. Po několika konzultacích, kdy jsem si musel vyslechnout, že jsem ve výběru kamery vybíravější ještě víc než v jídle, jsem nakonec koupil kazetovou Mini DV Panasonic 320 za Kč. Láďou nejlépe hodnocený typ, o Kč dražší, jako na potvoru přestali dělat bez náhrady, byla již špatně k sehnání a čas utíkal. No uvidíme, zatím se s ní sžívám. Už jsem ale polapil v městském parku, pro Láďu podotýkám že ze stativu, jednu pěknou bělku leťágu. Kamčatské medvědy bez stativu, tudíž díky velkému zvětšení rozhýbané, mi tehdy do dokumentu odmítl převzít, tak se snažím se polepšit Zpáteční letenky stojící přes Řím Kč, jsem si šel zařídit do oblíbené společnosti Nemo Selecta v Panské ulici, kde nám kdysi zařizovali složitý let na Kamčatku přes Aljašku. Navíc místo tehdy korektní, leč mužské obsluhy, se mne nyní ujala velice příjemná slečna Věra. Pokud někam cestujete složitě tím pádem to nejde lehce obstarat přes internet, mohu vřele doporučit. Jak jsem se dozvěděl, při podobném typu kontraktu FAO, kdy nejste jejich zaměstnancem, nic nezařizuje, nedává žádnou zálohu, vše je na Vás. Do všeho ještě přišel zádrhel s internetovým vyplněním bezpečnostních testů OSN, bez jejichž splnění nemůžete odcestovat, resp. s testem první, základním. Ani jsem se neznepokojoval, když mi příjemný hlas řekl, že jsem úspěšně prošel prvníma dvěma moduly základního testu a že mohu do třetího, což nešlo a klidně přistoupil k absolvování pokročilého kursu. Tím jsem po asi čtyřech hodinách někdy k ránu úspěšně proklopýtal k vytištění certifikátu, který jsem v digitální podobě společně s neskenovaným mezinárodním očkovacím průkazem, prohlášením že nikdo z příbuzných není zaměstnancem FAO a s prohlášením, že nebudu po dobu kontraktu pracovat pro žádnou další vládu, s klidem odeslal a ulehl. Jaké bylo moje překvapení, když chtěli ještě certifikát ze základního testu. Nastalo martýrium, které vyústilo po odhadem 40ti pokusech v zaslání CD s testem přes DHL a několik telefonátu z Říma, kdy jsem se mimo jiné dozvěděl od hlavního programátora testu, sice s noblesou, ale přesto dosti nelichotivou skutečnost, že je to vše prosté, že musím jít krok po kroku a otevřít všechny záložky a poznámky a že to pochopili i v Súdánu Pan programátor mi neřekl nic nového, to už jsem pochopil sám při přechodu z prvního modulu do druhého po mém prvním neúspěchu a postupoval tak. Zkoušeje znovu pokořit techniku jsem si říkal, že přijedu do Říma s pěknou pověstí. Potom tam ještě promluvím a bude - 3 -

4 vymalováno Nakonec se ukázalo, že mají drobnou chybičku v programu a že ač přeskočíte mazácky návod na použití, pustí Vás to do prvního, posléze do druhého, ale bez jakékoliv viditelné příčiny již ne do třetího modulu V Súdánu mají asi americké vychování. Američané jak známo by nikdy nepřeskočili návod k použití. Až na obvyklou nadváhu, jelikož se mnou letí kromě oblečení a výbavy pro terénní nasazení i základní výbava taxátora, dárky, učebnice Rusem snadno a rychle a již od Kamčatky oblíbený stativ, i když nutno říci, že je značně lehčí a amatérský, za kterou jsem zaplatil 3500 Kč, proběhlo v neděli 9. března večer na letišti vše hladce. Rozloučení s mladším synem Radkem, který mě na letiště dovezl, odbavení a po chvíli již jsem pojídaje nějaký sandwich patrně přelétal za naprosté tmy Alpy. V pondělí ráno, při cestě z hotelu probouzející se vilovou čtvrtí se zahradami zarostlými piniemi a subtropickou zelení, včetně dozrávajících citrusů a zvláště při cestě po zajímavě řešeném dvojschodišti v budově FAO, kde jedna větev schodiště spojuje sudá a druhá, lichá patra, jsem vzpomínal na všechny, jejichž jména jsem za studií nábožně vstřebával při četbě jejich knížek, či se s nimi během své profesionální dráhy měl tu čest osobně seznámit. Pokud vím, všichni zde zanechali dobré jméno, což zavazuje. Na FAO, které leží na dohled od turistických cílů, Forum romanum a Kolosea, mě čekala sjednaná audience u šéfa příslušné sekce, pana Saketa Mohameda, který mě uvedl do problematiky a seznámil se šéfem projektu, čtyřicetiletým Švédem Danem Altrellem z Malmö. Poté odjel neznámo kam a už jsem jej neviděl. S Danem jsme společně při diskusích kolem FAO systému National Forest Monitoring and Assessment strávili v Římě pracovní týden a také společně odletěli do Kyrgyzstánu. V Římě jsem se také seznámil s naší milou zástupkyní při FAO, paní Moyzesovou, se kterou jsme našli v mnohém společný jazyk a strávil večer s kolegou René Czudkem, který se neplánovaně vrátil o tři dny dříve ze své mise v Kongu. Pro ty co zajímají údaje o cenách cesta z letiště do hotelu poblíž FAO, 55EUR, jedna noc v hotelu Aventino 105EUR. V sobotu ráno už jen znovu zabalit a hurá přes Istanbul vstříc opravdovému dobrodružství, ale také velké zodpovědnosti (i když někteří říkají že tam nemohu nic zkazit ) do střední Asie. Tři hodiny letu do Istambulu a hodinky posunout o jednu hodinu dopředu. Dalších 5 hodin letu a hodinky o další 4 hodiny dopředu již znamenají vystoupit z letištní budovy ve tři hodiny ráno v neděli a setkat se s asistentem místního zástupce FAO, sympatickým mladým Erkinem. Turbulence nebyly velké, jen v jednom místě to vypadalo, jako když ve vlaku přejíždíte dvacet, v rychlém sledu po sobě následujících výhybek. Švýcar by patrně tento příměr nepochopil, ale našinec jistě ví o čem mluvím. V Biškeku jsme první dny bydleli v hotelu Asia Mountains (50USD/noc). Malý hotel poblíž centra provozuje společnost zaměřená, jak již název napovídá, na turistiku a vede jí Gruzínec, Sergej Dudašvilij. Přechod z Evropy nebyl díky tomuto příjemnému zázemí tak znatelný. Něco málo o Kyrgyzstánu V anglickém průvodci od vydavatelství Bradt, co jsem si před cestou v Praze v tom zmatku stačil koupit píší, že se země nazývá Švýcarskem střední Asie, ale hned záhy upozorňují, že by to člověk neměl přenášet za hranice geografie... V tomto mají zcela jistě pravdu. Po geografické stránce a co se přírody týče, jde zřejmě společně se sousedním Tadžekystánem o nejzajímavější část střední Asie. Krom dvou údolí je celá země plná hor, řek a jezer. Největší z nich, bezodtokové, Yssyk Kul (teplé jezero) ve výšce 1600 m n/m je se svými 660 m páté nejhlubší jezero na světě a řadí se po jezeře Titicaca se svými km 2 na druhé místo v rozloze horských jezer světa. Země má Km 2, 5 mil obyvatel, je od 31 srpna 1991 samostatnou republikou a dělí se na 7 správních oblastí. Pokud se v různých stánech příliš neorientujete, nic si z toho nedělejte, měl jsem před odjezdem také problémy a pokud jej budete někdo hledat na mapě, tak vězte, že na známé pouště Karakum, Kyzylkum koukám z východu a vstávám spolu se severozápadní části Indie. Hlavním městem je Biškek, dříve Frunze s přibližně obyvateli. Před 12ti lety statistiky uváděly pro Kyrgyzstán HDP 380 USD/osobu. Národní měna 1 som = 0,43 Kč. Od získání samostatnosti se zde mnohé svazky a to údajně jakž tak fungovalo rozpadly a začíná se v mnohých oblastech od 0. K tomu se připojuje v této oblasti tradiční vlivy jednotlivých klanů, korupce a výsledkem jsou vlády jednoho muže a to většinou od počátku samostatnosti. Zrovna Kyrgzystán je sice výjimkou, ale změna nebyla nijak zásadní a jak se ukazuje v oblasti korupce na nejvyšších místech, je situace údajně ještě horší než před tím. Na druhou stanu vše zlé pro něco dobré. Rozpad mnohých kolchozů a sovchozů snížil v zemi počet skotu a ovcí a objevuje se přirozená obnova lesa. Kyrgyzstán je opravdu hornatou zemí. 90% země leží ve výšce nad 1500 m, 71% nad 2000 m n/m a průměr je m n/m. Hlavním horstvem je Tien Shan (Mladé hory) s vrcholky přes m - 4 -

5 n/m, na jihu potom jeden z mnoha hřebenů Pamíru, také s vrcholky přes m. Hned 30 km od hlavního města na jih, tedy za humny, jsou vrcholky m. V zemi je ledovců, které kdyby se rozpustily, mohly by pokrýt Kyrgyzstán třímetrovou vrstvou vody. Přesto u mne v sousedství v jedné garáži čile kvete obchod s pitnou vodu. Ani bych se nedivil, kdyby voda byla, stejně jako mateřská firma, z Evropy... Velký potenciál je zde v energetice, ale díky podloží, zdaleka ne všude lze postavit přehrady a vodní elektrárny a dále v turistice. Lesy pokrývají přibližně 4% plochy země a v rozšíření této plochy je zde také velký potenciál. Před válkou byla lesnatost přes 8%, ale v době války byly mnohé lesy bez náhrady vykáceny. I tento údaj se zdá malý, ale když zvážíme, že nejméně čtvrtina rozlohy je pro růst nevhodná, tak se číslo už jeví poněkud v jiném světle. Údajně se zde připravuje velký projekt na zvýšení lesnatosti země z prostředků Kjótského protokolu. Stromy, ale spíše keře tu šplhají do výšky m n/m. Původními druhy a hlavními dřevinami v lesích jsou zde jalovce (Juniperus seravchanica, J. turkestanica, J. semilobosa), smrk tjanšanský (Picea schrenkiana) a jedle (Abies semenovich), z listnáčů potom hlavně ořech (Juglans regia), který zde v oblasti Džalabad tvoří jedinečné autochtonní porosty. Dále jsou zde přirozeně v lesích, právě společně s ořechem divoké jabloně, hrušky, meruňky a pistácie. Velké zastoupení a význam zde mají také keře. Vysazují se zde dále modříny sibiřské (Larix sibirica), a naše běžná borovice lesní (Pinus silvestris). Celkem se pro potřeby zdejší inventarizace bude rozlišovat 7 jehličnanů, 42 druhů listnáčů a 24 keřů. Samostatnou kapitolou jsou květiny. Zdejší Červená kniha je plná tulipánů, dále jsem zde zatím jen na obrázcích viděl řepčíky, hlaváčky a eremurusy, samé mezi našimi skalničkáři oblíbené druhy. V rámci zdejší NIL budeme zjišťovat výskyt více než 60ti indikátorů půdy a vzácných, či potenciálně využitelných rostlin. Něco málo o projektu Celosvětové zjišťování stavu lesů má samozřejmě problémy zejména v rozvojovém světě. V těchto zemích se proto FAO snaží podporovat národní inventarizace přírodních zdrojů a celkově pozvednout obory, které jsou v její kompetenci. Projekty tohoto typu se skládají z části, kdy se zjišťuje stav pozemním šetřením a z části věnující se rozvoji znalostí v oblasti zjišťování stavu, složení a zásob z kosmických snímků. V rámci projektu se počítá s celkovým rozvojem lesního hospodářství a s nastartováním meziresortní spolupráce. Pro vlastní inventarizaci existuje jeden základní pracovní manuál, který se postupně upravuje pro jednotlivé oblasti a konkrétní země. Jelikož zde obvykle existuje dělící čára mezi lesnictvím a zemědělstvím (či jinou lidskou činností), přitom se obě oblasti silně ovlivňují, metodika se na místech, kde se provádí měření a zjišťování stavu, zabývá využíváním plochy ve všech souvislostech. Celá země se rozdělí podobně jako tomu bylo u nás, na čtverce, či obdélníky s pravidelným rozestupem. Hustotu této sítě je buď v celé zemi stejná, nebo se liší podle charakteru té které části příslušné země. Samozřejmě hustota sítě je kompromisem mezi chutí a možnostmi Do místa, kam padne průsečík sítě se položí pomyslný čtverec o straně 1 km, kde průsečík je jeho levým dolním rohem. Uvnitř každého čtverce se zjišťuje stav na čtyřech na sebe pravoúhle položených (rovnoběžně se stranami čtverce) pásech 20 x 250 m. Identifikace počátečních bodů všech čtyřech ploch ve čtverci se provádí pomocí GPS. Rozestupy mezi čtverci jsou relativně velké (cca 25 km), ale zato se na čtverci zjišťuje více věcí a celkově se změří v rámci 4 zkusných ploch rozloha 2 ha. To vše pro to, že v těchto zemích je obecně problém s přístupem k ploše, což zabere velké množství času. Předmětem zjišťování je typ pokryvu, který je odvozen pro danou zemi ze základních pravidel FAO. Zjišťují se druhy a rozměry všech stromů od určitých průměrů podle dané země, keřů, na částech ploch obnova lesa, rostlinné indikátory a druh půdy. Podstatnou součástí je interview s místními obyvateli za účelem komplexního zjištění aktivit v daném místě. Některé země mají i složité zjišťování stavu zemědělství a rybářství, ale to se zdejšího projektu netýká. Projekty mají šéfa, zaměstnance FAO, mezinárodního konzultanta a několik národních konzultantů, pro jednotlivé speciální obory, jako je GIS, zpracování informací atd. Jak jsem brzy zjistil úloha mezinárodního konzultanta je zejména ve snaze po organizaci prací, včetně jejich provázání do smysluplného celku tak, aby vše fungovalo. Dan mi to v podstatě potvrdil. Hmatatelným výsledkem projektu by měla být možnost poskytovat v budoucnu použitelné údaje o stavu lesů do mezinárodních statistik (FRA) a samozřejmě pro vlastní potřebu a mapa lesnatosti země, včetně celkového pozvednutí oboru. Nutno doplnit, že je to první podobný projekt ve střední Asii a vůbec v takto málo lesnaté a zároveň díky horskému terénu nepřístupné zemi a že jsem údajně prvním mezinárodním konzultantem, kterého najali bez toho, aby již měl s FAO projekty před tím zkušenosti

6 První dojmy Ač v muslimské zemi, žádného extrémistu jsem zatím neviděl, ale zato ruského bordelu a smradu neurekom... Je neuvěřitelný, jak dokážou i tolik let po pádu té hrozné říše mít od Černé pri Čope po Čukotku všude stejný bordel a smrad. S přibývajícím jarem se to vše začíná zelenat, méně se topí, tak se situace relativně zlepšuje. Nic méně v podobných zemích si člověk váží domova a toho, kam Praotec Čech doputoval. I když nutno poznamenat, že když člověk zavítá na některou z vedlejších silnic mezi Brandýsem a Prahou, tak by se mnohý Kyrgyz mohl učit Problémem jsou zde stejně jako v jiných zemích zejména umělé hmoty. Obecně tyto národy vždy hospodařily, kromě trochy skla s tím, co se v přírodě dříve či později rozložilo. Vstup umělých hmot na scénu v podobě plastových tašek, lahví atd. ukázal na problém, který před tím existoval, ale nebyl tak viditelný. Ve městě je odpad vidět všude i když sem tam jsou vidět i odpadkové koše, či kontejnery. Příkopy u silnic jsou plné různých balíčků s odpadky v různém stupni rozkladu, to samé je v různých zákoutích mezi paneláky a územích nikoho Kontejnery sice nějaká služba sem tam odváží, ale také často je někdo zapálí a trvale neudržitelný koloběh látek může směle pokračovat. K tomu všemu se snoubí opotřebovanost téměř všeho a různý stav rozpadu různých panelových zdí, domů, betonových příkopů a podobně. Rozhodně odpad a nepořádek obecně není problém jen zde v Kyrgystánu. V jedněch zdejších novinách, vycházející v angličtině jsme s Danem četli, že polovina sousedních Tadžiků se nedávno zapojila do akce úklidu země. I zde jsou údajně sem tam slyšet podobné iniciativy, ale zatím údajně bez větších dopadů na zlepšení stavu. Na druhou stranu nedaleko od mého bydliště je škola, kde se jeví vše čisté a v rámci sovětského dědictví spořádané. Minulou sobotu jsem dokonce viděl při cestě na nákup děti areál zametat. Mládež s košťaty je sem tam vidět i jinde ve městě. Boj s touto tisícihlavou saní bude ale složitý a půjde o běh na hodně dlouhou trať. S tím, jak se u některých lidí zvedá životní úroveň, a módou se stávají pikniky v přírodě, přenáší se tento problém i do přírody. Už na Kamčatce nám zástupci soukromé letecké společnosti s vrtulníky říkali, že kam se dostane Rus autem, je bordel. Z jejich pohledu v tom byl jistý obchodní záměr, ale pravda to byla. To samé platí i zde. Snad jim zde jejich vlastní děti časem řeknou, že když chtějí příště najít místo čisté, musí po sobě vše odvézt Kde že je Ženeva a její čisté okolí, ale musím na druhou stranu zase říci a rád, že mezi takovým Hradcem Králové a Ženevou, když odhlédnu od kupní síly obyvatel a od toho, že nemáme na každém rohu dvě prodejny hodinek, zase takový rozdíl v upravenosti města a obchodů už není. Pan ing. Štěpánek z naší ambasády v Ženevě by jistě doplnil, že to však není jen zásluhou Hradce, ale že stále více a více kosmopolitní Ženeva se v tomto ohledu zhoršila. Začátky jsou vždy těžké Celý projekt tu má na starosti institut, který by se tak nejlépe dal přirovnat k Lesprojektu, když ještě byl tímto a dělal LHP pro celý stát. Jde však jen o jednu skromnou přízemní budovu s ruskou latrinou na dvorku bez poboček, kterou doplňuje domek pro správce u vchodu a přístřešek pro několik aut. Každý má ale počítač, v sále co probíhá nyní práce na GIS, je jich dokonce několik navíc Přístup na internet je ale jen jeden a to přes hlemýždí modem. Práce nad ruským překladem manuálu s Keni, který dělal místní gynekolog jsme s Danem začali v úzkém kruhu se čtyřmi místními taxátory, Kubanem (zástupce vedoucího), Barytem, Sabyrem a Denišem. Nejvíce času v počátku zabralo uzpůsobení tabulky FAO pro druhy pokryvu, lesy, jiné lesní plochy, zastavěné plochy a vody, s různými kategoriemi v těchto hlavních třídách na zdejší poměry a vůbec úprava všech dalších údajů. Poté jsme museli aktualizovat podle upraveného manuálu venkovní zápisník, což je 7 tabulek (A4), sestavit soupis rostlin a půd a dotvořit soupis dřevina keřů. Nejdříve jsme ještě s Danem zásadní věci řešili společně, potom s Kubanem ve dvou upravovali další části manuálu a podle anglického obecného manuálu upravovali lékařsky pojatý překlad z Keni. Ostatní dostali na starosti sestavit soupis dřevin, keřů, rostlin a půd. Společně jsme potom procházeli výsledné dílo a opravovali případné chyby v souvislostech a vazbách na tabulky. Osobně si co do problémů vystačím s jedním, mateřským jazykem. Když jsou jazyka dva, je už orientace horší, ale lety soustavného tréninku se situace postupně drobně zlepšuje. Nyní ale šlo o jazyky tři, resp. čtyři a to už bylo na pováženou. Manuál se připravoval v ruštině, s Danem bylo nutno komunikovat anglicky, jelikož se před odjezdem učil rusky pozdravit a místní spolu mezi sebou mluví kyrgyzsky. Tato řeč náleží k tureckým jazykům, ale mne to připadá, jako když do čínštiny někdo sem tam prohodí ruské slovo. Čtvrtým jazykem byla v mojí hlavě čeština. Místní vždy něco řešili v mateřštině, potom se mně zeptali rusky. Když jsem věděl odpověděl jsem, když ne, bylo nutno řešit - 6 -

7 přes angličtinu s Danem. Na druhou stranu, i když jsem věděl, bylo nutno Danovi alespoň ve zkratce říci, co mají za problém a jak jsem jej vyřešil. Výsledkem bylo to, že na Dana jsem chvílemi mluvil rusky, na místní anglicky a za oběd jsem jednou poděkoval německy, ač neumím. Doufám, že se po pěti měsících ve zdejším prostředí moje ruština drobně pozvedne a že mi místní nakonec neřeknou, že už umí skoro česky, jako kluci z Kamčatky po měsíci u nás. Když jsem se jich zeptal proč, když s nimi mluvím rusky, Voloďa se pousmál a řekl něco v tom smyslu: to nikomu neříkej V prvních dnech, co zde byl Dan, jsme ještě absolvovali dva semináře a 3 výjezdy do terénu. První seminář byl interní, jelikož většina zdejších pracovníků, bude vedoucími jednotlivých pracovních skupin. Druhý seminář byl v jednom z moderních hotelů v jižní části města, kde na zelené louce roste čtvrť heren, hotelů a jiných atrakcí pro turisty a novou smetánku společnosti. Ten byl dokonce za účasti šéfa celého lesnictví, což je zde funkce na úrovni ministra. Zde jsem se mimo jiné seznámil se Švýcarem, Enio Grizem, který zde v současnosti vede již přes deset let trvající švýcarský projekt na podporu lesního hospodářství a kterému vděčí i zdejší institut za existenci, poté co s rozpadem říše zdejší pobočka moskevského Lesoprojektu zanikla. Na Velký pátek tu byl musulmanský Nový rok a tedy den volna, který jsme věnovali s Danem řešení mých dotazů k venkovním pracím. Poprvé jsem zde byl v terénu v horách, postupně během dne ve dvou údolích, kde byl ještě sníh a rozkvétaly tam krokusy. Lesy bychom u nás asi lesem nenazvali. Šlo o řídké porosty 5 6 m vysokých jalovců, ale zde mají velký význam z pohledu biodiversity a ochrany půdy před všude patrnou silnou erozí. Taxíkem nás ten 250 km dlouhý výlet stál jen tak pro zajímavost 200 USD. Den strávený s Danem byl ale pro mne velmi důležitý. Nikdo kromě něho a mne neví, že o přesném postupu inventarizace FAO jsem v ty dny nevěděl ani "Ň". Anglický manuál má 200 stran a prokousával jsem se jím jen po krůčcích. Jelikož Dan následující pátek odlétal a bylo toho mnoho co dořešit, tak jsme s týmem dělali i v sobotu a v neděli. To že jsou k tomu ochotni, je dobré znamení. Při jednom rozhovoru při práci v týmu se diskuse přenesla na téma švýcarských nožů Victorinox v místních obchodech. Mám je celkem dobře v očích, jelikož od své první návštěvy Ženevy v roce 1995 při cestě na Světovou kartografickou výstavu, kde jsme byli s našimi TopoLovskými mapami, jeden vlastním a hodnotím jej velmi kladně. Místní tvrdili, že to co zde prodávají, budou jistě čínské podvrhy. Nebyly. Jistě zde na tržištích a v různých obchodech bude mnoho podobného zboží. Jsou zde ale různě po městě roztroušeny obchodní domy evropského typu, kde jsou značkové obchody a tam i značkové zboží. Na důkaz svého tvrzení a na podporu pracovní morálky týmu v klíčovém období pro rozběh polních prací, jsem se rozhodl sehrát s kolegy hru. Koupil jsem postupně 4 nože stejného druhu, v každém obchodu měli jen jeden od každého druhu (musel jsem koupit stejné), jelikož vzhledem k ceně si je zde asi mnoho lidí nekupuje a řekl, že jim zůstanou, pokud bude manuál do 18. dubna, pokud ne, pojedou nože se mnou v srpnu zpět do Evropy Manuál byl. Přitom jsem se dozvěděl, že zde nůž neleze darovat, jen koupit, najít, či ukrást Údajně to neplatí jen zde. Musel jsem tedy přijmout za každý symbolických 5 som. Toto vše nám zabralo při zdejším tempu prací i když s podporou nožů a mých večerů, sobot a nedělí, celkem 5 týdnů. Dalším úkolem, který je nutno před výjezdem vyřešit je hustota sítě ploch, tedy i celková náročnost polních prací, které by měly být dokončeny do příštího podzimu. Rozhodnutí padne mezi roztečí 10x10 a 15x10 (myšleno minuty stupňů severní šířky a východní délky). Osobně jsem v tom poté, když jsem viděl jejich vytištěné mapy z programu Geo Draw ruské provenience, které se ve výsledku podobaly těm, co jsme dělali v TopoLu na Kamčatce, po počátečních obavách z Říma, neviděl velký problém. Podrobně popsat co tu probíhalo poslední dva týdny však nelze. Pokusím se alespoň o nástin. Postupně se ukázalo, že existence zdejších hezkých map je z velké části dílem švýcarského projektu a práce jedné soukromé firmy, která je s ním velmi úzce spojena. Navíc kartografky, které se na práci částečně podílely odešly. V institutu jsou tři kartografky z kterých nám byla poskytnuta jedna, s údajně nejmenšími zkušenostmi. Prací se začaly zabývat v problematice se naprosto neorientující mladá děvčata. Navíc v rámci projektu jim byly prvně vysvětlovány národní konzultantkou pro GIS, slečnou Kanaym, z místního asijského institutu pro GIS, zásady klasifikace kosmických snímků, což jsem v této fázi boje s nepřítelem, kterým je čas, zrovna nepotřeboval. Navíc mi to připadalo, jako by jste učili řídit F1 někoho, kdo nikdy neviděl v životě ani kolo Ze dne na den se navíc zjistilo, že Kanaym odjíždí na 14 dní do Indie na nějaké školení dálkového průzkumu země. V té chvíli jsem zatoužil po TopoLu a litoval, že ze svého gisového období, nějaký nemám. Rastrovou podobu verze z mých dob mi kluci ochotně poslali (díky jim), mimochodem se stahovala po netu rychlostí 1,3 kb/sec přes tři hodiny, ale záhy jsem zjistil, že potřebuji i import vektorů z jiných SW, což tato verze neměla, jelikož jsme získávali data z různých zdrojů a situace se měnila každým dnem. Náhlý nápad udělat si vše v tichosti sám v TopoLu jsem záhy vzdal. Chtělo by to mít předem dostatek informací a vše dostatečně připravit

8 Na pomoc přispěchal z Institutu vodních zdrojů Viktor Michailovič, starší pán rusko mongolského původu, který se vyzná v základech GIS a ve zde používaných různých souřadnicových systémech a díky němu se práce alespoň započaly. Příprava třech dvoumonitorových PC spočívala v instalaci pirátských verzí SW Global Mapper 8.2 a Map Info Professional ve verzi tuším 8, nějakým novým zdejším technikem. Ten co zde byl a něco znal také odešel. Viktor připravil body se čtverci o straně 1 km, se souřadnicemi všech potřebných bodů k identifikaci každé ze čtyř měřených ploch v terénu pomocí GPS a základní strukturu databáze. Přinesl také nějaké soubory, které vypadaly jako digitální model terénu (DMT), ze kterých se dá v SW Global Mapper změřit, jaký bude na ploše sklon a jaká bude vzdálenost čtverce od cesty. Z vrstvy lesů ještě doplňují děvčata kolik procent lesa případně padne do plochy. Tyto tři základní ukazatele jsme zvolili pro orientační posouzení pracnosti pro čtverec. Váhu jednotlivých faktorů lze jen těžko stanovit, tak jí necháváme u všech stejnou. Každý ukazatel má 4 stupně a součet těchto čísel nám dá obtížnost, přičemž každé obtížnosti jsme odhadem přidělili dny, potřebné pro změření čtverce. Všechno je to jen hrubý odhad, jelikož například neznáme, v kterém že to údolí si skupina postaví jurtu a bude přebývat přes sezónu (přes sezónu se pracuje i o sobotách, na víkendy se zde nejezdí), ale něco se udělat muselo. Ti co zde mají vládu nad financemi musí společně s FAO rozhodnout, kolik ploch se bude vlastně zjišťovat. Rozhodnutí nemůže zůstat na rozhodnutí nadšenců z institutu, kteří mají snahu po dobrých informacích, ale nevládnou finančními zdroji. FAO doporučuje stát na zemi a zvolit méně ploch. Zde v institutu by chtěli hustější pokrytí, jelikož se obávají, že jelikož vzhledem k publicitě, která se zde i ve sdělovacích prostředcích projektu udělala, nemohou si dovolit po dvou letech přijít se statisticky nepřijatelnými údaji. Projekt je sice podporován FAO, ale ne zcela financován touto organizací. Místní orgány musí zajistit finance na polní práce a obecně zajistit auta a jejich provoz a tím pádem to musí být i jejich rozhodnutí. V tom, že jsem doporučil zdejšímu institutu žádat po vedení resortu písemné vyjádření, mám plnou podporu FAO. Na druhou stranu to znamená připravit v rámci možností pro rozhodování dokonalé podklady. Podobná GIS analýza se údajně jinde nedělala a rozhodovalo se pravděpodobně tak nějak intuitivně. S auty, což je závazek Kyrgyzstánu, očekávám velký problém. V již zmíněném přístěnku zatím stojí dva vraky (oba se při taxaci někde v horách převrátily, což je velmi povzbudivá informace ) na cihlách, ze kterých se postupně oddělávají jednotlivé použitelné díly a ze kterých se stávají odpadkové koše. Z dalších tří pojízdných aut z jednoho teče olej, z druhého voda a třetí nemá vlastní baterku A to chtějí postavit 10 pracovních skupin... Ve srandě, která ale s přibývajícím časem přestává být humorná, jim říkám, že se mají ohlédnout někde po stádu koní Když jsem se začal pídit po možnosti odvozu vraků do šrotu, aby bylo potom kam dát auta pojízdná, tak jsem zjistil, že ač Čína, která dnes skupuje šrot z celého světa je za rohem, tak zisk z odvozu auta do šrotu sotva tento transport pokryje. Navíc se po asi dvouhodinovém rokování tříčlenné komise nad vraky ukázalo, že postupné odmontovávání použitelných dílů znemožňuje jejich odpis No uvidíme, zatím ač náčelnice institutu, paní Venera říká, že vše budět, tak příjezd nových Tuaregů, ale ani ojetých Niv nehrozí. Krom jiného stav na dvorku však rozhodně nepůsobí povzbudivě na mužstvo, cynik by ale namítl, že se alespoň příliš neliší od okolí. Pokud bychom posuzovali omšelost okolí jako takového, tak by měl jistě pravdu, pokud bychom to vztáhli k autům, tak tam už by to pravda byla jen v tom, že jsou vesměs všechna, jako ostatně vše, zaprášená. Jinak se zde tolika proudy, kolik aut se zrovna od příkopu po příkop vejde, mezi dírami v silnicích prohánějí auta, na která i našinec kouká se závistí. Tak odhadem 60% je jich německých, 30 asijských a zbytek bych přisoudil rozpadajícím se samohybům ze země, kde zítra znamenalo včera 10 let starý Mercedes, Audi 100, Pasat, či BMW jsou zde za USD, nová Niva za USD a ojetá průměrně za Zde jsem konečně pochopil, proč se nejčastěji v Evropě kradou německá auta. Jsou ve zdejších krajích pro svou spolehlivost a výdrž opravdu oblíbená. Chvíli jsem tak v duchu řešil problém, kudy by asi vedla cesta domů, kdybych si tady nějaké to krásné auto koupil. Když jsem tak v duchu doputoval do Istambulu, uvědomil jsme si, že patrně již tam, ale rozhodně na hranicích EU, by měl člověk asi nepřekonatelné problémy a zbytek cesty by musel jít pěšky. Trošku delší chvíli a docela reálně jsem ale uvažoval o tom, že místo pronájmu bytu na celých 5 měsíců, by možná bylo lepší koupit na měsíce polních prací ojetou Nivu a poté jí zase prodat. Poté co jsem byl ale párkrát svezen místními ulicemi, jsem tento nápad zavrhl. Přeci jenom bych se chtěl vrátit celý

9 Bydlení a denní život Po deseti dnech v oáze hotelu mi Bakyt našel plně zařízený jednopokojový byt s koupelnou a kuchyní za 320 USD /měsíc. S komfortem hotelu, kde každý den byla v pokoji limonáda a na posteli bonbon, je konec, ale platit 50 USD denně bych dlouho nevydržel. Do kanceláře to mám 3 minuty a v ceně jsou i poplatky za energie a kabelová televize. Budíček mi obstarávají děti ve školce naproti. Rozhodně je to příjemnější, než budík. Jen jednou jsem drobně zaspal, když jsem v noci musel kvůli smradu z doutnajících odpadků zavřít okno a ráno neslyšel dětské švitoření. Na zdejší poměry je byt perfektní, myslím že mnozí lidé u nás zdaleka takto nebylí. V kuchyni je vestavěná skříň, malý sklápěcí stolek, plynový sporák, lednička a dokonce i automatická pračka, tedy více, než jsem původně očekával. Při pohledu na detaily se samozřejmě opět dostanete do reálu. Jediné co jsem nenašel a po zkušenosti ze Ženevy, kde jsem objevil dobře utajené prkno až po vyžehlení tří košil na rukávníku zatíženém pro stabilitu postelí v jedné z vestavěných skříní, dlouho hledal, bylo žehlící prkno. Bohužel neúspěšně. Naopak odstranit jsem chtěl umělé kytky na stěnách a tak různě po bytě. Zjistil jsem ale, že jsou mnohé na tapetách přilepené. Navíc jsem další umělé kytky svěžích barev našel ve skříni. Asi abych si ty co byly ve vázách časem vyměnil, kdyby se mi okoukaly. Ty mobilní jsou už ve skříni všechny. Z 50ti programů kde kromě místních je většina čínských, tureckých, indických a ruských, využívám zejména BBC World, CNN, Animal Planet, který je ale v ruštině a National Geografic. Horší je to s vlastním domem a okolím. Když jsme tam šli s Bakytem prvně, připadal jsem si jako v mosteckém Chánově, jen místo těžko přizpůsobivého etnika jsou zde místní... To je ale ostatně v celém městě. Na druhou stranu krom toho, že mi nějaký kluk z protější školky ráno rozbil okno prakem, zde není nějaký viditelný vandalismus, či nepřátelské chování místních lidí. To rozhodně ne. Jen prostě to vidím jinýma očima. Několik čtyřpatrových neomítnutých cihlových domů, tvoří obdélníkový prostor, kde jsou stromy, keře, klepadla na koberce, kde si hrají mezi auty světových značek, ale i již mnohé pamatujícími Záporožci a Moskviči na udusané hlíně děti. Stejně jako všude po městě jsou zde vidět různě náhodně rozmístěné veliké ohlazené žulové kameny z říčních morén. V jednom rohu tohoto neurčitého prostoru jsem viděl nedávno čerstvě zasazené a zalévané tři keře. Zcela výjimečně zde nejsou po ruském vzoru nabíleny spodní části kmenů, jako je tomu všude jinde v okolí. Úklid a opravu něčeho člověk tak často nevidí, ale bílení stromů probíhá čile. Zejména pak na silnici, kterou denně jezdí ze svého sídla na jihu za městem pod horami president do svého úřadu (tam se i uklízí ). V okolí je mezi dalšími 4 až 6ti patrovými panelovými domy mnoho malých obchodů místních lidí, většinou s potravinami. Nejčastěji jde o různé provizorní maringotky, či buňky, které známe ze staveb, s různými přístřešky. Jejich upravenost a vyrovnaná zelenina ostře kontrastuje s omšelým okolím. Stejně tak upravené ženy a vždy čisté a krásně nastrojené děti. Trochu to nechápu, když výdělek taxátora je údajně 50 až 100 USD, ale režie rodiny tak nejméně USD, ale funguje to a že by tady byli zástupy žebráků, tak to rozhodně nejsou. Asi 10 minut chůze od bytu mám i turecký obchodní dům, který snese srovnání s Evropou. Cesta vede kolem školy mezi několikapatrovými obytnými domy, mezi kterými jsou stromy a keře. Chodníky jsou často z betonu, různých dlaždic, asfaltu, někde i ze zámkové dlažby. Příkopy, mnohdy i u chodníků, jsou povětšinou z betonových dílců. Kombinace zubu času a rozdílné kvality dělá své. Některé úseky se postupně rozpadají a z betonů koukají dráty. Opravy v nedohlednu, nebo způsobem, který nebude mít dlouhého trvání. Pokud se rozpadne pár dlaždic, či segmentů zámkové dlažby, jednoduše se do zalije betonem a zašlápne botou. To v tom lepším případě. Když nastane poločas rozpadu železobetonového dílu a dráty již jsou dostatečně obnažené, přijde čas pro stavebníky, či ty, co jim i to málo ve sběrně stojí za to. Z mého bytu mám výhled v levé části na školku a v pravé na nějaké zbořeniště, kde se válí odpadky a potulují opuštění psy a kočky. Právě na tomto území jsem pochopil to, čemu jsem na Kamčatce nerozuměl. Tam nám říkali, že lidé postupně rozebrali nedostavěný mnohapatrový panelák, kde byly prostory mezi nosnými panely vyzděny z cihel. Podobný proces patrně proběhl v minulých letech i zde před mými okny. Dnes už jsou zde jen torza přízemí, ze kterých je patrné, že místo betonových překladů nad okny zde bylo použito dřevo. Zbytky betonů, které původně tvořily nosnou část stavby lidé roztloukají palicemi a vysvobozují armaturu, která potom mizí v nových stavbách. Buď přímo, nebo přes soukromé sběrny, které fungují v tomto případě spíše jako překladiště. To by se pane Lenin divil. Ten totiž v jednom ze svých děl tvrdil, že nadhodnota nevzniká v oběhu Ale zpět k mému obchoďáku. Jde o třípatrový nově postavený dům, který má v atriu pohyblivá schodiště a po obvodu volného prostoru jednotlivé obchody, jak to známe od nás. Jednotlivé obchody jsou však poměrně malé, bez potřebného zázemí, tak že situace jako u nožů, je zde většinou i u oblečení a bot. Mají jen tu velikost, kterou zrovna vystavují. Poslední patro je - 9 -

10 zasvěceno zejména rychlému občerstvení, v přízemí je supermarket. Zde je k sehnání prakticky vše, jen například ovoce, či čerství lososi se jeví drobně unavenější, než ty v Ženevě, nebo když jeden den berete z police čerstvé žampiony, zdaleka nemůžete počítat s tím, že je tam najdete i zítra. Mnoho produktů, jako jsou těstoviny, zavařeniny, sušenky, jsou z Turecka, jiné, jako výborné uzené, ale i tavené sýry, hovězí a skopové maso (vepřové jsem zde, ač jinak bych na muslimskou zemi moc neusuzoval, ještě neviděl) jsou patrně místní, často dělané nadnárodními firmami. Zvláště oceňuji velká balení měkkých sýrů, kde doma aby si člověk na rozbalování staniolů ze stále se zmenšujících trojúhelníčků bral pomalu mikroskop. Zde jsou sýry podobné konzistence prodávány v baleních, v kterých se u nás, ale i zde prodává např. Rama. Samostatnou kapitolou je zde maso. Poslední večer, kdy zde byl Dan, jsem se rozhodl, že připravím večeři. Specielně jsem se ptal prodavačky, zda příslušné hovězí v ceně asi 110 Kč/kg je na bifteky jak píší. Ujistila mne že ano. Začal jsem vařit v sedm a večeřeli jsme po jedenácté. Maso pravděpodobně bylo z nějaké nebožky sešlé věkem, kterou našli někde pod kopcem. Jednou jsem při obhlídce úseku s masem spatřil dva kusy podobající se svíčkové. Jaké bylo moje překvapení, když se cena od předchozího nákupu lišila tak asi o 30 Kč na kile a při vaření zjistil, že to opravdu svíčková byla. Ve slovníku jsem si následně našel, že svíčková se rusky řekne vyreska a domníval se, že zde nebudu jíst nic jiného. Mýlil jsem se, od toho dne jsem ji již nesehnal. Když jsem se po ní nedávno ptal, prodavač očividně nevěděl o co jde a rozmáchlé gesto ruky doprovodil slovy, že toto vše je vyreska. Nejčastější stravou tak jsou slepičí polévky, které jsme vařili již za studií v Trutnově a guláše, ráno potom vynikající uzené sýry a 6ti% mléko, které je stejně drahé, jako 1%, pytlíkové 15 Kč, trvanlivé 25. Podobné obchody jsou různě roztroušené po celém městě. Není tu nějaké moderní city, ale po kilometru ruska, najednou člověk narazí na krásný několikapatrový obytný dům, nebo na obchodní dům se službami evropského typu. Nový byt v takovémto domě zde stojí 1300USD/m 2. Snaha o sehnání map mě také dovedla do kanceláře (obchodu) místní Geodesie, kde jsme sehnali mapy země i jednotlivých oblastí, jak v papírové, tak v rastrové podobě, které nejsou nikde jinde k vidění. Zde jsem se setkal s místní korupcí. Papírové mapy byla na oficiální potvrzení, rasty jen v případě, že nebudeme chtít potvrzení. Pokud bychom jej chtěli, bylo nám líčeno, jaké byrokratické martýrium bychom museli podstoupit. Pokud to byla pravda, ani se nedivím, že je Kyrgystán korupcí tak věhlasný. Systém tomu výrazně nahrává. Pro venkovní práce jsem si potřeboval sehnat bombu do vařiče GAZ a tak jsme s Kubanem navštívili místní lovecký obchod. Výzdobu tvořily hlavy kozorožců a kůže z vlků. Moderně zařízený obchod byl kombinací lovu, rybářství a turistiky. Odešli jsme ale s nepořízenou. Od trhovců se stejným sortimentem, kteří před obchodem rozkládají den co den své udice, háčky, ale i dětské pytlačky a jiné drobnosti na kapotách aut, jsme se dozvěděli, že bychom mohli uspět v podobném obchodě, který se jmenuje Marco Polo, jako jeden ze zdejších druhů divokých horských beranů. Jaké bylo moje překvapení, když obchod byl tak asi půl hodinky chůze od mého bydliště. Prohlédli jsme veškerý sortiment a uspěli i s bombou. Před obchodem jsme museli nějakým klíčem pár minut přemlouvat Kubanův čínský startér v Nivě, aby začal něco dělat a poté již spěchali za naší skupinou GIS děvoček. Jak jsem sázel mrtvoly o subotniku Osobně jsem si myslel, že podobným akcím, jako je povinné pracovní nadšení úředníků o sobotách, povětšinou hned po nějakém církevním svátku, patrně za trest, je do slova a do písmene listopadem 1989 odzvoněno. Ne tak zde, v zemi zvláštní kombinace jasných stop socialismu a neřízeného volného podnikání. O sobotním dopoledni v parku Vítězství, na jižním předměstí pod horami, kde se ten den sešli, za účasti do maskáčů a lakýrek oblečeného ministra, původním vzděláním ekologa, všichni, co mu tak nějak přímo, či nepřímo podléhají, jsem měl tu čest si připomenout tu socialistickou část. Cílem přinejmenším chladného snažení asi tak šedesáti lidí, bylo dosázet odhadem 200 přibližně dvoumetrových odrostků různých listnáčů na chybějící místa v pravidelných řadách již tak 5 8 metrových stromů. Stromky zde volně poházené v ředinách, které se měly zaplnit, údajně ležely od předešlého dne. Kořeny už tak velmi chudé, byly naprosto suché. Po zasazení se o zalití nikdo nestaral a na mou otázku jsem slyšel jen obvyklé budět Je pravda, že jsem tam u silnice viděl nějakou cisternu, ale myslím, že ale i úterní déšť přišel pro mnohé jedince pozdě. Paradoxem celé situace bylo, že parkem, pokud se linie stromů dají parkem nazývat, protéká strouha, do které mohly stromky před vysazením položit a potom stačilo pár kýblů a po zasazení je zalít. Ekolog byl ale zřejmě spokojený

11 Druhým cílem, jak jsem po chvíli zjistil, bylo sesbírání odpadků a velkých žulových valounů z míst, kudy se zrovna procházelo. Po asi dvou hodinách družného debatování v různě velikých skupinkách lidí mezi sázením a sbíráním odpadků, se všichni postupně přesunuli k zdarma čepovanému nápoji hnědé barvy a husté konzistence, který se dělá z pšenice. Připadalo mi to jako něco mezi pivem a vodou z nádobí Zjistil jsem, že je to jedna z prvních věcí, které zde opravdu nemohu. Po cestě městem směrem k domovu jsem potom viděl tu druhou část kombinace zdejšího života. Širokou cestu, která je po vzoru Potěmkinovi vesnice pro presidentův dojem ze vzkvétající země v rámci zdejších možností a zvyků pečlivě udržovaná a kde jsou stromy bělejší ještě víc než jinde, lemují novostavby s masivními třímetrovými zdmi, které zde rostou na první pohled bez jakéhokoliv usměrňování, jako houby po dešti. Pokud je ještě v době stavby do okolí domu vidět, povětšinou zde stojí nějaké mohutné asijské SUV, nejčastěji Lexus, zdejší symbol moci a peněz. O kus dál směrem k městu, již v normální zástavbě, jsem se zastavil na kávu. Během konzumace jsem mimoděk pozoroval babičku, jak rýžovým koštětem zametala krajnici ulice s mnohacentimetrovým nánosem hlíny, což samo o sobě již působilo v souvislostech s okolím a s tím, že mohla zamést jen tu uvolněnou tenkou vrstvičku z povrchu, dosti podivně. Mezi vozovkou a chodníkem se současně skupinka chlapů snažila obkopat velký topolový pařez. Po chvíli nastartovali opodál stojící Zil a jali se pařez vytrhávat. Po chvíli, kdy se Zil vzpínal a přes kouř z výfuku nebylo skoro vidět na druhou stranu ulice, půda kolem pařezu povolila. Pařez obrátily kořeny vzhůru, asi aby z něj časem hlína opršela, jinak nic. Okolí vypadalo, jako by zde vybuchla menší puma. Moloďci se poplácali po zádech, zaparkovali Zil a společně odešli neznámo kam. Babička mezi tím zašla do svého domečku, až časem vyjde, bude mít zase co zametat... Nácvik polních prací Ačkoli ještě zdaleka nebyly jasné podrobnosti v rámci přípravy manuálu, v úterý 25. března jsme jeli, ještě pokud tu byl Dan, na nácvik zásad polních prací s týmem, který připravuje technologii a s budoucími vedoucími pracovních skupin do terénu. Byl zvolen NP Ala Archa, 30 km za městem v nejbližším hřebenu Tien Shan. Ve smluvenou hodinu, 8,00 jsme před institutem byli s Danem a jedním místním pracovníkem sami. Danovi jsme musel překládat jeho výklad místního pravidla, že když se Kyrgyzovi řekne v 8, míní tím tak přibližně 8,30. Druhý den ten dobrák přišel v 9 a nebyl zdaleka poslední. To ale trošku předbíhám. Než se vyřešily všechny problémy s nepojízdností dvou ze tří aut, skupina byla pohromadě a mohlo se po deváté vyrazit. U vstupní brány parku jsme se dozvěděli, že je nutno lesníci, nelesníci zaplatit 40 som za vsup za osobu, za malé auto chtějí 80, za větší 100. Od cizinců údajně chtějí 30 USD, ale byli jsme propašováni. I když jméno parku je odvozeno od jalovce, byly už zde i lesy s místním smrkem Picea schrenkiana. U potoka rozkvétaly podběly. Pokusili jsme si určit ve fiktivně navrženém čtverci jednu zkusnou plochu 20 x 250 m a zařadit na ní všechny druhy povrchů (les, řeka, silnice ). Vyvstal známý problém hranic. Copak ve Švýcarsku, tam jsou všechny hranice, mezi druhy pozemků, díky dlouhodobě udržovaným vlastnickým vztahům jasné, ale jak určit hranice mezi řekou a lesem, či mezi silnicí a něčím naprosto neurčitelným zde Prostě těžko, ale někam se to musí prostě změřit. Podstatnou část dne zabral oběd. Poté co ostatní odjeli k domovu, jsme se ještě šli podívat poblíž presidentské dači, na krásné staré smrky, které mají nápadně úzký tvar korun. Z koruny na nás koukala ještě v zimním šatě oděná bělka leťjaga, místní druh krásné veverky. Druhý den jsme jeli do údolí Kegeti, ve stejném horském hřebenu, jen o pár údolí na východ. Ráno jsme čekali na Sabyra dokonce do půl desáté. Když se usměvavý bodrý padesátník s typickou tváři Kyrgyza soukal ze svého Mercedesu, Kuban říká: Sabyr ty net Kyrgyz, ty supergyrgyz Omluvou mu bylo, že z kufru vytáhl samovar, který nám údajně včera nenahraditelně chyběl. Potom už nám nic nebránilo v odjezdu. Cesta vedla po hlavní silnici na východ, která vede prakticky do všech ostatních míst země. Než jsme se vymotali přes město, tak jsem dospěl k závěru, že zde asi řidičák opravdu potřebovat nebudu. Za městem jsem si tento názor jen utvrdil. Ačkoli sem tam je vidět policii, nevím co vlastně kontroluje, jelikož před nimi klidně všichni přejíždějí plnou čáru, pokud tam zrovna nějaké čáry na silnici vůbec jsou, či řidiči zastavují místo na čáře před semaforem, zásadně až na samé hranici křižovatky a dobu, kdy se mají rozjet určují instinktem, nebo na ně začnou zadní, co vidí na semafor, zběsile troubit Pruhy na silnici a předjíždění, je potom kapitolou samou pro sebe. Řidiči předjíždějí za každé situace, pruhy nepruhy. V údolí Kegeti jsme viděli uměle založený porost asi 60ti leté borovice lesní. Po přebrodění říčky, což bylo samo o sobě atrakcí, se řešil problém, že nikdo nevzal vodu, zatím co dva dobrovolníci

12 šli zpět k řece a dva se snažili rozvášnit samovar, směle jsem se po neslavné zkušenosti z minulého dne zeptal, zda všichni umí měřit výšku stromu výškoměrem. Po ujištění že ano se ukázalo, že tomu tak zdaleka není. Jsem zvědav, jaká bude situace v ostrém nasazení s GPS, tu prý také všichni ovládají. Po změření výšky jedné z borovic a porovnání jednotlivých výsledků s určením případných závad, už bylo na čase jít k obědu a poté už se řeč mezi všemi stočila na nějaký večerní program a jelikož jsme byli asi 200 km od Biškeku a cestou nám ještě chtěli ukázat místní naleziště středověkých kamenných soch, byl čas odjezdu. Další plodný den byl za námi. Cestou domů, kdy se kolem míhaly domky místních vesničanů se zemědělskými pozemky, sovchozy opuštěnými sady zmírajících meruněk a místy stády ovcí, či krav pasoucích se na první trávě, se mi honilo hlavou mnoho myšlenek Je nutno vyřešit tolik věcí, dořešit sporné body v pracovním manuálu, který se já musím nejdříve naučit, koupit vybavení skupin, jako jsou stany, oblečení, vařiče atp. za peníze FAO, které nejsou ještě ani na cestě, obdržet technické vybavení skupin, jako jsou pásma, dálkoměry, GPS, fotoaparáty atd., které jak jsem posléze zjistil z korespondence mezi Danem a kanceláří FAO v Istambulu, kdy Dan už řešil další projekt v Nikaragui, ještě vůbec není jisté, kde se bude kupovat. Dále je nutno schválit síť čtverců, nastavit souřadnice do GPS (které zatím nejsou...), vytisknout formuláře a připravit je do složek pro jednotlivé čtverce... Skoro nic není a za měsíc se má vyjíždět. Tak trochu nechápu, proč mnohé technické věci FAO neřešilo s dostatečným předstihem. Navíc až odjede Dan, tak všichni očekávají že vše vyřeším a jak co řešit poradím já. Což o to, já bych byl schopný někdy učit delfína plavat. Už na učilišti pan Kuliš říkal: Slabý, rady a porady jsou v Celetné 12 a nikde nezapomenu na svého syna Radka, který tehdy asi pětiletý, po jednom mém pádu ze svážnice nad Černým Dolem v Krkonoších, kdy jsem se snažil ležíce na zádech hluboko v prašanu marně vyprostit ze změti přehoustlé smrkové tyčoviny, na hraně svážnice mazácky opřen do hůlek říkal: táto, táto, radit umíš dobře, ale lyžovat moc ne. No ale tady končí legrace. Když si tak představím naší inventarizaci v UHULu a srovnám přípravu a i tak co bylo problémů, tak jdou na mne mrákoty. Na druhou stanu si ale uvědomuji, že je to vlastně nesrovnatelné. Něco mohu jen postrkovat a i já musím stát na zemi. Musím se soustředit na to, aby něco nestálo na věcech, které mohu ovlivnit já, to by mě mrzelo. To se však snad nestane. Jak se říká, kdo se bojí nesmí do lesa, natož do střední Asie. Nejen v den semináře "České lesnictví ve světě II.", který za mne nedávno v Brně, k radosti všech účastnících se mužů, převzala s elegancí sobě vlastní Andrea Pondělíčková, které touto cestou ještě jednou děkuji, ale prakticky denně myslím na všechny, co kdy byli s naším lesnictvím ve světě, kteří podobné věci zažívali a já o nich za studií snil... Tak teď to mám i když to nejsou džungle centrální Afriky, tak si nemohu a ani nechci stěžovat. Jsem rád, že mi osud nadělil tuto další příležitost poznat něco nové a vidět svět zase z jiné strany, než se jeví nám z klidu a pohody střední Evropy. Za svou dosavadní praxi jsem mnohokrát pocítil rozhodnutí lidí, kteří měli jedno okno na hnůj a druhé do lesa, jak se někdy o nás lesnících říká. Ti by tuto zkušenost potřebovali, jako prase drbání. Před zítřejším odjezdem na týdenní měření, kde s útočným týmem chceme změřit dva cvičné čtverce, kde potom budeme trénovat pracovní skupiny, do hor severně od Yssyk-Kul Vás z dálav střední Asie zdraví a hezké jaro přeje, Biškek 26. dubna 5. června 2008 Rychlovlakem Hikari za obřadem čaje Během prvních týdnů, kdy jsme pracovali na úpravě obecné technologie inventarizace FAO na zdejší podmínky, mi při různých příležitostech minimálně dva členové našeho tvůrčího týmu říkali, že nepijí, jeden kvůli srdci, druhému to údajně dělá špatně na žaludek. Jelikož se ani na prvních dvou dnech výjezdu do terénu, ještě když tu byl Dan, žádná láhev pověstné vodky neobjevila, neviděl jsem na líčení tělesných potíží po požití alkoholu nic divného a přijal tuto teorii s uklidněním za vlastní. Někdy se člověku vybavují různé souvislosti když zažívá podobné, někdy naopak, když zažívá věci zásadně opačné. Během nedělní cesty do doliny Chon Kemin (Čon-kemin), vzdálené od Biškeku asi 200 km, kde ve stejnojmenném národním parku ležel náš 1. cvičný trakt č. 62, jsem zažil právě to druhé. Ne že bych někdy vlakem Hikari cestoval, ale od dob legendárního televizního seriálu Karla Pecha a mladé Japonky Schimako je pro mne nedostižným symbolem pohodlí. Cesta rozhrkaným starým UAZem, kterému se mimovolně otvíraly za jízdy dveře, pravidelně ztrácel vodu z děravého chladiče, přičemž celé pérování ztratil možná již před deseti lety, při větší zátěži mimovolně vypouštěl spaliny do kabiny a který bylo nutno během týdne tak asi dvacetkrát, tu méně, tu více, opravovat byla opravdovým zážitkem. K pravidelným přestávkám při dolévání vody se přidala

13 ještě konzumace vodky. Na rozdíl od některých zapomenutých věcí této bylo, jak se postupně ukázalo, v našem chvílemi i pojízdném vraku dostatek. Než jsme dojeli za třicetistupňového vedra do cíle, byly již 3 půllitrové láhve kyrgyzské vodky Davidoff prázdné. A já těm báchorkám o zdravotních potížích s pitím věřil První pravá zastávka však byla až u rodičů Bakyta v obci Šabdan, jedné z vesnic v dolině NP. Velké hory, velké doliny. Pro sebe jsem si je nazval při jednom výstupu s baťohem na zádech doliny bez konce Široká dolina řeky Čon Kemin je kolem 150 km dlouhá a z ní vybíhají jak na sever, tak na jih desítky dalších údolí. Ty severní jsou téměř bez vegetace, ty jižní pokrývá na mnohých místech smrk tjanšanský, jalovce, které zde dosahují parametrů i menších stromů, nepůvodní bříza, modřín a mnoho zdejších keřů. Jak na severu, tak na jihu lemují hlavní dolinu vrcholky přes m n/m. Osídlení je jen v první třetině, poté co se příkré a erozí rozvrásněné svahy pokryté sporou vegetací eremurusů, keřů a sem tam jalovci rozestoupí do široké doliny, která dovoluje skromné zemědělství a pastvu dobytka v jarních měsících, než úporné vedro a sucho vše spálí. Přes léto potom pastevci postupně osídlují horské pastviny, kde přebývají v dočasných jurtách. Bakyt se přivítal s rodiči a s jeho dvěma malými dětmi, nás čekal stůl plný volně na stole ležících malých smažených kousků pečiva, typické placaté kulaté chleby, misky se zavařeninou a medem, nezbytný čaj a posléze ještě směs vařené rýže s mrkví a s kousky skopového. Sedělo se u stolu, což je zde na vesnicích spíše výjimečné, většinou se sedí na zemi. Chata, náš dočasný útulek, patřící NP, kde ve vedlejším domku bydlel lesník s manželkou a dvěma malými dětmi byla v jednom z bočních jižních údolí Ak Taš - Kopo. Po ukázce údajné jedle za domem, kdy se jen s těží místní hajný, kterému jelikož se jmenoval Iljič všichni říkali Vladimír Iljič, smiřoval s tím, že jde o evropský smrk, navíc vzhledem k postavení větví naprosto nevhodné, nížinné provenience, začala ta pravá oslava začátku venkovních prací Ta pokračovala ostatně celý týden, zejména když od jednoho domorodce přivezli, jako dárek ředitele parku, ovci. Podle místních pouze vlci zkonzumují více masa než oni. Při nějaké soutěži tu údajně někdo snědl na posezení celého beran sám (cca 25 kg) V pondělí mne čekalo několik dalších překvapení. Prvním byla nutnost něco velice nutně ráno vařit a tím pádem vyjet až po desáté Na příjezd k tréninkovému traktu, který ležel v Kalmak Ašu, nedaleké dolině východním směrem, jsem měl být již po nedělní cestě připraven, ale cesta dolinou byla zase dalším stupněm poznání, čím také projede UAZ. Dalším problémem se ukázaly údaje souřadnic v desetinách stupňů, místo v minutách a vteřinách. Tento problém se ale poměrně brzy vyřešil. Na místě, které určil Sabyr jako konečnou pro náš vůz, ukazovaly satelity 1,6 km ve směru údolí. To vypadalo povzbudivě, navíc tím směrem pokračovala podél bystřiny cestička. Nic méně i tak to zabralo ve zdejším terénu skoro 2 hodiny. Převýšení k první ze čtyř ploch bylo přes 300 m. Sabyr několikrát při pochodu pronesl něco o tom, že to špatně odhadl, že se mohlo jet ještě dál, že tady by tu ještě pořád šlo Před cestou, jelikož byl čas oběda, však bylo ještě nutno roztopit samovar a zkonzumovat něco rybích konzerv. Překvapilo mně, že ač s námi byli všichni čtyři obdarovaní + jeden kolega jako řidič pro normální provoz, při pohledu na konzervy se jejich pohledy upřely na mne. Po různých výmluvách se ukázalo, že hlavní důvod pro absenci jejich nožů, je obava že jim je někdo ukradne, což mne si údajně nikdo udělat nedovolí. Vyndal jsem tedy opět svůj nůž a v poslední vteřině zabránil otvírání konzerv zdejším obvyklým způsobem rozřezáním. I když místní mají na nožích otvíráky, nepoužívají je. Kromě vysvětlování zásad inventarizace jsem v zájmu záchrany vlastního nože, musel ještě udělat drobnou osvětu o používání otvíráku. Ten den jsme ještě zjistili, že do manuálu zapomněli vytisknout a svázat přílohy, tedy soupisy dřevin, keřů, půd, typů pokryvů a bylin. To sice nebylo pro cvičný trakt zrovna nejlepší, vyčítal jsem si, že jsem při závěrečné kontrole před odjezdem manuálem nezalistoval, čímž bych na to možná přišel, ale nebyl to ten hlavní problém. Kódy se dají dopsat v kanceláři. Horší bylo zjištění, že zde opravdu neexistuje, resp. byla samostatností Kyrgyzstánu přerušena, tradice využívat rostliny jako indikátory půd, resp. se půdou vůbec nějak ve vztahu s lesním plánováním vážně zabývat. Ani vysokoškolsky vzdělaní lesníci rostliny moc neznají. Na poli znalostí alespoň těch základních rostlinných indikátorů bude ještě nutno zapracovat a to nejen pro účely nynější inventarizace. První den jsme před nastupujícím deštěm jen tak tak před šestou hodinou doměřili první plochu, která byla z velké části na pastvině a jen v závěru křížila pěšinu, bystřinu a asi 50ti metry zasahovala do řídkého smrkového lesa v protisvahu. Přehled druhého dne nemohu začít jinak, než vzpomínkou, která se mi vybavila hned, když jsem uviděl žluté stráně při cestě k druhé ploše našeho traktu. Jednoho jarního rána na učilišti na Pískách zahájil hodinu technologie náš učitel a odborný mistr v jedné osobě, pan Kuliš lakonickým konstatováním, které je ostatně dodnes velmi typické pro jeho druh humoru: zase mi nějaký mizerák ptačí uštípnul na skalce jediný květ hlaváčku jarního. Tady by mohly řádit stovky mizeráků a stráně by asi byly stále žluté. Tisíce a snad miliony těchto krásných květů, jež jsou touhou mnoha

14 skalničkářů, pokrývaly, ať již samostatně, či v trsech, v těchto dnech křovinaté stráně na svazích Kjungenského hřbetu. Vůbec to tu vypadalo, jako práce v botanické zahradě. Původně jsem se domníval, že Tian - Shan se skládá povětšinou z chudých granitových vyvřelin. Na druhou stranu jsem však věděl, že mnoho v Evropě pěstovaných skalniček, pochází právě z tohoto pohoří, v čemž byl určitý rozpor. Ta malá část Kjungenského hřbetu, kterou jsem měl tu čest v rámci naší práce poznat je opravdu z vyvřelin, ale zkoušku z geologie a tím pádem ani z botaniky bych tu skládat nechtěl. Chudé světlé žuly zde střídají i bohatší vyvřeliny včetně gabra. Navíc, jak jsem posléze zjistil, z vyvřelin je podobně jako v Evropě vždy zejména hlavní hřeben s nejvyššími vrcholky a v okolí se nachází různě bohaté sedimenty. Zejména různé říční usazeniny jsou zde na evropská měřítka nezvyklých mocností a vzhledem k malému, či žádnému pokryvu podléhají velké a pro údolní cesty a osídlení nebezpečné erozi. Pokud jsem přes čoud ve vozidle a urputnou snahu se nějak vůbec udržet na sedadle mohl sledovat za jízdy po nezpevněné a erozí značně poznamenané svážnici měnící se krajinu, křovité stráně s hlaváčky postupně vystřídaly pastviny a lesní komplexy různého zakmenění. Volantu se v místě kde jsme odbočili ze včerejší trasy chopil válečný řidič Sabyr a nutno říci, že kdyby jej viděli v Tatrovce, jistě by jej angažoval do týmu pro Dakar. Než se z něj jako z geologa, díky tomu, že zrovna v té době byl ministrem lesů jeho strýc, stal lesník, vozil Zilem několik let ovoce a jiné produkty do Moskvy. Vidí sjízdnou cestu prakticky ve všem i když našinec by se tam bál i na oslovi. Hlavními a původními dřevinami jsou zde smrk tjanšanský a jalovec. Ač jde od roku 1997 o NP, nadále se zde běžně sází jak tyto dvě dřeviny, tak nepůvodní naše známá bříza bílá, modřín sibiřský a borovice lesní. Vše se sází jako monokultury. Park údajně rozšíří každý rok plochu lesa o 50 ha. Při jeho celkové rozloze ha a potenciálu v podobě vhodných a volných ploch je to však jako kapka v moři. Sazenice si pěstují ve vlastních pěti školkách, které připomínají naše školky jednotlivých hajných v minulosti. Semenářství s evidencí původu osiva a školkařtví s mechanizací jak jej známe od nás zde neexistuje. Těžba dřeva je na ploše parku v podstatě zakázána. Je nutno dodat, že většina lesů je zde pro odvoz dřeva dosti obtížně přístupná. Na druhou stranu takto striktním předpisem si těžko správa parku nakloní na svou stranu obyvatele údolních vesnic, kteří dřevo považují historicky za jeden z přírodních zdrojů. Pro zajímavost, holoseč je zakázaná v celé zemi a to i plochách běžných leschozů. Asi padesátileté borovice ve výšce cca 1800 m n/m byly dost polámané a podobně jako smrk za domem hajného pocházely zřejmě z naprosto nevhodné provenience. Ale zpět k botanické zahradě. Na pastvinách a v lesních ředinách byly v hojném počtu divoké pivoňky, které na teplých místech právě začínaly kvést. Z nám známých a atraktivních rostlin nutno zmínit malé běložluté a žluté skalničkové tulipány, ale i větší a vysoké druhy, které známe v jejich šlechtěných holandských podobách z našich zahrad. Ve světě je známo údajně přes 80 druhů divokých tulipánů. 70 z nich roste v centrální Asii, z toho 22 přímo zde v Kyrgyzstánu. Holanďané by měli platit Kyrgyzům nějakou rentu Kolem potoka potom vládly koncem dubna začátkem května různé druhy primulek, na rozdíl od nás ale ne žluté, ale všechny laděny do lila, růžova, či fialová. Roste jich v zemi kolem 15ti druhů. Procitnutí z krás říše rostlin přišlo při vstupu do původního horského lesa, resp. pralesa, kde nám GPS ukázala začátek další měřené 250m dlouhé a 20 m široké plochy (plocha 0,5 ha). 100% sklon, husté keře a vlastnost zdejšího smrku podržet si přízemní větve po celý život tvoří pracovně dosti obtížnou kombinaci. Původní tropická FAO metodika počítá s měřením průměru a výšky každého stromu nad 30 cm v 1,3 m výšky. Navíc se musí zaznamenávat jejich vzdálenost od počátku plochy a vzdálenost od její osy pro pozdější GIS zobrazení. Zde je hroubí od 8 cm. Počítat stromy až od hranice 30 cm by bylo naprosto nepřijatelné. Při zdejším % lesnatosti už tak budou údaje z pohledu lesníků nedostatečné. Navrhl jsem, že by se mohly tvořit pro jednotlivé druhy postupně skupiny a měření provádět jen pro tyto skupiny, což by bylo z hlediska výpočtu zásob dostatečné. S tím jsem však na FAO, právě kvůli údajnému pozdějšímu GIS zobrazení neuspěl. Je otázkou, zda právě toto je tady nezbytně nutné. Na ploše, která celá padla do výše popsaného lesa jsme napočítali 160 stromů větších něž 8 cm. Jak budou při rutině měřit každý strom snad raději ani nechci vidět. Během čtyř dnů jsme změřili všechny čtyři plochy (tedy plochu 2 ha) našeho modelového traktu a zvládli interview s lesníkem, ředitelem parku a jeho bratrem, který zde kromě tradičního zemědělství a pastevectví provozuje ubytovnu pro turisty. Nejde však o nic alpských rozměrů. Evropsky vyhlížející dům, který ještě opticky zvýrazňuje vesměs neutěšený stav těch hliněných v okolí, s koupelnou, několika pokoji v podkroví a v přízemí se společným prostorem s kuchyňským koutem a s velkým stolem, navštíví přes sezónu asi 50 turistů. Hory v okolí jsou krásné, navíc pěšina vedoucí naším traktem je jednou z mála zdejších turistických tras k jezeru Yssyk Kul. Na druhou stranu bezprostřední okolí domu je dosti nevzhledné, restaurace není na mapách, v okolí není jiná alespoň nějak značená cesta, nemluvě už o jiných možnostech využití volného času. V rámci NP je přes léto organizován horskými pastevci čabany možnost na koních cestovat v horní části údolí k jezeru Čelek (Vědro), nebo do sedla a dále potom sestoupit k jezeru Yssyk Kul. Vše však svádí

15 k tomu, strávit v místním zařízení maximálně jen jednu noc mezi příjezdem z Biškeku a cestou dále. Podobný dům, který si zde může dovolit opravdu jen málo kdo, se tímto způsobem nikdy nemůže zaplatit. Změřením tohoto traktu jsme udělali další podstatný krok v úpravě naší interní technologie. V kanceláři jsme následně udělali drobné úpravy v manuálu a v šablonách pro polní práce. Například keře, které jsou zde stejně důležité jako stromy, se měří a vůbec jejich přítomnost ujišťuje jen na malých kruhových plochách. Jejich registraci a procento pokryvu jsme rozšířili na celou měřenou plochu v rámci traktu (2 ha). To samé jsme udělali se zjišťováním přirozené obnovy stromů a keřů. Navíc se bude zjišťovat nejen obnova nad 1,3 m, což zajímá FAO, ale veškerý nálet, což zajímá odborníky zde. Od samostatnosti země radikálně poklesl stav dobytka a lesáci se radují z postupně se rozvíjející přirozené obnovy. I tak je zde dobytek však pro přirozenou obnovu lesa velkým problémem, podobně jako u nás přemnožená lesní svěř. Dalším testovacím místem, kam však již pojedeme se všemi budoucími vedoucími pracovních skupin, musí být některý trakt, ležící v místech, kde se nacházejí také listnaté lesy. K tomu však bude potřeba opravit UAZ! Jelikož nejen pro FAO, ale i pro mne samotného je bezpečnost na prvním místě, po příjezdu do Biškeku jsem udělal rázné rozhodnutí a odložil další výcvik do doby, kdy budou opravena auta. Navíc stále čekáme na peníze z FAO na vybavení zdejších skupina oblečením, stany atd. a na technické vybavení, které má přijít přímo z Říma. Národní park Ala Archa Jelikož zde slaví konec 2. světové války 9. května a letos to byl pátek, rozhodl jsem se prožít prodloužený víkend v nedalekém NP, do kterého jsme nakoukli v březnu v rámci nácviku polních prací ještě když tu byl Dan. Kromě jiného jsem chtěl také porovnat dešifraci družicových snímků od Švýcarů, kterou jsme právě obdrželi, se skutečností v terénu. Jelikož jsem tam chtěl přenocovat, bylo nutno vyřídit povolení pro postavení stanu v zadních partiích hlavní doliny. V pátek ráno kolem deváté hodiny jsme byli u brány NP téměř sami. Jen několik trhovců se připravovalo na nápor místních z města, kteří při očekávaném hezkém počasí budou přijíždět na piknik. Kuban z našeho týmu, kterému jsem dal na cestu a který mě do parku odvezl, zaplatil požadované vstupné, čímž vyřešil to že veze cizince a my mohli pokračovat dalších asi 6 km k hotelu, kde je také dača presidenta a v okolním lese víceméně volné tábořiště. Zde se také soustředí 99,9% přijezdivších piknikářů. Škoda pro ně, dobře pro okolní přírodu Piknik zde znamená velkou skupinu lidí, i samotná rodina zde obvykle má 5 8 dětí, která vyjede na den do přírody s velkou zásobou jídla, míčem, dekami a samovarem. Toto vše po vystoupení z aut dají do prostěradla, kterého se chopí dva nejsilnější muži. Věci co se nevejdou poberou do ruky ostatní členové tlupy a jdou na místo, kde stráví v bujaré zábavě celý den. Ti movitější zábavu doplňují jízdou na čtyřkolkách, podnikavci z nedaleké vesnice poskytují za peníze projížďku na koních. Již na místě tábořiště bylo co k vidění, ale po překonání prvního brodu začala opět ta pravá botanická zahrada. Park nese jméno podle místního pojmenování pro jalovec, ale rostou zde i smrky tianšanské a to ať v původních porostech, nebo z umělých výsadeb. Oba jehličnaté druhy doplňuje zde původní bříza kamenná, jeřáb a mnoho druhů keřů, jako jsou dřišťály, růže, skalníky a u vody vrby. Kolem bystřiny s mléčnou ledovcovou vodou jsem dále našel již kromě z NP Chon Kemin známých třech druhů primulek jeden poměrně velký druh, který vypadal spíše jak skleníkový výpěstek z Amsterdamu, než původní druh z přírody, ale i to je Tian - Shan. Na alpských loukách potom dominovaly kromě drobných růžových primulek žluté skalničkové tulipány. Při pohledu z dálky byly louky žluto růžové. V kombinaci se sluníčkem, hučící vodou v horské říčce a zasněženými vrcholky s ledovci na hlavním hřebenu Kyrgyzského hřbetu, které dosahují až téměř k m n/m, učiněná nádhera. Jediným problémem nás lenochů, co mají k pravidelnému sportování a tím k udržování kondice postoj velmi zdrženlivý až nepřátelský, o to více však obdivující ty, co se ke cvičení přinutit dovedou, byl odhadem tak necelých 18 kg vážící baťoh. Ač jsem po letech dospěl k celkem stabilní sestavě turistického vybavení a stravy na příslušný počet dní, dalšího odlehčení se mi již nějak nedaří dosáhnout. Botanický zážitek doplnilo i setkání s několika zástupci živočišné říše. První mi do cesty přišli kozorožci a nutno říci že jsou podstatně mohutnější, než jejich evropští příbuzní. Místní mně říkali, že přiblížit se k nim v divoké přírodě je prakticky nemožné, že jsou díky lovu velmi ostražití. Namítl jsem, že na území parku je lov zakázán. Odpovědí mi byl úsměv a konstatování, že pytláci si z toho moc nedělají. Asi zejména díky blízkosti města, či prezidentské rezidence, zde park nějak funguje a pytláci zde asi nejsou. Dva odhadem tříletí kozorožci se nechali fotografovat ze vzdálenosti přibližně 10 m, větší skupina asi 20ti kusů různého stáří se cítila v bezpečí až když si udělala odstup takových 30 m

16 Loni touto dobou v Savojských Alpách jsem si na jednotlivé kusy více než stohlavého stáda mohl pomalu sáhnout, ale tam už jde zase o ochranu přírody naruby První večer jsem strávil na horské louce něco kolem m n/m, kde teprve nedávno odtál sníh. Výše již nemělo ani cenu jít. Tam už byl jen sníh a kamení. Zde jsem mohl v klidu pozorovat a snažil se i natočit na kameru, další zástupce zdejších obyvatel - orla, pišťuchu a kolonii svišťů. Spíše než svišti mi nakonec pózovala asi 20 cm velká pišťucha a celkem blízko prolétnuvší orel, který sem přilétl za stejným cílem jako já, ale s poněkud jiným výsledkem. Díky ostražitosti jak pišťuchy, tak svišťů, odlétl orel s nepořízenou. Večer přišla po teplém dnu bouřka, ale déšť nebyl naštěstí nic moc. V sobotu se v dolině válely mraky, dopoledne drobně sprchlo a odpoledne začalo prosvítat sluníčko. Na vrcholcích bylo vidět čerství sníh. Sestupoval jsem pomalu dolinou a mířil k vyhlédnutému místu na pravé straně údolí, kde byl řídký porost starých smrků a také přítok z jedné z bočních dolin. Porovnávání dešifrovaných kosmických snímků se skutečností nedopadalo pro tuto moderní technologii zrovna příznivě. Tam kde jsem viděl odhadem dvou až tříhektarové přirozené porosty smrku byly vyhodnoceny keře. Podobně dopadlo i pozdější porovnání situace na již námi navštívené ploše v NP Chon Kemin. Bude nutno prověřit, s jakou pečlivostí a erudicí soukromá firma GIS postupovala při klasifikaci. Jak známo právě přiřazení správného vysvětlení k příslušné barvě na snímku patří k nejcitlivějším operacím celého procesu a zásadně rozhoduje o úspěšnosti a spolehlivosti výsledku. Rozhoduje i doba pořízení snímků, expozice lokality atd. Faktorů je proklatě mnoho. Obávám se, že právě zde může být zakopaný pověstný psík. Jak jsem posléze zjistil z počtu starých ohnišť, nebyl jsem v zámyslu strávit v rozvolněné smrkové ředině tak cca 150 výškových metrů nad hlavním údolím noc, rozhodně sám. Vystoupil jsem na nejvyšší okraj lesa pod skalní výběžek a velká část doliny a protější, stále živé suťoviště, které se jak roztával sníh a led dlouho do noci sem tam ozývalo hlasitým hřměním, které přehlušovalo i monotónní hukot blízkého potoka i bystřiny v hlavní dolině, jsem měl jako na dlani. Pro milovníka hor a klidu to bylo idylické místo. Odpoledne jsem pozoroval párek sokolů, jak se snaží zahnat ze svého teritoria vrány, či jak se snaží něco ulovit. Potom jako by se vytratili. Překvapilo mě jejich celkem pozdně večerní vystoupení, které by se dalo nazvat oslavou obratnosti. Nad usínajícím údolím předváděli snad všechny letové kreace a lidským vnímáním světa to vypadalo jako bezstarostné létání pro radost ze života v tak krásném prostředí. Dříví na oheň jsem si opatřil ze starého padlého smrku. Překvapilo mně, jak šly celkem lehce lámat větve. To by mi náš horský smrk nedovolil. Vařil jsem kazašskou pytlíkovou polévku, kterou jsem obohatil divokou cibulí a zasněně pozoroval usínající dolinu Ala - Archa. Medvěd ani sněžný leopard se neobjevil a co se lidí týče, jsem tam byl ten den rozhodně sám. Nedělní dopoledne jsem ještě strávil fotografováním rostlin v blízkém okolí mého idylického tábořiště a pozorováním sokolů. Jak při pozorování kozorožců, tak svišťů a sokolů, se mi osvědčil malý dalekohled Silva 10x25, který jsem před Vánoci dostal od Vildy. Myslivci jistě poznamenají, že to není nic moc, ale mohu s klidným svědomím říci, že po tradičním dalekohledu 7x50 až netoužím a jsem s tímto nadmíru spokojen. Navíc mnoho neváží. Díky Vildo ještě jednou takto na dálku. Při sestupu dolinou mně už čekala jen kontrola známé skupinky kozorožců a snaha zachytit při lovu v říčce skorce. Skorec je pták velkosti a barvy kosa, který žije kolem horských řek a potoků a loví různé brouky a larvy pod vodou, tak že se na několik vteřin celý potopí. U nás je již poměrně vzácný, tady zatím nechyběl u žádného potoka, či řeky. Jen ten náš, který nás vždy vítal když jsme přijížděli na chatu trutnovské lesárny v Horním Maršově v Krkonoších, má bílou náprsenku, ten zdejší, alespoň ty co jsem zatím viděl, jsou celí černí. Nutno říci, a opakoval jsem si to tento víkend mnohokrát, že s amatérským vybavením je snaha po záběrech inspirovaných dokumenty BBC, ač se stativem, poměrně dosti marná. Navíc se ke všemu přidávají zákony schválnosti. Když chcete, aby se květy pro kameru ve větru pohybovali, je klid, když chcete udělat fotografii makrem, tak začne vítr Jak jsem se přibližoval po třech dnech do civilizace, potkal jsem první skupinku třech místních lidí, kteří překonali hranici obvyklého pikniku a kteří se mně ptali po nějakém vodopádu. Po přebrodění říčky u veřejného tábořiště, kde již bylo lidí jako máku, mně stejnou otázku položili další. Tentokrát šlo o dva místní a o dva očividné cizince. Z cizinců se po chvíli debaty nad mojí mapou vyklubal Ital a Němec, zástupci Světové banky, kteří zde projednávají poslední podrobnosti připravovaného a již dříve zmiňovaného projektu na zvýšení lesnatosti Kyrgyzstánu. Příjemně unavený a plný zážitků jsem si do vany vzal velkou mísu jahod s místním 6% mlékem a užíval si teplé lázně. To jsem ještě netušil, že to byla lázeň na několik dalších týdnů poslední. Druhý den ráno začala údajně měsíční odstávka teplárny. Čas letí a řešení v nedohlednu

17 Jak již bylo řečeno jen některé věci má člověk tak říkajíc ve svých rukách. Jednou z nich je plné přizpůsobení mezinárodního manuálu místním podmínkám, za současného udržení hlavních mezinárodních zásad pro účely pozdějšího dodávání kompatibilních údajů do mezinárodních statistik FAO. Toto je vedle výcviku venkovních skupin, což je možno také svým způsobem započítávat do ovlivnitelné skupiny úloh, zároveň moje hlavní úloha v této fázi projektu. S řádným průběhem a včasným ukončením polních prací, což je také svým způsobem můj zdejší úkol, však souvisí konečné rozhodnutí o počtu měřených traktů. V rámci této úlohy, jejíž řešení již leží na bedrech někoho jiného, bylo nutno pro zdejší řídící výbor z výsledků, které zdejší GIS děvočky posbíraly a daly do databáze k jednotlivým traktům sestavit nějakou přehlednou tabulku a udělat grafy. Toto je zásadní otázka pro start polních prací, která zatím nemá uspokojivé řešení, resp. obě strany stojí na svém. Počet traktů padajících do Kyrgyzstánu byl v rámci obou variant jasný, kolik jich padá do jezer a nad horní hranici lesa (3 500 m n/m), tedy jsou z ryze objektivních příčin vyřaditelné, také. Pro rozteč 10 x10 bylo traktů 779, bez jezer a hor jich zbylo k měření 573. Pro rozteč 15 x10 jich bylo 521, bez jezer a hor jich zbylo k měření 385. Data k posouzení obtížnosti jednotlivých traktů, sklon, vzdálenost od cesty a lesnatost, pro rozteč 10 x10 jsme poctivě sbírali z počítačových grafických dat, pro vzdálenost od sjízdné silnice jsem dokonce požadoval přítomnost člověka, který danou oblast zná, což se mi po několika dnech v rámci možností zdejších zaměstnanců i částečně podařilo. Údaje pro rozteč 15 x10 jsem následně procenticky přepočítal podle varianty první. Jako jednu z možností řešení jsme pro obě varianty ještě vyčíslili počet traktů, kde vzdálenost od sjízdné silnice byla větší než 8 km. Tyto trakty navíc byly většinou v místech, kde byly i sklony nad 75%, což ve vzájemné kombinaci dělá trakty dosti nepřístupné. Tato varianta předpokládala pro rozteč 10 x10 změřit nejméně 358 traktů, pro 15 x traktů. Po oznámení výsledků na FAO se rozhořela ová debata o využití koní, z místního řídícího výboru zase přišel návrh, že tam kde je les chtějí dělat hustší variantu a tam kde není řidší FAO zásadně nesouhlasí s tím, aby byly předem pro odhad potřebného času teoreticky vylučovány trakty kvůli předpokládané obtížnosti i s tím, že by pro Kyrgyzstán existovala jakási mozaika hustoty sítě. FAO stojí striktně na statistické zásadě, že je lepší menší počet ploch, ale změřit všechny, než z původně vysokého počtu ploch velké množství ploch z nějakých, jakkoli objektivně vyhlížejících, ale nakonec subjektivně postavených důvodů vyloučit. Ve své podstatě se s názory ztotožňuji i když co se týče dostupnosti po prvních zkušenostech k určité redukci, a ne malé jistě dojde, jelikož pohyb po mnoha terénech zde je životu nebezpečný a i místní jsou jen lidé a ne kozorožci. Dan mi s humorem napsal, že věří, že kyrgyzští lesníci jsou silní a že nejen koně jedí, ale také je využívají k práci, což ostatně potvrdil zdejší pravdu. Dvě, či tři hustoty sítě lze udělat v zemích, kde díky stálým geografickým podmínkách (např. poušť), není předpoklad, že se v historicky krátké době samovolně přírodní podmínky změní natolik, že by zde bylo možno vysadit les atp. Zdejší strana celou nynější inventarizaci přírodních zdrojů, podle mého postupného pronikání do problému, chápe zatím poněkud zúženě, jen jako inventarizaci lesů. Trvá na tom, že když nejde dvojí hustota, tak je nutno, pozapomínaje možná trochu na časové možnosti a využitelné zdroje, pustit se do práce v rámci hustoty 10 x10 s tím, že i tak je to málo a s tím, že trakty mimo les je v podstatě nezajímají a trpí je jen díky FAO Situace mimo les, tady je nutno chápat mimo les obhospodařovaný místními leschozy a tím pádem i na těchto plochách může být les a keře, je zahrnut do podobných projektů ve světě proto, že jedním z důležitých cílů projektů je spolupráce mezi sektory v rámci využívání venkovské krajiny jako celku. To je i v Evropě v rámci národních lesnických programů, z objektivních, ale zejména ze subjektivních a různě politicky a ekonomicky laděných důvodů dosti tvrdý oříšek, natož zde, kde je jim nejen vlastní proces, ale i samotné slovní spojení zatím zcela neznámé Území leschozu je jedno království, vedlejší území druhé království. Každé má své představitele a asi i vlastní zdroj vedlejších příjmů. Mezisektorová spolupráce zde bude ještě dlouhá a trnitá cesta. U mne se obě stanoviska a názory sbíhají, ale řešení musí padnout jinde. Podvečerní a večerní hodiny, či víkendy, nabraly postupně rutinní podoby - dodělávání věcí z příslušného dne pokud je potřeba, nákup, vaření, zpracovávání a uspořádávání snímků včetně postupného tvoření kompilací z jednotlivých lokalit pro osvětu zdejších lidí a pro budoucí dokument, evidence a popis záběrů z kamery, psaní poznámek a postupné sestavování těchto reportů. K tomu všemu čučuť ruštiny a little bit English. Ohledně nákupů jsem zaznamenal v poslední době po dvou měsících úspěch. Poštěstilo se mi koupit v mém tureckém obchodu Ramstore v rozpětí dvou dnů 3 kousky pravé svíčkové. Drobně podražila, ale stále nepřekročila cenu 150 Kč/kg a toho správný antivegetarián musí využít. Musel jsem k tomu vždy koupit ještě necelé kilo jiného masa, ale masožroutství mám s Kyrkyzy společné, tak s tím pokud nevybouchne lednička snad nebude problém. Také mě potěšily krásné jahody u trhovců, které již sice zdaleka nedosahují takového cenového rozdílu ve srovnání s námi, jako svíčková, ale jsou příjemným doplňkem stravy, která se mi zde skládá zejména z masa a výborných uzených sýrů

18 Rozhodnutí o čekání na další fázi našich přípravných prací v zájmu bezpečnosti (stav zdejších aut) je jedna věc a plný nástup jara, blížící se léto a rozvrh polních prací věc druhá. Teploty v Biškeku běžně dosahují v těchto dnech již 35 stupňů i když na nedalekém obzoru se v mracích ukazují zasněžené vrcholky Kyrgyzského hřbetu. Na období 20. až 26. května jsme naplánovali výcvik všech budoucích vedoucích skupin v biosferické rezervaci Sary Chelek (Žluté vědro) v západním Kyrgyzstánu v Džalabadské oblasti. Lokalita byla vybrána nejen pro svojí botanickou atraktivitu, ale zejména díky tomu, že se zde stýkají ekosystémy ze severu i s jihu země. K danému datu by již měl být opravený UAZ a tak se zdálo, že ač na nové technické vybavení z FAO a peníze FAO na oblečení nám již nic neschází. Toktogulské polesí Cestu do biosferické rezervace Sary Chelek jsem si prodloužil a přijal doporučení na víkendovou návštěvu sousedního toktogulského leschozu. Toktogul leží asi 350 km od Biškeku a na cestu je potřeba plánovat nejméně 6 hodin. Z Biškeku jsme vyjeli za zamračeného dne po obědě. Řidičem a velvyslancem pro styk s domorodým obyvatelstvem v jedné osobě mi byl kolega z institutu, Kapar, který má poblíž rezervace rodinu. Jeho otec byl pracovníkem rezervace a on je vystudovaný lesník. Zatím pracuje v Biškeku a práce taxátora se mu líbí. Zdejší tradice ale praví, že jako nejmladší ze synů musí poté co se provdají jeho tři mladší sestry převzít starost o sídlo rodiny. Poté co člověk opustí Biškek se hlavní cesta do jihozápadních oblastí postupně zlepšuje a až na náhodně popadané balvany na silnici v horách (některé velké jak menší auto ), neskýtá žádných významných záludností. Silnice vede přes různě velká městečka, či vesnice nejdříve rovinou asi 60 km západním směrem. Před městem Kara Balta se v pravém úhlu obrátí na jih a dalších 100 km už vede jenom do kopce a to až do výšky m, kde je poslední úsek stoupání přes Kyrgyzský hřbet řešen tunelem. Sestup do Susamyrské doliny již zdaleka není tak dlouhý. Široká dolina leží ve výšce přes m n/m a končí dalším sedlem, které je nutno překonat, sedlem Apa Bel ve výšce m. Cestu lemují jurty místních čabanů, kteří již opustili vesnice a prodávají na provizorních pultech kumis údajně velice zdravý nápoj, jehož hlavní součástí je kyselé koňské mléko. Nyní je jeho hlavní sezóna, která končí někdy kolem 20 července, kdy vegetace začne obsahovat nevhodné látky, které dělají tento jemně alkoholický nápoj nepoživatelný. Nabídku k ochutnání jsem odmítl již vžitou a u mých kolegou již celkem oblíbenou zdvořilostní frázičkou spasiba, pažalsta nět,. Co jsem ale neodmítl, byla pomoc kde se vzavšímu, tu se vzavšímu příbuznému Kapara, který potřeboval nahnat stádo asi 40 ovcí do připraveného starého náklaďáku, jelikož s nimi musel být ráno na trhu v Biškeku. Přes úpornou snahu dvou místních pastevců a nás dvou s Kaperem se podařilo při několika pokusech zahnat na korbu jen malou část stáda a to navíc až poté, co chytili jednoho z beranů a přivázali jej ke korbě. Při posledním pokusu za naší účasti navíc zase některé ovce sběhly. Jak vše dopadlo nevím, blížila se bouřka, příbuzný nám popřál šťastnou cestu a odešel pro pomoc k čabanům do jurt. Nás už potom čekal jen sešup krásným strmým údolím řeky Čičkan, která ústí do přehrady Toktogul a kde cesta vede krátce další oblastí, Talasem. Bouřku jsme nechali za sedlem a jeli vstříc modré obloze. Zatímco cesta do obou horských sedel je z lesnického hlediska velice fádní a připomíná kamenolom, je dolina řeky Čičkan pastvou pro oči. Postupně se zde objevují jak jalovce, tak smrky a hlavně jedle semjanovy a to vše doplňují keře, tisíce eremurusů a jiných květin. Bohatost údolní vegetace je způsobena tím, že kromě žuly v nejvyšších partiích, je zde i vápenec. Žula v mnoha místech sestupuje níže do údolí a eroduje podobně jako na Korsice tzv. tafonovým zvětráváním, což tvoří v jinak tvrdé a neoblomné hornině zvláštně bizardní tvary. Zde cestu zase lemují producenti medu. Ten jsem na rozdíl od kumisu rád při západu slunce ochutnal a následně i koupil. Toktogul je větší vesnice, průvodce uvádí menší město, na břehu největší zdejší přehrady. Podle místních však letos přes zimu bylo prodáno mnoho vody do Uzbekistánu a nádrži schází 60% obvyklého množství vody, což poněkud kazí pohled na jinak krásně modrou hladinu olemovanou nejdříve různobarevnými svahy bizardně rozbrázděnými erozí, následně potom vrcholky s věčně přítomným sněhem. To navíc přehrady přebírají přes léto úlohu hlavního výrobce elektrické energie pro zemi. Místní toto sledují s nelibostí a říkají, že vláda za peníze, z kterých stejně lidé nic nemají, jelikož se ztratí v temných uličkách korupce, prodá vše bez ohledu na budoucnost. Musí člověk sestoupit hodně hluboko a vyslechnout a vžít se do mnoha vyprávění, aby si byl ochoten alespoň částečně přiznat, že mohou existovat země a regiony, kde Ruská nadvláda, za které byl údajně alespoň nějaký pořádek (o nepravostech se díky cenzuře nikdo nedozvěděl, rodinné tragedie a ponižování národa ustupuje často ve vzpomínkách často do pozadí), byť pod vládou tvrdé železné moskevské ruky, která zde ostatně trvala od první poloviny 19. století, znamenala v jistých obdobích přínos. O to horší byl její konec, včetně období po čerstvě nabyté svobodě bez potřebných tradic a společenských zásad

19 Po uvítání se s místním vrchním lesníkem jsem nás všechny pohostil večeří v zahrádce hotelu, který mi byl místními vybrán. Stoly byly kryty před úporným sluncem nejen látkovou střechou, ale i platanovým stromořadím, což bylo velmi příjemné. Večeře, pečené skopové bylo vynikající, debata s lesníkem o jeho zdejší práci také, příchod na pokoj, resp. do vlastního hotelu, kde v jediné společné koupelně a WC netekla voda, přičemž po dobu celé večeře a povídání probíhalo zalévání místního trávníku a mladé výsadby několika smrků, již tak příjemný nebyl. Ráno naše cesta vedla na západ do doliny řeky Kara Kulbži, odkud jsem chtěl jít k horskému jezeru Kol (Jezero) v At - Ojnokském hřbetu, kde jsem plánoval přespat a za kterým již leží rezervace Sary Chelek. Naprosto nehostinné svahy se žlutými, asi 1,5 m vysokými eremurusy (roste jich zde údajně 15 druhů), které nespásá dobytek a proto se velmi rychle množí, byly po několika kilometrech a poté co jsme opravdu vjeli do vlastní, asi 150 km dlouhé doliny, vystřídány alespoň u řeky, bujnou vegetací listnatých stromů a keřů. V nivě řeky jsem našel sibiřské kosatce a viděl pro nás poněkud exotické vlhy, pestrobarevné ptáky velikostí odhadem něco mezi kosem a holubem, na které si dobře vzpomínám z hodin zoologie a myslivosti. Místy se mihl i dudek, kterého jsem živého také nikdy předtím neviděl. Kromě Kapara s námi jel i jeden místní lesník, údajně, jak jsem se posléze dozvěděl proto, aby vyjednal s lesníkem v údolí cestu k jezeru na koních. Cesta s baťohem horami po svých bez koní je pro místní dosti nezvyklým plánem, který se mi snažili ulehčit. Z prvních slov po příjezdu k provizornímu letnímu stavení místního lesníka jsem, i když komunikace probíhala v místní řeči, nabyl přesvědčení, že koně nebudou. Na zemi v příbytku ale bylo manželkou a dcerou lesníka rychle prostřeno k poněkud pozdnějšímu obědu. Nechybělo domácí tekuté máslo, chleba a posléze opečené brambory s kousky skopového a všudypřítomný čaj podávaný v malých kompotových miskách. Poté nás čekal s místním 55ti letým lesníkem, výstup k jezeru s převýšením cca m. Tento číselný údaj jsem naštěstí nevěděl, ale z přehledové mapy Džalabádské oblasti a konfigurace terénu jsem tušil kde asi jezero leží a že to nebude jen tak. O tom, že půjdu sám nechtěl ani slyšet. Nakonec jsem byl rád, protože pokud by tam nebyl, asi bych cestu pod dobrém obědě vzdal a postavil stan někde níže. Pěšina vedla nejdříve střídavě po obou stranách horského potoka porostem směsi smrku, jedle a keřů. Postupně se vzdálila od potoka a vedla křovinami s eremurusy a právě rozkvétajícími třemdavami, ještě výše potom po alpských loukách s roztroušenými stromovými jalovci a smrky. V dolině jsem prvně viděl i velkokvěté, dvoumetrové, bíle, či světle růžové eremurusy. Nádhera. Na focení a točení však nebyl čas a za horka a v tempu daném místním hajným a čabanem v jedné osobě ani nálada. Snažil jsem si jen zapamatovat, kde který druh je, abych je neminul až budu sestupovat. Při jednotlivých zastávkách na odpočinek jsem se dozvěděl jak se stal z čabana hajným, on zase vyzkoušel dalekohled Silva, turistické hůlky a na pár set metrů pod jezerem i jak se nese 18 kg těžký baťoh Gemma. Baťoh by si údajně koupil menší, ale nějaký by určitě potřeboval. Tradičně se zde vše nosí v různých taškách a pytlích přes rameno a všichni z toho mají bolavá záda. Dalekohled by se mu také hodil. Před lety prý si koupil nějaký lehký čínský, ale za dva roky už s ním prý nic neviděl. Hůlky se mu také líbili, ale ty si prý udělá z lísky a třmeny s ovčí kůže. S tím nešlo než souhlasit. Dalekohled si však neudělá a z měsíčního platu 350 Kč (slovy třistapadesát), z medu a z prodeje nějakých těch přes léto vykrmených telat a ovcí jen tak neušetří. Má 7 dětí a začíná se přes léto starat i postupně se rodící vnoučata. Otázce proč neprodává něco turistům, kteří sem tam přes léto jeho letní obydlí míjejí příliš nerozumí a říká, že jsou to pro něho hosté, kteří se přišli podívat do jeho hor, těm že dává vše zdarma. Z čabana se stal hajným asi před sedmi lety, kdy za ním přišli s otázkou, zda zná všech asi 8 druhů zde rostoucích stromů a keře v okolí. Odpověděl že zná. A cesty v okolí znáš, zněla údajně další otázka. Po další kladné odpovědi mu údajně šéf zdejšího leschozu řekl, nu dobře, budeš tedy leníkem. Podle vlastních slov se postupně naučil lézt po stromech a shazovat tyčí šišky a pěstovat stromky v malé školce za letním přístřeškem. Každý rok musí údajně na leschoz dodat z vlastního úseku 10 kg semene smrku, nebo jedle, což mi připadá poněkud hodně, ale říkal to. Část semene vyseje sám a vypěstované stromky i sám sází. O jiné práci nemluvil. Těžba v jeho úseku neprobíhá. Nad jezero, jelikož je bez odtoku a leží přibližně 50 m v terénní depresi jsme dorazili po necelých 4 hodinách kolem sedmé večer. Než hajný zmizel směrem do údolí, poháněn snahou aby přišel za světla, stačil jsem si ještě objednat na zítra odpoledne 2 litry ráno nadojeného a v řece vychlazeného mléka. Stan jsem si postavil na místě, kde do jezera přitékala voda z jedné z dolin nad ním a kde byl i dostatek splaveného dřeva. Poblíž byly i stopy po loňské jurtě čabanů, kteří i letos v létě k jezeru postupně dostoupají. Kolem jedenácté vyšel měsíc, který byl kolem úplňku a okolí jezera sevřené bílými štíty mi připadalo jako scéna z nějaké romantické hry na divadle

20 Ráno se na nového návštěvníka doliny přišlo podívat 12 volně pasoucích se koní, divokou zvěř jsem neviděl. Dopoledne jsem sbalil stan a pomalu postupně začal zaznamenávat botanické druhy v dolině kolem jezera a pod ním. Kolem jezera vládly krásné vysoké modré kosatce, jeden jejich nízký zástupce, sasanky narcisokvěté a spousta dalších druhů, kde jsem se s pojmenováním alespoň rodu chytal jen stěží. Kolem třetí odpoledne jsem za hrozného vedra dorazil k příbytku hajného a těšil se na objednané mléko. K němu byl ještě improvizovaný oběd s čajem. Chtěl jsem od něj ještě koupit med, ale ještě bylo na první vytáčení brzo. Dalo mi to velké přemlouvání, aby si ten dobrý muž vzal alespoň 500 somů za to, že se mnou šel do hor a za mléko s obědem. Pokud mne sem ještě osud jednou zavěje, přivezu mu nějaký baťoh. Příjemně unavený jsem usedl v Toktogulu ke stejnému stolu na zahrádce hotelu, snědl stejně vynikající večeři, dozvěděl se zase něco nového o místním lesnictví a posléze našel stejnou koupelnu bez vody. Přírodní perla Kyrgyzstánu, jezero Sary Chelek Ráno už jen u znuděné obsluhy hotelu zaplatit za nás oba s Kaparem noclehy (á 300 somů/1noc) a nějakou balenou vodu, když nebyla normální z vodovodu a mohli jsme vyrazit vstříc novým dobrodružstvím. Otázku na snídani jsem již ani nepokládal, jelikož vykolejila obsluhu již v sobotu. Naštěstí nás čekalo objíždění Toktogulské přehrady, kde kolem cesty stojí mnoho obydlí místních rybářů nabízejících pečené pstruhy. Snídaně byla královská. Naryn, největší kyrgyzská řeka, která je hlavním přítokem Toktogulské přehrady dále pokračuje sérií na sebe bezprostředně navazujících čtyřech přehrad, které ale již leží ve velice úzkém a nehostinném údolí a naší představu přehrady příliš nenaplňují. Jediné co neustále přitahuje pohled je až neskutečně modrá barva vody, silně kontrastující s vyprahlými skalami v bezprostředním okolí. Vůbec krajina na jih od Toktogulu mi připomíná televizní záběry z Afganistánu. Na rozdíl od televize tady bezprostředně cítím to úmorné vedro. O to větším zázrakem bylo, když jsme se přehoupli s naší Nivou přes uhelné sedlo do doliny řeky Kara Su. Sedlo ani na mapě sedlem není a uhelným jsem si jej nazval sám pro sebe proto, že zde je povrchový důl na uhlí. Kyrgyzstán má poměrně velké zásoby uhlí, které se všude těží povrchově. Využívá se k topení i k vaření a to i tam, kde u nás používáme uhlí dřevěné, třeba v pouličních stáncích na šašliky. Dobrou chuť. Ale zpět do doliny Kara Su. Zde mi jako mávnutím proutku krajina zase připadala jako jihomoravské svahy kolem Pálavy, jen vinice chyběly. Mikroklima zde musí být naprosto rozdílné. Krásně zelené pastviny plné trávy s minimem eremurusů dávají dobrý základ pastvě. Také osídlení zde bylo daleko hustší, než kolem řeky Naryn pod přehradou. Prakticky celý den jsme potřebovali k tomu, abychom spatřili vrcholky At - Ojnokském hřbetu, pod kterými jsem spal z druhé strany v sobotu, ale kolem páté odpoledne jsme byli v Kaparově rodišti, obci Džilgyn a viděli potok, který nedaleko nahoře vytéká z jezera Sary Chelek. Nezbytná hostina u Kapara doma, kde jsme ale jelikož v domě nyní bydlí jen ženy (maminka a tři mladší setry), kolem prostřeného koberce uprostřed místnosti byli s Kaparem sami. Kromě interview s bratrem ředitele parku v Chon Kemin, kde s námi seděla v evropském domě i jeho manželka, se hostiny ženy nikdy neúčastnily. Jen vše připravovaly, doplňovaly a posléze uklízely. Našinci je trapně a chce jim pomoci, ale to se zde stejně jako nějaké poděkování nenosí. Říká se jiný kraj, jiný mrav, ale poděkování za vše jsem si ponechal. Snad tím nic nezkazím. Přes dvě brány zabraňující nekontrolovatelnému vstupu do rezervace, kde je nutno platit vstupné, jsme se postupně dostali do původních porostů ořešáku královského, které zde tvoří ať čisté skupiny, nebo směsi s divokou jabloní, či různými keři. Na rozdíl od mnoha oblastí je zde les, či keře téměř na 100 % plochy. S přibývající výškou, jezero Sary Chelek leží ve výšce m n/m, ořešáky střídal smrk a jedle, keře zůstaly. Opravdu si zde podávají ruce všechny ekosystémy země. Bylo pondělí a já měl do středečního předpokládaného příjezdu našich kolegů šanci poznat okolí za jezerem. Jelikož vzhledem k příkrým svahům a skalám nevede cesta kolem jezera, jedinou možností, kromě cesty přes sedlo z vedlejší doliny, či hřebenové túře přes okolní vrcholky, byl převoz plechovou motorovou pramicí. Těsně nad jezerem, je postaven díky nedávnému projektu Světové banky srub, kde budeme po příjezdů kolegů nocovat, se čtyřmi dvoulůžkovými pokoji a jídelnou. Tam jsem se pozdravili s ředitelem rezervace. Po objasnění situace a po potvrzení, že mu bylo vše včas sděleno z Biškeku, mi byl představen hajný Džakši Bek, který mne údajně na druhou stranu těch 8 km odveze. V Kyrgyzstánu má každé jméno svůj význam. V tomto případě jeho jméno znamená Velmi Dobrý. Ten Velmi Dobrý muž si obratem bez ostychu řekl o somů a 5 litru benzínu, pro které briskně vytáhl hadičku a kanistr. Tento manévr jistě nedělal poprvé. Tady už sakra