7/2013 OTÁZKY & ODPOVĚDI VZORY

Transkript

1 7/2013 STATĚ Změny v zákoníku práce v souvislosti s novým občanským zákoníkem Rozsah výživného k nezletilému dítěti a určení jeho výše dnes a od Jak dál s předběžnými opatřeními OTÁZKY & ODPOVĚDI VZORY

2

3 Úvod / Obsah Statû REKODIFIKACE & PRAXE roãník I ãíslo 7/2013 Vydává Wolters Kluwer âr, a. s. U Nákladového nádraïí Praha 3 Iâ Redakãní rada: Prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. JUDr. Jifií âáp JUDr. Petr Lavick, Ph.D. Mgr. Michal Králík, Ph.D. Mgr. Kamil Doãkal éfredaktorka: JUDr. Hana R dlová, tel , rydlova@wkcr.cz Redaktor: PhDr. Bedfiich Taláb Inzerce: Iva Suchnová, tel , suchnova@wkcr.cz Adresa redakce: Wolters Kluwer âr, a. s., U Nákladového nádraïí 6, Praha 3 Tel , Fax Registrováno: Ministerstvem kultury âr pod ãíslem MK âr E ISSN Sazba: Monika Svobodová Tisk: SERIFA, s. r. o., Jinonická 80, Praha 5 Vychází jednou mûsíãnû v Praze. Cena pfiedplatného pro rok 2013 (12 ãísel) je 790 Kã bez DPH (909 Kã vãetnû 15 % DPH). Cena jednoho ãísla je 99 Kã. Vážení čtenáři, ať je pro nás rekodifikace strašákem a budeme jásat, oddálí-li se její účinnost, anebo naopak je-li pro nás vítanou a žádanou změnou a věříme, že se zvládne přijmout balík doprovodných předpisů a ani datum účinnosti se již měnit nebude, buďme na změny připraveni. V dnešním čísle se podíváme na to, jak se NOZ promítne do zákoníku práce, jak to bude s výživným a jak vůbec dál s předběžnými opatřeními. Otázek, které si klademe, je stále větší a větší množství a odpovědi na ně jsou mnohdy velmi složité. Nenajdete-li odpověď na tu Vaši v rubrice Otázky-odpovědi, neváhejte nám Váš dotaz zaslat na ovou adresu rekodifikace-dotazy@wkcr.cz. Redakce AKTUÁLNù Rekodifikační judikatura 2 STATù Změny v zákoníku práce v souvislosti s novým občanským zákoníkem 3 Margerita Vysokajová Rozsah výživného k nezletilému dítěti a určení jeho výše dnes a od Ondřej Šmíd Jak dál s předběžnými opatřeními 11 Karel Svoboda OTÁZKY & ODPOVùDI 15 VZORY Smlouva o zřízení zástavního práva 27 Michal Večeřa Objednat lze na: Zákaznická linka: Toto ãíslo bylo pfiedáno do tisku dne 22. ãervence Vyti tûno na recyklovaném papíru ocenûném znaãkou EU Ecolabel. REKODIFIKACE & PRAXE 7/2013 1

4 Aktuálnû Rekodifikační judikatura Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s., zahajuje vydávání nové řady přehledů judikatury, jejíž jednotlivé svazky budou obsahovat rozhodnutí českých, československých a případně i slovenských soudů, která jsou dle názoru autorů použitelná pro právní vztahy řídící se novým občanským zákoníkem. Každý svazek této řady uživateli nabídne: Právní úpravu obsaženou v novém občanském zákoníku Úvodní výklad, který srovná dosavadní i novou právní úpravu a upozorní na zásadní odlišnosti a specifika nového občanského zákoníku Judikaturu Důvodovou zprávu Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) Občanský zákoník (zákon č. 141/1950 Sb.) Vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 Obecný zákoník občanský 412 stran, 819 Kč První svazek je věnován klíčové kategorii obecné části občanského práva hmotného věcem v právním smyslu. Další svazek, který vyjde na přelomu července a srpna 2013, se bude věnovat problematice promlčení a prekluze. Věříme, že se nová řada přehledů judikatury stane pro první léta účinnosti nového občanského zákoníku užitečnou pracovní pomůckou pro soudce, advokáty i nejširší právnickou veřejnost. 336 stran, 759 Kč P IPRAVUJEME P IPRAVUJEME DO P Í TÍHO âísla Generální klauzule proti nekalé soutěži a nový občanský zákoník Změna okolností v NOZ: systematický pohled Clausula rebus sic stantibus Co všechno musí vědět spotřebitel dnes a po Jak na smlouvu o dílo dnes a po část I. 2 7/2013 REKODIFIKACE & PRAXE

5 Změny v zákoníku práce v souvislosti s novým občanským zákoníkem Statû Doc. JUDr. MARGERITA VYSOKAJOVÁ, CSc., katedra pracovního práva a sociálního zabezpeãení, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Přijetí nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) představuje mimo jiné nutnost promítnutí změn, které přináší, také do řady právních předpisů s ním souvisejících. Tyto změny obsahuje návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (sněmovní tisk 930) projednávaný v současné době Poslaneckou sněmovnou. Navrhovaný zákon, jehož účinnost se předpokládá také k , tak představuje druhou etapu rekodifikace soukromého práva, neboť bez provedení těchto změn by byla v praxi jen těžko aplikovatelná. Část šedesátá pátá tohoto zákona se týká navrhovaných změn právní úpravy zákoníku práce. Nejdůležitějším z nich z hlediska jejich uplatňování v praxi je věnován následující text. Po přijetí nového občanského zákoníku (dále též NOZ ) zůstává zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále též zák. práce ) i nadále samostatným právním předpisem pracovního práva, který upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Základní pracovněprávní vztahy mají totiž v rámci soukromoprávních vztahů poněkud specifické postavení. Jde o zpravidla déletrvající osobní vztah dvou subjektů, v němž je zaměstnanec organizačně podřízen zaměstnavateli a musí respektovat pokyny k výkonu práce, které mu zaměstnavatel dává. Účelem právní úpravy zákoníku práce je na straně jedné poskytnout zaměstnavateli nástroje k organizaci a řízení výkonu práce jeho zaměstnanci (organizační funkce) a na straně druhé vytvořit zaměstnancům odpovídající podmínky pro výkon práce (ochranná funkce). Ve srovnání s občanskoprávními vztahy se ve vztazích pracovněprávních mnohem více uplatňuje přímá regulace v podobě kogentních norem a zůstává tak méně prostoru pro utváření konkrétní podoby práv a povinností projevy autonomní vůle smluvních stran. Tuto skutečnost uznává i NOZ, který úpravu základních pracovněprávních vztahů, tj. pracovního poměru a vztahů zakládaných dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohodou o provedení práce a dohodou o pracovní činnosti) do svého obsahu nezahrnuje, což výslovně vyjadřuje v Podle tohoto ustanovení pracovní poměr, jakož i práva apovinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovního poměru upravuje jiný zákon (tj. zákoník práce). Totéž platí v rozsahu stanoveném jiným zákonem o smlouvách o výkonu závislé práce zakládajících mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek. Vztah zákoníku práce a občanského zákoníku je založen na principu podpůrné působnosti (subsidiarity). Občanský zákoník se tedy v pracovněprávních vztazích použije tehdy, pokud zák. práce nemá vlastní přímo použitelnou právní úpravu a použití občanskoprávních ustanovení výslovně nevylučuje (srov. 4 zák. práce). Použití ustanovení obč. zák. přitom musí být vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů ( 1a zák. práce), které zaručují vyšší míru ochrany zaměstnance. Výčet ustanovení občanského zákoníku, které se pro pracovněprávní vztahy nepoužijí, byl dosud uveden v 4a, který má být navrhovanou novelou (viz sněmovní tisk č. 930, dále též změnový zákon ) zrušen, a pravidla vylučující jejich používání budou obsažena v novém 346d zákoníku práce. Pokud by se smluvní strany od této úpravy odchýlily, nebude se k tomu přihlížet (srov. 346e), tj. takové jednání bude právně bezvýznamné. V prvé řadě jde o omezení možnosti využití některých občanskoprávních institutů k zajištění závazku v pracovněprávních vztazích. NOZ obsahuje tuto REKODIFIKACE & PRAXE 7/2013 3

6 Statû úpravu v 2010 až 2054 a je nazvána zajištění a utvrzení dluhů. Podle uvedeného 346d nebude možné zástavním právem zajistit dluh ze základního pracovněprávního vztahu, který má zaměstnanci vzniknout vůči zaměstnavateli teprve v budoucnu. Z toho však vyplývá, že k zajištění již existujícího dluhu bude zřejmě možné zástavní právo sjednat. Zástavní právo však také nebude možné zřídit k věci, k níž zaměstnanci vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu. Stejně jako dosud ( 4a zák. práce) bude i nadále vyloučeno v pracovněprávních vztazích použití zadržovacího práva. Zaměstnavatel ani zaměstnanec nesmějí zadržet movitou věc druhé smluvní strany k zajištění dluhu vzniklého ze základního pracovněprávního vztahu ( 346d odst. 2). Ohled na zvláštní vzájemnou osobní vazbu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je důvodem i dalšího omezení, podle něhož zaměstnance ani zaměstnavatele není možné zavázat k uzavření smlouvy se třetí osobou, mají-li být jejím obsahem práva a povinnosti zaměstnance nebo zaměstnavatele. Smluvní pokutu bude možné (stejně jako dosud) v pracovněprávních vztazích ujednat jen tehdy, stanoví-li to zákoník práce. Ten použití tohoto institutu umožňuje pouze v souvislosti s konkurenční doložkou ( 310). Další omezení se týkají institutu postoupení pohledávky (změna v osobě věřitele) a převzetí dluhu (změna v osobě dlužníka), jejichž úprava je obsažena v 1879 až 1900 NOZ. Pohledávku ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, není možné postoupit na jiného (např. právo na výkon práce zaměstnancem, právo na vyplacení mzdy nebo platu, případně odměny z dohody). Stejně tak (dle 346d odst. 4) nelze postoupit pracovní smlouvu ani dohodu o práci konané mimo pracovní poměr. Také dluh, který má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, nesmí převzít jiná osoba. Ochranu zaměstnance v pracovněprávním vztahu sleduje též ustanovení ( 346d odst. 6), podle něhož není možné, aby se zaměstnanci zavázali k plnění povinnosti společně a nerozdílně. V případě, že by např. několik zaměstnanců společně odpovídalo zaměstnavateli za škodu v podobě schodku na hodnotách svěřených k vyúčtování, nehradí škodu solidárně ( jeden za všechny ), ale pouze do výše částky určené každému z nich. Změny, které přináší NOZ i uvedený změnový zákon však nepředstavují z hlediska zák. práce jen systematické přesunutí některých institutů či úpravy legislativně technické, ale v mnoha ohledech jde o významné věcné zásahy do jeho obsahu. Osoby jako subjekty individuálních pracovněprávních vztahů Nový občanský zákoník v 15 nahradil dosud užívaný pojem způsobilost k právům a povinnostem pojmem právní osobnost, kterým se rozumí způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti. Dosavadní termín způsobilost k právním úkonům byl nahrazen zákonem novelizujícím zák. práce vložen do jeho textu 56a, který upraví právo zákonného zástupce nezletilého rozvázat za výše uvedených podmínek pracovní poměr okamžitým zrušením. K platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nezletilého se však vyžaduje přivolení soudu, které je zákonný zástupce povinen spolu se stejnopisem okamžitého zrušení doručit nezletilému. Za stejných podmínek by zákonný zástupce mohl okamžitým zrušením ukončit také pracovněprávní vztah založený dohodou o provedení práce nebo dohodou o pracovní činnosti (srov. 77 odst. 4, 5, 6). K navrhované úpravě nalezneme v důvodové zprávě ke změnovému zákonu, která se zde odvolává na text Úmluvy o právech dítěte,1 vysvětlení, že fyzická osoba mladší 18 let ještě nemusí být dostatečně způsobilá bránit se proti hospodářskému vykořisťování, včetně zaměstnávání pracemi, které jsou pro ni nebezpečné, škodící zdraví nebo tělesnému, duševnímu, duchovnímu, mravnímu nebo sociálnímu rozvoji. Uvedená změna se jeví jako značně problematická z více důvodů. Může-li se již patnáctiletá fyzická osoba sama zavázat k výkonu závislé práce, nelze souhlasit s tím, že jiná osoba má za ni i proti její vůli právo jednat v pracovněprávních vztazích a rozvázat platně uzavřený pracovněprávní vztah. Kritické hlasy z řad předních odborníků na pracovní právo poukazují na to, že je v rozporu s principy soukromého práva, aby třetí osoba zasáhla do smluvního vztahu, který uzavřely dva jiné subjekty, tak razantním způsobem, že tento vztah proti jejich vůli zruší. Isohledem na výjimečnost vazby zákonného zástupce na nezletilého, je třeba mít na zřeteli také práva třetích osob (zaměstnavatelů), k jejichž rušení navrhovaným postupem dochází. V této souvislosti se nabízí např. otázka, vůči komu bude zaměstnavatel uplatňovat práva, která mu vzniknou v souvislosti s rozvázáním pracovněprávního vztahu, vůči zaměstnanci či zákonnému zástupci2 Z hlediska praxe by mohla mít tato nová koncepce negativní vliv i na zaměstnanost osob mladších 16 let, neboť možnost, že jejich pracovněprávní vztah může být kdykoli ukončen ze strany zákonného zástupce, sníží ochotu zaměstnavatelů přijímat je do zaměstnání, a to včetně krátkodobých brigád v období školních prázdnin. Také přivolení soudu, které je dle navrhovaného 56a vyžadováno k platnosti okamži- 1 Úmluva o právech dítěte (č.104/1991 Sb.), čl. 1, 32, 34 a BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo. Praha : C. H. Beck, 2010, s /2013 REKODIFIKACE & PRAXE

7 Statû tého zrušení pracovního poměru nezletilého kvůli předcházení praktickým problémům (viz důvodová zpráva ke změnovému zákonu ) tyto problémy může naopak způsobit, a to s ohledem na dobu trvání soudního řízení a skutečnost, že k okamžitému zrušení může dojít jen do dovršení věku šestnácti let nezletilého. Právní jednání V pracovněprávních vztazích se bude s účinností od plně uplatňovat také právní úprava NOZ o právním jednání ( 545 a násl.) včetně neplatnosti a jejích následků ( 574 a násl.). Podle důvodové zprávy ke změnovému zákonu není proto možné, aby zákoník práce upravoval tento institut odlišným způsobem. Toto se konkrétně týká 18 zákoníku práce, který obsahoval úpravu relativní neplatnosti právních úkonů, která byla preferována před neplatností absolutní. Dosavadní znění 18 odst. 1, podle něhož právní úkon se i přes vady jeho obsahu považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá, není-li v 19 stanoveno jinak bude zrušeno stejně jako téměř celý dosavadní obsah 19 uvádějící případy absolutní neplatnosti právního úkonu. V pracovněprávních vztazích se má v budoucnu uplatňovat zejména 580 NOZ, považující za neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení (podle důvodové zprávy ke změnovému zákonu ) je také v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů ( 1a zák. práce). Zejména s ohledem na zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance se navrhuje nově stanovit v 18 zák. práce výkladové pravidlo, podle něhož v pochybnostech při výkladu právního jednání se má použít výklad, který je pro zaměstnance nejpříznivější. V 19 zák. práce má podle změnového zákona zůstat zachována pouze úprava, podle níž soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu, v případech, kdy to stanoví výslovně zákoník práce nebo zvláštní zákon. Požaduje-li zákon, aby právní jednání bylo s příslušným orgánem (např. výborem odborové organizace) pouze projednáno, není možné právní jednání prohlásit za neplatné jen z toho důvodu, že k tomuto projednání nedošlo. Do textu ustanovení 19 má být podle návrhu ještě přesunuta část dosavadní úpravy týkající se neplatnosti (z původního znění 18) a to, že neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám. Částečné změny má doznat podle navrhované novely ( změnového zákona ) také ustanovení 20 zák. práce upravující neplatnost právních úkonů z důvodu nedodržení stanovené či sjednané formy. Také v tomto směru musí podle důvodové zprávy zákoník práce vycházet z 582 NOZ, který stanoví: Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních. Uplatnění tohoto ustanovení v pracovněprávních vztazích podle důvodové zprávy znamená, že smluvní strany budou moci dodatečně nedostatek formy odstranit s právními účinky od počátku (ex tunc), aniž by to musel zákoník práce sám výslovně stanovit. V 20 zák. práce zůstal pak v podstatě zachován obsah odstavce druhého, kde došlo pouze k terminologickým změnám. Podle navrhovaného znění: Nebylo-li právní jednání učiněno ve formě, kterou vyžaduje tento zákon, a bylo-li již započato s plněním, není možné se neplatnosti tohoto jednání dovolat u těch jednání, jimiž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah. To se týká případů, kdy pracovní smlouva, dohoda o provedení práce nebo dohoda o pracovní činnosti byly dohodnuty jen ústně. Jak uvádí důvodová zpráva, v případě ostatních smluv, u kterých zák. práce stanoví písemnou formu, která nebude dodržena, lze namítnout jejich neplatnost v zásadě bez časového omezení (např. kvalifikační dohoda 234 zák. práce). Také výše uvedená koncepce neplatnosti byla v průběhu připomínkového řízení opakovaně kritizována. Předmětem kritiky se stal především výraz nepřihlíží se, který je uváděn v souvislosti s určitým právním jednáním, např. nedodržením písemné formy u odstoupení od pracovní smlouvy ( 34), výpovědi ( 50), u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr ( 77), okamžitého zrušení pracovního poměru ( 60), u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr ( 77), zrušení pracovního poměru ve zkušební době ( 66) a dalších. Tento pojem znamená, že právní jednání bude neúčinné, právně bezvýznamné, neexistující, nicotné ( non negotium ). Podle názoru Českomoravské konfederace odborových svazů (dále též ČMKOS) uvedeném v připomínkovém řízení představuje tato skutečnost zásadní změnu, neboť zák. práce znal dosud jako důsledek vad právního jednání pouze relativní a absolutní neplatnost. Domáhání se práv z neplatného jednání je jiné než z právně neúčinného, a to nejen hlediska právní teorie, ale i praxe. Tato změna se podle názoru ČMKOS projeví především v souvislosti s neplatným/neúčinným rozvázáním pracovního poměru. Bude-li např. zaměstnanec uplatňovat neplatnost výpovědi dle 72 zák. práce a dojde-li k popření výpovědního důvodu, budou mu náležet práva stanovená v 69 zák. práce. Pokud však nebude u výpovědi dodržena písemná forma, k výpovědi se nebude přihlížet (bude nicotná), zaměstnanci bude náležet náhrada mzdy v plné výši a zaměstnavatel bude i nadále povinen platit pojistné na veřejnoprávní pojištění. Na takové jednání zřejmě nebude možné uplatnit ani fikci dle 69 odst. zák. práce o skončení pracovního poměru dohodou. Podle názoru ČMKOS bude mít tato úprava i procesní důsledky, protože v případě neúčinného (neexistujícího) REKODIFIKACE & PRAXE 7/2013 5

8 Statû právního jednání bude muset zaměstnanec žalovat na určení, že pracovní poměr trvá a prokázat přitom naléhavý právní zájem. Uvedené připomínky ČMKOS k návrhu změnového zákona však nebyly akceptovány s odůvodněním, že obrat k právnímu jednání se nepřihlíží vychází z NOZ, který jej používá, do rozporu s 69 a 72 zák. práce se nedostává a judikatura se s tímto postulátem bude muset vyrovnat. Dohoda o srážkách ze mzdy Institut dohody o srážkách ze mzdy představuje jeden z tradičních pracovněprávních způsobů zajištění dluhu zaměstnance vůči zaměstnavateli. Umožňuje, aby zaměstnavatel mohl uspokojit svoji pohledávku přímo ze mzdy zaměstnance. Podle 327 zák. práce nesmějí srážky ze mzdy činit více, než by činily srážky při výkonu rozhodnutí. Povinnému nesmí být sražena z měsíční mzdy základní (nezabavitelná) částka.3 Způsob jejího výpočtu stanoví nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o nezabavitelných částkách. Podle návrhu změnového zákona bude 327 zák. práce zrušen vzhledem k tomu, že NOZ upravuje dohodu o srážkách ze mzdy a jiných příjmů v 2045 až Podle ustanovení 2045 lze dluh zajistit dohodou věřitele a dlužníka o srážkách ze mzdy nebo platu, z odměny ze smlouvy o výkonu závislé práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek nebo z náhrady mzdy nebo platu ve výši nepřesahující jejich polovinu. Nejde-li o srážky k uspokojení práva zaměstnavatele, je třeba k uzavření dohody předchozího souhlasu zaměstnavatele. Také tato změna byla podrobena kritice v rámci připomínkového řízení ze strany Českomoravské konfederace odborových svazů, která důrazně upozorňovala na skutečnost, že uvedená úprava v NOZ je v rozporu s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 95 o ochraně mzdy,4 která je pro Českou republiku závazná. Podle jejího čl. 10 bodu 2 musí být mzda chráněna proti zabavení nebo postoupení do výše, která se považuje za nutnou pro výživu pracovníka nebo jeho rodiny. Nelze tedy připustit, aby mzda podléhala srážce tak, že by sražená částka měla přesáhnout tzv. nezabavitelnou částku. V případě srážky ve výši poloviny mzdy by u nízkých mezd k zásahu do nezabavitelné částky mohlo dojít. Počítání času Nový občanský zákoník rozlišuje časové úseky na doby a lhůty, jejichž právní úprava a pravidla počítání mají význam z hlediska vzniku a zániku právních vztahů, trvání práv a možnosti jejich uplatnění. Doba je podle NOZ časový úsek, po který trvá určité právo nebo povinnost. Lhůta je časový úsek určený pro uplatnění práva. Pravidla pro počítání lhůt a dob jsou uvedena v 605 až 608 NOZ. 3 Viz zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, 278. Sjednávání dob je v pracovněprávních vztazích poměrně časté, zejména jde o případy zkušební doby nebo pracovního poměru na dobu určitou. V zákoníku práce zůstane pro počítání dob zachováno dosavadní pravidlo uvedené v 333, podle něhož: Doba počíná prvním dnem a končí uplynutím posledního dne stanovené nebo sjednané doby; to platí také v případě, kdy je uplynutím doby podmíněn vznik nebo zánik práva. Z uvedeného ustanovení byla změnovým zákonem pouze vypuštěna první věta: Práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny, vzhledem k tomu, že ji ve stejném znění obsahuje rovněž 603 NOZ. Úprava uvedená v 333 zák. práce je specifická pro pracovněprávní vztahy a řeší též počítání času při postupu zaměstnance do vyššího platového stupně. Počítání dob podle zák. práce ( 333) se však od NOZ liší. Podle 605: Lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek je tedy o jeden den delší. V zák. práce bude pochopitelně zachována i zvláštní úprava výpovědní doby ( 51 odst. 2), která začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného měsíce. Případy, kdy dochází marným uplynutím lhůty k zániku práva (prekluzi), jsou v zákoníku práce uvedeny výčtem v 330. Naopak promlčení práva včetně délky promlčecích lhůt bude v pracovněprávních vztazích (např. v případě práva na náhradu škody, práva na mzdu) uplatňováno podle 629 a násl. NOZ. Promlčecí lhůta trvá tři roky. Strany si však mohou dohodnout kratší nebo delší promlčecí lhůtu než jakou stanoví zákon, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let ( 630). Uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo ( 639). Závěr Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v 9 odst. 2 stanoví, že soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí tímto zákonem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy; to platí i pro úpravu pracovněprávních vztahů obsaženou v zákoníku práce. Kromě změn terminologických přináší občanský zákoník i nové instituty, případně institutům dosavadním dává nový obsah. Úkolem změnového zákona je promítnutí těchto změn do příslušných předpisů. Jak vyplývá z výše uvedeného textu, zdaleka ne všechny návrhy jsou přijímány pozitivně a některé zásadní připomínky nebyly akceptovány. Bude jistě zajímavé sledovat, jak se s některými z nejvíce kritizovaných změn vypořádá rozhodovací praxe soudů, jejíž význam spolu s novým občanským zákoníkem výrazně vzroste. 4 Publikována Sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 411/1991 Sb. 6 7/2013 REKODIFIKACE & PRAXE

9 Rozsah výživného k nezletilému dítěti a určení jeho výše dnes a od Statû JUDr. OND EJ MÍD, Ph.D., advokátní koncipient AK Mgr. âestmíra Sekaniny se sídlem v Boskovicích, katedra obãanského práva a pracovního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Určení rozsahu vyživovací povinnosti je jednou z nejdůležitějších otázek týkajících se problematiky výživného. V posledních letech je nejvíce diskutovanou otázka objektivizace výživného, která je s rozsahem výživného bezprostředně spjata. V tomto článku však bude pozornost zaměřena jinam, a to sice na samotný rozsah výživného, konkrétně na jeho obecné určení u jednotlivých druhů vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti (stejná životní úroveň, nutná výživa) a dále na jeho konkrétní určení (obecná kritéria určení rozsahu v konkrétním případě). 1 Rozsah je dán zák. o rodině co do vymezení takto (od nejširšího k nejužšímu) stejná životní úroveň, slušná výživa, přiměřená výživa, nutná výživa viz KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka in HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo. 3. vydání, Brno : Doplněk, 2006, s Obecně je rozsah v současné platné a účinné právní úpravě stanoven zákonem o rodině odlišně pro jednotlivé druhy výživného (vyživovacích povinností). Zákonný rozsah1 vyživovací povinnosti rodičů k nezletilým dětem je dán v rozsahu stejné životní úrovně a u ostatních příbuzných je dán v rozsahu nutné výživy. V NOZ již není mezi stanovením rozsahu výživného poskytovaného rodiči a ostatními příbuznými rozlišováno. Dle mého názoru vymezení určování rozsahu vyživovací povinnosti obsažené ve stávající právní úpravě zákona o rodině není rozumně odůvodnitelné. Domnívám se, že v případě, kdy nemohou zajistit výživu nezletilého dítěte primárně jeho rodiče, a to v rozsahu stejné životní úrovně, měla by nastupovat povinnost ostatních příbuzných nezletilého dítěte, a to opět v měřítku stejné životní úrovně. Jen kritériem stejné životní úrovně může být naplněn požadavek blaha dítěte, vymezeného ÚPD. Tento nesoulad do jisté míry odstranil NOZ, který v 913 odst. 1 stanoví: Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. A dále výslovně stanoví pouze rozsah co do stejné životní úrovně mezi rodiči a dětmi v 915 odst. 1: Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Druhá věta 915 odst. 1 NOZ bude použitelná zejména v případech, kdy příjem povinného rodiče bude značně vyšší než odůvodněné potřeby dítěte, v takovém případě bude vyměřeno výživné vyšší, než jsou odůvodněné potřeby dítěte s odkazem na vyšší životní úroveň. V případě prarodičů bude výživné vyměřováno dle obecného principu odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného bez hlediska nutné výživy či stejné životní úrovně. Tak budou lépe zajištěny potřeby dítěte a takovéto vymezení bude lépe korespondovat v zájmu dítěte. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na rozdíl od rodičů je v případě ostatních příbuzných k výživnému povinno zpravidla více subjektů (prarodiče ze strany matky i otce). V takovém případě je dnes výživné vyměřeno s přihlédnutím na životní úroveň každého z povinných subjektů zvlášť,2 neboť dle 89: Je-li několik povinných, kteří jsou příbuzní 2 Srov. právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , čj. 5 Cz 125/65: Je-li tu několik osob povinných k vyživovací povinnosti mezi příbuznými, musí být vyživovací povinnost každé z nich stanovena zvlášť, případně v rozhodnutí vyjádřeno, že se některé z nich vyživovací povinnost neukládá. REKODIFIKACE & PRAXE 7/2013 7

10 Statû 3 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka in HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s K podrobnostem plnění vyživovací povinnosti za jiného v NOZ srov. ČUHELOVÁ, Kateřina, SPÁČIL, Ondřej. Plnění vyživovací povinnosti za jiného v novém občanském zákoníku, Právní rozhledy, 2012, č , s. 855 a násl. v témže stupni, plní každý z nich vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních. Poté, kdy nabude účinnosti NOZ se na této situaci nic nezmění, neboť 914 NOZ upravující tuto situaci stanoví de facto stejně jako stávající právní úprava, že: Je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních. Závazek ostatních příbuzných (zpravidla to budou prarodiče) poskytovat výživné dítěti není solidární, nýbrž dílčí.3 Jestliže by tedy jeden z předků plnil vyživovací povinnost zcela nebo zčásti i za jiné povinné předky (roz. v témže stupni příbuzenství), mohl by se v samostatném řízení domáhat úhrady tohoto plnění (srov. znění 101 zák. o rodině).4,5 Rozsah výživného (vyživovací povinnosti) k nezletilému dítěti v konkrétním případě je dán obecnými kritérii, a to možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry subjektu z vyživovacího vztahu povinného (rodiče, jiní předci) a odůvodněnými potřebami nezletilého dítěte (oprávněného). Rozsah výživného by se tedy dal jednoduše charakterizovat jako výše a obsah jednotlivých plateb výživného (vyživovací povinnosti), tzn. kolik a co má osoba k výživě povinná poskytovat osobě z vyživovacího vztahu oprávněné. Obecně se předpokládá, že vyživovací povinnost je plněna ze strany povinných subjektů dobrovolně. Pro rodiče by mělo být naprostou samozřejmostí, že hradí svým nezletilým dětem, úměrně svým finančním možnostem, veškeré jejich potřeby, ať už jde o samotnou stravu nebo platbu za hodiny klavíru či fotbalový trénink. Až v případě, že tomu tak není a jeden z nich (jeden nebo oba rodiče, některý z příbuzných) tyto své povinnosti neplní dobrovolně buď vůbec, nebo v nižším rozsahu, než ke kterému je dle zákona povinen, je třeba, aby výše plnění jednotlivých plateb výživného byla stanovena autoritativně soudem. V takovém případě je třeba vyřešit otázku, jak určit výši tohoto plnění, popř. z čeho se toto plnění má skládat. Domnívám se, že vznik vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti a stanovení konkrétní výše jednotlivých plateb výživného je třeba rozlišovat. Předpokladem pro stanovení výše výživného je zjištění, že vyživovací vztah existuje. Ten totiž vzniká přímo ze zákona a soudní rozhodnutí v otázce jeho existence je pouze deklaratorní (stejně tak rozhodnutí o jeho zániku). V případě, že soud rozhoduje o výživném, stanovuje jeho výši a otázku existence vyživovacího vztahu si posoudí jako otázku předběžnou. Pokud jde o stanovení výše výživného, lze se setkat v praxi s rozhodnutími, kdy soud výživné nestanoví tzn., soudy deklarují, že vyživovací vztah trvá, ale výši výživného vzhledem k okolnostem případu nestanovují. Takový postup nepovažuji za správný. V otázce zániku vyživovacího vztahu (vyživovací povinnosti) platí, že není-li povinný schopen zajistit z vyživovacího vztahu vlastní výživu, vyživovací vztah zanikne (nevznikne). Zjistí-li soud, že povinný subjekt není schopen zajistit vlastní výživu, měl by návrh, jímž se oprávněný subjekt domáhá výživného, zamítnout, a bylo-li řízení zahájeno, bez návrhu řízení zastavit. Pokud však výše uvedenou skutečnost nezjistí, měl by výživné stanovit, byť v minimální výši. Obecná kritéria pro určování rozsahu výživného jsou upravena v 96 odst. 1 zák. o rodině, ve vztahu rodičů k nezletilým dětem pak v 85 odst. 2 zák. o rodině. Rozsah vyživovací povinnosti je určován dle možností, schopností a majetkových poměrů povinného6 a odůvodněnými potřebami nezletilého dítěte. Každý z druhů výživného je pak dále co do rozsahu vymezen ještě dalšími kritérii. V případě výživného pro nezletilé dítě ve vztahu k jeho rodičům je dán rozsah kritériem stejné životní úrovně, u ostatních příbuzných je rozsah stanoven kritériem nutné výživy. Rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem je dán vzájemným poměrem schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče a odůvodněných potřeb dítěte. Od okamžiku, kdy rodičům vznikne vyživovací povinnost, jsou povinni ji plnit v zákonem stanoveném rozsahu. Výše jednotlivé platby výživného však není pro oba rodiče stejná. Její výše u každého z rodičů bude odpovídat jejich individuálním reálným schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika ( 96 odst. 1 zák. o rodině). Stejně i NOZ v 913 odst. 2 stanoví, že: Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřimě- 5 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka in HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s Zpravidla se vychází z průměru za posledních 6 12 měsíců. 8 7/2013 REKODIFIKACE & PRAXE

11 Statû řená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout ktomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, akmíře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě ikpéči o rodinnou domácnost. Pojmy možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinného, stejně tak oprávněné potřeby nezletilého dítěte jako oprávněného z výživného dále konkretizuje a blíže specifikuje bohatá judikatura.7 Možnosti jsou chápány jako objektivní kategorie, schopnosti jako subjektivní kategorie.8 Vždy je třeba zkoumat jednak možnosti daného subjektu k výživě povinného z hlediska neomezené skupiny osob, vykazujících stejné znaky jako k výživě povinná osoba (co do věku, vzdělání,9 možnost dopravního spojení s případným zaměstnáním atd.), jednak je třeba naproti tomu schopnosti zkoumat z hlediska daného konkrétní subjektu k výživě povinného (jeho zdravotní stav, péče o jinou závislou osobu atd.). Pro určení výše výživného k nezletilému dítěti jsou rozhodné reálné výdělečné schopnosti a možnosti každého z rodičů, jež jsou dány nejen jejich subjektivními vlastnostmi (fyzickou zdatností, vzděláním, pracovní zkušeností apod.), ale i okolnostmi objektivního rázu, zejména existencí pracovních příležitostí přiměřených uvažovaným vlastnostem rodičů.10 Konkrétně je nutné zohlednit věk, zdravotní stav, vzdělání, manuální zručnost, pracovní návyky a pracovní zkušenosti, flexibilitu, adaptabilnost, sociální (ne)zralost povinného, nepříznivou situaci na trhu práce, vysokou nezaměstnanost v regionu apod.11,12 Pokud se povinný subjekt ocitl ve vazbě nebo výkonu trestu, je třeba přisvědčit názoru vyjádřenému v judikatuře, a to že nezletilému dítěti nelze přičíst k tíži, že se povinný subjekt ocitl svým úmyslným jednáním ve vazbě nebo za něj byl odsouzen k trestu odnětí svobody.13 Ze stejných principů vychází i úprava obsažená v NOZ a domnívám se, že výše uvedená judikatura bude i nadále použitelná. 7 Např. R 14/1965 (rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 Co 412/1964, ze dne ), R 101/1967 (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 48/1967, ze dne ), R 26/1980 (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjf 108/1979, ze dne ) apod. 8 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka in HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s Srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSR, ze , sp. zn. Cpj 160/ Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 1 Cz 27/ KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka in HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s Srov. odůvodnění např. nález Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/2003, nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. III. ÚS 511/ Viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. února 2008 sp. zn. IV. ÚS 1181/2007. Zjišťování možností a schopností je zpravidla vázáno na zjištěný příjem povinného subjektu. V případě, kdy povinný subjekt příjem nemá, případně je tento příjem značně omezený nebo se příjmu vyhýbá (záměrně nepracuje, nepobírá dávky apod.), je třeba, aby v rámci kritéria možností a schopností povinného subjektu soud zkoumal tzv. potencialitu příjmu povinného subjektu, tedy aby zkoumal, jaký by byl příjem k výživě povinného subjektu v případě, kdy by svých schopností a možností využíval náležitě, řádně a zodpovědně k dosažení svého adekvátního příjmu. V důsledku záměrného vyhýbání se práci nemůže vyživovací vztah zaniknout. Výše jednotlivých plnění výživného se pak bude odvíjet od zjištění, jakého výdělku (jakých majetkových poměrů) by byl povinný subjekt schopen dosáhnout, pokud by se práci nevyhýbal, nepodnikl riskantní platební operaci, nevzdal se dědictví apod. Kritérium majetkových poměrů bylo do znění prvního odstavce 96 zák. o rodině včleněno až velkou novelou zák. o rodině v roce Toto kritérium je vykládáno v souvislosti se jměním povinného subjektu tak, že majetkové poměry zahrnují majetek povinného subjektu, výnosy majetku, akcie, movité věci (zejména luxusní auta, sportovní vybavení), ale i nemovitosti15 apřípadné výnosy z nich,16 dle mého názoru by se do této skupiny daly zařadit i pohledávky za třetími osobami, výnosy z práv svědčících povinnému subjektu a přinášejících mu zisk. V případě, že povinný subjekt má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů,17 je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7 násobek životního minima18 jednotlivce podle zvláštního právního předpisu19 (viz 85a odst. 1, 88 odst. 3 zák. o rodině). Úprava v NOZ20 je vystavěna 14 Zákon ze dne č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů. 15 Srov. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka in HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. III. ÚS 511/ Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. 18 Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (zdroj citováno dne ) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. 20 Viz 916 NOZ: Neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti jiného předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech REKODIFIKACE & PRAXE 7/2013 9

12 Statû na stejných základech s tím, že vzhledem ke změněným socioekonomickým poměrům je násobek stanoven vyšší, a to 25 násobek životního minima. Při stanovování rozsahu výživného (konkrétních jednotlivých plnění výživného) pro nezletilé dítě,21 je třeba přihlížet také k tomu, kdo o dítě osobně pečuje ( 85 odst. 3 zák. o rodině).22 Stejně tak stanoví i NOZ v 913 odst. 2 posl. věta: Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. Osobní péčí je třeba rozumět péči o dítě osobou z vyživovacího vztahu povinnou, nikoli péči jiné osoby, které bylo dítě tímto rodičem svěřeno (např. placená chůva, placené hlídání dětí, placená mateřská školka apod.). Pokud rodič, který vychovává nezletilé dítě, nemá jiné možnosti k zajištění péče o dítě v době plnění svých pracovních povinností (např. z důvodu nemoci) než tím, že o dítě pečuje jiná osoba, je třeba, aby se náklady na odměnu osoby, která pečuje o nezletilé dítě, promítly také do výše výživného určeného druhému rodiči. Musí se tak stát úměrně schopnostem a možnostem rodičů dítěte a se zřetelem k tomu, že rodič, jemuž bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, nevyvažuje již natolik plnění vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti výkonem osobní péče o ně a že náklady na odměnu osoby, která pečuje o nezletilé dítě, nelze považovat jen za náklady na úhradu potřeb nezletilého dítěte.23 Důvodová zpráva k zák. o rodině24 uvádí, že osobní péče, kterou jeden z rodičů vynakládá na dítě, tvoří materiální hodnoty odpovídající příspěvku druhého z rodičů, který je poskytuje v penězích. Zákonodárce tedy považuje osobní péči, kterou lze teoreticky vždy ohodnotit materiálně, za plnění výživného. Sama osobní péče není dle mého názoru bez dalšího plněním výživného, ale jde o výkon rodičovských práv, při jejichž výkonu (osobní péči) je dítěti poskytováno výživné rodič musí v případě, že má dítě u sebe, hradit náklady na bydlení, stravu, ošacení apod. Při osobní péči o dítě má z logiky věci rodič s tímto výdaje, a to nejen finanční, přičemž některé z nich půjde jen stěží ohodnotit (vaření jídla, praní prádla, čas strávený nakupováním v supermarketu apod.). I když toto ohodnocení může být složité, je to dle mého názoru možné (např. ohodnocení dle ceny služby rozvážka jídla, vyprání prádla atd.). Z toho listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu. 21 Toto kritérium se uplatní i u dětí zletilých, neboť zákon hovoří o dětech, srov. znění první věty třetího odstavce 85 zák. o rodině. 22 K vymezení pojmu osobní péče srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 74/1973, ze dne (R 64/1974 civ.). 23 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 74/1973, ze dne (R 64/1974 civ.). 24 Viz její znění získané prostřednictvím systému ASPI. je patrné, že i osobní péče o dítě může mít (má) majetkovou hodnotu. Vyjma této majetkové hodnoty však osobní péče zahrnuje i prvky, které jsou neocenitelné (morální působení na dítě, jeho výchova, čas strávený s ním apod.). Při zohlednění osobní péče o dítě v rámci výživného by tedy mělo dojít k zohlednění těch složek osobní péče, které bezprostředně souvisejí s uspokojováním potřeb nezletilého dítěte. Dle mého názoru je třeba vycházet z toho, že rodič, se kterým dítě žije (např. rodič, který má dítě svěřeno do výchovy), hradí veškeré tyto jeho potřeby a podílí se na plnění vyživovací povinnosti i svou prací. A právě tato jeho práce, která je bezplatná a kterou druhý z rodičů nemusí vykonávat, by jako materiální hodnota měla být při určování výše výživného zohledňována (v podstatě absence zisku z jiné závislé činnosti, které nemůže rodič dosáhnout, protože o dítě pečuje). Nikoli tedy osobní péče v celém svém rozsahu, ale právě a pouze ta její část, která vede k zabezpečení životních potřeb nezletilého dítěte. Podobně zákon stanoví, že při určování rozsahu výživného je třeba přihlédnout k péči o společnou domácnost, a to v případě, kdy spolu rodiče dítěte žijí ( 85 odst. 3 poslední věta zák. o rodině, stejně tak i poslední věta druhého odstavce 913 NOZ). Péče o společnou domácnost a osobu oprávněného dítěte může být posuzována jako ekvivalent peněžního plnění,25 to znamená, že při určování konkrétní výše plnění výživného se péče o společnou domácnost nebo osobní péče o dítě promítne do výše stanovovaného výživného. Péčí o společnou domácnost se rozumí vedle zabezpečování chodu domácnosti také péče o další osoby tuto domácnost26 tvořící.27 Lze tedy konstatovat, že NOZ co do určování rozsahu vyživovací povinnosti přináší toliko změnu co do pohledu na rozsah vyživovacích povinností k nezletilým dětem, kdy vypouští neodůvodněné rozlišování v rozsahu výživného k nezletilému dítěti ze strany rodičů a ostatních příbuzných. Pokud jde o určení konkrétního plnění jednotlivých plateb výživného, v těchto NOZ jednoznačně navázal, až na drobné spíše úpravy formulační,28 na úpravu zák. o rodině, kdy výklad jednotlivých pojmů (možnosti, schopnosti, majetkové poměry apod.) i stávající judikatura bude i nadále ve výkladových věcech spojených s určováním výše jednotlivých plnění použitelná. 25 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka in HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s Dle 115 NOZ domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. 27 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka in HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s Např. změna u tzv. sankčního výživného, kdy došlo ke zvýšení na 25-ti násobek životního minima, výslovné stanovení jak se hledí na výživné poskytnuté na úspory ( 917 NOZ) nebo na částku poskytnutou jako zálohu na výživné splatné v budoucnu ( 918 NOZ). 10 7/2013 REKODIFIKACE & PRAXE

13 Statû Jak dál s předběžnými opatřeními JUDr. KAREL SVOBODA, Ph.D., Krajsk soud v Plzni, odborn asistent Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Ministerstvo spravedlnosti v dubnu 2013 ustavilo komisi, která má připravit prostor pro rekodifikaci civilního práva procesního.1 Jedním ze zásadních témat, kterými se budou muset rekodifikátoři zabývat, je i stávající systém předběžných opatření. Bude třeba se zamyslet nad tím, v jakém režimu má být projednáno případné odvolání do usnesení o předběžném opatření, a co může být důvodem pro jeho zrušení nebo změnu.2 Také bude nezbytné vyřešit, zda má být předběžné opatření časově neohraničeným exekučním titulem, jehož účinky nepomíjejí ani tehdy, když jeho navrhovatel nepodá v soudem stanovené lhůtě návrh na zahájení řízení ve věci samé.3 Cílem článku je kromě odpovědí na zmíněné otázky také identifikace a stručný rozbor některých dalších problémů, které vznikají během řízení o návrhu na vydání předběžného opatření. Při odpovědích se nechám inspirovat porovnáním s německou procesní úpravou.4 1 Viz zpráva Ministerstva spravedlnosti: Ministr ustavil Komisi pro rekodifikaci civilního procesu na ze dne Srov. s KOZEL, R. Předběžná opatření věc svízelná Právní rozhledy, 1997, č Srov. s usnesením Ústavního soudu ze dne , sp. zn. II. ÚS 343/02. Prozatím účinek předběžného opatření přímo ze zákona pomíjí, pokud navrhovatel nepodal v soudem stanovené lhůtě návrh na zahájení řízení ve věci samé, pokud nebylo návrhu na zahájení řízení ve věci samé pravomocně vyhověno nebo pokud sice žalobě vyhověno bylo, ale uplynulo patnáct dní od vykonatelnosti rozhodnutí ve věci ( 77 odst. 1 o. s. ř.). 4 S překladem německých procesních pojmů do češtiny je vždycky potíž. Překlad termínu Einstweilige Verfügung ve smyslu prozatímní příkaz jsem zaregistroval na internetu (např. na a zdál se mi přijatelný. K překladu zmíněného německého pojmu jako prozatímní opatření jsem nepřistoupil proto, že mezi českým předběžným opatřením a německým Einstweilige Verfügung je několik podstatných rozdílů, které v článku uvádím, a proto bych takový překlad pokládal za zavádějící. S obdobnými obtížemi jsem se setkal i u překladu pojmu Arrest, který jsem přeložil jako preventivní obstávka. S určitým zjednodušením lze říci, že Einstweilige Verfügung a systém Arrestů jsou instituty, které v německém procesu suplují roli českých předběžných opatření, ale není možné je s našimi předběžnými opatřeními zcela ztotožnit. Proto pasáže, ve kterých srovnávám českou a německou procesní úpravu, opatřuji nadpisem obsahujícím pojem prozatímní opatření. Tento pojem totiž může zastřešit jak české předběžné opatření, tak jako německé ekvivalenty. U našich západních sousedů zastupují institut předběžného opatření jednak preventivní obstávka (Arrest), jednak prozatímní příkaz (Einstweilige Verfügung). Zatímco Arrest slouží k zabezpečení výkonu budoucího exekučního titulu znějícího na peněžité plnění, prozatímní příkaz poskytuje prozatímní úpravu faktických poměrů mezi účastníky do doby vykonatelnosti rozhodnutí ve věci samé. Předpokladem pro podání návrhu na preventivní obstávku nebo na prozatímní příkaz je přípustnost podání žaloby ve věci samé (nikoli však její samotné podání). Arrest ani prozatímní příkaz nelze využít, pokud rozhodnutí ve věci samé již nabylo právní moci.5 Podstata preventivní obstávky (Arrestu) Arrestem lze zajistit jen peněžitý nebo zpeněžitelný majetek dlužníka, pokud existuje obava, že by pozdější uspokojení pohledávky věřitele nebylo možné nebo by bylo podstatně obtížnější ( 917 odst. 1 Zivilprozessordnung, dále jen ZPO ). Zajistit lze nejen přímo majetek (tzv. Dinglicher Arrest podle 917 ZPO), ale i omezit oprávnění dlužníka ke svobodnému právnímu jednání (tzv. Persönlicher Arrest podle 918 ZPO). Naše jurisprudence se zápovědí obdobnou personálnímu Arrestu nepočítá a prozatím má za to, že zákaz nakládání (obstávka) musí směřovat vůči zcela konkrétní majetkové hodnotě, nikoli k majetku po- 5 Viz REICHOLD, K. in THOMAS, H., PUTZO, H. a kol. ZPO. Kommentar. 28. Auflage. München : C. H. Beck, 2007, s REKODIFIKACE & PRAXE 7/

14 Statû vinné osoby všeobecně. Jinak by předběžné opatření bylo pro svoji relativní nekonkrétnost nevykonatelné, protože neukládá povinnost ve vztahu k určitým věcem nebo právům.6 K personální obstávce omezující právo povinného nakládat se svým majetkem u nás dochází až nastolením tzv. generálního inhibitoria, k němuž dojde zejména doručením vyrozumění o zahájení exekuce ( 44a odst. 1 ex. řádu).7 To už však může být pozdě. Prozatímní příkaz (Einstweilige Verfügung) Prozatímní příkaz je prozatímní opatření, jímž lze povinné osobě uložit povinnost, aby něco vykonala, zdržela se něčeho nebo něco strpěla ( 938 odst. 2 ZPO). Povinnou osobu lze prozatímním příkazem zavázat také k opětujícímu se (i peněžitému) plnění, jeli toho pro úpravu aktuálních poměrů mezi účastníky třeba ( 935 ZPO). Na rozdíl od arestů prozatímní příkaz prvotně neslouží k zabezpečení výkonu budoucího exekučního titulu znějícího na peněžité plnění, ale k prozatímní úpravě faktických poměrů mezi účastníky ( 940 ZPO). Řízení o prozatímním příkazu se řídí až na výjimky týmž procesními pravidly jako Arrest ( 937 odst. 1 ZPO). O návrhu na vydání prozatímního příkazu však soud může rozhodnout i bez jednání ( 937 odst. 2 ZPO). Prozatímní příkaz může být zrušen, když povinná osoba po jeho vydání poskytne jistotu ( 939 ZPO). Osvědčování a prokazování při rozhodování prozatímním opatření Německý soud (stejně jako jeho český protějšek)8 zvažuje, zda navrhované zajištění budoucího exekučního titulu nebo stávajících poměrů účastníků odpovídá újmě, která při realizaci arrestu (prozatímního příkazu) může vzniknout, a to i tehdy, když se okolnosti uvedené v návrhu jeví jako věrohodné ( 921 ZPO). Skutečnosti, které jsou uvedeny v návrhu Arrestu nebo prozatímního příkazu, musí být věrohodné ( 920 odst. 2 ZPO), tedy navrhovatel je musí alespoň osvědčit. Nicméně německý soud může podle okolností případu zvážit, zda je na místě návrhu vyhovět i tehdy, když skutečnosti tvrzené v návrhu nejsou osvědčeny, pokud hrozící újma je natolik podstatná, že výrazně převažuje nad újmou dlužníka pro případ, že se tvrzení uvedená v návrhu nepotvrdí. Takovou volnost český soud nemá, zákon totiž stanoví, co musí být při rozhodování o předběžném opatření prokázáno, případně osvědčeno [ 75c odst. 1 písm. a) 6 Viz DRÁPAL, L. in DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1až200za. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, s V závěru odůvodním, proč je tato praxe problematická. 7 Ke generálnímu inhibitoriu a arrestatoriu viz např. VALENTA, J. Postihuj co nejrychleji vše, co se dá Právní rádce, 2008, č Viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 3 Cmo 166/98. o. s. ř.]. Během rekodifikace je třeba si položit otázku, zda je poměrně striktní česká úprava prokazování a osvědčování skutečností podstatných pro rozhodnutí o předběžném opatření na místě. Řadu skutečností totiž nelze prokázat nebo osvědčit jinak, než např. výslechem svědků, který však český soud rozhodující o předběžném opatření neprovádí, protože rozhoduje bez jednání ( 75c odst. 3 o. s. ř.). Naše judikatura dříve dovodila, že soud nemůže přihlédnout ke skutečnostem a důkazním prostředkům, které účastníci uvedli až v rámci řízení o odvolání do výroku o předběžném opatření.9 Tento názor je poslední dobou relativizován s odůvodněním, že pokud účastník neměl reálnou možnost reagovat na skutkové a právní argumenty protistrany nebo soudu dříve, je třeba mu k tomu poskytnout prostor během odvolacího řízení.10 V Německu obdobný problém nevzniká právě proto, že k projednání opravného prostředku proti Arrestu soud zpravidla nařídí jednání, při němž účastníci mají zákonnou i reálnou příležitost reagovat na napadené rozhodnutí a na argumenty vznesené protistranou. Rozhodnutí o prozatímním opatření Finanční požadavek, který má být Arrestem zabezpečen, musí být v rozhodnutí vyčíslen. Pokud by byla postižena vyšší hodnota, má dlužník právo se domáhat zrušení zajištění, které postihuje tu část jeho majetku, která není k zajištění nutná ( 923 ZPO).11 Obdobné právo povinné osoby žádat za takových okolností změnu (reálně částečné zrušení) předběžného opatření lze bez problémů dovodit i z českých předpisů ( 77 odst. 2 o. s. ř.). Trvání prozatímní obstávky movitého a nemovitého majetku může německý soud vázat na poskytnutí jistoty v penězích ze strany dlužníka, pokud ve výroku stanoví, že složením jistoty účinek předběžného opatření pomíjí.12 V českém procesu bohužel takové ustanovení chybí, a proto u předběžných opatření, jež jsou navázána na sporné řízení, nelze toto oprávnění soudu dovodit. Jestliže soud vyhoví návrhu na vydání Arrestu, uloží navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě podal návrh na zahájení řízení ve věci samé, pokud již meritorní řízení nebylo zahájeno. V případě, že navrhovatel návrh na zahájení řízení ve věci samé nepodá, soud zajištění na návrh osoby, která byla zajištěním postižena, zruší ( 926 ZPO). Provázanost Arrestu (a také prozatímního příkazu) s řízením ve věci samé 9 Viz usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. II. ÚS 362/04 nebo poslední dobou viz usnesení téhož soudu , sp. zn. II. ÚS 2485/ Viz usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. II. ÚS 2485/ Srov. s Düsseldorf NJW 87/ Viz REICHOLD, K. in THOMAS, H., PUTZO, H. a kol. ZPO. Kommentar. 28. Auflage. München : C. H. Beck, 2007, s /2013 REKODIFIKACE & PRAXE

15 Statû tedy není tak úzká, jako v českém civilním procesu, v němž má nedodržení lhůty pro zahájení řízení ve věci samé za následek zánik předběžného opatření přímo ze zákona [ 77 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Relativní samostatnost Arrestů je podtržena i tím, že o opravném prostředku vůči nim německý soud zpravidla rozhoduje rozsudkem, nikoli usnesením, a to po ústním jednání ( 924 odst. 2, 927 odst. 2 ZPO). Samostatnost rozhodnutí o Arrestu nebo o prozatímním příkazu se v Německu projevuje i tak, že soud má povinnost rozhodnout o náhradě nákladů těchto prozatímních rozhodnutí, navíc o Arrestu zpravidla rozhoduje rozsudkem, tedy rozhodnutím, které je formálně postaveno na roveň meritornímu rozsudku.13 Německému konceptu Arrestů se přibližuje nově koncipované zvláštní řízení o ochraně rušené držby ( o. s. ř.),14 jehož výsledkem je časově neohraničený exekuční titul, aniž by soud držiteli ukládal povinnost zahájit řízení ve věci samé, v jehož rámci bude rozhodnuto o právu k věci na základě skutečného projednání věci a zjištění, zda někdo nemá k věci lepší právo. Nicméně pro české prostředí bude i po charakteristické, že ochrana předpokládaného (nikoli prokázaného) hmotného práva se skrze institut předběžných opatření poskytuje pouze dočasně, v návaznosti na meritorní řízení. Český zákonodárce tím respektuje zákonem výslovně deklarovaný účel civilního řízení, kterým je ochrana skutečně existujícího, nikoli pouze tvrzeného nebo možného hmotného práva žalobce ( 3, 6 o. s. ř.).15 Německý soud rozhoduje o opravném prostředku vůči prvotnímu rozhodnutí o zajištění majetku zpravidla při jednání a nikoli od stolu. Německá jurisprudence se tak účinně vyhýbá výtce, že soud nedal některé ze stran dostatečný prostor k vyjádření se kargumentům protistrany. Systém, při němž české soudy rozhodují o odvolání do předběžného opatření, aniž by měly k dispozici stanovisko oponenta, se v minulosti stal předmětem kritiky Ústavního soudu, zejména dochází-li ke změně napadeného rozhodnutí.16 Změna prozatímního opatření Německé procesní přepisy poskytují výčet okolností, při jejichž naplnění může dojít ke zrušení původního Arrestu, např. dodatečné složení jistoty ze strany dlužníka, z něhož se může věřitel uspokojit ( 927 odst. 1 ZPO). Němci nepočítají s tím, že by důvodem pro jeho zrušení nebo změnu mohly být okolnosti, jež 13 Viz REICHOLD, K. in THOMAS, H., PUTZO, H. a kol. ZPO. Kommentar. 28. Auflage. München : C. H. Beck, 2007, s Tzv. harmonizační novela o. s. ř. byla Poslaneckou sněmovnou projednána jako sněmovní tisk č Viz WINTEROVÁ, A. O novém pojetí civilního procesu (soubor statí). Acta Universitatis Carolinae Iuridica, 2004, č Z poslední doby viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. II. ÚS 2485/12 nebo ze dne , sp. zn. II. ÚS 2485/11. nastaly před jeho vynesením a které do té doby nevyšly najevo.17 Naproti tomu česká judikatura je ohledně skutečností, které mohou přivodit zrušení nebo změnu předběžného opatření, nejednoznačná. Toto tápání zjevně souvisí se skutečností, že naše soudy o odvolání do rozhodnutí o předběžném opatření nerozhodují po ústním jednání a účastníci tak nemají dostatek prostoru k uvedení veškerých argumentů ve svůj prospěch. Za takových okolností nelze klást účastníkům k tíži, že některé podstatné okolnosti do řízení o předběžném opatření nevnesli.18 Proto česká jurisprudence někdy toleruje opakované podání téhož návrhu na vydání předběžného opatření, pokud navrhovatel dodatečně prokáže nebo osvědčí rozhodné skutečnosti, aniž by shledala překážku věci rozsouzené. Předobstávka ( 845 ZPO) Předobstávkou (Vorpfändung) německé procesní předpisy rozumějí výzvu věřitele adresovanou poddlužníkovi a dlužníkovi, že věřitel hodlá uspokojit svůj peněžitý nárok vtělený do vykonatelného exekučního titulu právě z plnění poddlužníka. Exekučním titulem může v daném případě být i provizorní obstávka (Arrest) nebo prozatímní příkaz (Einstweilige Verfügung).19 Oznámení předobstávky poddlužníkovi má tytéž následky jako samotný Arrest, pokud je výkon exekučního titulu navržen do jednoho měsíce od doručení předobstávky. Oznámení předobstávky věřitel realizuje prostřednictvím soudního vykonavatele, který je povinen pověření k provedení předobstávky přijmout ( 845 ZPO). Německá předobstávka je institutem stojícím na pomezí veřejného a soukromého práva, neboť ji ustavuje norma procesního, tedy veřejného práva ( 845 ZPO), avšak svojí podstatou jde o soukromoprávní jednání žalobce, i když za povinné asistence soudního vykonavatele. Konstrukce, podle níž privátní procesní úkon účastníka (žalobce) způsobuje bezprostřední procesní následek ve sféře protistrany, aniž by soud takový úkon aproboval, prozatím není českému procesnímu právu vlastní. K postižení majetku povinného u nás dochází až na základě usnesení soudu o nařízení výkonu exekučního titulu ( 261 o. s. ř.), případně na základě úkonů exekutora směřujících k zahájení a provedení exekuce ( 35 a násl. ex. řádu). Předobstávce se do jisté míry podobá institut našeho prohlášení o majetku, s nímž je spojen zákaz povinného nakládat se svým majetkem ( 260h o. s. ř.). Nicméně soud nemusí návrhu oprávněného na vý- 17 Viz HARTMANN, P. v BAUMACH, A. a kol. Zivilprozessordnung. Kommentar. 62. Auflage. München : C. H. Beck, 2004, s Srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne , sp. zn. I. ÚS 31/97 nebo usnesení téhož soudu ze dne ze dne , sp. zn. IV. ÚS 1422/ Viz HUSSTEGE, R. in v THOMAS, H., PUTZO, H. a kol. ZPO. Kommentar. 28. Auflage. München : C. H. Beck, 2007, s REKODIFIKACE & PRAXE 7/

16 Statû slech povinného směřující k prohlášení o majetku vyhovět ( 260b o. s. ř.). Zásada, že procesní újmu může účastníku řízení způsobit pouze soud a nikoli protistrana svým svévolným (soudem neaprobovaným) jednáním, se v Česku prozatím uplatňuje i v nalézacím řízení. Např. soud může, ale nemusí vyhovět návrhu na vydání platebního rozkazu ( 172 a násl. o. s. ř.). Novela, podle níž by soud musel bez dalšího akceptovat návrh na vydání tzv. elektronického platebního rozkazu, pokud splňuje veškeré formální náležitosti, se prozatím u nás neprosadila s odůvodněním, že naše soudy nejsou automaty na žvýkačky, které bez uvážení respektují vůli navrhovatele (žalobce).20 Němci ovšem automatizované zpracování a vydávání elektronických platebních rozkazů uzákonili, byť i u nich se zavedení automatizovaně zpracovávaného platebního rozkazu setkalo s ostrou prvotní kritikou V souvislosti s tehdy zamýšleným zavedením elektronického platebního rozkazu tento pojem použil ve svém vyjádřeni pro Lidové noviny Pavel Bachratý, místopředseda Krajského soudu v Brně. 21 Viz HARTMANN, P. v BAUMBACH, A. a kol. Zivilprozessordnung. 62. vyd. Mnichov : C. H. Beck, 2004, s Z české literatury viz LAVICKÝ, P. Elektronický platební rozkaz Právní fórum, 2009, č. 2. Závěr V souvislosti s přijetím nového civilního kodexu a na něj navazujících procedurálních předpisů vzniká prostor pro přehodnocení řady dosud nepřekročitelných tabu českého civilního procesu. Až dosud nebylo myslitelné, aby soud poskytl předběžnou ochranu pouze domnělému hmotnému právu bez toho, aby účinnost takového prozatímního rozhodnutí byla navázána na již probíhající nebo v blízké době zahájené meritorní řízení [ 77 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Tzv. harmonizační novela o. s. ř. navazující na 1003 a násl. NOZ však předpokládá, že bude zavedeno zvláštní řízení o žalobě z rušené držby, které je svým charakterem předběžným řízením. Soud totiž má zapovězeno zkoumat veškeré hmotněprávní skutkové okolnosti a omezí se jen na to, zda je navrhovatel držitelem věci a zda došlo ke svémocnému rušení držby ( 178 o. s. ř.). Účinky tohoto nového typu předběžného rozhodnutí jsou nezávislé na tom, zda navrhovatel zahájí řízení, v němž bude jeho právo k věci postaveno najisto. I český zákonodárce by mohl zvážit, jestli je i nadále nutné trvat na konceptu, podle něhož trvání předběžného opatření je nerozlučně spjato s již probíhajícím nebo bezprostředně po vydání předběžného opatření zahájeným meritorním řízením. V Německu se tato koncepce neprosazuje, ke zrušení Arrestů nebo prozatímních příkazů dochází až k návrhu povinné osoby. Zákonodárce by měl ustavit pravidlo, podle něhož o odvolání vůči usnesení o nařízení předběžného opatření soud rozhoduje obligatorně při jednání. České odvolací soudy sice i nyní mají právo nařídit jednání [ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], ale této možnosti nevyužívají. Zmíněný fakt se nezřídka projevuje v nedostatečném zjištění pro rozhodnutí o předběžném opatření podstatných skutkových okolností, které pak vyjdou najevo až dodatečně. Judikatura se s jejich pozdějším vyjevením vyrovnává tak, že připouští opětovné podání téhož návrhu na vydání předběžného opatření. Takový postup je však problematický, neboť dřívější rozhodnutí vytvořilo překážku věci rozhodnuté ( 159a odst. 5 o. s. ř.). Dosavadní česká judikatura dovozuje, že předběžné opatření zajišťující peněžitý dluh může vést jen k omezení povinné osoby v nakládání s určitou v předběžném opatření specifikovanou majetkovou hodnotou.22 Tento závěr však ze zákona jasně nevyplývá. 76 odst. 1 písm. f) o. s. ř. sděluje, že účastníku může být předběžným opatřením uloženo, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. Zmíněná dikce nevylučuje, že omezení ukládané povinné osobě bude dostatečně konkrétní i tehdy, když nebude směřovat vůči konkrétní věci [tak tomu musí být jen při ukládání předběžného opatření podle 76 odst. 1 písm. e)], ale bude vymezeno obecným zákazem k uskutečnění typově popsaného právního jednání (např. zákazem převodu blíže nespecifikovaného majetku na třetí osobu). Předběžné opatření obdobné tzv. personálnímu Arrestu tedy není českou pozitivní úpravou vyloučeno. S ohledem na stávající soudní praxi však bude vhodné tuto možnost výslovně v procesních předpisech zanést s tím, že zápovědį určitého právního jednání může postihnout veškerý majetek povinné osoby bez rozlišení. Z koncepce Arrestů, prozatímních příkazů a předobstávky vyplývá, že německé civilní právo procesní je do značné míry emancipované a už o něm nelze bez podstatných výhrad tvrdit, že je pouhým prostředkem k prosazení existujícího hmotného práva. Zmíněné instituty totiž záměrně umožňují časově neomezenou procesní realizaci i takových práv, která jsou zjevně sporná a pochybná. Vliv německé procesualistiky na české poměry je dnes zjevný.23 K určitému odtržení procesního práva od práva hmotného pravděpodobně dojde i u nás, byť se nejedná o jev, který by bylo možné uvítat s nadšením. 22 Srov. např. s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 7 Cmo 48/93, v němž se uvádí, že jedním z více kritérií, která soud zvažuje při rozhodování o předběžném opatření, je přiměřenost výše dluhu k hodnotě věci, jíž se má omezení týkat. Z tohoto závěru vyplývá, že majetek, jehož se omezení dispozice týká, musí být v návrhu na vydání předběžného opatření popsán. Obdobná predikce viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 908/ Blíže viz SVOBODA, K. Nové instituty českého civilního procesu. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2012, s /2013 REKODIFIKACE & PRAXE

17 Otázky & odpovûdi Otázky & odpovědi NOZ ãást první Jsem vlastníkem rodinného domu a patfií mi i zahrada, na které je postaven. Dozvûdûl jsem se, Ïe s nov m obãansk m zákoníkem bude stavba souãástí pozemku. Je to pravda Pokud ano, dotkne se mû tato zmûna a jak to bude fie eno v katastru nemovitostí Na dotaz odpovídá: Daniela Šustrová Okamžikem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníka, se v případě, kdy vlastníkem pozemku a stavby na něm postavené je tatáž osoba, stavba stane součástí pozemku. To znamená, že ode dne v takovém případě přestane budova existovat jako samostatná nemovitá věc a nadále bude součástí pozemku. Jedná se o tradiční a velmi přirozenou zásadu, která byla v našem právním řádu uplatňována do roku 1950 a ve své době byla vyjádřena i v pozemkové evidenci. Na novou či spíše staronovou zásadu bude reagovat i katastr nemovitostí, který je veřejnou evidencí nemovitých věcí. Velmi zjednodušeně to znamená, že na výpise z listu vlastnictví nebude budova zapsaná jako samostatná věc (jako dnes), ale údaj o tom, že součástí pozemku je i budova, bude uveden prostřednictvím pozemku v části způsob využití/budova. Jedná-li se o budovu, které bylo přiděleno číslo popisné nebo evidenční, bude u parcely toto popisné nebo evidenční číslo uvedeno, jedná-li se o budovu bez čísla popisného nebo evidenčního, bude uveden způsob jejího využití, např. garáž, zemědělská usedlost, jiná stavba apod. Stavba, která je součástí pozemku, bude zobrazena v katastrální mapě a bude v ní zakreslena. Důležité je, že změnu zápisu na výpise z listu vlastnictví provede katastrální úřad automatizovaně ve svém informačním systému z úřední povinnosti a není nutné o ni žádat. Jak NOZ ãást druhá NOZ fie í spoleãné jmûní manïelû Na dotaz odpovídá: Irena Adámková Právní úpravu společného jmění manželů nalezneme v NOZ v části druhé, upravující rodinné právo. Společné jmění manželů dle NOZ obecně tvoří to, co náleží manželům a má majetkovou hodnotu, a zároveň není vyloučeno z právních poměrů. Dle 709 NOZ je součástí společného jmění manželů to, co nabyl jeden z manželů nebo oba společně za trvání manželství. Výjimku tvoří to, co slouží osobní potřebě jednoho z manželů, co nabyl darem, děděním nebo odkazem, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl, co nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, co nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se kjeho výlučnému vlastnictví a to, co nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku. Součástí společného jmění manželů je i zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů. Srovnám-li obsah společného jmění manželů dle současné právní úpravy a dle NOZ, pak je obsah majetku, který náleží do výlučného vlastnictví jen jednoho z manželů, rozšířen. Naopak se může jevit, že dle nové právní úpravy nebude již do výlučného majetku jen jednoho manžela patřit majetek nabytý v rámci předpisů o restituci, avšak opak je pravdou. Dle 3040 NOZ součástí společného jmění není věc vydaná podle právních předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Součástí společného jmění manželů nebudou ani nadále věci osobní potřeby jen jednoho z manželů, které manžel skutečně k osobní potřebě využívá, ani věci nabyté jedním z manželů darem, dědictvím či odkazem. Výslovně je však zakotvena možnost dárce či zůstavitele vyjádřit úmysl, aby oba manželé nabyli darovanou či zděděnou věc do společného jmění manželů. Současná právní úprava nabytí věci do společného jmění manželů darem či dědictvím neumožňuje. Věc, kterou takto oba či i jeden z manželů nabývají, vyjádří-li dárce či zůstavitel úmysl, aby manželé věc nabyli do společného jmění manželů, se součástí společného jmění manželů nestane, věc takto nabudou manželé do podílového spoluvlastnictví.1 Nově je v NOZ výslovně stanoveno, že součástí společného jmění manželů není náhrada nemajetkové újmy na přirozených právech jednoho z manželů, ani co bylo nabyto právním jednáním vztahujícím se k výlučnému majetku jen jednoho manžela, nebo co jeden z manželů získal náhradou za poškození, ztrátu či zničení svého výlučného majetku. Za součást společného jmění manželů se také považuje podíl manžela v obchodní společnosti nebo družstvu, pokud se stal manžel za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva.2 V případě obchodního podílu je tak právní úprava v NOZ shodná se současnou právní úpravou. Výjimku představuje obchodní podíl, který byl jedním z manželů nabyt jako jeho výlučné vlastnictví. 1 Stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 86/ odst. 3 NOZ. REKODIFIKACE & PRAXE 7/

18 Otázky & odpovûdi Co se týče závazků, do společného jmění manželů náleží dluhy vzniklé za trvání manželství, ledaže se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, přesahují-li zisk z tohoto majetku, a dále dluhy, které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž by se jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.3 Dalo by se říci, že NOZ upravuje závazky obdobně jako současný občanský zákoník, s tou výjimkou, že zvolil spojení obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny, namísto spojení přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden manžel bez souhlasu druhého, které užívá současná právní úprava. NOZ výslovně stanoví, že dluhy náleží do společného jmění manželů, pokud byly převzaty za trvání manželství. Tímto stanoví, že ze společného jmění manželů jsou vyloučeny dluhy, které vznikly porušením právní povinnosti, jako například způsobení škody. Současná právní úprava se spíše přikláněla k názoru, že dluhy mající svůj původ v porušení právní povinnosti některým z manželů náleží do společného jmění manželů v závislosti na tom, zda svých rozsahem přesahují míru přiměřenou majetkovým poměrům, či nikoli. Pfiiná í NOZ ãást tfietí NOZ zmûny v oblasti vypofiádání podílového spoluvlastnictví Na dotaz odpovídá: Irena Adámková Dle současné právní úpravy je možné zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví dohodou spoluvlastníků. Nedohodnou-li se spoluvlastníci, soud na návrh některého ze spoluvlastníků podílové spoluvlastnictví zruší a vypořádá je. Podílové spoluvlastnictví nezruší jen ve výjimečném případě, a to z důvodů hodných zvláštního zřetele, a pouze v případě, pokud zároveň není možné věc v podílovém spoluvlastnictví reálně rozdělit. Současný občanský zákoník uvádí tři způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem, které se uplatní postupně. V prvé řadě soud zkoumá, zda jde věc reálně rozdělit. Typickým příkladem reálného rozdělení věci je pozemková parcela, kterou je možné na základě geometrického plánu rozdělit na vícero parcel. Každý ze spoluvlastníků tak získá svou část pozemku, která je výlučně jeho. Při rozdělení věci může zároveň soud zřídit věcné břemeno k nově vznikající nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné nově vzniklé nemovitosti. Pokud nejde věc reálně rozdělit, neboť by se znehodnotila, přikáže soud věc za náhradu do vlastnictví jednoho nebo více spoluvlastníků. Takto vypořádat podílové spoluvlastnictví je možné pouze v případě, že některý ze spoluvlastníků projeví vůli nabýt věc do svého vlastnictví, a zároveň vyplatit ostatní spoluvlastníky. Pokud ani tento způsob vypořádání není možný, soud nařídí prodej NOZ. věci a výtěžek rozdělí podle velikosti podílů mezi jednotlivé spoluvlastníky. NOZ upravuje problematiku zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v 1140 násl. Spoluvlastník tak bude dle 1141 NOZ moci kdykoli žádat o oddělení ze spoluvlastnictví, jde-li o věc, kterou je možné reálně rozdělit nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak učinit v nevhodné době nebo k újmě některého ze spoluvlastníků. V případě zrušení podílového spoluvlastnictví dohodou je nutné se dohodnout na způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví. To je možné obdobně jako dle současné právní úpravy, tedy rozdělením společné věci, jejím prodejem s rozdělením výtěžku nebo převedením vlastnického práva jednomu nebo více spoluvlastníkům s vyplacením ostatních.4 Nedohodnou-li se spoluvlastníci na zrušení a způsobu vypořádání spoluvlastnictví, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud. Ten může věc reálně rozdělit, je-li to možné. Věc reálně rozdělit nemůže, pokud by se tím podstatně snížila její hodnota. Obdobně jako nynější občanský zákoník může soud při rozdělení věci zřídit služebnost nebo jiné věcné právo, je-li to účelné. Dle 1147 NOZ, není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nemá-li o společnou věc zájem žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej. Způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem dle NOZ jsou obdobné jako dle současné právní úpravy. NOZ se však detailně věnuje dluhům vzniklým v souvislosti se společnou věcí a ochraně třetích osob při rozdělení věci. Zrušuje-li se spoluvlastnictví dohodou, jsou si spoluvlastníci povinni vypořádat pohledávky a dluhy, které se spoluvlastnictvím a společnou věcí souvisejí, a to jak třetích osob, tak spoluvlastníků samotných. Dohodnou-li se spoluvlastníci na prodeji společné věci, před rozdělením výtěžku vypořádají dluhy spojené se společnou věcí.5 Při rozdělení společné věci, které je zatíženo věcným právem třetí osoby, typicky půjde o věcné břemeno, nesmí být rozdělení na újmu osobě oprávněné z věcného práva. Obecně se uplatní zásada, že dojde-li k rozdělení pozemku, který je zatížen věcným břemen, na dva samostatné oddělené pozemky, každý z těchto nově vzniklých pozemků bude i nadále věcným břemenem zatížen.6 NOZ také upravuje i tzv. odklad zrušení spoluvlastnictví.7 Odklad zrušení spoluvlastnictví spočívá v ujednání spoluvlastníků, že na dobu ne delší než deset let, nebudou žádat o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, odklad lze vztáhnout i na právní nástupce odst. 2 NOZ NOZ NOZ NOZ. 16 7/2013 REKODIFIKACE & PRAXE

19 Otázky & odpovûdi spoluvlastníků. Kromě dohody spoluvlastníků lze odkladu zrušení docílit rozhodnutím soudu nebo i pořízením pro případ smrti. Odklad zrušení spoluvlastnictví lze změnit dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím soudu, nelze-li na spoluvlastníku spravedlivě požadovat, aby ve spoluvlastnictví setrval, nebo se podstatně změnily okolnosti, za nichž k odkladu zrušení došlo.8 Jaká NOZ ãást tfietí platí pravidla pro svûfienského správce podle NOZ Na dotaz odpovídá: Barbora Bednaříková Svěřenský fond je dle úpravy v 1448 NOZ č. 89/2012 Sb. založen tak, že zakladatel svěřenského fondu vyčlení ze svého majetku určitou část, a tu svěří do správy svěřenskému správci k nějakému účelu či ve prospěch nějaké osoby, která je v dalším nazývána obmyšleným. Tímto postupem vzniká oddělené vlastnictví, k němuž původní vlastník neboli zakladatel již nemá žádná vlastnická práva. Ta jsou vykonávána od okamžiku vzniku svěřenského fondu svěřenským správcem, tato osoba je většinou osobou třetí vedle zakladatele svěřenského fondu a určených obmyšlených. Zakladatel vytvoří svěřenský fond smlouvou inter vivos či pořízením pro případ smrti, ve statutu svěřenského fondu svěří vyčleněný majetek k určitému účelu a jmenuje svěřenského správce, který se zaváže tento majetek spravovat a vykonávat vlastnická práva k tomuto majetku vlastním jménem na účet fondu. Svěřenský fond vzniká dnem, kdy se pověřený svěřenský správce ujme své povinnosti k jeho správě ( 1451 NOZ). Je-li těchto správců více, ujme-li se jeho správy již aspoň jeden z nich. Svěřenský fond zřízený závětí vznikne po převzetí svěřenským správcem, a to již dnem smrti zůstavitele. Správou svěřenského fondu a tudíž osobou svěřenského správce se podrobněji zabývají 1453 až 1456 NOZ. Dle 1453 NOZ svěřenským správcem může být každý svéprávný člověk, právnická osoba bude moci být svěřenským správcem, stanoví-li to zákon. Z dosavadní praxe s aplikací trustu v kanadské provincii Quebec dle Civil Code of Quebec z roku 1994, který sloužil jako inspirace a přímý vzor pro naši aktuální českou úpravu tohoto institutu v NOZ, není pochyb o tom, že úloha správce trustu či obdobně svěřenského fondu je prioritně důležitá pro samotnou existenci trustu ( 1274 a násl. CCQ). Správce má právo rozhodovat o věcech tykajících se každodenního fungování trustu a s majetkem v něm vloženým nakládat. On sám je a veřejně vystupuje jako oficiální vlastník tohoto majetku, i když je mu umožněno vlastní správou majetku pověřit další osobu např NOZ. mandatáře. Trust fakticky vzniká až v okamžiku, kdy dojde k akceptaci této úlohy správcem určitého trustu, tím pádem nelze přehlédnout jeho zřejmou důležitost. V našem právu při budoucím výběru osoby, která bude vhodná jako správce majetku svěřenského fondu, je potřeba brát ohled na jeho schopnosti a rovněž na to, zda je možné se na tuto osobu spolehnout, že bude řídit svěřenský fond tak, jak je zakladatelem požadováno. Jednotlivé svěřenské fondy se budou moci ve své podstatě a účelu lišit natolik, že nelze obecně přesně pojmenovat jaké profesionální schopnosti a zkušenosti budou od konkrétního správce požadovány. Svěřenským správcem může být dle 1454 NOZ i sám zakladatel nebo obmyšlený, v takovém případě však vedle něho musí být určen druhý svěřenský správce, který je třetí nezávislou osobou a oba tito správci jednají právně společně. Pokud je tedy zakladatel jedním ze správců, je přímo účasten na vlastní správě svěřenského fondu a jeho úloha zde nebude již zdaleka jen pasivní. Může být stanoveno, že působení zakladatele v pozici správce bude jen dočasné a bude vázáno na nějakou podmínku, např. na určité datum, poté bude již ve funkci správce pokračovat druhý správce sám (ten však musí být plně nezávislý, nemůže být ani beneficientem). V případě více správců je možné, že si jednotliví správci rozdělí své úkoly a budou odpovídat každý za jinou oblast spadající do správy svěřenského fondu. Svěřenského správce podle 1455 NOZ jmenuje a odvolává zakladatel. Ten může využít možnost a ve statutu určit jiný způsob jmenování nebo odvolání svěřenského správce, nebo způsob tohoto jmenování upravit do budoucna. Zakladatel může dle svého přání ve statutu svěřenského fondu práva správce omezit, může zde stanovit jisté restrikce, které budou muset být při správě respektovány. Například může být omezeno právo správce s majetkem nakládat či mu může být stanoveno za povinnost najmout určité poradce či experty, k jejichž radám bude muset přihlížet. V situaci, kdy svěřenský správce nebude v přiměřené době oprávněnou osobou jmenován do této pozice, na návrh osoby, která prokáže na věci právní zájem, má právo svěřenského správce jmenovat soud. Správce může být také soudem odvolán v situacích, které jsou stanoveny v zákoně např. na žádost obmyšlených, když je správce nečinný ( 1466 NOZ) nebo když např. statut obsahuje určitou podmínku, která se naplní a poté bude jmenována jeho náhrada. Dle 1456 NOZ svěřenskému správci náleží plná správa majetku ve svěřenském fondu. Do veřejného seznamu nebo do jiné evidence se svěřenský správce zapíše jako vlastník majetku ve svěřenském fondu s poznámkou svěřenský správce. Plná správa dává svěřenskému správci zejména povinnost zachovávat podstatu svěřenského fondu, dbát o naplňování jeho účelu a respektovat práva obmyšlených, včetně po- REKODIFIKACE & PRAXE 7/

20 Otázky & odpovûdi vinnosti majetek rozmnožovat a spravovat ho v širším rozsahu oprávnění. Z tohoto důvodu se na něj plně vztahují povinnosti správce cizího majetku podle předchozích oddílů NOZ, tedy zejména není oprávněn zcizit svěřený majetek nebo jeho část bez souhlasu obmyšleného neboli beneficienta. Pro rozšíření pohledu na úpravu pozice svěřenského správce se můžeme zmínit o dosavadních zkušenostech z aplikace quebeckého občanského zákoníku, protože obdobný vývoj lze očekávat i v našich podmínkách. Quebecký ani český občanský zákon např. výslovně nespecifikuje, jak dochází k zániku funkce správce. Komentář ke quebeckému zákoníku odkazuje však na obecné ustanovení správy cizího majetku, kde zánik funkce správce zaniká zejména jeho smrtí, odstoupením, vyhlášením konkurzu na jeho majetek či zbavením svéprávnosti. V případě úmrtí osoby správce není stanoveno, že tato pozice bude předána dědicům zesnulého. Pro jmenování dalšího správce se postupuje dle statutu, k těmto krokům stanoveným pro určení nového správce může ihned přistoupit obmyšlený, zakladatel či osoba s právním zájmem. U quebeckého trustu je dále podrobněji upraveno, že v situaci, kdy nedojde ke jmenování nového správce, soud může stanovit prozatímního správce trustu (tutor or curator), aby zde nedošlo k zbytečnému poškození trustu či majetku v něm obsaženého, zejména pokud je potřeba, aby byl pod stálou správou ( 1361 CCQ). Dle této úpravy správce může také ze své pozice rovněž kdykoli odstoupit a pro jeho rezignaci není stanovena žádná potřebná forma. Toto odstoupení dá správce na vědomí kterémukoli z obmyšlených či ostatním správcům, není-li zde žádná taková osoba, dá to na vědomí orgánu veřejné správy, který je určen k vykonávání dohledu nad trusty ( 1357 CCQ). Je ale nadále odpovědný za správu svěřenského fondu v rámci plnění povinností správce a jeho odstoupení ho samo o sobě ještě této odpovědnosti nezbavuje. Quebecký občanský zákoník umožňuje správci trustu, aby si na pomoc při správě trustu najal rádce, potřebné experty nebo měl svého zástupce, český občanský zákoník tuto situaci výslovně neupravuje. Naopak pokud by tak správce v určité situaci neudělal, je velice možné, že by se při správě trustu či obdobně svěřenského fondu sám vystavil velké zátěži, která by mohla být až nepřiměřená hlavně v případech, kdy je zde spravován rozsáhlý majetek. V zahraničí je v dnešním komplexním komerčním světě zavedeno, a je pro zakladatele nejjednodušší řešení, najmout jako správce trustu společnost, která se správou trustů zabývá jako předmětem svého podnikání. V případě quebeckých trustů v oblasti podnikání je zvykem ve statutu uvést ustanovení, že správce může být kdykoli zakladatelem odvolán. Toto ale nemůžeme zaměňovat se zánikem trustu, ten pokračuje dál, jen s osobou nového správce. Například u trustů, tykajících se investování, se například sám zakladatel často jmenuje do pozice jeho manažera. I v tomto tzv. corporate trust správce plní své povinnosti dle statutu, může být však kdykoli odvolán zakladatelem či obmyšlenými (např. jednohlasným hlasováním). UmoÏÀuje NOZ ãást ãtvrtá NOZ vzdání se práv do budoucna Na dotaz odpovídá: Konstantin V. Lavrushin NOZ již nezná obecný zákaz vzdání se práv, které mají osobě teprve vzniknout. Tím se nová právní úprava zásadně odlišuje od té dosavadní, kde naopak platil obecný zákaz ( 574 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.); připouští se pak určité výjimky, jako např. u limitace náhrady škody ve smyslu 386 zákona č. 513/1991 Sb. V tomto ohledu tak lze mluvit o otočení dané koncepce. I přes obecné umožnění se dle NOZ vzdát práv do budoucna existují případy, kdy tak paušálně učinit nelze. Takovým případem je zákaz vzdání se všeobecně námitek proti platnosti smlouvy ve smyslu Ani tento zákaz však není absolutní a připouští určitou dispozici. Zcela nemožné je ujednání o obecném vzdání se jakékoli námitky neplatnosti smlouvy (obecná klauzule tedy není platná). Pod sankcí neplatnosti se nebude možné vzdát námitky absolutní neplatnosti smlouvy. Prostor je ale dán v případě vzdání se námitky relativní neplatnosti smlouvy. Lze mít za to, že i v tomto případě není možné ujednat obecnou doložku na vzdání se námitky relativní neplatnosti smlouvy, ale je vždy třeba přesně vymezit důvod takové neplatnosti (např. nedodržení formy smlouvy). Vedle toho je pak vždy třeba pamatovat na materiální korektiv ve smyslu 1 odst. 2. Jak NOZ ãást ãtvrtá upravuje NOZ uzavfiení smlouvy Na dotaz odpovídá: Jana Dvořáková Závodská NOZ upravuje smlouvy v části čtvrté, nazvané Relativní majetková práva, v Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Podle důvodové zprávy jsou základní účely tohoto ustanovení dva předně podmiňuje vznik smlouvy shodou vůle smluvních stran, dále se tu reflektuje zásada autonomie vůle (v rámci toho i smluvní svobody) a zároveň se uvádějí i její omezení. Hranici smluvní svobody představuje právní řád, přičemž smluvní svobodu omezují jednak kogentní ustanovení zákona, jednak limity dobrých mravů, veřejného pořádku, záležitostí osobního stavu a práv na ochra- 18 7/2013 REKODIFIKACE & PRAXE